Index

Kapitola 1: Prolog
Kapitola 2: Zůstane jen...
Kapitola 3: Z očí do očí
Kapitola 4: Pištěc z bran západu
Kapitola 5: Začátek konce
Kapitola 6: 3+1 úhel pohledu
Kapitola 7: Vlk v temném lese
Kapitola 8: Kovově šedá vůně
Kapitola 9: Nedívej se dolů

Kapitola 1: Prolog

Prolog

Slunce se sklouzávalo stále blíž a blíž k obzoru. Končil den. Konec světa nastal před pár týdny, a nikdo si toho nevšiml. Harry si zoufal, pár lidí zatlačilo slzu v oku, ale jinak nic. Remus to nechápal. Měla puknout země, nebesa se měla zřítit, moře zkrvavět, vzduch se měl změnit v prach a jeho srdce puknout bolestí. Nic z toho se nestalo. Svět se točil dál. Dál chodil po zemi a dýchal mírně znečištěný londýnský vzduch.

~

Ale něco přece jen bylo jiné. Prvních pár dní po Siriově smrti si toho nevšiml. Vše se zdálo stejné jako tenkrát před lety. Bolelo to, ale domníval se, že to zase přejde. Pak ale pomalu začal zjišťovat, že se cosi ztratilo.

Začalo to hudbou. Míval ji rád. Několik dní po jeho smrti si pustil Wish You Were Here (samozřejmě od Pink Floyd). Zdálo se mu to být... stylové. Dřív, když tu píseň slyšel, každá buňka v něm se svírala a uvolňovala přesně do rytmu. Hudba ho hladila po celém těle. Občas mu i ublížila, ale bylo to takové... jak to říct… něžné. Teď zaslechl první tóny a nic. Zvuky se vznášely jeho zakouřeným bytem, prolétly mu hlavou a nakonec se mrtvě snesly na podlahu, aby se odevzdaně nechaly zašlapat do koberce. Kouzlo bylo pryč. Tehdy mu to ještě nedošlo. Prostě jen vypnul ušmudlaný mudlovský přehrávač a moc o tom nepřemýšlel.

Pak ztratil svůj vliv alkohol. Napil se vína a čekal, kdy se jed rozeběhne do žil a zvláční každý jeho pohyb. Bylo to vždy tak příjemné. Samozřejmě se to nesmělo přehnat, ale když bylo nehůř, dala se alkoholem umrtvit bolest.

Tentokrát se nic nestalo. Bolest byla pořád stejná. Vyděsil se a v šoku do sebe nalil plnou sklenici absintu. Nic. Jako by oheň přestal pálit. Trochu se vyděsil.

Potom se všechno začalo zrychlovat. Barvy vybledly. Když vzal do ruky kostku ledu, necítil chlad. Přidržel dlaň nad plamenem svíčky a na kůži se objevily puchýře dřív, než ho začala pálit. Říznul se do předloktí a několik minut pak fascinovaně pozoroval kapku krve posouvající se po kůži. To bylo to nejhorší. Bolest zmizela.

Uvědomil si, co se děje. Z celého světa se stal je obrys, skořápka, použitelná leda tak jako dekorace obývací stěny v supermarketu s nábytkem. Z lidí se staly prázdné nádoby, slova ztratila význam. Uvědomil si, co se děje. Sirius zemřel. Teď už mohl nastat konec světa, a bylo by to jedno.

„Není vhodné vložit celý svět do srdce jediného člověka,“ to mu řekl Brumbál. Remus na to jen hloupě přikývl. Jistě, udělal to. Vložil celý svět do srdce jediného člověka. Ale nikdy toho nelitoval. Ani teď.

Byl tu jen jeden problém - on teď v té ubohé imitaci skutečnosti musel žít. Moc se mu to nelíbilo. Začal svůj život nenávidět (bláhově si myslel, že se mu to stalo už tisíckrát předtím, ale teprve tohle bylo doopravdy) a měl zatraceně velkou chuť všechno skončit. Pak si vzpomněl. Jako by se mu najednou v hlavě rozsvítila slova. Tehdy ho ta báseň vyděsila. Nikdy nevěřil na osud, ale tušil, že jednoho dne propadne právě tomuhle sonetu. Nechtěl, aby se to stalo, ale nemohl tomu nijak zabránit. Měsíc se procházel po obloze, dorůstal a lákal... den po dni.

~

Za chvíli vyjde úplněk. Odevzdaně sklonil hlavu. Slunce zapadlo. Měsíc se pomalu vynořoval za obzorem. Dýchl na sklo a do mlhy psal verše. Verše, nebo možná zaklínadlo.

Hle, slunce skrylo se pod rouškou mraků kdes.

Ó Luno všech mých dnů, jak ono skryj se v stínu,

po chuti spi či kuř, mlč, němá na hodinu,

a v žalost propadlá, svou smutnou hlavu věs!

Takovou mám tě rád! Než chceš-li přesto dnes

jak hvězda zatmělá, jež vzchází z polostínu,

plát tam, kde Zběsilost má svoji domovinu,

pak, dýko rozkošná, již ze své pochvy lez!

Zažehni světlem lamp svou hroznou zřítelnici!

Zažehni žádosti surovým hrubcům v líci!

Mne blaží všechno tvé, tvá vzteklost i tvůj žal;

Buď nocí, jitřenkou, čím chceš, ty kruté dítě;

Já nemám v těle pór, který by nevolal:

„Ó Belzebube můj, já nad vše zbožňuji tě!“

Remus dopsal na sklo poslední znak a na tváři ucítil měsíční paprsky. Začal se měnit. Tentokrát přeměna nebolela. Asi to bylo tím, že se nemínil vrátit.

~

Čekal, že až otevře oči, uvidí svět vlčíma očima. Tak jako vždy. Směs pachů, stop, zvuků a krve. Krev a maso. Napřed skousnout, pak rozdrtit kost a nadechnout se krve. Těšil se na to. Konečně padnou všechny zábrany.

Otevřel oči. Viděl svět vlčíma očima. Teprve teď si uvědomil, co vlastně vlci můžou vidět.

„Vlci ne,“ zavrtěla hlavou, „jen vlkodlak.“

Stála uprostřed kruhu z opadaných osikových listů. Remus se rozhlédl okolo sebe. Podle jejího hlasu by čekal mramorovou síň se štíhlými sloupy nebo temnou jeskyni osvětlenou fosforeskující houbou. Byl ale na nízkém kopci pokrytém žloutnoucí trávou. Smrákalo se a do tváře ho šlehal vítr. Bylo zataženo a vzduchem se míhaly ostré kapky polozmrzlého deště. Úplněk zmizel. Místo něj trhlinou v šedomodrých mracích probleskovalo světlo jedné jediné hvězdy.

Na sobě měla světlešedou lněnou halenu a široké kalhoty ze stejné látky. Po ramenu jí splývaly dlouhé černé vlasy, které přidržovala  stříbřitá čelenka z materiálu, který připomínal hadí kůži. Tvář měla zvrásněnou spoustou jizev, ale Remus je nedokázal vnímat, protože se musel dívat na její oči. Uvědomil si, kam zmizel úplněk. Žena měla černé bělmo a místo duhovek se na něj dívala dvěma měsíčními kotouči.

„Kdo jste?“

„Ty nevíš?“

„Kdybych to věděl, tak se neptám,“ Remus byl možná zmatený a možná se mu srdce rozpadlo na prach, ale drzost mu zůstala.

Žena se potichu zasmála.

„Mám spoustu jmen. Některá z nich asi budeš znát, ale pro tebe jsem Královna vlků.“

„Vaše Výsosti,“ pokývnul hlavou a uvědomil si, že úšklebek, který mu zdobí tvář, ukradl Siriovi.

„Víš, co jsi udělal,“ nebyla to otázka. Jen konstatování.

„Ano vím. Zaprodal jsem ti... duši, Luno,“ pousmál se, tentokrát už bez úšklebku.

„Nejsem ďábel,“ zavrtěla hlavou, „nestojím o duše.“

„O co tedy?“

„Myslíš, že každý něco chce?“

Podíval se jí do úplňkových očí a kývnul: „Ano, každý.“

„Co chceš ty?“

„Už nechci nic... Vaše Výsosti.“

„Lžeš.“

Remus se vyhnul úplňkům a povzdechl si.

„Proklel jsem vlastní život v básni napsané na orosené sklo. Jak  mám proboha vědět, co chci?“

„Pořád uhýbáš,“ postěžovala si Královna, „ale dobře. Vím, co si přeješ. Chtěl bys vrátit svůj starý život a opravit ty části, které se pokazily.“

„Možná, že ano, ale víš, co se říká. Co se stalo...“

„Zaprodal jsi mi duši i tělo, vlkodlaku. Jsi teď můj a já si své věci mohu položit, kam chci. Čas pro mě nic neznamená.“

Remus se prudce nadechl a v očích se mu zaleskla naděje.

„Můžeš zabránit tomu, aby zemřel?“

„Ne.“

„Za nic menšího svou duši nevyměním.“

Královna vlků se rozesmála hrubým, hlubokým smíchem.

„Blázne, už jsi ji vyměnil. Nechal ses mnou zlákat a to už nevrátíš.“

Removy rysy ztvrdly.

„Možná jsem tebou posedlý, ale to neznamená, že budu poslouchat tvoje kecy. Zkrať to a řekni, co mi tedy nabízíš“

„Ve skutečnosti, bys moje kecy poslouchat měl,“ usmála se Královna vlků, „ale to teď necháme být. Nabízím ti jedinou věc - můžeš se vrátit zpět do kteréhokoli bodu svého života a začít znova. Navenek omládneš, ale tvé vzpomínky se nezmění.“

„Takže budu vědět, co se stane?“

„Ne, jen budeš vědět, co se stalo v jiném možném světě.“

Remus se zamyslel. Byl dost chytrý na to, aby mu došlo, že v tomhle druhu nabídek od mytologických bytostí bývá ukrytý háček.

„Jistě, je tam háček,“ kývla královna.

„Nebudu tím, kým jsem byl tenkrát,“ odtušil Remus.

Jenom přitakala.

„Dokážu vůbec něco změnit?“

„Pravděpodobně ano. Možná se změní víc, než bys chtěl.“

„Mám čas na rozmyšlenou?“

„Nepotřebuješ se rozmýšlet.“

Remus se zadíval na hvězdu, která se pořád zuby nehty držela trhliny v mracích. Věděl, která hvězda to je. Jen si přál, aby mu mohla poradit co dělat. Nechtěl tu nabídku přijmout. Ale stačil jediný záchvěv vzpomínek a jeho vůle se zlomila.

„Vím, že budu litovat, ale přijímám.“

Kývla a vzala ho za ruku.

„Tak pojď.“

Vstoupil do kruhu.

~

Zpět na obsah

Kapitola 2: Zůstane jen...

Stačil okamžik a ticho se změnilo v hluk a lomoz. Okolo něj povykovala spousta hlasů, pískaly lokomotivy a pod nohama se mu otřásalo dláždění. Ještě chvilku nechal zavřené oči a vychutnával tu atmosféru. Kdysi dávno začal právě tady jeho opravdový život. Vlastně... kdysi dávno je teď. Otevřel oči.

Nástupiště 9 a ¾ bylo plné lidí. Starší děti pokřikovaly na své kamarády a prvňáci se nervózně rozhlíželi okolo sebe. První, na co se podíval Remus, byly jeho vlastní ruce. Musel se usmát. Byly menší a hladší. Pár jizev je už sice zdobilo, ale dobrá polovina pocházela od toho, jak tenkrát – respektive před týdnem – lezl na Trolí skálu. Rozhlédl se okolo sebe. Překvapilo ho, jak moc jeho vzpomínky zkreslovaly realitu. Budoucí spolužáci se mu už nezdáli být tak hroziví, už se netřásl strachem z toho, že ho nenapadne, co jim říct na uvítanou, nebo že ze sebe udělá pitomce. Ani se nebál, že ho zařadí do nějaké nepřístojné koleje.

„Čemu se tak směješ?“ ozvalo se vedle něj.

„Mami!“ vyjekl Remus, dřív než se dokázal ovládnout. Neuvědomil si, že získá zpátky tak moc.

„Co se děje?“ usmála se máma jako... zkrátka jako máma. Vypadala šťastně. Remus se násilím ovládl a donutil se chovat normálně.

„Těším se tam,“ zazubil se na mámu a na chvilku si vážně připadl jako jedenáctiletý kluk.

„Jenom nezapomeň, že musíš dodržovat pravidla,“ máma najednou zvážněla.

„Neboj,“ ujistil ji Remus a zamrazilo ho při myšlence, že všechna ta pravidla za pár let poruší. Nebo bude všechno jinak? Najednou se přistihl, že se bojí víc než tenkrát. I tehdy tušil, co je bolest, neštěstí a osamělost, ale nikdy by ho nenapadlo, že zažije ještě něco horšího.

Hodiny odbyly tři čtvrtě na jedenáct.

„Jsme tu brzy,“ pohladila ho máma po vlasech. Uvědomil si, že je menší než ona. Vzpomněl si, na co se zeptal tehdy:

 „Přijde táta?“

„Ne, Reme, tvůj otec je v práci.“

První změna. Nezeptal se. Místo toho se rozhlížel okolo sebe. Kdo se asi objeví jako první?

Nástupiště bylo plné lidí, ale většinu tváří znal jen matně. Musel dost namáhat paměť, aby si vzpomněl na jména. Dech se mu zastavil v okamžiku, kdy spatřil Franka Longbottoma. Smál se a tahal svou matku za cíp rukávu jako malý kluk, přestože byl už dávno o hlavu větší než ona. Stará paní sice ještě nebyla stará, ale trocha strachu z ní šla už teh...teď. Jasně, Frank odjakživa nadával, že mamka všude chodí s nejmíň půlhodinovým předstihem.

Remus si pomalu začínal zvykat na návrat do minulosti. Věděl, že za chvíli se objeví někdo z... z mrtvých. Bál se a vzduch v plicích se mu třásl jako osika. Jde jen o to neupozornit na sebe. Všichni předpokládají, že budeš nervózní.

Z přepážky vyběhla copatá dívenka. Šokovaně se ohlédla a pozorovala elegantně oblečenou paní, která se vynořila ze stejného místa jako předtím ona. Zakroutila hlavou tak vehementně, že praštila copem usmrkaného kluka, který stál za ní.

Lily – to se dalo tušit, že tu bude první. Zrovna ona se ani trochu nezměnila. Pořád měla ten pohled, který naznačoval zbytku světa, že ona si bude dělat, co chce. Prvních patnáct odporných let se rozplývalo.

Za Lily stál Snape a nadával jí. Samozřejmě ho ignorovala. Ten omládl. I když se rozčiloval, měl už ten svůj pohled králíka zahnaného do kouta. Removi se najednou s podivuhodnou přesností vybavila jistá noc. Polil ho stud, když viděl jedenáctiletého kluka, kterého za pár let... Otřásl se. Ne, na to radši nemyslet.

Severus právě Lily vysvětloval, že je mudlovská šmejdka. Remus ho nejdřív chtěl jít srovnat, ale pak si to rozmyslel. Lily na něj beztak jen lakonicky vyplázla jazyk.

Z přepážky se vynořil další starý známý. Petr – zrádce. V Removi ve spáncích zapulzovala krev a oči mu ztvrdly nenávistí. Jenomže tohle ještě nebyl zrádce. Byl to jenom příšerně vyděšený kluk, který byl o hlavu menší než ostatní a vypadal jako myška, bojící se o život. Nenávist a soucit. Na chvilku mu ho bylo líto. Pak se ale podíval na Lily, která vesele žvatlala se svojí matkou a připomněl si, že právě tahle šedivá myš připravila Harryho o mámu.

Zhluboka se nadechl a podíval se nahoru. Hodiny ukazovaly za pět minut jedenáct.

„Nějak jsi zmlknul.“

„Teď ne, mami,“ zastavil ji. James přijde pozdě, to si pamatoval, ale Sirius...  ten tu musí být každou chvilku. Támhle je Bellatrix. Další záchvat nenávisti. Tentokrát bez soucitu. Paní Blacková, pořád stejná harpyje. No tak, Sirie, kde se flákáš. Tohle je tvůj první školní den. Alespoň dneska přijď včas! Prosím, dokud tě neuvidím, nebude minulost doopravdy zpátky.

Konečně se z přepážky vynořila hubená postavička v elegantním modelovém hábitu s dírou na koleni. Removi se zastavilo srdce a pak se zase rozběhlo. Do očí mu vstoupily slzy. Vzpomínal si na spoustu Siriů, ale tenhle byl první. S dírou na koleni a s úsměvem na tváři, který nemohlo smazat ani to, že na něj právě matka na celé kolo ječela. Remus musel na chvíli sklopit víčka. Nevěřil, dokud ho neuviděl, nedokázal doopravdy věřit tomu, že se vrátil.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se starostlivě máma.

„Jistě, mami,“ odpověděl s úsměvem, „jsem jen nervózní.“

„Neboj se, Brumbál na tebe dá pozor.“

„Já se nebojím, mami, pozor na mě dají moji přátelé.“

Paní Lupinová si povzdechla. Jedenáctiletému Removi by její výraz mohl uniknout, ale tomu sedmatřicetiletému hned došlo, že nevkládá do bradavických studentů stejné naděje jako její syn.

„Neboj, mami,“ uklidnil ji znova, „já se o sebe zvládnu postarat sám.“

„Já vím,“ usmála se, „měl bys už nastoupit. Vlak za chvíli odjíždí.“

„Ahoj, mami,“ stoupnul si na špičky a dal jí pusu. Bylo to zvláštní a přitom tak jednoduché. Vklouznul do minulosti jak do rukavice. Jen ho zajímalo, jestli to vydrží.

Spořádaně nastoupil do vlaku a posadil se do nejbližšího prázdného kupé. Otevřel okénko a zamával na mámu. Ve skutečnosti ale pozoroval přepážku. Věděl, jaká scéna přijde. A za žádnou cenu si ji nehodlal nechat ujít. 

Vlak zahoukal a pomalu se začal rozjíždět.

Z přepážky se vyřítil rozcuchaný černovlasý kluk, který si jednou rukou přidržoval brýle a ve druhé vlekl kufr. Impozantní nástup. Když James zahlédl odjíždějí vlak, vykašlal se na kufr a pokusil se naskočit do prvních otevřených dveří. Stejně jako tenkrát Removi zatrnulo, když viděl, jak mu uklouzla ruka. Ale minulost se nezměnila. Sirius ho na poslední chvíli zachytil a vtáhnul do vlaku.

Removi se zatajil dech. Za chvilku se otevřou dveře kupé.

„Je tu volno?“ ozvalo se ode dveří. Remus zpanikařil. Nevěřil, že ještě někdy... Přemýšlel, co říct, co tenkrát řekl. Jak jen začít, aby se všechno nezkazilo.

„Nějakej divnej, ne?“ James mu zamával rukou před obličejem a Removi došlo, že se na Siria strašně přiblble usmívá.

„To jako divnější, než zahodit kufr na nástupišti?“ zašklebil se Sirius a bez okolků se posadil. „Čau, Sirius Black, životy zachraňuju na počkání, zavazadla do tří dnů. A kdo je tohle, nevím,“ ukázal na Jamese, „jen doufám, že svého hrdinného zásahu nebudu litovat.“

„James Potter,“ ozval se James, který se právě vykláněl z okna a mával rodičům. Křičeli na něj, že kufr ještě večer pošlou.

Removi se konečně povedlo trochu vzpamatovat.

„Remus Lupin,“ pronesl společensky.

„Hele, říkal jsi Black?“ žuchnul James na sedadlo.

„Jo, máš něco proti?“

„Podle našich jsou Blackové zmijozelský náfukové.“

„To sedí,“ kývnul  Sirius, „Potterové jsou zas nebelvírská verbež.“

„To beru. Strašně moc chci do Nebelvíru.“

„Tak to já taky,“ Sirius trochu zesmutněl. Remus se zase musel usmát. Siriovi koukalo z očí, jak strašně se bojí, že ho zařadí do Zmijozelu.

„Myslím, že vás oba pošlou do Nebelvíru,“ poznamenal.

„Jak to můžeš vědět?“ zeptali se sborově.

Chtělo se mu odpovědět, že už je tam jednou dali, že tam skončí všichni a že z nich nakonec budou nejlepší přátelé. Dokonce i víc než přátelé. Ale to nešlo. Věci se musely stát ve správnou dobu.

„Tak, vypadáte na to,“ pokrčil rameny.

„Ty víš, jak se rozřazuje?“ Jamesovi se rozsvítily oči. Sirius se dychtivě naklonil dopředu.

„Možná,“ Remus znovu pokrčil rameny a potutelně se usmál. Bylo příjemné znát výsledky loterie dopředu.

„Prosím, řekni nám to,“ škemral James. Sirius se na něj jen díval široce otevřenýma očima. Zvláštní, Remus si nikdy neuvědomil, že se jeho přítel tenkrát tolik bál. Tvář byla mladší, ale šedomodré oči plné strachu probudily vzpomínku.

„Všechno se hroutí, Moony...“

Budoucnost se mu zase v hrudi zachvěla jako jemně zelené listy.

„... a já to nedokážu zastavit.“

Ucítil, že se mu začínají třást prsty. Sakra. Vidíš ho prvně v životě. Tenkrát jsi nepoznal, že se bojí. Ignoruj ho. Nemůže vědět, že ho znáš tak dobře, až mu skoro čteš myšlenky. Nech ho bát se. Nebude se trápit dlouho.

„Už je zase divnej,“ zaznamenal James.

„Sklapni, Pottere,“ usadil ho Sirius a pořád se díval Removi do očí.

„Kolik ti vlastně je?“ zeptal se zcela vážně.

„Jedenáct.“

Sirius povytáhl obočí: „Vypadáš starší.“

„Byl jsem nemocný. Minulý týden,“ lhal statečně Remus.

„Copak, něco s hlavou?“ rýpnul si James.

„No jo, akutní potteritýda,“ vrátil mu to Remus automaticky. Byl to hloupý vtip, ale James se stejně rozesmál.

„To musí bejt příšerná choroba.“

„Prakticky smrtelná,“ přidal se Sirius.

Remus se pohodlně opřel a usmál se. Minulost byla zpátky a budoucnosti dokáže zabránit.

~

Velká síň. Ta se nezměnila ani v nejmenším. Minerva McGonagallová – málem jí zamával, ale naštěstí se včas zastavil. Snažila se tvářit přísně, ale Rema tím už nemohla zmást. Těšila se na novou várku studentů. Děti seřazené spořádaně ve frontě vypadaly frustrovaně. Jedinou výjimkou byl James, který se pokoušel oživit jednu z berušek  na Lilyiných copech. Remus nevydržel, nenápadně vyndal hůlku a zašeptal kouzlo. Beruška vzlétla, Lily překvapeně vyjekla a James předvedl nádherně samolibou úklonu. Remus polknul úsměv a jal se stejně jako všichni ostatní obdivně pozorovat Jamese. Byl by si myslel, že mu to prošlo, ale pak na něj Sirius spiklenecky zamrkal.

Minerva začala vyvolávat jména. Musím si odvyknout říkat jí jménem, poznamenal si v duchu Remus.

„Black, Sirius.“

Šlo to rychle. Ani si nestačil sednout a už patřil do Nebelvíru. Zubil se o sto šest. Remus měl chuť oznámit mu, že to říkal.

„Lupin, Remus.“

Pomalu přešel ke stoličce a nasadil si klobouk.

„Takže ty jsi ten vlkodlak,“ zašustil klobouk, „věděl jsem o tobě, ale nečekal jsem tohle. Nejsi jednoduchý...“

„Nenatahuj to,“ zasyčel na něj Remus.

„Tak drzost,“ klobouk zvedl imaginární obočí, „tak to nám zbývají jen dvě koleje. Co s tebou? Odvahy máš dost. Ale je v tobě příliš mnoho temnoty. Příliš mnoho.....Zmijozel.“

„To nejde. To nemůžeš,“ vyjekl Remus.

„Pane Lupine,“ Remus netušil, jak to Brumbál dokázal, ale najednou stál vedle něj a položil mu ruku na rameno, „nepřísluší nám odporovat Moudrému klobouku.“

„Ale já tam nepatřím,“ zavrtěl Remus zoufale hlavou.

„Vaše kolej neurčuje váš osud, pane Lupine.“

„Sám víte, že to není pravda,“ odporoval Remus, který zapomněl, že oficiálně je mu jen jedenáct let.

„Sami si určujeme svůj osud. Není důležité...“

„Vím, co mi chcete říct,“ zastavil ho Remus, „a jsem vám věčný, ale prosím, neposílejte mě do Zmijozelu.“

„Nemohu změnit rozhodnutí klobouku,“ zavrtěl Brumbál hlavou, „je mi líto.“

„Mně taky,“ odsekl Remus a odešel ke ztichlému zmijozelskému stolu. Se vztyčenou hlavou, i když se mu chtělo brečet.

Lucius Malfoy ho provrtával očima a Bellatrix se jedovatě usmívala. Zbytek jeho nových spolužáků se řídil podle nich. Bylo mu to jedno. Teď zrovna mu byl ukradený i Siriův zmatený pohled. „Možná se změní víc, než bys chtěl.“ Tak tady je ten háček. Příliš mnoho temnoty. Opravdu se o ty uplynulé roky tak moc spálil?

Z večeře nesnědl ani sousto. Jeho přátelé se smáli u stolu jeho koleje a na jeho místě seděl Sirius. Jeho Sirius. Jen on sám byl někdo cizí.

Ve zmijozelské společenské místnosti se ho pak Lucius pokusil, jak řekl, „zkrotit“ jednou nepříjemnou kletbou. Jindy by ho pohled na Malfoye, vyděšeně zírajícího na prváka, který bez problémů odrazil jednu z jeho nejlepších kleteb, docela pobavil, ale dnes po něm jen hodil slovo, které prváci také obvykle neznali, a šel spát.

Zmijozelská ložnice byla vcelku pohodlná, ale bylo mu to jedno. Bylo mu jedno i to, že spí přímo vedle Snapea. Zase se vracel ten starý pocit. Ztráta naděje, víry… Všeho, do háje. Zase bylo pryč úplně všechno. Měl pozorovat nejlepší roky svého života z místa někoho jiného. Chtěl plakat, ale místo soli ho ve vyschlých očích pálila tma. V uších mu zněla slova podivné písně. Slyšel ji jen jednou v životě, ale nikdy se mu na její refrén nepodařilo zapomenout.

Zůstane jen jistota,
že na konci je temnota,
v níž se budu bát
na řadu dveří zaklepat.

(Hm...)

~

Zpět na obsah

Kapitola 3: Z očí do očí

Několik dalších dní mělo pachuť zapomenutého snu. Budoucnost se vznášela ve vzduchu a chvěla se mezi osikovými listy jako paprsky slunce. Stejně hřejivá a stejně pomíjivá. Přicházel podzim a sluneční světlo pomalu odumíralo. Jen šero ve zmijozelské ložnici bylo pořád zelené.

Remus měl poměrně snadný život. Jediná činnost, kterou musel vyvíjet na hodinách, spočívala v předstírání, že něco neumí. Bylo to pohodlné, ale na druhou stranu ho tenhle nedostatek činnosti ubíjel. Občas se vypravil do knihovny a pokusil se zjistit něco o své neobvyklé situaci, ale častěji se jen tak ploužil po chodbách a ignoroval všechny a všechno.

Bohužel jeho snaha o neviditelnost se u spolužáků nesetkala s pochopením. Kupodivu nejvřelejší vztah k němu měl Lucius Mafoy, který se rozhodl, že prvák, který ho porazil, který ho už několikrát obdařil nelichotivými přídomky a který ještě navíc neskojíká blahem nad zařazením do Zmiozelu, je špatný prvák. Vzhledem k tomu, že z něj nemohl udělat mrtvého prváka, pokusil se mu alespoň trochu znepříjemnit život.

Luciovi šlo o prestiž, proto to muselo být veřejné představení. Vybral si večeři.

„Lupine,“ rozlehlo se ostře Velkou síní. Remus vzhlédl od jídla a spolu s ním i většina bradavických studentů.

„Lupine,“ v Mafoyově hlase se chvěl vztek, pohrdání, škodolibost a radost z prosazování vlastní moci. Blížil se k němu pomalými, arogantními kroky a výhružně si pohrával s hůlkou.

Remus přeběhl očima Velkou síň. Profesorský stůl byl prázdný. Měli jakousi poradu, studenty měl hlídat primus. Co z toho, když primusem byl Malfoy?

Za korunním princem Zmijozelu se vytvořil půlkruh jeho přívrženců. Pokud Rema neklamala paměť, stálo tam jádro budoucí smrtijedské elity.

„Lupine,“ napotřetí si Malfoy s jeho jménem skoro lascivně pohrál. Rema zamrazilo, když si uvědomil, jak strašně rád Lucius ubližuje. Ale něco v hlase vysokého blonďáka ho naštvalo. Usoudil, že čas spánku skončil.

„Malfoyi,“ postavil se a poměrně přátelsky se na Lucia usmál. Sirius kdysi prohlásil, že ho Remův úsměv dohání k šílenství, a na Malfoye to očividně platilo taky. I když jeho šílenství mělo poněkud jiný charakter.

„Ty mrňavej červe,“ zasyčel vztekle. Pak se ale opanoval a ukázal na své přívržence, „vidíš? Mohli by tě rozdrtit na prach, ale neudělají to. Zatím,“ další pohrdavý úsměv, „chci si tě vychutnat sám, červe.“

„Prosím, neříkej mi červe,“ požádal ho Remus.

„Prosíš, červe?“ ušklíbnul se Malfoy, „když tak hezky prosíš, tak ti dám šanci. Pokud mě teď poprosíš o odpuštění, o prominutí toho, že si taková bezvýznamná nula jako ty dovolila být na mě drzá,“ Malfoy se odmlčel. Věděl, že všichni ví, co mu vlastně Remus řekl. Teď se mu na tváři usadil ohavný úsměv, „poprosíš mě o odpuštění a budeš při tom klečet na kolenou. Potom máš jistou malou šanci, že se rozhodnu nepotrestat tě odpovídajícím způsobem.“

Osmnáctiletý Malfoy se tyčil nad jedenáctiletým Remem jako bůh pomsty. Všem v síni bylo jasné, kdo tenhle souboj vyhraje. Několika lidem možná bylo Rema i líto, ale nikdo nepochyboval, o tom, co udělá.

Remus pokorně sklopil oči: „Omlouvám se...“

„Nahlas a na kolena,“ vyštěkl Malfoy.

Remus trochu přidal na hlasitosti, ale druhý pokyn ignoroval.

„Omlouvám se, že jsem vás,“ zvedl oči a Malfoy ke své hrůze zjistil, že mrňavý červ se umí usmívat stejně ohavně jako on, „nazval peroxidovým idiotem, nafoukanou hnidou a imbecilní štěnicí. Omlouvám se a pokorně uznávám, že jeden každý z těchto výrazů ti lichotí, ty zasranej kreténe.“

Velká část velké síně se rozesmála, ale Remus neměl čas se rozhlížet. Malfoye se moc nebál, ale věděl, že jeho nohsledy už nezvládne. Bylo jich nejmíň deset.

„Imber edax,“ máchl Mafoy hůlkou.

Za stropu se snesl déšť malých vodních kapek, z nichž každá byla ozbrojena drobnými ledovými zoubky. Několik jich dopadlo na okolostojící studenty. Rychle roztávaly, ale i za těch pár sekund stihla každá bolestivě nahlodat kůži. Někdo začal pofňukávat.

Remus ovšem nečekal, až ho kousající sprška zasáhne.

„Aedificate tectum flameum.“ Z jeho hůlky vylétl ohnivý paprsek a kapky hlodavého deště se začaly rozpouštět na ohnivé střeše, která se nad celou síní rozložila jako deštník.

„Tak chlapec nám doma studoval,“ zvedl jeden koutek Malfoy, „uvidíme, jestli jsi studoval lépe než já - Zephyrus Hirsutus.“

Každopádně déle, pomyslel si Remus a uskočil stranou, protože na něj mířilo malé, ale nebezpečně ostnaté tornádo. Tohle bylo hnusné kouzlo, ale Lucius bohužel nevěděl, že v jiném možném světě honilo obdobné tornádo Rema dvě hodiny po poli, než přišel na to, že na něj stačí obyčejné „Evanesco.“

Remus se sice ocitl na podlaze, ale rychle toho využil.

„Virete Hederas!“

Pak už stačilo jen postavit se a sledovat, jak se podlaha pod Malfoyovýma nohama zazelenala a jak z ní bleskurychle začaly vyrážet drobné, ale čilé úponky. Za chvilku začal Lucius připomínat zanedbanou sochu obrostlou břečťanem. I když jen málokterá socha se divoce svíjí a vykřikuje při tom sprosté nadávky.

Remus se rozhlédl po Velké síni. Všichni se snažili tvářit, že se jich souboj absolutně netýká. Vzpomněl si, že někdo z Havraspáru razíval heslo „když se ve Zmijozelu perou, všichni ostatní se smějou.“

Malfoy se konečně vymotal z břečťanových větví a výhrůžně se na Rema podíval. Jeho osobní garda to pochopila jako signál k útoku.

Vrhli se na něj všichni najednou. Ještě že se pletli jeden druhému pod nohy.

Bratry Lestrageovy ještě zvládnul. Jedním okem si hlídal Bellatrix a druhým pozoroval Malfoye, který svoje vojáčky spokojeně dirigoval. Jenomže dvě oči nestačily. Bylo jich všude plno a on sotva stíhal vysílat kouzla. Na poslední chvíli vyklouzl Averymu a protáhl se do rohu místnosti. Nebylo příjemné být zahnán do kouta, ale takhle měl alespoň krytá záda.

Bellatrix kývla na Lestrageovy, kterým se konečně podařilo zvednout ze země. Trojité „Expeliarmus” Removi vytrhlo hůlku z ruky.

Crabbe s Goylem ho chytili za ruce a Malfoy se rozchechtal ďábelsky kýčovitým smíchem.

Remus na něj v záchvatu náhlé inspirace vyplázl jazyk.

Mafoyova tvář zkameněla a sáhl po hůlce. Pak ale maličko zavrtěl hlavou: „Ne, červe, neposkytnu ti tu čest být zraněn mými kouzly.“

Pitomče, bojíš se použít Cruciatus, ušklíbl se Remus v duchu, nejspíš mě budeš muset pěkně postaru zmlátit. Nahlas to raději neřekl, pořád tu byla naděje, že Malfoye takové špinavé řešení nenapadne.

„Vy dva,“ kývl korunní princ na McNaira s Averym, „srovnejte ho.“

No jistě, Malfoye samozřejmě napadlo ještě špinavější řešení.

Lucius si přitáhl židli a spokojeně pozoroval představení.

Remus se snažil uhýbat alespoň některým ranám, ale Crabbe s Goylem tohle nedělali poprvé a byla to snad jediná věc, kterou dokonale ovládali. Zavřel oči a snažil se bolest ignorovat. Však ono se to zahojí.

Najednou uslyšel hlasité vyjeknutí. Škvíru mezi McNairem a Averym zahlédl, jak Mafoy padá ze židle. Zasáhlo ho ostnaté tornádo. Maličké, ale účinné. Tvářil se jako moučný červ v troubě.

Mezi budoucími Smrtijedy se cosi prosmeklo a někdo mu podal hůlku.

S cizí hůlkou toho moc nezvládnu, pomyslel si. Jenomže po prvním zaklínadle zjistil, že tahle hůlka není cizí. Byla Siriova. Až do jisté doby je podobnost jejich hůlek udivovala.

„Sublimo,“ vyhrkl a v mžiku vylétl ke stropu Velké síně. Malfoy pořád ležel na zemi, ale zrovna zvedal hůlku, aby se Jamesovi odvděčil za to nemilé překvapení. Sirius se už stihnul schoval pod stolem. Zmijozelská elita vytvořila velice zmatené a neakceschopné klubko.

Sublimační kouzlo nikdy nevydrželo dlouho, ale než dopadl na zem, stihl Remus ještě zmrazit Malfoye a vytrhnout Bellatrix svou hůlku.

Na zemi rozdal ještě pár „petrificus totalus,“ popadl Jamese, který nejevil chuť vzdát se možnosti ještě jednou si vyzkoušet nové kouzlo, vytáhl Siria zpod stolu a zavlekl je oba do nejbližší tajné chodby, na kterou si vzpomněl.

„Co jste to, proboha, vyváděli?“ vyjel na ně hlasem, který připomínal spíš jeho profesorskou verzi než jedenáctiletého kluka. I když někdy… Ale tahle vzpomínka se sem nehodila.

„Zachránili jsme ti krk,“ odvětil medovým hlasem James a masíroval si ruku, kterou stihlo trefit Malfoyovo kouzlo. Sirius se tvářil otráveně. Zřejmě proto, že nestihl zaklít svou sestřenici.

Remus se zhluboka nadechl a přinutil sám sebe myslet na to, že tihle dva ho neznají.

„Já vím. Jsem vám vděčný, ale asi si neuvědomujete, že Malfoy je nebezpečný.“

„Malej foy,“ ušklíbl se Sirius, „ten je nebezpečnej leda tak mý druhý nejblbější sestřence. To jsme se měli koukat, jak se tě ty jeho gorily snažej zabít?“

„Nesnaž se,“ ušklíbl se James, „tady pan strašně chytrej zmijozelskej by se obešel i bez naší pomoci.“

„Už jsem řekl, že děkuju,“ usadil ho Remus, kterého nesnesitelně popuzovalo, že se k němu jeho přátelé chovají jako k cizímu.

„Ale ty kouzla byly výborný,“ zašklebil se Sirius, „ten déšť jsme nestihli, ale tornádo je super,“ pochvaloval si, „mně by se taky povedlo, ale James vyhrál.“

„Cože?“ vykulil oči Remus. Vzápětí si spočítal, co asi udělali, „vy jste si střihli o to, kdo zaútočí na Malfoye?“

„Jasně,“ Sirius očividně nechápal, čemu se Remus diví. Remus taky nechápal, proč ho to vlastně překvapuje. Kdysi hráli celou noc šachy o to, kdo promění Snapeovy boty v potápěčské ploutve.

„Na to jsem asi už moc starej,“ ujelo mu. Začínal mít problémy se sebekontrolou. Příšerně ho bolela hlava.

Sirius svraštil čelo a pátravě se na něj zadíval.

„Seš divnej zmijozelskej,“ zakroutil hlavou, „divně divnej.“

Remus se díval do jeho očí. Vlastně je naposledy viděl před pár týdny. Tehdy byly úplně jiné. Ale něco tam zůstalo. Někde hluboko v Siriově pohledu se ukrývala malá skleněná kulička, obsahující uhlíky, které se v jiném možném světě proměnily v lesní požár. Zatočila se mu hlava. Okolo něj zavířilo osikové listí a on se propadl do snu. Siriovy oči zestárly snad o tisíc let.

Horká letní noc. Začátek července. Seděli u zahradního stolku na dvorku Remova otřískaného domku. Remus už věděl o Voldemortově návratu a o tom, že Brumbál svolává starý Řád. Teď jen seděli a dívali se jeden druhému do očí. Čekali, kdo první načne věčnou otázku. Samozřejmě to neudělal ani jeden z nich. Na stole hořela svíčka a bojovala s podvečerním vánkem.

„Minule jsme si moc nepopovídali,“ nadhodil Sirius.

„Dlužím ti omluvu,“ sklopil oči Remus.

„Tušil jsem, že řekneš nějakou takovouhle pitomost.“

„Pitomost?“ Removi v hlase rezonovala lítost smíšená se vztekem. Zvedl hlavu a zadíval se na obzor lemovaný tmavomodrou oblohou, „nech toho. Zavinil jsem Petrův útěk, Voldemortův návrat a celou novou válku. Spustil jsem to já.“

Zmlknul a vstal. Plamínek svíčky se rozkomíhal a pak s prsknutím zhasnul.

„Moony...“

„Nech mě,“ mávl Remus rukou, „stejně chceš jenom říct něco, čemu sám nevěříš. Jdi spát. Beztak vypadáš jak oživlá mrtvola.“

Stálo mezi nimi více než čtrnáct let.

Za domkem rostlo několik stromů. Osik. Stále se mezi nimi proháněl vítr a vzduch okolo jemně vibroval. Remus se opřel o kmen stromu. Celý rok se snažil doufat, že Petra někdo chytí. Že jeho vina bude menší. Zjištění, že Sirius je nevinný, bylo jako zázrak. Nebylo moudré chtít další. Remus to zkusil. Jenomže už neměl nárok. Schoval hlavu do dlaní a pokusil se utopit ve výčitkách svědomí.

Někdo ho vzal za ruce a jemně mu je odstranil z obličeje.

„Moony.“

„Nech mě, prosím,“ zašeptal Remus a uhnul pohledem. Neměl v očích slzy, jenom vítr.

„Podívej se na mě,“ přikázal mu Sirius hlasem s vůní vilínu. Nedalo se neposlechnout. Remus pootočil oči a čekal, jakou útěchu si Sirius vymyslí.

„Zabil jsem Jamese a Lily, stalo se to a je to i moje vina. Nikdy na to nezapomenu. Ale musím s tím žít.“

Neznělo to jako utěšování. Spíš jako pravda. Remus maličko zavrtěl hlavou.

„Jenomže ty jsi za svou chybu zaplatil a teď platíš i za tu mojí.“

„Moony,“ Sirius se pousmál a pohladil ho po tváři, „copak tys za moje chyby neplatil?“

„Nikdy jsi neudělal nic, co bych ti vyčítal.“

„Ale bylo ti mizerně, viď? Celých těch čtrnáct let. A byl jsi sám.“

Sirius zajel prsty do Remových vlasů.

Remus znovu přivřel oči. Tentokrát to znamenalo, že souhlasí.

Stáli tam v horké letní noci a vítr odnesl celých těch čtrnáct let.

První polibek nechtěl zaplašit kouzlo.

Druhý chtěl zapálit oheň.

Třetí byl jako sen.

Pak se prsty rozeběhly po kůži jako ještěrky. Na okamžik ucítili chlad, ale netrval dlouho.

Když se Remus ráno probudil, díval se do očí plných ohně.

O více než rok později a o spoustu let dřív se Remus probral na ošetřovně. Rozhlédl se okolo sebe a zase narazil na Siriovy oči. Bylo jim jedenáct a nemohly chápat nic z toho, co se dělo v osikovém háji.

„Přežils Malfoyovy gorily,“ kývnul na něj povzbudivě Sirius, „bude mít strašněj vztek.“

„Máš z toho radost, co?“ Remus se zkusil taky usmát, ale pořád ho bolela hlavu.

„Jasně, že jo, Lupine,“ zakýval Sirus vehementně hlavou.

Lupine... tady asi Moony nikdy existovat nebude.

Přesto se Remus zkusil znovu usmát: „Díky za pomoc.“

„Není zač, byla to sranda.“

Remus se nemohl odtrhnout od jedenáctiletých očí. Připadal si trochu jako blázen.

„Jsi vážně divnej,“ zamyslel se Sirius a najednou měl podivně dospělý výraz, „máš v očích na svůj věk moc vrstev skla. Jako by ses pokoušel nevidět strašně moc věcí najednou.“

Remus oči raději zavřel a pokoušel se nevidět, jak velkou má Sirius pravdu.

„Asi jsem magor,“ rozesmál se jedenáctiletý kluk, „hele, ale James ti vzkazuje, že sice zásadně nepomáhá zmijozelákům, ale máš si říct, kdyby s Malfoyem byly další problémy.“

„Velkorysá nabídka,“ Remus nechtěl, aby to znělo škodolibě, ale Jamesova sebejistota byla zábavná.

„Taky myslim,“ ušklíbl se Sirius, „ale třeba budeš náš špion na nepřátelskym území.“

Remus se tomu zasmál.

„Jasně, všechno, co chceš vědět o Bellatrix, a možná i pár věci, který vědět nechceš.“

„Tak to se mi líbí,“ zazubil se Sirius.

„Pane Blacku,“ přerušila je madam Pomfreyová, která se každopádně nezměnila, „už je čas jít. Potřebuje klid.“

Sirius pokrčil rameny, zamával na Rema a byl pryč.

„A vy spěte,“ rozkázala ošetřovatelka, „máte toho pro dnešek dost.“

Remus to zkusil. Jenomže mu to strašlivě kazilo pomyšlení na to, že by vážně mohl být špionem na nepřátelském území. Nechtěl na to myslet. Pokoušel se znovu vyvolat vzpomínku na osikový háj. Ale měl v hlavě jen mlhu a myšlenky ostré jako led.

~

Zpět na obsah

Kapitola 4: Pištěc z bran západu

Druhý den z rána byl Remus zase jako rybička. Souboj s Malfoyem mu rozhodně zvedl náladu a to, že se ho James a Sirius zastali, bylo taky fajn. Možná se nakonec věci přece jen změní k lepšímu. Nechal si od madame Pomfreyové přinést snídani do postele, ale potom už protestoval, že chce jít na hodinu.

„Měl bys ještě odpočívat,“ vrtěla nesouhlasně hlavou, ale očividně byla ráda, že se tak rychle vzpamatoval.

Remus na ni ale jen vesele zamrkal.

„Jsem už v pořádku. A odpočívat můžu stejně dobře tady jako na dějinách.“

Ošetřovatelka se neubránila úsměvu. Binns očividně učil už hodně dlouho.

„Tak jděte, ale mám vám vyřídit, že po obědě s vámi chce mluvit profesor Brumbál.“

Remus horlivě zakýval hlavou.

Hodina dějin magie byla výjimečně zajímavá. Ovšem s probíranou látkou to nemělo vůbec nic společného. Remus se posadil na své místo a pozoroval spolužáky. Dívali se na něj jaksi jinak. Trocha strachu, trocha úcty, trocha obdivu. Všichni věděli, co se stalo včera ve Velké síni. Všichni také věděli, že Malfoy je, navzdory svému laxnímu přístupu ke studiu, jedním z nejlepších žáků. A všichni věděli, že prvák Remus Lupin ho porazil. Nechtěli ho pozorovat, ale snad každému dříve nebo později zabrousily oči k Remově lavici. Líbilo se mu to. Tohle neznal. Jistě, pamatoval si na dobu, kdy byl kamarádem velkých školních hvězd, ale dnes byl za hvězdu on sám. Pravda, vyzařovalo z něj trochu temné světlo, ale i to bylo fascinující. Zvláštní, nikdy neměl dojem, že mu vadí být... v pozadí.

O přestávce potkal na chodbě Siria s Jamesem. Nově nabyté sebevědomí se rychle rozpadlo. Asi by byl ochotný vykašlat se na temnou svatozář a být znova jejich kamarád. Sirius mu celkem přátelsky zamával na pozdrav. James se tvářil trochu rezervovaně, ale i on na Rema lehce kývnul. Jako stín se za nimi táhnul Petr, ten se očividně k smrti bál. Pořád vypadal jako vydšená krysa. Nenávist se začínala měnit v opovržení.

Musel projít ještě několika chodbami, aby si všimnul, že i jemu se v patách táhne stín. Trochu přidal do kroku, zašel za roh a počkal si, až do něj Severus narazí. Snape se zatvářil patřičně vyděšeně, ale bylo třeba připsat mu k dobru, že narozdíl od Petra postrádá úlisný výraz.

„Omlouvám se,“ zajel si nervózně rukou do mastných vlasů, ale do hlasu se mu vloudil přidrzlý tón.

„Moje vina,“ přiznal Remus, „zastavil jsem se tu dost blbě.“

„Zastavil ses schválně,“ poznamenal Severus a Remus zauvažoval, jak to, že si tenkrát nevšiml, že Severus není úplný hňup.

„Capkáš tu za mnou už od dějin.“

Severovi se několikrát za sebou změnil obličej. Napřed byl zmatený, pak vykoukla kapka strachu, na chviličku se mu ve tváři zachvěla dokonce i omluva, ale pak nasadil zcela nicneříkající masku.

„Neznám slovo capkat,“ ušklíbl se.

„Kup si slovník, co chceš?“

„Jak by řekl můj otec, zdáš se být vhodnou známostí,“ tentokrát byl Snapeův úšklebek zajímavější. Rema skoro zamrazilo, když si vzpomněl, že v jiném možném světě se Severus obdobným způsobem ploužil za Malfoyem.

„Vyřiď otci, že děkuju,“ procedil mezi zuby, „ale asi by se ve mně zklamal.“

„Odrovnals Malfoye,“ vyhrkl Snape a skoro se zdálo, že mu svítí oči.

„No jo,“ usmál se Remus, „ale pak jsem si to odnes.“

„Ale vyhrál jsi,“ teď už Severovi svítily oči doopravdy, „kde ses naučil ty kouzla?“

„Hm,“ zauvažoval Remus, „tak nějak za pochodu.“

„Jsi dobrej,“ Severus pokrčil rameny, jako by ani nechtěl tuhle větu říct. Remus zažil jeden z opravdu velkých šoků svého života, když si uvědomil, že mu Severus začíná být maličko sympatický. Pořád to byl ten shrbený, nosatý a vybledlý usmrkanec, ale Removi byl tenhle smrkáč milejší než rádoby kamarád Péťa.

„Dík,“ usmál se, „ale už musíme na hodinu.“

„Ještě něco,“ Severus se ostražitě rozhlédl po chodbě a ztišil hlas, „Malfoy ti přísahal pomstu. Říkal, že tě dostane na lopatky.“

„Podle tebe bych měl mít strach?“ zvedl Remus pobaveně obočí.

„Jo, to bys měl,“ přikývnul zcela vážně Severus.

~

Remus strach neměl. Nebo alespoň ne z Malfoye. Po obědě stál před profesorem Brumbálem a bál se docela dost.

Starý čaroděj byl trochu mladší, než si ho Remus pamatoval, ale jinak se moc nezměnil. Pořád vypadal, jako že ví úplně o všem, a v devíti z deseti případů to byla i pravda. Teď seděl za svým stolem a tvářil se zamyšleně.

„Chtěl jste mě vidět, pane profesore?“

„Ano, pane Lupine,“ přikývl Brumbál, „jste zvláštní student. Již vaše přirozenost je trochu... řekněme nepřirozená. Navíc jsem slyšel, že se včera ve Velké síni děly neobvyklé věci.“

Brumbál se nepřítomně probíral svými vousy, sem tam z nich vytáhl nějakou zapadlou rybí kůstku od oběda a očividně čekal odpověď na otázku.

Remus ze zkušenosti věděl, že Brumbál vydrží čekat třeba věčně.

„Menší neshoda s Malfoyem, pane profesore.“

„Pokud vím, tak jste pana Malfoye, který je mimochodem v útočných a obraných kouzlech velice zdatný, takřka doslova srazil na kolena.“

„Zasloužil si to,“ bránil se Remus.

„Jistě, slyšel jsem i pokračování příběhu a pan Malfoy byl odpovídajícím způsobem potrestán. Ale mne zajímá něco jiného.“
Zase to tázavé ticho. Remus chvilku stál a přešlapoval z jedné nohy na druhou. Tiše pozoroval svoje tenisky. Zítra se mi přetrhne tkanička, vzpomněl si. Po několika minutách se odhodlal k odpovědi.

„Chcete vědět, jak je možné, že prvák, který zná jen pár kouzel, porazil studenta sedmého ročníku?“

Brumbál s úsměvem přikývl.

„Já nevím,“ vydechl Remus, „byl jsem hodně sám a dost jsem se učil,“ skoro pravda, „asi toho umím víc, než jsem si myslel.“
Brumbál zavrtěl hlavou: „Pane Lupine, nesnažte se mi namluvit, že jste se doma, bez jakéhokoli cvičení a úplně sám, naučil kouzlo, které je běžně součástí bystrozorského výcviku.“

Remus se maličko ušklíbnul. Pokud si dobře vzpomínal, ohnivá střecha se učila v šesťáku. Břečťan se naučil krátce po zkouškách od Siria. Taky pěkná vzpomínka. Teď na ni ale nebyl čas.

„Řeknete mi k tomu něco?“

Remus jenom pokrčil rameny: „Asi ne, pane profesore.“

Byla to zajímavá strategie, ještě zajímavější ale bylo, že na Brumbála doopravdy fungovala

„Jak myslíte,“ kývnul, „ale mám pro vás jednu radu, nejste obyčejný student, pane Lupine, chtěl bych, abyste byl, ale skrývá se ve vás potenciál, který vás v krajním případě může i zničit. Dejte si pozor,“ na zlomek vteřiny se zadíval na horní zásuvku svého stolu a položil na ni ruku, „existují kouzla, která přestanou fungovat, když jim porozumíte. Stejně jako lidé si žárlivě střeží svá tajemství,“ usmál se na Rema a sundal ruku za šuplíku, „nebudu vás vyslýchat. Jen si prosím pamatujte, že budu vždy připraven vám naslouchat.“

„Děkuji,“ řekl Remus, „vážím si vašich rad.“

Ale nikdy se podle nich neřídím, pomyslel si na schodech.

~

Deprese zmizela jako mávnutím kouzelného proutku. Removi se vrátila jeho dřívější činorodost a začal přemýšlet o tom, co se to vlastně stalo, když napsal verše na sklo. Očividně vytvořil mocné zaklínadlo. Ale jak fungovalo? Mohl se vrátit zpátky? Mohl přebudovat osud? Mělo tohle všechno nějaký důvod? Bylo to jako vznášet se v povětří. Potřeboval pevný bod, kterého by se mohl zachytit. Potřeboval odpovědi a potřeboval vědět, na co se má vlastně zeptat.

Knihovna zklamala. Proseděl v ní skoro dva týdny, ale nic užitečného nenašel. I když svým způsobem tam zjistil, že minimálně jeden detail přece jen změnil. Podezřele často potkával Jamese, Siria a Petra, kteří v minulém možném světě v prváku do knihovny nepáchli snad ani jednou.

Bylo to zvláštní. Byli tak stejní, a přesto jiní. Tehdy se jich bál. Ne moc, ale pořád se ho jako klíště držel strach, že jednoho dne zjistí, co je zač. Děsil se záblesků inteligence v Siriových očích i Jamesových kombinačních schopností. Tenkrát se bál i Petrova strachu.

„Někdy bych raději ani nebyl čaroděj, no řekněte mi, vám nevadí vědět, co všechno vás může sežrat?“

Tehdy zrovna brali úvod do kategorií nebezpečnosti fantastických zvířat. Vlkodlak byl oblíbený příklad. Péťu pak každou noc strašily noční můry. Kluci se mu ze začátku smáli, ale pak zcela vážně slíbili, že odrovnají každé monstrum, které by se k němu přiblížilo. Teprve teď dokázal Remus patřičně ocenit absurditu té situace.

Pro Petra mu už nezbyl žádný soucit. Věděl, že ten kluk je schopný leknout se každého stínu. Jenomže dnes neviděl vystrašeného prvňáka, kterého je třeba rozveselit, ale pokrytce, kterého je třeba ostražitě pozorovat. Měl pocit, že Petr všechen ten strach jen hraje.

James se taky změnil. Tenkrát všechno okolo sebe pozoroval s neutuchající fascinací, ale dnes Remus skoro cítil, jak za těma široce rozevřenýma očima pracuje nebezpečně ostrá mysl se schopností pamatovat si každou blbost. Jistě, i tenkrát věděl, že James je chytrý. Teď ale věděl i to, jak tu inteligenci dokáže využít.

Sirius byl nejhorší. Za každým jeho pohybem se táhlo neuvěřitelné množství vrstev vzpomínek. Skoro se to nedalo vydržet. Jako by se na jedenáctiletého kluka nalepila každá vteřina z jeho možné budoucnosti. Tisíce budoucích podob ho zakrývaly jako nadýchaná peřina. Remus si původně myslel, že dokáže odhadnout každý jeho krok, ale zjistil, že existuje příliš mnoho možností. Sirius býval odjakživa nevypočitatelný. Když jste ho znali déle, ještě se to zhoršilo.

Vždy se okolo něj potloukali. James šilhal do rozevřených knih, Sirius ho tázavě pozoroval a Petr se raději držel v uctivé vzdálenosti. Tohle musel být Jamesův plán. Něco ve smyslu: „Dobře, možná je na naší straně, ale než mu začnu věřit, musím si ho trochu proklepnout.“ Remus trpělivě odpovídal na jejich „nenápadné“ otázky, i když mu z nich nebylo dobře.

Po dvou týdnech hledání vzdal. Sice šlo o záležitost života a smrti a pravděpodobně taky hrál o svou nesmrtelnou duši, ale poslední dobou ho tyhle věci už zdaleka tak nevzrušovaly. Navíc měl podivný dojem, že snažit se zjistit něco o Královně vlků v bradavické knihovně je stejně marné, jako hledat podrobnosti o mozkomorech v knihovně mudlovské. Muselo existovat místo nebo člověk, který by mu toho řekl víc. Jenomže bylo zřejmě stejně vzdálené jako včerejší den.

„Nic není tak vzdálený jako včerejšek.“

Chvilku mu trvalo, než si vzpomněl, kdo to tenkrát řekl.

Tehdy přiletěla naléhavá sova od Petra. Klovala ostrým zobáčkem do okna tak dlouho, dokud neotevřel.

„Potřeboval bych s tebou mluvit. Petr.“ Nic víc, nic míň. Žádné vysvětlení, žádný důvod. Nebylo ani tak pozdě. Remus ale neměl na Péťovy věčné nářky náladu, a tak sovičce jen podstrčil papírek: „Nemůžu, ozvu se zítra.“ Pak ho to trochu mrzelo, šance, že by Petr měl opravdové problémy, byla sice malá, ale byla.

Druhý den dopoledne za ním zašel do práce.

„Omlouvám se, včera jsem vážně nemohl. Cos potřeboval?“

Péťa ale jen zavrtěl hlavou: „To už je dobrý.“

„Ale včera to znělo vážně.“

„Nic není tak vzdálený jako včerejšek.“

Zvláštní, nikdy potom si už na ten podivný večerní vzkaz nevzpomněl. Kdoví co se tenkrát vlastně stalo. Teď mu ale ta Petrova věta vězela v hlavě. Jako by se mu někdo pokoušel připomenout, že za všechno špatné, co se v tamtom světě stalo, může jen on sám.

Zatřásl hlavou, tenhle druh myšlení k ničemu nevedl. Přesto se u večeře díval na Petra trochu jinýma očima. Začínalo se to podobat pohledu jedenáctiletého kluka, který v jiném možném světě právě teď seděl na místě, které tady zelo prázdnotou.

Když šel večer spát, měl zvláštní pocit. Docela dobrý pocit. Skoro jako by včerejšek už nebyl tak strašně daleko. Podivně dobrou náladu mu nepokazila ani tradiční večerní Malfoyova sprška nadávek, i když vzhledem k jeho takřka trestuhodnému nedostatku vynalézavosti byly všechny k uzoufání nudné.

Usnul jen chviličku po té, co položil hlavu na polštář.

Hodiny zrovna začaly odbíjet půlnoc, když se probudil. Otevřel oči. Ležel na boku a díval se na zeď. Pozoroval kameny, po nichž se procházelo světlo zvolna dorůstajícího měsíce. Ve dne se zdály být hladké, ale teď je pokrývala pavučina stříbřitých rýh. Při každém úderu hodin se zeď neznatelně zachvěla. Byl to snad šestý nebo sedmý úder, při kterém si uvědomil, na co se dívá. Mapa. Plán Zapovězeného lesa s malým kroužkem těsně u západního okraje a s popiskem „Pištec z bran západu.“ S dvanáctým úderem hodin mapa zmizela. Zbyl jen obyčejný kámen s maličkými iniciálami, které tam musel kdysi dávno vyrýt někdo ze studentů.

~

Druhý den krátce po poledni se Remus vypravil do Zapovězeného lesa. Většina prváků sice stále žila v posvátné bázni z děsivých monster obývajících temné houštiny, ale Rema taková maličkost rozhodně nemohla rozházet. Šlo jen o to protáhnout se tam nepozorovaně a stejně nepozorovaně se i vrátit.

Zhruba tušil, kudy a jak dlouho má jít. Jenomže nikdo mu už neřekl, že se bude muset prodírat neprostupným houštím a že jednou spadne do jezírka plného žabince. Strašně nadával, ale vcelku to bylo docela zábavné.

Protáhl se jedním obzvlášť trnitým křoviskem a najednou byl na kraji lesa. Obzor lemovaly nízké hnědozelené kopce ozářené zapadajícím sluncem a přímo před ním stál podivný muž. Opíral se o jeřáb a upřeně Rema sledoval jasně žlutýma očima. Místo vlasů mu z hlavy vyrůstaly ohnivé prameny. Měl kulatou, hnědou tvář plnou vrásek a v ruce držel dlouhou píšťalu z bílého dřeva, zdobenou vypálenými ornamenty.

„Ty jsi pištec od západní brány?“ zeptal se vlkodlak.

„Ne,“ zavrtěl hlavou muž.

„Nevíš, kde bych ho našel?“

„Ne.“

„Měl by být tady,“ nevzdával se Remus, přestože si připadal jako pitomec.

„To ti řekli špatně,“ pokrčil muž rameny.

„A nevíš alespoň, kde je západní brána?“ pokusil se Remus s výrazem člověka, který tuší, že les nemívá brány.

Muž se dlouze zamyslel. Pak se na Rema usmál.

„A víš ty, jaký je rozdíl, mezi západní bránou a branami západu?“

„Nevím,“ zoufal si Remus, „ale určitě je hledám.“

Muž se zase usmál, laskavě a s nekonečnou trpělivostí. Maličko připomínal profesora Brumbála.

„Západní brána je na západě. Do bran západu každý den zapadá slunce. Možná hledáš spíš pištce z bran západu.“

Remus se nadechl, ale pak se vzdal a pokorně přikývl.

„Potom jsi ovšem na správném místě.“

Vlkodlak se rozhlédl okolo sebe. Slunce se sklánělo k obzoru a prosvěcovalo reznoucí jeřabinové listí. Svět měl zlatý odstín a věděl, že za chvíli usne. Uvědomil si, že stojí na rozhraní dne a noci. Také si uvědomil, že z hradu vyrazil v poledne a nemohl jít déle než dvě tři hodiny.

„Tohle jsou brány západu?“ zeptal se, i když už to asi bylo celkem zbytečné.

„A já tady každý večer hraju světu ukolébavku,“ kývnul muž.

Remus si uvědomil, že ve vzduchu se vznáší víc než jen zlatavé světlo. Třepotala se tu neuvěřitelně tichounká, ale uklidňující melodie. Zněla jako mléko s medem, které mu máma vařila, když nemohl spát. Najednou měl chuť zavřít oči a nechat všechno usnout. Vzpomínky a otázky. Příčiny a následky. Osud. Lásku.

To poslední slovo ho zarazilo. Ne lásku ne. Tu nemohl nechat spát. Jeho láska měla tendenci spát čtyři hodiny denně a po zbytek času vyvádět nějaké nepravosti.

Muž kývnul hlavou: „Splnil jsi první podmínku.“

„Podmínku?“ zazmatkoval Remus, „jakou podmínku?“

„To záleží na tom, co po mně chceš..“

„Potřebuji znát odpovědi.“

„Také jsem v tvém věku chtěl znát odpovědi,“ podotkl blahosklonně muž.

Remus jen obrátil oči v sloup. Tohle bylo na návratu do minulosti nejhorší. Vizáž jedenáctiletého chlapečka. Pak se ale na muže pozorně zadíval a něco si uvědomil. Tak to přece řekl Sirius, „Máš v očích příliš mnoho vrstev skla na svůj věk.“ Pištcovy oči byly strašně vzdálené.

„Splnil jsi druhou podmínku,“ zamrkal na něj muž a Remus si všiml, že sem tam se nějaká skleněná vrstva roztříští.

„Jaká je třetí podmínka?“ zeptal se s úsměvem.

„Právě jsi ji splnil. Teď se můžeš ptát.“

Remus se rozhodl, že tady nemá cenu čemukoli se divit.

„Bude to znít hloupě, ale nevím, jak položit otázku.“

„Takže nechceš znát odpovědi, ale správné otázky.“

Remus si promnul oči prsty.

„Já vlastně nechápu vůbec nic. Vím jen, že jsem znova tam, kde jsem už jednou byl, ale už to nejsem já. Jen nechápu, jak se to mohlo stát. Nevím, co se stane, ale přesto se toho bojím.“

Pištec chápavě přikývl: „Podal bys mi ruku?“

Remus ucukl. Neměl sebemenší chuť věřit na osud.

„Neboj se,“ uklidňoval ho Pištěc, „neřeknu ti, co se má stát. Uvidím jen to, co se stát může.“

Remus mu váhavě podal ruku. Někdy uvažoval, proč vlastně tolik touží po tom znát budoucnost.

Muž přejížděl jemnými prsty po jeho dlani.

„Vložil jsi celý svět do srdce jednoho jediného člověka. Proto tvůj svět zemřel spolu s ním,“ Removi se zatajil a dech a beze slova přikývl. Pištec pokračoval, „jsi čaroděj a vlkodlak. Ani jeden z vás nemohl v mrtvém světě doopravdy žít. Člověk v tobě zemřel a ty ses rozhodl vypustit vlka.“

Pištec se odmlčel, Remus ale pokračoval sám: „Královna vlků mi nabídla... druhou šanci. Možnost napravit své chyby. Věděl jsem, že to není správné rozhodnutí...“

„Nebylo to rozhodnutí,“ přerušil ho Pištec, „není možné vrátit se do mrtvého světa. Můžeš jen umřít spolu s ním, nebo stvořit nový. Tvé kouzlo vytvořilo nový svět a roztříštilo ten starý.“

Remus uhnul očima.

„Bylo v tom světě něco, čeho bys litoval?“

Remus se třikrát nadechl, třikrát chtěl něco říct. Byla tam práce, kterou stejně skoro nikdy neměl. Byl tam boj, který se obejde i bez něho. Byli tam lidé, přátelé. Většinou mrtví. Nakonec našel správnou odpověď.

„Byly tam vzpomínky na věci, které se tady možná vůbec nestanou. Na krásné věci.“

„Přesto jsi je opustil.“

„Možná mě příliš bolelo to, že jsou to jen vzpomínky.“

„Už ti někdo řekl, že nemůžeš dvakrát vstoupit do stejné řeky?“

Remus se ušklíbl. To už taky pochopil.

„Jen chci vědět, jestli můžu změnit vlastní budoucnost.“

„Jistě že můžeš změnit budoucnost. Jediné, s čím se nedá nic dělat, je minulost.“

„Ale moje minulost je v budoucnosti.“

Pištec se znova trpělivě usmál a pak ukázal na slunce zapadající mezi listy jeřábu.

„Podívej se okolo sebe. Stojíš v branách západu. Tady věčně zapadá slunce, věčně končí den. Na druhé straně dne jsou brány východu, kde slunce věčně vychází a den věčně začíná. Vy lidé žijete mezi tím a svůj čas si nosíte s sebou. Já žiju tady a stojím tak trochu vedle. Královna vlků žije na svém kopci a také stojí jinde. Tebe prostě přesunula jako šachovou figurku z jedné šachovnice na druhou a na jiné políčko. Tvá minulost už existuje jen ve vzpomínkách a tvá budoucnost se ještě neodehrála. Lépe ti to už nevysvětlím.“

„Takže neexistuje osud?“

„Je nekonečné množství možných světů. V každém máš jen jeden možný osud. Jenomže ty jsi se dostal z jednoho světa do druhého.“

„Co mám tedy dělat?“

Pištec mu stiskl ruku.

„To samé, co dřív.“

„Ale to nejde,“ vytrhl se mu Remus, „já vím, co se stane. Mám povinnost to změnit.“

Pištec se usmál a zastínil si rukou oči.

„Opravdu?“ zvedl obočí a otočil se k zapadajícímu slunci, „já mám zase povinnost uložit slunce ke spánku. Jenomže, co myslíš, že by se stalo, kdybych to neudělal?“

„Viděl jsem umírat přátele, nechci to zažít znova,“ potřásl hlavou Remus a ze slunečních paprsků ho začaly pálit oči.

Pištec ho znova vzal za ruku a zadíval se mu do dlaně: „Možná už jejich smrt neuvidíš,“ řekl tentokrát bez úsměvu, „ale možná za to budeš muset draze zaplatit.“

„Samé možná.“

„Možná dnes večer zapadne slunce,“ pokrčil rameny Pištec, „skutečně chceš vědět, co se stane?“

„Možná ne.“ Remus se vzdal. Budoucnost byla příliš spletitá. Nemá cenu trápit se koncem příběhu, který ještě neskončil.

Pištec se zachmuřil. Na okamžik se zdálo, že se kopce zatáhly bouřkovými mraky. Pak se ale znova usmál.

„Nejsi jako ten před tebou,“ natáhl se ke stromu a utrhl jednu jeřabinu, „tohle si vezmi,“ podal ji Removi, „až ti bude nejhůř, tak si na tebe vzpomenu.“

„Nejhůř už mi bylo,“ povzdechl si Remus, ale jeřabinu si vzal.

Pištec na něj přátelsky kývl a začal hrát. Jeho melodie teď Removi nejen připomněla mléko s medem, ale dokonce na něj i stejně zapůsobila. Pomalu se mu začaly zavírat oči. Teď už to bylo v pořádku. Pro dnešek mohl den skončit.

~

Zpět na obsah

Kapitola 5: Začátek konce

Ani netušil, jak se dostal z lesa zpátky do hradu. Měkký západ slunce se proměnil v tradiční pošmourný podzim.  Někde na okraji lesa zapomněl všechny otázky. Zbyla mu jenom jeřabina, kterou schoval do kapsy. Doma ji jednoduchým kouzlem vysušil, navlékl na šňůrku a pověsil si ji na krk.

Jako by se věci začaly zlepšovat. Vyrazil na večeři a po cestě narazil na Jamese se Siriem. Očividně získal stopové množství jejich důvěry, protože ho požádali, aby pro ně ukradl Bellatrixin deník. Jednou už daný sešit v ruce držel a věděl, že její šifru rozkódovat nezvládnou, ale přesto souhlasil. Koneckonců, tentokrát to možná rozluští.

Spát šel pozdě, ale s dobrou náladou. Pod polštářem měl Bellin deník a spokojeně usrkával víno, které ještě před nedávnem dělalo společnost koženému sešitu.

Byl to vážně dobrý pocit. Těšil se, že od zítřka začne stavět ten „nový svět.“ Kousek po kousku získá to, co už jednou měl, a tentokrát si to nedá vzít. Nenechá tátu odejít a postará se, aby máma neumřela. Nedovolí Petrovi zradit a James s Lily budou v pořádku. Přijde na způsob jak zlikvidovat Voldemorta a Sirius přežije. Prostě báječný nový svět.

Asi se trošku opil. Jinak by určitě nebyl tak strašně naivní.

Přesto však ležel na posteli a lákavé představy opíjely víc než víno. Kapku po kapce polykal naději a nevšímal si její nahořklé příchuti. Kapku po kapce, krůček po krůčku se s ním nebesa nad postelí začala točit. Bylo to docela zábavné, ale bohužel poznával příznaky. S velkou pečlivostí odložil láhev pod postel, otevřel oči a pokusil se usnout navzdory tomu, že se okolo jeho hlavy nebezpečnou rychlostí otáčel vesmír.

Upadl přesně do toho druhu bezesného spánku, který potřeboval.  Jenomže pak se probudil, vyrazil se napít a začaly se mu zdát sny.

Nejdřív to byl jen beztvarý chuchvalec obrazů a slov, ale nakonec každý úlomek paměti zakotvil na svém místě.

Stál před černou věží bičovanou větrem. Ve vzduchu poletovala vodní tříšť a sluneční paprsky vytvářely na černé bráně duhová kolečka. Vypadalo to nesmírně nepatřičně. Remus stál přede dveřmi několik dlouhých minut. Nikdy neměl moc peněz, ale kupodivu stačily na to, aby se sem dostal. Půjčil si, od koho mohl, a vzápětí podplatil nejmíň dvacet úředníků ministerstva kouzel. Do Azkabanu směli jen příbuzní vězňů, a i ti tam zavítali jen málokdy. Úředníci z něj byli tak zmatení, že většinu peněz musel vynaložit na zastavení jejich hloupých otázek. Pravděpodobně měl použít Brumbálův vliv, ale jeho hloupých otázek by se asi úplatkem nebavil.

Ani nevěděl, proč se sem vlastně tak usilovně snažil dostat. Ne, že by tu nebylo hezky. Navzdory její temné pověsti, se na azkabanské skále dokázalo uchytit několik kytek, které teď na jaře začínaly rozkvétat. Vítr se trochu utišil a slunce příjemně hřálo. Z malých, zamřížovaných oken sálal chlad podobný dechu ledového netvora sídlícího v nitru země.

Ještě chvilku tam postál a hrál si s duhou. Nechal ji klouzat po hřbetě ruky a překvapilo ho zjištění, že jeho jizvy vypadají v barevném osvětlení docela dobře. Byl podivně klidný a snažil se přesvědčit sám sebe, že se těší na svou pomstu. Kdysi dávno ho naučili přilepovat na emoce nálepky. Láska byla bílá nálepka (trošku do růžova) a nenávist černá. Podle normy by teď měl cítit jednu nebo druhou, ale jeho srdce očividně kašlalo na pravidla. I když možná oba dva pojmy jen radikálně změnily svůj význam. Každopádně došly nálepky.

Zhluboka se nadechl a zazvonil na zvonec visící vedle brány.

Sirius se choulil v koutě cely, a když k němu Remus přistoupil, přitiskl se ještě blíž ke zdi.

„Jak se máš?“ zeptal se vlkodlak a doufal, že to znělo dostatečně nenávistně.

Sirius pomalu otevřel oči.

„Takže teď zase ty?“ povzdechl si unaveně.

Remus se zadíval do jeho očí, do kalu a špíny, která zastírala cokoli, co v nich kdysi bylo. Kdysi. Na kdysi měl šťastné vzpomínky, o to víc teď bolely. Pomsta a zadostiučinění přestaly být důležité. Myslel si, že láska se změnila v nenávist, ale obě dvě byly jen odrazem na vodní hladině. Teď by dal cokoli jen za to, aby mohl omýt ty oči.

„Vím, co jsem udělal,“ zašeptal Sirius, „zabil jsem je. Je to moje vina, jen moje vina. Já je zabil, moje vina...“

Opakoval to pořád dál a dál. Pořád. Seděl tam jako socha. Šeptal a jeho slova pomalu přestávala dávat smysl. Jako socha chycená v časové smyčce. Neustále svíral a rozevíral prsty. Stále. Jako metronom.

Nemělo smysl analyzovat emoce, nemělo smysl na cokoli se ptát. Nemělo smysl nenávidět a nejspíš ani milovat. Musel jen zastavit ten pohyb. Třeba jen na pár minut.

Nechal Siria namísto prázdného vzduchu sevřít své prsty.

Sirius se rozvzlykal a přitiskl se k jeho ruce, jako by to byl poslední pevný bod ve vesmíru. Remus ho objal a pohladil po vlasech. Tohle si nezasloužil nikdo. Za nic.

Zmateně šeptaná slova začínala dávat smysl.

„Ublížil jsem ti. Nechtěl jsem. Tobě ne. Nikdy jsem nechtěl. Nikdy.“

Sirius se odtáhl a jeho široce rozevřené oči ožily.

Remus odvrátil hlavu. Pokusil se vzpomenout si na normovaný vzhled černé nálepky.  Ruce se znova začaly svírat a otevírat.

„Neudělal jsem to. Nezradil jsem je.“

Oči široce otevřené. Dvoje oči.

„Nezradil. Ne.“
Ruce se svíraly a rozevíraly,

„Já ne, to Petr.“

V Removi něco prasklo. Obě nálepky se smotaly do beztvaré kuličky a zbyl jen vztek.

„Lžeš,“ křičel úplně nahlas, „zradil jsi nás všechny.“

„To já ne, to Petr.“

„Nemluv o něm.“

„Neudělal jsem to.“

„Udělal, udělal, udělal...“

Rema někdo poněkud nešetrně profackoval. Probudilo ho to, což byl zřejmě smysl útočníkova počínání. Po několika vteřinách zmateného pomrkávání Remus rozeznal Snapeovu tvář. Nic moc probuzení, ale byl rád, že někdo přerušil tuhle noční můru.

„Trochu jsi křičel,“ podotkl Severus.

„Omlouvám se,“ kývnul Remus a natáhl se pro sklenku vody. Ruce se mu třásly a v očích cítil proti své vůli slzy. Zdálo se mu, že pořád slyší ozvěnu slov pronesených v azkabanské cele.

„V pořádku,“ ušklíbl se Severus a jako obvykle výraz jeho tváře odporoval slovům, „mně na noční můry pomáhá Silencio.“

Remus si přitiskl ruku na čelo a po chvilce se mu povedlo přinutit mozek ke spolupráci.

„To je blbost,“ nadechl se a znova napil, „nanejvýš tě nebude slyšet.“

„A o to jde, ne?“

Removi se podařilo zaostřit na Severův obličej. Jindy by ho zřejmě jedenáctiletý chlapec, který se domnívá, že je v pořádku řešit noční můry ztišujícím zaklínadlem, zarazil. Teď ale jen zmateně zamumlal další omluvu.

„Můžu tě to kouzlo naučit,“ nabídl se Severus.

„Ne, dík,“ zavrtěl hlavou Remus, který nechtěl nic jiného, než být sám a párkrát praštit hlavou o zeď.

„Dobře,“ přikývl Severus a trochu uraženě zatáhl závěs.

Removi bylo hodně mizerně, ale přesto se za sebe zastyděl.

„Promiň, děkuju,“ oznámil závěsu.

„Nemáš za co,“ ozval se z druhé strany uštěpačný hlásek.

„Tak si trhni nohou,“ zašeptal Remus do zdi.

Snažil se přesvědčit sám sebe, že tahle noční můra se nemusí nikdy odehrát, že tomu může zabránit. Jenomže alkoholová euforie se změnila v zoufalství a on nedokázal věřit ani jediné ze svých představ o krásném novém světě. Co když bude všechno jen horší?

Zvláštní, nikdy dřív se takhle strašně budoucnosti nebál.

Ležel na posteli a díval se do stěny. Záchvat paniky pomalu pomíjel. Teď už jen tupě pozoroval zeď. Žádná další mapa se objevila. Jen iniciály THR a změť rýh připomínajících psa.

Nakonec se mu povedlo usnout.

Probudil se s palčivou bolestí hlavy a s nejasnou vzpomínkou na podivný sen o chlapci, který bloudí lesem a volá vlka.

Bolest odčaroval jednoduchým  kouzlem a na sen okamžitě zapomněl. Místo toho se nadechl ostrého ranního vzduchu. Bylo ještě brzy. Vylezl z postele a bosky došel k oknu.  Venku právě vycházelo slunce. Pokoj se koupal v čerstvém světle. Kdesi, možná to byly brány východu, kokrhal kohout. Zdálo se, že bude krásný den. Zapovězený les hrál všemi barvami a jeho okraj zdobily rozmarně červené šípky.

Remus si vzpomněl na včerejšek a zajel rukou pod pyžamo. Jeřabina tam pořád byla. Visela na hedvábné šňůrce a čekala, až mu bude nejhůř. Raději ani nezkoušel myslet na to, kdy ta chvíle nastane. Tolikrát se domníval, že horší už to být nemůže. Když ho kousl vlkodlak, když umřela máma, když zemřeli James s Lily, když…

Zastavil proud když a připomněl si, že svou budoucnost nezná. Věci se budou dít jinak. Bude možná ještě hůř, ale třeba taky bude i lépe. 

Otevřel okno a posadil se na parapet. Chladný ranní vzduch byl tak osvěžující. Den začínal a povětří zvonilo možnostmi. Teď už to šlo - smát se nočnímu strachu i večerní naivitě. Zdálo se, že je schopný postihnout všechny zákonitosti, podle kterých se točí svět. Všechny ty předpovědi, náznaky, vědomosti a tušení se slévaly v jednu jedinou osvobozující myšlenku. Budoucnost ještě neexistuje a nikdo neví, co se stane. Nebyla to ani tak naděje, jako spíš výzva.

Zavřel okno a usoudil, že nejlepší bude vlézt si ještě na chvilku zpátky do postele. Spát se mu už nechtělo, a tak vytáhl Bellatrixin deník.  Její šifra byla kupodivu směšně jednoduchá. Zejména, když jste znali to správné kouzlo.

Písmena se poslušně přestavěla do smysluplných řádků. Remus se chvíli nazdařbůh probíral stránkami. Bellatrix očividně nepatřila mezi dívky, které si zdobí deníček růžovými jednorožci a rozkošnými květinovými elfíky. Vyžívala se spíš v černých růžích, hřbitovních motivech a morbidních poznámkách. Kupodivu to ani moc nepřeháněla, alespoň zatím.

Tenkrát i teď ho chtěli ukrást kvůli zápisu z minulého víkendu.

26.9.1971

Bohužel jsem večer nestihla doplnit deník. Rodinná porada se protáhla. Schopnost mého příbuzenstva řešit donekonečna každou pitomost mne asi nikdy nepřestane udivovat. Stejně bylo každému dávno jasné, že S bude dělat problémy a nikdo mu v tom nedokáže zabránit. Teta by už mohla vědět, že S má stejně tvrdou hlavu jako ona.

Skutečně mi není jasné, proč si celá rodina myslí, že zrovna já bych měla na to štěně dávat pozor. Sice vím o pár věcech, které by ho mohly trošku „umravnit,“ ale ani jedna z nich mi neprojde. Pokusila jsem se tetičce naznačit, že bych potřebovala trochu praxe v kletbách z Knihy tisíce a jedné bolesti, ale prý si mám pořídit pokusného mudlu. Mateřská láska je divná věc, já bych S utopila hned po narození. Budu na něj muset sem tam alespoň trochu zaječet, abych ukázala snahu.

Kupodivu se mi vážně podařilo zjistit něco o RL. Jeho otec je mudla. LM bude zuřit. Skoro ho porazil poloviční šmejd. Ale musím uznat, že tohle štěně má na rozdíl od S styl. Budu muset LM domluvit, takový talent je třeba pěstovat.

Remus se musel usmát. Ne, že by mu uznání od Bellatrix k něčemu bylo, ale přece jen potěšilo. Úsměv mu zmrznul na rtech, když si vzpomněl, co se z té dívky, která je zatím jen protivná, stane za pár let.

Nalistoval starší záznam.

13.8.1971

Návštěva u Goylů byla jako vždy neobyčejně povznášející.Začínám věřit na pátky třináctého. Aurélie opět perlila. Je úžasné, že člověk může přeslechnou devět desetin toho, co říká, a přesto mu neunikne nic podstatného. Tentokrát žvanila o benefičním koncertu společnosti na ochranu… vlastně nevím, co to chtějí chránit, myslím, že nějaké další ubohé trpící roztomilé tvorečky, každopádně se domnívala, že je to prestižní akce. Dokonce mám pocit, že očekávala, že jí budu závidět. Chudinka, očividně netuší, kolik práce mi dalo, než jsem vycvičila Artemis, aby si podobnými pozvánkami vystýlala hnízdo.

Tentokrát tam ovšem byla zábava. Antonius Flint se opil (jako vždy) a jal se vykřikovat cosi o Margaret Snapeové. Septimus se samozřejmě neudržel a proměnil ho v paviána (dokonce i Aurélie si myslí, že to byla změna k lepšímu). Docela by mě zajímalo, co se s bláznivou Markétou doopravdy stalo. Škoda, že umřela, v dobách své největší slávy by se nejspíš Flinta pokusila podpálit. Potom se na scéně objevila A. Moje drahá sestřička se prý Snapea laskavě ujala a uklidnila ho natolik, že proměnil Flinta zpátky. Po zbytek večera si hrála s malým Severem. Nebýt to ona, tak si snad začnu myslet, že se snaží starého pána ulovit. Konec konců Hadovka by za to stála, ta vila je nádherná. Ale patlat se kvůli ní s tím usmrkancem… Je mi záhadou, co tam vlastně A dělala. Obvykle se Babylónu vyhýbá širokým obloukem. Možná vážně shání ženicha…

Vedlejší postel zašustila. Remus s provinilým výrazem zaklapl deník. Zaplavila ho náhlá vlna výčitek svědomí. Doopravdy byli tak krutí? Vážně se tenkrát odvážili otlouct Severovi o hlavu drby, které kolovaly o jeho mrtvé matce?

Remus se zbavil nepříjemné myšlenky. Nebyl připravený na to vzpomenout si, kdo se tenkrát na Severa arogantně šklebil a oznámil mu: „No jo, celá bláznivá Markéta. Tvůj otec se vás měl zbavit obou. Jsi stejná zrůda jako ona.“ Namluvil sám sobě, že to není vzpomínka, jen scéna, kterou kdysi dávno viděl a která se nikdy nestala. Ne v tomhle světě.

Bellin deník zmizel zpátky pod postelí. Beztak se už ložnice začala pomalu probouzet.

~

Ve Velké síni se Removi podařilo nenápadně domluvit s Jamesem a určit místo tajné konspirační schůzky. Deník jim měl dát v polední pauze.

~

Venku byl krásný den. Slunce hřálo, ale nepálilo. Ptáci odlétali, ale pořád ještě zpívali. Odkudsi z jižních moří přilétal teplý vítr a čeřil jezerní hladinu.

Nikomu se nechtělo trčet uvnitř. Na trávě i na kamenech seděli studenti, svačili, cvičili kouzla, nebo si jen tak povídali. Zima byla daleko a zkoušky ještě dál. Sem tam se v povětří zatřpytilo zaklínadlo, ale častěji ve vzduchu cinkal smích. Dokonce i Lucius Malfoy vypadal mírumilovně. Každý si chtěl ještě užít teplého počasí. Vždyť to mohl být poslední pěkný den.

James, Sirius a Petr seděli pod velkým stromem poblíž vody. Péťa se očividně snažil dělat domácí úkol, ale jeho dva kamarádi mu to poměrně vytrvale kazili. Pokoušel se proměnit list v ubrousek, ale zatím se mu povedlo jen cosi, co sice připomínalo papírenský výrobek, ale musel by to být výrobek velice drahé designérské firmy, která si zakládá na tom, že její produkty dokonale simulují přírodu.

Najednou Sirius zbystřil a šťouchnul do Jamese. Nechali Petra jeho ubrouskům a vyrazili ke dveřím do hradu, kde stál Remus.

„Tak co? Máš?“ Jamesovým hlasem se pořád proplétal stín podezření.

„Jasně,“ usmál se Remus.

„Si třída,“ mnul si spokojeně ruce Sirius a oči mu svítily, „dovedeš si představit, jak teď Belle zatopíme?“ obrátil se na Jamese, který už listoval deníkem.

„Není úplně blbá,“ zamračil se James, „zašifrovala to.“

Remus sice chvilku měl dojem, že by se nemusel předvádět, ale zoufalému výrazu, který předvedl Sirius, se nedalo odolat. Přejel hůlkou po listech a zašeptal kouzlo. Písmena chvíli vířila po papíře, ale pak se z nich vytvořil smysluplný text.

„Ty seš normální génius,“ zavrtěl nevěřícně hlavou Sirius.

James jenom zaostřil pohled a očividně se mu v hlavě objevila další pochybnost. Už ji ale nestihl pořádně promyslet.

„Nech mě, néééééé, nech toho,“ pod stromem někdo ječel vysokým pisklavým hláskem.

Petr visel na větvi a ze země na něj hůlkou mířil Severus.

„Nech mě na pokoji,“ fňukal Petr. Snape se ale jen spokojeně pochechtával.

„Nech ho na pokoji,“ zopakoval Snapeovi poněkud důrazněji James.

„Začal si,“ bránil se Severus, který cítil, že mu za maličkou chviličku začne téct do bot.

„Nám je jedno, kdo si začal,“ usmál se na něj široce Sirius, „na našeho kamaráda si prostě nikdo dovolovat nebude a obzvlášť ne ty.“

Remus horečně přemýšlel, která že je teď vlastně ta správná strana. Budoucnost před ním ležela jak otevřená kniha. Bohužel však byla zašifrovaná výrazně lépe než Bellatrixin deník.

„Tak co, povíš nám ještě něco na svou obranu?“ posmíval se James a i Péťa na větvi se už tvářil spokojeněji.

Severus sklonil hůlku a došlo mu, že boty už má plné vody, ale nemínil se jen tak vzdát.

„Nebojím se vás,“ zalhal statečně.

„Ale to bys měl,“ poradil mu přátelsky Sirius a jednoduchým kouzlem podrazil Snapeovi nohy.

Severus dál statečně skrýval strach, protože nic jiného mu už nezbývalo. Nejméně polovina školy stála okolo a těšila se z veselé scénky. Ptáci zpívali a ve větvích stromu šuměl vítr. Každý si chtěl užít poslední pěkný den.

 „Odprosíš Péťu a necháme tě jít,“ nabídl mu James.

Černovlasému zmijozelskému umaštěnci se zatmělo před očima.

„Nebudu odprošovat takovou lůzu,“ vyštěkl dřív, než ho stačilo napadnout, jaké tahle věta bude mít následky.

„Lůzu?“ Sirius přimhouřil oči, „pokud vím, tak tvůj táta byl naprostej nýmand, než si vzal tvoji matku.“

„Nemluv o mojí mámě,“ tohle nebyla urážka, tohle byla prosba. Jenomže Sirius neměl náladu na vnímání jemných nuancí komunikace.

„Copak, ošklivé vzpomínky?“ posmíval se dál.

„Nemluv o ní,“ Severův obličej se zkřivil a pod maskou vyděšeného kluka začalo probleskovat děsivě dospělé zoufalství.

Sirius se ale jen arogantně zašklebil: „No jo, celá bláznivá Markéta. Tvůj otec se vás měl zbavit obou. Jsi stejná zrůda jako ona.“

Víc už Remus nevydržel. Tentokrát nehodlal mlčet.

„Co si myslíš, že jsi ty?“ usadil Siria, „maminčin mazánek z extra čistokrevný rodiny? Páni, až se to donese k tvojí matce bude sakra pyšná.“

„Moje matka je stará, hysterická mrcha.“

„A v čem se od ní lišíš?“

Teď se před očima zatmělo Siriovi. Máchl hůlkou. Vyštěkl kouzlo, aniž by věděl, co znamená, a vložil do něj všechen svůj vztek.

Poslední, co Remus zahlédl, byl výraz v Siriových očích. Rozuměl mu.  S jistotou, kterou je obvykle možno spojovat jen s náhlým osvícením, mu došlo, že se rozzářily nenávistí. Potom zablikaly a nenávist se změnila ve strach, šok a zhnusení nad sebou samým. Ale už bylo pozdě. Kouzlo už existovalo. Zasáhlo Removo čelo.

Ucítil jen těžko popsatelnou bolest. Nebylo to jako nůž, ani jako rozžhavené uhlí, byla to prostě jen bolest, strašně bolavá bolest. Bolest bez metafor. Rozprskla se mu v lebce.

Malý, věčně střízlivý kousek jeho mysli zaznamenal, že se zády opírá o strom.

Instinktivně si přitiskl ruce na obličej. Cítil, jak mu krvácejí oči. Jako by spadla opona z červeného sametu.

Tohle byla ta chvíle, kdy se měl z hlubin minulosti vynořit duch toho správného Siria a ztišit jeho utrpení. Jenomže nic se nestalo. Bolest se stupňovala a Removi začínalo docházet, že tohle je nejspíš smrt. Alespoň už bude klid. Tahle myšlenka ho uklidnila Bude mít konečně pokoj. Stačí jen chvilku počkat a pak už ho nebude bolet vůbec nic. S námahou sevřel víčka a vytlačil z očí krvavý chuchvalec. Čekal.

~

Stál před osikou, vysokou a ztepilou. Opadával z ní jeden list po druhém. Pomalu se snášely k zemi. Jeden, druhý. Bez zastávky. S každým dalším listem se bolest trochu utišila. Padaly a padaly. Pomalu, ale jistě. Pak už zbyl jen jeden. Snášel se k zemi. Remus natáhl ruku a chytil ho do dlaně. Automaticky stiskl prsty. Když je rozevřel, zjistil, že se mu do kůže vryl obrys listu.

This is the end
Beautiful friend
This is the end
My only friend, the end

Of our elaborate plans, the end
Of everything that stands, the end
No safety or surprise, the end
I'll never look into your eyes...again

(The Doors)

~

Zpět na obsah

Kapitola 6: 3+1 úhel pohledu

Remus ležel na posteli v koutě ošetřovny. Madam Pomfreyová ho pohodlně uložila, přikryla ho, vymyla mu oči plné krve, ale víc už pro něj udělat nemohla. Pořád dýchal, ale pohled na něj děsil i ji. Jeho tělo pokrývala spletitá mapa jizev. Ty už znala. Vlkodlaci měli tendenci takhle vypadat. Ale jeho obličej. Kdysi dávno četla povídku jednoho pološíleného mudlovského autora. Jmenovala se Maska červené smrti. Nikdy tu povídku nedočetla. Děsila ji už jen ta slova. Už toho zažila hodně, ale teprve teď na sebe maska červené smrti vzala jasnou podobu. Kůže ušitá z rubáše, rty vystřižené z hniloby. Všude sůl bez pláče, vlasy vyvrácené z polohy. A oči jako dvě křišťálové koule plné krvavé mlhy. Styděla se za to, ale bála se. Prvně ve svém životě se bála tváře vlastního pacienta.

Neuměla si ani představit kouzlo, které by tohle dokázalo. Když jí Lupina přinesli, zpronevěřila se všem svým zásadám a donutila mladého Blacka, aby se na něj podíval. Jediný z pohledných rysů jeho tváře se nepohnul, jako by si ani neuvědomoval, co udělal.

„Poppy?“ Brumbálův tichý hlas ji přinutil odvrátit pohled nedobrovolně fascinovaný hrůznou maskou.

„Nemůžu pro něj nic udělat,“ zašeptala, „nikdy… myslím, že jsem nikdy neviděla nic takového. Které kouzlo tohle dokáže?“ Bezmocně mu přejela po čele vlhkým obkladem.

Brumbál si povzdechl: „Kouzla jsou složitá, Poppy, někdy jsou jejich důsledky nevypočitatelné.“

„Musíte Blacka okamžitě vyhodit ze školy. Nemůžete učit někoho, kdo tohle dokáže už v jedenácti.“

„Ne,“ starý čaroděj unaveně zavrtěl hlavou, „nemyslím, že tušil, co dělá, nemyslím, že to chtěl, a také si nemyslím, že by to způsobil on.“

„Víte něco, co já ne? Podle mého názoru je taková krutost neomluvitelná.“
Brumbál se odmlčel. I v jeho tváři se zračila směs strachu a soucitu.

„Už jsem jednou viděl něco podobného,“ začal pomalu, „kdysi jsem vypomáhal v mudlovské nemocnici. Také to bylo dítě. Chlapec, možná i mladší než Lupin. Byl to čaroděj. Musel projít strašlivým magickým soubojem. Lékaři si s ním nevěděli rady. Pak se ale probral. Všichni se snažili zjistit, kdo mu to udělal. Také jsem se zeptal. Napřed nechtěl mluvit. Pokoušel jsem se i o nitrozpyt, ale dokázal se příliš dobře bránit. Nakonec mi ale odpověděl. Prý si to udělal sám. Říkal cosi o kouzlu, které se v něm odrazilo jako v zrcadle, něco o hranicích. Myslel jsem, že blouzní, ale asi jsem měl poslouchat. Myslím, že jsem se ho tenkrát prvně a naposledy bál. Víte, Poppy, nikdy jsem neviděl někoho s tak prázdnýma očima. Chtěl jsem ho nějak utěšit, ale tam, kde byl, se ho nic nemohlo dotknout....“

„On se uzdravil?“ přerušila ošetřovatelka pobledlého čaroděje, „kdo to byl? Třeba by nám mohl pomoci?“

„Nemohl, Poppy,“ zavrtěl Brumbál odmítavě hlavou, „věřte mi, že on ne.“

~

Sirius se ukryl v nepoužívané učebně, o které se říkalo, že tam kdysi vybuchl student. Měl pocit, že z legendy udělá realitu. Asi by bylo lepší, kdyby to šlo. Zmizet ze světa a zapomenout, že kdy vůbec existoval. Mohl madam Pomfreyové říct, že to nechtěl udělat, že za to nemůže, že se mu kouzlo vymklo z rukou. Jenomže to nešlo. Nemohl lhát. Pořád cítil, jak v něm zavibrovala nenávist a vytvořila kouzlo. Jako když praskne struna. Jako když se protrhne hráz. Chvíli si zkusil myslet, že se to nestalo. Jenomže nenávist se do něj vypálila stejně jako skvrna od slunce do sítnice. Čím víc před ní zavíral oči, tím jasnější byla. Remova tvář mu zářila ve vzpomínkách jako maják. To bylo to nehorší. Teď už se hnusil sám sobě, ale na jeden krátký okamžik, který nebylo možné vymazat, to bylo krásné. Od prvního okamžiku měl z Lupina divný pocit. Zvláštní tušení, že ho pozoruje někdo, kdo ho zná lépe, než se zná on sám. Vadilo mu to. Chtěl se ho zbavit.

Teď schovával ve tmě a polykal slzy.

„Sirie,“ ozvalo se potichu od dveří.

Jmenovaný sebou překvapeně trhnul. Čekal, že ho jeden z jeho kamarádů najde, ale nečekal, že to bude zrovna Petr.

„Co chceš?“ protivně na něj vyjel, protože nevěděl, co jiného říct.

„Jsi v pořádku?“

„Nejsem, Péťo,“ zavrtěl hlavou, „ty bys na mym místě byl?“

„Nikdy na tvym místě nebudu,“ zavrtěl hlavou Petr, „na takový kouzlo nemám. Nejsem tak dobrej jako ty.“

„Ty kreténe,“ vystartoval Sirius a vrazil Petrovi facku, „dobrej, sakra, copak to nechápeš?“ sesunul se zpátky na zem a kousnul se do rtu tak silně, že mu vytryskla krev, „dobrej bych byl, kdybych to dokázal zastavit,“ zašeptal, „takhle jsem jenom blbec, kterej někomu ublížil, aniž by věděl, co dělá.“

„Nechtěls to udělat,“ pokusil se ho uklidnit Petr.

„Sakra Péťo,“ ušklíbl se Sirius stylem, který se v jiném možném světě naučil až v Azkabanu, „jde jen o to, že jsem to udělal.“

~

Kouzlo se rozletělo do světa a jeho ozvěna zasáhla i věčně zachmuřeného muže spřádajícího své plány. Poznal, co se stalo. Ani on nebyl dost cynický na to, aby se usmál. I když možná, že se jen bál, že mu to rozbije jeho pečlivě vypracovanou budoucnost. Přejel si prsty po tváři. Už dávno se vyléčil ze všech zranění, ale i on si pamatoval na bolest, kterou způsobuje zaklínadlo odražené od hranic možných světů. Přemýšlel o tom, jestli i ten druhý pochopil, co všechno se změnilo. Na okamžik i on pocítil soucit. Rychle to přešlo. Kdyby se neodnaučil lítosti, musel by probrečet celé dny a noci sám nad sebou, a to se mu nechtělo. Měl lepší plány. Výrazně lepší plány. Přesto ale pozvedl sklenku s vínem a připil na zdraví člověka, o kterém věděl, že teď bloudí v mlžném labyrintu.

~

Venku se možná už rozednívalo a Remus bloudil podivným labyrintem beze stěn. Nebyl to spánek, ale nebylo to ani bdění. Před očima se mu objevovaly střípky vzpomínek, ale když se je pokusil zachytit, pořezaly mu ruce. Znova a znova se zarývaly do obrysu osikového listu. Mlha tiše šuměla. Rozechvívala ji směs zvuků, melodií a slov. Remus věděl, že slyší vše, co kdy v životě, třeba jen zpovzdálí, zaslechl, ale také pochopil, že není možné odlišit nepříjemný zvuk od příjemného, krásnou melodii od ošklivé a laskavé slovo od krutosti. Zkusil si zacpat uši, ale nepomohlo to. Vlhký vzduch se pořád chvěl a přinášel s sebou nové a nové disharmonické tóny.

Mlha okolo něj poletovala v hustých chuchvalcích a jiskřila úlomky vzpomínek. Měl chuť křičet a měl chuť do něčeho praštit. Jenomže nebylo do čeho. Jak uhodit mlhu? Potácel se dál a dál. Zoufale se snažil udržet myšlenky pohromadě. Někde musel být východ, konec, nebo alespoň střed. Někde musely být zdi a někde musela být podlaha. Jenomže pevný pod chyběl a on se zoufale vznášel v prostoru bez vodítek a bez pomoci. Nevěděl, kde je nahoře a kde dole. Sakra, i ta bolest se někam ztratila.

Slyšel hlasy. Všude okolo sebe.

„…musím oznámit, že vaše matka....“

„…konečně spáchat tu vraždu...“

„…přiznal, že je zabil…“

„…nic, teď už je to jedno...“

„…všechno se hroutí…“

„…moc vrstev skla…“

„…nikdy jsem ti nechtěl...“

„…mrcha…“

„…strach…“

„…považoval tě za krotkého vlkodlaka…“

„…neudělal…“

„…nezradil…“

„…zapomněl…“

„…taky zapomeneš…“

„…vyber si…“

„…cestu…“

„Tati?“

„... společně…“

„…není mrtvý…“

„…Moony…“

„…udělal…“

„…néééééé…“

Remus si  přitiskl dlaně na spánky a pokusil se zastavit hlasy. Každý pohyb mu trval nesnesitelně dlouho. Myšlenky se odmítaly pohybovat. Vzpomínky nešly zastavit. Vodopád pomíchaných příchutí. Hořká, sladká, zapomenutá, odporná, kyselá, nesnesitelná, nezapomenutelná. Jedna vedle druhé. Obklíčily ho a vrhaly se na něj jako krkavci na mršinu.

Schoulil se do klubíčka a přál si najít bezpečí. Alespoň jeden pevný bod. Alespoň něco. Cokoli.

Jeho končetiny se začaly samovolně přesouvat z jednoho místa na druhé, prsty se mu nadouvaly do obludných rozměrů a oči se oproti tomu takřka vytratily. Cítil, jak se mu kůže pomaličku napíná a praská. Nebolelo to, ale příjemné to taky nebylo.

Vzpomínky do něj bodaly jedna za druhou i všechny najednou. Nedokázal se bránit. Choulil se čím dál tím víc a hlasitě křičel. Jenomže neslyšel sám sebe a nedokázal se dotknout vlastního těla. Jeho vůle se ztrácela a rozplývala v mlžném labyrintu. Pomalu se proměňoval v mlhu.

Pak ale začal vzdorovat. Nevěděl proč. Jen v samém svém středu objevil jádro tvrdé jako diamant.

Znova ucítil známou hranici mezi vnitřkem a vnějškem. Zhluboka se nadechnul a našel i pevnou zem pod nohama.

Stál na kopci. Pořád ještě tu poprchávalo, ale na obloze už nezářily žádné hvězdy. V načervenalé tmě kroužili černí ptáci. Tráva byla zmrzlá a křupala pod nohama.

Remus se vyčerpaně zhroutil na kolena.

Královna ho soucitně pohladila po vlasech.

„Mrzí mě to, vlkodlaku.“

„Mrzí?“ zvedl oči, „mě to mrzí víc.“

„Měl by ses zeptat, co se vlastně stalo.“

„Je mi to jedno,“ zavrtěl odmítavě hlavou, „jsem unavený. Už chci jenom spát.“

„Nechceš,“ oponovala mu.

„Tak to bych snad měl vědět já sám.“

„Kdybys byl příliš unavený,“ pousmála se na něj, „rozhodl by ses zemřít, nebo rozplynout v mlze.“

„Takže už nemám na výběr?“

„Samozřejmě, že máš. Jenomže dvě cesty jsi už odmítl.“

„A existuje třetí možnost?“ zpozorněl Remus.

„Tvoje třetí volba…,“ královna se zamyslela, „ano, čeká tě ještě jedna volba. Tedy alespoň pro dnešek.“

„Tak povídej.“

„Byl jsi zasažen kouzlem odraženým od hranic možných světů. Člověk, kvůli kterému jsi zničil svět, chtěl zničit tebe. To nemůže zůstat bez následků. Kouzlo musí někomu ublížit - buď tomu, kdo jej vyslal, nebo tomu, na koho bylo vysláno. Ty teď musíš zvolit, kdo z vás to bude.“

Remus se trpce rozesmál a položil čelo na promrzlou zem.
„Vážně jsem ti věřil,“ zašeptal po chvíli, „že si budu moct vybrat.“

~

Remus se probírá na ošetřovně. Otevírá oči.

Jeho víčka jsou uvězněna ve vosku tmy
A nic v ní nenalézají
Ani něhu ani život byť jakkoliv dávný
Který nebyl naším životem

(Paul Eluard)

~

Zpět na obsah

Kapitola 7: Vlk v temném lese

Remus se jen těžko orientoval. Jeho postel byla obklopená mořem šeptajících hlasů. Šeptaly, ale přesto na sebe křičely. Oči ho nesnesitelně pálily. Cítil, jak mu z nich tečou slzy, které ale ničemu nepomohly. Zvedl ruku a otřel si tvář.

„Ticho,“ místností ostře zazněl hlas madam Pomfreyové, „probírá se.“

Hlasy utichly.

„Jak ti je?“ zeptala se jemně ošetřovatelka.

„Nic nevidím,“ snažil se mluvit klidně. Někdo se rozvzlykal. Zpětně Removi došlo, že to byla máma.

„Vůbec nic? Třeba světlo nebo obrysy?“

Zavrtěl hlavou. Po tváři ho pohladil chladný vzduch. Někdo otevřel okno. Venku musela být zima. Asi to vážně byl poslední pěkný den. Máma pořád vzlykala.

„Musím ho vyšetřit,“ poznamenala madam Pomfreyová. Někdo Rema pohladil po tváři a pak už slyšel jen vzdalující se kroky a tichá slova diagnostických kouzel.

~

O pár hodin později byla tma pořád stejná. Před očima mu sem tam zablikaly barevné jiskry, do kterých se v pravidelných intervalech vtělovala bolest. Za to ze zvuků se stala plastická mapa, ve které se zobrazovalo jeho okolí. Remus vždy dobře slyšel – jedna z mála výhod, které s sebou přinášelo vlkodlačství - ale teď se jeho prostor proměnil ve směs přesně rozlišitelných zvuků, které mu snadno napověděly, že je večer, že za dveřmi chvilku rozpačitě postával James s Petrem a že madam Pomfreyová před spaním cvičí. Jenomže to všechno bylo jen pár bezvýznamných střípků, které se nemohly rovnat pohledu. Bylo tu příliš mnoho tichých míst. Temné a tiché kouty, které se okolo něj stahovaly jako síť. Zprava, zleva, z minulosti, z budoucnosti. Byla to ta pravá chvíle k zoufání si. Jenomže on už nestál o smutek a o zoufalství. Byl příšerně unavený. Přetočil se na druhý bok a usnul. Bez slz a bez myšlenek. Za odměnu dostal sen. Pár okamžiků, které nutně potřeboval zažít znovu.

Ve svém snu otevřel oči a uviděl temný les. Na okamžik si vzpomněl, kde je, a pamatoval si i to, že by vlastně vidět neměl. Vzápětí bylo racionální myšlení přehlušeno hrůzou.

Běžel.

Mokré větve stromů ho šlehaly do tváří a prodíral se trnitým křovím.

Běžel.

Bylo mu znova sedm let a strašlivě se bál. Chtěl najít cestu domů.

Běžel.

Les byl vlhký, nepřehledný, plný kluzkého bahna a záludných kořenů.

Běžel.

V mokrém listí se odrážel úplněk.

Bežel.

Rána na noze ho pálila.

Běžel.

Nemohl najít cestu ven.

Běžel.

Cesta neexistovala.

Běžel a za ním běžel vlk.

Cítil jeho dech a cítil krev.

Noha ho strašně bolela.

Upadl a rozplakal se.

„Chci k mámě,“ vzlykal s pusou plnou listí, ale nesměl se zastavit, přestože věděl, že cestu ven nenajde.

Vlk najednou zmizel. Les byl prázdný. Prázdný a nekonečný. Tak nekonečný, že se v něm dalo bloudit navždy.

Zachytil se hrubé stromové kůry a vytáhl se zpátky na nohy. Rozhlédl se po temném lese. Po prázdném lese.

„Chci domů,“ zakřičel do ticha, „chci domů,“ nikdo mu neodpověděl. Ani ozvěna.

„Chci domů“ šeptal pořád, i když se už temný les začal rozplývat v obrysech pokoje. Někdo s ním jemně zatřásl. Ten samý někdo ho pohladil po tváři.

„Jsi doma,“ připomněl mu.

„Chci domů,“ zachroptěl Remus ještě jednou a uvědomil si, že skoro nemůže mluvit. Strach nahradil zmatek a palčivá bolest hlavy.

Někdo mu na čelo přiložil studený obklad. Chlad se spolu s krví rozléval do celého obličeje a bolest maličko polevila.

Les zmizel, ale ve vzduchu byla pořád cítit vůně mokrého jehličí a vlčí dech.

Rema rozklepala zimnice.

„Zase ten sen?“ zeptal se Sirius hlasem, který normálně používal jen při debatách o počasí a o životně důležitých záležitostech.

Vlkodlak přikývl a vysloužil si tím další příval bolesti hlavy. Navzdory tomu se hrdinně usmál: „Málem jsem se začal bát, že už se nevrátí.“

„To máš z toho, že lítáš venku bez čepice,“ pokáral ho Sirius.

„Už to neudělám, mami“ slíbil vlkodlak. Oči ho pálily, všechno ho bolelo, hlava mu třeštila a měl pocit, že už nejmíň tisíc let nespal. Prostě chřipka. Trápila ho už třetí den a zatím srdnatě odolávala magii i acylpyrinu.

Sirius se položil vedle něj, podepřel si hlavu a tiše ho pozoroval. Na tvář se mu otiskl vzorek látky z opěradla gauče a oči mu rámovaly tmavé kruhy. Vypadal unaveně, ale usmíval se. Venku se začínalo rozednívat a ranní polosvětlo přetvořilo jeho obličej v šedočernou masku. Ve stínech se nezvykle ostře rýsovaly lícní  kosti a jeho nos byl podezřele podobný ukazateli ze slunečních hodin. Na to, že mu nebylo ani dvacet, na něm čas zanechal pozoruhodně hluboké stopy. Ale šero úsvitu rozmazalo vrásky a Sirius se beztak všem svým jizvám s nedbalou elegancí vysmíval. Pozoroval Rema a něčemu se tiše pochechtával.

„Na co koukáš?“ zachrchlal rozladěně Remus, který mohl vyletěl z kůže pokaždé, když Sirius udělal tenhle obličej.

Černovlasá příšera se potutelně rozesmála.

„Vypadáš strašně roztomile s těma červenýma očima,“ oznámila mu a pak ho bez nejmenšího zaváhání políbila. Remus se na chvilku nechal strhnout, ale pak se i za cenu dalšího zaškubání ve spáncích odtáhl. Ne, že by mu to vadilo, už dávno zjistil, že tohle je ten nejlepší odpuzovač nočních můr, ale přesto musel protestovat.

„Chytneš to ode mě.“

Sirius jen obrátil oči v sloup.

„Stejně to tak dopadne, navzdory tomu,“ zamračil se, „žes mě sadisticky vyštval na gauč.“

„Je to jen pro tvoje dobro,“ zachroptěl Remus a vyhrabal kapesník, „měl jsem tě vyštvat k Petrovi.“

„Ano,“ kývnul zamyšleně Sirius, „máš naprostou pravdu. Takže až budu nemocnej já, sebereš si svých pět švestek, poběžíš k Petříčkovi a mě tu necháš bezbrannýho blouznit v horečkách. To se mám tedy na co těšit.“

Remus chtěl podotknout, že je to citové vydírání, ale nestál o další bolest hlavy.

„Vypadáš jako králík,“ oznámila mu škodolibě jeho životní láska.

„Doufám, že to chytneš,“ zasyčel Remus.

„Třeba se teď místo ve vlka budeš měnit v králíka,“ rozvíjel Sirius dál svou teorii.

Remus se už už chtěl zasmát, ale najednou zase ucítil tlející listí a vlčí dech. Bylo to už tak dlouho, ale přesto to pořád cítil. Jako by doopravdy zůstal navěky ztracený v temném lese.

„Moony?“

Sirius mu přiložil hřbet ruky na tvář.

„Pořád máš parádní horečku a navíc mi tu usínáš,“ poznamenal káravě, „zkus se trochu prospat.“

Nevinný medicínský úkon se proměnil v ještě nevinnější pohlazení.

Remus opatrně zavrtěl hlavou.

„Stejně pořádně neusnu.“

„Moony, Moony,“ povzdechl si Sirius, „co s tebou?“
Remus nerozhodně přivřel oči.  

Sirius mu vyměnil obklad a Remus si chviličku užíval vzácných okamžiků, kdy ho nebolela hlava. Víčka se začínala slepovat.

„Jen spi, Moony,“ zašeptal mu Sirius do vlasů.

„Padej na gauč,“ zamumlal Remus z polospánku.

„Ani nápad.“

„Jestli si myslíš, že se o tebe pak budu starat...“

„Ale to víš, že budeš,“ zasmál se Sirus, „koukej spát.“

Remus neusnul. Ustrnul na rozhraní spánku a bdění. Svět okolo něj se formoval do roztodivných tvarů, ale vlčí dech už neucítil. Buď to bylo tou rýmou, nebo tím, že ho Sirius celou dobu držel v náručí.

Sen skončil. Remus se probral na ošetřovně a okolo něj bylo jen matoucí ticho. Přesto se usmíval. Tenkrát byl svět tak nádherně v pořádku. I když to bylo zbytečné, zavřel oči a pokusil se vrátit zpátky do své minulosti. Kupodivu to šlo. Pomalu usínal a povedlo se mu namluvit si, že není sám. V tu chvíli by dal cokoli za to, aby měl zase chřipku.

~

Druhý den ráno se Removi dostalo návštěvy z nejvyšších míst. Přesněji řečeno, přišel se na něj podívat sám Brumbál. I když to se ostatně dalo čekat.

„Jak se máte?“ zeptal se starý čaroděj vlídně a položil Removi ruku na rameno.

„Nic moc,“ pousmál se Remus směrem k místu odkud vycházel ředitelův hlas, „co se mnou teď bude?“

„Obávám se, že v nejbližší době vás čeká zejména úplněk.“

„Jaký je vlastně den?“

„Za dva dny vám to začne.“

Báječná představa, pomyslel si Remus, i když na druhou stranu, se slepým vlkodlakem asi bude výrazně míň starostí.

„Mluvil jsem s vaší matkou,“ pokračoval Brumbál, „pokud to váš zdravotní stav dovolí, ráda by si vás vzala na týden nebo na dva domů.“

„A co potom?“ zbystřil Remus, kterému najednou došlo, že student s ... řekněme s kombinovaným postižením možná nebude v Bradavicích vítán.

„Potom,“ ředitel se krátce zamyslel, „potom něco vymyslíme. Zatím vám ale asi bude lépe ve známém prostředí. Těch pár zameškaných týdnů jistě nebude velký problém.“

Tohle znělo optimisticky. Albus Brumbál měl naštěstí podivnou schopnost nacházet řešení na těch nejnepravděpodobnějších místech. Remus se už málem rozhodl, že starosti o budoucnost si schová na dobu, kdy ho přestane bolet hlava, ale najednou si uvědomil, že je tu ještě něco.

„Co bude se Siriem, pane řediteli?“

Brumbál se zhluboka nadechl a poškrábal se na nose (nebo možná na uchu).

„Složitá věc,“ pronesl rozvážně a Remus zjistil, že někde na samé hranici slyšitelnosti tichounce klapou kolečka ředitelových myšlenek, „pan Black rozhodně nese vinu na vašem zranění...“

Remus se chystal něco namítnout, ale Brumbál se nenechal přerušit.

„... někteří zaměstnanci školy navrhovali jeho okamžité vyloučení a vaše matka si dokonce žádá i formální vyšetřování, nicméně já se nedomnívám, že pan Black usiloval o váš život nebo o vaše zdraví. Podle mého názoru,“ na chvilku se zarazil a Remus ucítil, že ve vzduchu visí otázka , „jsou zde jisté... polehčující okolnosti, na které je třeba brát zřetel.“

Removi bylo jasné, že teď by měl začít vysvětlovat. Odvyprávět celý příběh a doufat, že Brumbál uvěří. Doufat, že při jedné z tisíce prospaných hodin dějin magie jim profesor Binns vykládal o Královně vlků a o možných světech. Samozřejmě, měl Brumbálovi říct všechno. Jenomže se rozhodl mlčet. Později přesvědčil sám sebe, že se bál, že mu Brumbál neuvěří. Skutečný důvod se třepotal někde na hranici nevědomí a jediné, co z něj zatím Remus dokázal zachytit, bylo nejasné tušení, že některá kouzla si žárlivě střeží svá tajemství. Bůhví kde tuhle větu slyšel.

Ticho bylo dlouhé, tíživé a Brumbálův tázavý pohled se nezastavil ani před nevidomýma očima.

Nakonec Remus poskládal relativně pravdivou a patřičně nic neříkající odpověď: „Vyprovokoval jsem ho a navíc jsem si sám svoje zranění ještě zhoršil, pane profesore. Nemyslím, že by Sirius měl být trestán za situaci, na které hlavní vinu nesu já.“

„Jistě,“ poznamenal neutrálně Brumbál, „pan Black byl do konce pololetí podmínečně vyloučen ze školy, Nebelvíru, což vás možná potěší, bylo odebráno padesát bodů a jsem v písemném kontaktu s jeho rodiči.“

Body jsou mi upřímně ukradený, usoudil Remus a zadoufal, že Sirius vydrží nevyrobit do konce ledna další malér.

„Doufám, že jste spokojen,“ Brumbálův hlas měl nezvykle kovovou příchuť.

„Vy jste tady pán nad životem a smrtí,“ ušklíbl se Remus a zalitoval, že neuvidí profesorův výraz. Už jednou ho prošvihnul, když touhle větou po Brumbálovi hodil Sirius, který neobyčejně špatně snášel své „uvěznění“ v domě na Grimmauldově náměstí.

V rozporu s očekáváním se ředitel jen zasmál a tiše Removi připomněl, aby na to nezapomínal.

~

Paní Lupinová to určitě myslela dobře, když se domnívala, že její syn se ve známém prostředí zotaví rychleji než ve školní budově, kterou zná zatím jen zběžně. Jenomže jí unikl jeden podstatný, leč jen těžko postřehnutelný detail, Remus byl doma naposledy před... ani si nevzpomněl, kdy naposledy, ale určitě to bylo víc než patnáct let. V Bradavicích znal každý kámen, ale místo, kterému měl touhle dobou říkat domov, si pamatoval jen mlhavě.

Raději se tedy nechal dovést do svého pokoje, který si přece jen dokázal alespoň trošku vybavit, a předstíral, že ho cesta příliš unavila. Vlastně ani moc nepředstíral. Ke krbu to bylo pár kroků a přenos trval pár vteřin, ale přesto se jen tak tak udržel na nohou. Cynická složka jeho osobnosti litovala, že se nemůže podívat do zrcadla. Tohle by nejspíš překonalo i zážitek z památné kocoviny, která následovala po sdružené oslavě konce sedmého ročníku a Jamesova zasnoubení.

Máma Rema uložila do postele, přinesla mu šálek čaje s medem a dokonce se i nabídla, že mu přečte pohádku. Prý na dobrou noc. Jako by Remus nevěděl, že jsou tři odpoledne. Ale souhlasil. Už dávno mu nikdo nečetl pohádky.

„Kterou bys chtěl?“ zeptala se máma a za jejím pokusem o úsměv byly slyšet slzy.

Remus si v duchu promítl seznam svých starých pohádkových knížek a pokoušel se přijít na nějaké veselé a optimistické vyprávění, které by je oba dokázalo rozveselit. Najednou ho ale cosi napadlo. Existoval příběh, který ho kdysi dávno až nepřirozeně moc fascinoval. Pohádka o dívce a vlkovi.

„Nechceš nějakou jinou?“ povzdechla si ztrápeně máma.

Remus věděl, co jí pohádka připomíná. Moc dobře si pamatoval, že to byl právě tenhle divný příběh, který ho vylákal do úplňkového lesa. Ale o to víc ho potřeboval slyšet.

O vlku a dívce

V dávných dobách, ještě než lidé vyšlapali stezky vedoucí lesem, žily na mýtině dvě dívky spolu se svou matkou. Jednoho dne je matka poslala do lesa na dříví.

„Držte se jen v místech, kde rostou mladé stromy. Nepřibližujte se ke starým stromům, protože mezi těmi žije vlk.“

Starší sestra poslechla a sbírala dřevo jen mezi mladými stromky, ale mladší viděla, že mezi starými stromy leží spousta krásného klestí, a tak se vydala do hlubokého lesa. Šla stále dál a dál, kmeny stromů byly stále silnější a silnější, až došla na místo, kde byla úplná tma, protože skrze listí už neproniklo téměř žádné světlo. Dívka se začala bát a chtěla se vrátit, jenomže už bylo pozdě. Mezi stromy se objevil vlk.

Byl velký, špinavě hnědý, na zubech měl krev a oči mu svítily. Dívka se vyděsila, ale věděla, že nemá smysl utíkat.

„Za to, že jsi sem přišla,“ řekl vlk, „bych tě měl sežrat.“

„Prosím, nedělej to,“ prosila ho dívka, „už tě tady nikdy nebudu rušit.“

„Dobře, nechám tě žít, ale musíš mi splnit jedno přání.“

„Udělám, co budeš chtít,“ slíbila dívka.

„Chci, abys našla Měsíc a  přesvědčila ho, aby mi dal svou dceru za ženu.“

Dívce nezbývalo nic jiného než souhlasit. Vydala se tedy na cestu. Šla dlouho a dlouho, protože les byl skoro nekonečný a ona nemohla najít cestu vedoucí ven na planiny, nad kterými každou noc putoval Měsíc.

Jednoho dne přišla k osikovému stromu.

„Hledáš cestu z lesa?“ zeptal se jí strom.

„Ano,“ odpověděla dívka.

„Poradím ti, pokud utrhneš třicet mých listů a sníš je.“

„To nemůžu,“ zavrtěla dívka hlavou, „není správné trhat listy, dříve než přijde podzim, a navíc ani nejsou k jídlu.“

Po čase přišla k dalšímu stromu. Zase to byla osika.

„Hledáš cestu z lesa?“ zeptala se i tahle osika.

„Ano.“
„Poradím ti, pokud utrhneš třicet mých listů a sníš je.“

Dívka znovu odmítla.

Šla dál. Putovala celé dny a marně hledala cestu ven z lesa. Po čase přišla k třetímu osikovému stromu. I tenhle strom jí nabídl radu, pokud sní třicet jeho listů. Dívka už byla velice unavená a ráda by našla okraj lesa, ale přesto se rozhodla trvat na svém.

„Ne, nebudu jíst tvoje listy,“ řekla osice.

„Ale co když pak nikdy nenajdeš cestu ven z lesa?“ namítla osika.

„Najdu,“ odporovala jí dívka, „když nepřestanu hledat, určitě jednoho dne cestu najdu.“

„Ale co když je les nekonečný?“

„Není nekonečný,“ zavrtěla dívka hlavou.

„Tak dobře,“ přikývla osika, „dělej si, co chceš.“

Dívka šla dál. Prošla ránem, polednem, večerem i půlnocí, jarem, létem, podzimem i zimou, ale kraj lesa byl pořád v nedohlednu. Jednoho dne potkala jeřáb.

„Hledáš cestu ven z lesa?“ zeptal se jí i tenhle strom.

„Ano,“ přikývla dívka.

„Poradím ti, pokud sníš jednu z mých jeřabin.“

„Ráda sním tvou jeřabinu,“ usmála se dívka a snědla jeřabinu. V tu chvíli uviděla kousek nebe zářící mezi kmeny stromů.

Vyšla ven z lesa. Rozhlédla se po krajině a zjistila, že je den. Došla k obzoru a za ním našla Měsíc.

„Posílá mě vlk,“ řekla Měsíci, „chce, abys mu dal svoji dceru za ženu.“

„Ty jsi moje dcera,“ odpověděl Měsíc.

A tak si dívka jeho světlem svázala vlasy a vrátila se zpět do lesa. Když ji vlk uviděl, poznal že je dcera Měsíce a vzal si ji za ženu. Potom žili šťastně až do smrti, protože věděli, kudy vede cesta ven z lesa.

Paní Lupinová zaklapla knížku. Remus předstíral, že spí. Příběh ho vyděsil. Byl stejně rozčilující a podobně nejasný jako proroctví. Připomněl mu Pištce z bran západu a jeho jeřabinu, která Removi pořád ještě visela na krku. Jenomže co když to byl jen příběh? Proč věřit povídačce, kterou bůhvíkdo zaslechl od kdovíkoho? Povídačce, která navíc skoro nedává smysl. Nakonec Rema přemohla únava a jediné, co mu uvízlo v hlavě, bylo pevné rozhodnutí, že nikdy v životě nebude jíst listí.

~

Probudila ho hádka. Hlasy řezající vzduch jako tenké struny.

„Co si myslíš, že teď budeme dělat? Co chceš dělat? K čemu jsou ty tvoje kouzla teď?“

„Tiše,“ syčela máma, „probudíš ho.“

„Klidně ho probudím. Pořád na něj bereš ohledy. Pořád se o něj staráš, ale je to k ničemu. Nedokážeš mu pomoct. Ani ty ani ta tvoje čarodějnická sebranka. Můj syn je zrůda a nikdo to nezmění.“

„Johne...“

„Mlč, mlč sakra. Prostě jenom mlč.“

Remus schoval hlavu pod polštář a snažil se neslyšet. Nedokázal to snést jako malý a nesnesl to ani teď. Ale už alespoň rozuměl. V jedenácti je vám bezmoc denním chlebem, který za vás sní někdo jiný. Později začnete věřit, že neexistuje, že všechno je možné. A pak už jen zjišťujete, jak moc velká pitomost to byla. Zjistíte, že jsou věci, které nemůžete ani změnit ani se s nimi smířit. A potom, pokud máte obzvlášť velkou smůlu, začnete nenávidět celý svět a nejvíc sami sebe. Jistě, Remus svému otci rozuměl. Jenže to ničemu nepomohlo. Přitiskl si polštář na uši a zkusil myslet na něco veselého.

~

Úplněk se blížil. Remus byl hodinu od hodiny unavenější a neklidnější. Cítil, jak se v něm pomaličku rozebíhá proces proměny. Maličko se mu zostřil sluch. Potom začal intenzivněji vnímat vůně. Svědila ho kůže a cítil tlak v zubech.

Otec ho odvedl do sklepa. Celou cestu mlčel. Nejspíš nevěděl, co říct. Removi ho bylo trochu líto.

Závora zaklapla. Remus se posadil na prochladlou kamennou podlahu a čekal. Občas ho udivovalo, jak moc času stráví čekáním. 

Potom to přišlo. Měsíc se vyhoupl nad obzor a jeho světlo přetavilo člověka ve vlka. V jedné vteřině byl v lidském a v druhé ve zvířecím světě.

Vlk dlouze zavyl. Nebylo mu dobře. Všechno ho bolelo, byl zmatený, unavený a ztrácel se ve tmě. Byl sám a měl hlad. Znovu zavyl. Nikdo neodpovídal. Zavrčel na tmu. Rozběhl se. Narazil do zdi a překvapeně zakňučel. Olízl si čenich. Pořád měl hlad. Uzavřená místnost ho rozčilovala. Očichal zeď a pomalu se vydal podél ní. Za chvilku znova ucítil svůj pach. Rozštěkal se a rozběhl k místu, kde tušil dveře. Nemohl ven. Chtěl ven. Chtěl běžet nocí a chtěl ulovit něco k jídlu. Něco dobrého a šťavnatého. Něco živého, co by bylo příjemně teplé a s čím by si mohl trochu pohrát. Znova zavyl. Začala se v něm vařit krev. Někdo ho zavřel. Proč ho zavřel? Zavrčel a začal pátrat po něčem, do čeho by kousnul. Po něčem, na čem by si mohl vybít vztek. Ta tma byla tak divná. Vůbec neřídla.

Nakonec vlka nekonečná cesta křížem krážem prázdnou místností unavila. Složil podrápaný čumák na tlapky a usnul. Zdály se mu sny. Vlkodlačí sny o prokousnutých hrdlech a o lidech ječících hrůzou i ty vlčí o zajících. Měsíc pomalu zapadal. V jedné vteřině se zvířecí svět změnil na lidský. Ale přímo uprostřed té vteřiny byla chvilička, ve které se Removi stihl zdát další sen. Napůl lidský a napůl vlčí.

Vlk běžel lesem a viděl jen svět ztracených vzpomínek, které kdosi vytrousil a pak zašlapal do kaluží. Vzpomínek na věci, které si nikdo nepamatoval, protože byly příliš děsivé. Tak děsivé, že na ně nikdo nechtěl myslet. Obrazy ukrývající se pod kameny na pekelných pláních. Příliš hnusné i pro bulvární zprávy.

Mrholilo, ale ze stromů padaly velké kapky deště. V tomhle neskutečném světě vypadaly jako malé úplňky.

Vlk běžel lesem a z tlamy se mu valil dým. Jehličí se přízračně lesklo.

Ozývalo se volání. Dětský hlas. Chlapec. Volal vlka.

Stál pod vysokým dubem a oči se mu leskly skoro jako vlhké jehličí.Vlkovi byl strašně povědomý. Chlapec se světle hnědými vlasy a s krvácející ránou na noze. Asi tak sedmi nebo osmiletý.

„Bojím se,“ oznámil vlkovi a utřel si potrhaným rukávem nos, „jsem tu už strašně dlouho sám a ta noha mě pořád bolí. Ukážeš mi cestu ven z lesa?“

Vlk se o chlapce jen otřel čumákem.

„Zabloudil jsem,“ pokračoval chlapec, „kousl mě velký vlk. Utekl jsem, ale teď nemůžu najít cestu ven. Pořád tady prší a mně pořád teče krev. Chtěl bych k mámě.“

Začal maličko pofňukávat. Vlk do něj znova šťouchl čenichem.

„Já vím, že tady musím zůstat,“ dítě pokrčilo rameny a v očích se mu objevil nepřirozený lesk, „už napořád. Ale beztak bych chtěl zpátky k mámě,“ trochu se usmál a vlk pochopil, odkud ho zná, „ale mám tu kamaráda. Pojď, seznámím tě.“

Šli mezi zplihlými větvemi, s nimiž si pohrával vítr. Každý jeho závan shodil provazce vody nakažené měsíčním svitem.

Odvedl vlka k lesní mýtině. Na pařezu seděl chlapec. Pobrukoval si veselou melodii. Vlasy měl slepené a po tváři mu stékaly pramínky špinavé vody.

Obrátil se k vlkovi.

Usmál se. Měl krásný, pravidelný obličej a veliké hnědé oči.

„Ahoj, pejsku.“ 

„Přišel za námi vlk,“ oznámil druhému chlapci malý Remus, „říkal jsem ti, že přijde, Tome.“

„Promiň, vlku. Nepoznal jsem tě,“ Tom se znovu usmál a natáhl k vlkovi umatlanou ruku.

Vlk přičichl k ruce a pak ji několikrát olízl. Chlapec se bezstarostně rozesmál a rozmarně kopl nohou do pařezu.

„Budeme kamarádi, jo?“

Vlk krátce štěknul. Cítil na jazyku podivnou pachuť, ale nedokázal si vzpomenout, co takhle chutná.

Tom seskočil s pařezu a otřel si ruce do trávy. Pořád se tiše smál a i v měsíčním světle jeho oči zářily.

„Fuj, vlčku, celýho si mě oslintal,“ stěžoval si, „budu se muset umýt. Ale stejně bych se musel umýt. Jsem celej špinavej,“ zvonivě se rozesmál, „doma by mě za to zbili, ještěže nejsem doma. Ale stálo to za to,“ chlapec se zadíval do dálky, jako by mezi stromy dokázal rozeznat vzdálené obzory, „byla to fajn hra, vlčku. Hrál jsem si s bráškou. A vyhrál jsem. Strašně jsem se zamazal, ale povedlo se to. Už je mrtvej. Už navždycky. Už napořád.“

Vlk se zadíval chlapci do očí. Bylo v nich prázdno. Nekonečný otevřený prostor.  Prostor bez hranic, cest a orientačních bodů.

Stáhl ocas mezi nohy, vyděšeně zakňučel a dal se na útěk.

Běžel lesem a snažil se dostat co nejdál od mýtiny. Utíkal jak nejrychleji dovedl, ale přesto pořád slyšel Tomův smích a Remův pláč.

~

Zpět na obsah

Kapitola 8: Kovově šedá vůně

Uplynul další měsíc, vyšel další úplněk a po pár hodinách se zase vrátil zpátky do neexistujícího času, aby tam čekal na další znovuzrození.

Remus se vrátil do Bradavic. Nebyl si jistý, na co tam chce čekat. Snažil se dívat do budoucnosti, ale neviděl v ní nic než stopy svého vlastního osudu, který ho až příliš rychle předcházel. Do hradu přijel večer a Brumbál ho za pomoci několika vhodně zvolených výrazů poslal spát. Prý: „Promluvíme si ráno.“ Jenomže Remus toho v uplynulých dnech  naspal víc než dost, a tak se po pár hodinách probudil v  posteli na okraji zmijozelské ložnice a přemýšlel, kam mu utekly sny.

Byla noc. Musela být ještě noc. Ale někde na obzoru se už černá začínala měnit v temně modrou. Muselo to tak být. Pamatoval si to tak. Cítil to ve vzduchu. Ticho před úsvitem. Zvuk podobný obrovské otevřené obloze. Tichá temnota bez hvězd. Měkká temnota. Pomalu odcházející temnota. Dokázal si ji vybavit. Byl to spíš pocit než obraz. Chvějící se nic, šeptající neslyšný příběh o nadcházejícím dni.

Třásl se v chladné zmijozelské posteli a přemýšlel, jestli vlastně vůbec spal. Měl dojem, že se jen prosmekl sny zdajícími se někomu jinému. Byl to protivný pocit, ale hebké ticho končící noci za to stálo. Najednou vzduch změnil polaritu. Jemný zápach odpočinku se proměnil v kovově ostrou šipku vzpomínky. Zvláštní. Pomalu už si zvykl, že nevidí, ale něco ve vzduchu v něm vyvolalo pocit obrazu. Dojem jasných barev a plastických kontur. Vydal se za tím obrazem. Vypravil se po stopách vůně.

Vylezl z postele a zachytil se dřevěného sloupku. Odvážil do prázdna a opatrnými pohyby ohmatávala prostor okolo sebe. Krok za krokem se sunul uličkou mezi lůžky.

Ještě pár kroků a měly by tu být dveře.

Ne, tohle je zeď.

Hrana.

Jo, tohle je dřevo.

Někde tu musí být klika.

Nebývala na druhé straně?

Ne, tady je.

Stiskl ji. Do vyhřáté ložnice se vloudil chladný průvan.

Slaboučká stopa po vzpomínce ho vylákala ven. Pod nohama ucítil lakované dřevo.

Zábradlí.

Schody. Jeden po druhém. Na pátý si musíš dát pozor, ten vrže! Obezřetně ho překročil, a až pak si uvědomil, že ten správný pátý je na úplně jiných schodech.

Sestupoval dál. Další volný prostor. Za nic na světě si teď nedokázal vybavit zmijozelskou společenskou místnost.

Zase krok do prázdna.

Koberec, jo, ten si pamatoval.

Někde tu musí být stůl.

Au. Aha, tady je.

Následovala židle, věšák, křeslo a neidentifikovatelný předmět. Moc ho to nepřekvapilo. Společenské místnosti bývaly v noci vždycky plné pastí.

Našel další dveře. Opět závan chladného vzduchu. Tentokrát silnější a syrovější. Vůně zesílila o několik stupňů. Jako by se přímo pod jeho nohama vinula stezka vykládaná šedým kovem bez lesku. Pochopil kam vede. Zatvrdil se a šel dál. Vůně se stupňovala. Reflexivně přivřel oči a čekal. Napřed slyšel jen ozvěnu vlastního dechu. Pak ale zpoza rohu zazněly hlasy. Hlasy z jiného možného světa. Dva sedmnáctileté hlasy.

 „Musíme si promluvit," Remus tuhle větu nechtěl říkat. Byla dost hloupá na to, aby se jí vyhýbaly i ty nejfanatičtější členky Siriova fanklubu a podobala se levné hřbitovní schránce na urnu. Jenomže Remus neměl čas čekat na luxusní hrobku a navíc vždy vyznával teorii, že po smrti je vám už stejně všechno jedno. A on si připadal velice mrtvě. Jen nechápal, proč se mu třesou nohy a proč bylo tak těžké ta slova vyslovit.

„O čem chceš mluvit?“ Siriův obličej vypadal zcela bezelstně, překvapeně a tázavě. I když možná... Možná by o mnoho let starší Remus dokázal zachytit jiskřičku viny, nebo závan pochopení. Jenomže ten sedmnáctiletý měl moc starostí sám se sebou.

„Co si o sobě vlastně myslíš?“ vybuchl, a protože nestál o obecenstvo, zasyčel jako kapky rosy dopadající do ohně, „Jasně, nic se nestalo. Užil sis se mnou protože ti Laura Brownová nebyla dost dobrá. Nebo pro tebe možná byla moc dobrá. Nebo ses zase jednou pořádně ztřískal, nebo... já nevím co. Jdi do hajzu!“ Nadávka spíš jako výčitka. Zabouchnul za sebou neviditelné dveře a jeho kroky se pomalu vytratily za záhybem chodby.

Slova pořád rezonovala ve zdech hradu. Remus věděl, kam ho vůně dovede. Přesto šel pořád dál. Zřejmě proto, že ho návraty už přestaly bavit. Nebo se naopak vrátit chtěl. Těžko říct. Čas byl jako šachovnice a figurky se pohybovaly podle pravidel, která Remus nikdy neznal. Pak se zastavil, opřel se o zeď a čekal, až se mu vzpomínka sama vplíží do očí. Čas běžel opačným směrem. Předtím a potom si vyměnila místa.

Několik tahů zpátky. Pár sekund po probuzení ze špatného snu. Z toho, kde mu byla zima a kroužily okolo něj neexistující pohledy, tlačící ho do stejně neexistujícího kouta. Sen skončil, ale pohledy zůstaly.

„Moony?“

Zahlédl nad sebou Siriův obličej, roubený rozcuchanými vlasy a zdobený mírně opileckým úsměvem.

„Probuď se!“

„Co se stalo?“ zeptal se zmateně a pomalu mu začínalo docházet, že je v nebelvírské ložnici a že už dávno musí být po půlnoci.

„Zase se ti něco hnusnýho zdálo.“

„Aha,“ poznamenal inteligentně Remus a přemýšlel, jestli opravdu zaslechl posměšný tón, nebo jestli je to jen paranoidní dozvuk snu.

„Šoupni se,“ odstrčil ho Sirius a svalil se mu na postel, „jsem utahanej jak kotě.“

Remus zatřásl hlavou, aby zaplašil zbytky známé noční můry. Sirius smrděl voňavkou s třešňovou příchutí a Remus marně přemýšlel, která to asi byla tentokrát.

„To zase byla noc,“ poznamenal Sirius a bezostyšně si sáhl do Remova nočního stolku pro cigarety.

„Která to byla tentokrát?“ zeptal se přece jen Remus a v jeho hlase výsměch opravdu zazněl. Naneštěstí věděl, že mu Sirius odpoví.

„Taková ta brunetka z Mrzimoru.“

„Ty si ani nepamatuješ, jak se jmenuje?“

„Jasně, že pamatuju, Laura Brownová. To ty máš sklony nepamatovat si moje holky.“

„Laura...“ Remus se zamyslel, i když věděl, že si Siriovy rychle se střídající přítelkyně vážně nepamatuje. Ale Lauru si vybavil. Malá, věčně zamyšlená dívka s vlnitými vlasy. Hezká a dost chytrá na to, aby věděla, že ji Sirius za pár dní opustí.

„Jo, Laura,“ utnul ho Sirius a znechuceně hodil prázdnou krabičkou do kouta, „fakt by mě zajímalo, co vlastně proti všem mým holkám máš.“

Remus si povzdechl, opřel se o zeď a přitáhl si přikrývku pod bradu. Připadal si zranitelně a trochu se styděl. Laura Brownová určitě nekřičí ze spaní.

„Vážně, Moony,“ pokračoval Sirius a nasadil nechutně přemoudřelý výraz, „měl by sis taky někoho najít.“

„A koho asi,“ ušklíbl se Remus, „z jediný rozumný holky už vyšiluje James.“

Sirius jen obrátil oči v sloup a svraštil obočí.

„Proboha jen ne další patetickou posedlost zrzavou Evansovou. Nebo jo,“ rozveselil se, „můžeš ji zkusit sbalit. James by nádherně zuřil.“

Teď obrátil oči v sloup Remus.

„Za prvé, nejsem ty. Za druhé, nemusel bych to přežít. Za třetí, jak bych to podle tebe asi udělal?“

„Neblbni,“ Sirus se přetočil na bok, neboť dané téma ho očividně zaujalo, „nebyl by to zas takovej problém.“

Remus se jenom usmál.

„No tak. Ani ty sis netroufnul šáhnout na Jamesovu Lily.“

„Jen říkám, že by to šlo, oba jste prefekti. Snáší tě z nás ještě nejvíc...“

„Nech toho,“ zamračil se Remus. Nenáviděl tyhle debaty. Zhruba jednou do měsíce se mu James nebo Sirius jali vysvětlovat, že potřebuje slečnu. Na co, proboha? Byl spokojený se současným stavem věcí. Zavrtal se hloub pod přikrývku. Vlastně ani nebyl spokojený. Jen nedokázal definovat, co mu chybí.

„Hele, nemluvím o lásce na celý život,“ Sirius mlel dál a dál, „Prostě si jenom někoho najdi. Kohokoli. Bav se trochu. Pořád jenom ležíš v knížkách a pak se divíš, že se ti zdaj mizerný sny.“

„Dej mi pokoj,“ vyštěkl Remus a otočil se k němu zády. Hlavu měl najednou plnou bezdůvodného vzteku a cítil, že někde hluboko v něm je prázdné místo, které se stále dál a dál zvětšuje.

„Moony,“ Sirius ho pohladil po vlasech, „promiň.“

Sakra, většinu času to byl nafoukaný frajer, ale někdy... někdy měl prostě v hlase víc něhy, než Remus dokázal snést.

„Nech toho,“ zašeptal ještě jednou.

„No tak, Moony, už jsem se omluvil.“

Remus polknul a pokusil se složit dohromady alespoň pár kousků ze skládačky zvané sebedůvěra. Nenapadlo ho nic, co by mohl říct. Beznadějný nedostatek slov.

„Mně jenom vadí, že jsi pořád sám.“

„A to, že James teskní po Lily, ti nevadí,“ odsekl Remus a přemýšlel, odkud se asi vzaly ty slzy, které se mu začaly vkrádat do očí.

„James se o sebe umí postarat, ale...“

„...ale já ne.“ Remus měl vztek. Ani nevěděl na koho. Možná to ani vztek nebyl. Stočil se do ještě menšího klubíčka. Jo, sám. To je to správný slovo.

Sirius neodpovídal. Místo toho přejel prstem po jednom z čerstvých šrámů na vlkodlakově tváři.

Remus ztuhnul. To nečekal. Tohle ne.

„No tak, Moony, netrucuj,“ naklonil se ještě blíž. Remus cítil jeho dech na obličeji. Pak ucítil ještě něco jiného. Polibek. Jemný a opatrný. Podobný otázce.

„Cos sakra pil?“ rychle se odtáhnul.

„Jen trochu vína,“ pokrčil Sirius rameny a provinile se pousmál. Stejně ale nepřestal. Shrnul přikrývku a pohladil Rema po zádech.

Vlkodlak se roztřásl. Tohle ne. Tohle na něj bylo moc. Ale nedokázal se Siriovi podívat do očí a zastavit ho.

„Klídek, Moony, je to jen hra.“

Přisunul se k němu blíž.

„Otoč se.“

Remus nedokázal neposlechnout.

„Vidíš, že to jde.“

Cizí tvář a cizí doteky. Ve světle kroužících pohledů.

„Takhle by to nešlo, ber to jako volitelnej předmět, jo? Prostě tě to naučím. O nic nejde.“

Remus přikývnul a divil se sám sobě. Zabloudil ve zmateném světě, kde nic nebylo opravdové nebo známé.

„Tak jo. Musíš víc otevřít pusu.“

Remus poslechl. Pootevřel ústa. Ucítil další dotek. Tentokrát byl tvrdší. Zoufale se snažil dělat to, co se po něm chtělo, ale copak byl nějaká Laura Brownová? Jako by mu rty ztvrdly na kámen.

„Ale no tak, mysli si třeba, že jsem Lily.“

Remus se proti své vůli trochu usmál. Uvolnilo to první vrstvu zkamenělin. Zachytil se polibku jako háčku uprostřed vodního proudu a nechal se nést. Nést a zraňovat. Trvalo to jen chvilku. Pak se vrátil z rovnováhy vyvedený zbytek reality.

„Co když se někdo probudí?“ zeptal se vyděšeně.

„Co by se probouzeli.“

Zadíval se Siriovi do očí. Jako by to bylo poprvé. Jako by se díval na cizí tvář. Na osobu, které se bál. Na někoho, kdo mu nabízel překročení hranic, které si okolo sebe tak pečlivě vystavěl. Projela jím zima, chlad a stud. Uvědomil si, že má na sobě staré, záplatované, proužkované pyžamo. Nikdy na tom nezáleželo. Až teď. Svíjelo se to v něm jako rybka zachycená v síti.

Sirius se nehodlal zastavit. Jeho ústa putovala po Remově krku a zanechávala ze sebou stříbrnou stopu.

Remem projelo pokušení a najednou si uvědomil, že chce víc. Něco se prodralo napovrch.  Vynutil si další polibek a tentokrát se háček zasekl ještě hlouběji. Na okamžik to bylo v pořádku. Tak to asi mělo vypadat. Pak se ale háček vytrhl i s kouskem masa a vytáhl napovrch strach.

Je to jen hra, o nic nejde, ale když je to hra, tak proč neznám pravidla.

„O nic nejde,“ přečetl mu Sirius myšlenky, „zítra budeme zas jenom kamarádi.“

Přejel mu prsty po klíční kosti a začal rozepínat první knoflík. Knoflík z laciné napodobeniny perleti, který jen sporadicky přidržovala chatrná nit.

Remus nedokázal přestat myslet na zítřek. Jako by vězel v cizím těle, kterého se dotýká cizí člověk. Dva cizí lidé, kteří ho neuvěřitelně děsili. Možná, kdyby dokázal zapomenout na kroužící pohledy nebo kdyby necítil třešňovou voňavku... jenomže pořád věděl, že ho obklopuje neslyšný výsměch, a v Siriových očích viděl tvář Laury Brownové.

Stáhnul se a v obranném reflexu napnul všechny svaly.

,Nech toho,“ kovový hlas beze stopy emocí. Polámaly se jedna o druhou a tak se, stejně jako barvy tvořící bílé světlo, staly neviditelnými. Bílé světlo je horší než temnota. Neponechává prostor pro lež.

Vzpomínky se rozplynuly a zbylo jen děsivé tušení otevřeného prostoru. Už zase. Otevřený prostor protkaný spoustou hranic a tlustá kniha zákonů, kterou nesměl otevřít. Pro každou hranici existovala jiná pravidla a jejich znění se dozvěděl až v okamžiku, kdy je překročil.

Pokusil se vyhnat z hlavy tuhle rozčilující myšlenku, ale chvěl se zimou poletující prázdnými chodbami a slepé oči mu nenabídly jediný záchytný bod. V hlavě se mu pomíchal čas s prostorem a na okamžik se zdálo, že další krok může vést kamkoli. Přesto ho udělal. A pak ještě jeden a další. Narazil do zdi. Dotknul se prsty do jemna vyhlazeného pískovce a opatrně,  tak aby nepoškodil obrazy, postupoval podél stěny. Asi by bylo rozumné vrátit se do ložnice, jenomže kovově šedá vůně se ztratila a on neznal cestu zpátky. V příběhu byla někde fatální chyba, ale Remus rozhodně neměl náladu na to ji hledat. Teď zrovna by mu stačil jediný rozumný orientační bod.

Najednou jeho rty zachytily polibek, cizí, neznámý a tvrdý. Odlesk všech chyb a toho, jak to tenkrát mohlo také vypadat. Zpanikařil, ucítil, jak mu kapky tmy dopadají na kůži a rozběhl se chodbou. Všechny vůně zmizely a zůstal jen zvuk jeho kroků. Zpomalil a snažil se zaslechnout cokoli, co by mu mohlo napovědět, kde je. Najednou to uslyšel. Tiché, plíživé kroky. Šly za ním. Sledovaly ho. Nemohl se otočit a podívat se svému průvodci do tváře. Nemohl zjistit, jestli se náhodou nebojí jen ozvěny. Znovu se rozběhl a ignoroval zdi, které se mu škodolibě stavěly do cesty. Utíkal tak dlouho, dokud ho pronásledovatelé nezahnali do kouta. Tam se skrčil a zakryl si hlavu rukama, jako by ho mohly chránit před hrůzou číhající v neviditelné tmě. Už nemohl zavřít oči a oddělit sám sebe od zbytku světa.

Dotkly se ho čísi ruce. Ucukl a ještě jednou se pokusil utéct. Ale držely ho pevně.

„Klid,“ poznamenal známý hlas, „to jsem jenom já.“

„Nedivím, se že se tě bojí,“ tenhle škodolibý přízvuk taky znal.

„Uklidni se, Lupine, tentokrát ti snad nic neprovedu,“ Sirius byl možná ještě vyděšenější než zmatený vlkodlak.

„Odvedeme ho na ošetřovnu,“ navrhl Severus.

„Tolik inteligence bych od tebe nečekal,“ odsekl druhý hlas, ale jeho jízlivosti chyběla obvyklá jiskra.

„Kde jsem a kolik je hodin?“ vzpamatoval se Remus.

„Někde ve třetím patře a asi půl osmý.“

Remus se vykroutil z jejich sevření a zjistil, že se hned cítí o poznání lépe. Alespoň zhruba věděl, kdo je a kdy je, a to mu prozatím stačilo.

„Vážně bys měl jít na ošetřovnu,“ strachoval se Sirius, kterému musela v hlavě strašit celá armáda výčitek svědomí.

„No jo, jasně,“ kývl Remus a byl tak rád, že svět už se zase točí podle jasných pravidel, že si ani nevšiml, že hlas druhého já jeho milence už s sebou nepřináší žádné vzpomínky.

The grass was greener
The light was brighter
The taste was sweeter
The nights of wonder
With friends surrounded
The dawn mist glowing
The water flowing
The endless river

Forever and ever

(Pink Floyd)

~

Zpět na obsah

Kapitola 9: Nedívej se dolů

Remova procházka se neobešla bez následků. Kupodivu ani nebyly negativní. Pravděpodobně. Rema stejně žádný z nich netěšil. Severus se Siriem uzavřeli křehké a opatrné spojenectví. James byl zřejmě hodně proti. Remus se nechal vodit chodbami a zdálo se mu, že prochází prázdným prostorem. Okolo nebyl žádný hrad a hlasy, které slyšel, byly jen ozvěnou těch z jeho hlavy. Zlé hlasy, které přehlušily vzpomínky. Nad všemi zněl jeden nejsilněji. „Tohle je jiný svět.“ Remus zapomínal svoje vzpomínky. Jednu po druhé. Pokaždé, když se některá ztratila, byl konec i s kouskem toho minulého možného světa. Tenhle nový byl jiný. Tak jiný, že se někdy ráno Remus bál vstát z postele. Dvě rozdílná místa. Jen občas si byla trošku podobná.

Tak jako skoro všechno ostatní mu Severus lezl na nervy. Štvala ho ta jeho posedlost černou magií a štvalo ho, že narušil rovnováhu. Skoro bylo možné cítit Jamesův nesouhlasný pohled, který číhal za každým rohem. Ale to nebylo to nejhorší. Nejvíc ho rozčilovalo, že svět z jeho vzpomínek a svět skutečný se jeden druhému vzdalovaly a stala se z nich dvě zcela rozdílná místa. Někdy se mu dařilo to ignorovat, někdy z toho šílel. Každopádně ho ten neustálý rozpor unavoval. Někdy se ani neobtěžoval vstát z postele. Někdy ignoroval všechny a všechno. Někdy všechno vypadalo normálně. Klidně. Jako jezerní hladina – rovná, lesklá, bezchybná. Hladina, pod kterou se ukrývají zrádné řasy, které mohou kohokoli stáhnout ke dnu. Jednoho dne si ho Brumbál pozval, jak řekla Bellatrix, která mu se stopou výsměchu v hlase vzkaz vyřizovala, na pohovor z očí do očí.

Brumbálova pracovna byla stejná. Pořád voněla po cukru, po citrónech, trochu prachem a zvuky se tam odmítaly odrážet ode zdí. Obrazy tichounce šustily, v krbu praskalo dřevo a oheň ohmatával vzduch teplými tlapičkami. Byl tu klid, ale dost zvuků na to, aby se Remus necítil jako ve vzduchoprázdnu. Jen slabá vůně, kterou nedokázal identifikovat a která sem nepatřila, ho rozčilovala. Ale nezdála se být nebezpečná, a tak ji raději ignoroval.

Starý čaroděj se očividně zvedl z křesla, protože Remus uslyšel praskání dřeva a tiché lupnutí kovového péra.

Zaslechl i něco jiného. Měkké sametové kroky, které mu cosi připomínaly. Známé a zároveň cizí.

Ucítil ruku na svém rameni.

„Posaďte se, pane Lupine,“ vybídl ho ředitel a šetrně ho nasměroval k pohodlnému křeslu.

„Zdá se, že se vám zatím daří skloubit školní povinnosti a vaše fyzické omezení,“ začal zpříma a Removi bylo hned jasné, že řediteli se cosi nelíbí, „ale nelíbí se mi, že je vaše samostatnost omezována nutností žádat pomoc od spolužáků.“

Remus se v duchu ušklíbl. Vlastně měl dost podobný názor. Prsty zkoumal vzorek na područce křesla. Vypadalo to na nějaké kytky.

„Rozhodl jsem se tedy,“ pokračoval Brumbál, „aplikovat na váš problém mudlovské řešení.“

Velké, relativně pravidelné plochy poskládané do sebe. Že by růže? Remus nikdy neměl rád růže. Považoval trny za laciný symbol. Ale jako vzorek zdobící křeslo se ještě snést daly.

„Posloucháte mě?“ Brumbál ubral na laskavosti a přidal trochu úsečnosti. Jen trochu, jen aby upoutal pozornost.

„Promiňte,“ trhl sebou Remus a najednou mu zoufale chyběla možnost odhadovat vyřčené věty z výrazu tváře.

„Říkal jsem,“ Remus by byl přísahal, že se Brumbál shovívavě usmál, „že jsem vám pořídil slepeckého psa.“

„Cože?“ tohle Rema doopravdy zaujalo.

„Slepeckého psa – speciálně vycvičené zvíře, které vám bude, alespoň do určité míry, nahrazovat zrak. Jistě si ji oblíbíte.“

„Ji?“ Remus se sice probral, ale vůbec to neznamenalo, že by reagoval smysluplněji. Ale pomalu to do sebe začalo zapadat. Měkké kroky i zvláštní zápach.

„Ano, ji,“ přitakal Brumbál, „seznamte se s Arethou. Ode dneška vám bude dělat společnost.“

Remus ucítil, jak se mu o ruku otřelo něco měkkého a chlupatého a vzápětí i vlhkého a drsného. Zabořil prsty do měkké srsti a usmál se. Proti své vůli, ale usmál.

~

„Jak vypadá?“ zeptal se Remus o hodinu později, i když tušil, že Severus mu odpoví jen s krajní nechutí. Jenomže Siria o popis svého nového „nejlepšího přítele“ požádat nemohl. Ani nevěděl proč. Prostě se mu do toho nechtělo.

 „Jako pes,“ Severus jeho očekávání nezklamal. Po chvilce se ale přece jen rozhodl podat několik zpřesňujících informací: „je taková špinavě bílá,“ slovo bílá procedil skrze zuby, jako by to byla urážka, „má uši, zuby, dlouhý chlupy. Prostě pes, no.“

Vzápětí se ozvala rána, vyjeknutí a krátké štěknutí.

„Co se stalo?“ zeptal se Remus a pracně zadržoval smích.

„Ten čokl se po mně ohnal, pitomá židle,“ stěžoval si Snape a bylo slyšet, jak se snaží vymotat z kusu nábytku, do kterého se při pádu zapletl.

„No tak,“ uklidňoval ho Remus, který začínal mít dojem, že soužití s Arethou bude fajn, „nemohla se po tobě ohnat. Je vycvičená, aby zachovala klid v každé situaci. Má se o lidi starat a pomáhat jim. Nenechá se vyprovokovat.“

Severus jen něco zamručel a odplížil se kamsi pryč. Remus pohladil Arethu po čumáku a ta mu za to spokojeně olízla ruku.

„My dva si budeme rozumět,“ usmál se na ni.

~

Říká se, že to, co se vám zdá první noc na novém místě, se vyplní. Nebyla to ani první noc, ani nové místo a Remus dokonce ani nespal. Jen zavřel oči, protože okolní svět měl tendenci drát se dovnitř i zaslepenými okny, a nechal okolo sebe volně pobíhat vzpomínky na minulost ukrytou v budoucnosti. Všichni okolo spali, tiše oddychovali a ani jeden z nich by zřejmě neschválil chvíli, na kterou teď Remus... v rámci oficiální fráze by musel říct vzpomínal. Ve skutečnosti to nebyla vzpomínka. Stačilo se trochu zamyslet a byla to přítomnost. Jeden okamžik zapsaný na věčnosti. Ohnivým písmem. Tím, co tak krásně hřálo.

Tenkrát prvně Siria uviděl. Ne jako kamaráda, ale jako ... lásku? Dejme tomu, že jako lásku. Tohle slovo beztak nikdy nevystihovalo skutečnost. Bylo to, jako by v něm najednou vybuchly všechny dobré věci, které kdy zažil. Tóny zapadající do sebe jako slunce do mraků, barvy dovádějící na plátně, zpěv ve větru. Všechno tohle a ještě mnohem víc. Radost bez otázek, bez výčitek, beze všeho. Napůl šílený ohňostroj, který dokázal spálit všechen strach. A stačil jeden jediný zlomek skutečnosti.

Koukli se jeden druhému do očí. Pak Sirius vytáhl ten svůj úsměv. Ten, co si schovával pro zvláštní příležitosti. Ten, co se podobal slunci odrážejícímu se v červeném víně. Ten, co po víně i chutnal. Po víně, které už nemá tu správnou teplotu, protože lidé, co ho měli vypít, se čemusi příliš dlouho smáli a zapomněli, že někdy zteplává. Stačila jen jedna malá chvilka a celý svět se s hlasitým cvaknutím konečně usadil na svém místě. A pak, prvně v Remově životě, se všechna kolečka začala otáčet tak, jak měla.  Sem tam sice něco zaskřípělo, nějaký pant zavrzal, nějaký zoubek se ulomil, ale všechno se to točilo, síly se přenášely, pohyby navazovaly a život pracoval. Najednou. Pro jednou. Mezi stromy, uprostřed nažloutlého sněhu, který se v polámaném světle neuměl třpytit. V tu chvíli to bylo jedno. Kupodivu to vydrželo i po tom, co Sirius odešel, protože byl (jako vždy) po škole.

Remus zapadl do postele, schoulil se pod deku, aby vyhnal všechnu přebytečnou zimu, a jako blázen se smál do polštáře. Bylo to jako oživlý sen. Jako by mu po celém těle poskakoval průvod bláznivých tanečníků. Smál se a smál. Skoro až do půlnoci. Pak se stala ta nejdivnější věc na celém světě. Uslyšel stejný smích.  

Siriovi už skončil trest a teď vykukoval za závěsem a zubil se stejně hloupě jako Remus.

 „Čemu se směješ?“ zeptal se a musel se zakousnout do spodního rtu, aby se nesmál nahlas.

„Tobě,“ odpověděl mu Remus a zamrkal na něj, „a ty?“

Sirius přikývnul.

„Hele, Moony, možná jsem blázen, ale asi jsem se zamiloval.“

„Proto se směješ jako cvok?“

Odpovědělo mu jenom přitakání vtěsnané mezi dva záchvaty smíchu.

„Zase jednou myslíme stejně,“ okomentoval to Remus.

„Co s tím?“

„Nemám tušení.“

„Já jo.“

„Na co ty hned nemyslíš.“

„Na to samý, co ty.“

„Takže...“

„Takže?“

V průběhu další rozesmáté chvíle se Sirius přesunul na Removu postel.

„Na vlkodlaka seš docela hezkej.“

„Jo, na školní hvězdu taky ujdeš.“

„Tohle je ale debata.“

„Jo, to teda je,“ ani jeden z nich nemohl přestat smát. Bylo už po půlnoci, ale tohle muselo někoho zákonitě probudit.

„Tak dáme ztišující kouzlo,“ napadlo Siria.

„To bude divný,“ protestoval Remus.

„Dneska je divnej den,“ Siriovi se po čele prošel stín.

Remus natáhl ruku a opatrně ho setřel. Dnes ne, dnes tam neměl co dělat. Zítra bude čas na to dělat si starosti.

Dvojhlasně zašeptané „Silencio,“ bylo to poslední, co nebelvírská ložnice tu noc slyšela.

Remus se usmíval do tmy. Bylo zvláštní, jak ten okamžik dokázal existovat věčně. Jako tříska zadřená do dlaně času. Nikdy se do něj nepřipletla sebemenší stopa hořkosti. Nikdy. Remus se usmíval do tmy. Bylo to jako mít soukromý útržek naprosté dokonalosti. Zlomek skutečnosti, který by za nic nevyměnil. Usmíval se do tmy a jeho úsměv pomalu pohasínal. Začal si uvědomovat, co udělal. On sice svůj zlomek skutečnosti pořád svíral v dlani, ale Siriovi ho upřel. Zabil svět, ve kterém se to stalo. Ať se teď stane cokoli, tenhle okamžik už tu navždy bude jen pro něj. Čas, který se pokusil podvést, se teď Removi škodolibě smál. Zlomek skutečnosti se rozpadl na prach. Konečně mu došlo, že neměl právo vzít celý svůj život zpátky. Už jen proto ne, že to nebyl jen jeho život. Ale co z toho života vlastně zbylo, když ho tak velkou část zničil? Prach zavířil vzduchem a pak se rozplynul a nezbylo z něj vůbec nic. Velké, prázdné nic.

~

Stoupal po schodech, Aretha ho vedla a s každým jeho krokem se schody, které nechával za sebou, rozpadaly na prach. Nejen schody, všechno. Za ním bylo jen prázdno a před ním jenom neodhadnutelná tma.

Astronomická věž měla veliké okno. Jedno z nejvyšších míst na hradě. Trvalo dlouho, než tam došli, a Aretha nespokojeně kňučela, protože schodů bylo výrazně víc, než by se jí bylo líbilo. Remus se výšky vždycky trochu bál. Ne snad proto, že by se mu z ní točila hlava nebo že by se mu z pohledu do hlubin zvedal žaludek. Přitahovalo ho těch několik vteřin, které potřeboval zvuk na to, aby se odrazil od nádvoří. Lákal ho vítr čechrající mu vlasy a v hlouby duše vážně věřil tomu, že by se o kamennou dlažbu nezabil. Rád se díval do hlubin a přemýšlel o tom, jak snadné by bylo udělat ten jeden krok.

Jenomže dnes nic neviděl. Jen cítil nekonečný volný prostor okolo sebe. Bylo by to snadné, snadnější, než kdy jindy. Zasáhl ho poryv ledového větru a v očích mu bolestivě zaškubalo.  Za zavřenými víčky se rozsvítila nesourodá změť barevných bodů, která se za pár okamžiků proměnila v jasný obraz. Ne, nezačínal vidět, jenom si s ním jeho mysl zase zahrála hru na schovanou vzpomínku. Zachvěl se zimou. O tuhle zrovna moc nestál. Předcházela té minulé, ale ani v nejmenším se jí nepodobala. Ale bylo třeba si ji zopakovat. To už se naučil. Příčiny se nemají nechávat nedořečené.

Tehdy se díval dolů a jako vždy si uvědomoval, jak snadné by bylo udělat ten jeden krok. Měl i něco, co se vzdáleně mohlo podobat důvodu. Stačilo na to pomyslet a ucítil smršťující se spirálu vedoucí ze žaludku až nahoru do hlavy. Třásla se jako chuchvalec pavučin. Jako by měl místo krve strach. Měl vztek na sebe, a ještě větší na Siria. Za to, že to dopustil. Za to, že ho vyprovokoval. Neublížilo mu to, neranilo to, ale ukradlo mu to přítele a bez přátel se z Rema stala ještě hlubší propast než ta pod astronomickou věží.

Něco se stalo a něco jiného se nestalo. On teď jen nevěděl, co mu vadí víc – to, že tu druhou věc nedopustil, nebo to, že tu první nezastavil? Nedokázal zachytit jedinou smysluplnou myšlenku a moc dobře věděl, že s každým dalším rozhodnutím teď jen postoupí dál ve frontě na mizernej život. Vítr se mu opřel do tváře a vehnal mu do očí slzy. Už se smrákalo a obloha sestupovala po stupnici šedi. Vzduch voněl vodou a páchl kouřem. Tma se přibližovala a lákavá hlubina pomalu mizela. Nebylo špatné se tam dívat. Otázka „posledního kroku“ dokázala vytlačit všechny ostatní.

„Moony?“

Otočil se tak prudce, že mu málem uklouzla noha.

„Co chceš?“ Měl dojem, že mu v šeru musí vzteky svítit oči. Nechtěl mít vztek. Ale nebylo možné ho jen tak vypnout.

„Co tam děláš?“ Ale ne, hvězdný Sirius se snad doopravdy bál.

„Nic,“ pokrčil vlkodlak rameny a jen tak mimoděk se pustil okenního rámu. Další jiskra strachu v Siriově pohledu ho potěšila. Těžko říct, jestli za to mohla škodolibost, nebo to, že Siriovi ten strach tak strašně slušel.

„Nechtěl bys jít... trochu víc do místnosti?“

„Ne,“ zavrtěl hlavou Remus a zase se zadíval do houstnoucí tmy. Ještě pořád bylo možné rozeznat dláždění, ale za chvilku se už dlouhý pád promění v imaginární let tmou. Pomalu posunul nohu směrem k okraji. Prsty měl zkřehlé zimou.

„Nedívej se dolů!“ zaprosil Sirius.

Remus přivřel oči a zbavil se několika zbývajících slz. Už zase slyšel v Siriově hlase víc něhy, než dokázal snést. Na jeden krátký okamžik si přál, aby skutečně mohl skočit dolů. Najednou ho ta myšlenka vyděsila. Už to nebyla jen hra na smutek. Stál krůček od chladnokrevného rozhodnutí. Padal by ledovou tmou a pak by si zpřelámal všechny kosti o dláždění. Skoro ten náraz cítil. Ucukl jako by šlápl na hada. Udělal jeden rychlý krok vzad.

Sirius ho upřeně pozoroval a oči se mu zatáhly kouřem.

Remus věnoval ještě jeden pohled houstnoucí tmě a pak se velice pomalu otočil na Siria.

„Co tu chceš?“ zeptal se znova a zase se mu do slov vloudil kovový přízvuk, „proč za mnou lezeš?“

Sirius ho pořád sledoval a neříkal vůbec nic.

Remus by si byl přál, aby venku nebyla tma. Takhle měl pocit, že by se v ní mohl schovat. Že by stačil jen ten jeden krok. Věděl, že za tuhle hru by se měl stydět. Ale Sirius ho vyděsil a on mu to chtěl vrátit.

Siriovi oči byly najednou klidné jako hladina černého jezera, ve kterém se odrážejí šedá oblaka.

„Co chceš?“ zeptal se Remus potřetí a tentokrát se slova zatočila tmou, jako můry okolo plamene.

„Máš vztek,“ poznamenal Sirius. V jeho pohledu se mu pořád odrážela nebesa a ve vlasech měl z nějakého podivného důvodu úlomek omítky.

„Ani ne,“ poznamenal vlkodlak stále stejně kovovým hlasem.

„Kecáš,“ vydechl Sirius.

„Jak to můžeš vědět?“

„Znám tě.“

„Jsi si tím tak jistý?“ teď slova vypadla z okna a roztříštila se o dláždění.

„Jasně,“ Sirius lhal a Remus to věděl. Stejně ho ta sebejistota popuzovala. Zachtělo se mu někomu ublížit.

„Co můžeš vědět?“ v hlase měl hořkost zeměžluče a ve vlasech vítr vířící tmu.

Sirius pokrčil rameny.

„Možná toho už mám dost,“ pokračoval Remus pomalým hlasem s přesně odměřovaným rytmem a jedna část jeho mozku s hrůzou zjišťovala, že je možná doopravdy možné umřít, „třeba mě nebaví být pořád vlkodlak a snažit se všem okolo sebe něco dokazovat.“

„K sakru, Moony...“ zamračil se Sirius.

„Co k sakru,“ vyštěkl vlkodlak, neboť hádat se bylo pohodlné, „nemám na to právo? Nemám právo mít vztek?“

„Jo, možná máš,“ Sirius ho sjel pohledem, „ale nemáš právo na to vést melancholický kecy vedle největšího okna na nejvyšší věži.“

„Proč ne? Jak víš, že tam nechci skočit?“

„Protože tě znám. Takovej pitomec nejsi.“

„Třeba chci bejt. Pro jednou. Třeba je mi hůř, než si myslíš.“

„Kvůli čemu? Proč by ti mělo bejt mizerně? Kvůli jedný noci? Vždyť se nic nestalo. Copak to nechápeš? Byla to jenom hra.“

Remus přivřel oči a nadechl se. Potřeboval zastavit hádku. Potřeboval najít vhodnou odpověď. Nebyla, neexistovala. Potřeboval zachytit slova, která by dokázala zvrátit situaci zpátky do světa, kde Remus byl ten nejrozumnější a hysterie se mu vyhýbala velkým obloukem. Jenomže všechna mu proklouzla mezi prsty jako suchý písek a na dlani se nezachytilo ani jedno jediné slůvko. Nic nemohlo ospravedlnit nesmyslnost žvanění o sebevraždě kvůli bezvýznamné noční hře.

Pauza skončila a začínalo být třeba něco říct. Remus se alespoň pohledem zachytil uklidňující tmy a začínal si uvědomovat, že asi neuslyší to, co by chtěl.

Na obloze vycházely první hvězdy a Removi došlo, že ani neví, co by chtěl slyšet. Ticho bylo už příliš dlouhé. Bylo třeba něco říct a bylo jedno co.

„Chtěl bych být sám,“ zašeptal a všechen jeho vztek se snesl na pevnou zem hluboko pod ním. To, co zůstalo, bylo spíš podobné lepkavé pavučině. Nehybnost způsobená nedostatkem prostoru k pohybu.

„A neuděláš nějakou pitomost?“

Remus jen zavrtěl hlavou. Ještě před chvílí chtěl tuhle větu moc slyšet. Teď si připadal jen hloupě. Nádvoří se ztratilo ve tmě a přestalo ho lákat. Možná nelákalo ani předtím. Možná, že ano.

Teď to bylo jiné. Tehdy mrzlo, ale občas zafoukal teplý vítr. Stačilo zavřít oči a ta nepatrná stopa stále se navracejícího jara mu našeptávala, že je pitomec, který se snaží o dramatický efekt, který ani pořádně neumí zahrát. I dnes tu byla ta trocha o pár stupňů teplejšího vzduchu s vůní sněženek. Tentokrát ale mlčela. Jen tam byla a čekala. A o kousek dál stála a čekala i brána z černých kvádrů potažených ledem a s kovovými vraty, skrze která sálal chlad. Byla někde hluboko v něm a byla to její vina, že se teď klepal zimou. Tušil, že za vraty je nekonečná ledová pláň, od které se světlo odráží tak ostře, že oslepuje i slepce. Bál se, že se jednou otevře, ale nevěděl, jak tomu zabránit. Tak tam jen stál a přemýšlel, jestli je skutečně možné umřít. Co by to vlastně udělalo. Stahovaly se okolo něj smyčky z možná. Možná, že všechno, co říkali o nesmyslnosti sebevraždy, je jen pověra. Možná by jen všechno skončilo. Možná, že ledová brána nevede do pekla, ani do nebe. Možná jsou to jen dveře do života. Možná, že jeho život už skončil. Možná, že umřel, když dopsal báseň na orosené sklo, a možná, že tohle je jen očistec, do kterého se dostal po smrti. Možná žádné potom není. Možná vážně existuje konec. Možná....

Nedíval se nikam a hlavou mu už zase zněla báseň:

Tak už se tady nebudeme

za nocí toulávat

ač oba dosud milujeme

ač bude luna stejně plát.

Rozesmál se, skřípavě a bez radosti. Smích proplétající se skrze ostnatý drát na hranici šílenství. Udělal krok kupředu. Malý krůček. Tak malý, že mu pořád ještě zbýval kousek pevné země pod nohama.

Paradoxy, věci, které nenáviděl, a ony se přesto staly. Nebo stanou. Děsil se budoucnosti, kterou už jednou prožil, a děsil se i všech jejích variant.

Smích se protáhl ostnatým drátem a prohlédl si krajinu šílenství. Potom umlkl, protože zjistil, že se dívá na místa, kterými už jednou prošel. Mnohokrát. A nikdy tam dokázal zůstat. Ale chtěl by, moc by chtěl.

Zavřeli jsme okenice

Stromy už nebudou růst

Lidé už nebudou prohrabávat zemi

Nevyhrabou nás

Již není hloubek

Ani povrchu

Chlapec s očima, které zakrývalo tolik vrstev skla, že ani on sám nedokázal vyhlédnout ven, sklopil hlavu a nahmatal krémového psa, který ho celou dobu oddaně pozoroval. Podrbal ho mezi ušima a nechal se dovést zpátky do Zmijozelu.

~

Popraskanými skalami se proplétal žhavý vítr. Na obloze se rozvalovala  sálající rudá koule, která bez milosti vysávala i poslední kapky svěžesti, které by snad s sebou mohl přinést vítr. Země pálila, vzduch dusil a obloha žhnula.

Mezi skalami se vinula úzká cesta dlážděná velkými kameny. Šla po ní žena v šedých plátěných šatech. Jako by se jí zdejší teplota vůbec netýkala. Našlapovala zlehka a kameny, nad kterými se ještě před chvíli tetelil vzduch horkem, se pod jejími kroky pokrývaly jinovatkou. Jen občas si zajela rukou do vlasů a vyklepala z nich všudypřítomná zrníčka písku.

Cesta se svažovala do hluboké rokle. Ale ani na jejím dně nebyl stín. I sem pronikal polední žár a vysával z kamenů i ty poslední zbytky života. Přesto tu ale něco žilo. Štíhlé bytosti s hladkou kůží a uhrančivýma očima, líně odpočívající na kamenech a pohlcující žár slunce, které nikdy nezapadá, stejně jako se jejich oči nikdy nezavírají.  Byli všude. Jako reliéfy zdobící skálu. Oživlé obrazce se zuby plnými jedu. Jejich sykot patřil k tomuto místu stejně jako šumění přílivu k moři. Jenomže tady neexistovalo žádné moře. Tady byla jen vyschlá poušť plná hadů.

Žena se zachvěla odporem. Nenáviděla je. Nenáviděla ladné křivky jejich pohybu, které dokázaly do písku vykreslit smrt. Nenáviděla jejich schopnost vzít život v jediném okamžiku beze špetky potěšení. Nedokázala si pomoct. Byla žena a v tomto světě byli hadi odedávna nepřáteli žen. Přesto ale lehce dupla, aby na sebe přilákala pozornost.

Línou nečinnost vystřídal hemživý shon. Hadi sjeli ze svých kamenů a na okamžik vytvořili těsně před ženou divoký koberec utkaný z děsivě ohebných těl. Pak začalo beztvaré klubko stoupat a za několik málo sekund vytvořilo povědomý tvar. Stvořilo bytost s proporcemi člověka, která ho však připomínala méně než mrtvý kámen, nebo tekoucí voda. Postavu složenou z tisíce propletených hadů.

„Královna vlků,“ pokynula ženě postava promlouvající tisícem hlasů.

„Legie hadů,“ kývla na oplátku žena a svýma úplňkovýma očima se zadívala do tisíců uhrančivě upřených pohledů.

„Nepřicházíš nás navštívit příliš často,“ zasyčel Legie a Královna ucítila, jak se jí jeden z menších hádků ovinul okolo kotníku. Zachvěla se odporem.

„Víš, proč jsem přišla?“ odpověděla a marně se snažila zakrýt strach smíšený s hnusem.

„Setkají se,“ hadi tvořící tvář se rozestoupili, asi to byl jejich způsob úsměvu, „setkají.“

„Nemáš právo...“

Hadi se jen zavlnili.

„Nemyslíš, že to už nepřísluší nám?“

„Já ale jeho rozhodnutí nedokážu zabránit.“

„Chceš mu zabránit? Cítíš snad soucit?“

Přivřela oči a bylo to, jako by se úplněk schoval za mrakem. Za mrakem plným jizev. Za tím, co z něj vzniká bouřka.

„Soucit,“ pousmála se, „nevěřila bych, že to slovo znáš, Legie.“

„Znám,“ v hadích tělech se najednou zavlnil nádech smutku, „i já znám soucit. Sžíravý soucit a zapomenutý soucit. Nestojí to za to.“

„Zabil svět,“ poznamenala.

„Jistě, stejně jako všichni ostatní.“

„Ale on to udělal ze správných důvodu.“

Legie hadů se nesouhlasně zachvěl.

„Nejsou správné důvody. Jsou pouze důvody.“

„Zajímalo by mě, co se s ním stane.“

„Je to stále stejné...“ sykot hadích tlam ztratil svůj melancholický nádech a propletená těla se svíjela rozkoší nad svou škodolibostí.

„Jednou to musí někdo zlomit,“ vztekle dupla a konečně si uvolnila nohu, „jednou to někdo musí prolomit.“

„Nemusí, sestřičko,“ hadi se roztřásli smíchem připomínajícím zvuk písku v přesýpacích hodinách, „nemusí.“

~ Konec 1. části ~

Zpět na obsah