Index

Kapitola 1: Kapitola 1
Kapitola 2: Kapitola 2
Kapitola 3: Kapitola 3
Kapitola 4: Kapitola 4
Kapitola 5: Kapitola 5
Kapitola 6: Kapitola 6
Kapitola 7: Kapitola 7
Kapitola 8: Kapitola 8
Kapitola 9: Kapitola 9
Kapitola 10: Kapitola 10
Kapitola 11: Kapitola 11

Kapitola 1: Kapitola 1

Konečně volná !

     Nad malebnou anglickou vesničkou se tyčil skalnatý kopec, kterému místní říkali Ďáblova pěst. Nebylo to zrovna oblíbené místo na výlety. Vesničané tam vlastně radši nechodili, pokud nemuseli. Uprostřed hustého lesa stála zpustlá viktoriánská vila s velikou zarostlou zahradou, ke které se vázalo několik strašidelných příběhů. Každý se toho místa alespoň trochu bál. Čas od času se však našla skupinka malých zvědavých uličníků, kteří se odvážili v tajemnému domu přiblížit. Všichni ale po chvíli s křikem utíkali zpět do vesnice, jako by jim hořela koudel u zadnic. Kdyby jen věděli, ti mudlové…

     Ve skutečnosti za tenkou vrstvou zastíracích kouzel a přeludů žila ve vile spokojená rodinka čarodějů.

      Bylo krásné teplé odpoledne. Pohledný urostlý muž se smíchem učil svého pětiletého synka létat na koštěti. Na dřevěné verandě seděla mladá krásná žena se světlě šedýma, skoro bílýma, očima a jednou rukou houpala proutěnou kolébku, v níž spinkala půlroční holčička.

„Už spí,“ zašeptala.

Muž sundal kloučka z koštěte. Pochválil ho a pak zavolal na domácího skřítka: „Titto? Dones nám, prosím, něco k pití. Ten kluk mě dnes pořádně utahal. Mám hroznou žízeň.“

Pak se smíchem poznamenal: „Asi stárnu.“

Žena se zašklebila a prohléhla si svého manžela. Kdyby nepovídal takové nesmysly!

     Najednou se nade dveřmi rozezněl železný zvonek.

„My někoho čekáme?“ zeptala se čarodějka. Muž jen pokrčil rameny. Zvonek cinkal čím dál hlasitěji.. BE-LLA-CRRR – TRIX – LE - CRR - STRA - NGE – CRR

Žena ohromeně a s otevřenou pusou ukázala prstem na zvonek. Její muž se ale tvářil stejně překvapeně jako ona. Čarodějka se bez váhání rychle rozeběhla k bráně. Opravdu, před bránou stála její dlouholetá přítelkyně, bledá, vyzáblá, špinavá a udýchaná.

„Rebecco! Potřebuju pomoc! Prosím tě, pusť mě dovnitř! Rychle!“ křičela Bellatrix Lestrangová.

Rebecca odemkla bránu a vtáhla ji dovnitř. Objaly se.

„Proboha, co tady děláš? Jsi v pořádku? Myslela jsem, že jsi..“ vyptávala se zděšeně.

„V Azkabanu, jo, všechno ti vysvětlím – ne, zatraceně, už jsou tady!“ zaklela Bellatrix.

Rebecca se otočila a uviděla tři mozkomory, jak se tryskem blíží k jejímu domu.

„Expecto patronum!“ pronesla a z hůlky vyletět stříbrný netopýr, který si to namířil přímo na mozkomory.

„Bello, neudělala jsi to, co si myslím?!“ zeptala se podezřívavě Rebecca.

Bellatrix zavrtěla hlavou. Zjevně se jí ulevilo. Rebecca nikdy nezklame. Konečně je v bezpečí. Volná! 

Zpět na obsah

Kapitola 2: Kapitola 2

Pociťoval čím dál větší vztek k té špinavé trosce, která se k němu s pomocí Rebeccy přibližovala.

„ Doriane, prosím, dones z lékárničky nějaké lektvary, vždyť krvácí!“ volala z dálky Rebecca.

Dorian se neochotně otočil a vkráčel do domu. Ledabyle se začal přehrabovat mezi lahvičkami. Krvácí… Rebecce pohled na lidskou krev odjakživa nedělal dobře. Cheche, jen ať ta zrůda dostane lekci! Pak si ale vzpomněl, že obě jeho děti jsou venku na verandě a zvláště pak chlapec by neměl vidět, co jeho maminka vyvádí, když vidí, tedy cítí lidskou krev. Svižným krokem se vrátil ven s potřebným náčiním.

„Tak z tebe je mamička?“ zaslechl chladný hlas.

Bellatrix, skácená na židli, se na Doriana neupřímně usmála. Dorian se neobtěžoval nějakými gesty a podal jí dvě lahvičky lektvaru.

„ Titto!“ volala mezitím Rebecca na domácího skřítka, „ odveď děti do pokoje a připrav pokoj pro hosty. A my bychom měli jít dovnitř. Snad nás nikdo neviděl,“řekla s obavami.

Po hodině sešla Bellatrix, čistá a v nových šatech, do obývacího pokoje, kde mlčky seděli Rebecca a Dorian. Rebecca měla ve tváři utrápený výraz, který Bella dobře znala.

„Asi se mě budete chtít na něco zeptat, že?“ nadhodila Bellatrix jízlivým tónem. Ale ne, musí se snažit mluvit vážně a předvědčivě…Chce-li, aby její plány vyšly.

„Poslyšte-“

„Ne, ty poslyš!“ vyjel na Bellatrix rozzuřený Dorian, „Jsi vražedkyně! Máš hnít ve vězení, tam patříš! Uvědomuješ si, do jaké situace jsi nás právě dostala? Jak sis mohla myslet, že budeme krýt tvůj útěk? Kde bereš tu drzost, Smrtijedko?! Co kdybych hned teď zavolal bystrozory, hm?“

Bellatrix s ledovým klidem poslouchala Dorianovy výčitky. ‚Idiot,‘ pomyslela si. Nenechá se od něj vytočit. Musí hlavně zapůsobit na Rebeccu.

„Jenže já neutekla úmyslně,“ chytila Rebeccu za ruku a snažila se nahodit ten nejzoufalejší tón, „Smrtijedi zaútočili na Azkaban a vysvobodili nás. Byla jsem v tu chvíli stejně překvapená jako strážci. Přežila jsem ..tam.. čtrnáct let, neumíš si představit, jaké to je. Becky, omlovám se, že jsem tě dostala do maléru, ale jsi moje jediná záchrana. Nemám hůlku, nemám peníze, nemůžu se vrátit domů a netuším, jestli se Rodolphus vůbec dostal ven. Když mě teď chytí, dostanu mozkomorův polibek! Jsi to jediné, to mám. Máš v rukou můj osud… můj život.“

Odmlčela se. Na okamžik se podivila, kde se v ní takové nechutně citlivé řeči berou. Měla však Rebeccu přečtenou jako knihu, a tak dobře věděla, co na ni platí. Becky ji přece nikdy nenechala ve štychu. Bezpochyby jí vyhoví i tentokrát.

 Jenže ouha…

„Dorian má pravdu,“ řekla Rebecca, aniž by se na Bellu podívala.

´Bídák všivej! Zabiju ho!‘ zavrčela Bellatrix v duchu. Trochu se ovšem zalekla.

„Můžeš nás dostat do Azkabanu. Je příliš nebezpečné tě tu schovávat,“ pokračovala Rebecca.

 Dorian se zvedl ze židle a chystal se Smrtijedku vyvést z domu.

Bellatrix znervózněla: „Počkejte! Becky, prosím tě, prosím! Neposílej mě zpátky. Něco ti teď povím, dobře?“

Rebecca na ni pozorně upřela nepřirozeně světlé oči.

 „Budu k tobě upřímná. Pán Zla se vrátil. Víš, co to pro tebe může znamenat, že? Ne, nech mě domluvit… Když ochráníš ty mě, ochráním já tebe, bude-li to potřeba. Sama nevím, co se bude dít a nechci tě strašit, ale popřemýšlej nad budoucností. Nastane spousta změn a ty jim nebudeš jen přihlížet. Pána Zla nebude zajímat, že jsi kříženec. Budou ho zajímat tvé schopnosti. Nebuď hloupá. Žádám snad moc?“

Zpět na obsah

Kapitola 3: Kapitola 3

       Bylo před třetí hodinou v noci. V tiché spící vesničce jemně poprchávalo. Sem tam se zlověstně blýsklo.V dálce zakokrhal popletený kohout. Pouliční lampa, kolem které se třepotal malý netopýrek, házela skrz deštík oranžová prasátka na zmoklé kovové ploty. Netopýrek opsal kolem lampy nepravidelnou osmičku a náhle zamířil k otevřenému oknu v poschodí jednoho z domů. Jeho drápky tiše zaškrábaly o parapet. Jen co se zvíře ocitlo v pokoji, slétlo na podlahu a přeměnilo se ve štíhlou ženu v černém hábitu. Pokoj prosvítil blesk.

    Rebecca se opatrně rozhlédla kolem sebe. Jen co si její oči přivykly tmě, po špičkách se přiblížila k posteli, kde spal manželský pár. V duchu si přemítala hádky se svým mužem a neočekávanou náštěvnicí Bellatrix Lestrangeovou. Nakonec dospěli ke kompromisu – Bellatrix smí zůstat, ovšem musí respektovaat jisté podmínky, které Rebecca určila. Koneckonců, všechny podmínky byly lepší než Azkaban.

    Rebecca se skonila nad padesátiletou ženou a vytrhla jí pár vlasů. Žena ze spaní zabrumlala, ale to už Rebecca, vmžiku přeměněná v malého netopýra, vylétla z pokoje pryč.         

     Dorian, který odmítal setrvávat s Bellou ve stejné místnosti, seděl v kuchyni nad kotlíkem  a čekal, až mu Rebecca donese poslední a nejdůležitější přísadu do mnoholičného lektvaru.

     Venku řádila bouře doprovázena vichrem. Okenní skla se pod náporem větru třásla a vydávala praskavý zvuk. Bellatrix přecházela sem a tam po pokoji a snažila se vymyslet způsob, jak se spojit se Smrtijedy. Od útěku z Azkabanu uplynul už měsíc a ona pro svého Pána nemohla udělat nic! Jen se mile usmívat a čekat. Co jí také zbývá? Čekat.. Nepodařilo se jí ani poslat zprávu Malfoyovým. Rebecca ji nenápadně špehovala každou minutu. Bohužel, celou tu dobu bylo špehování úspěšné.

     Zhluboka se nadechla. Za pár hodin už snad pořídí novou hůlku a také konečně nahlédne do veřejného kouzelnického života. Přistoupila k zrcadlu. Snažila si vybavit, jak vypadala před čtrnácti lety… Ušklíbla se na sebe. Byla velmi nervózní. Vždyť zase začíná žít!

     Někdo zaťukal na dveře.

„Ano?“zvolala Bellatrix a rozešla se ke dveřím. Teď zase musí hrát hodnou…

„Je čas,“ ozval se Rebečin hlas. Bellatrix vyšla z pokoje a mlčky následovala svou na kost promoklou přítelkyni do kuchyně.

„Děkuju,“začala Bella.

„Ještě neděkuj, ještě není za co,“podotkla Rebecca s trpitelským tónem, který uměla jen ona, „jen dodrž, co jsi mi slíbila.“

      Na stole stál kotlík s hotovým mnoholičným lektvarem. Kvůli přidaným mudlovským vlasům byl čirý jako voda. Bellatrix polil studený pot z nervozity. Natáhla ruku po naběračce, ale Rebecca ji zadržela: „Půjdu samozřejmě s tebou. Nepokoušej se něco vyvést, budu tě hlídat. Jen si vyřídíš Ollivandera a vrátíme se zpět. Beztak nebudeme mít moc času.“ Odmlčela se. „Dorian vzal děti a odjel, kdyby se..náhodou…něco zvrtlo.“

Obě ženy se začaly připravovat na cestu do Příčné ulice.

Zpět na obsah

Kapitola 4: Kapitola 4

Hostinský od Děravého kotle právě otevíral. Mávnutím hůlky rozsvítil světla a druhou rukou zabouchal na starý gramofon. Z gramofonu se okamžitě ozvala hlasatelka kouzelnického rádia předčítající zprávy. Tom se zastavil a čekal na zásadní informace...Včera v nočních hodinách byl vážně zraněn bystrozor… Ministerstvo stále hledá uprchlé Smrtijedy… Holyheadské harpyje porazily švédský tým 210:130…

        Náhle ho vyrušily vrzající dveře. Otočil se a uviděl dvě ženy, jednu vysokou štíhlou s hnědými vlasy, oděnou v elegantním černém plášti a v klobouku, druhou postarší buclatou dámu s prošedivělými světlými vlasy, v červeném cestovním plášti. Poklonil se.

 „Jen projdeme, nebudeme vás zdržovat,“ řekla ta s kloboukem.

Tom, uhranut jejíma bílýma očima, které pod černým kloboukem svítily jako skleněné střípky, beze slova pokynul směrem ke vchodu do Příčné ulice.

         Rebecca svou hůlkou poklepala na cihly magické zdi. Mezitím tiše zasyčela: „Varuji tě, Bello!“ Bellatrix v mudlovské podobě raději mlčela. Následovala Rebeccu do Příčné ulice.

Jen co vstoupila, dýchla na ni zdejší atmosféra. Bylo zvláštní ocitnout se tu po čtrnácti letech ve studené cele. Ještě zvláštnější bylo jen tak se procházet bez toho, aby od ní lidi zděšeně utíkali. Nemohla přehlédnout plakáty se svojí podobiznou a nápisem WANTED. Všimla si nejen svých podobizen, ale i ostatních uprchlíků, včetně Siriuse Blacka. Mlčky sáhla Rebecce na rameno, zastavila se a prohlížela si je.

        „Naprosto příšerné, že?“ oslovil ji kolemjdoucí stařík. Bellatrix ztuhla hrůzou, že by ji poznal. Nezmohla se na jediné slovo. Naštěstí zasáhla Rebecca: „Ano, to tedy je. Člověk aby pomalu chodil spát s hůlkou pod polštářem! Vždyť se z Azkabanu pomalu stává víkendový hotel!“

„Jistě, milá Rebecco, a jakpak se daří dětem?“ pokračoval stařík v konverzaci.

Rebecca odpověděla, že dobře, jeli totiž s Dorianem na rekreaci, pak už se rozloučila, musí prý něco zařídit pro tetičku.

 Bellatrix se nesmírně ulevilo. „Tetičku, jo?“

Rebecca v klidu pokračovala v cestě. „To byl starý pan Bruin, dělá s Dorianem v nemocnici. Je to milý člověk. Hodně mi pomohl.“

„Lekla jsem se, že mě poznal.“

„Ten?“ uchechtla se Rebecca, „Jak by mohl, je slepý jak patrona.“

         Po chvíli vstoupily do obchodu pana Ollivandera. Cinkající zvoneček nad dveřmi prodavače zavolal. Důkladně si obě dámy prohlédl a zdvořile se uklonil.

„Račte si přát? Slečna O’Connelová, nemýlím-li se. Mahagon, 16 palců, srdce gryfa. Velmi vzácná hůlka… Ovšem vás, madam, neznám,“ řekl Ollivander.

  Znovu se ujala slova Rebecca: „ teď už paní Grayová. To je moje příbuzná ze Švýcarska, po cestě se jí stala taková nepříjemnost a potřebuje nutně novou hůlku.“

„Pak jste zde správně,“ usmál se Ollivander, „ smím znát popis vaši staré hůlky?“

Bellatrix s cizím přízvukem popsala svoji starou hůlku. Jen co domluvila, zatrnulo jí, protože si uvědomila, jakou chybu udělala. Ollivander se na ni zamyšleně podíval, ale nic neříkal a odešel pro krabičku. Belle tlouklo srdce a s obavami čekala, co bude následoval. Pohlédla na Rebeccu. Ta se soustředěně dívala směrem, kterým Ollivander odešel, ruce měla na břiše složené tak, aby mohla okamžitě použít hůlku schovanou v rukávě. Prodavač jen přinesl krabičku a nechal Bellatrix maskovanou v těle mudly, aby si hůlku vyzkoušela. Bella jen zběžně načmárala do vzduchu zlaté paprsky.

„Ja ja, ta je doprá!“ ujistila ho.

Rebecca hodila pár galeonů na pult a rychle se odporoučely.

         „Mizíme. Odsuď se přenést nemůžeme, použijeme letax,“ rozhodla Rebecca. Bellatrix ji následovala… najednou jí došlo, že se blíží k odbočce do Obrtlé. V hlavě jí vířily myšlenky na útěk. Měla jedinečnou příležitost! Takovou, kterou dlouho mít nebude! Bellatrix se snažila uklidnit a myslet racionálně. Sevřela hůlku.

‚Rebecca mě nesleduje, mohla bych nepozorovaně zahnout a přenést se… jenže kam? Než se dostanu k Borginovi, tak mě dohoní. Ledaže by….‘ Čím blíž se odbočce blížily, tím usilovněji Bellatrix přemýšlela. Před Obrtlou se Rebecca znenadání otočila a chytila Bellu za paži, jako by tušila, o co se Smrtijedka pokouší. Bellatrix se jen pousmála a klidně pokračovala Příčnou ulicí.

Zpět na obsah

Kapitola 5: Kapitola 5

       Když dorazily k veřejným krbům na konci Příčné ulice, Rebecca koupila plátěný váček s Letaxem. Bellatrix už měla celý úprk naplánován a musela se držet, aby se bláznivě nerozesmála. Nabrala si od Rebeccy plnou hrst prášku. Právě teď nastala chvíle, na kterou měsíc čekala. Konečně, byť jen na pár vteřin, bude mimo Rebecčin dohled. Vstoupila do krbového rámu a se škodolibým úsměvem vykřikla místo „Ďáblova pěst“ „Indigovo náměstí“.Ó, jak jí mrzelo, že v zelených plamenech nezaznamenala Rebecčin výraz. Jakmile se ocitla na Indigově náměstí, hodila si pod nohy zbytek Letaxového prášku a nechala se přenést do Obrtlé. Neměla tušení, jak Rebecca zareagovala, jen doufala, že její plán neprokoukla a nečeká na ní u Borgina. Ironie osudu…

     Vyskočila z krbu ve známém obchůdku s magickými předměty. Starý Borgin stál za pultem a něco šteloval. „Co tu chcete, ženská! Koukejte odsaď zmizet nebo-“ , obořil se na ni.

„Zmlkni, hlupáku! Kde jsou ostatní? Kde jsou Smrtijedi? No tak, mluv!“ vyštěkla Bellatrix.

V ten okamžik pominul účinek mnoholičného lektvaru a Bellatrix pomalu získávala svou podobu. ´Perfektně načasované..´, pomyslela si. Borgin ohromeně zalapal po vzduchu. Nezmohl se na jediné slovo, jen mávl rukou k úzké temné uličce, která vedla z Obrtlé mezi rozpadlé barabizny. Bellatrix vyrazila z obchodu. O pár set metrů dál stála mohutná postava skrytá mezi stíny.

      Bellatrix by věděla o několika lidech, které by teď potkala radši, ale co se dalo dělat?

„Šedohřbete!“ zvolala tlumeným hlasem a rozběhla se ke svému neoblíbenému „kolegovi“. Šedohřbet jí pospíchal naproti. Hromotluk z hrdla vydal něco mezi zavrčením a chechtáním. Bellatrix se bláznivě rozesmála na celé kolo.

„Kde jsou ostatní?“ zeptala se. Odpověď se ale nedozvěděla, protože mezi ni a Šedohřbeta vlétla malá rychlá černá věc, která se se zlověstným sykotem proměnila….ve velmi rozzlobenou čarodějku s hůlkou připravenou k boji.

    Bellatrix leknutím nadskočila. Ustoupila o pár kroků. Šedohřbet, rovněž s hůlkou v ruce, vrčel.

„Stůj, ani se nehni!“ zasyčela Rebecca na Bellu.

Stála mírně skrčená, připravena k fyzickému útoku, šedýma očima vpitá do Šedohřbetových, krví podlitých. Měla lehce vyceněné zuby, špičáky vystupovaly výrazněji než jindy. Vlkodlak, také v bojovém postoji, tlumeně vrčel. Bellatrix se snažila nenápadně vzdálit. Tenhle boj bude něco. Vlkodlaci a upíři k sobě nikdy necítili vřelé sympatie…

      První kletbu vyslala Rebecca – vyrazila Bellatrix hůlku z ruky. Pak hbitě uhnula před Šedohřbetovým „Crucio“. Obě stvoření na sebe párkrát bezúspěšně vystřelila pár zaklínadel. Rebecca se vrhla na Šedohřbeta a pokusila se ho seknout nehty ostrými jako břitva. Šedohřbet ji včas chytl za zápěstí, dostal ale pořádný kopanec pod žebra. Trochu zavrávoral a slepě máchl svou ohromnou tlapou před sebe. Oba se vykašlali na hůlky a pokoušeli se jeden druhému prokousnout hrdlo. O co byl Šedohřbet silnější, o to byla Rebecca mrštnější. Zápas byl vyrovnaný. Po pár minutách se pustili, Rebecca si nahodila zpět vykloubené rameno, vlkodlak si rukávem otřel krvácející obličej.

 „Infuego,“ zakřičela upírka a vyslala ze své hůlky ohnivý proud. Zasáhla Šedohřbeta přímo doprostřed hrudi. Smrtijed padl na záda a ryčel bolestí. Rebecca se na něj s vyceněnými zuby vrhla, musela ale odrazit napěknou kletbu.

    Bellatrix, nalepená na zdi, je mlčky pozorovala. Její hůlka byla zakutálená na protějším konci uličky, pár metrů od ní. Zvažujíc každý pohyb se pro ni čarodějka vydala. Ani jeden z netvorů jí nevěnoval pozornost. Bellatrix se rychlým pohybem přitiskla zády k protější zdi. Chtěla se přiblížit ke dvojici bojujíci po její pravé straně a pro hůlku opatrně sehnout, ale zničehonic nalevo od sebe zaslechla sípající hlas. Z Obrtlé ulice na trojici zírala seschlá, vychrtlá stařena s vytřeštěnýma očima. Bezpochyby Smrtijedy poznala. Rebecca a Šedohřbet ji také zaregistrovali. Babiznu současně zasáhly dvě kletby. Ulici ozářilo zelené světlo Šedohřbetova smrtícího kouzla, bezvládné tělo vylétlo asi tři metry do vzduchu a s dutým prasknutím žuchlo dolů na dlažbu. Rebecca se do vlkodlaka pustila ještě zuřivěji. Bellatrix popadla svou novou hůlku…

     Cruciatus trefilo Rebeccu do zad. Upírka zaúpěla.

 Šedohřbet využil jejího zaváhání: „Malasangre!“

Fialový paprsek se Rebecce zavrtal pod levou klíční kost. Skácela se na zem. Šedohřbet se napřáhl. „Avada- “

„Ne!“ štěkla Bellatrix, „Rychle pryč! Někdo sem běží!“

Smrtijedi zmizeli.

Rebecca v křečích lapala po dechu. Všechny cévy na levé ruce, krku a na obličeji vytvořily temně fialovou síť. Člověka by to jistojistě zabilo. Upírce se začala motat hlava a před očima jí létaly černé mžitky. Vražedná kletba pomalu prostupovala celým tělem…

Zpět na obsah

Kapitola 6: Kapitola 6

„Poslal někdo zprávu Dorianovi?“

„Ksakru, jak dlouho ještě budu čekat na ten lektvar?!“

„Zdá se mi, že pomalu přichází k sobě…“

„Pane, na chodbě na vás čekají bystrozorové…“

   Umírání nebylo tak hrozné, jak si představovala. Se vším se smířila. Jen to podivné hučení jí trochu vadilo. Tam  už snad bude ticho a klid.

 „Teď otevři oči, něco uvidíš,“ našeptávalo jí podvědomí.

Dobrá, proč ne? Jenže…to nešlo.

„Snaž se trochu,“ pokračovalo podvědomí.

Rebecca se opravdu snažila. Bolelo to a škrábalo. Konečně rozlepila víčka od sebe. Do očí ji bodlo ostré světlo, tak je zase hned zavřela. Zaslechla své jméno. To je ale divné umírání!

„Kdo tady mluví o umírání? Jen se hezky vrať zpět,“ ozvalo se podvědomí.

Hukot rázem zmizel. Ve zlomku vteřiny si na vše vzpomněla. Otevřela oči a chtěla se posadit. Několik párů rukou jí zadrželo. Uvědomila si, že leží na posteli a nad ní stojí několik léčitelů. Nadechla se. Měla pocit, že jí někdo krkem protahuje ostnatý drát.V levém rameni jí tepala ostrá bolest. Podívala se na levou ruku, kterou vůbec necítila, a uviděla třesoucí se fialový pahýl. Pak jí někdo přes nos položil váček s bylinkami a Rebecca usnula.

„Bex, zlatíčko, vzbuď se. Jsem u tebe, už je po všem. Slyšíš mě, lásko?“ probudil ji známý hlas.

„Doriane,“ zamumlala rozespale, když nad sebou spatřila manželovu tvář.

„Pšš. Jsi v nemocnici. Všechno je v pořádku, neboj se,“ uklidňoval ji Dorian. Rebecca se znovu podívala na levou ruku. Jaká úleva! Žádný prst nechyběl a ruka měla normální barvu.

„Utekla mi, Doriane,“ řekla.

Dorian pokýval hlavou: „Já vím. Teď se tím nezabývej.“

„Musíme se tím zabývat, Doriane. Bystrozorové se budou vyptávat. Jak to vysvětlíme?“

„To ona tě zranila?“

„Ne, ne. Tys byl s dětmi pryč, ty jsi z obliga. O ničem nevíš, jasné? Kde vůbec jsou děti?“

„Děti jsou v bezpečí, neměj strach. Nepochybuji o tvé geniaitě, určitě na nějakou výmluvnou  historku přijdeš, ale teď se na to vykašli! Málem jsi umřela, kdyby tě našli o chvíli později, tak…. Snažně tě prosím, teď se soustřeď jen na tvůj zdravotní stav.“

Dorian začal rozčileně chodit po pokoji. Chvíli bylo ticho.

„Jak dlouho tu budu?“ zeptala se Rebecca.

„Nevím přesně, ale nejmíň týden. Domluvil jsem se s panem Bruinem, sem tam ti přineseme…no, víš… krev. Aby ses rychleji uzdravila,“ odpověděl čaroděj tiše.

„Díky. Poslyš, teď si zdřímnu, dobře?“

Dorian přišel k nemocničnímu lůžku, políbil svou ženu a odešel.

Zpět na obsah

Kapitola 7: Kapitola 7

     Rebecca se probudila až další den kolem poledne. Rozhlédla se po pokoji. Ležela zde sama. Nalevo od postele bylo velké zamřížované okno. Skrz mříže svítilo slunce. Pod oknem byl odřený stolek a jedna židle. U protější stěny stála malá dřevěná skřínka, nic víc.

   Rebecca se vleže protáhla. Nechtělo se jí vstávat, cítila se malátně. Připadalo jí, že má na rameni přilepený těžký kámen, ale jinak jí nic nebolelo. Zaslechla, jak na chodbě diskutují dva muži. Rebecca díky upířím smyslům zřetelně slyšela, o čem si povídají. Posadila se na postel a soustředěně naslouchala.

„Pane, ta nešťastná žena včera málem zemřela, buďte tak laskav a nechte jí odpočívat!“ naléhal jeden hlas.

„To je mi líto,“ odsekl druhý, hrubý hlas, „ale je to stopa ke Smrtijedům. Jde nám o čas, vážený pane.“

„Já to chápu, ale můžete aspoň jeden den počkat?“

Rebecca zpanikařila. Dva diskutující muži bezpochyby mířili za ní. Plácla sebou zpět na polštář. Nato se ozvalo zaťukání na dveře.

„Ano?“ zvolala unaveným hlasem.

Do pokoje vstoupil vážně vypadající léčitel a vysoký muž s chorobně podezíravým výrazem ve tváři a s bystrozorským odznakem na plášti.

„Paní Grayová, moc mě to mrzí, ale tady pan Dawlish…trval na tom, že s vámi nutně musí mluvit o tom útoku. Samozřejmě pochopíme, jestli o takovém traumatizujícím zážitku nebudete chtít hovořit,“ omlouval se léčitel a švihl po bystrozorovi nevlídný pohled.

Dawlish se kysele pousmál. Rebecce bylo jasné, že není zrovna dvakrát nadšen ze spolupráce s upírem.

„V pořádku, pane. Obávám se, že vám stejně moc nepomůžu. Snažím si na to všechno vzpomenout,“ odvětila Rebecca s nevinným výrazem a znovu se posadila. Léčitel odešel.

„Je mi velice líto, co se stalo. Položím vám jen pár otázek. Vpomínáte si aspoň na něco? Vaše výpověď je nesmírně důležitá,“ začal Dawlish.

„Tak tedy, pamatuji se, že jsem byla v Příčné ulici. Chtěla jsem použít letaxovou síť. Ale nějak jsem se zamotala…a dál už nevím,“ řekla Rebecca.

„To je vskutku dost málo,“ zkonstatoval Dawlish a nasadil ten svůj čmuchalský obličej, „byla jste na Příčné sama?“

„Ne, byla jsem tam s mojí tetou…O můj bože, máte o ní nějaké zprávy? Je v pořádku?“

„Ne, bohužel o ní vůbec nic nevíme. Nevybavíte si tváře těch, kteří vás napadli? Byl to někdo ze Smrtijedů?“

Rebecca se zamyslela. Po chvíli pronesla: „Bellatrix Lestrangeová. A Šedohřbet.“

Dawlish přistoupil o pár kroků blíž k lůžku.

„Jste si jistá?“

Rebecca mlčky přikývla.

Dawlish nic neříkal.

„Proč jste se vydala do Příčné?“ pokračoval po chvíli.

„Moje teta potřebovala novou hůlku.“

„A pročpak potřebovala novou hůlku?“

„Rozbila se, co já vím! Co je mi po pitomé hůlce? Je moje příbuzná naživu?“ Rebecca zvýšila hlas. Dawlish začínal být příliš vlezlý. Pokusila se o menší hysterickou scénku, aby ho léčitel vykázal.

„Totiž, kousek od vás jsme nalezli tělo starší ženy,“ podotkl Dawlish. Mávl hůlkou a vyčaroval model staré babizny, kterou Šedohřbet zabil…vlastně ona taky.

„Ne, to není ona. Nikdy jsem jí neviděla,“ zalhala.

„Dobrá. Tak, milostivá, teď vám řeknu, co jsme zatím zjistili,“ spustil nepříjemný bystozor, „hostinský Tom i pan Ollivander nám potvrdili, že jste se nacházela v Příčné ulici ve společnosti neznámé ženy, která měla jistě pouze náhodou stejný popis hůlky jako měla již zmiňovaná Smrtijedka Bellatrix Lestrangeová, jež před měsícem uprchla z Azkabanu.“

V Rebecce hrklo. Polil ji ledový pot. Snažila se zachovat klid.

„Pokračujte.“

„Prozkoumali jsme také záznamy z Letaxové sítě. Představte si, že jsme v žádném záznamu nenašli vaše jméno. Zato jsme tam našli jméno Bellatrix Lestrangeové.“

Rebecca na bystrozora upřela bílé oči.

„A?“ vyzvala ho k hovoru.

„Vy se dobře znáte s Lestrangeovou, že?“

„Z čeho mě obviňujete? Už čtrnáct let jsem jí neviděla,“ zasyčela Rebecca.

„Vy mi něco tajíte, že?“

„Proč bych to dělala?“

„Upíři měli vždy sklon ke zlu, že?“

„Vypadněte!“

Dawlish se uchechtl: „Ovšem, už jdu. Ale radím vám dobře, abyste si rychle vzpomněla, co se včera stalo. Kolem toho útoku je až příliš mnoho otazníků. Očekávejte mou další návštěvu. Do té doby-“ švihl hůlkou a připoutal Rebecce obě ruce ocelovými okovy k rámu postele,

 „-jste podezřelá z napomáhání Smrtijedům. Přeji brzké uzdravení.“

Bystrozor odešel s vítězoslavným úsměvem, Rebecca seděla na posteli jako opařená.

Zpět na obsah

Kapitola 8: Kapitola 8

Dorian zuřil. Tedy chvílemi zuřil, chvílemi se hroutil. V nemocnici U svatého Munga měl jako léčitel slušné postavení. Přemluvil své kolegy, aby k Rebecce nikoho nepouštěli a prodloužili jí rekonvalescenční dobu. Občas své ženě tajně propašoval lahvičku s lidskou krví, která urychlovala uzdravování. Snažil se ze všech sil sabotovat blížící se výslech u soudu.

     Bystrozorský tým v čele s Dawlishem ale také nazahálel. Před Rebecčiným pokojem se ve dne v noci střídaly dvojice hlídačů. Hlavně v noci.

     Rebecca byla vcelku nad věcí. Napadlo ji hned několik způsobů, jak by mohla nepozorovaně utéct z nemocnice. Členové ministerské ostrahy  byli na upíra krátcí. Jenomže kdyby utekla, dostala by se do pozice psance a potvrdila by, že má černé svědomí. Spoléhala na nedostatek důkazů. Nikdo jí přece nemůže zavřít za to, že se procházela po Příčné ulici s imaginární příbuznou! Přesto ale v hloubi duše čekala na zázrak.

    Mohlo být kolem půlnoci. Měsíc se blížil do úplňku a zářil na obloze jako rybí oko. Rebecca ležela na posteli, zahleděná skrz okenní mříže do černé oblohy, a přemýšlela o svém osudu a o Bellatrix. Podraz od přítelkyně bolel víc než poraněné rameno nebo kletba, zákeřně vržena do zad. Vzpomínala na Bradavice. Na školní tresty, na provokování Nebelvírských, na famfrpál… Mnozí profesoři jí předpovídali úspěšný život. Ts, a kam to dotáhla?!

     Rebecca si asi posté prohlédla okovy kolem zápěstí. Za několik hodin si pro ni měli přijít bystrozorové a odvést ji k soudnímu jednání. Rozhodla se, že bude zatloukat, jak jen bude moci. Měla strach. Ve skutečnosti se provinila. Bellatrix několikrát vyprávěla o hrůzném Azkabanu, což Rebecce stačilo, opravdu neměla chuť si vše vyzkoušet na vlastní kůži.

   Navíc proti ní bude svědčit zkušený bystrozor Dawlish, který byl známý svou chorobnou potřebou pochytat všechny, co by jen pomysleli na spolupráci s Pánem Zla.

    Před desátou hodinou do nemocnice dorazila skupinka bystrozorů, která měla jistou paní Grayovou doprovodit na Ministerstvo kouzel. Vedoucí skupinky byl mladík, který nedávno dokončil Bystrozorskou akademii. Ministrovi Popletalovi osobně ručil za to, že převoz obviněné upíří dámy proběhne bez problémů. Mladík nikdy žádného upíra neviděl a docela se na tento zážitek těšil. Zaťukal na dveře a vstoupil do pokoje. Naproti dveřím stála krásná žena v černých šatech. Mladík se zarazil a vykoktal své jméno.

„Můžeme?“ zeptal se dámy.

„Můžeme,“ odpověděla mile.

„Taková krásná bytost se jistě nebude pokoušet o nepříjemnosti, nemám pravdu?“ nadhodil.

Rebeca se zatvářila, jako kdyby řekl sprosté slovo.

„Proč bych to dělala?“ ujistila ho.

Mladík rázem pozapomněl na nějaká nesmyslná bezpečnostní opatření a zdvořila nabídl Rebecce rámě. Rebecca se usmála a chytila se ho. Bystrozorská skupina se přenesla zpět na ministerstvo.

      Mladík vedl Rebeccu chodbou až k velkým dřevěným dveřím, na kterých visela zlatá cedulka s nápisem Soudní síň. Rebecca se rozhlížela okolo ve snaze zahnat náhlý příval nervozity. Všimla si postaršího zrzavého kouzelníka s dobráckým kukučem, který zřejmě na někoho nebo na něco čekal. Tu se velké dveře otevřely a mladík postrčil Rebeccu dovnitř…

Zpět na obsah

Kapitola 9: Kapitola 9

     Mezi dveřmi se Rebeccy chopil jiný muž, který jí neurvale dotáhl doprostřed místnosti, kde stála dřevěná židle. Rebecca vzhlédla a prohlédla si soudní síň. Kolem dokola byla honosná tribuna. Přímo uprostřed ve zdobeném výklenku seděl ministr Kornelius Popletal. Po jeho levici na nejnižším stupni tribuny uviděla Doriana, svého otce, pana Ollivandera, hostinského Toma, Lucia Malfoye a nějakou ženu. Napravo seděl bystrozor Dawlish a jeho podřízení.Celou tribunu pak zaplňovali lidé v ministerských talárech. Skoro všichni Rebeccu provrtávali nepříjemnými pohledy. Udělalo se jí špatně. Cítila se jako největší zločinec na světě. Podívala se na svého muže. Dorian se na ni bolestně usmál.

    Najednou Popletal vstal a zahromoval: „Prohlašuji soudní jednání za zahájené!“

Rebecca se nenápadně koukla ke dveřím. Mladík, který ji přivedl, povzbudivě kývnul hlavou. Popletal nahlédl do zápisků a spustil: „Rebecca Grayová bude vyslýchána pro podezření ze spolupráce se Smrtijedy. Hlavním důvodem tohoto jednání je prokazatelný kontakt s uprchlou trestankyní Bellatrix Lestrangeovou a zavádějící výpověď o jejím napadení. Dávám slovo žalobci Johnu Dawlishovi.“

   Popletal a všichni přítomní se posadili do lavic. Rebeccu drapla za rameno ruka hrubiánského bystrozora, který stál vedle, a donutila ji sednout na židli ovázanou řetězy. Jen co dosedla, řetězy se omotaly kolem jejích paží.

Dawlish byl kromě hlídačů jediný stojící. Lehce se uklonil kolegům v tribuně, pak zpražil Rebeccu nehezkým pohledem a vzal do ruky pár pergamenů.

Odkašlal si a spustil: „17. dubna ráno mezi 9. a 10. hodinou dva Smrtijedi napadli paní Grayovou a zabili nevinnou kolemjdoucí. K útoku došlo v Obrtlé ulici. Ihned po incidentu se bystrozorské oddělení pustilo po stopách vrahů, bohužel bezvýsledně. Následně jsme vyslechli jediného svědka, tedy paní Grayovou. Neřekla nám žádné zásadní informace, naopak, máme víc otázrk než před tím. Například proč se zrovna ten den Smrtijedi odvážili objevit se tak blízko jednomu z nejrušnějších míst, jako je Příčná ulice. Anebo jakou náhodou se paní Grayová střetla s Bellatrix Lestrangeovou, která je mimochodem její přítelkyně. Mohla byste,“obrátil se na Rebeccu, „zopakovat svou výpověď, kterou jste mi poskytla v nemocnici dne osmnáctého dubna?“

    Rebeccu polil ledový pot jako tenkrát ve špitále. Nadechla se.

„Sedmnáctého jsem doprovázela svou příbuznou do Příčné ulice. Potřebovala koupit… novou hůlku. K návratu domů jsme chtěly použít letaxovou síť. Když jsem vstoupila do krbu… já- já nevím, co se stalo potom. Matně si vybavuji Bellatrix a Šedohřbeta, ale také se můžu mýlit.“

Dawlish se zeptal dál: „Jak dlouho znáte Bellatrix Lestrangeovou?“

„Od prvního dne našeho studia v Bradavicích.“

„Dobře. A teď odpovězte, zcela upřímně, měla jste někdy chuť přidat se po vzoru své kamarádky mezi Smrtijedy? Čistě hypoteticky,“ vyzval ji Dawlish bezelstným tónem.

´Konečně je to tady,´ pomyslela si Rebecca, ´teď začne zábava. Idiot jeden mizernej!´

„Zcela upřímně říkám, že ne,“ odpověděla pevným hlasem.

„Opravdu?“ podivil se naoko bystrozor, „ale není přece tajemství, že jste kříženec. Upír. Takoví, jako jste vy, přece mají přeci jisté sklony ke zlu.“

Rebecca se podívala na svého otce, bývalého lovce upírů, který byl rudý vzteky. Nesnášel narážky na genetické atributy své dcery. Nenávistně zíral na Dawlishe, ale nic neříkal.

„Mohla bych vědět, z čeho mě ministerstvo obviňuje? Snad ne z mého původu nebo z výběru mých přátel. Dovoluji si totiž tvrdit, že do toho mu nic není.“ nadhodila Rebecca.

Tribuna zašuměla, pár lidí se uchechtlo. Popletal začal pohoršeně mlátit kladívkem do pultíku.

„Dobře, jak chcete. Nechám tedy promluvit jednoho ze svědků. Pane Ollivandere, prosím,“ zahulákal Dawlish.

Pan Ollivander se postavil a promluvil rozvážným hlasem: „Toho dne… do mého obchodu vešla paní Grayová s nějakou dámou, kterou představila jako svou příbuznou. Pamatuji si, se vší skromností, každou hůlku, která prošla mýma rukama. Vyzval jsem tu ženu, aby mi popsala svou starou hůlku.“

Starý pán se odmlčel a povzdechl si.

„Popsala hůlku, která byla před čtrnácti lety zničena. Hůlku Bellatrix Lestrangeové,“ řekl.

„Děkuji vám,“ pokračoval Dawlish, „dámy a pánové, právě jste slyšeli nezlomný důkaz!“

Bystrozor se rázně otočil k publiku a triumfálně zakřičel: „Důkaz o tom, že tato mladá dáma dozajista spolupracovala se Smrtijedkou přeměněnou v mudlovskou ženu. Ano, vážení! Za vším není nic jiného než vychytralé použití mnoholičného lektvaru!“

   Rebecce se zatmělo před očima. Měla pocit, že ji někdo nakopl do žaludku. Lidé na tribuně začali vzrušeně diskutovat.

    „Zajímavá teorie,“ ozval se chladný mužský hlas. Lucius Malfoy konečně promluvil. „Prozraďte, jak jste to zjistil?“ zeptal se Dawlishe.

„Při prohlídce domu Grayových jsme si všimli, že v zásobách léčitele Doriana Graye chybějí ingredience mnoholičného lektvaru.“

„Aha…chybějí. Příteli, v mém domě chybějí stejně tak. V zájmu nás všech na tuto trochu trapnou teorii zapomeneme, co říkate?“ navrhl Malfoy uštěpačně.

„Ale usuďte sám, Luciusi, že je to pozoruhodná náhoda. Domnívám se- “ bránil se Dawlish, ale Malfoy ho přerušil: „Tento soud neodsuzuje lidi na základě domněnek!“

Tribuna opět zašuměla. Rebecca si oddechla a s vděčností čekala na další Malfoyova zázračná slova. Lucius Dawlishovi podrážel nohy. Otázkou bylo, jestli to Dawlish ustojí nebo si nabije nos.

„Jaké jsou vaše domněnky o tom, že se obžalovanou někdo pokusil zabít?“ utahoval si dál Lucius, „Nezapomínejme, proč tu jsme. Rebecca Grayová nám má především pomoci dopadnout zločince. Přistupujme k ní jako k nevinné,“ Malfoy změnil tón hlasu na co nejvážnější a nejpřesvědčivější, „ Tato žena, mimochodem příkladná matka dvou dětí, mohla být pouze obětí podvodu. Nevědomky se vystavila smrtelnému nebezpečí. Jak řekl pan Dawlish, ta neznámá žena byla mudla. Její podoby mohl zneužít kdokoli včetně Smrtijedů.“

    Do debaty se najednou zapojit nervózní Popletal. Počítal s Dawlishovým úspěchem. Mimo to potřeboval uklidnit davy a možnost strčit upíra do vězení se mu nesmírně hodila. Média si budou mít na čem smlsnout a on bude za vodou.

Zpět na obsah

Kapitola 10: Kapitola 10

Rebecca byla v šoku. Její otec uhodil pěstí do stolu a zaburácel: „To nemyslíte vážně!“

„Je to pouze dočasné, pochopte. Nechceme riskovat. Jde přece o naší i její bezpečnost,“ uklidňoval pana O'Connela Popletal a žbleptal něco o obvyklém postupu. Lucius Malfoy se tvářil samolibě a odešel ze síně. Dorian kupodivu také vypadal spokojeně. Radši pár dní ve vazbě než několik let „natvrdo“. Seběhl z tribuny a zamířil k Rebecce. Nerudný bystrozor ho ale zarazil.

„Ničeho se neboj. Všechno dobře dopadne. Miluju tě,“ volal, zatímco ho bystrozor táhl ven ze síně. Mladík a jeho bystrozorská skupina se chystala Rebeccu transportovat do Azkabanu. Mladý muž několikrát poklepal hůlkou na řetězy, které se uvolnily.

„Tak pojďte. No, vstaňte. Není to tak zlé, nebo ne? Určitě to nebude na dlouho,“ utěšoval Rebeccu. Pomohl jí vstát a podepřel ji. Pak v doprovodu dvou kolegů zamířil k malým kamenným dveřím. Dveře vedly do úzké tmavé chodby, která končila kruhovým vyvýšeným stupínkem. Nepochybně místo pro přenášení do Azkabanu.

    Rebecca klopýtala po boku mladíka jako tělo bez duše.Všichni vykročili na stupínek.

„Připravte se,“ upoznil jeden z bystrozorů, „tři – dva – jedna-“

Rebecca pro jistotu zavřela oči. Když ucítila lezavý chlad, zase je otevřela.

Byla v Azkabanu.

    „To byla nějak moc rychlé, ne?“ podivila se.

„Asi jo,“ usmál se mladík, „ale nebojte, určitě se stejně rychle dostanete zpátky.“

Rebecca zamžourala do tmy a uviděla obrys mohutné postavy. Někdo luskl prsty a pochodně na stěnách se rozhořely. Proti skupince na stupínku stál ohromný zarostlý azkabanský bachař v ošoupaném koženém hábitu. Jeden z bystrozorů Rebeccu strčil do zad a shodil ji dolů.

„Zdravíčko,“ promluvil bachař vychlastaným hlasem. Bez rozpaků popadl upírku za šaty a táhl ji pryč.

„Někdo bude muset jít se mnou, vyřídit to zatracený papírování. Od tý doby, co nám zdrhli Smrtijedi, no, však víte,“ pokračoval, „ je to tady jako v blázinci.“

Rázně kráčel studenou chodbou a vláčel za sebou Rebeccu jako kus hadru. Rebecca si všimla, že za nimi mladík spěšně chvátá. Vypadal, že je z chování bachaře ohromen stejně jako Rebecca.

„Jeden se teď kolem těch smradů naběhá, hehehe“ povídal bachař a rozrazil dveře od své pracovny. Postavil Rebeccu ke zdi a vrazil jí dřevěnou tabulku s čísly. Pak ji vyfotil velkým fotoaparátem. Během toho neustále mluvil. „Štěstí, že jsem zrovna neměl službu, to vám teda řeknu. Kolega, kterej to schytal, ještě leží ve špitále. Je mu přes šedesát a jen co vyběh schody – ruce od sebe!- dostal šlupku do palice.“

Na chvíli se odmlčel a prohledával Rebeccu lotroskopem. Zabavil jí hůlku a začal zase mlít: „ Jen se nebojte, paninko, bude o vás dobře postaráno. Máte vlastní pokoj, all inclusive. Večeře o třech chodech, hehe. Teďka je každej druhej podezřelej, že je Smrtijed. Počkejte tady na mě chvilku, ukážu dámě apartmá.“ Bachař zase čapl Rebeccu za šaty a vyšel s ní na chodbu. Vedl ji po točitých schodech nahoru. Z vrchního patra se ozval zoufalý řev.

„Sakra, že zas nějakej mozkomor vlez, kam nemá!“ zahromoval a vytáhl hůlku. Vyskočil posledních pár schodů a vyslal patrona. Rebecca se rozhlédla  po chodbě lemované celami. V záři patrona zahlédla několik vězňů. Bylo jí úzko.

„To víte, od tý doby co zdrhli ty Smrtijedi, si lítaj, kam chtěj. Ták, tady to máte,“ řekl, strčil upírku do cely a zabouchl mříže. Rebecca sledovala odcházejícího bachaře a mimoděk se dotkla mříží. Dostala ránu. „Au!“ ujelo jí. Odstoupila a prohlédla si celu. Byla to malá špinavá kobka bez okna s nechutně zašpiněnou postelí a zrezivělým umyvadélkem. Usoudila, že nejčistčí místo je u stropu, tak se proměnila v netopýra a zachytila na popraskané stěně. Doriane…

   Na opuštěném hřbitově kdesi ve Skotsku se sešlo několik skutečných přívrženců Pána Zla. Blonďatý muž tlumeným hlasem něco líčil svým druhům. Drobná černovlasá žena seděla na mohyle a houpala nohama ve vzduchu. Vedle ní se o mohylu opíral vysoký kurdnatý čaroděj. U světlovlasého vypravěče přešlapoval vyzáblý skrček.

„Co hodláš dělat?“ zeptala se žena.

„Já? Myslíš, že nemám na práci nic jiného než vysekávat tvoje kamarádky z maléru?“ odvětil Lucius.

„Vždyť to tolik nespěchá, Luciusi. Máš tolik času, kolik potřebuješ,“ řekla konejšivě Bellatrix.

Na kostele přilehlém k hřbitovu začaly hodiny bít pátou hodinu odpolední. Skrček přestal přešlapovat.

„Jdeme na to,“ vyzval ostatní.

Bellatrix seskočila z mohyly a vzala si do ruky hůlku. Pak stejně jako Lucius a její muž následovala Macnaira mezi náhrobními kameny. Macnair se před jedním zastavil a sehnul se, aby si přečetl jméno.

„Radši běž dál,“ špitl Rodolphus své ženě.

„No dovol!“ ohradila se Bella. Malfoy se oproti tomu nenechal pobízet a z bezpečné vzdálenosti pozoroval, jak Macnair a Rodolphus pomocí hůlek odstraňují hlínu před náhrobkem a zvedají ze země zpráchnivělou rakev. Bellatrix se ohlédla, aby se ujistila, že je nikdo nesleduje. Zatímco Rodolphus otevíral víko rakve, Macnair tahal z hábitu několik lahviček s lektvary. Bella sevřela hůlku pevněji. Tušila, co nastane. Jen co Rodolphus odklopil víko, přikryl si rukávem nos a ulevil si: „Fujtajbl!“

Bellatrix do rakve neviděla a vůbec toho nelitovala. Podívala se na Luciuse, který se tvářil zhnuseně. V duchu se pobavila nad tím, jak vznešený a pyšný Lucius Malfoy musí pokorně plnit špinavou práci na hřbitově, místo aby seděl ve vyhřáté pracovně na ministerstvu.

   Macnair si klekl k rakvi a Rodolphus si stoupl hned za něj s připravenou hůlkou.

„Nezvorejte to!“ sykl Malfoy.

Macnair začal odříkávat zaklínadlo a vylil na mrtvolu v rakvi tmavě zelený lektvar z první lahvičky. Z rakve se ozvalo zachroptění. Macnair zbystřil. Nic se ale nestalo a tak pokračoval v oživovacím rituálu. Opakoval stejné zaklínadlo a odzátkoval druhou lahvičku s černým lektvarem. Sotva se tekutina stekla, z rakve se vymrštila umrlcova paže se sevřenou pěstí. Skrček hbitě uskočil. Rodolphus na mrtvolu namířil a vykřikl „Mdloby na tebe“, ale nebylo to nic platné. Mrtvola zaryčela a sápala se z rakve ven. Bylo slyšet praskání kloubů. Tlející umrlec se posadil. Oba Smrtijedi se rychle vzdálili. Belle se naskytl odporný pohled na mrtvého muže bez očí, s uhnilými dásněmi a plesnivějící kůží. Zvedl se jí žaludek.

„Rody!“ vyhrkla. Vyslala na nemrtvého kletbu, ale bezúspěšně.

„Musím to dokončit, zabavte ho! Rodolphusi, kryj mi záda!“ hulákal Macnair. Mrtvola rozlámala rakev a neohrabaně se zvedala. Bellatrix a Lucius na ni vysílali různé kletby, které nezabíraly, jen nemrtvého dráždily. Macnair mezitím potřetí odříkával zaklínadlo a s posledním lektvarem v ruce se přibližoval zezadu k mrtvole. Užuž chtěl vychrstnout tekutinu na její záda, když se znenadání otočila a udeřila Smrtijeda do tváře. Macnair spadl a lahvička mu vylétla z ruky. Rodolphus ho popadl za hábit a táhl ho dál od netvora, který se na ně hrnul.

Bella bleskově zareagovala. Přiběhla blíž k mrtvole, kouzlem zvedla vylitý lektvar a poslala ho přímo do netvorova hnijícího obličeje.

„Imperio!“ zakřičel Rodolphus. Mrtvola svěsila paže a přestala kouzelníky napadat.

„No teda,“oddechl si Macnair a krákavě se zachechtal, „dobrá práce. Teď už to zvládnu sám. Pouta na tebe.“

„To věru rád slyším. Už nikdy víc!“ ozval se Malfoy, schovaný za náhrobkem.

„O tom ale ty nerozhoduješ, švagříku,“ vysmála se mu Bella.

Malfoy se uraženě nafoukl a bez rozloučení se přenesl pryč.

„Posera. No, já mám s tímhle úlovkem ještě nějaké povinnosti,“řekl Macnair. Chytil provaz, kterým byla mrtvola spoutaná, a také zmizel.

„Kčertu!“ zaklela Bellatrix. Rodolphus ji objal a poškádlil ji: „Bála ses o mně?“

„Nech toho.“

Opuštěný hřbitov znovu osiřel.

Zpět na obsah

Kapitola 11: Kapitola 11

  „Albusi, ráda vás zase vidím,“ přivítala Molly Weasleyová hosta, „jen pojďte dál.“

„Mistře,“ zvolala s pokorou v hlase Bellatrix, když se blížila studenou jeskyní kdesi na ostrově v Severním moři ke svému vůdci.

„Dáte si šálek čaje? Prosím, posaďte se. Chtěl jste se mnou mluvit? Doufám, že děti ve škole nic neprovedly,“ strachovala se Molly. Albus Brumbál se spokojeně usadil u kuchyňského stolu a uchechtl se: „Bez obav, Molly. Myslím, že triumfálnímu odchodu dvojčat se žádná lumpárna jen tak nevyrovná. Ale teď k věci,“ začal Brumbál, „jsem vám vděčen, že jste mne přijala ve svém domě. Rád bych s vámi projednal jistou záležitost, která se týká Řádu. Omlouvám se, že jsem vás držel v nejistotě, ale nechtěl jsem psát do dopisu podrobnosti.“

„Udělám cokoliv, mistře. Cokoliv,“ slibovala Bellatrix a čekala, až jí Temný pán zadá úkol. Měla trochu strach, ale zároveň byla pyšná, že si Temný pán nechal zavolat jen a jen ji.

„Samozřejmě vás nemohu do ničeho nutit, ale marně bych hledal vhodnější osobu, než jste vy, Molly,“ pokračoval zdvořile Brumbál a lehce se od stolu uklonil.

„Ráda Řádu pomůžu, Albusi. Jen už mě nenapínejte,“ pobídla Brumbála paní Weasleyová.

„Chci, aby se na naši stranu přidali upíři. Jejich spojenectví pro nás znamená velkou výhodu. Před lety udělali chybu, když se za nás odmítli postavit. Schovávali svou zbabělost za slabošské výmluvy, za neutralitu.. Avšak… Pán zla… je milostivý. A dá jim druhou šanci,“ syčel chladný mužský hlas. Belle došlo, kam její Pán míří.

„Z Azkabanu by měla být propuštěna jedna mladá dáma, obviněna ze spolupráce se Smrtijedy,“ povídal Brumbál.

„Máte na mysli ten soudní proces s tou upírkou?“ zeptala se paní Weasleyová, „Ano, o tom jsem četla v Denním věštci.“

„Ano, přesně tak,“ přitakal Brumbál, „rád bych se dozvěděl více a nechtěl bych se opírat o média. Totiž, doslechl jsem se, že není tak nevinná, jak se tváří. Navíc mě lehce znepokojuje fakt, že ji zastupuje Lucius Malfoy. Předpokládám, že ta žena v každém případě uvítá podporu a pomoc. A vy, Molly, máte srdce na pravém místě, vy byste jí takovou oporu mohla poskytnout."

„Mám…mám tedy přinutit Rebeccu Grayovou, aby se přidala na naši stranu?“ ujišťovala se Bellatrix bázlivě. Lord Voldemort se na Smrtijedku zadíval a zlověstně se ušklíbl: „Dluží nám to. Nebýt mých lidí na ministerstvu, trpěla by dál v Azkabanu. Chci, aby zajistila spojenectví s upíry. A ty, Bello, na ni dohlédneš.“

„Pro Řád by bylo nesmírně přínosné, kdyby nám Rebecca Grayová řekla celou pravdu…“ zakončil Brumbál a čekal na reakci paní Weasleyové.

„Upírům se nedá věřit, mistře. Co když odmítnou?“ pochybovala Bellatrix.

„Co když doopravdy patří ke Smrtijedům a celý ten proces je jen takové divadýlko?“ namítla paní Weasleyová.

„Mělo by být v jejich zájmu mou nabídku přijmout. Upíři jsou vychytralí, to ano, ale…mají jednu pozoruhodnou vlastnost. Drží při sobě. Žijí spolu…cítí spolu. Jestli bude jeden z nich cítit strach, pocítí ho všichni. A strach je mocný nástroj,“ pronesl lord Voldemort.

„Opravdu si nemyslím, že je Rebecca Grayová nebezpečná. Naopak. Má dvě malé děti. Spojuje vás mateřský cit, proto jsem se domníval, že jste schopna získat si její důvěru a odhalit tak pravdu. Nemohu vás ale do ničeho nutit, Molly,“ řekl Brumbál.

„Mistře, udělám vše, co bude v mých silách. Nezklamu vás!“ zapřísáhla se Bellatrix.

„Jistě, Albusi. Pomohu vám. Počítejte se mnou,“ujistila Molly Brumbála.

„Děkuji vám, Molly. Věděl jsem, že se na vás mohu spolehnout,“ oddechl si Brumbál a rozloučil se.

„Teď odejdi, Bello,“ rozkázal Temný pán potichu a otočil se k Belle zády…

Zpět na obsah