Index

Kapitola 1: Kapitola 1
Kapitola 2: Kapitola 2
Kapitola 3: Kapitola 3

Kapitola 1: Kapitola 1

"Vychutnej si poslední minuty na svobodě!" volal Alastor Moddy na Evana Rossiera, který se mu snažil utéct.

"To si jenom myslíš, Moody!" smál se a otočil se k bystrozorovi čelem. Zvedl hůlku. Vyletěl z ní tmavomodrý záblesk, ale Alastor ho mávnutím odrazil.

"Nic lepšího neumíš?" zasmál se a vyslal k němu poutací kouzlo. Jenže Smrtijed se mu vyhnul a okamžitě poslal na Alastora další paprsek.

Tentokrát byl Moody pomalý a špatně se mu vyhnul. Zasáhl ho do obličeje a srazil k zemi. Po obličeji mu začala téct krev a znemožňovala mu vidění. Slyšel jen Rossierův vítězoslavný smích. Moody na nic nečekal a poslal kouzlo po zvuku. Smrtijed to nečekal a padl v bezvědomí na zem.

Bystrozor si otřel krev, ale bylo mu to málo platné. Červená tekutina proudila dál a jemu se začínala motat hlava a bylo mu špatně od žaludku. Snažil se zvednout, ale tělo ho neposlouchalo.

Tohle přece nemůže být konec, myslel si.

Krev mu ucpala nosní dírky a nemohl dýchat. Hodnou chvíli už nic neviděl a začal upadat do bezvědomí.

***

Nemocnice svatého Munga pro kouzelnické choroby a úrazy praskala ve švech. Za poslední dva měsíce bylo tolik úrazů jako za poslední dva roky. Léčitelé a léčitelky měli plné ruce práce. Dokonce i Poppy Pomfreyová opustila své místo v Bradavické škole čar a kouzel a přijela pomáhat. Chtěla se cítit nějak užitečná a ne jen schovávat se za zdmi pevného hradu a čekat na zprávy, kdo další umřel, ať už v boji nebo na lékařském stole.

Proto taky teď seděla na příjmu společně s mladou sestrou, která se zaučovala.

"Pojďte sem někdo! Potřebujeme léčitele! Pospěšte si!" ozývalo se z chodby.

Poppy s mladou dívkou, jmenovala se Aurelia, rychle vyskočily a pospíchaly z místnosti.

Na chodbě se vznášely nosítka a na nich ležel zkrvavený muž. Vedle něj stál Sturgis Tobolka a mluvil s čarohosteskou. Poppy viděla jak vrtí hlavou. Přiblížila se k nosítkům. Muž jí připadal povědomý, ale kvůli množství krve, kterou měl na tváří a ve vlasech, ho nemohla poznat. Vytáhla hůlku a zkusila jeho životní funkce. Byly velmi slabé.

"Kolik ztratil krve?" vyhrkla.

"Nevím. Ležel ale v obrovské louži, když jsem se k němu dostal," odpověděl mladý bystrozor.

Poppy mávla hůlkou a nosítka se dala do pohybu. Musela ho dostat na ošetřovnu. Potřebuje urychleně doplnit ztracenou krev.

"Vy nejste zraněný?" slyšela Aurelii, jak se ptá Sturgise.

"Ne."

"Mohl byste prosím vyplnit pacientovi údaje, jestli nějaké znáte."

"Ale jistě, je to Alator Moody."

Moody! Poppy na něj pohlédla. Tohle je Alastor Moody, nejznámější a nejnebezpečnější bystrozor své doby? Musí ho zachránit. Vždyť společnost mu vděčí za mnoho pochytaných Smrtijedů.

Vstoupila na ošetřovnu a urychleně mu zastavila krev, která se znovu spustila. Udělala rozbor krve a našla příslušnou dávku lektvaru na doplnění. Otevřela mu ústa a přinutila ho lektvar vypít. Potom kouzlem vyčistila jeho obličej a zhrozila se.

Kus jeho nosu chyběl. A ona věděla, že ho nelze obnovit. Vzala obvaz a převázala ho společně s velkou jizvou, jenž se mu táhla přes pravou tvář.

Teď ho musela nechat odpočívat. Musel nabrat nové síly. Vyšla z ošetřovny a pokynula čarohostesce.

"Najděte prázdné lůžko a uložte ho," přikázala a otočila se ke Sturgisovi.

"Co se stalo, Sturgisi?" zeptala se vyčerpaně.

"Alastor chytl dalšího Smrtijeda. Jenže tentokrát dopadl špatně. Ale bude v pořádku, ne?"

"Myslím, že ano. Ale přišel o kus nosu a na tváři bude mít jizvu jako památku."

"Aspoň vynikne jeho statečnost," usmál se Sturgis.

"Kdo to byl tentokrát?" zvědavě se ho zeptala.

"Evan Rossier."

***

Alastor Moody se probral hned druhý den odpoledne. Ale stále byl velmi bledý a slabý. Jenže to mu nebránilo v tom, aby začal požadovat své propuštění z nemocnice.

"To nepřipadá v úvahu," řekla pevně madame Pomfreyová, "Utrpěl jste obrovskou ztrátu krve. Potřebujete klid a odpočinek."

"Cítím se naprosto skvěle," zavrčel na ni, "Proto byste mě měla propustit domů."

"To posoudím sama," řekla a vzala do ruky lahvičku s tmavě zelenou mastí. "Teď mi dovolte prohlédnout vám váš obličej."

Začala sundávat jeho obvazy a přemýšlet, zda si na ni ještě vzpomíná. Z myšlenek ji vytrhlo Alastorovo slabé zasyčení, když prudce trhla s obvazem.

"Dávejte pozor, ženská," zavrčel na ni, i když to nebylo jeho zvykem. Něco na ní ho rozčilovalo. Připadala mu známá a přitom tak vzdálená. Ale ty její oči. Světle modré, plné obav a porozumění, ale po jeho větě plné ublížení.

Když se rozhlédl kolem, zjistil, že se na něj upírají všechny oči v místnosti. I když byla Poppy Pomfreyová velmi přísná, na druhé straně dokázala být i milá. Všichni ji měli v úctě a nikdo si nedovolil dostat se s ní do křížku. A hlavně jí většina vděčila za život.

"Se nestydíš? Zachránila ti život a ty na ni takhle?" ozval se muž z vedlejší postele.

"To je v pořádku, Tiberiusi, byly tu i horší případy," usmála se na něj, ale uvnitř poklesla na duchu. Nepamatuje se.

Však taky co jsi čekala? ozval se její vnitřní hlásek, tobě taky projde pod rukama spousta pacientů, a když některé vidíš jen krátce, tak si na ně nepamatuješ, když tě venku pozdraví.

To je něco jiného! ohradila se.

Ale není!

Je!

Není. A kdybys k němu něco necítila, tak si na něj taky nevzpomeneš.

Já k němu nic necítím. Je to pacient jako každý jiný.

Mě neoklameš. Já jsem ty!

"Ehm...slyšíte mě?" vytrhl ji z hádání se sebou hlas Alastora Moodyho.

"Co?" zeptala se zmateně.

"No...omlouvám se. Netušil jsem, že to vám vděčím za..."

"To je v pořádku," přerušila ho, "Hlavně poděkujte Sturgisovi za to, že vám poskytl první pomoc a dopravil sem."

Moody se zamyslel.

"Tobolkovi? Ale na tu misi jsem šel přece sám."

"Očividně ne," odsekla.

Dveře na pokoj se otevřely a v nich stála mladá léčitelka Simone.

"Nepotřebujete s něčím pomoct, madame Pomfreyová?" zeptala se.

Alastor vrhl na Poppy zvláštní pohled plný překvapení a nevěřícnosti. Tohle byla ta veselá, milá žena, s kterou loni tančil na Vánočním plese?

"Děkuji Simone, mohla byste prosím převázat pana Moodyho. Mám ještě jiné pacienty a tady jsem se zdržela už dlouho."

"Ale jistě, madame," souhlasila hned nadšeně, že může být užitečná. Přešla k jeho lůžku a dala se s ním do řeči.

Poppy mezitím vypochodovala z místnosti, ale mezi dveřmi ještě slyšela Simonin zvědavý hlásek:

"Vy jste ten Alastor Moody? Ten slavný bystrozor?"

Alastor jen nevrle zavrčel.

Poppy se v duchu usmála a pokračovala v denní práci, dokud se ve čtyři nevydala domů. Příští dva dny měla volno a potřebovala si utřídit myšlenky.

Když se s Alastorem před více než rokem setkala na Vánočním plese, z nějakého nevysvětlitelného důvodu ji očaroval. Nebyl to jeho vzhled nebo chování, ale jeho černé oči, které se vpíjely do jejích po celou dobu, co spolu tancovali. A pak v průběhu večera je na sobě cítila ještě několikrát a nejednou pod jeho pohledem zčervenala.

Jenže ples skončil a Alastor druhý den odjel bez rozloučení a už se jí nikdy neozval. Ona ani nic jiného neočekávala a za několik měsíců jej vypudila z mysli, i když jeho oči ji občas pronásledovaly ve snu, když se slavný bystrozor objevil v novinách.

A včera večer se objevil u svatého Munga. Její pocity, které cítila v jeho blízkosti, se vrátily. Jenže on vypadal, že si na ni ani nevzpomíná. Hodně to bolelo, ale Poppy byla silná žena. Věřila, že přes noc se to spraví. Vždyť už prošla tolika životními zklamáními, tak ani nedoufala, že by někde ještě mohl být ten pravý.

Ty si opravdu myslíš, že zítra to bude jiné? City přes noc nevymizí!

Sklapni, vyštěkla na něj.

***

„Dobrý večer, pánové,“ pozdravila zvesela pacienty na pokoji, který měla ten večer na starost. „Nějaké problémy? Někomu něco nezabralo?“

„Dobrý večer, madame. Konečně zpátky ve službě!“ zdravil ji mladý muž bez nohy.

„Teď už mi nic nechybí,“ usmál se na ni jiný.

Očima vyhledala Alastora, ale ten si jí vůbec nevšímal. Byl začtený do Večerního věštce a svět kolem jakoby neexistoval.

Poppy začala obcházet jednotlivé postele a kontrolovat stav jednotlivých pacientů. S každým prohodila pár slov a nakonec došla až k Moodymu.

„Všechno v pořádku?“ zeptala se,

Zvedl oči od novin. Jeho pleť už nabrala zdravější barvu a vypadal mnohem víc odpočatěji a uvolněněji.

„V naprostém,“ odpověděl.

Zkontrolovala záznamy na kartě a změřila životní funkce.

„Vypadá to, že vás už brzy budeme moci propustit.“

„Však už bylo načase.“

Protočila oči. Dokáže být tak nepříjemný, to jsem ani netušila, pomyslela si, ale já to umím taky.

„Co se děje?“ zeptal se tvrdě, když uviděl její výraz.

„Nic,“ zavrtěla hlavou, „Máte půl hodiny do večerky. Musíte načerpat síly a ponocováním toho nedosáhnete,“ zavelela rázně a odešla z pokoje.

***

Alastor ležel potmě na nemocničním lůžku a nemohl usnout. Kolem něj se ozývalo poklidné oddychování jeho spolubydlících, ale jeho to jen rušilo. Potřeboval přemýšlet. Jako celé ty tři dny, které tu byl. Ta žena mu nedávala spát. Už ji poznal. Poppy Pomfreyová, vrchní sestra v Bradavicích. O loňských vánocích s ní tancoval na plese a od té doby na ni musel myslet. Nikdy v to nevěřil, ale ona v něm dokázala probudit city. Přitahovala ho. A teď, když věděl, že je mu nablízku a on se s ní nemůže bavit, mu způsobovalo muka. Byl si vědom toho, že to jak se k ní choval, bylo neomluvitelné, ale mohl by se o omluvu alespoň pokusit.

Potichu vstal, oblékl si župan a vyšel na chodbu. Věděl, že léčitel, který je mívá v noci na starost, bývá v pokoji hned naproti. Dveře byly otevřené a zevnitř se ozývalo cinkání nádobí. Alastor vešel a potichu za sebou zavřel. Poppy k němu byla otočená zády a dělala si kafe. Nemocniční hábit měla přehozený přes židli, tak tam stála jen v zelené sukni a bílé halence. Vlasy neměla kryté vždy přítomným čepcem, ale splývaly jí až po lopatky.

„Dobrý večer,“ pozdravil ji.

Když uslyšela jeho hlas, všechno, co držela v rukách se jí sesypalo na zem a rozbilo se.

„Co tady děláte? Máte spát!“ otočila se k němu a vytahovala hůlku.

„Chtěl jsem s vámi mluvit.“

„Není vám dobře?“

„Je mi naprosto výborně.“

„Tak proč…“

„Měla byste se posadit. Nevypadáte dobře. Jste bílá jak stěna.“

„Je mi fajn. Jen jste mě vylekal,“ zamumlala a mávla hůlkou. Hrnek se jí znovu celý vznesl do ruky. Položila ho na linku.

„Dáte si kávu, když už jste tady?“

„Ne, díky. Pak už bych neusnul vůbec,“ zavrčel.

„Takže to chcete lektvar na spaní.“

„Ne, mé jediné přání je, promluvit si s vámi. Prosím posaďte se,“ řekl už hodně naštvaně.

Poppy na něj ale stále zírala jak na ducha. Proč sakra přišel? Snažím se na něj nemyslet, a když se mi to podaří, on se tu objeví a chce si promluvit.

Asi jsem měl raději zaklepat, pomyslel si Moody.

Oba se posadili.

„Chtěl jsem vám poděkovat a omluvit se.“

„Za co? Já myslela, že vy se nikdy neomlouváte, podle toho, co jste říkal na plese.“

„Není to můj způsob, ale poděkovat za záchranu života snad smím, ne?“

„To už jste udělal. Proč jste tady doopravdy?“

Moody začal být trochu nervózní. Neměl jsem sem chodit. Byl to nesmysl. Nemůžu jí říct pravdu.

Podíval se jí do očí. Byla v nich zvědavost.

„Já…“ její pohled ho zbavoval slov, „já…přišel jsem vám dělat společnost.“ U Merlina, takovej nesmysl!

„Společnost? Vy?“ zasmála se. Ten zvuk mu rozbušil srdce.

Ovládej se, ty troubo, začal se peskovat.

„Promiňte,“ říkala, když se trochu uklidnila, „jen mi přišlo zábavný, že zrovna vy mi chcete dělat společnost. Když mě nenávidíte.“

„Nenávidím vás? Ne, to není pravda, já k vám nic takového necítím.“

„Ne? Tak proč ty odměřené řeči?“ zeptala se a stále mu pevně hleděla do očí.

Mírně zčervenal. Překvapilo jí to.

„Protože…protože neumím jednat s krásnými ženami na veřejnosti,“ zamumlal.

Krásnými! On mě považuje za krásnou?

Její radost se projevila i v jejích modrých očích. Alastor to zaznamenal a slabě se na ni usmál. Zčervenala.

Ah Merline, co si teď o mě bude myslet? Že jsem nějaká pubertální holka, co roztaje po jednom úsměvu?

„Ne, to si myslet nebudu,“ řekl náhle Moody.

„Cože?“

Zarazil se. „Já…omlouvám se…“

„Vy ovládáte nitrozpyt?“ zeptala se šokovaně.

„Jen slabě. Většinou jen pokud člověk nemá vůbec žádnou ochranu.“

„Takže víte všechno, co jsem si myslela?“

„Ne. Tohle byla jediná myšlenka, kterou jsem zachytil. Musela jste snížit svoji obranu.“

„Neočekávala jsem, že mi od vás hrozí nějaké nebezpečí, ale jak vidím, mýlila jsem se.“

„To ale…“

„Ne, běžte zpátky na pokoj. Mám ještě nějakou práci,“ pronesla ledově.

Alastor nic neřekl a tiše odešel.

Nechápala, jak mohla být tak hloupá. Povolit obranu. Jistěže musel ovládat nitrozpyt. Pomáhá mu v chytání Smtijedů a on je silný kouzelník. Ale jak mohl? Takhle ji napadnout v neočekávanou chvíli. Vlést jí do soukromí. To je neodpustitelné.

Vždyť se tak nic nestalo, mírnil ji její vnitřní hlásek.

Co kdybych myslela na něco horšího? odsekla.

Nemyslela jsi, tak se tím nezabývej. Zítra ho propustí a tohle mohla být jediná možnost, jak ho poznat trochu blíž.

Tak jsem ji promarnila.

Zpět na obsah

Kapitola 2: Kapitola 2

„Madame, stávejte,“ snažila se Aurelia vzbudit Poppy, „Madame Pomfreyová.“

S trhnutím zvedla hlavu, kterou měla položenou na stole.

„Co se děje?“ zeptala se zmateně.

„Usnula jste na službě. Je osm hodin a musíte obejít pacienty.“

„U Merlinových vousů, to jste mě nemohla vzbudit dřív?“ zvolala a vyskočila. Rychle si přes sebe přehodila pracovní hábit a opláchla obličej.

„Netušila jsem, že jste usnula. Ale když jsem před pěti minutami navštívila třicet šestku a ti se po vás starostlivě ptali, tak jsem se vás vydala hledat,“ mluvila Aurelia a Poppy se mezitím připravovala. Osušila si obličej a rychle vyšla na chodbu.

„Madame!“ volala na ni ještě mladá léčitelka, ale ona si jí nevšímala. Musela napravit svoji chybu. Nikdy se jí nestalo, že by zaspala. Nebo dokonce usnula na službě. Zatracený Moody!

„Dobré ráno, madame.“

„Zapomněla jste na nás?“

„Nevěděl jsem, že jste zrzka.“

Ozývalo se z různých stran, když vešla na pokoj číslo třicet šest.

„Cože?“ zareagovala na poslední dotaz.

„Zapomněla jste si čepec,“ vpadla za ní Aurelia a v ruce jí ho nesla.

„Ah tak, díky,“ zamumlala, stále ještě trochu zmatená. Co se to se mnou sakra děje? „Dám si ho až pak. Teď musím pracovat.“

„Nechcete pomoct?“

„Ne, díky,“ řekla ostře. Neměla ráda cizí pomoc. Vždycky bývala samostatná a ani teď to nehodlala měnit.

Aurelia se na ni divně podívala a raději opustila pokoj. Pacienti si vyměnili překvapené pohledy. Málokdy zažili, aby se mezi sebou léčitelky hádaly.

Poppy co nejrychleji začala kontrolovat jejich zdravotní stav a mnohé z nich informovala, že v blízkých dnech už budou moci jít domů.

Uprostřed prohlídky se náhle otevřely dveře.

„Hledám Alastora Moodyho, jsem tu správně?“ zeptal se od nich pro Poppy známý hlas, ale nesnažila se ho identifikovat.

„Návštěvy jsou až v odpoledních hodinách,“ vyštěkla a pokračovala v práci.

„Poppy, jsi v pořádku?“ ozval se druhý, tentokrát ženský hlas.

Madame Pomfreyová se otočila.

„Minervo? Profesore Brumbále? Co tady děláte?“

„Potřebuji si promluvit s Alastorem a Minerva se rozhodla navštívit vás.“

„Ah, aha...jistě. No já už ho jen prohlídnu…“ začala koktat.

Minerva se na ni zvědavě podívala, ale nijak nekomentovala změnu v chování její přítelkyně.

Poppy přešla k Alastorovu lůžku.

„Nějaká změna?“ zeptala se.

Zakroutil hlavou.

„Fajn. Tak to vám jen vyměním obvaz a budete moc jít.“

„Však bylo na čase.“

Co nejrychleji mu ošetřila obličej a snažila se vyhýbat jeho pohledu. Cítila na sobě pohledy všech v místnosti. Nikdy jí to nevadilo, ale dneska z nich byla hodně nervózní. Netušila, co se s ní děje. Vždycky všechno zvládala s chladnou hlavou, ale tentokrát…Prostě to nezvládala. A to všechno jen kvůli jednomu večeru. Jednomu dni. Jednomu muži!

„Pošlu vám sem někoho s oblečením. A za tři dny přijďte na kontrolu,“ řekla a rychle vyšla z místnosti. Na chodbě zastavila čarohostesku a přikázala jí, ať donese Moodymu věci.

Zrak jí sklouzl na nástěnné hodiny na chodbě. Ještě tři hodiny, povzdechla si a vešla na příjem.

„Kde máte zbytek uniformy, slečno?!“ zahromoval hlas vrchního léčitele.

„Ah, ne…já…omlouvám se. Dneska se necítím dobře. Mohla bych odejít dřív?“

Léčitel se na ni bedlivě zadíval, a pak stočil svůj zrak k seznamu zaměstnanců visící na stěně. Chvíli ho zkoumal a nakonec kývl hlavou.

„Děkuji vám, pane.“

„A koukejte se rychle zotavit. Jste jedna z nejlepších. Včera večer se o vás dokonce psalo v novinách.“

„Cože?“

„O tom, jak jste zachránila život Alastora Moodyho.“

„Dělala jsem jen svou práci,“ zašeptala.

„To nepochybně. A teď běžte domů. Jste celá zelená.“

Jako ve snách se odebrala do šatny, kde se převlékla do normálního oblečení. Na Minervu, která na ni čekal, úplně zapomněla. V hlavě měla stále jen Alastora. Nikdy nic podobného nezažila a ani necítila. Samozřejmě už byla dříve zamilovaná, ale tohle bylo mnohem silnější. Byla to láska.

A dost, okřikla se v duchu, ten muž tě nemůže vystát! Takže se tím přestaň trápit.

Vyšla ze šatny a vydala se k východu. Dneska se chtěla trochu projít po městě a na čerstvém vzduchu trochu popřemýšlet.

„Poppy!“ ozvalo se za ní.

„Minervo,“ otočila se, „promiň, zapomněla jsem na tebe.“

Černovlasá žena stála, společně s Albusem a Alastorem, uprostřed chodby a pozorně si ji prohlížela.

„Měla jsem teď hodně práce a necítím se dobře.“ Svůj pohled zarývala do země.

„Ano, je to vidět. Měla byste jít domů, Poppy,“ řekl Albus.

A o co se asi tak snažím? protočila oči. Hlavně odsud zmizet.

„Takže já vás už nebudu zdržovat a půjdu. Ještě jednou se ti omlouvám, Minervo, ale snad si promluvíme jindy,“ řekla a otočila se ke dveřím.

„Ehm, madame Pomfreyová,“ ozvala se za ní, „myslím, že máme společnou cestu. Smím vás doprovodit?“

Poppy se rychle otočila a zadívala se do očí Alastora Moodyho. Pak, pamatujíc na včerejšek, s nimi rychle uhnula.

„Jak můžete vědět, že máme stejnou cestu?“ zeptala se ledově.

„Každý má s každým společnou cestu. Jen mu trvá déle než tomu druhému,“ ozval se tiše Albus, „Půjdeme Minervo? Ještě máme schůzku s ministrem. Poppy, Alastore,“ pokynul jim a vyšel ze dveří.

Minerva měla trochu nevěřícný výraz, ale pak po slabém usmání na Poppy, následovala Brumbála ze dveří.

„Co to má znamenat?“ zeptala se Poppy.

„Potřebuji možnost promluvit si s vámi.“

„To už tu bylo,“ odsekla.

„Nepůjdeme raději ven. Nemocniční prostředí na mě působí trochu depresivně a vy potřebujete čerstvý vzduch.“

Vyšli ven a ocitli se na rušné londýnské ulici.

„Takže…“ podívala se na něj.

„Nedaleko odsud je park. Tam si promluvíme.“

Alastor se vydal směrem od ní a ona na něj jen zírala. Co kdybych se teď přemístila domů a tohle všechno nechala za sebou? Už bych ho nikdy neviděla.

Tohle opravdu chceš?

Zakroutila hlavou. Ne, nechci.

„Počkejte na mě,“ zavolala a rozeběhla se k němu.

„Takže jste se rozhodla jít.“

Nic neřekla, jen pokračovala v cestě.

Celých dvacet minut k parku nepromluvili ani slovo. Užívali si vzájemné blízkosti, ale nikdy by si to nepřiznali. Poppy mu stále nemohla odpustit noční vniknutí do jejího soukromí. A Alastor vypadal, že o něčem hluboce přemýšlí.

„Musím vám říct něco důležitého. Kvůli té zprávě v novinách jste ve velkém nebezpečí. To byl důvod, proč přišel Brumbál a profesorka McGonagallová. Chtěli vás varovat, ale vy jste je nenechala. Proto jsem vás musel doprovodit a říct vám to. Bylo by lepší, kdybyste se vrátila do Bradavic,“ vysypal ze sebe Alastor, když došli do parku.

„Nebezpečí? Od koho?“

„Od Smrtijedů.“

„Ne, to ne. Co by ode mě mohli chtít?“ ptala se zmateně.

„Vaše léčitelské schopnosti. Ale pokud se vrátíte do Bradavic, ty zbylé Smrtijedy pochytáme a vy se budete moct vrátit k Mungovi.“

„Ale vždyť většina z nich je už mrtvá nebo sedí v Azkabanu.“

„Ale ne všichni.“

„To je ale hloupost. Existuje přece spousta dobrých léčitelů…“

„Jenže vy jste měla smůlu a vyléčila mě.“

Teď se na něj ostře podívala.

„Smůlu říkáte?“ blýskla po něm očima, „To jsem vás měla nechat vykrvácet? Když jsem vás vzala na ošetřovnu, netušila jsem, kdo jste. Mohl jste být kdokoliv. Kdyby někdo přinesl Smrtijeda, vyléčila bych ho taky. Léčitel nemůže rozlišovat mezi dobrými a zlými. Jeho povinností je léčit.“

„Samozřejmě máte pravdu. Já jsem to tak nemyslel.“

„Nemá cenu se omlouvat. Každý z nás je jiný. Vy lidem život berete, já jim ho dávám. Nemůžu po vás chtít, abyste to pochopil. A teď, když mě omluvíte, půjdu domů.“

„Doprovodím vás.“

„Není třeba.“

„Ale já chci. Klidně půjdu za vámi, dokud nebudu vědět, že jste v bezpečí.“

„Vy tomu tedy opravdu věříte, že mě chtějí unést?“

Přikývl.

Povzdechla si. „Asi se vás snadno nezbavím, že? Leda bych vás zabila.“

„Můžete to zkusit, ale pochybuji, že byste uspěla.“

Poppy si odfrkla.

„Fajn, jdeme. Ale projdete se hodně. Klidně jsem se domů mohla přemístit.“

„To byste mohla, ale pak bych vás nemohl doprovázet.“

Poppy vyšla z parku a zamířila do jedné z mnoha uliček. Nějakou chvíli šli mlčky.

„Omlouvám se váza včerejšek. Nechtěl jsem vás ranit, ale ta vaše myšlenka…Musel jsem vám na ni odpovědět.“

Poppy jen mlčky pokračovala dál. Co mu na tohle mám říct?

„Přijímáte mou omluvu?“

Zastavila se a podívala se mu do očí. Byly upřímné.

„Co s vámi mám dělat. Ale doufám, že se to už nebude opakovat.“

„Nebude, to vám slibuji.“

Usmála se na něj. „Opravdu se mnou chcete jít?“

Přikývl.

„A kde bydlíte vy?“ zeptala se, aby rozhovor nevázl.

„V Londýně ne.“

„A opravdu vám…“

„Sakra Poppy, myslíte, že bych tady jinak byl?“ zeptal se tvrdě.

„No, ne,“ byla trochu rozpačitá z jeho výbušnosti, a že použil její jméno.

„Tak už to nechte být.“

Uposlechla jeho rady a dál pokračovala beze slova. Nevěděla, co si o něm má myslet. Nejprve je na ni protivný, pak zas milý. Jako by se nemohl rozhodnout, jak se k ní má chovat. Ale to ona nevěděla taky.

Zbytek cesty vedli opravdu „duchaplnou“ konverzaci o svých povoláních, dokud nedošli do jedné z luxusnějších čtvrtí v Londýně. Poppy zastavila před modrým dvoupatrovým domem a otočila se k Alastorovi.

„Tak jsme tady.“

„Nebylo to zas tak daleko,“ poznamenal.

Zasmála se.

„Opravdu? Vždyť jsme šli bezmála dvě hodiny.“

„To myslíte vážně?“

„Naprosto.“

Chvíli se na ni díval, a pak se rozhlédl po ulici.

„Hledáte něco?“

„Tohle je mudlovská ulice, že? Žádní kouzelníci.“

„O nikom nevím,“ zavrtěla hlavou.

„Slíbíte mi, že se ještě dneska vrátíte do Bradavic?“ vyhrkl najednou.

„Co prosím?“

„Vy to pořád berete na lehkou váhu, ale to nebezpečí vám hrozí. Pochopte to konečně.“

„Ale přece nemůžu…ještě dneska…mám závazky…“ koktala. Nechápala proč mu na ní tak záleží.

Víš to moc dobře, tak se nedělej, ozval se její vnitřní hlásek. Záleží mu na tobě, tak si to připusť a udělej, co chce.

Sklapni!

„Brumbál vás očekává. Mají o vás starost,“ řekl tiše.

„A proč se do toho angažujete vy?“ zeptala se.

„Vždycky mi záleží na blahu mých známých,“ odpověděl, ale oči upíral do země.

„Mám v nemocnici povinnosti…“

„Brumbál už vzniklou situaci vysvětlil hlavnímu léčiteli.“

„Bez mého souhlasu?“ vykřikla šokovaně.

„Pro vaše bezpečí.“

Vždycky tak klidná a vyrovnaná Poppy, byla rozzuřená. Práci v Bradavicích sice měla ráda, ale léčit opravdová zranění a zachraňovat životy, bylo něco mnohem víc. Milovala svou práci u sv. Munga a oni ji jí chtějí teď vzít? Bez jejího souhlasu? Co si bez ní počnou její pacienti, které měla na starost? Co až nebude při tom, když přivezou někoho, koho zná a on umře jen proto, že ona mu nemohla pomoci. Protože byla mnoho mil daleko. Tohle přece nešlo.

„Já nemůžu. Nemůžu opustit nemocnici.“

„Sakra, copak vám nezáleží na vašem životě?“

„Záleží, ale životy ostatních jsou mnohem důležitější,“ řekla.

Alastor na chvíli zavřel oči. Když je otevřel, položil jí ruce na ramena.

„Jste báječná a vynikající žena, Poppy Pomfreyová. A já bych si nikdy neodpustil, kdyby se vám kvůli mně něco stalo. Slibte mi, že odejdete na měsíc do Bradavic, a já se mezitím pokusím pochytat zbylé Smrtijedy. Potom se konečně naše cesty rozejdou a vy ode mě budete mít klid. Už vám nebudu otravovat život.“

Dívala se na něj. Nemohla uvěřit tomu, co právě slyšela. Opravdu mu na ní záleží. Měla chuť obejmout ho a políbit, ale ovládla se. Nemohla to zkazit. Teď ne.

„Já…“ začala, ale slova jí uvízla v krku. Jeho pohled ji hypnotizoval. Stále měla jeho ruce na ramenou. Cítila teplo jejich dotyku přes tenkou halenku. Srdce jí začalo bít jako splašené.

Tohle nemůžu, kázala si v duchu.

Sníš o tom už od prvního dne, co jste se potkali.

Já vím, ale teď to nejde. NE!

Vymanila se z jeho sevření a pohlédla na protější dům.

„Dobře, na měsíc se vrátím do Bradavic, abyste měl klid,“ řekla pevně.

„Výborně, jsem rád, že jste se umoudřila. Máte nahoře nějaké věci?“

„Ani ne, v Bradavicích je nebudu potřebovat,“ zakroutila hlavou.

„Je váš dům chráněný proti přemísťování?“ zeptal se.

„Můžu to zrušit.“

„Takže jdeme na to,“ řekl a vstoupil do domu. Poppy za nimi zavřela dveře a vytáhla hůlku.

„Nemusíte jít se mnou.“

„Chci se ujistit, že dorazíte v pořádku.“

„Spíš, jestli vás neobelžu,“ odsekla a s hlasitým PRÁSK zmizela.

Zpět na obsah

Kapitola 3: Kapitola 3

Alastor Moody polapil dalšího Smrtijeda

Bystrozoři chytili dva Smrtijedy

Odhalení v rodině McGonagallů – Marc Gabriel McGonagall Smrtijed!

Tyhle a mnohé jiné titulky se v průběhu následujícího měsíce objevovaly v Denním věštci, kdy Poppy opět vykonávala funkci zdravotní sestry v Bradavicích.

Když se u snídaně objevila poslední zpráva, Minerva McGonagallová zkolabovala. Zjištění, že její syn je Smrtijed, všechny členy profesorského sboru i všechny studenty doslova uzemnilo.

Poppy ji měla na ošetřovně už týden a stále nejevila známky zlepšení. Ano, probrala se, ale celou dobu jen mlčky koukala do zdi a skoro s nikým nepromluvila. Léčitelka se jí snažila všemožně pomoci, ale byla to jen marná snaha. Ani řediteli se to nepodařilo.

Poppy si tuhle vzniklou situaci dávala za vinu. Tohle silné stíhání Smrtijedů bylo kvůli ní. Už by to mělo přestat, modlila se v duchu.

POSLEDNÍ HRSTKA SMRTIJEDŮ CHYCENA

Ve včerejších pozdních hodinách byli objeveni poslední známí Smrtijedi. Bystrozoři, pod vedením Alastora Moodyho, vtrhli do domu Tobiase Hawka, kde se tihle poslední přívrženci Vy-víte-koho zdržovali. Strhla se obrovská bitva, při které byli mnozí zabiti a zraněni. Zranění byli odvezeni ke sv. Mungovi, kde se o ně léčitelé starají. Více informací v pozdějším vydání.

„Cože? Žádná jména?“ vykřikla Poppy a začala zuřivě listovat novinami. O Smrtijedech už tam nebyla ani zmínka.

„Ne, on musí žít. Nemůže být mrtvý,“ sedla si ke stolu a rozbrečela se. Poznámku o tom, že by mohl být převezen ke sv. Mungovi nějak neregistrovala.

„Poppy,“ ozval se za ní jemný hlas.

Otočila se.

„Minervo?“ Hleděla na ni s úžasem. „Jak se cítíš?“ zeptala se a otírala si slzy.

„Není důležité, jak se cítím já, ale ty. On určitě přežil. Stačí, že neštěstí potkalo jednu z nás.“ V očích se jí objevila bolest.

„Ach Minervo, ale co když…Co když je mrtvý? Co když…“

„Myslím, Poppy, že nejlepší bude, když se vydáte k Mungovi a přesvědčíte se,“ ozval se od dveří hlas Albuse Brumbála. „Ale mohu vám dát naději. Alastor není mrtvý.“

Poppy na něj chvíli koukala, a pak ho objala. „Děkuji vám, řediteli, moc vám děkuji. Teď, když mě omluvíte…“ řekla a otírala si slzy. Rychle vyběhla z kanceláře, ale na odchodu ještě zaslechla Albusova slova:

„Jsem rád, že jsi zase zpátky, Minervo.“

Došla ke krbu na ošetřovně a vzala do ruky Letax. Byla ráda za tohle propojení ošetřovny s nemocnicí. Vhodila do ohně lesklý prášek a se slovy „Nemocnice sv. Munga“ vstoupila.

Ocitla se v jedné z ošetřoven. Nerozhlížela se napravo ani nalevo, jen rychle pospíchala k informacím. Musela vědět, kde přesně je.

„Prosím vás, kde bych mohla najít Alastora Moodyho?“ vyhrkla, když dorazila k informačnímu pultu. Vysloužila si za to pohoršené pohledy pacientů a dalších návštěvníků, kteří čekali ve frontě.

„Musíte si vystát frontu,“ oznámila jí klidně čarohosteska, aniž by vzhlédla od papírů. Byla zvyklá na podobné hysterické scény.

Poppy se na ni podívala a poznala v ní Sophii.

„Sophie, řekni mi, kde ho najdu!“ přikázala jí.

„Madame Pomfreyová…“

„Dělej.“

Sophie se začala dívat do záznamů.

„Je na pokoji čtyřicet sedm ve čtvrtém patře, ale…“

Poppy ji už neposlouchala. Zamířila ke schodům a začala je vybíhat. Proč čtvrté patro? Copak je trvale poškozený? Ne, to nemůže být pravda. Nemohla tomu uvěřit, dokud ho neuvidí.

Když stanula ve čtvrtém patře, vítala ji cedule Trvalá poškození způsobená zaklínadly. Raději se nezdržovala a vstoupila do dvoukřídlých dveří.

Pokoj čtyřicet sedm byl uprostřed chodby. Jakmile k němu došla, dveře se prudce otevřely.

„Návštěvy sem nesmí,“ vyhrkl na ni muž, co vyšel.

„Ale já ho musím vidět,“ řekla zoufale.

„Koho?“

„Alastora Moodyho.“

„Ten tu není. Právě ho ošetřují.“

„A…a jak to s ním vypadá?“

„Jste jeho příbuzná?“

Zakroutila hlavou.

„Potom vám nejsem oprávněn říct žádné podrobnosti o jeho stavu.“

„Takže mi nic neřeknete?“ zeptala se tvrdě.

Pevně zakroutil hlavou.

„Výborně. Kde najdu Julia?“

„Julia?“ zeptal se zmateně.

„Julius Prewet, hlavní léčitel.“

„Dole v kanceláři.“

Poppy se otočila a zamířila dolů.

„Ale on s vámi mluvit nebude. S žádným návštěvníkem nemluví.“

Nevěnovala mu pozornost. Ona věděla své. Sama se divila, jak rychle měla všechny patra seběhnuté, když stanula před dveřmi Julia Preweta. Na chvíli se zastavila a vydýchávala se. Pak zaklepala a bez vyzvání vstoupila.

„Tady nemáte co pohledávat!“ tvrdě na ni uhodil Julius.

„Takže mladý praktikant už stačil poreferovat?“ posměšně si odfrkla.

„Poppy?“

„Julie,“ pokynula mu.

„Co tady děláte?“

„Chci znát stav Alastora Moodyho.“

Nabídl jí židli.

„Radši se posaďte. Nevypadá to s ním zrovna nejlépe.“

„Ale žije, ne?“

„Ano…to ano,“ povzdechl si. „Jenže utrpěl vážná zranění. Při předchozí potyčce se Smrtijedy přišel o oko, ale to určitě víte, ne?“

„Přišel o oko?“ opakovala šokovaně. Proč mi to neřekl? To mu nestojím ani za pár řádek?

Julius smutně přikývl. „A to mu bylo při téhle poslední bitvě osudné. Jedním okem viděl jen půlku bitevního pole. Z pravé strany na něj zaútočili a poté mu na nohu spadla skříň. O tu nohu přišel. Ostatní bystrozorové byli příliš zaneprázdněni, takže zůstal bez pomoci a pod mučením Tobiase Hawka.“

Poppy byla zděšená.

„Proč…proč jste mu nedali čarodějné oko?“

„Odmítl na něj čekat.“

Ano, celý Alastor, smutně se v duchu usmála.

„Kdy skončí ošetřování?“

„Nevím, léčitelé se o to pokoušejí už tři hodiny. Jeho tělo je v příšerném stavu.“

„Ne…ne,“ kroutila hlavou, „tohle je všechno kvůli mně. Je to moje chyba.“ Složila hlavu do dlaní a znovu se rozbrečela. „Já jsem ten důvod, proč se hnal za Smrtijedy. Abych byla v bezpečí.“

„Poppy, není to vaše chyba. Moody by proti nim šel tak jako tak.“

„Ne,“ nenechala se přesvědčit.

Julius vstal a ze skříňky vzal nějaký lektvar. Trochu ho odlil.

„Vypijte to,“ poručil jí. Poslechla a on ji odvedl na pohovku.

„Teď si odpočiňte. Až se probudíte, bude všechno lepší.“

***

Poppy se probrala až k večeru. Cítila se odpočatá, ale jakmile pochopila, kde je a co tam dělá, opět jí začalo být mizerně. Od stolu na ni hleděl Julius.

„Vyspala jste se dobře?“

„Ano, je mi líp. Už ho můžu vidět?“

Přikývl.

„Dám vědět, že přijdete. Stačí říct svoje jméno.“

„Děkuji,“ řekla a políbila ho na tvář.

„Hodně štěstí, Poppy. Doufám, že budete mít spolu štěstí.“

Slabounce se usmála, ale pak opustila místnost. Opět rychle vyšlapala až do čtvrtého patra a zamířila ke dveřím s číslem čtyřicet sedm. Zaklepala. Otevřít jí přišel stejný mladík.

„Co tady zase chcete?“ zeptal se nevrle.

„Jdu navštívit Alastora Moodyho. Mé jméno je Poppy Pomfreyová.“

Praktikant na ni vyvalil oči.

„Po…Pom…madame Pomfreyová? Já…o-omlouvám se…“

„V pořádku, ale teď chci jít dovnitř.“

„Ano, jistě. Pojďte dál. Leží támhle u okna.“

Na zmíněné posteli ležela mumie. Alastor byl od hlavy až k patě omotán obvazy, pouze obličej jich byl ušetřen. Jedno oko měl zakryté černou páskou a druhé pevně zavřené. Jinak byl pokoj prázdný.

Praktikant stál nerozhodně u dveří.

„Mohl byste nás nechat o samotě?“ zeptala se.

„Nevím, k čemu vám to bude.“

Poppy se na něj ostře podívala a on raději rychle vypochodoval z místnosti.

Poppy došla k jeho lůžku a pozorně se na něj zadívala. Jeho obličej byl mnohem víc jizvatý než před měsícem. Páska na oku mu dávala vzhled zlého piráta, které Poppy znala z mudlovských knížek. Od obličeje sjela k jeho nohám. Byla zvyklá na různá zranění, ale vidět blízkou osobu bez končetiny pro ni byl trochu šok.

„Ach Alastore,“ zašeptala a posadila se na židli vedle postele.

Jeho dech byl klidný a tvář vypadala celkem vyrovnaně. Dlouho se na něj jen tak dívala, jakoby se snažila zapamatovat si každičký rys, každičkou jizvu na jeho obličeji. Věděla, že se probudí až k ránu, ale chtěla být s ním. Chtěla, aby věděl, že se na ni může spolehnout a že tu bude navždy jen a jen pro něj. Náhle se zvedla a sklonila se k němu.

„Vím, že mě nemůžeš slyšet, ale chci ti říct, že…že tě miluji,“ zašeptala a políbila ho. Když se znovu narovnala, její pohled se střetl s praktikantovým.

„Až se probere, chci, abyste mi dali vědět. Budu v Bradavicích.“

Praktikant jen užasle kývl a Poppy se kolem něj prosmýkla do chodby.

***

Když se blížila devátá hodina, byla bradavická ošetřovatelka už hodně nervózní. Přece se už musel probrat. Tohle není normální! Procházela po ošetřovně sem a tam a neustále sledovala krb. Ručičky na hodinách stále postupovaly dopředu, a Poppy byla stále v Bradavicích. Co když se mu přitížilo? Co když se mu něco stalo?

„Tady vám nesu ten Bezesný lektvar,“ ozval se od dveří chladný hlas.

„Někam ho postavte, profesore,“ odpověděla, ale oči z krbu nespustila.

V tu chvíli v něm vyšlehly zelené plameny a v nich se objevila hlava Julia Preweta.

„Ah Poppy, jsem rád, že jsem vás zastihl. Moody se právě probral.“

„Děkuji, hned jsem tam.“

Hlava zmizela a Poppy si nabrala hrst Letaxu.

„Kdyby mě někdo hledal, jsem v nemocnici,“ křikla za udiveným profesorem lektvarů a zmizela v plamenech.

Na ošetřovně v nemocnici sv. Munga ji očekával Julius.

„Jsem rád, že jste tady. Moody je příšerný pacient.“

„Já vím,“ usmála se a následovala léčitele z ošetřovny a po schodech do čtvrtého patra.

„Nechci žádný milosrdenství. Dokážu se najíst sám,“ huboval Alastor Aurelii. Teď už na sobě neměl obvazy. Seděl na posteli, přes oko pásku a na klíně tác se snídaní.

„Dobré ráno, pane Moody! Jak se cítíte?“ zeptal se Julius, když vešli.

„Jak se asi mám cítit? Furt mě jen někdo obskakuje a nedá chvíli pokoj. Nejsem přece mimino.“

„To nikdo netvrdí, ale tohle je naše práce,“ řekla mile Poppy.

„Madame Pomfreová,“ vykřikla udiveně Aurelia.

Poppy se usmála. „Můžete jít. Dodělám to tady sama.“

Aurelia koukla na Julia, a když přikývl, rychle zmizela ve dveřích.

Alastor na Poppy koukal jak na svatý obrázek. „Co tady děláte?“

„Přišla jsem vám popřát dobré ráno a zachránit ostatní před vašimi tvrdými poznámkami. Já si už na ně zvykla.“

„Tak to už zas můžete jít,“ řekl chladně Alastor.

Když zahlédl bolest v jejích očích, začal toho chladu litovat. Jenže on nechtěl, aby ho viděla v tomhle zuboženém stavu.

„Ne, zůstanu tu,“ řekla pevně a snažila se potlačit zklamání.

„Ehm…“ odkašlal si Julius, „kdybyste něco potřebovala, najdete mě dole.“

Přikývla, ale její oči stále hleděly do těch Alastorových.

„Doufám, že tu nejste proto, abyste mi projevovala soucit.“

„To v žádném případě, ale pokud se nemýlím, tak právě dneska je to měsíc od naší dohody, takže se vracím do práce. Je to jen náhoda, že jste opět mým pacientem.“

„Nic není náhoda,“ odsekl. „Vy říkáte náhoda tomu, že jsem byl zmrzačen, abychom se mohli znovu sejít? Nebuďte absurdní.“

„Za to zmrzačení si můžete sám. Kdybyste nechtěl být hrdina a …“

„Dělal jsem to kvůli vám!“ zvýšil hlas.

„Já se vás o to neprosila,“ zašeptala. „Já jsem chtěla, abyste byl se mnou a ne se honil za Smrtijedy.“

„Abych byl s vámi, hm…A že jste něco řekla.“

„Vy jste mě nenechal.“

„Kdybyste opravdu chtěla, možnost byste si našla. Viděla jste ve mně jen dalšího pacienta a to, co jste ke mně cítila, byla jen lítost! A teď jste tu jen proto, že vás trápí svědomí. Myslíte si, že je to vaše chyba.“

Poppy se zatmělo před očima. Proč to jen říká? Copak ho baví zraňovat mě? Přistoupila k němu blíž a sklonila svou tvář k jeho.

„Lítost?“ řekla posměšně. „Ani lítost k vám necítím. Necítím k vám zhola nic, jen lhostejnost. Jak jste řekl, jste jen jedním z mých pacientů.“

„Jenže já jsem i něco víc,“ usmál se a zabořil ruku do její zrzavé hřívy. „Jsi nádherná, když se zlobíš.“

„Alastore Moody, tohle jsi přehnal. Jak si…“ začala, ale on ji nenechala domluvit. Přitiskl své rty na její v hladovém polibku, ale než na něj stačila odpovědět, odtáhl se.

„Jak už jsem říkal, dělal jsem to kvůli tobě. Pro tvou bezpečnost jenže všechno si bere nějakou daň. Pochopím, kdy už mě nebudeš chtít nikdy vidět.“

„Cože?“ zeptala se šokovaně. „Jak to myslíš?“

„Jsem mrzák, Poppy, a ty jsi mladá žena s kariérou léčitelky před sebou.“ Vyčkávavě se na ni zadíval.

„V dnešní době už existují prostředky, jak tvoje…“ odmlčela se, „zmrzačení zlepšit. Čarodějné oko a protéza. Jen musíš podstoupit pár testů a vydržet v nemocnici než ti je vyrobí.“

„Pro tebe cokoliv,“ usmál se na ni a stáhl ji k sobě na postel.

Fin

Zpět na obsah