Svazek ODESAA napsal(a) sir Thomas Stanley
Disclaimer: All publicly recognizable characters and settings are the property of their respective owners. The original characters and plot are the property of the author. No money is being made from this work. No copyright infringement is intended.
Tato povídka je archivována na: http://www.potterpovidky.cz/web/viewstory.php?sid=86
Index
Kapitola 1: Kapitola 1: Předmluva
Kapitola 2: Kapitola 2: Deník pana Vanissarta
Kapitola 3: Kapitola 3
Kapitola 4: Kapitola 4: Pan Cooper
Kapitola 5: Kapitola 5: Matka
Toto slovo není ani zkomolenina města na Ukrajině a ani městečko v jižní Americe, nýbrž zkratka složená z prvních šesti písmen německého názvu „Organisation (der) Ehemaligen SA – Angehörigen“, což v překladu znamená „Organizace bývalých členů SA“. SA je další skotská zkratka a tentokrát znamená sanatorium Ashbury, vlastně celým jménem: „sanatorium pro duševně choré kouzelníky v Ashbury“.
Ashbury bylo za dob první kouzelnické války dějištěm nelidských pokusů hrstky vybraných Skotů na ostatních kouzelnících. V této době sanatorium řídil věhlasný léčitel, Dr. Fritz Tod (pozn. aut. Tod = něm. smrt). Formálně se v Ashbury zabývali podstatě myšlení a psychiky u kouzelníků obecně, ve skutečnosti měli naplnit tehdejší skotské rasové teorie o nadřazenosti kouzelníků mudlům, a o nadřazenosti čistokrevným všem ostatním. Nikdo se nikdy neměl dozvědět o pečlivě naplánovaném systematickém vyvražďování nečistokrevných kouzelníků a jiných „rušivých elementů“ ve Skotsko. Tato tajná státní politika vraždění byla nazývána „celkové řešení Skotských otázek“.
Řešení zahrnovala všechny myslitelné i nemyslitelné pokusy, především „léčitele“ v Ashbury fascinovaly oči, na kterých prováděly vše možné, od pokusů na transplantaci očních bulev až po pokusy změnit kouzly barvu očí.
Personál sanatoria Ashbury, když byl Vy-víte-kdo poražen, rozhodně neměli iluze, jak bude ministerstvo kouzel hledět na jejich činy. Proto urychleně učinili tajná opatření, která jim měla pomoci, aby se ztratili v novém životě a břemeno hanby za hrůzné činy nechaly na běžných Skotech. Za tímto účelem bylo vyvezeno velké množství peněz mimo trezory sanatoria a uloženo na anonymních kontech v Gringottově bance. Když konečně vyšetřovatelé ministerstva kouzel vstoupili do Skotska aby dosadili na prázdný trůn protektora Thomase Stanleye, byli již „léčitelé“ z Ashbury dávno nezvěstní.
Zřídili organizaci, která jim měla umožnit útěk. Tato organizace dostala jméno ODESAA. Když s úspěchem dosáhli prvního cíle – zajistit si falešnou identitu, popřípadě útěk do příznivějších míst, jejich ambice vzrostly. Mnozí vůbec neodešly, ale dali přednost tomu zůstat ve Skotsku pod dohledem Britského ministerstva. Jiní se vracely ze zahraničí náležitě zaopatření novou totožností. Pár nejvyšších funkcionářů zůstalo v zahraničí, aby řídilo organizaci z bezpečného místa.
ODESAA měla a má tři cíle: dosadit své lidy, nebo lidi pod jejich kontrolou do vysokých funkcí ve Skotském protektorátu, obnoveném po porážce Vy-víte-koho. Za druhé zaplatit nejlepší možnou obhajobu každému tehdejšímu zaměstnanci Ashbury, který by šel před soud; a za třetí vštěpovat Skotům představu, že zabijáci z Ashbury v podstatě nebyli nic jiného než vlastenci a ochránci čistokrevných kouzelníků, kteří vzorně plnili svou povinnost vůči své vlasti a tedy si vůbec nezaslouží perzekuci, již jsou nyní její odhalení členové vystavováni.
Zaštítěni značnými fondy plnili tyto úkoly s velkým úspěchem. Nejúspěšnější byli v tom, že se oficiální odplata prostřednictvím soudů stala fraškou. ODESAA změnila několikrát své jméno, aby popřela svou existenci, takže mnoho vrcholně postavených skotských kouzelníků má sklon tvrdit, že neexistuje. Stručná odpověď však zní – existuje a „soukmenovci“ s insignií černého kříže s stříbrným lemem jsou s ní stále ve spojení.
Navzdory úspěchům v dosažení cílů, které si vytkla, ODESAA také někdy prohraje. Největší porážku utrpěla pár šest let po porážce Vy-víte-koho, kdy došel po sově státnímu tajemníkovi, Edgaru Quislingovi, do kanceláře anonymní balíček pergamenových zápisků. Těch několik málo lidí, kteří spatřili dokument před jeho odevzdáním lordu protektorovi, pojmenovalo balíček „Svazek Odesaa“.
***
Téměř každý kouzelník si pamatuje, co dělal přesně v den, kdy se roznesla zpráva, že Pán zla je mrtev. William FitzAlan, kouzelník z napůl mudlovské rodiny, který se živil jako příležitostný reportér na volné noze, se právě vracel od své matky. Jezdíval za ní svým automobilem vždy v pátek večer, aby se ujistil, že má vše, co potřebuje, a také zčásti proto, že se domníval, že by ji měl jednou týdně navštívit. Kdyby měla telefon, zavolal by ji, ale protož ho neměl, jezdíval za ní. Což byl důvod, proč telefon nechtěla.
Dnes měl mimořádně nalazenou nějakou kouzelnickou stanici. V půli hudební relace hudba ustala a vpůli taktu se ozval hlasatel rozrušeným a napjatým hlasem:
„Achtung! Attention! Pozor! Lord-Vy-Víte-Kdo je konečně mrtev!“
FitzAlan odvrátil oči od silnice a zíral na tlumený ciferník, jako by jeho zrak dokázal popřít to, co přijal jeho sluch, a jako by se chtěl ujistit, že měl naladěnou nesprávnou stanici.
Dva vozy ho předjely, první vztekle zatroubil a významným gestem si poklepal na hlavu..
„Mudlové. Ti to nepochopí.“ Zamyslel se FitzAlan.
Zábavná hudba, kterou vysílali ustala a nahradili ji fanfáry. V pauzách hlasatel četl útržky spekulací.
Šofér z auta před FitzAlanem vystoupil a přišel k FitzAlanově okénku. Měl na sobě sako z umělé koženky, jež se vzdáleně podobalo hábitu.
„Slyšel jste to?“ tázal se muž a nakláněl se do okénka.
„Jo.“ Řekl FitzAlan.
„Konečně.“ Řekl druhý muž. Po celém Skotsku, po celé Anglii, po celé Velké Británii přistupovali lidé k lidem úplně neznámým, aby si s nimi pohovořili o tom, co se stalo.
Mezitím v zapomenutém koutu Skotska, jež se odnedávna nazývalo Ashbury, propukla panika. Množství „léčitelů“ narychlo utíkali, a pacienti, kteří se mohli postavit na nohy utíkali také.
William FitzAlan si nesl domů balíček v hnědém papíru, který čirou náhodou našel, když se dnešního dne vracel domů. Od smrti Vy-víte-koho uplynulo již téměř pět let. FitzAlan se usadil u sebe doma v Durhamu, ve svém oblíbeném křesle a otevřel balíček. Uvnitř byl deník. Sestával se z sepnutých listů v tvrdém přebalu v černé barvě. Celkem to bylo sto padesát stran vyťukaných na starém psacím stroji. Většina stránek byla napsaná před lety, nebo v průběhu několika let, protože sice byly čisté, ale jinak s neomylným zažloutnutím starého papíru. Ale na začátku a na konci byly čisté listy, zřejmě napsané před několika dny. Podle data epilogu zhruba před dvěma dny. Stařec, kterému to podle vyšetřování patřilo, to napsal před tím než zemřel. Na čtverečku uprostřed černých desek stálo velkými písmeny: DENÍK SIMONA VANISSARTA. FitzAlan se zabořil hluboko do křesla a začal číst.
Jmenuji se Simon Vanissart, nejsem čistokrevný kouzelník a chystám se zemřít. Rozhodl jsem se skončit svůj život, protože už nemá cenu a není nic, co bych již mohl učinit. Přátelé, které jsem znal a měl jsou mrtví a kolem mě jsou již jen pronásledovatelé. Za denního světla vidím na ulicích jejich tváře. Zůstal jsem naživu, protože jsem si přál splnit ještě jednu věc, jednu věc jsem chtěl ještě spatřit, ale teď vím, že se to nestane. Nechován nenávist ani hořkost vůči Skotům jako takovým, protože někteří z nich jsou dobří lidé. Filosof Edmund Burke měl pravdu když řekl: „Neznám způsob, jakým by se mohlo sestavit obvinění proti celému národu.“ Když jsem vyšel z sanatoria v Ashbury, když tam Angličané osvobodili mé tělo z okovů a má duše zůstala v okovech, nenáviděl jsem svět. Nenáviděl jsem vše okolo, protože se to proti mně spiklo a ze všeho nejvíc jsem nenáviděl Skoty. Ale jak šla léta, naučil jsem se znovu milovat. Milovat stromy a skály a řeky a slané moře. Jsou však lidé, jejíž činy přesahují porozumění a tedy i odpuštění, a to je skutečná prohra. Protože ti lidé existují mezi námi, chodí po městě, pracují v kancelářích, usmívají se a potřásají si rukama a mezi sebou si říkají „soukmenovci“. To, že mohou žít dál, ale nikoliv jako vyvrhelové, ale jako oblíbení občané, to je skutečná prohra.Deník začínal dalšími dvaceti stránkami, na nichž Vanissart popisoval své dětství a narození, studia. Oženil se s dívkou jménem Nikol a společně pracovali pro jednoho obchodníka jako účetní. Díky intervenci svého nadřízeného byly uchráněni od pokusů v Ashbury, alespoň zpočátku. Jednoho dne je oba chytli na dovolené v Inverness a od té doby se již nikdy nestkali. Téměř tři čtvrtiny dokumentu vypravují strastiplné strádání v pokusných místnostech. Hlavní roli v tomto deníku hrál doktor Victor Kappezius, bývalý vývozní úředník v Stirlingu, jež byl v Ashbury nejvyšším lékárníkem a doktor Joseph Klehr, bývalý tesař z Hamburgu, jež byl jedním ze správců sanatoria. V sáhodlouhých kapitolách, které ve skutečnosti jen zaznamenávaly fakta, byl podrobně vylíčen zápas o přežití v Ashbury. Byl to zápas s útrapami hladu, nemoci, pokusů a surovosti údajných „léčitelů“. William FitzAlan četl pozdě do noci. Krutosti vyprávění na něj působili značně hystericky. Několikrát musel odložit deník, aby se uklidnil, ale vždy ho vzal zpět a pokračoval v četbě. Poslední záznam o panu Kappeziovi zněl:
Victora Kappezia jsem tehdy spatřil při rychlém vyklízení v Ashbury. Tenkrát jsem se domníval, že ho vidím naposledy, ale měl jsem se s ním setkat ještě jednou, o tři měsíce později. Ten den jsem se spolu se třemi spolu-vezni vracel do Durhamu. Nad námi letělo koště s třemi lidmy, já jsem se bez zvláštního zájmu otočil a uviděl jsem na něm sedět Kappezia. Neviděl mě, protože měl kapuci proti větru, ale já jeho zřetelně. Všichni tři muži na koštěti si zřejmě měnili hábity. Než koště zmizelo z obzoru, spadl z něj velký šedý hábit. Za pár minut jsme došli k místu, kde dopadl. Byl to pracovní hábit vysoce postaveného lékaře z Ashbury s znakem dvou zkřížených kostí s písmen A. Kappezius opustil řady personálu v Ashbury…Kniha končila dalšími čistými archy papíru, na konci byly vloženy dva papíry očividně tvořící epilog.
V tomhle pokoji v Durhamu bydlím od konce války. Krátce nato, co jsem se zotavil ze sanatoria jsem začal psát tento deník, o tom co se stalo mě i všem ostatním v Ashbury. Ale dlouho před tím, než jsem svůj příběh dokončil, bylo úplně jasné, že přežili i jiní, lépe informovaní a schopní dosvědčit, co se stalo. Vyšly stovky spisů, líčí utrpení „mudlovských šmejdů“ ve Skotsku, takže můj příběh nebude nikoho zajímat. Nikdy jsem to nedal nikomu číst. Teď už však vím, že se nesplní ani moje jediné přání, nikdy neuvidím Kappezia stát před soudem a dosvědčit, co udělal. Dnes jsem si tím již jistý.William FitzAlan odložil deník, opřel se o křeslo opěradla a delší čas jen seděl, díval se do stropu a kouřil. Těsně před pátou hodinou ranní zaslechl, jak se otevřely dveře a vešla Anna, jeho přítelkyně, z práce. Užasla, když ho našla vzhůru.
„Co děláš tak pozdě?“ zeptala se.
„Četl jsem si.“ odpověděl FitzAlan.
„To vidím. Ale co děláš teď?“
„Jenom přemýšlím.“
„A o čem?“
„O své příští reportáži.“
Pověsila kabát a posadila se k němu.
„Co chceš dělat?“ zeptala se. FitzAlan zadusil cigaretu.
„Najdu jednoho člověka.“ řekl.
Zatímco spolu William FitzAlan a Anna Blountová mluvili v Durhamu, přehouplo se větší letadlo mudlovské cestovní společnosti přes Francii a nyní mířilo k Antverpám v Belgii.
V páté řadě vlevo, u okna, v oddělení první třídy, seděl šedesátník s ocelově šedými vlasy. Existovala pouze jediná fotografie tohoto muže jako padesátníka s holou hlavou a knírkem, který by zakryl ústa podobající se pasti na krysy. Z malé skupinky těch, co fotografii spatřili, by někdo stěží poznal muže v letadle. Fotografie v jeho pasu se shodovala s tou novou. Jméno v tomto pase ho označovalo jako pana Roberta von Gluckse, rakouského občana. Už samo jméno bylo výsměchem. Protože Glucks je jen zkomolenina slova Glück, což německy znamená „štěstí“ a štěstí je anglicky happy. Pasažér, o němž je řeč, se narodil jednoho říjnového dne jako Robert Happ, později se stal členem správní rady sanatoria Ashbury, náčelníkem hlavní správy hospodářského úřadu SA a i generálním inspektorem skotských sanatorií. Na skotském seznamu hledaných osob byl na třetím místě, hned za bývalým ředitel SA Fritzem Todtem a profesorem Haasem, vedoucího psychologického oddělení. Byl dokonce výše než Joseph Klaar, nazývaný „zvěstovatel smrti“. V Odesaae byl v pořadí druhý, hned po dr. Todtovy. Role, kterou sir Robert Happ sehrál ve zločinech v sanatoriu byla zcela unikátní a lze ji srovnat jen s způsobem, jimž se mu podařilo zmizet. Happ byl mnohem více než Axemann a Klehr, jež vedli popravy a tzv. selekce, odpovědný za vyvražďování, i když nikdy přímo nestiskl kohoutek.
Kdyby se neinformovaný cestující dozvěděl, kdo je muž, sedící vedl něj, zřejmě by se velmi divil, proč by měl být vedoucí úředník hospodářského úřadu na čelním místě seznamu hledaných osob.
A kdyby se pídil dál, zjistil by, že až z 80℅ všech zločinů spáchaných v Ashbury lze připsat na vrub dvěma oddělením. Byly to hlavní výzkumné centrum a hlavní správa úřadu pro hospodářství. Jestliže se zdá být podivné, že byl hospodářský úřad zapleten do masového vraždění, je třeba pochopit, jakým způsobem měl tento úřad plnit své úkoly. Nejenom, že záměrem celého sanatoria bylo vyhubit každého skřeta s povrchu skotského, a spolu s nimi i každého„mudlovského šmejda“, kterého uvidí, oběti si za toto privilegium měly zaplatit. Ještě než se otevřely dveře do kartotéky dr. Scharpa, spáchalo sanatorium největší loupež v skotských dějinách.
Co se týče skotských „mudlovských šmejdů“ a skřetů, ti platili ve třech etapách. Nejdříve byly oloupeni o podniky a domy, nábytek a tak podobně. Bylo jim řečeno, že budou odváženi do dřevěných chatek v vesnici, jež se jmenovala „Bury st. Ash“. Ve skutečnosti nikdy nic takové neexistovalo, poblíže bylo pouze sanatorium Ashbury. Přesto však byli ujišťováni, že jde jen o dočasné bydliště, že brzy budou přesunuti jinam. Většina tomu věřila a brali se sebou to, co unesly, nejčastěji kufry s cennostmi. Při vjezdu na nástupiště označené „Bury st. Ash“, jim byly i ty kufry odebrány.
Ze zavazadel šesti set osob byla ukradena kořist v hodnotě několika tisíc galeonů. Z sanatoria byly do skotské státní poklady denně dopravovány pytle zlatých cetek, diamantů, safírů, smaragdů, stříbrných prutů, zlatých hodinek a tak dále. Velká část tohoto zisku byla uložena v bezpečných trezorech antverpských bank. Mnoho zlata dnes leží v podzemí velkých světových bank pod ochranou hamižných skřetů. Většina toho zlata je zapsána na vymyšlená jména.
Druhá etapa vykořisťování tkvěla v živých tělech obětí. Měli v sobě spoustu kalorií energie, a ta musela být využita. Organizace sanatoria byl stát ve státě. Na svých pozemních mělo sanatorium své dílny, skladiště a tak dále. Sanatorium pro sebe vyrábělo téměř všechno, co potřebovalo a pro práci využívalo „otrockou“ práci svých „pacientů“, která byla podle mimořádného výnosu tehdejších vládců Skotska majetkem sanatoria.
Třetí etapa vykořisťování spočívala v mrtvých tělech obětí. Po mrtvých zůstaly krabice bot, ponožek, hábitů, brýlí, atd. Zůstaly po nich vlasy, které se vycpávaly do polštářů pro ostatní pacienty. Byly učiněny pokusy zpracovat kosti do lektvarů jako náhražku za cenné suroviny a z lidského tuku vyrábět mýdlo, ale shledalo se, že to není ekonomické.
Celá hospodářská a výdělečná stránka akcí na vyhlazení těch „méněcenných“ byla v kompetenci hlavního úřadu pro hospodářství, v jehož čele stál muž, jež nyní seděl na sedadle 5B.
Letadlo přistálo v poklidu a cestující prošli celnicí bez problémů. Plynná francouzština cestujícího z třetí třídy nevyvolávala žádné pochybnosti. Venku před letištěm se Happ přemístil.
***
Z deníku pana Vanissarta:
Nemohu se upamatovat přesně na datum, kdy vlak konečně zastavil na nádraží. Najednou vlak zastavil a cosi ve štěrbinách prozrazovalo, že je den. Venku byly slyšet výkřiky a odšoupávání závor. Do vagónu vniklo otevřené světlo a lidé, uvyklí temnotě vagónu, si přikrývali oči a ječeli bolestí. Tlak těl způsobil, že půlka vagónu se vyvalila na nástupiště. Já jsem byl ušetřen, protože jsem stál vzadu. Zřízenci sanatoria, kteří otevřeli vrata vagónu, brutální lidé, jež řvali jazykem, kterému jsem nerozuměl, couvli s výrazem odporu. Uvnitř vagónu leželo na zemi propletených jednatřicet osob, které už nikdy nevstanou.Ve stínu nádražního přístřešku stálo pár lékařů sanatoria, rozpoznatelných jen když moje oči přivykli světlu. Jeden z nich seděl opodál na skládací stoličce a s úsměvem na úzkých, ale spokojených rtech přejížděl očima zástupy chodících mrtvol, kteří vycházely z vagónu. Černým bičíkem si poklepával do hlíny. Šedý hábit s vyšítými stříbrnými kostmi mu byl šit přesně na míru. Na levém límečku měl tři zlaté trojúhelníčky – hodnost úrovně vedoucího lékaře. Byl vysoký a hubený, poněkud přitloustlý v obličeji, měl hnědé vlasy a vybledlé modré oči. Později jsem se dozvěděl, že je to zapřísáhlý sadista, teď známý pod jménem, které mu dali Angličané – „lékař smrti“. To bylo mé první setkání s vrchním lékárníkem sanatoria pro duševně choré kouzelníky v Ashbury Victorem Kappeziem.
Nazítří začal William FitAlan tím, že navštívil dům, kde Vanissart bydlel. Dveře mu otevřel jakýsi mudla středního věku. Páchl zelím.
„Dobrý dne. Vy jste tu domácí?“
Muž přikývl.
„Před několika sny se tu otrávil jeden člověk plynem.“
„Jste od policie?“
„Ne, od tisku.“ řekl FitzAlan a vytáhl mudlovský tiskový průkaz, který si pomocí kouzel vyrobil minulý týden.
„Nemám, co bych vám řek.“
FitzAlan vtiskl do neodporující ruky deseti librovou bankovku.
„Jen bych se podíval na ten pokoj.“
„Bohužel, už jsem ho znovu pronajal.“
„A co jste udělal s těmi věcmi?“
„Jsou vzadu na dvorku. Nic víc jsem s nimi udělat nemoh.“
Hromada krámů ležela v papírových krabicích na mrholícím dešti. Ještě teď z nich byl cítit plyn. Uvnitř se nalézal jeden otlučený psací stroj, dva ošlapané páry bot, měděný kotlík, několik knih a černý hábit. William prohlédl několikrát celou hromádku, ale ne žádný záznamník, či něco takového. Po třetím hledáním nalezl uvnitř psacího stroje schovanou závěť, v nichž pan Vannisart odkazuje všechen svůj majetek jistému panu Cooperovi.
„To je všechno?“ zeptal se FitzAlan domovníka.
„Jo.“ houkl nevrle domovník pozorující ho z ochranného přístřešku dveří.
„Máte tu nájemníka jménem Cooper?“
„Nikoho takovýho.“
„Znáte vůbec nějakého Coopera?“
„Taky ne.“
„Měl starý pan Vanissart nějaké přátele?“
„Vo tom nevim, byl tak sám pro sebe. Pořád chodil po ulici a něco si mrmlal. Praštěnej, podle mýho názoru. Ale činži platil v čas. Nebyly s ním žádné problémy. Jo, vlastně, sem tam chodil, tak jednou do měsíce se posadit do parku na pár hodin.“
Po tomto setkání se FitzAlan celé tři dny vyptával lidí v okolí, kde Vanissart žil, a vyptával se na pana Coopera. Hledal snad všude, u řezníka, v zelinářství, v hostinci, v trafice, železářství, vyptával se i pošťáka a mlékaře. Většina lidí si starce Vanissarta pamatovala, jak chodil po ulicích, shrbený, zachumlaný do podivného kabátu dlouhého od krku až po kotníky a nesutále si něco mrmlal pro sebe.
Jak už to bývá, k nalezení ho inspirovala jediná poznámka. Když nabíral benzin do svého auta, pumpař ho upozornil, že stoupla, opět, cena vysokooktanového benzinu, a dodal – aby si pohovořil se zákazníkem – že si člověk za své peníze koupí čím dál méně věcí. Šel pro drobné a nechal William FitzAlana civět do peněženky.
Klíčem byly peníze. Odkud dostával Vanissart peníze! Nepracoval, a odmítl i jakoukoliv kompenzaci nabízenou skotským státem. Přesto platil pravidelně nájemné a něco mu muselo zbýt na ostatní výdaje. Bylo mu šestapadesát, neměl tedy nárok na starobní důchod, tedy musel mít invalidní.
FitzAlan dal drobné do kapsy, nastartoval auto a vydal se k Durhamské poště. Přistoupil k přepážce označené: „Důchody“.
„Můžete mi říci, kdy se zde vydávají důchody?“ otázal se korpulentní úřednice za přepážkou.
„Poslední den v měsíci, samozřejmě.“ odpověděla.
„Takže v sobotu?“
„Kromě víkendů, tenhle měsíc to bude v pátek, čili pozítří.“
„Týká se to invalidních důchodů?“ otázal se pro jistotu.
„Každý, kdo má nárok na důchod, ho dostane zde poslední den v měsíci.“
„Tady u přepážky?“
„Jestliže bydlí v Durhamu, tak ano.“ odpověděla žena.
„A v kolik hodin?“
„Od otevření pošty.“
„Děkuji.“
FitzAlan se vrátil v pátek ráno a pozoroval zástup postarších lidí, kteří se začali trousit do poštovního úřadu hned jakmile otevřel. Zvolil si stanoviště u zdi a díval se, kterým směrem odcházejí. Těšně před první hodinou vyšel z pošty starý muž, jež vypadal jako kouzelník, přepočítal si peníze, zasunul je do náprstní kapsy a rozhlížel se, jako by někoho hledal. Za pár minut začal pomalu odcházet. Na rohu bloku se podíval za sebe a pak zahnul k parku. FitzAlan se odlepil od zdi a běžel za ním. Starci trvala cesta naštěstí docela dlouho, poté se usadil na lavičce v parku poblíž Vanissartova domu. FitzAlan k němu zvolna došel.
„Pan Cooper?“
Stařec se obrátil. Nejevil žádné překvapení, jako kdyby ho často poznávali úplně cizí lidé.
„Ano,“ odpověděl vážně, „Jsem Cooper.“
„Jmenuji se FitzAlan.“
Cooper pokýval hlavou na znamení, že slyšel.
„Vy tu … ehm… čekáte na pana Vanissarta?“
„Ano čekám.“ řekl starý muž opět bez překvapení.
„Mohu se posadit?“
„Ano, jistě.“ řekl starý muž a pošoupl se na lavičce. FitzAlan se posadil a pokračoval v rozhovoru.
„Obávám se, že pan Vanissart je mrtev.“
Stařec upřeně hleděl na strom v parku. Nejevil zármutek ani údiv, jako by takové zprávy byly časté. Asi byly.
„Asi vás nepřekvapilo, že se zabil.“ řekl FitzAlan.
„Ne,“ řekl Cooper, „Byl velmi nešťastný.“
„Zůstal po něm deník.“
„Ano, vím, jednou se mi o něm zmínil.“
„Četl jste ho?“ tázal se FitzAlan.
„Ne, to on nedovolil, ale pověděl mi o něm.“
„Popisuje tam dobu, kdy byl v Ashbury, v oddělení doktora Kappezia.“
„Ano, říkal, že byl u Kappezia.“
„Vy jste byl také u Kappezia?“
Muž se otočil a pohlédl na něj starýma očima.
„Ne, já byl u Scharpa.“
„Podívejte, pane Coopere, potřebuji vaši pomoc. Váš známý v tom deníku vypráví především o doktoru Kappeziovi, Viktoru Kappeziovi, říká vám to něco?“
„Ano, vždy mluvil o Kappeziovi, chtěl proti němu svědčit, to ho vlastně drželo při životě.“
„To také napsal v deníku. Četl jsem ho po jeho smrti, jsem reportér a chci najít Kappezia. Pohnat ho před soud. Jestliže je ovšem mrtvý, nemá to smysl. Vzpomněl byste si, jestli pan Vanissart někdy zjistil, že Kappezius žije a je na svobodě?“
Cooper hleděl chvilku do dálky. Poté řekl stroze:
„Kappezius žije, žije a je na svobodě.“
FitzAlan se naklonil ke starci.
„Jak to víte?“
„Protože ho Vanissart viděl.“
„Ano, to jsem četl. To bylo v srpnu téhož roku, co zemřel Vy-víte-kdo.“
Cooper zavrtěl hlavou.
„Ne, bylo to minulý měsíc.“
Chvíli bylo ticho, FitzAlan zíral na starého muže, který se opět díval do dálky.
„Minulý měsíc?“ opakoval FitzAlan pomalu. „Řekl vám, kde ho viděl?“
„Ano. Procházel se pozdě v noci kouzelnickou čtvrtí v Inverness. Chodil tam často, když nemohl spát, skočil si do lékárny, nebo se jen tak procházel archivem protektorátu. Ale, abych se vrátil, procházel kolem budovy státní pokladny, kde se ten den konal jakýsi ples. Říkal, že tam byli samí bohatí kouzelníci. Mezi nimi stál i Kappezius.“
„V zástupu kouzelníků na plese?“
„Ano, chvíli tam postával a pak se přemístil.“
„Poslouchejte, pane Coopere, tohle je důležité. Byl si absolutně jist, že je to Kappezius?“
„Ano, řekl, že byl.“
„Ale naposledy ho přece viděl před pěti lety, za tu dobu se mohl hodně změnit. Jak si mohl být jistý.“
„Říkal, že se usmál.“
„A to mělo nějaký význam?“
Cooper několikrát dlouze kývl a poté prohlásil:
„Říkal, že když někdo jednou viděl Kappezia usmát se, nikdy na to nemohl zapomenout. Neuměl ten úsměv popsat, ale vždy tvrdil, že by ho poznal mezi tisíci na světě.“
„Ach tak. A vy jste mu věřil?“
„Ano. Ano, věřím, že viděl Kappezia.“
„Kdy vám tohle všechno Vanissart vyprávěl?“
„Minulý měsíc, když jsme seděli na této lavičce.“
„Uvědomujete si, že by tomu nikdo nevěřil?“
Cooperův pohled se odpoutal od řeky a stařec vzhlédl na FitzAlana.
„Ale jistě, že ano.“ řekl tiše. „Vanissart to věděl, proto se zabil.“
***
Bloky 1-16 ležely na jižním okraji území patřící sanatoriu, skrz jižní hranici stálá zeď, ostatní byly obklopeny ostnatým drátem. U jediného vchodu na toto území stálo volné prostranství, kde se konalo každodenní přepočítávání vězněných. U zdi byla postavena šibenice pro šest osob. Každý večer byla obsazena minimálně třemi nešťastníky houpajícími se ve větru. Do obytných bloků se vešlo až 300 lidí. Nás přijelo sotva 50, takže to pro nás bylo dostatečně velké. Ale i po našem příjezdu sem jednou za měsíc přijížděli transporty po 50 až 70 „osobách“, mezi nimi byli i skřeti, jež byly považovány za mnohem větší hrozbu než my, mudlovští šmejdi, ti šli rovnou na smrt. Po roce počet dosáhl neuvěřitelých 700 osob, a při každém novém transportu muselo být zavražděno tolik lidí, kolik jich právě přijelo. Jinak by vypukla epidemie z důsledku přelidnění, a to si přece dr. Tod a ni vedení sanatoria nepřáli…Ten večer jel William FitzAlan na svou pravidelnou páteční návštěvu k matce, která jako obvykle zmatkovala. Jeho matka byla malá buclatá, matrónovitá padesátnice, která se nikdy nesmířila s myšlenkou, že její syn nebude nic jiného než novinář. V průběhu večera se ho zeptala, na čem nyní pracuje. Stručně ji povyprávěl o svém úmyslu vypátrat Viktora Kappezia. Byla naprosto zděšená. William pokračoval klidně v jídle, zatímco se na jeho hlavu snášely litanie nářků, urážek a výčitek.
„…Nestačí, že chceš jezdit a psát o těch zločincích a podobných lidech. Ne, ty se ještě budeš zaplétat s Ashburyjci! Opravdu nevím, co by si o tom myslel tvůj otec, opravdu nevím.“
FitzAlana něco napadlo.
„Matko?“
„Ano?“
„Za války… to, co v Ashbury prováděli… tušila jsi někdy… byla by sis pomyslela, že se to děje?“
Matka zuřivě uklízela stůl. Po chvíli promluvila.
„Hrozné věci. Strašné. Po válce nás donutili ti hrozní Britové, abychom chodili na přednášky a výstavy. Nechci už o tom slyšet.“
Vyběhla z pokoje, William šel za ní.
„Víš, co jsme dělali s mudlovskými šmejdy? Ne ty, ne já, ne otec, ale my, Skotové a personál Ashbury. Navíc, pro většinu kouzelníků jsou pojmy Skotové a Ashbury totéž.“
„Na to, že jsi Skot by jsi měl být hrdý!“
„Ale ano, vždyť to jsem. To ale neznamená, že bych měl být hrdý na lidi z Ashbury.“
„Na to není nikdo hrdý, ale to přeci nenapravíme tím, že o tom budeme pořád mluvit!“
Byla rozčilená, jako vždy když se s ní dohadoval. Otírala si ruce o zástěru a šla do salónu.
„Podívej, maminko, snaž se to pochopit. Dokud jsem si ten deník nepřečetl, na nic jsem se nevyptával. Nevěděl jsem z čeho jsem vlastně obviňován. Teď tomu začínám rozumět. A proto chci najít tu zrůdu, která se tu stále někde pochybuje. Měl by být postaven před soud, bylo by to tak spravedlivé.“
William FitzAlan stál tváří ke krbové římse s fotografií svého mrtvého otce. Otcova tvář na něho shlížela z rámečku laskavým pohledem a smutným úsměvem. Vyfotografovali ho na poslední dovolené, než odjel do Anglie bojovat proti Vy-víte-komu. Vzpomněl si také na den, kdy u jeho dveří zazvonil úřední posel od komisaře Kahra a sdělil ji, že její manžel, hrdina války, byl zabit včerejší den při útoku smrtijedů. Vzpomněl si také na černě orámovaný sloupec jmen v novinách, každý den téměř jiné. Vzpomínal na černě orámované sloupce jmen v novinách. Ale ten den to bylo jiné, protože uprostřed bylo napsané:
„Padl za protektora a vlast, FitzAlan, Erwin, hodnost seržanta, 11. září, v Anglii.“
A to bylo vše, ani slovo o tom, kde, kdy, proč, jak. Jen jedno z několika jmen, které přicházely dennodenně, aby zaplnila sloupce s černými rámečky. Nakonec je vláda přestala tisknout, protože kazila morálku.
„Chci ti připomenout,“ pravila matka, stojící za ním, „že by jsi měl alespoň ctít památku svého otce. Myslíš si, že by chtěl, aby jsi se v tom přehraboval?“
„Ano, matko.“ řekl a podíval se jí do očí. „Myslím, že přesně to by chtěl.“
Vyšel z jejího domu, nasedl do auta a zamířil zpět do Durhamu, plný rozčílení.
***
Léto se proměnilo v podzim a podzim v zimu a podmínky v blocích se radikálně zhoršili. Každý den ráno se celé osazenstvo této naší šestnácti blokové osady shromáždilo na volném prostranství před branou. Byli to převážně muži – ženy byly likvidovány rychleji částečně proto, že nebyly považovány za práceschopné a také proto, že na ně pokusy zabírali mnohem smrtelněji než na muže. Zřízenci, obvykle hrubiáni nebo opilci nebo obojí dohromady, nás sestrkali do zástupu. Poté vešel jeden z místodržících bloku, u nás to byli Kappezuis, Klehr, a Belsen. Belsena jsme viděli párkrát do roka, a navíc asi ani nebyl tak krvelačný sadista jako zbylí dva. To bylo také důvodem, proč mu ani jeden nechtěli povolit vedení bloku. Když měli službu Kappezius nebo Klehr, bylo to strašné. Nebyla vyvolávána žádná jména, každý jsme dostali přidělené číslo. Jednou za měsíc nás třídili do oddělení, které nutně potřebovala „materiál“ na výzkum. Já jsem hned po příjezdu uvedl, že jsem expert na bylinkářství, což nebyla pravda, ale jako zahradník - amatér jsem znal pár kouzelnických byli, takže mi to mohlo projít. Správně jsem odhadl, že vzhledem k spotřebě bylin do lektvarů nás bude stále třeba. Poslali mě do práce na malý kousek poblíž močálu. Pracoval jsem v létě i v zimě, pořád ve stejném úboru, navrženém přesně tak aby mi v zimě byla zima a v létě horko. Byla to taková dřina, že by zničila časem každého.