Index

Kapitola 1: Lucius a Julia - naposledy spolu
Kapitola 2: Pomsta bude sladká
Kapitola 3: Náhodná setkání aneb není náhoda jako náhaoda

Kapitola 1: Lucius a Julia - naposledy spolu

Kapitola 1:Julia a Lucius, naposledy spolu!

Studenti, chystající se do Bradavické školy čar a kouzel se shromažďovali na nástupišti devět a tři čtvrtě. Hloučky dívek a chlapců se navzájem vítali po dvouměsíčním odloučení.  Bradavický expres zahoukal, oznamujíc brzký odjezd. Lucius Malfoy a Severus Snape nastupovali dovnitř.

„ Kde ta holka zase je?“ řekl nervózně Lucius a naposledy se rozhlédl po nástupišti.

Severus jen obrátil oči v sloup. Strčil Luciuse dovnitř a sám přivřel dveře.

,, Neboj, se ona se objeví. Vždyť víš, že snad ještě nikdy nepřišla včas?!“  snažil se ho uklidnit.

  Lucius sebou nervózně trhnul. ,, No právě, zase doběhne na poslední chvíli. Je nenapravitelná…“

  Severus se křivě usmál. Věděl, že Lucius a jeho sestra jsou oba prakticky nevyzpytatelní. Lucius byl pevný a držel se svých pravidel. Jako správný Malfoy neprojevoval své city a stranil se mudlovské společnosti.  Julia byla v základu stejná jako její bratr, ale své emoce projevovala občas až moc. Její reakce bývaly velkolepé. Potrpěla si na život kolem sebe.

   Lucius a Julia byli dvojvaječná dvojčata. Jejich vzhled je však nespojoval. Lucius měl blonďaté dlouhé vlasy a šedomodré chladné oči. Julia, ač tomu nikdo nevěřil, byla hnědovláska. Velké šedomodré oči se zdály být podobné těm Luciusovým, ale na rozdíl od něj, v sobě skrývaly život a nezkrotnou vášeň.

  Ačkoliv se často hádali, nechovali k sobě vyloženou nenávist. Spíše mezi nimi stála stěna neporozumění. Ani jeden z nich ji nedokázal prolomit.

,, Támhle je!“ ukázal Severus na poslední vagón. Julia křičela přes celé nástupiště na svoji přítelkyni Narcissu Blackovou.

Lucius nechal Severuse stát u okna a šel najít volné kupé. ,, Pojď dovnitř Severusi, nemůžu to vidět…“ Posadil se k oknu a urovnal si hábit.

  Severus se zašklebil nad perfekcionismem svého přítele a sedl si naproti němu. Otevřel svou oblíbenou knihu o černé magii a ihned se začetl do první stránky. Lucius  přivřel oči a uvolnil se. Konečně po dlouhé době si mohl odpočinout.

,, Cissy!!“ ozvalo se přes celé nástupiště. Julia stála na schůdkách bradavického expresu a zběsile mávala.

  Narcissa Blacková se otočila. Na tváři se jí objevil úsměv. Julia ji dokázala vždy překvapit. Tentokrát měla své dlouhé vlasy zapletené do tlustého copu, který u ní ještě neviděla. ,, Jdu za tebou!“

  Julia seskočila z vlaku a prodírala se davem směrem k Narcisse.

,, Dávej pozor!“ okřikl ji neznámý kluk. Zastavila se a rozzlobeně se obrátila.

  Tvrdě se na ni podíval. ,, Říkal jsem, ať dáváš pozor!“ odsekl a chtěl odejít.

Julia ho chytila za rukáv. ,,Kdo si myslíš, že jseš?!“ zeptala se povýšeně. ,, Nikdo mě nebude poučovat a když spěchám, tak máš uhnout!“

  Chvíli se za ní díval, jak mizela v davu. ,, Nafoukaná jako její bratr…“ zašeptal a věnoval se dále svým přátelům.

  Julia doběhla k Narcisse a objala ji. ,, Dlouho jsme se neviděly, strašně se mi stýskalo…“ hodnou chvíli s ní lomcovala. ,, Vypadáš báječně, Cisso!“ řekla upřímně a prohlížela si složitý drdol své přítelkyně.

  Narcissa se začervenala. ,, Opravdu?“ Oklepala si černé tričko, na kterém jí zůstaly chlupy Juliina kocoura. ,, Ten cop ti vážně sluší, krásně ti v něm vyniknou ty vlasy.“ Pochválila Juliin účes.

,, Díky, už mě nebavilo nechat si je rozpuštěné, to víš, vlasy do pasu…už několikrát se mi stalo, že jsem si na ně skoro sedla.“ Julia se rozesmála.

  Vlak zahoukal a pára se mu vyhrnula z komína. Posledních pár studentů rychle naskákalo dovnitř.

,, Julie, měli bychom pospíšit!“ poznamenala Narcissa a chytila se zábradlí. ,, Julie!“ zakřičela ještě jednou, když se vlak dal do pohybu. Julia se jen usmála a vyskočila na schůdky.

,, Tentokrát jsem nastoupila jako poslední…“ začala se ihned radovat. Vlak se rozjel a Juliiny vlasy vlály ve větru. Ráda riskovala a ještě raději překonávala nebezpečí. Její radost však vyprchala, když se na nástupišti objevily dvě postavy. Utíkaly směrem k vlaku a volaly na sebe. Julia jim nerozuměla. Přepadl ji nával vzteku. Nemohla se vyrovnat s tím, že jí to zase nevyšlo. Už několik let se snažila o nesmyslný pokus. Chtěla jako poslední nastoupit do vlaku. Vyžívala se ve sbírání prvenství.

,, To snad není možný, jedeme sem naposled a ani tentokrát se mi to nepovedlo. Zase nějaký imbecilové přišli později…“

  Narcissa se vyklonila ven. ,, To nejsou ,nějací‘ imbecilové, ale můj bratránek Sirius Black a jeho arogantní přítel James Potter.“ Obě jména vyslovila s nechutí. Podívala se na Julii. Byla vzteky bez sebe. Narcissy si ani nevšimla, vyběhla poslední dva schody a zabouchla za sebou dveře.

  Narcissa zůstala stát. Julia byla na rozdíl od svého bratra velmi výbušná a když měla vztek, nedalo se s ní vydržet. I přes to ji měla ráda.

  Julia prošla chodbičkou. Nejeden kluk se za ní ohlédl. Nebyla nijak krásná, ale její charisma uchvacovalo každého. Přetrpěli by její nálady jenom, aby se na ně podívala. Julia všechny odmítala. Nikdo jí nebyl dost dobrý. Mnozí se jí líbili, ale představa, že se jí za několik dní začnou bát a budou chtít ze vztahu vycouvat, ji odpuzovala.

  Nechápala, proč s ní nikdo nemůže vydržet. Ještě více jí však vadilo, že všichni kolem se tvářili, jako by to věděli.

,, Julie!“ zavolal někdo z kupé na konci chodby. Julia už chtěla přejít do dalšího vagónu, ale hlas ji zastavil. Konečně našla někoho, na kom by si mohla vybít svůj vztek. Otevřela přepážku. Lucius spolu se Severusem a několika dalšími zmijozelskými, pohodlně usazeni, ji sledovali.

,, Co je zase?!“ vyštěkla nepříjemně. Snažila se soustředit na to, co bude Lucius říkat, ale myšlenky jí stále utíkaly do neznáma. Cítila se poražená.

  Lucius se ušklíbl. „ Co ti zase přelítlo přes nos, drahá sestřičko?“ zeptal se uštěpačně. Věděl, že ji tím ještě více rozzlobí. Bavilo ho její rozčarování, i když jím pohrdal.

,, Jestli nemáš něco důležitého, tak tě nechám, abyste tu měli klid…“ po tváři jí přelétl úšklebek tak podobný Luciusovu. Opřela se o futra dveří a líně si zívla.

  Severus na chvíli vyhlédl zpoza knihy a podíval se na Julii. Byl znuděný z věčných hádek obou sourozenců. Nejraději by se schoval na delší dobu někam do kouta, aby je nemusel poslouchat.

,, Julie, začni se chovat jako Malfoyová. Tohle ti nikdo trpět nebude!“ promluvil Lucius. Snažil se, aby jeho hlas byl co nejvíce autoritativní. Chtěl, aby ho brala vážně.

,, Bratříčku, to je moje věc, jak se budu chovat, já ti taky nevyčítám tvoje románky, o kterých si povídá celá škola.“ Vykouzlila nevinný úsměv a netrpělivě čekala na odvetu.

  Lucius se zamračil. Neměl rád, když někdo zmiňoval jeho slabost pro krásu a už vůbec ne ona. „ Nech si toho nebo…“

 Julia ho přerušila. ,, Nebo co?“ odlepila se ode dveří a drobnými krůčky se přiblížila k Luciusovi. Její výraz vypadal hrozivě. Severus schoval raději hlavu zpět do knihy.

 Lucius se nenechal vyprovokovat. „ Nebo bych to taky mohl napsat rodičům, v lepším případě…“

„ Ale Luciusi, snad nechceš říct, že ten horší případ je, že si to se mnou vyřídíš sám?“ rozesmála se zvonivým smíchem.

  Lucius vstal. „ Nikdy nebudeš v kouzlení lepší než já, tak se moc nevychvaluj…“

Julia do něj strčila. „ Možná máš pravdu a možná taky ne. Jsem tvoje sestra Luciusi, znám tě líp než si myslíš..“ otočila se na podpatku a chtěla odejít. Na poslední chvíli se otočila.           ,, Luciusi, schovej tu hůlku, rvát se můžeme jindy!“ jemně zamávala a ladným krokem vyšla ven. Slyšela, jak její bratr zaklel. „ Malfoy ztratil trpělivost…“ pokrčila rameny a prošla do dalšího vagónu.

  Sama ještě neměla žádné místo a ani neočekávala, že zatím najde Narcissu. Rozhlížela se kolem. Dolehl na ni pocit uspokojení. Uvědomila si, že vztek, který cítila před tím, už vyprchal. Jedno však zůstalo. Chtěla se pomstít Blackovi. Sebral jí prvenství, které chtěla získat. Byla to sice malichernost, ale pro ni důležitá.

  Z předchozích let si Blacka moc nepamatovala. Věděla, že patří do Nebelvíru a že se kamarádí s  Potterem, kterého nenáviděl její bratr. Nikdy ji nijak nezajímal. Většinou neznala nikoho z cizí koleje. Ironií bylo, že všichni z ostatních kolejí znali ji.

  Často o ní kolovaly různé zvěsti, většinou o tom, že na někoho svévolně zaútočila nebo se pohádala se svým bratrem.

  Vzpomněla si , že ji Lucius vyprávěl, jak Black a Potter šikanují Snapea. Musela se zasmát. Neviděla v tom nic špatného. Snapea neměla v lásce. Byl pro ni příliš málo charismatický, hádky s ním hraničily s nudou a jeho argumenty nestály za nic.

  Došla až do části vlaku, kde sedávali nebelvírští a havraspárští. Ani si nevšimla, že už je tak daleko. Studenti ji pozorovali s odtažitostí. Nevšímala si jich. Ignorovala jejich pohledy vyjadřující jedno, že tady nemá co dělat.

  Napadlo ji, že když už se zatoulala až sem, mohla by se podívat za těmi dvěma, co jí zkazili náladu. Nahlížela do kupé, ale po Blackovi ani Potterovi nebylo ani památky. Už to chtěla vzdát a vrátit se do zmijozelské části, když se na chodbě před ní vytvořil menší shluk lidí. Všichni se dívali jedním směrem a smáli se.

  Julia se ušklíbla. Tohle byl poslední vagón, takže Potter a Black musí být tady. Začala se prodírat davem. Nikdo ji moc ochotně nepouštěl, jejich opovržení na ni dotíralo ze všech stran. Po chvíli ale už stála v první řadě.

  Přemýšlela, který z těch dvou je Potter a který Black, pokud to jsou oni.Oba stáli čelem k četnému publiku a vyprávěli nějaký hrozně legrační zážitek z prázdnin. Nemohla si nevšimnout, že se týká jejího bratra. Jméno Malfoy se tam totiž mihlo nejmíň desetkrát.

,, Jamesi!“ přerušil ho vysoký vysmátý kluk vedle Julie.

  Julia se usmála, konečně rozeznala Blacka a Pottera. Ztuhl ji však jazyk. Co mu má říct? Že jí zkazil potěšení, z toho nastoupit poslední? Všechny nápady se jí zdály trapné. Kousla se do rtu. Co mám dělat? Ptala se sama sebe, ale nepomáhalo to. Nepřišla žádná odpověď. Chtěla se otočit a rychle odejít, ale bylo pozdě. Potter ji oslovil; nechtěla utéct.

,, Ááá, Malfoyová osobně. Copak? Přišla sis poslechnout, jak jsme se celé léto bavili pozorováním tvého bratra…“

  Julia si vzpomněla, že Lucius byl na několik týdnů u jedněch rodinných známých, kteří bydleli blízko Potterových.

„ Ne, já se o bratra nezajímám…“ odsekla a nafoukaně pohodila hlavou.

Sirius ji napodobil.,, Já se o bratra nezajímám…“ snažil se napodobit její hlas. Všichni se rozesmáli.

  Julia na něj vrhla naštvaný pohled. „ Nebudeš mě napodobovat!“ odsekla a otočila se k odchodu. Nechtěla vyvolat žádnou rvačku. Jejich přístup se jí sice nelíbil, ale snažila se nevybuchnout tak brzo.

„ Stůj!“ zavolal Black. Jeho hlas byl nezlomný.

  Julia se zastavila, aniž by chtěla. Uvědomila si, že udělala přesně to, co chtěl. V duchu zaklela. Neměla sem chodit. Neskončí to dobře… Stín pochybnosti ji začal pronásledovat.

Zrychlila krok, aby byla co nejrychleji pryč. Skupina se rozestoupila, aby ji uvolnila cestu.

  Najednou ucítila něčí ruku na svém rameni. Prudce se otočila. Sirius Black stál za ní.

„ Co chceš?!“obořila se na něj.

  Sirius se zasmál. „ Snad nechceš dělat stejnou chybu, jako tvůj bratr.“ Obrátil se ke svým přátelům, kteří se ihned začali opět smát.

„ Je mi jedno, co dělá můj bratr, ale já říkám, pusť mě, ty nechutnej tlustočerve!“ vykřikla a snažila se sundat jeho ruku ze svého ramene.

  Sirius se pozastavil.  Udivilo ho, že mu ta drobná holka klidně nadává. „ Pustím tě, když mi řekneš, proč jsi přišla.“

  Julia se zamyslela. ,Co mu mám říct?‘ Přivřela oči, aby se uklidnila. „ Chtěla jsem se podívat ven, ale když jsem slyšela, že se bavíte o Luciusovi, tak jsem chtěla vědět, čím se zase vyznamenal, stačí ti to?“  zabodla se do Siriuse pohledem. „Teď už by si mě mohl pustit, ne?“

  Sirius váhal. Celé mu to přišlo divné. Nikdy ji neviděl, že by se za celých sedm let dostala až sem, tak proč najednou se jde podívat ven?! Nemohl ji však nařknout z toho, že nemluví pravdu. Pustil její rameno a posunkem ruky naznačil, že může jít.

  Julia ohrnula nos. „ Už víckrát na mě nesahej!“ a odešla na druhou stranu, směrem k lokomotivě.

„ Už se nechceš jít projít?“ otázal se zvědavě.

  Malfoyová se otočila. „ Ne, přešla mě chuť!“ řekla znechuceně a práskla za sebou dveřmi.

Sirius i ostatní zůstali opařeně stát.¨

,, Tichošlápku, ta ti to nandala!“ konstatoval James.

  Sirius vztekle bouchnul do zdi. „ S tou si to ještě vyřídím, ale teď mám chuť provokovat jejího bratra.“

 James se zasmál. ,, Ty dva měsíce, co jsem neviděl Srabuse, mám dojem, že se mi stýskalo.“  Zašel si do kupé pro hůlku a společně se Siriusem se šli bavit.

Julia prošla zpět přes celý vlak, než našla Narcissu. Seděla se s svou sestrou Bellatrix. Naproti nim líně zívala Cindy van der Tallenová. Julia nevyhledávala její společnost. Byla falešnější než všichni zmijozelští dohromady. Úlisnost, kterou často projevovala v poslední době, nahradila panovačnost a pocit nadřazenosti. Cindy pomlouvala Malfoyovy stejně jako Blackovy. Nikdo pro ni nebyl dost dobrý.

  Vedle Cindy spala Isabella  Sqeelová. Někdy se u ní projevovaly jasné rysy zmijozelské povahy, ale jindy zas byla výbornou společnicí.

  Julia se posadila ke dveřím. Pozdravila všechny přítomné a unaveně se opřela o stěnu.

Narcissa ji pozorovala. Čekala, že bude nadávat a kopat do věcí jako obvykle, ale nic z toho. Vypadala unaveně a vyčerpaně. ,, Stalo se ti něco?“ zeptala se opatrně, aby se nedostala na seznam lidí, kteří Julii naštvali.

  Julia se nadechla, jako by ji i to dělalo námahu a tiše promluvila. ,, Kromě toho, že jsem tvého nehorázně drzého bratránka a jeho přítele nejspíš hodně naštvala a že jsem se pohádala s Luciusem, se dnes strašně nudím!“

 Narcissa se již předem připravila na ironii, kterou její přítelkyně tak často používala. Julia ji však překvapila. Mluvila se Siriusem a vrátila se unavená. Začala pochybovat o tom, že Julii zná. Kde byl její vztek, její temperament, když se jednalo o hádky? ,, Netušila jsem, že se spolu bavíte? Myslela jsem, že bys ho ani nepoznala?!“

  Julia se podívala na Cindy. I když to nedávala najevo, poslouchala jejich rozmluvu a to se jí nelíbilo. Když to uslyší Cindy, tak si o tom bude brzy zase povídat celá škola. Už předem slyšela poznámky o Malfoyové a Blackovi. Znechuceně se otočila zpět na Narcissu. ,, Já jsem ho taky nepoznala. Potkala jsem ho cestou. Chtěla jsem se jít projít a on mě začal urážet.“ Julii nevadilo, že lže své přítelkyni. Několikrát přišla na to, že ji Narcissa taky lhala. Nechtěla říkat, že šla přímo za ním. Ona přece nebude vyhledávat nějakého ňoumu, který jí pokazil plány.

  Narcissa netoužila po podrobnostech. Zvedla se a otevřela dveře. ,, Jestli ti to nevadí, jdu na chvíli za tvým bratrem, potřebuju si s ním něco vyjasnit!“

  Julia jen pokrčila rameny. ,, Jen běž, já ho nechci zase delší dobu vidět, zůstanu tady.“ Narcissa zavřela přepážku a odešla.

  Julia přemýšlela nad tématem hovoru Narcissy a Luciuse. Již od loňska věděla, že mezi nimi něco je. Stále však nedokázala určit, co přesně. Určitě nebyli přátelé, ale ani spolu nechodili. Prostě záhada.

  Pohodlně se natáhla a nohy si opřela o sedadlo naproti. Prohlížela si špičky svých bot. Neviděla na té činnosti nic zajímavého, ale nechtělo se jí pozorovat své spolužačky. Začínala se nudit.

  Julia byla typ osoby, který potřeboval neustále nějaký nový přísun vzrušení. Když se chvíli nic nedělo, začínala být rozmrzelá a sama hledala zábavu ve zkoušení kleteb na jiných. Nejraději na svém bratrovi, ale ten si to nenechal nikdy líbit. Jednou ji dokonce zaklel v myš, kterou málem sežrala paní Norissová. Naštěstí ji včas vyprostili z jejího sevření, takže si jen ošklivě poranila ruku. Dodnes tam měla jizvu. Ani to ji však neodradilo od nových pokusů zakletí Luciuse.

  Začínala nudou usínat, když se kolem jejích kupé přehnalo několik lidí. Nadělali takový hluk, že skoro spadla na podlahu. V poslední chvíli se zachytila opěradla a přitáhla se zpět na sedačku.

  Isabella se jen přetočila, ale nenadálý hluk ji nevzbudil. Cindy vstala a skrze dveře se dívala, co se děje. Netroufala si vyjít ven. Nerada se zaplétala do soubojů nebo hádek. Raději všechno pozorovala z nějakého tichého kouta a potom podávala velmi zkreslené informace.

  Julii se ihned rozproudila krev, když zpozorovala jen nepatrnou možnost, že se něco děje. Odstrčila Cindy ode dveří a vyšla ven. Chvíli jen stála přede dveřmi, aby Cindy nic neviděla. Dělalo jí ohromné potěšení naštvat ji. Když začala Cindy netrpělivě ťukat na sklo, Julia uhnula. Nic se nesmí přehánět.

  Ohlédla se na obě strany, protože nevěděla, kterým směrem běželi, ale nakonec se rozhodla pro levou. Sáhla si do kapsy a zkontrolovala, jestli má hůlku. Když nahmatala mahagonové dřevo, uklidnila se a prošla na konec chodby, kde pokaždé zabíral kupé Lucius.

  Nahlédla dovnitř, ale ani Lucius ani Narcissa už vevnitř nebyli. Seděl tam jen Avery a Lestrange. Ani si nevšimli, že je Luciusova sestra vevnitř.

  Julia jen obrátila oči v sloup. Neměla ráda rozhovory s touhle dvojicí. „ Neviděli jste Luciuse?“

  Lestrange a Avery ještě chvíli probírali nějakou hloupost, než jí věnovali svou pozornost.

,, Jo, Lucius, Severus a Narcissa odešli před chvílí někam pryč!“  

Julia se nadechla. ,, Taky vidím že tu nejsou!“ vykřikla podrážděně a vyběhla ven.

„ Řekl jsem snad něco špatně?“ zeptal se Avery.

Lestrange pokrčil ramena. ,, Mě se neptej!“

  Julia přešla do dalšího vagónu. Dnes už toho cestování měla plné zuby, ale nemohla si nechat ujít žádnou akci. Nemusela chodit daleko. Hned ve výklenku stál Severus a stepoval. Kolem stálo několik mrzimorských, kteří se hlasitě smáli.

  Julia se také zasmála. Přišlo jí to komické. Tančící Severus, to se nevidí často. Severus už z tradice odmítal tanec. Nenáviděl ho stejně jako Pottera. Naproti němu stál Potter, který ještě povzbuzoval diváky k většímu smíchu.

  Za výklenkem byl vidět Lucius a hůlku měl namířenou na Blacka. Mezi nimi stála Narcissa, která se nejspíše snažila situaci uklidnit. Vyvolávala spíše pravý opak. Black se snažil ji odstrčit, ale Narcissa se nechtěla nechat.

  Pak se všechno odehrálo tak rychle, že ani Julia nerozpoznala, kdo začal. Narcissa byla přitlačená ke zdi a Lucius s Blackem po sobě metali kletby. Proběhla davem až k Luciusovi.

  Viděla teď jedinečnou příležitost, jak na něj zaútočit, aby se nemohl bránit, ale kdyby ho takhle dostala, tak vyhraje Black. To nechtěla. Urazil ji a kdyby mu pomohla, i když neúmyslně, ne že by ji zabil Lucius, ale nejspíš by si sama něco udělala.

  V hlavě se jí vytvořil nápad. Neváhala. Sice byl podlý, ale ona byla zmijozelka a dalo se to od ní čekat. Tiše se schovala za Luciuse. Vyčkávala příhodného okamžiku, kdyby mohla zaútočit a spojit tak síly se svým bratrem. Ještě nikdy nebojovala po jeho boku. Vlastně spolu během roku moc nemluvili. Každý měl jiné známé, jiné způsoby. Jen když se dostala Julia do průšvihu, tak ji Lucius většinou pomohl. Ne však kvůli ní, ale kvůli sobě. Nechtěl, aby to vypadalo, že nějaký Malfoy je na dně.

  Lucius na něj poslal Expelliarmus. Julia využila jedinečné možnosti a připojila se. Black si nemohl všimnout, že paprsky se spojily a tak použil jen základní obranu. Silné kouzlo lehce prorazilo štít a odhodilo Blacka přes půl chodby.

  Julia se postavila vedle Luciuse. „ To se mi líbí?!“ projevila své uspokojení.

Lucius si jí se zájmem prohlížel. „ Proč si to udělala?“ zeptal se chladně. Jeho prvopočáteční zájem zmizel tak rychle, jak se objevil.

„Urazil mě a správný Malfoy se urážet nenechá!“ konstatovala pevně. Vzpomněla si na bratrovu výtku ohledně chování Malfoyů. 

  Lucius se ušklíbl. „ Aspoň jednou jsi mě poslouchala, ale příště nechci, abys zasahovala do jakéhokoliv mého souboje. Nenechám si pomáhat od holky!“

  Julia se zamračila. „ No jasně, teď už ti nejsem dost dobrá, ale když si jednou Blacka porazil, tak se ti hodilo, co!?“ předhodila mu tvrdou pravdu. Chvíli se dívala Luciusovi do očí, ale když se nic nedělo, jelikož na Julii bratrův pohled neplatil, začala sledovat, jak se Black sbírá ze země.

  Lucius ji ale vzápětí otočil k sobě. „ Je ti to jasný?!“ když neodpovídala, zvýšil tlak na její čelist.

  Julia supěla vzteky. Zase ji rozčílil k nepříčetnosti. Nesnášela, když si na ni dovoloval. To, že byl silnější, ji vadilo. Využíval toho, že nemá tolik fyzické síly, aby ji ukázal, že stále je to on, kdo je váženější Malfoy. „Jsi slaboch, Luciusi, slaboch, slyšíš!“ křičela hlasitě, že nikdo nemohl přeslechnout. Zbytek studentů, kteří stále sledovali stepujícího Snapea, se obrátil k Julii a Luciusovi.

  Sirius celou situaci pozoroval z povzdálí. Neměl chuť pomáhat Malfoyové, i když nadávala Luciusovi. Bavil se rozhádanou dvojicí. Nikdy si nevšiml, že Malfoyová má v sobě tolik energie. Nebála se ho. Líbilo se mu to.

  Lucius vybuchl. Pustil Julii tak prudce, že narazila do okna a sesunula se k zemi. Narcissa vykřikla a přiběhla k ní. Malfoy hodil znechucený pohled na Siriuse a odešel.

,, Malfoy, nechat se zachraňovat od holky, klesl jsi hluboko…“ zavolal na něj výsměšně Sirius, než Malfoy zmizel za dveřmi oddělujícími vagóny.

  James vyšel z výklenku a díval se, co se stalo. Julie stále ležela na zemi a všichni okolo jen zírali na ni. Nikdo ji nešel pomoci. Byla to přece Malfoyová, pomoci jí by bylo jako pomoci Malfoyovi. A Malfoyovi by nikdo z nich nepomohl. Vždyť jim nadával do mudlovských šmejdů.

  Narcissa ji opřela o zeď. Stále se neprobouzela. ,, Julie!“ volala zoufale. Nejdříve se nic nedělo, ale po chvíli se přece jen Julia pohnula. Pomalu začala otevírat oči. Uviděla skupinu lidí, která ji pozorovala.

„ Na co tady všichni čekáte. Nic se dít nebude, takže si zase můžete zalézt do těch kupé a nezírat tady na mě!“

  Většina se hned sebrala a opravdu odešla. Nikdo z nich nečekal, že se hned, jak se probudí vrhne na ně. Na chodbě zůstalo jen pár zvědavců včetně Siriuse a Jamese.

  Julia vrhla po Blackovi vražedný pohled. Vytáhla se na nohy a prohmatala čelo, jestli jí na něm nezůstala boule. Na jednom místě se jí obličej křivil bolestí. Musela uznat, že to byla pořádná rána.

 „ Cissy, jdeme, tady už nemáme co dělat!“ stále zírala na Blacka a přitom táhla Narcissu pryč.

„ Už jdu!“ vydechla Narcissa a začala se soustředit na cestu. Tak dobře se s Luciusem bavila, než se zase objevil Potter a Black. Tentokrát to zkazilo náladu i jí. „ Ta modřina vypadá hrozivě!“ upozornila Julii.

,, Cítím to. Takhle se mi už dlouho nemotala hlava. Dokážeš to vyléčit sama nebo musím jít za Pomfreyovou?“

  Narcissa pokrčila rameny. „ Nevím, uvidíme, ale snad jo!“

Julia bouchla pěstí  do okna. Sklo se zachvělo. „Tohle mi zaplatí!“ slibovala s nesčetnou dávkou kleteb. „ Jestli jsem byla naštvaná na Blacka, tak teď už nevím jak mám vyjádřit, co cítím vůči Luciusovi!“

  Narcissa v klidu vyslechla všechny nadávky na Juliina bratra a neodvážila se něco říct. Julia byla v náladě, kdy mohla být velice nebezpečná. Nevěděla, co je horší, jestli Lucius, který své city brilantně skrýval a své výhružky promítal pomocí pohledů nebo Julia, která by dokázala vyhodit do povětří celý vlak, kdyby tak měla projevit své city. Brala to jako neřešitelnou úlohu.  

  Došli do svého kupé. Julia se celou cestu vyhýbala pohledu svého bratra, který ji přes sklo sledoval. Nechtěla mu dát najevo, že jí ublížil a už vůbec mu nechtěla ukazovat rozlévající se modřinu na svém čele.

  Cindy na ně zírala jako kdyby byly duchové. ,, Julie, ty…“ nemohla ze sebe dostat kloudnou větu. Isabella se otočila a otevřela oči. Svým unaveným pohledem projela celou místnost až sklouzla k Julii. Obočí jí vylétlo až vysoko k čelu. Otázka v jejím gestu byla patrná.

  Julia je nebrala na vědomí. Zatáhla závěsy, aby nikdo neviděl dovnitř a sedla si. Po rychlém dosedu se jí opět zamotala hlava. Všechno kolem ní se rozmazalo. Snažila se rozeznat jednotlivé postavy, ale bylo to marné. Raději zavřela oči, nechtěla se namáhat.

  Cítila, jak ji Narcissina ruka přejíždí po čele. „ Julie, zkusím ti to vyléčit, ale nic ti neslibuju…“  

  Julia přikývla a nechala Narcissu, aby s ní hýbala jak chce. Sama sobě nadávala, že si vůbec začínala. Neměla chodit za Blackem a už vůbec neměla pomáhat Luciusovi. Uvědomila si, že se zase nechala unést. Zklamalo jí to. Proč občas nemohla být jako její bratr, který nikdy nebyl tak výbušný. Na druhou stranu nesnášela jeho chování.  Začínala z toho šílet.

,, Julie?“ zašeptala nejistě Narcissa.

  Těžce otevřela oči.,, Hmm..“

Narcissa vytáhla z kapsy malé zrcátko. ,, Na, podívej se, vypadá to docela dobře…“

  Julia zalapala po dechu. Usmála se a opatrně se dotkla zraněného čela. Bolest však nezmizela. ,, Cissy, co jsi to udělala?“ zeptala se naléhavě.

  „ Něco není  v pořádku?“ Narcissa vypadala vystrašeně.

,, Něco?“ vykřikla Julia. ,, Boule je sice pryč, ale vyléčila si mě jen zvenčí, bolí mě to úplně stejně jako předtím! Bože, co mám dělat?!“ chytila se za hlavu a složila ji do klína.

  Narcissa ji lítostivě objala. „ Neboj, hned jak přijedeme do Bradavic zajdeme za Pomfreyovou, jo!?“

  Julia přikývla. Rozzlobeně kopla do kufru, který stál vedle ní. Narcissa ji pustila a sedla si vedle naproti.

„ Kdo myslíte, že se stane primusem a primuskou?!“ změnila téma Isabella, aby v kupé nebylo tak dusno.

 Julia s překvapením vzhlédla. Neměla zrovna chuť probírat věci podobného rázu, ale přizpůsobila se. „ Určitě zase někdo z Nebelvíru, skoro vždycky jsou to oni.“

„ To máš pravdu, slyšela jsem Siriuse, jak říkal, že by Potter mohla být primusem a primuskou Evansová, je to mudla, věděly jste to?“ přidala se Cindy.

  Julia obrátila oči v sloup. „ O Blackovi mi nemluv!“ odsekla.

Cindy se zamračila. „ Hele, nech Siriuse na pokoji, vždyť je nádhernej!“ Obdařila celé své okolí zasněným výrazem.

„ Snad ti zase nepopletl hlavu?“ zahihňala se Isabella.

Narcissa se zatvářila znechuceně. „ Sirius Black je největší blb, jakého jsem kdy viděla, nech ho na pokoji Cindy, radím ti dobře!“ snažila se ji přesvědčit.

  Cindy ji ani nevnímala. Dívala se z okna. Julia jí zatřásla. „ Vzpamatuj se!“ Cindy však apaticky zírala dále.

„ Lucius si myslí, že by se on mohl stát primusem, jako prefekt má docela šanci…“ konstatovala suše Narcissa.

„ Jestli se stane Lucius primusem, tak to nepřežiju!“ zapojila se Julia. „ Buse s ním k nevydržení. Dennodenně mi bude ukazovat odznak a říkat, jak jsem neschopná!“ Z té představy se jí dělalo zle.

  Narcissa pokrčila rameny. „ Je zvláštní, že ty nejsi alespoň prefekt, Severus se na to vůbec nehodí! Vždyť ty jsi pro to jako stvořená!“  Julia se zasmála. „ Brumbál by mě nikdy prefektku neudělal, ví že bych zbořila hrad. A navíc všichni by protestovali, tedy myslím Nebelvír a určitě i ty ostatní. Nikdo z nich mě nebere vážně, pohrdají mnou…“

„ To není pravda, byla bys dobrá prefektka…“ souhlasila s Narcissou Isabella.

 Julia vstala a protáhla se. Hlava se jí zamotala tak silně, že skoro spadla na zem. „ Stejně bych to odmítla. Souvisí s tím moc povinností a já nenávidím odpovědnost, je to moc zavazující.“

  Cindy se zasmála. „ Má pravdu, byla by tou nejhorší prefektkou za celou existenci školy!“ přestala se dívat z okna a znovu se zapojila do hovoru.

  Juliina nálada se trochu uvolnila. Těšila se už do školy. Nejen, že si bude moci zajít za Pomfreyovou, ale hlavně se bude moci pomstít Luciusovi. Přemýšlela nad druhem pomsty, ale nic ji nenapadalo. V hlavě měla prázdnou. Doufala, že je to jenom díky otřesu.

  Vlak začal zpomalovat. Julii se ulevilo, blížili se k nádraží v Prasinkách. Rychle vytáhla svůj zmijozelský hábit. Narcissa, Cindy a Isabella ji napodobily.

  Julia se převlékla do bílé košile a přehodila přes sebe tmavě zelený svetr. Přes to přehodila hábit se znakem a hada a zapnula velkou ozdobnou sponu. Dlouhý cop si zavázala tmavou mašlí.

  „Smokie, už tam budeme!“ utěšila mňoukajícího kocoura. ¨

  Smokie jí ladně obešel a uvelebil se na svém osobním polštáři. Vypadal neškodně, tak neškodně až to v Julii vyvolalo pocit pochybnosti, že má opět něco za lubem. Přemohla bolest, otevřela přepážku a vyšla ven.   

Zpět na obsah

Kapitola 2: Pomsta bude sladká

Kapitola 2: Pomsta bude sladká!

Kočáry čekaly, až studenti dorazí z nádraží v Prasinkách. První ročníky už byly usazeny v loďkách a vyrážely na svoji první cestu do školy čar. Ostatní hledali své přátelé, aby se cestou mohli probrat zážitky z prázdnin.

Julia se opírala o nádražní budovu. Motala se jí hlava. Snažila se najít Narcissu, ale její přítelkyně byla někde v davu a hledala svoji sestru. Rozhodla se sednout si do jednoho z kočárů a počkat tam na ni. Naštěstí nestály příliš daleko. Chytila se prvního zábradlí a těžce se vysoukala dovnitř. Nedívala se, jestli někdo sedí vevnitř a ihned se sesunula na sedačku. Na chvíli omdlela.

„Malfoyová?“ zeptal se neznámý hlas.

Julia otočila hlavu ke dveřím. Nechtěla poslouchat nikoho, kdo by ji rušil, když si potřebovala odpočinout.

„ No tak, Malfoyová!“ ozval se znovu otravný hlas a zatřásl s Julií. Nic. Nereagovala.

Snažila se uklidnit. Vylítnout na někoho hned v kočáře se jí nechtělo, ale jestli jí nedá pokoj, tak bude muset.

„Malfoyová!!“ vykřikl neznámý.

Julia se rychle zvedla. „To mi nemůžete dát ani na chvíli pokoj?!“ křikla, jak nejhlasitěji mohla. Ucítila další vlnu vyčerpání. Netušila, jak může pouhý křik unavit. Raději se sesunula zpět na sedačku. Něco se jí však nezdálo. Zamyslela se. Po chvíli prudce otevřela oči. Čekala všechno, jen ne tohle. „Bože!“ promnula si oči, jestli dobře vidí.

„No konečně…“, promluvil Sirius Black sedící naproti ní. Na tváři mu hrál úšklebek. Pohrával si se svým hábitem a nohy měl opřené o protější sedadlo.

„Co…tady dělám…tedy spíš, co vy tady …?“ nemohla ze sebe překvapením dostat pořádnou větu. Rozhlédla se kolem. Vedle ní seděl James Potter. Druhé dva neznala.

„Co my tady?!“zasmál se Sirius. „ My jsme tu byli dřív než ty. Přišla jsi sem na poslední chvíli a hned si omdlela. Ani sis nevšimla, že jsme tady.“

Julia se na něj nedůvěřivě zadívala. Vždyť tu nikdo nebyl, když nastupovala, nebo ano? „Já…teda vy jste tady určitě nebyli!“ prohlásila rozhodně a uraženě zdvihla hlavu. Nemohla si nevšimnout, že Potter se vedle ní může utlouct smíchy. Ti druzí dva neprojevovali větší zájem, jako kdyby byla jen prach.

„ Ty si snad myslíš, že máš vždycky pravdu?!“ prohodil pobaveně Sirius. Hledal pohledem oporu ve svých přátelích, ale ti raději dělali, že se zrovna dívají jinam.

Julia mezitím sledovala výhled z okna. Ještě zdaleka se neblížili k Bradavicím. Nadávala sama sobě, že se nepodívala, kam si sedá, ale neměla chuť přiznat chybu před Blackem. Vždyť se mu stále ještě chtěla pomstít. Pořád ale nevěděla jak. Odpoutala se od okna a opatrně si ho prohlížela. Doufala, že si toho nevšimne. „ Nemyslím, mám pocit, že to dokonce vím! Mám dojem, že se to dědí, ale tebe dědictví nějak minulo, nemýlím se?!“ samolibě se usmála.

Sirius nevěřícně zakroutil hlavou. „ Jsi horší než Malfoy! Ještě drzejší a nafoukanější…“ řekl s takovou nechutí, že i James zabodl svůj pohled do Julie a čekal reakci.

„Neporovnávej mě s Luciusem, nemluv o něm!“ vstala opět Julia a vztekle švihla rukama. „Jdu pryč!“ odsekla již klidněji a začala otvírat kočárové dveře. Nestarala se o to, jestli jedou nebo stojí.

James zareagoval nejrychleji a vtáhl ji zpět. Zprvu se bránila, ale James měl větší sílu. „Jsi normální?! Vzpamatuj se!“ řekl vyčerpaně. Julie sebou stále škubala.

„Nech toho!“ vyštěkl Sirius. „Pusť ji Jamesi, snad se nezabije sama…“ stále pozoroval jemnou černovlásku, která se tak dokonale dokázala proměnit ve vzteklou saň.

Julia vrhla na Siriuse opovržlivý pohled a vytrhla se z Jamesova sevření. Opřela se o dveře a těžce vydechla. Hlava se jí zamotala. Vynadala si, že byla opět tak neopatrná.

„Slib nám, že už se nepokusíš vystoupit!“ řekl Sirius neoblomně.

Julia přikývla. „Dobře, ale nepromluvíš na mě!“ kladla si podmínku. Úsměv se jí zase vrátil na tvář. Pozorovala změnu Siriusova výrazu. Vypadal spíše šokovaně, než že by chtěl protestovat. V duchu se smála. ,Však já mu ještě ukážu, kdo je Julia Malfoyová!‘ Nechtěla se přeceňovat, ale toužila po tom shodit Blacka, jak nejvíce to půjde. Ostatně to samé si přála i u svého bratra. Naštval ji už kolikrát, ale tentokrát přesáhl veškeré hranice. Nedokázala mu jen odpustit. Musela mu ukázat, že se spletl, že ona není jen druhořadá Malfoyová, že je stejná nebo ještě lepší než on…

„Proč bych tě měl poslouchat? Tvůj bratr taky nemá žádný privilegia…“ Sirius se zamyslel nad oběma sourozenci. Nikdy s Julii ještě nemluvil. Neměli o čem. Ona jej neprovokovala a ostatně se mu po celá ta léta vyhýbala. Netušil, jak ji mohl tak dlouho přehlížet. Vždyť její temperament přesahoval všechno, co kdy zažil.

„Protože nejsem svůj bratr!“ dodala jednoduše Julia. Na chvíli zůstala zticha. V hlavě se jí rýsovaly další výmluvy. Nakonec je ale všechny zahnala. ,Na vás je ještě čas…‘ uklidňovala své emoce. „ A přestaň pořád mluvit jenom o Luciusovi nebo je to snad jediná osoba, kterou znáš?!“ alespoň jednu narážku si nemohla odpustit.

James spolu s ostatními pozorovali jejich rozhovor. Zaujal je. Vstřebávali do sebe každé slovo. I James musel uznat, že Julia je tvrdý oříšek.

„Dobře, nebudu o něm mluvit, můžeme se bavit třeba o tobě, ale pokud si dobře vzpomínám, nechtěla si, abych mluvil, tak proč se pořád na něco ptáš?!“ zašklebil se. Uvědomoval si, že ji konečně usadil.

Pár momentů bylo ticho. Julia přemýšlela a Sirius si vychutnával pocit vítězství. Ostatní netrpělivě čekali, co bude dál.

„Vždyť ty mě přece neposloucháš, tak jsem se s tím prostě smířila, ale tím pádem se můžu kdykoliv sebrat a vyskočit ven!“ na jejím hlase nebyl poznat sebemenší náznak nějakého vzrušení. Brala to jako holý fakt. Žádný žert, jen skutečnost.

Sirius se zasmál. „Dobrej vtip, Malfoyová!“ otočil se na ostatní, kteří své úsměvy také neskrývali. „Ale ty ještě pořád chceš skákat? Venku je bláto a navíc prší, tak ti to nedoporučuju…“ zatvářil se starostlivě.

Julie si trpce uvědomila, že jemu na tom nezáleží. Nezáleží mu na tom, jestli se zmáčí nebo se jí něco stane. Komu na mě vlastně záleží, pomyslela si. Přešel jí vztek i veškeré ostatní emoce. Padla na ni tvrdá nostalgie. Proč vlastně všechno prožívá, když to nemá žádný smysl. Nikdo ji oplakávat nebude, když umře, nikdo se s ní nebude radovat, když bude šťastná. Sklopila hlavu a snažila se zahnat chmurné myšlenky pryč. „Máš pravdu, teď už nikam nepůjdu. Zůstanu a počkám, až konečně dojedeme do Bradavic.“

Chvíle ticha byla naplněna jen stále se zpomalujícím dechem Julie. Chtěla se vrátit zpět na sedačku a v klidu přežít cestu. Zvedla se ze země. Náhlý pohyb ji zbavil veškeré energie. Tentokrát již nedokázala přejít točení hlavy ani podlamující se nohy. Přestala se tomu bránit a začala znovu klouzat k zemi. Těsně před tím, než dopadla, ji zachytil Sirius. Sesunula se rovnou do jeho rukou.

Oba dva Siriusovi společníci, jež Julia neznala, se podivili. Mysleli, že ji nechá spadnout na zem, jako by to udělal Luciusovi.

Sirius ji vyzdvihl zpět na sedačku vedle sebe a opřel její hlavu o opěrátko vedle něj. Julia se jen líbezně usmála a hlava jí klesla více na rameno.

„Musíme ji vzít na ošetřovnu, hned jak dorazíme na hrad!“ řekl Sirius a hodnotitelsky si ji prohlížel. Byla opravdu hezká, to musel uznat.

James vstal. Přešel ke dvířkům a zadíval se ven. „Siriusi, to nemyslíš vážně, je to Malfoyová. Nezachraňujeme Malfoye. Nikdy jsme je nezachraňovali a ani s tím nechci začínat.“

„James má pravdu, nech ji být. Snad ses do ní nezabouchnul?“ Promluvil nenápadný utahaný kluk, sedící vedle Jamese.

„To snad není možný…!“vykřikl druhý neznámý kluk a vrhl mírně znechucený pohled na Siriuse.

„Tak dost!“ odrazil jejich nesmyslené obavy. „Jste blázni! I s Newmanovou bych chodil raději než s ní!“

James si vzpomněl na Mary Newmanovou, mrzimorskou dívku, které se každý raději vyhnul. Vypadala opravdu otřesně. Celý obličej měla pokrytý vyrážkou a vlasy skoro mastnější než Snape. Nos podobající se zobáku zostřoval její výraz. Nebavila se s nikým kromě své sovy, která jí ale nikdy neodpověděla. Mary sice věřila, že sova dokáže mluvit, ale poslední dobou se zdálo, že i jí začíná docházet, že je to jen pták.

Podíval se na Siriuse pohledem, který naznačoval, že tohle už asi přehnal.

„No jo, tak s tou bych nechodil ani za nic, ale s Malfoyovou taky ne! Jasný!“ Sirius oponoval tak pevně, že ani jeho kamarádi nechtěli nic namítat. Sedl si zpět na sedačku a zadíval se opět na Julii. Rychle si však uvědomil, co dělá a pohled odvrátil zpět k oknu. Julia se mírně pohnula, ale neprobudila se.

„Siriusi “ oslovil jej James. Nevypadal, že by mu chtěl něco vyčítat. V jeho pohledu se zračila čistá starost. „Nech ji být, nevšímej si jí, je stejně falešná jako Malfoy. Je to jedno, jestli je to holka nebo kluk, prostě je Malfoyová, a to stačí, chápeš, Malfoyová!“ dokončil větu s neskrývanými obavami.

Sirius vzdychnul. „O mě si teda myslíš, že jsem taky stejný jako všichni ostatní?“ promluvil tiše. Cítil se zklamaný Jamesovým tvrzením. Tušil, že to nemyslel špatně, ale nebyl si jistý. Nesnášel nejistotu a v tomhle případě mu doba, kdy očekával Jamesovu reakci, přišla téměř nekonečná.

„Tak jsem to nemyslel Siriusi, promiň. Ty jsi jiný než oni, ale ona ne. Je také ve Zmijozelu a už si určitě slyšel, co se o ní říká….“ James se snažil vyžehlit si svou nechtěně vyřčenou frázi.

Sirius zůstal chvíli tiše. Přemýšlel nad tím, co řekl James. Věděl, že má pravdu. Julia nebyla jiná než Lucius. Vlastně mu to ani nevadilo. Nezajímala ho, ale nedokázal se k ní chovat jako k jejímu bratrovi. Přece jen to byla holka. Nemohl ji dělat to, co jemu. „Neboj se Jamesi, nic si s ní nebudu začínat. Je to Malfoyová!“ domluvil tiše a nechal Jamese na pochybách.

„ Dobře, upozorňoval jsem tě na to, takže si nechoď stěžovat, jasný..“ usmál se James. I Sirius však věděl, že ten úsměv byl vynucený.

„Jo, neboj se, nehodlám se spálit.“ Konstatoval suše Sirius a pozoroval Jamesovo chování. Zaujal ho jeho herecký postoj.
„Vždycky, když si hraješ s ohněm, je možnost, že se spálíš. Někdy větší, jindy menší…“ odpověděl James a otočil se na svého souseda. Už o tom nechtěl mluvit. Nechal Siriuse přemýšlet o všem, co mu řekl. Sám také myslel na Malfoye a jeho sestru. V dobrém to však nebylo. Vymýšlel další žertík, který by je oba mohl potopit. Tentokrát si chtěl nechat záležet, aby si to pořádně užil. Po chvíli se na jeho tváři usídlil úšklebek, dostal nápad.

Sirius po zbytek cesty nepromluvil. Přemýšlel o té zvláštní holce. Postupem času se stále více dostával k výsledku, že James měl pravdu. Nevěděl, proč si chvíli myslel, že je jiná. Vynadal si za to. Jak mohl být tak hloupý? Považoval za štěstí, že tu Jamese byl s ním a stačil ho včas upozornit.. Ne, že by mu vadilo chodit s Malfoyovou, ale už viděl, jak by se všichni tvářili.U té myšlenky se zastavil. Jak vlastně by se tvářili? Ta otázka mu stále zněla v hlavě.

Kočár najednou zastavil. Bradavice se před nimi objevily v plné kráse. Zámek byl zastřen zapadajícím sluncem. Sirius musel přivřít oči, aby lépe viděl.Usmál se, když uviděl zámek. Vůbec se nezměnil. Po celých sedm let, kdy přijížděl, pokaždé se na něj zadíval a pokaždé viděl to samé. Uklidňovalo ho vidět, že se v jeho životě alespoň něco nezměnilo.

Zastrčil hlavu zpět do kočáru . Jeho pohled padl na dívku v bezvědomí. Rozhodoval se, zda ji tam má nechat nebo ji vzít sebou. Nakonec přece jen vybral druhou možnost.Vzal ji do náručí a otevřel dveře. James a ostatní už vyšli druhou stranou.

Studenti začali vycházet z kočárů a sledovali tiše Siriuse, jak vynáší Julii z kočáru. Bezvládně mu ležela v náručí. Sirius sledoval reakce ostatních. Rozhlížel se kolem. Dívky si tiše šeptaly něco, co neměl šanci slyšet. Kluci se jen usmívali nebo pokukovali po Julii.

„Siriusi, jdeme rovnou na večeři, tak přijď, až ji odneseš.“ James se už otočil k odchodu, ale na poslední chvíli na Siriuse ještě zakřičel. „Něco jsem vymyslel, to si musíš poslechnout,až teda skončíš s tím divadlem, co tady předvádíš.

Sirius se jen zašklebil. „Neboj Jamesi, já jsem díky tobě taky na něco přišel…nech se překvapit!“ řekl tajemně a zmizel na schodech do hradu.

Rychlými kroky prošel několik liduprázdných chodeb. Až v té poslední, před ošetřovnou, postávalo několik studentů převážně ze starších ročníků. Většina měla zmijozelské hábity, ale podařilo se mu najít i dva nebelvírské.

„ Chrisi, Paule jste v pohodě?“ zeptal se hned. Když oba přikývli, otevřel si jednou rukou dveře a v duchu se vysmíval Crabbovi a Goylovi, nejsměšnějšími postavám Zmijozelu. Byli zakletí a vypadali velmi úchvatně.

Vevnitř již na rozestlaných postelích leželo také pár studentů. Madame Pomfreyová pobíhala kolem dokola a mluvila cosi o nezodpovědnosti.

„Paní profesorko“, oslovil ji dost nahlas, aby to slyšela.

Léčitelka se ani nezastavila a dále obskakovala ostatní postele. „Položte ji támhle…“ řekla najednou.

Sirius se lekl. Vždyť se ani neotočila. Nemohla vidět, že ji drží v náručí…Zůstal nehnutě stát.

„Pane Blacku, tak položíte ji tady nebo budete stát a čekat na konec světa?“

Sirius vytřeštil oči. Tohle byla rána pod pás. Rychle položil Julii na postel. „Bouchla se do hlavy…“ řekl tiše.

„Díky vám?“ vyptávala se dál. Konečně se také otočila k němu a podívala se na Julii. Jemně se dotkla jejího čela. „ Dermatologická kouzla zvládá dobře. Vůbec bych nepoznala, že tam má tak obrovskou modřinu.“

Sirius se rychle vzpamatoval. „Ne, to Malfoy, ten do ní strčil.“

Pomfreyová pokývala hlavou. „Každý rok se tady několikrát oba objeví, ale většinou jsou to kouzelné problémy. To byste nevěřil, ale oni se navzájem snaží zaklít. Když jsou proti sobě Nebelvír a Zmijozel, tak to chápu, ale oni dva… Tentokrát ale Pan Malfoy zašel příliš daleko. Má otřes mozku.“ Konstatovala nakonec Pomfreyová.

Sirius se poškrábal za krkem. „Aha a kdy se uzdraví?“ zeptal se nenápadně.

„Nevím, ale za týden by mohla být úplně zdravá. Nevěděla jsem, že vás to zajímá…“ dokončila sladkým tónem.

Sirius obrátil oči v sloup. „Jenom tak, chtěl jsem vědět, jak je to vážné…“ bránil se jejím narážkám.

Léčitelka si však nedala pokoj. „No, já se o to nebudu zajímat, je to vaše soukromí, ale teď už jděte, pane Blacku, tedy pokud vám nic není, hostina za chvíli začne.“ Otočila se a zašla do své kanceláře.

Sirius se naposled podíval na Julii a vyšel ven. Přemýšlel o svém plánu. Chvíli mu připadalo, že není správný. Jako by měl rysy zmijozelské povahy, kterou se tak snažil v sobě zapudit. Během momentu se zase vše změnilo a přišlo mu to jako výborný žert. Mohl by se tak pomstít oběma sourozencům naráz. Nakonec se mu přece jen povedlo zahnat chmurné obavy do kouta a rozhodnout se, že svůj plán zrealizuje.

Velká síň již byla zaplněná, když Sirius vešel dovnitř. Pohledem hledal své přátele, Jamese, Remuse a Petra. Nemusel se rozhlížet dlouho. Trojice seděla u nebelvírského stolu a konverzovala se skupinou dívek v čele s vysokou rusovláskou.

„A jeje, Lily Evansová, to bude zase James řádit…“zašeptal si pro sebe a vydal se k nim. Cestou pár dívek zavzdychalo, když ho viděly. Jedna mu dokonce věnovala přímo grandiózní úsměv. Dnes na to neměl náladu, ale nechtěl ztratit reputaci. Na pár z nich se usmál a některé pozdravil. Jiné jen přešel, protože na ně již zapomněl.

„Siriusi, pojď si k nám sednout!“ vykřikl Remus, unaveně vypadající chlapec, jehož Julie neznala.

Oslovený na nic nečekal a sedl si vedle Lily, která na Jamese zrovna spustila proud nadávek. James se jen díval a nic neříkal. Lily se zdvihla a odešla. Hned za ní vstalo i několik dalších dívek a hrdě ji následovalo.

„Tak jsem to zase zvoral!“ vzdechnul smutně James. Pak se na jeho tváři opět objevil úsměv. Jako by zahodil všechny svoje problémy někam do prázdna a začal znova. „Musím ti říct, co jsem vymyslel, doufám, že s tím budeš souhlasit, protože by mohla být sranda…“

Sirius se ušklíbl. Naklonil se blíže k Jamesovi a začal povídat. „Než začneš cokoliv říkat, já jsem taky něco vymyslel. Dlouho jsem se rozhodoval, ale nakonec mi to nepřijde jako špatný nápad. Jak říkáš, bude sranda. Naštvu Malfoye, jeho sestru a ještě jim udělám pořádnou ostudu a přitom neporuším ani jeden bod školního řádu.“

„To zní zajímavě!“ přerušil ho James.

Sirius jen přikývl a pokračoval. „Sbalím Malfoyovou…“ nadechoval se, že bude pokračovat, když jej James opět přerušil.

„Cože??!!“ vykřikl. Několik lidí v bezprostřední blízkosti se otočilo.

Sirius chytil Jamese za rameno. „Počkej kamaráde, není to tak, jak si myslíš. Nech mě domluvit.“

James se uklidnil a poposedl si. „Poslouchám!“

„Sbalím Malfoyovou, ale jen tak na oko. Prostě, aby si myslela, že s ní chci chodit. Pak nás spolu uvidí její bratr Lucius. Pukne vzteky. A ona? Až se Malfoy vyřádí, tak ji prostě pustím k vodě. Nejlépe někde na veřejném místě, aby udělala scénu a Malfoyové budou úplně odrovnaní. Tak co říkáš?“

James zíral na Siriuse a neměl slov. „To myslíš vážně?“ zeptal se po chvíli.

Sirius přikývl. „Jo to myslím, nelíbí se ti na tom něco?“

„Něco?!“ zvýšil hlas James. „Siriusi, tohle je trochu moc, nezdá se ti?“

Sirius se odsunul od Jamese a zamyslel se.Opravdu to tak přehnal? Nezdálo se mu to tak kruté. Uznával, že zrovna dobré to nebude, ale přežitelné ano. „Hele Jamesi, konečně máme příležitost ukázat Malfoyovi, že jsme mnohem silnější než on a tohle je báječná příležitost. Viděls, jak na nás všichni koukali. Víš, jak rychle se to roznese, už vidím Malfoye, jak se tváří.“

„Ale tím, že s ní nezačneš chodit normálně, jsem nemyslel, že ji využiješ k něčemu takovýmu. Dennodenně vidím, jak si hraješ s city druhých, ale jen pro zábavu, ale tohle je už moc. Ty chceš rozpoutat válku mezi Blackovými a Mylfoyovými!“ James byl viditelně rozladěn z toho, co všechno slyšel. Ani Sirius to nemohl přehlédnout.

„Tak bude válka, no! Malfoyová je nejlepší cesta, jak porazit Malfoye!“ Sirius stále přesvědčoval Jamese.

„ A to si myslíš, že se potom nespojej proti nám? Společně mohou být těžší soupeři než celej Zmijozel a navíc je bude pohánět vztek.“

Sirius se smutně podíval. Viděl, že naděje, že mu James pomůže, slábne, a tak hodlal využít veškerých prostředků, aby ho přesvědčil. „Tohle na mě nezkoušej, já nejsem žádná holka, jasný!?“ James začínal být mírně naštvaný, při pohledu na Siriuse, který se neustále snažil udělat co nejsmutnější pohled , raději svolil. „Jo, jdu do toho s tebou a promluvím i s Remusem a Petrem, ale jednu podmínku: S Malfoyovou to skončíš včas, aby z toho nebyl velkej malér, jo!“

Sirius přikývl. „Pro tebe všechno Jamesi!“ zaradoval se a kousnul do čerstvého kuřete.

James se mírně usmál. „Uvidíme, jak to dopadne…“

Dále už neprobírali Malfoyovy, ale nedávné prázdniny. James a Sirius, kteří je trávili společně, vyprávěli Petrovi a Remusovi všechny prožité zážitky. Poslouchali i ostatní nebelvírští a smáli se. James litoval, že tam s nimi není Lily.

Julia se probudila s bolestí hlavy. Převalila se na posteli. Obličej zabořila do měkkého polštáře. Snažila se nemyslet na bolest a soustředit se jen na to, aby usnula. Najednou ji všechno začalo docházet. Co dělá v posteli, když jela do Bradavic? Otevřela oči. Poznala ošetřovnu. Unaveně vydechla a začala se rozhlížet kolem. Několik postelí bylo obsazeno zmijozelskými, které znala, a dvě postele obývali nebelvírští.

Posadila se. „Hej Crabbe, jak jsem se sem dostala?“ zeptala se podrážděně. Hovor s Crabbem ji působil zvedání žaludku. Většího hňupa neviděla.

Mohutný kluk se otočil k ní. „Julia?“

„Samozřejmě, že jsem to já! Kdo asi!“ odsekla a přitom přemýšlela, jestli je na světě někdo blbější.

„Pokud si dobře vzpomínám, tak tě sem donesl Sirius Black.“

Julia vyskočila z postele. „Cože?!“

„Opravdu!“potvrdil Crabbovo tvrzení Goyle.

Dívka začala nervózně přecházet po místnosti. Chodila ode zdi ke zdi a nadávala. Všechno, co souviselo s Blackem, se jí začalo vymykat z rukou. Od té doby, co jej potkala, se hromadily akorát problémy. Sama sobě dávala vinu za všechno, co se stalo.

„Slečno Malfoyová, rychle se vraťte do postele nebo se vám udělá špatně.“, okřikla ji Pomfreyová.

„Já…, už je mi dobře, mohla bych jít na hostinu?“ zeptala se prosebně.

Léčitelka dala ruce v bok. „Máte silný otřes mozku, nemůžete jen tak odejít. Zůstanete tady několik dní. A neopovažte se zmizet.“ Její hlas zněl pevně a nekompromisně, ale pro Julii byl stále slabý. Nehodlala poslouchat její rady. Už předem byla rozhodnutá, že hned, jak ošetřovatelka odejde, uteče.

„Ano, slibuju, jdu si lehnout!“ odpověděla Julia. V duhu se ušklíbla. Pořád něco slibovala a nic neplnila. Nemrzelo jí to. Nelitovala toho. Občas si připadala jako Lucius. I když myšlenky tohoto typu ihned zavrhovala, nemohla se jim ubránit. Nechtěla být nelítostná, ale litovat neměla šanci se naučit. Nikdo, koho znala, nic takového nedělal.

Pomfreyová ji odvedla k lůžku a odešla do kanceláře. Julia si lehla a čekala na vhodnou příležitost k útěku. Plánovala, že se ještě vrátí, ale chtěla jít za Blackem. Musela se zeptat, proč to udělal, proč ji donesl až sem. Nechtěla čekat.

Najednou se otevřely dveře. Julia jen vydechla. Už chtěla odejít, ale příchod další osoby jí to znemožnil.

„Julie?!“ ozvalo se ze stínu dveří. Tmavá postava se vynořila.

Julia si oddechla. „Cissy?!“

Nově příchozí dívka přikývla. „Jak ti je?“ zeptala se a spěchala k posteli.

Julia pokrčila rameny. „Moc dobrý to není, bolí mě hlava, ale dá se to přežít. Můžeš mi něco říct?!“ nečekala na žádné lítostivé projevy své přítelkyně, hned šla k věci. Nechtěla se zdržovat. Jediné, co ji momentálně zajímalo, byl Sirius a Lucius.

„Na co se chceš zeptat?!“ začala opatrně Narcissa.

Julia vstala z postele. Opřela se o zeď. „Slyšela jsem, že mě sem donesl Black.“ Na chvíli se odmlčela. Hledala slova, jak by mohla pokračovat. Co jí měla říct? Že jí zajímá, jak se na ni tvářil nebo proč to udělal? Pak si uvědomila, že to musela vidět spousta lidí. „Cissy, kolik to vidělo lidí?“

Narcissa sklopila pohled. Julia cítila, že odpověď pro ní nebude nijak dobrá. „No, myslím, že si o tom povídá celá škola.“

Julia bouchla pěstí do zdi. „To snad není možný! Měla jsem ho nechat na pokoji…“ přešla k oknu a zadívala se ven. Slunce už dávno zapadlo a krajina začínala mít nádech černé barvy. Uvědomovala si, že tohle byl pro všechny nezapomenutelný zážitek. Malfoyová a Black. Přehrávala si události dnešního dne. Došla k závěru, že za všechno může Lucius. Toužila se mu za to všechno pomstít a tentokrát tvrdě.

„Julie, zapomene se na to, chce to jen čas!“ uklidňovala ji Narcissa. Sama tomu však moc nevěřila.

„Já ale nechci, aby se na to zapomnělo!“ prohlásila Julia.

Narcissa se zamračila. „Teď tě asi nechápu!“ upozornila Julii, která se začala záhadně usmívat. „Děsíš mě, Julie!“

„Nemusíš se bát, jenom mě chvíli poslouchej. Tohle musím Luciusovi oplatit. Chci, aby viděl, že se mnou není sranda. A taky Black, naštval mě a zaplatí za to.“ Z jejího hlasu zněla nenávist a opovržení.

„Jak to myslíš, že ti za to zaplatí!?“ Narcissa si urovnala sukni a podívala se na hodinky. „Už je asi po zařazování.“

„Uvidíš, nech se překvapit, bude to bomba! Lepší plán jsem ještě nikdy nevymyslela, ale jestli varuješ Luciuse, že něco chystám, tak pro tebe vymyslím něco extra, jasný?!“

Narcissa přikývla. „Slibuju ti, že se Lucius nic nedozví a opravdu mi neřekneš, co chystáš?!“

Julia zavrtěla hlavou. „Ne, neřeknu, uvidíš, jen doufám, že to vyjde!“ srolovala polštář a vycpala jím peřinu. Urovnala všechno kolem, aby to vypadalo, že spí.

„Ty někam chceš jít?“ Narcissa vstala z nově ustlané postele.

Julia přes sebe přehodila zmijozelský hábit, který ležel na židli. „Jo, začít se mstít. Ať všichni vidí, co dokáže Julia Malfoyová…“ zamyslela se naposled nad správností svého činu a pokračovala. „ Pojď se mnou, jdeme na hostinu!“ ani se nepodívala, co na to říká Narcissa a tiše se proplížila ke dveřím.

Narcissa raději nic nenamítala a následovala svoji přítelkyni.

Julia se začínala soustředit. Promýšlela všechny možné možnosti, k čemu povede její pomsta. Tušila, že to neskončí dobře a že nakonec ona z toho bude mít nejvíc problémů, ale nechtěla se toho vzdát. Záleželo ji na tom více než na čemkoliv jiném. Dříve Luciuse neměla v lásce, ale nikdy k němu necítila vyloženou nenávist. Teď měla dva nepřátele.Luciuse, kvůli tomu, že ji způsobil otřes mozku a vůbec mu nevadilo, že se ani neprobudila a Blacka, který ji nejprve pokazil malicherné přání, ale potom viděl tu scénu s Luciusem. Styděla se za to. Stále mu nemohla odpustit, že z ní udělal nejpomlouvanější osobu ve škole. Jemu to nejspíše nevadilo, protože byl zvyklý, že se kolem něj neustále někdo motal, ale tohle ona nikdy nechtěla.

Vykouzlila na tváři ten nejlepší a nejupřímnější úsměv, který dokázala, a spolu s Narcissou scházely do Velké síně.

Zpět na obsah

Kapitola 3: Náhodná setkání aneb není náhoda jako náhaoda

Kapitola 3: Náhodná setkání aneb není náhoda jako náhoda!

Hluk Velké síně byl slyšet již v prvním poschodí. Vesměs nadšené hlasy se rozléhaly po celé chodbě. Julia a Narcissa šly pomalu. Narcissa si nebyla jistá, proč vlastně jdou dovnitř, ale nechala se vést svoji přítelkyní.

Julia naopak oplývala sebejistotou. Již se nemohla dočkat okamžiku, kdy začne uskutečňovat svoji pomstu. „Cissy, hned jak vejdeme, tak si běž prosím sednout. Já za tebou přijdu během chvíle.“ Řekla tiše a stále přemýšlela.

„Udělám, co chceš, hlavně si ještě dneska něco neudělej a jestli se ti zase bude motat hlava, tak se okamžitě vracíme na ošetřovnu, ano?“ Narcissa sledovala Julii s rostoucím napětím. Ještě nikdy ji neviděla tak soustředěnou.

„Neboj, vrátím se tam, hned jak to bude možné.“ Snažila se ji uklidnit, ale sama byla rozrušená.

Sešly poslední schody a před nimi se otevřel pohled na velké kované dveře. Drobná klika zdobená ornamenty přímo vybízela ke stisknutí. Julia neváhala. „Drž mi palce!“ poprosila Cissy a vzápětí otevřela.

Studenti se na chvíli otočili. Julia vešla. Mnozí ji strnule sledovali a čekali, co udělá. Julia je nesledovala. Obrátila svůj pohled k nebelvírskému stolu a vyhledala Siriuse. Bez jakékoliv známky nervozity šla přímo k němu. Zbývající studenti, kteří si ještě mezi sebou povídali, umlkli. Upřeně hleděli na zmijozelský hábit.

Severus strčil do Luciuse. „Podívej se!“

Lucius se otráveně odvrátil od zmijozelské páťačky. „Co je zase Severusi?“ Chtěl ještě pokračovat, ale jazyk mu ztuhl, než stačil říct další slovo. „Co to dělá?“

Severus pokrčil rameny. „Mě se neptej, já nejsem její bratr...“ svůj výrok považoval za výborný vtip.

„Ano, to vím!“ Odsekl. „Myslel jsem, že skončila na ošetřovně?!“ sledoval útlou postavu své sestry blížící se k nebelvírskému stolu. Zajímalo ho, co bude dělat.

„A víš vůbec, jak se tam dostala?“ zeptal se ho se zkřiveným úsměvem. Severus. Z jeho hlasu znělo potěšení, že právě on mu může sdělit tu novinu. Ani se nesnažil své nadšení nijak skrýt.

Lucius se již úplně přestal zabývat dívkou z pátého ročníku, která se naříkajíc odvrátila. Ignoroval její reakci a zaměřil se na Severuse. „Jak se tam dostala?!“

Severus viděl, že to Lucius ještě neví, a tak ho chtěl ještě chvíli napínat. Nevinně se usmíval a čekal, jak dlouho zůstane Lucius klidný. Kupodivu se rysy jeho kamaráda ani po delší chvíli nezměnily

„No dobře, tak já ti to řeknu…“ prohlásil poraženě Severus. „ Jak jsem tak slyšel, omdlela v kočáře, zkus hádat proč, a Sirius Black ji tam odnesl.“ Dokončil téměř triumfálně.

Lucius se nadechl. Podíval se zase na Julii. Stála už u Blacka. Ten ji zatím nevnímal, ale sám Lucius nevěřil, že to tak zůstane dlouho. „Uvidíme, co bude dělat a podle toho se zařídíme i my!“

Severus přikývl. „Jak chceš ty, Luciusi…“

Julia stála za Siriusem. Její odvážný plán začal. „Emm, Blacku?!“ oslovila ho zatím příjmením, i když znala jeho křestní jméno. Netrpělivě čekala na reakci. Snažila se udržet co nejpevnější tvář. Nemohla na sobě nechat nic znát.

Sirius se otočil. Na tváři mu pohrával drobný úšklebek. Nebyl však tak falešný, jako ve vlaku. Poprvé se jí zdál sympatický. „ Malfoyová, co tady děláš?“ jeho hlas nebyl opovržlivý. Cítila dokonce náznak obav.

„Já…přišla jsem se zeptat, proč jsi mi pomohl?“ odpověděla trochu chladně. Nemohla si nevšimnout, že je pozoruje skoro celá síň.

Sirius se na ni překvapeně zadíval. „To jsi přišla jenom kvůli tomu?“ tentokrát však ironie jeho slov byla patrná.

Julia se křečovitě usmála. Netušila, jak to může být těžké. „Jo, dá se to tak říct.“ Nadávala sama sobě, že nedokáže vymyslet lepší výmluvu. Proč musí být v důležitých chvílích tak prapodivně nervózní. Vzpomněla na Luciuse. Kdyby byl na jejím místě on, byl by naprosto klidný. Znala ho až moc dobře. Právě kvůli tomu to bylo těžké. Kdykoliv mohl poznat, že je to všechno jenom hra. Hloupá fraška, vyplývající z neutěšené touhy po pomstě. Snažila se překonat své obavy a soustředit se na rozhovor. „Jen se chci zeptat, na tom není nic tak špatného, ne?“

Jejich pohledy se na chvíli proťaly, ale Julia uhnula. Na tohle ještě nebyla připravená. Sirius jí připadal klidný. Jeho klid však násobil její nervozitu. „Nic neříkám, jen že Malfoyová se jde přes celou školu zeptat, proč Sirius Black něco udělal? Uznej, jestli tohle je normální, tak by měl Lucius přestoupit do Nebelvíru..“ jemně se usmál svému vtipu.

Julia rychle přemýšlela, co má dělat. Má se usmát nebo zamračit. Black nesmí nic poznat. Zvolila druhou možnost. Pohrdavě pohodila hlavou. Všimla si úšklebku na jeho tváři. „ Mně to nedělalo problémy sem dojít!“ řekla pevně, ale v duchu se musela usmát. Celou cestu se jí motala hlava a byla ráda, že došla až sem. „Zase jsi se ale vyhnul mé otázce!“ upozornila ho a opřela se jemně o lavici. Sledovala, jak Sirius přemýšlí. Čekání na odpověď jí přišlo dlouhé.

„Nevyhnul jsem se otázce“, začal Sirius. „Jen jsem ji posunul o pár slov dál, vadí ti to hodně?“

Julia hledala slova. Jak se jej zeptat, aby to znělo věrohodně? Rozhodla se mluvit upřímně. Vždyť ji zajímalo, proč jí pomohl. Byla to ovšem pomoc? Nevěděla. Co když jí jen chtěl znemožnit? Otázky ji úplně pohltily. Rychle se v mysli vrátila k tématu. „Nevadí, ale odpověz.“

Sirius se ušklíbl. Jeho úšklebky už začaly rozehrávat struny její nervové soustavy. „Hned teď!“ dodala.

„Tebe to asi hodně zajímá, co?“ začal Sirius a stále se vyhýbal její otázce. Ladně si pohrával s vidličkou a nevnímal soustředěné pohledy okolí, které jej i Julii pronásledovaly.

Julia cítila, jak jí vztekem nabíhají žíly na rukou. Jeho nenucenost ji doháněla k šílenství. Nesnášela, když se někdo tak ošemetně vyhýbal jejím otázkám. Odpověď ji teď zajímala ještě více než předtím. Možná proto, že byla nedosažitelná. „Bojíš se snad odpovědi?“

Sirius se na chvíli přestal usmívat. Cítila to jako malé vítězství. Viděla jeho usilovný výraz. Musel vymyslet hodně dobrou výmluvu, aby se i tentokrát vyhnul odpovědi. „A co když ji nechceš znát?“

Otázka ji zaskočila skoro stejně, jako předtím jeho. Usilovně přemýšlela, co na to říct. „ Ale já ji chci znát! Nejsem slaboch, vydržím i srdceryvný příběh!“

„To nemusíš, zas tak dojemný to nebude!“ ubezpečil ji. „Možná proto, že nejsem jako ty.“

Julia opovržlivě zvedla hlavu. Jeho odpověď se jí, i když nechtěně, dotkla. Zauvažovala nad možností vzdát se předčasně svého plánu, ale hrdost jí to nedovolila. Alespoň jednu vlastnost mám ryze Malfoyovskou…'pomyslela si jen pro sebe. Sama netušila, kolik rodinných genů ještě zdědila. „ Bojíš se, proto mi to nechceš říct? Sirius Black se bojí?“ vysmívala se mu, aby zakryla své obavy.

Sirius začal ztrácet trpělivost. „Sklapni Malfoyová!“ procedil mezi zuby. Začínal na ni mít vztek. Nechtěl upustit od svých původních záměrů, ale teď se nedokázal soustředit. Ještě před několika minutami měl v úmyslu svést Malfoyovou a naštvat Luciuse, ale teď viděl, že to nebude tak jednoduché, jak původně předpokládal. Začal pochybovat o tom, zda se mu to vůbec povede. Neztrácel však předčasně naději. „Sedni si ke mně a já ti to možná řeknu!“ navrhl najednou z ničeho nic.

Několik nebelvírských se na sebe znechuceně podívalo. Zmijozelka u jejich stolu, to nemělo obdoby. Sirius si tentokrát dovolil až moc. Sám viděl, že tohle nebyl zrovna nejlepší nápad, ale potřeboval ji tady, jestli chtěl splnit svůj plán.

Julia přemýšlela, proč jí to nabídl. První myšlenka ji uspokojila. Vždyť jí to ještě usnadňuje. Vzápětí se však objevily obavy. Co když je to jen past? Co když ji chce jen před všemi opět znemožnit? Nebylo by to poprvé a určitě ani naposled. Cítila mírné rozpaky. Nechtěla nepřijmout, ale bála se přijmout. Nemohla se rozhodnout. Nakonec přece jen přisedla.

Sirius pozoroval její nejistotu. Uklidnil se teprve, když dosedla vedle něj. James, který seděl z druhé strany se v duchu pousmál. Tušil, že Sirius dosáhne svého. I když si to zprvu nechtěl přiznat, těšil se na to, co přijde. Do příchodu Malfoyové jej hostina nudila. Teď konečně zažije zase nějaké dobrodružství…

„Tak říkej, nebudu tady s tebou sedět věčně!“ řekla Julia rozladěně a netrpělivě přehodila nohu přes nohu. Cítila se v nepřátelském prostředí trochu nesvá. Všichni její blízcí seděli na druhém konci místnosti a pozorovali ji, stejně jako celý zbytek síně.

„Nechceš si dát něco k jídlu?“ zeptal se provokativně Sirius. Julia se na něj naštvaně zadívala. Jen se usmál a přisunul k ní talíř s kuřetem. Podívala se na kuře, potom zpět na Siriuse a pak zase na kuře. „Něco se ti na tom kuřeti nelíbí?!“ zeptal se a zkoumal vzhled propečeného masa.

Julia zdvihla kuřecí stehno. „Já maso nejím!“ položila jej zpět na talíř a přisunula zpět k Siriusovi.

„Dobře, tak ti seženu něco jiného…“ Sirius se začal rozhlížet kolem. V Nebelvíru však nebyl snad ani jeden vegetarián, na každém talíři ležel kus masa. „Asi tady nic nebude, nechám poslat vzkaz do kuchyně a oni ti připraví, co budeš chtít?!“

Jeho náhlá snaha ji zaujala. Byl milý. Lucius na rozdíl od něj kritizoval, když nejedla maso. Sám maso zbožňoval a nechápal ji. Ani nechtěl respektovat její rozhodnutí. ,Další plus pro Siriuse' napadlo ji. „ Dobře, ale zařídím to sama!“ odpověděla na jeho nabídku a luskla prsty. Domácí skřítek, oblečený do špinavých hadrů, se objevil těsně vedle ní. Trochu se odtáhla, když ucítila závan jeho oblečení. „Dawke, přines mi jídlo!“ přikázala mu panovačně a rukou mu pokynula, aby se vzdálil.

„Ty máš vlastního skřítka?“ Sirius vypadal vesměs udiveně. Jen primusové měli vlastní skřítky.

„Samozřejmě. Dělá mi speciální jídlo, stará se o moje věci, prostě všechno, co potřebuji.“ Raději se nezmínila o prázdninové aféře, kdy si na Luciusově skřítkovi zkusila zakázanou kletbu.

Netrvalo ani minutu a před Julii se objevil talíř plný vybraných lahůdek. Několik dívek se na ni podívalo a cosi si zašeptaly.

„Nejím to kvůli tomu, abych neztloustla!“ řekla Julia. Jako by přesně vytušila, o čem se ty dívky baví.

Sirius i ostatní se na ni podívali. Julia je ignorovala a stříbrnou vidličkou nabrala kousek chřestu. „Nejím maso už dlouho a řeknu vám, k odbourávání tuku vám to nepomůže!“ chtěla se dotknout dvou dívek, které seděly blízko ní. Věděla, že si povídají o její postavě a vlivu bezmasé stravy. Ani jedna z nich zrovna neoplývala tělesnou krásou, byla to narážka. Jasně zmijozelská narážka.

„Raději se vrátíme k našemu předešlému tématu!“ snažil se Sirius zažehnat začínající katastrofu.

„No dobře, ale zrovna jsem se začínala bavit!“ posteskla si Julia a nabrala si další kus zeleniny.

Sirius si odfrkl. „Jak to můžeš jíst!?“

Julia se otočila. „Tím původním tématem jsem rozhodně nemyslela jídlo!“ naštvaně se zvedla a hodila ubrousek na stůl. „Už toho mám plný zuby!“ rozhlédla se po síni, která je opět se zaujetím sledovala.

„Odcházíš?“

Julia přikývla. „Stejně mi nic neřekneš, tak nemá cenu se tady zdržovat!“ lehce se usmála a odešla směrem k zmijozelskému stolu.

„A mimochodem doufám, že se ještě uvidíme, v tom kočáře to bylo super!“ prohodil co nejvíce nahlas, aby ho všichni slyšeli. Ihned se v sále začalo šeptat. Julia se zastavila a otočila zpět na Siriuse. „Máš pravdu, už dlouho jsem si takhle neužila…“ pak se zase obrátila nazpět a v klidu došla na své místo u zmijozelského stolu.

„Co jsi tam dělala?“ oslovil ji chladný hlas. Lucius seděl vedle Averyho a Lestrange. Loktem se opíral o stůl a pravou částí těla byl lehce nakloněn. Jako obvykle na sobě nenechával znát nic z toho, co cítil. Jeho oči však Julii prozrazovaly mnohé. Cítila jeho vztek i na tu vzdálenost. ,A to je teprve začátek…'pomyslela si ironicky. Sedla si vedle Narcissy a s lusknutím prstů se objevil nový talíř s jídlem.

„Ale Luciusi, snad si o mně nemyslíš něco špatného nebo snad ano? Je to přece jen Sirius Black a navíc je docela sympatickej!“ dala si záležet, aby v jejím hlase znělo nadšení a zasněnost.

Lucius se jen ušklíbl. „Snad ses nezamilovala do Blacka? Nebo se mě snažíš jenom naštvat?“

Julia nevinně pokrčila rameny. „Kdybys ho viděl zblízka? Všiml sis, jak má zpevněný tělo?“ zasněně se podívala směrem k nebelvírskému stolu. Při tom po očku sledovala Luciusovu reakci. Vypadal, jako by opravdu začínal věřit, že se zamilovala. V duchu se zasmála. Lepší začátek si nemohla přát. Pod stolem nenápadně kopla do Narcissy.

„Vždycky jsem říkal, že jsi ostudou rodu…“ ušklíbl se Lucius a vstal od stolu. Podíval se na Juliinu přítelkyni, která na jeho vyzývavý pohled reagovala chladným odstupem. Odešel tedy sám.

Nemohl si všimnout, že jeho odchod sledují ještě jedny oči, spokojené s předešlými událostmi…

Julia a Narcissa zůstaly sedět na místě. Chvíli jen mlčely a sledovaly, co se děje kolem, ale když se ujistily, že je nikdo neposlouchá, Julia se přiklonila k Narcisse: „Tak co, začíná to dobře, že?!“

Narcissa přikývla. „Máš pravdu, je to celkem zajímavé, nečekala jsem, že ti na to Lucius tak rychle skočí..“ na chvíli se zamyslela. „Co když to ale jenom hrál?“

Julia pokrčila rameny. „Uvidíme později, teď se to ještě nedalo poznat, ale až se to trochu rozvine, bude vidět, kdo co dělá doopravdy, a kdo co hraje.“ Napila se z poháru dýňové šťávy. „Pak to teprve bude nebezpečné, protože jestli mě Lucius nezabije, tak mě zabije Sirius a jestli ani ten ne, tak asi umřu ještě před tím, než tohle dohraju do konce, protože, aby mě ani jeden z nich nechtěl zabít, to je nemožné, chápeš?“ mluvila tak rychle, že jí Narcissa skoro nestíhala vnímat.

„Sice nevím, jak si mohla takovou teorii vůbec vymyslet, ani nevím, co to vlastně vyvádíš, ale vím jistě, že ti to jen tak neprojde!“ Narcissa jen suše komentovala.

„Takhle mě už dlouho nikdo nepodpořil, fakt díky!“ zaironizovala opět Julia. Usmála se na svoji přítelkyni a pustila se do jídla. Její stolování působilo velmi elegantně. Jemné držení příborů, ladné pohyby, všechno bylo tak precizní, postrádající jakoukoliv chybu. Každý si toho musel všimnout. Lucius i Julia se uměli chovat. Nikdy by se neztrapnili ve společnosti. Většina čistokrevných kouzelníků striktně dodržovala normy chování. Malfoyovi však byli jediní, kteří nedokázali přejít žádný přestupek. I Julia nesnášela hrubé chování. Nemohla vydržet ve společnosti, která nebyla vychovaná.

„Julie, neotáčej se!“ zašeptala Narcissa.

Julia se nechápavě zamračila a sledovala Narcissu, jež upřeně sledovala cosi za ní. Nevěděla, co má tedy udělat, zda se otočit nebo ne.

„Malfoyová?“

Julia vydechla. ,To snad není možný!' řekla si sama pro sebe. Sirius Black. Rychle vykouzlila úsměv a otočila se. „Ahoj Blacku, potřebuješ ode mě něco?“

Sirius se zastavil nad jejím příjemným tónem. Přešel to však bez komentáře a pokračoval. „Jenom jsem ti chtěl říct, ať se nezapomeneš vrátit na ošetřovnu, Pomfreyová tě jinak bude hledat. Nemá ráda, když jí lidé utíkají z postelí.“

Julia zaváhala. Jak mohl vědět, že utekla. „Neměj o mě starost, já se o sebe dokážu postarat. A na ošetřovnu se vrátím, nemusíš se bát.“

Sirius položil ruku na její rameno. Julia se lehce zachvěla. „Tak ať zase neomdlíš, nebudu už u toho, abych tě zachránil.“ Věnoval jí poslední úsměv a otočil se ke dveřím.

Julia zůstala nevěřícně koukat. Jeho poznámka o zachraňování jí přišla milá. Zírala by na ty dveře ještě hodnou chvíli, kdyby ji Narcissa nezatáhla zpět do lavice.

„Neblázni, jestli ještě chvíli budeš koukat, tak jako teď, tak si o tobě začnu myslet, že ses nám zbláznila do Blacka?!“ podívala se pochybovačně na Julii. „Nemám pravdu, že ne?!“

„Ne, to tedy nemáš!“ odsekla prudce. „Měla bych už jít, teď tady nebude nic tak zábavného, takže zítra za mnou přijď, protože do školy se mi vůbec nechce!“

Narcissa ji pohrozila vidličku a Julia hned na to vyšla z Velké síně.

Chodba byla prázdná, protože většina studentů seděla na hostině. Julia se ve tmě cítila nepohodlně. Dolehla na ni temná atmosféra. Ztišila krok a vydala se zpátky do nemocničního křídla. Ošetřovna byla až na druhém konci hradu. Neznala žádnou zkratku, kterou by se tam jinak dostala, a tak musela jít po standardní cestě. Nechápala, proč je tak daleko od vchodu. Když se někdo zranil při famfrpálu, museli ho přenášet přes celou budovu. Jak nelogické. Kdyby byla ředitelkou ona, určitě by to změnila. Brumbál se jí jako ředitel nezamlouval, ale nedávala to tak najevo jako Lucius a ostatní zmijozelští. Najednou si uvědomila nesmyslnost svých myšlenek. Vždyť ona nikdy nebude ředitelkou Bradavic, jak směšná představa, problesklo jí hlavou.

Většinu cesty prošla zamyšlená, ani si nevšimla, že se octla blízko ošetřovny. Nevnímala hlasy, které vycházely z kanceláře ošetřovatelky. Najednou ji někdo zatáhl za roh. Chtěla vykřiknout, ale zacpal jí pusu.

„Buď zticha!“ zašeptal neznámý. Julia jej však podle hlasu poznala. „Siriusi, ty?!“ zeptala se, jakmile ji pustil.

„Zase tě zachraňuju!“ prohlásil lehce, jako by to dělal každý den.

Julia obrátila oči v sloup. „Teď zachránit nepotřebuju, vidíš, že mi nic nehrozí!“ roztáhla ruce a otočila se kolem své osy. Volnost, kterou v té chvíli oplývala, by hnula i kamenem. Sirius se naštěstí ovládl a zatáhl ji zpět. Přitáhl ji k sobě a společně nakoukli do chodby, kterou chtěla Julia projít. „Vidíš, kdybys tam vešla teď, uvidí tě Pomfreyová a nejspíše tě hned zabije!“

Dívala se na ošetřovatelku stojící uprostřed chodby s profesorem Kratiknotem. Přemýšlela, jak to mohl Sirius vědět. Byla mu vděčná, že ji „zachránil!“ během chvíle si však uvědomila, že takhle to nejde. Je to její nepřítel, kterému se chce pomstít. „No dobře, zase jsi mě zachránil, fakt dík, ale asi bys mě mohl pustit.“ Nemohla si dovolit dělat nápadná či unáhlená rozhodnutí. Nechtěla hned na začátku prozradit své úmysly.

Sirius ji i přes její odpověď chvíli držel. Julia se chopila situace ve svůj prospěch. „ A nechceš mi teď říct, proč mě pořád zachraňuješ?“ namotala si jeden pramen vlasů na prst a pozorně Siriuse sledovala. Ani on nezahálel. Úšklebek mu z tváře nezmizel, jen se opřel o zeď a pozoroval ji. „Možná proto, že jsem tady od toho, abych zachraňoval hezký holky?!“

Odpověď Julii překvapila. Nebo spíše zděsila. Hledala skrytý význam jeho slov, ale nemohla najít nic víc než upřímné tvrzení. „Konečně mi někdo potvrdil moji krásu…“ odpověděla mu.

Sirius se zasmál. „Jako vždycky Malfoyová, ty se prostě nezměníš…“ utrousil.

„Blacku, copak, došly ti holky, že už lezeš i za mnou?!“ Julia vypadala, že ji Sirius moc nezajímá. Chladný odstup ji zaručoval, že to nebude tak průhledné. Ani pro Siriuse ani pro jejího bratra.

„Nemusíš se bát, nedošly! Pro dnešek už ale dost povídání, musím jít oslavovat. James se určitě stal primusem, takže mám co dělat a ty se stejně musíš vrátit zpět na ošetřovnu.“ Usmíval se ještě více než před tím. Julia cítila, že ji chce vyprovokovat, aby něco řekla,ale naštěstí se ovládla a jen ho sledovala.

„Tak běž oslavovat Blacku a já jdu na ošetřovnu!“ rezignovaně se stáhla a vyšla do chodby. Nečekala, že za ní Sirius poběží, dnes ještě ne.

„Dobrou noc!“ uslyšela za sebou tichý Siriusův hlas, jak mizí ve tmě chodeb.

„Dobrou…“odpověděla, když už byl dávno pryč.

Proplížila se zpět do pokoje a vrátila se do postele. Měla štěstí. Pomfreyová si nevšimla, že odešla. Nemocniční vzduch ji naplňoval nechutí. Jediné, co jí zlepšovalo náladu, byl začáteční úspěch ve své pomstě Luciusovi. Ano, viděla přímo před sebou jeho výraz, když ji viděl sedět vedle Siriuse. Těšila se, jak se situace bude vyvíjet, přímo se nemohla dočkat. Po chvíli spokojeně usnula.

Sirius vešel do nebelvírské společenské místnosti. Odevšud se ozýval křik a radostné zpěvy. Ihned si uvědomil, co se stalo. James se stal primusem. Zajímalo ho, kdo je primuskou. Přitočil se k jedné dívce, kterou znal z minulého roku a zeptal se jí na to.

„Evansová, Lily Evansová, z tvého ročníku.“ Odpověděla potěšeně. Lily Evansová patřila mezi nejoblíbenější nebelvírské studentky. Sirius ji osobně nikdy nepoznal, tak jako ostatní, ale James o ní od rána do večera básnil, takže už jí měl plné zuby. Lily Jamese nenáviděla a dávala mu to patřičně najevo. Už se tím raději nezabýval. Nevděčné téma.

Rychle vyhledal Jamese a pogratuloval mu.

„Tak co Tichošlápku, jak se ti daří v tom tvém plánu?“ James se nenechal dlouho chválit za všechny výkony, které během šesti předešlých roků udělal, a přešel na nové téma.

„Ale Jamesi, řeknu ti, nečekal jsem, že na to tak rychle skočí. Je náhodou docela v pohodě, uráží mě méně často než Malfoy. Upřímně, čekal jsem, že to bude ode mě oběť, ale jak tak vidím, je to sranda. Tak rychle s tím neskončím, když vidím Luciuse, jak se tváří, to je boží!“

James viděl, že Sirius je tím úplně nadšen. Sám nevěděl, co si má myslet, ale tušil, že si užijí chvíle tolik vytoužené legrace. „To tedy je!“ potvrdil a vytáhl flašku té nejlepší ohnivé whisky.

„Jamesi, jsi báječnej!“ dokončil jejich rozhovor Sirius a pak už se jen oslavovalo

Julia se probudila až kolem poledne. Slunce osvětlovalo její postel a paprsky jí vnikaly do očí. Unaveně si protřela oči a podívala se kolem. Na nočním stolku stála váza s jejími oblíbenými bílými liliemi. Vedle nich kartička s úhledným Narcissiným písmem a rozvrh hodin pro Zmijozel. Se zájmem si jej prohlédla. Několik hodin měli společně s Nebelvírem a jednu hodinu s Havraspárem, ostatní nesdíleli s nikým. Byla ráda, že dnes nemusí do školy, protože začínali lektvary, které neměla zrovna v lásce. Nerozuměla jim a profesor Slughorn jí rozhodně také nebyl příjemný. I když měl zmijozelské rád, nikdy jí neprojevil tolik úcty, jako Luciusovi, v němž viděl velkého kouzelníka. Neměla ráda jeho zaujatost.

Do nosu jí najednou vnikla smyslná vůně. Začala hledat jejího původce. Na druhé straně postele ležela kytice rudých růží. Jejich krvavá barva nádherně kontrastovala s bílým povlečením. Některé měly teprve poupata a jiné již byly plně rozkvetlé. Přičichla k nim. Tak nádherně vonící květiny ještě neviděla. Začala se ohlížet po nějakém vzkazu, ale nic nenašla. Mrzelo ji, že neví, od koho květiny jsou.

Posadila se a přidala je do vázy k liliím. Chvíli se na ně zasněně dívala a přemýšlela od koho jsou. Vstala a šla se opláchnout. Na ošetřovně již nikdo kromě jí nebyl. Všichni ji opustili buď dnes ráno nebo již včera večer. Neměla si s kým povídat. Začínala se nudit. Ne, že by si předtím měla. Crabbe a Goyle ji nezajímali a nebelvírské neznala.

„Už jste vstala?“ zeptala se právě příchozí ošetřovatelka.

Julia přikývla. „Jak dlouho tu ještě budu muset zůstat?!“ z její otázky zněla prosba. Už tu nechtěla být.

„Jestli mi dneska neomdlíte, tak se můžete večer přestěhovat na kolej, ale tam si ještě poležíte.“

„Děkuju!“ zasmála se radostně a podívala se z otevřeného okna.

Celý den strávila v lačném očekávání chvíle, kdy bude moci odejít. Zčásti jej využila k dokončení domácích úkolů, které měla udělat o prázdninách a neudělala. Večer, těsně před večeří pro ni přišla Narcissa.

„ Julie, jsem ráda, že už je ti líp, tak jdeme.“ Nechtěla se na ošetřovně dlouho zdržovat, neměla ráda nemocniční prostředí.

Julia se nijak nebránila, vzala vázu s květinami a následovala svou přítelkyni. „Cissy, nevíš, kdo přinesl ty růže? Hlavně mi neříkej, že to byl Lucius!“

Narcissa se usmála. „Lucius, ten se vůbec nezajímal o to, kde jsi. Včera večer se objevila Cathrine. Vzpomínáš na tu nenápadnou černovlásku s brýlema.?!“

Julia se chvíli nechápavě dívala před sebe, ale nakonec si přece jen vzpomněla. „Jo taková skoro neviditelná…“

„Jo ta. Úplně se změnila. Žádný brýle, nic takovýho. Má novej účes a změnila i styl oblečení. Chodí nalíčená a řeknu ti, vypadá fakt dobře!“

Julia se zahihňala. „Tím chceš říct, že mám konkurenci?“

„Ne, to ne, ale vysvětluju, proč si na tebe Lucius nevzpomněl!“ dodala Narcissa pro vysvětlení a obě se rozesmáli.

„A ty růže?“ vrátila se Julia k původnímu tématu. Zajímalo jí to více než Luciusova nová milenka.

Narcissa jen pokývala rameny. „To nevím, když jsem tam přišla, už tam ležely!“

Julia chvíli přemýšlela. Neznámý jí brzy ráno přinese růže, nenechá žádný vzkaz, zmizí a nic neřekne.

„Ty růže jsou ode mě!“ ozvalo se z druhé strany chodby….

Zpět na obsah