Srdeční záležitost

Čarodějnice z Pustiny byla dost překvapená. Muži za ní přicházeli, ale ne dobrovolně. Nechávali se jí okouzlit a ztráceli srdce. Stačil jí plátek tkáně, nic víc a měla je napořád v moci. Když se jí omrzeli, poslala je pryč. Některým vzala vzpomínky, některým ne, ale i ti, kteří na ni zapomněli, občas pocítili zvláštní, neurčitou bolest. Jako by přišli o něco důležitého.

Z útržku srdce se dal vytvořit silný fantom.

A teď před ní přímo v síni jejího hradu stál mladík. Byl až podezřele hezký. Přišel z vlastní vůle a věnoval jí napůl dvornou napůl ironickou poklonu.

„Zdravím tě, mocná paní. Jmenuji se Howl a věnuji se magickým vědám. Dovol mi přiučit se něco z tvého umění,“ usmál se a podíval se jí zpříma do očí.

Čarodějnice z Pustiny mu úsměv oplatila. „Získat srdce někoho takového! Dokázala bych cokoliv,“ pomyslela si vzrušeně. „Ale jak? Je to čaroděj. Má velký potenciál. Cítím to.“

„Má paní, po dobu naší spolupráce ti budu oddaným žákem a přítelem,“ pokračoval mladý čaroděj. Čekal na její odpověď. Byl si jistý, že jeho návrh přijme.

„Budu ho učit a jeho srdce bude mocnější a silnější, plné mládí a energie. Stačí jedna nestřežená chvilka a bude moje!“ řekla si čarodějnice a přikývla.

***

„Už tě nemohu naučit nic dalšího,“ řekla a přistoupila k Howlovi.

„Opravdu?“ pousmál se.

„Opravdu,“ položila mu ruku na rameno. „Jinak bys mě přerostl,“ zašeptala mu do ucha a ruka se jí jako by mimoděk svezla na jeho hruď. Naklonila hlavu, aby ho políbila, aby zapomněl na nebezpečí,... ale něco nešlo podle plánu. Ucukla. „Ty nemáš srdce!“ zasyčela.

„Přece vám ho nepřinesu na dlani,“ pokrčil rameny a v tu chvíli naplnil místnost šelest peří. Okno se otevřelo a Howl v podobě černého ptáka vyrazil ven.

Ohromená čarodějnice běžela k oknu. Zahlédla už jen rychle se vzdalující tečku na obzoru. Přelstil ji. Vyklonila se z okna a křičela za ním: „Dostanu ho, Howle! Ať ho skrýváš, kde chceš! Nepřestanu tě pronásledovat! Dostanu tvé prokleté srdce, i kdyby mě to mělo stát všechnu mou moc, mou krásu i život!“