Index
Kapitola 1: 1. kapitola : Cesta
Kapitola 2: 2.kapitola: Zařazování
Kapitola 3: 3.kapitola: Hořké probuzení
Kapitola 4: 4.kapitola: Opravdu krásný den?
Kapitola 5: 5.kapitola: Nečekaná pomoc
Kapitola 6: 6.kapitola - Nevillův zásah
Kapitola 7: 7.kapitola - Nitrobrana
Kapitola 8: 8.kapitola - Proč?
Kapitola 9: 9.kapitola - BA
Kapitola 10: 10.kapitola - Vzpomínky ...
Kapitola 11: 11.kapitola - Konečně úspěch
Kapitola 12: 12.kapitola - Komu to nemyslí?
Kapitola 12: 13.kapitola - Tak co Vánoce, Fran?
Kapitola 12: 14.kapitola - A co je zase tohle?
Kapitola 12: 15.kapitola - Už brzy
Kapitola 12: 16.kapitola - Ani světaznalý kouzelník
Kapitola 12: 17.kapitola - Trošku si pohrajeme
Kapitola 12: 18. kapitola - Mě?
Kapitola 19: 19.kapitola - Překvápko pro Ropuchu
Kapitola 19: 20.kapitola - Málem jim ublížila
Kapitola 19: 21.kapitola - Promiň
Kapitola 19: 22.kapitola - Má domněnka
Kapitola 19: 23.kapitola - Úsměv vám sedí
Kapitola 19: 24.kapitola - Jsi...
Kapitola 19: 25.kapitola - Nabídka
Kapitola 26: 26.kapitola - Brumbál je pryč
Kapitola 26: 27.kapitola - Nejsem Smrtijed!
Kapitola 26: 28,kapitola - Trest s...
Kapitola 26: 29.kapitola - Splněný sen
Kapitola 26: 30.kapitola - Kdo měl rande?
Kapitola 26: 31.kapitola - Víš, co by mě zajímalo?
Kapitola 26: 32.kapitola - Vyhrála jsi... Gratuluju
Kapitola 33: 33.kapitola - Nechoď ještě
Kapitola 33: 34.kapitola - Leave Me Alone
Kapitola 33: Say It's Possible
Kapitola 1: 1. kapitola : Cesta
Prošla celým vlakem, avšak volné kupé našla až úplně na konci. Vešla, zabouchla za sebou dveře a zatáhla závěs. Usedla k oknu, ale nevyklonila se z něj jako ostatní studenti, aby zamávala na rozloučenou. Neměla komu mávat. Věděla, že rodiče už na nástupišti nejsou, nemrhali by svým časem čekáním na to, až jim dcera zamává.
Vlak se dal pomalu do pohybu, z chodby a ostatních kupé byl slyšet smích a veselé štěbetání. Cítila se tak osamělá. I ta slza, která ji stekla po tváři, byla jediná. Dala by cokoli za to, aby zde neseděla sama, ale s přáteli. Žádné však neměla. O to se její rodiče postarali. Nikdy se nezajímali o to, co se líbí jí nebo co ji trápí. Vše muselo být podle nich a vybírali jí i přátele. Ti pocházeli pouze z čistokrevných rodin - rodin Smrtijedů. Pokud udělala cokoli proti jejich vůli, byla trestána. Dlouhou dobu už se jim radši nevzpírala.
Únikem od reality se pro ni stalo kreslení. Zamilovala si ho natolik, že se s odhodláním rodičům postavila, když se dohadovali, jestli odpoví kladně na dopis z Bradavic nebo z Kruvalu. Jejich začínající hádku utla, když vykřikla, že půjde studovat na mudlovskou školu umění. Nastalé hrobové ticho tehdy přerušil otec, když její drzost potrestal bolestivým zaklínadlem. Křičel na ni, nadával ji ... jakoby ani nebyla jeho dcera.
O týden později pak přijela babička. Podařilo se jí otce přesvědčit, aby Fran neposílal do Kruvalu, ale do Bradavic. Proto teď seděla ve vlaku mířícím do Bradavic, a také, jak doufala, za lepší budoucností.
Schoulila se do rohu a zakázala si jakékoli další smutné vzpomínky. Kéž by tak u sebe měla kousek papíru a tužku, nebo barvy. Ubíhající krajina za oknem byla nádherná. Zavřela oči a představila si, jak ji kreslí, jaké používá barvy...
Dveře kupé se náhle otevřely. Oči nechala zavřené, naslouchala. Kdosi vstoupil dovnitř.
„Tady je volno, teda alespoň se tu vlezeme všichni," šeptl dívčí hlas.
„Hlavně tiše, jestli spí, nemusíme ji hned vzbudit!" dodala ona dívka rozkazovačně.
„Hermiono, my jsme potichu, mluvíš tu jedině ty!" ozval se ode dveří pobavený hlas.
„Jen si rejpej, Ronalde! A zavři už konečně ty dveře a sedni si." Dveře se opravdu zavřely a chvíli bylo ticho. Neměla odvahu otevřít oči, aby si prohlédla nově příchozí.
„Harry, nezahrajeme si šachy?" prolomil ticho Ron.
„Jasně, o prázdninách nám na ně moc času nezbylo... ten úklid a řízení," odpověděl. Chvíli bylo slyšet jen šramocení.
„Už je mám. Jaký chceš?"
„Černý," vybral si Harry.
„Hermiono, myslel jsem, že jste s Ronem měli být v prefektském kupé?"
„Měli, ale zkus si být s Malfoyem pět minut, natož polovinu cesty," odpověděla dívka znechuceně. Malfoy... to jméno bylo Fran povědomé. Že by mluvili o Dracovi? Otřásla se jen při pomyšlení na něj.
„Stejně nechápu, jak mohli zvolit prefektem někoho, jako je Malfoy," dodal po chvíli Harry.
„Na tom nepotřebuješ nic chápat Harry. Sám víš, že mu Snape nadržuje. Já spíše nechápu, že se prefektkou stala Pansy," odfrkla Hermiona.
„Hele vy dva, nemusíte probírat Snapea před začátkem školy, jo?! Harry, ty se příště soustřeď. Tohle byla zatraceně krátká hra. Šach mat!" zvolal Ron vítězně.
Dveře do kupé se otevřely.
„Dáte si něco?" ozval se skřehotavý hlas. Někdo se zvedl. Za chvíli Fran uslyšela Harryho, jak se baví s prodavačkou. Po pěti minutách se prodavačka vzdálila.
„Vemte si!" nabídl Harry přátelům. Fran ucítila vůni dýňových paštiček. Pocítila hlad. Od rána nic nejedla.
„Tyhle paštičky zbožňuju. Skvělej předkrm," prohodil Ron.
„Ty už se té hostiny nemůžeš dočkat, viď Rone?!"
„Ale Hermi, musíš uznat, že je to skvělý zakončení prázdnin!"
„Možná jo, ale hostina se pořádá hlavně kvůli zahájení nového školního roku a přivítání nováčků," odsekla Hermiona.
„Taky nezapomeň, že letos odvádíme prváky do společenky!" připomněla mu.
„Na to se nedá zapomenout... bohužel," odpověděl Ron s ironií v hlase.
Zařazování, až do této chvíle na něj nepomyslela. Otec s matkou počítají s tím, že bude ve Zmijozelu. Pokud ne... to aby radši nejezdila domů. Otec nepřímo naznačil, co by se dělo... Zakázala si o tom uvažovat a po chvíli opravdu usnula.
Probudil ji až hluk v uličce. Uvědomila si, že v kupé osaměla. Rychle přes sebe přehodila hábit a vylezla na nástupiště. Tam si všechny prváky svolávala nějaká žena.
„Zřejmě profesorka," pomyslela si. Zavedla je ke člunům, nasedli a pomalu se přibližovali k hradu. Fran jím byla zcela unešená.
„Musím si ho nakreslit!" To bylo to poslední, na co myslela, než dorazili do cíle a vystoupili z loděk. Zpět na obsah
Kapitola 2: 2.kapitola: Zařazování
Fran byla stále okouzlena majestátností hradu, ale čím byli blíže okamžiku zařazování, tím byla vystrašenější a rozklepanější, narozdíl od ostatních, kteří se těšili. Drobná profesorka je odvedla do malé místnosti, ve které na ně čekala vysoká, přísně vyhlížející žena. Představila se jim jako profesorka McGonagallová. Vysvětlila jim, co bude následovat a řekla jim pár bodů školního řádu. Poté je vedla do Velké síně.
Při pohledu na strop se její úzkost vytratila. Ohromení jí však nevydrželo dlouho. Skupina prvňáků zastavila před trojnohou stoličkou, na které stál Moudrý klobouk. Spolu s nimi se zastavila i Fran. Narazila však do dívky stojící před ní.
„Nemůžeš dávat pozor?!" vyprskla dívka a sjela ji naštvaným povýšeným pohledem.
„Promiň, já nechtěla..." šeptla pouze. Moudrý klobouk totiž začal zpívat.
Po písni došlo na samotné zařazování. Roztřásla se a začala se modlit, aby ji klobouk poslal do Zmijozelu. Pozorovala ostatní, jak po zařazení přecházejí ke stolu jejich koleje. Její chvíle se blížila.
„Jugsonová, Francis," pronesla nahlas profesorka další jméno. Fran chvíli trvalo, než si uvědomila, že to jméno je její. Vystoupila z řady a přistoupila ke stoličce. Zaváhala. Profesorka jí pokynula, aby se posadila. Učinila tak a v následující chvíli už měla klobouk na hlavě. Její touha dostat se do Zmijozelu rostla, spolu se strachem, že se tam nedostane.
„Nemáš se čeho bát, ať se dostaneš kamkoli, bude to správné. Mé rozhodnutí neovlivní ani rodiče. Otázkou zůstává, kam tě vlastně pošlu!" ozvalo se jí v hlavě.
„Ať je to Zmijozel. Moc prosím! Jinak budu trestána..." zaúpěla v duchu.
„Zmijozel? Myslím, že ten pro tebe není. Nevynikla by jsi, nikdo by ti nepomohl... V tomhle mi musíš věřit. Vše se v tomto roce vyřeší, ale proto musíš být v jiné koleji," vysvětloval a uklidňoval ji klobouk.
„Néé, já musím do..."
„NEBELVÍR!" přerušil ji klobuk svým výkřikem. Profesorka ho sundala z její hlavy.
„Je po mě. Otec... ne... to není možné!" vířilo ji v hlavě. Podvědomě už tušila, co jí otec udělá. Začalo jí z toho být nevolno. Žaludek měla jako na vodě. Pokusila se postavit a přejít ke stolu Nebelvíru, odkud se ozýval překvapivě slabý potlesk. Sotva vykročila, zatočila se jí hlava a zatmělo se jí před očima. Poslední koho viděla, byl Malfoy, který se na ni šklebil.
Omdlela. * * *
„Ach, konečně v teple!" vydechl Ron, když dorazili k Velké síni, na tváři blažený úsměv.
„Honem, pojďte si sednout!" vybídla je Hermiona a zrychlila krok. Harry s Ronem se jí podřídili. Usedli vedle dvojčat a Leea, kteří právě řešili nějaké kokosky. Ztichli, když si všimli Hermiony.
„Harry!" řekl zbytečně nahlas Fred.
„Dlouho jsme se neviděli, co?" kývl na něj George.
„To ne no. Naposledy ve vlaku," zašklebil se na dvojčata Harry. Přisedl si k nim blíž a ujistil se, že Hermi věnuje všechnu pozornost Ronovi, se kterým se zase hádala kvůli prefektským povinnostem.
„Co vymýšlíte?" sykl na ně. Kluci se k němu spiklenecky naklonili.
„Záškolácké zákusky. Super věc, kámo! Teď vylepšujeme krvácivé kokosky. To krvácení nám ještě nejde zastavit. Ale jestli máš zájem, máme dávivé dortíčky nebo..."
„To je v pohodě kluci, doufám, že to letos nebudu potřebovat, jinak se stavím," usmál se na ně.
„Myslím, že vám hodně studentů poděkuje."
„My hlavně musíme poděkovat tobě, nebýt tvé výhry z Turnaje, nic z toho by nebylo."
„Jsem rád, že jsem ji dal právě vám," šeptl Harry. Dvojčata na něj mrkla. Začalo zařazování.
„Abercrombie, Euan," vyvolala profesorka.
„Nebelvír!" Celý nebelvírský stůl nadšeně tleskal.
„Rone, Hermiono. Nevíte kde je Hagrid?" šeptl ke kamarádům Harry. Ti pouze zakroutili hlavou. McGonagallová volala další a další žáky.
„Jugsonová, Francis."
„Cože?" divila se dvojčata.
„Co se děje?" přiklonili se Harry, Ron i Hermiona.
„Víte, díky ultradlouhým uším, jsme jednou slyšeli celou, i když nezáživnou, poradu. Probírali tam Smrtijedy."
„Otec týhle holky je Smrtijed!" kývl hlavou ke stoličce, na které seděla drobná černovlasá dívka.
„Ta s náma byla v kupé!" upozornila Hermiona.
„To snad bude ve Zmijozelu, ne?" zeptal se ještě Ron.
„Doufej!" odpověděl mu George. Všichni nyní věnovali pozornost klobouku. Trvalo mu dlouho než vykřikl svou odpověď.
„Nebelvír!" Dvojčata vrhla na Harryho otrávený pohled. Podle potlesku se zdálo, že dvojčata nejsou jediná, kteří vědí o otci této dívky. Trojice se otočila k dívce. Byla strašně bledá a vyděšená. Pomalu se vydala k jejich stolu, ale nedošla. Zhroutila se k zemi.
„Ona sebou normálně sekla! Ta ví, jak upoutat pozornost," rozesmál se Ron. Všiml si však Hermionina pohledu a raději toho nechal. Otočil se a sledoval, jak si madame Pomfreyová dívku přenáší na ošetřovnu. McGonagallová všechny uklidnila a pokračovala. Zařazování už netrvalo dlouho a poté, co byla zařazena "Zellerová Róza", profesorka odnesla stoličku s kloboukem. Pak povstal Brumbál, přivítal je a popřál jim dobrou chuť.
„Super, konečně něco užitečnýho!" pronesl Ron už s plnou pusou a dál si nakládal na talíř. Ginny, která seděla vedle Hermiony, na něj vrhla znechucený pohled a raději se odvrátila. Potichu se začala bavit s Hermionou. Harry se rozhlédl po Síni. Někteří se na něj koukali i při jídle. Jiní si i šeptali. Rozhodl se nevšímat si jich a přisunul se blíž k Fredovi a Georgovi.
„To asi není moc dobrý, že máme smrtijedovu dceru v koleji, co?"
„Moc ne. Navíc, když je smrtijedův potomek v koleji s tebou, kámo! Až se to dozví její rodina... mohla by bejt nebezpečná. Beztak bude špehovat."
„To potěší, radostné vyhlídky..." pokusil se o úsměv Harry. Pustil se ale radši do jídla.
Po půl hodině Brumbál znovu povstal. Připomněl jim školní řád a představil nové profesory. Byla mezi nimi i žena, která se účastnila jeho disciplinárního řízení a očividně byla pro jeho odsouzení - profesorka Umbridgeová.
„Hoši, nakonec si asi pár těch vašich vymožeností koupím," drcl do dvojčat.
* * *
„Slečno Jugsonová!" zatřásla s ní něčí ruka. Otevřela oči.
„Konečně. Posaďte se, máte tu večeři," usmála se na ni zdravotnice a zmizela v kanceláři. Fran pohlédla na noční stolek, kde ležel tam tác plný jídla a dýňová šťáva. Zakručelo jí v břiše. Popadla tác a pustila se do kaše a masa. Snažila se nemyslet na důvod, proč jí večeři na ošetřovně. Dojedla ve chvíli, kdy se dveře na ošetřovnu otevřely a vešla profesorka McGonagallová, ředitelka její koleje.
„Doufám, že jste v pořádku, slečno Jugsonová," zeptala se. Fran přikývla.
„Dobrá, v tom případě vás poprosím, aby jste mne následovala. Hostina už skončila a prefekti již zavedli první ročníky do společenských místností. Vás odvedu já." Vstala tedy a ustlala po sobě postel. Sbírala odvahu k položení otázky.
„Paní profesorko? Já... chtěla jsem se zeptat, jestli by nebylo možné, aby mne Moudrý klobouk..."
Profesorka na ni nevěřícně pohlédla, protože tohohle se ještě nikdo neodvážil. Nasadila přísný výraz a odpověděla.
„Obávám se, že ne, slečno! Rozhodnutí klobouku je konečné!"
„Ale můj otec... on..." zkusila zoufale protestovat.
„Váš otec nic nezmůže, stejně jako otec pana Malfoye. Nemusíte nám ho proto předhazovat. Vyhrožování zde netrpíme!" zvýšila hlas.
„On mě ale potrestá zato, že nejsem ve Zmijozelu. Ani by mne nenapadlo vyhrožovat..." hlesla Fran tiše. Už to tu nevydrží... rozplakala se. Minerva se zarazila, který rodič může dítě trestat za něco, za co nemůže? Uvědomila si, že pár takových případů zná.
„Ale no tak, bude to v pořádku, uvidíte. Pojďte, půjdete si lehnout. Omlouvám se, že jsem na vás křičela, slečno." Fran ale nevěnovala pozornost tomu, co říkala.
„Vy jeho ani matku neznáte! Už to určitě ví.... zítra tu bude!"
„Dobrá, odvedu vás nyní na kolej, poté si promluvím s ředitelem, ano? Jdeme." Fran kývla. Profesorka ji chytila kolem ramen, aby se nezhroutila a vedla ji k obrazu Buclaté dámy.
***
„Ano, o té dívce vím, Minervo. Znám i důvod, proč se tak bojí svých rodičů. Jsou to Smrtijedi, tedy alespoň otec. Naštěstí má moc hodnou babičku, které se podařilo přesvědčit její rodiče, aby ji poslali do Bradavic a ne do Kruvalu."
„Brumbále, to ale zcela mění situaci. Jestliže se rodičů bojí... bude je poslouchat na slovo. Co když využijí toho, že je s Potterem v koleji?!"
„Pochybuji, že by souhlasila a stala se otcovým zvědem. Necháme to chvíli uležet a počkáme, co se bude dít dát. Promluvím si také se samotnou Fran."
„Jak myslíte, prozatím dobrou noc," rozloučila se Minerva a opustila ředitelovu pracovnu.
Zpět na obsah
Kapitola 3: 3.kapitola: Hořké probuzení
Celou cestu do koleje nevnímala. Strach a bezmoc jí zatemnily mysl.
"Mimbulus Mimbletonia!" pronesla najednou profesorka a zastavila se. Fran rozšířila oči údivem. Obraz ženy, oblečené v těsných růžových šatech, se otevřel. Odhalil tak úzký průchod.
"Heslo si musíte pamatovat! Nesdělujte ho nikomu z jiné koleje! V průběhu roku se heslo několikrát změní, vždy ho vědí prefekti koleje. Za Nebelvír to je Weasley a Grangerová. Stejně tak vám pomohou, když budete mít nějaký problém. Rozumíte?"
"Ano, paní profesorko," odpověděla mdle.
"Zítra na snídani dostanete rozvrhy na pondělí. Nyní už si běžte lehnout, já zajdu za ředitelem." Otočila se k odchodu.
"Ale... nevím, kde je ložnice," řekla tiše. Profesorka se na ni zadívala.
"Dobrá, zavedu vás tam. Vstupte," kývla hlavou k otvoru. Fran chvíli otálela. Minerva tedy vešla jako první. Studenti, kteří se ještě nacházeli ve společenské místnosti, ztichli. Nestávalo se často, aby je ředitelka koleje poctila svou návštěvou. Když ano, jednalo se o něco vážného.
"Stalo se něco, paní profesorko?" zeptala se vyděšeně Parvati.
"Och, ovšem, že ne, slečno Patilová. Přivedla jsem jen jednu studentku." Bylo vidět, že si většina studentů oddychla, ale na tvářích se jim objevil výraz pochopení a pohrdání. Jedinou opozdilou studentkou totiž mohla být ta, co omdlela. Dcera Smrtijedů.
"Je zde ještě slečna Grangerová?" přeletěla pohledem celou místnost.
"Ano, tady," ozvalo se od krbu.
"Poprosím Vás, aby jste slečnu Jugsonovou odvedla do ložnice. Vysvětlete jí, co je třeba," usmála se (jo, opravdu :) ) na Hermionu a postrčila Fran před sebe. Ta si před tím prohlížela útulnou místnost. Teď se však cítila nesvá a nervózní. Co znamenají ty pohledy ostatních? Dívají se na ni, jakoby spáchala nějaký zločin...
"Jistě, paní profesorko," odpověděla Hermiona a vstala z křesla.
"Nuže, užijte si víkendu. Dobrou noc!" rozloučila se Minerva a opustila společenskou místnost. Všichni se koukali na Fran.
"Ahoj..." hlesla nesměle. Nikdo neodpověděl.
"Tak pojď!" chytil ji někdo za ruku a táhl ji k točitým schodům. Byla to Hermiona. Došly ke dveřím, na kterých byla cedulka s nápisem - DÍVKY, 1. ROČNÍK. Zastavily se.
"Fajn, tohle teď bude tvůj domov. Pokoj sdílíš s dalšími čtyřmi děvčaty. Heslo znáš. Snídaně je od sedmi. Budou se dávat rozvrhy, takže se na ní dostav. I když bude víkend, nesmíš opustit pozemky hradu, nevstupuj do Zapovězeného lesa! Je to jasné?!" vychrlila na ni dívka.
"Jo, snad jo..." přikývla. Hermiona se vydala zpět do společenky.
"Co má zavazadla?" křikla ještě Fran, odpověď nedostala. Proč se k ní všichni chovají tak odtažitě? Je to snad kvůli tomu, že omdlela? Nebo... ne, to určitě ne. Jak by to zjistili?
Opatrně otevřela dveře a nakoukla dovnitř. Svíce už byly sfouknuté. Potichu vešla a rozhlédla se, jediná volná postel byla u okna.
"Alespoň něco pozitivního," pomyslela si a vydala se k ní. Byla tam i její zavazadla. Vylovila pyžamo a lehla si. Usnula okamžitě.
* * *
"Zklamala jsi nás...znovu jsi prokázala, že jsi k ničemu!"
"Ale otče...“ bránila se chabě.
"Budeš odmlouvat?" Rychle zavrtěla hlavou. Na jeho tváři se objevil škleb.
"Dobrá... to mi pak vysvětli, proč nejsi ve ZMIJOZELU!" zakřičel na ni.
"Já za to nemohu, otče!"
"Ne? Ty můžeš za všechno! Jsi tak neschopná, že ani nepřesvědčíš ten hloupý klobouk?! Měli jsme tě poslat do Kruvalu." Vytáhl hůlku.
"Já se přece snažila...snažila jsem se!" rozplakala se.
"Ne dost! Ostatně jako vždy... si slabá! Nic neumíš, nedokážeš. Vždyť si sebou sekla před celou školou! Teď zaplatíš za svou hloupost!"
"Otče, prosím, nedělejte to! Prosím..." zavzlykala, zbytečně.
"Pros, pros svého Pána o milost. Prvně si ji však musíš zasloužit!"
"INFERNO GRANDE!" vyřkl její otec, z hůlky mu vystřelil oranžový proud světla. Ve chvíli, kdy se dotkl Fran, rozkřičela se bolestí.
***
"Ááá...!" ozval se výkřik z postele od okna.
"Co se děje?"
"Co to sakra..." reptaly ostatní dívky rozespale. Odhrnuly závěs Franiny postele.
"Si normální?!" vyjela na ni vysoká, hnědovlasá dívka. Fran v ní poznala tu, do které vrazila ve Velké síni.
"To jsi ty?!" řekla po chvíli ona dívka znechuceně. "Tak to chápu," dodala a lehla si. Ostatní ji následovaly. Stočila se do klubíčka, tělo měla v jednom ohni.
"Klid Fran, byl to jen sen! Proč mě ale všechno bolí, jako by to bylo doopravdy? Copak se mi může bourat do snů?" ptala se sama sebe. Bolest se pomalu tišila.
"Jasně, že může! Vždyť skvěle ovládá nitrozpyt... na rozkaz Pána!" otřepala se odporem.
Po zbytek noci se bála usnout. V sedm se oblékla a vydala se do Velké síně. S sebou si vzala pár skic, které našla na dně kufru a nějaké úhly a barvy.
"Asi babička..." pomyslela si.
Vypadalo to na krásný, slunečný den. Zpět na obsah
Kapitola 4: 4.kapitola: Opravdu krásný den?
Cestou nikoho nepotkala, nepovšimnutá sešla až dolů. Ani ve Velké síni ještě nikdo krom páru profesorů nebyl.
„Fajn, aspoň se v klidu najím." Usedla na začátek stolu a namazala si topinku marmeládou. Tak v pohodě už se dlouho nenajedla, leda u babičky… Ta nebyla jako rodiče. Při vzpomínce na ně ji zamrazilo v zádech, vybavil se jí dnešní sen.
„Slečno Jugsonová? Přinesla jsem vám rozvrh,“ pronesla profesorka McGonagallová a položila před ní kousek pergamenu.
„Děje se něco? Zbledla jste!“ Fran pohlédla na profesorku.
„Ne, vše je v pořádku. Děkuji za rozvrh,“ pokusila se na ni usmát. „Může se k jezeru? Chtěla bych si ho namalovat."
„Ach, jistě. Moc se ale netoulejte,“ odpověděla jí a vrátila se na své místo u profesorského stolu.
Fran dožvýkala poslední topinku, vzala své věci a vydala se k Hlavní bráně. Vyšla na školní pozemky a pomalu mířila k jezeru. Dávala si na čas, rozhlížela se kolem dokola.
„Tady je toho tolik, že se to ani nakreslit nedá,“ povzdechla si nadšeně Fran. „Ale co, mám na to sedm let… doufám." Usadila se na břehu, vytáhla úhly a začala načrtávat horizont. Kreslit vydržela hodiny, bylo to tak osvobozující. Utéct do světa barev, fantazie… pryč, co nejdále od ponižování, bolesti a nespravedlnosti.
U jezera strávila asi tři hodiny, pak se ven začalo hrnout více a více studentů. Někteří si jí nevšímali, brali ji jako dalšího studenta. Jiní… ukazovali si na ni a šeptali si. Vyhýbali se jí obloukem. Sem tam se odvážil nějaký prvňák nebo druhák, aby se podíval na její vznikající obraz, ale když viděl reakce ostatních, nechal ji o samotě. Fran si jich raději moc nevšímala. Když už měla hotovou hrubou kresbu, rozhodla se, že ji barvami domaluje v pokoji.
Pomalu se blížila k hradu. Před schody jí vypadlo pár čistých výkresů. Posbírala je, ale když se postavila stál před ní ten, koho upřímně nesnášela…
„Ale ale, kohopak to tu máme?!“ odfrkl posměšně, jeho gorily se zasmály. Dříve jí naháněl on i jeho otec strach, dnes už však bylo vše jinak, bála se už jen otce.
„Že by jednoho peroxida a dva troly?“ odvětila mu stejným tónem a chtěla ho obejít. Všimla si, že se pár blíže stojících ušklíblo. Bolestivě ji chytil za paži.
„Tos přehnala!“ sykl zlobně. „Si dovoluješ, když ti za zadkem nestojí fotřík, co?! Musel být nadšený, když se dozvěděl, že jsi byla zařazena do doupěte krvezrádců a šmejdů, viď?!“ blýsklo se mu v očích. Fran se to dotklo, ale nenechala si to líbit.
„Myslím, že jsme na tom stejně, peroxiďáčku!“ odpověděla mu sladce. „A je rozhodně lepší být na koleji s, jak ty říkáš, krvezrádci a šmejdy, než s ulízanou blonckou a párem tupců, kteří si o sobě a své rodině myslí kdo ví co!“ vytrhla se mu a rychle vyběhla do hradu.
„To si vypiješ, Jugsonová!" křikl na ní Malfoy, hlas plný zloby a zároveň ponížení. Jedna nula pro tebe Fran, pochválila se. Z venku k ní doléhal pobavený smích ostatních studentů. V klidu a s dobrou náladou došla až k Buclaté dámě.
„Mimbulus Mimbletonia.“ Obraz se otevřel a ona vešla do společenky. Většina studentů byla venku, ale i tak jich tam dost zůstalo. Raději ani nezkoušela pozdravit a vydala se rovnou do ložnice. Ta však bohužel prázdná nebyla.
„Hele, holky, kdo se vrátil!“ pronesla nahlas hnědovláska a zašklebila se na ni. Fran přešla ke své posteli a odložila si na ni složku s výkresy. Z kufru vylovila barvy a i s nedokončeným obrázkem si sedla na okenní parapet. Další jízlivé poznámky nevnímala… nechala se unést malováním. Po půl hodině se dveře pokoje otevřely a dovnitř vtrhla poslední obyvatelka pokoje. Baculatá zrzka zabouchla a vypadalo to, že si Fran ani nevšimla, protože s ostatními mluvila nahlas.
„Neuhodly by jste, co se stalo venku!" řekla vzrušeným hlasem.
„Co?!" naklonily se k ní holky blíž.
„Naše Vřeštidlo dalo na frak Malfoyovi! Měly jste to vidět! Hih, spíš slyšet, jak ta po něm vyjela! Lezly mu oči z důlku…" Náhle se zarazila. „Konečně si mě asi všimla,“ pomyslela si. Cítila, že už tu déle nevydrží.
„Tak Vřeštidlo?“ pohlédla na ně s pobavením. Za veselým výrazem se však skrýval zklamání a smutek, že nezapadla. Věděla, že ji za zády pomlouvají.
„Celkem příjemná změna!“ popadla své věci a vydala se zpět ven. „Potom, jak mě nazývají doma,“ dořekla si v duchu. Když zavírala, uslyšela ještě jejich vzrušené hlasy. Seběhla dolů a vydala se k otvoru, ale zastavil ji nějaký chlapec. Nesměle ji oslovil.
„Ty jsi Francis Jugsonová?" Přikývla. „Mám ti předat tohle."
Převzala si zapečetěný pergamen.
„Dík…“ usmála se. Vyšla na chodbu a pergamen otevřela. Psal ji Brumbál. Spadl jí kámen ze srdce, že ne otec.
Slečno Jugsonová,
Dostavte se prosím, okamžitě do mé pracovny.
Albus Brumbál
P.S.: Heslo je jahodový dortíček.
Že by přece otec? Okamžitě? To zní celkem vážně! Kde má vůbec ředitel pracovnu? Naštěstí z věže vycházel onen kluk, který jí vzkaz předal.
„Prosím tě, nevíš, kde má ředitel pracovnu?“ hoch sebou trhl. Chvíli zaraženě stál, jako by se rozhodoval, jestli je to dobrý nápad ji někam doprovázet, než nakonec kývl.
„Mě se nemusíš bát,“ dodala pobaveně. Bylo vidět, že se trochu uvolnil.
„Jsem Francis, jak už jsi zjistil. Přátelé… no… známí mi říkají Fran." Žádné přátele nemám, uvědomila si.
„Neville Longbottom,“ představil se rozpačitě. Ve Fran hrklo… Longbottom? Slyšela jednou otce, když se bavil s nějakou ženou. Básnila mu o tom, jak někoho umučila až k bláznovství. Jak umučila Longbottomovi.
„Říkáš Longbottom? Tvoji rodiče…“ Nevill zbledl.
„Jak to…?“ zeptal se zděšeně a stydlivě zároveň.
„Vím?“ dodala za něj. Neznatelně přikývl a sklopil oči.
„Když máš takové rodiče jako já… dozvíš se hodně ošklivých věcí." Zaraženě na ni koukal, ale nezastavil se. Po zbytek cesty mlčeli. Dovedl ji před velký chrlič a otočil se k odchodu.
„Neville?" zarazila ho Fran. „Za své rodiče se stydět nemusíš, dokázali toho hodně…“ povzbudivě se na něj usmála. K jejímu překvapení se usmál taky, sice rozpačitě…
„Aspoň nějakej pokrok,“ pomyslela si.
„Jahodový dortíček!" řekla směrem k chrliči, ten odhalil točité schodiště. Už chtěla vstoupit…
„Fran? To s tím Malfoyem dneska, to bylo fakt dobrý!“ pochválil ji obdivně a odešel.
„Díky…“ šeptla a vydala se nahoru. S o mnohem lepší náladou.
***
„Hele, ale musíte uznat, že to bylo fakt bombovní! Škoda, že sem po ruce neměl foťák…" vydechl slastně Ron.
„Vždyť ani žádnej nemáš!“ vysmála se mu Ginny.
„Já to myslel obrazně, ségra, nemusíš mě brát za slovo!“ štěkl po ní Ron.
„Nehádejte se!“ upozornil je Harry.
„Jo, Ginny, nepruď! Musím si to zapamatovat! Další skvělej moment. Minulej rok fretka, letos Peroxid! Ta mu to nandala,“ zasmál se Ron. Brzy se k němu přidali i ostatní.
„Nezapomínej ale, kdo to je,“ dodal po chvíli Harry.
„Já vím, ale… nacvičený to snad neměli, ne? Takovej ksicht by Malfoy neházel, jen tak, aby se ztrapnil." Museli dát Ronovi za pravdu.
„Přesto si budem dávat pozor.“
***
Zaklepala, po chvíli se ozvalo tiché dále. Vstoupila do přeplněné pracovny. Tolik přístrojů v životě neviděla. Vydechla úžasem.
„Zdravím, slečno Jugsonová,“ vyrušil ji Brumbál.
„Dobrý den,“ pozdravila slušně. Ukázal na křeslo, posadila se tedy. Nevěděla, jak tu bude dlouho.
„Potřebuji si s Vámi promluvit, slečno. Obávám se, že to nebude moc příjemné. Požaduji od vás naprostou upřímnost. Bude se to týkat vaší rodiny…“ Přikývla, že rozumí.
„Dobrá tedy," usml se na ni přívětivě. „Víte, až mě udivilo, kolik studentů o vaší rodině, zejména tedy otci, ví. Zřejmě jste si stačila všimnout sama." Smutně na něj pohlédla. „Troufám si tvrdit, že s ideologií vašeho otce nesouhlasíte, je to tak?“
„Nesnáším ho!“ sykla nenávistně. Na Brumbála však pohlédla provinile, jako by se bála, že se to otec dozví.
„Nic se neděje, myslel jsem si to. Tělesné tresty a urážky jsou na denním pořádku?“ optal se opatrně.
Vykulila na něj oči. „Jak to víte?“
„Donese se ke mně mnohé. Mimochodem, musím Vám poděkovat za to, jak jste se zachovala k panu Longbottomovi," hřejivě se na ni usmál. Překvapil ji.
„Někteří profesoři vyslovili po vašem zařazení obavu, že váš strach z otce je dost velký na to, aby jste se pro něj stala zvědem. Předpokládám, že skvěle ovládá nitrozpyt." Fran nezbylo nic jiného než kývnout. „Já si však myslím, že špehování je to poslední, k čemu by jste se snížila. Je to tak?“
„Špehovat? Koho, panebože?! Navíc, máte pravdu, i kdyby byl můj strach z otce sebevětší, k tomu bych se nesnížila, ani kdyby mě mučil!“ Pohlédla mu pevně do očí. Ona věřila jemu a on věřil jí.
„Vím, co se vám zdálo dnes v noci…" řekl tiše. „Ano, já sám ovládám nitrozpyt. A myslím si, že bude nezbytné, aby jste se začala učit nitrobranu. Lord Voldemort užívá zbraní, které člověka donutí dělat i nemožné,“ dodal na vysvětlenou. Fran byla překvapená, ale souhlasila.
„Nyní k příjemnějším věcem. Hovořil jsem s vaší babičkou. Sdělila mi, že by jste ráda studovala umění. Mohl bych to zařídit, ale byla by škoda, aby Bradavice přišly o tak skvělou studentku, kterou jistě budete. Rozmyslete se dobře. Na příští schůzce mi sdělíte své rozhodnutí."
Fran pochopila, že má odejít. Opravdu by mohla studovat umění? Zaplavil ji pocit štěstí. Přede dveřmi se však vila, když si na něco vzpomněla.
„Profesore? Mohla bych vědět, koho si mysleli, že bych špehovala?“
„Harryho Pottera,“ sdělil jí tiše. Jen zakroutila nevěřícně hlavou a opustila jeho pracovnu. Měla pocit, že po rozhovoru s Brumbálem, jí nic nerozhodí, i přesto, že se bavili o jejím otci.
***
„Myslím, že je na čase, aby jste jí začala věřit, drahá Minervo,“ podíval se na postavu, která vyšla ze zadní místnosti jeho pracovny.
„Ale co ten sen, Brumbále?" zeptala se opatrně.
„Ten byl jen jedním důvodem, který mě přivedl na nápad, učit to děvče nitrobranu. Mohl bych vás poprosit?" pohlédl na ni. Rozhodovala se jen chvíli.
„Samozřejmě, je to přeci jen studentka Nebelvíru. A konečně další osoba, neberte si to špatně Albusi, která se dokáže vypořádat s mladým Malfoyem." Na tváři se jí přitom objevil letmý úsměv, který brumbál opětoval.
„Dáte si se mnou šálek čaje?" Přikývla a posadila se.
Zpět na obsah
Kapitola 5: 5.kapitola: Nečekaná pomoc
První tři týdny školy měla za sebou, učení nebylo snadné, ale Fran bavilo. Zamilovala si přeměňování, formule a kupodivu i lektvary, dalo se říct, že v nich zatím byla nejlepší z ročníku. Více však očekávala od Obrany. V ní jen četli z knihy, byla to strašná nuda. A ta profesorka! Ble, jako ropucha! Jednala s nimi jako s miminy, každou hodinu se musela držet, aby jí něco neodsekla. Co na tom, že byla přímo z Ministerstva? Přesto se na její hodiny připravovala.
Seděla zrovna v knihovně, před sebou knížku zaklínadel. Vypracovávala úkol do kouzelných formulí. Měla jistotu, že ji zde nebude nikdo rušit. Už ho měla skoro hotový, když uslyšela, že si k vedlejšímu stolu někdo sedl. Podle hlasu poznala své spolubydlící.
"Je to strašná šprtka! A neříkej mi, že ne, Josephine!" šeptla rozčíleně Adriana, hnědovlasá dívka, které Fran nepadla do oka hned od začátku. Svou nenávist přenesla na všechny holky v pokoji. Chovaly se k ní odměřeně... stejně jako skoro celá škola.
"Jenom podlejzá profesorům! Já být na jejím místě, tak se du zahrabat někde pod zem." sykla po delší odmlce Adriana. To už Fran nechtěla poslouchat.
"Nikdo ti nebrání, abys šla!" zasyčela na ni Fran při odchodu. V Adrianiných očích uviděla překvapení, které se pak změnilo ve vztek.
"Jak se opovažuješ na mě mluvit?! Ty ..." zastavila ji zlobně.
"Ty co?" zeptala se naschvál posměšně. V hloubi duše pocítila smutek z toho, že ji všichni dokážou jen urážet.
"Smrtijedko!"vyštěkla na ni. Na tohle Fran neměla odpověď, proč si tohle o ní myslí? V očích jí pálily slzy, nechtěla, aby Adriana viděla, že ji pokořila. Rozběhla se, chtěla být co nejdále od nich, knihovny, všeho. Dostala se až k lesu ani nevěděla jak. Opřela se o velký strom, prudce vydechovala. Nakonec to nevydržela a naplno se rozplakala. Sesunula se na zem.
"Proč? Proč nemůžu žít normálně? Proč nemůžu mít normální rodiče? Proč nemůžu mít přátele? Zničili mi celý život, nenávidím je oba, matku i otce." tímhle se trápila už od začátku školy. Nic se nezměnilo, sem tam se s ní zastavil Neville, ale to bylo jen výjimečně. I tak za to byla ráda, radil jí s úkoly z bylinkářství. To bylo vše. Nikdo jiný se s ní nebavil.
Plakala dlouho, začínalo se stmívat. Pomalu se zvedla a otřela si slzy. Chtě nechtě se vydala k hradu. V půli cesty se zhroutila.
Stála na dlouhé cestě, lemované krásnými stromy. Bázlivě se rozhlédla, uviděla vysokou postavu, blížila se k ní. Poznala ho, dala se na útěk, ale on ji hůlkou zastavil ... zmrazil ji na místě. Prohrála. Byla mu vydána napospas.
"Zdravím tě, Francis. Dlouho jsme se neviděli, jaká škoda." pošeptal, když jí obcházel.
"Otče?" hlesla tiše, bála se, co provede dnes.
"Mám pro tebe úkol, dcero! Z pověření našeho Pána." dodal, když zavrtěla hlavou.
"No a? Nesplním ho!" promluvila odvážně, dušička v ní se však třásla. V očích se mu objevil vztek. Přestřelila, pak ji něco napadlo. Už zvedal hůlku, když vykřikla.
"Dobrá... jaký?" bojovně mu pohlédla do očí. "Tak tenhle hnusnej ksicht nikdy nezapomenu." pomyslela si při pohledu na vítězný ... úsměv?
"Možná nebudeš tak neschopná, že bys byla nakonec přeci jen po mne? Pán Zla chystá velkou akci, uskuteční se sice až za dlouho, ale budeš nám nápomocná! Musíš se dostat co nejblíže Brumbálovi a Harrymu Potterovi! Překvapivě nám tvé zařazení k něčemu bude...." dodal zamyšleně.
"Tak o tohle de? Nikdy! Brumbálovi se nikdy nepostavím ... ani Harrymu! Rozumíš? Nesnáším tě!" a bylo to venku ... věděla, že ji potrestá. Po tom, co si dovolila by se nedivila, kdyby ji ... trestu se nedočkala, cítila se jako by ji někdo tahal z propasti. Poslední, co slyšela, byl nenávistný výkřik plný zloby. Pak se probrala...
* * *
Hermiona se byla projít, došla až k Hagridově boudě, která byla stále prázdná. Najednou uslyšela vzlyky. Rozhlédla se a pod stromem uviděla sedící dívku. Chtěla k ní přejít, ale ona se postavila a vydala se zpět k hradu. Ve chvíli, kdy vyšla ze stínu stromu, Hermiona ji poznala. Byla to Francis.
"Co dělala až tady?" podivila se. Do Zapovězeného lesa nešla, potrestat ji tedy nemohla. Vydala se nazpět jinou cestou. Ohlédla se na Fran a ztuhla. Dívčina postava ležela na zemi a ... byla.... Hermiona se k ní vyděšeně rozeběhla.
"Francis?! Co je s tebou? No tak! Prober se!" nevěděla si rady, Franina tvář byla bílá a jakoby stažená strachem, vypadala, že spí...
"Sakra Grangerová...mysli!" chvíli přemýšlela, co to mohlo způsobit. Fran začala něco šeptat. Bohužel jí nerozuměla jí. V tom ji něco napadlo. Vytáhla hůlku a zašeptala jakési obranné kouzlo. Ihned poznala, že zapůsobilo.
"Fran? No tak holka..." poplácala její tváře. Pak už hleděla do hlubokých modrých očí.
* * *
"Někdo se mě pokouší probudit..." uvědomila si, když ucítila něčí ruce na svých tvářích. Otevřela oči, byla zmatená. Ležela na zemi a nad ní se skláněla ... Grangerová?!
"Co se stalo?" zeptala se Hermiona a bedlivě si ji měřila. "Zavedu tě na ošetřovnu." nátáhla k ní ruku. Fran přijala a postavila se.
"To je v pohodě, já nepotřebuji na ošetřovnu.... musím mluvit s Brumbálem! Je to vážné." dořekla a prosebně hleděla na prefektku Nebelvíru.
"Fajn..." překvapila Fran svou odpovědí. Vydaly se k hradu.
"Co se stalo? Plakala jsi..." prohodila do ticha Hermiona.
"Ale..to já jen...nikoho nemám.." přiznala se tiše. "Všichni si myslí, že jsem Smrtijedka ... stejně jako otec.." slzy v
očích zase začaly pálit. Na rameni ucítila Hermioninu ruku.
"To bude dobrý, neboj..." usmála se na ni.
"Ty sis to taky myslela..." podívala se jí do očí. Neuhnula.
"Popravdě, ne. Ale měli jsme strach z toho, že bys mohla být jen nasazený špeh... omlovám se za své chování. Nebylo fér." došly k hlavní bráně.
"To nic, já jsem zvyklá..."
"Kdo se ti pokoušel dostat do hlavy?" zeptala se najednou Hermiona. Fran vykulila oči.
"Jak to víš?" pak si vzpoměla, že Hermiona je nejchytřejší ze školy. "Otec... snažil se mne donutit ke spolupráci...špehování, jak jsi říkala. Odmítla jsem." řekla rychle, když uviděla dívčin pohled. "Zachránila jsi mne, nemá rád, když mu odmlouvám a po tom, co jsem dnes udělala, by mne nejspíš umučil...." otřásla se strachem a odporem.
"Ale to je strašné! Chci říct, je to přeci tvůj otec, to nemůže!" rozčílila se Hermiona, až to Fran udivilo.
"Zkus to vysvětlit jemu." musela se usmát při představě Herimony, domlouvající jejímu otci.
"Aspoň, že už máš lepší náladu. Jsme tady." ukázala na chrlič. "Počkám tady. Heslo je čokoládové žabky." poradila jí a opřela se o stěnu. Fran tedy řekla heslo a vyšla ke dveřím ředitelovy pracovny. Ten jí naštěstí přijal.
"Měl jste pravdu profesore! Zase se o to pokusil..." vychrlila ze sebe a čekala na odpověď.
"Byla jste statečná slečno. Díky vám vím, co měl v plánu." řekl po chvíli. "Nitrozpyt..." pomyslela si.
"Sdělte prosím slečně Grangerové, že jí uděluji 25 bodů za duchapřítomný zásah a pomoc." kývla a vydala se k odchodu.
"Domluvím vám první hodinu nitrobrany. S profesorkou McGonagallovou. Poprosím vás také, aby jste se o ničem nezmiňovala profesorce Umbridgeové." mrkl na ni a vrátil se zpět ke spisům.
"Ty by mě ani nenapadlo." šeptla a vydala se za Hermionou. Už neviděla, jak se jejím slovům usmál.
* * *
"Grangerová!" sykl někdo znechuceně. Hermiona se lekla, hlas však poznala. Byl to Malfoy.
"Co chceš, Peroxide?!" použila Franina slova.
"Tohle si nedovoluj...ty jedna mudlovská šmej..." nedořekl. Někdo se na něj vrhl.
"Dracoušku! Tys mi tak chyběl! Proč jsi se nestavil? Tohle mi nesmíš dělat..." sypala ze sebe Fran, pomohlo to, svůj vztek zameřil na ni, ne na Hermionu. Ta se dala do smíchu.
"Jugsonová! Pusť mě!" ošíval se, vyprostit se mu nepodařilo.
"Necháš ji být, je ti to jasné?!" zašeptala výhružně, aby to slyšel jen on.
"Blonďáčku můj slaďoušký..." cukrovala hlasitě.
"Nebo co?!" zasyčel jí do ucha.
"Říká ti něco pomsta?" uculila se na něj a konečně ho pustila. Odstoupila a přešla k Hermioně, ta se držela za břicho a tekly jí slzy smíchu.
"Tak zatím, Peroxiďáčku!" usmála se na něj a poslala mu, jako provokaci, vzdušný polibek. Dracovi tváře zčervenaly vztekem.
"Tebe se nebojím, slyšíš, Jugsonová?!" křikl, pak se rychle vytratil.
"Teda, jak ty to děláš, že mu to vždycky nandáš?" vydechla Hermiona, když se trochu uklidnila. Fran pokrčila rameny.
"Nebojím se ho." pohlédla na novou kamarádku. Daly se do smíchu. V polovině cesty ke společence našla Fran útržek novin.
"Harry Potter - sprostý lhář! Máme důkazy o tom, že se tento ´výjimečný´ hoch snaží rozsévat jen strach....." četla nahlas úryvek.
četla nahlas úryvek. "To je odporný! Vždyť nelže!" vyjekla rozčileně Fran.
"Nelže. Počkej...jak to víš?" pohlédla na ni překvapeně Hermiona.
"Můj otec je Smrtijed..." připomněla jí. Hermiona pochopila. Pak mávla hůlkou a noviny zmizely.
"Půjdeme. Co říkáš na Obranu?" zavedla řeč na něco jiného. Povídaly si po zbytek cesty. Když vešly do společenské místnosti, smály se zrovna jednomu zážitku, který měla Fran z dětství - seznámení s Malfoyem. Po chvíli si uvědomily, že se na ně většina studentů dívá. Nevšímaly si jich, ale rozloučily se. Fran odešla do ložnice. Holky tam naštěstí nebyly, umyla se a se skvělým pocitem usnula. Už nebyla sama...
Zpět na obsah
Kapitola 6: 6.kapitola - Nevillův zásah
Září se pomalu přehouplo v říjen.Po chvíli nudy se rozhlédla učebnou, jako jediná měla svůj lektvar hotový. Odlila profesorovi vzorek a donesla mu ho ke stolu. Ani na ni nepohlédl, nemusel, věděl, že ho má správně. I kdyby ne, musel se k ní chovat jinak, než k ostatním Nebelvírským, aby nepadl do podezření. Přeci jen to byla dcera Jugsona. Po očku ji sledoval, když mířila zpět ke stolku. Raději se pustil do opravování esejí.
"Ach jo, ještě dvacet minut a já už nemám co dělat..." povzdychla si, náhle ji něco napadlo. Vytáhla si kousek papíru a tužku. Rozhlédla se po sklepení ... co by tak mohla nakreslit? Pečlivě vybírala, byla spokojená. Prohlédla si svůj model a pustila se do kreslení karikatury. Pěkně si s tím vyhrála. Dokončila to přesně se zazvoněním. Rychle výtvor zasunula do složky a vydala se do společenky.
"Fran!" uviděla Nevilla, který na ni mával. Počkala, až ji dojde.
"Ahoj Neve. Jak to šlo?"
"Skvěle, dneska jsme probírali celkem zajímavou rostlinku ... " rozpovídal se. Věděla, že o bylinkářství vydrží mluvit hodiny. U obrazu řekla heslo a oba prošli dovnitř v zapáleném hovoru.
"Au!" narazil někdo do Fran, vykřikla bolestí i překvapením, složka ji vyletěla z ruky a všechny papíry, pergameny a poznámky se jí vysypaly.
"Ale ne..." usykla a pustila se do sbírání, Neville se jí snažil pomoci. Překvapivě nebyl jediný. Hned vedle sebe uviděla rezavou hlavu.
"Nechtěl jsem, promiň." omluvil se jí kluk. Podával jí papíry, když se mu do ruky dostala její dnešní kresba, zarazil se. Chvíli na ni hleděl a pak se rozřehnil na celé kolo. Studenti, kteří se zrovna v místnosti nacházeli, nechápali a ohlíželi se na trojici klečící na zemi. Fran si nemohla pomoct, smích byl nakažlivý. Nevill neodolal a koukl se, co George rozesmálo. Koutky úst mu zacukaly.
"Teda, holka, tys mi dala! Tos dělala ty?" vychrlil na ni George, ona jen kývla. Oči jí slzely ...radostí.
"Frede! Brácho, stav se na skok!" zamával zrzek na ....Fran vyvalila oči, on má dvojče?! Jmenovaný k nim znuděně přišel, ji si podezíravě změřil.
"Překvááápko!" křikl George se smíchem a podal bratrovi papír s karikaturou. Ten si ho vzal. Jeho pohled stál za to. Prstem ukázal na kresbu ..
"To je...to je...?!" vypskl smíchy.
"Jo, Snape!" přisvědčila Fran a urovnala si věci ve složce, pomalu se zvedla. To už se však dvojčata držela za břicha. Samozřejmě už upoutala pozornost všech, ti se k nim blížili a ptali se, o co jde. K Franině překvapení nechali kluci papír kolovat.
"To je skvělý!"
"Bomba, necháme to zarámovat, ne?!" křičeli jeden přes druhého.
"Hele, počkejte. Ustupte trochu a zvedněte to!" snažil se je překřičet Fred. Poslechli. On vytáhl hůlku.
"Engorgio!" pronesl a obrázek se mnohonásobně zvětšil.
"To vypadá.... hustě!" vydechla Fran. Takhle zvětšený to vypadalo...úžasně. A bylo to ještě víc k smíchu.
"Tos kreslila ty?" zeptal se někdo z davu, přikývla. Nastalo rozpačité ticho.
"Aha..." řekl jiný hlas. Na její obranu se ozval Neville.
"Sakra lidi! Vždyť nezáleží na tom, kdo sou její rodiče, ne?! Ale na tom, jaká je ona! To, že je Malfoy hajzl neznamená, že je Fran stejná!" čekal, co mu odpoví. Někteří na něj zírali s otevřenou pusou...byl to vůbec Neville? Jeho slova však zapůsobila.
"Máš pravdu, Neve. Ale jak si máme být jistí, že..." nedořekl Lee.
"Nešpehuju?" šeptla. Otočili se na ni, pár jich kývlo. Čekali, co jim řekne na svou obranu. Chtěla mít přátele, ale také chtěla, aby jí věřili i přesto, že jim nic nevysvětlí. Neměla náladu svěřovat se všem se svým životem.
"Já se nebudu obhajovat. Buď mi věříte, nebo ne. To je na vás. Svého otce, ale nesnáším." dodala a chtěla odejít. Zarazil ji Fred.
"Promiň, my jen mysleli..."
"Že když Peroxid svého otce poslouchá a souhlasí s jeho názory, já dělám to samé?! Lidi nemůžete soudit podle toho, jaké mají rodiče nebo podle toho, jak vypadají! Nebo podle toho, co o nich píšou..." dodala tiše.
"Co o nich píšou? To narážíš na Harryho?" domyslel si rychle George.
"Jo, na Harryho. Nelže... on se vrátil, aspoň to vím díky otci stoprocentně." hlesla smutně. Někteří si mezi sebou začali šeptat.
"Fajn... takže seš na naší straně?" kývla. Dvojčata k ní přistoupila blíže.
"Já jsem George Weasley a tohle je Fred." představil se a podal ji ruku. Přijala ji. Že by o dva nepřátele míň? Ulevilo se jí. Po tom, co se s ní začala kamarádit Hermiona se cítila mnohem lépe, ale teď to bude... "ještě lepší." pomyslela se a usmála se na ně. Představit se jí přišlo více lidí, někteří si však stáli za svou teorií, že je jen špeh nebo lhářka. Moc jich ale nezbývalo. Patřily do nich i holky z pokoje, to Fran mrzelo možná nejvíce.
"Škoda, že tu nebyla Hermiona. Měla by radost." přemýšlela po večeři v pokoji. Ležela na posteli a snažila se na chvíli usnout, v jedenáct měli být na astronomické věži. V tuto dobu už bývala zima, moc se jí tam proto nechtělo.
* * *
"Konečně máme ten den za sebou..." vzdychl Ron a znaveně řekl heslo.
"Harry, přemýšlel jsi o mém návrhu?" šťouchla Hermiona do kamaráda. Kývl.
"A?" zeptala se s očekáváním.
"Myslím..., že to není špatný nápad. Umbridgeová nás toho fakt moc nenaučí. Otázkou je, jestli někdo přijde."
"O to se postarám..." přerušil ji Ronův smích, který mezitím vstoupil do společenky.
"Co se děje, Rone?" hleděla na něj Hermiona, on se svíjel smíchy, jen tak tak se držel na nohou. Harry jí poklepal na rameno a ukázal na jednu stěnu místnosti. Na ní byl pověšen Franin zvětšený obrázek. Hermi si ho pořádně prohlédla.
"To je Snape?" zeptala se nevěřícně. Kluci kývli a ozvala se další salva smíchu, Hermiona neodolala a začala se smát taky. Vždyť kolikrát uvidíte svého profesora lektvarů ve skotské sukni?
"Á, tak už jste si všimli. Fran se to povedlo, co?" uvítal je Fred.
"Fran? To dělala Fran?" optala se Hermiona. Odpovědí jí bylo přikývnutí.
"Podle toho, jakým tónem mluvíš... změnili jste na ni názor?" vychrlila na Freda.
"Jo, většina z nás jo. Díky Nevillovi, tomuhle obrázku i jejím slovům. Mýlili jsme se. To se stává. Aspoň tady skoro před všemi potvrdila, že Harry nelže. Že se Vy-víte-kdo vrátil."
"Nevillovi?" zeptal se nevěřícně Ron.
"Jo. Pěkně nás sjel, pak se přidala i Fran...no a tak nějak se to vyvrbilo... Většina uznala, že je to fajn holka...teda doufáme." mrkl na ně a odběhl za svým bratrem.
"Výborně. Musím pak za ní zajít."
"Fakt myslíš, že je v pohodě?" zeptal se Harry.
"Jo Harry, já to vím! Si s ní někdy promluv, vždyť všem řekla, že mluvíš pravdu. Není jako Malfoy! Ona svou rodinu nemůže vystát...teda kromě babičky." chrlila na něj.
"Možná to zkusím. Co s tím kroužkem?" odvedl řeč.
"O víkendu jdeme do Prasinek, sejdeme se tam. Skvěle se to hodí..." pustila se do plánování Hermiona.
* * *
"Co si o sobě myslí?! Že nakreslí nějakej pitomej obraz a všichni kolem ní budou skákat?!" zuřila Adriana, když vtrhla do pokoje. Zmlkla, pohled se jí zastavil na Fran. Ušklíbla se a přešla ke své posteli, následována Elizabeth.
"To si nemyslím, nechtěla jsem, aby tu kresbu někdo viděl!" sykla ublíženě Fran.
"Keci! To nechápeš. že tě tu hodně lidí nesnáší?!" vrátila jí Adriana.
"Právě, že chápu..." šeptla už tiše a vyšla z pokoje. Smutek na chvíli zvítězil nad radostí. Došla až dolů a přešla k obrazu. Jedním trhnutím ho strhla a kouzlem zmenšila. Fred s Georgem na ni nechápavě hleděli.
"Co kdyby přišel nějaký profesor?" vysvětlila. Vyběhla zpět do ložnice, popadla své věci na Astronomii a opustila věž. Měla ještě dvě hodiny čas.
"Super... co budu dělat?" rozhlédla se po chodbě. Vydala se jedním směrem, rozhodla se trochu si projít hrad, doufala jen, že jí nechytí Filch nebo Umbridgeová...
Zpět na obsah
Kapitola 7: 7.kapitola - Nitrobrana
Prošla mnoho chodeb, trochu ji to unavilo. Vydala se směrem k astronomické věži. Už byla skoro u ní, někdo ji ale zastavil. "Jugsonová! Co tu děláš?!" pohrdavě odfrkl Malfoy.
"To mi ještě tak scházelo..." povzdychla si tiše.
"Cos říkala?"
"Nic, mám dneska astronomii a tohle je jediná cesta, která vede k astronomické věži ... pokud znáš ještě nějakou jinou, Dracoušku, nechám si poradit." odsekla mu. Přešel až těsně k ní.
"Přeháníš, Jugsonová! Navíc jsem prefekt, můžu ti strhnout body!" syčel jí do obličeje. Odhodlaně mu pohlédla do očí.
"Tak proč mi je nesebereš?" chvíli na ni hleděl, neodpověděl však.
"Znám něco lepšího než strhávat body... co takhle..."
"Ať je to cokoli, říkám NE. Nemám náladu se s tebou otravovat, Peroxiďáčku." blýsklo se mu v očích.
"Pane Malfoyi, je zde nějaký problém? Máte doufám důvod, kvůli kterému se tu potulujete tak pozdě." ozval se za nimi pisklavý hlas.
"Dobrý večer, paní profesorko." pozdravili oba. Umbridgeová se zahleděla na Fran.
"Pomáhl jsem jen slečně Jugsonové. Ztratila se a já ji dovedl do cíle, mají astronomii." vysvětloval Malfoy. Zírala by na něj s otevřenou pusou, kdyby před ní nestála ta růžová ropucha. On se jí zastal? V tom něco bude, že by past?
"Dobrá. Poté, co slečnu odvedete, se již netoulejte." zahrozila mu symbolicky tlustým prstem a usmála se na něj. "Fuj!" otřásla se Fran, tohle udělat na ni...
"A vy slečno, můžete být ráda, že vás Draco našel." pohlédla na oba. "Dobrou noc, děti." chodbou se rozléhal už jen její cupitavý krok.
"Dobrou noc, děti?" řekla naštvaně, úplně zapoměla, kdo s ní vlastně je. "Co si myslí?! Ropu..."
"Ty snad nesouhlasíš s profesorkou, Jugsonová?!" vyjel na ni posměšně.
"To je snad moje věc, s kým souhlasím a s kým ne, ne?!" pokrčil rameny a sykl na ni.
"Já myslím, že by sis na to měla dávat pozor!" potom se otočil a s úšklebkem odešel. Dávat pozor? Na co?
"Hej! Peroxide....jaks to myslel?!" křikla za ním. "Přece nemůže vědět o mých snech..." pomyslela si vystrašeně. Vyběhla po schodech, nahoře jí ofoukl prudký studený vítr. Naskočila jí husí kůže.
"Tohle nebude příjemná hodina." povzdychla si a čekala na ostatní.
* * *
"Slečno Jugsonová. Můžete na chvilku?" zastavila ji po čtvrteční hodině přeměňování McGonagallová. Přistoupila k jejímu stolu. Když už ze třídy odešel poslední žák, profesorka promluvila.
"Ředitel vám jistě sdělil, že vás budu vyučovat nitrobranu."
"Ano, oznámil mi to hned po tom druhém snu." odsouhlasila Fran. Minerva se jí zadívala do očí.
"Dobrá, naše hodiny budou probíhat každý pátek. Vyhovovalo by vám to kolem sedmé hodiny večer?" přikývla.
"První hodina bude již tento týden, nezapomeňte na ni. Můžete jít na oběd." propustila ji. Fran tedy zamířila do Velké síně. Ta už byla z poloviny zaplněná, další studenti se postupně trousili. Vydala se ke stolu a rozhlížela se, kde si sedne. Nakonec to za ni vyřešil Neville, který na ni zamával a naznačil jí, aby si přisedla k němu. Uvítala to. Blížila se k volnému místu, v tom ji někdo nastavil nohu a ona zakopla. Nebýt toho, že právě procházela kolem dvojčat, pěkně by si natloukla. Fred ji naštěstí zachytil.
"Díky." vydechla šokovaně.
"Nemáš zač. Nepila jsi něco?" mrkl na ni a pustil ji. Zavrtěla hlavou a usmála se. Přesunula se k Nevillovi.
"Neviděl jsi, kdo to byl?" šeptla na něj.
"Kdo to byl?" zeptal se nechápavě.
"Nějaký milý človíček mi podkopl nohy." vysvětlila mu, on se udiveně rozhlédl a pak neznatelně ukázal prstem ke skupince děvčat sedících vedle dvojčat. Pohlédla ukazovaným směrem. Seděla tam Adriana a smála se. Domyslela si čemu. V krku pocítila hořkost.
"To mě nemůžou nechat na pokoji?" bodla zklamaně vidličkou do brambory.
"Co jsi říkala? Nerozuměl jsem ti."
"Ále nic. Jak ses dneska měl? My ještě máme bylinkářství a vy?"
"Zatím to šlo..., ale po obědě budeme mít OPČM." Fran znechuceně odfrkla a vzpomněla si na včerejší noc.
"To nezávidím. My měli dneska dvouhodinovku, myslela jsem, že mi upadne ruka. Opsali jsme snad celou učebnici. A ten její hlas, ještě teď mě bolí hlava." Nevill se pousmál. Na Umbridgeovou měla většina stejný názor. Chvíli jedli tiše. Pak Nevill z ničeho nic vyhrkl.
"Máš o víkendu čas?" překvapeně na něj pohlédla. "Totiž, vlastně to nepůjde..." dodal po chvíli.
"Co nepůjde?"
"No, jdeme do Prasinek a ... máme tam tajnou schůzku." ztišil hlas.
"Aha, máš pravdu, že to nepůjde. Já do Prasinek ještě nesmím. A co je to vůbec za schůzku?" optala se a strčila si do pusy poslední sousto.
"Myslím, že to ti líp vysvětlí Hermiona."
"Tak jo, zeptám se jí." usmála se a vstala. Rozloučila se i s dvojčaty a vydala se ke skleníkům.
* * *
"Vítám vás, Francis."
"Dobrý večer, paní profesorko." pozdravila slušně a čekala, co se bude dít. Minerva jí prvně seznámila s teorií nitrozpytu a nitrobrany, poté se ujistila, že je jí vše jasné.
"Myslím, že můžeme přejít k praktické výuce." Fran neznatelně kývla, moc se jí nezamlouvalo, že profesorka uvidí kousky jejího života. Na druhou stranu nebylo jiného východiska. Otce jinak zarazit nemohla.
"Pokuste se na nic nemyslet, nepřemýšlet. Žádné city. Rozumíte?"
"Pokusím se." zavřela oči. "Na nic nemyslet? Jak to mám sakra udělat? Vždyť to ani nejde!" běželo jí hlavou. Snažila se uklidnit a udělat to, co po ní profesorka chtěla.
"Připravena?" zaznělo po chvíli kabinetem. Přitakala.
"Legilimens!" pronesla Minerva. Fran to připadalo, jako by se ocitla v nějakém kině, kde byl hlavním programem její dosavadní život. Obrázek střídal obrázek, scéna scénu. Viděla to tak jasně. Otec na ni vytahuje hůlku a trestá ji, protože zapomněla zavřít okno v jeho pokoji. Otec hádající se s matkou ohledně školy. Babička dávající jí pusu na dobrou noc. Tmavá místnost, ve které za trest strávila několik dnů. Otec sesílající na ni další kletbu ... NE!...zarazila se Fran. Nechci to prožít znovu! Tu bolest, ponížení! Najednou se ocitla zpět v kabinetě. Seděla na zemi a po tvářích ji tekly slzy. Zvedla hlavu k profesorce. Ta měla na tváři vyděšený výraz.
"Jste v pořádku, slečno?" zeptala se profesorka přiškrceně. Fran se zmohla jen na kývnutí.
"Myslím...myslím, že to pro dnešek stačilo. Musím vás pochválit, zarazila jste mne." poplácala ji po rameni. Fran se na ni chabě usmála.
"Kdyžtak se po cestě stavte na ošetřovně, pro povzbuzovací lektvar. Uvidíme se příští týden. Dobrou noc a příjemný víkend."
"Dobrou noc, paní profesorko." vrávoravě vyšla z jejího kabinetu. Dojít do Nebelvírské věže jí trvalo déle než obvykle. Cítila se tak slabá, přemýšlela o té hodině i o pohledu profesorky.
"Mimbulus Mimbletonia!" řekl někdo nahlas za jejími zády. Lekla se a trhla sebou. Otočila se na příchozího. Byl to Harry. Trochu se zarazil, když viděl její pobledlou tvář a úlek.
"Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit."
"To nic, to ne ty." zkoumavě si ji prohlížel.
"Stalo se něco?"
"Já totiž...ale nic, nejsem ve své kůži." Harry přikývl a nechal ji projít jako první. Na nic se dál nevyptával. Byla mu vděčná, zapomněla se totiž zeptat, jestli to může prozradit. Po vstupu do společenky se rozhlédla, hledala Hermionu, chtěla se zeptat na tu schůzku. Nemusela hledat dlouho. Seděla jako vždy u krbu.
"Hermiono? Ahoj." oslovená se otočila.
"Ahoj, Fran! Co se stalo? Jsi nějaká bledá!"
"Nic, jsem v pořádku, opravdu! Chtěla jsem se na něco zeptat."
"No copak?"
"Neville se mi při obědě zmínil o nějaké schůzce." zašeptala. Hermionina tvář se vyjasnila pochopením.
"No...jde o to, že nejsme spokojeni s výukou jisté profesorky."
"Ropuchou..." sykla Fran, Hermiona s úsměvem kývla.
"A tak jsme se rozhodli, teda, mě napadlo, že bychom mohli založit kroužek Obrany."
"To je skvělý nápad! A kdo bude učitel?" nadchlo to Francis.
"Harry."
"Ten mě asi do klubu nevezme, co?" posmutněla.
"Harry!" křikla Hermi. Černovlasý kluk k nim přistoupil, následován zrzkem.
"Ano, Herm?"
"Tady Fran se chtěla na něco zeptat." kývla na ni hlavou a povzbudivě na ni mrkla.
"Já, no... jen jsem chtěla vědět, jestli bych se mohla přidat do tvého kroužku..." šeptla nervózně. Harry si ji dlouho měřil.
"Já myslí, že bys mohla, co ty na to Rone?" otočil se na kamaráda. Ten kývl.
"Fakt? To je super. Moc díky!" sedla si naproti Hermiony.
"Ty ses s Malfoyem znala už dřív?" vyhrkl Ron po chvíli ticha, které rušilo pouze škrábání Hermionina brku.
"Jo, už od mala. Ale nepadli jsme si do oka. Já ho od první chvíle nesnášela, z části i proto, že mi ho nutili rodiče."
"Ježíš, já bych v jeho přítomnosti nepřežil. Ty sis s ním asi poradila, co? Podle toho jak si ho setřela tady." zasmál se Ron. Pokrčila rameny, nevěděla, co na to říct.
Po půl hodince se s nimi rozloučila. Se skvělým pocitem, že už se s ní baví i Harry a Ron, se vydala do pokoje. Tam na ni čekalo nemilé překvapení...
Zpět na obsah
Kapitola 8: 8.kapitola - Proč?
Vešla do ložnice, v první chvíli si myslela, že je tam sama. Bylo tam nezvyklé ticho. Rozhlédla se po pokoji, holky seděly na postelích a pozorovaly ji. Až na Adrianu, ta tam vůbec nebyla.
"Aspoň se nebudeme hádat." oddychla si Fran. Pomalu se blížila k posteli. Nepamatovala se, že by zatahovala, ale bez otázek závěsy odhrnula. Nemohla uvěřit tomu, co vidí. Všechny její výkresy byly na kousky.
"To ne..." hlesla tiše a svezla se na kolena, do očí se jí draly slzy. Rukama začala prohrabávat hromádku papíru. Na kresbách jí až tak nezáleželo. Myslela jen na to, co bylo vloženo mezi ně. Fotka babičky. Mohla jen doufat, že není také roztržená. Bohužel, její jediná vzpomínka na ženu, díky které ví, že existuje i láska a odpuštění, byla zničená. Vytáhla všechny části a snažila se je dát dohromady. Moc jí to nešlo. Nevydržela to a rozplakala se naplno. Na jejím rameni se najednou ocitla čísi ruka. Vzhlédla, nad ní stála Annie.
"My jí varovaly, vážně! Nedala si říct, nechtěla slyšet, že už to přehání. Promiň..." špitla. Fran se zmohla jen na zakroucení hlavou. Kdosi jí podal kapesník.
"To je tvoje babička?" pouze přikývla.
"Máš ji hodně ráda, viď?"
"Je to jediná osoba, kterou mám..." dotkla se hrany fotky. Fran po chvíli ticha zvedla hlavu a pohlédla na tři spolubydlící, které stály kolem její postele. Všechny měly na jazyku spoustu otázek, osmělila se Josephine.
"Můžu se zeptat, proč jsi... proč jsi omdlela po zařazování?" zeptala se nejistě.
"No ... upřímně, bála jsem se trestu."
"Trestu?!" vyděsily se.
"Jo, nedostala jsem se tam, kde si rodiče přáli."
"A to kde?" ozvala se Bethy. Odpověď jim, ale byla jasná.
"Do Zmijozelu."
"Ty bláho, nechtěla bych tvoje rodiče..." Fran se pousmála. To holkám dodalo odvahu a rozpovídaly se. Otázka míjela otázku. Ztichly až když se dveře do pokoje otevřely, vešla Adriana. Na chvíli se při pohledu na jejich hlouček zastavila, pak přešla ke své posteli a začala přehazovat věci v kufru. Ve vzduchu visela hádka a dusno by se dalo krájet. Ticho přerušila Franina tichá otázka.
"Proč?"
"Co proč?!"
"Proč jsi to roztrhala? Jaký jsi měla důvod?" něco ve Franině hlase Adrianu přimělo otočit se. Smutek a výčitky v jejích očích ji zarazily. Uvědomila si, že asi vážně přestřelila. Nedala to však znát. Pohrdlivě si ji změřila.
"Ty výkresy? Jednoduše se mi nelíbily."
"Já ale nemyslím výkresy, ty jsou mi šumák! Nakreslím si nové! Zničila jsi mi fotku mé babičky."
"A tos jako měla jenom jednu?" zeptala se znuděně.
"Jo, jenom jednu!"
"No, bóže, si pořídíš novou!" odfrkla Adriana.
"Tak to asi ne! Rodiče mi všechny fotky zabavují."
"A koho zajímá, co dělají tvoji rodiče?! Budeš bez fotky, šmitec!" odpověď se neozvala.
"Super, konečně ztichla..." pomyslela si Adriana.
"Proč mě tak nesnášíš?" ozvalo se znovu od okna.
"Dobrá otázka..., proč ty nesnášíš mě?!" Fran vyvalila oči překvapením, stoupla si a přešla k Adrianě. Chytila ji za paži a otočila ji čelem k sobě.
"Co to sakra...!"
"Já že tě nesnáším?! Kdo ti to řekl? Ty se ke mě od první chvíle chováš hnusně! Slovní narážky bych možná přežila, ale to co jsi udělala dneska ... pro to omluva není." skoro křičela Fran, do očí jí znovu vstoupily slzy.
"A i kdybych tě z celého srdce nesnášela, rozhodně bych ti neroztrhala to, co je ti nadevše drahé! Neodháněla bych od tebe ostatní. Nechala bych na nich, aby si o tobě udělali úsudek!" Adriana neměla slov, pomalu vstřebávala její slova.
"Jsi strašně zlá, víš to?" dodala na konec Francis a chtěla odejít.
"Já že jsem zlá? A co tvoje rodina?! Jsou to Smrtijedi, umučili a zabili hodně lidí!" vykřikla najednou hnědovláska.
"Já ale nejsem stená jako oni! Nejsem na své rodiče hrdá! Nenávidím je!" slzy už se jí svezly po tváři.
"Ha, to ti mám jako sežrat? Teď když je Vy-víte-kdo zpátky se musíte mít jak v bavlnce!"
"Ty si asi vážně natvrdlá! Neznáš moje rodiče, tak o nich nemluv! Ty nevíš jaké to je, když jsi za každou maličkost bolestně trestána. Když tě doma považují za neschopnou a všechno ti vyčítají...!" vypálila na Adrianu Fran, to co odpověděla, nikdo z děvčat neočekával.
"Vím..." vysoukala ze sebe Adriana a otočila se k nim zády. Holky po sobě nechápavě hleděly. Fran si Adrianu obešla a koukla se jí do očí.
"Cos to řekla?" zdálo se jí to, nebo v jejích očích taky viděla slzy?
"Jen, že jsme na tom skoro stejně!" uhla pohledem.
"Jak skoro stejně?! Vždyť tvoje rodina sympatizuje s Brumbálem, ne?" Adriana kývla a vzlykla. Fran jí dala kapesník a ona si sedla na postel.
"Já... oni jsou tak přísní. Kdyby zjistili, že jsem s tebou v pokoji... vzali by si mě domů a ještě mi vynadali, že jsem ve stejné koleji." Fran začalo pomalu svítat, proč se k ní chovala tak hnusně.
"Fajn, ale to pořád není důvod k tomu, aby jsi mě pomlouvala a trhala moje věci! Stačilo se se mnou nebavit. Víš jak jsem se cítila? Bez přátel. Všichni mi něco vyčítali..."
"Bez přátel? Vždyť..." pochopila na co Adriana naráží.
"Jo, nyní už kamarády mám, první kamarády v životě. Vzpomeň si ale, jak se ke mě všichni chovali na začátku! Hlavně ty!"
"Já...Já se to... omlouvám se." pohlédla Fran do očí. Ta se na ni překvapeně koukla.
"Vím, omluva to nespraví..." hlesla tiše. "Ale ..." vydala se k její posteli.
"Ale co?" zeptala se nechápavě Fran. To už Adriana stála nad hromádkou papíru a vytahovala hůlku. Něco zamumlala a ... fotka byla jako nová. Adriana ji zvedla a podala ji Fran.
"Dík..." šeptla. Holky dvojici tiše pozorovaly. Teď se jim na tvářích objevil slabý úsměv.
"Vážně se omlouvám..." to už Fran nevnímala a Adrianu objala.
"Ty mi odpouštíš?"vydechla překvapeně.
"Nooo, to si ještě rozmyslím..." usmála se na ni. "Žádné pomlouvání, ju?" Adri kývla.
"A ty tvoje kresby... jsou moc krásné." špitla ještě tiše. Fran jen mávla rukou.
Povídaly si dlouho do noci, za ten měsíc toho bylo opravdu hodně. Když Fran usínala, věděla, že už je pevně rozhodnutá o tom, co poví Brumbálovi.
* * *
Víkend si Fran skvěle užila, s holkama blbly u jezera. Kreslila i jejich portréty a karikatury. Poté, co se vrátili studenti z Prasinek, se vydaly do hradu. Chtěla se dozvědět co nejvíce informací o kroužku. Na první schůzku se strašně těšila. Spolubydlící s ní její nadšení sdílely. To však trochu pohaslo, když si uvědomila, kolik má úkolů. Psala je skoro celou neděli, naštěstí jí pomohla Hermiona. Večer pak ve společence hráli Řachavého Petra nebo šachy. Nikomu se nechtělo myslet na pondělní den, školní den.
"Ach ne, zítra máme zase lektvary!" vzdychla utrápeně Elizabeth.
"Fran, jak to děláš, že se ti to skoro vždycky povede?" žduchla Adri do Fran, která seděla v rohu její postele.
"Já nevím...řídím se návodem, nebo mám skrytej talent." mrkla na holky s úsměvem. Náhle někdo zaklepal. Ve dveřích se objevila Hermionina hlava.
"Ahojte. Fran? Mám pro tebe vzkaz od ředitele."
"Jaký? Mám k němu přijít? Teď?"
"Ne, až zítra. V pět hodin. Jestli chceš, půjdu zase s tebou."
"Tak jo. Ve tři čtvrtě ve společence, hm?" Hermiona se na ni usmála.
"Fajn, budu tam. Dobrou holky."
"Dobrou."
Po odchodu prefektky se Fran ocitla pod palbou otázek. Pokoj se však brzo ponořil do ticha, přeci jen byla zítra škola.
Zpět na obsah
Kapitola 9: 9.kapitola - BA
"Ch jó! Kdo to vymyslel?! Dvouhodinovka lektvarů hned v pondělí…" odfrkla si Annie.
"Já zas nechápu, proč je má Nebelvír vždycky se Zmijozelem." Zamručela Josephin a mazala si topinku máslem.
"Pořád ale lepší, že je máme před obědem. Nevim nevim, jak by to dopadlo, kdyby dneska byly po obědě jako ve středu…" dodala ironicky Adriana a koukla se k profesorskému stolu. Holky se ušklíbly. Po snídani se vydaly do učebny formulí. Hodiny s maličkým Kratiknotem zbožňovali snad všichni.
Před týdnem už všichni zvládli levitační kouzlo a dnes měli začít s něčím novým a trochu složitějším. Fran, která zvládla levitační kouzlo jako první, se moc těšila. Po zazvonění se všichni posadili na svá místa, profesor začal s teoretickým výkladem.
"Pane profesore? Neprobírá se přivolávací kouzlo až ve čtvrtém ročníku?" zeptala se Fran nejistě.
"Jste všímavá slečno. Ve čtvrtém ročníku budeme přivolávat těžší předměty. My začneme s něčím jednodušším. Malé a blízko umístěné věci…abych byl přesný. Je však pravdou, že jste první 1. ročník, který se toto kouzlo učí už teď. Do osnov prváků bylo zařazeno až letos, po pečlivém zvážení a na doporučení Brumbála…možná si domyslíte, proč." Vysvětloval Kratiknot.
"Ano, to ano…" špitla Fran. Od Harryho se dozvěděla skoro všechno, co se při Turnaji odehrálo…bohužel nejen od něj. Otec se tehdy vrátil pozdě a strašně rozzuřený. Svůj vztek si samozřejmě vybil na ní. Na památku jí zůstala podlouhlá jizva…
"Fran!" sykla na ni Adriana. Vytrhla ji ze smutných úvah.
"Co? Co se děje?" rozhlédla se trochu zmateně. Spolužáci bezvýsledně mávali hůlkami.
"Máme si vyzkoušet to kouzlo, a ty tu sedíš a vejráš do blba…" odpověděla jí pobaveně. Fran se na ni zašklebila a začala hledat v učebnici správnou formuli.
"Tam to ještě není, jsme první, kdo se to učí tak brzo, pamatuješ?"
"A jó!" bouchla se do čela. Tím na sebe upoutala profesorovu pozornost.
"Slečno Jugsonová! Můžete se pokusit přivolat toto pero?" bezmocně se rozhlédla, všichni teď na ni hleděli. "Jak jen bylo to kouzlo?" vzpomínala na formuli, kterou jí říkal Harry při svém vyprávění.
"Accio!" šeptla jí Bethy. Fran na ni vděčně pohlédla, neušlo jí však, jak se na Beth podívala Adriana…naštvaně. Hodila to za hlavu a napřímila se, vytáhla hůlku a s vyslovením formule na pero zamířila. To se ku překvapení všech opravdu zvedlo a blížilo se k ní.
"Výborně! Opět jste to zvládla na poprvé! 15 bodů pro vás slečno! Kdo další?" zeptal se Kratiknot šťastně a rozhlédl se po třídě.
"To bylo fakt úžasný! Fakt sto dělala poprvé?" ptala se jí nadšeně Annie, když mířily do sklepení. Fran přikývla. Po očku sledovala Adrianu, bylo na ni vidět, že jí trochu závidí. Fran však byla šťastná, že už se nehádají, takže svou otázku "Co tě zase sakra žere?!", spolkla.
Lektvary proběhly jako vždy. Snape jim sebral asi 50 bodů a na všechny Nebelvírské plival jenom jed. Po obědě je čekalo už jen bylinkářství.
* * *
"Ahoj Hermi. Tak co, jdeme? Máme nejvyšší čas."
"Jasně." Spolu se vydaly k Brumbálovi. Hermiona na ni opět čekala dole…
"Dobrý den, Francis." Přivítal ji ředitel mile.
"Dobrý den." přijala nabízené křeslo.
"Víte, proč jsme zde." když kývla, pokračoval. "Sehnal jsem vám místo v jedné prestižní umělecké škole. Musím jen znát váš názor. Nezměnil se náhodou?" zeptal se jí, podle jeho úsměvu však usoudila, že její odpověď už zná.
"Rozmyslela…"
"To je dobře. Slyšel jsem, že jste jedna z nejlepších studentek v ročníku…" Fran tohle nečekala a trochu zrudla…
"Vím také, jak proběhla vaše první hodina nitrobrany. Pokud se neurazíte, byl bych rád,kdyby mne profesorka McGonagallová informovala o vašich výsledcích."
"Jistě, já…mohla bych to říci Hermioně a…"
"Ano, můžete." Usmál se na ni. Zvedla se a když nic nenamítal vydala se ke dveřím.
"Moc vám děkuji, pane řediteli. Nashledanou." pokývl ji hlavou. Vydala se za Hermionou.
* * *
"Tak jak to dopadlo?"
"Fajn… odmítla jsem." Hermiona se široce usmála a objala ji.
"Musím ti něco říct, i klukům…"
"Co? Není to nic vážného?"
"Vážného…ani tak ne, ale je to důležité." pomalu se vydaly na večeři. Narazili tam i na Harryho a Rona.
"Harry, Rone…ahoj. Můžete pak počkat ve společence? Chtěla bych vám něco říct." kluci se na ni překvapeně otočili, ale souhlasili. Všichni do sebe naházeli večeři a společně odešli.
"Tak co jsi chtěla?" zeptal se Harry, když už seděl pohodlně usazený u krbu.
"Víte, jak jsem vám říkala o těch snech…" přikývli. "Já..chodím na nitobranu, k profesorce McGonagallové. Poprvé jsem tam byla v pátek."
"Proto si byla tak …"
"Jo, ono… nebylo to moc příjemné." dodala přiškrceným hlasem Fran.
"Hlavní je, že ti to pomůže, ne?" řekl světácky Ron a rozbalil si čokoládovou žabku.
"To jo. Stejně tak doufám, že mi pomůže Harryho kroužek." otočila se na jmenovaného.
"To doufáme, že všem…" dodala s úsměvem Hermiona. Fran se zvedla.
"Až bude první schůzka dáme vědět, jo?" zavolala na ni Hermiona. Fran kývla a vklouzla do ložnice.
* * *
"Fran? Psst…" ozvalo se jí za zády v knihovně. Byla středa, vypracovávala si úkol do přeměňování.
"Ahoj, co se děje?"
"Dneska, před osmou ve společence. Bude první schůzka.K místu konání půjdem spolu." Fran nadšeně kývla. Hermiona se na ni usmála a odešla.
"Páni…já se tak těším!" zaklapla knihu a rozeběhla se do věže.Deset minut před osmou už stepovala u východu. Chvíli po ní dorazil i Harry, Ron a Hermiona. Svůj skvělý plánek měl Harry připravený. Prošli na chodbu a vydali se ke schodům. Tam je dohonili Ginny a Nevill.
"Kde vlastně jdeme?"
"Do sedmého patra… je tam Komnata nejvyšší potřeby…pak ti to vysvětlím." šeptla Hermiona, když uviděla Franin pohled. Dorazili před starodávný gobelín a Harry začal přecházet podél stěny. K Franinu údivu se zeď začala měnit v krásně zdobené dveře.Harry je otevřel a všichni vešli.
"Páni! To je nádhera!" vydechla.
"To jo! Koukněte na ty knihy." ozvala se Hermiona a s jednou se hned posadila. Postupně přicházeli ostatní členové. Mohlo se začít. Poté, co si Harryho zvolili za vedoucího, si vybrali název : Brumbálova armáda. Fran se to strašně líbilo, měla pocit, že konečně dělá něco správného…
Zpět na obsah
Kapitola 10: 10.kapitola - Vzpomínky ...
Hodiny Obrany s Harrym byly úžasné. Musela uznat, že je v tom opravdu dobrý a že ví, o čem mluví. Schůzky byly nepravidelně a Hermiona jim proto na jedné schůzce rozdala kouzelné galeony. Byl to skvělý nápad, ale Fran to, stejně jako Harrymu, připomínalo Znamení Zla. Znamení, které měl její otec vypálené na ruce. Mince se osvědčily. I když Fran ani žádnou nepotřebovala. Za Hermionou, Harrym nebo Ronem chodila snad každý den, aby se zeptala, kdy bude další schůzka. BA jedním slovem zbožňovala. V prvních chvílích se obávala, aby to, co dělají, neprozradila při hodinách nitrobrany. Naštěstí tak daleko profesorka nikdy nezašla. Buď ji zarazila samotná Fran nebo to ukončila McGonagallová, ta se dlouho nemohla přenést přes to, co Fran otec dělal.
Podobně tomu bylo i na jejich druhé listopadové hodině. Fran celý týden trénovala, takže doufala, že se jí to vyplatí. Při několika prvních pokusech profesorku zarazila hned na začátku.
"Výborně, dnes vás musím pochválit, Francis. Hodinu od hodiny se zlepšujete." usmála se na ni profesorka. "Vyzkoušíme si to naposledy." Fran přikývla a očistila svou mysl. Po vyslovení kouzla zablokovala všechny své vzpomínky a myšlenky. Stalo se však něco, co neočekávala. Zaplavil ji neznámý pocit. Najednou se cítila strašně slabá, jako by z ní někdo vysál všechnu její sílu. Hlavou se jí začaly honit vzpomínky...Mohla tak znovu, alespoň na chvíli vidět svou první návštěvu u babičky, okamžik, kdy se udobřila s Hermionou...a mnoho dalších radostných věcí ...Ano, radostných, šťastných vzpomínek, které snad ani nebyly.... Při téhle myšlence se zarazila. Tím i profesorčino kouzlo.
"Co to... ? Proč to...?" vysoukala zmateně, více nestihla. Před tím, než upadla do bezvědomí, slyšela vystrašený hlas McGonagallové.
"Francis, stalo se něco? Jste v pořádku?!" nic víc už nevnímala... jen tmu, která ji zcela pohltila.
* * *
"Nevím, prostě mi tam omdlela! Ještě nikdy se jí to nestalo. Ano, na začátku byla na zhroucení, když si to všechno musela prožít znovu, ale nikdy..." vysvětlovala přiškrceně profesorka řediteli.
"Víte, Albusi. Dnes jsem jí pochválila. Několikrát mne zastavila, ale pak...bylo to velice divné."
"V čem?"
"Ze začátku se zdálo, že se jí to opět podaří. Její mysl byla dokonale uzavřená. Najednou však povolila..." vysvětlovala zachmuřeně.
"Ještě mě udivilo to, že ty vzpomínky byly všechny šťastné....jste seznámen s tím, jak probíhaly předešlé schůzky, takže..." Brumbál přikývl, Minerva pokračovala.
"Myslím si, že si to nakonec uvědomila také, a proto mne zastavila....Přišlo mi, jako by její myšlenky kdosi ovládal, Albusi..."
"Jste si jistá? To, co říkáte, Minervo, to je velice vážné." tiše zareagoval ředitel.
"Myslím, že ano. Mohla jsem si v ní číst, jako v otevřené knize. To se mi nepovedlo ani napoprvé..." Brumbál chvíli mlčel, Minerva na něj pohlédla s obavami.
"Co to všechno znamená?" vytrhl je z tichého uvažování Franin unavený hlas. Ani si nevšimli, že už je vzhůru a dlouhou dobu je pozoruje.
"Slečno Jugsonová... jak vám je?" zeptala se opatrně Minerva.
"Už lépe, děkuji."
"Francis, mohla by jste nám říci, co přesně se při vaší dnešní hodině stalo?" poprosil ji Brumbál. Přikývla a pomalu se rozpovídala.
"No a pak jsem omdlela. Teď jsem tady..." ředitel přecházel kolem postele.
"Měla jste, alespoň na chvíli, pocit, že svou mysl sdílíte ještě s někým jiným?" zamyslela se. Cítila se... jako by ty vzpomínky ani nebyly její... "A taky že ne! Ne všechny!" uvědomila si.
"Ano! Tedy, nějaké vzpomínky... ony nebyly moje, nikdy jsem nic takového neprožila." snažila se vysvětlit. Brumbál jen kývl a cosi pošeptal McGonagallové. Kývl na rozloučenou a opustil ošetřovnu. Pohlédla na profesorku.
"Naše hodiny budou probíhat třikrát týdně. Před spaním...vlastně kdykoli, se snažte uzavřít svou mysl, ano? Začíná to být nebezpečné..." šeptla nakonec neurčitě a s přáním dobré noci odešla.
"Teď už fakt nic nechápu. Co se zas děje?! Co je nebezpečné?" zašeptala si pro sebe.
"Někdo ti vlezl do hlavy, za bílého dne! To se děje!" proběhlo jí hlavou. Otřásla se jen při pomyšlení na ty, kteří by byli něčeho takového schopni. Smrtijedi. Nechápala ale, proč by něco takového dělali. Proč by jí mysl zaplnili zrovna šťastnými vzpomínkami...
* * *
"Já jsem opravdu v pořádku! No ták, madame Pomfreyová... pusťte mě." přemlouvala už hodnou chvíli ošetřovatelku. Nevěděla z jakého důvodu, ale na ošetřovně strávila tři dny.
"No tak si běžte! Vždyť já tu ani nemusím být! Stejně si děláte, co chcete..." zaslechla ještě Fran, když rychle opouštěla ošetřovnu. Co kdyby si to náhodou rozmyslela a nepustila ji? Zhluboka se nadechla.
"Konečně!" vydechla si a vydala se do věže. Večeřela už na ošetřovně. Byla zrovna v půli cesty a přemýšlela nad tím, jaká je škoda, že zmeškala jednu schůzku BA, když jí někdo vyrušil.
"Co že tak sama, Jugsonová?!" s trhnutím se otočila, nikoho tu nečekala.
"Kde jsi nechal svoje Trolly, Peroxiďáčku?" oplatila mu stejnou mincí. Přistoupil až k ní.
"To tě nemusí zajímat!" sykl. "Mimochodem...pozdravuje tě otec." pronesl a se zadostiučiněním sledoval její výraz. Fran zbledla. Po zádech jí přejel mráz.
"Můj nebo tvůj?" zeptala se klidným hlasem opovržlivě. Uvnitř ale tak klidná nebyla.
"Oba..." uchechtl se.
"Tak jim vyřiď..." začala tiše. "Že bych byla ráda...kdyby na mě zapomněli!" Malfoyovi zamrzl úsměv na rtech. O krok se k ní přiblížil.
"To bohužel nepůjde, jsi pro ně až moc..." zarazil se. Vypadal, jako by si chtěl jednu vrazit.
"Jsem pro ně co?! No tak Dracoušku...snad jsi neprozradil něco tajného." zeptala se ho posměšně, když uviděla jeho výraz. V hloubi duše se ale chtěla dozvědět, co tím myslel. Moc to chtěla zjistit.
"Nezahrávej si se mnou Jugsonová, nemuselo by se ti to vyplatit!"
"Víš...mě už se nevyplatilo věcí, že mě jedna navíc nevytrhne." usmála se na něj zářivě. Otočila se k odchodu.
"Říkám ti, dej si pozor!" prskl naštvaně.
"Na tebe, ne?!" zasmála se. Najednou ji něco odhodilo, skončila na zemi. Ztěžka se zvedla do kleku. Malfoy měl v ruce hůlku.
"Příště to bude horší!" řekl tajemně a odkráčel pryč. Fran si mnula bolavý loket a koleno.
"Hajzle jeden hnusnej!" ulevila si. S námahou se postavila a kulhala směrem ke schodům. Po chvíli opět uslyšela kroky.
"Fran? Jsi to ty? Ahoj! No konečně! Už tě pustili?" Fran si oddechla, byla to Hermiona.
"Jo, před chvílí." odpověděla kamarádce a snažila se při tom potlačit syknutí.
"To je fajn, že už jsi v ..." Hermiona se zasekla. Pořádně si Fran prohlédla.
"Omyl, nejsi v pořádku, co se stalo?!" přistoupila k ní a vyhrnula jí rukáv u ruky, za kterou se držela. Loket měla celý odřený a napuchlý.
"To nic, Herm. To bude dobrý." snažila se to zamluvit.
"Mě nic neutajíš. Kdo to byl?!"
"Malfoy." špitla tiše.
"Magor jeden pošahanej!" zanadávala si Hermiona. Pak vytáhla hůlku a pustila se do ošetřování bolavých míst.
"Já bych se mu snad ubránila, hlavně teď, když navštěvuji BA, ale ten úchyl na mě zaútočil zezadu. Já pak odletěla o pár metrů dopředu a pěkně si natloukla..." řekla zlobně.
"No, to je jeho styl ... útočit zezadu, minulý rok to zkusil na Harryho..." povídala Hermiona, zatímco léčila Franiny boule a odřeniny.
"Zkusil? Co se stalo?" začala se zajímat.
"Přišel Moody a proměnil ho ve fretku." uchichtla se Hermiona. "Už je to dobrý." dodala ještě, schovala hůlku a vydala se chodbou dál.
"Ve fretku?" zeptala se užasle Fran a následovala ji.
"Hm, mělas to vidět, jak pak zdrhal, když ho McGonagallová proměnila zpátky." usmála se Hermi.
"Musel to bejt zážitek za všechny prachy, co?" rozesmála se Fran.
"To teda byl, Ron z toho měl Vánoce."
"Dovedu si to živě představit..." zakřenila se na kamarádku a řekla heslo.
"Super, konečně zpátky!" vydechla šťastně. Hermiona se na ni usmála. Obě se vydaly ke krbu, u kterého seděli Harry a Ron.
Zpět na obsah
Kapitola 11: 11.kapitola - Konečně úspěch
Po incidentu s Malfoyem se Fran odhodlala k razantnímu kroku. Od Hermiony a dvojčat se dozvěděla něco málo o neverbálních zaklínadlech a zaujalo ji to natolik, že se rozhodla, že by nebylo na škodu se jich pár naučit. O tom, co dělá, nikomu neřekla. Ani Hermioně.
Pro více informací se vydala do knihovny. Knih o tomto druhu čarování našla opravdu mnoho, vybrala si jich proto jen pár a odnesla si je do ložnice, kde je schovala do kufru. Věděla, že by se holky zbytečně vyptávaly.
Po večerech se tedy začala vzdělávat. Jelikož si to neměla kde vyzkoušet a neměla ani nikoho, kdo by jí kontroloval, moc nepokročila. Snažila se dál...
„Hermiono, mohla bych tě o něco poprosit?"
„Jasně! Co potřebuješ?"
„Já mám dneska hodinu s McGonagallovou.... a má mi přijít dopis od babičky. Tak jestli by jsi té sově vzala dopis a dala jí kousek jídla a trochu vody."
„A nepoletí ta sova náhodou za tebou?" zeptala se trochu zmateně Hermiona.
„Nee, ona ví, že má létat jen sem. Je to moc důležité, prosím..."
„Klidně, počkám tu pak na tebe, jo?" Fran se na kamarádku usmála.
„Opravdu děkuju."
„Nemáš zač. A jdi už nebo přijdeš pozdě," popohnala ji Hermi. Fran jen kývla a prošla otvorem. Přála si, aby potkala Malfoye a dala mu, co proto. Nestála však o další pochroumaný loket. Zamyšleně zaklepala na dveře profesorčina kabinetu. Ty se otevřely a stála v nich... Umbridgeová.
„Ah... dobrý večer, paní profesorko," dostala ze sebe zaraženě Fran.
„Dobrý večer, slečno Jugsonová. Copak tu děláte, takhle pozdě, co?" zapištěla na ni svým odporným nasládlým hlasem Ropucha.
„Noo... já..." Nevěděla, co odpovědět.
„Přišla za mnou!" ozvalo se za zády Umbridgeové. Ta neznatelně nadskočila.
„Za vámi? Tak pozdě?!" otočila se na Minervu Ropucha.
„Pozdě? Promiňte Dolores, ale po večerce ještě není. Zde se slečnou musím probrat některé její práce. Omluvíte nás?" pohlédla na růžově oděnou ženu McGonagallová.
„Vy mne snad vyhazujete?!"
„Oh... to bych si přeci nedovolila!" pronesla Minerva, Fran v jejím hlase zaslechla špetku pobavení. „Se slečnou potřebuji mluvit o samotě," dokončila ještě a ústa stáhla do tenké linky. Dolores se nakvašeně otočila, povýšeně pohlédla na Fran a odcupitala chodbou pryč.
„Tak, to bychom měly..." řekla si profesorka spíše pro sebe a ustoupila ze dveří, aby mohla Fran vejít. Postavila se opět do prostřed místnosti, jako obvykle.
„Dnes Vás nebudu moc namáhat a pokoušet.... začneme zlehka, pustím vás dříve." Fran pouze přikývla. Byla to jejich první hodina od té doby, co omdlela. První hodina po dvou týdnech.
„Připravte svou mysl, očistěte ji..." začala jako obvykle McGonagallová. Fran už ji neposlouchala, ponořila se jen do sebe. Snažila se zatlačit své vzpomínky a potají doufala, že se jí nestane to, co minule.
„Legilimens!" rozezněl se hlas profesorky učebnou. Více už Fran nevnímala...
„Albusi, tohle už není samo sebou, něco se děje. Něco se chystá..." rázovala si to Minerva po ředitelově pracovně. Nevěděla si rady.
„Bohužel s Vámi musím souhlasit, drahá Minervo. Myslím, že si to uvědomuje i samotná Francis. Nezbývá nám však nic jiného, než čekat. Pokusím se zapojit do pátrání Řád..." pronesl tiše a zamyšleně Brumbál.
„Fran! No tak holka, prober se!" cítila, jak jí někdo třese ramenem. Pomalu otevřela oči.
„Ale néé, zase? Co tu sakra dělám?!" zaúpěla.
„No... omdlela jsi, hned na začátku hodiny," špitla Hermiona. Fran se chtěla posadit, nešlo jí to.
„Já... nemám vůbec žádnou sílu..." šeptla. „To mě chce takhle zničit?" povzdychla si unaveně.
„Myslíš..." Přikývla.
„Jo, myslím jeho a jeho kumpány. Zajímalo by mne ale, jak může vědět, kdy mám nitrobranu. Kdy je ta nejvhodnější chvíle k ovládnutí mého těla, myšlenek..."
„To nevím, Fran...." pohlédla Hermiona lítostivě na kamarádku.
„Jak já ho nenávidím!" vzlykla najednou Fran. Hermiona nevěděla, co na to říci.
„Málem bych zapomněla... mám tu pro tebe ten dopis." Mrkla na kamarádku a podala ji malou obálku. Doufala, že jí alespoň tohle zvedne náladu. Fran obálku hned roztrhla a dala se do čtení. Úsměv, který se jí na tváři objevil, když jí Hermiona podávala psaní, pomalu mizel. Fran se teď tvářila... zoufale.
„Stalo se něco?" zeptala se Hermi, ona jí jen neznatelně přikývla.
„Vánoce budu muset trávit doma..." Tahle věta vypovídala za vše.
„A nedalo by se to zařídit nějak jinak? Nemohla by jsi zůstat tady? V Bradavicích?" ptal se jí Harry sedící v křesle u krbu.
„Já bych dala cokoli za to, abych zde mohla zůstat!" odpověděla mu Fran. Namočila si brk do inkoustu a pokračovala v psaní domácího úkolu do Přeměňování.
„Sakra!" zanadávala, když na pergamenu udělala kaňku. Hermiona jen líně mávla hůlkou a skvrna zmizela. Fran se na ni vděčně usmála. Hermi se pak začetla do nějaké knihy.
„Já už na to nemám!" vzdychla po chvíli Fran hlasitě. „Když si představím, co mne doma čeká..." vydechla beznadějně. Při poslední hodině nitrobrany to viděla tak jasně.
„No tak, Fran, nesmíš na to myslet, jen tě to více znervózňuje a deptá," snažila se jí pomoci Hermiona.
„Hele, kdy bude další schůzka Armády?" snažil se odvést řeč jinam Ron. Ostatní pochopili.
„Doufám, že co nejdřív. Tréninky teď před Vánocema ubydou, takže snad bude více času," usmál se na kamarády Harry.
„Co chceš probírat na další hodině?" zeptal se ho George, který jejich debatu zaslechl a prahl po novinkách.
„No, říkal jsem si, že..." Fran si náhle něco uvědomila. Zvedla se a odložila věci do školy.
„Hned příjdu," zahlásila na odchodu a otevřela portrét. Ostatní její odchod nekomentovali.
„Dej mi místnost, kde bych mohla trénovat neverbální zaklínadla." Své přání si pořád opakovala. Otevřela oči a zastavila se přede dveřmi. S výsledkem byla spokojena.
„Konečně mám kde trénovat!" pomyslela si spokojeně a zavřela za sebou. V prvních chvílích se jen probírala knihami. Bylo to něco úžasného. Ani nevěděla, že se dá tolik kouzel dělat i bez promluvení.
„Jdem na praktickou část..." usmála se sama pro sebe. Před ní se najednou objevil cvičební panák s napodobeninou hůlky v ruce. Chvíli na něj koukala jako spadlá z višně, ale nakonec si uvědomila, kde přesně se nachází a že jí Komnata dá vše, co potřebuje, když si o to řekne.
„Uf, jde se na to..." Postavila se přímo před panáka a připravila si hůlku. Přemýšlela, které kouzlo si vyzkouší. Rozhodla se začít s něčím jednodušším. Soustředila se na formuli a pohlédla na dřevěnou hlavu figuríny.
„Expelliarmus!" vykřikla v duchu. Nic se nestalo, panák měl hůlku pořád v ruce. Zkusila to znovu. Bez výsledku.
„Ach jó!" nevěděla si rady. Náhle ji něco napadlo, netušila ale, zda to bude fungovat. Opět zvedla hůlku a stejné kouzlo vyslovila nahlas. Hůlka figuríny jí přistála v ruce.
„No, alespoň, že takhle mi to jde," ušklíbla se. Doufala, že její pokus vyjde.
„Znovu," pronesla do tiché místnosti a figurína měla svou hůlku zpět.
„Expelliarmus!" Nechala si kouzlem zaplnit celou mysl.
„Hurááá!" vykřikla radostně ve chvíli, kdy držela ne jednu, ale dvě hůlky. „Porazila jsem tě!" vyplázla na panáka jazyk a radostí se zatočila. Poté přeběhla zpět k jedné z odložených knih a vybrala si další kouzlo. Dnes se chtěla pokusit alespoň o dvě.
„Tohle bude skvělé... a ještě tady to..." mumlala si pro sebe. Otočila se na podpatku, mávla hůlkou a...
„Pouta na tebe!" řekla hlasitě. Z hůlky ji vyrazily provazy a obmotaly se kolem cíle.
„Tak a teď neverbálně..." špitla.
„Pouta na tebe!" pomyslela si. K její radosti se jí to opět povedlo. Panák měl na sobě dvě vrstvy provazů.
„A máš to!" jásala nadšeně. Obě kouzla si ještě párkrát vyzkoušela, aby měla jistotu, že to nebyla jen náhoda.
S úsměvem na tváři pak opustila Komnatu a vydala se do Nebelvírské věže. Díky cvičení zapomněla na dopis od babičky... Ne však na dlouho.
„Fran, jdeš s náma na snídani?" žduchla do ní Jos. Zakroutila hlavou a zachumlala se do peřin.
„Půjdu později," informovala holky ještě. Bez řečí tedy opustily pokoj. Fran hleděla ven z okna. Svítilo sluníčko, ale okenice se třásly pod náporem studeného větru. Vůbec se jí nechtělo z postele. Její žaludek měl ale jiný názor.
„No jo, už jdu," zašeptala nevrle a začala se oblékat. Z kufru si chtěla vytáhnout hůlku, zrak jí však padl na malou obálku. Ve Fran hrklo. Jak jen mohla zapomenout? Opět ji zaplavil pocit beznaděje.
„Co sakra chystáš, když jsi babičce zakázal, aby mne měla na Vánoce?!" Nad tím přemýšlela skoro celou cestu do Velké síně. Odpověď si mohla jen domýšlet a tomu se raději vyhnula. Ani si neuvědomila, že jí nějak divně pálí kapsa.
„Jéva, další schůzka!" zaradovala se tiše. Kouzelný galeon jí vytrhl ze smutných úvah. Rychle strčila ruku do kapsy a pokoušela se ho vytáhnout. Náhle do něčeho vrazila.
„Auvá!" vyjekla a dopadla rovnou na zadek. Když vzhlédla, strnula. Před ní stála otřesená a očividně nasupená Umbridgeová.
„A jejda..." pomyslela si.
„Já, já se moc omlouvám, paní profesorko," špitla a pohlédla Ropuše do očí. Zpět na obsah
Kapitola 12: 12.kapitola - Komu to nemyslí?
„Auvá!" vyjekla a dopadla rovnou na zadek. Když vzhlédla, strnula. Před ní stála otřesená a očividně nasupená Umbridgeová.
„A jejda..." pomyslela si.
„Já, já se moc omlouvám, paní profesorko," špitla a pohlédla Ropuše do očí.
„Omlouváte?! Lítáte po chodbách jako blázen a vy se jen omlouváte?!" vypískla profesorka.
„Ale já nelítám!" špitla Fran první blbost, co jí přišla na jazyk. Umbridgeová se najednou sehla a něco zvedla ze země, pak se na ni sladce usmála.
„A kam jste měla vůbec namířeno, drahoušku?!" vyjela na ni v zápětí.
„Do Velké síně, na snídani..."
„Opravdu? A to sebou k jídlu nosíte peníze?" zeptala se a hruď se jí vítězně dmula, když k Fran přistrčila dlaň, ve které ležel kouzelný galeon.
„No, víte..." přemýšlela, co na to říct. Ropušin úsměv byl širší s každou sekundou. „To už je snad zakázáno i to, nosit u sebe nějaké drobné?!" ozvalo se zlobně Umbridgeové za zády. Ta nadskočila a otočila se. Malá očka se jí zúžila.
„Á... pan Potter! Strhávám vám 10 bodů, za vyrušení profesora!" ukázala na něj tlustým prstem. „Teď běžte! I vy!" sjela ji povýšeným pohledem.
„Vraťte ten galeon, paní profesorko! Nebo se nestydíte? Okrádat studenty!" vyjel na ni Harry. Fran bylo jasné, že přestřelil, ale koutky jí zacukaly při pohledu na její rudnoucí tvář.
„Myslím,... že týden školního trestu Vám jen prospěje, pane Pottere!" řekla nasupeně a kypěla zlostí.
„Tý jo! Vy to umíte?" zašklebil se na ni Harry. Ropucha se na něj nechápavě zahleděla.
„Co umím, pane Pottere?" ozvala se sladce.
„Spíš, co neumíte.... myslet, paní vrchní vyšetřovatelko, myslet!" odpověděl jí Harry ironicky. Několik zrovna procházejících studentů se rozesmálo. Umbridgeová byla celá rudá a vraždila by pohledem, kdyby mohla.
„Vy… Vy! Dva týdny! Ode dneška!" zařvala už na celou chodbu a otočila se k odchodu.
„Ten galeon, paní profesorko!" připomněl jí Harry hlasitě nevinným tónem.
„Tu máte!" hodila ho Fran k nohám a ztratila se z dohledu.
„Dík Harry, tos nemusel," šeptla Fran a dusila v sobě smích.
„Ale musel, nebude si dovolovat na mé přátele! Stačí, když si dovoluje na mne. Tak pojď!" podal jí ruku a pomohl jí se postavit.
„Máš ale kvůli mě trest!"
„Já to přežiju..." na chvíli se zahleděl na hřbet levé ruky. „Jen se bojím chvíle, kdy by to nemusela přežít ona." Mrkl na ni. S veselým smíchem došli do Velké síně, kde se připojili k ostatním.
Když se ráno probudila, přivítala ji nádherně bílá krajina. Chvíli zírala z okna než si uvědomila, co vlastně vidí. Pak radostně vyskočila z postele.
„Holky! Už je sníh!“ zavýskla na celou místnost a začala se oblékat.
„Chmh… co blázníš Fran? Dyť je teprv osm. Dej nám svátek aspoň o víkendu!“ zamumlala Annie zpod peřiny.
„Ale no ták, holky! Pojďte ven… Bude sranda!“ přemlouvala je.
„Času dost… Půjdem odpoledne!“ odpověděl jí další unavený hlas. Fran to tedy vzdala a sedla si na parapet. Po chvíli začalo znovu sněžit. Vzpomněla si na minulé Vánoce. Strávila je zavřená ve sklepě… na samotce. Tehdy se také koukala ven, na zasněženou zahradu. Malým sklepním okýnkem protahovala ruce a chytala drobounké sněhové vločky. Doufala, že její trápení skončí. Kdo ví, jak prožije ty letošní… vrátí se vůbec do Bradavic?
Zatřepala hlavou, aby zaplašila příval smutných myšlenek a vzpomínek. Do okna najednou vletěla sněhová koule. Skleněná tabule se rozřinčela. Fran seskočila z parapetu, otevřela okno a vyhlédla ven.
„Přijď dolů! Potřebujem někoho do party!“ křikl na ni zezdola George. Usmála se a přikývla, dřív než stačila okenici zavřít, měla obličej plný ledové tříště.
„To vám nedaruju!“ zařvala ne ně bojovně, poté popadla zbytek oblečení a opustila ložnici. V mžiku byla dole. Skočila si do Velké síně pro jednu topinku a vyběhla z hradu. Jejich křik, smích a halasení bylo slyšet z dálky.
„Už jsem…!“ nedořekla. Pusa se jí naplnila sněhem.
„Trefá! Máš bod Frede…“ naoko zklamaně konstatoval George. Fran se rozesmála. Dali ji do partičky s Georgem a Ronem. Proti nim hráli Fred, Harry a Ginny. Hermiona raději vše pozorovala z dostatečné vzdálenosti. Sněhová bitka nakonec skončila nerozhodně a všichni se u ní skvěle pobavili. Koule se nevyhnuly ani protestující Hermioně. Ta rezignovala a připojila se do bitvy “všichni proti všem“ .
Do hradu se vraceli asi po třech hodinách. Sice promrzlí a promočení, ale nadmíru spokojení a s úsměvem od ucha k uchu. Skočili se převléct a společně zamířili na oběd.
Pozdě v noci si Fran, ležící v posteli, uvědomila, že to byl jeden z nejšťastnějších dnů v jejím životě.
Spěchala, schůzka Brumbálovy armády měla za chvíli začít. Nechtěla přijít pozdě. Navíc, byla to poslední hodina před Vánoci a ona si ji chtěla užít. Vybíhala zrovna do šestého patra, když jí kdosi zastoupil cestu.
„Nemůžeš mi dát pokoj, Malfoyi?!“ vyjela, aniž by pohlédla, kdo že to před ní stojí.
„A proč?“ protáhl jako by nechápavě.
„Pro slepičí kvoč!“ sykla na něj naštvaně a pokusila se ho obejít.
„Ale, ale… nerozčiluj se! Já jen chtěl vědět, jak se těšíš na Vánoce?“
„Tss… si myslím, že tobě to může bejt úplně někde! Navíc na tebe nemám čas, Peroxide, takže uhni, ať můžu projít!“ prskla na něj a odstrčila ho. Už, už si myslela, že se ho zbavila.
„Slyšel jsem… ani nevím kde,“ nasadil výraz plného soustředění, „že se na tebe rodiče moc těší.“ Fran se chtě, nechtě zastavila. Co on o tom může vědět?!
„Hm… a co já s tím?! Já se na ně těším, jak blecha na pračku!“ setřela ho a pokračovala dál. On si nedal pokoj.
„To by rodiče neměli radost…“ Obrátila oči v sloup.
„Co kdyby sis dal pohov a zaplul do té vaší skvělé a teplé společenky?!“ prohodila ironicky, už jí vážně lezl krkem.
„Hm… a nedovoluješ si nějak moc?! Na prvačku?“
„A neponižuješ sám sebe nějak často? Na páťáka?!“ odsekla mu.
„Já že sám sebe ponižuju?! A čím? Rád se dozvím tvůj názor,“ odpověděl jí posměšně.
„Třeba tím, že všude, vším a všem dokazuješ, že ti něco chybí…“
„Nemíváš náhodou halucinace, Jugsonová? Mě něco chybí? Sem si nevšim…“
„Jo, chybí. Celkem důležitá část… totiž mozek, otázkou ovšem zůstává, jestli vůbec víš, co to je a k čemu se používá!“ Malfoy zúžil oči. Zajel do hábitu pro hůlku. Fran ale byla rychlejší.
„Ty už neútočíš zezadu? Tomu se říká pokrok!“ Stáli proti sobě s připravenýma hůlkama.
„Myslíš si, že mě porazíš?!“ uchechtl se. Fran se blýsklo v očích. Má se prozradit a použít proti němu kouzlo neverbálně?
„Já si to nejenom myslím, Dracoušku!“ odpověděla mu.
„Revertis fartis! “ švihl hůlkou.
„Protego!“ zakřičela ve stejnou chvíli a jeho kouzlo tak odrazila Bylo na něm vidět, že to nečekal.
„Furnunculus!“ pokusil se znovu. Fran se kouzlu lehce vyhnula.
„Petrif…!“
„Impedimenta!“ pronesla tiše. Malfoy ztuhl, kouzlo nedokončil. Zastrčila si hůlku zpět do hábitu. Přešla k němu.
„Já už nejsem tak slabá, Dracoušku!“ šeptla a konečně se v klidu vydala ke Komnatě.
Předvánoční hodinu si pravdu užila a s ní i ostatní, když jim vyprávěla, co se stalo s Malfoyem. Zpět na obsah
Kapitola 12: 13.kapitola - Tak co Vánoce, Fran?
"Fran.... Francis! Hej!" zatřásla s ní něčí ruka.
"Odhrň závěs, otevři okno a stáhni z ní peřinu. Mě to vzbudí vždycky," šeptl jiný hlas. Fran v něm poznala Bethy.
"Tak jí kvůli tomu nebuďte, ne?"
"Ann, stejně musíme na snídani, takže to je jedno," ozvala se odpověď a následně zvuk otvíraného okna. Kroky se posléze opět přiblížily k její posteli. Adriana roztáhla závěsy a jedním trhnutím zbavila Fran teplé pokrývky. Ta se zavrtěla a se zavřenýma očima očekávala vlnu mrazivého vzduchu, ta však nepřišla. Fran se naopak cítila, jako by měla deku pořád na sobě. Teplo jí ve vlnkách pobíhalo po celém těle. Cítila se jako kdyby .... Prudce se posadila, nechápala, co se děje.
"Zima, co holka?" usmála se Jo a hodila po ní hábit.
"Právě, že ne...." šeptla si spíš pro sebe a začla se oblékat.
"Koukej co před chvílí donesla sova...." zamávala jí před obličejem obálkou Adriana. Fran se doupravila a hmátla po dopise. Rychle ho otevřela, byl od babičky. Hltavě četla jeho obsah. Holky ji tiše pozorovaly.
"Jupí!" zakřičela najednou a začala skákat po posteli.
"Co blázníš, prosím tě?!" smála se Bethy a holky s ní.
"Já... Já jsem tak šťastná! Zůstávám tady! Zůstávám tady na Vánoce!"
"Myslíš to vážně?! To je super!" vypískla radostně Annie a objala ji, když si konečně sedla.
"Nemůžu tomu uvěřit! Jak to dokázala? Ona je zase přesvědčila!" přitiskla si k sobě dopis. Hlavou jí vířila jediná věta : "Babičko děkuji…"
"Tak jdem!" zavelela Adri a žduchla do Fran. "Prober se z tranzu, jde se na snídani." Usmála se na ni a popadla ji za paži. Společně zamířily do Velké síně.
Ve společence narazily na Hermionu. Poslala holky napřed a přisedla si ke kamarádce.
"Hádej co se stalo! Babička nějak překecala rodiče a já tu můžu zůstat na Vánoce!" vyhrkla na ni vesele, Hermiona se na ni mdle usmála. Fran poznala, že něco není v pořádku.
"Herm? Stalo se něco?" Tázaná přikývla.
"On… Harry měl sen, že… no, zdálo se mu, jak na Ronova taťku…" Odvyprávěla jí tiše obsah snu. Fran jen vyvalila oči.
"A bude v pořádku?"
"Já nevím, oni všichni ještě v noci odjeli. Nemám žádné zprávy… Je to strašné, nedokážu si představit, že pan Weasley…" Hermioně selhal hlas. Fran jí povzbudivě chytila kolem ramen.
"Určitě bude v pořádku, uvidíš." Hermi jen neurčitě kývla hlavou.
"Kéž by…" Nakonec se na Fran usmála a zvedla se.
"Myslím, že by jsem měly jít."
"Užijte si to! A vraťte se v pořádku," loučila se Fran se svými spolubydlícími. Neodjížděla jen Adriana.
"Já jdu ještě za Hermionou," oznámila pak Adri a seběhla do společenky. Hermiona právě mířila k otvoru.
"Hej! Ty se ani nerozloučíš?!" křikla na ní Fran. Hermi se otočila a usmála se na ni.
"Ale to víš, že jo." Objaly se.
"Mám nové zprávy. Všechno bude v pořádku," šeptla jí přitom vesele.
"Super! Tak veselé Vánoce," popřála jí a vydala se zpět za Adrianou. Ta seděla na posteli a hleděla do neurčita.
"Ve věži budem skoro samy, to je skvělé, ne?" snažila se prolomit ticho Fran.
"Hm..." dostala ze sebe Adriana.
"Tak s tebou asi žádná řeč nebude," pomyslela si Fran a vyhrabala z kufru poslední skicy. Zasněžené Bradavice byly skvělou předlohou.
"Já půjdu ven… kreslit. Tak kdyby něco…" prohodila při oblékání.
"Nic se nestane!" vyjela na ni Adri. Fran se zarazila.
"Nemusíš být na mě taková, já ti nic neudělala," řekla jí a vydala se k jezeru. Tam se zlostně usadila na zasněženou zem.
"Co jí zase přelítlo přes nos?! Proč je pořád taková?" ptala se sama sebe. Chování Adriany se s blížícími Vánocemi zhoršovalo. Jistě, někdy se zapojila do hovoru, smála se s nima a dělaly spolu úkoly, ale… jako by si kolem sebe vystavěla vysokou zeď , za kterou nechce nikoho pustit. Fran už to štvalo.
"To zas budou Vánoce… i když pořád lepší, než doma," zamumlala a vydolovala z kapsy úhel. Při představě Adriany a jejích jízlivých odpovědí si povzdychla. Pak se pustila do kreslení a na okolní svět zapomněla.
Bradavický hrad dokončila se západem slunce. Se svou prací byla spokojená.
“Pošlu ho babičce k Vánocům!“ napadlo ji. Pomalu se zvedla a chtěla ze sebe oprášit sníh. Při pohledu na zem se jí oči rozšířily údivem. Na místě, kde celou dobu seděla, nebylo ani trochu sněhu, naopak, rostla tam tráva. Přitom si byla jistá, že když přicházela, žádná suchá mýtinka tu nebyla. Rozhodla se to raději neřešit a s obrázkem v podpaží se rozeběhla na večeři. Adrianu na ní nezastihla, naházela proto do sebe jídlo co nejrychleji.
"Adri? Jsi tu?" šeptla do zšeřelého pokoje. Nikdo se neozval. Pokrčila rameny a zavřela za sebou dveře. Z postele u dveří, z Adrianiny postele, se náhle ozval vzlyk. Fran zatřepala hlavou, aby se ujistila, že se jí to nezdálo. Vzlyk se ozval znovu.
"Ady?" odhrnula část těžkého závěsu a sedla si na kraj postele. Adriana ležela stočená do klubíčka. Plakala.
"Co je? Stalo se něco? Adri…"
"Běž pryč…" šeptla jen. To bylo ale to poslední, co by Fran udělala.
"Tak s tím nepočítej. Vyklop to! No ták." Položila jí ruku na rameno. Adriana se otočila.
"Já už nemůžu! Oni… oni…" Po tváři jí stekly další slzy.
"Myslíš rodiče?" došlo najednou Fran. Adri přikývla.
"Vždyť se koukni, skoro všichni jsou na Vánoce doma."
"Já jsem tu ale taky."
"No jo, ale s tvojí rodinou… to bych tu taky zůstala dobrovolně. Jenže moje rodina… všichni si myslí, jak nejsou mí rodiče dokonalí. Oni ale nejsou!"
"A napsali ti, proč máš být na Vánoce v Bradavicích?" zeptala se opatrně Fran.
"Jo, prý by bylo zbytečné jezdit domů na tak krátkou dobu!"
"Třeba to mysleli tak, jak to napsali. Hm? Už neplač. Pojď sem…" Objala ji a celkem dlouho ji ještě utěšovala. Jejich kamarádství se tuto noc jen upevnilo…
"Vstávej! Honem! Máme tu dárky!" jančila ráno Adriana vesele po pokoji. Minulé noci, jako by nebylo. Fran se pousmála. Koukla k nohám své postele a objevila celkem slušnou hromádku. Dostala dárek od holek, Hermiony a něco malého dokonce i od kluků. Jako poslední si nechala dárky od babičky. Pložila si je před sebe a zahleděla se na Adri. Ta se topila v hromadě balícího papíru.
"Co to máš?" zeptala se zvědavě. Pokrčila jen rameny a přisunula k sobě blíž proutěný košík. Když odklopila jedno víko, oči se jí rozzářily.
"Ty bláho! To není možný! Juva!" vypískla hlasitě a z košíku vylovila maličké kotě.
"To je krásný! Jak mu budeš říkat?" přiběhla hned Adriana a pohladila kotě po jemné srsti. Fran si přečetla malý lísteček přiložený ke košíku.
"Je to kočka, má mi dělat společnost," usmála se a číču k sobě opatrně přitiskla.
"Tak jak se budeš jmenovat, co míco?" poškrábala ji za ušima. Obě holky přemýšlely nad jménem ještě u oběda.
"A co Abby?"
"Nebo Rose, Nessie… Ne?"
"Ee… už to mám! Bude to BeeBee!" rozhodla se nakonec Fran a hodila kotěti papírovou kuličku.
"Hele, tenhle balíček nerozbalíš?" ukázala na Franinu postel.
"Cože? Jé, já zapomněla!" Usadila se na postel a strhla papír z posledního dárku.
"Páni, ten je krásný!" vydechla Adri. Fran z balíčku vytáhla plášť.
"Z čeho to je?" zeptala se Adriana a přejela po látce rukou.
"Já nevim," učinila totéž Fran. Plášť byl lehký a skoro průsvitný. Tmavá látka byla protkána zlatými nitkami a u krku byla zdobená spona.
"Zkusíš si ho?"
"Dneska ne. Je už pozdě a času dost." Adri přikývla. Za hodinu byla ložnice ponořena do ticha.
"Páni, ta je tak krásná! Já ti tak závidím," drbala Annie BeeBee na bříšku a zároveň si svlékala cestovní plášť. Studenti se z prázdnin pomalu vraceli zpět. Dveře ložnice se najednou otevřely.
"Ahoj holky! Fran, prý jsi dostala kotě? Ukaž," usmála se na ni Hermiona, za níž vykoukla Ginny. Fran odchytila hrající si kočku a vložila ji Hermioně do náruče. Ta ji začala drbat pod krkem. BeeBee začala vrnět.
"Ta je tak sladká!" rozplývaly se.
"Jak jste se měli?" šeptla k nim Fran.
"Půjdeme se projít?" navrhla Hermi. Fran kývla a šla si do kufr pro plášť a hůlku. Chvíli se rozhodovala a nakonec popadla ten nový, od babičky.
"Můžem," ohlásila, Bee svěřila Adrianě a zamířila s Hermionou a Ginny ven z hradu. U brány si oblékla plášť. Ve chvíli, kdy zapla sponu u krku, pocítila jemné mravenčení a ony známé vlnky tepla. Holky na ni vyjeveně koukaly.
"Stalo se něco?" zeptala se nechápavě.
"No… až na to, že si se celá rozzářila, tak ne," dostala ze sebe Ginn.
"Rozzářila…?"
"Jo, když jsi dopla ten plášť," vysvětlila Hermiona.
"Aha. No babička ho asi opatřila nějakým kouzlem… možná proti zimě." Holky kývly a vydaly se prošlapanou cestičkou k jezeru. Měly si co vyprávět… Zpět na obsah
Kapitola 12: 14.kapitola - A co je zase tohle?
Fran si společnosti kamarádek užívala. Ticho, které panovalo ve věži po dva prázdninové týdny už se pomalu nedalo vydržet. S Adrianou trávily většinu času venku, v knihovně nebo ve společence u krbu, kde si hrály s Bee…
"A jak vůbec tvou babičku napadlo dát Ti kotě?" zeptala se Ginn, mezi tím co hnětla v rukou sněhovou kouli.
"To nevím, ale jsem za to ráda," usmála se na Ginny a když si všimla jejího poťouchlého výrazu, nabrala si také trochu sněhu a s výkřikem odběhla.
"Ježíš holky, co zas vyvádí… ááá!" přistála Hermi studená koule za krkem.
"To si vypiješ!" mrskla po Ginny neforemnou kouli, Ginn lehce uskočila. Z druhé strany na ní však přistála koule od Fran. Rozpoutala se dívčí válka. Po půl hodině se Hermiona vzdala.
"No ták, to stačí, už jsem celá mokrá!" bránila se dalšímu návalu sněhu na její osobu. Poslechly jí. Se smíchem se svalily k ní na zem.
"Myslím, že uděláme nejlíp, když se vrátíme, usušíme a skočíme na malý oběd. Co vy na to?" navrhla Hermiona.
"Jo, to by šlo. Taky už bych mohla ždímat," přiznala Ginn a zvedla těžkou, vodou nasáklou šálu. Fran zkontrolovala své oblečení… Byla úplně suchá. Musela na sebe zírat asi dost vyjeveně, protože holky se začaly zajímat, co se stalo.
"Nic, já jen, že… ačkoli jsem se v tom sněhu doslova vykoupala, tak… jsem prostě úplně suchá!" Na důkaz se postavila, aby její oblečení šlo vidět lépe.
"A není to tím kouzlem? Víš, jak jsi říkala, že ho tvá babička… " navrhla jednu variantu Ginn.
"Hm, snad ano…“ odpověděla váhavě. Všimla si však, že Hermiona ji sleduje zvláštním, zadumaným pohledem.
"Vydáme se do toho hradu. Hybaj! Těším se do tepla!" neřešila to dál Ginny a pomohla Hermi na nohy. Za veselého štěbetání došly až do věže, odkud se i s klukama vydaly na oběd.
Látka pláště jí proklouzávala mezi prsty. Přemýšlela.
"Je ti něco?" sedla si k ní Adriana, když viděla její nepřítomný výraz.
"Nee." Křečovitě se pousmála.
"Fajn, tak to s náma můžeš na večeři," vytáhla ji z postele a přitom shodila plášť na zem.
"Promiň," sehla se po něj. Pod postelí uviděla zapadlý lístek.
"Hele, co jsem našla. Asi je to tvoje, ne?" podala jí onen pergamen. Fran si ho prohlédla. Známým písmem na něm bylo napsáno její jméno.
"To je od babičky…" řekla udiveně a otevřela ho. Tiše si ho přečetla.
"Copak píše pěknýho?" naklonila se k ní Adri.
"Ále nic, bylo to přiložené k tomu plášti a já si toho nevšimla." Složila rychle lístek a zahrabala ho na dno kufru.
"Jdeme?" pokusila se o veselý tón. Adriana se na ni podezřívavě podívala, nakonec ale nic neřekla. Dole ve společence se k nim přidala i Jose a Bethy. Po večeři se Fran vymluvila, že si zajde do knihovny. Potřebovala být chvíli sama.
Procházela se po hradě a nakonec opravdu skončila v knihovně. Sedla si do křesla, které bylo v temném rohu za regály a zavřela oči. V mysli si znovu a znovu četla babiččin vzkaz. Byla z něj zmatená. Proč si ten plášť neměl oblékat nikdo jiný? Proč se měla snažit, aby se o tom, že ho má, za žádnou cenu nedozvěděl otec? Co by se vůbec stalo, kdyby to zjistil? Nevěděla, ale určitě nic dobrého.
"Á, konečně jsem tě našel!" ozval se vedle ní jízlivý hlas. Povzdychla si a otevřela oči.
"Máme spolu nevyřízené účty, Jugsonová!" sykl na ní a o krok přistoupil ke křeslu na kterém seděla.
"A jaké pak, Dracoušku?" odvětila mu unaveně.
"Moc dobře víš, o čem mluvím!"
"Že by o tom, jak jsem tě porazila? To bylo jednoduché…"
"Náhoda, zlato… Teď bych vyhrál," řekl sebejistě. Fran se ušklíbla.
"Je ti něco k smíchu?!" šeptl výhružně a opřel se o opěrátka o křesla. Znemožnil tak Fran útěk.
"A víš že je? Ty!" sykla, a co nejprudčeji dovedla, vykopla nohu do vzduchu. Malfoy zařval a sesunul se na zem, ruce držíc v rozkroku.
"Ty mrcho, to ti nedaruju!"
"No jasně. Já s tím počítám… A nezapomeň požalovat papínkovi!" odpověděla mu pobaveně a dala se na úprk. Na chodbě se na chvíli zastavila, chtě nechtě se musela vrátit zpět. Holky totiž věděly, že si vždy přinese pár knih na pokoj. Jistě, mohla se vymluvit proč je tentokrát nemá. Ale potřebovala něco zjistit do školy. Nic jiného jí tedy nezbývalo. Již u dveří uslyšela rozzlobený hlas madame Pinceové.
"Propána, chlapče, neskuč tady tak! Pokud tě něco bolí, jdi na ošetřovnu a neruš zde posvátný klid pro studování a čtení!"
"Samozřejmě… ale ona…" ozval se sýpavý hlas. Fran začaly cukat koutky.
"Žádné výmluvy nestrpím! Běžte!" Dveře se rozletěly, Fran uskočila do blízkého výklenku za brnění. S knihovny se kulhavým krokem vyšoural štíhlý blonďák.
"Dnes už vás tu nechci vidět!" Malfoy na ní nevraživě hleděl, ale nic neřekl. Pomalu se vydal pryč. Francis vylezla ze svého úkrytu. Mladého Malfoye podcenila.
"Ccc… nejsem tak hloupý, jak si myslíš, Jugsonová!" popadl ji za paži a odtáhl do jedné z nepoužívaných učeben.
"Co si sakra myslíš?! Pusť mě, ještě něco chytnu!"
"Neboj, jsem zdravý," uchechtl se.
"Já nemyslela nemoc, ale blbost!" prskla na něj zlostně. Draco vytáhl hůlku a kouzlem uzamkl dveře.Pak se k ní naštvaně otočil.
"To zas myslíš jak, Jugsonová?!" protáhl líně a namířil na ní.
"Ale copak… vždyť to u tebe není žádná novinka, ale potěším tě a řeknu ti tajemství…“ Ztišila hlas a trochu se k němu naklonila. „Na své gorilí trolly ještě nemáš."
"Nehraj si se mnou! A připrav se, dáme si souboj."
"Tak to těžko. Nemám hůlku, Peroxide!"
"Tím líp. Bude to aspoň zajímavější… pro mne samozřejmě. Vychutnám si tě." V očích mu zajiskřilo. Franina dušička se trochu zachvěla. Malfoy se postavil do soubojového postoje.
"Napočítej si do tří, krásko!"
"To seš fakt tak zbabělej?!" Strach byl pořád větší, mohl ji udělat cokoli.
"Impedimenta!" mávl hůlkou. Kouzelný paprsek se blížil k ní. Zavřela oči a čekala. Když se však nic nedělo, opatrně je zase otevřela, to co spatřila…
"Jaks to udělala?!" křikl na ni. Kolem Fran byl vytvořený ohnivý štít, který pohltil každé kouzlo, které na ni Draco seslal.
"Já nic nedělám..." šeptla Fran. Po těle jí opět přebíhaly vlnky příjemného tepla… Zpět na obsah
Kapitola 12: 15.kapitola - Už brzy
Po těle jí opět přebíhaly vlnky příjemného tepla… Strach jako by na nich pomalu odplouval. Fran se pořád nechápavě dívala na žhnoucí štít. Draco stál naproti ní, hůlku připravenou.
"Jsi směšná… zapírat, že máš hůlku! Kdybys aspoň normálně bojovala!"
"Ale to ne já!" bránila se chabě. Opravdu by něco takového zvládla vytvořit?
"Samozřejmě, že ne! Ani nevíš, jak na to!" napomenula sama sebe. Jak tedy vznikl ten štít? Opatrně natáhla ruku a začala ji přibližovat k ohnivé bariéře. Malfoy, nevědíc, co od ní může čekat, proti ní vyslal další kouzlo. Ve stejnou chvíli, co kouzlo do štítu narazilo, se ho Fran dotkla. Místnost se rozzářila. Ohnivá clona kouzlo pohltila a z Franiny dlaně, kterou měla položenou kolmo směrem k Dracovi, vystřelil zářící paprsek. Fran vyjekla a ruku z teplé stěny stáhla. Štít k jejímu údivu zmizel. Už ho nebylo třeba. Malfoy ležel na zemi, omráčený. Neváhala a z učebny vystřelila rychlostí blesku. Až u věže si uvědomila, že Malfoy hned ze začátku učebnu zamkl…
"Jak jsem se odtamtud mohla dostat?! Co se to děje?!" šeptla zoufale.
"Znáte heslo?!" vyrušila ji z přemýšlení Buclatá dáma.
"Pivoňka," pronesla Fran poté, co se alespoň trochu uklidnila. Prošla otvorem a co nejrychleji vyběhla do ložnice.
Toulala se přírodou. Její kroky mířily přímo do obrovského lesa. Beze strachu vstoupila do tohoto temného království. Plášť šustil ve vysoké trávě, pomalu těžkl pod nánosem rosy. Do nosu se jí kradla známá, jemná vůně půdy a jehličí. Normálně by si tyto chvíle vychutnávala, teď nemohla. V hloubi duše cítila, že dnes musí spěchat. Nějaká neznámá síla ji poháněla dál, hlouběji do lesa. Až do míst, kde se sluneční paprsky už dlouho nedotkly provlhlé půdy. Dorazila na větší mýtinu, která se nořila do šera a přízemní mlha jí dodávala mystický nádech. Zhluboka se nadechla, ihned poznala, že se něco změnilo. Nebyla tu sama. Začala se otáčet a pozorně se rozhlížela po zšeřelém okolí. Pak to spatřila. Nemohla uvěřit tomu, že opravdu vidí to, co vidí…
"Vítej, jsi očekávána!" pronesl příjemný, hluboký hlas.
V tu chvíli se Fran probudila a prudce se posadila na posteli. Zavřela oči a snažila se ještě jednou spatřit… kdo nebo co na ní vlastně promluvilo? Nemohla si vzpomenout, celý sen jako by se rozplynul. Přisunula si kolena k tělu a opřela o ně čelo. Zhluboka se nadechla, všechno bylo tak skutečné… jako kdyby, jako kdyby v tom lese opravdu byla.
"To je blbost, Fran! Vzpamatuj už se!" napomínala sama sebe potichu. Bylo jí jasné, že dnes už neusne. Převlékla se a vydala se do společenky. K jejímu překvapení nebyla prázdná, ačkoli byly teprve asi čtyři ráno, seděl u krbu černovlasý kluk. Podřimoval.
"Harry?"
"Hm… chmhg," ozvalo se z křesla. Fran se uchichtla.
"No tak, Harry. Běž do ložnice," šeptla a dotkla se jeho ramene. Trhl sebou a otevřel oči.
"Fran? Co tu… proč jsem tady?" rozhlédl se po společence.
"Jó, tak to se ptáš nepravý. Asi sis dělal úkoly," ukázala na pergameny, na kterých si ustlal.
"Asi…" zívl si. "A jak to, že nespíš ty?"
"Já? No… probrala jsem se a nějak už nemůžu usnout." Zkoumavě se na ní zadíval.
"Nějaký sen? Zlý?" pronesl tiše. Vytřeštila na něj oči.
"Jak to…?"
"Vím? Já je mívám taky…" zahleděl se do uhasínajícího krbu.
"Aha… on ten sen nebyl špatnej, ale jsem z něj zmatená a ani si nepamatuju, o čem byl," přiznala se. Usedla do vedlejšího křesla. Otřepala jí zima, Harry na tom nebyl o moc lépe. Úplně automaticky natáhla ruku směrem ke krbu. Vyšlehl z ní ohnivý proud. Oheň v krbu znovu vzplál.
"Teď je to lep…" usmála se Fran, pak se ale zarazila. Uvědomila si, co se stalo. Otočila se na Harryho, zíral na ni jako na zjevení.
"Panebože!" pohledem těkala mezi svou dlaní a Harrym.
"Jaks to…" Fran zavřela oči a zavrtěla hlavou. Harry se nenechal odbýt.
"Fran, jaks to udělala?!" klekl si před ní.
"Já nevím, Harry, já nevím…" řekla mu pravdu. "Něco se děje, něco se změnilo… a já nevím co! Jen, nikomu to neříkej, prosím!" Chvíli jí hleděl do očí a pak přikývl.
"Děkuju," šeptla, po tváři jí stekla slza.
"To bude dobrý, uvidíš," setřel jí ji Harry a posadil se zpět do křesla. Až do chvíle, kdy se začli trousit první ranní ptáčata, nepromluvili. Oboum bylo jasné, že ten druhý přemýšlí o tom, co se stalo.
"Půjdem taky na snídani nebo čekáš na holky?" zeptal se najednou Harry.
"Mě to je jedno, můžem, jestli ty nečekáš na Rona a Hermionu."
"Oni dorazí," řekl a zvedl se. Fran ho následovala.
"Jak jste se vlastně dali dohromady, myslím ty, Ron a Hermiona?" zajímalo Fran.
"No… S Ronem jsem se seznámil už ve vlaku a s Hermionou, budeš se divit, ale s tou jsme se ze začátku nebavili. Pak jsme společně přemohli trolla a stali jsme se nerozlučnou trojkou… teda skoro." Na chvíli posmutněl, když si vzpomněl, jak se Ron zachoval na začátku minulého roku. Toto období už bylo naštěstí pryč. U stolu si ještě povídali o tom, co všechno Harry zažil. Pak se k nim připojili i ostatní a oddělili je od sebe.
"V kolik jsi vstávala, prosím tě?" zeptala se jí Bethy.
"Brzo, nějak sem nemohla spát," hodila očkem po Harrym.
"Aha. Hele holky, myslím, že by jsme si tenhle poslední víkend prázdnin měly nějak užít!" zajiskřilo tmavovlásce v očích.
"Jo? A jak? Budem hrát na schovku s Filchem?" ušklíbla se Adri.
"Náhodou, to je celkem prdel! Už jste ho někdy viděly běžet? To máte co dělat, aby jste se neprozradily výbuchem smíchu," nahla se k nim dvojčata Weasleyovi. Fran s Jose a Bethy vyprskly smíchy. Adri to nakonec nevydržela a přidala se k nim.
"A to s tou oslavou… dobrej nápad, my něco vykutíme, co říkáš Frede?"
"Jasně. Večer v sedm buďte ve společence. Na večeři ani nechoďte, o tu se postaráme my," mrkl na holky a ostatní poslouchající Fred a spolu s bratrem a Leem se vytratil.
"Tý jo! To bude skvělý! Podle toho, co říkali ostatní, večírek ve stylu dvojčat je nezapomenutelnej," vyprávěla holkám horlivě Josephine.
"Nezlobte se, já si na chvíli skočím do knihovny. Potkáme se u oběda, jo? Taky musím napsat babičce," omluvila se Fran.
"Jasně. Hm… Franie? Vezmeš mi z knihovny jednu knížku? Jmenuje se nějak… sakryš… myslím, že Nauka o magii nebo nějak tak," zastavila ji ještě Annie.
"Vezmu. Zatím ahoj," rozloučila se s nimi a vydala se pryč z Velké síně. Chodby hradu byly takhle brzy ráno ještě ztichlé. Už byla skoro u knihovny, když se jí zamotala hlava. Cítila se úplně vysátá, bez energie.
"To né, ne teď," sykla, opřela se o stěnu a zavřela oči. Snažila se očistit svou mysl. Ani po chvíli se nic nestalo, oddechla si. Její myslí se však roznesl neznámý hlas… byl ale opravdu tak neznámý? Fran připadal povědomý.
"Je čas… už brzy."
"Co brzy? Na co je čas?! Sakra! Všechno se hroutí!" vzlykla. Uvědomila si, že síly se jí vrací. Pokračovala proto tedy dál. V knihovně si odpočine.Zpět na obsah
Kapitola 12: 16.kapitola - Ani světaznalý kouzelník
Opět si zalezla do svého oblíbeného koutku, v náručí si nesla několik knih. Unaveně si sedla za stůl, vytáhla pár kousků pergamenu a začala si vypracovávat domácí úkoly, které ještě neměla a měly se odevzdat po Vánočních prázdninách. Byla asi v půlce pojednání pro profesora Snapea, když si do křesla naproti někdo přisedl. Čekala kohokoli, ale jeho ne. Usmál se, když spatřil její udivený výraz.
"Zdravím, slečno Jugsonová."
"Ehm... Dobrý den, pane řediteli," dostala ze sebe po chvíli.
"No, vidím, že jsem vás trochu zaskočil." Pouze přikývla.
"Asi Vás bude zajímat, proč jsem vůbec zde. Věc se má tak, že za mnou byl profesor Snape. Jednoho jeho studenta někdo omráčil neznámým kouzlem. Mladý pan Malfoy tvrdí, že jste to byla vy, slečno. Já ale tvrdím, že student prvního ročníku by nikdy popisované kouzlo nezvládl… popisované kouzlo totiž nezvládne ani leckterý dospělý a světaznalý kouzelník… Nemýlím se, že?"
Fran teď byla zaražená ještě víc, sváděla vnitřní boj… má mu to říci? Rozhodla se, že mu to neřekne, zatím. Pokud by se to ale opakovalo, byla by u něj, jak na koni.
"Ne, pane řediteli," odpověděla pouze.
"Dobrá, já vás tedy nechám o samotě," v očích mu zajiskřilo. "Napište o tom babičce…" S těmito slovy se pomalu vydal k východu, na chvíli se však ještě zastavil a otočil se zpět k ní.
"Já budu čekat…" mrkl na ni a opustil knihovnu. Fran už nechápala vůbec nic. Že by něco věděl o tom, co se děje? Co se s ní děje?
Od chvíle, co Brumbál odešel, se na úkoly ani nepodívala. Jen seděla a nepřítomně hleděla do neznáma. V hlavě měla zmatek, obrovský. Tak moc ráda by věděla, co za tím vším vězí. Brumbál jí radil napsat babičce.... Ale copak ona o tom něco ví? Při téhle otázce se Fran zarazila. Bylo by možné, aby pro to měla babička nějaké vysvětlení?
"Vše je možné," ozvalo se najednou. Fran vystřelila z křesla a vyjeveně se rozhlédla.
"Neboj se, nemáš čeho…" Po chvíli si uvědomila, že se ten hlas ozývá… v její hlavě?
"Panebože, Francis, ty už ses úplně zcvokla!" šeptla rozechvěle a opět se posadila.
"Ehm… To je možné, ale já myslím, že tobě to nehrozí,“ promluvil pobaveně onen hlas.
"Alespoň něco pozitivního," přistoupila na hru neznámého.
"Neber život tak pesimisticky…" Fran se uchechtla.
"Právě, že ho od jisté chvíle beru optimisticky."
"Od doby, kdy jsi na tomto místě, že?"
"Jak…?"
"Vím o tobě více, než si myslíš. Vím o tobě všechno…" pronesl onen hlas tajemně a v tu chvíli si uvědomila jednu věc.
"Já, já tvůj hlas znám..."
"Je dobře, že si mne pamatuješ," odvětil neznámý potěšeně.
"Proč?"
"Protože jsem součástí tvého života."
"Cože?! Jak…?!"
"Na vysvětlování si najdeme čas jindy. Už brzy...Zatím nashledanou."
"Počkej!" pokusila se ho zadržet, věděla však, že je pryč.
"Doprčic!" křikla. Hlas se rozlehl celou knihovnou. Za chvíli se přiřítila madame Pinceová.
"Ajaj…" hlesla si Fran pro sebe.
"Co si to tu dovolujete, slečno? Nečetla jste knihovní řád?!"
"On nějaký je?" zeptala se nevinně.
"Pf… Okamžitě opusťte knihovnu! Vraťte se až budete vědět, co se sluší a patří! Na co čekáte? Ven!" Fran popadla své věci a vyběhla na chodbu. Tam se ušklíbla.
"Co teď? Tam jsem mohla v klidu přemýšlet…" Po pár minutách se ale vydala do sovince. Rozhodla se poslechnout Brumbála a napsat babičce.
"Fran, máš ten úkol do Lektvarů?" přiběhla na snídani Jose, celá zadýchaná.
"Jo, je v tašce," podala jí Fran svou brašnu. "Ale asi to nestihneš, bylo to dlouhý a za půl hodiny…"
"To nevadí, aspoň něco. Dík, zachránila jsi mě!" pohlédla na ni vděčně a rychle začala opisovat dlouhou esej. Kupodivu ji opsat stihla. Fran si ale nebyla jistá, jestli jí to Snape uzná. Pochybovala totiž, že to po sobě přečte Josephine, natož ten slizkej netopýr.
"Můžem jít?" zeptala se Francis. Holky přikývly. Vydaly se k učebně Formulí, na svou první hodinu po prázdninách. Jako vždy byla pohodová, profesor Kratiknot je nedusil, ale zábavnou formou se je snažil něco nového naučit. Jeho opakem byl právě Snape, se kterým měli dneska dvouhodinovku. Kupodivu byl dneska… zaražený. Na nikoho neprskal a Nebelvíru strhl jen deset bodů. Všichni Nebelvírští si oddychli. Ke konci hodiny už jen čekali na zadání dalšího úkolu.
"Napíšete mi dva svitky pergamenu. Popíšete mi a rozeberete účinky Čistícího lektvaru! Všem jasné?!"
"Pane profesore, ale my tento lektvar ještě nebr…" ozvalo se z jedné lavice.
"Odporujete mi?! Zůstanete tu po hodině, slečno Jugsonová! Nyní už běžte!" Propustil je o patnáct minut dříve. Fran zůstala opařeně sedět na místě.
"Výborně, Francis! Tos nemohla držet pusu? Teď to schytáš za všechny!" okřikla sama sebe. Snape se pomalu přibližoval k její lavici.
"Musíme si promluvit, slečno!" Překvapila ji naléhavost v jeho hlase.
"Jis… jistě," vykoktala.
"Víte, co jste mohla způsobit tím, co jste provedla?"
"Já něco provedla?" zeptala se vyjukaně.
"Myslím to, co se stalo mezi vámi a panem Malfoyem!"
"Ale já ne to…, přísahám, že nevím, jak…" bránila se. Zarazil ji zvednutou rukou.
"Právě! Musíte se to naučit ovládat!"
"Ovládat? Ale co?!"
"Vy to nevíte?" napřímil se. "V tom případě ale… můžete jít. Nikomu nic neříkejte a dejte si pozor na pana Malfoye!" Fran nechápavě hleděla na profesora lektvarů.
"Proč mi nikdo nikdy nic neřekne?! Něco se se mnou děje a já nevím, co! Proč to nemůžu vědět?!" vykřikla na něj. Nevěděla už, jak dál. Všechno se na ni nahrnulo. Rozhovor v knihovně, souboj s Malfoyem, zapálený krb.... Snape k ní po chvíli přišel s lahvičkou v ruce.
"Vypijte to, Uklidňující lektvar. A myslím, že se nemusíte bát, že by jste nezjistila, o co jde. Jen ještě chvíli počkejte. A jděte už!" přikázal jí nakonec příkře. Už z něj byl opět starý profesor lektvarů.
Poslechla a rozhodla se, že pokud babička do týdne neodepíše, zajde za Brumbálem. Zpět na obsah
Kapitola 12: 17.kapitola - Trošku si pohrajeme
"No jasně, na tom všem se taky ještě domluvíme. Pošlu vám zprávu, jako obvykle," rozmlouval tiše černovlasý chlapec směrem ke dvoum studentům.
"Tak jo, Harry. Všichni už se moc těšíme," odpověděl mu potěšeně Ernie a i s kamarádkou se vydal na druhou stranu chodby. Fran seděla na okně a mlčky je pozorovala.
"Stalo se něco?" přistoupil k ní Harry a zkoumavě se na ni zadíval. Pokusila se o úsměv.
"Ne, všechno je v pohodě. Opravdu," dodala, když uviděla jeho pohled.
"Já jen, že ... od toho s tím krbem, chováš se jinak," vysvětlil jí.
"Mohl bys to neřešit, prosím?" zeptala se ho zoufale.
"Pro tebe cokoliv," zažertoval a stáhl ji z parapetu.
"Jdem na snídani," oznámil jí a počkal, až ho bude následovat. Její chování se mu nelíbilo, ale tušil, že si to Fran musí vyřešit sama.
"Už jsou to dva týdny, dva zatracený týdny... a nic. Žádná zpráva, žádný dopis. Copak na mě babička zapomněla? Nebo jí dopis nedošel? A já jen čekám, ani za Brumbálem jsem nebyla schopná zajít...."
"Co na to říkáš? To by šlo, ne?" vyrušil ji z přemýšlení Harryho dotaz. Akorát vůbec nevěděla, o čem posledních pár minut mluvil. Rozhodla se improvizovat.
"Jo, to bude super," šeptla, raději se na něj nepodívala.
"Tak to tak teda udělám," přišli zrovna k Velké síni.
"Harry, promiň. Já nějak nemám na jídlo chuť. Řekni holkám, že se uvidíme ve společence," chvíli vypadal, že jí chce něco říct, nakonec jen rezignovaně přikývl. Fran se chvíli dívala na jeho vzdalující se záda a pak se vydala do sedmého patra. V Komnatě se posadila do měkkého křesílka a zavřela oči.
"Díky bohu, že už je víkend," oddechla si. V Komnatě bylo příjemné teplo a jí začal přemáhat spánek.
"Dlouho už si netrénovala," ozvalo se, Fran leknutím otevřela oči.
"Nechtěl jsem tě vylekat," proběhla jí hlavou pobavená slova omluvy.
"To jsi ty..., kdo vlastně jsi?"
"To se dozvíš v den svých patnáctých narozenin."
"Cože?! A do té doby..."
"Si budeme povídat, jako staří známí, řekněme. Nebude ti to vadit?" Vypadalo to, že je jen jedna odpověď.
"Snad... ne."
"Výborně, kdyby ano-" hlas se najednou zarazil. Fran to raději nechala být.
"Co takhle využít čas a trénovat? Neverbální kouzlení," přiblížil jí svůj nápad.
"To by šlo, máš pravdu, že už je to hodně dlouho, co jsem tu byla naposledy sama," vstala a místnost se náhle změnila. Bylo v ní plno regálů s knihami a potřebami pro kouzlení. Ten tam byl útulný pokojíček.
"Hm, pěkné cvičiště. Já osobně preferoval přírodu."
"Přírodu bych brala taky, ale... Jak to myslíš preferoval? Jak vůbec víš, jak tato místnost vypadá?"
"Díky tobě přece. Nezapomeň, co jsem ti řekl při našem prvním rozhovoru. Nikdy," Fran překvapeně zamrkala.
"Řekl jsi, že jsi mou součástí..."
"Správně, ať se stane cokoli, budu tě doprovázet. Teď už se pusť do toho cvičení, moc tě zdržuji," pronesl poslední slova.
Dala na jeho radu. Byla sama překvapená, jak lehce jí to šlo. A když o dvě hodinky později Komnatu opouštěla, byla sama se svým dnešním výkonem spokojená. Na tváři se jí po delší době objevil upřímný, veselý úsměv. Náladu jí nezkazil ani mračící se Filch, kterého potkala v jedné chodbě. Dokonce ho vesele pozdravila. Byl z toho tak vykolejenej, že vrazil do jednoho brnění, které se s rachotem sesypalo na zem. Fran to nevydržela a rozesmála se. "Ale, ale, copak tě tak pobavilo? Třeba se zasměju taky," ozval se za ní jízlivý hlas.
"Já myslím, že tebe to zajímat nemusí," pronesla klidně a pokračovala v chůzi.
"Dneska jen tak neodejdeš!" ozvalo se blízko jejího ucha zasyčení. Protočila panenky a znechuceně se na něj otočila.
"Tys v tý knihovně neměl dost? Ale že ses tam pěkně svíjel," ušklíbla se při vzpomínce na onu chvíli.
"Musím říct, že se mi ten kopanec vyved...," naoko se zamyslela. Malfoyovi se blýsklo v očích. Už byl nebezpečně blízko. Jeho gorily mu stály po boku.
"Víš, Dracoušku, divím se, že sebou ty trotlíky pořád taháš," kývla hlavou směrem ke Goylovi a Crabeovi. "Stejně ti nikdy nepomohli, nepletu se, že?" dorážela na něj dál.
"Neradil bych ti urážet je! Hodně rychle by ti smazali ten krásnej úsměv z tvý tvářičky," oznámil ji.
"Ach, Malfoyáčku, já mám dneska tak dobrou náladu, že mi ji nedokážeš zkazit ani ty, a věř, že to už je co říct!" vysmála se mu do obličeje. Sjel ji pohrdlivým pohledem.
"Už jsi skončil? Čekají na mě ve společence," s těmito slovy se otočila, nestačila však udělat ani jeden krok. Kdosi jí bolestivě chytil za paži.
"Sakra, pusť mě, ty jeden frajere slízlej!" vyjekla. Někdo k ní přistoupil i z druhé strany. Pochopila, že jí drží jeho gorily.
"Trošku si pohrajeme!" pronesl mrazivě a vydal se do jakési odlehlé chodby. Gorily, a s nimi i Fran, samozřejmě za ním.
"Ježíš, vy dva, pusťte mě! Ten hábit je čerstvě vypranej!" prskala na ně. Vykroutit se jí nepodařilo.
"Jak chcete!" pronesla si tiše pro sebe, nevěděla proč, ale zavřela oči. Po chvíli ucítila brnění v dlaních, do celého těla jí proudila neznámá energie. Netušila, jak to udělala, ale celou tu energii soustředila do svých dlaní. Z těch vyšlehl zářivý proud světla a odhodil Crabea i Goyla, Malfoy se překvapeně otočil.
"Co, co chceš dělat?" zeptal se s obavou v hlase. "Proč, proč ti svítí-" nedořekl, přiložila si prst k ústům. Draco se přitiskl na stěnu.
"Nech mě na pokoji a prostě zapomeň na to, co se tu stalo!" sykla mu do ucha. Raději přikývl a následoval své gorily, které se stihly probrat a daly se na úprk. Teď to byla Fran, kdo se opřel o stěnu. Zhluboka dýchala. Přebytečná energie z ní pomalu vyprchávala. Pocítila zvláštní svrběni v prstech, když na ně pohlédla, ztuhla. Zvedla si dlaně před oči, aby se přesvědčila, že se jí to nezdá. Nezdálo. Z konečků prstů jí šlehaly malé plamínky, jejich záře pomalu slábla, až uhasly úplně.
Fran neváhala ani chvíli a rozhodla se splnit slib, který dala sama sobě. Rozeběhla se k ředitelně. Děkovala bohu, že jí Hermiona prozradila heslo. Vystoupala až ke vstupním dveřím, před nimi se na chvíli zastavila a vydýchávala se. Pak jemně zaklepala a vstoupila...
"Babi?!" Zpět na obsah
Kapitola 12: 18. kapitola - Mě?
"Ach, holčičko moje!" zvedla se z křesla postarší žena a překvapenou dívku srdečně objala.
"Jak se máš, zlatíčko?" pohladila vnučku po tváři.
"No, ehm ... celkem fajn. Proč jsi mi neodepsala? Proč jsi vůbec tady? Děje se snad něco?" chrlila Fran jednu otázku za druhou. Babička pohlédla na Brumbála.
"Stojím tu vůbec někomu za odpověď?!" nevydržela už mlčení Fran.
"Jistěže ano, Francis! Ale ... je to složitější, než si myslíš, holčičko," promluvila konečně babička.
"Co je složitější?!"
"Myslím, že bude lepší, když se posadíte, slečno," zasáhl Brumbál. "Rád bych také věděl, co vás ke mně přivádí," zajiskření v ředitelových očích Fran ujistilo, že ví, proč dorazila. Posadila se tedy.
"Stalo se to zase," šeptla. "Zase v rozrušení ..., proboha, já ani nevím, jak jsem to udělala. Vyšlo to ze mne úplně automaticky! Z dlaní mi vyšlehl proud světla, odrazilo je to. A pak, mé prsty hořely!" pohlédla řediteli do očí.
"Takže je to tady," ozval se tichý hlas její babičky.
"Co je tady?! Ty o tom, co se se mnou děje, opravdu něco víš?! Ten hlas říkal ..."
"Hlas? Jak dlouho už spolu promlouváte?"
"Asi necelý měsíc, snad. Ale zatím jen dvakrát...Jak o něm víš?"
"Albusi, myslím, že by bylo lepší počkat," nevěnovala jí babička pozornost.
"Albusi? Ona si s ním tyká? Počkat? Ale na co, s čím?" vířilo jí hlavou. Ředitel chvíli uvažoval. Nakonec jemně kývl. Babička se zvedla.
"Já už tedy půjdu, ráda jsem tě zase viděla," potřásli si přátelsky rukou.
"A co já?" těkala pohledem z jednoho na druhého. Babička jí chytila za ramena.
"My se ještě projdeme, holčičko," řekla jí a společně vyšly z Brumbálovy pracovny.
"Proč jsi vlastně tady?" vyhrkla na babičku hned, jak osaměly.
"Přijela jsem navštívit Brumbála. A z části také kvůli tobě."
"Z části? Aha."
"Víš, je něco, o čem kdyby se dozvěděl sám Pán Zla ... Snažil by se to získat pro sebe. Udělal by cokoli, aby to bylo pod jeho nadvládou, aby to měl. Stejně jako já před lety udělala vše, abych to před Smrtijedy utajila. Věděla jsem, že se vrátí. Že se On vrátí..."
"Co tím myslíš? Co by chtěl získat?"
"Spíše koho... Tebe, má holčičko, tebe," šeptla stará žena a smutně se na vnučku usmála.
"Mě?" zeptala se nechápavě Fran. "Ale proč?" babička se jí upřeně zahleděla do očí. Fran pocítila nenadálý příval energie a ... moci.
"Co to bylo?" koukala vytřeštěně na ženu před sebou.
"Pořád tě ještě nenapadá, proč by měl mít zájem právě o tebe?" ozvalo se jí v hlavě.
"To jako... My jako... To spolu můžeme mluvit myšlenkami?" vrátila jí to koktavě zpět.
"Ano, všichni z našeho společenství to uměli..."
"Společenství? Ale já v žádném společenství nejsem!"
"Ale jsi, už od narození."
"Já, já se asi zbláznila! V hlavě slyším hlas a povídám si s ním. Z dlaní mi šlehají plameny a spolu mluvíme pomocí myšlenek! Nejsem normální!" sedla si na zem. Pak jí něco doklaplo.
"On by mě chtěl kvůli tomu, co se mi vždycky v rozrušení podaří?" pozorovala babičku. Ta k jejímu údivu kývla.
"Zatím je to jen náhodné, ale brzy se to naučíš ovládat... Dřímá v tobě obrovská moc," usmála se žena.
"Brzy? Myslíš v patnácti? Obrovská moc a ve mně?"
"Ano, v patnácti. Bude to dřív, než si myslíš." Tohle Fran zaskočilo.
"Je zde ještě něco, co bych měla vědět?" povzdychla si nahlas.
"Je toho tu mnoho, ale vše chce svůj čas. Nespěchej a vydrž. Nelien ti brzy prozradí vše, co budeš potřebovat."
"Nelien? A to je sakra kdo?!" trpělivost jí pomalu docházela.
"Brzy zvíš, co věděti máš," šeptla její babička. Políbila ji na temeno hlavy a s tichým "Nashledanou" se vydala k bráně.
Fran venku seděla ještě hodně dlouho. To, že je kolem ní kupa sněhu a mrzne, ji vůbec nezajímalo.
"Nepůjdeme už zpátky do hradu? Bude večeře."
"Hm, nemám hlad. Ale do hradu půjdu. Pokusím se zjistit něco o tom Nelienovi," rozhodla se nakonec.
"To nemusíš... Já jsem Nelien." Fran nevěděla, co na to říct.
"A řekneš mi, co jsi zač?" zeptala se nakonec zvědavě.
"Dnes ne, ještě není čas."
"V tom případě stejně zajdu do knihovny."
"Nic nenajdeš, nevíš, co hledat," ozvalo se trochu pobaveně.
"Ty si ze mě děláš srandu, viď?" odsekla mu.
"Ne, to bych si nikdy nedovolil," uchechtl se. Fran zacukaly koutky.
"Ale můžu ti věřit, že mě nenecháš čekat dlouho?"
"Ano, tohle ti slíbit mohu. A vrať už se do hradu," poprosil ji.
"Fajn, ale beru tě za slovo!" napomenula ho a usmála se.
"Jistě," řekl jen a zmizel. Fran si oddychla a zvedla se. Rozhlédla se okolo, všude byla nádherná vrstva sněhu. Jen na místě, kde seděla, to vypadalo, jako by začalo jaro. Raději o tom neuvažovala a vydala se do společenky. Hlavu měla plnou otázek a myšlenky se jí proti její vůli vracely k dnešnímu dni. Ona že by měla mít nějakou moc? Zpět na obsah
Kapitola 19: 19.kapitola - Překvápko pro Ropuchu
Obloha za okny byla ocelově šedá, sypal se z ní čerstvý sníh. Únor se pomalu blížil k polovině a závěje byly stále větší. Skupinka prváků se brodila směrem od skleníků, kde měli Bylinkářství. Fran si razila cestu mezi prvními. Jen co ji Hermiona spatřila, vyběhla ven.
"Fran? Můžeš na chvíli?" chytila kamarádku za paži.
"Jasně," usmála se na ni černovláska.
"Ehm, četla jsi dnešního Věštce?" Fran zakroutila hlavou.
"Ani si se nic nedoslechla?" zeptala se Hermiona udiveně, všechny zprávy se v Bradavicích šířily rychlostí blesku.
"Nic zvláštního, proč?" zkoumavě na Hermionu pohlédla.
"Nó, z Azkabanu uteklo několik vězňů," začala nejistě Hermiona.
"Smrtijedů?" doplnila ji. Hermi kývla. Fran zavřela oči. Dalo se čekat, že se je Voldemort pokusí osvobodit, ale takhle brzy? Jeho moc bude ještě větší, když kolem sebe bude mít poskoky. Dostala vztek. Na Ministerstvo, na otce, na toho všudevlezlýho "Pána Zla". Vlna energie na sebe nenechala dlouho čekat.
"Uklidni se, Francis!" přikázal jí Nelien tiše, trochu pobaveně.
"A jak se mám asi uklidnit?!"
"Zkus počítat do deseti, někomu to pomáhá."
"Frany? Jsi v pořádku?" vyrušil ji Hermionin hlas.
"Jasně, neměla bych být?" sykla jen, v duchu počítala do deseti a doufala, že to opravdu pomůže. Nápor energie byl stále k neudržení. Cítila, že jí vlasy začínají poletovat kolem tváří.
"Ou jééé!" prolétlo jí jen hlavou.
"Zhluboka dýchej," pošťouchl jí znovu Nelien. Bylo zřejmé, že se nastalou situací celkem bavil.
"Nemůžeš mi nějak pomoct?!"
"Rád bych, ale tohle musíš zvládnout sama. Nenech se energií a mocí ovládnout v nevhodných okamžicích! Mohlo by to někomu ublížit, obzvlášť, když nevíš, jak s mocí manipulovat," tohle Fran probralo. Někomu by mohla ublížit? Energii začaly vytlačovat obavy. Ucítila na rameni něčí ruku.
"Co se s tebou děje?" trhla sebou.
"Nic, opravdu," Hermiona si ji podezřívavě změřila, ale nic neřekla.
"Půjdeme? Je tu zima," navrhla nakonec Fran. Hnědovláska přikývla.
"Jdete na Valentýna do Prasinek?"
"Jo, už se těším," odpověděla Hermi, v očích se jí podivně zalesklo.
"Něco chystáš, viď?"
"Menší překvápko pro Ropuchu," ušklíbla se Hermiona. "Snad to vyjde."
"Pro Umbridgeovou? Tak to ti budu držet pěsti," usmála se Fran. "Asi mi neřekneš, o co půjde, že?"
"Neboj, brzy uvidíš," poťouchle na ni mrkla.
"Hermiono, můžem si půjčit Věštce?" zeptala se Adri za chůze.
"Jasně, ale nic tam není," podala holkám, které se právě usazovaly, noviny. V tu chvíli se k Harrymu snesla sova. Okamžik na ní hleděl překvapeně, pak na Hermionin pokyn zásilku otevřel. Rozbalil ruličku.
"Ale to seš ty!" ukázala Fran na obálku časopisu, který nesl název Jinotaj. Harry si ho otočil fotkou k sobě. Fran mu časopis vytrhla a nalistovala příslušnou stránku.
"Tys jim poskytl rozhovor? O všem?" přelétla článek zběžně očima.
"No, je to tak," ošil se Harry.
"Hermiono, to je to, co jsi ...," ani nedořekla, Hermi přikývla. "Tak to potěš koště!" usmála se Fran.
"Co myslíte, že udělá, až to uvidí?" zeptal se Harry, na tváři se mu objevil úšklebek.
"To nevím, ale zjistíš to brzy, míří sem a zdá se, že má nakvap," uchechtla se Francis. Jen to dořekla, už se za nimi ozvalo to její "Ehm, ehm!"
"Ehm, ehm! Všimla jsem si, že vám přišla pošta, pane Pottere," pronesla sladce.
"Jo, všimla jste si dobře, kupodivu. Na takovou dálku ... Nepořídila jste si náhodou dalekohled?" popichoval jí Harry. Umbridgeová na něj chvíli tupě zírala, než jí došel plný význam jeho slov.
"Pane Pottre, jak se opovažujete!" zrudla.
"Já? To vy mi pořád lezete do soukromí! Poštu snad ještě dostávat mohu, ne?!" odsekl jí. Vyvalila ty svoje prasečí očka, musela se hodně přemáhat, aby nevybuchla ... přeci jen se nacházela ve Velké síni. Přelétla celé osazenstvo Nebelvírského stolu a zastavila se u Fran, která pořád držela Jinotaj. Bohužel ho nestihla schovat. Umbridgeové se po tváři rozlil vítězoslavný úsměv, natáhla k ní ruku.
"Půjčíte mi to, zlatíčko?!"
"Nevím, proč bych měla," oponovala klidně Francis, krev v ní ale vřela. Ona jí řekla zlatíčko? Tlusté prsty profesorky se zarazily v půli pohybu. Pohled jí ztvrdl.
"Protože jsem vaše profesorka a vrchní vyšetřovatelka! Dejte mi to!" vyjela na ni. Fran omluvně pohlédla na Harryho a vrazila jí do ruky časopis s osudným rozhovorem. Ropucha pohlédla na obálku a rychle začala listovat na příslušnou stranu. Začala číst. Barva její pleti znachověla. Dech se jí zrychlil. Trhnutím časopis zavřela. Těkala pohledem mezi Harrym a Jinotajem.
"Jak... Jak jste mohl?! Kdy?!" vyrazila ze sebe. To už na incident strhla pozornost celé Síně.
"Jak vidíte, tak jsem mohl! Minulý víkend, v Prasinkách." Ropucha zúžila oči a jen sykla.
"Máte školní trest! Dva týdny! A do Prasinek ani nepáchnete!" odkráčela zpět ke stolu. Po zbytek snídaně si Nebelvírské s nechutí měřila.
"A jéé, promiň Harry, ten trest máš zase kvůli mně," omluvila se Fran.
"Ale nemám, stejně bych ho dostal. Ten výtisk by se k ní časem dostal. Myslím, že už dneska," mávl nad tím rukou Harry. Fran zničeně přikývla.
"Půjdeme?" otočila se na Adri, která na profesorku zlostně pohlížela.
"Jo, jasně."
"Mějte se, dneska máme Lektvary," vyplázla jazyk a tvář zkřivila do znechuceného šklebu. Ani nevěděla proč. Lektvary ji bavily a Snape se jí nezdál tak hrozný. A dneska taky nebyl, Nebelvírští o tom vedli diskuzi ještě večer ve společence. Harryho tam však Fran nenašla. Když se jí začaly oči zavírat únavou, rozhodla se, že na něj nebude ani čekat, aby se zeptala, jak dopadl trest. V pokoji padla na postel a okamžitě usnula...
"Vstaň!" Zpět na obsah
Kapitola 19: 20.kapitola - Málem jim ublížila
"Vstaň!"
"Emm... mně se nechce," ozvalo se ložnicí rozespalé zašeptání.
"Nebudeš poslouchat?!"
"Já... otče?!" konečně rozpoznala ten hlas. Pokusila se svou mysl uzavřít, ale bylo pozdě.
"Nemusíš to zkoušet. Tady ti nitrobrana nepomůže!" otcův ledový tón se jí zarýval pod kůži.
"Dnes jsi v mé plné moci!" Fran polil studený pot. Tyto otcova slova byla poslední, co si pamatovala. Pak ji obklopila mlha...
"Nikdo neví, co se stalo. Všichni byli vystrašení!" šeptl ženský hlas.
"Uvidíme, počkáme až se slečna Jugsonová vzbudí. Poví nám víc."
"Budete to nějak řešit, Albusi?"
"Bude záležet na tom, jak se to celé vlastně seběhlo, Minervo," ozvala se klidná, avšak ustaraná odpověď.
"Ona jim málem ublížila!"
"Sem si toho vědom, paní profesorko. Jak si ale můžete být jistá, že ...," Fran se pohnula. Třeštila jí hlava. Pokusila se otevřít oči, vše viděla rozmazaně.
"Kde to, kde to jsem? Co se stalo?" Brumbál pohlédl na profesorku McGonagallovou.
"Jste na ošetřovně, slečno Jugsonová," řekl tiše ředitel. Fran se pokusila posadit. Nepovedlo se jí to hned napoprvé. Byla zesláblá, bez energie.
"A řeknete mi proč?" ztěžka polkla. Ředitelovy jindy teplé a přívětivé oči se na ni starostlivě upřely.
"Slečna Grangerová byla nucena vás ochromit."
"Omráčit mě? Ale z jakého důvodu?" nechápala černovláska. Brumbál si povzdychl.
"Chtěla jste. Pokusila jste se napadnout Harryho Pottera," pronesl šeptem, přesto důrazně.
"Cože?! To ne! To nemůže být pravda! To bych nikdy... Já bych to nikdy neudělala!" křikla vyděšeně. "Vy to přece víte, pane řediteli," vzlykla tiše a zabořila hlavu do dlaní. Už nevěděla, jak dál.
"Pamatujete si něco ze včerejší noci?"zeptala se jí Minerva.
"Ne. Tedy, ano! Mám v tom zmatek!" kroutila hlavou Fran.
"Uklidněte se, slečno," snažil se jí povzbudit Brumbál. "Pokuste si vzpomenout, mohlo by to pomoci."
"Já..," Fran zavřela oči. Vybavilo se jí jedno jediné mrazivé slovo.
´Vstaň!´ prudce otevřela oči.
"Nějaký hlas...," pohlédla na ředitele.
"Jaký hlas?" zajímal se. Pokrčila rameny. Opět se ponořila do vzpomínek. Pomalu se jí vybavily další části.
"Otcův!" sykla nenávistně. "On. Já- Nepomohla ani nitrobrana, já se snažila! Přísahám! Ale on, on mě nějak... Řekl, že mě má zcela ve své moci, a pak si už nepamatuju na nic, jen na mlhu," zvedla oči k profesorům. Upřeně na ni hleděli.
"Tohle už je nebezpečné, Albusi!" řekla roztřeseným hlasem Minerva.
"Co se stalo pak?" chtěla vědět Fran.
"Zamířila jste si to k chlapeckým ložnicím, někdo se vám však připletl do cesty a snažil se vás ... snažil se vás zastavit."
"A? Ublížila jsem snad někomu? Řekněte, že ne," zoufale pohlédla na Brumbála.
"Ano i ne," řekla po chvíli McGonagallová.
"Jak ano i ne?"
"Slečna Boonová ...,"
"Adriana?!" Fran vytřeštila oči.
"Leží zde na ošetřovně."
"Víte, Francis, ve věži se stalo něco, co nikdo nechápe."
"Hm?" šeptla utrápeně.
"Prý jste byla duchem mimo a nikoho jste nevnímala. Slečna Boonová o vás měla strach a chtěla vás zastavit. Vy jste prý jako náměsíčná zvedla hůlku a vyslala na ni kletbu," začala vysvětlovat profesorka.
"Kletbu?! To ne... Je Adri v pořádku?!"
"To je právě to ... Nic se jí nestalo, vytvořil se kolem ní vzdušný štít."
"Vzdušný štít?" Fran klesla zpět na polštář. "Já přece neumím vzdušný štít! Musel ho udělat někdo jiný," v Brumbálových očích se objevily jiskřičky.
"Myslím, že to vy jste, i když nevědomky, vykouzlila ten štít," upřeně jí pohlédl do očí. On si to nemyslí, on to ví, proběhlo Fran hlavou.
"A pak?"
"Slečna Adriana zůstala opařeně stát a vy jste se, podle výpovědi dalších svědků, vydala k Harryho ložnici. Před ní vás zastavila slečna Grangerová, která vás stihla omráčit dříve než jste vy, či váš otec něco udělali."
"Ach ne! Zase všechno zkazil!" zanaříkala.
"Ještě to prošetříme a promluvíme se studenty, všechno bude dobré, uvidíte!" promluvila už vstřícnějším hlasem McGonagallová.
"Nic nebude dobré. Nic už nebude jako dřív!" pohlédla na ně smutně. Rozloučili se s ní a opustili ošetřovnu. Fran ještě chvíli počkala, po několika minutách vylezla z postele a odhrnula závěs, který kolem ní měla. Adriana ležela hned naproti. Spala. Přitáhla si k její posteli židli a posadila se.
"Tohle se nemělo stát, tohle ne," koukala smutně na kamarádku. "Moc mě to mrzí, Adri," šeptla, do očí se jí nahrnuly slzy. Tolik otce nenávidí, zkazil vše, co za něco stálo. Vše, co pro ni mělo nějakou cenu. Tok nenávistných myšlenek nedokázala zadržet. Přes slzy si ani nevšimla, že se její kamarádka probudila.
"Copak, přišlas na mě seslat další kletbu, když ti to včera nevyšlo?!" probral ji jízlivý hlas.
"Adri, jsi v pořádku?"
"Ts, ty se mě ptáš, jestli jsem v pořádku? Nech mě být! Bohatě bude stačit, když na mě už nepromluvíš!" mluvila Adri zvýšeným hlasem. Zlost se prolínala s bolestí a smutkem ze ztráty kamarádky.
"Adriano! Já za to přece ... !"
"Co? Nemůžeš? Nech mě napokoji! Chci spát!" otočila se k ní hnědovláska zády. Fran chtěla ještě něco říct, ale už to nemělo cenu. Zjištění, že právě ztratila osobu, která jí byla blízká... Černovláska se znovu rozvzlykala. Vstala a pomalu šla ke dveřím, nemohla tu zůstat.
"Ty se vzdáš přátelství tak lehce?"
"Já, nedá se zachránit, Neliene. Já bych chtěla, ale ona nemá zájem!"
"Ale no tak! Pochop ji. Včera na ni zaútočila její nejlepší kamarádka. Bude chvíli trvat než tuto skutečnost stráví."
"Já na ni včera nezaútočila úmyslně!"
"Jistě, já vím. Ale ona ne. Řekni jí pravdu," Nelienův hlas působil příjemným a uklidňujícím dojmem.
"Ten vzdušný vír ... To byla tvoje práce?" V hlavě se jí ozvalo uchechtnutí.
"Ne, to byla tvoje práce. I když tvou mysl ovládal tvůj otec, tvoje duše cítila, že děláš něco nesprávného a tvá moc se uvolnila, aby chránila ty, kteří byli v ohrožení," vysvětlil jí tiše Nelien.
"Aha."
"Běž a řekni jí pravdu, věř mi, třeba to pomůže," promluvil ospale..
"Třeba?" dál už rozhovor nepokračoval, Nelien opět zmizel. Rozhodla se dát na jeho radu. Vydala se zpět k Adrianině posteli.
"Adriano? Poslouchej mě, prosím!" Zpět na obsah
Kapitola 19: 21.kapitola - Promiň
"Adriano? Poslouchej mě, prosím!" přistoupila Fran zpět k posteli.
"Můžeš mi říct jedinej důvod, proč bych měla?!"
"Protože jsem tvoje kamarádka!" Adri se prudce posadila.
"Cože si? Má kamarádka?! To těžko! Kamarádky na sebe neutočí! Kdyby se kolem mě neutvořil ten štít, kdo ví, co bys mi udělala!"
"Ten štít sem vytvořila já!"
"Pche, a to ti mám sežrat? Nelži mi tady a buď tak laskavá a nech mě na pokoji! Nestojím o tvou společnost!"
"Adriano! Mohla by jsi mě aspoň vyslechnout?" byla už zoufalá Fran.
"A k čemu by to vedlo?!" prskla na ní.
"Adri, já vážně nechtěla! Myslíš si, že bych udělala něco kamarádce? Nikdy!"
"To říkáš komu? Tys mi přeci málem ublížila!" Fran se bezmocně zatočila na místě. Do očí se jí tlačily slzy bezmoci. Jak ji má přesvědčit, že by jí nikdy neudělala nic zlého?
"To né já! Dokážeš to pochopit?!"
"Ne ty? A kdo? Duch svatej?!"
"Můj otec!" vykřikla už zoufale Francis. Adriana se zarazila. Chvíli na ni zírala, pak se jí blýsklo v očích.
"Dobrá výmluva," sykla a otočila se k Fran zády.
"Ale to není...," nedořekla, neměla na to sílu. Dlaní si setřela slzu, která jí brázdila tvář.
"Ady, moc tě prosím! Kamarádky by si měly věřit," špitla tiše.
"V tom případě asi nejsme kamarádky, já ti totiž po včerejšku nevěřím!" dostala ze sebe Adriana.
"Myslíš to vážně?" nevěřila Fran. Adrianina slova jí ubližovala.
"Jo!"
"Tak to už potom není, co řešit," zašeptala Fran a opět se otočila k odchodu.
"Ne, to není. Jsi zrádce!" sykla Adriana zlostně. Tohle Fran ranilo ještě víc. Co nejrychleji vyběhla z místnosti. Z druhé strany se opřela o dveře. Bolest a hořkost vystřídala nenávist.
"Pomstím se ti, otče!" procedila mezi zuby.
"Ale, ale, proč tolik nenávisti?"
"Proč?! Ty se ptáš proč?! Zničil všechno, všechno!" vzlykla.
"Zničil to, protože jsi ho nechala, aby to zničil," šeptl opatrně Nelien. Dívka už mu chtěla odseknout, nakonec se zarazila.
"Možná máš pravdu," odpověděla mu zkroušeně. "Když já... Snažila jsem se ubránit, nešlo to," zavřela oči.
"Vím, ani já jsem mu nestihl zabránit. Omlouvám se."
"Ty se omlouváš? Kvůli čemu? Je to moje chyba, že mě ovládl."
"Mým úkolem je ochraňovat tě před tím, čemu se nedokážeš ubránit sama, včera jsem to nedokázal."
"Chránit mě?"
"Ano, bohužel už to pro mě není možné ve fyzické podobě," podotkl posmutněle.
"Ve fyzické podobě?"
"Ano, bývávalo," uchechtnul se.
"Hele, Neli, nechceš už mi konečně říct, co seš zač? Víš o mně, zdá se, všechno, ale já o tobě nic," ozvala se naoko popuzeně Francis.
"Nebuď netrpělivá, dočkej času," řekl jí pobaveně. Fran si povzdychla.
"Vždyť já ani netuším, jak se ke mně budou chovat ostatní. Soudím, že stejně jako Ady," posmutněla.
"Nevěš hned hlavu, ze začátku tě taky obviňovali z něčeho, co nejsi."
"Jo, jenže tehdy mi pomohla Hermiona a Neville. Ale teď? Proboha! Kdyby mě nezastavili, něco bych udělala i Harrymu," vyjelo z ní zoufale.
"Ale neudělala, přátelství je silnější než nenávist tvého otce. Stalo by se zřejmě to samé, co u Adriany," snažil se ji uklidnit Nelien.
"Jak si můžeš být tak jistý?"
"Znám tě," řekl prostě. Fran se musela pousmát.
"Já bych zase ráda znala tebe."
"Budeš." Fran zatřepala hlavou.
"Myslíš, že otec ví? Že tuší... Sakra! No, jak říkala babička, že by mě chtěl získat Voldemort. Ví o tom otec?" vysoukala ze sebe Francis.
"Pokud vím, tak ne. A doufejme, že to neví ani ten slizký had," prohodil Nelien uštěpačně.
"Tím myslíš Voldíka?"
"Voldíka?" zasmál se jí hlas v hlavě. "Mluvíš o něm, jako by to byl starý známý."
"To se ho mám bát?"
"A bojíš se?" zvážněl Nelien.
"Nevím. Po tom, co mi řekla babička... Byla jsem v šoku. To, co Voldemort dokáže, čeho je schopný-" nedořekla už Fran. Myšlenky jí opět zaběhly k Adrianě.
"Nechci ji ztratit, nechci nikoho ztratit," špitla.
"Tak s tím něco uděláme, ne?"
"Jo, a co tak asi? Už sem to zkoušela dvakrát," odfrkla zklamaně a bolestně Fran.
"Neznáš pořekadlo - Do třetice všeho dobrého?" vypálil na ni pobaveně Nelien. "A taky hned všechno nevzdávej!"
"Já to nevzdávám, akorát mě zranilo to, co mi tam řekla."
"Frany, nehrej si na ublíženou."
"Já to myslela jinak!"
"To vykládej holubům," popichoval ji.
"S tebou se asi nemá cenu přít, viď?"
"Většinou ne."
"A co chceš teda dělat?"
"Co chci dělat já?" zeptal se jako by nechápavě.
"Jo, ty! S nikým jiným v tuto chvíli nemluvím, jestli sis uráčil všimnout."
"Na to bych se měl ptát spíš já tebe, nebo ne?"
"Když já nevím, jak na to. Poprvé v životě mám kamarády. Poprvé v životě se někde cítím dobře. Ale narazím na nějaký pitomý tajemství, můj otec se mě snaží využít por Voldíkovy plány a-"
"Nepodceňuj se! Nic se nejí tak horké, jak se to uvaří!"
"Hele, si snědl knihu s citátama, nebo co?"
"Ne, jen jeden list. Kdysi dávno," zrozpačitěl Nelien. Fran zavřela oči a měla co dělat, aby se nerozesmála.
"Ty si ze mě děláš legraci, že?"
"Náhodou, jedlas někdy starý papír?"
"Ne, ani to nemám v plánu!" vyprskla už Fran. Procházející student si ji bázlivě měřil pohledem a přidal do kroku. Francis zvážněla, onen student byl z Nebelvíru.
"Neli, oni ví, co se včera stalo," podotkla.
"Hm, a cos čekala? Seš v Bradavicích, tady ví všichni všechno. Většinou," dodal usměvavě.
"To potěší."
"A hele, kdo sem jde." Fran se otočila. Vypadalo to, že Harry, Ron a Hermiona míří na ošetřovnu.
"Fajn, je na čase zmizet... Nejlépe se vypařit jako pára nad hrncem."
"Co to plácáš?"
"Já? Ále nic. Jdu se projít."
"Fran?" zaptal se přemýšlivě Nelien.
"Hm?" ozvala se dívka. Vydala se na opačnou stranu chodby.
"Promiň." Zpět na obsah
Kapitola 19: 22.kapitola - Má domněnka
"Promiň."
Fran se zarazila, chtěla se Neliena zeptat, za co se zase omlouvá, ale nestihla to. Před očima se jí zatmělo a její najednou bezvládné tělo se sesunulo na chladnou zem. Kolem černovlasé dívky se seběhl hlouček studentů.
"Pozor! Jsem prefekt, pusťte mě!" razila si cestu Hermiona, kterou onen shluk upoutal. Za ní se hrnul Ron s Harrym.
"To je…!" zastavil se Ron.
"Francis!" vyhrkl Harry, který narazil do zrzka.
"Nestůjte tu jen tak, probůh!" okřikla je Hermiona. "Harry, otevři mi dveře na ošetřovnu!" Harry si nedovolil protestovat.
"Mobilicorpus!" mávla hůlkou Hermi. Franino tělo se vzneslo. Prefektka zamířila na ošetřovnu, dívku před sebou. V místnosti ji nechala klesnout na lůžko vedle Adriany.
"Co se s ní stalo?" zajímal se Ron.
"Nevím, asi jen omdlela. Skoč pro ošetřovatelku," otočila se na Rona.
"Já?! Proč zas já?!" začal protestovat. Hermiona ho zpražila pohledem.
"Myslíš, že fakt jen omdlela? Co když to má spojitost se včerejší nocí?" zeptal se Harry, Ron zrovna mizel v kanceláři ošetřovatelky.
"Harry, ani nevíme, co se vlastně stalo," zachmuřila se Hermiona.
"Mířila do naší ložnice! Za kým asi? A co Adriana?" ukázal na vedlejší postel. "Ty bys to taky schytala, kdybys nebyla pohotová!" rozjel se Harry.
"Ale neschytala. Myslím, že… Asi to bude znít divně… Myslím, že by se kolem mě, vlastně i kohokoli jiného, také vytvořil nějaký štít," ztišila hlas.
"Jako něco podobnýho, co se objevilo kolem Adriany? Z čeho tak soudíš?" zarazil se Harry.
"Z čeho? No, je to jen má domněnka, ale podle mého názoru je ten štít právě její práce," pohlédla na Francis.
"Její?" zeptal se nevěřícně Harry. "Vždyť to nedává smysl! Prvně na ni zaútočí a pak ji zachrání? Blbost! A navíc… Ten štít se tady neučí! Uvažuj přece!"
"Právě, že uvažuju, Harry! Nenapadlo tě, že mohla být ovládána?"
"Vždyť chodila na nitrobranu!"
"Ano a šlo jí to lépe, než tobě! Přemýšlej… Utekli Smrtijedi. Ty-víš-kdo určitě bude chtít využít každou možnost, jak tě odstranit. Její otec mu prozradí, že je jeho dcera s tebou v koleji… Napadlo mne… Co když se jemu nejde ubránit?"
"Dejme tomu, že za to opravdu nemohla. To nám pak vysvětlí sama, ale co ten štít?"
"Musela ho vyčarovat jedině ona sama," řekla mu Hermi znovu svou teorii.
"To řekla i mně," ozvalo se nejistě.
"Adri!" usmála se na ni Hermiona. "Co ti řekla?"
"Že ten štít je její práce, pochybuju o tom!" odfrkla si.
"A ještě něco?" vyzvídala Herm.
"No, prý ji ovládal otec, či co," mávla rukou Adri, ale v očích se jí objevil smutek. Hermiona pohlédla na Harryho. To už ale přišla madame Pomfreyová a další debatu znemožnila.
"Běžte ven! Potřebuji klid na práci!" vyhnala je. Adri se posunula do sedu a vzala si tác s obědem.
"Hm, holka jedna bláznivá! Kdo jí dovolil opustit ošetřovnu?!" rozčilovala se pro sebe tiše zdravotnice, mezitím co prohlížela Francis.
"Bude v pořádku?" zeptala se Adriana.
"To víte, že ano. Jen omdlela… snad tedy," dodala a vrátila se zpět do své kanceláře. Adriana z dívky na vedlejší posteli nespustila oči.
"Frany! Už vstávej!" černovláska se s trhnutím probrala.
"Kde to… Proč jsem na ošetřovně?"
"No… Musel jsem ti trochu pomoct," zrozpačitěl Nelien.
"Pomoct? A to jako… Já jsem… Tys mě omráčil?!" svitlo Fran.
"Nebylo zbytí."
"Ne? A vysvětlíš mi proč?!"
"Jak říkám, chtěl jsem ti pomoct… Našla tě Hermiona s Harrym a Ronem, ležíš vedle Adriany…" vysvětloval jí zvesela Nelien.
"A k čemu mi to bude? Stejně mi nevěří… Nikdo z nich," posmutněla.
"Ale neboj, v hloubi duše ti věří, jen si to nedokáží připustit. Tedy alespoň Adriana s Harrym. Hermiona je, zdá se, pořád na tvé straně. Vedli tady zajímavý rozhovor…" uchechtl se hlas.
"Zajímavý rozhovor… O mně, viď?"
"Ano, Hermiona tuší, že ten štít si vyčarovala ty. A že jsi zřejmě nejednala z vlastní vůle, když si útočila na Adrianu. Ta jí to pak potvrdila… Tedy zopakovala jí tvá slova." Fran si povzdechla.
"Neli ..."
"Hm?"
"Jak je možné, že mě ovládl?"
"To bych rád věděl i já sám… Možná nějaké kouzlo, ale v tom případě nějaké nové a rozhodně z Černé magie," uvažoval Nelien.
"To by sedělo… Černá magie, v té se otec vyžívá." V hlase byl slyšet náznak znechucení.
"Ale to necháme prozatím plavat. Jsou teď důležitější věci. Adriana tě po celou dobu našeho rozhovoru upřeně pozoruje."
"Cože?!" Prudce se na Adrianu otočila.
"Zase příště," rozloučil se s ní Nelien.
"Jasně," už zašeptala Francis. S Adrianou si teď upřeně hleděly do očí. V těch Adrianiných už však nebyla zloba ani nenávist, ale obavy.
"Seš v pohodě?" dostala ze sebe Adri.
"Ehm… Jo, neměla bych být?"
"Já nevím, skoro dvacet minut si tu zírala do stropu."
"Jen jsem o něčem přemýšlela."
"Aha, fajn," pokrčila rameny Adriana. Fran se převalila na bok a zavřela oči. Tušila, že už nic nebude jako dřív. Ale musí se je pokusit přesvědčit, že by přátelům nikdy neublížila… Ne dobrovolně. To, jestli jí budou věřit, už je jen na nich… Po chvíli, kdy se její myšlenky plnily podobnými úvahami, usnula. Probudily ji tiché hlasy. Jejich vlastníci se o něčem dohadovali.
"Ne, Ronalde, prostě si ten úkol zkusíš vypracovat sám!"
"Hermiono, proč mě toho neušetříš?"
"A tys mě někdy něčeho ušetřil?! Nech už toho! Já ti to pak zkontroluju," rezignovala nakonec.
"Proč sem deme? Vždyť stejně obě spí," ozval se i hlas Harryho.
"Já nespím," ohradila se tiše Adriana. "Jen odpočívám."
"A Francis?"
"To nevim."
"Zjistíme," Hermiona se vydala k Fran.
"Frany? Spíš?" ozvalo se hned vedle ní.
"Nee," odpověděla jí po chvíli a otočila se k nim. Nikdo nepromluvil. Ticho na ošetřovně začalo být tíživé.
"Proč jste tady?" nevydržela to už Francis. Hermiona se nadechla, ale předběhl ji Harry.
"Chceme vědět, co přesně se včera stalo!" pevně mu pohlédla do očí.
"Fajn," dala se do vypravování. Netrvalo to dlouho.
"A pak si mě prý omráčila. Já si po probuzení nic nepamatovala, vše mi řekl až Brumbál a McGonagallová. Postupně jsem si vzpomněla na vše do doby, než mě… Než mě úplně ovládl… Z té doby si nepamatuji nic… Co jsem dělala nebo nedělala."
"A co teda ten štít? Pokud si nevěděla, co děláš, jak jsi ho mohla vytvořit? Jestli jsi ho opravdu vykouzlila ty… Odkud ho umíš?" přerušil ji Harry.
"Já nevím, asi jsem ho vytvořila automaticky. No a… Prostě ho umím," dodala tišeji. Harry na ni pořád koukal trochu nedůvěřivě.
"Ukaž nám ho!" zazářily oči Ronovi. Ve Fran hrklo. Jak má udělat něco, o čem neví, jak to vytvořila?
"Já…"
"Věř si někdy trochu, udělá to divy!" poradil jí úsměvně Nelien.
"Ok, ale nic nezaručuju," vstala z postele a přivřela oči.
"Hm, a co teď, chytráku?" obrátila své myšlenky k Nelienovi.
"Mávni rukou, to by ti pro tento štít mělo stačit. Ale nemávej s ní moc prud…!" Nestihl doříct. Fran natáhla ruku a prudce s ní švihla. Z dlaně jí vyletěl zelený paprsek a omotal se kolem Hermiony a Rona. Pevně je přitiskl k sobě. Ron zděšeně vyjekl.
"Aj, omlouvám se!" vyděsila se Fran.
"Nele! Jak to zruším?!"
"Mávni na druhou stranu." Učinila tak. Provazy se uvolnily, před dopadem na zem se však rozplynuly.
"Ještě, že tak!"
"Já říkal, že nemáš mávat prudce!" ohradil se Nelien pobaveně.
"Fran, jak si to udělala?" zajímala se Hermiona. Jen pokrčila rameny.
"Je ti dobře, Rone?" promluvila na zrzka.
"Ale jo, jen mě to trochu… překvapilo," vydechl. Hermiona se ušklíbla.
"To určitě." Ron na ni pohlédl výrazem typu "A tím si jako chtěla říct co?!". Fran zacukaly koutky.
"A ten štít?" Harry byl nedobytný. Fran se nadechla a lehce mávla dlaní. Kolem Adriany, na kterou Fran zamířila, se objevil stejný vzdušný vír jako při včerejší noci. Zpět na obsah
Kapitola 19: 23.kapitola - Úsměv vám sedí
"Neli, nevadí, že jim to předvádím?" zeptala se přemýšlivě Fran, zatímco udržovala štít.
"Aj! No… ehm…"
"Ehm?"
"Věříš jim?" ozvalo se jí nakonec hlavou tiše.
"Ano."
"V tom případě by to… Snad by to nemělo vadit, ale ať to nikde nerozhlašují."
"Fajn. Jak teď zruším ten štít?"
"Nemysli na něj a spusť paži," pousmál se. Fran nechala ruku klesnout a štít opravdu zmizel.
"Wow!" vydechl po tom, co se vzpamatoval, Ron.
"To bylo senza!" hlesl pak i Harry.
"Nevyčerpává tě to?" optala se přemýšlivě Hermiona.
"Ani ne," pokrčila Fran rameny.
"To je zvláštní… A zajímavé," zamyslela se.
"Co je zvláštní?" podivil se Ron. Hermiona protočila oči a nasadila výraz typu:"Copak ty vůbec nečteš?".
"No, takovéto štíty a kouzla," začala vysvětlovat, "bývají vyčerpávající. Jejich síla vlastně pochází z energie kouzelníka, který je vyvolává." Zkrabatila čelo. "Právě proto je to neobvyklé…" dořekla už tiše.
"Aha, tak to nevím," pokrčila rameny Francis a usmála se.
"Řekni Hermioně, že je moc chytrá," ozval se Nelien.
"Jo? A jak? To na ni mám vypálit - ´Hermi, Nel ti vzkazuje, že seš chytrá´? Vždyť neví, kdo jsi a že existuješ," ušklíbla se.
"Taky pravda," zauvažoval. "Tak ji radši nic neříkej," pronesl smířlivě.
"Si myslím." Stěží udržela vážnou tvář.
"Á, děvčata jsou vzhůru, výborně," ocitla se hned u nich madame Pomfreyová. Po několika minutovém vyšetření si povzdychla. "No, vypadá to, že už jste obě v pořádku."
"Propuštíte nás?" rozzářila se Francis.
"Násilím vás tu držet nemohu," řekla trochu upjatě.
"Jistě," odpověděla Fran, koutky jí cukaly, Harry se dokonce otočil, aby ošetřovatelka nespatřila jeho smějící se obličej.
"Tak už běžte, ať můžu ustlat!" vyhnala je nakonec. Černovláska vyšla ze dveří jako první, za ní šli ostatní. Pořád nevěděla, jak na tom je. Budou se s ní zase bavit?
"Fran?" ozval se Harry nejistě.
"Hm?" otočila se na něj a čekala, co z něj vypadne. Rychle pohlédl na Hermionu a ta kývla.
"Všechno dobrý?" natáhl k ní ruku. Fran v první chvíli vykulila oči. Pak mu ji stiskla.
"Ale omlouvat bych se tu měla já," promluvila.
"A já taky," špitla Adriana.
"Ty? Proč?" zaměřila svou pozornost na ni.
"Zase jsem tě odsoudila bez vysvětlení," koukla do země.
"Jenže tentokrát to bylo… jiný. Nemohla jsi vědět, co se stalo a bylas… Mělas právo být na mě naštvaná, mohla jsem ti ublížit," gestikulovala Francis.
"Jenže tys mě naopak zachránila," protestovala Adri. Chvíli se na sebe koukaly. Adri udělala krok vpřed. Fran to nevydržela a objala ji.
"Nikdy bych přátelům neublížila, nikdy! Rozhodně ne dobrovolně," zamumlala, v očích se jí blýsklo.
"Francis! Vstávej! Za chvíli začíná vyučování a ještě chcem stihnout snídani!" zatřepala s ní Adriana.
"No jo furt!" Protřela si oči a vyhrabala se z teplého pelechu. Pohled jí padl na malý trhací kalendář na nočním stolku. Ukazoval 13. března.
"Tady máš hábit!" hodila na ni Adri kus oblečení.
"Pecka! Já mám dneska narozky!" zavýskla. Holky si vyměnily pobavené pohledy. Za deset minut konečně scházely dolů k Velké síni.
"Jé, holky, já musím nahoru! Zapomněla jsem v pokoji úkol do Formulí!" plácla se do čela Annie a odpojila se od nich. Zbytek skupinky si posedal kolem Harryho, Rona a Hermiony.
"Hele, Fran?"
"Co je?" zadrmolila a ukousla si toustu.
"Mohla bys na nás po Bylinkářství počkat?" zeptala se jí Hermiona.
"Klíďo," přikývla. Po snídani si posedaly v učebně Formulí. V dnešní hodině s nimi Kratiknot pouze opakoval. To Lektvary až tak zábavné nebyly. Snape jim zadal na prváky až moc složitý lektvar. Fran stála nad kotlíkem, většinou rovné vlasy se jí pod nánosem páry začaly točit do prstýnků. Lektvar však opět zvládla jako první. Odlila vzorek do malé lahvičky a zamířila k profesorovi.
"Opět výborně," zabodl své černé oči do jejích modrých. "Běžte zpět na místo a pokliďte si!"
"Fran? Proč mám tak divnou barvu?" sykla co nejtišeji Adriana a ukázala na svůj kotlík.
"Hm, asi si tam přidala moc odřezků z madragory," špitla tiše.
"Slečno Jugsonová! Tohle se normálně počítá jako nápověda!" ozval se jí najednou v hlavě Snapeův hlas. Trhla sebou.
"Jak?"
"Řekněme, že ovládám vyšší odvětví Nitrozpyt.," Fran vzhlédla. Snape se věnoval opravování esejí.
"Jo ták. To si chcete pokecat?" neubránila se popíchnutí. Prudce zvedl hlavu. Fran měla pocit, že mu koutky úst zacukaly.
"Kdybych potom zatoužil, ozvu se," opáčil ironicky.
"Ok, nemůžu se dočkat!" rýpla si znovu.
"Jen jsem vám chtěl popřát k narozeninám," Fran vyprskla smíchy, rychle si dala dlaň před pusu a pokusila se to zamaskovat zakašláním.
"Děkuju," vrátila mu odpověď, když si uvědomila, že to fakt myslí vážně.
"Není zač," uchechtl se.
"Víte, pane profesore, že jste první, kdo mi dnes popřál?" Trochu posmutněla.
"Neříkejte." Natočil hlavu a pozvedl jedno obočí, kdyby je někdo pozoroval, vypadalo by to jistě komicky. V tu chvíli ale zazvonilo. Studenti se hrnuli odevzdat své vzorky. Rádi by už byli z učebny pryč. Francis si sbalila brašnu a naposledy zalétla očima k profesorovi.
"Ještě jednou děkuju," vyslala k němu. Snape, který zrovna ukládal skleničky do regálu za jeho stolem, se na ni otočil a mírně se usmál. "Víte, že k vám ten úsměv sedí?" neodpustila si.
"Nashledanou," řekla pak rychle a s úsměvem opustila sklepení. Lepší nálada se jí držela i po obědě, v hodinách Bylinkářství. Po něm se však cítila trochu unavená.
"Sem kantare, jdu do postele," pročísla si rukou vlasy.
"Ale máme sraz s Hermionou," připomněla jí Adri.
"A jó, vlastně. Fajn, to se snad vyřídí rychle," mávla rukou a vyšla napřed. Neviděla tak holky, které se na sebe začaly tajemně culit.
"Konečně!" drapla ji Hermiona za ruku, jen co se k ní přiblížila.
"Kam mě to táhneš?" zeptala se nechápavě Fran.
"Uvidíš," mrkla na ni. Došly až do sedmého patra, tam se před nimy objevily dveře.
"Proč do Komnaty?" Hermi se jen uculila a strčila ji dovnitř.
"Všechno nejlepší!" ozvalo se ze všech stran. Francis nevěděla, co říct. Jen tak stála, v kruhu lidí, které si za ten školní rok oblíbila a po chvíli, co se trochu vzpamatovala, zalil ji pocit radosti a štěstí.
"Oooobčerstvení!" zahalasil někdo, do místnosti se prodrali Fred s Georgem. Oba měli plnou náruč máslových ležáků a za nimi se objevilo asi šest skřítků s jídlem. Pomalu se začala rozjíždět zábava. Kdosi vyčaroval i obrovský pult a dvojčata se, samozřejmě, k němu vrhla jako první. Prošli si seznam písní a vybrali si jednu svou oblíbenou. Kolem jedenácté už se několik studentů vrátilo zpět do věže. Ti zbylí tančili a bavili se. Frany zrovna stála v rohu místnosti s holkama. Přiťukuvály si na zdraví. Povídaly si o tom, co je ještě čeká a o zkouškách.
"Frany?" uslyšela najednou.
"Ano, Nele?" ozvala se mu rozjařeně.
"Je na čase dozvědět se pravdu..."
"Teď? Vždyť mně není patnáct," trochu se zarazila.
"Není, máš pravdu. Dnes je ti totiž šestnáct," odvětil Nelien. Fran, která se zrovna napila, vyprskla doušek ležáku.
"Děláš si srandu?" Zpět na obsah
Kapitola 19: 24.kapitola - Jsi...
"Děláš si srandu?"
"Ne," ozvala se jednoduchá odpověď.
"Mně nemůže bejt šestnáct! To je postavený na hlavu, Neli. Vždyť dneska je mi teprv dvanáct," zakroutila nevěřícně hlavou.
"Fran, všechno ti vysvětlím, ale bylo by lepší, kdyby jsme zde byli sami," promlouval klidně Nelien. Dívka nervózně odložila sklenici.
"Hermiono? Už je dost pozdě a zítra je škola…" přistoupila k prefektce.
"To už je tolik?!" zděsila se Hermi, když pohlédla na hodiny. "Fajn! Končíme, mládeži!" zakřičela na celou místnost. Osazenstvo Komnaty se s brbláním začalo rozcházet k východu. Utichla i hudba.
"Děkuju moc za dnešek," usmála se Fran na Hermionu.
"Nemáš vůbec zač. Tak pojď, půjdem taky."
"Jo, já jen… Někde jsem tu nechala brašnu a… Chtěla bych být na chvilku sama. Přijdu brzo, neboj," dodala, když se Hermiona nadechovala k protestu.
"Že jsi to ty, ale nezdrž se," mávla jí Mia nakonec, dveře se za ní neslyšně zavřely.
"Můžeš začít vysvětlovat."
"Radši se posaď." Poslechla. Místnost se náhle o hodně zmenšila, objevil se krb, před ním stálo pohodlné křeslo.
"Prozradíš mi, kdo jsi?"
"Ano, ale nejdřív ti řeknu, kdo jsi ty."
"Proč tolik tajemství? A to s věkem?"
"Vše pochopíš, jen mne nepřerušuj," napomenul ji pobaveně. Spolkla tedy další otázku a nechala ho mluvit.
"Fran, při tvém narození před šestnácti lety… Byla ti svěřena obrovská moc a velmi silná magie a schopnosti. Ty spolu probereme důkladněji, neboj se. Ale až později," uklidnil ji, když se chtěla na něco zeptat. "A tvůj věk…. V té době získával stále větší moc jistý kouzelník…"
"Voldemort!"
"Ano, přesně ten. Jakýmsi způsobem se dozvěděl o nás…"
"O kom?" přerušila ho zase.
"Buď trpělivá."
"Už mlčím," rezignovala.
"Dozvěděl se tedy o naší existenci. To bylo špatné. A ještě horší bylo to, že začal pátrat… Pátrat po tobě. Postupoval pečlivě a vytrvale. Bylo proto nutné vymyslet plán, který by zajistil, aby tě nenašel."
"Nele, ale jak si mohl být jistý, že tu moc budu mít já? Jakou mám vůbec moc?"
"Tak velkou, že Voldemort by dal cokoli, aby tě měl na své straně. A dal by ještě víc potom, co se dozvěděl o…" Na chvíli se zarazil.
"O?"
"To teď není důležité," vymluvil se. "K té jistotě. Nevěděl, jak se bude nositel moci jmenovat, ale byl blízko zjištění, kdo ji měl předtím…"
"Babička?!"
"Ano. Sama už jistě chápeš, že pokud by znal její jméno… Snadno by se dostal až k tobě samotné." Přikývla, ale pak se zarazila.
"Mně to nesedí… Nemohl tušit, že tu moc budu mít po babičce já."
"Právě, že mohl. Vystihla jsi to přesně - máš moc po babičce."
"Ona se dědí?! Ale jak na to přišel?"
"Ano, dědí se. A k tomu, kde to… Zřejmě musel zaslechnout jakési pamětníky, zaujalo ho to a neodpustil si další pátrání. Kousek po kousku tak sbíral dohromady legendu…" Ztišil Nel hlas.
"Legendu?"
"Ano. Ta legenda mimo jiné praví, že v době, kdy bude žít poslední zástupce mého rodu, narodí se další nositel a Strážce. Tomuto nositeli připadne veškerá moc a všechny nasbíráné zkušenosti a vědomosti Strážců. Až se tak stane, poslední Zlatý drak… Přenese na tuto osobu ještě všechny své schopnosti," vysvětloval tiše.
"Ehm, takže… Jestli jsem to správně pobrala. Já jsem nějaký strážce?"
"Ano, jsi poslední Strážce Zlatých draků," přisvědčil Nel.
"Vždyť ti už neexistují," namítla Francis.
"V nynějších dobách už ne, máš pravdu. Dřív… Dřív nás bylo mnoho," zavzpomínal.
"Počkej… Ty jsi Zlatý drak?"
"Správně. I když vhodnější výraz by byl, že jsem býval. Já byl tím posledním žijícím zástupcem mého rodu a tvá babička, ta byla mým Strážcem."
"Tak jak to, že spolu…"
"Mluvíme?"
"Hm."
"Už jsem byl starý, měl jsem právo odejít. Předtím však bylo mým úkolem, předat ti vše, co znám a umím. Já ani tvá babička jsme netušili, že legenda není celá. Při předávání se má… ehm… Duševní část přesunula do tebe. Když jsme si s tvou babičkou naposledy povídali, došlo nám, co to splynutí zřejmě znamená a jak je důležité. To už bylo pozdě…"
"Na co?"
"Podle pravidel se má moc Strážce a Draka předat v jeden den, my to nestihli."
"A co jste dělali?"
"My? Nic, já už fyzicky neexistoval a tvé babičce nezbylo nic jiného, než počkat další rok, aby i ona mohla předat svou moc dál. Kdyby se vše povedlo v jeden den, schopnosti by se u tebe začaly probouzet už v patnácti letech. Ale kvůli onomu incidentu… Je to o rok posunuto," dodal úsměvně.
"Áha, to… Uf, budu si to muset projít ještě," oddychla si.
"Já to chápu. Víš, normálně by ses s tím vším seznamovala průběžně, jenomže v tvé situaci… Nebylo to možné… "
"Pořád ale nechápu, proč mám o čtyři roky posunutý věk."
"Z jednoho prostého důvodu, kvůli Voldemortovi. Babička se i s tebou a tvou matkou odstěhovala, zahladila za vámi všechny stopy. Bylo to, jako by jste najednou zmizely. On vás pak, díky bohu, nenašel."
"Ale to je stejně blbost! Vždyť otec je Smrtijed! Práskl by nás. A matka…" Fran posmutněla.
"Tvá matka tě má moc ráda! A až ti jednoho dne vše vysvětlí, pochopíš, jak moc pro tebe udělala," chlácholil ji Nelien.
"Ona že mi něco vysvětlí? Seš si jistý, že se toho dočkám?"
"Ano. Už je dost pozdě, řekl bych. Pro dnešek toho necháme. Přeji ti dobrou noc, Francis." Poznala, že je debata u konce. Nemělo cenu ho přesvědčovat. Ještě chvíli zadumaně seděla v křesle, než vstala a vydala se do věže. V ložnici zalezla pod peřinu a přemýšlela o všem, co se dnes od Nela dozvěděla.
"Tak já jsem Strážce, chápeš to, Bee?" podrbala kočku za uchem, ta slastně zapředla. Zpět na obsah
Kapitola 19: 25.kapitola - Nabídka
"Je nebezpečné tu zůstávat, ty to víš. Nemůžeme jinak!" rozléhal se dlouhou chodbou zvučný ženský hlas.
"Vím, ale nemůžu jít s tebou!"
"Musíš! Pomysli na vás, chceš ji zničit?!" Nastalo dusné ticho.
"Ne," ozvala se tichá odpověď.
"Všechno se vrátí do normálních kolejí, jen mu nesmíme dát šanci, zlato." Nyní byl onen hlas naplněn starostlivostí a bezradností.
"A co on?"
"Nezbyde mu nic jiného, než přijmout to a čekat."
"Čekat?! A jak dlouho?! Miluji ho!"
"Ach, dcero…"
Jak rychle se jí tento obraz přikradl do snu, tak rychle i zmizel. Protřela si oči, nevěděla ani, kdy usnula. Pamatovala si jen, že přemýšlela o všem, co jí sdělil Nelien. Tak proč se jí zdálo něco takového? O koho se jednalo? Mohla to být… Zakroutila hlavou. Přece se jí nemohlo zdát o babičce, ale ten hlas byl povědomý, oba hlasy byly povědomé. Musí na čerstvý vzduch. Tiše se oblékla. Mezi dveřmi na poslední chvíli zachytila BeeBee, která se kradla za ní.
"Teď nemůžeš jít se mnou," šeptla. Kočka slabě mňoukla. Fran spěšně opustila společenku a nenápadně proklouzla až k bráně. Ovanul ji chladný vítr, zhluboka se nadechla. Pokračovala v chůzi, zastavila se až u jezera. Tam si lehla do trávy.
"Proč se mi to zdálo?"
"Jen vzpomínka," ozval se rozespale Nel.
"Jasně, jen vzpomínka! Ale co má, co dělat babiččina vzpomínka v mém snu?!" vyjela trochu popuzeně.
"Asi bych tě měl upozornit, že se ti podobné sny budou zdávat častěji."
"Ale…"
"Ano, bude to těžké. Dozvíš se tak však mnoho věcí. Některé nemusí být příjemné a mnoho z nich tě překvapí. Věř, že je to nutné pro to, abys dokonale poznala a přijala svou moc."
"Vždyť ani nevím, jakou moc mám! Vychrlil si to na mne a já… Mám v tom zmatek!"
"Chápu tě."
"Opravdu?! Tys to někdy zažil? Promiň, ale pochybuju. Ty ses určitě nedozvěděl v jeden den něco, co ti absolutně změní život. Něco, kvůli čemu by jsi začal pochybovat o své rodině!" muselo to z ní ven.
"Proč pochybuješ o své rodině?" přerušil ji Nelien. Chvíli se rozmýšlela.
"Tvrdíš mi, že mi jednou matka vše vysvětlí, a že jí na mně záleží! Pak ten sen… Co to mělo znamenat? A otec? Neříkej mi, že by Voldemortovi nevyslepičil, že jsem se narodila!"
"Časem ten sen pochopíš. Zbylé… hm… otázky, dočkej času. Pravda vyjde najevo."
"To je sice pěkné, ale kdy? Sakra, Nele, proč se to děje?! Proč mi nemůžeš říct víc?"
"Já bych rád, Fran. Ale tohle vše je nutné. Mohu ti pomáhat, to ano. Cvičit tě a spolu s tebou objevovat tvou moc a schopnosti, avšak záležitosti kolem tvé rodiny… Ty jsou jen a jen na tobě."
"Tos mě potěšil," odfrkla si.
"Neber to tak tragicky. Přiznávám, že to, co se dozvíš, nebude vždy veselé, ale v porovnání s tím, co ještě přijde…"
"Nele, víš… Od včera mi vrtá hlavou jedna věc. Fajn, né jen jedna, tahle však nejvíc."
"Jaká?"
"Kdy se otec přidal k němu? Ke Smrtijedům?"
"Zvláštní, že se zajímáš zrovna o tohle, máš k tomu nějaký důvod?"
"Neodpovídej mi na otázku otázkou! Vytáčí mě to. Jen chci vědět… Prostě mi to nesedí."
"Přidal se k němu již na škole, pokud si dobře vzpomínám," posmutněl.
"Když teda patří k jeho nejvěrnějším… Tedy, co se délky smrtijedství týče. Z jakého důvodu svému Pánovi neřekl, že jeho dcera je Strážkyně? Pro Voldemorta to přece tehdy bylo důležité."
"On to nevěděl."
"Aha, takže on nakonec nezjistil babiččino jméno?"
"Právě, že zjistil. Jen pár měsíců potom, co jste zmizely."
"V tom případě muselo být otci jasné, že…"
"Frany, nemusí být vše takové, jak to na první pohled vypadá," podotkl neurčitě Nel.
"Tím chceš říct co? Že on…" Umlkla, za ní se ozvaly kroky. S trhnutím se otočila.
"Copak ty tu?"
"Na to samé bych se mohla zeptat i já." Rychle se postavila.
"To sice mohla, ale já svou otázku položil jako první," opáčil klidně.
"Kdepak zmizela Jugsonová?" rýpla si do něj.
"No tak," protáhl. "Nemám důvod ti nadávat nebo tě ponižovat. Brzy se připojís k otci a nestojím o to, abys…"
"Abych co? A menší detail. Já se k otci nikdy nepřipojím!" sykla.
"Hele, dejchej zhluboka! Nechci mít podpálenej hábit," klidnil ji. Tohle že je Malfoy? "Jak jsi oslavila narozeniny? Už dvanácté," překvapil ji. Proč se na to ptá?
"Skvěle, jak jinak, než s přáteli."
"Hm," začal ji obcházet. Fran napadlo, že je jak žralok, obhlížející si svou kořist. Všechny její smysly zbystřily. Zrak se jí zlepšil, stejně jako sluch a čich. V prvním momentě ji to vyděsilo.
"Seš v pohodě?" zastavil se.
"O co ti jde?"
"Jen jsem se snažil chovat slušně a…"
"Ty to umíš?" V hlase byla slyšet ironie.
"A taky ti něco nabídnout," pokračoval dál, její poznámku nijak nekomentoval.
"Předem říkám NE!" Všimla si, že se ušklíbl.
"Myslím, že by tvého otce zaujalo, že umíš kouzlit bez hůlky." Udělal několik kroků směrem k ní. Fran zamrkala, to nesmí dopustit! "A vlastně nejen jeho," dodal.
"Proč to děláš?" Pokrčil rameny. Rozhostilo se mezi nimi dusné ticho. Věděla, že jen čeká, až se mu sama podvolí. Nezbývalo tedy udělat nic jiného.
"Tak co chceš?!" vyprskla nakonec s velkým sebezapřením. Vítězně se usmál.
"Neboj, nebude to nic složitýho."
"Už se třesu," neodpustila si. "Probůh! Vymáčkni se už! Co chceš za to, že budeš mlčet?"
"Pusu," řekl jednoduše. Francis na něj vykulila oči.
"Už seš asi hodně zvrhlej, viď?"
"Já tě do ničeho nenutím, je to jen na tobě!"
"A kde vemu tu jistotu, že když tě políbím, tak se neprokecneš?" zkřížila ruce na hrudi. "Chci nějakou dohodu."
"Pch," sykl, ale mávl hůlkou a před ním se objevil pergamen. Vyslovil další kouzlo a na onom svitku se začal rýsovat text. Fran k němu přistoupila a přečetla si to přes jeho rameno.
"To by šlo. Podepiš to." Čekala, až tak učiní a rychle si ´smlouvu´ strčila do kapsy.
"Fajn, máš, cos chtěla." Stoupl si před ni a roztáhl paže. Zhoupla se na špičkách. Jedna pusa nebyla strašná, rozhodně lepší, než aby se ta zrůda dozvěděla o jejích schopnostech. Pomalu si stoupla až k němu. Když se nadechla, do nosu se jí vkradla jeho vůně. Neznatelně zavrtěla hlavou. Vzpamatuj se! Pozvedla hlavu, byl o hodně vyšší než ona, její pohled se setkal s tím jeho. Měl oči naplněny zvědavostí a očekáváním.
"Myslíš, že by ses mohl trochu sklonit? Seš jak mrakodrap." Nasucho polkla.
"Si zahrej na horolezce," pobaveně se uculil. Protočila oči.
"To se mám po tobě jako sápat?" vyhrkla.
"Třeba," pozvedl obočí a čekal, jak zareaguje.
Tak to né, chlapče, mě nedostaneš! Spustila ruce podél těla, v očích se jí zajiskřilo. Udělala pár kroků zpět, pak se rozeběhla. Dracovi se v tváři mihl stín překvapení. Těsně u něj se odrazila a skočila mu kolem krku. Jen tak tak udržel rovnováhu.
"Co to?!"
"Hraju si na horolezce," sladce se na něj usmála. Měla, co dělat, aby se nerozesmála jeho výrazu. Co však nečekala bylo to, že ji obejme. Jeho paže se najednou ocitly na jejích zádech, po těch jí hned přejel mráz. Vydechla. A rychle přitiskla své rty na jeho. Pak se odtáhla. Jednou rukou si ji přitáhl zpět. Nevěděla proč, ale najednou ji všechen vzdor a chuť odtrhnout se od něj, přešli. Naopak mu začala polibek oplácet. I proti její vůli se jí to líbilo. Její první opravdový polibek… A s Malfoyem… To zvláštní brnění ihned přešlo. Ty se líbáš s Malfoyem!
"Říkals pusu!" zachraptěla, když se ocitla na zemi, sotva se udržela na nohou.
"A ty zase polibek," zatvářil se neurčitě a zamířil zpět k hradu.
"Ty už mě nikdy nepolíbíš!" křikla za ním.
"Ale jen si přiznej, že se ti to líbilo ..."
"Jo! No a? To neznamená, že se s ním budu líbat znova! Je to Malfoy!"
"Kdoví, jak to všechno bude," ozval se najednou Nel. Fran mu neodpověděla a nasupeně se rozeběhla zpět do bezpečí Bradavického hradu. Zpět na obsah
Kapitola 26: 26.kapitola - Brumbál je pryč
Ztěžka dosedla na pohovku, pohledem zabloudila k vyhaslému krbu. Zkontrolovala, jestli je v místnosti sama, pak mávla rukou. V očích se jí objevil odraz plamenů, které vyčarovala. Sálavé teplo se pomalu šířilo místností, Fran se i přesto oklepala. Přisunula si kolena blíže k tělu. Zavřela oči a snažila se vstřebat co nejvíce toho tepla. Ihned se jí vybavila scéna, která se odehrála u jezera. Nechápala, proč to udělal. Pochybovala, že by se bál trestu, kdyby řekla, že ji ponižoval. Vždyť otci by to bylo jedno, ponižoval ji i on sám. Malfoy by se žádného potrestání nedočkal. Taktéž jí vrtalo hlavou, proč chtěl zrovna pusu. Od ní? Pro něj stále byla dvanáctiletou holkou. Navíc, nenáviděl ji a přitom… Postavila se, nechtěla na to myslet. Na ten příjemný pocit, který se jí rozproudil celým tělem, když…
"Frany?" rozlehl se společenkou udivený hlas Hermiony. Otočila se na kamarádku.
"Ah-Ahoj," vykoktala, nikoho tu tak brzo nečekala. Hermi si ji změřila podezřívavým pohledem.
"Nestalo se nic? Přijdeš mi… zmatená," podotkla. Fran si uvědomila, že to Hermiona vyjádřila velice výstižně. Ona byla zmatená. Z Malfoye a ze situace, ve které se ocitla. Netušila, kolik překvapení na ni ještě čeká. Radši to ani vědět nechtěla.
"Neboj, všechno je v pohodě," hlas se jí zlomil. Hnědovláska přistoupila blíž.
"No tak, něco tě muselo rozhodit. Navíc, jsi vzhůru až moc brzy."
"Mám hlad, zajdem na snídani?" zamluvila to.
"Jo," kývla Mia a vydala se k otvoru. Francis se ještě otočila ke krbu a lehkým pohybem ruky oheň uhasila, nebyl potřeba.
"Tohle bych taky chtěla umět," hlesla zvesela Hermiona. Fran schovala ruku za záda.
"Já si neuvědomila, že to dělám."
"Nemusíš mi to vysvětlovat. A pojď už," popoháněla ji. Společně zasedly ke stolu a potichu se začaly bavit. Po nějaké době se do Síně začali trousit další hladovci.
"Co vy tu tak časně?" zamžoural na ně rozespale Harry a natáhl se pro toust.
"Někdo nemusí vyspávat až do oběda," nakrčila Hermiona obočí.
"Teprv je snad snídaně, ne?" podivil se Ron a dál si nakládal na talíř.
"To byla jen slovní hříčka, Ronalde!" zakroutila Hermi nad jeho slovy hlavou, Fran se ušklíbla. Už delší dobu na sobě cítila čísi pohled. Vzhlédla, onoho pozorovatele nemusela hledat dlouho. Jeho šedé oči ji přímo propalovaly. Chvíli na něj taky koukala, pak se na něj zašklebila a věnovala se dál své snídani.
"Ty, Fran?" dloubl do ní Harry.
"Mno?" pootočila se.
"Si zas něco provedla Malfoyovi?" zeptal se se zájmem.
"Proč?" zarazila se.
"Od chvíle, co přišel, na tebe furt brejlí."
"Řekněme, že jsem ho možná trochu překvapila," odpověděla mu klidně. Harry se uculil a Ron na ni ukázal zvednutý palec. Jen Hermiona se tvářila zamyšleně.
"Proto ses chovala tak divně?" šeptla, když se kluci zase zabrali do hovoru o famfrpálu. Fran jen neurčitě kývla. Další možný výslech přerušil příchod holek.
"Ahoj, konečně jídlo!" vzdychla Jose. Adri usedla naproti Fran.
"Vzala jsem ti věci," podala jí přes stůl brašnu.
"Jé, dík," usmála se na kamarádku. Halas ve Velké síni najednou utichl.
"Co se…?" rozhlédl se Harry.
"Vypadá to, že Brumbál chce něco říct," zamumlala Hermiona. Když už opravdu utichli všichni, ředitel pokynul profesorce McGonagallové. Ta k překvapení celého osazenstva Síně přinesla Moudrý klobouk a stoličku.
"Milí studenti, jistě se divíte, proč tu máme Moudrý klobouk. Ihned vám odpovím. V tento čas je to sice nezvyklé, přeci jen školní rok už se chýlí ke konci, ale je mi potěšením vám představit novou studentku!" natáhl paži, přistoupila k němu štíhlá hnědovlasá dívka. "Anduel Cainová nastoupí do pátého ročníku. Přijměte ji mezi sebe, jako by jste ji znali odnedávna! Slečno Cainová, mohu Vás poprosit," ukázal ke stoličce. Anduel přikývla a přešla k profesorce.
"Kam myslíte, že půjde?" zeptal se tiše Ron. Fran si ji pořádně prohlédla.
"Zmijozel," odtušila černovláska.
"Zmijozel? Vždyť vypadá sympaticky. Podle čeho tak soudíš?"
"Jen pocit," hlesla Fran.
"Nebelvír!" vykřikl náhle Klobouk. Hermi se na Francis usmála.
"To sem na ni zvědavej," prohlížel si ji taktéž podezíravě Harry.
"Ona jde k nám?!" spíše konstatoval Ron a udiveně se na kamarády otočil. Měl pravdu, jejich nová spolužačka sebejistě zamířila přímo k místu, kde seděli.
"Ahoj," pozdravila je milým hlasem. "Já jsem…"
"Anduel Cainová, slyšeli jsme," přerušila ji Francis. Hermiona do ní pod stolem strčila. Adri se snažila zamaskovat uchichtnutí.
"Můžu si přisednout?"
"Jistě," předběhla Hermiona Fran v odpovědi. Hnědovláska se usmála a zabrala místo vedle Rona.
"Hermiona Grangerová," natáhla k dívce ruku, ta ji lehce stiskla. Po ní se Anduel představili i ostatní. Francis novou spolužačku jejích přátel ostražitě pozorovala. Zaujalo ji, že nehnula ani brvou, když své jméno řekl Harry.
"A ty?" zeptala se nakonec i jí.
"Francis Jugsonová."
"Těší mě."
"Mě taky," vyloudila na své tváři úsměv.
"Přátelé mi říkají Andy," přisunula si k sobě talíř s ovesnou kaší.
"Odkuď jsi, Andy?" chytila se toho Hermiona a začala se vyptávat.
"Přistěhovali jsme se z Portugalska. Táta dostal výhodnou práci na Ministerstvu."
"Už půjdu, uvidíme se ve společence," rozloučila se Francis. Popadla brašnu a svižným krokem se vydala ven ze Síně.
"Frany?"
"Copak?" zpomalila a čekala, až ji Adriana dojde.
"Co ti přelítlo přes nos?"
"Mně? Nic."
"Proč jsi se chovala tak… chladně."
"Myslíš k ní?"
"Jo."
"Něco mi na ní nesedí," pokrčila rameny.
"Náhodou, bude s ní celkem zábava," oponovala Adri. "S tebou taky nakonec byla."
"Uvidíme. Každopádně mou důvěru zatím nemá," otevřela dveře do učebny a zamířila k jejich oblíbeným místům.
"Vybavte si tu nejšťastnější vzpomínku! Tu, o které si myslíte, že je dostatečně silná na to, aby porazila velkou skupinu mozkomorů," přecházel Harry po místnosti a dodával jim sil k provedení tohoto složitého kouzla.
"Fran," ukázal na ni. Pevně stiskla hůlku.
"Expecto Patronum!" pronesla zřetelně. Ze špičky hůlky vyletěl oblak stříbřité páry. Ta se ihned začala formovat do určitého tvaru. Frany se radostí rozzářily oči, než si však kdokoli stačil uvědomit, jakého má Fran patrona, spustila paži.
"Dobby," ozval se Harryho překvapený hlas.
"Míří sem, pane Harry Pottere!" zaslechla Francis pisklavý hlas.
"Kdo? Počkej… Ona o nás ví? Umbridgeová?!" Dobby roztřeseně přikývl, v následující chvíli se rozeběhl ke zdi. Hermiona přidušeně vykřikla. Harry stihl skřítka na poslední chvíli chytit za kousek látky, kterou měl místo oblečení.
"Díky, Dobby. Vy čekáte na co?! Běžte!" mávl rukou ke dveřím. Nikdo už neotálel, dali se na úprk. Fran zaběhla do první chodby. Chtěla se dostat ke schodům. Na poslední chvíli zadržela výkřik, který se jí dral přes ústa, když vletěla někomu přímo do náruče.
"Kam ten spěch?" ozvalo se nad ní posměšně.
"To víš, večerní rozcvička, taky bys to mohl zkusit, Malfoyi!" prskla na něj a pokusila se vykroutit z jeho sevření.
"Díky za radu, ale já to nepotřebuju. A myslím, že rozcvička to rozhodně není. Kdepak jsi nechala Pottříka, co?"
"Proč všude pleteš Harryho? Seš na něj nadrženej? Jen pro tvou informaci, já s ním mluvila naposledy při snídani! A sundej ze mě ty pracky! Poslední varování!" sykla nakonec. Stisk sice povolil, ale nepustil ji.
"Promiň, ale máš smluvenou schůzku s vrchní vyšetřovatelkou!"
"Ses někde praštil, viď, chudáčku? Nemáš horečku?" pohlédla na něj a naoko starostlivě mu položila dlaň na čelo.
"Jugsonová! Koleduješ si!" strhl jí ruku dolů.
"Potter!" ozvalo se nedaleko nich. Malfoy si ji změřil zvláštním pohledem.
"Máš štěstí, Potter je mi pořád větším trnem v oku, než ty!" odstrčil ji od sebe a rozeběhl se pryč od ní.
"Klopýtací kletba, Pottere!" zaslechla ještě Malfoyův jízlivý hlas.
"Mají Harryho!" uvědomila si. Rychle zamířila ke společence, tady by stejně nic nezmohla. Ve věži narazila na ostatní.
"Francis!" přiběhla k ní Hermiona.
"Harry," vydechla. "Malfoy ho dostal!"
"Sakra, to nedopadne dobře," zazoufala si prefektka. Všichni zamlkle seděli nebo postávali v místnosti a čekali, až dorazí ten, který to zřejmě jako jediný schytal.
"Konečně! Harry, co se stalo?!" vyjekla najednou Hermiona, Fran s Adri sebou trhly. Potter zbědovaně došel k nim.
"Brumbál je pryč," dostal ze sebe. "Vzal to všechno na sebe a zmizel, když ho chtěli odvést do Azkabanu," ztišil hlas, aby ho slyšeli jen ti, kteří byli členové Brumbálovy armády.
"Ale kdo mohl?"
"Marietta Edgecombeová," procedil skrz zuby.
"To je nejlepší kamarádka…" zalapala po dechu Parvati.
"Ano, od Cho," rozhlédl se po ostatních. Hermioně se na tváři objevil úšklebek. "To je tvoje práce, že? To, co jí vyrašilo na čele," usmál se na ni, když kývla.
"Kdo teď bude ředitel? Pokud Brumbál zanechal Bradavice bez dozoru…" nadhodil Ron.
"To je snad jasné! Ta baba Umbridgeová!" řekla klidným hlasem Frany, uvnitř ní to však vřelo. Ze zadních řad se ozvalo zasténání.
"Já myslím, že se Brumbál vrátí," přišla k nim Anduel a usadila se vedle Hermiony.
"To víme všichni! Nenechal by Bradavice napospas Ministerstvu!" odsekla jí Fran a bez rozloučení vyběhla do ložnice. Sama si nedokázala vysvětlit, proč se tak chová. Tohle nebyla ona. Většinou nikdy nedávala na první dojem. Co se teda zlomilo? Nemůže se k Anduel chovat tak, jako do této chvíle. Vždyť to byl ukázkový příklad toho, jak se v prvních týdnech chovaly holky k ní. Zařekla se, že se jí pokusí poznat, až pak bude soudit. Povzdychla si. Andy byla…
"Promiň, že ruším tvůj ctěný a ojedinělý proces myšlení, ale…" ozval se z nenadání Nelien. "Jak ojedinělý?!"
"No tak... Za týden začneme s výcvikem," oznámil jí pobaveně.
"Dobře, v Komnatě?"
"To bude nejjistější. Cvičení započne v pátek, tak kolem páté. Vyhovuje?"
"Může být," lehla si do postele.
"Zatím. A dobrou noc," rozloučil se.
"Čau," převalila se na bok a zahleděla se ven z okna. Usmála se, na ten trénink se těšila. Zpět na obsah
Kapitola 26: 27.kapitola - Nejsem Smrtijed!
Ráno se Fran z postele vyhrabala kupodivu jako první i přesto, že včera měli ještě astronomii. Tiše přešla k oknu a otevřela ho. Na tváři ucítila jemný vánek a do nosu ji udeřila vůně jarních květin. Milovala jaro, všechno kvetlo, znovu se rodilo… S unaveným úsměvem na tváři se vydala na snídani. Dokonce jí vydržel i při hodině obrany, to samé se však nedalo říci u přeměňování.
"Slečno Jugsonová, mohla by jste se soustředit?!" rozlehla se učebnou výtka profesorky McGonagallové mířená k Francis.
"Já se soustředím, nemůžu za to, že mi to nejde," sykla a znovu mávla hůlkou. Párátko pořád zůstalo párátkem, avšak bylo na dvě půlky. "Sakra!" nejistě koukla na profesorku.
"Za úkol budete trénovat! Vždyť toto kouzlo jsme probírali již na začátku školního roku!"
"Samozřejmě," přikývla. Nic jiného jí ani nezbývalo. Bylo jasné, že si ji příští hodinu vyzkouší.
"Výborně. Také si všichni na úterý nastudujete kapitolu dvanáctou, nyní můžete jít!" propustila je. Studenti se vyhrnuli ze třídy a spěchali na oběd. Fran položila hlavu na lavici.
"Jdeš?" zamířila Adriana ke dveřím.
"Ale jo. Zajdu na oběd, pak zamířím rovnou do ložnice. Po včerejší astronomii mám dost."
"To asi všichni. Se zvládne. Už jen bylinkářství," chytila ji Adri za paži.
"Ady, omluv mě u Prýtové, byla bych tam zbytečná. Nevnímala jsem ani McGonagallku," nahodila psí kukuč.
"Fajn," rezignovala hnědovláska. "Páni, já už mám hlad," přidala do kroku, vešla do Velké síně a vplula na první volné místo.
"To já taky," sedla si Fran vedle Nevilla.
"Vypadá to tu celkem zvláštně, že? Když za stolem nesedí Brumbál," naklonil se k nim.
"Jo. Navíc ta Ropucha na jeho místě," odfrkla Frany. "Podáš mi, prosím, ty brambory?" natáhla ruku k nějaké třeťačce.
"Musím se na něco zeptat Hermiony," zamumlala si pro sebe Annie, listujíc svými poznámkami.
"Máš příležitost, už jdou," ukázala Jos ke dveřím. Fran na Hermi a kluky mávla. Dívka se bavila s Anduel. Se smíchem dorazily až ke stolu. Francis raději stočila pohled k profesorskému stolu. Umbridgeová se očividně snažila navázat hovor se Snapeem. Neodradil ji ani jeho kyselý výraz či úsečné odpovědi. Černovláska se ušklíbla. Rozhodla se využít jeho rozptýlení a kontaktovat ho.
"Pane profesore?" vyslala k němu myšlenku.
"Copak, slečno Jugsonová, nudíte se?" vrátila se jí odpověď.
"Já? Ale kdeže! To vy jste vypadal, že vás ten velice záživný rozhovor s paní ředitelkou moc nepobavil," neodpustila si ironický tón.
"Nějak si troufáte, na pouhou studentku!"
"Copak, dáte mi trest?" bavila se.
"To není špatný nápad. Potřeboval bych uspořádat a sepsat zásoby," přiblížil k ústům sklenici s vodou a napil se.
"Já bych potřebovala pomoci s přeměňováním," nadhodila vesele. Při následném pohledu na něj se musela držet, aby se nerozesmála. Snape se rozkašlal. Umbridgeová mu samozřejmě ihned začala bouchat do zad a starostlivě se k němu naklonila.
"Hele, netopýr se nám dusí," vyprskl Ron. Po chvíli se mu však na tváři objevil skleslý výraz… Snape přežil.
"Dnes v pět!" bylo to poslední, co od něj uslyšela, než opustil Síň.
"Na další hodinu teda nejdeš?" rozptýlila ji Adriana.
"Co? Hm… asi ne," zakroutila hlavou. Adri jen pokrčila rameny, pousmála se a spolu s holkama se vytratila ven ke skleníkům.
"Ty chceš vynechat hodinu?"
"Ano, Hermiono. Zameškám bylinkářství. Jdu do věže," mrkla na Rona a Harryho, kteří se tlemili Hermionině výrazu.
"Fran?" zadržel ji dívčí hlas. "Můžu jít s tebou? Mám teď volno, tak…" Francis se otočila, chvíli si Anduel mlčky prohlížela. Pohrávala si s myšlenkou odmítnout, ale vzpomněla si na své předsevzetí.
"Jasan," souhlasila. Odměnou jí byl potěšený výraz Hermiony a trochu nechápavý pohled Harryho. Pokrčila jen rameny. Anduel mezitím došla až k ní.
"Hermiona se netvářila moc nadšeně, co?" snažila se Andy navázat hovor.
"Moc ne, ale nic nenadělá."
"Taky pravda. Sem unavená, v tý škole nám toho nakládaj strašně hodně."
"Od toho je to škola," přehodila si Fran brašnu na druhé rameno.
"Co proti mě máš?" vypálila najednou Andy.
"Mno, vlastně vůbec nic, jen… Od prvního pohledu mi na tobě prostě něco nesedí," řekla popravdě Frany.
"Jednoduše mi nevěříš."
"Dá se to tak říct. Nedokážu věřit každému na potkání. Co kdyby to byl třeba…"
"Smrtijed," dokončila za ni Anduel.
"Třeba. Jak můžu vědět, že k nim nepatříš?" Andy se ušklíbla.
"Já a patřit k nim? Nikdy!" vyhrnula si rukáv na levém předloktí. "Vidíš tu něco?!"
"Ne," zamumlala. "Já jen, prostě…"
"Já tě chápu, nic ti nevyčítám. Popravdě, já nikdy nikomu nedůvěřuju. Pokud se tak někdy stane, ten dotyčný bude mít velký štěstí a privilegium," pousmála se.
"Jak se ti tu líbí?" změnila téma Fran.
"Hodně, je to mnohem lepší, než předchozí škola," dala se do vyprávění Andy. Ve společence se spolu posadily ke krbu a v hovoru pokračovaly.
"A co tvoje dětství?" zajímala se Andy.
"Eh, to bych raději neprobírala," zamumlala Francis.
"V poho, chápu," na chvíli se mezi nimi rozhostilo ticho. To nakonec přerušila Anduel. "Víš, Frany, z tvého chování bych usoudila, že ti je víc."
"Víc? Jak to myslíš?" zeptala se nejistě.
"No, potkat tě někde náhodou, tipovala bych ti víc, než dvanáct."
"Ještě to tak," pokusila se o úsměv Francis. Anduel ji chvíli propalovala pohledem, následně na ni mrkla a natáhla se pro knihu ležící na stolku. "Co to sakra mělo být?!" prolétlo Fran hlavou. Zpět na obsah
Kapitola 26: 28,kapitola - Trest s...
„Jdete pozdě, slečno.“ Sotva vzhlédl od pergamenů, na které cosi psal.
„Patnáct sekund je fakt děsně velký zpoždění,“ nemohla si pomoct, musela mu odseknout. Tentokráte do ní zabodl pohled svých černých očí.
„Myslím,“ protáhl líně, „že si svůj trest ještě prodloužíte,“ přivřel oči.
„Super!“ překvapila ho úsměvem. „Mně vaše společnost nevadí, pane profesore," pokrčila rameny. „Pořád lepší, než trest od ředitelky.“
„Dávejte si pozor na jazyk! V Bradavicich i stěny mají uši,“ sykl na ni varovně.
„Fajn, můžem pokecat našim oblíbeným způsobem," sedla si na lavici. Chvíli ji pozoroval s jakýmsi nic neříkajícím výrazem na tváři, pak mávl hůlkou a vedle Fran se objevila hromádka pergamenů.
„Výborně. Tak tedy, před vámi leží eseje žáků třetího ročníku.“
„A to je mám jako opravit?“
„Bylo by to vhodné. Nebojte, přizval jsem vám pomocníka. Ten už má třetí rok studia za sebou.“ Přešel ke dveřím a otevřel je. Do místnosti vešel Malfoy.
„To si ze mě děláte prdel, že jo?!“ vyslala k němu zlostně myšlenku.
„Ale no tak, dělat si z vás legraci? Jsem profesor, to bych si v životě nedovolil,“ oplatil jí ironicky. Nasupeně na něj pohlédla.
„Co jste potřeboval, pane profesore?“ přerušil jejich myšlenkovou přestřelku Malfoy, který přitom těkal pohledem z jednoho na druhého.
„Co tak vejráš, Peroxide?“ dala si ruce v bok. Koutkem oka spatřila ušklíbnutí profesora. „Vy se taky nešklebte! Nesluší vám to!" sjela ho.
„Začněte!“ zamumlal úsečně a vrátil se zpět ke stolu. „Máte dvě hodiny, nehodlám kvůli vám zmeškat večeři.“
„Jistě,“ kývl Malfoy a sedl si k lavici. Francis protočila oči. Pokud chtěla úkol splnit, musela být blízko Dracovi. S ledovým výrazem zabrala židli vedle něj.
„Vidíte, že to jde, slečno Jugsonová," ozval se opět Snape.
„Tse, to jste udělal naschvál! Mohl jste dovést kohokoli, proč zrovna on?!" zhoupla se.
"Protože je na lektvary jeden z nejlepších. Nevím, z jakého důvodu se rozčilujete, mezi kolejemi by neměla panovat nenávist…“ Nechal větu nedokončenou.
„Hlavní je, že se tímto řídíte i vy, co?“
„Jugsonová! Nevytáčejte mě!“ Prudce vzhlédl.
„To bych přece…"
„Dost už! Práce máte až nad hlavu!“ zarazil ji. Fran si ho naposledy zlostně přeměřila. Pak si k sobě přitáhla část esejí a začetla se. Po půl hodince už měla za sebou celou svoji přidělenou hromádku. Po očku pohlédla na Malfoye, ten byl pohodlně rozvalený na židli a červeným inkoustem přeškrtával i celé řádky v něčím domácím úkolu.
„Na,“ přisunul k ní najednou kalamář a jeden z brků. „Pokud to teda chceš stihnout dneska,“ protáhl líně, v hlase mu zazněla ironie.
„Tse, já to stihnu,“ sykla a sklonila se nad esejí jakési Meredith.
„Mějte také, prosím, na paměti, že za necelé tři měsíce budete skládat ročníkové zkoušky! Své úkoly plňte pečlivěji a také studujte! Věřím, že je možné zameškané učivo dohnat," řečnila profesorka McGonagallová, svůj zrak při poslední větě upřela na Francis. Ta však byla zase mimo. Březen se dávno přehoupl v duben, počasí se oteplilo a mnoho studentů už trávilo odpoledne venku. Fran však většinou trénovala s Nelienem v Komnatě. Tato cvičení ji zmáhala a únava se projevovala právě v hodinách. „Výborně, nezapomeňte si do příští hodiny úkoly, nashledanou!“ McGonagallová opustila učebnu.
„Ach jo, já chci prázdniny!“ ujelo Fran, když se stejně jako ostatní zvedla a zamířila na oběd. Dnes jim naštěstí odpadlo bylinkářství. Nevěděli proč, ale doufali, že si Umbridgeová nezasedla i na Prýtovou.
„Ahoj holky,“ vmísila se mezi ně Anduel s Hermionou, každá si nesla tři tlusté bichle plné run.
„Hodně úkolů?“ optala se Fran.
„Hm, jo. NKÚ se nám blíží a oni nemaj nic lepšího na práci, než nás zahltit četbou, úkolama a zadat nám tunu esejí,“ zakroutila hlavou Andy.
„Začínám přemejšlet o tom, že do pátýho ročníku ani nedojdu,“ zabrblala Francis.
„Proč?“ zaculila se Andy.
„Ještě se ptej. Už teď nestíhám a v přeměňování plavu,“ pokrčila rameny.
„To není problém, můžu tě doučovat,“ nabídla jí hnědovláska.
„Fakt?“
„Jasně. Stačí říct kdy a kde,“ pousmála se Andy.
„Tak fajn. Spácháme to asi o víkendu?“
„Klidně. Tak v sobotu po obědě. Budu čekat ve společence.“
„Domluveno,“ přikývla Francis. Anduel s Hermionou se pak od holek oddělily a pospíchaly na další hodinu, zatímco Adriana zatáhla Fran do jednoho kouta ve společence a donutila ji, udělat si úkoly.
„Já už si půjdu lehnout,“ promnula si Frany oči asi po čtyrech hodinách zírání do učebnic. „Za hodinu bude večeře,“ zarazila se Adri.
„Nemám moc hlad, jsem i unavená. Počkám si až na snídani.“ Posbírala své věci a s mrknutím opustila kulatou, teplem a halasem naplněnou místnost.
„Bee? Čičí, kdepak jsi? Pojď za mnou, zlatíčko,“ zamumlala vyčerpaně, když si lehla do nadýchané peřiny. Zrzavá kočka si vyskočila k ní a stulila se jí u hlavy do klubíčka. Frany ji začala drbat na bříšku, až jí koččino vrnění úplně uspalo…
„Soustřeď se, Francis!" napomenul ji už po několikáté Nelien.
„Já se snažím, sakra! Nemůžu za to, že mi tohle kouzlo prostě nejde," otřela si z čela pot. Byla zde už nejméně tři hodiny.
„Nemůžeš? Je jen na tobě, jestli to zvládneš nebo ne! Proč se pořád podceňuješ? Vím, že kouzla z naší magie jsou náročná, ale taky užitečná. Především v těžkých bitvách…" Odmlčel se.
„Vždyť já vím, Nele. Mě už to zmáhá! A mám pocit, že se to stejně nikdy nenaučím.“ Čapla si na zem.
„Francis, nechováš se jako Strážce," posmutněl Nelien. „Možná je toho na tebe opravdu moc. Můžeme si dát pauzu, na měsíc, řekněme,“ navrhl. Fran zavřela víčka, tohle přeci nechtěla.
„Promiň, Nele. Samozřejmě budeme pokračovat, ale… Chtěla bych pro dnešek skončit, bylo by to možné?“
„Jistě. A omlouvám se.“
„Ty nemáš, proč se omlouvat. To já nesplňuji vaše požadavky. Pokusím se polepšit,“ hlesla.
„Splňuješ je víc, než si myslíš. Teď už tedy běž,“ propustil ji. Fran jen kývla, jako by sama sobě, zvedla se a u dveří se naposledy otočila. Jemně mávla rukou a rozházené věci se vrátily na původní místo. Alespoň tohle jí jde.Zpět na obsah
Kapitola 26: 29.kapitola - Splněný sen
"Ahoj," svalila se Fran zničeně do křesla. Odpovědí jí bylo pouze mlčení a Hermionino přikývnutí. "Stalo se něco?" zeptala se opatrně.
"No, jde o to, že," soukala ze sebe Hermi. "Snape propustil Harryho," zamumlala rychle a pohledem vyhledala chlapce s brýlemi, který seděl vedle ní se zamračeným výrazem ve tváři.
"Jak jako propustil? Odkud?" nechápala Fran.
"Už mě nebude učit nitrobranu," ozval se Harry, hlas postrádal jakékoli emoce.
"Ale to… to nemůže!" vyhrkla Frany.
"Může. A já, já to zvládnu sám! Říkal, že základy mi stačí!" ohradil se Potter. Dřív, než ho stihli zadržet, vyběhl schody a zmizel v ložnici.
"To je vždycky tak tvrdohlavej? Je jak já," ušklíbla se Francis. Ron jen pokrčil rameny, zvedl se a zamířil za svým kamarádem.
"Ale musím říct, že ze Snapeova kabinetu vystřelil celkem rychle," připojila se k nim Anduel, která před chvílí vstoupila do společenky.
"Pokud na něj začal Sevík peskovat, nedivím se," zapitvořila se Francis.
"Sevík?" pozvedla obočí Hermiona.
"Jo, zkráceně Severus. Netopýr je ohraný," pohodlněji se uvelebila a přivřela oči. Chvíli poslouchala tichý rozhovor Hermiony a Anduel, než si uvědomila, co Andy řekla.
"Co jsi dělala v tuto dobu ve sklepení?!" vypálila na hnědovlásku. Ta zmlkla uprostřed věty a na malý moment znejistěla.
"Byla jsem si něco vyřídit s mladým blonďákem," odfrkla si.
"S Malfoyem? A co?" nenechala se odradit Fran.
"Sebral mi po vyučování moje věci, šla jsem si pro ně," odpověděla rozvážně.
"Hm, ty věci máš kde?" zablýsklo se Francis v očích. Ta trocha důvěry, kterou si k Andy vybudovala, se hroutila jako domeček z karet. Chtěla to zadržet, chtěla jí věřit…
"Fran," oslovila ji po chvíli, koutkem oka koukla na Hermionu, ta se však věnovala domácímu úkolu. "Já myslela, že tohle už jsme si vyříkaly," upřeně hleděla na černovlásku.
"Dyť jo, jéva," zamumlala Francis.
"A věci bude mít zřejmě McGonagallová. Prej je pak vrátil zpátky do tý učebny, jenže tam nebyly," dodala jen a s mávnutím zamířila ke schodům.
"Já… půjdu se projít," hlesla po chvíli přemýšlení směrem k Hermioně, ta jen neznatelně kývla. Ani nevzhlédla od učebnice. To Frany vyhovovalo, žádné zbytečné otázky.
V momentě, kdy se teplý vítr dotkl její tváře, spadly z ní všechny starosti. Spokojeně se usmála a vyrazila k lesu. U vstupu do toho temného království se zastavila. Přistoupila k jednomu ze stromů a zlehka se dotkla jeho staré kůry. Projela jí nečekaná vlna energie, překvapeně dlaň stáhla. Otřela si ruku do červených zahradníků a vzhlédla, cosi v lese přitahovalo její pozornost.
Náhle si vzpomněla… Vypadalo to přesně, jako v tom snu… Kdy poprvé spatřila… co to vlastně spatřila? Už neváhala ani minutu a vkročila na zarostlou stezku. Spěchala, stejně jako tenkrát. Vlasy se jí pod náporem tetelícího se vzduchu mírně zvlnily. Když nedaleko od ní křupla větvička, zrychlila. Raději se ani neohlížela za sebe. Po deseti minutách chůze začala sama sobě nadávat. Nevěděla, jak daleko se dostala, nevěděla, kde se právě nachází a ani netušila, jestli vůbec mýtina ze snu existuje. A i přesto se sem vydala. Do tmy, do nebezpečí. Dala jen na svůj instinkt. Až nyní si uvědomila, že by toho mohla litovat. Bolestně sykla, když nohou zavadila o trnitý keř. Zaklonila hlavu, trochu v ní zatrnulo, když spatřila mezi korunami stromů prosvítat nebe… Bylo tmavé, mraky se kupily na sebe a jako by se předháněly v tom, kdo zaujme lepší pozici. Blížila se bouře.
"Fajn!" šeptla Francis. Na moment se zastavila a rozhlédla se kolem dokola. V lese byla stále větší a větší tma.
"Kam teď?" nervózně zasunula ruce do kapes. Vydala se dál, ještě hlouběji. Uvnitř ní vzplanula jiskřička naděje, když spatřila malou mýtinu. Povalovaly se na ní chuchvalce mlhy, nikde ani živáčka. Jakmile na ni vstoupila, cítila, že už je v bezpečí. Tady jí nic nehrozí. Pomalým krokem procházela kolem vysokých a statných stromů, které ohraničovaly místo, kde se nacházela. Náhle ji obklopil onen dobře známý pocit, který na vás dolehne vždy, když vás někdo sleduje. Nejistě pátrala pohledem mezi lesním porostem. Nikoho ani nic nespatřila…
"Vítej, jsi očekávána!" ozvalo se jí najednou za zády. Trhla sebou leknutím. "Popravdě, začínal jsem trochu pochybovat, že sem dorazíš," promluvil opět pobaveně. Fran se odhodlala a otočila se. Nespatřila nic víc, než zářivě zelené oči skryté ve tmě.
"Kdo jsi? Příjde mi, že tvůj hlas znám," nakrčila čelo dívka.
"Jistě, že mne znáš. A je tomu již nějaký ten pátek," uchechtl se. Francis vykulila oči.
"Nele? Jsi to ty?!" vyhrkla nevěřícně. Její slova se potvrdila, na mýtinu rozvážným krokem vešel nádherný tvor. "Páni," vydechla Frany při pohledu na zlatého draka.
"Ale no tak, dost již bylo obdivu," pokusil se roztáhnout svá kožnatá křídla. "Ani protáhnout se nemůžu, nespravedlivé, což? Když už mám konečně povoleno se zhmotnit, tak se nemohu ani proletět," pohodlně se uvelebil na mechu a bystrýma očima pozoroval svou Strážkyni. Francis nejistě přešlapovala na místě, nevěda, co si o setkání myslet.
"Proč toto? Proč se mi o tom zdálo?" dostala ze sebe nakonec.
"Někdy je lepší promluvit si z očí do očí. A proč se ti to zdálo? Řekněme, že proto, aby až by taková situace nastala, abys věděla, kam jít."
"Hm, a dnes nastala."
"Přesně tak," zajiskřilo drakovi v očích. "A my si můžeme v klidu popovídat, zde nás nikdo nevyruší," podotkl. Fran si až nyní všimla jemného namodralého světla, které jako by tvořilo štít kolem mýtiny.
"A o čem?"
"O čemkoli budeš chtít," naklonil hlavu na jednu stranu.
"Toho by bylo víc," pohlédla mu přímo do očí.
"Tak vidíš, můžeš začít."
"Víš, já bych… Pořád mi vrtá hlavou, proč mě táta nevydal Voldemortovi. Vždyť by měl pak tolik výhod. A on..."
"Tvůj otec by tě nikdy straně Zla neobětoval!" zarazil ji prudce Nelien.
"Ne? Já si naopak myslím, že by to udělal moc rád! Žila jsem s ním patnáct let!" bránila se Francis.
"Jedenáct," zabručel drak.
"Jak jedenáct? Vždyť jsi mi říkal, že je mi šestnáct, logicky jsem s ním musela strávit déle, než jedenáct let!"
"Francis, pokud vím, v domě Jugsona si strávila jedenáct let! A pokud se tak oháníš logickým myšlením, tak mysli!"
"Kam tímhle směřuješ?!" nechápala Fran. "To nedává smysl, leda by…" zarazila se uprostřed věty. "Leda by to nebyl můj otec," vzhlédla a zabodla do něj svůj pohled. Nel bez mrknutím odvrátil hlavu.
"Tos řekla ty, ne já," vyjelo z něj jakési spokojené zabručení.
"Ne… ne… ne!" křikla najednou, rukou si vjela do vlasů. "To… to mi to říkáš jen tak?! A co matka? Babička?!"
"Frany, uklidni se. Jednou už jsem ti říkal, že tvá matka je na tvé straně, a že ti vše vysvětlí. To se také stane, ale až bude vhodná doba!" zchladil ji tiše. Fran se do očí nahrnuly slzy, ani nevěděla, proč.
"Neliene, ono… tohle," hlas ji zradil.
"Chce to klid a nohy v teple," pobroukával si.
"Pche, ty toho nenecháš, co?!"
"Čeho?" zeptal se nevinně. Frany to raději nekomentovala. Na moment se ponořila do svých myšlenek a vzpomínek. Zaklonila hlavu, když se zablýsklo.
"Chtěla bys vědět ještě něco? Za chvíli budu muset odejít," posmutněl.
"Já, Neli, nejsem si v něčem jistá," postavila se.
"V čempak?"
"Mám rozporuplný pocit z jedné osoby," začala se pohupovat na patě.
"Z Anduel?"
"Ano. Nechápu to. Ona je… strašně fajn. Od té chvíle, co se s ní bavím, mohly bysme být kamarádky, ale pořád je tu to "ale"," dodala nakonec.
"Dám ti jednu radu, Frany. Pokud jde o přátele, vybírej si je srdcem, ne rozumem," přikročil blíže k ní a zpříma se jí zadíval do očí. "Moc o ní přemýšlíš, napadají tě různé teorie o tom, jak by mohla být ve spojení se Smrtijedy… Neříkám, že jí musíš hned věřit, to je jen na tobě, ale podle mého ani není důvod jí nevěřit. Ty sama by si měla nejlépe vědět, jak se v její společnosti cítíš," ztišil hlas.
"To je právě to, oblíbila jsem si ji, i když jí to tak asi nepřijde. Jenže stačí mi nějaké maličkosti, víš? Třeba jako dneska, to s těma věcma, něco mi říkalo, že lže."
"Možná lže, aby chránila pravdu," zafilozofoval Nel. Fran se ušklíbla. "Vem si sebe, ty taky lžeš a zatajuješ fakta o sobě a své moci. Tak samo jako ty vidíš Andy, může někdo vidět tebe."
"Já nelžu! Copak to někomu mohu říci?!" vyjela Fran na draka.
"Někdy je lepší se svěřit, než to v sobě dusit. A ano, pokud onomu člověku budeš bezmezně důvěřovat, můžeš mu o sobě říci pravdu," řekl tiše Nelien. Fran zmlkla. Na tohle nevěděla, co odpovědět.
"Je mi líto, Frany, náš čas vypršel. Uslyšíme se zase jindy, neboj," uslyšela jeho vzdalující se hlas. Obrys jeho mohutného těla se pomalu rozplýval. "A Fran? Dávej na sebe pozor, je úplněk," zaslechla ještě varování. Pak na mýtině osaměla. S rozházenými myšlenkami se vydala na cestu zpět, nohy jako by ji samy nesly správným směrem. Slyšela kapky deště, zprudka dopadající do korun stromů, sem tam se ozvala i sova.
Nervózně se ošila, když celý les ztichl. Odkudsi se ozvalo táhlé zavytí. Ve Fran by se v té chvíli krve nedořezal. A v momentě, kdy blízko ní cosi zašustilo ve křoví, dala se do běhu. Úplně zapomněla, že má sebou hůlku, nemyslela ani na kouzla, která ji učil Nel. Byla hnána strachem, strachem o život. Vytí bylo stále blíže a konec lesa v nedohlednu. Celé její tělo obklíčilo zoufalství. Všude přítomná tma ji skličovala a ubírala jí dech. Svitla v ní malá jiskřička naděje, když zahlédla světlo v Hagridově srubu. Zadýchaně vyběhla z lesa a málem se začala hystericky smát, avšak štěstí nestálo na její straně. Cosi ji draplo za nohu a pokusilo se ji sebou odtáhnout zpět. Fran ani nebyla schopná zakřičet. Jen se němě zahleděla do očí zrůdě, která ji za malý moment zbaví života. Předtím, než omdlela hrůzou, spatřila ještě barevný paprsek jakéhosi kouzla, pak už nic. Pak už jen dešťové kapky více a více promáčely její oblečení.
Nepatrně se zavrtěla, cosi ji šimralo na tváři. Něčí dotyk, někdo ji hladil. Někdo ji držel v náručí! Nakrčila nos. V nočním vánku ucítila známou vůni. Musela se mírně pousmát. Najednou však prudce otevřela oči, když si uvědomila, komu ona vůně patří.
"Draco?!" vydralo se jí z hrdla zasípání. Blonďák sebou při tónu jejího hlasu trhl. Frany přejel mráz po zádech, když se jeho šedé oči setkaly s těmi jejími. Zpět na obsah
Kapitola 26: 30.kapitola - Kdo měl rande?
"Draco?!" vydralo se jí z hrdla zasípání. Blonďák sebou při tónu jejího hlasu trhl. Frany přejel mráz po zádech, když se jeho šedé oči setkaly s těmy jejími. Oční kontakt udržovali už pár minut. Frany nechápala, co se to s ní děje. Měla pocit, jako by se v jeho pohledu měla ztratit.
"Myslíš… Myslíš, že už bys mě mohl pustit? Jsem v pořádku," promluvila po chvíli. Mladý Malfoy se konečně probral.
"Jasně!" Odstrčil ji od sebe prudčeji, než čekala. "Nemělas tady, co dělat!" schoval se opět za svou ledovou masku a nahodil ironický škleb. Nestihla se ani postavit a on už mířil pryč. Fran konsternovaně zírala na jeho vzdalující se záda. V její mysli se rojily všetečné otázky… Proč ji zachránil? Proč ji objímal, jako by o ni měl strach? Proč tady vůbec byl? Zavřela oči a zhluboka se nadechla.
"Jo a, Jugsonová! Zkontroluj si nohu!" křikl za ní ještě povýšeně. Ve Fran hrklo, rychle se sklonila a vyhrnula nohavici. Žádné zranění ani škrábanec… Přitom ještě i teď cítila drápy vlkodlaka, které se jí zaryly hluboko pod kůži…
"Malfoy," zamumlala tiše. Zaplavil ji pocit vděčnosti. Nejen že se přemohl a zabránil vlkodlakovi, aby ji zabil, on ji i ošetřil. Ale jaký k tomu měl důvod?
"Kdo je to?!" rozlehl se okolím čísi rozespalý hlas.
"To jsem já, Hagride," vyžbleptla rychle.
"Francis? Co tu děláš takhle pozdě? Slyšel jsem ňákej hluk," vystrčil svou střapatou hlavu ze dveří a hleděl přímo na ni.
"Byla jsem se projít. Už jsem na odchodu, neboj," postoupila blíže k němu.
"Stejně by ses neměla vo půlnoci potulovat tadydlenc u lesa," kývl k němu mohutnou rukou. "A co že ste se tak dlouho nevokázali?" změnil téma.
"Máme teď hodně učení," nasucho polkla. Pohled jí pořád nervózně těkal k místu, kde vlkodlaka srazilo Dracovo kouzlo. "Mě čekají ročníkové zkoušky a ostatní NKÚ, ale to… to určitě víš."
"A jó, vidíš. Tak aspoň jedno vodpoledne si vyšetřte," mrkl na ni.
"Jasně, řeknu klukům a Hermioně," přitakala, už chtěla být zpátky ve věži. Mokré oblečení se jí lepilo na tělo a nepříjemně studilo. Nevědomky se oklepala.
"Poď na chvíli dovnitř, dyť se celá třepeš... taky nápad chodit ven v dešti," zabručel si pod vousy a trochu ustoupil ze dveří, aby mohla vejít.
"To je v pořádku, opravdu. Já už půjdu," vydolovala ze sebe úsměv.
"Tak teda jo, na viděnou," rozloučil se s ní a zalezl zpět do svého srubu. Fran neotálela a svižným krokem zamířila zpátky do hradu.
"Můžeš mi říct, kde jsi byla?!" zaslechla naštvaný hlas Anduel hned, jak prolezla otvorem do společenky.
"A můžeš mi ty říct, odkdy bych se ti měla zpovídat?!" vyjela na hnědovlásku. Tón, kterým to řekla, ji vzápětí zamrzel. Promnula si spánky. "Promiň, já… byla jsem se projít. Říkala jsem to Hermioně," ztišila hlas.
"To je sice pěkný, ale s Hermi jsi mluvila kolem sedmý, teď jsou dvě ráno! Měli jsme strach!" chytila ji Andy za paži. Fran konečně vzhlédla. Trochu se zarazila. U krbu neseděla jen Hermiona s Harrym a Ronem, ale také i dvojčata.
"Potkala jsem Hagrida, máte se stavit," zamumlala, jen aby přerušila to dusné ticho. Opět se otřásla zimou. Hermiona si toho všimla a jemně mávla hůlkou. Franino oblečení bylo po chvíli úplně suché. "Díky," hlesla a přisedla si k nim.
"Máš štěstí, že je sobota," ozvala se zase Andy.
"A taky konečně prázdniny," mrklo na Anduel jedno z dvojčat. Hnědovláska zabodla oči do koberce a tvář jí polil ruměnec. Vypadalo to však, že si toho nikdo jiný než Fran, nevšiml. Ta se uculila.
"Tak já půjdu spát, přeci jen mě ta procházka unavila."
"To se nedivíme. Ale my půjdeme taky," zívla Hermiona a tahala kluky z křesla. Frany jim kývla na rozloučení a pohledem rychle zhodnotila situaci, rozhodla se jednat. Fred už totiž dávno zmizel na schodech a George mířil za ním.
"Ty, Georgi!" křikla na něj a Anduel kouzlem nenápadně strčila zpátky do křesla.
"Mno?"
"Chtěla jsem se tě zeptat na pár těch vašich vychytávek. Myslíš, že bys mi mohl sepsat seznam?" vychrlila na něj Fran.
"Hm… jasně! Chceš tam i ceny?" zajímal se George.
"Víš co, domluv se tady s Andy," ukázala na kamarádku, která se marně snažila dostat do stoje. Poznala, že se trefila do černého, George přikývl a zářivě se usmál.
"Ahoj později," rozloučila se s ním spěšně. Jemně luskla prsty a zrušila tak použité kouzlo. Andy, nečekajíc, že se jí tentokrát podaří vstát, přistála zrzkovi přímo v náručí. Frany raději rychle vyběhla schody a se skvělým pocitem zapadla do ložnice. Rychle se převlékla do trička, co měla na spaní a zalezla si na postel. Bee se okamžitě dožadovala její pozornosti. Fran ji začala drbat pod krkem. Tady, v tichu pokoje, se jí před očima opět odehrálo vše, co se přes noc stalo. Zapálila si svíčku a znovu pohlédla na uzdravenou nohu. Až nyní, na světle, si všimla podlouhlé jizvy, která se jí táhla od kotníku asi do půlky lýtka…
"Fran? Fran!" stáhl z ní někdo peřinu.
"Probůh, Andy… nech mě spát!" zamumlala. "Co tu vůbec děláš?" rozlepila jedno oko.
"Vstávej a pojď se mnou! Musíme si promluvit," sykla na ni hnědovláska.
"To počká… máme celej den," schovala hlavu pod polštář Fran.
"Já… já už odpoledne něco mám," hlesla Anduel. Francis okamžitě vystřelila do sedu, její tvář zářila jako sluníčko.
"Něco, na co se moc a moc těšíš?" uculila se.
"Jo, sim tě! A hybaj, chci si o tom s tebou promluvit!" blýsklo se jí v očích.
"Ok, tak moment." Rychle se převlékla a následovala Andy ven ze společenky. Šly vedle sebe mlčky. Fran to ticho nemohla vydržet.
"Kam vůbec jdeme?"
"Hermiona mi říkala o nějaké komnatě," řekla neurčitě.
"Hm, tak to musíme ještě o tři patra výš," mrkla na ni Francis a zabočila hned do první chodby vedoucí ke schodům. Andy se jen neurčitě pousmála. "Tady to je," zašeptala Frany a párkrát se prošla kolem zdi. Ihned se tam objevily mohutné dveře.
"Bezva," otevřela je Anduel a vstoupila dovnitř.
"Tak o čem jsi chtěla mluvit?" založila si Fran ruce v bok.
"Prvně… Cos to vyváděla?! Víš, jak mi bylo, když sem slítla přímo na něj?"
"Myslím, že ti bylo… skvěle," vyplázla na Andy jazyk, ta se pousmála. "No?" čekala Francis na odpověď.
"Ale jo, ale jak tě to napadlo? Co kdyby třeba on neměl zájem? Jaks věděla, že mám zájem já?!"
"Hele, holka, dejchej," popíchla ji. "Šlo to na vás vidět, nenápadné pohledy, letmé úsměvy…" mávla rukou, jako by to bylo nepodstatné. "Jen sem vám trochu pomohla," zazubila se.
"Frany… díky, tohle by každej neudělal."
"Ale jo," zrozpačitěla černovláska.
"Ne! A nehádej se. Teď k tomu závažnějšímu… Proč jsi byla v lese? Za úplňku? Uvědomila sis, že kdyby tam nebyl Malfoy, tak už seš mrtvá nebo taky vlkodlak?!" vyjela na ni najednou rozzlobeně. Fran se zarazila.
"Jak, jak to víš?" vykoktala.
"Šla jsem tě hledat! Stihla jsem to jen na to, abych viděla, jak Draco zlikvidoval vlkodlaka a přiklekl k tobě, aby tě ošetřil, nebo co já vím, co tam s tebou dělal!" rozhazovala Andy rukama.
"Promiň," hlesla provinile.
"Promiň?! Já málem umřela strachy a ty řekneš tohle?"
"A co jinýho ti mám říct?! Že mě mrzí, že jsem do toho lesa šla sama? Že si budu vyčítat, že mě vedl můj instinkt, a že jsem ho poslechla? Na to zapomeň! Je jen moje věc, kam chodím. Jasně, bylo to nebezpečný a nebýt Draca, tak už tu nejspíš nejsem a nevykecávám se tu s tebou, ale dozvěděla jsem se tam něco, co…" Zmlkla a rychle se k Anduel otočila zády. "Něco, co ještě budu muset vstřebat," dodala co nejtišeji. A i přes klid, který se jí zračil ve tváři, to uvnitř ní vřelo. Všechno. Jugson nebyl její otec a matka přesto dovolila, aby ji týral. Poslouchala ho na slovo. Jedenáct let života strávila ve lži a proč? Úplně zapomněla na Andy, která stála kousek od ní. V očích se jí objevil strach, když se k ní Francis otočila.
"Andy, nechtěj po mne, abych ti to vysvětlila. Ne teď. Jen, jdi, prosím, pryč. Nerada bych ti ublížila," pronesla zastřeným hlasem. Věděla, že se s ní něco děje, cítila to. Energie pulzovala celým jejím tělem a musela ven.
"Fran? Tvoje oči… Ony jsou..." ukázala na ni.
"Anduel, běž-pryč!" křikla na ni. Bylo to, jako by tím dala povel oné neznámé síle, jež ji zcela naplňovala a ta se nyní dostala k moci. Získala nadvládu nad Franiným tělem i myslí. Poslední, co dívka vnímala, bylo klapnutí dveří, které vzápětí zmizely. Pak už pocítila jen uvolnění…
"Jaké bylo rande?" roznesla se společenkou Franina všetečná otázka.
"Kdože měl rande?" otočila se Hermiona na příchozí.
"Já," špitla Andy a dříve, než jí někdo stačil položit další otázku, přešla k Francis, které na tváři pohrával úsměv. "My dvě si zopakujeme dnešní rozhovor," řekla vážným hlasem, který nepřipouštěl žádné námitky. Fran jen kývla, jednou by si o tom stejně musely promluvit. Celou cestu do Komnaty Fran Anduel pozorovala. Věří jí natolik, aby jí řekla alespoň část pravdy?
Zpět na obsah
Kapitola 26: 31.kapitola - Víš, co by mě zajímalo?
Frany se ihned po příchodu do Komnaty natáhla na pohovku. Andy si blíže k ní přitáhla taburetku.
"Vysvětlíš mi to?" začala opatrně.
"Jen jsem v sobě měla moc energie, která chtěla ven."
"Moc energie?" koukla na ni podezřívavě. Když Fran nadále mlčela, povzdychla si. "Fajn, nemusíš mi to říkat… Chtěla jsem jen vědět, co s tebou bylo, vypadala jsi nebezpečně."
"Jak říkám, potřebovala jsem si vybít negativní energii."
"Ok, každý na to má jiný způsob. Ale nevím, jestli bych brala to, že se mi pokaždý rozzáří oči a začnou mi poletovat vlasy," popíchla černovlásku s úsměvem. Frany se zablýsklo v očích.
"Nech toho! Já za to nemůžu, neubránila jsem se tomu," přetáhla ji po hlavě polštářem.
"To by ses měla naučit ale," vyplázla na ni Andy jazyk a hodila po ní polštářem, který se objevil vedle ní.
"Tý! No počkej!" vyskočila Frany na nohy a rozpoutala polštářovou válku. Místností se po chvíli rozléhal jen jejich smích.
"Mám dost," vyhrkla Francis ležící na hromadě peří.
"Nápodobně," přitakala And natažená kousek od ní.
"Tak?"
"Co tak?" nechápala Anduel.
"Jaký bylo rande?" otočila se Fran na bok.
"Úplně skvělý!" uculila se. "Byli jsme v Prasinkách, takže žádný takový nudný procházkový rande a… prostě… Moc ti děkuju, Fran," vděčně na ni pohlédla. "Já bych se k ničemu neodhodlala."
"Nemáš zač. A myslím, že pokud by ses neodhodlala ty, brzy by se osmělil on. Známe přece dvojčata, ne?"
"Možná."
"Kdy máte další schůzku?" Andy zčervenala.
"Zítra," zamumlala.
"No vidíš, určitě vám to vyjde."
"Bylo by to fajn. George je…"
"Kluk pro tebe," dokončila za ni Frany.
"Hm," usmála se hnědovláska. "Víš, co by mě zajímalo?"
"Netuším."
"Kdy se ty dáš dohromady s Malfoyem," pronesla Andy, jako by se nechumelilo.
"S kým?!" vykulila oči Francis.
"Přece s Dracem."
"Jaks na to přišla?!"
"Prosím tě, chodíte kolem sebe, jako kolem horký kaše a poslední dobou se často pozorujete," spiklenecky zašeptala a čekala na dívčinu reakci.
"Pozorujeme? Já jeho?! Nikdy! Vždyť je to jen slízlej aristokratickej nafrněnej rozmazlenec!" rozjela se Fran. Andy ji rozčilovala pokyvováním hlavy a vševědoucím úsměvem.
"Ale i přes to všechno se ti líbí," přerušila její výbuch. Fran zalapala po dechu.
"Jo," kuňkla sotva slyšitelně. Anduel se po tváři rozlil vítězný výraz.
"Ha! Já to tušila!" zavýskla a překvapenou Francis objala.
"Stejně je to na nic. Mezi náma nikdy nic nebude," řekla černovláska smířlivě.
"Proč ne? Nikdy neříkej nikdy! Jaký máš důvod k tomu, tohleto tvrdit?"
"Je jich víc… Je to Malfoy. Myslí si o sobě, kdo ví co a navíc…"
"Věk?"
"Jo."
"To, co jsi mi tady vyjmenovala, nic z toho vám nezakazuje být spolu," řešila to dál Anduel.
"Andy, on by si nikdy nezačal s někým, jako jsem já."
"To bych netvrdila," stála si dívka na svém.
"Necháme toho," And na tohle jen pokrčila rameny. "Líbíš se mu," dodala po chvíli ticha.
"To není pravda."
"Ale je!"
"Myslí si, že je mi dvanáct!" vyjela Fran nečekaně.
"A není snad?" Francis neodpověděla. Horečnatě přemýšlela. Ano, po dnešku si s Anduel byla mnohem blíže… Snad se nic nestane, když se dozví pár věcí… prolétlo jí hlavou.
"Mělas pravdu," zašeptala.
"V čem?" zeptala se Anduel se zájmem.
"Není mi dvanáct," vysoukala ze sebe.
"A kolik teda? Do kterýho ročníku patříš?" zajímala se.
"Měla bych chodit s váma do pátého."
"Páni, tak co meleš, že by vám překážel věk? Jste nastejno," mrkla na Frany. Ta se uvolnila. "Jenže to se on nedozví. A myslím, že téma ´Malfoy´ uzavřeme. Budeme se zase věnovat tobě a Georgovi."
"A jé," pousmála se Andy.
"Povídej, přeháněj…"
"Dal mi pusu," vyhrkla rychle a sklopila oči k zemi. Fran se vybavil polibek s Dracem. Nevědomky si na rty přitiskla prsty.
"Vypadáš zasněně," popíchla ji Anduel.
"Cože?"
"Na koho jsi myslela? Nebo mám hádat?" zatřpytilo se jí v očích.
"Já…," váhala jen chvíli. Jedna její část pořád protestovala proti tomu, věřit dívce sedící před ní, ale byla stále menší a menší. Nakonec vyhrála ta druhá.
"Líbali jsme se."
"Ty s Dracem? Wow! A?"
"A bylo to…"
"Nezapomenutelný, senzační a příjemný?"
"Jo, do tý chvíle, než sem si uvědomila, že se líbám s Malfoyem," zakřenila se, vzápětí se obě dívky rozesmály.
"Seš trdlo. Už půjdeme, aby se nesháněli," vytáhla ji Andy na nohy.
"Jasně. Jo, And? Tohle bude tajemství," řekla Fran ještě předtím, než opustily Komnatu. "Všechno, co si tady kdy řekneme, nebo co se tu stane."
"Jistě."
"Vážně?" ujišťovala se ještě.
"Přísahám," usmála se hnědovláska upřímně.
"Musím mluvit se Siriusem," přecházel Harry nervózně po společence.
"Nebuď blázen, Harry. Jak to chceš provést? Pošta i krby jsou hlídané!" napomínala ho Hermiona.
"To je mi fuk!" odbyl ji. Fred mrkl na bratra, který seděl na křesle s Anduel.
"Měli bychom plán, kámo. Nehlídaný krb je jen u Ropuchy, zajistíme ti k němu přístup, a pokud budeš pohotový… pokecáš si s kmotrem."
"Co mám udělat?"
"Ty nic, jen vklouznout do kabinetu a použít letax… Teď o prázdninách se toho moc vyvést nedá, takže si s bráchou počkáme na vyučování a ztropíme menší rozruch," zazubil se George.
"Fajn, tak platí!" oddychl si Potter a konečně se klidně posadil.
"Co když vás chytí? To vás vyloučí," otočila se Andy čelem ke svému klukovi.
"Neboj, my se vyloučit nenecháme," pohlédl jí George do očí. Ale i přes jeho úsměv, v nich Anduel spatřila lítost.
Zpět na obsah
Kapitola 26: 32.kapitola - Vyhrála jsi... Gratuluju
Chodbami hradu se roznesla hlasitá rána.
"Už začali," zašeptala Andy.
"Ale no tak, půjdeme se mrknout, co vyvedli," usmála se Frany a zabočila do vedlejší chodby. Už z dálky slyšely rozčílený hlas Umbridgeové a potutelný smích ostatních studentů.
"Chytla je. Určitě je vyloučí."
"Víš, Andy, já myslím, že chtěli odejít sami už dřív a tohle je jen důvod k tomu školu opustit," řekla rozvážně.
"Accio košťata!" zaslechly výkřik dvojčat. Fran Andy stáhla ke stěně na poslední chvíli, jinak by ji jedno z košťat srazilo.
"Nevěřím tomu," hlesla hnědovláska. Z dálky smutně pozorovala George, který s rošťáckým úsměvem zamával Ropuše a spolu s bratrem vzlétl. Velkou rychlostí se blížili k dívkám a za letu ještě stihli cosi křiknout na Protivu.
"Georgi?" křikla zklamaně, když prolétali nad nimi. Zrzek se na poslední chvíli zastavil a vrátil se zpět.
"Brzo se uvidíme," šeptl Andy do vlasů a políbil ji. Pak následoval bratra ven z hradu.
"Pako!" sykla Anduel.
"Neboj, jak ho znám, zítra tě tu někde překvapí," pousmála se Francis a odvedla Andy do společenky.
"Poslední možnost, jak vyhrát pohár. Myslíte, že to zvládnou?" zeptala se holek Adriana.
"Netuším, pokud se Ron vzpamatuje, tak by mohli. Ginn je jako chytač taky skvělá," odhadovala Frany ležící na posteli.
"Fajn, za chvíli to začne. Měly bychom jít," odhopsala Eliz ke dveřím a vyčkávavě pohlédla na holky.
"Já… dorazím za vámi na tribunu, musím si ještě něco vyřídit," usmála se Francis. Josephine jen pokrčila rameny a následovala ostatní ven z pokoje. Černovláska osaměla. Malou chvíli ležela bez hnutí, pak ze sebe opatrným pohybem sundala Bee Bee a přešla ke skříni. Pohlédla z okna a rozhodla se obléci si huňatý svetr. Vlasy si svázala do jednoduchého uzlu, mírně se na svůj odraz usmála. Už chtěla vyjít na chodbu, když si něco uvědomila. Rychlým krokem přešla zpět ke skříni a trhnutím ji otevřela. V zrcadle, připevněném na jedné straně, se odrážela její tvář. Nevěřícně hleděla na své vlasy. Dříve je sice měla rovné, ale místy se jí jemně vlnily. Ale teď? Zdálo se jí, že jsou ještě černější, než předtím a vypadaly, jako by si je natočila a navíc… zkrátila. Přemýšlela, jak se to mohlo stát. Stáhla si gumičku a nechala je volně spadnout na ramena. Našpulila rty a mávla rukou, vždyť to je jedno. Sešla schody, dole ve společence už na ni čekala Anduel.
"Ahoj, kde se flákáš?"
"Jen jsem hledala… svetr," řekla. Andy pozvedla jedno obočí. "A taky… nezdá se ti, že mám jiný vlasy?" prohrábla si je.
"Možná víc kudrnatý," odpověděla hnědovláska s úsměvem. Fran kývla a opět si vytvořila culík.
"Tak kde máte ten sraz?"
"Prý počká u lesa," zaculila se.
"Ok, doprovodím tě tam a půjdu se mrknout na zápas," prošly otvorem a zamířily na bradavické pozemky. U lesa opravdu stála vysoká chlapecká postava. Andy, jakmile hocha spatřila, dala se do běhu. Fran jen vesele zakroutila hlavou a přidala do kroku.
"Ahoj, Georgi," pozdravila, když došla až ke šťastně vypadajícímu páru.
"Čau, Frany, jak je?"
"Jde to, co vy? Jak jdou obchody? Dlouho ses neukázal, tady And už začala šílet," šťouchla do kamarádky, ta na ni vyplázla jazyk.
"Super, rozjíždí se to, zákazníci přibývají, nemáme si, na co stěžovat," objal svou dívku kolem pasu a líbnul ji do vlasů. "Tak šílet, jo?" popíchl ji. V oříškově hnědých očích se mu zajiskřilo.
"Užijte si to, já mizím, ať se holky neshání," rozloučila se s nimi a nabrala směr famfrpálového hřiště. Z toho se ozýval jásot a křik studentů. Francis byla zvědavá, jestli se Ron opravdu překoná a pomůže Nebelvíru k vítězství.
"Zase sama, u lesa," zastavil ji chladný hlas. Ještě než se otočila, přivřela na moment oči.
"Malfoyi? Nesleduješ zápas? Nezpíváš spolu se svými tu trapnou hymnu?" nakrčila nos. K jejímu překvapení se uchechtl. Musela uznat, že mu to sluší, ruce měl ležérně strčené v kapsách a vlasy mu v mírném vánku lehce povlávaly. Vybavil se jí rozhovor s Andy, který nedávno v Komnatě vedly.
"Ta hymna je možná trapná, ale pravdivá," pomalu se rozešel dál.
"Ron není tak špatnej brankář, jen je… nejistý a nervózní. A to vaše pokřikování by na sebevědomí ubralo každýmu," bránila Rona Francis. Opět se zastavil, málem do něj narazila.
"Však proč myslíš, že pokřikujeme? Nebelvír nevyhraje, smiř se s tím," sykl na ni laškovně. "Proč by neměl vyhrát?" prskla na něj, jejich nesmyslnou hádkou se však začínala bavit.
"Protože máte za brankáře někoho, jako je Weasley," rýpal dál.
"Ron to zvládne!"
"Když myslíš," zašklebil se. "Ale i tak… Pottera už v týmu nemáte," narážel na složení hráčů. "A kvůli komu, co?!" založila si ruce na hrudi.
"Samozřejmě, že díky mě," zašeptal spokojeným nabubřelým hlasem.
"Ještě se tím chlub, idiote," zamumlala.
"Ale, Jugsonová, nemáte šanci na výhru," hleděl jí do očí.
"Chceš se vsadit?" vystrčila vzpupně bradu. Se smíchem zakroutil hlavou.
"Fajn," kývl nakonec.
"O co?" dala si ruce v bok.
"Pokud vyhraje Nebelvír… hm," přejel si rukou po bradě.
"Sejdem se tady večer a já se tě budu moci zeptat na cokoli," navrhla. Chtěla vědět, proč ji zachránil… A nejen to, pomyslela si.
"To beru," řekl po chvíli uvažování. "Pokud vyhraje Havraspár, sejdeme se tu stejně," mrkl na ni a svižným krokem se vzdaloval. Frany zatřepala hlavou. Ona se vsadila s Malfoyem! Když pomyslela na to, co by se stalo, kdyby Nebelvír prohrál…
"Vždyť je to jedno, sejít se s ním musím tak i tak. Probůh, proč sem navrhla takovou kravinu?!" vynadala sama sobě.
"No tak, nedělej, jako by ses na to netěšila," mlaskl Nelien.
"Co ty o tom víš?!" sedla si na trávu. Chuť sledovat zápas, jí opustila. Počká tady.
"Myslíš, že jsi udělala dobře? Jestli vyhraje on a položí správnou otázku…" nedořekl.
"Já vím, sakra!" zakňučela. Minuty se jí vlekly déle, než obvykle. Jakoby zápas ne a ne skončit. Nevydržela to, zvedla se a s pohledem upřeným na hřiště, zamířila zpět do hradu. V prázdné společence se nezdržovala, vystoupala rovnou do ložnice, tam měla aspoň Bee.
"Asi sem udělala hroznou blbost," šeptla jí do kožíšku. Kočka ji pozorovala zkoumavým pohledem, jako by věděla, co se stalo. Fran si povzdechla a vytáhla si jakousi knížku. Po chvíli si uvědomila, že písmenkům stejně pozornost nevěnuje. Najednou ji vyrušilo zaťukání na okno. Vzhlédla, za oknem seděla sova, v zobáčku složený kousek pergamenu. Frany nakrčila čelo. Kdo by jí psal? Otevřela okenici a převzala dopis, který ji sovička podstrkovala. Pak hned odletěla. Dívka neváhala a dopis ihned přečetla:
Vyhrála jsi… Gratuluju. Takže v devět u jezera.
Černovláska se usmála. Nebelvír přeci jen vyhrál. A ona tak vyhrála sázku s Malfoyem. Potěšeně koukala na ten malý útržek se slovy psanými úhledným písmem.
"Francis?! Kdes byla? Vyhráli jsme!" vypískl najednou někdo u dveří.
"Já vím," uculila se. "Je to super, asi bude oslava, takže půjdeme dolů?" zeptala se Elizabeth, která na ni hleděla s rozzářenou tváří. Dívka jí jen přikývla. Dole ve společence už opravdu bylo živo. Ron každému na potkání vyprávěl, jak tentokrát konečně dovedl Nebelvír k vítězství a šťastně se usmíval na všechny okolo. Francis celou tu dobu sledovala nástěnné hodiny a zdálo se jí, že se čas opět zastavil.
"Proč ty hodiny tak hypnotizuješ? Někam jdeš?" ozvalo se jí u ucha vesele.
"Andy! Tohle už nedělej! Já je… nehypnotizuju, jen chci vědět, kolik je."
"To ti nežeru," kroutila hlavou se smíchem.
"Fajn, jdu ven," hlesla.
"S?" nenechala se odbýt Anduel.
"Upozorňuju tě předem… NENÍ to rande."
"Takže rande s Malfoyem, super!"
"Ach jo."
"V kolik?"
"V devět," rezignovala Fran. "Ale je to jen kvůli sázce!"
"Jistě," přikývla Andy s pobaveným úsměvem.
"Jak bylo s Georgem?" zamluvila to rychle.
"Jak mohlo bejt? Suprově…" rozpovídala se Andy. Frany díky ní i přestala sledovat čas. "Zlato, bude devět," upozornila ji Anduel.
"Ou, já teda to… jdu, zatím ahoj!" vyhrkla a vyběhla z místnosti. Tiše proklouzla Hlavní branou a rychle se vydala k jezeru. Malfoy tam ještě nebyl. Od hladiny jezera se odrážel měsíc a poskytoval tak alespoň trochu světla. Jinak tam byla neproniknutelná tma. Když se za ní cosi ozvalo, instinktivně vytáhla hůlku. Po setkání s vlkodlakem ji měla vždy připravenou.
"Lumos!" šeptla. Konec hůlky se rozzářil, přímo před její špičkou stál Malfoy.
"Skloň to," dal si ruku před oči.
"Promiň," vyhrkla a spustila paži. Nervózně si skousla ret. "Jdeš pozdě."
"Opravdu? Detail," mávl nad tím rukou a přistoupil blíže ke břehu jezera. "Jaké máš otázky?" Zpět na obsah
Kapitola 33: 33.kapitola - Nechoď ještě
"Jaké máš otázky?" Malý moment na něj přemýšlivě koukala.
"No," obešla ho a sedla si do trávy. "Chtěla bych vědět... proč jsi mě zachránil?" odvážila se na něj otočit. Než promluvil, sedl si vedle ní.
"Řekni mi důvod, proč sem tě zachraňovat neměl?" zeptal se rozvážně.
"Hele, já sem ten, kdo se ptá!"
"Jasně. Ale na tuto otázku ti nemohu dát odpověď, ne teď," zachmuřil se.
"Sázka zněla, že se tě můžu zeptat na cokoli!"
"Jo, to zněla. Ale už tam nebylo to, že ti budu muset odpovědět," převezl ji.
"Seš takovej podrazák! Dokážeš vytěžit ze všeho, co?!" vyjela na něj.
"Víš, že jo?"
"Takže tady vlastně vůbec nemusíme bejt, protože ty neodpovíš," docvaklo Fran.
"A cos čekala? Snad sis nemyslela, že bych to bral?"
"Já...," ani nevěděla, co si vlastně myslela. "Seš srab!" zaútočila na něj.
"Srab?"
"Jo! Nezapírám, vymyslel sis to dobře, Malfoyi! Jenže i přes to všechno, máš strach z toho, že bys musel na něco odpovědět, odhalit kousek ze svýho života někomu jinýmu, než svýmu deníčku!" Draco na ni zaraženě hleděl.
"Já nemám deníček," řekl, jako by to bylo něco hříšného.
"Sorry, já zapomněla, že seš pan ledový, kterej se nesvěřuje ani blbýmu papíru!" chtěla se postavit a odejít. On ji však pevně chytil za ruku. "Pusť mě, nemá to cenu!"
"Mám své důvody, proč se nikomu nesvěřuju," zašeptal mrazivě. Fran protočila oči a sklonila se k němu.
"Řeknu ti jednu věc. Každej má nějaký to tajemství, se kterým se nesvěří ani nejlepšímu příteli, ale to ostatní... to v sobě dusit nemůžeš, i kdyby to bylo cokoli! Já tě vlastně lituju," dodala nakonec.
"Lituješ? Tse," odfrkl.
"Jo, nikdy jsi neměl přátele! Nikdy jsi nepoznal, jak se ti může ulehčit, když něco, co tě trápí, ví i někdo další!"
"Malej detail, mě nic netrápí!" stáhl ji ještě níž.
"Nelži."
"Fajn, chceš vědět, co mě žere?!" už skoro seděla, on si ji s každým slovem přibližoval.
"Hm," dostala ze sebe jen. Konsternovaně hleděla do jeho obličeje, který byl jen několik centimetrů od jejího.
"Žere mě to, že od tý chvíle, cos mě políbila, tě nemůžu dostat z hlavy! Žere mě to, že pokaždý, když tě vidím, projede mnou divnej pocit, kterýho se nemůžu zbavit!" mluvil klidně, i když bylo poznat, že to uvnitř něj vře. Frany nebyla schopna slova, on se jí tu doopravdy přiznal, že na ni myslí? Malfoy jí řekl pravdu? Trochu nadskočila, když s její paží znovu trhl. "A víš, co mě ještě štve?" naklonil se k černovlásce ještě blíž. Zakroutila hlavou. "Že se mi líbí prvačka!"
"Ehm, no... A co s tím hodláš dělat?" pohlédla na něj nejistě. Nevěděla, co od něj může čekat.
"Já nevím!" odvrátil se od ní.
"To já taky ne," zašeptala zklamaně a zvedla se. "Dobrou noc," popřála mu, jen nepřítomně kývl hlavou a pustil ji. Pak však, jako by si uvědomil, co udělal, její dlaň opět chytil do své.
"Nechoď ještě," šeptl skoro neslyšně. Nervózně přešlápla.
"Dobře," souhlasila a čapla si. Cítila na sobě jeho zkoumavý pohled. "Draco... lhala bych, kdybych tvrdila, že jsi mi lhostejný. Jenže jsi Malfoy a..." hlas ji zradil. No a, že to je Malfoy? křičelo její svědomí. Promnula si spánky.
"A?" ozvalo se vedle ní dychtivě.
"Stejně jako ty, mám i já tajemství, nemůžu riskovat, že bys ho hned při první příležitosti vyslepičil tatínkovi," do hlasu se jí dostala jízlivost. Dracovy oči potemněly. Fran se ani nenadála a už ležela na zemi. Draco byl nahnutý nad ní.
"Nejsem jako on!" řekl zlostně. "Myslíš, že jsem hrdý na to, že jsem Malfoy?" procedil skrz zuby.
"Ano, to si myslím. Ve Zmijozelu se vyžíváš na výsluní, všem okolo dáváš najevo svou nadřazenost," odvětila pomalu.
"Možná... asi máš pravdu," připustil. Jeho stisk trochu povolil.
"Seš si jistej, že si v pohodě, Malfoyi? Bavíš se tu se mnou, jako s někým, komu věříš," špitla Frany.
"Neměl bych ti snad věřit?" v očích se mu blýsklo.
"Na to musíš přijít sám," pousmála se. Rozhostilo se mezi nimi ticho rušené jen drobnými vlnkami vody, jež narážely na břeh.
"Změnila jsi se," přejel jí prstem po tváři.
"Jak změnila?"
"Od začátku roku, neumím to vysvětlit, ale přijde mi, že...," zarazil se. "Tehdys byla jen malá holka, teď mi to tak nepřijde, je to, jako by...," umlkl. Francis se opět kousla do rtu. Nemůže mu to říct, ještě ne. "Blázním," řekl sám sobě.
"Nejspíš," přitakala Francis. Oba se uvolněně rozesmáli. Avšak ve chvíli, kdy se jejich pohledy setkaly, umlkli. Draco se začal opatrně přibližovat, jako by se bál, že ho zarazí. Když už jejich rty dělil jen malý kousek, Fran chytila blonďáka kolem krku a přitáhla si ho k sobě. Dotek jeho teplých rtů v jejím těle způsobil příjemné mrazení. Draco polibek ještě prohloubil. Fran se cítila neskutečně šťastná.
"Copak, paní Norrisová? Je tam někdo?" vyrušil je nakřáplý hlas školníka. Fran od sebe Malfoye odtrhla a hleděla směrem, odkud otázka zazněla.
"Filch," zachraptěl Draco. V mžiku stál na nohou. "Pojď," natáhl ruku k Francis a pomohl jí na nohy. S tlumeným smíchem doběhli až do hradu, jehož vchod byl teď nehlídán.
"Já mám někdy takovou chuť tu kočku prohodit oknem," podotkl zadýchaně blonďák.
"Si ji ještě neviděl lítat?" uchichtla se Fran. "George ji jednou shodil z třetího patra."
"Jenom ze třetího? Já bych s ní vylez až na Astronomickou věž," usmál se.
"To on chtěl taky, jenže Filch se po ní začal až moc rychle shánět," vysvětlila Francis.
"Jednoho toho Weasleyho sem tu viděl dneska," zadíval se jí do očí.
"Jo, stavil se tu. Ale to bych ti neměla říkat, seš přece ve Vyšetřovacím sboru," zapitvořila se.
"Je to výhodnější," pokrčil rameny.
"Ale houbelec, jen chceš být za správnýho hocha," píchla ho prstem do hrudi. "Ale nedaří se ti to," vyplázla na něj jazyk. "Pro ostatní seš jen fracek, kterej si šplhá, kde může."
"Tohles neměla říkat," řekl laškovně, v očích se mu blýsklo. Natáhl se, aby ji chytil, ale to Frany čekala a uskočila.
"A to seš chytač?" zakroutila hlavou.
"Jo," hbitě vykročil, tentokráte uhnout nestačila. Držel ji pevně v náručí.
"Nemůžeme být spolu, že?" zašeptala najednou. Draco ztuhl, dlaní ji zvedl bradu a zahleděl se Fran do očí.
"Všechno jde, když se chce," vtiskl pusu do jejích uhlově černých vlasů.
"A ty chceš?"
"Chtěl bych. Nikdy jsem se necítil tak, jako s tebou. To popichování a hádky... bavilo mě to. A když tě táhl ten vlkodlak. Dostal jsem strašný strach, že ti ublíží," pohladil ji. "Na druhou stranu si ale nejsem jistý, má a tvá kolej se nesnáší a navíc, tobě je... jen dvanáct," smutně se zasmál. Francis si o něj opřela čelo a zavřela oči.
"Udržíš tajemství?" zamumlala mu do svetru.
"Tvoje?" kývla. "Jistě," pousmál se.
"Není mi dvanáct," vzhlédla. "Ve skutečnosti jsem oslavila své šesnácté narozeniny," mluvila tiše. "Víš to jen ty, já a Andy. Doufám, že to tak i zůstane," koukla na něj prosebně.
"Šestnáct? Ale jak?" pokrčila rameny. "Proč jsi v prváku?"
"Já se to taky dozvěděla až tady, na oslavě. Neřešme to," umlčela ho.
"Takže jsi stejně stará jako já?" hleděl na ni udiveně, v hlase však byla slyšet radost.
"No, už je to tak," na tváři se mu objevil úsměv. Sklonil se k ní a opět ji políbil. Fran se jeho blízkosti nemohla nabažit. Nikomu by nevěřila, že tu bude stát zrovna s Malfoyem.
"Tobě by nevadilo, že by jsme se scházeli tajně?" zeptal se najednou.
"Lepší, než nic, ne?" zaculila se. "A navíc, takový tajný schůzky," lišácky se zazubila. Hodiny na věži začaly odbíjet jedenáctou. "Měla bych jít," povzdychla si.
"Já taky."
"Dobrou," vymanila se z jeho objetí a zamířila ke schodům.
"Fran?" došel k ní. "Krásný sny," mrkl na ni a naposledy letmo políbil.
"Tobě taky," zamumlala. To už Draco neslyšel.
***
"Jakou zkoušku máte jako první?" otočila se Frany čelem k Dracovi, který seděl u stolu a vypisoval si poznámky z učebnice přeměňování.
"Formule," zaklapl knihu a přesunul se na pohovku, kde dívka ležela.
"To zvládneš," usmála se na něj.
"Však ty taky, ročníkové zkoušky jsou oproti NKÚ brnkačka," cvrnkl ji do nosu.
"Draco?"
"Ano?"
"Ty... staneš se Smrtijedem?" položila mu otázku, na kterou se bála znát odpověď. Blonďák se ošil, tohle téma mu nebylo příjemné.
"Frany, nevím," odpověděl popravdě. "Je to otcovo jediné přání, ale budu se to snažit oddálit," sklopil pohled.
"Dobře," kývla a přitáhla si jeho tvář blíže ke své. "Věřím ti," šeptla ještě předtím než ho políbila.
"Tady budeme mít klid," vyrušil je čísi smích.
"Hups!" pípla Anduel držící za ruku George.
"Malfoyi? Francis?" podivil se zrzek.
"Ehm, zlato, myslím, že půjdeme, já ti to vysvětlím, pojď," tlačila ho hnědovláska ze dveří.
"To sem zvědavej, co mu chce vysvětlovat. Muselo mu dojít, co to znamená, tak blbej ještě není," ušklíbl se Draco.
"Tys o Georgeovi řekl něco, co nebyla urážka? Děláš pokroky," kývla uznale hlavou.
"Musím," zvedl se náhle.
"Řekla jsem něco špatně?" posadila se Francis.
"Ne," procedil skrze zuby. Z Komnaty zmizel dříve, než se stihla postavit.
"Proč mám pocit, že se všechno hroutí?" posmutněla. Draco byl každým dnem nervóznější a výbušnější.
"Je to Zmijozel, cos od něj čekala?"
"Vlastně nevím, Nele. Ale rozhodně ne tohle."
"Musím na hodinu," zvedla ze země brašnu a opustila místnost...
Období zkoušek NKÚ se blížilo ke konci, páťákům už zbývala praktická zkouška z astronomie a dějiny. Frany si většinou sedla s holkama v ložnici a opakovala si na závěrečné zkoušky, které je v brzké době čekaly. Potřebovala si promluvit nejen s Anduel, ale také s Dracem. Ten se jí poslední týden vyhýbal, jako čert kříži. Chtěla vědět, proč. Příležitost dozvědět se to, se jí naskytla po večeři.
"Draco?" zastavila ho uprostřed cesty do sklepení.
"Co tu děláš?" rozhlédl se kolem.
"Musíme si promluvit," začala opatrně.
"Jo, máš pravdu. Už dýl ti chci něco říct," strčil si ruce do kapes, ve tváři nebyla ani stopa po nějaké emoci. To Frany nepřidalo na jistotě.
"Začni," nasucho polkla.
"Měla jsi pravdu. Nemůžeme být spolu... Neklapalo by to," ledově se uchechtl. Fran nebyla schopna slova.
"Jaký - jaký k tomu máš důvod?" vydolovala ze sebe.
"Je jich víc. Kdyby se to třeba někdo dozvěděl, byla by to katastrofa, už tak jsem riskoval, když jsem si s tebou něco začal jen kvůli potěšení," prskl.
"Potěšení?" vydechla.
"Jako budoucí Smrtijed si nemůžu dovolit něco takového, jako je láska. Nebo sis myslela. že jsem se do tebe opravdu zamiloval?" vyřkl to s takovým pohrdáním a ironií, jakou u něj černovláska nikdy neslyšela. Divoce zakroutila hlavou. Tohle by přece...
"Sem hloupá a ty jsi opravdu takovej, za jakýho jsem tě ze začátku měla! Hnusnej zazobanej nafoukanec! Nikdy už na mě nemluv, jasný?!" ukázala na něj prstem, otočila se na podpatku a co nejrychleji chtěla být venku ze sklepení. Pokoušela se zadržovat slzy zklamání, které se jí draly skrze řasy. On však zřejmě neměl dost, protože ji drapl za paži.
"Musí to tak být," zašeptal naléhavě, oči už nepůsobily tak ledově.
"Jestli to děláš kvůli mému bezpečí nebo něčemu podobnému, tak jsi ubožák! Nejsem malá!"
"V tom případě jsem ubožák a srab, jak jsi jednou řekla. Ale copak můžu za to, že nechci, aby se ti něco stalo?" zamumlal.
"Nic se mi nestane!"
"Nevíš, čeho jsou schopní," sykl, naposledy ji pohladil po tváři a zahnul do vedlejší chodby. Frany tam stála ještě dlouho, než si uvědomila, co se vlastně stalo. A hlavně... důvod, proč se s ní rozešel.
Zpět na obsah
Kapitola 33: 34.kapitola - Leave Me Alone
"Frany?" položil někdo dívce ruku na rameno. Nepřítomně kývla, aniž by odvrátila zrak od jezera, u kterého už nějakou chvíli seděla. "Co se stalo?"
"Co by se mělo stát?" vydolovala ze sebe přiškrceným hlasem.
"No tak, nech toho, víš, že mě to říct můžeš," šeptla Andy. Černovláska se k ní otočila čelem. V očích se jí třpytily slzy.
"Proč to udělal? Proč, El?" vzlykla. Snažila se nebrečet, až moc dlouho.
"Draco?" pochopila Anduel. "To bude dobrý, Frany," objala kamarádku.
"Je to hajzl, kterej neumí nic jinýho, než si zahrávat s city ostatních," pevně se chytila jejího hábitu.
"Třeba k tomu měl důvod," zkusila And.
"Jo, něco takovýho možná naznačil, ale až po tom, co mi ublížil! Copak si opravdu myslí, že bych se o sebe neuměla postarat sama?!"
"Myslel to dobře," snažila se dívku uklidnit.
"Ty se ho zastáváš?"
"Jistě, že ne. Ale pochop ho... Smrtijedi by jeho citu k tobě mohli využít. Nechtěl si to vzít na svědomí. Určitě tě má rád, tím sem si jistá," usmála se na Francis.
"Mít může, je mu to na nic. Už ho nikdy nechci vidět," setřela si slzu, která se jí prodrala skrze řasy.
"Sama víš, že to není pravda. Uklidní se to a pak..."
"Budeme spolu? Nejsem tak naivní, El! On bude Smrtijedem, to nezměním ani já, ani láska."
"Jak to můžeš vědět? Zlato, teď se na mě podívej!" přinutila jí zvednout tvář. "Už jen to, že jste si navzájem dali šanci, něco znamená! Ano, ublížil ti, ale v dobré víře. Nechtěl, aby ti ublížil někdo jiný. A ty... uvědom si, že je to Malfoy. A ti..."
"Jsou příliš hrdí a sobečtí," dokončila polohlasem Fran a zvedla se. "On mě zklamal, Andy. Lhal mi a vyhýbal se mi, než se odhodlal mi říci pravdu. A i přesto, že ho," povzdechla si. "Že ho miluju, svou šanci promarnil."
"Frany..."
"Andy, promiň, já teď musím být sama," šeptla tiše. Hnědovláska smutně přikývla a zanechala Francis samotnou. Od brány pak sledovala její postavu mizíci v šeru Zapovězeného lesa.
Nehnutě ležel na posteli a nadával sám sobě. Zkazil, co mohl. Kvůli komu? Nesnesl by pomyšlení, že by se jí něco stalo. Bylo to zvláštní, vědět, že existuje někdo, na kom vám záleží více, než na vás samotných. Pro Malfoye to bylo něco nemyslitelného. Protřel si oči. Kdyby mohl, vrátil by včerejší den zpátky. Tak rád by teď byl s ní, držel ji v náručí a něčemu se smál. Zatřepal hlavou a uchechtl se. Choval se, jako by ani nebyl synem svého otce. Ale kdo mohl tušit, že ho láska tak změní? Kdo mohl tušit, že ho potká onen cit... tak bezvýznamný pro jeho otce... a kdo mohl tušit, že pro něj bude tak důležitý? Prudce se postavil, nemohl vydržet v dusné a prázdné ložnici. Rychlým krokem prošel na chodbu a sklepením se vydal dál, bylo mu jedno kam. Když naproti sobě zaslechl kroky, vzhlédl. Přímo k němu mířila nasupeně vypadající Anduel.
"And?" začal opatrně, její výraz se mu ani za mák nelíbil.
"Co si sakra myslíš, že děláš, Malfoyi?!" zasyčela.
"Víš sama moc dobře, že to bylo nutný!" zvážněl.
"Opravdu? O tom nic nevím. A i kdyby to bylo nezbytné, mohls to provést jinak! Copak ti nedošlo, že ji tím zraníš? Je z toho vedle!"
"Jo, tak to já taky," zamumlal.
"Jasně! Mysli jen na sebe! Bože, vy kluci ste fakt skoro všichni stejní! I když u tebe se není, čemu divit."
"Jak to myslíš?"
"Jak? Když sis s Fran začal," přiblížila se k němu. "Ulevilo se mi, byla jsem ráda a ona... byla šťastná! Doufala jsem, že nebudeš jako tvůj otec. Mýlila jsem se, hodně!" prskla.
"Nesrovnávej mě s mým otcem!" zkřivil tvář. "Bylo to jen pro její dobro."
"Jistě, hlavně, že se máš, na co vymluvit, viď? Ona se o sebe umí postarat! Nebo ti to snad nedala dostatečně najevo?"
"Anduel, necháme toho, je to marný."
"Takže nebudeš dělat nic pro to, abys ji získal zpátky?"
"Nemůžu. A ona... to zvládne," hlesl. Andy si sama pro sebe kývla.
"Bezva, jestli to bereš takhle. To pak s čistým vědomím můžu udělat tohle," napřáhla se a praštila ho pěstí přímo do nosu.
"Au!" zařval.
"To máš za Fran," vítězně a spokojeně na něj pohlédla. "A pokud ses rozhodl takhle, varuju tě, Malfoyi," ukázala na něj prstem. "Nepřibližuj se k ní!"
"And," chtěl ji ještě zadržet.
"A tohle... jako by se to nestalo, jasný?!" zpražila ho pohledem. Pak se otočila a ztratila se mu z očí.
"Draco?" objal ho někdo kolem pasu.
"Hm?" stále pozoroval konec chodby, Pansy nevěnoval jediný pohled.
"Co se ti stalo?"
"Nestarej se!" odsekl jí.
"Jen jsem se ptala!" ozvala se ublíženě. Pak se její výraz změnil. "Nepůjdeš se projít?" zeptala se koketním hlasem. "Slyšíš?!" zacloumala s ním. S chladnou tváří se k ní otočil. Mlčky zkoumal její tvář. Nastal čas vrátit vše do starých kolejí. Chovat se, jako by mu Francis nikdy nezamotala hlavu, jako by ani nebyla.
"Jistě," přikývl. "Sejdeme se po obědě. Takže za půl hodiny," sdělil jí oznamovacím tónem. Pansy ho obdařila šťastným úsměvem. Draco se jí ho pokusil křečovitě oplatit.
Anduel už dobrých pár minut bloudila lesem. Poté, co Umbridgeová dnes v noci vyhodila Hagrida, bylo podle ní v lese nebezpečněji, než kdy dřív. Ani polední sluneční paprsky nedopadaly až na mechovou zem. Povzdychla si. Pak zaslechla známý hlas, usmála se. Konečně ji našla. Zrychlila krok. Když dorazila k mýtině, zarazila se. Fran na ní nebyla sama, ale s obrovským zlatým drakem. Andy zalapala po dechu. Francis se k ní otočila a upoutala tak i Nelienovu pozornost. Ten jen zafuněl a Anduel jakási neviditelná síla zabránila pokračovat v cestě.
"Fran?!" nic, jako by ji černovláska neslyšela. Ona už vlastně jejich rozhovor taky ne. Obcházela kolem nich. Drak ji celou dobu pozoroval. Nebylo jí to příjemné. V následující chvíli pocítila prudké škubnutí, neudržela se na nohou a spadla přímo na mýtinu.
"Vstávej," natáhla k ní ruku Francis. Andy ji přijala a postavila se.
"Vítám tě, Anduel," promluvil zlatý tvor.
"Zdravím," hlesla nervózně.
"To je Nelien," představila ho Frany a pohladila draka po chřípí. Ten se Andy opět zahleděl do očí.
"Fran, myslím, že je čas jít," otočil se k černovlásce asi po pěti minutách. Dívka se smutně pousmála.
"Jistě. Děkuju," rozloučila se s ním pokývnutím hlavy. Drakovy obrysy se pomalu rozplývaly.
"Fran? Co to bylo?"
"Nelien," pokrčila rameny a dál to nerozebírala.
"Francis... Vím, že by se to nemělo, ale využil jsem u Andy něčeho, čemu vy říkáte nitrozpyt," zaskočil ji Nel.
"A?"
"Smrtijed není," sdělil jí útěšně.
"Alespoň něco."
"Fran?! Půjdeme už zpátky? Já budu muset na zkoušku a chci stihnout oběd," upoutala její pozornost Andy.
"Jasně. Už se cítím líp," pokusila se usmát.
"To je skvělé. Draco už tě otravovat nebude."
"Nemluvme o něm, prosím. Stačí, že ho budu muset vídat."
"Dobře. Já vím, že mě se to říká, ale to přejde a... měla jsi pravdu. Ho nic nezmění."
"Jak?"
"Šla jsem si s ním promluvit, nakonec jsem to nevydržela a jednu mu vrazila," řekla jako by nic.
"Cože jsi?" rozesmála se Francis. Po tváři ji zalechtaly sluneční paprsky. Vyšly ven z lesa.
"Normálně jsem ho třískla do nosu," pokrčila vesele rameny hnědovláska. "Taky jsem mu řekla, že tě má nechat na pokoji. Nesmí ti ubližovat," její hlas zvážněl. Fran se zastavila.
"Díky, Andy," objala ji.
"Nemáš zač," pousmála se. Rysy jí však ztvrdly, když uviděla zmijozelský pár procházející se kolem jezera.
"Obejdeme to kolem Hagridova srubu," navrhla. Nechtěla, aby je Francis viděla.
"Proč?" otočila se dívka čelem k hradu. Pohled jí sklouzl k vodě. "Připomeň mi, abych příště nikomu nežrala blbý výmluvy," sykla směrem k Andy. "Hajzl hnusnej peroxidovej!" prskla.
"Frany, neřeš ho už," chytila ji za paži.
"Já... nejde to," vytrhla se jí a zaběhla zpátky do lesa.
"Kretén!" vydala se And nasupeně za kamarádkou. "Fran? No tak, Francis! Počkej!"
Musela se dát do běhu, přesto jí černovláska zmizela. "Bezva," rozhodila rukama. Opět musela jít jen na vlastní pěst. "Fran?!" odvážila se zavolat ještě jednou. Pořád nic, jen její zvolání se lesem neslo ozvěnou. "Proč musíš zaběhnout vždycky zrovna sem?" chtěla si z kapsy vytáhnout hůlku, zarazila se však v půli pohybu, když zaslechla výkřik. Rozeběhla se směrem, odkud zvuk přišel. Mezi stromy prostupovalo zářivé světlo. Andy si musela dát ruku před oči, aby mohla přistoupit blíže. Obličej se jí stáhl překvapením a strachem ve chvíli, kdy si uvědomila, z čeho ono světlo vychází. Asi tři metry nad zemí se vznášela postava černovlasé dívky. Ta se stále rychleji točila kolem své osy a vytvářela tím tak nebezpečný vír.
"A doprdele!" ujelo Anduel. Musela udělat pár kroků zpátky, síla větru se pořád zvětšovala. "Francis?!" křikla. Nic, žádná reakce, dívka měla oči pořád zavřené. Její tvář byla klidná, bez emocí a přesto bylo vidět, že ji to vysiluje.
"Frany, prosím, vrať se dolů!" zašeptala hnědovláska prosebně. K jejímu údivu to zabralo. Francis se v následující chvíli ocitla na zemi, kde zůstala nehybně ležet. Andy se k ní rychle přesunula. Prsty jí přiložila k zápěstí. Dívčin tep byl sotva hmatatelný.
"Mobilicorpus!" mávla nad Frany hůlkou a opatrně se i s jejím tělem vydala cestičkou mezi stromy ven z lesa. V momentě, kdy vstoupila na louku, přidala do kroku. Netušila, jak na tom Fran je, chtěla ji hlavně dostat do hradu.
"Cainová?!" zastavil ji hlas Malfoye. Vzápětí za sebou zaslechla kroky.
"Promiň, ale jestli sis nevšim, spěchám," prskla na něj, na Pansy se raději ani nepodívala..
"Co se stalo?" hleděl na Francis, v očích podivnou směsici strachu, lásky a přitom chladného nezájmu.
"Mě se neptej, já ji takhle našla," zasyčela. Z tváře jí jasně mohl vyčíst, že je to kvůli němu.
"Vezmu ji na ošetřovnu," mávnutím hůlky zrušil Andyino kouzlo a vzal Frany do náruče.
"Ale Draco!" zaprotestovala Pansy.
"Nejdu s ní na ošetřovnu," zamumlala hnědovláska.
"Stejně už musíme do hradu, za chvíli nám začne zkouška!" vyjel na svou společnici, ta nakonec jen přikývla. "Kam ji mám teda vzít?" otočil se na Anduel. Ta ho pozorovala zkoumavým pohledem.
"Za Snapeem, ten bude mít všechny lektvary při ruce," dodala na vysvětlenou.
"Jasně, tak jdeme. Pansy, skoč mi na kolej pro věci," kývl k Parkinsové a spolu s Andy vykročil zpátky do hradu.
"Dopravila bych ji tam sama."
"Teď to neřeš. Jak se jí to stalo?" zeptal se znovu.
"Vybíjela si zlost. Můžeš hádat na koho?!"
"Hele, já už ti k tomu svoje řekl, myslel jsem, že zrovna ty mě pochopíš, když víš, jak to u nás chodí!" šeptl. Jen trhla rameny, na tohle mu nechtěla odpovídat.
"Všechno jde nějak skloubit. A navíc, když je Jugson ve skupině...," nechala větu vyznít do prázdna. Draco Anduel mlčky pozoroval. U Snapeových dveří tiše zaklepal.
"Ano?" ozvalo se líně.
"To jsem já, pane profesore." Dveře se rozletěly dokořán.
"Pane Malfoyi?" pozvedl jedno obočí, když spatřil Francis ležící v jeho náručí.
"Zhroutila se," vkročil do kabinetu.
"Proč ji nezanesete na ošetřovnu?" postavil se a mávl hůlkou, vedle stolu se objevilo provizorní lůžko. "Položte ji sem."
"Myslela jsem, že vy jí pomůžete víc," hlesla Andy.
"Tak myslela?" střelil po ní pohledem. "Nezačíná vám za chvíli náhodou zkouška?"
"Jistě," přitakala.
"Na co tedy čekáte?" zeptal se jich obou. "Běžte!" přikázal jim.
"Nashledanou, večer se pro ni stavím," opustila místnost Andy.
"Vy čekáte na co, pane Malfoyi?" přešel ke skříni a začal vytahovat různé lahvičky s lektvary z jeho soukromých zásob.
"Já... už odcházím," naposledy se koukl na bezvědomou dívku a zaklapl za sebou dveře. Severus si k Francis přenesl vše potřebné a do krku jí postupně nalil tři různé lektvary. Když si byl jistý, že je její stav stabilizovaný a nic už jí nehrozí, posadil se zpět za stůl a opět se dal do práce.
"Kde to... jsem?" probrala se po pár hodinách Fran. Snape vzhlédl.
"V mém kabinetě. Donesl vás sem zcela vyčerpanou pan Malfoy v doprovodu slečny Cainové," vysvětlil ve zkratce a vytáhl si další lektvar. "Vypijte to," podal jí ho.
"Díky," lokla si, ihned pocítila, jak jí celé tělo naplňuje nová energie.
"Řeknete mi, co se doopravdy stalo?" přisedl si k ní. Nenaléhal. Pootočila tvář. Její modré oči se setkaly s těmi uhrančivě černými. Věděla, že mu to říct může.
"Potřebovala jsem si vybít energii a přepískla jsem to. Kdyby mě Andy nenašla, asi by... nebyla bych tady," polkla.
"Vybít energii... Jugsonová, potřebuji znát pravdu, chápete?! Položím vám teď jednu otázku," řekl pevným hlasem. Zarazilo ji to. Přikývla.
"Ptejte se."
"Francis, vy jste... patříte mezi Strážce?" zašeptal. Vyvalila na něj oči. On ty své zavřel, jako by se bál odpovědi.
"Já," nadechla se. "Ano, patřím mezi ně."
"Ale poslední Strážce se narodil před šestnácti lety," zamumlal bolestně.
"To je pravda. Byla jsem jím já," přiznala. "Proč se na to ptáte? Vy víte, kdo doopravdy jsem?" natáhla k němu paži. V tu chvíli se otevřely dveře do kabinetu.
"Pane profesore, ředitelka vás potřebuje ve svém kabinetě, prý je to naléhavé!"
"Hned přijdu," kývl. "A vy, slečno, můžete jít pomalu na kolej."
"Prosím! Tak víte to?" naléhala Fran. Blýsklo se mu v očích.
"Ano, vím," šeptl skoro neslyšně a vyplul z místnosti. Fran chvíli trvalo, než se vzpamatovala z toho, co jí odpověděl. Pak na něj dostala vztek. Když to věděl, tak proč jí to neřekl?! Naštvaně se postavila a nejistým krokem se vydala zpátky do věže. V tom kabinetě nechtěla zůstat ani o minutu dýl. Společenkou, kde skoro nikdo nebyl, prošla svižněji. Už se viděla v posteli. Únava ji zase začala přemáhat. Vysíleně padla do peřin, o víc se nezajímala. Nevěděla tak, že se Harry ještě s několika přáteli vydal na Ministerstvo. Nevěděla tak, že se již celý kouzenický svět dozví o návratu Lorda Voldemorta a netušila ani to, že její "otec" byl zatčen a odveden do Azkabanu.
Ve světě snů je vám vše pozemské lhostejné, tak proč se o to zajímat? Zpět na obsah
Kapitola 33: Say It's Possible
Po tváři ji zašimraly sluneční paprsky, dívka se ve spánku zavrtěla. Po chvíli rozlepila jedno oko, rukou si prohrábla vlasy a zalitovala, že si večer nezatáhla závěsy. Opatrně se posadila. Celé tělo ji bolelo, jako by byla rozlámaná. Rozhlédla se po pokoji. Holky ještě spaly, byla za to ráda, unikne výslechu, kde se včera celý den toulala. Tiše se převlékla a sešla dolů do společenky. Překvapilo ji, když u krbu spatřila sedět Anduel.
"And?" hnědovláska vyskočila.
"Frany, konečně," očima nervózně těkala po místnosti.
"Děje se něco?" pousmála se. "A děkuju za včerejšek," dodala tišeji.
"No, za včera nemáš zač, celkem... si mě vyděsila," začala si třít paže.
"Promiň, jen," zaklonila hlavu. "Vyvedl mě z míry."
"Za tohle se nemusíš omlouvat. A k tvé první otázce. Něco se stalo," její pohled zvážněl.
"A jé," vyklouzlo Fran z pusy. "Asi si sednem?" čapla na pohovku, Andy ji napodobila.
"Víš, včera při zkoušce," začala dívka pomalu. "Harry... udělalo se mu špatně, prý usnul a něco se mu zdálo," Fran pochopila, že naráží na Harryho vidiny.
"A?"
"No, zřejmě to bylo vážné a podle toho, co vím... Vydali se na Ministerstvo."
"Kdo? Proč?"
"To nám snad řeknou sami, jen... samozřejmě tam čekali Smrtijedi, dorazil i sám Pán Zla," ztlumila hlas.
"Bezva, takže už se o něm ví," oddychla si Fran úlevou, pak se však zamračila. "Jsou v pořádku?"
"Jo, teda... Ron s Hermionou sou na ošetřovně, ale jinak v pohodě. Ginn měla něco s kotníkem, Neville zlomenej nos. Lenka s Harrym snad jen pár škrábanců, to mi aspoň v rychlosti řekli," tón jejího hlasu byl úlevný, přesto se Fran její výraz nelíbil.
"Dál?"
"Zemřel člen Řádu."
"Kdo?"
"Sirius," šeptla. Fran zamrkala. Harryho kmotr? Trhla hlavou. Zdálo se jí to nemožné.
"Ach ne. Harry to..."
"Musí překonat," smutně se pousmála Anduel. "A on to zvládne, snad," zamumlala.
"A Smrtijedi? Ti z toho vyvázli?" v očích se jí blýsklo.
"Někteří ano," připustila hnědovláska. "Ale do Azkabanu se jich taky dostalo dost," ušklíbla se.
"Například?" zeptala se dychtivě.
"Fajn, byl mezi nimi i tvůj otec, pak Malfoy, snad i Goyle, Crabe... Víc ti poví Harry a spol," mávla rukou. Fran nebyla schopna pohybu ani slova. Jugson je v Azkabanu! Nebude jí o prázdninách otravovat život. Pocítila náhlou úlevu. A i přes to všechno, co se od Andy dozvěděla, tvář jí ozdobil úlevný úsměv. "Taky se vrátil Brumbál," potěšila ji Anduel ještě víc.
"To budou skvělý prázdniny," oddychla si. Obě dívky se začaly smát...
Hostina na závěr školního roku byla v plném proudu. Francis cítila jakési uspokojení vždy, když pohlédla k učiteskému stolu a viděla v čele sedět Brumbála. Bez něj Bradavice nebyly Bradavice.
"Fran?"
"Jo?" otočila se k Adrianě, která jí s úsměvem mávla před obličejem.
"Proč na tebe Malfoy se Snapeem pořád tak zírají?" sykla spiklenecky. Černovláska se prudce ohlédla ke zmijozelskému stolu. Blonďák jí opravdu propaloval pohledem. Nakrčila obočí a on jako na povel sklopil zrak. K učitelům se nepodívala.
"Nevím, asi plánuje nějakou past," pokrčila rameny, vyměnila si rychlý pohled s Andy, ta na ni povzbudivě mrkla.
"Myslím, že teď si nebude vyskakovat jako dřív, když je jeho otec v Azkabanu," uvažoval nahlas Harry.
"U Draca není nikdy nic jisté," sykla Frany. V očích se jí na okamžik objevil stín bolesti.
"Prosím tě, je to jen namyšlenej frajer, ale když na něco přijde, zdrhne jako první," odfrkl Ron, ostatní se pobaveně zasmáli.
"Pane profesore...," rozhodla se kontaktovat Snapea. Viditelně sebou trhl.
"Ano?"
"Já... víte, je poslední den školy, myslela jsem, jestli bychom nemohli dokončit ten rozhovor," začala opatrně. Z jeho výrazu se nedalo nic vyčíst.
"Obávám se, že ne, slečno Jugsonová," opáčil ledově.
"Prosím! Jste zřejmě jediný, kdo ví pravdu," žadonila.
"To si myslíte vy," vstal a hodlal opustit Síň.
"Z jakého důvodu mi to neřeknete?" vypálila na něj.
"Nejsem ten správný člověk, který by vám měl zrovna tohle vysvětlovat."
"A kdo jím je? Všichni se chováte, jako by jste se mnou neměli nic společného, nic o mě nevěděli, a když ano, vymluvíte se na někoho jiného! Nebaví mne to!"
"Tohle nebylo myšleno jako vtip," celou cestu ji sledoval.
"Ach bože, jste tak tvrdohlavej!" neudržela se. K jejímu překvapení mu zacukaly koutky.
"Myslím, že nejsem sám, slečno."
"Já to stejně zjistím!" zakabonila se.
"O tom nepochybuji a jsem si jist, že...," zarazil se.
"Co?"
"Přeji vám příjemnou cestu domů, prázdniny budete trávit u babičky, ale to již určitě víte," změnil téma.
"Ano," odvětila mu nasupeně. Pozvedl jedno obočí a pak s klidem opustil Velkou síň.
"Francis?! Můžeš vnímat?" zatřásla s ní opět Adriana.
"Eh... promiň, já jsem jen unavená," vymluvila se. "Půjdu už nahoru a dobalím si zbytek věcí."
"Připojím se k tobě," zvedla se i Andy. Fran neprotestovala. Až k obrazu šly mlčky.
"Neměla jsi žádné otázky," prolomila ticho Francis.
"Cože?"
"Tehdy v tom lese," přiblížila Fran.
"Ach... já se nechtěla vyptávat. Víš, doufala jsem, že kdybys chtěla, řekla bys mi sama, co to znamenalo, a co je Nelien zač," koukla se Frany do očí.
"Díky. A možná časem... ti to řeknu," zakřenila se na hnědovlásku. Ta vesele přikývla.
"Tak dobrou."
"Jasně, ahoj zítra," rozloučily se. Fran rychle zaklapla dveře do ložnice a opřela se o ně. Zítra už se uvidí s babičkou a nějak, bylo jí jedno jak, ji donutí, aby jí řekla pravdu.
"Zatracenej Snape," hodila do kufru kousek oblečení a s brbláním se převlékla do pyžama. Předtím, než usnula, se jí před očima promítly všechny důležité momenty, které se za tento pouhý rok odehrály...
"Moc se mi odtud nechce," ohlédla se Elizabeth zpět k hradu.
"To asi nikomu, ale ani se nenadějeme a budeme tu zpět," usmála se trochu nervózně Fran. Kdo ví, co se o prázdninách dozví. Na nádraží v Prasinkách všichni ve spěchu nastupovali do Expresu. Ve vzduchu se tetelila radost studentů odjíždějících domů na dlouhé dva měsíce. Když byla všechna kupé zaplněna, vlak se dal do pohybu. Frany vyhlédla z okna, vítr jí cuchal vlasy a štípal ve tváři. Zaplavil ji pocit jisté tísně a smutku. V Bradavicích poznala pravé přátele a také... lásku. Zavřela oči, zakázala si na něj myslet. Malfoy už v jejím životě nebude hrát žádnou roli.
Vlak dorazil do cílové stanice rychleji, než by si většina cestujících přála. Studenti se se svými zavazadly prodírali k přepážce, vstříc sladké náruči prázdnin. Jako poslední před přepážkou stáli Harry, Ron a Hermiona s Anduel, loučili se s Fran.
"Po prázdninách se uvidíme," objaly ji holky. Fran jen přikývla.
"Myslím, že to budou ty nejlepší prázdniny ze všech," usmála se na ně černovláska a pohledem zabloudila ke starší, přívětivě vypadající ženě. Byla tak ráda, že ji zase vidí.
"Užij si to u babičky, dej vědět, jak se máš."
"Jasně, takže… za dva měsíce," povzdychla si Fran.
"Jo, za dva měsíce ve vlaku," odpověděl jí vesele Harry. Francis přikývla, mrkla na ně a pomalu se vydala k babičce. V půli cesty se ještě zastavila a otočila.
"Herm?" zavolala na hnědovlásku. Pohybem ruky jí naznačila, aby k ní přišla.
"Copak?" zeptala se nechápavě Hermiona.
"Neděje se nic?" vypálila na ni a pečlivě sledovala její reakci. Od návratu z ministerstva se jí zdála nějaká mimo.
"Ne, mělo by?" vyrazila ze sebe. Fran jen pokrčila rameny. Nebude to z ní páčit.
"Tak si užij prázdniny, ahoj!" pousmála se na Hermionu Fran, zamávala klukům a připojila se k babičce. Herm se vrátila zpět k Harrymu a Ronovi. Andy už byla pryč.
"Ach, zlatíčko, připravena?" přivinula si ji k sobě babička.
"Myslím, že ano," kývla a naposledy se ohlédla na přátele, právě procházeli přepážkou.
"Výborně," poplácala vnučku po tváři. "Doma tě čeká... překvapení," trochu zvážněla. "A asi bychom si měly pospíšit."
"Jistě," přikývla Fran, netušila proč, ale z toho překvapení neměla dobrý pocit. Chytila se babičky za paži. Obě s prásknutím zmizely...
"Vítej doma, holčičko," obdařila ji babička dalším vřelým úsměvem. "Počkej chvíli tady, hned se pro tebe vrátím a ukážu ti tvůj nový pokoj."
"Fajn," uculila se a rozhlédla se po hale. Jak jí babiččin dům chyběl.
"Tak pojď. doufám, že se ti bude líbit, přestěhovala jsem tě do toho většího, s výhledem do zahrady."
"Tos nemusela, ten starý mi vyhovoval," bránila se Francis.
"Ale jdi. Navíc, přišlo mi to vhodné. Kdyby jsi někoho pozvala, pohodlně se tam vejde další postel," spiklenecky na vnučku mrkla.
"Ty seš neskutečná, babi," se smíchem jí objala. I přes tu radost, která z babičky vyzařovala, Fran poznala, že je napjatá.
"Dobrá, jsme tady. V klidu si vybal, odpočiň si. Já tě pak zavolám na večeři," řekla tónem, jež dával najevo nevyslovené přání toho, aby Frany nevycházela z místnosti.
"Ok, dám si sprchu a asi si zdřímnu," nechtěla pokazit tu příjemnou náladu v domě. Babiččina tvář se rozjasnila, potom nechala dívku samotnou. Frany s povzdechnutím otevřela dveře do pokoje a žasla. Tam by se nevešla jen jedna postel. Do toho pokoje si mohla pozvat klidně dalších šest lidí a ještě by zbyl dostatek místa pro nečekanou návštěvu. Nadšeně zavýskla a jako malá skočila na pohodlně vypadající postel. Bee ji pozorovala z cestovního košíku svýma bystrýma očima. Tiše mňoukla.
"Promiň," slezla z matrace a otevřela jí dvířka. Kočka se slastně protáhla. "Buď hodná, já se hned vrátím," podrbala ji pod krkem a vklouzla do připojené koupelny. Napustila si plnou vanu horké vody a spokojeně se do ní ponořila. Z rozjímání jí vyrušily zvýšené hlasy. Trhla sebou. Chvíli musela vzpomínat, než si uvědomila, kde je. Oklepala se, voda ve vaně už byla skoro studená.
"Bože, já usnula," zaklonila hlavu. Když se do ní opět dala zima, zabalila se do huňatého županu a se skvělým pocitem vyhopsala z koupelny. V pokoji už bylo šero, kočka ležela stočená do klubíčka na polštáři a tichoučce vrněla. Francis měla v plánu lehnout si k ní, ale znovu zaslechla hádku. Nedalo jí to, přistoupila ke dveřím a pootevřela je. Na chodbě svítilo tlumené světlo. Hlasy se zdály vzdálenější, než v pokoji. Přemohla ji zvědavost, přitáhla si župan blíže k tělu a vykročila směrem ke schodišti. V hale nikdo nestál, návštěvník tedy musel být v salonku nebo v obýváku. Tiše našlapovala, snažíc se zachytit nějaký smysl.
"Měl jsem to vědět!" byla první souvislá věta, kterou zachytila.
"Ten hlas znám," šeptla tiše.
"Nemohly jsme jinak," zazněla odpověď její babičky.
"Nemohly? Nebo jste vy usoudila, že by to bylo příliš riskantní," ozvalo se zasyčení.
"Dalo by se to vyřešit v klidu?" zaslechla další povědomý hlas.
"Možná před pár lety! Tohle je... zrada. Šestnáct let, víš, co to bylo, Charleen?"
"Jistě! Pro mě to tehdy bylo těžké, nevíš, jak moc. Jen tak se sbalit a zmizet, jako bychom nikdy neexistovaly. A moci ti zanechat jen pitomý dopis, který ti neřekl víc, než jsi potřeboval vědět k přežití!"
"K přežití," odfrkl. "Sama jsi dobře věděla, že jsem Smrtijed, stejně jako Jugson, tak proč on? Proč to tajemství a skrývání?!" sestoupila až k patě schodiště. Potřebovala vědět, o co jde.
"Proč? Pán Zla by to zjistil, kdybych zůstala s tebou! Myslel jsi na Fran? Co by se s ní stalo, kdyby nás odhalil? Takhle to bylo bezpečnější!"
"Tím chceš říct, že já bych nebyl schopen vám bezpečí zajistit?!"
"Nepřekrucuj to, myslela jsem to jinak," povzdychla si žena.
"Samozřejmě," procedil skrze zuby. "I kdybych překousl to, že jste zmizely... jak jsi mohla dovolit, aby jí ubližoval?!" řekl hlasem plným zášti.
"Já...," hlas se jí zlomil. Francis opatrně nakoukla do místnosti. Zády k ní stál muž v cestovním plášti. Babička seděla v křesle, už se do jejich hádky nepletla.
"Ty co?" zaútočil muž. Fran zamračeně hleděla na světlovlasou ženu, než jí podle hlasu a gest došlo, že je to její matka. Z dřívější podoby jí zbyly jen modré oči. Fran zakroutila hlavou. Co se tu děje? Co tu dělá on?
"Profesor Snape?" vyslala k němu nejistou myšlenku. Plynulým pohybem se otočil, jejich pohledy se setkaly.
"Ach, Francis," zajíkla se Charleen. I babička se při vyslovení jejího jména zvedla.
"Mohla bych... mohla bych konečně vědět, o co tady jde?" zhluboka se nadechla. V podvědomí si byla jistá tím, co bylo nad mraky jasné, ale potřebovala to slyšet. "Vy...," kývla hlavou k Severusovi. "Vy jste...," nedořekla. Nedokázala to vyslovit nahlas. Byla by to moc velká shoda náhod, kdyby byl zrovna on, profesor lektvarů její...
"Ano," vyslovil sotva slyšitelně. Frany se zamlžilo před očima. Na tváři se jí objevil neupřímný, spíše hysterický úsměv.
"To není možné," horlivě zakroutila hlavou. Snažila se potlačit své myšlenky a vzpomínky, které jí jen utvrzovaly v tom, k čemu před malou chvílí došla.
"Francis, holčičko," najednou ji matka prudce objala. "Prosím, odpusť mi to. Všechno ti vysvětlím. Proč to bylo tak, jak to bylo," chrlila jednu větu za druhou. "Máš plné právo se na mě zlobit, nesnášet mě, jen mě nech to vysvětlit, ano?" držela Franinu tvář mezi dlaněmi.
"Mami, to už je fuk. Na vysvětlování toho, proč jsme žily s tím... chlapem, bude času dost. Já potřebuju vědět... Chci vědět něco od něj," pohlédla na Snapea. Ten ji pozoroval, ústa zlostně stažená do jedné linky. Tohohle výrazu se většina studentů bála. Ona se jen ušklíbla. "Nemyslím, že...," promluvila babička.
"Babi, mám právo s ním strávit nějaký ten čas, když už jste mi to milostivě odepřely na těch šestnáct let," vyhrkla naštvaněji, než měla v plánu. "Zajdu se převléct," zamumlala nakonec. Rychle vyběhla schody a zavřela se v pokoji. Dříve, než si to všechno začala znovu uvědomovat, se převlékla. Pak už sjela podél zdi na zem. Kolena si přitáhla k tělu a opřela si o ně bradu. tak dlouho... tolik let ve lži. Ani nepostřehla, když se ozvalo zaklepání. Do pokoje vstoupil Snape. Tiše došel až k dívce. Před ní se zastavil, jako by si nebyl jistý, co dělat.
"Francis?" sedl si nakonec vedle ní. Musela se začít smát, navzdory situaci, ve které byla. Trpělivě čekal až se uklidní, pozoroval ji zkoumavým pohledem.
"Promiňte, jen... přišlo mi to trochu směšné, že obávaný profesor lektvarů sedí na zemi vedle své studentky," vysvětlila, tvář opět vážnou.
"Nejste jen studentka, jak jste se před chvílí dozvěděla," zavrčel.
"Ale pořád mi vykáte," prohlížela si ho z profilu.
"To ty mě taky," natočil se k ní čelem.
"A to vám mám říkat tati?" zapitvořila se. Přes jeho tvář přelétl úsměv.
"Myslím, že vyslovit tohle ve škole..."
"Rovnalo by se to katastrofě," uchichtla se. "Babička je za dveřmi," sdělila mu jejich obvyklým způsobem rozmluvy.
"To bychom jí zřejmě neměli upřít to potěšení z naší rozmluvy."
"Myslím, že to pro jednou zvládne. Chtěla jsem se zeptat... vy jste," zavřela oči. "Věděl jsi, že máš dceru?" neudivilo ho, že se na to ptá.
"Ano, věděl. Jenže pak... jste zmizely a já vás nemohl najít. Spoléhal jsem na to, že nastoupíš do Bradavic, že se to pak vyřeší. Ale nepředpokládal jsem, že ti pozmění věk i vzhled," jeho tón byl opět prosycen vztekem.
"A byl jste... jsi obeznámen s tím, že jsem Strážce?"
"Tušil jsem to, a pak, když Pán Zla zjistil jméno tvé babičky... Byl jsem si tím jistý. Od začátku roku, jsem v tobě viděl něco víc, ale nedokázal jsem to pojmenovat. Byly tu ty okamžiky, které mne měly už dlouho předtím přivést na to, kdo jsi. Problémy s Malfoyem, myšlenkové rozhovory... Jistý jsem si byl až tehdy, když tě přinesli do mého kabinetu."
"Proč jsi mi to neřekl už tam?!" trochu se rozzlobila.
"Musel jsem si prvně promluvit s tvou matkou," zatnul pěst. Jen kývla a postavila se.
"Ve škole... to asi bude stejné, jako předtím, že?" zeptala se nejistě.
"Chce s tebou mluvit Brumbál, ten bude vědět, co je lepší, ale ano. Ve škole se k sobě budeme muset chovat normálně."
"A... ani žádné návštěvy či soukromé rozhovory?" uličnicky se jí blýsklo v očích.
"To už záleží hlavně na tobě, Francis. Jestli budeš mít zájem trávit se mnou nějaký čas," hleděl na ni s očekáváním.
"A ty by si chtěl?"
"Lépe tě poznat? Určitě, jsi moje dcera, to nikdo nezmění."
"Tak fajn," zakřenila se. "Babička už je netrpělivá," povzdechla si. Vstal i on.
"Přeji ti dobrou noc, dnes už musím jít," mírně se pousmál. Lehce přikývla, spokojená a klidná, po dlouhé době.
"Nikdy jsem se tě nebála," popíchla ho nakonec.
"Tušil jsem to," rozvážně jí položil ruku na rameno.
"Chjo, s váma bude ještě hodně práce," vzdychla, přistoupila k němu a objala ho kolem pasu. Očividně strnul. Ale nakonec jí objetí nejistě vrátil. "Tak dobrou, tati," vyplázla na něj jazyk. Zaraženě na ni hleděl, ale pak stejně tiše, jako přišel, její pokoj opustil.
"Holčičko?"
"Babi, teď ne, prosím, promluvíme si zítra," zalezla si do postele.
"Dobře, máme toho hodně na práci a také... chce s tebou mluvit profesor Brumbál."
"Já vím," šeptla předtím, než se jí víčka zavřela. Tohle byl náročný den.
"Á, Francis, vítám vás," ukázal na volné křeslo vousatý muž.
"Ráda vás vidím, profesore," kývla na pozdrav. "Chtěl jste se mnou mluvit."
"Ano, totiž, jak už ses dozvěděla, měla by jsi správně nastoupit do šestého ročníku, ale myslím, že by to nyní vyvolalo moc velký rozruch a zmatek. Stejně jako tvé pravé jméno."
"To chápu," usmála se. Kolik se v Bradavicích najde studentů s příjmením Snape? "Už tak bude rozruch kvůli mému vzhledu," narážela na kouzlo, které babička asi před dvěmi týdny zlomila. Jen si ji zkoumavě prohlédl.
"Myslím, že by bylo vhodnější, kdyby jsi nastoupila do druhého ročníku. Jsem si jist, že Nelien ti rád pomůže s učivem starších ročníků a o dalších prázdninách složíš NKÚ."
"To je skvělý nápad," přikývla.
"Výborně, tím je toho spustu vyřešeno. Jak si prozatím užíváš prázdniny?"
"Cvičebně. Babička s Nelem se mě snaží naučit co nejvíce," zakroutila hlavou.
"To je v pořádku, je to jejich úkol."
"A můj cíl. Pane profesore," začala nejistě.
"Ano?" "Vy jste věděl, že tady zůstanu, tehdy, když jste mi nabízel přestup na tu uměleckou školu."
"Tak nějak jsem si to myslel," zajiskřilo se mu v očích. Usmála se.
"Děkuji," pohlédla na něj, pohladila Fawkese a neslyšně se přemístila zpět domů...
Ano, tato kapitola byla poslední z této povídky. =) Pokud se vám ale z jakéhosi neznámého důvodu zalíbila, můžete si přečíst její pokračování s názvem Spojenectví. =)
Zpět na obsah