Index
Kapitola 1: Zrádný úkol
Kapitola 2: Změna pohlaví?
Kapitola 3: Zvuky z díry
Kapitola 4: Co je to za profesorku?
Kapitola 5: Vánoční sen
Kapitola 6: Slib hvězdám
Kapitola 7: Důmyslná zkouška?
Kapitola 8: Vzpomeň si, vzpomeň na pátý listopad
Kapitola 9: Sladké potomstvo
Kapitola 10: Zlomená
Kapitola 11: Asi
Kapitola 12: Špatná strana
Kapitola 13: Dobře nebo špatně?
Kapitola 14: Spatřen díky slepotě
Kapitola 1: Zrádný úkol
Těšil se až se otevřou dveře a ona vstoupí. Husté střapaté hnědé vlasy rozpohybované do mírného skoku nad rameny. Oříškové oči budou zářit, až spatří, že uvařil. Zapálil svíci uprostřed stolu. Natrhal kopretiny. Květiny, které jí dal do vlasů, když ho poprvé políbila.
Svůdně zamrká řasami a poznamená cosi o přání v podobě poživatelného jídla. On jí s úšklebkem odpoví, že pro ni speciálně vytvořil omáčku neidentifikovatelné konzistence s příchutí žabích nožiček a barvou škeblí, protože ví, jak jí chutná francouzská kuchyně. Zvonivě se zasměje a usedne za stůl.
Po společné večeři, jež byla doprovázena tesknivou melodií a tichou, rozumnou, škádlivou, svůdnou debatou, sfoukne svíčku stojící uprostřed stolu. Až se nabaží vůně kopretin, přesunou se do ložnice, kde dokončí skvěle načatý večer pod baldachýnem.
Večeři pro ni připravuje každý den, ale dveřmi hnědé vlasy už nikdy neprojdou.
Neměla jsi tam chodit, říkal jsem ti to.
Zpět na obsah
Kapitola 2: Změna pohlaví?
Byli, žili dva chlapci. Jeden měl věčně neupravené černé vlasy. Druhého vlasy byly naopak světle blonďaté a vždy upravené. Copak dělali tito chlapci? Upřímně? Právě se objímali a šeptali si sliby lásky.
Jejich rty se dotýkaly. Ručky šmátralky pomalu svlékaly cizí košile.
Když chlapci zůstali jen ve spodkách, na chvíli se od sebe odtrhli. Ten obrýlený nasadil zvláštní výraz…
„Co je?“ zeptal se blonďák.
„Nic…“ povzdechl si Harry. „Máš hezký prsa…“
„Bože, Pottere, ty seš kůň! To mám bejt jako tvoje holka?“
„Když si to budeš přát…“
Rozhovor je nenaplňoval tak, jak by si přáli, proto se o to postarali trochu jinak…
Nikdo nevěděl o jejich vztahu. Bradavické zdi mlčely. Jednoho rána se mělo vše změnit.
Draco vysílal prosebné pohledy směr nebelvírský stůl, protože Pansy slově ne prostě odmítala rozumět. Dotýkala se ho, pokoušela si sednout na jeho klín, nepříjemným až vlezlým způsobem s ním flirtovala.
Harry už tuto scénu nemohl sledovat. Stopl si na židli a zakřičel: „Pansy, nech mi Draca! To je moje holka né tvůj kluk!“ Zpět na obsah
Kapitola 3: Zvuky z díry
Parvati a Levandule… Nerozlučné drbny Nebelvíru. O čem hovoří tentokrát?
„… takže jí o té díře neřekneme!“
„A neměla bych do ní něco strčit?“
„Jestli tě to udělá víc spokojenou?“
„Nejen mě, ale celý náš pokoj!“
„Tak co to zkusit dneska večer? Jestli chceš tak ti s tím pomůžu…“
„No dovol,“ ohradila se Parvati, „tohle ještě zvládnu!“
„Dobře, dobře, věřím ti,“ ujistila ji s vážným obličejem Levandule. „Hlavně aby to bylo dost efektní.“
„Jak to myslíš?“
„No, aby nebyly slyšet ty zvuky…“
„Jo tak… neboj, budu se snažit, abychom nic neslyšely.“
„A nebylo by lepší, kdybys na to použila nějaké kouzlo?“
„To bys mi s tím ale musela pomoct.“
„Žádný problém, můžeme se podívat u Hermiony, jestli o tom nemá nějakou knížku.“
„Parvati! Teď nevím, co bylo horší!?“
„Ale musíš uznat, že nic neslyšíme… žádné chrápání…“
„To sice ne, ale my je teď vidíme! Měla jsi tu díru nechat na pokoji! Proč mi jenom musíme mít pokoj vedle kluků?“
„Vždyť jsi mi to odsouhlasila!“ odsekla Parvati. „Myslíš, že vidí i oni nás?“
Levandule pokrčila rameny a začala zběsila mávat… na zeď. „Ne, nevidí…“
Zrovna v tu chvíli se Ron začal vysvlékat do trenek. „Konečně něco zajímavého,“ podotkla Levandule.
Parvati přikývla a obě dvě chvíli přihlížely, jak se Ron pohybuje po pokoji jen ve spodním prádle.
„Hele, Weasley má nějak moc chlupatý nohy, nezdá se ti?“
„A co s tím má jako dělat?“
„Může si je oholit! Copak nezná žiletku, horký vosk, depilátor, epilátor, vibrátor…“
Zpět na obsah
Kapitola 4: Co je to za profesorku?
„Pane Blacku, mohl byste, prosím vás, dojít do vedlejší třídy pro Příručku zaklínadel? Nechala jsem ji na katedře, když jsem tam suplovala.“
„Jistěže, paní profesorko.“
„A pane Blacku, nezapomeňte zaklepat, než vstoupíte, kdyby tam náhodou někdo učil…“
Sirius jen přikývl, hodil po Jamesovi kuličku ze zmuchlaného papíru. Což znamená, že ho profesorka Obrany proti černé magii před odchodem pro příručku, napomenula. Tichošlápek se zatvářil provinile a profesorka byla spokojená. Ušel jí totiž rošťácký pohled, kterým častoval svého přítele.
Jakmile předal příručku do správných rukou, usedl za stůl. Chvíli jakoby o něčem přemýšlel a pak se zeptal: „Paní profesorko, jak se jmenuje ta paní profesorka, která vedle učí? Ještě nikdy jsem jí tu neviděl… Taková baculatá, menší, s knírkem.“
Profesorka zrudla. „To mi chcete tvrdit, pane Blacku, že když už jste tu čtvrtým rokem, tak neznáte všechny profesory?“ zkoušela zamluvit informaci o knírku.
„Tak jsem jí asi potkal oholenou…“ Zpět na obsah
Kapitola 5: Vánoční sen
Šla po rušné ulici. Bílé vločky okupovaly zrzavé vlasy. Ti cizí lidé si jí nevšímali, chodili kolem ní s taškami plných dárků a vyzařovali vánoční pohodou. I ona sama byla šťastná. Mířila za určitým cílem.
Přitahoval ji.
Volal.
Mámil.
A ona se spokojeným úsměvem podlehla. Věděla totiž, že ji na konci trasy čeká láska a to doslova.
Už viděla rozcuchané uhlové vlasy. Zelené oči schované za brýlemi. Vedle něj stála i Hermiona a objímala se s Ronem!
Ginny poskočilo srdíčko. Rozeběhla se za nimi. Nepozdravila; rovnou se vrhla Harrymu kolem krku. Vášnivý polibek skrývající tolik touhy, blaženosti, tepla. Až poté se pozdravila se svým bratrem a hnědovlasou dívkou s inteligentním pohledem. Vždy poradí…
Euforie byla nepopsatelná.
Ginny sebou trhla. Probudila se a na tváři měla tentýž šťastný výraz, který darovala Harrymu. Až pak se začaly hrnou slzy.
„Ve snech se k tobě budeme pořád vracet!“ Zpět na obsah
Kapitola 6: Slib hvězdám
Na nebi vykukovaly zpoza mraků hvězdy a smutně se usmívaly na lidi pod nimi, jakoby věděly něco, co mělo být zapomenuto nebo utajeno.
Sledovaly dívku, která v slzách pokoušela stát u břehu řeky.
Odbila půlnoc.
Jakmile jí to vzlyky umožnily, zašeptala k nebeským pozorovatelům: „Vzala mi všechno pro co jsem žila.“
Na rozmáčené tváře dopadla nová sada nepoužitých slz.
Začala znovu šeptat: „Zemřel nemilován, zemřel sám, zemřel pro omyl. Nikdo mu nevěřil, všichni ho považovali za zrádce a vraha. On jím ale nebyl, i když zabil - pomohl jednomu nemocnému staříkovi na odpočinek. Byl dobrý a nejstatečnější ze všech. Proto, i když je jen na papíře, bych chtěla uctít jeho památku, památku Severuse Snape. Většího hrdiny není.“
Poslední kapka slzy dopadla a ona se zapřísahala, že ho pomstí… Zpět na obsah
Kapitola 7: Důmyslná zkouška?
Každá radost, každý smích je odměněn nechápavostí, zlobou, závistí a smutkem duše. Ten, který se nesmál, ucítí to tajemné teplo, jež jej zahřeje – nevědomě. Šťastný se přestane usmívat; oči ztratí jiskru.
On to věděl. Zažil to. Ztratil, protože to nepochopil. Ztratil, protože ho nenáviděla. Ztratil, protože záviděli.
„Už se nemůžeme scházet.“
„Proč?“ zaznělo jako zoufalý výkřik do tmy.
„To kvůli ní.“
„Je těhotná?“ věděl to. Nenáviděla ho.
„Jak to víš?“
„Instinkt.“ Promiň.
„Asi nám to není souzeno.“
„Možná máš pravdu.“
Zmizel.
Neměl ho tak zkoušet.
Není tvoje, Harry.
Neměl cizince posílat.
Za smutek v duši si mohl sám. Už žádné zkoušky pro lásku. Zpět na obsah
Kapitola 8: Vzpomeň si, vzpomeň na pátý listopad
Dívala se na něj s utrpením. Její hlas říkal to samé, co viděl v jejích očích, když jí ten sešitek bral: „Prosím, hlavně si to nečtěte, prosím!“ Ta naléhavost, tak neobvyklý tón. Nebýt jejích slov, asi by jej spálil v ohni krbu, nyní však v něm rostla zvědavost. Co může skrývat?
Otevřel, začal číst způsobem, jakým opravuje domácí úkoly, ale již první věty ho donutily sundat ty kritické a chyby hledající brýle.
„Já vím, byla to naše dohoda – zapomenout –, ale já jsem matkou. Předstírat, že naše dítě je můj sourozenec, aby nikdo nepojal podezření… Promiň mi, tohle jsem nemohla. A vy Brumbále, vy jste věděl, že se to stane, když pošlete nás dva plnit úkol minulosti. A když jsme se vrátili, já s uzlíčkem u svého prsu, a vy jste řekl, že nelze uskutečnit něco takového, zlomil jste mi srdce. Ale já znám. Lektvar zapomnění zaúčinkoval jen na otce. Babička a dědeček se stali otcem a matkou. Kouzla jsou zlá. A nyní ho vídám denně. Nevědomého. Netušícího. A Raphael pláče. Promiňte, ale matka nesmí zapomenout na svého syna. Ne, vám se omlouvat nesmím. Jen jemu, otci, který nikdy neuslyší to první slůvko. S, je mi to tak líto, chtěla bych ti to říct, ale pak by donutili zapomenout i mě…“
Nebyl zmatený, jen plakal.
Hermiono! Raphaeli!! Zpět na obsah
Kapitola 9: Sladké potomstvo
Už je to tři roky, co spolu žijí. Milují se. Na děti je prý dost času, říkají. Přesto se Ginny cítí tak osaměle. Ačkoliv to sdělila Harrymu, nedostala to, co očekávala – více zájmu, společných chvílí, emocí. Harry jí dal velikou klec s dvěma papoušky a věřil, že si je Ginny zamiluje. Nestalo se tak. Naopak sám si je zamiloval. A Ginny jim záviděla; zájem, který měl Harry o ně, a to, že ve dvou skořápkách bujel život.
„Vidíš to?“ poukázal Harry. „Jak celý den sedí na těch dvou vajíčkách?“
„No a co?“ odsekla Ginny. „Ty taky sedíš celej den na dvou vajíčkách a nikdo se nad tím nerozplývá!“ Zpět na obsah
Kapitola 10: Zlomená
A co sis myslela? Že když jim budeš chtít říct něco důležitého, co se týká jenom tebe, že tě vyslyší? Že už místo toho nebudou chtít, abys jim s něčím pomohla? Nebo že už tě nebudou ignorovat způsobem, jakým jim je daný a to tím, že se soustředí na hru „Kdo obarví více hlav prvňáků“? A i kdyby dělali něco proti pravidlům, necháš je, protože už prostě nemáš sílu je okřikovat. Ta bolest uvnitř tě sžírá. Jenomže nechceš trestat sebe. Už ne. Chceš veškerou bolest zaměřit na ně. Tak náhlé poznání. Co uděláš? Která strana bude poslouchat tebe? Jen tebe… Zpět na obsah
Kapitola 11: Asi
Asi, asi ráda šeptám, to víš… Asi, asi rtů se zeptám, proč vlastně jsi… Asi, asi vymýšlím si tvůj hlas. Asi, asi. V očích ta jiskra jisker. Ta krása tu zůstává. Tvé vlasy mi mávnou na pozdrav. Jsi pohádka z věků dávných. Představa, že se tě mohu alespoň letmo dotknout… žádná chorobná běloba… Konečně pravda! Nemůžu…
„Pansy?“
Asi, asi zase sním…
„Pansy, ty vážně čučíš na Pottera?“
„NE!“ vykřikla. Skrývat všechno. Život bez něj. Nikdy nemám, co chci. Vždy jen co chtějí ostatní. Nikdy to nejsem já. Přetvářka… Lze bez ní žít? Pokud ne, má cenu tu být? Bez něj…
Zpět na obsah
Kapitola 12: Špatná strana
Hvězdy blednou. Studený vítr pocuchal tvé vlasy. A tobě je to jedno. Protože slzy uschnuly. Protože neumíš vyčarovat úsměv. Protože on je pryč. Proč? Stále křičíš do nebes. Tak proč? Oni tam odpověď znají. Nesmíš se ji dozvědět. Musíš klesat. Aby tě mohl vytáhnout zpět nahoru. Políbit. Darovat život. Pro celý svět! Proto první zemřel. Protože On si chtěl hrát s osudy lidí. A ty to musíš přijmout. Není správná doba pro svobodnou volbu. Vzchop se! Když odmítneš, odsoudíš kouzelnický svět k záhubě. Ten druhý vidí jen tebe. Vždycky viděl. Pohleď! Odpoutej se. Severus zemřel. Zamiluj se. Znovu.
Sbohem princi! Zpět na obsah
Kapitola 13: Dobře nebo špatně?
Vím, již to vím. Chápu to. Našla jsem odpověď na otázku: „Proč se holky vždycky zamilují do takových blbců?“ Nyní ty dívky chápu. Je mi to jasné. Tak dlouho toužily po citu. Hledaly. Rozhlížely se. Stály a hleděly dopředu. Někdo za nimi je oslovil, a tak se daly do řeči. A protože to vypadalo tak mile, slibující modré z nebe a tys tak sama… nebránila jsi se. Pak to přišlo. Ten pocit v žaludku. Myšlenky sbíhající se k stále stejnému objektu. Hlasu za tvými zády. Ano, je to jednoduché a pochopitelné se zamilovat do „blbce“. Nejprve zoufale hledáš, a když to začne vypadat, že by to mohl být „ten pravý“, rychle, urychleně, se zamiluješ. Co kdyby utekl z tvého srdce? A pak vše zahalí závoj růžového citu. Chápu. Vidím. Cítím.
„Ginny?“
„Už jdu, Harry!“ Zpět na obsah
Kapitola 14: Spatřen díky slepotě
Stál na jejím čím dál chladnějším tělem. Mohl se přemístit. Mohl nad tím mávnout rukou a jít dál, rád by to udělal, ale cítil něco, co neměl. Splnil všechny rozkazy, dostal ji, a když jí vše začalo docházet, udělal vše nutné. Litoval jen jediného – té touhy, toho tygra v kleci. Jen párkrát se mu podařilo otevřít ta vrátka. A tolik toho dostal. To, že objeví takový žár v místě, kde by být neměl… ne, u mudlovské šmejdky. Ano, od té doby se hraní stalo skutečným. Tahle strana ho přitahovala a chtěl ji prozkoumat celou. A litoval právě toho, že už nebude mít šanci, možnost. Musel udělat, co bylo nutné. Pokrčil rameny, mezi ženami čisté krve musí být sálavější žár, než jaký měla ona. Čistá krev. Už ani nevěděl, co to slovo znamená. Částečně ho změnila. Proto také zemřela. Kdyby ho změnila o trochu více, žila by. Věděl to a ulevilo se mu, že má nyní tak prázdné oči – bez vášně.
„Jsem rád, že jsi mrtvá,“ řekl blonďák a myslel to smrtelně vážně. Zpět na obsah