Index

Kapitola 1: Kapitola 1: Třiadvácátý prosinec
Kapitola 2: Kapitola 2: Dohoda
Kapitola 3: Kapitola 3: Večerní rozhovor
Kapitola 4: Kapitola 4: Horoskop
Kapitola 5: Kapitola 5: Slečna Munterferingová
Kapitola 6: Kapitola 6: Zasedání
Kapitola 7: Kapitola 7: Akce a reakce
Kapitola 8: Kapitola 8
Kapitola 9: Kapitola 9: Odjížděcí taškařice

Kapitola 1: Kapitola 1: Třiadvácátý prosinec

Toho dne během odpoledne a za časného večera došlo ke třem událostem, které spolu zdánlivě nesouvisely a navíc vzdálenost mezi nimi přesáhla několik mil. Za prvé šlo o rozhovor, v němž ministr kouzel Kornelius Popletal mluvil po dobře zabezpečené letaxové síti s lordem protektorem „Severního spojenectví“ sirem Thomasem Stanleym. Trval téměř hodinu a byl velmi střízlivý. Druhou událostí byla oficiální recepce, pořádaná v Carliste v rezidenci generálního zástupce ministerstva kouzel pro území „Severního spojenectví“. A konečně za třetí v Portsmouthu zakotvila loď.

První byl krbový rozhovor. Vedl z kanceláře ministra kouzel v Londýně a na druhém konci byl  lord protektor Stanley ve své pracovně ve Stanley´s Palace v Northcumberlandu na anglo-skotské hranici .

Pak tu také byla ta loď – Mastervick de Victory, výtlak 10 000 tun s britskou registrací . Sturgis  Sóderstróme, národností dán . Operace proběhla ve 3 hodiny v docích svaté Kateřiny a odbyla se dost uspěchaně.

Právě o 2 hodiny později v Carliste , kde díky dvou hodinovému časovému  posunu už byla už tma, se začali na recepci scházet první hosté. Byla to předvánoční recepce komorního rázu. Jeho excelence generální zástupce pozval členy státní rady „Severního spojenectví“ a jejich manželky. Jenom dva z účastníků této oslavy – lord protektor Stanley a jeho tajemník pro zahraniční politiku Reginald Pole – už věděli o rozhovoru s ministrem kouzel. Avšak ani jeden z přítomných nikdy neslyšel o lodi Mastervick de V., což se dalo očekávat. A přece těmto třem událostem bylo neodvolatelně souzeno prolínat se .

Noc v Carliste byla velmi chladná. Hlavní město Severního spojenectví – podle předpovědí expertů – se připravovalo na bílé vánoce. Na sedadle zlaceného kočáru, který řídil služební kočí , stiskla Margritt Stanleyová, manželka  lorda protektora, ruku svého manžela.

„Vypadáš unaveně.“ prohlásila .

Ctihodný sir Thomas Stanley, lord protektor Severního spojenectví, profesor kouzelnického práva a dějin čar a kouzel, nejvyšší soudce Severního spojenectví a člen státní rady, který svou čistou kouzelnickou krev datoval až do 6.století,  odpočíval se zavřenýma očima. Teď je však pomalu otevřel: „ Však to se ti jen zdá.“ Nikdy si nedovolil přiznat únavu. „ Jenom jsem trochu odpočíval, těch posledních 48 hodin bylo hrůzných.“  Ovládl se, narovnal a vykoukl z okna do kouzelnické čtvrti v Carliste, světlo z venku osvětlovalo ze vnitř tmavý kočár a na skle se odrážela částečná podoba sira Stanleyho s profilem dravce. Orlí nos a vystrčená brada.

Pomalu vjeli na pozemky paláce generálního zástupce, jemný štěrk a kamení zarachotili s vozem, zeleň parku, potlačená tmou, byla vidět z obou oken kočáru. V té chvíli si sir Stanley uvědomil jak hluboce se provinil vůči své ženě. Ona vždy přijímala jeho život politika loajálně s nadhledem, i když v politice nikdy nenašla takové zalíbený jako její manžel. Ale on moc dobře věděl jak dlouho už v naději čeká na to až odejde z politiky na odpočinek.

Vůz se zastavil a mladý sluha otevřel dveře kočáru, když sir Stanley i s manželkou vystoupili sloužící zasalutoval, sir Stanley odpověděl s úsměvem a potřásl sloužícímu rukou. Takhle sir Stanley jednal vždy , nebo téměř vždy, s grácií a důstojností, téměř bez arogance, která byla tak podobná všem jeho příbuzným, ať to byly Poleové, Malfoyové, Blackové, Dukeové a nebo třeba Gordonové. Když vstoupil do paláce generálního zástupce, majordomus – stařičký kouzelník , v dlouhém hábitu – jim uctivě vyšel vstříc. Ve hábitu byl asi příliš natěsnán, muselo to být velice nepohodlné, problesklo siru Stanleymu hlavou.

Vedli je od vysokých sloupů haly vzhůru po mramorovém schodišti, pokryté červeným kobercem, pak širokou chodbou pokrytou prvními generálními zástupci na tomto území až do přijímacího pokoje, kde se obyčejně konaly recepce jako ta dnešní. Byl to velký sál, s vysokým stropem, plný skupinek židlí a křesel přímo zvoucích k posezení, vše v zelených barvách s kombinací se zlatem, všechny židle však byly prázdné a skupinka zhruba 60 hostů postávala a čekala na ostatní pozvané, vesměs zde byli členové ´senátu´ , zákonodárného shromáždění Severního spojenectví. Severní spojenectví založilo ve 12.století 5 čistokrevných kouzelnických rodin, byly to Stanleyové, Gordonové, Rohanové, Poleové a Dukeové, kvůli osobním sporům s anglickým ministrem kouzel, po pár letech se jim vláda zalíbila a založili si vlastní ministerstvo kouzel, prvním ministrem, takzvaným „protektorem“ na tomto novém ministerstvu se stal Alain I. Rohan , po něm následovalo dalších 25 protektorů až k dnešnímu 27. lordu protektorovi siru Thomasi Stanleymu, z předchozích 25 bylo 17 Stanleyů , 3 Dukeové , 3 Gordonové a 2 Rohanové ( 3 , počítáme-li Alaina I.Rohana ). Dnes kontroluje Severní spojenectví celkem 7 hrabství, 4 anglická na hranici se Skotskem ( Northcumberland , Cumberland  ,Durham a Westmoreland ), 2 skotská ( Galloway a Lothian ) také na hranici s Anglií a 1 ve Walesu ( Black Mirror ), původní rodinné pozemky Stanleyů. Majordomus ohlásil : „ Lord protektor s chotí“

Jeho excelence, ctihodný William Gordon, nositel merlinova řádu 3.třídy a Severního kříže , bystrozor ( ve výslužbě ), nyní generální zástupce ministerstva kouzel pro území severního spojenectví, se uklonil siru Stanleymu a podal mu ruku:  „ dobrý večer lorde protektore.“

„dobrý večer, vaše excelence.“ Odpověděl na pozdrav sir Stanley. společně prošli salonem a generální zástupce jako pozorný hostitel občas prohodil slova s někým z hostů.

„viděl jsem váš nový portrét od Eggenberka,“ řekl Messalině Teyrové, manželce Josepha Teye , tajemníka léčitelské politiky. „Podařil se a skoro přesně vystihuje vaší krásu.“ ( Adam Eggenberk byl přední malíř kouzelnických portrétů ). blízko nich stála Alžběta Hamiltonová , důstojně vyhlížející dáma, avšak málo dbalá na etiketu, mumlala: „Snažila jsem se přesvědčit svého muže, aby také seděl modelem Eggenberkovi, Vaše excelence, aspoň dokud Henrymu zbyly nějaké vlasy.“ John Henry Hamilton, zodpovědný za finance severního spojenectví, mezi přáteli i nepřáteli známý jako „usmívající se hamoun“ se dobrácky zazubil, generální zástupce zkoumavě hodnotil Hamiltonův řídnoucí skalp.

„Dejte na svou ženu, starý brachu. Opravdu už nezbývá mnoho času, věřte mi.“ Vlídný tón zbavil slova urážlivého nádechu, okolí zareagovalo zdvořilým smíchem.

Když se skupinka opět pohnula, sir Thomas Stanley se maličko zdržel. Zachytil pohled Reginalda Polea, tajemníka pro zahraniční politiku, který stál se svou ženou Josephine nedaleko. Nenápadně na sebe mrkli, Pole se své ženě omluvil a zamířil k němu. Pole měl malou postavu a věk přes padesát, jeho tajemný vzhled skrýval jeden z nejbystřejších mozků v oboru zahraniční politiky na světě.

„Dobrý večer, sire.“ řekl Reginald Pole, aniž by změnil tón, ztišil hlas: „všechno je na spadnutí.“

„Mluvil jste s Angrym?“zeptal se sir Stanley. Jeho excelence Phillip Baynes Argyll, pro přátele Angry ( angry = zlostný pozn.autora), byl zástupce mezinárodního sdružení kouzelníků v Severním spojenectví. Pole přikývl a pak tiše promluvil: „Vaše schůzka s Popletalem je stanovena na 2.ledna, přirozeně v Londýně. Máme tedy ještě 10 dní.“

„Ty budeme potřebovat.“ Odvětil sir Stanley

Připojil se k nim Harold Silver, tajemník v oboru poštovních zpráv, jediný člen senátu , který nemohl své čistokrevné kouzelnické předky vystopovat dále než do18století. „Mě už k smrti bolí nohy.“ Prohlásil hned na úvod. „Mohl byste ztratit slovo u jeho excelence, abychom si už mohli sednout.“

„Nikdy bych neřekl, že právě vy byste potřeboval odpočinek, Harolde.“ zazubil se Reginald Pole „Při vašich projevech by to vůbec nevypadalo.“ Henry Hamilton stojící opodál to zaslechl. „ Proč máte unavené nohy, Harolde, roznášel jste snad sám vánoční pohlednice?“ řekl se smíchem. Idiotská zápletka, pomyslel si Stanley, jak ve vedlejší scéně z absurdního divadla. Ale možná by trochu odpočinku nebylo na škodu. Události, které se náhle valili a dotýkaly se přímo další existence Severního spojenectví, byly samy o sobě dost závažné. Copak nikdo v tomto salónu kromě něho a Polea neměl ani tušení … skupinka se rozešla.

Reginald Pole tiše řekl: „Mluvil jsem s Angrym ohledně oznámení schůzky. On pak ještě volal ministerský departament. Dozvěděl se, že Popletal zatím nechce nic zveřejnit, dokud se toho tak málo ví o brumbálově nótě, kde mohou být zřejmě nějaké náznaky.“

„ Nemyslím  si , že by to mohlo uškodit,“ řekl Stanley, jeho orlí profil vypadal zamyšleně. „Musí se to oznámit brzy. Ale jestli to tak chce …“

Kolem nich šuměla konverzace a skleničky cinkaly .

„… Zhubl jsem o 7 kilo. Ale když jsem objevil ty báječné kotlové koláčky , už je mám zase zpátky …“

„… Říkal jsem to pro denního věstce , tyhle odchylky mohou být zajímavé …“

„…Opravdu , lidé na Black Mirror jsou nesnesitelní , z jejich nekulturnosti se mi zvedá žaludek …“

„…. A tak jsem mu řek , že jestli chceme stupidní zákon o používání hůlek , je to naše věc . Mimochodem , vždy , když mluvím s Londýnem ….“

„….nevšimli jste si , že kouzelnické firmy nyní zasílají  zprávy o hospodaření rychleji ? Předtím jste mohli počítat s dvoutýdenním prodlením …“

„… měli jsme zastavit Riddleho na Obrtlé a Brumbála před vstupem do Bradavic …“

„ Když dáme sdělení tisku ,“ promluvil tiše Pole , „ naznačíme , že se jedná o obchodní jednání .“

„Ano, to bude nejlepší,“ odpověděl Stanley,„kdy to ohlásíme senátu ?“

„Myslím, sire , že nejlepší bude , když to nejprve oznámíme výboru pro obranu. Každopádně ta myšlenka se bude prosazovat pomalu.“

Sir Stanley se přistihl jak se sám sebe ptá, jestli se ještě dlouho udrží v Severním spojenectví, ona moc šlechticů, šlechtičen a lidí s titulem. Nakonec, ovšem se země odtrhne od šlechtických tradic úplně, jako se před lety zbavila vlivu britského ministerstva kouzel. Šlechtické výsady, zvyklosti, protokol, pozlacené kočáry, sloužíc , zlaté příbory a servisy – to vše kontrastovalo s duchem doby, zvlášť zde v Severní Anglii. Značná část ceremoniálu spojená s trůnem a šlechtici, již vypadala dost legračně, jako dobře pořádaná šaráda. Až přijde ten den, kdy se lidé začnou smát nahlas, projeví se úpadek naplno. Anebo ještě dříve propuknou skandály a rozpad přijde bleskově jak v Anglii, tak v Severním spojenectví.

Mezitím co sir Stanley přemýšlel, vytvořila se fronta k bufetu. Armand LeBoeuf byl vynikající kuchař, jednou vznikl rozruch, když ho manželka předchozího ministra kouzel chtěla přetáhnout do Londýna, přestože rozruch velmi brzy utichl, měl všechny známky diplomatického incidentu. Ještě než sir Stanley došel k frontě uslyšel pronikavý hlas manželky generálního zástupce: „Proboha Williame došel koňak.“

„To není možné.“ odpověděl generální zástupce

„Je, nevím jak se to mohlo stát, ale stalo se.“

„Musíme požádat o výpomoc.“

„Robert už telefonoval do skladu, jsou prý už z něčím na cestě.“

„ Můj bože,“ v hlasu jeho excelence bylo slyšet zděšení. „ což nikdy nedokážeme udělat párty, kde by vše klapalo. Někoho za to potrestám obzvlášť ohavnou kletbou.“ z guvernérova hlasu byl nyní slyšet vztek .

„ Nech mě jednat.“ odpověděla jeho manželka

„ Nu dobrá.“ řekl generální zástupce rezignovaně.

„ No, to je něco. Hlas, který velel desítkám bystrozorů, nesmí teď nic vytknout tvrdohlavému děvčeti.“ Bylo to řečeno břitce a až příliš hlasitě. Stanley ztuhl. To totiž promluvil Gabriel Rohan, tajemník pro udílení občanství. Stanul teď vedle nich. Vysoká , obtloustlá postava s holou hlavou a hlasem dunivým jako hrom. Jeho výstup byl ze zvyku hlasitý– jakási úchylka z minulých let, než vstoupil do politiky, působil jako profesor čtení ze starodávných run na staré Academii Black Mirror. 

„ Pomalu Gabrieli,“ řekl Reginald Pole, „ jste na diplomatické půdě.“

„ Někdy ,“ odpověděl Gabriel tlumeně, „ se mi hnusí , když mi někdo připomíná neschopné smrtijedské hlavy.“

Nastalo tíživé , trapné ticho . Narážku všichni pochopili. Rohanův jediný syn zemřel „hrdinskou“ smrtí při boji proti Voldemortovi. Otcova hrdost na syna i zármutek, byly věčné.

Na jeho poznámku o neschopných hlavách, mohl leckdo odpovědět. Generální zástupce bojoval statečně proti Voldemortovi a merlinův řád se neuděluje zadarmo. Nejlépe bylo mlčet. 

„ Dobrá , obraťme list,“ řekl Reginald Pole jasně, „ lorde protektore , Rohane, omluvte mě.“ A odešel ke své ženě .

„ Čím to je, že některé otázky přivádějí určité lidi do rozpaků.“ řekl Rohan

„ Myslím, že je to především  věc místa a času.“ odpověděl sir Stanley  a nehodlal tu věc dál rozebírat. Kolikrát se už chtěl rozloučit s Gabrielem Rohanem jako členem senátu a vlády. Ale byly tu závažné důvody proč to nešlo.

Stanley se snažil změnit téma. Řekl: „ Gabrieli, chtěl jsem se zmínit o vašem odboru.“ Předpokládal , že Rohan nebude mít v úmyslu na společenském večírku řešit vysloveně pracovní záležitosti. Ale na stole mu ležela spousta problémů, které bylo třeba urychleně řešit. Jedním z nich byla imigrace.

„ Chcete mě chválit nebo obviňovat?“ Otázka Gabriela Rohana měla nádech bojovnosti . Sklenice vodky, kterou svíral v ruce jistojistě nebyla poslední a už vůbec ne první. Stanley si připomněl rozhovor před několika dny , kdy vedoucí jeho kanceláře, Lloyd Woolsack , hovořil o aktuálních problémech. Woolsack řek : „ Odbor udílení občanství nám začíná dělat starosti. Je to jeden z mála problémů jemuž většina kouzelníků rozumí. S celními tarify a kursy na těžbu dřeva pro hůlky můžete řádit jak chcete, na hlasech veřejnosti se to nepozná . Ale, když denní věštec nebo Vizionář ( místní kouzelnické noviny ) uveřejní jen jeden obrázek, jak jsme odmítli přijmout matku s dítětem - jako se to stalo minulý měsíc– to už senát tvrdě pocítí.“ Stanley si uvědomoval, že Severní spojenectví ( a Anglie obecně ) je bohužel stále zemí zaslíbenou pro mnohé kouzelníky. Každý nový senát a protektor obecně Severního spojenectví, proto musel velmi opatrně zacházet s kohoutky, regulujícím příliv kouzelnického obyvatelstva na toto území .

Rozhodl se, že bude mluvit otevřeně: „ Váš odbor se dostal pod tlak, Gabrieli a já myslím, že za to do značné míry mohou vaše chyby. Chci, abyste více přitáhl uzdu a nenechával svým úředníkům tolik volnosti. Několik jich nahraďte, pokud to uznáte za vhodné, třeba i špičky . Nemůžete vyházet všechny, ale je spoustu míst, kde pro ně najdeme práci. A především proboha, k takovým srdceryvným případům nepouštějte noviny. Třeba zrovna před měsícem – ta žena s dítětem …“

„Ta žena utekla z nemocnice v Hongkongu“ řekl Gabriel Rohan, „ A navíc měla dračí spalničky.“

„Asi to nebyl dobrý příklad. Ale našly by se spoustu jiných. Když vám uniknou takové citlivé případy, způsobí to, že celá vláda vypadá jako nějaký bezcitní lidožrout. To nám moc škodí.“ Protektor mluvil klidně, ale velmi důrazně, pevným pohledem sledoval muže stojícího proti sobě.

„Zřejmě,“ řekl Rohan, „odpověď na svou otázku jsem dostal. Chválit se dnes nebude.“

Sir Thomas Stanley řekl ostře: „To není otázka chvály nebo výtek, ale správného politického cítění.“

„A váš politický cit byl vždy lepší než můj, že? Je to tak Tome?“ Rohan pohlédl Stanleymu do očí. „Jinak bych třeba mohl být Lordem Protektorem já.“

Stanley neodpovídal , bylo jasné , že muži naproti němu radí alkohol. Nyní promluvil opět Gabriel Rohan: „Co dělají moji úředníci? Postupují podlé zákonů tak, jak mají . Odvádějí dobrou práci. Když se vám to nelíbí, proč si nesedneme a nesepíšeme nový zákon o udílení občanství?“

Udělal jsem chybu , když jsem zvolil toto místo a tuhle chvíli k rozmluvě. Pomyslel si Stanley. Aby tento dialog ukončil, řekl: „To nemůžeme, mám teď na programu spoustu jiných věcí.“

„Blbost!“

Bylo to jako šlehnutí biče. Pak následovala vteřina ticha, Stanley viděl jak se generální zástupce ohlédl a podíval se jejich směrem. Konverzace se opět rozběhla, ale Stanley vycítil , že se ostatní nenápadně dívají jejich směrem.

„ Vy se bojíte imigrace. My všichni se jí bojíme. Stejně jako každá vláda před námi. Kde je ale důvod proč si to částečně nepřiznáme, třeba jen mezi sebou.“ Henry Hamilton , který před chvílí dokončil náročné přeměňování kapky rumu na hada a zpět, se k nim blížil tak, aby to vypadal docela nenuceně.

„ Gabrieli,“ promluvil tajemník financí bodře, „ děláš ze sebe blázna .“

„ Vemte si na starost Hamiltone.“ prohlásil lord Protektor. Cítil jak v něm narůstá hněv a proto se rozhodl vyhledat Margritt a její skupinku hostů. Neušel však ani pár kroků a uslyšel jak se Gabriel Rohan rozjel znovu, tentokrát mluvil na Hamiltona .

„ Pokud jde o imigraci, řeknu ti, my seveřané jsem banda pokrytců. Naše přistěhovalecká politika, kterou mám na starosti, navenek něco hlásá a něco jiného si myslí.

„ Řekneš mi to později.“ řekl Hamilton, stále se pokoušejíc o úsměv, i když se mu to už moc nedařilo.

„ Já ti to řeknu hned !“ Gabriel Rohan chytil strážce pokladny pevně za rukáv hábitu. „ Tahle země potřebuje dvě věci pokud se má déle vzmáhat– a každý v této místnosti to ví– Jedna je velké množství nezaměstnaných kouzelníků, z nichž si může obchod vybírat a druhá – převaha čistokrevné většiny. Ale přiznáme si to někdy? Ne !“

Tajemník pro udílení občanství se odmlčel, rozhlédl se kolem sebe a rozjel se nanovo.

„ Obě tyto věci potřebují dokonale vyváženou politiku. Musíme přijímat vystěhovalce,aby se mohli rozšiřovat naše obchodní možnosti. Pracovní síla musí být pohotová a čekat. Ne za týden, ne za měsíc, ale teď, ve chvíli, kdy obchodníci potřebují lidi. Ale když se brány Severního spojenectví otevřou moc dokořán nebo příliš často, nebo případně obojí– co se stane? Rovnováha obyvatelstva je pryč. A nebude trvat víc než pár generací a v senátě budou zasedat mudlovští šmejdi a generálním zástupcem bude Španěl.“

Tentokrát odporovalo několik dalších hostů , k nímž dolehl Rohanův hlučný hlas. Navíc generální zástupce zřetelně zaslechl poslední poznámku a protektor ho viděl jak pokynul pobočníkovi  Dr. Joseph Teyr, tajemník pro zdravotní politiku a bývalý školní šampión v soubojnickém klubu se poblíž Rohana zlostně vztyčil a zašeptla: „ Proboha , skonči to.“ A postavil se vedle Hamiltona po Rohanově boku. Gabriel Rohan si nic ani v nejmenším nepřipouštěl a pokračoval dál:

„ Když mluvíme o imigraci , řeknu vám co chce veřejnost, sentiment, ne fakta . Lidé rádi vidí jak jejich zem pomáhá chudým a trpícím, dává jim to nóbl pocit. Jediné na čem jim záleží je, aby chudí a trpící zůstali daleko od jejich domovů  a navíc věří, že o vše se má postarat vláda, takže vlastně nic neriskují. Tak může každý být spravedlivý a současně v bezpečí.“ Stanley v koutku duše chápal,že všechno co Rohan řekl znělo smysluplně, leč neuskutečnitelně.

„ Proč to vlastně všechno začalo?“ zeptala se jedna z přítomných dam .

Gabriel Rohan zaslechl poznámku a řekl:

„ Začalo to, protože mi řekli, abych řídil svůj odbor jinak. Ale chtěl bych připomenout, že jen uplatňuji přistěhovalecký zákon. Zákon – tedy právo. A já ho budu uplatňovat tak dlouho, dokud se, vy bastardi, neodhodláte zákon změnit.“

Někdo řekl: „ Možná, že zítra už odbor mít nebude, příteli.“

Jeden ze sloužících se objevil po Hamiltonově boku. Klidně oznámil: „ Jeho excelence mě požádala, abych vám oznámil, že recepce skončila.“

Sir Thomas Stanley se podíval směrem k východu. Generální zástupce s úsměvem potřásal rukou několika hostům. Protektor se vydal k němu,  s Margritt po boku. Ostatní jim dělali cestu.

„ Doufám, že vám nebude vadit, když to ukončíme trochu dřív,“ řekl generální zástupce . „Já i moje žena jsem unaveni.“

„ Já se omlouvám …“ začal Stanley

„ Není třeba drahý příteli, nejlepší bude, když už nic neuvidím.“ Generální zástupce se mile usmál. „ Přeji vám překrásné vánoce, a vám také drahá Margritt .“

Jeho excelence odcházela klidně a důstojně. Pánové se ukláněly , jejich manželky s ženským půvabem rovněž. Recepce skončila …   

Zpět na obsah

Kapitola 2: Kapitola 2: Dohoda

Když se kočár vracelo ze sídla generálního zástupce, zeptala se Margritt:

„Nebude muset Gabriel Rohan rezignovat po tom všem co se stalo?“

„Možná nebude chtít.“

„A můžeš ho k tomu přinutit?!“

Sira Stanley by zajímalo, co by Margritt řekla, kdyby popravdě odpověděl.

„Ne, já nemohu Gabriela Rohana nutit aby rezignoval. Ten důvod leží někde tady ve městě- snad v nějakém trezoru - je to kus papíru s mým vlastním rukopisem. A pokud by se stalo, že by někdo zveřejnil, byl by to dopis na rozloučenou sira Thomase Stanleye.

Místo toho řekl: „Gabriel má mezi šlechtou velkou podporu, však víš.“

„Ale ani jeho přátelé mu jistě neprominou, co se dnes večer stalo.“

Neodpověděl.

Nikdy neřekl Margritt o dohodě na kongresu, kterou uzavřeli s Gabrielem před  dvanácti lety. Jen oni dva, docela sami jednali v malém kumbále, zatímco venku, ve velké Fromlingtonské soudní hale publikum provolávalo slávu oboum rivalům a očekávalo výsledky voleb, které se nevysvětlitelně zpozdili. Nevysvětlitelně pro všechny s výjimkou obou kandidátů, kteří v zákulisí vyložili karty na stůl.

Dvanáct let. Myšlenky sira Thomase se rozběhly zpět.

Nedávno zesnul sir Henry William Stanley, lord protektor. Za půl roku se měl nový protektor, každý to věděl, a každý věděl z které organizace vzejde. Bylo v tom nadšení, pocit vítězství, výraz toho co mělo přijít.

Mohutná byrokratická organizace se sešla, aby zvolila svého kandidáta na protektora, bylo pravděpodobnost nebo spíše jistota, že vítězný kandidát se stane protektorem. To byla příležitost, ke které byl sir Thomas veden celý život.

Rozhodnutí mělo padnout mezi ním a dvěma protikandidáty: Gabrielem Rohem a Johnem Mortonem. John vypadl již v prvním kole a tak se rozpoutal boj mezi ním a Gabrielem. Rohane podporovalo severské křídlo strany, a měl i vysokou podporu mezi chudšími vrstvami. Sira Stanleye podporovala především šlechta a bohatí obchodníci. Jejich naděje byly vyrovnané.

Z nitra se haly se ozýval hluk shromážděných.

„Jsem ochoten ustoupit.“ Řekl Rohan, „Za určitých podmínek.“

Sir Stanley se zeptal: „Za jakých?“

„Za prvé – ve státní radě si vyberu své místo po celou dobu, kdy budeš u moci.“

„Můžeš mít cokoliv kromě zahraničí a financí.“

Sir Stanley si nehodlal zanést do hnízda kukaččí vejce. Zahraničí mohl dostat jen muž, který by stoprocentně souhlasil s protektorem. Obor financí zase musel vést muž, který by rozuměl penězům, a mimoto byl vždy v čelních místech na žebříčcích popularity.

„To bych bral,“ řekl Gabriel Rohan. „Pokud budeš souhlasit s těmi dalšími podmínkami.“

Delegáti začínali být netrpěliví. Zavřenými dveřmi sem doléhalo dupání podrážek. Neklid. Výkřiky.

„Tak tedy druhou podmínku.“ Řekl Stanley.

„Když se dostaneš do úřadu,“ pomalu hovořil Rohan, „nastane spoustu změn, například v bankovnictví. Země a její bohatství roste a bude tu prostor pro více bank. Již jsme si řekli, že zreformujeme správu bankovnictví, do bankovního úřadu dosadíme naše lidi a ti ostatní budou hlasovat s námi.“

Odmlčel se.

„Pokračuj,“ řekl Stanley.

„Chci bankovní licenci pro –„ jmenoval město v nejlépe se rozvíjející zóně „- pro mého synovce.

Sir Stanley se zamyslel. Pokud by k tomu došlo, byla by to prebenda ve velkém stylu. Bankovní licence představovala terno. Fronta zájemců byla dlouhá, mnozí s podporou obrovského majetku.

„Licence má cenu 2000 galeonů,“ řekl nakonec Stanley.

„Já vím,“ Gabriel Rohan vypadal trochu rozpačitě. „Ale já myslím na stáří. Profesory moc neplatí a politika se provozuje zadarmo.“

„Kdyby na to někdo přišel…“

„Na to nikdo nemůže přijít,“ řekl Rohan „Dohlédnu na to. Moje jméno se nikde neobjeví. Mohou podezírat koho chtějí, ale nezjistí nic.“

Stanley pochybovačně potřásl hlavou. Zvenku se ozval další výbuch zvuku. Pískali a zpívali jak při famfrpálovém mistrovství.

„Něco ti slíbím, Tome,“ řekl Rohan. „Dohlédnu na to. Moje jméno se nikde neobjeví. A pokud bych se dostal do maléru – ať už kdykoliv – všechnu vinu vezmu na sebe a tebe se to vůbec nebude týkat. Ale pokud bys mě podrazil nebo mi odmítl podporu, vezmu tě sebou.“

„To bys nemohl dokázat…“

„Já to chci písemně.“ Řekl Rohan. Ukázal směrem k hale. „Dřív než odsud odejdeme. Nebo necháme lidi hlasovat.“

Byla to nejistá záležitost. To věděli oba. Sir Stanley už skoro držel palmu vítězství, po které tak toužil a která mu unikala bůhví kam.

„Přijímám.“ Řekl. „Dej mi kus papíru.“

Gabriel Rohan mu podal kus propagačního papíru a on nadrápal na jeho zadní stranu pár slov, která ho mohla kdykoliv zničit, kdyby vyplula na světlo boží.

„Neboj se,“ řekl Gabriel a ukládal složený lístek do kapsy svého hábitu. Je v bezpečí, a až oba skončíme s politikou, vrátím ti ho.“

Pak vyšli ven. Gabriel Rohan pronesl řeč – jednu z nejlepších v svém životě – ve které se vzdal kandidatury. A sir Thomas Stanley byl zvolen.

Kočár jel po blátivé cestě směrem k Black Mirorrskému paláci.

„Skoro jsem si myslela,“ řekla Margritt spíše pro sebe, „že Gabriel Rohan je tak trochu cvok.“

To byla právě ta potíž, pomyslel si Thomase; Rohan je tak trochu cvok. Byl poslední dobou velmi zvláštní – téměř ho posedla snaha dělat „správné“ věci a přesně dodržovat literu zákona především ve všech lapáliích. V poslední době, kdy se v státní radě rozhořela debata o nejrůznějších záležitostech, Rohan namítal, že některé akce jsou jen oportunismus. Rohan zastával názor, že i ta nejpodružnější klauzule se musí striktně dodržovat. Když si prosadil svou, pomyslel si Thomas, že je to jen projev Gabrielovi výstřednosti. Ale nyní, když si připomněl Rohanovu alkoholickou neústupnost, začal se podivovat.   

„Doufám, že tě Rohan nedrží něčím v šachu ?“ řekla Margritt.

„Ovšem, že ne!“ pak se zamyslel, zdali mohla Margritt něco vytušit. „Jde o to, že nechci dělat žádné ukvapené rozhodnutí. Uvidím, jak to bude zítra a pak, byli u toho jen naši lidé.“

Vycítil na sobě Margrittin pohled a nevěděl jestli poznala, že lhal.

Zpět na obsah

Kapitola 3: Kapitola 3: Večerní rozhovor

Vstoupili do chladného kamenného domu, kde měl sir Stanley svou oficiální rezidenci v Carliste. Uvnitř je přivítal Baetes, komorník, který sloužil Stanleyům už od Thomasova dětství. Pomohl jim z kabátů a odložil je. Oznámil:

„Chtěl s vámi mluvit vyslanec mezinárodního sdružení kouzelníků, z jeho sídla volali už nejmíň dvakrát, říkali, že to velmi spěchá.“

Sir Stanley přikývl. Pravděpodobně v Londýně unikly informace. Pokud tomu bylo tak, měl Reginald Pole pár úkolů navíc.

„ Počkejte pět minut,“ nařizoval Stanley personálu „a pak můžete přesměrovat hovory do salónu. Už tam budu.“

„Vypijeme si kávu v pracovně, Baetesi. A přineste prosím nějaké sendviče pro pana Stanleyho, nestihl se na recepci ani najíst.“ Řekla Margritt, poté se zastavila u zrcadla, aby si upravila vlasy.

Thomas Stanley šel sám několika chodbami do pokoje ve třetím patře, odkud vedly francouzské dveře na terasu . Odtud se daly prohlédnout nádherná panorama okolí Carliste.

Vedle staré zdobené skříně zaplál oheň v krbu nazelenalým světlem a za chvíli se v něm objevila hlava , byl jím vyslanec mezinárodního sdružení kouzelníků.

„ Nazdar , Angry“ prohlásil sir Stanley. „Slyšel jsem, že vaši lidé vypustili kočku z pytle.“

Ctihodný Phillip Baynes Argyll odpověděl bostonským nářečím :

„Já vím , pane protektore a proklatě se omlouvám, ale zatím naštěstí kouká z té kočky jenom hlava, ale tělo držíme pevně v rukou.“

„ To rád slyším,“ řekl Stanley , „ale musíme najít společné stanovisko. Víte …. Reginald už na tom pracuje …“

„ Je právě tady u mne,“ odvětil vyslanec. „Od chvíle , co jsme to věděli , pracuje na tom společně, pane. Chcete prohlášení schválit osobně?“

„Ne, myslím, že to plně nechám na vás.“

Chvíli si ještě povídali a pak se rozloučili.

Margritt vešla přímo do velkého komfortního salónu s čalouněnými pohovkami, barokními křesly a těžkými zelenými závěsy. Oheň v krbu hřál naplno, v tomhle domě nikdy nebylo teplo. Na gramofonu zazněla deska se skotským pojetím Čajkovského, Tóny se lehce linuly síní. To byla Stanleyho oblíbená hudba, těžší klasika mu toho už moc neříkala a moderní hudbu by nejraději zakázal. Po chvilce se na stolu objevila káva a pár sendvičů. Sir Stanley si vzal zdrženlivě a velmi opatrně jeden chlebíček, koneckonců, ne nadarmo byl nejoblíbenějším skotským vražedným prostředkem jed. Po chvilce prohlásil sir Stanley směrem k Margritt:

„Mám novinky. Pojedeme do Londýna, celkem brzy. Myslím, že se ti tam bude líbit.“

Jeho žena nalévala kávu ze Sheffieldského servisu. Překvapeně zvedla hlavu.

„Přišlo to nějak brzy, ne?“

„Ano,“ odpověděl sir Thomas. „Vyskytlo se pár věcí. Musím mluvit s ministrem.“

„Dobrá,“ řekla Margritt. „Naštěstí mám nové šaty.“ Zamyšleně se odmlčela. „Ale musím si koupit nějaké rukavice.“ Po tváři ji přeběhla řada obav. „Budu na to mít čas?“

„Samozřejmě,“ prohlásil Thomas, „Ale jen tak tak.“

Margritt řekla naprosto rozhodně: „Pojedu hned první den po svátcích do Inverres a nakoupím tam, je tam vždy bětší výběr než v Carliste.“

Oheň začal skomírat a proto přiložili čerstvé poleno. Dřevo nejprve zapraskalo a pak vzplanulo jasným plamenem. Margritt se tiše zeptala:

„O čem budeš mluvit s ministrem?“

„Zítra ráno vydám prohlášení, že se rozhovory budou týkat obchodu a cel.“

„Ale opravdu o to půjde?“

„Ne,“ řekl. „O tohle ne.“

„Tak o co?“

„Bude to především o bezpečnosti. Jsme opět na prahu nové krize. Než dojde k nejhoršímu, Angličané převezmou některé záležitosti, které jsme si doteď zajišťovali samy.“

„Obrané záležitosti?“

Přikývl.

Margritt rozvážně řekla: „Já tomu zas až tak nerozumím, ale znamená to, že by měly v rukou velení našich sil a všechno ostatní?“

„Ano, drahá, vypadá to tak.“

Jeho žena se zachmuřeně sousedila. „Kdyby se to stalo, Skotsko by už nemělo vlastní zahraniční politiku – nebo ano?“

„Ano, ale obávám se, že ne moc významnou.“ Povzdechl si „Blížili jsme se k tomu, pomalu, ale jistě.“

Pak nastalo ticho, až se Margritt zeptala: „Znamená to, že naše země jako nezávislá skončila?“

„Dokud budu protektorem já, tak ne,“ odpověděl pevně. „A dokud mohu prosazovat své plány.“ Jeho hlas gradoval, jak se mu snažil vtisknout přesvědčivost. „Pokud správně povedeme jednání v Londýně, pokud se v příštím roce, či dvou letech budeme správně rozhodovat, pokud budeme sami silní, ale zároveň racionální a realističtí, pokud tohle všechno zvládneme, pokud obě strany dodrží dohodu,  pak to může znamenat nový začátek. Na konci vyjdeme silnější, ne slabší. V našem světě můžeme znamenat víc, ne míň.“

Ucítil Margrittinu ruku na svém rameni a usmál se. „Promiň, nevypadalo to jako projev?“

„Určitě. Už jsi začínal řečnit. Vezmi si radši ještě chlebíček. Dáš si kávu?“

Přikývl.

Zatímco ji nalévala, Margritt opatrně a klidně řekla: „Opravdu si myslíš, že se schyluje k další kouzelnické válce?“

Než odpověděl, protáhl své tělo a zabořil se do křesla ještě hlouběji.

„Ano.“ Řekl také klidně, „Myslím, že k ní určitě dojde ještě za mých dnů. Ale myslím, že je ještě naděje. Dala by se oddálit o rok, o dva, možní i o tři, maximálně o deset let.“

„Proč to tak musí být?“ poprvé se v hlase jeho ženy objevila úzkost. „Právě teď, když každý ví, že válka, pokud vyhraje „nesprávná“ strana, znamená zničení celého světa tak jak ho známe?“

„Ne.“ Řekl sir Thomas pomalu. „Nemusí nastat konec našeho světa. To je pomíjivý klam současnosti.“

Nastala chvíle ticha, po chvilce však už sir Stanley opatrně volil slova.

„Válka je nevyhnutelná. Dříve nebo později. Protože vždycky byla nevyhnutelná. A právě tak bude nevyhnutelná, dokud se lidstvo, a nejen kouzelníci, budou prát a hádat, bez ohledu o co. A abychom dokázali zavrhnout války, museli bychom odstranit i poslední zbyteček lidských malicherností, a to přece nejde.“

„Ale jestli je to pravda.“ Protestovala Margritt, „pak nemá nic cenu.“

Její manžel potřásl hlavou. „Ale ano,má. Stojí za to žít, a přežít.“

Margritt se na něho podívala a pak tiše promluvila: „Viď, že využiješ čas, který nám ještě zbývá….“

„Ano, chtěl bych,“ řekl. Jeho výraz ztrácel na tvrdosti. „Možná jsem ti to všechno neměl říkat. Rozrušilo tě to hodně?“

„Ne, jsem z toho jen smutná. Svět, lidstvo – ať tomu říkáš jak chceš – toho má opravdu hodně a chystá se všechno zničit.“ Odmlčela se a pak pokračovala. „Ale ty jsi chtěl něco říct?“

Přikývl. „Není mnoho lidí, se kterými mohu tak otevřeně hovořit.“

„Jsem ráda, že se mnou takhle mluvíš.“ Proti svému zvyku odnášela celý servis najednou. „Už je pozdě, nemyslíš, že bychom měli jít nahoru?“

Potřásl hlavou: „Já ještě ne. Ale ty už můžeš jít, přijdu později.“

Na karetním stolku ležela hromada papírů a novinových výstřižků, které mu každý den posílali z úřadu. Zvedla útlou knížečku a otočila jí.

„Ty opravdu čteš i tuto literaturu?“

Na obálce byl titul – Hvězdář a pod ním podtitul: „Průvodce hvězdou ezoterní moudrostí“ Okolo písmen byla znamení zvěrokruhu.

„Dobrý bože, ne!... No, příležitostně do toho nahlédnu- jen tak pro zábavu.“ Připustil.

„Ale ta stará bláznivá paní, co ti to posílala už dávno zemřela, ne?“

„Zdá se, že někdo v posílání pokračuje.“ Thomasův hlas znejistěl. „Je těžké  zbavit se předplatného, když se jim jednou upíšeš.“

„Ale tady je kopie objednávky,“ trvala na svém Margritt. „Podívej, bylo to objednáno znovu- můžeš se přesvědčit podle data na nálepce.“

„Opravdu, Margritt. Jak mám ale vědět, kdo a kdy to objednal? Umíš si vůbec představit, kolik mi každý den chodí pošty a všechno na mé jméno? Já ji vůbec nekontroluji. Já to všechno asi ani nevidím. Možná objednávku prodloužil někdo z mého úřadu, aniž mi o tom řekl. Jestli ti to vadí, mohu to hned zítra zrušit.“ Thomasův hlas nabýval na síle.

Margritt řekla klidně: „Nemusíš se rozčilovat, mně to nevadí. Jen jsem byla zvědavá. A i kdybys to četl, proč s toho dělat takový poprask? Třeba by ti ty hvězdy prozradili jak naložit s Gabrielem z Rohanu.“ Vrátila papíry na své místo „Víš určitě, že ještě nepůjdeš spát?“

„Ano, vím. Musím si ještě rozvrhnout některé věci a mám na to málo času.“

To byla jeho stará obehraná písnička.

Zpět na obsah

Kapitola 4: Kapitola 4: Horoskop

Bezprostředně po odchodu své manželky zůstal sir Thomas sám u krbu. Žhavá červeň a plameny už dávno vyhasly. Myšlenky se mu rozběhly k nezastavení. To, co řekl Margritt, byla pravda, povídání mu přinášelo úlevu, a něco z toho, co dnes říkal, pronesl nahlas vůbec poprvé. Ale teď si musel připravit plán, nejenom pro londýnské rozhovory, ale také pro další chvíle. Až se z nich vrátí do Skotska.

To nejpodstatnější bylo, samozřejmě, udržet si pozici. V tom spatřoval alfu a omegu. Ale uvidí to ostatní stejnýma očima jako on? Doufal, že ano, ale rád by v tom měl jistotu. Právě proto, a právě v této době musí nasadit v domácí politice střízlivý a opatrný postoj. Pro dobro všech. Vyhlídka na opětovné volební vítězství za několik málo měsíců se pro něj stala životabudičem.

Téměř s úlevou začal myslet na menší události s vrátil se tak k incidentu na recepci, který vyvolal Gabriel Rohan. Takové věci se už nesmějí opakovat. Musí si s Gabrielem promluvit. Pokud možno hned zítra. Jedno mu bylo naprosto jasné: Jeho vláda nesmí mít s přistěhovalectvím žádné problémy.

Sir Stanley šel pomalu ke stolu a cestou zvedl plátek, který vzbudil Margrittinu pozornost a vyvolal její poznámku.

Řekl své ženě naprostou pravdu. Pošty, co chodila do jeho úřadu, byla opravdu hromada, a tohle byl jen opravdu malý zlomek. Samozřejmě, mnoho dopisů či tiskovin se k němu vůbec nedostalo, pokud tam nebylo něco konkrétního. Již léta Dora Callaghanová poštu průběžně třídila. Snad ji o to nikdo nikdy ani nepožádal, ale neměla námitky. Také předpokládal, že Dora automaticky obnovuje předplatné.

Přirozeně je astrologie nesmysl, jeho rodina vždy věřila na poněkud „serióznější“ způsoby jako karty, křišťálové koule či věštecké sny. Pro sira Stanleyho bylo také velmi zajímavé sledovat, jak jsou ostatní důvěřiví. O to se zajímal, o nic jiného. Ale přesto se mu zdálo obtížné vysvětlit to Margritt.

Začalo to před lety v Ashburry, v době, kdy byl vyhnán od rodiny a musel se začít živit sám, zařídil se jako právník. Přijal tehdy případ, kdy za drobný obnos, jako v mnoha podobných případech, zastupoval starou, bělovlasou, mateřsky vyhlížející dámu, obviněnou z krádeže. Vina byla zcela prokazatelná a navíc měla záznam plný podobných přestupků. Zdálo se, že se nedá nic dělat než uznat fakta a vsadit na polehčující okolnosti. Ale stará paní Zoe Papriková, měla jiný názor. Její snahou bylo odložit proces o týden. Ptal se jí – proč?

Řekla mu to:

„Jednoduše proto, že mě pak neodsoudí.“

Když naléhal dále, vysvětlila.

„Já jsem se narodila ve znamení kozoroha, drahý pane. A příští týden bude pod velkým vlivem kozoroha, uvidíte.“

Doslova žasl, když žena, jejíž případ hájil, přelíčení přestála a později byla osvobozena. Nevycházel z údivu, proč úřad, jindy tak přísný, stáhl obvinění, i přes křehké postavení obhajoby.

Po tom přelíčení už paní Paprikovou nikdy neviděl, ale ještě dlouhá léta – až do své smrti - mu psala dopisy. Připomínala mu, že musí udělat velkou kariéru, protože je také narozen ve znamení kozoroha. Ty dopisy sice četl, ale měl je spíše pro zábavu. Jednou nebo dvakrát však užasl nad předpověďmi, které vypadaly velmi věrohodně. Později mu dokonce ta stará žena obstarala předplatné astrologického časopisu „Šumná obloha“ na jeho jméno. A  když pak dopisy přestaly chodit definitivně, časopis dostával dál.

Náhodně otevřel časopis na stránce, která nesla nadpis: Váš individuální horoskop na 15. až 30. prosince. Našel si horoskop pro kozoroha na tento týden a četl:

„Velmi důležitý den pro rozhodnutí a dobrá příležitost pro změnu událostí ve váš prospěch. Vaše schopnost přesvědčit jiné lidi bude v posledních dnech gradovat. Dosáhnete pokroku, který bude pokrčovat i později. V čase schůzky se ale mějte na pozoru před malým člunem, který není větší než dlaň.“

To je absurdní náhoda, pomyslel si Thomasů. Když se však na to podíval rozumně, došel k závěru, že ta slova by se dala aplikovat na jakoukoliv situaci. Ale on opravdu stál před důležitým rozhodnutím a opravdu ho čekala důležitá schůze. A to všechno už zítra. Spekuloval, co by mohlo být člunem, pravděpodobně by to mělo mít nějakou souvislost s Gabrielem Rohanem. Pak se zarazil, bylo to směšné. Složil časopis o odložil jej zpět na stůl.

Připomněl si jednu věc: Výbor deseti. Zítra, přestože je štědrý den. Oznámení z Londýna bude venku a on musí mít podporu mezi skotskou šlechtou. Musí přesvědčit ostatní o správnosti svého počínání. Myšlenky se mu rozběhly jako o závod…

Zpět na obsah

Kapitola 5: Kapitola 5: Slečna Munterferingová

Na Štědrý den v 6.15 ráno zapraskal v bytě Beatrice Munterferingové krb a vzápětí se bytem roznesl hlas. Tajemnice protektorovi kanceláře přes sebe přehodila pomačkaný hábit a  vešla naboso do sousedního pokoje. I když bylo brzo a ono mžourala rozespalýma očima, její přijímací pokoj vypadal stále stejně útulně jako jindy, bylo to přesně ono místo, kam mohla každý večer, po náročné práci přijít a položit se do velké pohovky, která byla, jako většina nábytku v této oblasti, s zeleným potahem. Později přikoupila na aukci lorda Downeye dvě stará křesla, která byla, jak jinak, zelená. Na vzdálenější straně pokoje stálo houpací křeslo. Z krbu vykukovala hlava sira Thomase.

„Dobré ráno, Beatrice.“ Řekl sir Thomas trochu odměřeně. „Potřeboval bych svolat schůzi výboru deseti, na jedenáctou hodinu.“

Ani slůvkem se nezmínil o tom, proč tak časně. Beatrice to ani neočekávala. Dávno si zvykla na svého šéfa.

„Dnes v jedenáct?“

Beatrice si přitáhla volnou rukou plášť, v místnosti byla zima, od okna táhl chlad, protože jej nechala včera pootevřené.

„Ano, přesně tak.“ Řekl jednoduše Stanley.

„To bude trochu nepříjemné.“ Poznamenala Beatrice, „Dnes je totiž štědrý den.“

„Já vím, nezapomněl jsem. Ale je to příliš důležité než aby to mohlo počkat přes svátky.“

Poté rozhovor skončil, Beatrice mrkla na malé hodinky, které stály na krbové římse a odolala pokušení vrátit se zpět do postele. Místo toho zavřela okno, přešla do malé kuchyňky a uvařila si kávu. Potom, kde se vrátila do pokoje, kde už na stole ležel Skotský posel, zdejší noviny, kde se ne titulní straně vyjímalo oznámení o protektorově cestě do Londýna.

O hodinu později, stále ještě v županu, ale už obutá, začala hledat pět členů, které měla obvolat. První v seznamu byl tiskový tajemník. Rufus Drumknott odpověděl vesele:

„Jasná zpráva, Beatrice. Jednal jsem celou noc. Co je o jednu schůzi míň nebo víc? Mimochodem slyšela jste to oznámení?“

„Ano,“ řekla Beatrice, „četla jsem noviny.“

„Těšíte se na cestu do Londýna?“

„Jediné, co si na oficiálních cestách vždycky dokážu prohlédnout,“ odpovídala po pravdě Beatrice, „je brk, pergamen a lahvička inkoustu.“

„Musíte jet někdy se mnou,“ nabádal Drumknott. „Já zapisovatele nepotřebuji. Všechny své projevy si píši na krabičky od doutníků.“

Načež mu Beatrice odpověděla: „Ale poslouchají se lépe, než ty do posledního písmenka předem připravené.“

„To je tím, že nikdy nemám strach,“ zasmál se Rufus. „Vycházím z předpokladu, že nikdy neřeknu nic, co zhorší situaci.“

Beatrice se rozesmála.

„Musím už jít,“ řekl Drumknott, „mám teď vzácnou příležitost posnídat se svou rodinou. Chtějí porovnat, jak moc jsem se změnil od té doby, co jsem byl naposledy doma.“

Zasmála se znovu a snažila se představit si, jak asi může vypadat dnešní snídaně v Rufusově domě, asi jako v sanatoriu pro duševně choré. Susan Drumknottová, bývalá sekretářka svého nynějšího manžela byla sice špatná hospodyně, ale rodina zřejmě ráda prožívala ty společné chvíle, kdy byl Rufus doma, v Durhamu. Beatrice se přinutila myslet na přítomnost, strčila hlavu do krbu a ta se po chvíli objevila v salónu dalšího člena rady. Tím dalším byl Fridrich Gourlay, tajemník obrany. Musela čekat několik minut, než se starý muž přišoural ke krbu. Když mu řekla o schůzi, pravil rezignovaně:

„Jestli si to šéf přeje, slečno  Munterferingová, pak tam musím být. Ale myslím, že je to špatné, když ta věc nedokáže počkat po svátcích.“

Beatrice mu přizvukovala. Obávala se, že přítomnost Fridricha Gourlaye může při jednáních působit jisté potíže. Zejména pak při konečném rozhodnutí, které mělo na dopolední schůzi padnout. Na rozdíl od Gourlaye Beatrice věděla, že Stanley chystá na začátku nového roku pár změn mezi vládními tajemníky. Mezi lidmi, kteří by měli odejít byl i současný tajemník pro obranu. Dnes už je to těžké, pomyslela si Beatrice, připomínat si, že Gourlay byl kdysi národním hrdinou. Legendou. 

Ale po válce proti Grindewaldovi by si Gourlay- civilista nestal ničím. Jenže sir Thomas potřeboval velmi populární osobnost, která by se moc nevyznala v administrativě obrany. Sir Stanley si navíc umínil, že najde pro tuto funkci oblíbeného veterána, který by mu umožnil, aby tento obor řídil on sám. Stanley vypracoval plán velmi důkladně, snad až moc. Fridrich Gourlay, galantní důstojník, se tak dostal příliš náhle a bez přechodu ze své éry do doby moderní. Měl upřímnou vůli dělat vše dobré, ale ne vždy pochopil zprávy, které mu předkládali jeho úředníci. Rozhovor se starým mužem Beatrice dosti rozladil, nicméně měla vyřídit ještě dvě poznámky. Opět hodila letax do krbu. Teď zvala Vidguna Söderströma, tajemníka vnitřní administrativy. Reagoval dost popuzeně, že ho budí příliš časně. Přitom právě  Söderström – neformální vůdce skandinávských držav Severního spojenectví – k ní byl obvykle velmi zdvořilý.

Poslední pozvání bylo vyřízeno panu   Lanfracu Whemperovi, nejvyššímu soudci Invernesskému a vedoucímu protokolu. Od Whempera zachovávala Beatrice vždy větší odstup než od ostatních. Tajemníci přicházejí a odcházejí, ale nejvyšší soudci jsou tu pořád, jsou neodvolatelní. Whemper byl nejstarší úředník mezi skotskými kouzelníky a říkalo se o něm, že je nadutec. Většinou, když s ním Beatrice mluvila, zdálo se, že ji sotva bere na vědomí, ale dnes měl nezvykle dobrou náladu.

„Soudím, že to jednání bude dlouhé. Možná se protáhne až do rána.“

„To by  mě nepřekvapilo, pane,“ řekla Beatrice. „Ale kdyby se to stalo, vždycky mohu poslat pro krůtí sendviče.“

Whemper něco zamumlal, ale pak pokačoval: „Sendviče nejsou to pravé, slečno Munterferingová. Já potřebuji jiný druh zábavy, když si chci užít domova.“

Přemýšlela o tom i o čtyři hodiny později, když se členové rady deseti začali scházet v oficiální rezidenci protektora v paláci na Black crow hill. Z deseti přišlo jen šest. A Fridrich Gourlay jako poslední, byl doslova obalen šedým kabátem a vypadal velmi nemocný. Jako by chtěl potvrdit obecný dojem, začal hlučně kašlat. Beatrice odlila z karafy sklenici vody a podala mu ji.

„Šťastné vánoce, Fridrichu.“ John Henry Hamilton se k nim připojil, jeho ošklivé rysy přátelsky zářily.

Vedle něj promluvil Vidkun Söderström: „A to nám přeje člověk, který nám svými daněmi probodává duše jako by do nich vrážel dýky.“

Zpět na obsah

Kapitola 6: Kapitola 6: Zasedání

Zpět na obsah

Kapitola 7: Kapitola 7: Akce a reakce

Fridrich Gourlay vztekle vyskočil:

„Nikdy! Nikdy! Nikdy!“

Jeho tvář zrudla, starý muž byl očividně rozčilen.

Hamilton byl také šokován: „Celá zem by se nás okamžitě zřekla!“

Lanfrac Whemper zíral tupě na Stanleye:

„Lorde protektore, vy jste vážně…“ raději nedokončil větu.

Reginald seděl tiše na svém místě a byl absolutně zelený.

Silver jen opakoval: „Ó můj bože! Můj bože!

„Ticho!“ Bledá ruka Vidkuna Söderströma bouchla do stolu. Hlasy utichli, všichni zmlkly. Söderströmova holá lebka byla naprosto bílá. Dobrá, pomyslel si Stanley, teď jsem ztratil i Söderströma. Je pryč ta malá naděje na národní jednotu, ve kterou sir Stanley vždy doufal. Teď se tedy skotské Norsko osamostatní, jak vždy tajně chtělo. Triglav (=Tronheim) je skála, křemen, ostře nabroušený hrot, na kterém ztroskotal nejeden protektor. Sir Thomas čekal, že se Söderströme otočí, práskne dveřmi, a odejde.

Místo toho však řekl: „Přál bych si slyšet ten zbytek.“ Temně pak dodal: „bez krákorání temných vran.“

Sir Stanley opětovně užasl, ale neztrácel už čas.

„Je tu jeden návrh, který v případě války naší situaci může změnit. Ten návrh je docela jednoduchý. Spočívá v přemístěný některých středisek bystrozorů na naše vlastní území.“

Ó můj bože! hýkal stále Silver.

„Uvědomte si, že s kouzelnické války nevyjde žádná země beze ztrát. Takhle můžeme doufat, že se toho nejhoršího vyvarujeme.“

Fridrich Gourlay se pokusil protestovat: „Již jsem vyjádřili dostatek porozumění -“

Sir Stanley jednoho ze svých tajemníků prudce přerušil: „Co jsme zatím podnikli, byly jen dílčí kroky. Na půl, na čtvrt… prostě provizória! Pokud by válka začala zítra, naše ubohá vlastní opatření nebudou stačit. Ale když nezaváháme, můžeme přežít, vydržet. A možná se octneme v takovém postavení, o jakém se nám ani nestalo.“

Stanleyův hlas hřímal.

„Mluvil jsem, pánové, o tom, co mi před čtyřiceti osmi hodinami navrhl ministr kouzel.“ Sir Stanley se odmlčel.

„Navrhuje dohodu o spojení našich dvou zemí. Podmínky paktu by zahrnovaly především obranu Skotska.“

„Můj bože.“ zaúpěl opět Silver.

„Moment, prosím,“ řekl Stanley. „To ještě není všechno. Zákon o jednotě, jak si jej představujeme, povede i k vytvoření celní unie a ke společnému řízení naší zahraniční politiky. Přitom však ale naše národní identita a nezávislost zůstanou zachovány.“

Postoupil dopředu, spustil ruce na stůl a opřel se dlaněmi o jeho desku. Poprvé se mu v hlase objevila špetka citu, když prohlásil:

„Asi se vám všem na první pohled zdá ten návrh poněkud drastický, až děsivý. Ale mohu vám říct, že jsem jej pečlivě zvážil a všechny důsledky jsem promyslel. Podle mého názoru je to jediná možná cesta, chceme-li přežít válku ke které se schyluje.“

„Ale proč právě tato cesta?“ Hlas Johna Henryho Hamilton vyjadřoval napětí. Skotský pokladník a ředitel sanatoria pro duševně choré v Ashbury nikdy nevypadal tak zaskočeně a zkroušeně. Bylo to, jako by se ten starý, dobře známý svět kolem nás začal bortit. Světy lidí se také bortí, i když si téměř každý myslí, že právě ten jeho je nejpevnější a nejbezpečnější.

„Uvědomte si, že neexistuje zřejmě jiná cesta, žijeme v jiné době!“

Sir Stanley se přestával ovládat a poslední větu téměř vyštěkl.

„Pochopte konečně, že přípravy na druhé straně už začaly! Máme jen tři sta dnů – možná z vůle Osudu o něco málo víc, ale rozhodně ne mnoho. Není čas na dlouhé rozhodování! Zatím při každé schůzi státní rady u nás převládaly prvky národní hrdosti, což zmrazilo rozumná rozhodnutí. Ptáte se mě proč právě tohle řešení! Protože žádné jiné neexistuje!“

Delší dobu nikdo nepromluvil ani slovo. Zapisovatel si pět přerovnával svitky na svém stolku. Ticho přerušil až Reginald Pole svým klasickým klidným hlasem:

„Dovedu si představit, co bude zajímat většinu Skotů: Zda zůstaneme svobodným národem, nebo dalším anglickým satelitem, svým způsobem patnácti neregistrovanými hrabstvími.“

Aniž by se Reginald dočkal odpovědi, začal mluvit ostrým hlasem Vidkun Söderströme.   

„V případě, že by byl někdy takový dokument schválen, což považuji za nerálné, musel by bezesporu obsahovat dobu platnosti.“

„Navrhované období je šedesát let.“ odvětil, nyní již klidně sir Thomas Stanley. „Dohoda by nicméně obsahovala doložku, že vzájemnou smlouvu je možno zrušit.“

„Ale co lidi?“ otázal se Lanfrac Whemper. „Můžeme o tom nějak přesvědčit lidi?“

„Ano,“ odpověděl jednoduše Stanley. „Věřím, že ano.“

Opět nastalo ticho. Gourlay si opět nacpával dýmku tabákem. Söderströmovi došly doutníky, a tak kouřil cigarety Harolda Silvera. Reginald Pole – nekuřák – otevřel na chvíli okno, k němuž měl nejblíže, ale pak jej musel kvůli průvanu zavřít. Sir Stanley cítil, že se mužů okolo stolu začíná pomalu zmocňovat realita. Sir Stanley kalkuloval svou pozici: Reginald byl pravděpodobně při něm, i když tento návrh pro něj nemohl být novinkou, zřejmě si ještě nebyl jistý. Hamilton většinou mlčel, ale s jeho podporou se dalo počítat. Silver váhal. Lanfrac Whemper byl zprvu šokován. Ale buď jak buď je státní úředník a dá se předpokládat, že nakonec udělá to, co se po něm bude chtít. Gourlay je absolutně proti, ale jeho slovo nemá velkou váhu. Otázkou zůstává Vidkun Söderströme, s jeho opozicí se počítalo, i když zatím nebyla vyhlášena.

Lanfrac  Whemper se po zralé úvaze ujal slova:

„Bylo by v tom několik ústavních problémů, vaše lordstvo.“ Z jeho hlasu čišel nesouhlas, ale jen formální. Jako by měl námitky jen kvůli drobným procedurálním změnám.

„Pak je tedy vyřešíme.“ řekl rázně sir Stanley. „Já například nedovolím negovat všechno jen proto, že to není popsáno v ústavě.“

„Tronheim“ řekl Hamilton. „Co když nezískáme pro svou věc skotské Norsko?“

Okamžik střetu byl tady.

Silver tiše řekl: „Musím připustit, že mě to také nepadlo.“

Oči všech přítomných se přesunuly na Vidkuna Söderströma – byl zosobněním skotského Norska. Vidkun v posledních letech symbolizoval sílu Tronheimu a Triglavu v Skotské vládě. A za Söderströmem stálo i sedm století tamní historie, sedm století skotské nadvlády. Kompromisy a tolerance pak znamenaly spásnou, i když jen vratkou jednotu. Ale nyní…

„Nemám, co dodal,“ řekl Söderströme. „Zdá se, kolegové, že máte spojení s mým nitrem.“

„Nemůžete přece ignorovat fakta,“ řekl Reginald.

„A přehlížet dějiny také nelze.“ přispěl svou troškou do mlýna Hamilton.  

„Dějiny!“ sykl Söderströme a přitom uhodil pěstí do stolu. Deska se otřásla. Jeho hlas zlostně hřměl:

„Copak vám někdo neřekl, že historie je živá!? Že současnost znamená pokrok a změnu, že rozdělení nemůže trvat na věky!? Nebo jste spali a spali, zatímco ti chytřejší dozráli!?“

Tato změna zapůsobila v místnosti jako blesk. Nicméně Söderströme pokračoval:

„Za co nás máte – nás z Norska!? Už věky za blázny, nuzáky a pomatence? Copak jsme slepí a lhostejní, copak nevidíme měnící se svět stejně dobře jako vy: Skoti a Angličané!? Ne, přátelé, my se na vše díváme střízlivěji než vy a minulost nás nemůže tolik ovlivnit. Pokud se musí říznout, řízněte, i když to bude bolestivé. Bolest není pro skotské Norsko něčím novým, to tedy rozhodně ne.“

„Ano, ano.“ zašeptal Hamilton. „Nikdy nevíš kam kočka skočí a kterým směrem zakličkuje zajíc.“

Na to všichni čekali. Napětí jako švihnutím kouzelného proutku zmizelo. Někteří se začali smát. Sir Stanley si jen pomyslel: Jsme to ale podivíni. Nevypočitatelná směs průměrnosti a génia.

„Možná to bude znamenat můj konec.“ Vidkun pokrčil rameny; bylo to typické gesto nordické nerozhodnosti. „Ale já chci protektora, svého pána, plně podporovat, a snad dokáži přesvědčit i ostatní.“

Byl to mistrovský kus smířlivosti a sir Stanley pocítil příval vděčnosti.

Fridrich Gourlay téměř celou poradu mlčel. Nyní se pokusil pronést projev překvapivě silným hlasem:

„Jestli si myslíte, že to jediné je správné, proč zůstávat v půli cesty? Proč se nezaprodat Velké Británii se vším všudy?!“

V tuto chvíli se k němu otočilo pět hlav. Starý muž se na chvíli zarazil, ale poté pokračoval:

„Podle mého názoru bychom se rozhodně neměli vzdávat nezávislosti, ať to stojí, co to stojí.“

„Třeba až do chvíle, kdy bude nutno čelit úplnému vyhlazení Skotska.“ řekl ledově sir Stanley. Thomas pak ovládl svůj hněv a dodal:

„Nebo snad má pan tajemník v rukávě nějaká esa, o nichž nevíme?“

Pak se rozhostilo pochmurné ticho. Ve Skotsku rozhodně nebylo tajemstvím, že v poslední době není protektor se svým tajemníkem pro bezpečnost spokojen. Sir Stanley s bledou tváří pokračoval, svá slova výrazně adresoval Fridrichu Gourlayovi:

„Tato vláda v minulosti udržovala naši státní nezávislost a suverenitu ze všech sil. Byl to i můj vlastní program. Rozhodnutí, k němuž jsem dospěl, nebylo jednoduché. Myslím, že mě stálo velkou část osobní odvahy. Jednoduchá řešení nebývají vždy ta nejlepší a co mohou někteří považovat za projev statečnosti, se nakonec projeví jako pouhá zbabělost.“

V místnosti se ozval šum. Fridrich Gourlay při slově zbabělost zrudl, ale Stanley pokračoval.

„Je tu ještě něco. Ať nás čekají v příštím týdnu jakékoliv diskuze, nerad bych od svých nejbližších spolupracovníků slyšel laciné fráze jako „zaprodání Velké Británii“. 

Sir Stanley se snažil vystupovat mezi svými poradci, co nejvíce autoritativně, a často udílel slovní políčky všem svým tajemníkům. Všichni v sále se teď dívali na Fridricha Gourlaye velmi nepřívětivě.

Na první pohled se stálo, že starý veterán se rozhodl k ústupu. Zvedl se ze židle a strnule svraštil tvář, začal pomalu mluvit. Ještě nic neřekl, a už bylo jasné, že ztratil nit. Znovu se posadil do křesla a podobal se starému muži, který se začal topit v problémech. Ještě něco zamumlal a pak dodal:

„Promiňte, to je asi omyl…nešťastně zvolená formulace….“

Toužebně si přál, aby se pozornost přenesla někam jinam. Situaci zachránil John Henry Hamilton, který ukončil jednání. Mužové u stolu vstali, potřásli si pravicemi a začali odcházet. Jen Fridrich Gourlay seděl dál, oči upíral na desku stolu. V tomto pohledu ucítil sir Stanley příval vzteku. I když je Gourlay blázen, měl by mu snad projevit podporu! Pak se uklidnil. Toho starého muže lze přeci rychle nahradit. A v ústraní již nikoho ohrožovat nebude. Přestane být nebezpečný… 

Zpět na obsah

Kapitola 8: Kapitola 8

Ani ne pár metrů odsud, v budově „Syndikátu skotské šlechty“ na ulici William Wallace v mudlovské části Inverness, seděl státní rada, sir Erik Duncan. Do odjezdu domů mu zbývalo ještě pár času a tak si četl noviny, prolistoval skotskou vědmu i vizionáře, stejně tak i denního věštce. Historky o skandálech okolo Gabriela Rohana přijal, na rozdíl od sira Stanleye velmi klidně, dokonce s radostí. Sir Stanley doufal, že se mu velmi brzy podaří odložit tento spis do archivu, kde ho již nikdy nikdo nenajde (pokud jste chtěli, aby nějaký dokument již nikdy nikdo neviděl, neexistovalo lepší řešení než ho dát archivovat).

Státní rada Duncan sebral noviny a dal je na stůl. V čítárně Syndikátu Skotské šlechty – ve vznešené místnosti s rozhledem na mudlovské Leicesterské náměstí – u jejíž vchodu stála stříbrná socha skotské královny Sofie, byl sir Duncan jako doma.

Syndikát skotské šlechty v Inverness (jak někteří jeho členové pyšně tvrdí) je natolik exkluzivní a diskrétní (ve skutečnosti je kvůli utajení vůči mudlům), že na budově zvenčí není ani jméno. Náhodný chodec, který jde kolem netuší, jaký dům míjí, pokud by mu to náhodou někdo neřekl, kdyby na to nebyl zvědavý. Snad se dal považovat za soukromý, trochu ošuntělý zámeček. Uvnitř obvykle vládne téměř posvátná atmosféra. Ticho zde sice není nařízeno, ale bývá tu po většinu dne, a novější členové mají sklon jenom šeptat. Členstvo v Syndikátu tvoří především politická elita Skotska – tajemníci, soudci, senátoři, poslanci, nejvyšší úředníci, velcí pozemkový vlastníci, členové Stanleyovské rodiny, diplomaté a hrstka skotských šlechticů, kteří si mohou dovolit vysoké poplatky. Ačkoliv je syndikát politicky neutrální, odehrává se zde mnoho politických debat. Právě tady se zrodila velká část politických rozhodnutí, ovlivňujících život ve Skotsku. Vznikala nad sklenicemi whisky a v kouři doutníků a rodila se mezi starými koženými, tmavě zelenými křesly. V jednom z nich právě odpočíval senátor Duncan.

Na svých skoro pětaosmdesát let nevypadal Erik nejhůře. Byl vysoký, s jasným pohledem, v poslední době však začínal tloustnout a v obličeji se podobal buldokovi, podle sira Stanleye byl jeho politický rozhled zhruba na stejné úrovni. Přesto měl dobré výsledky a jen zřídka kdy byl kritizován. Kdysi byl velmi významným politikem, později odešel do ústraní a jako odměnou obdržel velmi vysoké vyznamenání: doživotní členství v sněmovně poradců, jejíž členy kdosi výstižně nazval „nejvyšší třídou penzistů ve Skotsku“. Měl velkou prestiž, silný vliv a dobrou pověst na východě Skotska.

Nyní se zvedl z křesla a odešel prázdným klubem do jedné z bočních místností, kde byl velký krb. Dvakrát se pokusil spojit se pomocí letaxu s představitelem opozice proti siru Thomasovi – Williamem Lindsdayem. Teprve napotřetí se mu to podařilo. Přesvědčil Lindsdaye aby za ním přišel do klubu.

Státní rada se usmál a vrátil se ke svému křeslu v čítárně. Jeho mysl se přímo hemžila nápady jak využít jeden malý článeček proti siru Stanleyovi. Uvažoval nad vším, zahalen výpary doutníku. Erik Duncan nebyl nikdy státníkem. Ani v mládí, ani teď. Dokonce nepatřil ani k významnějším zákonodárcům. Jeho bitevní pole bylo v politickém zákulisí, tady obratně manipuloval po celou dobu své kariéry. Rád manipuloval s poloanonymními silami. V celém svém dlouhém životě zastával jen velmi málo volených funkcí, avšak měl autoritu jako téměř nikdo jiný. Dobré rady většinou vyráběl.

Jako většina jeho kolegů ve sněmovně poslanců se Duncan jen vzácně zapojoval do debat, jimiž tato pátá komora skotského parlamentu dávala najevo svou existenci. Jen dvakrát podal parlamentní návrh. Poprvé to bylo, když navrhoval rozšířit bar pro členy parlamentu, podruhé si stěžoval, že ventilační systém vysouší vzduch v budově. Obě námitky byly vzaty v úvahu. Senátor pak konstatoval, že „to bylo asi tak vše, co se v poslední době vykonalo užitečného“. Od rozhovoru uplynulo už asi deset minut a Lindsday se stále neobjevoval. Ale Duncan velmi dobře věděl, že nakonec přijde. V klidu přivřel víčka, aby si odpočinul. Téměř okamžitě usnul.

***

Gabriel Rohan se s pohodlným výrazem usadil na měkké sedadlo svého kočáru a pokynul kočímu, aby ho odvezl do sídla jeho úřadu pro udílení občanství. Právě odjížděl od sira Thomase, z úřadovny lorda protektora, kde si vysloužil ostrou důtku. Nyní vystoupil do hranaté budovy s hnědou omítkou, odkud právě vycházel hlouček několika úředníků domů – již bylo na čase. Rohan vyšel po schodech do třetího patra a přímím vchodem prošel do své pracovny. Tam pohodil ledabyle hábit a šálu na židli. Zastavil se u psacího stolu a napsal na krátký útržek papíru vzkaz:

„Pane von Richtenrof, jestli jste volný, přijďte prosím ke mně.“

Papír přivázal na nohu sově sedící v kleci v rohu pracovny. Pak Rohan čekal, vždycky to trvalo pár minut, než jeho vrchní úředník dorazil, měl sice kancelář na stejném patře, ale poměrně vzdálenou. Gabriel Rohan měl stále ještě povznesenou náladu ze svého střetnutí s protektorem. Bezpochyby dopadl lépe než čekal. Obrátil svou porážku v morální vítězství. Stále vychutnával pocit pýchy a zadostiučinění. A také radost z moci. Sem patřil: do světa autority, když ne přímo na první trůn, tak na ten druhý. Velmi dobře čalouněný trůn. Úřadovna tohoto úřadu byla jednou z nejlépe zařízených budov v Inverness, její návrh a vybavení vyžadovalo velké množství nákladů. Když Gabriel úřad převzal, nechal všechno zařízení tak jak bylo. Vysoký rudý koberec, červeno-zlaté tapety, komfortní sada anglického nábytku. Na návštěvníky to dělalo velký dojem. Byl to velký rozdíl oproti té velké jizbě, kde měli kanceláře členové senátu.

Ozvalo se zaklepání a dovnitř vstoupila jeho sekretářka, která uváděla jeho zástupce: Martina von Richtenrofa, úředníka – úspěšného kariéristu – který se oblékal jako majitel pohřebního ústavu, a někdy se tak také choval.

„Dobré rána, pane státní tajemníku,“ řekl Richtenrof. Jako vždy dovedl vyváženě spojit výraz respektu s familiárnosrí, i když někdy dával příliš okatě najevo, že tajemníci mohou přicházet a odcházet, zatímco on si bude stále držet své významné místo a zůstal by, i kdyby současný tajemník odstoupil.

„Byl jsem u protektora,“ řekl bez obalu Rohan. „Na koberečku.“ Již dávno si zvykl mluvit s von Richtenrofem otevřeně, zvláště, když zjistil, že se to vyplatí, protože od něj na oplátku dostával dobré a zasvěcené rady. Jejich bodré vztahy vznikly patrně i proto, že Rohan byl v tomto úřadě hlavou již téměř deset let.

Zástupcův pohled vyjadřoval účast: „Tak, tak.“ řekl. Samozřejmě měl už měl díky informační síti osobních asistentů, poradců a sekretářek podrobný popis incidentu, který se odehrál v paláci generálního zástupce, ale důstojně to přecházel. 

„Jedna z výtek se týkala té imigrační záležitosti. Zdá se, že některým lidem se nelíbí, když dodržuje zákony.“

Vedoucí úřadu vzdychl. Za léta si zvykl na machiavelistické machinace, které provázely veškeré udílení skotských občanských dekretů. Ale Rohanova poznámka ho překvapila.

„Řekl jsem protektorovi, že neustoupíme,“ pokračoval Gabriel. „Buď vysloví s naším postupem souhlas nebo musíme revidovat zákon, jímž se řídíme.“

„A sir Stanley…?“ zeptal se vzrušeně zástupce.

„Mám volnou ruku,“ řekl Rohan s potěšením. „Souhlasil jsem s revizí některých případů, ale myslím, že i dál budeme dělat, co dál.“

„To je velmi dobrá zpráva.“ Von Richtenrof položil šanon na stůl. Oba se pak posadili k nedalekému stolku. Nebylo to poprvé, co Martin von Richtenrof uvažoval o vztahu svému nadřízeného se sirem Stanleym. Zřejmě mezi nimi existovala nějaká dohoda, protože bylo zřejmé, že sir Stanley poskytuje Rohanovi mnohem větší volnost než svým ostatním spolupracovníkům. Byla to okolnost proti které zástupce nic neměl. Umožňovalo mu to řídit tento obor sám. Jak Martin von Richtenrof poznal, veřejnost si myslela, že umění vládnout je výlučně věcí zvolených, popř. jmenovaných zástupců. Ale bylo až překvapující, jak často tito zvolení zástupci schvalovali nařízení podle toho, co se jim doporučil sbor vedoucích úředníků. Von Richtonrof sevřel rty a zamyšleně řekl:

„Doufám, že jste to s revizí tohoto zákona nemínil moc vážně. Vždyť je to celkem dobrý zákon.“

„Vy si to určitě musíte myslet,“ řekl stroze Rohan. „Vždyť je to vaše vlastní dílo.“

„Dobrá, určité otcovské zásluhy si musím připustit.“

„Já ovšem s některými vašimi myšlenkami nesouhlasím. Myslím, že o tom víte.“

Zástupce tajemníka se usmál: „Během našich vzájemných vztahů jsem něco takového občas zpozoroval. Avšak, pokud to také mohu říci, vy jste stejně jako já realista.“

„Jestli tím míníte, že nechci zaplavit skotsko mudlovskými šmejdy, pak máte pravdu.“ řekl Gabriel Rohan a zamračil se. Pokračoval v řeči, ale pomaleji.

„Ale současně se musím sám sobě divit. Sedíme si na svém území jedné z nejbohatších zemí světa. Přitom máme dost málo obyvatel, hodně málo. Zatímco svět je přecpán kouzelníky, hladajícími domov.“

„Nic bychom nezískali,“ řekl Richtenrof trochu popuzeně, „pokud bychom otevřeli dveře všem, kteří by se zde chtěli usadit.“

„Jinými slovy,“ řekl tiše Rohan, „chcete zachovat privilegia těm, kteří měli to štěstí, že se tu narodili. Pokud ovšem nebyli naprosto čistokrevní.“ Oboum mužům se vybavil „zákon na ochranu čistokrevné rasy a skotské říše“, speciální zákon, který dával velká práva čistokrevným a naopak ubíral práva „krvezrádcům“ a „mudlovským šmejdům“.

Zástupce se nervózně zasmál.

„Jak jsem řekl před chvílí řekl, jsme oba realisté.“

„Dobrá. Snad máte pravdu,“ řekl Gabriel Rohan a prsty bubnoval do desky stolu. Richtenrof přikývl. Zatím se Rohanovi oči upřely kamsi za zástupcovu hlavu. Aniž by se otočil, Richtenrof dobře věděl, kam se tajemník dívá. Na portrét mladého muže v typickém bystrozorském hábitu vyvedený v oleji podel fotografie, krátce poté, co Rohanův syn padl. Mnohokrát už v této místnosti von Richtenrof pozoroval, jak Rohanovi oči doslova visí na tomto obraze. Někdy si o něm i vyprávěli.

Nyní Rohan, jakoby četl myšlenky toho druhého prohlásil:

„Často vzpomínám na svého syna.“

Richternof rozvážně přikývl. Nebylo to nové téma v rozhovoru. Richtenrof ho často přešel mlčením. Dnes se rozhodl odpovědět:

„Nikdy jsem neměla syna. Jenom dcery. Vycházíme spolu dobře, ale vždycky jsem si myslel, že mezi otcem a synem je poněkud jiný vztah.“

„To také je,“ souhlasil Rohan. „Je, a nikdy v člověku neumírá, alespoň v mém případě ne.“

Pokračoval s pohnutým hlasem: „Velmi často myslím na to, čím mohl můj syn Alain být. Byl to odvážný a dravý chlapec. To byly vlastnosti, které u něho převládaly: odvaha a kuráž. Hrdinskou smrtí také na konec zemřel. Často jsem si říkal, že bych na to měl být občas hrdý.“

Martin přemýšlel o tom, jestli by i on sám vzpomínal na hrdinství svého syna. Ale pan Rohan o tom mluvil tolikrát, s ním jako s jinými, že si ani nevšiml, že se opakuje. Někdy Gabriel Rohan popisuje do detailů bitku, v níž zahynul jeho syn, že se dalo jen těžko rozeznat, co je ještě smutek a co je uctívání chrabrosti. Kdysi se o tom mluvilo po celém Inverness, i když většinou soucitně.

Zármutek umí podivné věci, pomyslel si Martin von Richtenrof. Dokonce někdy vypadá i jako parodie na zármutek. Byl rád, když jeho nadřízený zase začal mluvit k věci.

„Dobrá,“ řekl Rohan. „Vraťme se k té přistěhovalecké záležitosti. Musím mít naprostou jistotu, že po právní stránce je vše v pořádku. To je velmi důležité.“

„Zkuste prozatím využít systém standardních výmluv.“ řekl Richtenrof. To byla další specialita skotských úředníků, bylo to celkem pět příkladů, pojmenovaných podle toho, kdo je používal. Byly to:

1. výmluva á la Sofie Malfoyová

„To všechno má naprosto přirozené vysvětlení, ale z důvodů utajení je nemohu říct.“

1. výmluva á la Academia Black Mirror

„K této politováníhodné záležitosti došlo pouze v důsledku rozpočtových škrtů a redukci personálu, které způsobili katastrofální přetížení kontrolních mechanismů.“

1. výmluva á la sanatorium Ashbury

„Byl to cenný experiment. Už jsme s ní skončili, ale vytěžili jsme z něj mnoho cenných údajů a spoustě lidí přinesl zaměstnání.“

1. výmluva á la mnichovská dohoda (mudlovský termín)

„Došlo k tomu, protože jsme neznali řadu důležitých skutečností, a vícekrát se to již nestane.“

(Těmi důležitými skutečnostmi byl v tomto případě fakt, že Hitler chtěl dobýt Evropu. Ve skutečnosti to známo bylo, ale nikoliv britskému mudlovskému ministerstvu zahraničí. – pozn. autora)

1. výmluva á la útok lehké kavalerie

„Došlo k politováníhodnému selhání jednotlivce, které bylo vyřešeno v rámci interních disciplinárních opatření.“

„Také mě znepokojuje,“ pokračoval Richtenrof. „že v Aberdeenu nemáme vedoucího úřadu. Kramer, vedoucí okrsku, má zdravotní dovolenou, pokud si vzpomínáte. Vrátí se až za pár měsíců, jestli se vrátí vůbec.“

„Ano, vzpomínám si.“ zabručel Rohan.

„Za normálních okolností by mě to vůbec nerozrušovalo, ale pokud ty skandály dále porostou, budeme potřebovat někoho, kdo umí uklidnit lidi.“

„Asi už máte někoho konkrétního na mysli. Kdo si myslíte, že by tam mohl jet?“

„Callaghan.“ řekl Richtenrof bez váhání. „Když dovolíte, pošlu tam pana Humpreye Callaghnana.“ 

Zpět na obsah

Kapitola 9: Kapitola 9: Odjížděcí taškařice

Vánoce uplynuly tak rychle, jako by vůbec nebyly. Čtvrtého února se sněmovna poradců (sbor tajemníků), s výjimkou tří tajemníků, kteří byli mimo Skotsko, přijela na nádraží v Charing, aby se rozloučila se svým protektorem před jeho odjezdem do Londýna.

To nebylo nic neobvyklého. Již na počátku své vlády dal sir Stanley najevo, že má rád uvítací ceremoniály. A tento neměl být výjimkou, nejen, že zde byli tajemníci, ale i někteří členové senátu, vedoucí úředníci, soudci a několik dalších významných lidí.

„Dobrý bože!“ zašeptala Margritt, která stála vedle Thomase. „Jeden by si myslel, že odjíždíme do Číny jako misionáři.“

„Já vím.“ řekl Thomas a pak ještě tišeji dodal: „A kdo jsou to ti misionáři?“

Poté co mu to Margritt zhruba vysvětlila dodal:

„Je docela zlé, že to lidé tak berou.“

„Nebuď bláhový, všichni vědí, že právě takové ceremoniály máš rád, a že tedy není důvod, proč by ti neudělali radost.“

Po skončení polooficiální hymny „Scotland, Scotland über Alles.“ (Skotsko, Skotsko, nade všechno) postoupil John Henry Hamilton kupředu. „Usměvavý hamoun“, jako nejstarší člen vlády bude dočasně vládnout Skotsku jménem Stanleye.

Mezitím již část skotské delegace nastupovala do připraveného černého vlaku.

Fridrich Gourlay vypadal podstatně zdravěji než minule. Starý válečník měl růžové tváře, byl pečlivě zahalen do šály, na hlavě šedý klobouk. V těžkém zimníku vypadal jako v době své největší slávy. Byl rád, že je tady, protože přehlídky a jiné oficiální ceremoniály přímo zbožňoval. Sir Stanley si řekl, že s ním během cesty musí ještě promluvit. Je nutné seznámit starého pána s společným postupem. Přestože se Gourlay nezúčastní rozhovorů s ministrem, nesmí se v skotské delegaci objevit rozpory.

Na rozdíl od Fridricha Gourlaye, Reginald Pole působil uvolněně. Sir Jeremy Terboven, tajemník hospodářství, bohatý muž ze severu Skotska se stal členem sněmovny poradců teprve nedávno, doprovázel skupinky spíše z protokolárním důvodů. Předpokládalo se přece, že hlavním tématem londýnského jednání bude obchod.

Gabriel Rohan stál rovněž ve skupince, nasedající do vlaku. Sir Stanley si nebyl jistý, jestli mu dal povolení odjet, ale zas tak mu to nevadilo, konec konců, každý odbor vyslal minimálně tři úředníky, i když bylo torchu zarážející, že úřad pro udílení občanství vyslal své dva nejvyšší představitele: Gabriela Rohana a Martina von Richtenrofa.

Sir Stanley vzal Margritt za ruku a pak se oba společně obrátili k zástupci mezinárodního sdružení kouzelníků ve Skotsku, který udělal krok dopředu a smekl klobouk.

„Angry, udělal jste mi radost.“ řekl sir Stanley na uvítanou.

„Naopak, mylorde protektora, je to pro mě čest a potěšení.“ Velvyslanec se lehce uklonil Margritt, poté i siru Stanleymu. Phillip Baynes Angrove, pro přátele angry, byl zasloužilý diplomat s přáteli v mnoha zemích Evropy. Vyvolával dojem, že zdvořilosti, které mu ukládá protokol, myslí upřímně. A v tomto případě tomu tak bylo. Máme posuzovat všechno, co je řečeno zdvořile, jen jako povrchní lichotku? pomyslel si Stanley. Povšiml si, že velvyslanec se mu uklání více než obvykle. Margritt si toho zřejmě také všimla.

***

Zvláštní skotský černý vlak měl tři vagony. Standardní pro personál a zavazadla, střední kabinu, pohodlnější s čtyřmi kupé obsadili tajemníci a jejich doprovod. Následoval velmi komfortní vagón s pracovnou v zeleném odstínu, dále jídelna a malá ložnice. Tento nejzazší vagón nyní obýval sir Thomas Stanley a Margritt Stanleyová – Beaufortová. Hned jak se vlak rozjel, řekl sir Stanley ostře:

„Bylo opravdu nutné povzbuzovat Rohana v jeho absurdní nadutosti?“

Margritt odpověděla klidně: „Třeba to tak nutné nebylo, ale když to chceš slyšet, zdálo se mi, že jsi byl k němu příliš hrubý a já jsem to chtěla napravit.“

„Proboha Margritt!“ Jeho hlas zakolísal. „Já jsem měl vážný důvod být k němu takový.“  

Jeho žena ho klidně oslovila: „Laskavě na mě nekřič, Thomasi. Ty jsi důvod měl, já ne. A už jsem ti několikrát říkala, že nehodlám být hromosvodem tvých špatných nálad.“

„V tom to vůbec není…“

„Ale ano, je!“ Margritt zčervenaly tváře- Vždycky měla ke zlobě daleko a tak se příliš nehádali. „Když uvážím, jak se chováš před některými lidmi, řekla bych, že Gabriel Rohan není jediný, koho lze obvinit s domýšlivosti?“

Sir Stanley se zlostně zeptal: „Jak to myslíš?“

Margritt se nadechovala k odpovědi, ale náhle vstoupil sluha s čajem.

„Právě jsme překročili hranici skotského protektorátu a směřuje směrem na Blackpool.“

„To je dobrá zpráva.“ odpověděl sir Stanley a gestem odeslal sloužícího zpět.

Sluha položil na stolek tác s čajem, oplatkami a sklenicí hroznové šťávy. Margritt poznamenala:

„Pokud opravdu máš tu hroznovou zprávu rád, objednám ti ji domů.“

Sir Stanley na to odpověděl: „Je to hrozné, vůbec se nedá pít. Jendou jsem náhodou plácnul, že mi ta šťáva chutná a hned se to rozneslo. Teď už chápu proč sir Henry Leopold Stanley tak nesnášel tulipány.“

„Ale já jsem si vždycky myslela, že on má tulipány rád.“ řekl Margritt. „Nebyla to snad jeho nejoblíbenější květina?“

Její manžel soucitně zavrtěl hlavou. „sir Leopold Stanley to prohlásil při jedné příležitosti ze zdvořilosti ke královně Sofii, která mu jich jednou pár darovala. Ale od té doby ho jimi lidé tak zásobovali, že ho v pozdním věku pouhá zmínka o tulipánu dokázala na pár dní vyřadit z provozu. Z toho vidíš, jak pomalu umírají politické legendy.“

Se smíchem sebral sklenici šťávy, otevřel okno vagónu a vylil obsah ven. Pak se zamračil.

„Obávám se, že budu muset ještě mluvit s Fridrichem Gourlayem.“

„Opravdu musíš, Tome?“ řekla Margritt, byla to spíše prosba než otázka.

Omluvně řekl: „Je mi líto, drahá.“

„Dobrá, půjdu si lehnout, takže tu budeš mít klid.“ Ve dveřích do chodby se ještě otočila. „Chceš na něho pouštět hrůzu?“

„Pravděpodobně ne, pokud nebudu muset.“

„Doufám že ne.“ řekla vážně Margritt. „On je to takový smutný starý pán. Vždycky si představuji, že by měl spíš sedět v pojízdném křesle s dekou na kolenou a nějaký skotský bystrozor by ho měl tlačit.“

Protektor se široce usmál. „Všichni skotští generálové na penzi by tak měli vypadat. Naneštěstí všichni buď chtějí psát paměti, nebo dělat politiku.“

Sotva Margritt odešla, zazvonil na sloužícího a poslal po něm panu Gourlayovi vzkaz, aby za ním přišel.

Zpět na obsah