Vím, co jsem udělal napsal(a) guenvera
Disclaimer: All publicly recognizable characters and settings are the property of their respective owners. The original characters and plot are the property of the author. No money is being made from this work. No copyright infringement is intended.
Tato povídka je archivována na: http://www.potterpovidky.cz/web/viewstory.php?sid=452
Index
Kapitola 1: Kapitola 1.- Evelin Morenová
Kapitola 2: Kapitola 2.- Kdo vlastně je...
Kapitola 3: Kapitola 3.-Post odrážeče
Kapitola 4: Kapitola 4.- Měsíc a muž
Kapitola 5: Kapitola 5.- Co se stalo?
Kapitola 6: Kapitola 6. - Kdo?
Kapitola 7: Kapitola 7.- všechno jako v ráji
Kapitola 8: Kapitola 8. - Jejich první úplněk
Kapitola 9: Kapitola 9.- Famfrpálový zápas
Kapitola 10: Kapitola 10.- Tak s kým půjdeš?
Kapitola 11: Kapitola 11.- Přípravy na ples
Kapitola 12: Kapitola 12.- Vánoční ples
Kapitola 13: Kapitola 13.- Konec bez konce
Kapitola 14: Kapitola 14. - Vím, co jsem udělal.
Kapitola 1: Kapitola 1.- Evelin Morenová
Harry stoupal po schodech do místnosti, kde byl zavřen Klofan.
„Ahoj, Klofane,“ pozdravil. „Stará se o tebe Sirius dobře?“ zeptal se Harry a uklonil se. Klofan jeho úklonu opětoval a potom jen zaskřehotal jako souhlas. Harry ho přátelsky poplácal po šíji a začal se rozhlížet, tahle místnost byla jeho nejoblíbenější...Ticho, šedé stěny, pár kusů starého nábytku a přesto tu bylo nádherně.
Chlapec nakonec přešel ke staré skříni a začal se v ní přehrabovat, když se zarazil. Pohledl na fotografii v tmavém dřevěném rámu, kde se všichni jako na povel usmívali.
„Hm, naše památná fotka,“ Harry se vylekal, když za jeho ramenem promluvil Sirius.
„Poznáváš všechny?“ zeptal se a i on pohlédl na smějící se tváře na fotografii.
„Tady to je můj otec,“ ukázal Harry rozhodně prstem na chlapce s rozcuchanými vlasy a kulatými brýlemi, který byl jemu samotnému velmi podobný.
Sirius s úsměvem přikývl.
„Vedle něj to je mamka. Tady po otcově boku jsi ty, ta krysa Petr, Remus a tady…“ zarazil se a pohlédl na dívku, kterou neznal. Mírně se na něj usmála. Harry chvíli fotografii zkoumavě prohlížel. Dívka měla tmavě hnědé vlasy a oči ještě o trochu tmavší.
„Kdo je tohle?“ ukázal na ni a Sirius se tak nějak smutně pousmál
„Tahle dívka se jmenuje Evelin. Myslím, že Remus by ti o ní určitě byl schopen povědět víc,“ odpověděl mu
„A proč není členem řádu? Proč jsem jí ještě nikdy neviděl?“ ptal se Harry
„Jak jsem řekl, jmenuje se Evelin Morenová,“ řekl mu Sirius, „Respektive jmenovala se Evelin Morenová, zemřela, když jsem chodil do sedmého ročníku v Bradavicích,“ odpověděl tak na ostatní Harryho otázky.
„Neměl bych o tom mluvit,“ snažil se umlčit Harryho, který už otevíral pusu, aby se znova zeptal na onu dívku.
„Harry, stalo to příliš dávno,“ upozornil ho Sirius, ale přesto začal vzpomínat…
< b >Před lety
„Tak už sakra padejte za přepážku!“ naoko se rozčílil mladý chlapec a pobídl tím objímající se dvojici, která se něčemu zrovna hodně smála
„Vždyť už jdeme. Sirius už určitě hledá kupé,“ usmál se mladý kluk, držíce zrzavou slečnu za ruku. Pohlédl do unavené tváře svého kamaráda a litoval, že včerejší úplněk nemohl být s ním. Přestal o tom přemýšlet a rychle za ním prošel skrz přepážku, aby se dostal na nástupiště devět a tři čtvrtě a spolu s jeho přítelkyní se rozběhli k Bradavickému expresu, který už se chystal k odjezdu. Ve vlaku si všichni tři zalezli do kupé, kde už je netrpělivě čekal Sirius Black. Sedmnáctiletý kouzelník, který si díky svému šarmu získal obdiv mnoha bradavických studentek, si nyní prohrábl své černé vlasy a s nervózním úsměvem pozdravil své přátelé.
„Co se děje, Siriusi?“ zeptala se ho Lily Evansová, příjemná zrzka, která považovala Siriuse, tak jako ostatní dva chlapce, za dobrého přítele.
„Sirius má blechy,“ vysvětlil Remus, který odtušil, že Lily zajímá Siriusovo neustálé drbání za uchem.
Všichni se po Remusově vysvětlení dali do smíchu, jen on se unaveně snesl na sedačku ve vlaku.
„Jak vlastně proběhl včerejší úplněk?“ zeptal se už zcela vážně James Potter, poslední ze čtveřice nerozlučných kamarádů.
„No myslím, že to i bez tebe a Petra proběhlo docela dobře. Remusovo vytí vystrašilo nějakou mudlovskou babičku, ale jinak nejhorší, co jsme si z toho odnesli byly ty moje zatracený blechy!“ podrbal se Sirius znovu
„Mluv za sebe,“ vydechl hnědovlasý chlapec unaveně.
„Co je, Remusi?“ zeptala se Lily starostlivě
„Já si asi v životě nezvyknu,“ začal vysvětlovat. „Mám strach, že něco zlého udělám! Vždyť já o sobě o úplňku skoro nevím.“
„Ale v Chroptící chýši tě držíme v bezpečí. Nikomu neublížíš!“ ujišťoval ho James.
„Už jednou jsem Vám utekl. Příště se to může stát znovu!“ oklepal se Remus a zavřel oči. Tímto byla debata uzavřena. Nikdo už po tom celou cestu neřekl ani slovo.
„Už budeme v Bradavicích. Oblečte si hábity,“ usmála se Lily a snažila se přelomit ledovou atmosféru.
Remus si první nasadil nebelvírský hábit a už se dral ven na chodbu. Otevřel dveře a prudce vrazil do jedné studentky, která měla pocit, že v tu chvíli uslyšela zavrčení.
„Promiň,“ omluvila se překvapivě ona jako první. Remus jí věnoval krátký pohled.
„Jo, to já…“ řekl a pozoroval jak si ona odhodila tmavé vlasy z čela a krátce se na něj usmála.
„Jsem Evelin,“ představila se
Zpět na obsah
Kapitola 2: Kapitola 2.- Kdo vlastně je...
„Jsem Evelin“
„Jo, ahoj. Jsem Remus,“ pozdravil jí krátce. Poměrně jí znal. Byla taky z Nebelvíru, jen chodila o rok níž, než on sám. Než snad stačili říct něco jiného vrazil do svého kamaráda Sirius, a tak byl Remus nucen vystoupit z vlaku, tak jako ostatní studenti. Byl stále mimo z včerejší noci. Cítil se unaven. Probralo ho zachichotání Lily Evansové, která pobaveně ukazovala na svého přítele. Remus na něj také pohlédl a musel se pousmát. James právě vylezl Siriusovi na ramena a oba dva pochodovali za šafářem Hagridem. Chlapci byli dohromady už jen o pět centimetrů menší než on a tak mu radostně poklepali na rameno. Hagrid se pobaveně zasmál, ale poklepal však na Jamesovo rameno s takovou vervou, že se chlapec neudržel a svalil se na zem. Naštěstí byla Lily tak pohotová, že stihla mávnout hůlkou, aby James spadl do měkkého.
Celou cestu do Bradavického hradu se všichni pobaveně smáli a vyprávěli si zážitky z prázdnin, které si nestačili doříct ve vlaku.
„Takže jsi utekl od rodičů?“ zírala Lily na Siriuse.
„Nedalo se to tam vydržet. U Jamesových rodičů jsou na mě hodní,“ Pohodlně odfrkl Sirius a snažil se tím to téma uzavřít.
„Je to jeho věc.“ namítl krátce Remus, protože na delší námitky byl příliš unaven. Byl rád, že se mu díky jejich Pobertově plánku podařilo vyhnout slavnostní večeři, a tak mohl nepozorován rovnou odejít do Nebelvírské ložnice, kde bez jakýchkoliv cavyků usnul.
Ráno bylo na přicházející podzim velice teplé. Studenti se šli jako obvykle nasnídat a skoro všichni si prohlíželi své nové rozvrhy.
„No to se podrž!“ vítal Sirius svého kamaráda Jamesa Pottera hned jak přišel do Velké síně.
„Co je?“ zeptal se rozespale James a začal si mazat topinku jamem.
„No, kdyby sis nechtěl trochu přispat, tak bys to určitě slyšel od McGonnagalové, která nám to říkala ráno ve Společenské místnosti.“
„No jo… Tak jsem se chtěl trochu vyspat,“ bránil se James. „Tak co říkala?“
„Prej nějak špatně vycházej hodiny…“ Dal se do vysvětlování Remus. „A tak máme Lektvary spojené ne se Zmijozelem, ale s Nebelvírem.“
„S mladšíma Nebelvírčatama. S šestým ročníkem,“ Dodal Sirius, když viděl Jamesův nechápavý výraz.
„Co to je za blbost? Jak to bude Křiklan zvládat? Berou něco jiného než my, ne?“
„Taky to nechápu, ale můžeme se přesvědčit za chvíli, dvouhodinovku Lektvarů máme první,“ usmála se Lily, která se k Pobertům nepozorovaně přidala před chvílí a na pozdrav políbila svého přítele na tvář.
Po chvíli opravdu zazvonilo a studenti se vydali do učebny profesora Křiklana. Když Lily, James, Remus, Sirius v závěsu se svým dotíravým kamarádem Petrem dorazili do učebny, mladší „Nebelvírčata“ už tam seděla.
James si v rychlosti sedl na první volné místo a pozoroval jak se učebna postupně naplnila všemi žáky.
„Takže dobrý den,“ dorazil konečně i jejich profesor (tedy jak s úšklebkem upozornil Sirius, dorazilo nejdříve profesorovo objemné břicho a až pak samotný Křiklan).
„Nebudu vám objasňovat tu nezvyklost, že jsme spojili dva ročníky. Určitě vám to už stačili vysvětlit ředitelé vašich kolejí.“ usmál se profesor.
Během chvíle jim zadal úkoly pro přípravy dvou lektvarů. Protijed na lektvar lásky pro šestý ročník a protijed proti pokousání od Uběsinky pro sedmý ročník.
Žáci se dali do práce. James byl rád, že seděl vedle své přítelkyně. Lily patřila ke Křiklanovým oblíbencům, jelikož ve lektvarech opravdu vynikala. A proto tedy dokázala dobře radit Jamesovi, který nebyl zas tak dobrý.
Remus na Lilyin kotlík nedohlédl a tak všechny lektvary tvořil sám. Nebavilo ho to a tak se rozhlédl po třídě. Všiml si, že na lavicích, které byly postaveny nahoře za ním, sedí nejvíce studentů z šestého ročníku. Krátce se usmál na dívku sedící těsně za ním. Evelin.
Hodina probíhala jako obvykle. Ve třídě byl tichý šum a tak Remus nevěnoval velkou pozornost když uslyšel krátké „Hej!“ Dál otevíral lahvičku s přísadou, kterou právě potřeboval. Náhle ho někdo zezadu šťouchl hůlkou do ramene.
„Au!“ potichu vyjekl a prudce se otočil na osobu za sebou. Promnul si bodnutí od hůlky.
„Máš smůlu, volala jsem tě,“ usmála se Evelin a odhodila si pramen tmavých vlasů z čela. „Udělal si to špatně.“ řekla mu.
„Cože?“ zatvářil se Remus nechápavě, protože opravdu nevěděl o čem to mluví.
„Ten lektvar. Přidal si tam kůži z hřímala, která tam nepatří. A taky mícháš ve špatném směru.“ Oznámila mu a pokynula k Remusově lektvaru, který vypadal úplně jinak než jeho ostatních kolegů.
„Sakra…“ Vydechl a užuž se měl k tomu, aby mávl hůlkou a lektvar se vypařil, ale Evelin ho zastavila.
„Nastrouhej tam výtažek z podběle, přidej vodu a míchej třikrát vlevo a třikrát vpravo.“ poručila mu
On nevěřil, že to co říká mu pomůže. Jak by mohla tušit, jak spravit lektvar, který přesahuje její úroveň. Byl však tak zoufalý, že udělal, co mu poradila. Překvapivě, o pět minut později už Remusův lektvar dosáhl olivově zelené barvy, přesně jak jim na začátku říkal Křiklan. Ani Lily neměla lektvar tak povedený jako on.
„Páni…“ vydechl profesor, když obcházel studenty a zastavil se u Remuse.
„Výborná práce, pane Lupine! Slyšel jsem, že máte výborné výsledky v Obraně proti černé magii, ale přesto doufám, že si zvolíte i lektvary jako předmět na OVCE. Váš protijed je víc než vynikající. Deset bodů pro Nebelvír!“ užasl Křiklan.
Remus se usmál na Evelin, u které se profesor také zastavil, aby pochválil její lektvar, který připravila z celé třídy nejlépe. Po zazvonění se všichni žáci vyhrnuly ze třídy a spěchali do nejvyšší komnaty, kde měli mít jasnovidectví. Teda mimo šestého ročníku, který měl hodinovou pauzu.
Lupin nečekal na nic a zatáhl Evelin za loket, pryč od lidí.
„Jak si to věděla!?“ Zajímalo ho. „Jak si věděla jak to napravit?“ Vyptával se jí.
„Každý umí něco.“ odvětila mu. „Umění lektvarů máme v rodině. Jinak bych nevěděla jak takovou šlamastiku, cos udělal napravit.“ Ušklíbla se.
Jelikož dívka měla namířeno do Velké síně, šli chvíli spolu.
„No a co ti třeba nejde?“ snažil se zavést rozhovor.
„No…Obrana proti černé magii… Nikdo není dokonalý!“ dodala, když viděla jak se Remus šklebí.
„Tak hele,“ napadlo ho, když došli k Velké síni a on se musel odpojit. „Ty mi budeš radit při lektvarech a já tě budu doučovat obranu, platí?“ Evelin nápad přijela s horlivým úsměvem a zdviženým palcem.
Den se rychle chýlil ke konci. Sirius právě seděl s Remusem v Nebelvírské společenské a urputně se snažili vypracovat pojednání o účincích Torčivého jedu.
„Do háje!“ zaklek Sirius, který opravdu nevěděl co na poslední tři palce pergamenu napsat. Remus na tom byl o poznání hůř. Už po dvou větách nevěděl, jak s pojednáním pokračovat.
„Mimochodem. Co to bylo dneska za holku? Jak si se s ní bavil na lektvarech?“ Zajímalo Sirius, který už naštvaně zmačkal pergamen a švihl s ním o zem.
„Evelin. Moc ji neznám.“ odpověděl mu Remus a snažil se předstírat jak je do psaní zažraný.
„Má hezkou kamarádku. Tu vyvinutou blondýnu.“ naznačil Sirius, že se Remus musel rozesmát. O to víc se smáli oba dva, když portrétem Buclaté dámy vešla Evelin i se svou kamarádkou. Dívka vypadala jako by chlapci byli její záchranou. Nebylo divu. Blondýnka právě něco souvisle žvanila stále dokola. Jak Remus čekal, Evelin si to namířila přímo k nim. Blondýnka to vzdala a odešla rovnou do dívčích ložnic.
„Co tady děláte tak pozdě?“ promluvila k nim a sedla si na opěradlo Siriusova křesla. Ten nic nenamítal a ještě se jí opřel o záda a skoro vypadal, že brzo usne.
„Děláme pojednání na lektvary. To snad mluví za vše.“ konstatoval Remus
„Dej to sem.“ pobídla ho s úsměvem. On jí podal pergamen a sledoval Siriuse, kterému opření se o dívku bylo zjevně pohodlné, protože opravdu usnul.
„Je to Torčivý lektvar, ne Točivý!“ opravila první chybu a poté se dala do psaní celého jeho pojednání. Chvílemi s Rámusem prohodili pár slov a asi kolem dvou hodin ráno společně začali opravovat i Siriusův úkol. Po chvíli byli konečně připraveni jít spát. Remus se chystal svého přítele popleskat po rameni, aby se probral, Evelin ho však zastavila. Než se mohl Lupin na něco zeptat, tak prudce vstala. Siriusova hlava tím ztratila oporu a těžce dopadla na opěradlo křesla. Pár studentů Nebelvíru se možná vzbudilo, jak strašně nahlas zanadával.
Evelin na nic nečekala a rychle se rozběhla do své ložnice, aby ji za to chlapec nemohl uřknout.
Zpět na obsah
Kapitola 3: Kapitola 3.-Post odrážeče
Druhý den probíhal jako obvykle. Na lektvarech se s Evelininou pomocí podařil Remusovi připravit znovu vynikající lektvar, za který dostal dvacet bodů od čím dál víc překvapeného Křiklana.
Vlastně celé první dva týdny probíhaly v Bradavicích bez větších problému. Až jednou k obědu přišel James rozzuřený, jak ho jeho přátelé ještě neviděli.
„Ten hajzl s tím seknul!“ nadával
„Cože?“ zeptal se první Petr svého kamaráda.
„Hurley seknul s famrpálem! Prý se chce víc učit na OVCE! Přišli jsme o odrážeče!“ Rozčiloval se James čím dál víc.
„To bude dobrý… Uspořádáš konkurz. Někdo se najde.“ Utěšovala ho Lily, ale James stále štěkal vztekem a tak se raději rychle vypařil.
„Teď bych od něj dal raději ruce pryč, kočičko,“ Promluvil Sirius k Evansové, která nechápala. „On tě má rád, ale jakmile jde o famfrpál tak se nezdá. Kord teď, když je kapitánem. Moc to pro něj znamená. A kdyby na tebe neměl čas…jsem tu já!“ usmál se.
„Jsi nechutnej.“ flákla po něm Lily jablko, do kterého se právě zakousla a rozběhla se za Jamesem.
Konkurz na sebe nenechal dlouho čekat. Již ten den visel na nástěnce ve Společenské místnosti leták, který nabízel místo schopnému odrážeči. O dva dny později už se odpoledne stála dlouhá fronta těch, kteří o něj měli zájem. Na famfrpálovém hřišti se už vesele proháněli členové Nebelvírského mužstva. Dva noví odrážeči se právě snažili odrazit potlouky, které do hry pustil James.
Sirius s Remusem a Petrem shlíželi na konkurz z tribuny. Prvním dvěma uchazečům to opravdu nešlo. Pátého a šestého museli odvést na ošetřovnu.
„Hele, není to ta holka z šesťáku?“ zamžoural dolů Sirius. A opravdu. Remus pohlédl dolů a spatřil Evelin, která upřeně pozorovala počínání dvanáctého a třináctého uchazeče.
„Asi se přišla taky podívat,“ řekl Remus
„Ne, nepřišla,“ Ujistil ho Sirius a ukázal na koště, které držela v ruce.
„To si dělá srandu?“ Znělo unisono na dvou místech. Remus ani James dívku nechápali.
„Hele, jsi holka. Do postu odrážeče nikdy nikdo holku neobsadil!“ Nechápal James a začal jí vysvětlovat, jak je potlouk nebezpečný a že jestli to teď zkusí, skončí na ošetřovně. Evelin se nenechala odbýt a ladně se na koštěti vznesla do vzduchu. I poslední uchazeč, kluk asi dvakrát širší než ona, jí následoval. James naráz vypustil oba dva potlouky. První proletěl kolem tribun. Druhý si vybral za terč Evelin a střemhlavě na ní vletěl. Ona do něj uhodila tak silně, že letěl k zemi takovou rychlostí, že dole vryl tlustou čáru do trávníku.
„Páni…“ Vydechl na tribuně Petr a pootevřel pusu.
Druhý potlouk se mezitím stihl vrátit a vletěl na druhého uchazeče, kterého tím srazil z koštěte. Evelin však byla tak pohotová, že stihla chlapce zachytit a snést ho dolů na zem. Druhou rukou odmrštila potlouk, kterého namířila tak přesně, že spadl do bedny s ostatními míči.
„Ty vole!“ nefalšoval James svůj úžas.
„Takovej výkon nepředvedl ani Josua Joneson na mistrovství světa!“ Přidal se do rozhovoru Sirius, který mezitím s ostatními sešel z tribuny.
Evelin se jen usmála. Vzala své koště a zamířila zpět k hradu. Byla si jistá, že místo v Nebelvírském mužstvu, má jisté.
Zpět na obsah
Kapitola 4: Kapitola 4.- Měsíc a muž
Bylo právě dvacátého prvního září. Pro někoho obyčejná sobota, jako každá jiná. Někomu tento den ovšem naháněl hrůzu.
„No tak, musíš přeci něco sníst,“ pobídla Lily svého kamaráda, který nyní vypadal ještě více unaven než normálně.
„Nemám hlad,“ odpověděl a dál sledoval pohár s vodou, jakoby na něm bylo něco strašně zajímavého.
„Dělej! Nasoukej do sebe tu topinku, ať nám večer nesníš nějakého mudlu, když budeš mít hlad,“ laškoval James
„Ha, ha. Vážně vtipný,“ zatvářil se Remus kysele. „Radši buďte zticha, jde k nám Evelin,“ upozornil je
„Nazdar vespolek!“ pozdravila je dívka a posadila se vedle Sirius, který měl nutkání znovu se o ní opřít a spokojeně usnout.
„Ahoj…“ zabručeli Pobertové
„Mám pro vás příjemnou zprávu,“ mile se usmála. „Dneska nám odpadají lektvary. Včera jak jsem byla v tom Křiklanově rádoby klubu, říkal, že nestihl připravit lektvar, který někomu slíbil. Takže odpadne výuka. Jo, mimochodem, Lily, mám tě prý srdečně pozvat na příští schůzku klubu. Opravdu jsem se snažila mu to rozmluvit… Další člověk, kterému bude otravovat život a vyprávět o jeho slavných žácích,“ domluvila Evelin
„Panebože, Křiklanův klub,“ zatvářila se otráveně Lily a podala Evelin čokoládovou žabku, kterými se zbytek jejich party cpal.
„Mě o něm něco říkej! Díky mému úžasnému tatínkovi mám u Křiklana předplaceno na zbytek mého života,“ vztekala se Evelin
„Slečno Morenová, nezapomeňte pozdravovat otce. A slečno Morenová, jak se má pan otec?“ napodobil James profesorův hlas a ostatní se dali do smíchu.
„Hm, tak já mažu navštívit pí. čelku McGonnagalovou a její přeměňování,“ ušklíbla se Evelin, přehodila svou školní brašnu a rozloučila se. Všichni ji pozdravili až na Remuse, který se tvářil nepřítomně ještě víc, než předtím. Evelin ho přátelsky plácla do zad, „Měj se,“ usmála se příjemněji než obvykle. Remus na to jen něco zamumlal a dál sledoval pohár s vodou.
„Tvář se normálně nebo si něčeho všimne!“ okřikl ho Sirius, když byla Evelin mimo dosah.
„On mi ten lektvar nestihne připravit.“ Zamumlal Remus omluvně, „Křiklan mi ráno říkal, že se pokusí, ale asi to nestihne, protože na mě zapomněl.“ Vysvětlil jim, když viděl čtyři nechápavé tváře.
„Takže…“ odmlčel se Červíček, „Budeš dnes bez lektvaru?“ dodal po chvíli.
„Co to znamená?“ nechápala Lily, která o Remusově vlkodlačím tajemství věděla pouze chvíli.
„Prosím tě, určitě to stihne připravit!“ uklidňoval svého kamaráda James a Lily ignoroval.
„Když to nestihne připravit, budu ještě víc neovladatelný, než normálně,“ vysvětlil Remus Lily a pro změnu ignoroval Jamese, který měl nějaké námitky, proti jeho obavám.
„Náměsíčníku, ať se stane cokoliv, my to zvládneme.“ dodal rozhodně Sirius a tím se tohoto tématu vzdali. Zvedli se z lavic a odešli na Obranu proti černé magii.
Večer se nebezpečně blížil. Ale tuto skutečnost si uvědomovalo jen pět lidí. Pobertové a Lily Evansová. Když už zapadlo slunce, pobertové se nepozorovaně dostali do Chroptící chýše. K nepokoji všem měl Remus pravdu, lektvar který mu měl pomoct, nestihl Křiklan připravit.
Nastal úplněk. Náměsíčníkovo tělo se začalo bolestivě měnit ve vlkodlačí. Tichošlápek na sebe rychle vzal podobu velkého černého psa. Dvanácterák už klapal jeleními kopyty a Červíček už šňupal nebezpečí jako malá opelichaná krysa.
Všichni se snažili udržet vzpouzejícího se vlkodlaka v co největším klidu. Remus ve vlčím těle ovšem neměl potuchy o tom, co dělá. Za každou cenu se snažil dostat ven z Chroptící chýše. Chuť po mase jím lomcovala. Tichošlápek se před vlkodlaka postavil, aby mu zabránil v cestě. Remus ho však jednou tlapou odhodil na stěnu a drápky mu poranil hřbet. Vyrazil dveře a vyběhl ven do noci. Běžel a cítil jasný pach krve, který ho táhl k Bradavickému jezeru. Natahoval drápy. Už jen takovou kousek. Jeho huňaté tělo se drželo nad obětí. Zakousl se a náhle… Snad to byl závan jeho lidské duše, který ho nutil k mocnému zavití. Zem se mu zatočila a on musel pryč. Běžel zpět. Noc se měnila v ráno a i vlkodlak nabíral postupně lidskou postavu. Když doběhl k vrbě mlátičce, kde na něj čekal jelen, pes a krysa, vypadal už úplně jako jejich Remus Lupin. Společně zaběhli pod Vrbu mlátičku a mířili do Chroptící chýše, tam nabyli i zbývající Pobertové lidskou podobu.
„Remusi…“ vydechl vyděšeně Petr a pohlédl na svého kamaráda.
„Co je?“ hlesl trochu unaveně Lupin. James i Sirius na něj hleděli stejně vyděšeně.
„Pojď se mnou,“ pobídl ho James a dovedl ho k starému zaprášenému zrcadlu. Poklepal na něj hůlkou a během okamžiku se lesklo jako nové. Remus do něj pohlédl.
„Proboha,“ vydechl.
Zpět na obsah
Kapitola 5: Kapitola 5.- Co se stalo?
Remus zíral do zrcadla. Měl méně škrábanců než obvykle, ale… Celá jeho ústa i brada a krk byly od krve, ne jeho krve. Cizí krve. Krve vlkodlačí oběti.
Najednou uslyšel kroky, které mířily do místnosti k němu. Neměl pochyb, že si pro něj jde madam Pomfreyová. Rychlým pohybem si hábitem setřel velké množství krve z pusy. Nechtěl se zrovna teď svěřovat Pomfreyové s tím, že někoho pokousal. Ale byl zvědav jestli jeho „oběť“ bude ležet na ošetřovně. Pro jistotu se rozhlížel po školních pozemcích, když mířili do hradu, jestli někde třeba neuvidí ležet bezvládné tělo. Do oka mu nepadlo nic nezvyklého a tak dál pokračoval do ošetřovny. Zde na lůžkách také nikdo neležel. Remus se začal uklidňovat, že třeba zabil jen nějaké zvíře. Litoval, že si vůbec nic nepamatoval. Podařilo se mu přemluvit léčitelku, aby mohl odejít v klidu do Nebelvírské ložnice, kde se mohl vyspat. Překvapilo ho, že není tak unaven, jako obvykle. Bylo to snad tím, že se o úplňku „najedl“?
„Hej!“
„Náměsíčníku!“ probudily ho hlasy jeho přátel. Posadil se na svou postel s nebesy a pohlédl do jejich ustaraných tváří. Mezi Poberty byla i Lily, která již asi vše věděla.
„Tak jak ti je? Už sis vzpomněl, jak jsi přišel k té krvi. Hm?“ ptal se Sirius
„Ne,“ odpověděl mu stručně Remus
„Co budeme dělat?“ děsila se Lily
„Vy vůbec nic! Tohle je moje věc. Nejdřív musím nějakým způsobem najít toho, koho jsem pokousal. Pak už se vše bude řešit snáz. Ale prostě… Všechno, čeho jsem se bál, je tu,“ rozčílil se Remus
„Neboj se, třeba to bylo jen nějaké zvíře,“ uklidňoval ho Dvanácterák
„Každopádně jsme s tebou,“ přidali se ostatní
„Děkuju. Teď jdu ale ven… Sám!“ dodal když viděl, jak se všichni svorně zvedají.
„Tak nesejdeme se třeba za hodinu u jezera?“ zeptala se příjemným tónem Lily a kupodivu všichni souhlasili. Remus si svléknul hábit a jen v kalhotách a tričku vyšel na školní odpoledne. Zářijové odpoledne bylo až příliš teplé. Rovnou zamířil k jezeru. Všiml si u Zapovězeného lesa početné skupiny studentů. Došlo mu že zde má šestý ročník Nebelvíru a Havraspáru hodinu péče o kouzelné tvory s profesorem Kettleburnem.
Ignoroval to a posadil se na břeh jezera. Rozhlížel se po okolí. Nic nápadného nespatřil. Položil se na trávu a zavřel oči. Zasnil se, ale občas se k němu donesl monotónní profesorčin hlas.
„… Běhnice, též známá jako kousavá víla… Má miniaturní lidskou podobu…“ Remus nevnímal výklad profesora a byl rád, že oni dnes žádné odpolední vyučování nemají. Se stále zavřenými oči se nadechl čerstvého vzduchu.
„…mláďata Běhnice se líhnou po dvou až třech týdnech…piště si… slečno Morenová pojďte mi prosím pomoct!“ Poprvé Remus otevřel oči, aby pohledem zabrousil mezi mladší studenty, když zaslechl Evelinino jméno. Sledoval jí jak pomáhá profesorovi s klecí plnou Běhnic. Ve stejný okamžik, kdy se jí podíval do obličeje, ona udělala to samé. Dívka se ale rychle jeho pohledu uhnula a dál se věnovala výuce. Remus se tedy znovu položil a relaxoval. Po hodině už k němu přicházeli všichni Pobertové. Tak jako jejich kamarád ani oni si nevšímali mladšího ročníku.
Sirius se jako vždy začal nudit. Vytáhl Jamesovi z kapsy u kalhot jejich Pobertův plánek a začal ho zkoumat. Po chvíli se vítězoslavně usmál.
„Půjč mi plášť,“ žadonil od Jamese.
„Teď? Zbláznil ses? Někdo tě uvidí,“
„Neuvidí, slibuju!“
„Uvidí! Zabaví mi ho,“
„Prosím,“
„Dobře, ale bude to na tobě,“ svolil nakonec James a nenápadně podal Siriusovi svůj neviditelný plášť a rozhlížel se po mladších studentech. Sirius ho přes sebe v rychlosti přehodil a zůstal tak před všemi skryt. Remus se snažil předstírat rozhovor s Jamesem, aby nebyli moc nápadní. Po chvíli ale stejně oba zůstali zírat na studenty při jejich výuce.
„Vypadá to, že jen poslouchá,“ konstatoval Remus. Hned jak to dořekl, tak sebou pár studentů trhlo, jako by je někdo šťouchl nebo polechtal.
„To je idiot,“ zaklel James, který věděl, že ten někdo je rozhodně Sirius.
„Koukni na Evelin!“ vyhrkl Remus a ukázal na ní prstem. James jí sledoval. Levou rukou něco jakoby ve vzduchu pevně svírala. Něco drmolila mezi zuby a pak ruku povolila.
„Ona na něj přišla?“ žasl James a tráva kolem něj se trochu ohnula. Sirius si dřepnul za ně a plášť sundal.
„Viděli jste to? Jen jednou jsem se jí dotknul a ona mě hnedka chytila za ruku a okřikla mě jménem!“ stěžoval si Sirius
„To je tvoje chyba. Máte dávat pozor, když se na vás někdo kouká nebo když za vámi někdo jde!“ ozval se dívčí hlas. Chlapci si opravdu nevšimli, že by ně předtím koukala a nebo že za nimi teď šla.
„Dávejte větší pozor,“ vydechla unaveně a dala se na cestu k hradu.
„No to bysme měli,“ reagoval na její poznámku Sirius, když byla Evelin pryč.
„Ona je nic s porovnání s Filchem,“ mumlal James
Nikdo už potom celý den o Evelin nepromluvil. James na ní narazil až když večer spěchal do Nebelvírské společenské místnosti. Těšil se, že zde narazí na Lily. Ve společence však bylo jen pár studentů, kteří pracovali na jejich domácích úkolech. James si je prohlédl a pohledem se zarazil u dívky, která ležela schoulená v křesle u krbu. Evelin vypadala, že sleduje plameny v ohni, když však James přišel blíž, zjistil že spala. Posadil se na křeslo vedle ní a rozhodl se, že si chvíli čekání na Lily zkrátí vyhotovením pojednáním na Přeměňování, které měli odevzdat už zítra.
„Co tady děláš? Kde máš Lily?“ přerušili Jamese ve spaní jeho kamarádi.
„Nevím, není tady,“ odpověděl Siriusovi.
„Jak dlouho tu spí?“ zeptal se Remus a ukázal na Evelin.
„Od tý doby, co jsem tu,“ řekl James a sledoval, jak se Siriusovi náhle něco odrazilo v očích. Odhodil si černé vlasy z čela a skočil Evelin do klína. Políbil jí na tvář a kousavě se zachechtal.
„Nech mě spát sakra,“ promluvila unaveně dívka a snažila se smést Siriuse ze svého klína. Pár přihlížejících nebelvírských dívek vyvalilo oči. Pro ně byl Sirius dlouholetým idolem. Měl všechno, co si každá dívka mohla jen ve snu přát. Byl tak neuvěřitelně pohledný, že by se dal přirovnat k andělu. Černé vlasy lemovaly jeho mužné tváře. Oči měl tak hluboké, smyslná ústa, prostě… Chodící dokonalost.
„Ona ho odstrčila, vidělas to?“ zašeptala jedna dívka, své kamarádce a ta dál nevěřícně zírala.
Sirius se z Evelin tedy zvednul a s mohutným zívnutím odešel do ložnic následován Petrem a Jamesem. Remus zůstal, jelikož mu chybělo hned několik domácích úkolů. Sedl si na křeslo po Jamesovi a dal se do psaní.
Společenská místnost se postupně vyprazdňovala a o půlnoci zde zbyl jen Remus se stále spící Evelin.
Ani nevěděl jak ale postupně přestal psát úkol a zůstal zírat na Evelin. Sledoval každý její dech. Každý sebemenší pohyb. Neuniklo mu, když sebou najednou začala třást. Stále měla zavřené oči, ale přesto sebou škubala. Náměsíčník chvíli nevěděl, co dělat. Nakonec vzal Evelin do náruče. Hned v tom okamžiku sebou škubat přestala. Jemu tedy nezbylo nic jiného, než aby se posadil zpět do svého křesla i s Evelin. Dívka mu klidně spala v náruči a on nakonec usnul také.
Zpět na obsah
Kapitola 6: Kapitola 6. - Kdo?
Brzy ráno, když slunce ani nestačilo vylézt, byli v celých Bradavicích vzhůru jen dvě osoby. Sirius Black, který seděl ve své posteli a díval se upřeně před sebe. Nikdo netušil, jestli horlivě přemýšlel nebo měl hlavu dokonale prázdnou hlavu…
Druhá osoba si právě přehrávala události posledních dvou dnů. Nehybně seděla v klíně spícího chlapce a pozorovala jeho příjemnou tvář. Po dvou dnech se konečně upřímně usmála a pomalu ho políbila. Remus otevřel oči a dřív než stačil cokoliv říct, odešla.
Nebelvírská místnost se začala plnit žáky, kteří čekali na své kamarády, aby mohli společně odejít na snídani. Remus očekával hromadný příchod Pobertů, ale místo toho viděl jen Siriuse, který bezvládně sešel ze schodů a mířil k východu.
„Hej, Siriusi!“ zavolal na něj Remus.
„Dej mi pokoj, Remusi.“ hlesl Sirius a proskočil otvorem Buclaté dámy.
Co to mělo znamenat? Zdá se mi to? Co se sakra děje? Proběhlo Náměsíčníkem ve vteřině. Než však stačil cokoliv vymyslet, přiběhl za ním veselý James spolu s Petrem a Lily.
„Co je se Siriusem?“ zeptal se jich Remus místo pozdravu.
„Nic. Co by?“ usmál se James.
Tak tedy dobrá. Pomyslel si Náměsíčník a spolu s ostatními odešel na snídani. Ve Velké síni se potkali se Siriusem, který opravdu vypadal normálně. Remus mu upřeně pohlédl do očí. Sirius nereagoval nijak neobvykle.
Den probíhal jako každý jiný. Náměsíčník se nemohl dočkat na hodinu lektvarů. Lektvary odjakživa nesnášel, ale těšil se až uvidí Evelin. Políbila ho přeci. Možná ne, třeba se mu to jenom zdálo. Třeba bylo celé to divné ráno jen nějaký sen. Ale přesto s těšil až ji uvidí.
„Já bych po tom Binsovi něco hodil!“ rozčiloval se potichu Sirius při hodině Dějin čar a kouzel.
„No to můžeš, ale jím to jenom proletí,“ zařehtal se James.
„Děsná škoda,“ kupodivu se k jejím vtípkům přidal Remus. Kluci na něj hodili pohled jako tak-ty-jedeš-s-náma??
„Máš dneska dobrou náladu?“ zeptal se ho Sirius a nedalo se nevšimnout jeho kousavého tónu. Dřív než stačil jeho přítel jakkoli napomenout, okřikl je jejich profesor. Po zbytek hodiny zůstali potichu. Náměsíčníkem však proběhla myšlenka = Tohle nebyl sen.
Dlouhá hodina Dějin čar a kouzel konečně dospěla ke konci. Studenti šestého ročníku se tedy přesunuli na neméně oblíbené Lektvary.
„Ahoj,“ pozdravil Remus hned ve dveřích sedící Evelin. Ona si zkoumavě prohlížela kotlík, jakoby chtěla zjistit, zda není děravý. Zbytek Pobertů ji taky pozdravil, takže byla nucena zvednout hlavu, mile se usmát a zamumlat tiché „nazdar“.
Oba ročníky poté začali s přípravou protijedů, které jim profesor Křiklan zadal. James se Siriusem začali svorně okukovat od Lily a Remus začal na svou pěst.
„Koukej zamíchat doleva,“ ozval se ironicky výhružný hlas. Chlapec se otočil. Evelin se na něj usmála a on ji poslechl. Dalších dvacet minut si stihli i trochu popovídat. Nebyl to sen! Nebyl to sen! Radoval se v duchu Remus a musel se neustále usmívat.
„Hele, zbylo mi trochu přísady, co budeš potřebovat.“ Evelin mu podala kus něčeho slizkého. On to přijal jako obvykle s úsměvem, ale musel se zarazit při pohledu na její ruku. Měla úzké prsty, hladkou pokožku. Co však působilo nenormálně, byly její žíly. Byly tak strašně vystouplé a silné.
Evelin si zjevně Remusova pohledu všimla a tak ruku spěšně stáhla do hábitu. Hodina byla, jak by James řekl „pohodová“. Najednou se však ozvala rána spadlého kotlíku. V druhém okamžiku Evelin Morenová vyběhla z učebny.
„Co to s ní sakra je? Kam šla?“ ptala se hned starostlivě Lily. Kluci na ní koukli s pohledem já-totálně-nevím. Remus se ale hned omluvil u profesora a běžel za ní. Na chodbě ji zahlédl a byl si jist, že běží do dívčích umýváren. Běžel tedy za ní. Když tam dorazil, uviděl Evelin, která se choulila u stěny v umývárně. Vzlykala a rvala si vlasy. Remus beze slova vydechl a potichu ji sledoval. Něco tu nehrálo. Nejednou dívka zařvala. Zařvala silně až Náměsíčník nadskočil. Řev se silně podobal vytí.
„Ne, to ne. To nemůže být pravda!“ pochopil Remus.
„No… asi je. Tohle si nikdo nevybere,“ promluvila Evelin už plně při sobě.
„Vím, co se děje. Takhle se moje tělo chovalo před první proměnou. Evelin, já jsem…“
„Vlkodlak,“ dořekla za něj dívka, „a já jsem teď taky.“ po tváři se jí hrnula slza.
„Já…nevěděl…promiň. Kdokoli jiný, jen ne ty...“ drmolil Remus.
Dívka po chvíli mlčení sebrala sílu a vstala ze země. Obvykle si odhodila tmavé vlasy z čela a pohlédla Lupinovi do očí.
„Je mi to tak strašně líto,“ omlouval se jí. Ona už to nemohla vydržet. Začala brečet. Chlapec k ní přiskočil a pevně jí objal. Její slzy mu mokřily rameno. Objímal jí a modlil se, aby tohle prostě byl sen. Modlil se, aby si z něj dělala legraci. Modlil se, aby mu řekla, že tehdy pokousal třeba Sneapa ze Zmijozelu. Kohokoli, jen ne jí.
Ze vzlyků se ozval její tichý hlas. „Strašně to bolí!“
Remus se na nic neptal a vyhrnul ji košili, aby se podíval na její ploché vypracované břicho. Měla přes něj dvě silné krvavé jizvy. On věděl, že ji pokousal právě zde. Nic si nepamatoval, ale došlo mu, že kdyby ji pokousal na noze, kulhala by. Kdyby se jí zuby dotkl ruky, nedokázala by udržet odrážečskou hůl.
Jemně pohladil její ránu, jako by doufal, že tak bolest přestane. Hleděli si do očí a jejich myšlenky byly jako propojené. Beze slova spolu mluvili. Evelin hleděla do Remusových očí vteřiny, možná minuty. Dvě, tři, čtyři, možná pět. Až jí náhle znovu objal a políbil. Dívka rty lehce pootevřela a on tak mohl polibek prohloubit. Nevěděli jak dlouho zde stojí. V nekonečných polibcích ztráceli pojem o čase.
„My to zvládneme,“ vydechl Remus a usmál se na dívku, kterou tolik zbožňoval.
„Spolu…“
Zpět na obsah
Kapitola 7: Kapitola 7.- všechno jako v ráji
„Tys pokousal Evelin Morenovou???“
„Ty chodíš s Evelin Morenovou??!“
„Kdy?“
Chlapeckou ložnicí v Nebelvírské věži zněli neustálé otázky. Remus na ně neodpovídal, jen se blaženě usmíval. Byl šťastný. Nebýt kouzla, díky kterému nemohli navštěvovat dívčí ložnice, byl by už dávno u Evelin.
„Tohle není fér,“ promluvil po chvíli Sirius a lehl si na svou postel s nebesy. Vlasy mu nedbale spadly do obličeje.
„Co není fér?“ reagoval konečně Remus.
„Evelin se líbila mě! A tys mi ji přebral. To si říkáš kámoš,“ stěžoval si.
„Cože?“ žasl James, který byl najednou neskonale rád, že má tak spokojený vztah s Lily.
„Myslel jsem si to,“ přiznal Remus „ale přiznej si, kolik holek po tobě jede. Jednu mi snad můžeš nechat! Nebo tě na ní přitahuje to, že je jediná z Bradavic, které se nelíbíš?“
„Určitě se jí líbím!“ zaprotestoval Sirius. Jejich dialog přerušilo soví zahoukání. Remus jako první přiskočil k sově a odebral jí z nohy kus pergamenu.
„To je od Evelin,“ oznámil s úsměvem kamarádům a dopis v rychlosti třikrát přečetl. „Siriusi, mám tě od ní pozdravovat. Myslím, že se tu dnes staví.“
„Vždyť je noc,“ nechápal Sirius.
„Hm,“ zamumlal Remus a těšil se na její návštěvu.
Vše se odehrálo tak rychle. Nechápal jak během jednoho týdne mohl někoho pokousat a současně získat skvělou přítelkyni.
Až do jedné v noci ležel Remus na Siriusově posteli a debatoval se svým kamarádem. James s Petrem už spali.
„Brej večír!“ to už se mezi kluky vsunula Evelin. Oba je políbila na tvář.
„Ani jsem se nezeptala, jak ty úplňky vlastně zvládáš?“ zeptala se po chvíli Náměsíčníka.
„Díky svým úžasným kamarádům samozřejmě!“ odpověděl za něj Sirius. Evelin na něj hodila nechápavý výraz a on se tedy ve vteřině změnil ve velkého černého psa.
„Páni..“ vydechla.
„Líbí?“ zeptal se James, který se se Siriusovým štěknutím vzbudil. Aby na slečnu udělali větší dojem změnil i on svou podobu. Stal se z něj statný jelen.
Evelin, která právě drbala psa za uchem nestačila zírat.
„Jak ale zvládneme dva vlkodlaky?“ ptal se starostlivě James, už v lidské podobě.
„Vy zůstanete s Remusem a já to přečkám v Zapovězeném lese. Bez námitek!“ dodala když užuž chtěl její přítel něco namítnout.
„Jak už jsem ti říkala, moje rodina je dobrá v přípravě těch nejrůznějších lektvarů. Otec už dlouho na jednom pracuje. Na jednom, který by měl pomoct právě vlkodlakům. Ne, že by byl nadšený z toho, co se mi stalo. Ale aspoň ví, že mi může pomoct.“
„Tys už to řekla rodičům?“ žasl Remus a ona jen přikývla.
„Jak jsem řekla. Myslím, že to zvládnu i bez vás. Ale teď už půjdu spát,“ políbila svého přítele. Náhle se jí u noh ozvalo zakňučení. A tak se přátelsky pomazlila s psím Siriusem, zamávala Jamesovi a odešla.
„Je úžasná,“ vydechl Remus a padl na svou postel. Netrvalo dlouho a už bloudil v říši snů.
Zpět na obsah
Kapitola 8: Kapitola 8. - Jejich první úplněk
„Tak dnes?“
„Dnes…“
„Bojím se,“
„To bude v pořádku…“
Remus seděl na trávě u Bradavického jezera a povídal si s Evelin o úplňku, který měl přijít už za pár hodin.
„Jak jsi vlastně poznala, že jsem tě pokousal právě já?“ zeptal se najednou.
„Že jsi vlkodlak vím od té doby, co jsem tě poprvé viděla. Je to už skoro šest let.“ usmála se a pozorovala jak jejímu příteli padá čelist.
„Jak?“ nechápal.
„Kolikrát ti mám říkat, že se můj otec zabývá lektvary pro vlkodlaky? Prostě je poznám…“ vysvětlovala mu, „Teď už bychom měli jít za klukama a společně ten lektvar vypít. Otec mi ho ráno poslal“
Zvedli se a zamířili k Bradavickému hradu. Plni očekávání jak dnešní noc dopadne. Oba vypili odpornou tekutinu a chvíli pozorovali, jestli nemá nějaké vedlejší účinky.
„Neměl by o tom, že jsi vlkodlačice vědět třeba Brumbál?“ napadlo Jamese.
„Ani náhodou. Říkám vám, že to zvládnu sama. Za necelý dva roky odtud budu pryč. Moc krátká doba na to, abych to řešila s ředitelem!“ rozhodla Evelin.
„Hm, jak myslíš. Hele, tak jakej máme plán?“ změnil James téma.
„Evelin s Remusem mohou jít normálně. Nebude to vypadat nenormálně. Já s Jamesem půjdeme až k vrbě mlátičce pod neviditelným pláštěm. Petře, tebe si jako krysy nikdo nevšimne.“ rozhodl Sirius.
Ozvalo se jen souhlasné zabručení a všichni dělali, jak Sirius řekl. Remus vzal Evelin za ruku a propletl svoje prsty mezi jejími. Ona si odhodlaně oddychla a jako první prošla otvorem Buclaté dámy. Šli chodbami po škole. Před jednou učebnou stál houf dívek, které se chystali jít spát. Když uviděli Remuse s Evelin (vlastně nikoho jiného vidět nemohly), pohoršeně se zašklebili a hned začali mít poznámky. Evelin se jako na povel k Remusovi přitulila ještě víc.
„Jsou to pindy,“ konstatovala. Její přítel se opravdu upřímně usmál a objal ji kolem pasu. Oba se ohlédli, když zaslechli polekané ječení těch slepic. Vzduchem se nesl pramen dlouhých plavých vlasů.
Evelin se začala smát, když jí došlo, kdo to má na svědomí.
„Můžou bejt rády, že jsme jim ty vlasy nevyrvali všechny! Káči pitomý…“ rozčiloval se pod pláštěm Sirius.
„Hele, já jsem si zvykl na to, že nejsem jako vy. Nerozčiluj se, když prostě nepochopěj, že se někdo našel…“ začal Remus, když v tom mu přiletěla facka od Evelin.
„Takhle o sobě nemluv! Aspoň ne přede mnou! Čekám pět let, abych mohla bejt s tebou a ty pak řekneš něco takovýho! To, že jsi ve stínu Sirius Blacka, po kterým touží snad každá, neznamená, že by tě někdo nemohl mít rád! A pojď už. Za chvíli vyleze měsíc a já tě nechci před svýma očima sežrat zaživa.“ rozčilovala se Evelin a kluci stáli jako opaření a vyjeveně na ní zírali. Remus byl první, kdo se vzpamatoval. Zalil ho pocit nekončící radosti. Má ho ráda! Nestydí se za něj. S touto myšlenkou překonával bolestivou přeměnu ve vlčí tělo a i samotné bytí vlkodlakem.
V Zapovězeném lese to probíhalo docela jinak. Evelin odešla hluboko do lesa. Nejprve se rozhlížela kolem sebe. S přibývajícím strachem pohlédla nahoru. Mezi korunami stromů viděla jasnou záři bílého kulatého měsíce. Cítila jak se její smysly daly do pozoru. Zařvala bolestí. Čelist se jí začala prodlužovat. Zuby byly najednou dlouhé a ostré. Její bolestné řvaní se změnilo v zavytí. Najednou tu nestála křehká dívka, nýbrž běsnící bestie. Dlouhé tesáky. Vlčí ocas. Černá srst.
Bestie čenichá. Napíná uši. Při sebemenším šramotu vytáhne drápy. Popadne ji chuť. Chuť na něco čerstvého. Znovu zavyla. Les působil jako mrtvý. Šelma s vervou zaryla své ostré drápy do kmene stromu. Takže po nich zůstaly hluboké rýhy. Ještě pár dlouhých hodin. Pár hodin a opustí černý huňatý kožich. Pár hodin a opustí tělo krvelačné bestie.
Doba utrpení se začala krátit. Slunce se dalo na cestu, aby vystřídala měsíc. Ozvala se poslední dvě zavytí. Dvě zvířata se začala měnit v lidi. Z Evelinina těla zmizel černý kožich a vystřídala jej hladká pokožka. Třásla se bolestí a chladem. Oblékla hábit a snažila se pomalými kroky ploužit směrem k hradu. Už to nevydržím. Ani minutu. Padnu na zem. Někdo mě najde. Přemýšlela. Ozvalo se štěknutí a v ní vzplála naděje. Sirius.
„Už jsem u tebe!“ běžel k ní už v lidské podobě spolu s Jamesem.
Nic jim neřekla jen padla na zem. Sirius ji vzal do náručí a rychlými kroky nesl do hradu.
„Do ošetřovny ji vzít nemůžeme,“ upozornil ho James a tak dívku donesli do jejich ložnice.
„Je v pořádku?“ strachoval se Sirius.
Jsem.
Zpět na obsah
Kapitola 9: Kapitola 9.- Famfrpálový zápas
„Jen spí,“ uklidňoval James Remuse, který se právě vrátil z ošetřovny a hleděl na bezvládnou Evelin. V obličeji měla pár škrábanců a byla bílá jako stěna.
„Myslím, že ten lektvar ti docela pomohl.“ konstatoval Sirius a tak jako ostatní čekal, až se dívka vzbudí. Remus na jeho poznámku jen něco tiše zamumlal. Trvalo chvíli než Evelin otevřela oči.
„Sakra…“ vydechla a chytila se za hlavu.
„Už jsi v pořádku,“ usmál se Moony svým obvyklým unaveným úsměvem.
„Jak tohle můžeš vydržet každý měsíc? Zešílela bych,“ děsila se Evelin.
„V tom případě zešílíš. Na tohle není lék,“
Další dva úplňky probíhaly „klidněji“. Nestalo se nic tak strašného, aby to naše hrdiny vykolejilo. Evelinin otec díky své dceři dokázal stále vylepšovat vlkodlačí lektvary. Život v bradavicích plynul pomalu a tiše.
„Evelin? Jak se cítíš? Ten zápas s Havraspárem dnes nesmíme prohrát!“ bombardoval James Evelin, která svorně seděla u snídaně a chroupala topinku.
Bylo právě 12. prosince a všichni se s nadšením těšili na famfrpálový zápas.
„Zlomte vaz,“ přidal se Sirius i s Remusem.
James s Evelin odešli od snídaně jako první, aby se stihli převléknout a trochu prolétnout na košťatech. Když už na sobě dívka měla červenozlatý hábit lehla si na zem a udělala pár kliků, aby měla pevnější ruce. Párkrát máchla odrážečskou holí a byla připravena.
„Je tam strašná zima,“ upozornil ostatní John Selver, jejich brankář.
„Máme ještě pár minut a vyrazíme, ok? Hlavně myslete na naši taktiku!“ kladl jim na srdce James.
Všichni vypadali vyrovnaně. Nebelvírské mužstvo bylo připraveno a vzlétlo na košťatech do studeného větru. Kapitán James Potter, odrážeči Evelin Morenová a Dick Justic, střelkyně Michael Bellová, Rita Smithová a Josh Hollory a nakonec brankář John Selver.
„Máme štěstí, že ještě nenapadl sníh…“ mumlal si pro sebe James a podal ruku havraspárskému kapitánóvi Flinci.
„Ano! A zápas začíná! Camrál byl vypuštěn!“ ozval se s tribuny moderátor. Všichni se otočili za známým hlasem. Sirius.
„Jojo, jsem to já! Váš miláček Sirius Black!“ odtušil jejich pohledy.
James vzlétl o něco výš než ostatní a upřeně vyhlížel Zlatonku, ale snažil se i pozorovat zápas dole.
„Camrálu se ujímá havraspárská střelkyně Aneta Moshová. Míří na obruč a… výborně Johne!“ nebelvírský brankář výborně odrazil Camrál a nahrál tak Michael Bellové, která s ním mířila k havraspárským bránám.
„Bellová jede! Ano, ano! Deset bodů pro Nebelvír! Camrál má havraspárský střelec Peter Lock. Tyvole!“ Siriusovi došli komentáře. Camrál mířil do Nebelvírské prostřední brány, ale Evelin tomu zabránila Potloukem mířeným tak výborně, že nesrazil střelce, ale Camrál, kterého se zmocnil střelec Nebelvíru.
„Výborně Evelin!“ pochválil ji James a začal sledovat Kathrin Haleovou, chytačku Havraspáru, jestli nezahlédla Zlatonku. Ona dělala to samé.
„Dalších deset bodů pro Nebelvír!“ hlásil Sirius, „Camrál drží znovu Peter Lock a… ajajaj…Další Potlouk od Evelin. Výborně! Běžte někdo dolů sebrat toho chudáka!“
Havraspárský střelec ležel dole v bezvědomí. Evelinin Potlouk ho zasáhl přímo do hlavy. Další hodinu se snaživě hrálo.
„Havraspár vede devadesát ku padesáti!“ řval Sirius, „A vypadá to, že Kathrin Haleová zahlédla Zlatonku. James Potter se řítí za ní. Makej Jamesi!“ ulítlo mu.
Kathrin se prsty natahovala po Zlatonce a James jí byl v patách. Neměl šanci, pokud…
„Výborně! Výborně!!! Nebelvír vyhrál!!!“ šťastně ječel Sirius.
„Evelin! Evelin! Evelin!“ řvali všichni Nebelvírští a objímali jejich hrdinku. Díky výborně odraženému Potlouku se Havraspárská chytačka válela po zemi nejspíš se zlomenou nohou a možná i zlomeným nosem. James hned po jejím pádu ukořistil Zlatonku pro jeho mužstvo.
Dlouho se v Nebelvírské věži oslavovalo jejich vítězství. Na oslavu do společenské místnosti přišel dokonce i bývalý odrážeč Hurley, který se přišel na zápas podívat. Prohlásil nakonec něco jako, že jeho odchod bylo to nejlepší co mohl udělat. Bez toho by zde nebyla ona.
Zpět na obsah
Kapitola 10: Kapitola 10.- Tak s kým půjdeš?
„Evelin?“ Lily strčila hlavu do její ložnice.
„Ano?“ usmála se na ni dívka, která se právě hrabala z postele.
„Půjdeme spolu na snídani?“ usmála se Lily a začala si pohrávat se svými zrzavými vlasy...
„Jasně,“ Evelin na sobě nedala dát překvapení. S Lily Evansovou se nijak zvlášť nebavily, ale byla ráda. Společně mířili do Velké síně, kde je s nadšením přivítali všichni Pobertové. Když Evelin procházela kolem ostatních studentů, hodně z nich jí pozdravilo nebo se ozývalo nadšené pískání.
„Díky tvýmu včerejšímu výkonu na famrpálu ses asi stala populární,“ ušklíbl se Sirius.
K překvapení všech se na snídani sešli snad všichni studenti Bradavic, což se obvykle nestávalo. Scházeli se jako švábi na pivo.
„Věnujte mi prosím pozornost!“ promluvil najednou Albus Brumbál, „Využiji toho, že jsme se tu všichni tak krásně sešli. Je jistou tradicí, že se některý rok uskuteční Bradavický vánoční ples,“
„No to snad ne,“ vydechla Evelin, kterou děsil pohled na sebe ve svátečních šatech.
„Letošní ples se uskuteční už za týden,“ pokračoval Brumbál, „samozřejmě přijdete v párech a budete se chovat jako civilizovaní lidé…“ spiklenecky mrkl na Jamese se Siriem.
„Lily Evansová,“ oslovil jí James a poklekl na kolena jako při žádání o sňatek, „půjdeš se mnou na Vánoční ples?“ Všichni kolem se museli smát Jamesovu představení. Lily samozřejmě souhlasila. Studenti se postupně zvedli a odcházeli na jejich vyučování. Evelin měla lektvary spolu s Poberty a tak šla s nimi, když ji zarazil havraspárský famfrpálový kapitán.
„Ahoj, já myslel. Nešla bys se mnou na ten ples?“ vybalil na ni a Evelin stála jako opařená.
„Víš,“ pohlédla na svého přítele Remuse, který se tvářil naprosto nezaujatě. To jí docela vykolejilo, „Já si to ještě rozmyslím.“ řekla mu nakonec. Nestačili ani dojít k učebně lektvarů a zastavili ji hned dva chlapci. Nějaký sedmák ze Zmijozelu, kterému Evelin odpověděla jasné „ne“ a k překvapení všech i nebelvírský brankář John Selver. Evelin si byla jistá, že kdyby nechodila s Remusem, určitě by souhlasila. John byl jeden z nejpohlednějších kluků na škole. Proto jen zamumlala, že ještě neví a vtrhla do učebny, jakoby jí tam čekala nějaká záchrana.
„A nešla bys se mnou?“ to už se jí ptal bývalý odrážeš Hurley.
„Teď nemám čas, prosím tě.“ rázně ho odbyla. Posadila se na židli za Remuse a dala se do přípravy svého lektvaru, který jim profesor Křiklan zadal. Dvakrát se u Evelin zastavil, aby ji poblahopřál k výkonu ve famfrpálu.
„Se divím, že jí Křiklan rovnou na ten ples nepozve.“ poznamenal Sirius a všichni, kteří ho slyšeli se dali do hýkavého smíchu. Evelin měla chuť hodit po něm svou knihou, ale nechtěla přijít o své zápisky. Párkrát za hodinu poradila Remusovi se správným postupem při přípravě jeho lektvaru a jinak ho jen tiše pozorovala. Proč nic neudělá? Říkala si. Proč se na ní neusměje tím úsměvem, který tak milovala? Z přemýšlení jí vytrhl on sám, protože jí podal útržek pergamenu.
„Chtěl, jsem s tebou jít. Ale tu řadu nápadníku, by to asi moc nepotešilo. R.“ Stálo na něm. Evelin vzala v rychlosti pergamen a jejím obvyklým skoro nečitelným písmem naškrábala: „Tak to už se těším na jejich vyjukaný ksichtíky. Tvoje Eve.“ Zmuchlala papírek a hodila ho po svém příteli. Vzal ho a přečetl. Rychle o dost krasopisnějším písmem než bylo Evelinino napsal: „Takže jdeme spolu?“ a podal jí ho. Odpověď byla: „Co jiného si čekal? PS: To tě ti moji nápadníci tak vykolejili, že už po šesté do toho tvého „lektvaru“ sypeš cukr, kterým si původně chtěl Sirius jen osladit čaj? JE.“
Remus se konečně otočil a usmál se ne unaveným úsměvem, ale mírně nervózním.
„Fajn a s kým půjdu já?“ zeptal se Sirius, který mu četl přes rameno.
„Nevím, ty si můžeš vybrat koho chceš. Co má říkat takovej Petr.“
„Už mě někdo napadl,“
„Tak vidíš,“
„Nojo, furt.“ Ušklíbl se Sirius. „A přestaň mi sakra brát ten cukr!!!“
Zpět na obsah
Kapitola 11: Kapitola 11.- Přípravy na ples
„Lily?“ byla to Evelin, kdo strčil hlavu do její ložnice.
„Hádám, že si taky připadáš v šatech jako blbec. Neumíš si udělat nic s vlasy a nevíš co dát svému příteli k Vánocům?“ vyhrkla na ní Lily a tvářila se nešťastně.
„Čteš mi myšlenky!“ souhlasila s ní Evelin, „Až na ten dárek pro Remuse, ten už mám vymyšlený. Víš, že tam dneska budou Sudičky?“
„Jasně, že vím. Těším se na ně, ten jejich kytarista je docela fešák.“ Usmála se Lil.
„No tak co máš pro Jamese?“
„Právě, že nic… Teda mám, ale je to takový divný.“
„Ukaž!“ pobídla jí Evelin. Lily vytáhla krásné nové album na fotografie.
„Já vím, že je to úplně obyčejný, ale chtěla jsem mu tím dát najevo, že s ním chci být celý můj život. Že si do toho alba dáme svoje fotky. Fotky našich dětí. Fotku Jamese s vrásky a šedivými vousy.“ Vysvětlila Lily.
„To je úžasný!!!“ nadchlo to její kamarádku a potom ji sdělila, co chce ona darovat Remusovi.
„Ne, tvůj dárek je lepší. A navíc mu ho dáš už dnes večer, že? Já musím počkat, ještě do Vánoc. A to si Sudičkám napsala?“
„Jo napsala a v pohodě souhlasili.“ Usmála se Evelin a zkoumavě si prohlížela Lilyiny šaty.
„Co? Jsou strašný, že?“ zamračila se Lily a pohlédla na postel, kde leželi jednoduché olivově zelené šaty.
„Nejsou. Jsou jen obyčejné. Já mám podobně rubínově červené. Jenže mě něco napadlo…“ vysvětlovala jí Eve.
„Co?“
„No jsme ve vysokých ročnících, takže bychom měli zvládnout si je trochu upravit, ne?“ spiklenecky se usmála a Lil tím hodně připomněla pohled ředitele Brumbála.
„No tak přines ty tvoje a jdeme na to! Můžeme blbnout tady. Holky z mé ložnice budou až do večera v koupelně.“ Vyzvala jí Lily. A o půl hodiny už mávali s hůlkami a snažily se ze svých šatů udělat naprostou „bombu“.
„Já nechci nic extravagantního!“ protestovala Evelin, když Lily její šaty zkrátila asi o metr. Nakonec na Evelininých vytvořili dva červené proužky, které se křížily na prsou. Šaty měly velký výstřih a padaly až na zem.
„Vyzkoušej si je!“ rozkázala Lily. Evelin v nich vypadala opravdu nádherně. Sice, jak upozornila Lily, jí vynikali svaly na rukou víc než v hábitu. Lily naposledy mávla rukou, aby se šaty více upnuly kolem Evelininy štíhlé postavy.
„Skoro nemůžu dýchat. Radši je nebudu sundávat, mohly by mě prasknout ve švech.“ Stěžovala si Evelin a dala se do úpravy Lilyiných šatů. Během pár momentů byla Lil oblečená v krásných zelených šatech. Přes prsa byly tvořeny z malých zelených lístků a sukně volně lemovala její boky a nohy. Vypadala jako víla. V dalším okamžiku si vytvořili zajímavé spletence z vlasů. Lily měla pár copánků, ale jinak vlasy nechala rozpuštěné na ramenech. Evelin (za použití menšího násilí ze strany její kamarádky) měla vlasy spletené do drdolů z něhož nechala pár pramenů volně spuštěných.
„Hele, podívej co mi poslala kamarádka z Krásnohůlek!“ ukázala Lily na malý sáček bílého prášku.
„Co to má bejt?“
„Podívej se,“ zrzka vzala do hrsti onen prášek a hodila si jej do obličeje. Během vteřiny měla Lily zelené stíny a oči nádherně nalíčené. Tváře jemně oranžové a ve vlasech se jí třpytilo pár stříbrných kytiček.
„To je úžasný! Jak si to udělala?“ žasla její přítelkyně.
„To je spěšný make-up. V krásnohůlkách ho používají všechny studentky. Jen se tím posypeš a on pochopí na jakou akci jdeš a podle toho tě nalíčí.“ Vysvětlila Lily a vzala prášek a celý ho nasypala na Evelin.
„Nepřehnala´s to trochu?“ obávala se Eve, která měla oči černě orámované pusu karmínově červenou a zvýrazněné lícní kosti. Šaty se ji třpytily při každém jejím pohybu.
„Nepřehnala! Na tobě to vypadá úžasně. Podívej se tam do zrcadla,“
Evelin to udělala a žasla i ona. Málem by se nepoznala. Vypadala o hodně starší. Nebyla zvyklá na sepnuté vlasy a ani na takovou vrstvu malovátek.
„To si snad děláte srandu? My jsme tři hodiny v koupelně a vypadáme jak přejetý ježci a vy tak nádherně..!“ to už z koupelny vyšly ostatní děvčata.
„Nemelte. Sluší vám to. Jdeme ven. Myslím, že je celá společenská místnost naplněná naštvanejma klukama!“ Naoko je okřikla Evelin a spolu se všema sedmačkama sešly dolů. První po schodech sešla blonďatá dívka, kterou si vyzvedl Hurley s otevřenou pusou.
Lily propadala nervozitě, když jí James uviděl.
„Jsi tak…nádherná.“ Vykoktal.
Evelin šla po schodech o něco nejistěji než Lily a pohledem hledala Remuse. Ten hned jak jí uviděl vytřeštil oči ve svém černém elegantním hábitu jí šel naproti.
„Nemám slov“ bylo jediné, co řekl.
Zpět na obsah
Kapitola 12: Kapitola 12.- Vánoční ples
Dívky a chlapci postupovali do Velké síně, která byla krásnější než kdy předtím. Z nebe ( i když venku nebyla ani vločka) padal sníh. Všude byly stříbrné hvězdičky a velký vánoční strom byl vysoký až do nebe.
„Kdo je to se Siriusem?“ divil se Remus.
„To je Kathrin Haleová! Ta chytačka, co mi málem čmajzla Zlatonku! Jak s ní mohl jít!“ rozčiloval se James, „Evelin, nechtěla bys?“
„Ne, Jamesi! Nebudu po ní házet další Potlouky. Navíc je to docela má kamarádka. Tak se s tím smiř!“ odmítla ho Evelin. Ale po chvíli byla trochu uražená. Sirius si jich vůbec nevšímal, měl oči jenom pro Kathrin. Nebylo divu. Dívka vypadala hezky, dlouhé černé vlasy jí padaly na ramena. Měla fialové šaty s hvězdičkami a celkové působila tak nějak nadpozemsky.
„Je hezká, že?“ řekla Lily Evelin a ta jen přikývla. Ples probíhal jako každý jiný. Bradavický sbor hrál tradiční písně a děvčata si užívala tance. Až na jednu.
„Pořád nemůžu uvěřit, že na sobě mám šaty.“ Ztěžovala si Remusovi při jedné pomalé skladbě.
„Moc ti to sluší,“ usmál se a přitáhl si ji k sobě ještě blíž. Evelin se usmála opravdu upřímně. V životě neměla nikoho radši než jeho. Užívala si každou vteřinku, kterou strávila s ním.
Po chvíli tance se přidali k ostatním pobertům, kteří si právě připíjeli ohnivou whisky.
„Nalejte ještě Remusovi a Evelin!“ rozkázal vesele Sirius. Když už drželi všichni sklenici v ruce, přišla k nim profesorka McGonnagalová a sjela je svým obvyklým pohledem.
„Ale my už jsme plnoletí,“ řehtal se James.
„Vy ano, ale obávám se, že slečna Morenová ne!“ znovu ten její pohled.
„Nalejte ještě profesorce,“
„Pane Blacku, to…“ zírala Minerva McGonnagalová a pak se jen otočila k Evelin „Pro dnešek vám alkohol odpustím, ale narovnejte se ženská. A ty vaše svalnaté ruce… Jste přece dáma!“ pokárala jí.
„Jo to je!“ ozval se Remus tak razantním tónem, že to překvapilo i jeho samotného. Gonnagalka pak jen se šklebem přihnula panáka a všichni ho do sebe spokojeně kopliJ.
„Jste připraveni na pořádnou hudbu? Tak jste připraveni? Neslyším vás!!“ řval zpěvák Sudiček na rozjařené publikum. Konečně uhodil do kytary první akord a začal zpívat song „Do the hippogriff…“ publikum nadšeně tleskalo a poskakovalo.
„Jsou opravdu dobrý!“ uznale pochvalovala Lily, která spolu s Evelin odpočívala na židlích.
„Kde jsou vlastně kluci?“
„Odhadovala bych, že skáčou někde u pódia.“ Usmála se Lily a měla pravdu. James se Siriusem nadšeně dováděli hned kapele u nohou.
„A teď,“ ozval se zpěvák Sudiček po chvíli, „Bych sem pozval někoho, kdo chce věnovat ten nejhezčí dárek k Vánocům. Pojď Evelin, pojď mezi nás.“ Usmíval se černovlasý zpěvák a Evelin se odhodlaně zvedala se židle. „Sudičk-man“na ní namířil svou hůlkou a zamumlal „Sonorus!“ takže když promluvila, její hlas se rozléhal po celé síni.
„Potřebuju kytaru,“ řekla Evelin zpěvákovi s přibývající nervozitou. Poté si přehodila kytarový pás přes rameno a promluvila ke všem, kteří jen nechápavě zírali.
„Je to docela lacinej dárek, ale tohle je pro Remuse a lidi, kteří mne dělají šťastnější.“ Usmála se Evelin a publikum nečekaně zatleskalo. Uhodila do kytary první akordy a zbytek Sudiček se přidal.
„You can change a world…“ začala zpívat smutnou melodii. Byla to pastva pro uši. Lidé začali nadšeně tleskat. Jen jeden člověk stál. Neschopen se hnout.
„You are.. You, you, you…“ refrén zpívala tak silně, že se žánr skladby skoro podobal metalu. Zpěvák Sudiček se k ní přidal a občas po ní házel obdivné pohledy. Když skončili všichni nadšeně tleskali. Dav šílel.
„Znovu! Ještě jednou!!!“ ozývalo se z publika.
„Tak tohle byla píseň pro Remuse a teď si dáme nějakou pomalejší.“ Oznámil zpěvák a pak se otočil na Evelin.
„To bylo úžasný. Nechceš se přidat k nám Sudičkám?“ zeptal se jí.
„Budu o tom přemýšlet,“ zasmála se a nechala si složit kompliment od tak hezkého muzikanta a potom sešla dolů z podia a hledala Remuse. Sudičky začali znovu hrát.
„Tady jsi,“ vydechla Evelin, když našla Remuse, který seděl na jedné z židlí.
„Já promiň, nevím co na to mám říct..“ nesouvisle mumlal.
„No a líbilo se ti to?“
„Víc než to…“ konečně se usmál. Společně se pak asi třikrát napili ohnivé whisky. Sudičky právě zpívali ploužák „Magic works“ a tak ji Remus vyzval k tanci.
„Půjdeme ven?“ zeptal se jí.
„Je tam strašná bouřka.“
„don´t be scared“ zazpíval zrovna zpěvák a tak se Evelin s Remusem museli zasmát.
„Don´t be scared,“ opakoval Remus a vzal jí za ruku a odešli k hlavní bráně.
„Kam to jdeme?“ smála se Evelin, která byla díky alkoholu už v náladě.
„K jezeru,“
Remus začaroval jejich šaty, aby je prudký déšť nezamokřil. Ale vlasy měli dokonale mokré. Evelin si dvěma pohyby setřela černé čáry od make-upu. Už na půl cesty se museli zastavit a chvíli se líbat, aby vůbec došli až k jezeru.
„Nechceš se koupat, že ne?“ strachovala se Evelin, když dorazili k jezeru. Remus se jen usmál a položil jí na zem. Krátce jí políbil a znovu se usmál. Evelin to nevydržela a políbila ho vášnivěji než kdy předtím. Nemyslela racionálně, ne kvůli alkoholu, ale kvůli tomu jak moc ho milovala. Pomalu mu svlékla hábit a on udělal to samé s jejími šaty. Kouzlo se tím přerušilo a silné dešťové kapky padaly na holá záda Remuse, který teď ležel na Evelin. Remus naposledy Evelin políbil, než se jejich těla spojila v jedno.
„Bolí to,“ sykla Evelin a Remus tak zvolnil jejich tempo.
„Miluji tě,“ usmál se.
„Já tebe taky…“ usmála se i ona.
Po chvíli musela nahlas vydechnout. Hned v ten okamžik přestalo pršet. Evelin se rozhlédla všechno, i když byla tma a moc toho neviděla, ji připadalo nádherné, hlavně on.
Remus vzal svůj hábit a přehodil je přes jejich těla.
„Jsi nádherná,“ vydechl.
Dlouho tam leželi a jenom si povídali nebo si jen hleděli do očí.
„Remusi?“
„Ano?
„Minulý úplněk… jsem někoho viděla v lese.“
„Cože?“
„Nějaký muž, ale nenapadla jsem ho. A taky jenom jeho si pamatuju…“
„Proč jsi mi o tom neřekla?“
„Já nevím…“
„Vyřešíme to potom.“ Řekl a znovu ji políbil. Když se po dlouhé době vraceli zpátky, všichni už spali. Jen před nehelvítskou věží narazili na Sirius, který se právě líbal s havraspárskou chytačkou. Ani si jich nevšiml.
Remus se s Evelin rozloučil a sám pak šel do své ložnice. Lehl si na postel a chtěl štěstím skákat až do sedmého nebe.
Zpět na obsah
Kapitola 13: Kapitola 13.- Konec bez konce
Hned dalších 14 dní se stala Evelin s Remusem ten nejlepší pár na škole. Evelin občas připadalo, že i učitelé jim to přejí. Křiklan dokonce Remuse pod neznámým důvodem přesadil přímo vedle Evelin a McGonnagalová ani na jednoho z nich nehodila hnusný pohled. Až jednu hodinu Remusovi sdělila, že s ním chce mluvit ředitel Brumbál.
„Dobrý den, pane Lupine.“ Pozdravil ho vlídným hlasem Brumbál, když stál chlapec v jeho pracovně.
„Dobrý, něco jste potřeboval, pane?“
„Ano. Já vím, že při úplňku zůstáváte v Chroptící chýši, ale varuji vás. Dávejte na sebe pozor! V Zapovězeném lese se potulují jistí lidé, přízraky. Dávejte pozor!“ Brumbál na něj pohlédl jako by vše věděl a Lupina překvapilo, jak rychle šel k věci.
„Ano, pane.“ Ví snad od Evelin?
Hned jak Remus narazil na Poberty vše jim řekl
„Co budeme dělat?“ ptal se James.
„To je jednoduché, musíme jít do lesa všichni. Aby se Evelin nic nestalo!“ rozhodl Remus
„Tak ať se ona přidá k nám v Chroptící chýši,“
„To nejde. Co když byste nás nezvládli? V Chroptící chýši nemáte kam utéct. Není jiná možnost. Do toho lesa musíme.“
Evelin se proti jejich plánu rouhala. Měla asi tisíc jiných nápadů než to, s čím přišel Remus, ale nakonec musela poslechnout.
„Zase zítra,“ vydechla Evelin při pomyšlení na zítřejší úplněk, který je čekal. Ležela na posteli v chlapecké ložnici. Byla zde sama jen s Remusem, ani netušila kde kluci jsou. Její přítel jí hladil po vlasech a usmíval se.
„Co je?“ zeptala se ho.
„Přemýšlela jsi někdy, co bude po škole?“
„No budu pracovat u Svatého Munga…“
„Já myslel s námi,“
„Jako jak se budou jmenovat naše děti a tak?“ usmála se a políbila ho na tvář.
„Třeba,“
„Budeme mít dvě děti,“ začala rozhodným hlasem, „kluk bude Harry a holka třeba Monica. Budeme bydlet v rodinným domku…“ Začala se smát. Remus jí upřeně sledoval. Nakonec se usmál svým typicky unaveným úsměvem, políbil jí a hůlkou rychle zamkl dveře. (Asi víte, co tam dělaliJ).
O den později už stáli v Zapovězeném lese a čekali na jejich minuty, kdy začne proměna. Remus držel Evelininu ruku div ji nerozdrtil. Povolil až když se jeho tělo začalo nabalovat svaly a huňatým kožichem. Lesem se ozývalo neustále vytí. Dva vlkodlaci na sebe koukali prokrvavělýma očima. Ozvalo se křupnutí větve. Byl to černý pes. Stál tam a pozoroval svými ostražitými smysly, co se bude dít. Sirius. Po chvíli přiběhl i jelen s krysou. Vše šlo podle plánu, dokud se neozvalo mohutné zahřmění: „Imperio!“ zařval muž stojící najednou mezi pěticí zvířat. Hůlku namířenou na Remuse ve vlčím těle. Vlkodlak chvíli stál na místě a potichu vrčel. Kouzelník znovu mávl hůlkou a Remus mocně zavil a rozběhl se k Evelin, která cenila své tesáky. Zakousl se do ní a ona zavila bolestí. I když se ona nemohla kontrolovat, tak na něj neútočila. Jen se bránila.
Sirius ani James nechtěli přihlížet tomu, jak se jejich dva přátelé bijí do krve. Sirius v psí podobě skočil mezi ně. Remus ho jedno rukou odhodil, tak mocně, že jeho přítel jen tiše zakňučel a svalil se k zemi.
„Zabij jí,“ rozkázal kouzelník, svírající stále Moonyho pod kletbou Imperius. Vlkodlak znovu zavil, jako by v něm balancovalo malé já, které se proti všemu příčilo. Jeho tělo však dělalo jasné činy. Zaryl drápy do Evelin, která už ani nebyla schopná jakkoliv se bránit.
„Expeli…“
„Mdloby na tebe!“ Kouzelník byl rychlejší a tak i James ležel nehybně na zemi.
Remusovi rvalo srdce vidět svou lásku, která mu umírala pod rukama. Rvalo mu srdce vidět, jak jí zabíjí. Po chvíli kdy jeho drápy drásaly Evelinino tělo se kouzelník přemístil pryč. Věděl, že je dokonáno. Evelin nabyla lidské podoby. Lidské mrtvoly. Remus s vytím běžel pryč a vrátil se až po pár hodinách, jako člověk. Běžel k jejímu tělu.
Sirius i James zničeně seděli u Evelin. Petr ze strachu utekl neznámo kam. Sirius měl hlavu mezi koleny. Možná i brečel.
„To ne,“ promluvil Remus, když uviděl její bezvládné tělo. Její oči zírali na jedno místo. „Není mrtvá. Neumřela.“ Modlil se Remus. James jen kývl a objal svého kamaráda. Remus ho od sebe odtrhl a vzal její tělo do náruče. Chvíli jí hladil po vlasech. Chvíli brečel. Chvíli řval bolestí.
Jediný člověk, kterého miloval. Jediný člověk, který ho dokázal udělat šťastným. Jediný člověk, kterého zabil… Evelin.
Zpět na obsah
Kapitola 14: Kapitola 14. - Vím, co jsem udělal.
„U jejího těla zůstal asi den. Musel ho od ní odvést sám Brumbál. Trvalo mu měsíce, ba i roky než začal normálně žít.“ Sirius pohlédl Harrymu do očí, když mu celý příběh dovyprávěl.
„Chceš říct. Že tu dívku zabil Lupin? Já vím, že musel, když byl pod kletbou, ale… Jak to mohl vydržet?“ Zeptal se Harry a nasucho polkl.
„Ano, přesně tak. Ale ten, kdo za to opravdu může, už hnije v Azkabanu.“ Ujistil ho Sirius.
„A kdo to udělal? Kdo by ten muž v tom lese?“
Sirius už se měl k odpovědi, když se od jejich dialogu vložil rozzlobený hlas.
„Tenhle příběh neměl Harry znát!!!“ rozčiloval se Lupin, kterého si Harry se Siriusem ani nevšimli.
„Remusi!“
Místností projel slabý paprsek světla.
„Opakuji, že tenhle příběh neměl Harry slyšet!“ Bylo to poprvé, kdy Harry uviděl Lupina tak naštvaného. Chvíli dokonce očekával, že po Siriusovi metne nějakou kletbu.
„Zapomeň sakra na ni!“ řval Sirius
„O čem se to bavíte?“ Promluvil najednou Harry.
„No ne, Remusi. Tys mu vážně upravil paměť!“
„O tomhle neměl vědět!!!“ ječel Lupin a probodával Siriuse pohledem.
„Sakra ona se nevrátí!!! Je mrtvá! Konečně si to uvědom a začni s tím žít! Pořád ještě doufáš, že se jednou objeví ve dveřích a usměje se na tebe, jak to vždycky dělávala. Ale je pryč! Navždycky pryč! A vzpamatuj se, protože jsou jiný lidi co tě potřebujou! Tys ji nezabil! Tak si to přestaň vyčítat!“ řval na svého přítele Sirius.
„Já vím, co jsem udělal… Vím, co jsem udělal.“ Mumlal nepřítomně Remus a posadil se na zem. Hlavu si skrčil mezi kolena a seděl tam. V místnosti zavládlo ticho. Harry nevěřícně zíral a snažil se pochopit, proč se tak pohádali. Nevzpomněl si však ani na to, že by předtím se Siriusem mluvil.
Ticho prolomilo jen krátký úsek věty, stále se opakující: „Vím, co jsem udělal.“
Zpět na obsah