Těšil se až se otevřou dveře a ona vstoupí. Husté střapaté hnědé vlasy rozpohybované do mírného skoku nad rameny. Oříškové oči budou zářit, až spatří, že uvařil. Zapálil svíci uprostřed stolu. Natrhal kopretiny. Květiny, které jí dal do vlasů, když ho poprvé políbila.

Svůdně zamrká řasami a poznamená cosi o přání v podobě poživatelného jídla. On jí s úšklebkem odpoví, že pro ni speciálně vytvořil omáčku neidentifikovatelné konzistence s příchutí žabích nožiček a barvou škeblí, protože ví, jak jí chutná francouzská kuchyně. Zvonivě se zasměje a usedne za stůl.

Po společné večeři, jež byla doprovázena tesknivou melodií a tichou, rozumnou, škádlivou, svůdnou debatou, sfoukne svíčku stojící uprostřed stolu. Až se nabaží vůně kopretin, přesunou se do ložnice, kde dokončí skvěle načatý večer pod baldachýnem.

Večeři pro ni připravuje každý den, ale dveřmi hnědé vlasy už nikdy neprojdou.

Neměla jsi tam chodit, říkal jsem ti to.