Index

Kapitola 1: Kapitola 1
Kapitola 2: Kapitola 2
Kapitola 3: Kapitola 3
Kapitola 4: Kapitola 4
Kapitola 5: Kapitola 5
Kapitola 6: Kapitola 6

Kapitola 1: Kapitola 1

Prolog

Měl mnoho jmen, každý ho znal, ale jen pár vyvolených vědělo, jak se cítí a co prožívá. Jen pár vyvolených ho opravdu znalo…

Náš pán známý neznámý seděl v malém pokoji na posteli a četl si. Jeho přátelé by se podivili, kdyby ho takhle viděli. Nečetl, když nemusel. Spíše četl jen tehdy, když musel napsat domácí úkol.

Ale teď se všechno mění, on se musí změnit! Už nedovolí, aby kvůli němu zemřel někdo další, koho má rád! Už nikdy! V jeho smaragdových očích bylo velké odhodlání a chuť bojovat! Chuť vyhrát!

 Znova sklonil svou černovlasou hlavu ke knize. Je to již několik dnů, co nevyšel z domu. Z pokoje vycházel jen když to bylo nezbytně nutné. Jeho rodina si ho jako každý rok nevšímala a byla jen ráda, že zůstává ve svém pokoji.

Z četby jej vyrušilo až jemné zaklepání na okno. Zvedl hlavu a spatřil jednu ze školních sov. Nebyla ani půlka července, takže seznam knih ze školy to být nemohl. A ani NKÚ, to by přiletěla sova z ministerstva a ne ze školy.

Vyskočil z postele a přistoupil k oknu. Hnědá sovička mu nastavila svůj pařát s malým točeným pergamenem. Přijal ho a nabídl jí vodu a pamlsek. Obojím pohrdla a odletěla pryč. Chlapec se dal nedočkavě do čtení:

Milý Harry,

Ano, náš známý neznámý je Harry Potter, chlapec který přežil, pro někoho jen pobude, nevděčník, zrádce, hvězda, nafoukanec, ale pro některé snad i přítel…

Četl dále:

čekej mě dnes odpoledne u své rodiny, potřebuji s tebou něco důležitého probrat.

Albus Brumbál

Stručné, jasné a výstižné. Celkem ho zajímalo, co po něm ředitel může chtít. Pro jistotu si uklidil pokoj, kdyby tu určitou věc chtěl probrat tady. Pochyboval totiž, že by je Dursleyovi pustili do obýváku a nebo jen do kuchyně.

Blížila se třetí hodina a Brumbál nikde.

„ Taky mohl napsat čas,“ pomyslel si Harry. Teď byl roztěkaný a netušil, kdy se jeho ředitel může ukázat. Nemohl se do čtení ponořit tak jako dopoledne.

V tom někdo zazvonil. Harry spěchal otevřít, v ruce měl pro jistotu hůlku. Co kdyby…

Otevřel dveře a před nimi stal opravdu usmívající se Brumbál.

„ Ahoj Harry,“ Usmál se na něj. Ty jeho klidné oči se nedaly zaměnit, byl to určitě on a ne smrtijed.

„ Dobrý den, pane řediteli.“ Pozdravil a pozval jej dále. Dursleyovi seděli v obýváku a když si všimli, kdo přišel, zděšeně zaječeli a pro jistotu se zamkli.

„ Půjdeme do tvého pokoje.“ Pousmál se ředitel. Čekal reakci Harryho rodiny.

Harry teď děkoval své prozřetelnosti a byl rád, že uklidil.

Brumbál si prohlédl pokoj a zatemnil okno. Taky použil tišící kouzla, takže šlo o něco důležitého. Teprve poté si vyčaroval křesílko, do kterého se posadil.

„ Děje se něco, profesore?“ Zajímal se Harry.

„ Ano, nedávno jsem objevil něco důležitého. Voldemort má viteály, Harry. Uschoval část své duše do určitých předmětů, které se musí zničit. Nevím, kolik jich je a ani jak je najít.“ Povzdechl si.

„ Co budeme dělat?“

„ Mám plán, ale je velmi riskantní, nemusí vyjít.“

„ O co jde?“ Brumbál vytáhl stříbrný řetízek, na kterém se houpal podivný křížek. Horní části se dalo otáčet.

„ Tohle je medailon času, vytvořil ho před dávnými časy sám Merlin. Tenhle medailon se dá použít jen pro konání dobra.“ Vysvětloval pomalu. „ Nikdo neví, jak se používá, přijde na tom jen ten, kdo jej opravdu potřebuje. Nikdo jim ještě nikdy necestoval.“ Teď se odmlčel.

„ Chcete, abych se vrátil do minulosti?“ Zeptal se Harry.

„ Ano, to bych byl velice rád. Ty máš tu moc porazit Voldemorta a proto si myslím, že je ve tvých silách medailonem cestovat.“

„ A kam mám jít a co mám udělat?“

„ To nevím, Harry. Medailon tě pošle do doby, kde uzná za vhodné. A právě proto je to tak riskantní, nevím, kam tě pošle a pak tedy ani nevím, co by jsi měl udělat.“ V pokoji se rozhostilo ticho.

„ Myslel jsem, že minulost nesmí být změněna.“

„ Máš pravdu, to nesmí. Ale není nutně dáno, že ji musíš změnit. Třeba bude stačit se jen dívat…“

Harry byl zamyšlený, netušil, jestli do toho má jít.

„ Je riziko, že se nevrátím, že?“

„ Ano, bohužel ano.“

„ Děkuji za upřímnost.“ Pověděl mírně ironicky. „ Půjdu do toho.“

Zpět na obsah

Kapitola 2: Kapitola 2

Nádech a výdech. Otočení části křížku a pak nic. Jen tma. Cítil, jak mu vzduch sviští okolo uší. Otevřel oči a udělalo se mu nevolno. Prolétával různými kruhy barev a barevnými víry. Oči raději zase rychle zavřel a snažil se nemyslet na barvy. Pořád se točil, přišlo mu to velmi zvláštní. Nikdy si nemyslel, že to bude trvat tak dlouho.

Dopad na  zem byl velmi tvrdý, i když skončil na mýtině. Místo mu nepřišlo známé, ale les poznal. Vypadal pochmurně a odevšad se ozývaly různé zvuky zvířat. Ocitl se v Zapovězeném lese. Jen netušil, ve které části se právě teď nachází.

Slyšel dusot kopyt v houští za ním. Prudce se otočil a stanul čelem skupině kentaurů, kteří na něj mířili luky se šípy, které jsou napuštěny smrtícím jedem. Vůdce, který stal v čele, se velmi podobal Firenzovi. V očích se mu objevilo poznání, pozvedl pravou ruku a sám sklonil svou zbraň k zemi. Jeho společníci ho váhavě následovali, ale i tak byli připraveni kdykoliv zaútočit.

„ Vítej, cestovateli časem. Již dlouho nám hvězdy nesou poselství o tvém příchodu a teď ses konečně ukázal. Jmenuji se Gireo a jsem vůdce těchto kentaurů.“ Promluvil hlubokým hlasem.

„ Jmenuji se Harry Potter a přicházím v míru. Neřekly vám hvězdy i něco o tom, co zde mám dělat?“ Zeptal se jich s úsměvem. Kentauři se rozesmáli.

„ Zajisté, že pověděli, cizinče. Ale řekni nám, co získáme, když ti povíme poselství hvězd?“ Optal se jeden arogantně vypadající člen stáda.

„ Možná nic, ale možná dobrý pocit, že jste mi pomohli, abych mohl zachránit, co se v budoucnosti dá.“ Pověděl rozvážně. Všichni ztichli jako když utne, jejich tváře byly naplněny obavou z budoucích věcí.

„ Neříkej nám nic ze své doby, nebylo by to správné. Víme, že tady jsi, aby ses naučil všemu, co se dá. Hvězdy ale říkají, že zde můžeš zůstat pouhých dvanáct let, poté musíš znova otočit medailon. A pamatuj, že pokud budeš potřebovat pomoc, vždy ji u nás najdeš. Tato nabídka platí i v budoucnosti, kdy již nebudeme žít my, ale naši potomci. Všem jim o tobě povíme, Cestovateli.“

„ Děkuji, budu na to pamatovat,“ pověděl mírně dojatý Harry. Bylo krásné vědět, že někde se můžete vrátit a tam vás přijmou s otevřenou náručí.

„ Teď již běž, tvůj čas se krátí.“ Podotkl jiný z kentaurů a ukázal mu směr. Harry kývl, vytáhl svou hůlku a vydal se na jih. Šel dlouho, v lese nepotkal žádné nebezpečné zvíře, i když věděl, že jsou všude okolo něj. V pořádku došel až k Bradavickému jezeru, které se vlivem paprsků měsíce třpytilo do dálky. Nad jezerem se tyčily Bradavice, nyní však vypadaly jako nové. Byly zachovalé a krásné, stále tak uklidňující a volající, ať jde domů, tam, kam patří. Ano, Bradavice byly jeho pravým domovem, dům v Zobí ulici považoval spíše za vězení. Prázdniny tam bral jako trest. Ještě chvíli se díval na hrad, ve kterém zažil spoustu dobrodružství.

Poté se vydal cestičkou domů. Všiml si, že na pozemcích ještě nestála Hagridova hájenka, ale bylo tam více skleníků a rostlin, které v jeho době byly již velice vzácné, téměř se nedaly sehnat.

Otevřel dveře do Vstupní síně a strnul. V síni právě hovořili čtyři lidé, o kterých už hodně slyšel a znal je z portrétů. Objevil se v době Čtyř zakladatelů.

Ihned se na něj upřely čtyři páry překvapených očí. Harry polkl, netušil, jestli mu někdo uvěří, co se tady děje a proč tu je… Ale jedno věděl jistě: má velké štěstí, že se ocitl v této době.

Zpět na obsah

Kapitola 3: Kapitola 3

„ Kdo jsi?“ Promluvil jako první Salazar Zmijozel ve svém oblíbeném tmavě zeleném hábitu.

„ Jmenuji se Harry James Potter a přicestoval jsem zde z budoucnosti,“ promluvil. „ Vím, že mi to asi neuvěříte, ale prosím, vyslechněte si můj příběh.“ Překvapeně se na sebe podívali, ale přijali jeho návrh. Nevypadal jako blázen a jsou přeci ve světě kouzel, možná objevili způsob jak cestovat do daleké minulosti, protože chlapec rozhodně nevypadal, že přišel někdy z blízké doby. Jeho styl řeči, chování a oblečení nasvědčovalo, že přišel z daleké budoucnosti…

Sedli do Jednacího salónku, který se nacházel v místnosti, kde byl v jeho době kabinet profesorky McGonagallové. Pousmál se při vzpomínce na ni.

„ Povídej,“ pobídla ho Helga, která by se o něm něco ráda dozvěděla, cítila z něj spoustu pocitů a emocí… Byla z něj na rozpacích… Pověděl jim celý svůj příběh, nic nezatajil… Na konci povídání tekly slzy z očí Helze i Roveně. Godric byl zamyšlený, přemýšlel o tom chlapci, bylo mu ho opravdu líto. Takhle krutý život si nezasloužil, má dobré srdce.

Salazar byl zdrcený a znechucený tím, co se stalo s jeho dědicem. Bylo mu z Voldemorta na nic, kdyby mohl, tak by něco udělal. To ale nebylo v jeho moci.

„ Omlouvám se ti za to, co ti můj dědic způsobil.“ Promluvil Salazar tiše.

„ Nemáte se za co omlouvat, nemůžete za to.“ Namítl Harry. Nikdy si nemyslel, že by se Salazar Zmijozel někdy omluvil, natož za něco, za co v podstatě ani nemůže. Kdyby nebyly dějiny tak zkreslené, pak by se možná nic nestalo, nebyl by asi žádný Voldemort. Ale s tím se nedá nic dělat, už se svým způsobem vyrovnal se svým údělem – zabít nebo zemřít.

„ Pokud jsem to pochopila správně, tak tě máme naučit všemu, co známe,“ promluvila Helga po chvíli. Harry pokrčil rameny.

„ Pravděpodobně ano.“

„ Dobře, začneme zítra, kdy budeš zařazen do koleje, která se k tobě nejvíce hodí. Teď by sis měl jít odpočinout, zavedu tě do pokoje pro hosty.“

„ Děkuji, jsem rád, že mě budete učit, hodně to pro mě znamená,“ pověděl tiše. Salazar se na něj podíval.

„ Můj dědic ti zničil život, je má povinnost učit tě, abys ho jednou porazil. Nikdy jsem si nemyslel, že se tohle někdy stane, ale když tato situace nastala, rád tě naučím vše, co vím.“

„ Nemyslím si, že by to byla vaše povinnost, nemůžete za to, co se z vašeho dědice stalo.“ Odporoval mu mladík.

„ Harry má pravdu, Salazare. Kdyby nebyly dějiny tak zkreslené, tak by se třeba nic nestalo. Ale všechno má svůj účel, velké dobro nemůže být bez velkého zla. Takže kdyby nebyl Voldemort, tak by se tady Harry třeba ani nikdy nenarodil.“ Ozval se poprvé Godric. „ Ale dost řečí, měli bychom si jít všichni odpočinout, bylo toho za dnešek již dost. Zítra začneme s výcvikem, já tě budu učit přeměňování a bílou magii, Helga kouzelné tvory,  bylinkářství a runy, Rowena lektvary, jasnovidectví a formule a Salazar tě naučí černou magii a souboj se zbraněmi. Všichni tě pak budeme učit souboje.“ Pokračoval. Všichni přikývli. Harry byl rád, že se dostal do té doby, ve které byl. Byl tam jen pár hodin, ale už mu scházeli přátelé.

Zakladatelé ho odvedli do jeho nového pokoje, který byl tam, kde byla v jeho době ředitelna. Těšil se na zítřek, byl zvědavý, jaké jeho učení bude…

Probudil se v sedm hodin, ihned se umyl(koupelna byla hned vedle jeho pokoje) a vydal se na snídani, kde již na něj čekali Zakladatelé. V klidu se nasnídali a poté se dali do učení. Každý den se učil od osmi do šesti, s tím, že měl hodinovou přestávku na oběd. Musel se naučit spoustu kouzel, které v jeho světě neznali, ale byl za to rád, bavilo ho to… Naučil se i nitrobranu, která mu dělala velké problémy.

Těch dvanáct let, které strávil se zakladateli se na něm podepsaly. Všechny udivilo, že nezestárl ani o rok, ale změnil se, již to nebylo dítě, v jeho očích byly zkušenosti a možná i trošku moudrosti. Jeho postava zesílila díky soubojům s mečem a různým sportům. Musel posilovat, protože jeho tělesná schránka by jeho magii nemusela snést právě nejlépe, mohl by zemřít. Naučil se náročné kouzla, zapomenuté rituály a umění se živly, které v jeho světě již nikdo neovládal. Nenastal jediný den, kdy by si nevzpomněl na své přátelé a rodinu. Často myslel na Lunu, v Brumbálově armádě si ji dost oblíbil. Byla jiná než ostatní dívky, které poznal. Uvědomoval si to čím dál tím více. Bylo těžké mít tělo šestnáctiletého kluka a mysl dvaceti osmiletého muže.

Konečně nastal osudný den, kdy se měl vrátit. Rozloučil se se svými novými přáteli, které si tady našel a pověsil si na krk medailon, který ho měl poslat zase do jiné doby. Doufal, že ho pošle už zpět domů, stýskalo se mu. Naposledy se podíval na své blízké, snažil se zapamatovat každý rys tváří, které se na něj dívali. Poté otočil křížkem a zase se začal propadat do neznámá…

Zpět na obsah

Kapitola 4: Kapitola 4

Hermiona, Luna , Ginny, Ron a Neville seděli na Grimmauldově náměstí 12 a popíjeli teplý čaj. V místnosti byl až na usrkávání čaje naprostý klid. Kdyby jste se podívali blíže do tváří vrstevníků Harryho Pottera, zjistili by jste, že už nejsou jako dříve. Všechny přepadl po zmizení jejich kamaráda hluboký smutek, ze kterého se ještě nedostali. Voldemort si vraždil jak chtěl, zemřel skoro celý starý Fénixův řád, zůstal jen starý Mungunus Flatcher, který se dokázal ze všeho nějakým podfukem vyhrabat.

Nikdo z nich netušil, proč nebo kam Harry zmizel, jen Brumbál o něčem věděl, ale své tajemství si vzal do hrobu. Jeho nejlepší přátelé byli smutní, ale i naštvaní, že odešel bez nich a nepodal jim žádnou zprávu.

Luna se změnila snad ze všech lidí u stolu nejvíce. Byla pořád praštěná a věřila v neuvěřitelné věci, ale už si nepotrpěla na výstřední oblečení a v boji byla nepřekonatelná, spolu s Hermionou se staly noční můrou Smrtijedů. Kdo se jí postavil do cesty, byl dopraven do kouzelnického vězení a nebo zemřel. Po zmizení Harryho se začala učit nové a nové kouzla a dala se do boje. Do Řádu ji hned nechtěli vzít a tak bojovala na vlastní pěst. Teprve v sedmém ročníku si ji Brumbál pozval do ředitelny a do Řádu ji přijal. Pár týdnů na to sám zemřel v boji s Voldemortem…

Hermiona byla stále stejná, snad jen více starostlivá a tolik se nesmála. Často jen tak seděla a přemýšlela a nebo četla knihu. Po smrti svých rodičů to pro ni bylo opravdu těžké, ale pomohl jí Ron.

Ginny se moc nezměnila, stále excelovala ve svém netopýřím kouzlem a Smrtijedi jí na to vždy naletěli… Ostatní kouzla ovládala sice taky, ale nejraději používala tohle. Před několika týdny začala chodit s Nevillem, který již vůbec nebyl zakřiknutý, ale uměl si obhájit v to, co věřil. Jeho rodina na něj mohla být hrdá, stal se z něj vynikající bystrozor.

A posední sedící člen u stolu – Ron Weasley se stal také bystrozorem, lovil Smrtijedy a hledal stopu po svém příteli. Nedávno začal chodit s Hermionou, už to nebyl ten malý usmrkanec, ale mladý muž, který dobře věděl, co chce a co je správné…

Najednou se v kuchyni zablesklo a před přáteli se objevila vysoká černovlasá žena v bílém rouchu. Ihned na ni namířili hůlkami a vstali ze židlí. Překrásná žena se na ně usmála.

„ Jmenuji se Alciné a přicházím k vám v míru. Vím, že se trápíte, protože vám chybí Harry Potter, jediná naděje kouzelnického světa. A právě proto jsem tady, dostanu vás za Harrym.“ Usmála se na ně. „ Jsem strážkyně času a neměla bych porušovat pravidla, ale v téhle válce přišlo  už příliš mnoho lidí o své životy a Harry s Brumbálem už tak zamíchali časem více než dost. Přijímáte mou nabídku, abych vás poslala do minulosti, tam, kde je váš přítel?“ Zeptala se jich.

„ Nikdy jsem nemyslela, že strážci času jsou skuteční,“ zašeptala Hermiona a sklonila svou hůlku.

„ Nikdy jsme se nikomu nezjevovali, ale to neznamená, že neexistujeme,“ pověděla dotčeně Alciné.

„ Promiňte, nechtěla jsem vás urazit. Já vaši nabídku přijímám.“ Usmála se smutně. Ostatní se k ní váhavě přidali.

„ Dobře, mám pro vás úkol.Tahle válka je příliš dlouhá a zničující, dávám vám povolení změnit budoucnost. Voldemort si začal dělat viteály až pár dní před napadením Potterových, takže ho musíte zabít ještě před tím. Harry o tom nic neví, ale povězte mu to, věštba musí být naplněna, takže on musí být ten, kdo sešle smrtící kletbu. Nikdy se již pravděpodobně nevrátíte do této doby, protože už nebude existovat, přesto přijímáte nabídku se vrátit?“ Mia za všechny kývla.

„ Ta věštba se přeci rozbila,“ trápilo Rona něco jiného.

„ Ano, ale někdo tu věštbu slyšel a pověděl ji Harrymu. A ještě něco: budete vypadat jako v té době, kdy zmizel Harry.“ Usmála se a párkrát tleskla. S oslnivým zábleskem pětice přátel zmizela… 

Zpět na obsah

Kapitola 5: Kapitola 5

Dopadl na tvrdou podlahu a ihned si uvědomil, že je něco jinak. Cítil, jak někdo dopadl vedle něho a někdo jiný mu šlápl na rameno. Zasykl bolestí a podíval se, kdo je v jeho blízkosti. Vykulil oči, když poznal své přátelé. Prohlížel si je a uznal, že vypadají stejně a přesto jině.

„ Rone, Hermiono,“ zašeptal nevěřícně. Jeho přátele se prohlíželi a teprve po chvíli se všimli svého přítele. Dívali se na něj jako na zázrak. Prvně se vzpamatovala Hermiona, která svému nejlepšímu příteli skočila kolem krku.

„ Harry,“ vzlykala a nechtěla ho pustit, bála se, že každou chvíli zase zmizí. Když jej konečně pustila ze svých spárů, objali ho všichni ostatní. Lunu objal déle než ostatní, měl ji opravdu rád.

„ Rád vás vidím, hrozně jste mi chyběli,“ usmál se na ně, byl šťastný, že je zase se svými přáteli.

„ My tě taky, brácho,“ usmál se na něj Ron.

„ Dostali jsme povolení změnit budoucnost,“ pověděla mu zcela vážně Hermiona. Luna přikývla.

„ Ale je tady podmínka: věštba musí být naplněna, to ty musíš vyslat kletbu smrti.“ Dodala a vážně se mu podívala do očí.

„ Počítal jsem s tím,“ povzdechl si.

„ Měli bychom zjistit, kde a v jaké době jsme,“ pronesl Neville zamyšleně.

„ Máš pravdu.“ Usmál se jeho přítel.

„ Připomíná mi to tady hrozně moc Bradavice,“ pronesla zamyšleně Ginny.

„ Tohle jsou Bradavice,“ ozval se za nimi hlas profesora Brumbála. Otočili se a v očích jim zajiskřilo. Byli rádi, že ho po dlouhé době zase vidí. Vypadal mladší než v jejich době, neměl tolik vrásek, ale vlasy měl stejně bílé, vousy taky, ale o něco kratší. V očích mu zářily veselé jiskřičky, i když v nich bylo i spousta starostí. Vždyť nedávno se ukázal jeho bývalý žák a začal se vydávat za Lorda Voldemorta, Temného pána. Ovládl již větší část ministerstva a seskupilo se okolo něj nebezpečně mnoho lidi, kteří si začali říkat Smrtijedi.

„ Jmenuji se Albus Brumbál  a jsem ředitelem této školy. Mohu vám nějak pomoct?“ Zeptal se jich a zvědavě je pozoroval. Vyzařovalo z nich štěstí, radost, láska a taky bolest a síla. Nikdy tolik pocitů a emocí najednou necítil a neviděl. Nechápal to…

Přátelé se po sobě podívali. Luna ve všech očích četla souhlas.

„ Ano, asi ano.“ Usmála se jemně. „ Rádi bychom tuto školu navštěvovali, pokud by to bylo možné.“

„ Pojďte se mnou do ředitelny, probereme to tam.“ Pousmál se a vydal se ke své kanceláři. Mlčky jej následovali a prohlíželi si obrazy, brnění a vše kolem sebe. Chtěli vidět, co se změnilo a co ne.

V ředitelně se usadili naproti stolu. Brumbál rychle přičaroval pár židlí, aby se mohli všichni posadit. Harrymu neuniklo, že Fawkes sedí na svém bidýlku a pozoruje dění  v ředitelně.

„ Jak se jmenujete?“ Zeptal se jich ředitel po chvíli ticha.

„ Harry White.“

„ Hermiona Gandetová.“

„ Ronald Welley.“

„ Luna Lassarová.“

„ Ginny Welleyová.“

„ Neville Longman.“

Všichni si rychle vymysleli své nové jména. Brumbál nezískal žádné podezření, neslyšel jejich předchozí rozhovor.

„ Dobře a kolik je vám let?“

„ Šestnáct.“ Pověděli najednou.

„ Hm…“ Bylo mu podezřelé, že tady s nimi nejsou rodiče, ještě nebyli plnoletí.

„ A co vaši rodiče? Souhlasí s tím, aby jste zde studovali?“

„ To vám nemůžeme říct.“ Ztvrdly Ronovi rysy ve tváři.

„ Naši rodiče jsou mrtví.“ Zašeptala Ginny.

„ Moji také, zabili je Smrtijedi.“ Pověděl tiše Neville. Ostatní kývli že oni jsou také sirotci. Brumbál si povzdychl, něco mu zde nesedělo.

„ Přijde mi zvláštní, že vás přijde tolik v jeden den a hodinu a všechny máte mrtvé. Něco mi tajíte, je to tak?“

„ Ano, ale nemůžeme vám to říct, stejně by jste nám nevěřil,“ přiznal Harry. Ostatní se na něj překvapeně podívali. Z této situace je vyrušilo bílé zablesknutí a objevení Alciné.

„ Brumbále, tito mladí lidé zde jsou na mé osobní pozvání.“ Usmála se jemně. Ředitel ženu poznal, jednou ho také dostala do minulosti.

„ Dobře Alciné,  nebudu se ptát, co zde budou dělat, stejně by to bylo zbytečné.“ Pousmál se. Mládež v ředitelně se na ně překvapeně dívali, netušili, že se ti dva někdy setkali.

„ To jsem ráda. Prokázal bys mi laskavost, kdybys je na školu přijal a dal jim volnou ruku, nají důležitý úkol, který musí splnit.“ V očích se jí objevil smutek a na čele malá vráska. Dělala si o tuhle partu starosti, bála se, že to nezvládnou. Byli dospělí, ale zároveň děti. Nikdy si nemohli užít dětství a teď mají tu šanci. Bála se, aby to nepřehnali …

„ To je samozřejmost, přijmu je. Máte někde místo, kde by jste mohli přespat? Pokud ne,tak se můžete zabydlet v Bradavicích, volných pokojů je zde dost.“ Pousmál se.

„ Děkujeme, rádi vaší nabídky využijeme.“ Usmála se Hermiona.

„ Málem bych zapomněla, tady máte klíček od trezoru číslo čtyři, ode dneška je váš.“ Podala jim Alciné jemný zlatý klíček a poté zmizela. Nestačili jí ani poděkovat.

„ Zařadíme vás zítra s příchodem prvňáků, zatím se můžete ubytovat v Nebelvíru. Kdyby jste byli zařazeni jinam, tak se přestěhujete.“ Usmál se na ně.

„ Děkujeme, pane profesore.“ Pověděl za všechny Neville.

„ Mám ještě jednu otázku, jaký je rok?“ Zajímalo Harryho.

„ 1970, pane White.“ Usmál se na něj přívětivě. Takže se ocitli v době Pobertů, uvědomili si všichni. Rozloučili se s ředitelem a odešli do svého nového útočiště…

Zpět na obsah

Kapitola 6: Kapitola 6

Ve společenské místnosti Nebelvíru to vypadalo stejně jako v jejich době, jen tam bylo pár portrétů navíc. Usadili se do křesel u krbu a tiše si povídali o všem, co zažili. Harryho výslech si nechali až nakonec, chtěli mu vynadat za to, jak je nechal samotné…

„ Kam jsi zmizel ty, Harry?“ Zeptala se Luna jako první.

„ Slyšeli jste někdy o Amuletu času, který vymyslel Merlin?“ Zajímalo ho. Překvapeně se na sebe podívali, mysleli si, že chce pouze odběhnout od tématu.

„ Ano,“ odpověděla ihned Luna, která ignorovala pohledy ostatních.

„ Je to jen pověst, ten amulet neexistuje,“ ozvala se Hermiona. Po tom všem, co zažila a kolik lidí viděla umírat, už nemohla věřit v povídačky, které se říkají malým dětem. Celý kouzelnický svět je svým způsobem bláznivý, ale tohle už je moc.

„ Teď se mýlíš, Hermiono. Ten amulet existuje a já ho vlastním, díky němu jsem se dostal do doby Čtyř zakladatelů a umím to, co umím. Sám Brumbál mi medailon dal, když se dozvěděl, že si Voldemort udělal viteály.“

Jeho přátelé na něj vykulily oči.

„ Medailon existuje?“

„ Doba čtyř zakladatelů?“

„ Viděl jsi Godrica Nebelvíra?“

Otázky se na něj sypaly  ze všech stran, začal na ně pomalu odpovídat. Nejvíce je zaujalo, že se z jejich přítele stál zvěromág a také se u něj objevila schopnost telepatie. Nikdo ze Zakladatelů si nedokázal vysvětlit, proč se u něj tato schopnost objevila v tak pozdním věku, ale nakonec se shodli na tom, že té schopnosti nebylo potřeba a tak se prostě neprojevovala.

Povídali si dlouho do noci, měli si toho tolik co říct. I když Ron a Mia byli zprvu naštvaní, že je nevzal s sebou, byli přeci nejlepší přátelé.

„ Jaký že je  rok ?“ Zeptala se ještě jednou Ginny.

„ 1970, proč?“ Nechápal Neville.

„ Budeme ve stejném ročníků jako Poberti.“ Uvědomil si Harry a v očích se mu zableskla naděje, že třeba konečně pozná své rodiče. I když po tom, co viděl v myslánce Severuse Snape, tak se za svého otce hrozně styděl, nechápal, jak to mohl udělat. Byl zvědavý jaký jeho otec opravdu je a rozhodl se, že by příkoří spáchané na Snapeovi mohl napravit, jeho otec by mu už nemusel ubližovat více… Třeba by se pak mistr lektvarů nestal ani smrtijedem.

„ To je bezva,“ radovala se Mione.

„ To poznám i naše,“ široce se usmál Neville, který taktéž neměl šanci poznat své rodiče. i když po nich tak toužil.

„ Jsem jen zvědavá, do které koleje nás Moudrý klobouk zařadí.“ Zamyslel se Ron. Pociťoval, že se všichni změnili, tohle rozhodnutí klobouku nezáviděl.

„ Hm… taky jsme zvědavá,“ zívla Luna. „ Sorry lidi, ale já jdu spát.“ Ostatní se k ní přidali, měli toho za celý den již dost.

Vstávali až k obědu, který jim skřítci dali do společenské místnosti. Učitelé o nich nevěděli, mělo to být jako překvapení, víte, jak moc Brumbál překvapení miluje. Večer se nezadržitelně blížil a našim přátelům se stahovala hrdla úzkostí. Neměli rádi, když byli středem pozornosti a taky měli trošku strach, jak je ostatní vezmou a do jaké koleje přijdou.

Stmívalo se a jim bylo jasné, že studenti za chvíli přijedou. Měli se nenápadně připojit k prvákům a do síně přijít jako poslední. Harry nenáviděl tyhle efektivní vstupy.

Ron již velmi dlouho neměl kravatu a když si ji vázal, tak se na ní málem uškrtil, zachránila ho až Hermiona, která se na to nemohla dále dívat.

V hradě byl šum, hodiny odbily osmou hodinu. Bradavický hrad ožil příjezdem studentů, kteří si sdělovali zážitky z prázdnin. Rozhodně se nechovali tiše a spořádaně, to bylo nad jejich síly. Někteří si nových spolužáků všimli, ale spousta žáků je zaregistrovala až po upozornění souseda. Za okamžik už věděly celé Bradavice, že jsou zde nějací noví starší studenti.

Prvňáci se na ně dívali se strachem v očích, netušili, co mají čekat. Harry se musel pousmát, tehdy se taky bál, ale spíše toho, že ho klobouk nezařadí a bude muset jít zase k Dursleyovým.

Za chvíli pro ně přišla McGonagallová v mladším m vydání, tvářila se překvapeně, když viděla starší studenty, ale za chvíli se vzchopila a zase byla přísná a věcná.

„ V naši škole jsou čtyři koleje – Nebelvír, Mrzimor, Havraspár a Zmijozel. Za chvíli vejdeme do Velké síně, kde vás klobouk podle vašich vlastností zařadí do určité koleje, která se k vám nejvíce hodí. Kolej se stane vašim domovem, za každý úspěch koleji budou body přičteny, za prohřešek zase odečteny. Kolej s nejvíce body na konci roku získá školní pohár. Upravte se, za chvíli pro vás přijdu.“ Zmizela do chodby vedoucí k učitelskému stolu a za chvíli se zase vrátila.

Kývla na ně a vyšli do síně.

Oni už tu síň viděli tolikrát, ale nikdy je nepřestane udivovat její krása. Síň vypadala jako obvykle velkolepě, výzdoba byla  v barvách všech čtyř kolejí a jako vždy byla síň pečlivě vyleštěna, skřítci se opravdu snažili.

Když vešli do síně naši cestovatelé časem, ihned se na ně upřely pohledy všech v síni. Oni to ale ignorovali a šli dále, zastavili e až u učitelského stolu a čekali. Věděli co přijde a byli zvědaví, co za písničku tento rok klobouk zazpívá.

„ Myslíte si, že jsem ošklivý,

myslete si co chcete,

moudřejší klobouk než jsem já,

na světě nenajdete.

Jsem Moudrý klobouk z Bradavic,

starý, ale spravedlivý,

zařadím vás do koleje,

která je vašemu srdci nejblíž.

Bude to chrabrý Nebelvír,

kde lidé srdce na správném místě mají

nebo snad Zmijozel,

kde si na čisté krvi zakládají.

Možná taky Havraspár,

kde chytří žáci patří.

Nebo snad Mrzimor,

vždy ochotní pomoci?

Jen já to vím,

přistup blíž a neboj se,

jen vlastní strach tě leká,

já, moudrý klobouk z Bradavic,

ti povím, co tě čeká!“

Síní se rozlehl potlesk, žáci byli nadšeni písničkou jako při každém zařazení. Profesorka McGonagallová začala volat žáky a klobouk je bez větších obtíží zařadil. Když zbývali jen starší, ředitel povstal a promluvil:

„ Tento rok do sedmého ročníku přistoupí šest nových studentů, kteří se dosud učili u svých rodičů.“ Zase se posadil a profesorka začala číst pomalu jejich jména.

„ Hermiona Gandetová.“ Mia se pomalu rozešla ke stoličce s klobouk. Posadila se a profesorka jí dala klobouk na hlavu.

„ Vítám tě, cestovatelko v čase. Vím o vašem nelehkém úkolu, ale nevím, co s vámi. Hodíte se do každé koleje. Pověz mi, kam by jsi chtěla jít?“

„ Tam, kde budou i ostatní.“

„ Hm… To jsi mi moc nepomohla.“ Pronesl trošku zklamaně. Pousmála se.

„ Hm… Už vím, co s vámi. Slyšela jsi někdy o koleji Čtyř zakladatelů?“

„ Ne.“

„ Je to kolej všech zakladatelů a měli právo se tam učit jen potomci zakladatelů a žáci s výjimečným talentem.“

„ Já že mám talent?“ Rozesmála se na celé kolo.

„ Ano, ale to sama víš, jsi jen skromná, černá smrti smrtijedů.“ Úsměv jí ihned ztuhl na rtech.

„ Vím, neměla jsi na vybranou, musela ses bránit,“ pověděl klobouk. „ Nechť je tvůj domov Kolej čtyř zakladatelů!“ Kolej vykřikl nahlas a s jeho výkřikem se v místnosti objevil další stůl.Ten byl ale menší, měl barvu všech kolejí a taky jejich znaky na ubruse. Stůl se objevil v jednom z rohů Velké síně.

V místnosti se rozhostilo ticho, všichni překvapeně pozorovali dívku, která se nyní zvedla ze stoličky a odcházela ke svému stolu. Všechny už překvapilo, když se studentka začala na stoličce smát. Profesorka se po chvíli vzchopila a začala číst další jména. Jaké to bylo překvapení, když ostatní byli zařazeni také do Koleje čtyř. Jen u Harryho trvalo zařazení déle, klobouk měl chuť si povídat a tak si vypověděli nejnovější vtipy. Možná proto se na něj díval jako na pošuka, když se na stoličce svíjel smíchy.

Když byl zařazen poslední žák, Brumbál promluvil.

„ Dnešní zařazování bylo v mnohem jiné než obvykle. Věřím, že žáci z koleje čtyř zakladatelů se budou snažit stejně, ne-li více, aby získali pohár. I když jsou ve značné nevýhodě proti ostatním. Jen mě mrzí, že jich není dost na famfrpál. No, dost řečí, věřím, že máte všichni hlad. Takže dobou chuť.“ Usmál se ředitel školy. Na stolech se objevila hromada jídla, což studenti přijali s radostí.

„ Máme vůbec šanci získat pohár?“ Zapochybovala Hermiona.

„ Asi ne, ale nevadí. Co takhle se alespoň snažit co nejvíce do mínusu?“ Navrhl Neville. Harry se na  něj překvapeně podíval, takový nápad by čekal spíše od Rona, ještě si na „nového“ Nevilla nezvykl.

„ Jasně,“ zaradoval se Ron. Nakonec souhlasili všichni a pomalu začali spřádat plány, jak přijít o co nejvíce bodů. Bylo po večeři a studenti se začali rozcházet do svých kolejí. Teď šestka narazila na problém.

„ Kde máme pokoje?“ Zeptala se Lenka.

„ Nevím,“ pokrčila rameny Ginny.

„ Pojďte za Brumbálem.“ Navrhl Harry.

„ Není potřeba, jde k nám,“ usmála se Hermiona, která si všimla blížící se postavy kouzelníka.

„ Jak předpokládám, tak nevíte, kde máte společenskou místnost. Je to ve třetím patře za portrétem Zakladatelů, který je ukrytý v nejtemnější chodbě hradu. Stačí, když za portrétem Viléma Dobyvatele zatočíte doleva a dojdete nakonec chodby. Heslo je: Zakladatelé.“

Poděkovali a vydali se do své ložnice. Nebylo těžké portrét najít, ale normálně by si jej nevšimli, byl schovaný ve stínu chodby. Vyslovili heslo, Harry se pozdravil se svými bývalými učiteli a vešli do společenské místnosti, která byla opravdu úchvatné. Byla mnohem větší a luxusnější než Nebelvírská věž. Výzdoba, jak jinak ve všech barvách, žádná nepřevyšovala. Uchváceně pozorovali místnost, která se stala jejich novým domovem a neuměli se na ni vynadívat, byla opravdu skvělá. Ještě chvíli stáli na prahu s uchváceně se dívali kolem. Teprve po chvíli si  uvědomili, jak moc  jsou unavení, takže se vydali hledat ložnice a koupelny, které byly hned vedle. Rychle se umyli a zalehli do postele, zítra budou mít dost času všechno prozkoumat…

Zpět na obsah