Index

Kapitola 1: I. Závěr
Kapitola 2: II. Návrat Pána zla
Kapitola 3: III.Nezvaní hosté
Kapitola 4: IV.Noční hon
Kapitola 5: V. Ministerstvo kouzel
Kapitola 6: VI. Vlaštovkovi parťáci
Kapitola 7: VII. Temný rytíř
Kapitola 8: VIII. Hora osudu
Kapitola 9: IX. V háji a v pasti

Kapitola 1: I. Závěr

I. Závěr

V Sochorově ulici číslo 17 v jedné nudné vesnici jménem Bezpráví žili pan a paní Novotní. Dokonale spořádaní a normální. "V rámci možností," dodávala vždy paní Novotná," sama pro sebe, když ráno oblékala manžela, který už zase přes víkend stihl roztrhat a ušpinit všechno staré oblečení a ztratit veškeré nové. Nebo, když se jejich dospělé dcery dohadovaly: "Jsi blbá!"

"Ty víc!"

"Ne, ty víc!"

"Ty víc!"

Pan Novotný byl řidičem z povolání a důvěrníkem místního spolku včelařů z donucení. Paní Novotná byla v domácnosti a pravidelně se vyznamenávala velkolepě rozkvetlou zahradou, která byla předmětem všeobecné závisti a několika individuálních lupičských výprav. Těm udělala přítrž až pan Novotný, když si koupil brokovnici. "Na ptáky na vinici," tvrdil. A když kolem plotu lstivě rozestavil pasti. "Na kuny," usmál se zasněně.

Novotní měli dvě dcery, Stanislavu a Birute. Sestry vypadaly, jako by je k sobě někdo přihodil spíš omylem. Stanislava byla vysportovaná, hubená a hubatá. Měla dlouhé vlnité vlasy, které nedokázala uhladit, ať dělala, co chtěla. Studovala něco se složitým názvem. Hlavní myšlenkou toho bylo pouštění proudu do lidí.

Birute byla tichá a zakřiknutá, většinou. Na rozdíl od své sestry byla plavá a její dívenkovský obličej jí i v dospělosti vysloužil četné slevy v muzeích a na výstavách a nutil ji vytahovat v hospodě občanku. Občas dostávala záchvaty smíchu nad věcmi, kterým se nikdo jiný nesmál. Třeba když si vytáhla knížku s popisem hvězdných znamení. Seděla zkroucená v křesle, řehtala se a vykřikovala: "Ten kozoroh, to je celej Snape!" Pan a paní Novotní se čas od času přistihli, jak zamyšleně pozorují vyloženě nevyužitý prostor pod schody, kde by se dala postavit malá, odzvučená komůrka, jištěná dvojím zámkem a mříží.

A pak tu byla ještě jedna věc, kterou se snažili ututlat, jak jen to šlo. Přesněji řečeno, snažili se na to ani nemyslet...

Stále ještě neměli mikrovlnku a satelit... Jo, to bylo ono...

V sobotu 11.8.2007 seděla Birute v křesle a dívala se upřeně do klína. Než začnete dělat ukvapené závěry, perverzové, je třeba upřesnit, že na tom klíně měla otevřenou knihu. Celé ráno se od ní nemohla odtrhnout. V poledne ji odtrhla paní Novotná. Posadila dceru ke stolu, nakrmila ji a s povzdechem ji vrátila zpátky na místo ke knižnímu narkotiku. Birute nejedla, nepila, jen soustředěně těkala očima zleva doprava, obrátila stránku a občas vykřikla: "To je boží! Rowla se vzpamatovala! To je nervák!" A podobně. Jak míjelo poledne a blížil se večer, Birute se začala na čele objevovat malá vráska. Zpočátku se ztrácela a znovu vracela a kolem osmé se na Birutině čele usadila natrvalo. V jednom okamžiku vyskočila z křesla. Začal zběsile pochodovat rodině před televizí a syčela skrz zaťaté zuby. "Kdo ksakru seš? A cos udělal s mým Lupinem. Stanislava se obrátila na rodiče s vítězným: "Vidíte, co se s člověkem stane, když čte?" Nutno dodat, že Stanislava přečetla za celý svůj život asi pět knih.

Birute se tvářila poněkud ztrápeně, ale nepřestávala listovat a těkat očima sem tam po papíře. Pak začala posmrkovat a utírat si oči do rukávů pyžama, v kterém strávila celou sobotu (protože převlékání je taková ztráta času). Po desáté už bylo rodině jasné, že v obýváku se relaxovat nedá a protože Birute byla tak začtená, že neslyšela jejich doporučení, ať si sbalí tu knihu a vypadne s ní jinam, zbylí tři členové domácnosti vstali a odebrali se na kutě. To bylo jenom dobře. Protože se Birute dala do pláče. Slzy jako hrách se jí koulely po tváři a vypadala, jako by jí umřela všechna domácí zvířátka. Proplakala se až ke konci knihy, kde už pro změnu brečela vzteky. Byla celá rudá vyčerpáním a směsí zlosti a žalu a jedinou útěchou jí bylo to, že rodiče a sestra chrupou v blažené nevědomosti ve svých postelích.

Jsou knížky, které vám změní život. Tahle byla z těch, co ho změní k horšímu. Birute se zničeně sebrala a šla spát.

S tím spaním to moc nevyšlo. Birute ležela, koukala na obrysy skříní v šeru, na černý polštář, na okno... Za čtyři hodiny se probudila a přemýšlela o zklamáních, která ji v životě potkala. Co na tom, že nějaká spisovatelka takhle utne ságu, která Birute kdysi podržela, když měla krize? Co je to v porovnání s tím, co ji ještě v životě čeká! Tahle nepříliš uklidňující myšlenka ji zvedla z postele. Válet se tam nemělo moc cenu, tak se Birute zvedla a šla se napít. Po tom potoku slz byla trochu dehydratovaná. Byly čtyři ráno. V kuchyni si zapnula počítač a depresivně napsala vzkaz na potterweb.cz. "Rowla zabila všechny moje oblíbené postavy. Nejspíš aby si z pár svých knížek udělala horcruxy. Za pár let se zmocní vlády nad světem. Uvidíte!" Nebylo to moc uspokojující, a tak Birute počítač zase vypnula a rozhodla se, že zkusí znovu usnout.

Když procházela obývacím pokoje, její zrak padl na knihu, se kterou zabila celou jednu slunečnou sobotu. Kniha si tam ležela a Birute se v tu chvíli zdálo, že z ní něco vyzařuje. Něco, co se nedalo dobře popsat, ale Birute by se v ten podivný okamžik vsadila, že se jí kniha vysmívá. Zklamání, vztek a smutek se v ní vzbouřily a Birute popadla lesklé desky a... Ještě nevěděla, co s tím krámem udělá, ale poprvé v životě chtěla ublížit knížce. Ať už to bylo jakkoliv pitomé... Než ale mohla něco udělat, zarazila ji páska, která jí sklouzala po zápěstí. Birute to překvapilo. Žádné záložky si předtím nevšimla a teď jí černá stužka obtáčela ruku. Birute se ale nenechala dlouho rozptylovat, zvedla ten zatracený výtisk a mrštila s ním o zem.

Strhlo ji to vpřed. Sešlapaný koberec byl ten tam. Všechno kolem vířilo a pak jako by ji někdo popadl za žaludek a škubl s ní vpřed. Mimo pokoj, mimo všechno. Jen záložka se jí stáhla kolem zápěstí. Birute měla v tu chvíli v hlavě jediné: "A dopr-!"

V budově českého a britského Ministerstva kouzel v oddělení nově zřízeného Odboru pro interakci s mudlovskými technologiemi se přesně v ten stejný okamžik rozsvítilo červené světlo.

Zpět na obsah

Kapitola 2: II. Návrat Pána zla

(Ano, už zase. Znáte to. Vyhodíte ho dveřmi, vrátí se oknem. Vyhodíte ho oknem - z desátého patra, vrátí se komínem.)

Harry Potter vyšel po známých schodech do prvního poschodí. Ve dveřích napravo se objevila hlava a řekla mu: "Ahoj!"

"Čau, Jes," usmál se Harry. Doufal, že vypadá nenuceně a hlavně přesvědčivě. Normální rodinná sešlost, to je ono. Ne, že by s tím měl tolik zkušeností, ale nějakých dvacet let člověka naučí. Občas si ale říkal, jestli jeho počáteční amatérské variace na otcovskou péči, nezpůsobily Teddymu trvalé následky.

"Budeš tu na večeři?" zajímala se Jessica.

"Ještě nevím. Ale rád bych."

"Zůstaň. Mám novou hru. Dáme si souboj."

"Jo, to se ti to hraje, když víš, že se k něčemu takovému nedostanu."

"Já zas neumím čarovat. A cos mi provedl o Velikonocích s tím oživlým pukavcem... Doteď mi to připomínají. A smějou se."

"Já vážně netušil, že to je pukavec."

"Jó jo." Prošla kolem něj dolů.

To uražení jí dlouho nevydrží, sestřičce. Pousmál se. Pak zvážněl a přešel ke dveřím vlevo. Na klice visela cedulka "Nevyrušovat!" Na klice seděla moucha. Když se přiblížil, poodlétla a sedla si na okno. Harry zaklepal. Dvakrát krátce. A znovu dvakrát krátce. "Pojď dál," zavolal zevnitř ženský hlas. Harry se zhluboka nadechl, jako by se měl potápět, a vešel. Ocitl se v příjemné prosluněné místnosti s policemi knih po stranách a s velkým oknem do zahrady. Za psacím stolem, před počítačem uprostřed hromady papírů, seděla J.K.Rowlingová.

"Harry! Moc ráda tě vidím. Díky, žes přišel," řekla. "Posaď se!"

Harry to udělal. Měl pocit, že to bude potřebovat. Ne, že by ho k sobě J.K.Rowlingová nezvala (i když po všech těch letech si oba dokázali vychutnat chvíle, kdy se neviděli), ale její vzkaz, který přišel dlouho před úsvitem, nevěstil nic dobrého.

"Harry, chtěla bych ti něco ukázat," vstala a podala mu list papíru. Harry okamžitě poznal, o co jde. Byl to jeho život. Spolu s Ginny, Ronem a Hermionou se na nástupišti 9 a 3/4 loučili s dětmi. Na konci ale bylo něco, co vůbec nedávalo smysl. Očividně to tam připsal někdo jiný, než JKR.

"-dele!" A dopadla na tvrdou dlažbu.

Harry zmateně zvedl hlavu. JKR se tvářila nesmírně vážně. "Dnes ráno jsem to našla na stole, když jsem procházela poznámky." Promnula si oči, vstala a začala nervózně přecházet po pracovně. Harry si vzpomněl na Brumbála.

"Víš, co to znamená?" zeptala se.

Harry to nevěděl a taky jí to řekl.

"Myslím, že se někdo dostal do tvého příběhu," hlesla. " Někdo, kdo tam být neměl."

Jo, rozhodně mu připomínala Brumbála. Ten se taky nikdy neuměl vymáčknout. I když, kdyby mu tehdy před lety vmetl do tváře Ach, málem bych zapomněl, Harry. Budeš muste umřít. Je mi to opravdu moc líto, trochu by to s ním otřáslo.

JKR si odhrnula pramen vlasů z obličeje a pokračovala: "Je to dcera Antonína Dolohova."

Harry ztuhl. Jedno ze jmen, která už nikdy v životě nechtěl slyšet. Stačilo, že se nedokázal zbavit vzpomínek. Bledý Remus Lupin, klidný a bezvládný na podlaze v bradavickém hradě, jeho žena Nymfadora vedle něj. Jako by mu něco dlouho mrtvého stisklo ledovými prsty srdce. To nemůže být pravda!

"Takže sága pokračuje?" odsekl sarkasticky.

"Bohužel," šeptla JKR.

"Něco jsi mi slíbila," řekl Harry tiše, ale v jeho hlase byl patrný vztek. "Po tom všem, co jsi na mě hodila, mělo být po všem. Konec! A žili šťastně až do smrti," zasmál se hořce. Stiskl opěradla křesla, až mu zbělely klouby na rukách.

JKR se k němu prudce obrátila: "Dolohovův rod uznává jediné pravidlo - krev za krev! Nezastaví se, dokud nepomstí otce a jeho druhy." Na chvíli se odmlčela. "Zdá se, že se vždycky objeví někdo, kdo si bude myslet, že Voldemort bojoval za správnou věc."

Harry se také zvedl: "Takže všechny Smrtijedy se nám nepodařilo uložit do Azkabanu. Co máš ještě za novinky? Nech mě hádat. Nechce slečna Dolohovová taky oživit Voldemorta? Poslyš, já myslel, že už sis na těch knížkách vydělala dost."

JKR zrudla: "Harry Pottere, nějak se jí podařilo narušit hranici mezi tvým a mým světem! To nemohl udělat nikdo jiný než já! A najednou..." Byla bledá jako stěna. "Má rodina je stejně ohrožená jako tvoje! To, co udělala, může změnit oba naše světy jednou pro vždy." Zamávala rozčileně papírem: "Žádná postava se proti mě nikdy nevzbouřila! Až doteď žádná nevznikla bez toho, aniž bych ji napsala! A tahle holka nějak našla způsob, jak se vetřít do tvého světa. Teď se může stát cokoliv!"

Odhodila papír na desku stolu.

Harry si prohrábl vlasy jako vždy, když byl nejistý. "Dobrá," řekl, "takže tu máme další šílenou ženskou, která mě chce dostat."

JKR rezignovaně kývla. "A přivést zpět Voldemorta."

"To je hodně blbé déja vu," dodal.

JKR přistoupila až k němu. Harry si všiml, jak se jí leskou oči. Beze slova se mu vrhla kolem krku. Harry zavřel oči a zašeptal: "Není sama, že? Budu muset svolat Řád. Sraz po letech a tak," pousmál se trpce.

JKR kývla. Ustoupila a odhodlaně řekla: "Hned dám vědět Kingsleymu."

"Určitě se mu to ministrování už zajídalo. Nakopat zadek pár Smrtijedům bude vítaná změna."

JKR se na Harryho zadívala: "Tvoji rodiče by na tebe byli moc pyšní." Pak pokračovala rázným tónem. "Noví Smrtijedi se rekrutují z okruhu tajného společenství jménem Budeč. Upozornilo mě na to české Ministerstvo kouzel. Pokusím se o ně postarat v mém světě."

Harry se na ni překvapeně podíval.

"Poučili se," vysvětlila mu JKR, "už dokáží využívat i mudlovské technologie... internet... Ty ale můžu do určité míry kontrolovat."

Za Harrym se zavřely dveře. Počkala, až jeho kroky dozní. Zaslechla Jessicu, jak s s Harrym dole povídá. Dobří lidé mají tu výhodu, že se s nimi dá lépe manipulovat.Tu holku je třeba neprodleně najít. Nemělo by to být těžké - pro hrdinu, který porazil Pána zla, pro houf jeho přátel a pro všechny bystrozory. Zvlášť když teď dotyčná nejspíš pobíhá po ulicích kouzelnického Londýna v pyžamu a s obří bichlí přivázanou k zápěstí. Otevřela zásuvku psacího stolu a vzala z ní papír se záznamem z diskuzního fóra. Neměla ponětí, kde se stala chyba a jak na to ta holka vůbec mohla přijít. Je to jako v tom příběhu s prstenem hozeným do moře, který spolkne ryba a ráno ho máte zpátky doma ve slanečkovi, kterého jste si dali k snídani. Na světě existují milióny jejích knížek a ona zrovna najde tu... Musí to vyřešit stůj co stůj.

"Pro dobro nás všech," prohlásila JKR s pohledem upřeným do zahrady.

Zpět na obsah

Kapitola 3: III.Nezvaní hosté

Nezvaní hosté (kapitola s tolika překvapeními, že to už ani není překvapivé - zato tu nefungují telefony)

Aries si znovu prohlédla dokumenty, které jí vrazil do ruky vůdce speciální jednotky, předtím než policisté vrazili k ní domů. Podpisy a razítka vypadaly stále stejně autenticky. Aries dosud policejní razii nezažila. Ve vlastním bytě už vůbec ne. Ten se navzdory své nepopiratelné haciendovosti nenacházel pod tropickým sluncem na břehu moře s lehce se pohupujícími bárkami na obzoru, nýbrž poblíž břečťanem zarostlého hřbitova pod lehce se pohupujícími pouličními lampami. Zvedla hlavu a zkontrolovala policisty. Nejmladší z nich rychle něco schoval za zády. Ten kluk měl hnědé vlasy, tvář, na které zuřila bitva mezi pihami a uhry, a příliš zapálený přístup. Podle toho, kam si pověsil pouzdro s pistolí, buď měl osobitý smysl pro humor, nebo byl vyšinutý. Aries se přikláněla k té druhé variantě. Mladík s legračně zavěšenou pistolí právě prohledával mikrovlnou troubu. Pak se ve dveřích kuchyně objevil velitel oddílu. Zvedl oči k nebi a řekl mladému kolegovi: „Twardowský,  máte prohledávat byt, ne hledat zbytky od večeře." Mladík vytáhl hlavu z mikrovlnky. "Hoďte sebou!" sykl velitel. Aries uvažovala, jestli jim má vynadat, nebo se smát. Pak zvítězily nízké pudy a šla si zapálit cigaretu.

"Už jste našli ty přechovávané umělecké předměty?“ rýpla si. „Okamžik,“ uklidňoval ji velitel. Aries pozorovala se zúženýma očima, jak komando potupuje jejím bytem. Chovali se velmi ohleduplně a zdvořile. Bylo to... divné. Nikdo po ní nechtěl, aby si lehala na zem a odevzdala zbraň. Žádné kukly. Aries si připadala ochuzená o součást ceremoniálu. Rozhodně si chtěla dát pozor, aby se tu při té akci víc věcí neztratilo, než našlo. Dva muži a žena pokračovali v tažení. Byt naplnila blažená atmosféra oboustranné paranoii. Mladík pod náporem Ariesina pohledu rudl, až dosáhl vysokého stupně kečupovitosti a zavřel se v koupelně, odkud se ozývaly podezřelé rány. Aries típla cigaretu a vydala se do ložnice zkontrolovat zbytek trojčlenného komanda. Plavovlasá žena klečela u postele a nejspíš zkoumala, jestli tam není tajná schránka nebo něco podobného. Velitel, asi padesátiletý muž impozantní postavy, se vrhl na skříně. Zběžně prohrábl kupky oblečení a pak se sklonil nad prádelníkem. Aries viděla, jak jeho mohutná ramena ztuhla. Muž se narovnal a zavolal kolegyni. Aries natáhla krk. Měla pocit, že má v břiše balvan. Velitel držel v ruce starobyle vyhlížející knihu. Na poškozených deskách zachytila jen slovo brujeria. Aries bylo jasné, že ji tam musel dát ten muž. A na rovinu mu to řekla. Vtom si uvědomila, že za ní stojí nejmladší člen týmu a blokuje jí únikovou cestu. Aries ale byla v takovém šoku a tak jí pulsovala zlost, že útěk bylo to poslední, c měla v úmyslu. "Půjdete s námi," řekl velitel. Stále byl nesmírně zdvořilý, ale v hlasem už měl jasný varovný podtón. A mám tě. Buď hodná a já budu taky hodný.

„Vezměte si doklady, prosím,“ ozvala se žena, která dosud neřekla ani slovo.

„Zavolám manželovi, co se děje."

"To můžete i od nás," povytáhl obočí starší muž.

"Vladane," řekla žena varovně. "To samozřejmě můžete," ujistila Aries.

Aries vytočila číslo. Linka byla obsazená. Aries exoticky zaklela. Vzala si doklady a tříčlenná skupinka ji obstoupila. Ozvalo se cvaknutí zámku a dusot v předsíni oznámil příchod Ariesiny ratolesti. "Mamí," ozvala se a vpadla do kuchyně. Zarazila se a zírala na výjev před sebou. Pak k Ariseině zděšení žena zvedla ruku. Držela v ní hůlku. Klidným hlasem řekla: "Zapomeň." Aries ohromeně sledovala, jak její dcera zamrkala a zatvářila se jako sůva z nudlí. „My teď jdeme s maminkou ven a ty se půjdeš učit, třeba matematiku," pokračovala žena laskavě a sklonila hůlku.

„Jsou prázdniny,“ hlesla šokovaná Aries.

Velitel oddílu se na Aries zářivě usmál. „Učiněná kouzla, co? A my půjdeme. K přemístění připravit!“

„Nechte to na nás. Hlavně zůstaňte klidná,“ řekla mladá žena Aries. Té se ale právě vybavili bezejmenní roztržení čarodějové. Dokud to bylo jen na papíře, člověk by se tomu jen zasmál. Tedy, pokud by byl cynik jako hrom.

Poslední, co Aries v tu chvíli viděla ze svého starého známého světa, byla její dcera dychtivě pátrající po učebnici matematiky. Dokonce i starý známý svět byl v háji. A pak se všechno rozbilo na kusy a znovu složilo.

Mezitím se o něco dál na východ vlámala skupinka "policistů" s hůlkami v rukách do jiného pokoje. Uvítalo je tam otevřené okno s vlající záclonou, která tentokrát pro změnu neměl  temný mystický význam (Ach, Siriusi,…) Podezřelí policisté se hnali k oknu. Kdyby se tam dostali jen o vteřinu dřív, zahlédli by maličkého netopýra, jak si to míří pryč den neden slunce neslunce.

Vystoupila z taxíku a nasadila si sluneční brýle. Šlo o důležitý okamžik a chtěla podle toho i vypadat. Pokazila si to ovšem malým tanečkem a prozpěvováním: „Jsem v Sydney! Sydney! Jó, Sydney!“ Pak se uklidnila a důstojně vešla do hotelu, kde recepční zdrtila 15. lekcí z učebnice angličtiny pro samouky, „At the receptionists“. Pikolík jí vzal kufr a odvedl ji na pokoj. Dostal za to „thank you“ a bakšiš a odpikolíkoval se s nakvašeným výrazem. Vešla do pokoje. Páni, na to, že to platila firma to bylo… apartmá! Zavřela za sebou a zopakovala si vítězoslavný taneček. Pak cvakly dveře a ona s zarazila uprostřed působivé figury. Osobu, která stanula ve dveřích, jako by polili studenou vodou. A pak do ní uhodil blesk. A odrazil se naši  hrdinku číslo jedna. "P.M.d.A!!!"

P.M.d.A. definitivně zrušila elegantní postoj: "Angel of Music, co ty tady děláš?!!!"

O pár nevyslovených otazníků a vykřičníků později…

Zavřely dveře.

O chvíli později…

„Já jsem vyhrála zájezd! U Čedoku!“ vysvětlovala zmatená Angel of Music. „Všechno je v pořádku! Nebo aspoň bylo!“ Angel of Music vypálila do ložnice a přinesla složku s papíry. Začala je probírat a ujišťovat nejen P-M.d.A., ale hlavně sebe, že je všechno v pořádku. Zbytečné úsilí, situace zůstávala i nadále sakra podezřelá.

P.M.d.A. si prohlížela dokumenty Angel of Music a srovnávala je s svými.

Angel of Music se očividně rozhodla přistupovat k téhle podivnosti optimisticky, protože právě říkala: "Hele, když už jsme se tady náhodou potkaly, tak si to aspoň užijeme.“ Vytáhla si z batohu, který předtím v úleku upustila na zem, bušmanský klobouk se zátkami pověšenými kolem okraje na provázcích. Narazila si ho na hlavu s gestem člověka odhodlaného bavit se, i kdyby mu v tom bránili všichni vačnatci, krokodýli a transvestiti, které tato země skýtá.

„Ale stejně,“ vrtěla hlavou P.M.d.A., „zrovna my dvě. Z potterwebu…“

V tu chvíli jí smlouva vzplanula v ruce. P.M.d.A. ji instinktivně hodila na zem a začala po ní cíleně dupat. Plameny zmizely stejně náhle, jako se objevily. Papír byl pokrčený a byly na něm otisky podrážky, ale jinak jako by se ho oheň ani nedotkl. Místo řádně podepsané smlouvy se Čedokem se tam objevilo pečlivé, ostře kosené písmo.

„Hej!“ protestovala Angel of Music.

Neviditelná ruka pokračovala.

P.M.d.A. zkontrolovala svou smlouvu. Pod novou, tedy vlastně starou smlouvou byl její podpis.

A další řádek.

P.M.d.A. vyděšeně hrábla do vzduchu nad papírem, jako by chtěla chytit neviditelného pisatele. Angel of Music vyskočila a rozhlížela se po pokoji. Zátky jí divoce poskakovaly kolem hlavy.

Stálo tam:

P.M.d.A. navzdory situaci vyprskla.

Teď byla s prskáním na řadě Angel of Music. Ta ale jen vyděšeně pozorovala stránku osobních údajů ve svém pase. P.M.d.A. ten svůj rychle vytáhla z kabelky. A začala si zoufat. Pas měl úplně jinou barvu a nejen to...

Mezitím u protinožců v městě Brně prchala nocí dívka zvaná Ness. Cestou z klubu, ve kterém promarnila dvě hodiny naložená v bazéně, bez toho aniž by klofla nějakého toho metroše, ji stopla dvojice mladíků v dost podivném oblečení i na frikulíny. Ness se dala na útěk. Následné „Mdloby na tebe!“ zasáhly už jen roh domu, za který Ness hbitě zahnula. Když se za ní ozvalo rázné "Stůjte! Policie!", rozhodla se nespolupracovat a hnala se směr metro. Ness trhala rekordy a konečně se před ní objevil lehce strašidelný podchod vedoucí k metru. Tam by měli být nějací lidé a ti dva si před nimi nic nedovolí. Snad. A i kdyby, jestli chytne metro, šance, že ji najdou ve spleti tunelů pod Brnem, byla mizivá. Ness měla studentskou průkazku a nebála se ji použít. Štěstí jí přálo a na poslední chvíli vklouzla do zavírajících se dveří vagónu. Venku zahlédla pobíhající mladíky. Jeden z nich na ni ukázal a Ness v tu chvíli něco muselo posednout, protože jim poslala vzdušný polibek. Vagón přejel ze stanice do temného tunelu a Ness začala svého gesta litovat. Za to mohl ten adrenalin, jo. Ti dva pošuci šli očividně po ní. To, že na ni řvali potterovské kletby, bylo dost znepokojující. Že by si ji ti dva úchylové vytipovali přes internet? Ale jak by ji ksakru mohli poznat? Rozhlédla se po vagónu. Jeden chlápek se na ni díval a rychle sklopil oči. Klid, nemusí to nic znamenat. Klid. Máš mobil! Ale ten není o nic míň vybitý než před hodinou. Sakra! Zrovna, když potřebuje eskortu. Ti cvoci ji musejí znát. Její zrak padl na dívku, sedící napravo od ní. Četla nějakou knížku. Dívka vypadala docela neškodně. Ness k ní popošla a odkašlala si. Dívka zvedla hlavu. A obočí.

„Promiň. Moc se omlouvám. Já… mám problém. A vybil se mi mobil,“ připadala si jako somračka. „Já… potřebovala bych si zavolat. Teď. A… je to otázka života a smrti,“ pokračovala naléhavě. Jo, očividně byla nebezpečný element.

Dívku to nepřesvědčilo a zbytek vagónu je se zájmem sledoval.

Ness zalovila zoufale v kapsách. Vytáhla peněženku.

„Hele, dám ti zástavu. I s občankou. Hovor ti zaplatím.“

Dívka se rozhlédla a povzdechla si. Rozhlédla se a zjistila, že se na ně všichni dívají. Nejspíš došla k názoru, že by v případě nutnosti zlodějku chytli. Nebo spíš ne, ale ta holka vypadala opravdu vyděšeně, a tak se rozhodla udělat možná pořádnou blbost a někomu pomoct. Vylovila z tašky mobil a provedla s Ness výměnu. Ness vyťukala číslo a čekala. Zamračila se. „To jsem já, Ness. Pronásledují mě dva úchyláci. Ujela jsem jim metrem. Vystoupím na příští stanici, Moravské náměstí. Takže, jestli mě zabijou nebo znásilní, bude to tvoje vina.“ Pak to típla.

„Schránka,“ řekla dívce na vysvětlenou. Krev jí pulsovala ve spáncích, a když vracela mobil, trochu se jí třásla ruka.

„Díky,“ vzala si zpátky peněženku. Podala dívce mince za hovor.

„Nemáš zač, Ness,“ řekla KaTužka.

Zpět na obsah

Kapitola 4: IV.Noční hon

Birute vstala. Nic jiného se nedalo dělat. Ležet se zavřenýma očima a doufat, že se svět zdekuje a nechá vás na pokoji, obvykle není k ničemu. Zvlášť když ležíte na dlažbě uprostřed ulice, která se předtím ve vašem obýváku docela určitě nevyskytovala. Kniha jí visela na zápěstí a když se Birute zvedala, ten mrzký výtisk se drze pohupoval. Birute knihu vztekle popadla, ale na záložce, která jí teď tiskla ruku, se udělal uzel. Takový ten pevně utažený, který vypadá, jako by se zakousl sám do sebe. Jediné, čeho Birute dosáhla, bylo lehké přiškrcení na tepně. Pak se znovu rozhlédla a zaúpěla.

Ulici jako by vystřihli z Dickense. Pokud by ovšem Dickens psal gotické horory. Domy působily poněkud lidožravě. Tajemnými zákoutími se to tam přímo hemžilo. Ulicí si to teď směrem k Birute mířilo nějaké krajně podezřelé individuum v tmavém plášti s kapucí staženou tak, že mu nebylo vidět do ksichtu. Obličej to snad ani mít nemohlo. Popadla knihu do ruky, aby nebyla zas až tak nápadná. „To pyžamo bych mohla uhrát na náměsíčnost, až mě stopnou policajti,…nebo bystrozoři.“ Jak už měla Birute  v nepředvídatelných a hrozivých situacích ve zvyku, kompletně celá vytuhla. Ve výkladní skříni, kolem které si to roztřeseně namířila, byly knihy hustě popsané pentagramy a runami a další magickou verbeží, zlatem zdobená lebka něčeho masožravého a další krámy záhadného původu a účelu. „Jo, už to mám,“ usmála se spokojeně Birute. „To se mi zdá.“ Vítězoslavný pocit zmizel v okamžiku, kdy si uvědomila, že je jí zima. To se jí ve snu ještě nikdy nestalo. Ani v těch, kde chodila po škole v noční košili. A navíc, jakmile si uvědomila, že se jí to jen zdá, tak se přece měla probudit. Takhle to normálně fungovalao. Individuum se mezitím přišouralo až k ní a zachroptělo jí za zády: „Lassie...“ Birute málem vyletěla z kůže. Když se jí to nepovedlo, zařvala a vyletěla z uličky. ( A žádná kólie tam nebyla. Koukněte se do slovníku.)

Ulice, kde se konečně zastavila, vypadala o něco líp:

1) chyběla tam individua a lidi vůbec (ztrapnění bylo prozatím odloženo)

2) celkově tam bylo míň špíny

3) celkově tam bylo míň depresivní architektury.

Birute se ale neuklidnila. Ten kandelábr, o který zabrzdila, totiž stál před obchodem, z jehož výlohy ji sledovaly zářící soví oči. Birute ty svoje zavřela a počítala do šesti. Dál to v tomhle stavu nezvládla. Když oči znovu otevřela, nejen že tam ten obchod pořád byl, ale dovolil si stát poblíž butiku, na jehož ceduli Birute zachytila „Malkin“. Birute se sevřel žaludek. Když si všimla cukrárny Floriana Fortesqua, žaludek se jí zkroutil a pokusil se vyždímat. Birute se málem rozbrečela. „Proč?! Proč zas já?! Kdyby byl na mém místě někdo jiný, tak by ho sem zavlekl Hagrid, nebo spíš samotný Brumbál, ale ten už je teď mimo hru, a sdělil by mu velkolepé tajemství jeho původu, dal mu rychlokurz kouzel, jásal nad jeho nadáním a šoupl by ho na post učitele Obrany proti černé magii… A neřešil by, že je mu kosa a jestli nemá hledat uvolněnou dlažební kostku a rozbít Malkinové okno a sebrat něco teplýho na sebe.“ Všechno bylo nehezky skutečné. Nad hlavou jí prolétla sova. Birute se za ní dívala s pusou dokořán. Pak jí mozek znovu naskočil a napadlo ji, že se odsud dá dostat do normálního světa. I když to bude Londýn a tím pádem bude muset hodně lidem hodně věcí vysvětlovat. A už viděla ty titulky „Česká studentka v pyžamu v nočním Londýně“. Birute popotáhla. Kouzelníky prosit o pomoc nechtěla. Jednak tam žádný nebyl, jednak měla strach. Takhle se v životě ještě nebála. Asi proto, že nebyla nikdy tak ztracená a tak sama.

„Proč jsem cenzurováno cenzurováno skalní fanda jenom trojky,“ vztekala se, když ohmatávala zeď v jedné slibně vyhlížející uličce. „Někde se tu mělo ťuknout do zdi cenzurováno nebo tak něco.“ Za pět minut jako správná dcera národa Jana Žižky (byť s exotickým jménem), použila provizorně to, co měla po ruce, jako zbraň. Začala mlátit knihou do zdi. Něco luplo a když se Birute probrala, ležela vedle popelnice a bolela ji hlava. Knížce se nestalo nic. Ani škrábnutí. Birute se zdálo, že se ta mrcha baví. Birute se posadila a opřela o popelnici. Zápěstí ji bolelo. Kdyby našla nějaký střep… Tak se jí spíš podaří podřezat, než se zbavit toho papírového klíštěte. Pak se pokusila přestat dýchat a drkotat zuby, protože se někdo blížil po Příčné ulici. Bylo to několik lidí, odhadovala Birute podle kroků. Někdo se zastavil u ústí uličky. Birute zaslechla pink-pink-pink a kolem přihopkala nějaká kulička. Udělala cvak a uličku zalilo jasné modré světlo. Z Příčné se ozval hluboký mužský hlas a podle všeho zavolal kuličku zpátky. Přestala svítit a odpinkala si to zpátky. „To si myslí, že se tu nějaká smrtijedka bude promenovat po Příčné? Jestli je Dolohovová jen trochu po tatíkovi…“ „Tak bude litovat, že sem kdy přišla,“ dodal tiše jiný muž. Mladší. Birute zatnula zuby. Měla pocit, že každou chvíli spustí kastanětové sólo. V duchu rozvíjela svůj nářek na věčné téma „Proč já?“ s příměsí „Proboha, tady je někde smrtijed! Ale s tolika čaroději kolem asi nebude moc blízko.“ a „Mami, já chci domů!“ Málem se dala do breku. Kdyby byla na jejím místě nějaká jiná holka, tak ji to vyplivne v pubertální verzi v Bradavicích v časech Pobertů hezky v nehelvírské uniformě a bude mít tákovýhle prsa. Kozelníci odešli. Birute napadlo, že mají takové to termovizní kouzlo, co zjišťuje, jestli je v okolí člověk. Tak proč tu házejí kuličky? Z hlubin deprese a neřešitelných otázek Birute vytáhlo záškub pravé ruky. Levou nahmatala stuhu. Byla zařezaná hluboko v kůži a byla strašně horká. „Ty zmetku,“ zagestikulovala na ni Birute. Na Příčné zavládlo ticho. Birute se tichounce zvedla a plížila se uličkou pryč.

Její skrýš navazovala na třídu s obytnými domy. Birute napadlo, že by tam kouzelníci třeba mohli nechat nějaké koště, testrála nebo očarované vozidlo. „A zabila bych se na tom všem. Já sem nepatřím.“ Tu poslední větu si opakovala stále dokola jako mantru. Byla odhodlaná se odtud vymotat. V knížkách byl kouzelnický Londýn zredukovaný na Příčnou, Obrtlou, Ministerstvo a Siriusův barák. Musí tu existovat i jiné východy. Proklouzla otevřeným prostorem a vpadla do ulice naproti. Vtom zaslechla dusot nohou. Birute se ohlédla a pod obloukem ulice zahlédla siluetu muže. Rychle se ukryl za roh a vykřikl: „Iljano Dolohovová, vzdejte se!“ Rozběhla se. Za rohem zahlédla koutkem oka pohyb. Než si to stačila přebrat, rozmáchla se a udeřila kouzelníka knihou do nosu. Čaroděj klesl k zemi a držel si zakrvácený nos. Birute měla nutkání udeřit znovu, ale vzpamatovala se a utíkala pryč. Vzrušené hlasy se jí hnaly v patách.

Birute utíkala seč jí papuče stačily. Udělal hroznou blbost. Ale ruka s knihou prostě zaútočila. Teď už jim asi nevysvětlí, že je v tom nevinně. Za blokem domů byl park. Birute neměla čas se ním kochat a vzala to skrz křoví nekřoví. Něco jí škublo pod nohama a Birute spadla. Překvapivě rychle se otočila, vyskočila a vycenila zuby. Stažená kůže na ruce jí div nepraskla, jak pod ní zuřivě tepala krev. Kouzelník se rozmáchl hůlkou. Birute zvedla levou ruku. Zkroutila se jí jako spár a švihla do vzduchu přes postavu čaroděje. Ten zavrávoral s upadl. Birute vytřeštila oči na levačku. Kapala z ní čerstvá krev. Voněla. „Expeliarmus!“ řeklo něco v ní. A Birute instinktivně chytla letící hůlku do zakrvácené ruky. „Já jsem ho…“ vydechla. „Nezabila! Nezabila!“ štěkla sama na sebe. Otočila se a utíkala. Noc ožila a hnala se jí v patách. Birute se pro změnu bála sama sebe. Na konci parku jí únikovou cestu odřízla Temže. Nábřeží. Děsivě přehledné. Vpravo stála řada domů. Birute běžela. Nikdy by neřekla, že v ní je dost energie. Bylo to nenormální. Chtěla běžet po čtyřech. Přelezla zídku nejbližšího domu. S knihou přivázanou na ruce, přebytečnou hůlkou a hlavou plnou paniky to prostě nešlo elegantně. Došlápla na suť. Bystrozoři se blížili. Takže asi na kouzlo na hledání lidí nezapomněli. Birute se vrhla ke dveřím. Byly poškozené, ale zamčené. „Alohomora,“ šeptlo něco v ní. Dveře pod tlakem její pravačky povolily. Zato se jí záložka stáhla kolem ruky tak, že Birute ztrácela cit v prstech. Zavřela dveře a opřela se o ně svou zpotterovanou rukou. „Nepouštěj je,“ prosila dveře a současně vyšší mocnosti. Zámek cvakl. Dům byl prázdný a to velmi dlouho. Kniha se na ni zašklebila. Birute už potřetí ten den porušila nejvyšší morální imperativ birutství a pokusila se ublížit knize. Omítka to nezvládla, ale kniha byla stále jako nová. Prudká bolest v ruce Birute přinutila ten krám pustit. Kniha ji škrtila a visela jí z ruky s deskami pootevřenými, jako by se smála. Zavládlo hrozné ticho. „Něco se tu stalo,“ napadlo Birute. Ten dům by si zasloužil čestné místo mezi interiéry nočních můr. Kniha a Birute se rozhlížely. Birute obezřetně vklouzla do místnosti, která musela být obývacím pokojem. Došlo tu k nějakému boji. Ale jakmile vyhlédla oknem ven strach z minulosti nahradila ryze aktuální hrůza. Bystrozoři se blížili. Tmavé postavy působily hrůzostrašně i bez impozantních masek. Vyběhla do patra. Znovu vyhlédla ven. Jeden z bystrozorů si ošetřoval nos. V Birute hrklo. V měsíčním světle poznala vysokého Kingsleyho a rozčepýřeného muže s brýlemi. Zvedl hlavu a podíval se přímo na ni. Birute uskočila od okna, ale žádná kletba nepřišla. Na patře byly ložnice. Temže tekla přímo pod oknem. Rána. Byli v domě. Birute se podívala na černou hladinu s odrazem měsíce. „Třeba budou vyjednávat,“ doufala. Kde je bílá cícha, když ji člověk potřebuje? Birute se přistihla, že si procvičuje prsty. Hůlku teď měla v pravé ruce a cítila mravenčení. To nemuselo nutně znamenat, že si ji hůlka vyhlédla jako novou paní. Spíš už jí do pravačky neproudila krev. Věděla, že teď jí nezbývá nic jiného než bojovat. Opravdu chtěla někomu ublížit. I kdyby to mělo být zuby a drápy. I kdyby ji to mělo zabít. Na levé ruce měla čerstvou krev a chtěla další. Stoupla si proti dveřím a čekala. Už byli za dveřmi. „Iljano Dolohovová…“

Mluvili na ni. Ale to ne! Birute zavrtěla hlavou.

„Já nejsem Iljana. Neumím kouzlit. Oba mí rodiče žijí a já chci domů,“ vzpomněla si.

Kniha sebou vztekle škubla, když Birute vzala hůlku a schovala ji za triko. „Vzdej se a my ti zajistíme řádný proces.“

Pravačku měla rozpálenou.

„Tentokrát ne,“ řekl tichý hlas za dveřmi.

Výbuch jisker. Birute to hodilo k oknu. Narazila zadkem o rám. To vážnosti situace samozřejmě neubralo. To, co v ní teď žilo a vylo zlostí, zvedlo ruce plné neviditelných drápů. „Avada…,“ poradilo to jejím hlasivkám a slova se jí prohnala až na jazyk. Muž s brýlemi a vlasy jako vrabčí hnízdo. Vysoký černý muž. A povědomý hnědovlasý mladík, kterého nedokázala zařadit. A za nimi běželi další. O některých četla a jiných ne, ale měla je mít ráda. Měla být přece na jejich straně! „…kedav..“ NE! Cítila, jak ji to trhá svaly a vzpomněla si, co to je. Trhla rukou a natáhla ji vpřed. To já ne! To všechno tahle bestie!

Trhalo ji to, takže ani nevěděla, kdo z nich to vlastně zpanikařil. Plameny nejdřív necítila. Až když jí kniha vzplála v ruce. Něco protrhlo vzduch a lidi křičeli a ona byla sama a ohnivé bytosti se vrhly vpřed. Bylo to rychlé. Stejně jako Birutin pád. Náraz. Voda. Ale bolest nezmizela. Pořád ještě hořela. Instinkty chtěly nad hladinu, ale tělo to vzdalo. „Rychlejší a snazší než usínání…“ Pak se všechno ztlumilo. A už bylo jedno, že úzký tlak na ruce povolil. Usínání. Ještě než to přišlo, v Birute vzplálo to, že měla žít a měla spoustu věcí… „Moony.“ Zasmálo se to v ní smutně. Docela ubohá poslední myšlenka. S pusou plnou vody.  

 „Nedalo se dělat nic jiného,“ řekl Harry. Vážně pozoroval bystrozory, kteří už skončili s prohlídkou břehu a hašením domu. J.K.Rowlingová dopsala a odložila pero. „Ta honička nebyla nic moc,“ uzavřela to. Protáhla se a šla konečně spát.

٭٭٭

Stužka se svezla po poničené kůži a proud ji odnesl za zbytky knihy. Stisk byl teď mnohem příjemnější, ale Birute z toho nic neměla. Táhl její tělo vzhůru.

Zpět na obsah

Kapitola 5: V. Ministerstvo kouzel

Svět konečně přestal kroužit a dal se do kupy. Na rozdíl od Aries. Ta nevycházela z úžasu. Dokonce se zdálo, že si úžas nechal přistavět západní křídlo se sklepením a rozlehlým bludištěm. Poprvé si uvědomila, že je skutečně mudla. Ocitla se na prostorném nádvoří něčeho, co mohlo být stejně dobře hradem, pevností jako kulisou z trochu lepšího historického filmu. Japonský turista by si uklikal prst a fotoaparát by mu explodoval. Uprostřed nádvoří stálo mramorové sousoší tří dívek. Musely být vytesány z jednoho bloku kamene, ale každá se zdála mít svůj vlastní odstín. Aries okamžitě uhodla, co jsou zač. Pak si uvědomila, že když se jedinou jistotou v životě stanou pověsti, je něco v hodně velkém nepořádku. Pod oblouky, které lemovaly nádvoří, stály další sochy kouzelnic a čarodějů. Nad hlavou se jí prohnala smršť oběžníků (pro ilegály obletníků) a rozlétla se do pootevřených oken v patrech. Bylo to hezké, připustila Aries, a bylo toho moc. Točila se jí hlava. Vladan se postavil před ni, rozhodil teatrálně ruce a trochu zbytečně oznámil: „Vítejte na Ministerstvu kouzel!“

„Nechte si ty repliky!“ odsekla Aries.

Žena z kouzelnického komanda zakroutila očima a pokynula Aries, ať ji následuje. Držela tu zatracenou knihu. Aries se ohlédla po mladíkovi. Stál za ní a mířil na ní hůlkou. Jeho ledový chlad profesionála narušoval jen lehký tik v oku. Aries nezbývalo než následovat ženu po dobrém a doufat, že najednou odněkud zazvoní budík.

Procházeli různými chodbami, jezdili sem tam a hlavně dolů výtahy a Aries vzdala pokusy o jakoukoliv orientaci. Pak ji zavedli do chladné místnosti s křeslem uprostřed. Před tou stál stůl a tři židle. Aries správně odhadla zasedací pořádek. Nechala ruce v klíně. Nikdo ji nevyzval, ať je položí na opěradla, takže to snad nebylo zlé. Zatím. Z žádného jiného místa pouta nevyskočila. Taky zatím. Mladík odběhl na Vladanův příkaz pryč. Teď tam tedy zůstala sama s kouzelnickou variací na hodného a zlého poldu. Aries netušila, jestli by se žena postavila proti Vladanovi, kdyby došlo na mlácení lampou a další noirové postupy. Tady měli vlastně crucio… Žena položila knihu opatrně na stůl. Posadila se vedle Vladana. Vedle hromady papírů ožilo pero a připravilo se k zápisu.

Hodná policistka – žena, která se představila jako Zora Stříbrná a ukázala na Vladana a dokázala, že má dotyčný dokonce i příjmení, Šarkan – jí přinesla kafe a zeptala se, jak se cítí. Aries jí sdělila, že už na tom byla líp. Například před hodinou doma.

„Chceme vám položit pár otázek,“ oznámil jí stručně Vladan.

A Aries si v duchu řekla: „Vladan Šarkan… z močálu se plíží. Nedivím se, že s takovým jménem dopadl tak, jak dopadl. Asi se mu ve škole smáli, chudáčkovi chlapečkovi…“

Usrkla kafe. Měla pocit, že ho bude potřebovat. Na to, že ho Zora vykouzlila, nebylo špatné. Až na tu zvláštní příchuť, která vám zůstala na jazyku dlouho potom, co jste polkli. A protože nám Rowlingová účinky veritaséra podrobně nepopsala, budeme spolu s Aries velmi překvapení, až… SAKRA!... Takže nebudeme za až tak překvapení, že jim Aries zodpověděla poctivě na každou otázku. Včetně…

„Testovací otázka,“ zazubil se Vladan, který si to vyloženě užíval. „Jaké spodní prádlo máte nejraději?“

Aries vycedila odpověď skrze zaťaté zuby, zatímco Zora řvala na Šarkana.

„Funguje to bez chyby,“ usoudil Vladan, který důkladně prohrabal Ariesiny skříně.

A tak to pokračovalo. Vladan i Zora na ni chrlili otázky.

„Vaše celé jméno?“

„Váš věk?“ (Ty zrůdy!)

Povolání, rodina, kdy ji poprvé kontaktovali Smrtijedi,…

„Nikdy! Ještě před pár hodinami jsem nevěřila, že kouzelníci existují!“

„Potřebujeme víc veritaséra,“ řekl Šarkan.

„Dostala standardní dávku,“ zavrtěla hlavou Zora. „Nemůžeme riskovat předávkování.“

„Co když umí veritasérum nějak obejít?“

„To je zajímavá teorie, ale máme provést základní výslech,“ nedala se Zora.

„Škráb škráb,“ přerušilo napjaté ticho zuřivě píšící pero.

Zora se nadechla a otočila se k Aries. „A co Budeč?“

„Založili jsme ji. My fanoušci,“ hrnulo se Aries z úst. S blázny se musí opatrně. Jen si nebyla jistá, kdo z nich to je.

„Je to jen naše velká hra s historií, pohádkami a tak! Chtěli jsme být součástí vašeho světa… Ale já už o to moc nestojím.“ Když pravdu tak pravdu.

„A jak nám vysvětlíte tohle?“ zeptal se sladce Vladan a ukázal na záhadnou bichli. Ta „brujería“ na odrbaném povrchu vypadala dost zlověstně. Už kvůli těm cákancům zaschlé krve, co lemovaly slovo „negra“.

„V životě jsem ji neviděla. Museli jste ji tam dát vy!“

Vladan se usmíval jako žralok. Zora se tvářila neutrálně.

„Ještě pořád se držíš základního výslechu?“ zeptal se Vladan Zory.

Vtom se ozvalo zaťukání na dveře a vešla starší čarodějka. „Je tady,“ oznámila vzrušeně.

Vladan a Zora vstali. Do místnosti vešla mladá žena s hnědými vlasy, pevně staženými do drdolu. Pod paží nesla desky.

„Good afternoon,“ pozdravila. Vladan a Zora zaaftrnúovali.

Žena je požádala o chvilku o samotě s Aries. Vladan něco tiše namítl, ale žena se nenechala odbít, a tak Zora i Šarkan opustili místnost.

Žena se posadila na Vladařovo místo a Aries se musela navzdory všemu usmát. Jedna nepoddajná lokna se ženě svezla podél tváře.

„Good afternoon, Miss Granger… pardon, Mrs Weasley.“

Hermiona si Aries zkoumavě změřila. „Buenas tardes.“

Aries byla poprvé od chvíle, kdy ji komando zavleklo do kouzelnického světa, příjemně překvapená.

Hermiona pokračovala plynně španělsky. „Vždycky jsem si říkala, že v Bradavicích chybí výuka jazyků. Tak jsem to musela dohnat sama. Když studujete mezinárodní kouzelnické právo, docela se to hodí.“ Otevřela složky.

„Dovolte mi pár otázek k Budči.“

Aries na to: „Ay ay ay!“

Malý netopýr právě letěl do Británie. Dole pod ním ubíhala monolity a ostrovními kláštěry pokrytá Bretaň a pak ji vystřídalo moře. Netopýrek z toho moc neměl, protože byl schovaný v koutě zavazadlového prostoru letadla Českých aerolinií.

KaTužka a Ness vystoupily z vagónu a rozhlédly se. Lidé si to mířili ven ze stanice a nikdo nevypadal jako úchylný pronásledovatel nevinných dívek. „V tom je ten trik,“ šeptla Ness. „Určitě se maskují.“

„Jestli se objeví někdo v předklonu 45 stupňů, voláme policii,“ navrhla KaTužka.

„Nemá se spíš volat hoří nebo zpívat?“

„Psychologie…hm…tak já řvu policie! a ty do toho hoří! má panenko nebo nějakej jinej pyromanskej song.“

Ve stanici metra zavládl klid a mír. Jen stromeček a jesličky tu chyběly. Ness a KaTužka se ale měly stále na pozoru. Nástěnné fresky, zobrazující psíčky a kočičky při hře s barevnými míčky a rachejtlemi a psychotickými klauny (brněnští výtvarníci nejsou o nic míň avantgardní a mimózní než ti konópci z Práglu!) náhle nabývaly nové, děsivé odstíny. Ness a KaTužka se úspěšně dostaly až ke schodům. Ness se chytla zábradlí. Vykřikla a ucukla rukou. KaTužka zaujala bojovou pozici.

„To nic. Jen jsem dostala ránu,“ uklidňovala ji Ness.

KaTužka položila pravou nohy zpátky na zem.

U východu taky významně nepostával žádný frikulín v gestapáckém plášti. Zatím dobrý. Nastoupily na schody. Ness se občas ještě zachvěla zbytkovou hrůzou. Za automatem na jízdenky se náhle odlepil stín. Vypadalo to, jako by jeden z klaunů vyloupl z fresky. Z ničeho nic stál za Ness a KaTužkou. „Poli!“ KaTužka se nedostala ani k tomu „cie!“ Stín jí na krk přitiskl hůlku. „Ani muk, kočenky. Půjdete… „ Kam se už nedozvěděly, protože Ness šťouchla do mladíka prstem. Výboj statické elektřiny mladíka rozhodil a odhodil. Ness se ve chvílích ohrožení dokázala změnit v lidský akumulátor. Mladík nadskočil tak špatně, že mu ujela noha a s hrozivým buch bum buch se skutálel po schodech dolů. KaTužka a Ness konstatovaly, že to muselo bolet. Prohledaly omráčeného hocha. Když byly hotové,vyměnily si zákeřné úsměvy. Ness si potěšeně uhladila vzniklé afro a obě dívky se vytratily do noci, kde hvězdy jsou jak sedmikrásky.

(Nutno dodat, že frikulín přežil. Taky jste si tak oddechli? Našel ho kolega a zelektrizovaný mladík se mu rozplakal v náručí, že jsou holky kruté a nehrají fér a nekoupí ti panáka a že si o tom ani nemůže vylít srdíčko na blogu, protože je čaroděj – ejejej! A…a…a….ukradly mu hůlku! On už s nima nechce nic mít! Svět je krutý.)

„Budečská škola měla být jen váš výmy- výtvor?“ zamyslela se Hermiona. „Dává to smysl. Zvlášť když zvážím s čím vším už fanoušci přišli. To se mnou a se Severusem Snapem… nebo Šedohřbetem,“ otřásla se. (Tuhle větu věnuji zdarma logopedům.)

„Jenže pak se tu objevilo tohle,“ ze složky vytáhla svazek. „Dějiny bradavičké školy,“ dodala Hermiona na vysvětlenou.

Hermiona opatřila knihu dvěma velkými červeným záložkami s otazníky a vykřičníky. U jedné z nich knihu otevřela a ukázala Aries zatrženou pasáž.

„Ta angličtina je trochu archaická. Píše se tam: Roku 1383 navštívil Bradavice známý český kouzelník Tomáš Pacholek. Mluvil mnoha jazyky a byl znalý mnoha tajemných nauk. Tady ho chvíli chválí a tvrdí, že byl členem družiny královny Anny České. Promluvil s přítelem svým ze studií, Peterem ze Salisbury, známým to ředitelem Bradavic, jehož velmi neadekvátní portrét dlouhá léta učitelé používali ke strašení nenapravitelných recidivistů z řad studentstva. Uviděl Pacholek studenti hrát podivnou hru na košťatech. Sledoval, jak mezi tyčkami šesti brousí a míče tvarů a velikostí rozmanitých lapají. I řekl Pacholek: „Příteli Salisbury, tohle musím zkusit zavést doma na Budči.“

Aries zatajila dech. Hermiona se na ni podívala a kývla: „Tak nějak jsem zareagovala, když jsem to četla. Ta pasáž tam totiž předtím nebyla.“

„Cože?“ zeptala se Aries. „Budečská škola existuje?“

„Ne. České ministerstvo je z toho dost vyjevené. Nejdřív jsem si myslel, že ta kniha prostě… nevím, vtipkuje nebo blázní. Kouzelnické knihy občas žijí vlastní život… Ale pak jsem našla tohle.“

Hermiona otevřela knihu na místě, kde byla druhá záložka.

„Eridanus Black zemřel prokletý a nešťastný, pronásledován svými činy. Jeho přítelkyně Morana Horecká odvezla onen prokletý španělský spis do Čech a kázala ho ukrýt v nejhlubším sklepení budečské školy a pověřila nejvyššího správce Budče jeho hlídáním, aby tato suma temných čar již nikdy více neotrávila ničí zrak a srdce. Mnoho černokněžníků po spisu páslo, leč zdi Budče tento mor na světlo světa nepustily. Zdá se, že stejně dopadla i spousta těch černokněžníků.“

Hermiona se odmlčela a významně se na Aries podívala.

Aries kývla. „Takže můj prádelník je nejhlubším sklepením Budče.“

Zpět na obsah

Kapitola 6: VI. Vlaštovkovi parťáci

Hermiona dokončila svou zprávu. S vrozenou pečlivostí připravila i kopii svých záznamů a předala ji JKR. Hermiona ze setkání se slavnou autorkou neměla moc dobrý pocit. Byla radši, když JKR jednala s Harrym. Zneklidňoval ji hlavně fakt, že mluví se svým alter egem. Přesněji řečeno, že mluví s ženou, která si ji stvořila k obrazu svému. Doslova.

„Opravdu o té věci nic nevěděla," uzavřela Hermiona svůj referát.

JKR jí věnovala významný pohled. „Takže Dolohovova dcera, zápisy o neexistující škole, bible černé magie, která se z ničeho nic zhmotní v mudlovské domácnosti spolu nemají vůbec nic společného? Je to jen bizarní shoda okolností?“ Povzdechla si: „Hermiono, odkdy věříš na takové náhody?“

Hermiona si poposedla a pak se své autorce podívala přímo do očí: „Od chvíle, kdy jsme se náhodou ocitli v Chroptící chýši právě, když umíral profesor Snape.“

JKR se pousmála: „Ty máš prostě na všechno odpověď.“

Hermiona přikývla: „Byla jsem tak napsaná… Ta žena není Smrtijed. Ta kniha… Objevili ji u ní, to je pravda. Ale když se v knize mohl objevit úplně nový text, proč by se nemohla zhmotnit kniha, o které se tam píše?“ Kde jsi, můj světe, který jsi kdysi dával smysl?

„Takže tu… Aries nechali jít?“

„Ano,“ odpověděla Hermiona. „Vymazali jí vzpomínky na celou tu kouzelnickou epizodu. Tu knihu dál zkoumají.“

„Tu ženu by ale stejně měli dál sledovat. Paměť je ošemetná záležitost. Dám českému ministerstvu v tom směru instrukce. Děkuji, Hermiono.“

„Nashledanou,“ zvedla se Hermiona.

„Ahoj! A pozdravuj Rona, Huga a Rose!“

Hermiona si oddechla, až když se přemístila domů. Nikdy se s JKR nedokázala jen tak bavit. V jednom kuse musela myslet na to, že je taková jaká je, jen proto, že ji tak stvořila. Byl to šok zjistit, že vlastně pořádně neví, jaké je to být sama sebou. I když to znělo dost frázovitě… Ještě větší šok přišel, když zjistila, že si to u mudlů na internetu rozdala snad se všemi mužskými a několika ženskými postavami. (Po pravdě řečeno, pár zajímavých povídek s Viktorem si pročetla důkladněji.)

P.M.d.A a Angel of Music, nyní Pierrette Marie d´Artois a Anděla Smetanová, v noci nezamhouřily oka, takže se jim to nemohlo zdát. Možná to byly halucinace po namáhavé cestě… Rozhodně se teď ale skláněly nad smlouvou, která jim tolik zavařila. Nerozhodně se podívaly jedna na druhou. Angel of Music se nadechla a řekla: „No, tak teda. Brumbálova jizva.“

Nic.

„Ne, byl to plánek...“ vzpomínala P.M.d.A.

„Plánek londýnského metra,“ stříhly si dvojmluvu.

Smlouva se začala skládat a obracet, až tu byla ukázková bílá vlaštovka.

„Následujte mě,“ napsala na ni neviditelná ruka. Vlaštovka se vznesla nad stůl.

„Obvykle to bývá králíček, ne?“ poznamenala omámeně P.M.d.A.

Spolu s Angel of Music následovaly vlaštovku mířící z pokoje.

„Zkuste zavřít ústa a trochu zasunout oči,“ poznamenala vlaštovka, když jim zakroužila před obličejem. „A tu hučku nechte tady, ať si nevyrazíte zátkou oko! “

Angel of Music s lítostí odložila svůj pravý bušwomanský klobouk.

Dveře apartmá se za nimi zacvakly.

Pokojská zrovna dorazila s vozíkem plným prostěradel ke dveřím apartmánu 412 a chystala se na ně zaťukat, když z vedlejšího apartmánu vylétla papírová vlaštovka a za ní vyšly ven dvě ženy, které vlaštovku nejspíš držely ve vzduchu silou vůle. Aspoň tak na ni zíraly. Pokojská ohromeně sledovala, jak vlaštovka dělá loping a klove jednu a pak druhou do čela. Ženy se podívaly na pokojskou, usmály se a jedna z nich popadla vlaštovku a celá skupinka se nápadně nenápadně vydala k výtahu.

Ve výtahu se strhla vzrušená, leč civilizovaná debata dvou rozumných lidských bytostí s kusem papíru.

„Co si sakra myslíš, že děláš?“ (Dodatečně škrtám ty bláboly o „civilizované“ debatě.)

Dočkaly se odpovědi na křídle: „Tato mise je tajná. Jak dlouho asi tajná zůstane, když budete chodit v průvodu za levitující papírovou vlaštovkou?“

„Tak hele, ušilas na nás boudu, ale to ještě neznamená, že s náma budeš jednat jak s póvlem!“ odsekla P.M.d.A.

„Jo, zatáhlas nás do něčeho, o čem nic nevíme, vyhrožuješ nám smrtí a dáváš nám pitomá jména. Aspoň nám můžeš prokázat trochu úcty,“ přidala se Angel of Music. „Co nám uděláš, když odmítnem spolupracovat?“

Vlaštovka jí vylétla z ruky a podívala se na ni přes skosený zobák. Angel of Music si v duchu opakovala: „Je to jen papír! Jen blbý papír! Přece by ses nebála!“

„Zaprvé, preferoval bych mužský rod, když mluvíte o mé osobě.“

P.M.d.A si zoufale dala hlavu do dlaní.

„Zadruhé, změnil jsem vám doklady. A identitu. Opravdu chcete vědět, co vám udělám, když odmítnete spolupráci?“

Angel of Music zaskřípala zuby a popadla neceremoniálně vlaštovku za ocas. Pak si vzpomněla na jeho „mužský rod“ a pustila ho. Zalovila v kabelce a vytáhla mapu Sydney. „Skočte si do ní, pane vlaštovka. Takhle vás poneseme nenápadněj.“

Ozvalo se cinknutí. Do vestibulu vstoupily už jako regulérní turistky s mapou, až na to, že teď se jmenovaly jako pivo a něco, co uteklo z Četnických humoresek.

Sydney má spoustu zajímavostí: hospůdky, domy z koloniálního období, zoo, podmořský svět, obchody – a to všechno Angel of Music a P.M.d.A neviděly. Vlaštovka naštěstí zvládala pravidla silničního provozu, a tak ji mohly sledoval bez toho, že by v nestřežené chvíli vlítly pod auto. Asi po hodině chůze Angel of Music pošeptala P.M.d.A: „S takovou neuvidím ani tu Operu.“

„Zkuste se podívat doleva!“ napsal jim zostra vlaštovka.

Byla tam. Vypadala přesně jako na fotkách, jako talíře v odkapávači. P.M.d.A a Angle of Music se konečně pořádně rozhlédly. Ocitly se v přístavu. Blížilo se poledne a slunce příjemně hřálo. Prosluněný přístav zaváněl dobrodružstvím, exotikou, rybinou a benzínem. Moře radostně jiskřilo, někde pod hladinou vesele skotačily jedovaté medúzy a Angel of Music a P.M.d.A se kolem kotníků prohnaly igelitové sáčky s akvarijními rybkami mnoha barev a tvarů, odkutálely se k molu a žbluňkly do vody.

„Mám hlad,“ uvědomila si P.M.d.A.

„Já taky. A žízeň,“ ozvala se Angel of Music.

Vlaštovka namaloval na obě křídla oči v sloup. „To vaše věčné skučení mi něco nepříjemně připomíná.“

Zatočil k blízké hospůdce. „V peněžence najdete dost dolarů na oběd,“ poznamenal.

„Hotovej gentleman,“ ušklíbla se Angel of Music.

Po obědě, během kterého naše hrdinky zvažovaly dochucení jídla papírem, je vlaštovka vlekl do historické čtvrti poblíž přístavu. „Vezmu vás do světa kouzelníků,“ oznámil jim. Bylo to jako začátek traileru na průměrný fantasy film. Dovedl je do postarší budovy. Když naše hrdinky procházely halou, uvědomily si, že to bude nějaká bývalá vládní budova. Po secesní klenbou se teď místo úředníků ploužili turisté. Vzadu byl paternoster, do kterého celá výprava šťastně nastoupila, aniž někdo dostal po kokosu. Stoupali vzhůru v napjatém očekávání. „Tohle je jeden z oficiálnějších vchodů. Občas se tu projede i australský ministr kouzel,“ vedl si monolog vlaštovka. Pak paternoster dvakrát cvakl. P.M.d.A a Angel of Music nadskočily žaludky. Vlaštovka se nevyjádřil. Angel of Music málem vykřikla. Jeli teď vzhůru nohama a před očima se jim míhaly převrácené chodby s lustry vyrůstajícími z „podlahy“. Naše hrdinky se podívaly na své nohy. Gravitace v kabině fungovala beze změny. Takže vlastně nefungovala. Venku se lidé promenovali po stropě a vůbec si jich nevšímali.

„Holt, protinožci,“ zasmála se nervózně P.M.d.A. Angel of Music se na ni vyplašeně podívala a vlaštovka si přimaloval zvednuté obočí.

Pak zčistajasna zajeli po hlavě do podlahy. „Otočte se!“ zavelel vlaštovka. „A třikrát zaklepejte!“

Poslušně se otočily a P.M.d.A zaklepala na dřevěnou stěnu výtahu. Ozvalo se další cvak a stěna se otevřela jako dveře. Za nimi bylo schodiště, které je zavedlo do slunce zalité uličky. Australští čarodějové naštěstí zaregistrovali konec viktoriánské éry, a tak se Angel of Music a P.M.d.A mohly vmísit mezi kouzelníky v džínách a čarodějky v sukních (někdy i nad kolena! ty kokety!)

P.M.d.A a Angel of Music kráčely prosluněnými uličkami a vlaštovka už jim nehodlal nic koupit, ani když se za ním ozývaly vzrušené šepoty a výkřiky: „Jé! to jsou krásné sovy!“ „Hele, to koště! Fakt se vznáší!“ „Tančící surikaty! Hej! Ta zmrzlina mění barvu!“

Vlaštovka se ozval: „Ocenil bych, kdybyste se chovaly víc kouzelnicky.“

Domy působily malebně. Některé zdobily malby a reliéfy krokodýlů, koal a vakovlků. (čum, Rowlo, jak se dělá stereotyp! Nepotřebuju ani nikomu komolit přízvuk!) Jiné zahrály na etnickou strunu maorskými motivy. Kolem procházeli čarodějky a kouzelníci nejrůznějších ras a národností a podstatná část z nich pocházela z rodin, které sem kdysi deportovali z Británie za hrátky s černou magií.

Ocitli se před starobylým domem. Byl označený hrdým vývěsním štítem Wombat a syn. Vlaštovka chtěl očividně dovnitř, ale ještě než tam vkročili, nezapomněl zdůraznit, že jsou Marie Pierrette d´Artois a Anděla Smetanová a ať laskavě přestanou zírat na každou kouzelnickou cetku jako tele na nová vrata. (Nutno poznamenat, že se u našich dvou hrdinek už stačil vyvinout nepřekonatelný odpor k origami, který se u nich ještě dlouho poté projevoval rozcupováním a snězením provinilého papíru. Leč nepředbíhejme. Ještě nevíme, zda tuto pochybnou misi vůbec přežijí... Ehm, sakra!)

Vešli dovnitř a obě hrdinky nasály zvláštní směs pachů. Nebyla nepříjemná. Byla to vůně starých věcí, zažloutlého papíru, starých tisků, opravovaných vazeb, zatuchlých koberců a kafe. Prostoupila všechno kolem, včetně prodavače. Důstojný kmet stříbřitých vlasů a vousů, jenž... (To prostředí prostě bylo sto jednomu posunout sloh o sto let zpět. Vzpamatuj se, autorko! Plesk! Plesk!... Jo, už je to dobrý... V pohodě.) Šedivý dědula za pultem na ně vlídně kývl a věnoval se dál zákazníkovi, který se zajímal o samohybný model zvířetníku. V obchodě okounělo nebo listovalo starými knihami několik lidí. Vlaštovka je vedl k pultu s mapami. Některé ani nebyly kompletní. Byly tam bizarní čmáranice, ze kterých byste takovou „Africu“ nepoznali, kdyby to tam nebylo napsané. Vlaštovka si je fascinovaně prohlížel.

„Takže máme koupit mapu?“ ozvala se P.M.d.A.

Vlaštovka se probral ze svého bibliofilského vytržení. „Ne, ukradate ji.“

„COŽE?“ zasyčely P.M.d.A a Angel of Music unisono.

„Ta mapa není na prodej. Je to historický artefakt nesmírné ceny a moci, takže ho musíme štípnout.“

„Hele, já krást nebudu! Nepůjdu kvůli tobě do vězení!“ šeptala rozhořčeně Angel of Music, pak nahodila nevinný výraz a zašveholila: „Pane soudce, já za to nemůžu. Navedla mě k tomu papírová vlaštovka.“

P.M.d.A se přidala: „Když je to tak vzácný artefakt, určitě ho mají zabezpečený.“

„Stačí, když se s ní nenápadně vytratíte. O zbytek se postarám.“

„Jako třeba o kauci a vyhoštění?“

„Čekejte, až napočítám do tří. Jedna-dvě...“

„To jako TEĎ!“ odsekl vlaštovka a vystartoval.

Namířil si to do středu místnosti a tam explodoval. Bílé cáry se začaly množit geometrickou řadou. Za chvíli v obchodě vypukla papírová vánice a chaos. Lidé křičeli a naráželi do věcí. Věci s rachotem padaly na zem a prodavač úpěl. Vír se prohnal nad stolem s mapami. Stůl přešel do pohotovostního režimu. Rostlo nad ním černé sklo, které blokovalo přístup k mapám. Pár útržků se pod něj stihlo dostat. Stočily se kolem té nejubožejší mapy všech dob, na které prostě nebylo nic vidět. Popadly ji a prolétly s ní asi milimetrovou škvírou zlomek vteřiny předtím, než se sklo uzavřelo. Pak mapu vrazily vyděšené P.M.d.A do náruče a přidaly se k všeobecnému zmatku. Bílá vánice se před našimi hrdinkami rozestoupila a uvolnila jim cestu ke dveřím. Teď vstoupily do hry instinkty. P.M.d.A a Angel of Music se daly na úprk. Na ulici se otočily. Z obchodu, který vypadal jako akvárium se sněhovou bouří, vyběhl kouzelník, celý zasněžený a značně sprostý. Kolem se začali shromažďovat lidi. P.M.d.A a Angel of Music začaly pomalu ustupovat směrem pryč. Před obchodem přistálo komando čarodějů na košťatech a pokoušelo se situaci řešit. Naše hrdinky vklouzly do uličky vpravo.

Asi za pět minut rozrazila papírová smršť dveře a vyřítila se vzhůru jako sloup dýmu. Papír z obchodu zmizel do poslední vločky. Zákazníci a prodavač tam zůstali stát s rozcuchanými vlasy a vousy. Prodavač vyprskl kus papíru. Ten se chvíli plácal na podlaze a pak ztěžka odplachtil za brášky. Bílé tornádo do sebe nasálo i ten poslední, oslintaný kus, otřáslo se a zmizelo. Nikdo si v tom zmatku nevšiml malé papírové vlaštovky klouzající pryč nad střechami a už vůbec nikdo neměl šanci si na jejích křídlech přečíst: „Určitě už těm dvěma scházím.“

Vlaštovka to vzal šusem dolů a přistál Angel of Music na hlavě. Následovala radostné shledání, které ani nejde vypovědět pro tu smršť vulgarismů, která ho provázela.

Vlaštovka: „Je to mapa duší.“

P.M.d.A a Angel of Music jsou tak zničené, že se ani nevzmohou na užaslé „Mapa duší?!“, které vlaštovka podle všeho čekal.

Další pauza.

Vlaštovka (začne psát tu vzrušující historku, slova mu kloužou po křídlech jako titulky na konci filmů): „V 19. století se holandský kapitán plavil do Indonésie spolu se svou malou dcerou. Během cesty je zastihla bouře. Zdálo se, že se loď potopí a všichni přijdou o život. Posádka zpanikařila a propadla šílenství. Napadlo je, že když dají moři lidskou oběť, tak se bouře uklidní. Chtěli, aby kapitán obětoval dceru. Ten odmítl a posádka se vzbouřila. Kapitána zajali a jeho dítě hodili do vln. Nezabralo to. Loď ztroskotala. Kapitán jako zázrakem přežil. Když se dostal do svého sídla v Jakartě, byl to už jen zlomený muž. Jednoho dne za ním přišla domorodá žena, chůva jeho dcery, a svěřila mu tajemství. Kdysi pro svou chráněnku vytvořila amulet, který ji ochrání. Tvrdila kapitánovi, že jeho dcera nezahynula. Moře ji prý vzalo za svou a kapitánova dcerka teď někde bloudí v podobě nějakého mořského zvířete, jen zapomněla, že byla člověkem. Kapitán ji musí najít a oslovit ji jménem. Tím ji získá nazpět. Ta žena byla slavná kouzelnice. Kapitán ji vzal s sebou na výpravu a spolu vytvořili tuto mapu. Je prázdná, protože je v ní celý svět a zobrazí se, až se jí dotkne ten, kdo hledá ztracený úlomek duše.“

„Tak tohle by si snad ani Rowla nevymyslela,“ zpronevěřila se svému rozhodnutí Angel of Music. „To je tak dojemný. Smrk!“ zívla.

„A nebezpečně to zavání viteálama,“ řekla P.M.d.A.

Vlaštovka na ni upřel zoban a napsal: „Uděluji vám dvacet bodů.“

Zpět na obsah

Kapitola 7: VII. Temný rytíř

VII. Temný rytíř (aneb náhlé změny pohlaví pokračují)

Aries stála v kuchyni a z nějakého důvodu to pro ni bylo překvapivé zjištění. Muselo to být mikrospánkem nebo něčím podobným. Zamrkala: „Co jsem to...?“ Pak zaslechla hlas své dcery. „To už je doma? Že jsem ji neslyšela přijít?“ Vydala se za Arieliným hlasem. Ariesina dcerka byla u sebe v pokoji... Byla u sebe v pokoji, obklopená knihami! Ne, učebnicemi! A zapáleně si recitovala matematické poučky. Aries vnímala ten fantaskní výjev po částech. Rozum nedokázal pochopit pojem „šprtka Ariel“ hned a v plné síle.

Ariel se otočila a řekla: „Ahoj!“

„Ariel...“ vydechla její matka. Ty učebnice byly otevřené. Některé měly dokonce i záložky.

„Mami, nevíš, kde je cvičebnice k téhleté?“ zamávala Ariel lesklým, dosud nepoužitým eposem o rovnicích.

Aries zavrtěla hlavou. Spíš pro sebe.

„Mamí, kup mi ji! Koupíš mi ji, že jo?“ usmálo se dychtivě to sladké dítě.

Aries se vypotácela z pokoje. Štípla se do ruky, ale nezabralo to. Všimla si otevřených dveří do ložnice. Něco ji tam táhlo. Opatrně vklouzla dovnitř... Přišlo to jako blesk z frankofonního nebe – déjà vu. Cítila, že v tom má nějakou roli prádelník. No, jasně, dobrá – ukládá se do něj prádlo... Jenže se zdálo, že ta věc hraje ještě nějakou vlastní hru. Aries k němu přistoupila a otevřela ho. Čekala všelicos – že jí jeho dřevěná ústa krvelačně lapnou po ruce, že v něm narazí na fauna, a byla připravená vyhodit mluvící bobry ven balkónem – ale našla jen kupky prádla.

„No jasně. Cos čekala?“ řekla si. Přesto se ale nemohla zbavit nepříjemného mrazení. Jako by řád světa padl a armády Chaosu slavily triumf. Alespoň u ní v bytě.

٭٭٭

Malý netopýr se na King’s Cross - St. Pancras dostal bez problémů, když jste nepočítali ten menší incident, kdy nějaký týpek na celý vagón metra zařval: „Ten netopýr má na zádech batoh!“ Následná panika způsobila tříhodinový dopravní kolaps. Netopýrek zvedl oči v sloup (u netopýra je to docela výkon, to si pište), vznesl se nad zmatkujícími lidmi, nenápadně přelétl nad protiteroristickým komandem a namířil si to pryč, daleko od hlučícího davu.

Taky bychom neměli počítat nelítostnou řež s holuby na nádraží King’s Cross, psychotickými to odchovanci dr. Moreaua. Po vítězné bitvě drobný netopýr triumfálně roztáhl křídla a vrhl výmluvný stín, který ovšem podléhá copyrightu, a tak už ho nebudu nadále zneužívat. Pak už se plně soustředil na zídku mezi nástupištěm 9 a 10. „Čas – dobrý. Pozice – ideální. Takže...“ Zatřepetal křídly a vrhl se proti zdi. Jeho echolokátor na něj zoufale ječel, ale netopýrek tentokrát své vytříbené instinkty překonal silou vůle. Jeho echolokátor si nasadil metaforickou přílbu a zavřel neexistující oči. Netopýrek prošel magickou bariérou. A plácl sebou o zeď. Na legendárním nástupišti 99 a 33//44. Když mu kolem hlavy konečně přestala kroužit miniaturní sluníčka i s ladovskými ksichtíky a číslo nástupiště už viděl jen jednou, kvíkavě zaklel. „To tady minule nebylo!“ pískl vztekle a nakopl drápkatou tlapkou stěnu bufetu. „To jsou pěkně blbý nápady!“ („A to platí i pro tebe!“ dodal naštvaně s pohledem určeným do kamery.)

Spěšný vlak do Bradavic už čekal. Nad lokomotivou se valil hustý kouř, který by vehnal slzu do očí nejen ekologickým aktivistům, ale všem, kdo by stáli na peróně ve chvíli, kdy by se vítr otočil. Netopýrek si vlak nedůvěřivě prohlédl. „O prázdninách asi ten nablýskaný bradavický expres přistavovat nebudou. Ale tohle...? To sem snad muselo emigrovat z Pardubic.“ Pokrčil křídly a jako správný super hrdina pronikl nenápadně do vlaku, zavěšený na kufru nějaké postarší čarodějky. Ve vagónu si našel prázdné kupé, zalezl si na držák na zavazadla a usadil se tam. Měl dobrý výhled z okna (během cesty do Prasinek mohl podrobně zkontrolovat letošní úrodu britské pšenice, když dvakrát stáli v poli), na odpadkový koš, ze kterého něco na okamžik vytáhlo chapadlo, na stolek polepený žvýkačkami a sedadla popsaná vtipnými hláškami. Netopýrek si připadal jako doma.

٭٭٭

V jisté moravské metropoli, v relativním bezpečí KaTužčiny rezidence zkoumaly Ness a KaTužka ukořistěnou hůlku.

„No, ani jedna z nás není čarodějka,“ pokrčila Ness rameny.

Zkoumavě se na sebe podívaly.

„Ne,“ ujistily se vzájemně.

Pauza. Velmi významná. Ness při ní přelétla pohledem některé tituly v KaTužčině knihovně.

„Teda aspoň podle Rowlingové ne,“ dodala KaTužka spěšně.

„Tak, chceš ji vyzkoušet první?“ nabídla KaTužce štědře Ness, mistryně diplomacie.

„No tak jo,“ řekla KaTužka. „Třeba pro ni po tom joudovi budeme vítaná změna.“

„To je fakt!“ nadchla se Ness. „Mohla by nás poslouchat líp než jeho!“

KaTužka zvedla obezřetně hůlku. „Takže...“

„Jo,“ přikývla Ness a kousla se do rtu.

KaTužka si povzdechla: „Já si teď jako na potvoru na žádný normální kouzlo nevzpomenu. Jenom na crucio...“

„Tak zkus třeba vingardium leviosa - tady na té knížce,“ navrhla pohotově Ness.

Napjetí v pokoji by se dalo krájet. A s trochou masoxu by se z něj dala uvařit polévka.

KaTužka to zkusila.

Nic.

Zkusila to znovu a prudce zamávala hůlkou.

Ness ji zadržela: „Říkáš to špatně. Má to být vingárdium leviósa a ne vingárdium leviosááá.“

„Tak si to zkus sama, když jsi tak chytrá,“ hodila jí hůlku KaTužka.

Ness si odkašlala, mávla hůlkou nad knihou a pronesla: „Vingárdium leviósa.“

...

„A jak ji teď dostaneme dolů?“ nadhodila KaTužka poté, co přestaly jásat a skákat po pokoji.

„Počkej do zimy, spadne,“ vyřešila to Ness, která byla duchem ještě u toho řevu a hopsání.

„Zkusíme accio,“ navrhla KaTužka. „A teď to zkusím já! Accio libri!“

...

„Tak ne, no.“ Asi to bude skloňovaný. Jak to bude?“

Ness se zamyslela: „Accio librum? Nebo libra?“

„Nejsou to Váhy?“

Ness něco napadlo. „My na to jdem moc vědecky. Co dělá Rowla? Ta používá slepenec angličtiny a latiny, takže my potřebujeme něco jako accio knížku!“

„Accio knížku!“ zvolala KaTužka a zamávala hůlkou.

KaTužčino sídlo zažilo poprvé ve své historii lavinu. Když se usadil prach a KaTužka a Ness se vyhrabaly zpod hromady knih, prohlédly si tu spoušť.

„To gesto bylo moc rozmáchlý,“ lapala po dechu Ness.

„No, ale knížka je dole,“ usmála se KaTužka.

„Spolu s celou tvou knihovnou,“ namítla Ness, ale pak se podívala KaTužce do očí a obě dívky se vítězoslavně zazubily. Na jejich úsměvu bylo něco zlověstného.

٭٭٭

Malý netopýr si to plachtil nad jezerem. Byl to moc romantický letní večer – mlha, depresivní příšeří, vlezlý chlap, teda chlad od vody, vzdálené vytí psa baskervilského,... Chyběl už jen chechot šílené ženské zavřené ve věži. Nad Zapovězeným lesem to netopýr vytáhl do úctyhodné výšky. Nehodlal skončit misi v testrálím žaludku. Konečně zahlédl bělostný kámen. Namířil si to k němu. Když byl těsně nad deskou, ozvalo se výhružné „MŇAU!“ Takhle nějak by mňoukal tygr, kdyby to uměl. Netopýrek přistál a bleskově zaujal bojovou pozici. Po kočce však nikde nebylo ani vidu ani slechu. Netopýr se pousmál. „To bylo jen proti-holubí kouzlo.“ Ulevilo se mu, že hned po příletu nemusí bojovat s Filchovou kočkou. Nebo nedej bože se samotnou paní ředitelkou! To mu jeho rafinované přestrojení bylo na houby.

Teď si mohl nerušeně prohlédnout běloskvoucí desku. Na jedné straně byla trochu poškozená. Netopýr usoudil, že nejspíš od toho jak ji otevřel Voldemort. Od té doby desku nikdo neopravil – byla to část historie. Netopýrek se nad hrobkou lehce uklonil. Na opravdu hlubokou úklonu byl muž, ležící pod deskou, přece jen příliš pochybná osoba. Ovšem určitý hold tu byl na místě.

Netopýr teď šel ve stopách mužova příběhu. Zalétl pod věž, z níž se tehdy zřítilo Brumbálovo bezvládné tělo. Místo bylo zarostlé trávou. Nic nápadného, jako například díra v zemi ve tvaru kouzelníka, tam netopýrek nenašel. Mohlo tu dopadnout tělo největšího kouzelníka své doby, stejně dobře jako nějaká osudem uštvaná Mary Sue.

Netopýrek zamířil vzhůru na věž. Prohlížel si místo a říkal si: „Je to jako vracet se zpátky v čase.“ Přešel ke dveřím. Žádná vhodná skulinka v nich nebyla. „Chce to ruce,“ řekl si netopýrek. Odložil malililinkatý netopýří batůžek a pekelně se soustředil. V okamžiku stála na jeho místě útlá dívka s bledou pletí, havraními vlasy do pasu, ostrými sexy špičáky a tajemnýma růžovýma očima... (Ech, pardon. Nechala jsem se unést. Znovu!)

...na jeho místě stála útlá dívka. Sehnula se, zvedla miniaturní ruksak a zatřepala s ním. Netopýří batoh se změnil ve standartní lidský. Dívka z něj vytáhla hůlku, namířila jí na dveře a řekla: „Alohomora!“ V zámku cvaklo a dveře se pootevřely. (Proč se kouzelníci obtěžují se zamykáním, zůstává i nadále záhadou.)

Dívka vklouzla dovnitř. Namířila hůlku na podrážku levé, pak pravé boty – „Silencio.“ - a vydala se dolů po schodech. Bradavický hrad působil zvláštně, pustě. Nikde jinde ticho neřve tolik jako ve škole o prázdninách. Po bitvě s Voldemortem musel být hrad opraven. Některé tajné chodby byly zazděny, jiné možná vybudovány. Ocitla se v chodbě. Už už do ní chtěla vstoupit, když si všimla portrétů pověšených na zdi vpravo. Určitě by jim bylo divné, kdyby se tam promenovala o prázdninách. Jó, kdyby byl hrad plný studentů, to by zapadla dokonale. Ale takhle... „Dobrý den! Mě si nevšímejte! Já jsem jen nová učitelka Obrany. Ichichi!“ Na to by jí určitě neskočili. Podívala se vzhůru. Ta klenba byla přímo ideální. Ve své netopýří podobě hbitě šplhala po stropě a připadala si jako v nějaké bondovce. Portréty si jí nevšimly, zato ona si na ně dávala po očku bacha a teď už věděla, kam se poděl ten ukradený Munchův obraz. Vyděšeně se držel za hlavu mezi barokní dámou a jakýmsi zátiším s mloky. Netopýrka zatočila do chodby vlevo. Musela najít vhodné místo k provedení první fáze plánu. Na konci chodby se zjevil duch v gotickém hávu. Znuděně si klouzal chodbou a nad něčím hloubal. Projel pod netopýrkou. Ta si tichounce oddechla a pokračovala dál po kamenné klenbě do nitra hradu.

„Takže první fáze plánu je hotová,“ pomyslela si dívka, když naposledy zkontrolovala své dílo. Brnění byla perfektně seřazená. Sprej uložila zpátky do batohu. Dívčino svědomí se se svou paní už deset minut odmítalo bavit. Dívka se mu vůbec nedivila. Jenže ona nutně potřebovala získat výhodu, i kdyby to mělo způsobit šrámy na cti. Lehce pohnula hůlkou. Zlatavé pulsující lano spojující jednotlivá brnění se napnulo. Dívka prudce škubla rukou.

Pan Filch, který byl v nejlepších letech, alespoň podle měřítek hnědého uhlí, uháněl jako mladík po schodech do třetího poschodí. Celým hradem otřásal pekelný virvál. Najít jeho zdroj nebyl vůbec problém. Pan Filch ho taky našel a zbledl jako stěna. Chytl se za srdce. Brnění, která vesměs stála v přehledném, vyleštěném výřadu se najednou rozhodla zahrát si na dominové kostky. Kovové pláty létaly vzduchem, meče svištěly po podlaze a hluk a vřava se šířily po celém hradě za vydatné pomoci ozvěny. V přízemí, odkud přiběhl pan Filch, se na jednom obraze kvůli tomu kraválu splašilo stádo jednorožců a na vedlejším vlámském zátiší ožila leklá ryba. Pan Filch po počátečním zaváhání bryskně naskočil do režimu zběsilý školník. Zažil tu Pottera staršího, mladšího i nejmladšího, celou smečku Weasleyových a toho bohdá nebude, aby si neporadil s něčím, co ani neumí odmlouvat! Hnal se k brně ní, které právě od svého souseda dostalo babu, a pokusil se rukama nohama zadržet jeho pád. Brnění se ale skácelo i s ním. Pan Filch ze svého hnízda v hromadě šrotu sledoval, jak se poslední brnění před schodištěm sesouvá k zemi. Přílba dopadla na první schod, pak na druhý, na třetí a začala nabírat rychlost. Schodiště se přesunulo a přílba ťukla do sochy draka a odrazila se směrem – pan Filch zavřel oči a zatnul zuby – k tomu brnění na koně ze 14. století. Dole zadrnčel padající plech. Pan Filch se rozplakal.

Paní Norrisová III (pan Filch se vyznačoval velkou loajalitou ke svým mazlíčkům a malou představivostí) se od toho pinballu držela dál. Když na konec přece jen ten neskutečný rambajs ustal, vydala se obhlédnout situaci. Prošla kolem stále ještě vibrujícího kyrysu a žalobně zamňoukala. Pan Filch právě rozechvěle scházel po schodech dolů. „Mňáu!“ upozornila ho paní Norrisová III na to, na čem seděla. Na podlaze byl červený obrázek šaška s vypláznutým jazykem a vyšpuleným pozadím. Nahým. Pan Filch bleskově zrudl. Zatnul ruce v pěst a zasípal: „Protivó, tak za tohle tě dostanu. Za tohle odsud poletíš! Jdu za ředitelkou!“ Se strašlivým klením se hnal pryč. Netopýrka ho nenápadně sledovala. Paní Norrisová III nenápadně sledovala netopýrku.

Zpět na obsah

Kapitola 8: VIII. Hora osudu

VIII. Hora osudu (Aneb Půjdem všichni do Mordoru dujdá dujdá dujdádá. Vyšplháme na tu horu... Skoro. Ale záhadný artefakt i horu tu skutečně najdete.)

Tentokrát heslo znělo „testrálí lóže“. P.M.d.A. a Angel of Music ho vyslovily s pocitem odsouzence, kterého vedou bránou do vězení. Vězení v širých šerých rozbouřených vlnách Severního moře. Vlaštovka jim popřál dobré ráno namísto obvyklé variace na „dobře mě teď poslouchejte. Nebudu to víckrát opakovat.“ Chmury našich hrdinek to ani zdaleka nerozptýlilo.

„Takže hledáme něčí duši,“ rekapitulovala Angel of Music zásadní události předchozího dílu (kdyby to bylo v Arabele, tak to řekne takový ten sofistikovaný ženský hlas bez těla – vždycky mě to trochu děsilo), když vyšli z hotelu. Tentokrát s plnou polní včetně dalekohledu a bušwomanského klobouku Angel of Music. Vlaštovkovi bylo nejspíš jasné, že přestřelil, a tak učinil ústupek aspoň ve věci oné „australské“ pokrývky hlavy.

„Ano,“ odtušil vlaštovka.

„A čí duši hledáme?“ pomáhala mu P.M.d.A. blahosklonně.

„To vám nemohu říct.“

„Za projevenou důvěru předem děkujeme,“ odpověděla P.M.d.A. už o poznání míň blahosklonně.

„Kdo by věřil zločincům, že?“ poznamenala smutně Angel of Music.

„Všechno vám vysvětlím později. Pokud to ovšem do té doby nepochopíte samy,“ uklidnil je vlaštovka. Pak se odmlčel a dodal: „O čemž pochybuji.“

P.M.d.A. už si předsevzala, že až se vrátí domů... pokud se vrátí domů, tak spálí veškerý papír, co jí přijde pod ruku. V hotelovém obchůdku už si za tím účelem koupila vysoce australský zapalovač s panoramatem města jejích nočních můr. Dala si ho do kapsy, aby jí byl oporou v těžkých chvílích, které zcela jistě zažijí.

„Jak ta mapa funguje?“ odvedla raději Angel of Music řeč jinam. „Má se taky nějak aktivovat?“

„Když se dostaneme na správnou stopu, tak se začne vybarvovat a povede nás ke ztracené duši.“

Dorazili k výtahu do kouzelnické Sydney. Když vystoupili, obě naše hrdinky sledovaly pozorně okolí. Naštěstí na žádném rohu nevysel jejich plakát s nápisem „WANTED“. Zatím.

„Takže, rozumím tomu správně, že budeme lítat po celé Austrálii a mapa na nás bude povykovat „teplo, zima, hoří“?“ zeptala se Angel of Music.

„Možná budeme lítat i po celém světě.“

Obě hrdinky se zarazily.

„Copak?“ podivoval se vlaštovka. „Dovolená snů, za hranice všedních dnů a tak dál.“

„Tak hele. Ne, že by to loupení a magoření nebylo skvělé, ale my máme doma povinnosti a závazky. A rodiny!“

Vlaštovka se ušklíbl. Fakticky se ušklíbl!

„Ty možná nemáš domov a v něm holubici z jemného, kvalitního papíru a roztomilá vajíčka, ručně vyrobená v Losinách...“

„Losinách?“ zopakoval vlaštovka.

„Jo, to je takový město, kde pálili čarodějnice a čaroděje,“ vysvětlila mu P.M.d.A. s nepřítomným úsměvem.

„...Ale my se chceme vrátit domů!“ bojovala za svá práva Angel of Music.

Vlaštovka se podíval na zničený výraz jedné a na maniakální úsměv druhé. A zatleskal jim. „Hezký proslov.“

„Tý zmr...!“ zasyčela P.M.d.A.

„Počkejte!“ napsal vlaštovka. „Tohle je to poslední, co od vás budu chtít.“

„Přísaháš?“ ozvala se nedůvěřivě Angel of Music.

„Pokud vám to udělá radost,“ vlaštovka zvedl slavnostně křídlo. „Ať znovu povstane Pán Zla, jestli lžu.“

Po tichu vyplněném kousání rtů a pohledy plnými podezření a pochyb, řekla Angel of Music: „Tohle je dost dvojsmyslné. Neber si to osobně.“

„Ta věčná nedůvěra - proč?“ zavrtěl vlaštovka smutně hlavou.

„Takže co ukradneme dnes?“ nadhodila sarkasticky P.M.d.A., když vysoce nenápadně korzovali po Ledňáčkově náměstí.

„Tak se mi líbíte,“ pochválil ji neméně sarkasticky vlaštovka. Naše hrdinky se nemohly zbavit dojmu, že čím déle jsou se svým papírovým únoscem, tím víc se dotyčný chová jako člověk. To ovšem zdaleka neznamenalo lidsky nebo humánně. Prostě to byl prevít, který rád zametá s lidmi.

Byl to krásný den. Jak jednou člověk začne se stereotypy, už se z nich jen tak nevyhrabe, a proto tu poletovaly sovy všech velikostí a barev, které v Austrálii představovaly další importovaný druh, ohrožující místní populaci drobných vačnatců. Občas kolem proběhl maguár. Rozmanitá kouzelnická zvířena se proháněla lidem kolem nohou i hlav. Pestrobarevní papoušci a andulky se občas důvěrně posadili některému z kouzelníku na rameno. Naše hrdinky nastavily tvář slunečním paprskům. Byly rozhodnuty si je pořádně užít pro případ, že skončí v base. V tu chvíli se jim to zdálo docela pravděpodobné. Angel of Music už si představovala, jak na sebe budou se Šedohřbetem nebo jiným výlupkem ťukat přes zeď. Raději si stáhla klobouk do čela. Kromě krámků s kouzelnickými hejblaty, knihami a stvořeními naše hrdinky zaujala cukrová vata a zmrzlina, obojí ve fantastickém barevném provedení. Kdyby nebylo vlaštovky a jeho nevkusných poznámek o štíhlé linii, tak by si to tam pořádně užily. Na druhou stranu nebýt vlaštovky, tak se do kouzelnické Sydney nikdy nedostanou, ale zanechme myšlení v kruzích a vrhněme se na zbytek této fascinující kapitoly.

„Potřebujeme spolehlivý dopravní prostředek,“ oznámil jim vlaštovka, když s nimi cíleně dokorzoval až k stanovišti kol vedle krámku s orientálními koberci. Právě vedle něj nějaký hodně naivní snědý mladík odstavil motorku a vběhl do exotického obchodu. Naše hrdinky se podívaly na motorku a zaúpěly.

„Uáááá!“ ozvalo se nad předměstím Sydney. Pilot reklamní vzducholodi, která narazila s hlasitým poink! do televizního vysílače, líčil, jak se na poslední chvíli vyhnul létajícímu koberci. Policie mu dala dýchnout a bystrozoři mu dali zapomenout. Nutno dodat, že elitní australský bystrozorský tým byl událostmi posledních dnů poněkud znepokojen.

„Áááhááá!“ a „To jsme měli ukrást spíš tu motorkuuu!“ zaznělo nad buší a dole se vyděšeně rozeběhlo stádo ovcí. (Stereotypóza se mě stále drží jako klíště.) Vlaštovka si cestu užíval. Upřeně sledoval Mapu duší, kterou nechal prozíravě připíchnout ke koberci. Třepotala se jako lapený pták ve větru a stále byla prázdná. Vlaštovkův neviditelný mozek pracoval na plné obrátky, ale narazil na jednu věc, se kterou nepočítal.

Na pomstu.

Ne, že by nečekal nějaký pokus o odplatu ze strany Artois a Smetanové, ale na tohle opravdu nebyl připraven. Jeho rukojmí se rozhodly pro psychické týrání nejtěžšího kalibru.

Nad stromy se vznesla hejna barevných a nesmírně vyděšených ptáků a se oblohou nesly ženské hlasy: „...když přízrak temný svým rejdům šanci dá. Tahle príma parta slídilů, ta řeší problém tvůj...“

Krokodýl ztuhl tak, jak byl, s tlamou dokořán, když se nad ním prohnal stín, který vyřvával: „Artois, Anděla a vlaštovkááá – zákon haní!“ Lovec krokodýlů využil krokodýlova totálního ochromení, vytáhl nohu z plazova chřtánu a odplížil se do bezpečí.

„Po stopě vždycky jdou, až naleznou, kdo skrývá tajně vinu svou...“

Muž se dral ven z díry s vodou, do které včera neuvěřitelnou shodou okolností totálně dehydratovaný spadl. Nad pouští se přehnala vichřice s orientálním vzorem. Měl co dělat, aby mu neodnesla odrbaný klobouk s nápisek „Mák“.

„A to jsme mý!“ zařval vítězoslavně koberec a zmizel ve oblacích.

Vlaštovka poznal mnohý žal, zažil dost hrůz a bezútěšných chvil, kdy byla jeho duše rozdrásána, jeho srdce zlomeno na tisíce malých krvavých kousků. To ale neznamená, že by to měl snášet v jednom kuse. Rozhodl se uštědřit svým poskokyním životní lekci. Už si připravil obzvlášť černé písmo a ještě černější čáry, když něco zahlédl na Mapě duší. Rýsovaly se na ní šedé obrysy krajiny a elegantní šipky světových stran. „Nádhera,“ zašeptal vlaštovka. Fascinovaně pozoroval, jak v jednom koutě linie sílí. Vzlétl a prudce se zarazil před P.M.d.A. a Angel of Music. „Zahněte doprava a držte kurz na třech hodinách!“

P.M.d.A. zatáhla za třásně vpravo a koberec uposlechl. Mezitím Angel of Music kontrolovala směr a zamyšleně se ozvala: „Když budeme držet kurz na třech hodinách, tak budeme létat v kruhu.“

Vlaštovka ji mile ujistil, že se pokus o šíření klamných informací za účelem trapných vtipů trestá vyhozením z koberce.

„Jen si to zkus,“ odsekla Angel of Music. Ale odsekla velice potichu.

Řízení koberce připomínalo řízení člunu. Bylo to stejně vratké. P.M.d.A. se podívala na krásně se zbarvující Mapu duší. „Takže to funguje,“ řekl obdivně. „Jak to dopadlo s tím Holanďanem? Našel dceřinu duši?“

„Pokud vím, tak ano. Ale hlavní problém pak byl chytit ji a vrátit jí lidskou podobu. Musel ji udržet tak dlouho, dokud se přestala proměňovat a stala se znovu dívkou. Celou dobu křičela a kousala a vůbec se jí to nelíbilo.“

„Tak to jsme dvě,“ pomyslela si P.M.d.A.

Za pár hodin byla mapa zbarvená a vlaštovka vypadal tak spokojeně, jak jen kus papíru může vypadat. Na mapě se objevila malá tečka, která se neustále pohybovala. „Co to znamená?“ zajímala se Angel of Music. „Je to převtělené do nějakého zvířete?“

„Uvidíme,“ zněla vše říkající odpověď. Sledovali teď hadí hřbet silnice, který se vinul planinou posetou stromy a keři.

„Podívejte!“ vyhrkla Angel of Music. Ze země jako by vytryskla skála.

„Uluru,“ řekl vlaštovka. „Poutní místo domorodců. Jsem polichocen.“

Naše hrdinky mu ale nevěnovaly pozornost. Z batohů vylovily foťáky a fotily jako o život.

Angel of Music v hledáčku zachytila něco podezřelého. „Dole je nějaké auto!“

„Mohlo by to být ono? Úlomek duše převtělený do auta?“ zeptala se pochybovačně P.M.d.A.

Vlaštovku ta teorie kupodivu zaujala. „Budeme ho sledovat,“ rozhodl.

„No, já jen, že budeme mít co dělat, abysme ho udrželi tak dlouho, dokud se nestane dívkou.“

„Budu předstírat, že jsem vás buď neslyšel nebo vám nerozuměl. Věřte mi, bude to tak lepší pro všechny.“ Tolik vlaštovka.

A tak auto sledovali až k hoře, která se z okolní roviny zvedala jako hřbet červené velryby. Auto se zastavilo kousek od hory. Koberec ho opatrně špiónoval zpoza koruny stromu.

Z auta vystoupili dva muži. Jeden z nich měl uniformu a naše hrdinky při pohledu na něj nervózně polkly, unisono. Ze zadních dveří vystoupila žena s malou holčičkou. Muž v civilu vytahoval z auta batožinu a říkal uniformovanému muži: „Je to skvělá příležitost. Chci hlavně zdokumentovat domorodé kresby.“

„Znám pár nádherných míst. Chcete pomoct?“

„Když tak, můžete vzít stativ? Díky,“ řekl fotograf a obrátil se na ženu. „Zlato, můžeme vyrazit?“

„Počkej,“ odpověděla žena unaveně. „Máme tu problém.“

I z koberce mohli naši dobrodruzi vidět, že se holčička zasekla. Představovala typické zaseklé dítě, se kterým hned tak něco nehne.

„Joyce, pojď s námi. Bude se ti to líbit,“ zkoušela to žena.

Holčička něco zamrčela.

„Nemusíš jít až k hoře. Sedneme si dole a počkáme.“ Vytáhla něco z batohu. „Budeme si číst.“ Podala holčičce zelenou tlustou knihu. Našim hrdinkám se zatajil dech. Vlaštovka prudce zatřepetal křídly.

„Ta kniha! Je to ta kniha!“ vykřičníkoval. A opravdu, na mapě Duší tečku obklopil obrácek knihy.

Vtom se na něj Angel of Music pobouřeně obrátila: „Tak to ne. Dítě okrádal nebudem!“ P.M.d.A. zachmuřeně přikývla. Existují všeobecně platné normy chování, které nepřestávají platit, ani když vás drží na létajícím koberci uprostřed Austrálie jako rukojmí papír.

Dole mezitím scéna pokračovala. Holčička se zamračeně dívala na knížku.

„Tak my půjdeme napřed,“ povzdechl si fotograf a společně s průvodce se vydal na cestu k úpatí.

„Joyce, takhle se nemůžeš chovat,“ řekl žena.

„Já tu knížku nechci! Tohle je šestý díl! Ten už všichni četli!“

„Ty ne, drahoušku,“ podotkla matka.

Holčička se rozzuřeně rozpřáhla a chystala se s knihou praštit o zem. Vtom něco udělalo vžum! a prohnalo se to kolem a holčička zůstala stát s prázdnou rukou a s pusou dokořán.

Její matka překvapeně sledovala koberec stoupající k obloze, pak v ní zvítězily rodičovské instinkty a přísně dceři řekla: „A to se stane, když se budeš chovat ošklivě ke svým věcem.“

Naše hrdinky se pohodlně uvelebily a pozorovaly krásy australské přírody, která se míhala pod nimi. „Konec konců,“ pousmála se křivě P.M.d.A., „ona tu knížku přece nechtěla.“

Vlaštovka na chvíli odtrhl zobák od knihy Harry Potter a princ dvojí krve, kterou měla Angel of Music ve svých pirátských spárech, a s určitou dávkou zvrácené pýchy si pomyslel: „Mám na ně špatný vliv.“ Přesto ale naše hrdinky cítily potřebu napravit aspoň něco z toho, co spolu s vlaštovkou spáchali. A tak do krámku s orientálním zbožím na Ledňáčkově náměstí vlétl koberec jako neřízená střela. Prodavač, ať snědé pleti, odhalil svůj pravý původ radostným výkřikem: „Doparoma! Jožo sa vrátil!“

Angel of Music a P.M.d.A. si teď na Ledňáčkově náměstí spokojeně dopřávaly zaslouženou zmrzlinu, která chutnala stejně velkolepě, jako vypadala. Vlaštovka ležel vedle nich na lavičce, zcela pohroužený do svých písemností. Jeho dobře utajená mozkovna pracovala na plné obrátky. Když se naše hrdinky propracovaly až ke kornoutkům, objevil se jim před očima vlaštovka a na křídlech měl vzkaz: „Vracím vám identitu. Vraťte se do hotelu a užijte si zbytek pobytu.“

Na vlaštovku to bylo neobvykle taktní a nekomplikované. Opět sklouzl na lavičku a opatrně si sedl na knihu.

„Moment, a co takhle nám to všechno konečně vysvětlit?“ vyhrkla Angel of Music. Věřila, že si ona i Angel of Music zaslouží takový ten závěrečný moment ve stylu Hercula Poirota.

„A co kouzelné slovíčko?“ rýpla si P.M.d.A.

„Kouzelné slovíčko?“ napsal vlaštovka a bylo jasné, že se usmívá. Vypadal ještě zlověstněji než obvykle.

Angel of Music a P.M.d.A. ohňostroj papíru, který uchvátil knihu a Mapu duší, znovu ohromil. Jenže tentokrát nebyly naše hrdinky v šoku dlouho. Angel of Music si strhla bušwomanský klobouk a praštila s ním o lavičku. Zachytila pod ním několik kousků papíru. Ty teď zoufale ťukaly zespodu do látky. P.M.d.A. rychle vytáhla z kapsy zapalovač s pohledem na Sydney a cvakla jím. Objevil se plamínek a P.M.d.A. mu s rozkoší přidala na síle. Víření ustalo. Kusy papíru se snesly zpět na lavici a kniha a mapa spolu s nimi. (Ne že by to šlo vidět, ale na pár kouscích vlaštovky, zachycených pod kloboukem, bylo výrazně napsané slůvko „SHIT!“)

P.M.d.A. se usmála na kouzelnickou rodinku, která je s obavami pozorovala, a zamávala jim se slovy: „It´s OK! Just a small magical incident! Don´t worry.“

„Be happy!“ doplnil ji pohotově chlapeček a rodinka pokračovala v cestě.

Vlaštovka se složil jako terminátor z vystřihovánek. Chyběl mu kus křídla. „Dobrá. Tak já vám děkuji. Z celého srdce,“ uklonil se ironicky.

„A ty máš srdce?“ odvětila ledovým hlasem P.M.d.A. a její ruka se zapalovačem se nebezpečně přiblížila.

Vlaštovka se odmlčel. „Učíte se rychle,“ dodal po chvíli.

„Máme dobrého učitele,“ řekla Angel of Music. A když to vyslovila, hrklo v ní. Byla to pravda.

Vlaštovka je odhadoval pohledem.

„Mám pro vás návrh. Tentokrát budeme partneři,“ zarazil se a rychle se opravil, „společníci. Můžeme se navzájem zničit. Ale můžete mi pomoct dostat tu knihu do Británie...“

„A co z toho budeme mít?“ odsekla P.M.d.A.

„Nezatknou vás bystrozoři za včerejší loupež artefaktu nesmírné ceny. Pokud si nepřestanete hrát s tím zapalovačem, může se stát, že mi ujedou nervy a způsobím vír, podobný tomu včerejšímu.“

„Bude vás kus chybět.“

„Ten kus si můžete nechat v klobouku a zajistit si tak mou spolupráci.“

„Takže žádné vysvětlení?“

„Zatím tomu nerozumím ani já. Proto potřebuji tu knihu dostat do Anglie.“

P.M.d.A. a Angel of Music se na sebe podívaly.

A šly si sbalit věci.

Aspoň, že viděly Operu a Uluru.

Abychom tuto zmatenou kapitolu zakončili naprostým chaosem, vraťme se do domácnosti Novotných....

Paní Novotná se vzbudila, jak už bylo jejím zvykem, jako první. Vydala se do kuchyně a rozespale zaregistrovala nějaký vzkaz na kuchyňském stole. Na papírku stálo: Ahoj mami (protože tati a Stanislava určitě ještě spí)! Dostala jsem nabídku odjet jako tlumočnice do Británie. Budu tam pár týdnů. Bylo to dost překvapivé a musela jsem odjet prvním autobusem do Prahy, tak promiň, že ti to musím vyřídit takhle. Brzy se ozvu. Pac a pusu – Birute.

Paní Novotná rezignovaně zavrtěla hlavou. „Holka praštěná, takhle zmizet. Ale když je to tak důležité...“

Měla trochu obavy, ale co - holka je dospělá a snad ví, co dělá.

Kdyby paní Novotná tušila, že čte dopis, který v tu chvíli neexistoval, vyskočila by z kůže.

Zpět na obsah

Kapitola 9: IX. V háji a v pasti

Zpět na obsah