Trable s drabble napsal(a) Arlondia
Disclaimer: All publicly recognizable characters and settings are the property of their respective owners. The original characters and plot are the property of the author. No money is being made from this work. No copyright infringement is intended.
Tato povídka je archivována na: http://www.potterpovidky.cz/web/viewstory.php?sid=591
Index
Kapitola 1: Za hranicemi lesů
Kapitola 2: Obraz I.
Kapitola 3: Má ji!
Kapitola 4: Tajemství
Kapitola 5: Jaro
Kapitola 6: Předmanželské záležitosti
Kapitola 7: Tenkrát poprvé
Kapitola 8: Obraz II.
Kapitola 9: Život a smrt
Kapitola 10: Manželské záležitosti I.
Kapitola 11: Rodičovské záležitosti
Kapitola 12: Hodiny
Kapitola 13: Tragický konec jednoho velikána
Kapitola 14: Věštba
Kapitola 15: Noční lovec
Kapitola 16: Manželské záležitosti II
Kapitola 17: Nový učitel
Kapitola 18: Janua linguarum reserata
Kapitola 19: Lepší než drátem do oka...
Kapitola 20: Rubeusovo tajemství
Kapitola 21: Testrálí potvory
Kapitola 22: Ošetřovna I.
Kapitola 23: Ošetřovna II.
Kapitola 24: Nejvyšší trest
Kapitola 25: Spravedlnost
Kapitola 26: Nikdy neříkej nikdy
Kapitola 27: Slzy
„Moc pěkný kousek, Johne!“
Dva muži s puškami na ramenou si navzájem gratulovali. Z mrtvoly u jejich nohou se ještě kouřilo. Menší z obou mužů pohlédl do dáli a zastínil si dlaní oči.
„Vidíš tu zříceninu? Ani jsem nevěděl, že tu nějaký hrad kdy byl.“
„Je to divokej kraj. Pořádat hony se tu nesmí.“
„Ani se nedivím. Ale vysoká je tu dobrá. Čtrnácterák, jestli se nemýlím…“
„Dvanácterák,“ opravil ho John s pokrčením ramen, „ale krásnej. Bude se v pracovně vyjímat.“
Nedaleko od nich bloudil lesem černý pes, šílející zoufalstvím. Slyšel ránu a tušil, co znamená. Neměli jsme chodit tak daleko…
Do temné místnosti dolehly nezřetelné kroky. Kdosi neznámý tiše stoupal po schodech. Jakmile se ocitnul za dveřmi, trochu zaváhal. Pak ale uchopil za kliku a nehlučně otevřel.
Přivítal ho tichý šum oddechujících spáčů. Cizí návštěvník vytáhl hůlku. Zvedl ji vzhůru. Měkké světlo, které se na její špici rozzářilo, dopadlo na stěnu. Šum vystřídal znepokojený šepot.
Nezvaný host bloumal podél stěn a pečlivě je prohlížel. Jakmile našel, co hledal, usmál se. Opatrně sňal vybraný obraz ze stěny, zabalil jej do kusu hadru a bez dalšího prodlení zmizel. Phineas Nigellus pohlédl na prázdné místo a povzdychl si:
„Budete nám tu chybět, Severusi.“
Hermiona seděla ve stínu rozložitého dubu a poočku sledovala olbřímí oliheň, jak se líně převaluje na mělčině rozlehlého bradavického jezera. Když zaslechla podezřele známý bzučivý zvuk, potměšile se pousmála a pletací jehlice vyměnila za hůlku. Zrak jí padl na větev vysoko nad její hlavou.
Divoce mávla rukou, jako by kolem ní prolétl sršeň. Z hůlky jí vystřelil stříbrný paprsek a neomylně zasáhl svůj cíl.
Pohled jí sklouzl na hromadu banánově žlutého šatstva ležícího ve stínu nedalekého hlohového keře. V hábitu sebou bezmocně zmítal jakýsi tvor, připomínající spíš mastný černý flek. Hermiona vítězoslavně pozvedla očarovanou sklenici.
„Já ti dám pruhovanou veverku…“
„Opakuji vám to ještě jednou. Opravdu mi nevyzradíte své tajemství?“
„Ne, Severusi, já… nemám žádné tajemství…“
„Lžete,“ pronesl profesor lektvarů svým výhrůžným hlasem drže ho pevně za plášť.
Náhle se zarazil. K jeho uším dolehl zvuk ne nepodobný mělkému dechu kohosi neviditelného.
Hmátl rukou do prázdna. Nic. Chodba byla opuštěná.
Upřel svůj pronikavý zrak na druhého muže, jako by se mu snažil číst myšlenky. Vtom je vyrušil školníkův sípavý hlas.
„Profesoři… tohle jsem našel v oddělení s omezeným přístupem!“
Severus se spokojeně pousmál a vydal se za školníkem. Teď už věděl, kam Quirell v Zapovězeném lese ty máslové ležáky schovává.
Do okenic pokoje v horním patře se opřel jarní vítr. Na nebi zářily jasné hvězdy, jen tu a tam je přikryl lehký mrak. Měsíc byl ještě nový a bledý. Před praskajícím krbem v houpacím křesle seděl zasmušilý muž a zíral nepřítomně do plamenů.
Hlavou mu probíhaly bolestné myšlenky. Před očima měl tváře těch, které měl rád. Vzpomínal a plakal. Jako každý rok. Už jedenáct let.
„Jedeme na ministerstvo. Počkejte všichni tady...“
…zítra by měl narozeniny…
„No ne, Percy, ty jsi řekl vtip?...“
...ohlušující dunivá rána…
Dveře se pootevřely. Do praskání ohně se ozval tichý hlas paní Weasleyové:
„Všechno nejlepší, Georgi.“
„Jestli to ještě někdy uděláš, prokleju tě!“
„Jen si to zkus!“ Napětí bylo vybičované na nejvyšší míru. Hůlky mířící přímo do obličeje, v očích sveřepá zarputilost. Ani jedna se nechtěla vzdát. Být na blízku některý bradavický profesor, udělil by oběma na celý týden školní trest. Jediný problém byl ten, že své sbohem daly škole už před mnoha týdny.
„Snubní prsten mám já, ne ty!“
„A jak dlouho myslíš, že vám to vydrží? Stejně od tebe uteče. A ty taky, ostatně jako vždycky!“
Vzduchem zasvištělo rudé zaklínadlo. Oknem vylétl znetvořený netopýr. Ginny se spokojeně ušklíbla.
Teď už nám nic nestojí v cestě...
„Musíš to už udělat!" Fredův šepot zněl naléhavě. George zavrtěl hlavou.
„Já ti nevím… Zkus to ty." Oba se rozhlédli kolem sebe, zda si jich nikdo nevšiml.
„No tak, Georgi. Jednou to musíme zkusit." Jejich pohledy se střetly.
„Tak společně!"
Fred na okamžik zaváhal. Pak zdráhavě sklouzl pohledem dolů. V očích měl odpor, v hloubi duše mu však bylo jasné, že tentokrát se z toho nevyvleče tak snadno.
„Tak na tři. Raz… dva… tři!“
Dvojčata svorně zatnula zuby. Natáhli ruce a jejich prsty se toho dotkly.
„Pánové Weasleyovi si píšou poznámky?“ rozlehl se sklepením Snapeův hlas. „Dva body pro Nebelvír.“
Kruhovou místnost zalévalo ranní slunce. Několik ještě spících kouzelníků tiše oddechovalo. Když však zaslechli za dveřmi čísi kroky, nastražili všichni uši.
Dovnitř vešel mladý muž. Černá čupřina mu zakrývala jizvu ve tvaru blesku. Přejel stěnu pohledem skrze obroučky svých kulatých brýlí. Když uviděl, co hledal, škodolibě se zaradoval.
„Pottere! Co to děláte?!“ vyjekl výhružně profesor s mastnými vlasy. Harryho zamrazilo, pokračoval ale ve svém konání dál.
„Nebojte se, pane profesore, jednou vás sem vrátím.“
„Kam mě nesete? Okamžitě mě vraťte! Co po mně chcete?“ ječel obraz notně vyděšeně.
„Chci, abyste mi šel za kmotra, až se mi jednou narodí syn.“
Oblohu rozčesávaly blesky. Cítila nesnesitelnou bolest, ale snažila se ji nevnímat. Přála si, aby už to všechno skončilo.
Ta žena se jí na něco vyptávala, když kvapem připravovala deky a železnou vanu s teplou vodou. Neslyšela ji. Před očima měla jen dva muže. Muže, kteří jí zničili život.
„Tom Raddle…“ zašeptala v bolestech. Kde je teď? Věděla, že už ho nikdy nespatří.
„Jak se jmenuje váš otec? Kdo je vaším otcem??“ křičela žena, zatímco se snažila přivést ji zpět k vědomí.
„Marvolo… “ špitla, než zavřela oči. Na třikrát to jméno proklela. Unavenou myslí jí prokmitl pláč jejího dítěte. Pak vše utichlo.
„Au!“ Slabý výkřik následoval proud peprných nadávek. Ginny odhodila vztekle nůž na kuchyňskou linku. Nedoloupaná cibule letěla hned za ním. S nespokojeným mumláním přistoupila Ginny k zásuvce, chvíli v ní štrachala, než našla, co hledala, a neobratně si začala motat na poraněný prst náplast.
Přivolán jejím výkřikem, strčil do kuchyně hlavu Harry. „Stalo se něco?“
„Vůbec nic,“ odsekla Ginny. „Na oběd jdeme do Děravého kotle!“
„Copak ty dneska nevaříš?“ zeptal se Harry překvapeně. Vrhl po ní znepokojený pohled, zjevně si však ničeho nevšiml.
„Dneska ne,“ odvětila nevraživě, odvrátila se a zamumlala jen tak pro sebe: „Ollivander má otevřeno až zítra…“
Harry sotva stačil odvázat výrečkovi dopis z pařátku, když zaslechl zasyčení.
„Nazdar!“ V náhle zezelenavších plamenech krbu se objevila Ronova hlava.
„Co se děje?“ odvětil Harry zaraženě, když si všiml Ronova rozzlobeného výrazu.
„Tys ho ještě neotevřel?“ kývl hlavou k dopisu v jeho ruce.
Harry znepokojeně roztrhl obálku zapečetěnou bradavickým erbem a zahloubal se do řádek. V obličeji začal rudnout…
„Vážený pane Pottere, dovolujeme si vás upozornit, že pánové James Potter a Hugo Weasley dnes v noci vyhodili do povětří záchodky ve třetím patře, za což byli podmínečně vyloučeni.
S pozdravem
Minerva McGonagallová
ředitelka Školy čar a kouzel v Bradavicích“
„Arture!“
Ozvalo se dupání ze schodů, jak pan Weasley běžel chvatně do kuchyně. Když vběhl dovnitř, spatřil svou ženu zírající kamsi na zeď, ruku držela na hrdle, v očích hrůzu.
„Podívej se…“ štkala. „Ron… už zase…“
Pan Weasley se otočil a pohlédl na hodiny s devíti ručičkami, na něž paní Weasleyová ukazovala roztřeseným prstem. Dvě z nich ukazovaly polohu „Doma“, dvě na polohu „V práci“, čtyři ukazovaly „Ve škole“. Jen jediná ukazovala přímo vzhůru na místo, kde obvykle bývá dvanáctka.
„Ve smrtelném nebezpečí,“ přečetl nahlas s klidným hlasem. „Loni Ginny, teď zase Ron...“
„Ale Arture…“
„Klid, Molly, je přece červen…“
„Kdo to byl?!“
Burácení se neslo v rozlehlé hradní chodbě ozvěnou skrz clonu kouře, který ještě dýmal z naprasklé hroudy připomínající sloní výkal, ležící vprostřed Velké síně.
Do hloučku studentů druhého ročníku prchajících před odporným smradem vrazil vrásčitý bělovlasý stařec. Z jeho očí sršely blesky.
„Až zjistím, kdo tu bombu hnojůvku hodil, osobně dohlédnu na to, aby dostal na celý měsíc školní trest!“
Z Velké síně se ozvalo poťouchlé chichotání neviditelné dvojice. Ve vyděšených výrazech studentů problesklo pobavení. Filch se vztekle otočil k jednomu z kolemplujících duchů:
„Ten praštěnej Voldy zase řádí s Protivou ve Velké síni. Pošlete na ně Minervu…“
Harry otráveně zívl. Nebylo to poprvé, co si ho profesorka Trelawneyová v učebně podržela o trochu déle. Pokusil se zachovat vážnou tvář, když natahoval ruku, aby se profesorka mohl už poněkolikáté přesvědčit, že mu hrozí velké nebezpečí blížící se smrti.
„Ach!“ zvolala profesorka dramaticky, jakmile se skrze své tlusté brýle podívala do jeho dlaně. „Chlapče drahý… vidím… hrůza!“
„Dva smrtonošové?“ zeptal se Harry s nadějí v hlase.
„Ale ne, kdepak,“ ztišila dramaticky hlas. „Váš syn… budoucí syn… bude se jmenovat Severus…!“
***
„Mělas pravdu, Hermiono,“ zasmál se, když své dva kamarády dohonil před učebnou lektvarů. „Je to vážně jen stará šarlatánka…“
„Harry, pojď pryč!“ Ronův sykot se rozléhal chodbou. Z hradních zdí táhl chlad, to ale nebyl důvod, proč měl po celém těle husí kůži.
„Nech toho, Rone!“
Harry jeho nářkům nevěnoval pozornost. Obezřetně postupoval dál a svítil si na cestu hůlkou, jejíž zář napůl kryl dlaní.
Zpoza chodby se náhle ozvaly skřeky. Ronovi zbledly i pihy a málem by se dal na útěk, kdyby ho Harry nechytil za rukáv a neodtáhl do stínu.
„Nox,“ šeptl.
Skřeky vystřídalo syčení. Kolem se prokmitlo cosi opelichaného. Když Harry opatrně vyhlédl, spatřil ve světle měsíce kočku se skvrnami kolem očí, spokojeně si olizující packy.
„To snad není…“ Rudé paprsky zapadajícího slunce pronikající skrz okno barvily Ronovy uši do ještě ohnivější červeně, když třesoucíma se rukama probíral jakési papíry v nočním stolku. Co chvíli zamumlal jakési zaklínadlo, načež do jeho rukou vklouzly další popsané pergameny.
„Rone!“
Do pokoje vtrhla Hermiona. Očima přelétla od Rona ke stolku. Zrudla.
„Co si to… jak se ti povedlo…? To snad nemyslíš…“
„To ty snad nemyslíš vážně!“ skočil jí do řeči a zamával jí pergamenem pod nosem. „Viktor a ty… a já věřil, že jsi byla v Bruselu!“
Hermioně odumřel hlas v hrdle.
„Tak takhle jsi přišla na jméno Hugo…“
„Ale Harry, to je nesmysl!“ Hermiona si pobouřeně založila ruce v bok a propálila Harryho pohledem naježeného maguára. „Jestli máš bojovat proti Ty-víš-komu, budeš potřebovat veškeré – “
„Já vím, co budu potřebovat,“ odsekl Harry. „Ale tohle určitě ne!“
„Jestli ho máš porazit, musíš být na ten střet dokonale připravený. A to nebudeš, dokud si nezajdeš k Mungovi.“
„Ale já nechci – “
„Harry, je to jenom lektvar! Pamatuješ, jak na mě Goyle vyslal tu kletbu? Madame Pomfreyová mi ty zuby spravila kouzlem za chviličku. Proč prostě nemůžeš – “
„Nenechám si hrabat hůlkou do očí, jasné? Mně se ty kulaté obroučky líbí…“
„Já opravdu nechápu vaše rozhodnutí, pane řediteli.“
„To po vás ani nežádám, Argusi,“ odvětil Albus Brumbál a lehce se pousmál, když viděl běs v očích mladého školníka.
„Když jste se rozhodl nechat v hradu to strašidlo, budiž, já už si to s ním vyřídím. Ale měnit hajného…“
„Hajný Ogg odešel z vlastní vůle,“ upozornil ho Brumbál poněkud ostřejším tónem. „Rubeuse jsem přijal, protože se toto místo uvolnilo.“
„Ale on...“
„Máte snad něco proti?“
„Ano,“ vyhrkl Filch. „Je to cvok! Miluje nebezpečné tvory a všelijakou havěť a včera… totiž, viděl jsem ho, jak do bradavického jezera pouští… pouští nějakou obludu s chapadly…“
„Dost! Pusťte mě! Já chci pryč!“
„Ale no tak, Luciusi, buďte bez obav, tady vám nic nehrozí…“ Mladá ošetřovatelka se marně snažila ukonejšit kouzelníka ve svěrací kazajce, který nepříčetně těkal očima po místosti.
„Ne! To mi nemůžete udělat… hůř by mě nepotrestal ani Pán zla!“
„Nemluvte o něm, Luciusi,“ pokárala ho ošetřovatelka, zatímco se ho snažila natlačit k prázdné, čistě povlečené posteli.
„Neměli jsme ho zradit,“ zoufal si čaroděj. „Tohle je jeho dílo… trestá nás ze záhrobí!“
„Hlupáčku, co by vám tu asi hrozilo?“
„Nazdárek,“ ozval se z druhé strany pokoje bodrý hlas. „Vy se jdete určitě podívat na moje spřežkové písmo, viďte?“
„Tati?“ ozval se z knihovny dívčí hlas. Harry se unaveně zvedl z křesla a vydal se za dcerou.
„Ano, Lily?“
„Podívej, co jsem našla…“ zamávala mu před nosem pomuchlaným papírem. Harry ho poznal okamžitě – svatební oznámení.
„Už jsem si říkal, co jsi zase vyšmejdila, že je to tak důležité,“ otočil se unaveně k odchodu.
„Jak to, že je tu rok 2003?“ zadržela ho. „Vy jste se s mamkou nevzali po škole jako strejda s tetou?“
„Ehm…“ zakoktal se Harry. „To až někdy jindy, ano?“
Harry si povzdychl. Nikdy jí neřekne o těch letech, co pykal za Kletbu, která se nepromíjí...
„A tenhleten je pro tebe! Dělala jsem ho sama!“ Vrásčité ruce se staré babičce mírě třásly, když zpod vánočního stromku vytáhla úhledný balíček ovázaný rudou mašlí. Spokojeně se usmála a urovnala si neposlušné bílé vlasy.
„Připomíná mi moje dětství,“ prohodil dědeček, zatímco dárek pomalu rozbaloval. „Mamka nám kdysi k Vánocům dávala přesně takovéhle balíčky.“
Babička na to neřekla ani slovo, jen se dál spokojeně usmívala.
Po chvilce soustředěného úsilí se starému pánovi podařilo papír roztrhnout. Na okamžik strnul, ale pak se musel pousmát. Bylo tomu padesát let, co se zařekl, že žádný hnědý svetr na sebe už v životě nevezme.
Nebylo to poprvé, co ředitel vrazil do své kruhové pracovny jako fúrie. Zabouchl za sebou dveře tak prudce, že žena na portrétu vedle dveří úlekem nadskočila ze své židle.
Profesor Brumbál naštvaně dosedl do křesla.
„Teď ne, Everarde,“ umlčel obraz dříve, než profesor na plátně stihl pronést slovo. „Ne, Phineasi, vaše rady nepotřebuji.“ Phineas Nigellus si odfrkl a zmizel z rámu.
Brumbál si povzdechl a pohlédl na svou zčernalou ruku. Fénix se na svém bidýlku začepýřil.
„Fawkesi?“
Profesor nastavil ruku. Fénix ale přešlápl stranou.
„Ještě pořád jsi uražený?“ Zlatorudý pták zavřel demonstrativně oči. „Jak chceš. Profesor Snape něco určitě najde…“