Index

Kapitola 1: Kapitola 1: Velký třesk
Kapitola 2: Kapitola 2: Malí zahradníci
Kapitola 3: Kapitola 3: Odpolední pauza
Kapitola 4: Kapitola 4: Proměna
Kapitola 5: Kapitola 5: Čtení na dobrou noc
Kapitola 6: Kapitola 6: Postrach
Kapitola 7: Kapitola 7: Návštěva u ředitele
Kapitola 8: Kapitola 8: Soumrak dne
Kapitola 9: Kapitola 9: V zakázané zóně
Kapitola 10: Kapitola 10: Tajemná kniha
Kapitola 11: Kapitola 11: Velká hostina
Kapitola 12: Kapitola 12: Epilog

Kapitola 1: Kapitola 1: Velký třesk

Katastrofa při výuce lektvarů poprvé svede naše hrdiny dohromady, ač o tom ještě nevědí.

Sklepením, ve kterém se nacházela učebna lektvarů, zaduněl hlasitý výbuch. Několik studentů, kteří se nacházeli nejblíže epicentru, reflexivně padlo na zem, a Elias vytřeštěnýma očima hleděl na velký kus laboratorního skla, který se zaryl do dřevem obloženého sloupu jen několik palců od jeho levého ucha.

„Slečno Swansonová, nezdůrazňoval jsem snad, že máte salamandří louh vlít do směsi až poté, co se v ní ještěrčí sádlo rozpustí úplně?“ řekl rezignovaně profesor Snape, zatímco pomáhal jedné studentce ze Zmijozelu na nohy.

„Já se omlouvám,“ pípla blonďatá Nebelvířanka a jala se uklízet trosky laboratorního vybavení. Loužička vysoce hořlavého louhu mezitím přetekla přes okraj stolu a pár kapek dopadlo do zbytku rozlité směsi na podlaze. Následovala další, menší exploze.

Snape si jen bezmocně povzdechl a vytáhl zpod stolu dalšího studenta z Nebelvíru, který vypadal, že je v těžkém šoku. Elias potlačil úsměv. Nelly Swansonová z Nebelvíru ho nepřestávala fascinovat. Nešlo jen o to, že měla dlouhé vlasy zářící jako letní slunce a nádherné oči: ona byla, prostě a jednoduše, kouzelná. Dokonce i profesor Snape, který měl empatii sto let starého ještěra jeskynního, nedokázal jejímu šarmu odolat. Hned první hodinu, kdy se jí podařilo takřka úplně roztavit kotlík a vyleptat do lavice krásně pravidelnou díru skrz naskrz, se na ni obořil způsobem, který měl vyhrazený pro všechny nebelvírské studenty, ale když na něj upřela své velké, nebesky modré oči a řekla, že ji to „fakt strašně moc mrzí,“ zatvářil se poněkud zaskočeně a zakoktal něco v tom smyslu, že se zase tolik nestalo, a celý zbytek hodiny zmateně chodil po učebně. Od té doby se v její přítomnosti choval ostražitě, jako kdyby byla nebezpečný had, který by mohl každou chvíli zaútočit.

Zanedlouho Snape ohlásil konec hodiny. Elias opatrně slil svůj hotový lektvar na léčení popálenin do připravené lahvičky a odnesl ji Snapeovi ke katedře. Ten výsledek kriticky zhodnotil a s uznalým zamručením na něj přilepil štítek se jménem a odložil k ostatním studentským výtvorům. Elias se vrátil ke své lavici a začal si pomalu balit věci. Po očku přitom sledoval Nelly Swansonovou, která se stále lopotila se svým vzorkem. Zajímalo ho, jak si  s úkolem poradí, a vlastně jí i docela přál, aby se jí to povedlo.

Ostatní studenti se z učebny pozvolna vytráceli, až v ní nakonec zůstali jen Elias, profesor Snape a Nelly Swansonová, která se pořád snažila dokončit zadaný lektvar. Elias začal být nervózní; pokud tu zůstane, Snape si ho pravděpodobně dříve či později všimne, a pak ho před jeho rozmrzelostí neuchrání ani povýšený statut studenta ze Zmijozelu.

Už chtěl odejít, když vtom se dveře otevřely a do učebny vešli dva studenti – hoch a dívka. Elias se při pohledu na ně zarazil. Nepamatoval si, že by je někdy předtím viděl – což ještě nemuselo nic znamenat, klidně mohli být z vyššího ročníku, ale instinkt mu napovídal, že museli do Bradavic dorazit teprve nedávno.

Dvojice přešla bez zaváhání celou místnost a zastavila se před Snapem. Dívka měla rovné hnědé vlasy sahající po ramena a podle nášivky na hábitu patřila do Mrzimoru; její skoro o hlavu větší spolužák měl husté ryšavé vlasy zastřižené nakrátko a byl z Havraspáru. Právě on podával Snapeovi složený list pergamenu.

„Jsme ti noví studenti, pane,“ řekla dívka. „Dorazili jsme do Bradavic teprve včera, a dostali jsme instrukce, že se máme hlásit u každého profesora zvlášť a zažádat o soupis dosud probrané látky a seznam domácích úkolů.“

Snape na ně upřel jeden ze svých pověstných „pražících“ pohledů. K Eliasově mírnému překvapení před ním ti dva neuhnuli. Snape na ně ještě chvíli nasupeně hleděl, potom rozbalil pergamen a podmračeně se do něj začetl. Opět střelil po dvojici nových studentů pohledem, rozložil pergamen na katedru a sáhl po brku, aby do něj něco připsal –

– když vtom zaduněl další výbuch. Snape prudce zvedl hlavu a dívka polekaně nadskočila a otočila se čelem ke zdroji hlasitého zvuku. Chlapcova reakce byla mnohem razantnější. Výbuch nestačil ještě ani pořádně doznít, když skočil k první řadě lavic, povalil ji na zem s hlasitým třesknutím a přikrčil se za ni. Pak opatrně vykoukl zpoza jejího okraje.

Opravdu jen málokdo by dokázal ocenit absurditu celé situace, pomyslel si Elias nepřítomně. Nelly Swansonová stojící zkroušeně u trosek alchymistické aparatury; student z Havraspáru skrčený za lavicí zmateně na ni hledící, pak se pomalu otáčející ke katedře; jeho mrzimorská spolužačka se založenýma rukama upírající na něj káravý pohled; a zkoprnělý Snape s nataženou rukou ztuhlou uprostřed pohybu.

„Slečno Swansonová,“ pronesl Snape zachmuřeně, když se konečně vzpamatoval, „už to nechte být. Doděláte si ten lektvar jindy.“

„Tak já to aspoň uklidím,“ řekla Nelly a začala rovnat věci na stole. Přitom převrhla jeden z flakónků a vylitý obsah se na stole vzňal ve spršce jisker.

„Ne!“ vyjekl Snape, a dal ruce před sebe otevřenými dlaněmi ven v gestu, jakého se používá při vyjednávání se sebevrahy opásanými kilogramy výbušniny. „Prostě už jděte. Ano?“

Nelly sklopila pohled, posbírala své věci a obrátila se k odchodu. Poslední neporušená lahvička se skutálela ze stolu, při pádu na zem se rozbila a do vzduchu se vznesl hustý oblak černého kouře. Sotva za Nelly zapadly dveře, Elias se chystal nenápadně vyrazit za ní, ale v ten moment ho Snape konečně zaregistroval. „Co tady ještě chcete, Horowitzi?“ zahřímal.

„Nic, pane profesore,“ řekl rychle Elias, „už jsem na odchodu.“ Otočil se a klidil se z učebny, než si ho Snape stačí podat. Naposledy vrhl letmý pohled na dva nové studenty – skoro mu jich bylo líto, neboť nepochyboval o tom, že si Snape vybije svou špatnou náladu právě na nich – a pak už stál na chodbě a očima pátral po Nelly Swansonové. Ta se nacházela jen asi deset metrů od něj v doprovodu jedné ze svých nebelvírských kamarádek. Obě dívky odcházely pryč a štěbetavými hlásky probíraly dnešní hodinu lektvarů. Zakrátko se mu ztratily za rohem.

Elias chvíli zvažoval, že se vydá za ní, ale pak si to rozmyslel; nevypadalo by dobře, kdyby on, nadějný student Zmijozelu, běhal jako pejsek za Nebelvířankou, i když to byla rozhodně ta nejhezčí Nebelvířanka z celého ročníku. Příležitostí k seznámení bude beztak ještě dost, a Elias si mohl dovolit být trpělivý.

Koneckonců na to měl celých dlouhých sedm let.

Zpět na obsah

Kapitola 2: Kapitola 2: Malí zahradníci

Přátelství může vzniknout i za těch nejpodivnějších okolností…

Druhý den ráno začínala výuka dvouhodinovkou bylinkářství, kterou měl Zmijozel společně s Havraspárem. Elias dorazil do skleníku, kde výuka bylinkářství probíhala, těsně před začátkem hodiny, a tak na něj zbylo jen místo vzadu. Klekl si k záhonu a začal rozkládat sazenice třezalky čarokvěté, které dostali za úkol přesadit, když jeho pozornost upoutalo vrznutí dveří vedoucích do skleníku. Zvedl hlavu a ke svému údivu zjistil, že není úplně poslední, kdo se na dnešní hodinu dostavil.

Byl to ten student z Havraspáru, kterého včera viděl s tím mrzimorským děvčetem ve Snapeově učebně. Byl celý schvácený, zjevně celou cestu běžel ve snaze dostat se sem včas. Profesorka Prýtová mu akorát ve stručnosti vysvětlila, co budou dnes dělat, a pak mu ukázala místo hned vedle Eliase.

Zadýchaný student doklopýtal dozadu až k němu. „Zdar,“ prohodil na pozdrav. „Můžu?“ ukázal na záhon před sebe.

Elias jen pokrčil rameny a krátce přikývl.

Havraspárský student se svezl na zem a hodil svazeček sazenic na záhon. „Jonas Ellvander,“ představil se.

Elias na to neřekl nic. Dál si pečlivě připravoval sazenice, jako by pro něj havraspárský student vůbec neexistoval.

„A ty budeš Elias Horowitz,“ pokračoval Jonas. „Viděli jsme se včera v učebně lektvarů. Asi jsi na ně docela machr.“

Elias přerušil práci a zabodl do Jonase pohled. „Ano, jsem,“ odsekl, „co dalšího ti na mně tvoji havraspárští spolužáci ještě prozradili?“

„Nic,“ opáčil Jonas klidně,“ „neptal jsem se jich.“

Elias se na něj podezřívavě zahleděl. „Tak odkud víš, jak se jmenuju?“

„Viděl jsem na Snapeově katedře vzorek lektvaru s tvým jménem,“ odpověděl Jonas prostě. „Mimochodem se ti fakt povedl.“

„Aha,“ hlesl Elias, když si vzpomněl, že Snape včera před nimi vyslovil nahlas jeho příjmení; a zjistit křestní jméno zjevně nebyl pro někoho tak vnímavého, jakým se tenhle Ellvander jevil, žádný problém. „A podle čeho usuzuješ, že jsem dobrý v lektvarech? Snad mi nechceš tvrdit, že víš, jak má přesně vypadat lektvar na léčení popálenin?“

„Tak on to byl lektvar na léčení popálenin?“ podivoval se Jonas. „To ne, nikdy jsem žádný neviděl, ale Snape je měl v tom kaslíku evidentně seřazené podle kvality, protože ty, co byly na opačném konci než ten tvůj, vypadaly hrozně.“

„Hm. Tak díky,“ zahučel Elias. „Je vidět, že tě moudrý klobouk zařadil do správné koleje. Mezi ty nabubřelé snoby z Havraspáru, co si o sobě myslí, že sežrali všechnu moudrost světa, určitě zapadneš.“

„To jsou ty stereotypy,“ řekl Jonas a usmál se. „Však u tebe se klobouk taky nespletl – co se týče přívětivosti a ochoty, mohli byste si se Snapem podat ruce.“

„Á-ha, takže už jste měli tu čest poznat, co je náš profesorský elegán zač,“ řekl škodolibě Elias.

„Jo,“ odtušil Jonas. „Napařil nám všechny domácí úkoly, které vám dával od začátku roku, plus ještě další tak na měsíc dopředu. Vůbec se s náma nemazlil.“

„A co ta převrácená lavice?“

„Tu jsem musel uklidit,“ řekl Jonas mrzutě, „spolu se zbytkem učebny. Ale co,“ mávl nad tím rukou. „Co ty a ta blondýna, cos tam na ni čekal? Schůzka se vám vydařila?“

Elias se k němu prudce otočil čelem. „Jak jsi to –“ zalapal po dechu, pak jeho výraz potemněl. „Tak poslyš,“ začal, ale pak na něj padl stín a on zvedl hlavu, ocitaje se tváří v tvář velmi nespokojené profesorce Prýtové. „Pánové, už od začátku hodiny se tu pořád bavíte a vůbec nedáváte pozor! Můžete mi prozradit, co máte tak důležitého na srdci, že s tím nemůžete počkat na přestávku?“

„Omlouvám se, paní profesorko,“ řekl Jonas dřív, než Elias stačil otevřít ústa, „jsem tu nový, a tak jsem se jenom chtěl informovat, jak to tu chodí.“

Prýtová se na něj zamračila. „To vás šlechtí, Ellvandere, ale nemůžete přitom rušit ostatní. Je mi líto, ale odebírám Havraspáru pět bodů – a Zmijozelu také, Horowitzi,“ dodala k Eliasovi, který jen zatnul zuby nevolí. „Příště si takové věci nechte mimo hodinu.“ Otočila se a odešla.

Elias si vztekle odfrkl. Nechat se připravit o pět bodů zrovna na hodině bylinkářství bylo považováno za největší potupu a on se mohl těšit na to, jak to od svých zmijozelských kolegů za to pěkně slízne.

„Jen žádný strach, to v pohodě dotáhneme,“ uklidňoval ho polohlasem Jonas.

Elias naklonil hlavu na stranu. „My?“ otázal se ironicky.

„My,“ přisvědčil Jonas, jako by se ho to vůbec nedotklo. „Hele, máš dneska odpoledne čas? Rád bych ti někoho představil...“

Zpět na obsah

Kapitola 3: Kapitola 3: Odpolední pauza

Čtyři studenti se společně seznamují nad jednou neobvyklou prosbou.

Bylo pozdní odpoledne. Elias seděl v rohu studovny se svými dvěma novými přáteli: Jonasem Ellvanderem a jeho sestrou Janice, což byla ona mrzimorská studentka, co s ním byla předešlý den u Snapea. Eliase překvapilo, když se dozvěděl, že jsou dvojčata – na první pohled si nebyli takřka vůbec podobní. Incident z hodiny bylinkářství byl zapomenut, když se za něj Jonas Eliasovi omluvil a slíbil, že mu to vynahradí.

„Proč jste vlastně nastoupili do Bradavic až teď?“ zeptal se jich Elias.

„Kvůli mámě,“ odpověděla Janice. „Je výcvikovou instruktorkou u americké armády a cestuje po celém světě, no a my s ní.“

„Takže když začal školní rok, nacházeli jsme se zrovna na základně v Jižní Koreji, no a protože máma měla smlouvu až do konce září, vrátili jsme se do Británie až teď,“ dokončil Jonas.

„Nevěděl jsem, že kouzelníci slouží v mudlovských armádách,“ řekl Elias opatrně.

 Jonas ze zakřenil. „Možná by ses divil. Ale je pravda, že na mámu se to nevztahuje.“

„Ona totiž je mudla,“ řekla Janice.

„A váš táta je odsud z Británie?“ zeptal se Elias.

„Jo. Táta je kouzelník. Studoval tady v Bradavicích,“ odpověděl Jonas.

„Takže jsme vlastně polokrevní,“ dodala Janice.

Jonas na něj mrkl. „Někdy ti budu muset vyprávět, jak se naši vlastně seznámili.“

„A co dělají tvoji rodiče?“ otázala se Janice.

Elias sklopil pohled na stůl. „Nemám rodiče. Oba zemřeli, když mi byly tři roky.

Úsměv se vytratil Janice a Jonasovi z tváře. Jonas otevřel ústa, jako kdyby chtěl něco říct, ale Janice ho šťouchnutím do žeber zarazila. „To nás moc mrzí,“ řekla tiše.

„Tím se netrapte,“ Elias nad tím mávl rukou. „Tak, kde jsme to vlastně přestali?“ nadhodil s předstíranou sebejistotou.

Dvojčata se po sobě podívala, jako kdyby najednou nevěděla, co říct. Nakonec znovu oba stočili pohled k Eliasovi a Janice se nadechovala k odpovědi, ale nestačila už začít, neboť v ten moment se za Eliasem ozvalo pronikavým dívčím hláskem „Ahoj Eliasi.“ Prudce se otočil a ocitl se tváří v tvář Nelly Swansonové. „Jak se máš?“ zašvitořila.

„Ahoj Nelly,“ pozdravil ji vyrovnaným hlasem, což ho však stálo nemalé úsilí. „Mám se dobře, díky. Co ty?“

„Taky dobře,“ odpověděla.

Rozhostilo se ticho.

„Ehm,“ odkašlal si Elias. Ukázal na své společníky. „Tohle jsou moji kamarádi – Janice a Jonas Ellvanderovi.“

„Ahoj,“ pozdravila je Nelly. Oba jí pozdrav opětovali. Nelly se opět otočila k Eliasovi. „Ty, Eliasi... poslyš...“ začala.

„Ano?“

„Chtěla jsem se tě zeptat, jestli bys mi mohl s něčím poradit.“

„Ano?“

„Víš... já bych potřebovala pomoct s tím lektvarem na popáleniny,“ přiznala. „Jestli ho Snapeovi do týdne neodevzdám, určitě bude strašně zuřit.“ Její modré oči třpytící se jako nejdražší safíry se vpíjely do těch jeho. „Pomůžeš mi?“

„To víš že jo,“ přikývl Elias dřív, než plně stačil domyslet důsledky toho, kdyby se ředitel jeho koleje dozvěděl, že pomáhá studentovi z jím tolik nenáviděného Nebelvíru.

Nellyin obličej se celý rozzářil. „Ach, díky!“ vypískla nadšeně. „Já věděla, že mě v tom nenecháš! Jsi úžasný!“ Zvedla se od stolu. „Můžeme se sejít zítra po vyučování tady?“

„Jistě,“ odpověděl Elias mechanicky.

„To je skvělé,“ Nelly hopsala radostí. „Tak zatím ahoj, a ještě jednou díky!“ Otočila se a byla pryč.

„Měj se, Nelly,“ dodal za ní, když se konečně vzpamatoval.

Jonas a Janice na něj zvědavě hleděli a on přímo viděl, jak se jim hlavami honí jedna otázka za druhou. Nakonec to byl Jonas, kdo se zeptal první.

„A ty myslíš, že jí to pomůže? Když ji budeš doučovat z lektvarů?“

Elias nad tím jen pokrčil rameny. „Uvidíme.“

Zpět na obsah

Kapitola 4: Kapitola 4: Proměna

Aneb manipulovat se zvířaty v kabinetu učitele lektvarů se nevyplácí.

Jak dny ubíhaly, jejich čtyřčlenná parta se postupně utužovala. Trávili spolu každou volnou chvíli, byť sejít se ve čtyřech bývalo dost obtížné: volného času bylo málo, stejně jako míst, kde by mohli spolu trávit čas studenti z různých kolejí. A tak se většinou aspoň učili spolu v knihovně, k čemuž bývalo vždy příležitostí dostatek: probírané látky bylo až nad hlavu a učitelé je rozhodně nešetřili. Elias dával Nelly lekce z lektvarů navíc a její pokroky, třebaže nikterak závratné, ho těšily.

A dnes měli oba namířeno do Snapeova kabinetu právě kvůli výuce lektvarů. Nelly si vzala do hlavy, že potřebuje konzultace, a podařilo se jí Eliase přemluvit, aby ji doprovodil. Ten samozřejmě hned souhlasil, ale teď, když už byli na cestě, se mu to rozleželo v hlavě a pomyslel si, že to možná nebyl úplně nejlepší nápad. Snape, který své zmijozelské střežil jako oko v hlavě, sice proti jeho přátelům otevřeně nic nenamítal, ale Elias poznal, že je mu to proti srsti; a jestli bude zrovna dnes mít jednu z těch svých špatných nálad, pak se on a Nelly se zlou potážou. Jenže Nelly byla pevně rozhodnutá, že chce profesora Snapea vidět, a Elias nenašel odvahu jí to vymluvit.

Nakonec oba stanuli přede dveřmi do Snapeova kabinetu a Nelly bez váhání rázně zaklepala. Když se zevnitř ozvalo vzteklým hlasem „Dále!“, vzala za kliku a vrazila dovnitř.

„Dobrý den, pane profesore,“ pozdravila Nelly, „my jsme k vám přišli na konzultaci.“

Snapeovi se přes tvář na kratičký okamžik mihnul vyplašený výraz, pak stočil pohled na Eliase, který mezitím vklouzl dovnitř a tiše za sebou zavřel, a zamračil se. „Vy žádné konzultace nepotřebujete, Horowitzi,“ osopil se na něj, „tak co tu chcete?“

Elias cítil, jak se mu jazyk lepí na patro, a s úsilím polkl. „Já jsem –“

„Jé!“ přerušila je Nelly, „to je ale roštomilá žabiška!“

Elias se prudce otočil a spatřil, co Nelly tak zaujalo. Na stolku mezi křivulemi a ampulemi seděla ta největší a nejodpornější ropucha, jakou kdy měl možnost vidět. Nelly v několika krocích dosáhla stolku, zvedla bezmocnou žábu a přitáhla si ji do náruče. Nějakým zázrakem se jí přitom podařilo nic ze stolku neshodit. „Ta je vaše?“

„Teď už nejspíš ano,“ odpověděl Snape zmateně. „Jednoho dne sem jednoduše přilezla, tak jsem ji tu nechal.“ Zatvářil se nejistě, jako kdyby se sám sebe ptal, proč jí na takovou otázku vůbec odpovídá.

„Je rozkošná,“ opakovala Nelly, stále svírající žábu pevně v náručí.

Snape se zamračil ještě víc. „Slečno Swansonová, položte tu žábu zpátky a pojďte sem,“ řekl přísně. „A vy taky, Horowitzi.“

Později Elias přemítal, jak se mohly události vyvíjet úplně jinak, kdyby Nelly Snapea jednoduše poslechla. Ale osud tomu tak chtěl, že ještě než Nelly žábu propustila, věnovala jí pořádnou, mlaskavou pusu.

Existuje dobrý důvod, proč nelíbat neznámá zvířata, a to nejen hygienický. V kouzelnickém světě funguje řada přirozených zákonů, které jsou stejně nezvratné, jako v mudlovském světě zákony fyzikální.

A v tomto případě zafungovaly kouzelnické zákony naprosto spolehlivě. Ropucha vyskočila Nelly z náručí, ozvala se hromová rána – a na stolku, mezi troskami laboratorního vybavení, najednou seděl krásný plavovlasý princ.

Elias si po několika dlouhých vteřinách uvědomil, že má ústa otevřená dokořán, a tak je s cvaknutím zubů, které do hrobového ticha v místnosti zaznělo jako výstřel z pistole, rychle zavřel. Snape vypadal, jako by ho někdo zasáhl zkameňovacím kouzlem, a Nelly prostě stála na místě bez hnutí jako opařená a tiskla si obě ruce přes ústa.

Princ se nejprve zmateně rozhlížel kolem, pak pohlédl na sebe a celý se rozzářil; nakonec mu padl zrak na ohromenou Nelly a v příštím okamžiku už jí klečel u nohou. „Má zachránkyně!“ upřel na ni oddaně své oči, které, jak si Elias všiml, měly stejný odstín modré jako Nellyiny. „Má vysvoboditelko! Vy jste mě zbavila té strašlivé kletby! Děkuji vám!“ Čapnul ji za ruku a políbil ji.

„Ech,“ hlesla Nelly a vyškubla se mu, „rádo se stalo.“

„Ano,“ řekl Snape temně, zatímco s potlačovaným vztekem hleděl na úplně zničené vybavení na svém stole, „nemáte vůbec zač, a teď se seberte a zmizte!“

Princ se pomalu postavil. „Vy byste měl raději mlčet,“ řekl Snapeovi opovržlivě. „Doufal jsem, že kouzelník s takovou reputací, jakou má učitel v Bradavicích, mě dokáže bez potíží poznat a odeklít, ale vy zřejmě nejste schopen ani takovou elementární věc provést. Jsem vámi velice zklamán, vy budižkničemu.“

Snape se naježil. „Vážený pane,“ odsekl, „pokud to vašemu bystrému obojživelnému oku uniklo, já jsem alchymista, a proměňováním zakletých žab zpátky v idioty nemíním ztrácet čas. Stejně jako dalším rozhovorem s vámi. Támhle jsou dveře,“ rozmáchlým gestem ukázal ke dveřím vedoucím ven z kabinetu a všiml si přitom, že Elias a Nelly jejich hádce přihlížejí. „Vy jste ještě tady?“ obořil se na ně. „Neříkal jsem, abyste vypadli?“

„Tak to by stačilo!“ zarazil ho princ. „Já si vyprošuji, abyste na mou snoubenku mluvil tímto tónem!“

Snape už se k němu otáčel a chystal se pronést další jízlivou poznámku na jeho účet, ale ta mu odumřela na rtech, když plně zaregistroval význam princových slov. „Vaši co?“

„Slečna Swansonová mě vysvobodila ze zakletí, čímž vzniká nárok na právoplatný svazek manželský mezi ní a mnou.“ Vypjal se do výšky. „Stane se z ní vévodkyně Saxon-deVries, paní z Colbershire.“

Snape při zaslechnutí toho jména viditelně znejistěl, ale pak se vzpamatoval. „To je všechno moc hezké,“ pronesl ponuře, „ale zatím je to pořád moje studentka a bude dělat to, co já jí řeknu.“

Konečně našel řeč i Elias. „Nemůžete si Nelly jen tak vzít!“ vyhrkl na vévodu z Colbershire. „Vždyť ještě není ani plnoletá –“

„Děkuji vám za váš postřeh, Horowitzi,“ přerušil ho Snape, „ale jestli vás tady uvidím ještě za pět vteřin, tak dostanete takový školní trest, že na něj do konce svých studií nezapomenete,“ zrak mu padl na nešťastně se tvářící Nelly, „i když v případě některých zde přítomných to nejspíš nebude dlouho. A teď ven.“

Víc pobízet už Elias nepotřeboval. Popadl Nelly za paži a táhl ji ke dveřím. „Jste naprosto nesnesitelný!“ slyšel ještě říkat vévodu z Colbershire, „Nechápu, jak někomu takovému mohli na zdejší škole vůbec svěřit místo učitele!“

„Už mám vás a těch vašich jalových řečí plné zuby!“ rozkřikl se na něj Snape. „Mám sto chutí proměnit vás zpátky v žábu, kdyby to jen trochu –“

Zbytek hádky už neslyšeli, neboť Elias zavřel dveře a otočil se k Nelly. Ta vypadala jako umučení. „Co budeme dělat?“ zašeptala.

Elias se otočil a rázným krokem vyrazil chodbou, že mu Nelly sotva stačila. „To přece nemohl myslet vážně, že si mě chce vzít, že ne?“ říkala zoufale. „Já si ho nevezmu! Moji rodiče to nikdy nedovolí!“

Elias smutně zavrtěl hlavou. „To bych si taky přál, Nell, ale nejsem si tak docela jistý, jestli to půjde. Vůbec se mi nelíbilo, jak se Snape tvářil, když se mu ten šašek představil.“

„Myslíš, že by mě mohl k té svatbě donutit?“ zeptala se s obavami Nelly.

Elias našpulil rty. „To je věc, kterou musíme co nejdřív zjistit.“ Když došli do přízemí, zahlédl na školním dvoře Janice a Jonase vracející se z výcviku létání na koštěti. „Pojď,“ pobídl Nelly.

S dvojčaty se potkali těsně u vchodu do budovy. Jonas byl celý rozzářený – létání na koštěti ho ohromně bavilo, zato jeho sestra byla od hlavy až k patě oblepená listím a trávou, jako kdyby zahučela do hromady kompostu a podle toho, jak se tvářila, se tak nejspíš i stalo. „Bylo to naprosto fantastický, Eliasi!“ mával na ně Jonas nadšeně, sotva je spatřil, „Měls mě vidět, jak jsem vybral zatáčku kolem severní věže...“ jeho nadšení se vytratilo, když spatřil Eliasův zachmuřený a Nellyin zničený výraz. „Stalo se něco?“

„Jonasi, Janice,“ řekl Elias vážně, „máme problém.“

*          *          *          *          *

„No, tak tomu říkám situace,“ komentoval Jonas suše, když mu Elias a Nelly vylíčili, co se odehrálo ve Snapeově kabinetu.

„A já myslela, že žabí princové jsou jenom v mudlovských pohádkách,“ říkala Janice, zatímco si vybírala z vlasů zbylé listí.

„Jo, to já jsem si až doteď myslela taky,“ řekla Nelly kysele.

„A vy chcete tu svatbu překazit?“ zeptal se Jonas.

„Pokud to bude nevyhnutelné, tak ano,“ přisvědčil Elias. „Ale možná se z ní Nelly bude moct nějak vyvlíknout.“

„Kéž by,“ zamumlala polohlasem Nelly.

„Můžu se podívat do kouzelnických zákoníků a judikatur, jestli tam k tomu něco nenajdu,“ nabídla se Janice, „ale bude mi to chvíli trvat.“

„Já ti s tím pomůžu,“ řekl Jonas. „Poslyš, Eliasi, ty víš, kdo je to ten Saxon-deVries?“

„Ne, ale je mi to jméno povědomé,“ odpověděl Elias. „Pokusím se zjistit víc.“

„Dobře,“ přikývl Jonas. „Nell, mohla bys zatím zkusit něco najít k žabím kletbám? Nebo k proměňovacím kletbám obecně. Jak se používají, jaká je obrana a protikouzla proti nim, všechno, co budeš považovat za podstatné. Ze všeho nejdřív musíme zjistit, jak na tom jsme.“ Odmlčel se, když v dálce zahlédl, jak se ze schodiště vynořil Snape celý bez sebe vzteky, a za ním v závěsu blonďatý princ s nosem nahoru v maximální výši, při které ještě nezakopával o schody. Měli namířeno do věže, ve které sídlila Brumbálova pracovna. „A to rychle,“ dodal.

„Co zajít do knihovny hned teď?“ navrhl Elias. „Možná ještě do večeře něco stihneme.“

„Fajn,“ uzavřel Jonas. „Tak jdeme na to.“

Zpět na obsah

Kapitola 5: Kapitola 5: Čtení na dobrou noc

Studium starých knih odhalí čtyřem přátelům víc, než by si přáli vědět.

Slunce už dávno zapadlo a knihovnice rozžala magické svíce a pochodně pro ty studenty, kteří se učili dlouho do večera. Platilo to i pro čtveřici, která vysedávala v rohu zavalená knihami, zahloubaná do nich tak, že kvůli tomu vynechala i večeři.

Jonas si unaveně promnul oči a otočil se ke své sestře, která seděla vedle něj a zuřivě listovala jedním nechutně tlustým zákoníkem pocházejícím snad z dob, kdy byl kouzelnický knihtisk teprve v plenkách. Bohužel jejich hledání nepřineslo zatím žádné ovoce a on se začínal obávat, že by mohli selhat.

Elias a Nelly si přisedli naproti nim. Nelly si nesla štos knih zaměřených na kletby a další proměňovací zaklínadla, a Elias položil s třesknutím na stůl starou a notně ohmatanou ročenku Kdo je kdo v kouzelnickém světě.

„Tak jak to vypadá?“ zeptal se jich Jonas.

„Našla jsem něco na ty žabí kletby,“ řekla Nelly, „ale jsou to samé starší věci. Tyhle kletby byly hodně populární v dobách středověku, ale za posledních tři sta let prakticky vymizely. Používaly je výhradně čarodějky, které jimi trestaly nevěru a jiné mužské poklesky. Jejich seslání se provádělo buď jako rituál první třídy, nebo formou vyšší alchymie.“

„Takže lektvary,“ řekla Janice zamyšleně. „Co protikouzla? Jakou mají formu?“

„Dost zvláštní,“ odpověděla Nelly. „Nejsou to obyčejná zaříkávadla, jaká se učíme na přeměňování s McGonagallovou, takže nemůžeš prostě mávnout hůlkou a proměnit začarovaného žabáka zpátky do původní podoby. K tomu je zapotřebí buď nějaký lektvar, který je tak složitý, že by ho nedokázal namíchat snad ani Snape, anebo“ – vytáhla z donesených knih jednu a opřela ji spodní hranou o stůl – „speciální souhra okolností, které se někdy říká „kouzlolam“. Proměňovací kletby totiž patří k takzvaným podmíněným kletbám: to znamená, že už při sesílání kletby se k ní vytvoří i kouzlolam, který je její nedílnou součástí a který ruší působení kletby. Přičemž kouzlolam může sesilatel vytvořit záměrně, anebo se vytvoří automaticky sám.“

„Hm, takže už aspoň víme, jaký druh kletby byl použitý v našem případě,“ shrnul Jonas. „Jen by mě zajímalo, jestli byl tady kouzlolam automatický nebo neautomatický.“

„Spíš to druhé,“ poznamenala suše Janice. „Dovedu si představit, že našeho krasavce proměnila v ropuchu nějaká zhrzená milenka, a tudíž by chtěla mít způsob, jak ho proměnit zpátky, kdyby se jí začalo stýskat.“

„V tom případě svou šanci kolosálně propásla,“ vložil se do debaty Elias, rozevřel ročenku na stránce s portrétem mladého šlechtice a natočil ji k ostatním, „protože tohle je náš princ – ve skutečnosti vévoda Geffrey Saxon-deVries, který zmizel beze stopy někdy kolem roku 1793.“

Ostatní na něj ohromeně zírali. „Ale jak je to možné?“ namítla Janice. „Vždyť Nell před chvílí říkala, že se ty kletby už tři sta let nepoužívají, a tohle se stalo před dvěma sty lety.“

„Pak máme před sebou první jednoznačně zdokumentovanou výjimku,“ opáčil Elias. „Ale to není až tak podstatné. Prolistoval jsem několik knih o historii kouzelnických rodin a objevil jsem zajímavé věci – mimo jiné i co jsou ti Saxon-deVriesové vlastně zač. Je to starobylý šlechticko-kouzelnický rod, který přitáhl do Anglie s Normany – tehdy ještě jako rod deVries, a spojením s jedním zanikajícím saským rodem se z nich stali Saxon-deVriesové. Nejsou sice tak proslulí jako rod Malfoyů nebo Blacků, ale kromě panství Colbershire vlastní ještě spoustu dalších pozemků a i přes to, že si udržují nízký profil, patří k nejbohatším a nejvlivnějším kouzelnickým rodinám.“

Jonas si prohlížel mědirytinový portrét vévody Geffreye. „Eliasi, jsi si jistý, že je to on?“ řekl pochybovačně. „Dvě stě let mi i na zakletou žábu přijde hodně.“

„Nikdo jiný to být nemůže,“ řekl Elias přesvědčeně. „Že je to Saxon-deVries je celkem jisté, a i když jsem prošel skoro všechny almanachy těchhle ročenek za posledních tři sta let, nikdo další prostě nevyhovuje.“

Jonas se zachmuřil. „To se mi vůbec nelíbí. Jestli jsou, jak říkáš, ti Saxon-deVriesové tak mocní, že by strčili Malfoye i Blacky do kapsy – když odhlédnu od toho, že rod Blacků je v totálním rozkladu a Malfoyové jsou do těch špinavostí kolem Vy-víte-koho namočení až po uši – pak se obávám, že šance, že by se Nelly mohla té svatbě vyhnout, se blíží nule.“

„To je to tak zlé?“ zeptal se Elias ustaraně.

„Ještě horší,“ řekl Jonas ponuře. „Podle všeho byl polibek od krásné panny všeobecně rozšířený kouzlolam pro zakleté žabí prince – a všechny případy úspěšného zlomení kletby, které jsme s Janice objevili, vždycky končily svatbou. Žádný vysloveně psaný zákon na to sice není, ale precedentů je přehršel.“

„Ve čtyřech zaznamenaných případech byly dívky donuceny vzít si proměněného žabáka proti své vůli,“ přidala se Janice.

„V jiných dvou šlo o dívky mladší než patnáct let,“ doplnil Jonas.

„A v jednom to bylo dokonce proti vůli dívčiných rodičů,“ uzavřela Janice. „Takže jestli si vévoda Geffrey umane, že si chce vzít Nelly stůj co stůj, pak má v zákoně dostatečně silnou oporu, jak si prosadit svou. Bohužel nevidím způsob, jak mu v tom zabránit.“

Na čtyři kamarády padlo tísnivé ticho. „To se vážně nedá vůbec nic dělat?“ šeptla Nelly.

Janice se zamyšleně zamračila. „Něco možná jo,“ prohlásila nakonec. „Napíšu tátovi a zeptám se, jestli by se v tomhle případě třeba nedaly uplatnit mudlovské zákony. Kouzelnický svět má sice zákony svoje, ale ty jsi ještě pořád občanka Velké Británie, a její zákony sňatky s nezletilými osobami nedovolují.“

„Jasně, nežijeme přece někde v Arábii, aby se tu dvanáctileté holky nutily do nedobrovolných manželství,“ řekl Jonas rezolutně.

„To by rozhodně stálo za pokus,“ řekl Elias. „Čirou náhodou nenarazili jste mezi těmi případy na takový, kdy by byl sňatek uzavřen i přesto, že si to nepřál samotný proměněný princ?“

Dvojčata se po sobě podívala. „Ne,“ odpověděl Jonas, „žádný takový jsme neobjevili, a je pravda, že by to byla naše největší šance, jak tu svatbu překazit. Zbývá jen vymyslet způsob, jak vévodu Geffreye donutit, aby se Nelly vzdal.“

„Na něco už přijdeme,“ řekl Elias optimisticky. „Podívejte, já mám hrozný hlad. Nepůjdeme se podívat do kuchyně, jestli něco nezbylo?“

Zpět na obsah

Kapitola 6: Kapitola 6: Postrach

Na scénu vstupuje nový aktér. 

Uběhly tři dny, během kterých se život v Bradavicích bezmála převrátil vzhůru nohama. Přítomnost spanilého vévody Geffreye samozřejmě nemohla zůstat utajena, stejně jako způsob, jakým se na hradě objevil. Nelly se rázem stala středem pozornosti spolužáků a hlavně spolužaček, které po ní buď závistivě pokukovaly, nebo jí gratulovaly k jejímu novému snoubenci, což její deprese ještě prohlubovalo.

V depresi se utápěla i teď, když seděla ve Velké síni za nebelvírským stolem vedle Eliase (který by byl od něj nebelvírskými studenty nevybíravě vyhozen, nebýt faktu, že kromě Nelly u něj žádný jiný Nebelvířan neseděl) a s prázdným výrazem hleděla do talíře s nedojedeným obědem. Za chvíli jí začínala hodina dějin čar a kouzel a Eliasovi výuka kouzelných formulí, ale ani jednomu se nijak zvlášť nechtělo odejít.

Jedné mrzimorské studentce to nedalo a při odchodu ze síně se k nim přitočila. „Ahoj Nelly,“ pozdravila ji přátelsky, „slyšela jsem, co se stalo mezi tebou a tím princem – je to vážně úžasné, moc ti to přeju –“

Elias se napůl vztyčil z lavice. „Hele, vodpal!“ okřikl ji vztekle. Mrzimorka před vehemencí v jeho hlase polekaně uskočila, otočila se a rychlým krokem se klidila ze síně, vrhaje přitom přes rameno po Eliasovi nepřátelské pohledy.

„Díky,“ hlesla Nelly. Odstrčila talíř od sebe, opřela se lokty o stůl a rukama si podepřela čelo. „Já ho tak nenávidím,“ řekla zlomeným hlasem. „Proč prostě nemůže pochopit, že ho nechci? Proč mě nenechá na pokoji?“

Elias mlčel. Zásoba povzbudivých slov mu dávno došla a veškeré pokusy Nelly rozptýlit se míjely účinkem. Bál se, že se Nelly snad utrápí ještě dřív, než si ji vévoda Geffreye doopravdy vezme. Začínalo ho to deprimovat také.

Zrovna když už si myslel, že to nemůže být horší, zaslechl od vchodu zvučné „Támhle je!“ – a vzápětí do síně vpochodoval vévoda Geffrey v doprovodu čarodějky se stejnými světlými vlasy jako on. Oba s rozzářenými výrazy mířili na přímém kurzu rovnou k nim. Elias se jim instinktivně postavil do cesty ve snaze zaštítit Nelly vlastním tělem, ale čarodějka ho bez většího úsilí odhrnula stranou, až málem ztratil rovnováhu, a zastavila se až před Nelly, která na ni hleděla, jako hypnotizovaná myš hledí na kobru chystající se ji pozřít. „Tohle je ona, Gwenn,“ ukázal vévoda Geffrey, „Nelly Swansonová, která mě díky své odvaze a upřímnému citu vysvobodila ze zakletí.“

„Je opravdu kouzelná!“ řekla žena přesládlým hlasem, „Geffrey, jsem si jistá, že se k sobě budete báječně hodit.“

Vévoda Geffrey se otočil k Nelly. „Slečno Nelly, dovolte, abych vám představil svou prapraneteř Gwenneth Vinnesbrideovou: ona a její předkové spravovali panství Colbershire po dobu mé nepřítomnosti. Gwenn se nabídla, že se ujme organizování příprav naší svatby.“

„Bude to naprosto úchvatné!“ Paní Vinnesbrideová se zasněně rozhlédla po Velké síni, a ani si nevšimla, jak Nelly při slově ‚svatba‘ zezelenala. „Myslím, že bychom to mohli udělat tady – tyhle prostory jsou k tomu jako stvořené. Domluvím to s vedením školy.“ Znovu zaměřila pozornost na zdrcenou Nelly. „Ale ze všeho nejdřív bych ráda tuhle statečnou mladou dámu poznala trochu blíž,“ řekla s úsměvem, který možná jí připadal přívětivý, ale Eliase vyděsil k smrti. „Co kdybychom si spolu někde sedli nad šálkem čaje a popovídali si?“

„To je báječný nápad,“ přitakal vévoda Geffrey. „Můžeme jít ke mně do pokoje, který mi současný ředitel tak velkoryse propůjčil. Je dost prostorný pro nás tři.“

„Já teď nemám čas, za chvíli mi začíná hodina,“ bránila se Nelly a v němé hrůze se křečovitě chytila okraje stolu.

„Ach, tím se vůbec netrap, drahoušku,“ prohlásila paní Vinnesbrideová, uchopila Nelly a sílou, kterou by u ní nikdo nehádal, ji odtrhla od stolu a postavila na nohy, „beztak už brzy na žádné hodiny nebudeš muset chodit vůbec. A teď pojď.“ Popadla Nelly za ruku a s vévodou Geffreym v závěsu ji táhla pryč.

„Eliasi!“ vykřikla Nelly a zoufale po něm natahovala ruku.

„Nell!“ snažil se ji zachytit, ale jeho prsty minuly její jen o vlásek, a pak už mohl jen přihlížet, jak oba Saxon-deVriesové vlekou bezmocnou Nelly ze síně pryč. Celé to vypadalo, jako by ji nějaká obří oliheň stahovala do hlubin.

Elias vykročil za nimi, ale nohy měl jak z olova, a oni byli příliš rychlí. Když dorazil k velkým dveřím, akorát viděl, jak mizejí za rohem. Celou scénu sledovali z boční chodby Jonas a Janice, kteří šli zrovna náhodou kolem – Janice se tvářila zděšeně, Jonas nasadil za odcházejícím vévodou Geffreym výraz plný opovržení.

Elias přešel k nim. „Nevím jak vy,“ řekl temně, „ale já myslím, že je nejvyšší čas vymyslet způsob, jak se našeho princátka jednou provždy zbavit.“

Jejich pohledy mu prozradily, že s ním bezvýhradně souhlasí.

Zpět na obsah

Kapitola 7: Kapitola 7: Návštěva u ředitele

Ředitel Brumbál je pro nešťastnou studentku poslední nadějí.

Následující den byla sobota, a tak skoro všichni studenti až na pár bláznů, co neodlepilo oči od učebnice za žádných okolností, využívali ojediněle slunečného počasí pozdního podzimu a všemožně dováděli na školním dvoře. Výjimku představovala dívka a dva chlapci, kteří poněkud zkormouceně seděli stranou na nízké kamenné zídce pod arkádami.

„Bylo to příšerné,“ svěřovala se Nelly Eliasovi a Jonasovi, narážeje na včerejší posezení s vévodou Saxon-deVries a jeho prapraneteří. Elias si to dovedl představit, neboť na ni ten den čekal u komnaty vévody Geffreye, a když byla vpodvečer Nelly konečně propuštěna, nechala se akorát doprovodit k nebelvírské koleji a zapadla dovnitř, aniž by řekla aspoň ahoj. „Skoro vůbec mě nepustili ke slovu,“ pokračovala Nelly, „jen si pořád mleli tu svou o tom, jak je to všechno úžasné a jaká prý jsem báječná slečna a jak nám to spolu bude skvěle klapat. Jediný můj názor, který je zajímal, byl na to, jak se na svatbu těším, a když jsem jim řekla, že se nechci vdávat a už vůbec ne za něj, ta Vinnesbrideová to odbyla s tím, že podobné pocity má mnoho budoucích nevěst. A navíc do mě pořád lili ten hnusný čaj a cpali do mě sušenky, až mi bylo na zvracení,“ dodala znechuceně.

„Snad tě tady alespoň nechají dostudovat, ne?“ doufal Elias.

„Taky v to doufám,“ řekla Nelly, „ale moc tomu nevěřím. Vévoda Geffrey mě chce mít pořád u sebe.“

Jonas prudce udeřil pěstí do dlaně. „Musí přece existovat způsob, jak tohle zarazit.“

„Já bych věděl,“ ozval se Elias.

„Ty radši ne,“ odbyl ho Jonas. „Už jsme se přece shodli, že shodit ho dolů z nebelvírský věže nebo ho otrávit není nejlepší nápad.“

„Fajn, tak co teda navrhuješ?“ řekl Elias podrážděně. „Saxon-deVriesové chtějí tu svatbu uspořádat do měsíce, a nás začíná tlačit čas.“

Jonas už mu chtěl něco odseknout, ale pak se zarazil, když jeho pozornost upoutala Janice rázující si to k nim s nějakým papírem v ruce. „Přišla pošta,“ konstatoval, a natáhl ruku, do které mu Janice vložila obálku s dopisem, který před malým okamžikem doručil jejich rodinný výr. „Něco nového?“ zeptal se jí.

„Jo,“ přisvědčila Janice chmurně, „a nebude se vám to líbit.“

Jonas rozbalil dopis a začetl se do něj. Na čele se mu objevila vráska, která se stále prohlubovala s tím, jak se prokousával dopisem řádku po řádce až na konec. „To je od táty,“ řekl, když dopis dočetl a složil ho zpátky do obálky, „píše, že tohle je typický případ, kdy mají kouzelnické zákony přednost před mudlovskými. Je mi líto.“

Elias vzdychl a unaveně si promnul spánky.

„A v jakém případě bych kouzelnickým zákonům nepodléhala?“ zeptala se Nelly.

„Kdybys nebyla kouzelnice,“ odpověděl stručně Jonas.

„Nebo kdybys jí z nějakého důvodu přestala být,“ přisadila si Janice. „Buď by ses dobrovolně zřekla svého kouzelnického stavu – nebo by to někdo rozhodl za tebe – a zbytek života bys musela prožít mezi mudly.“

„Což je přesně věc, které se budeme snažit ze všech sil zamezit,“ řekl Elias odhodlaně. „Janice, nezmiňovala ses náhodou o tom, že vévodu Geffreye mohla v žábu proměnit nějaká jeho milenka?“

„Ano, ale byla to jenom spekulace,“ řekla Janice zdráhavě.

„Nicméně by se toho dalo využít,“ nedal se odradit Elias. „Kdyby se nám podařilo odhalit, jak a proč byl vévoda Geffrey zakletý do žáby, mohli bychom vyvolat skandál a donutit ho, aby od svatby upustil. Což bude úkol pro tebe, Nell,“ otočil se k ní. „Mohla by ses na tohle téma s vévodou pobavit a něco z něj vytáhnout?“

„Zkusím to,“ přikývla Nelly.

„No nevím, mně přijde, že to má hodně malou šanci na úspěch,“ podotkl Jonas pochybovačně.

„To si uvědomuju,“ přiznal Elias, „ale pořád lepší než nic. Každopádně se musíme snažit vymyslet ještě něco dalšího. Nějaké návrhy?“

„Co zkusit nápoj lásky?“ navrhla Janice.

Nelly zkřivila obličej odporem. „No to si snad děláš –“

„Nemyslela jsem pro tebe,“ řekla rychle Janice, „ale pro vévodu Geffreye, a namíchaný od někoho jiného. Kdyby se nám náš princ zamiloval do jiné sličné slečny, určitě by na té svatbě tolik netrval.“

„Jenže kde chceš vzít holku, která by byla ochotná ten lektvar namíchat a použít?“ namítl Jonas.

„Ona už by se nějaká našla,“ odfrkla Nelly pohrdavě a mávla rukou směrem k vřeštícímu studentstvu na dvoře, „stačí, když namátkově vybereš jednu z nich a máš víc než poloviční šanci, že se strefíš. A u těch slepic z vyšších ročníků platí to samý.“

„A připravit nápoj lásky není zas tak těžké,“ uculoval se Elias, „i když, pravda, muselo by to být provedeno pod odborným dohledem.“

„O tvé odbornosti nemám nejmenší pochyby, Eliasi, ale ten plán se mi moc nezamlouvá,“ oponoval Jonas. „Nápoje lásky nemají zas tak dlouhé trvání a až by jeho účinek vyprchal, celé by to prasklo a pak už by nebyl takový problém vysledovat stopy až k nám, a to bychom byli v opravdu těžkém průšvihu.“

„Možná by se našel někdo, do koho by se ten princ zamiloval dobrovolně,“ zkusila to ještě Janice.

„Jo, ale kde chceš nějakou takovou krasavici teď narychlo sehnat?“ namítl Elias a mimoděk znovu zalétl pohledem k bavícím se studentkám na dvoře. „Tady určitě ne.“

„A nedal by se třeba někdo proměnit tak, aby vypadal jako já? Mohli bychom ho vévodovi Geffreymu podstrčit místo mně,“ řekla Nelly.

„Mnoholičný lektvar,“ přisvědčil Elias. „Ale na jeho přípravu budeme potřebovat tak měsíc – a museli bychom najít někoho, komu bychom ho dali vypít.“

„Filchovi, ne?“ poznamenal suše Jonas. Nelly vyprskla smíchy, a vzápětí se k ní přidali i ostatní.

Janice se náhle zarazila. „Bacha!“ sykla varovně a udeřila svého bratra do zad, když se začal dusit.

Chodbou k nim mířila profesorka McGonagallová. Čtveřice honem nasadila nevinné výrazy.

„Slečno Swansonová,“ řekla McGonagallová, když dorazila až k nim; Eliasovi přitom neušel podtón ustaranosti v jejím hlase. „To jsem ráda, že jsem vás našla. Pojďte prosím se mnou – ředitel Brumbál by si s vámi rád o něčem pohovořil.“

Čtyři kamarádi se po sobě obezřetně podívali. „Nevíte, co mi pan ředitel chce, paní profesorko?“ zeptala se Nelly.

Výraz v obličeji McGonagallové se poněkud zachmuřil. „To vám řekne on sám,“ řekla stručně.

„Můžeme jít taky?“ ozvala se Janice.

„To bohužel nemůžete, slečno Ellvanderová. Pan ředitel si přeje mluvit pouze se slečnou Swansonovou,“ řekla McGonagallová nesmlouvavě.

Nelly slezla dolů ze zídky a bez dalšího slova následovala McGonagallovou do nitra hradu. Přitom se ale pořád nejistě ohlížela přes rameno po svých kamarádech, jako by u nich hledala podporu, kterou jí oni nedokázali poskytnout, a tak za ní jen mlčky hleděli.

Když se jim ztratila z dohledu, Jonas jen zatnul zuby. „Tak, a co teď?“ ucedil.

„Co jí jen může Brumbál chtít?“ ptala se s obavami Janice.

Eliase se zmocnilo neblahé tušení. „Pojďte,“ řekl k dvojčatům, „počkáme na ni uvnitř. Třeba se to dozvíme.“

*          *          *          *          *

Profesorka McGonagallová odvedla Nelly po tajných točitých schodech přímo do Brumbálovy pracovny, zavřela za nimi dveře a zůstala stát u nich.

Nelly se fascinovaně rozhlížela kolem sebe. Brumbálova pracovna byla plná úžasných věcí. Kolem dokola stály knihovny plné knih tlustých tak, že by je sotva dokázala uzvednout, a na polici odpočíval tiše pochrupující Moudrý klobouk. Nelly si přesně vzpomínala na zařazovací den, kdy musela před zraky všech učitelů a stávajících i budoucích studentů usednout na židli, aby jí byl tento starý klobouk posazen na hlavu a přiřadil ji do té koleje, která bude nejlépe odpovídat jejím schopnostem. Necítila tehdy žádnou nervozitu, neboť nepochybovala, že ji klobouk přiřadí do správné koleje, což se nakonec podle jejího mínění i stalo. Vzpomínala si teď i na toho hezkého tmavovlasého chlapce s uhrančivým pohledem, který byl tak sebejistý, když mu profesorka McGonagallová vkládala klobouk na hlavu, a který nakonec skončil ve Zmijozelu. Koho by napadlo, že za měsíc se zrovna z něj stane její nejlepší kamarád. Studenti z Nebelvíru a Zmijozelu se sice nemívali v lásce, ale z Eliase se nakonec vyklubal docela príma kluk.

Zrak jí padl na stůl, kde ležel další štos pečlivě vyrovnaných knih, halda papírů a kalamář s brkem, a kde stálo malé mechanické planetárium ani trochu nepřipomínající sluneční soustavu, které bylo neustále v pohybu. Nelly soustředěně pozorovala, jak jednotlivé planetky krouží a víří kolem středu planetária zdánlivě bez jakéhokoliv řádu.

„Vidím, že vás zaujalo mé planetárium, slečno Swansonová,“ přerušil tok jejích myšlenek vlídný hlas.
Nelly polekaně nadskočila. „Dobrý den, pane řediteli,“ vyhrkla, když uviděla Brumbála, jak vchází do pracovny.

„I tobě, Nelly,“ řekl se shovívavým úsměvem, a pomalu přistoupil k pracovnímu stolu. „Zvláštní, po jakých drahách se ubírá osud,“ ukázal na planetárium. „Jednu chvíli se zdá, že vše je předem dáno, ale stačí jediný drobný impuls“ – nepatrně šťouchl do jedné planetky, která se vychýlila z dráhy a strhávala za sebou další a další své sestry jako v řetězové reakci, až byla výsledná konstelace naprosto odlišná – „a vše je náhle úplně jinak, než by kdokoliv mohl tušit.“

Nelly zamyšleně sledovala pohyb planetek po nových drahách. „Jenže když to bude moc jinak, přestane to být planetárium,“ poznamenala. „Ty planetky obíhají jen do určité vzdálenosti, a když se dostanou moc daleko, celé planetárium se rozpadne.“

Brumbál udiveně pozvedl obočí, pak se na Nelly zahleděl zpod obrouček svých půlměsícových brýlí, „To je zajímavý postřeh,“ řekl. „Nicméně,“ záhadně se usmál, „kdo ví, jaká omezení planetária doopravdy mají... Může se nám zdát, že se jejich uspořádání nemůže příliš měnit, ale to je často jen proto, že si často neuvědomujeme – nebo si dokonce odmítáme připustit – že existuje spousta možností, o kterých by nás jinak nenapadlo ani uvažovat.“

Profesorka McGonagallová si zdvořile odkašlala. „Promiň, Albusi, ale jsme tu kvůli té záležitosti s vévodou z Colbershire, jak jsi chtěl.“

„Ach, ovšem,“ řekl Brumbál vážným hlasem, „ta nešťastná situace kolem vévody Geffreye a slečnou Nelly.“ Upřel na ni zachmuřený pohled.

„Můžete tu svatbu zarazit, že ano?“ řekla Nelly s nadějí v hlase. „Jste ředitel školy, můžete Saxon-deVriesovým říct, ať táhnou –“

„Nelly,“ přerušil ji Brumbál, „je mi to moc líto, ale v tomhle ohledu pro tebe mohu udělat jen velmi málo. Snažil jsem se alespoň vyjednat, abys mohla zůstat tady a dokončit školu, ale vévoda Geffrey o tom nechce ani slyšet – hned po svatbě si tě chce odvést do svého sídla.“

„Ale já nechci!“ bránila se Nelly a do očí jí vyhrkly slzy. „Já chci studovat... poznávat svět... chci být čarodějka, a ne nějaký – nějaký kus nábytku – co si vévoda Geffrey postaví do svého hradu na ozdobu!“

„Ono to nebude tak hrozné,“ konejšila ji McGonagallová. „Vévoda Geffrey slíbil, že vám zajistí soukromého učitele čar a kouzel, a cestovat budete smět určitě taky –“

Nelly na ni pohlédla s takovou bolestí v očích, že McGonagallová úplně ztratila řeč. Pak se dívka otočila a vyběhla z Brumbálovy pracovny dřív, než se profesorka stačila vzpamatovat a zavolat ji zpátky. Napůl oslepená slzami utíkala chodbou, proběhla skrze profesora Binnse, který se nečekaně vynořil ze zdi, a nezastavila se ani u třech studentů, kteří zvědavě nakukovali zpoza rohu z vedlejší chodby.

„Nell! Počkej!“ zavolal na ni Elias, a když se ani neohlédla, rozeběhl se za ní. Jonas a Janice si vyměnili pohledy a posléze vyrazili také.

Dostihli ji až u vchodu do západní věže. Elias ji chytil za rukáv hábitu, ale ona se mu vyškubla a prudce se k němu otočila čelem. „Je konec!“ kvílela. „Ani Brumbál mi už nepomůže! Budu si muset vévodu Geffreye vzít!“

Zpět na obsah

Kapitola 8: Kapitola 8: Soumrak dne

Při rozjímání nad západem slunce se zrodí smělý plán.

Rudé slunce se pomalu sklánělo za obzor a vzduch na hradbách, kde Elias a Nelly spolu seděli, se rychle ochlazoval.

Elias si přitáhl plášť blíž k tělu a nejistě se ohlédl po své společnici. Její splihlé zlatavé vlasy jemně povlávaly v mírném větříku, který tady nahoře vanul, tvář měla strhanou, oči vpadlé a veškerá dřívější jiskra v nich byla nenávratně pryč. „Měli bychom jít dovnitř,“ řekl jí. „Za chvíli bude večerka.“

Nelly se od něj odvrátila a vyhlédla ven do stmívající se krajiny, na kterou se začaly snášet chuchvalce mlhy. „Ještě chvíli,“ řekla tiše.

Elias potlačil povzdechnutí. Začínala mu být zima, ale nechtěl své kamarádce kazit náladu.

A ta se zhoršovala. Týden od chvíle, co se Brumbál odmítl za ni postavit, se z Nelly stal prakticky jen stín její předchozí existence: chodila po bradavických chodbách jako tělo bez duše, na hodinách jen apaticky seděla a civěla buď z okna nebo do zdi. Její studijní výsledky se pochopitelně zhoršily, ale skoro všichni učitelé k tomu přistupovali, jako by je to vůbec nezajímalo. Výjimkou byl profesor Snape, který si na Nelly zasedl, a když se jí na hodině zase málem podařilo zničit skoro půlku učebny, rozkřikl se na ni, že je budižkničemu a že bude rád, až z jeho hodin konečně vypadne. Nelly se pochopitelně neudržela, vztekle mrštila flakónkem s netopýří leptavinou o zem div ne Snapeovi pod nohy a utekla z učebny, a Snape potom Eliasovi, který se opovážil vrhnout po něm vyčítavý pohled, napařil extra domácí úkol.

A svatba s vévodou Geffreym se nezadržitelně blížila. Veškeré protesty a prosby Nellyiných rodičů zůstaly oslyšeny a konečný termín byl stanoven na ode dneška za čtrnáct dní.

„Kdybych se tak mohla proměnit v žábu,“ vzdychla Nelly.

Elias si odfrkl. „To snad nemyslíš vážně.“

„A proč ne?“ namítla Nelly. „Aspoň bych měla od toho slizouna pokoj.“ Koutky úst jí zacukaly v ironickém úsměvu. „Kdo ví, třeba bych se jako žába neměla špatně – přes den bych skákala v trávě, v noci bych si kuňkala u rybníka...“

„A zimu bys mohla přečkat ve Snapeově kabinetu,“ dodal Elias suše.

Nelly se rozesmála veselým, zvonivým smíchem, a Eliase bodlo u srdce při pomyšlení, že by ten smích už vícekrát neměl slyšet. „To radši ne,“ řekla a setřela si hřbetem ruky slzy z očí. „I když třeba se Snape chová ke zvířatům líp než ke svým studentům.“

Elias k ní přistoupil o kousek blíž. „Možná by ses mohla před vévodou Geffreym někde skrýt,“ řekl potichu. „Moje teta má pár vlivných známých, kteří by ti mohli pomoci...“

„Já nebudu utíkat,“ řekla Nelly pevně a otočila se k němu čelem. „Nemělo by to smysl. Musela bych se před nimi schovávat po celý zbytek života, a to já nechci. Musím se tomu problému postavit.“

„Nebylo by to napořád,“ naléhal Elias. „Takový mocný rod jako Saxon-deVriesové má určitě spoustu nepřátel, stačilo by toho jen využít; tohle by bylo jen provizorní řešení, než přijdeme na to, jak tě z téhle šlamastyky dostaneme.“

„To se mě snažíte dostat už od chvíle, co to vůbec začalo,“ řekla Nelly odměřeně. „Zatím jste na nic nepřišli.“

Elias se zamračil a chystal se jí odseknout, že si za celý problém může jen a jen ona sama, ale pak se ovládl a jen zavrtěl hlavou.

„Promiň,“ omlouvala se mu zkroušeně. „Já vím, že děláte, co je ve vašich silách.“ Vzdychla a opět se otočila směrem ke krajině. „Kdyby tak šel vrátit zpátky čas,“ řekla toužebně, „kdyby se nic z toho nikdy nestalo...“

Elias jí pozorně naslouchal. O způsobech manipulace s časem už slyšel, ale nenapadal ho žádný způsob, jak by šel kterýkoli z nich použít. Krom toho už na něco takového bylo nejspíš příliš pozdě, důsledky onoho žabího polibku už byly příliš rozvětvené a příliš těsně propletené v předivu osudu.

Ledaže by existoval způsob, jak jejich působení obrátit směrem do budoucna...

A pak mu to došlo.

To prozření přišlo jako blesk z čistého nebe. „No ovšem,“ vydechl, a jen potřásl hlavou v údivu nad tím, jak to že ho to nenapadlo dřív.

„Co je?“ Nelly rázem zbystřila. „Tys na něco přišel? Řekni mi to!“

„Možná,“ řekl Elias zamyšleně, „možná že jsem opravdu na něco přišel.“ Zahleděl se jí do očí. „Poslyš, nepovedlo se ti náhodou zjistit, jak vévoda Geffrey přišel ke své žabí proměně? Hlavně bych potřeboval vědět, jestli to bylo rituálem, nebo jestli něco vypil.“

„Nepovedlo,“ Nelly zavrtěla hlavou. „Zkoušela jsem se ho na to ptát, ale on mě pokaždé odbyl s tím, že je to pro něj nepříjemné téma a že se o tom nechce bavit.“

Eliasovi malinko poklesla ramena. „No, snad na tom nebude tolik záležet,“ připustil.

„Na čem nebude záležet?“ naléhala Nelly. „Tak mi to řekni.“

„Zatím to nevím přesně,“ řekl Elias. „Ale rád bych se podíval do pár knih o černé magii, které nejsou volně přístupné. Nemáš náhodou nějaké známé z vyšších ročníků, kterým můžeš věřit a kteří by mohli získat přístup do oddělení s omezeným přístupem?“

Nelly se při zmínce o oddělení školní knihovny, kde byly uloženy svazky s tou nejtemnější magií, rozšířily oči překvapením. „Ty chceš do oddělení s omezeným přístupem?“ zeptala se nevěřícně. „Eliasi, co máš za lubem?“

„To ti řeknu pak,“ odvětil jí Elias netrpělivě. „Znáš teda někoho, kdo by tam mohl zajít a něco tam pro nás vyhledat?“

Nelly zavrtěla hlavou. „Neznám.“

„Já taky ne,“ řekl Elias. „Můžeme se ještě zkusit zeptat Ellvanderových, ale pochybuju, že by měli takové konexe.“ Upřel na ni vážný pohled. „Což znamená, že se tam budeme muset vypravit sami.“

„Sami?“ řekla Nelly překvapeně. „To jako... my dva?“

Elias přikývl.

Nelly v tu ránu zaplály oči vzrušením. „No paráda! Ale jak se tam chceš dostat? Proplížíme se tam v noci?“

„V noci?“ Elias si pohrdavě odfrkl. „V noci se do oddělení s omezeným přístupem plíží akorát tak malé děti.“ Křivě se usmál. „Ne, my tam půjdeme ve dne – protože budeme mít povolení.“

Zpět na obsah

Kapitola 9: Kapitola 9: V zakázané zóně

Pátrání v zapovězeném oddělení přinese jiný výsledek, než jaký dvojice odvážných studentů očekávala.

„Tohle nám nemůže vyjít,“ říkal Elias a cítil, jak se mu chvějí kolena.

„No tak, přece to teď nevzdáme,“ řekla Nelly nekompromisně a postrčila ho vpřed směrem ke stolku, za kterým seděla knihovnice Pinceová.

Elias nervózně žmoulal v ruce pergamen s padělaným povolením ke vstupu do oddělení s omezeným přístupem, který pro ně na četná naléhání vyrobil Jonas (netvářil se přitom vůbec nadšeně a prohlásil, že nic neviděl, o ničem neví a do tohohle s nimi v žádném případě nejde), a s Nelly v patách vykročil k Pinceové. Knihovna byla téměř prázdná – byl zrovna čas večeře a skoro všichni studenti byli tou dobou v jídelně, a tak si Elias a Nelly vybrali pro infiltraci právě tento čas, aby je vidělo co nejméně svědků.

Když už byli od ní jen pár kroků, knihovnice je konečně zaregistrovala. „Co chcete?“ odsekla nevrle.

Elias jí podal pergamen. Pinceová ho převzala, přečetla si jeho obsah a kriticky prozkoumala podpis jejich současného učitele obrany proti černé magii. „Proč chcete do oddělení s omezeným přístupem?“

Nelly se nadechla. „My totiž –“

„Máme povolení,“ řekl Elias stroze a snažil se, aby jeho hlas zněl pevně.

Pinceová se k němu naklonila a zavrtala se do něj pohledem, až Elias dostal strach, že jejich švindl prokoukla a bude na ně žalovat u ředitele. Ale Pinceová jen otevřela šuplík ve stolku, vytáhla z něj masivní mosazný klíč a se slovy „No tak pojďte,“ se zvedla ze židle.

Elias si s Nelly vyměnili úlevné pohledy. Ono to doopravdy vyšlo!

Knihovnice je vedla mezi regály plnými knih, až nakonec došli k mřížoví oddělujícímu sekci s omezeným přístupem od zbytku knihovny, s brankou uprostřed. Knihovnice k ní přistoupila, odemkla klíčem a pokynula dvojici studentů, aby šli dovnitř.

Nelly nejistě nahlédla do nitra oddělení plného temných zákoutí. „Vy s námi nepůjdete?“ zeptala se Pinceové.

Knihovnice na ni udiveně pohlédla. „Ne,“ odpověděla, a koutky úst jí zaškubaly škodolibým pobavením. „Když chcete dovnitř, musíte sami vědět, co tam hledáte.“

„My víme, co hledáme,“ řekl jí Elias, „a děkujeme vám.“ Kývl hlavou, uchopil Nelly za ruku a vedl ji dovnitř.

Pinceová za nimi zavřela branku a zamkla. „Zazvoňte, až budete hotoví,“ řekla za nimi, „přijdu si pro vás.“ Otočila se a vydala se napříč knihovnou zpátky ke svému stolu.

Elias pomalu vydechl. „Tak pojď. Dáme se do práce,“ řekl k Nelly.

Nelly ho následovala k informační tabuli s popsaným nákresem celého oddělení. „Víš určitě, že bychom nějaké užitečné informace na ty kletby nenašli v normálně přístupných lexikonech?“ ptala se ho pochybovačně.

„Nejspíš ne,“ odpověděl Elias. „Proměňovací kletby jsou hodně pokročilá a navíc zakázaná magie, takže informace o nich rozhodně nebudou volně přístupné nedostudovaným kouzelníkům, jako jsme my.“

„A co teda vlastně potřebujeme vědět?“ ptala se Nelly, zvědavě si prohlížející plánek oddělení.

„Potřebujeme vědět, jakou přesně má proměňovací kletba strukturu,“ řekl jí Elias a pozorně studoval index rozdělení regálů podle jednotlivých témat. „Jak se sesílá, jak působí, a hlavně jaké jsou přesné vlastnosti toho kouzlolamu. Á, myslím že jsem to našel,“ poklepal prstem na jeden řádek v indexu s příslušným označením regálu. „Pojď,“ pobídl Nelly.

Společně postupovali hlouběji a hlouběji do nitra oddělení, jen spoře osvětleného magickými lucernami, kolem jednoho regálu za druhým. V místnosti panovala celkově velmi stísněná atmosféra, od jednotlivých knih se zdálo vycházet zlověstné ševelení a některé stíny jako by žily vlastním životem. „Proč jsou ty knihy uvázané řetězy?“ ukázala Nelly na regál s několika obzvlášť děsivě vyhlížejícími svazky. „To jsou tak nebezpečné?“

„Můžou být,“ řekl Elias. „Některé knihy mohou i zabíjet, když na to přijde.“

„Jo. Zvlášť když jsou dost těžké a pořádně se s nimi rozmáchneš,“ odtušila Nelly.

Elias se nad její poznámkou rozchechtal, a jeho smích se rozléhal po ponuré místnosti a vracel se zpátky v hrůzostrašné ozvěně, a tak raději rychle zmlknul. Zrak mu padl na notně zašlou mosaznou tabulku na jednom z regálů. „Tady je to,“ řekl a přešel k němu.

Nelly si stoupla vedle něj a pochybovačně si regál, který se táhl do dáli a byl narvaný knihami v patnácti policích nad sebou, měřila pohledem. „To budeme vážně muset celé tohleto projít?“

„Naštěstí ne,“ odpověděl jí Elias. „Proměňovací kletby jsou jenom odsud – až potamtud,“ prstem vymezil oblast zahrnující zhruba tři police. Vzhlédl k nejvyšší z nich, která se nacházela asi tři stopy nad jejich hlavami. „Budeme potřebovat žebřík.“

Nelly se rozhlédla kolem a vyrazila zpátky do hlavní uličky. „Půjdu nějaký najít.“

„Počkej přece,“ mírnil ji Elias, „neměli bychom se rozdělovat.“ A Nelly v tu ránu strnula na místě a začala pomalu couvat zpátky k němu. Příčina byla záhy nasnadě – uličkou se k nim blížil velký temný stín.

Elias už sahal po hůlce, naštěstí se včas zarazil, když ve stínu poznal profesora Snapea. Proti němu jim žádná kouzla nepomohou.

„Ale ale, kohopak to tu máme,“ pronesl Snape jízlivě, když se přiblížil a vztyčil se nad nimi v celé své výšce. „Vy zřejmě chcete být vyloučena ještě dřív, než si vás odsud ten zlatovlasý kašpar odvede, že, slečno Swansonová? A vy, Horowitzi, asi toužíte ji následovat, nemám pravdu?“

„My máme povolení,“ Nelly se snažila zachovat statečně, i když se jí malinko třásl hlas.

Snape povytáhl obočí. „Tak povolení,“ řekl přehnaně udiveným hlasem. Pak sáhl do záhybu svého roucha a vytáhl složený kus pergamenu, a Eliasovi při pohledu na něj sevřela útroby ledová ruka. „Máte snad na mysli tohle povolení?“

Nelly hlasitě polkla. Zřejmě si i ona uvědomovala, v jakém jsou průšvihu; knihovnici Pinceovou možná mohli falešným povolením oklamat, profesora Snapea nikoliv. „My jsme jenom chtěli –“

„Mlčte, slečno Swansonová!“ okřikl ji Snape. „Už ani slovo.“ Obcházel kolem nich jako dravec chystající se dorazit bezmocnou kořist. „Možná bych měl nahlásit váš přestupek panu řediteli,“ říkal protáhlým hlasem, „ale myslím, že bude stačit, když vás potrestám sám. Takže teď se seberte a mazejte ven. A Nebelvíru odebírám třicet bodů!“

Nelly na něj ukřivděně pohlédla, ale když to s ním zdánlivě ani nehnulo, svěsila hlavu a vydala se šouravým krokem pryč. Elias se chystal vyrazit za ní, ale Snape ho popadl za rameno a přirazil ho k dřevěné stěně regálu. „Vy nikam nepůjdete, Horowitzi. S vámi jsem ještě neskončil.“

Oba sledovali pomalu se vzdalující Nelly, a když jim zmizela za rohem, Snape se k němu otočil s takovým mrazivým pohledem v očích, až v Eliasovi zatrnulo a v duchu se už pomalu loučil se životem.

„Takže,“ pronesl Snape tichým hlasem, „moc dobře si uvědomuji, nakolik je slečna Swansonová troufalá, aby měla tu drzost se sem vetřít – přesto ale ani na okamžik nepochybuji o tom, že celý tenhle plán a způsob jeho provedení byl váš nápad.“ Zlověstně se usmál, a Elias se bezděky přitiskl ke stěně regálu. „Pro vás je nějaké strhávání bodů příliš málo. Vy dostanete školní trest.“

Zpět na obsah

Kapitola 10: Kapitola 10: Tajemná kniha

Co všechno se lze naučit při výkonu školního trestu.

Bylo pozdní odpoledne, a Elias už počtvrté mířil za profesorem Snapem do kabinetu, kde si odpykával svůj trest. Snape mu zadal setřídit kartotéku alchymistických surovin a krasopisným písmem popsat etikety k lektvarům a jednotlivým přísadám. Nebyl to příliš obtížný trest a Elias dovedl ocenit i jeho výchovný aspekt, neboť se při jeho výkonu dozvěděl o lektvarech tolik věcí, o nichž neměl předtím ani ponětí. Měl podezření, že jeho účelem nebylo ho nějak přísně potrestat, ale spíš ho udržet co nejdál od Nelly.

A pak tu byla ještě jedna věc, kvůli které chodil Elias ke Snapeovi s čím dál větším zaujetím: učitel lektvarů každé odpoledne v určený čas odcházel cosi zařizovat a s železnou pravidelností se vracel přesně o půl hodiny později. Eliase přitom nechával v kabinetu úplně samotného.

Se středně velkou knihou potaženou černou kůží a opatřenou vylisovaným stříbrným nadpisem Úvod do analýzy pokročilých kleteb položenou na stole.

Elias se doslova třásl touhou do té knihy nahlédnout, ale zatím ho pokaždé zastavila panická hrůza z toho, co by mu Snape provedl, kdyby ho přistihl, jak se hrabe v jeho věcech. Musel to ale zkusit – Nelly za to stála.

A tak teď seděl u Snapea v kabinetu, soustředěně vypisoval jednu etiketu za druhou a čekal na svou chvíli.

Konečně, po hodině a půl, Snape založil štos pergamenů, na které soustavně něco čmáral, do desek a zvedl se od stolu. „Musím teď na chvíli odejít,“ řekl k Eliasovi. „Vrátím se asi za půl hodiny. Vy tady zatím pokračujte v práci.“ Přešel ke dveřím, ale u nich se ještě otočil a upřel na Eliase varovný pohled. „Ne abyste tu na něco sahal – s výjimkou toho, co vám bylo výslovně nakázáno! Rozuměl jste, Horowitzi?“

„Ano, pane profesore,“ odpověděl Elias.

Snape ještě chvíli držel jeho pohled, pak pouze přikývl a vyšel ven na chodbu. Dveře za ním zaklaply.

Elias ještě chvíli hleděl na ty dveře, za kterými Snape zmizel, a srdce mu bušilo jako splašené. Zhluboka se nadechl. Teď nebo nikdy, pomyslel si, a v příští vteřině už stál u černé knihy a nedočkavě ji otevřel.

Pár minut otáčel stránkami, až konečně nalistoval část o proměňovacích kletbách; dalších několik minut mu zabralo, než se v nich zorientoval a našel kapitolu věnovanou poddruhu žabích kleteb. A na jejím konci objevil to, co potřeboval.

Zběžně si pasáž o vlastnostech kouzlolamu pročetl a nevěřícně přitom kroutil hlavou. Něco tak banálního rozhodně nečekal.

Zalétl pohledem k hodinám: Snape se měl vrátit ani ne za pět minut. Elias popadl jeden z pergamenů ležících na stole, přiložil ho na stránku v knize a vytáhl hůlku. Poklepal jejím koncem na pergamen a vyřkl „Duplicus!“

Z hůlky vyšlehlo černé světlo a ozářilo pergamen. Jeho povrch se na okamžik rozostřil a pak se na něm pomalu začalo vynořovat písmo. Za pár vteřin se pergamen opět zaostřil – v přesnou kopii textu na otevřené stránce knihy ležící pod ním.

Elias se spokojeným úšklebkem rychle pergamen sbalil a spolu s hůlkou jej ukryl do vnitřních kapes svého roucha. Věci na stole urovnal do původního stavu a pak se vrátil k přidělené práci.

Sotva se pořádně usadil, do kabinetu vtrhl Snape. Zamračeně se na Eliase zahleděl, ale ten mu jen kývl na pozdrav a dál se věnoval popisování etiket, jako by celou dobu nedělal nic jiného. Snape přešel ke svému stolu, usedl za něj a přelétl ho kritickým pohledem a nakonec se obrátil k Eliasovi. „Doufám, že jste mě poslechl a ničeho jste se tu ani nedotkl,“ řekl.

Elias nasadil výraz, který by se dal nejlépe popsat jako směsice nevinnosti a dotčenosti nad tím, že si Snape o něm vůbec myslí, že by se ho odvážil neposlechnout. „Ne, pane profesore,“ odpověděl a snažil se do svého hlasu vložit co nejvíc přesvědčivosti.

Snape se mu zpříma zahleděl do očí, a Elias měl co dělat, aby se pod tím pohledem nezachvěl a neprozradil se; pak ale profesor znovu obrátil zrak ke stolu, jako kdyby o Eliase ztratil zájem, otevřel černou knihu a začal v ní listovat. „Dobrá – myslím, že to pro dnešek stačilo. Můžete jít.“

Elias poděkoval, zvedl se a vyšel dveřmi ven z kabinetu. Ušel chodbou dvacet kroků, pak se dal do běhu a nezastavil se, dokud nedoběhl k velkému schodišti a neukryl se do jeho stínu. Roztřesenýma rukama vytáhl pergamen s tajně okopírovaným kouzlem a pořádně si jeho obsah přečetl od začátku až do konce, a potom znovu. A znovu.

Na tváři se mu usadil vítězoslavný škleb. „Sbohem, vévodo Geffrey,“ řekl ponuře.

*          *          *          *          *

Příštího rána zašel Elias za Janice a ukázal jí pergamen ze Snapeovy knihy.

Podobně jako on i Janice nad tím nevěřícně vrtěla hlavou. „Nikdy by mě nenapadlo, že to bude takhle jednoduché,“ řekla.

Elias se usmál. „Geniální věci jsou často jednoduché,“ opáčil. „Jak dlouho nám podle tebe potrvá, než to budeme mít hotové?“

Janice se zamyslela. „Nejvýš dva dny,“ prohlásila. „Příprava samotné směsi zabere pár hodin, když nebudeme počítat dobu, po kterou se musí nechat odstát, a suroviny můžeme nasbírat prakticky na školním dvorku.“

„Přinesu ti je,“ nabídl se Elias. „Stejně jsem chtěl jít na chvíli ven.“

Janice se na něj usmála. „Jsi hodný, Eliasi. Díky.“

„Není zač,“ odvětil. „Ještě budeme muset vymyslet způsob, jak tu směs aplikovat.“

Janice zamyšleně naklonila hlavu na stranu. „Jeden nápad bych měla. Co kdybychom se sešli za dvě hodiny před kuchyní? Můžeme se hned dát do díla.“

Elias na ni spiklenecky mrkl. „Platí.“

Zpět na obsah

Kapitola 11: Kapitola 11: Velká hostina

Poslední šance na záchranu.

Konečně nastal ten osudný den, kdy se Nelly měla stát chotí vévody Geffreye.

Vévodova neteř Vinnesbrideová na ředitele Brumbála neustále naléhala, až jí nakonec povolil uspořádat velkolepou oslavu přímo v areálu školy. Na bohatou předsvatební hostinu byl pozván celý učitelský sbor a ostatní personál školy, a zrovna tak všichni studenti. Samotný svatební obřad se měl konat až později v rodinném sídle vévodů z Colbershire, nicméně Saxon-deVriesové se chtěli Bradavicím za dobrou péči, jíž se proměněnému vévodovi Geffreymu ve škole dostalo, na rozloučenou aspoň tímto způsobem odvděčit.

Janice Ellvanderová se proplétala mezi hloučky studentů, kteří na cestě do velké síně vzrušeně debatovali mezi sebou o nadcházející události, na kterou se nepokrytě těšili. Janice však měla namířeno do komnaty, kde její nešťastná kamarádka čekala na svůj úděl.

Když dorazila na místo, zaklepala na dveře a otevřela. V předpokoji seděla akorát Nellyina matka, která jí mlčky pokynula, ať jde dál; Janice ji zdvořile pozdravila a pokračovala do vedlejšího pokoje, kde na posteli s baldachýnem seděla ve svatebních šatech Nelly.

Janice nervózně polkla. „Ahoj Nell,“ pozdravila ji. „Přišla jsem se na tebe podívat, ještě než...“ hlas se jí zadrhl. Nelly nad tím jen mávla rukou.

Janice přešla k nočnímu stolku stojícímu vedle postele a opřela se o něj. „Ale sluší ti to,“ ohodnotila pohledem Nellyiny šaty.

Nelly se jen kysele ušklíbla.

„Je to vážně škoda, že to muselo dojít takhle daleko,“ pokračovala Janice, a zalovila v kapse svého školního roucha.

„To je,“ potvrdila Nelly bezvýrazně.

Pak Janice přistoupila těsně až k ní a vsunula jí do dlaně malý předmět. „Víš, co máš dělat?“ zašeptala.

Nelly zajiskřilo v očích. Pevně sevřela předmět v dlani a přikývla.

Janice se od ní odtáhla. „No tak já už budu muset jít,“ řekla naoko rozpačitě. „Uvidíme se na oslavě. A hodně štěstí,“ dodala. Otočila se a šla ven.

Nelly počkala, až uslyší klapnutí dveří. Pak otevřela ruku a pohlédla na malou tubu od rtěnky ležící v její dlani. Zvedla hlavu a na tváři se jí objevil odhodlaný výraz.

*          *          *          *          *

Velkou síň by nikdo ze studentů – přinejmenším těch mladších – nepoznal.

Byla vyzdobena honosněji než při slavnostním vyřazování sedmých ročníků, dlouhé stoly jednotlivých kolejí byly potažené čistoskvoucím bílým ubrusem a doslova se prohýbaly pod horami těch nejvybranějších pokrmů. Učitelský stůl byl samozřejmě vybaven ještě bohatěji: ubrus byl vyšívaný zlatem, příbory byly z nejlepšího stříbra, talíře z nejjemnějšího porcelánu a skleničky z čirého křišťálu, a nad vůněmi připravených chodů se všem v sále sbíhaly sliny. Saxon-deVriesové na hostině rozhodně nešetřili a okázale dávali všem najevo, že si to mohou dovolit.

Elias však neměl na jídlo ani pomyšlení. Seděl na svém obvyklém místě u zmijozelského stolu, snažil se nevnímat jízlivé poznámky svých spolužáků na Nellyin účet a občas si s Jonasem vyměnili ustarané pohledy.

Do velkého sálu přicházeli další a další studenti a profesoři a usazovali se na svá místa. V čele profesorského stolu na nejčestnějším místě, kde normálně sedával ředitel Brumbál, teď seděl vévoda Geffrey a po levici měl svou prapraneteř Gwenneth; sám Brumbál byl hned vedle ní, a po jeho druhém boku seděla profesorka McGonagallová. Napravo od Geffreye měla pochopitelně sedět Nelly a místo vedle ní bylo vyhrazeno její matce; Nellyin otec seděl hned vedle a tiše o něčem rozmlouval s profesorem Snapem.

Elias odtrhl pohled od profesorského stolu a uždibl z předkrmu před sebou. Bezcílně bloumal očima po místnosti, ale v mžiku zpozorněl, když spatřil do sálu vcházet Janice. Ta poněkud prkenně zamířila k mrzimorskému stolu a když usedala, nenápadně kývla na Jonase, a ten se ohlédl po Eliasovi a ukázal mu vztyčený palec.

Eliasovi se rozbušilo srdce. Paradoxně ho vědomí, že prozatím jejich plán vychází, nijak neuklidnilo, spíš naopak: všechno teď záviselo na tom, jak si povede Nelly, a on to nemohl nijak ovlivnit.

Po dalších deseti minutách se v sále zvedl šum – to se dveře do velké síně otevřely a vešla jimi Nelly ve svatebních šatech, následovaná svou matkou. Eliasovi se zatajil dech: jeho kamarádka vypadala opravdu nádherně, a ten dojem neumenšoval ani její tragický výraz. Pouze Elias, anebo se tak aspoň domníval, dovedl pod její maskou odevzdanosti postřehnout tvrdost v jejích očích, namířenou na vévodu Geffreye.

 Sotva se Nelly a její matka usadily ke stolu, Gwenneth Vinnesbrideová povstala a vytrvalým cinkáním stříbrného nože o okraj skleničky si v sále zjednala ticho. „Drazí a milí hosté,“ začala zvučným hlasem, „sešli jsme se zde, abychom oslavili výjimečnou událost, která zanedlouho spojí tyto dva mladé lidi“ – pokynula rukou k Nelly a vévodovi Geffreymu – „v posvátný svazek manželský, a to díky statečnému a nesobeckému činu šlechetné Nelly Swansonové, která se tímto stane...“ a tak pokračovala ještě další čtvrt hodiny. Elias ji poslouchal jen napůl ucha; ani na okamžik nespustil z Nelly oči a v duchu se modlil, aby jejich smělý plán vyšel.

„A nyní,“ uzavřela Vinnesbrideová svou řeč, „je čas, aby si snoubenci podle prastaré tradice udělili zásnubní polibek. Tak, jako ten první zlomil strašlivou kletbu, nechť druhý stvrdí jejich slib navždy!“

Výmluvně se otočila k snoubencům, a celý sál ztichl v dychtivém očekávání. Elias napětím ani nedýchal.

Vévoda Geffrey se s úsměvem naklonil k Nelly. Ta se otřásla, křečovitě zavřela oči a pomalu přibližovala svůj obličej k jeho. Jak ale nervózně tápala rukou po stole, podařilo se jí zvrhnout talíř a stříbrný příbor byl vymrštěn do vzduchu; nůž zazvonil o protější stěnu a vidlička, již se Nelly málem podařilo zachytit, skončila pod stolem.

„Já to seberu,“ vyhrkla Nelly, a než mohl vévoda nebo jeho neteř něco namítnout, sklouzla ze židle pod ubrus a na podlahu pod stolem. Vidlička ležela zhruba v místě, kde seděli její otec a profesor Snape, a ona se k ní rychle doplazila.

A pak z výstřihu svých šatů vytáhla balzám, který jí podstrčila Janice, a důkladně si jím potřela rty.

Když se opět vynořila zpod stolu s vidličkou v ruce, snažila se tvářit jako by nic a doufala, že její rozpaky zakryjí nervozitu a hrůzu z toho, co mělo v příštím okamžiku přijít. Vévoda Geffrey se stále shovívavě usmíval a znovu se k ní naklonil při druhém pokusu o políbení. Nelly se krátce nadechla, znovu zavřela oči a nastavila mu svá ústa – a tentokrát se jejich rty dotkly.

Následoval krátký záblesk, zahřmění – a na stole najednou seděl obrovský zelenohnědý strupatý žabák.

Na celý sál v tu ránu padlo hrobové ticho, že by slyšel i špendlík upadnout. Všichni studenti civěli s ústy dokořán na to, co se právě odehrálo, stejně jako hosté u profesorského stolu, kteří do jednoho strnuli jako kamenné sochy.

První se probrala Nelly. Znovu zajela pod stůl jako blesk, vylezla na jeho druhém konci zpod ohrnutého ubrusu a upalovala přes velký sál ke dveřím, co jí nohy stačily. Tváře všech studentů se přitom otáčely za ní jako slunečnice za sluncem.

Prásknutí masivních dveří, které za ní zapadly, jako by zlomilo nějaké umlčující kouzlo, a celý sál rázem propukl v hlomoz. Studenti mluvili jeden přes druhého a vzduchem létaly výkřiky typu „Viděli jste to...“, „Tak tohle by mě v životě...“, „No páni!...“, a tak podobně. Vinnesbrideová vyskočila ze židle, až ji převrhla, a ukazujíc na proměněného vévodu Geffreye se otočila na Brumbála a dožadovala se vysvětlení a zjednání nápravy, ale ředitel jen pokrčil rameny a cosi namítl; Vinnesbrideová se tedy rozzuřeně obrátila k Swansonovým, ale to už byl na nohou i Nellyin otec a něco jí vztekle odsekl.

Elias nečekal, jak to dopadne, vstal od stolu a nenápadně se vydal za Nelly. Věděl, kam bude mít namířeno, a tak hned jak se za ním dveře zavřely, rozeběhl se přes školu k věži se sovincem. Vyběhl po kamenných schodech, až se ocitl na cimbuří, kde už na něj Nelly čekala. Sotva ho spatřila, rozeběhla se k němu a celá rozzářená se mu vrhla kolem krku.

„Ono to fakticky vyšlo!“ křičela radostně. „Jsem volná!“ Znovu ho pevně objala.

Elias ji od sebe jemně odtáhl, a Nelly na něj zpříma pohlédla. „Tak, a teď už mi snad konečně můžeš prozradit, jak jste to vlastně dokázali,“ pronesla už o něco vážněji.

„Samozřejmě,“ přisvědčil Elias, „i když my jsme na tom vlastně neměli zas tak velký podíl.“

Nelly se nejistě zamračila. „Jak to myslíš?“

„Jednoduše,“ Elias se usmál. „Klíč spočíval v tom, že ten kouzlolam ve skutečnosti kletbu neruší okamžitě, ale pouze neutralizuje její účinek.“

Nelly zvedla obě ruce k obličeji. „Takže když jsem předtím vévodu políbila omylem, a pak jsem ho měla políbit podruhé proti své vůli...“

„... přestal kouzlolam působit,“ dopověděl Elias. „Nebo spíš svou působnost obrátil. Říká se tomu reverzní účinek kouzlolamu. Kdybys vévodu Geffreye doopravdy milovala a vzala by sis ho z čisté lásky, nejspíš by už ten druhý polibek tu kletbu definitivně zlomil, ale takhle zůstávala pořád.“

„A k čemu byl teda ten balzám?“ zeptala se.

„Ten? V podstatě jenom k tomu, aby reverzi podstatně urychlil a zesílil. Je možné, že by to fungovalo i bez toho, ale lepší je neriskovat. Což mi připomíná“ – natáhl k ní ruku –, „ten balzám mi dej. Nesmějí ho u tebe najít.“

Nelly znovu sáhla pod výstřih a vytáhla tubu s balzámem. Elias jej převzal a pečlivě ukryl u sebe. „Zničím ho později. Nesmí zůstat žádné důkazy.“

Nelly ho uchopila za paži a přitiskla se k němu. „No, a co bude teď?“

„Teď?“ Elias pokrčil rameny. „Počkáme chvíli tady, a až se situace uvnitř trochu uklidní, nenápadně se vrátíme. A všechno bude zase jako dřív.“ Pak se jí přísně zadíval do těch jejích nebesky modrých očí. „Jednu věc mi ale slib, ano? Že už nikdy, nikdy nebudeš líbat cizí zvířata, a ze všeho nejmíň žáby.“

Nelly se na něj zářivě usmála, až se Eliasovi zatočila hlava a měl pocit, že se vznáší vzhůru do oblak.

„Slibuju.“

Zpět na obsah

Kapitola 12: Kapitola 12: Epilog

Jak to všechno nakonec dopadlo.

Když se o půl hodiny později vraceli zpět do školní budovy, u vchodu už na ně čekali Jonas a Janice.

„Přišli jste o to nejlepší,“ hlásil jim Jonas, sotva se přiblížili na doslech.

„Co se stalo, Snape a Vinnesbrideová si vzájemně utrhli hlavy?“ zeptala se lakonicky Nelly, nevnímaje Eliasovo nesouhlasné zamračení.

„No, řekněme, že k tomu mnoho nechybělo,“ uchechtla se Janice.

„Začalo to tím, že ta megera Vinnesbrideová nepřímo obvinila Brumbála, že za tu zpětnou proměnu můžou Bradavice a chtěla, aby ředitel okamžitě zařídil proměnu vévody Geffreye do původní podoby,“ začal Jonas, který seděl na krajním místě havraspárského stolu a měl na ten profesorský nejlepší výhled. „A ten ji pochopitelně odpálkoval s tím, že takovou složitou proměnu by nikdo ze školy nebyl schopen připravit, aniž by se to neprofláklo, a doporučil jí, ať hledá pomoc jinde.“

„Načež se Vinnesbrideová obořila tady na Nellyiny rodiče,“ kývla Janice hlavou směrem k Nelly, „a chtěla po nich, abys políbila tu žábu znovu a proměnila ho zpátky – ale tvůj táta si to pochopitelně nenechal líbit a poměrně důrazně jí sdělil, ať v žádném případě nepočítá s tím, že tě do toho uvrtají znovu.“ Nelly se nad tím zakřenila; moc dobře věděla, jak důrazný její otec dovede být.

„Vinnesbrideová se potom pokusila nasadit těžký kalibr,“ navázal Jonas, „a začala vyhrožovat, že celou věc požene před kouzelnický soudní dvůr, který prý rozhodne v její prospěch.“

Janice se zašklebila. „A pak se do toho vložil Snape a usadil ji, že nemá u kouzelnického dvora žádnou šanci uspět, protože takové věci se u proměňovacích kleteb prostě stávají, a že si za to Saxon-deVriesovi můžou v podstatě sami, protože na Nell tak naléhali a nutili ji do toho sňatku.“

„Načež Vinnesbrideová zrudla jako rajče, prohlásila to celé za dílo kolosálního spiknutí, do jehož čela pasovala Snapea – sami víte, že on a Saxon-deVriesové si nepadli do noty už od první chvíle –, a požadovala, aby vévodu Geffreye okamžitě proměnil zpátky, jinak si ponese následky,“ přidal Jonas.

„A víte, co jí na to Snape řekl?“ Janice se potutelně usmívala. „V první řadě ji prohlásil za paranoidní, a pak jí oznámil, že on v žádném případě žádnou smradlavou a oslizlou žábu olizovat nebude, a na to ať si seženou nějakou fuchtli, co se nemůže provdat a nebude jí vadit, že bude muset trávit zbytek života se slabomyslným manekýnem.“

„V ten okamžik jsem si myslel, že Vinnesbrideová zlostí pukne,“ pokračoval Jonas. „Ztratila veškeré sebeovládání a začala na Snapea křičet, že má přátele na vysokých místech a že se osobně postará o to, aby Snapea z Bradavic vyrazili a aby si už nikde ani neškrtl.“

„A v ten moment se konečně dopálil i Snape, vyjel na ni, že on má známé na vysokých místech taky, a že jestli si proti němu Saxon-deVriesové něco zkusí, on se zase osobně postará o to, aby měli z toho žabího incidentu takovou ostudu, že si na ně budou všichni kouzelníci a čarodějky ukazovat prstem ještě staletí dopředu,“ doplnila Janice.

„No, a takhle pokračovali ještě asi čtvrt hodiny,“ uzavřel Jonas. „To se prostě nedá vyprávět – museli byste to slyšet. Snape vytáčel Vinnesbrideovou čím dál víc, až se nakonec zvedla, popadla žabáka Geffreyho, naposledy slíbila Snapeovi a dílem i všem přítomným krutou pomstu, a se svým doprovodem naštvaně odkráčela z místnosti.“

„Takže už jsou pryč?“ zeptala se Nelly s nadějí v hlase.

„Jsou,“ přikývla Janice. „Prošli hlavní branou asi minutu předtím, než jste se vrátili.“

Nelly zavýskla radostí, pak ale její výraz zvážněl. „Víte, tak trochu je mi vévody Geffreye líto. I když jsem ho nenáviděla za to, že si mě chce vzít, nemyslel to se mnou zle. A teď z něj musí být zase žába.“

„Šetři soucit,“ odtušil Jonas suše. „Něco mi říká, že z něj nebude žába dlouho – až se rozkřikne, že je tu k mání jeden bohatý a krásný princ, který jen čeká na vysvobozující polibek od vhodné nevěsty, u Saxon-deVriesů se dveře netrhnou.“

„Jo, budou moct mezi nimi uspořádat konkurz,“ zazubila se Janice.

„Hele, možná bychom mohli překecat Sinistrovou, aby se zúčastnila taky,“ navrhl Elias vesele. „Třeba uspěje, a nám potom odpadne astronomie.“

„Ale prosím tebe,“ odfrkl Jonas. „Astronomie je na téhle škole úplná trivialita. Planety jsem uměl už v pěti letech a všechny jejich měsíce v sedmi.“

„No jo. Copak ty.“ odsekl Elias kysele.

Jonas ho vzal přátelsky kolem ramen. „Poslyš,“ řekl, „teď, když je po všem, a my si můžeme konečně vydechnout, co bys řekl malé partičce Čaroděje a Válečníka?“ navrhl, narážeje na kouzelnou sběratelskou karetní hru, která se mezi mladými kouzelníky momentálně těšila velké popularitě. „Třeba tentokrát konečně vyhraješ.“

Elias teatrálně obrátil oči v sloup, a Jonas se otočil k Janice a Nelly. „Holky, nechcete si zahrát s námi?“

Janice se usmála. „To víš že jo,“ odpověděla, popadla Nelly, která byla ještě pořád ve svatebních šatech, za ruku, a všichni čtyři se vydali do útrob bradavického hradu strávit příjemné víkendové odpoledne.

KONEC.

Zpět na obsah