Index

Kapitola 1: Prolog
Kapitola 2: Kapitola první
Kapitola 3: Kapitola druhá
Kapitola 4: Kapitola třetí
Kapitola 5: Kapitola čtvrtá
Kapitola 6: Kapitola pátá
Kapitola 7: Kapitola šestá
Kapitola 8: Kapitola sedmá
Kapitola 9: Kapitola osmá

Kapitola 1: Prolog

Prolog

Ahoj. Jmenuji se Aneta, ale říkají mi všelijak. Pro rodiče jsem Anetka, v Krásnohůlkach to byla Anette a kruvalští mě z nějakého záhadného důvodu překřtili na Anitu. Vy mi říkejte, jak chcete, klidně mi i vymyslete nějakou přezdívku, ale pokud se mi nebude líbit, budete litovat. Věřte mi.

Jsem kouzelnice. Z čistokrevného rodu, dokonce velice čistého, po deset generací jsme neměli v rodině ani motáka, ani mudlu. Proto byla spousta lidi překvapena, když rodiče začali aktivně bojovat proti Vol... Vy-víte-komu. Možná až příliš aktivně. Při zákeřném útoku na jejich dům byl otec vážně raněn, proto mu Brumbál doporučil, aby se na chvíli ukryli, nejlépe mimo Anglii. Matčin strýc žije ve Francii, oba rodiče tedy přijali jeho pozvání a odcestovali z kouzelnickou válkou rozervané země. To bylo dva roky před poražením Smrtijedů a jejich pána, deset měsíců před mým narozením.

I když se mohli se mnou vrátit do Británie, rozhodli se zůstat ve Francii, proč, to jsem se nikdy neptala.

Vyrůstala jsem v malé vilce poblíž Paříže. Nebudu vás unavovat nudným popisem mého dětství, řeknu jen, že už jako malá jsem byla pohybově nadaná, i když tanec, na který jsem byla svými rodiči nucena chodit, pro mne nebyl to pravé. Ano, bylo to zajímavé, zábavné a dostala jsem ze sebe přebytek energie, ale to, co jsem hledala, jsem nalezla až o několik let později, na Kruvalu.

V jedenácti letech mi začala kouzelnická výuka na Akademii v Krásnohůlkách. Akademie není jen nějaká zastrčená budova. Je to nádherný komplex altánků, parků a parčíků, skleníků a hřišť, kterému vévodí nádherný zámek. Vše je zde ve znamení umění a elegance, plesy jsou takřka na denním pořádku, slonovinové sochy rády poradí cestu, jste-li ztraceni, nikde ani smítko. Ale dokonalost se po nějaké době přejí, proto jsem na konci roku s radostí vyslechla otcovu novinu, že sehnal velice dobrou práci a budeme se stěhovat. A ne jen o kousek. Rovnou do jiné země.

Se stěhováním přišla i změna školního prostředí. Má nová škola byl již výše zmíněný Kruval. Ponurý, nízký hrad, hrubá stavba z šedého kamene. Kruval se drží při zemi stejně, jako se Krásnohůlky vzpínají k nebesům. To, co jsem se dříve učila ve štíhlých věžích pastelových barev, plných oken z barevného skla, zde mělo své místo v nízkých místnostech a sklepeních. Tady jsem také našla to, co mi chybělo ve francouzském tanci a protahovacím tělocviku. Začala jsem se učit bojovat pod pádnou rukou pana Trutského. Nejprve se mu nelíbil nápad, že by cvičil dívku, ale když viděl, že se opravdu snažím a trénuji každou volnou chvíli, myslím, že byl nakonec rád, že jsem jeho hodiny navštěvovala, i když jsem nikdy nedosáhla tak dobrých výsledků, jako kluci. Pan Trutský sice věřil, že se na jejich úroveň mohu dostat, už jen proto, že jsem, jak on tvrdil, „agresivní rváč“, ale to asi nikdy nezjistím. Na konci třetího ročníku, dva roky po mém nástupu sem, jsme se stěhovali opět. Tentokrát zpět do rodné země mých rodičů, Anglie.

A tady začíná příběh, který vám chci vyprávět. Mohu jen doufat, že vy ho chcete slyšet.

Zpět na obsah

Kapitola 2: Kapitola první

Kapitola první

Spěšný vlak do Bradavic rychle projíždí krajinou a mně se chce spát. V kupé sedím se čtyřmi dívkami z Mrzimorské koleje, všechny mají nastoupit do třetího ročníku, o rok níž než já.

První půlku cesty jsme si vyměňovaly informace. Já jim vyprávěla o Krásnohůlkách a Kruvalu, ony mně o Bradavicích. Snažila jsem se z té záplavy slov vybrat to, co se mi může hodit, abych pokud možno zapadla, ale vyprávění bylo trochu splašené. Když se rozhovor stočil na téma, který kluk je nejhezčí, nejšikovnější, nejhodnější, prostě pan dokonalý, přestala jsem vnímat. Ani jednoho z těch, o kterých se bavily, jsem neznala, a tak bych nemohla nic, než jen přikyvovat.

Z okna sleduji krajinu, nad kterou se ženou temné mraky. Než dojedeme do Bradavic, nejspíš se strhne pěkná bouřka. V okně se odráží moje tvář. Ostrá brada, úzký obličej, oči modré barvy, které už jen silou vůle držím otevřené, blond vlasy stahuje jednoduchá černá gumička do culíku, přesto mi jeden neposlušný pramen neustále padá do očí, ať s ním dělám, co chci.

Na pár chvil jsem zavřela oči a už mě něco budí. O pár kupé dál na sebe lidi křičí a někdo se ne zrovna příjemně směje. Holky už se tlačí ve dveřích, tak se jdu taky podívat, co se děje. V chodbičce stojí dva kolohnáti a hubený blonďatý kluk. Ten jediný z nich vypadá docela hezky, ale právě teď se téměř svíjí smíchem.

„To už se zas Potterovci a Malfoyovci řežou?“ ptá se Mimi, jedna z mých spolusedících.

„Kdyby ne, asi by zítra nevyšlo slunce...“ odpovídá jí druhá, zrzavá Katy.

„Tyhle dvě partičky se pořád hádají, občas proběhne i nějaká bitka.“ dodává při pohledu na můj zmatený výraz.

„Chystáš se přihlásit?“ povídá právě blonďáček – Malfoy, jak mi šeptem sdělí Mimi. „Ty se přihlásíš určitě, Pottere, viď? Ty si přece nenecháš ujít jedinou příležitost, aby ses mohl předvádět!“

„Kam se chtějí hlásit?“ ptám se holek.

„Nevím. A nejsem sama, poslouchej,“ odsekne zrzka.

„Buď nám vysvětli, o čem mluvíš, nebo vypadni Malfoyi,“ slyším dívčí hlas z kupé.

Malfoy ale nic nevysvětlí, jen se chvíli vysmívá Potterovcům, než se otočí k odchodu. Tohle kolo nejspíš vyhrál.

Vypadá to, že už se nic dalšího zajímavého nestane, ti v kupéčku zabouchli dveře až vypadla tabulka skla a jejich protivníci odcházejí směrem od nás.

Ve chvíli, kdy si sedám na svoje místo, spatřím první blesk. Pak už není z okna vidět nic jiného, než klikaté ohnivé čáry a kapky na okně. To se to bude vystupovat, deštník nemám a kouzlo, které ho nahrazuje,  si z hlavy nepamatuji. Proč já husa hloupá jsem si nevzala svoje zápisky z minulých let...

„Měly bychom se převléct,“ přeruší moje rozjímání Mimi. “Za chvíli snad budeme na místě.“

Zatahujeme závěsy na dveřích a vrháme se do převlékání. Právě si přetahuji tričko přes hlavu, když Katy prohlásí: „Aneto, ty máš ruce jak nějaký kulturista!“ Načež se všechny rozesmějí.

Podívám se na svoje ruce. Sice se na nich zřetelně rýsují svaly, aby ne, když každý den cvičím, ale jinak jsou hubené.

„Kulturista špejle..“ ušklíbnu se, čímž vyvolám další salvu smíchu.

Další žertování utne hlas, který suše oznámí, že za pět minut budeme v Bradavicích, zavazadla vám dopravíme do školy zvlášť, děkujeme.

Na maličkém nástupišti už se to houfuje. Uprostřed toho všeho zmatku stojí, jako skalisko uprostřed rozbouřeného moře, Hagrid. Z vyprávění mých spolucestujících jsem ho poznala snadno a věřte mi, kdybych nebyla zvyklá z Francie na madame Maxime, asi bych nějakou dobu jen nevěřícně zírala. Ten chlap je obrovský. Nechtěla bych se s ním prát, to by asi neskončilo jen nějakou malou modřinkou.

„Prváci sem, prváci sem,“ vyřvává právě. Na takový zvuk obvykle potřebujete megafon, ale on si hravě poradí jen se svými hlasivkami. I přes tu bouřku je jasně slyšet.

„Je tu někde ta, co k nám přestupuje?“ snažil se dál ohlušit všechny okolo. „Aneta Dayová, seš tu někde?“ pokračoval.

Asi bych se měla ozvat.

„Tady, tady dole..“ protlačím se davem až k němu.

„Výborný, ty pojedeš s náma po jezeře. Ještě nějakej prvák? Ne? Tak poďte za mnou.“

Hagrid nás vede po úzké pěšině hustým lesem kamsi dolů. Lucerna v jeho ruce září jasným světlem, ale v tomhle dešti je to vcelku jedno. Zem klouže a pokud se k tomu přidá občasný kořen... . Naštěstí se mi daří udržet na nohou, naopak sbírám chudáky děcka, pokud spadnou kousek ode mně. No, děcka, jsou jen o tři roky mladší než já. Ale i to je vidět, trčím nad nimi jak stožár.

„Kdy už tam budeme?“ ptá se drobný kluk s vlasy myší barvy.

„Za toudle zatáčkou už Bradavice uvidíte.“ Odpovídá náš průvodce.

Není to tak úplně pravda. V tom slejváku by i slavný Bystrozraký viděl kulové. Ale kdesi v dálce zahlédneme záblesky, nejspíš okna Bradavického hradu.

„Tady jsou loďky, do každý jen čtyry, jasný? S tebou,“ ukazuje Hagrid na mou osobu, „radši posadíme jen dva.“ Jako bych byla tak tlustá, pomyslím si. Každý mi hádá čtyřicet kilo i s postelí a jen dva do loďky, brumlebrumle....

Ještě, že loďky plují samy, veslovat v tomhle nečase by se mi opravdu nechtělo....

Na druhé straně jezera proplouváme clonou v břečťanu do tunelu. Teď vidím úplné nic, ale díkybohu na nás už neprší.

Na déšť jsme se dostali ještě na chvíli, než jsme přeběhli z podzemního přístavu přes trávník k bráně hradu. Naštěstí byla otevřená, i takhle jsme mokřejší než ryby.

Za branou čeká přísně vypadající černovlasá čarodějka. Po krátkém proslovu na přivítanou vytahuje hůlku a nechává dvojité dveře naproti bráně, aby nás vpustily do obrovské síně. Až později mi kdosi vysvětlí, že se neříká obrovská síň, ale Velká. Nu což, každý se občas splete.

Pěkně se seřadíme před stolem učitelů. Radši bych se nejdřív šla usušit, kape z nás jako z vodníků. Prcek vedle mně je zabalený do kožichu, který jsem předtím určitě viděla na Hagridovi.

„Spadl jsem do jezera!“ nehlasně sděluje komusi v síni. Vida, toho jsem si ani nevšimla. Alespoň to vysvětluje ten kožich.

Čarodějka, která nás uvítala v hradu, -McGonagallová- před nás postaví na stoličku slavný Moudrý klobouk.

V tichu, které nastalo, klobouk začíná zpívat.

„Za časů, kdy mne ušili,

už je to tisíc let...“

Poslouchám zpěv a je mi čím dál tím víc zima. Prsty v mokrých botách mě zebou, přesto se snažím poslouchat až do konce. Brr, proč nikoho nenapadne nechat nás nejdřív převléct...

Konečně Klobouk končí.

McGonagallová rozvinuje dlouhý pergamen se slovy:

„Až přečtu vaše jméno, nasadíte si klobouk na hlavu a posadíte se na stoličku. Až rozhodne, do které koleje patříte, půjdete se posadit k jejímu stolu.“

Čte jména podle abecedy, tak jsem se svým dé docela brzy na řadě.

„Aneta Dayová“ slyším a vyrážím směrem ke stoličce. Půlka síně si cosi šeptem sděluje, taky mohla McGonagallová říct, že nejsem prvák, ale přestupuji, všichni si určitě myslí, že jsem nějak příbuzná s Hagridem...

S kloboukem na hlavě napjatě čekám, co bude dál, když tu se mi v hlavě náhle ozve: „Havraspár ne, to není pro tebe. Ne že bys byla hloupá, ale ta tvoje roztěkanost... nejsi moc studijní typ, že?“

„No dovolte..“ ohrazuji se v duchu, ale klobouk pokračuje dál.

„Ráda pomůžeš, ale nedokážeš moc spolupracovat s ostatními, to vylučuje Mrzimor.“

Nemám ráda věci, které se mi hrabou v hlavě. Toho jsem si užila dost na Krásnohůlkách. Za ten rok mi to docela stačilo. Ale tohle budu muset vydržet.

„Odvahu máš, v Nebelvíru bys asi uspěla,“ pokračuje ta telepatická pokrývka hlavy. „Ale... ne, tvoje touha ukázat se a ochota pro to zajít daleko je větší... Zmijozel!“

Už asi vím, u koho se Hagrid učil hlásnou troubou. Když vám takhle vykřikne u ucha, je to docela jiné, než když stojíte několik metrů daleko.

Potlačuji pocit, že mi v uších bude zvonit až do konce života a jdu si sednout ke své nové koleji. Alespoň má nejhezčí barvy.

Zpět na obsah

Kapitola 3: Kapitola druhá

Kapitola druhá

Kousek ode mě sedí ten blonďáček Malfoy. Jeho dvě gorily doplnila černovlasá dívka, které cosi šeptá. Podle jeho pohledu hádám, že mluví o mně. Asi nevěří tomu, že bych byla prvačka.

Chvíli sleduji tichou poštu, která končí, jak jinak, u mé židle.

„Hele, ty jdeš do prvního?“

Neočekávaná otázka, opravdu.

„Ne,“ odpovídám tazatelce. „Přestupuji z Kruvalu. Jdu do čtvrtého.“

Moje zvědavá sousedka nejprve pošle informaci zpět, než se začne vyptávat dál.

„Jaké to tam je? Proč jsi přestoupila? Kdo jsou tvoji rodiče? Jsou to kouzelníci? Nejsi mudlovská šmejdka, že ne.....“ chrlí ze sebe s kadencí kulometu.

Sleduji, jak se zpráva propracovává zpět k Malfoyovi. Už si vzpomínám, kde jsem to jméno slyšela. Táta se o něm občas zmínil a nebylo to zrovna v dobrém tónu. Myslím, že jeho otec byl velké zvíře mezi Smrtijedy a vypadá to, že potomek to po něm podědil, sedí tam jak mafiánský boss. Dva osobní strážci tohle zdání jen podporují.

„Posloucháš vůbec?“ ptá se vedle sedící členka informační sítě. Má krásné vlasy, bohaté, vlnité, kaštanově hnědé... dojem ale kazí jejích sto kilo. No, možná i sto dvacet.

„Promiň, trochu jsem se zamyslela. Co jsi říkala?“

Kulička s krásnými vlasy protáčí oči v sloup.

„No ptala jsem se jestli...“ začne, ale nedořekne, protože v tu chvíli se objevuje na stole večeře. Na co se to ptala se už asi nedozvím, protože se sousedce v očích, okamžitě vrácených do správné pozice, objevují ohníčky. Vrhá se na jídlo, jako by chtěla za ten večer nabrat alespoň na dvojnásobek. Smutně se podívám na svoje tělo. Nějaké to kilo navíc by se mi hodilo. To mám z toho cvičení, jak chci něco přibrat, když všechno hned spálím... Radši napodobím otesánka vedle a pustím se do jídla. Taky se zrovna nešetřím.

Všichni už dojedli, veškeré zbytky z talířů zmizely a Brumbál znovu stojí. Zahájení proslovu je na téma „Co všechno je zakázané“,  pak ale přichází něco zajímavějšího. V Bradavicích bude celoroční soutěž, nejspíše do ní se měl Potter podle Malfoye přihlásit.

„...v letošním roce se v Bradavicích –“ Brumbál končí uprostřed věty, protože do Velké síně, doprovázený efektním zahřměním, za dramatického klapaní vkulhává muž v černém cestovním plášti. O chvilku později ho ředitel představuje jako profesora Moodyho, nového učitele Obrany proti černé magii. Nevypadá zrovna dvakrát sympaticky, každé oko jiné, nejen velikost a barva, dokonce se i pohybují nezávisle na sobě, po obličeji se mu nejspíš projela sekačka a to klapaní při chůzi zavání dřevěnou nohou. Tenhle čaroděj to v životě očividně neměl jednoduché.

„Pošuk Moody? Ten zkrachovalec nás chce učit?“

Malfoy o něm, koukám, nemá moc valné mínění.

„Vždyť mu hráblo už dávno, to snad nemůže ani Brumbál myslet vážně...“ svěřuje se se svými názory dál našemu stolu. Ani se nesnaží moc šeptat, ale až k učitelskému stolu se jeho hlas nenese. Musím s blonďákem souhlasit v tom, že nový profesor nevypadá jako úplně duševně zdravá osoba.

Brumbál se snaží pokračovat v proslovu tam, kde skončil před příchodem Moodyho, ale pořád ho někdo přerušuje. Nejdřív mu skočí do řeči jeden nebelvírský zrzek a pak, když chce vyprávět vtip, utne ho zakašláním McGonagallová. Řediteli se nakonec daří opět najít nit. Škoda, ten vtip neznám, zajímalo by mě, jak pokračuje...

„Ředitelé Krásnohůlek a Kruvalu k nám přijedou s užším výběrem uchazečů.....“

Přijedou sem? Lidi z obou mých předchozích škol? Doufám, že v tom užším výběru bude i někdo, s kým jsem kamarádila. Aha.... Tak možná ne, přijedou jen lidi ze šestých a sedmých tříd. Pár lidí, co znám, sice chodí do vyšších ročníků, ale to by byla trochu velká náhoda, kdyby vybrali právě je...

Všichni kolem mě se baví jen o turnaji. Kulička vedle na mě naštěstí zapomněla. Rozhlížím se po našem stole po někom s prefektským pé na hrudi. Docela ráda bych se už konečně převlékla z těch mokrých šatů... snad tu mají dobrou ošetřovnu, to bude po dnešku nachlazených lidí.

Štěstí při mě stojí i nadále. Jeden z našich prefektů se zvedá od stolu a svolává prváky, aby jim ukázal cestu do ložnic. S nevinným úsměvem se připojuji k houfu, který se kolem něho tvoří. Přejede mě pohledem, ale nekomentuje to. Proč taky, sice nejsem prvák, ale nová ano.

Následujeme ho do podzemí, až se zastavíme u jedné ze zdí. Vypadá stejně, jako jakákoli jiná zeď kolem které jsme prošli. Nejradši bych na ni udělala křížek, abych ji později našla, až sem půjdu sama.

„Sanguis candida,“ pronese prefekt a zeď se otevírá. Perfektní, další věc, kterou si budu výborně pamatovat. Raději si ta dvě slova opakuji jako modlitbu, než se dostanu k nějakému kusu pergamenu, abych si je zapsala.

Vevnitř se nalézá společenská místnost. Tohle mi víc připomíná Kruval než to, co je nahoře. Šedý kámen, tlustý koberec na podlaze a vyřezávaná křesla. Asi jsem opravdu ve správné koleji. Ale to nazelenalé světlo z lamp tomu všemu dodává nádech jedovatosti. To bude tím hadem v našem znaku.

Chystám se zjistit, kudy se dostanu do ložnice, když tu přichází překvapení v podobě známé mafiánské trojice, která se sem dostala dřív než my. Zajímalo by mě jak. Když naše skupinka opouštěla Velkou síň, určitě ještě seděli u stolu. Že by nás prefekt schválně vedl delší cestou?

„Prváčci. Vítáme vás v naší koleji,“ Malfoy se ošklivě usmívá. Ať už chystá cokoli, nic hezkého to nebude.

„Je tu takové nepsané pravidlo...“ pokračuje blonďák a jeho dvě gorily se pochechtávají. Zato prváci se nesmějí ani trochu, spíše se začínají třást. Já taky, ale zimou...

„Za to, že vás tu budeme muset snášet, musíte nám něco hezkého dát. Nějaký dárek, chápete, že?“

Říkal na začátku prváčci, že? Takže mě se to netýká. Snad. Zkouším se nenápadně dostat ke dveřím, ve kterých právě mizí dívky, které by mohly být ve stejném ročníku.

Nenápadnost nikdy nebyla moje silná stránka.

„Ty nová, ty taky.“

Povzdechnu si. „Podívej, jsem mokrá, unavená a nemám náladu na takovéhle blbosti,“ Snažím se jít dál, ale ti dva kolohnáti mi rychle zastupují cestu.

„To je mi skutečně líto, ale tradice je tradice. Přece bys ji nechtěla porušit, že?“ Malfoy se usmívá tak, že se bojím, aby mu neupadl vršek hlavy....

„S tradicí si běž někam blonďáčku...“ Asi není dobrý nápad rozzlobit zdejšího velkého šéfa hned první den, co? Ale nechat si šlapat po hlavě taky ne a cholerik ve mně se dere na povrch.

„Crabbe? Goyle? Vysvětlete jí to prosím.“

Ten hajzlík ulízaná si to vyloženě užívá.

Oba oslovení se s ošklivými výrazy postaví těsně přede mně. Široce rozkročení si významně procvičují bicepsy.

Široce rozkročení?

Jako bych slyšela pana Trotského: „Jasně že to neni nic hezkýho, asi se to ani nedá použít v žádný soutěži na čistých žíněnkách. Ale koho zajímá to, jestli je to hezký, nebo ne? Hlavně, že to funguje.“

O čem to mluvil? No přeci o kopu do rozkroku.

Ten vyšší a ne tak tlustý z nich se hroutí k zemi jak podťatý. Jedna nula.

Trvalo to jen vteřinu, než se Malfoy a ten druhý vzpamatovali. Blonďák vytahuje hůlku a jeho gorila se na mě vrhá. Ani jeden to nestíhají.

Stojím u toho, kdo mi dělá hned po příjezdu problémy, kroutím mu ruku s hůlkou a nemám zrovna dobrou náladu. Ne, dobrou náladu nemám ani v nejmenším.

Vytahuji vlastní hůlku, přikládám mu jí na čelo a šeptám do jeho pravého ucha: „Schválně, dokážu ti vypálit monogram na čelo, než se sem tvůj kamarád dostane?“

Malfoy už se neusmívá. Spíš teď připomíná pokerového hráče. Smrtelně bledého pokerového hráče.

„Crabbe, stůj.“ Jeho hlas je tichý.

Vypadá to na vyjednávání.

„Dobře. Já se teď vzdálím a ty mě necháš být, co ty na to?“ syknu mu do ucha.

Nelíbí se mu to. Ale představa písmenek vypálených do kůže se mu líbí ještě míň.

„Zmiz,“ odpovídá mi.

Pomalu pouštím jeho ruku. Tohle není dobrý začátek, ten mi udělá ze života peklo.

V místnosti je úplné ticho. Nejdu ke dveřím, které odhaduji na dívčí ložnici, přímo. Dělám menší oblouček, abych ty tři stále viděla alespoň koutkem oka. Všichni na mě zírají. Jen jeden kluk, černovlasý, o trochu vyšší než já má zamyšlený pohled. A nesmím zapomenout na tu holku, co si s Malfoyem tak rozuměla u večeře. Kdyby pohled zabíjel, už bych ležela na zemi. Není nad to, si hned po příjezdu udělat kamarády.

Zpět na obsah

Kapitola 4: Kapitola třetí

Kapitola třetí

Pan Trutský by se určitě popadal za břicho, jak by se smál, kdyby to viděl. On říkal, že se určitě poperu hned první den a já hloupá se smála s ním. Teď mi to už tak veselé nepřijde.

Alespoň že ložnici jsem trefila na poprvé. Nikdo jiný v ní naštěstí není. V rohu nejdál ode dveří vidím svůj kufr. Stojí vedle postele, ke které patří noční stolek a skříň. Měla bych si vybalit a hned se převléci do suchého, jinak nastydnu docela určitě.

Sotva začnu hledat něco suchého na sebe, uslyším kroky, které se zastavují kousek za mými zády. Kluci by sem neměli mít přístup, odhaduji to na tu černovlásku.

„Ty ani nevíš, jak moc velkou chybu jsi udělala,“ sykla ta kdosi. Hlas zní naštvaně. „Tohle si odskáčeš. Draco...“

„Draco začal něco, co nedokázal dokončit,“ skočím jí do řeči. Vibruje mnou vztek, já se chci převléct!

Využívám rotace když se otáčím a...

Musím jí připsat body k dobru, nepozvracela se. Prst v solaru není nikdy nic příjemného, ale já navíc podvádím. Mám prst nabitý magií. A věřte mi, to už je rána.

Je to ona. Snaží se popadnout dech.

„Ty hnusná,.... odporná,....“

Není ošklivá, ale právě teď má rysy zkřivené nenávistí.

Přibíhá několik jejích kamarádek a pomáhají jí k posteli. K posteli? Takže jsme ve stejném ročníku. A dopr....

To je zase jednou ráno... celou noc jsem se převalovala, zdálo se mi, že mně Malfoy, jeho gorily a Pansy Parkinsonová, tak se jmenuje ona černovláska, mučí. Moc odpočatá nejsem a zívám na celé kolo. Alespoň že se dá k snídani sehnat horká čokoláda, ta mi dodá trochu energie. A bude potřeba, na každé škole učí trochu něco jiného, tak je co dohánět.

Tak šup do práce. Sledovat na všech hodinách co se dělá jinak, co už tu dávno umí a na co naopak ani nešáhli, je jako sledovat  cirkus z kolotoče. Ale snad to nakonec půjde. Většina rozdílů není zas tak důležitých.

Přežila jsem i péči o kouzelné tvory. Ten blázen Hagrid nás učí. Vytáhl jakési bestie. No, bestijátka. Je to malé, odporné a už teď nebezpečné. Ale možná, že až trochu vyrostou, tak se jim vytvoří krunýř a nebudou vypadat jako něco, co našel pod kamenem. Pak by to i mohlo být docela hezké...

Konečně je večer. Pořád se mi nedaří s někým si promluvit, všichni jsou posraní, pokud mi odpustíte ten výraz, z Malfoye.

„Dobrou noc, Dayová,“ slyším právě ve chvíli, kdy se chystám padnout na postel.

Parkinsonová mi přeje dobrou noc? Co se...

Ruce, které se právě dotkly přikrývky mi náhle vypovídají službu. Od konečků prstů až po ramena necítím nic. Ještě zaslechnu ječivý smích jejích kamarádek, než se moje hlava dotkne polštáře. Pak už je všude jen tma.

Probouzí mne bolest hlavy. Taková ta tupá, pulzující, těsně za očima.

„Díky Mungově pupku, že jsi se probrala. Už jsem začínala mít strach.“

„Co se,.. kde se...“ moje slovní zásoba se trochu zmenšila, co jsem byla v bezvědomí.

„Na ošetřovně.“

Snažím se zaostřit na majitelku toho milého, starostlivého hlasu.

„Co tě to napadlo, zkoušet taková zaklínadla, k tomu se dostanete až v sedmém ročníku, když nevíš jak, můžeš si šeredně ublížit.“

To už nebylo milým hlasem. Spíše to připomínalo kázání.

„Ano madam Pomfreyová,“ vzpomínám si, že tak se jmenuje školní ošetřovatelka. „Už se to snad nestane.“ Znovu zavírám oči. Nemá smysl je namáhat, vidím jen barevné fleky. Takže nejen že mne proklely, ale ještě to navenek vypadá, že jsem si to způsobila sama...

„Jen spi. Vynadat ti mohu i zítra.“

Právě odešla ta černovlasá zmije jedovatá. Pod záminkou přinesení učení se dostala na ošetřovnu, aby se mi mohla dosyta vysmát. A já nemohla nic udělat...

Nechali mi jen den odpočinku a už je tu další. Ten černovlasý, zamyšlený kluk z prvního dne, Theodor Nott.

Mluví tichým hlasem, s nádechem ironie.

„Krev za krev, ponížení za ponížení. Takhle to ve Zmijozelu fungovalo vždycky. Ne, nepřerušuj mne prosím.“

Kdybych nebyla tak slabá, ukázala bych mu „krev za krev“....

„Je tu ještě jedna věc, kterou bys měla vědět. Co se stane ve Zmijozelu, zůstává uvnitř. Nejsme oblíbená kolej, tak musíme navenek vypadat jednotní. Ve společenské místnosti si uřkni koho chceš, nadávej a křič, ale mimo naše prostory budeš spolupracovat se zbytkem, nebo alespoň nepůjdeš proti. Rozumíš?“

Jeho černé oči vypadají unaveně.

„Ano,“ procedím skrz zaťaté zuby.

To si buď jist, že někoho uřknu....

„To je dobře.“ Vypadá, že se mu ulevilo. „Brzy se uzdrav, maličká,“ dodává, když je na půli cesty ke dveřím.

Na hod knihou už sílu mám, abych ho trefila ne.

Hroutím se zpět do polštářů a potlačuji slzy, které se mi derou do očí. Jak já je nenávidím...

Zpět na obsah

Kapitola 5: Kapitola čtvrtá

Kapitola čtvrtá

Nakonec si mě tam madam Pomfreyová nechala tři dny. Tři dny na ošetřovně, hned první týden školy. Ředitel naší koleje - profesor Snape – mi poslal po jedné spolužačce úkoly se sdělením, že vlastní vinou způsobená zranění nebere jako omluvu. Holka se velice bavila, když mi vzkaz předávala.  Kromě hostiny jsem ho vlastně ani neviděla a už jsem u něho za neschopu....

Stojím na trávníku před hradem. Trochu fouká vítr a hází mi do očí neposlušný pramen vlasů. Madam Pomfreyová mi ještě omluvila zbytek dopoledních hodin, abych se mohla pořádně protáhnout, když mě držela tak dlouho v posteli.

 Do uší mi ze sluchátek zní hudba, když se rozcvičuji. Vždy se mi trénuje lépe, když něco hraje.

Začínám základní rozcvičkou, když vidím moje známé mrzimorské třeťačky, jak se pomalu blíží.

„Ahoj Aneto,“ zdraví mě Mimi, když vyndám sluchátka z uší, „jak to, že ti tu funguje elektřina? Můj přehrávač dvakrát škytl a umřel...“ dodává smutně.

„Nefunguje,“ usmívám se potutelně, “koukejte.“

Otevírám stříbrnou krabičku, ze které vycházejí sluchátka a z ní na nás zmateně kouká maličký modrý skřítek.

„Co to je?“ vyjekne Mimi.

„Perugnome, takový diblík, co pochází z Francie. Je poměrně vzácný, proto ho málokdy uvidíte někde jinde. Miluje zvuky a dokáže napodobit úplně všechno, co slyší. Když ho dobře krmíte, bude vám zpívat, kdykoli budete chtít.“

Lehce tu modrou potvůrku pohladím po hlavičce, na což reaguje radostným zakníkáním, a zavřu zase krabičku. Dostala jsem jí od své nejlepší kamarádky z dětství na rozloučenou, když jsem měla odjet do Kruvalu. Co ta holka bláznivá asi dělá. Už dlouho nenapsala.

Nepovídáme si dlouho, holky z mrzimoru se musí jít připravit na další hodinu a já se tak mohu vrátit ke cvičení.

Chystám se cvičit sestavu technik Krocení medvěda. Je to první, co vás  pan Trutský naučí. Pomalu začínám uvolňovat magickou energii do celého těla. Pomalu, pomaličku, nesmím to přehnat, ani uspěchat. Sice jste pak schopni udeřit mnohem silněji, jste rychlejší a vydržíte déle, ale je to velká zátěž pro tělo, proto se také klade velký důraz na cvičení těla. Viděla jsem kluka, co neodhadl svoje možnosti a dal do úderu příliš mnoho magie. Tu ruku mu nakonec do dvou měsíců spravili. Po tomhle zážitku už si dávám hodně velký pozor.

Medvěd už mi jde poměrně dobře, mám ho ráda, protože se u něj vždy nádherně uvolním, i když je to pěkná makačka. Zacvičte si to jednou pořádně a všechno vás bude bolet, ale tím správným způsobem. Ne jako to, co mi provedli Malfoy a jeho parta.... Zatraceně, myšlenka na ně mi zase zkazila náladu...

„You did the trick, I didn't see it coming,...“ vyřvává Mr. Lordi ve sluchátkách. Je zajímavé, jak přesně to sedí k mé náladě.

„Though you were quick, I will not be forgiving,...“

Úder pěstí ze strany na spánek, Černý medvěd švihá prackou.

Zarýt prsty do krku, Vlk loví jelena.

Divné názvy, ale nějak se to k tomu hodí.

„You won't be waiting for my return, I promise baby - You'll burn.“

To tedy budeš, Malfoyi.

Z druhé strany trávníku mne pozoruje Hagrid. Už vidí, že jsem si ho všimla, tak jde směrem sem.

„To bylo vopravdu zajímavý, to cos teď předváděla. Kde ses to naučila?“

„V  Kruvalu, pane.“

„Fakticky? A nejsi na něco takovýho trochu moc hubená?“ směje se ten obr.

Trochu zrudnu, na poznámky o své postavě jsem háklivá.

„Jen si z tebe střílim. Ty seš Aneta, žejo?“

Jen kývnu hlavou.

 „Myslel sem si to, jen sem si nebyl jistej, estli si to pamatuju správně.“

Koukám na něho, co bude dál.

„Napadlo mě, estli by sis nechtěla občas bouchnout se mnou. Něco vydržim, tak by ses nemusela tak krotit a já nějakej ten tělocvik užiju. Jinak zrezivim a až příště potkám vlkodlaka, tak mě sežere“

Koukám na něho s otevřenou pusou. Prát se s tímhle? Rozmáčkl by mě jednou rukou... ale na druhou stranu...

„Dobře, to by bylo fajn.“ Usměji se na něho. „Ale myslím, že tak hladový vlkodlak se ještě nenarodil.“

Ve společenské místnosti je jen pár studentů z nižších ročníků. Dobře. Nemám náladu hádat se před obědem.

„Podívejme se, kdo je zpátky,“ slyším za sebou, „holka, co zkouší kouzla, která ještě neumí.“

Malfoy si prostě musí kopnout do mrtvoly. Nádech, výdech, počítej do deseti, to bude dobré, nevšímej si ho....

„Co zkusí příště? A jak asi dlouho bude na ošetřovně? Týden?“ směje se Parkinsonová.

Raději jdu do ložnice, tam alespoň nemohou všichni.

Když tu náhle...

„Ona se s námi nebaví? Co takhle.. Diffindo!“

Všechno ztichlo. Stojím jak opařená a hlava se mi zdá najednou lehčí. Pomalu zvedám ruku k zátylku, ale culík nemohu nahmatat. Byl už někam do půli zad...

Nenávidím ho.

Magie plní moje tělo. Dosahuji toho, co považuji za svůj limit a jdu dál. Ty zbytky vlasů se mi začínají vznášet okolo hlavy a věřím, že kdyby se mi někdo podíval do očí, uviděl by jak září.

Otáčím se a doslova letím k Malfoyovi. Nedokáže uhnout, stojí jako přikovaný. Zabiju ho, já...

Ozývá se prásknutí a cosi mne odhodí dozadu. Nott na mě ukazuje hůlkou a začíná cosi recitovat. Podruhé už se ale netrefí.

Crabbe a Goyle se ani nesnaží vytáhnout hůlky a vrhají se před svého šéfa.

Jak chcete.

Zachytávám Crabbeho ruku, když se po mně natahuje a ranou zespodu na loket mu ji lámu. Nestačí ani vykřiknout když na jeho koleni přistává moje pata. Odporně to křupne, prošlápnuté koleno neudrží jeho váhu a Crabbe padá k zemi. V pádu se ještě jeho obličej střetává s mým loktem.

Místnost je plná křiku, studenti se snaží dostat co nejdál od nás. Někteří vybíhají ze společenské komnaty ven, jiní se snaží ukrýt v ložnicích.

Nott se pokouší dostat do takové pozice, aby mohl čarovat, ale Goyle mu překáží ve výhledu. Černovlasý čaroděj má klidné pohyby, ale jeho obličej je bledý a oči má vytřeštěné.

Přeskakuji padlého chlapce a rovnou v letu udeřím Goyla do obličeje. Z roztrženého obočí se mu hrne krev a na chvíli ho oslepuje. Kolem ucha mi, se zabzučením podobným rozzuřené vose, prolétne jakési zaklínadlo vržené Nottem. Nevšímám si ho a hákem na spodek těla lámu žebra stále stojícímu Malfoyovu strážci. Úder otevřenou dlaní na solar ho konečně posílá k zemi.

Teď už mi v cestě k Malfoyovi nestojí nic.

Jenže...

Krb náhle vzplane zeleným plamenem a já letím ke stěně. Hrozná síla mne drží u chladných kamenů a jen koutkem oka vidím, jak z ohně vystupuje jako obrovský netopýr sám vládce naší koleje, Severus Snape.

Zpět na obsah

Kapitola 6: Kapitola pátá

Kapitola pátá

Z místnosti čiší chlad a strach. Lemovaná policemi s nejrůznější nakládanou havětí a rostlinstvem vypadá jak z nějakého hororu, příbytek šíleného vědce. A vlastně možná také je. Nacházím se totiž v kabinetu Severa Snapea.

Už nepřipomíná netopýra, když tak sedí za stolem a pozoruje mne přes stříšku prstů. Bledá pleť silně kontrastuje s černými vlasy a hábitem stejné barvy, nos jak zobák dravého ptáka... nebo supa, který uvažuje, ze které strany začít jíst...

„Slečno Dayová, uvědomuji si, že v Kruvalu se spory řeší trochu jinak, ale tady není zvykem, aby se studenti mrzačili navzájem.“ Mluví ledovým tónem, počasí v lednu by se od něho mohlo učit.

Na chvíli se odmlčí a já se koušu do rtu. Prosím, nechci být vyhozená hned první týden...

„Nejprve proležíte na ošetřovně několik dní,“ ztiší hlas do téměř neslyšitelného šepotu, ten tón by dokázal z člověka sedřít kůži, „a teď zařídíte to samé dalším studentům. Začínám si říkat, jestli nejste nasazený špeh z Nebelvíru...“

Do očí se mi derou slzy.

„Pane, já...,“ začínám mluvit, ale profesor mi nedovolí pokračovat.

„Situace mezi vámi a panem Malfoyem je mi známa, ale nepamatuji si, že bych nechával studenty, aby mi skákali do řeči.“

Teď už mám slz plné oči.

„Jediné vaše štěstí je, že jste se pana Malfoye ani nedotkla. To by vás nezachránilo nic. Zmijozel si bohužel nemůže dovolit takovou pozornost, ani ztrácet studenty...“

Podivně se mi začíná točit hlava, Snapeova další slova sotva vnímám.

„Nastoupíte týdenní trest, každý den se budete hlásit hned po škole u mne v kabinetu. Toto je poslední šance, kterou máte. Můžete jít.“

„A-ano, děkuji...“

„Nekoktejte mi tady a jděte.“

Cestu ven z kabinetu absolvuji jako ve snách. Když zavírám dveře, ucítím něco divného na horním rtu. Zvedám ruku k obličeji a na konečkách prstů vidím krev. Krev? Pak už mi jen kamenná podlaha letí strašlivou rychlostí vstříc.

„...šeptyšeptypřekročilalimitšepty...“

Co se děje?

„...šeptyjakrychlešepty...“

Proč nemohu otevřít oči?

„...není jisté...informovat Brumbála...“

Informovat? O čem?

„Ne, toho z toho vynecháme.“

Ten hlas znám.

Nakonec se mi daří pootevřít jedno oko. Ležím v posteli, zdá se, že na ošetřovně. Ano, je to ošetřovna, osoba, se kterou mluví mistr lektvarů je Madame Pomfreyová.

„Vypadá to, že je při vědomí, raději jděte,“ vyhazuje Snapea ošetřovatelka.

„A ohledně ředitele..?“

„Ode mě se to nedozví. A teď jděte,“ povídá, když se blíží k mé posteli. „Vyberu si to později,“ dodává, když se muž, tak podobný netopýru, otáčí. Ten se na chvíli zarazí, ale pak pokračuje v chůzi.

„Vyhodit dveřmi, vrátí se oknem. Dnes ráno jsem tě propustila, jen aby ses vrátila znovu, tentokrát se společností.“

Kdybych se tak mohla propadnout, taková kombinace zloby a smutku v hlase té milé paní, co mne postavila po tom prokletí na nohy.... ale já to nechtěla, nebo vlastně.... ano chtěla, ale nezačala jsem... jen jsem se nechala vyprovokovat...

Snažím se promluvit, nějak jí vysvětlit, co se stalo, ale nedokáži artikulovat a slzy mi stékají po tvářích.

„Ššš, nebude tak zle,“ zní její hlas najednou starostlivě, „zajímalo by mě, co se vlastně stalo, ale Snape mi nic neřekne...“

Přikládá mi hůlku na hrudník.

„Tohle bude bolet, nejspíš hodně, záleží na tom, jak moc jsi to přehnala. Ale bohužel to nejde provést, když nejsi při vědomí. Zatracená kruvalská magie, tohle je důvod, proč se neučí nikde jinde...“ dodává spíše pro sebe.

Pak začíná recitovat jakési komplikované zaklínadlo a špička její hůlky začíná svítit. Měla pravdu, bolí to. Hrozně. Celé tělo se mi napíná jak luk a během chvíle se zas propadám do tmy. Poslední má myšlenka je, že si z toho dělám skoro koníček...

Probouzím se až za tmy. Budí mne chlad, vanoucí z otevřeného okna. Ještě napůl ve snu vstávám, abych ho zavřela a pak úplně probuzená sedám na studenou podlahu, jak se mi podlomily nohy. Na druhý pokus se mi daří vstát a nakonec i zavřít to okno. Hmm, mám víkend na to, abych se vzpamatovala a pokud možno i trochu dohnala to, co jsem zameškala první týden... Radši se na to vyspím, teď v noci už asi nic nevykoumám.

Brzy ráno mne budí madam Pomfreyová na kontrolu: „Jen vstávej, máš sílu dělat hlouposti, tohle taky zvládneš, už máš mnohem lepší barvu. Skřítci poslali snídani, tak se pak pořádně najíš.“

Chvíli kolem mojí hlavy a srdce krouží hůlkou, něco si pro sebe mumlá a pozoruje měnící se barvu světýlka u špičky, připomínajícího bludičku.

„Máš štěstí v neštěstí. Sice tě to včera trochu rozhodilo, ale žádné problémy z toho mít nebudeš. Protentokrát. Jen doufám, že si pro příště takové věci pořádně rozmyslíš.“

„Ano, paní...“ snažím se vypadat kajícně, i když mi srdce skáče radostí, budu v pořádku!

„Jen abys to taky myslela vážně... ale já tu nejsem od toho, abych ti dělala kázání. Bohužel. Mám tě jen postavit na nohy, což se mi snad podařilo. Přinesu ti jídlo, ať nabereš sílu a nějaké to kilo.“

Ani se mi to už nechce komentovat. Stejně ti lidé nepochopí, že jím jak otesánek, jen to holt nepomáhá...

„Máš tu nějaké psaní,“ přerušuje ošetřovatelka tok mých myšlenek a pohybem hlavy ukazuje na noční stolek, když mi přináší tác se snídaní. Jídlo až do postele, alespoň nějaká dobrá stránka pobytu na ošetřovně.

„Zvláštní,“ pokračuje, „kdy ti ho sem kdo dal, že jsem si nikoho nevšimla?“

„Nevím,“ odpovídám a beru lístek. Vypadá to, že si s ním někdo chvíli hrál, všude jsou po něm stopy po ohnutí, i když je jen jednou přeložený. Na vrchu je jednoduchým písmem moje jméno.

„Jen si to přečti, já nebudu rušit,“ s úsměvem odchází madam Pomfreyová.

Vtipálek. Co si myslí, že mi kdo píše?

Nauč se ovládat.

Tohle se ti bude hodit.

Alabest Trest: Kletby nížinných čarodějnic, str. 152 a175

Konrád Meloch: Adiutare et praesideo, str. 16 a 37

Tars Olubimsky: Jdou po vás?, str. 5, 51 a 83

Zpět na obsah

Kapitola 7: Kapitola šestá

Kapitola šestá

Je sobotní večer a já ho trávím v učebně lektvarů. Nikdy to nebyl můj oblíbený předmět, a když už druhou hodinou míchám mast proti bradavicím, sama v téhle sklepní místnosti bez oken, tak ho začínám přímo nenávidět. Jediné, co mne hřeje u srdce je, že Nott si odpykává trest taky, sice jen dnes a u McGonagallové, ale i tak to člověka potěší. Ani vlastně nevím, co provedl, ale doufám, že si to pekelně slízne...

Třikrát zamíchat tam a zpět, přikápnout odvar z kopřiv a znovu a znovu, dokud mast nebude mastí, místo čiré kapaliny, kterou je na začátku procesu. Postup výroby bych už nejspíš dokázala odříkat i ve spánku. Slovo od slova, přesně jak je popsán na tabuli. Nevyplácí se však příliš se zamyslet, jinak dopadnete jako já a strávíte příjemnou půlhodinku vytloukáním na kámen ztvrdlé hmoty....

„Vaše schopnosti, nebo přesněji neschopnosti, v umění alchymie mne utvrzují v domnění, že vás Klobouk zařadil špatně. Nebelvír, nebo snad Mrzimor by vám sedli víc...“

Když se za mnou ozval ten chladný hlas, málem jsem srazila i to, co se mi povedlo úspěšně upatlat. Jak se dokáže tak tiše přiblížit?

Kritickým pohledem přejíždí misky s mastí.

„Tohle bude muset pro dnešek stačit. Teď jděte a zítra vás, bez nadšení, očekávám ve stejnou hodinu jako dnes.“

„Ano, pane profesore,“ odpovídám sklesle při uklízení svých věcí do tašky. V ní se ostatně nalézá důvod, proč jsem byla tak zamyšlená, že jsem vytvořila nový nerost. Nebo spíše tři důvody. Knihy, které mi doporučil tajemný dopis. Knihy, které musím pořádně prostudovat, ale už ze zběžného pohledu je jisté, že jde o ochranná a detekční zaklínadla proti kletbám. Z učebny vycházím s myšlenkou, že některá budu asi používat pravidelně. A nejlépe když začnu hned po příchodu do ložnice.

Mám sama ze sebe radost. Hned na první pokus jsem nalezla svědící kletbu na mé přikrývce. Sice jsem pak musela chvíli listovat, abych zjistila, jak se jí zbavit, ale nakonec se dobrá věc podařila. Ale čím víc o kletbách čtu, tím víc se mi to téma líbí. Zajímalo by mne, kdo mi ty knihy doporučil. Jak tak ležím, s peřinou přetaženou přes hlavu a čtu dál a víc ve světle z hůlky, tím víc mu, nebo snad jí děkuji. Malfoyovci, těšte se, čekají vás krušné chvíle. Muhehe.

Chudák Goyle ani nepostřehl, když jsem mu u snídaně proklela talíř. Škytá ještě teď, o pár hodin později, na hodině přeměňování. A škytá pořád. A hodně. A hlasitě. McGonagallová z toho není příliš nadšená a já se snažím nesmát moc nahlas.Ale smích mne postupně přechází, když vidím, co budeme dnes dělat.

Sleduji veverku, kterou mám přeměnit v rukavici. Veverka v kleci kouká na mne, já zas na ni a pak se pomalu a nesměle hlásím.

Profesorka stojí kousek od mého stolu, tak jí stačí udělat jen dva kroky.

„Ano, slečno Dayová?“ ptá se tím svým přísným hlasem. Skoro se mi chce říci že nic, že jsem se vlastně jen protahovala, nebo něco takového...

„Já,.. paní profesorko... ehm... chtěla bych se omluvit. Tohle... dělat... nebudu....“ mluvím stále tišeji, asi ve skrytu duše doufám, že když mne neuslyší, nic mi neudělá.

Vypadá překvapeně, ale během vteřiny už je to zas ta chladná žena s přísným pohledem, který na mne upírá tak, že bych se chtěla ztratit ze světa.

„A smím vědět proč?“

„Je to,.. připadá mi...  není to dobré. Veverka uvězněná v podobě rukavic... nebo ji tím kouzlem zabijeme. Ne. Nelíbí se mi to. Omlouvám se, ale tohle neudělám.“

Opět záblesk překvapení. Stahuje obočí a vypadá to, že přemýšlí.

„Dobrá. Jste omluvena z hodiny. Ale místo toho mi vypracujete pojednání na téma přeměňování drobného zvířectva na kusy oblečení. Na čtyři stránky, jak se provádí, jaká jsou úskalí těchto kouzel, příklady použití. A ukážete mi, že si dokážete vytvořit rukavice z něčeho jiného. Z čeho, to nechám na vás.“

„Děkuji, paní profesorko.“

Ve Zmijozelu kolují vtipy. Třeba: „Neublížila by ani veverce. O studentech se nemluví, těm láme ruce.“ Ne, není to vtipné...

Profesor Snape se na mne na chvilku usmál, když jsem přišla na další pokračování trestu. Asi slyšel, co se stalo. On a McGonagallová se prý nemají moc rádi. Ovšem jakýkoli přívětivý výraz ho přešel hned, jak jsem se pustila do míchání lektvarů...

Zpět na obsah

Kapitola 8: Kapitola sedmá

Kapitola sedmá

Sedím vám takhle na trávě a přemýšlím, že je krásně. Slunce svítí, vane mírný větřík, už dlouho nebyly problémy s Malfoyem a skvorejši rostou Hagridovi jak z vody....

Počkat, to přece není moje myšlenka!

Ach ano, zapomněla jsem říct, že je hodina péče o magické tvory.

„...budete chodit každej druhej večer a koukat, jak se chovaj. A budete si dělat poznámky.“

Hagrid asi zapomíná, že je jeden z mála, co bere ochotu roztrhat cokoli na cucky jako pozoruhodné chování....

„Já chodit nebudu,“ Malfoy na to. Kupodivu, nedávno jeden skvorejš utekl a pronásledoval ho kolem dokola, dokud ho Hagrid nezachránil. Jen si nejsem jistá, koho vlastně chtěl zachránit.

„Uděláte, co říkám, nebo s váma zatočím jako pan profesor Moody... slyšel jsem, že z vás byla príma fretka, Malfoyi.“

Nebelvíři se smějí, blonďák rudne a já přemýšlím, jak by to chtěl Hagrid zařídit, tohle kouzlo by nezvládl, nic proti němu.... No nic, zvedam se z trávy a jdu se podívat, co dělá Petunie. Potter jednu tu potvoru takhle překřtil, nevím proč, ale v každém případě se to ujalo. Je vlastně docela roztomilá, teď, když už se jí zpevnil krunýř.

Blížím se k její krabici, když tu Hagrid ohlašuje konec hodiny. Taky dobře, hurá na oběd!

Vcházím do vstupní síně a najednou zjišťuji, že stojím. Je tu tolik lidí, že nejde udělat krok.

„Goyle, jdi zjistit, co se děje,“ poroučí náš blonďatý mafián.

„Jasně Draco,“ huhlá kolohnát a pomocí loktů si proráží cestu davem.

Malfoy čeká, podupává nohou a tváří se znuděně. Říkám si, jestli je se umí tvářit i jinak... Zrovna uvažuji, že se vydám do nebezpečí zjišťovat o co jde sama, když tu z masy studentů vypadne Goyle s natrženým hábitem a povídá: „Za týden v pátek přijedou lidi z Kruvalu a Krásnohůlek na turnaj. Poslední hodina skončí o půl hodiny dřív.“

„Hmm,“ prohodí Malfoy, jako by ho to nezajímalo, a odvádí ty své poskoky pryč. To já jsem celá napjatá. Snad přijedou i nějací kamarádi, už aby to bylo!

„Hele, jací jsou lidi z Krásnohůlek?“ naklání se ke mně při hodině kouzelných formulí kluk z Havraspáru.

Jsem středem pozornosti, co vyvěsili tu ceduli, všichni se vyptávají. Malfoy teda ne, to je pod jeho úroveň. Za něho se vyptávají jiní.

„Viděl jsi někdy vílu?“ odpovídám.

„Jo, viděl, proč?“

Ušklíbnu se: „Jejich vzor...“

„Aha, a Kruval?“

„Víc praktičtí.“ Pokrčím rameny. „A přímější. Většina.“

„Aha, a jak v Krásnohůlkách..“

„Promiňte, pane Snope, neruším vás?“ ptá se profesor Kratiknot.

Kluk celý rudne.

„Promiňte...“ skoro šeptá.

Maličký profesor jen mávne hůlkou a pokračuje ve výkladu.

Uběhly dva dny. Je večer a já v pokoji píšu úkoly. Nebo se alespoň snažím, jenže sem pořád někdo leze a ruší... Třeba teď.

„Hej, Velký Šéf nás volá do společenky. Všechny.“

Takové pozvání se nedá odmítnout. Tak tedy s povzdechem vstávám a jdu.

Snape už je v místnosti a ráznými kroky přechází sem a tam. S tím vlajícím pláštěm vypadá jako netopýr s podezřele dlouhýma nohama.

„Ředitel Kruvalu Karkarov je můj... starý známý,“ začíná profesor Snape svůj projev, „doufám tedy, že neuděláte své koleji ostudu. A tedy ani mně. Vezmete si na sebe své nejlepší školní hábity. Povolené jsou jen drobné ozdobné předměty, spona na plášť nebo třeba menší amulet. Ohledně líčení, budu doufat, že máte vkus a nepřeženete to. Kdo způsobí jakýkoli ... problém... ne, žádné problémy nevzniknou.“

Proč při té poslední větě všichni koukají na mne? Vždyť jsem hodná holka...

Ten týden nakonec utekl jako voda ve znamení příprav a uklízení. Všichni se snad zbláznili. Když jsem se jednou vracela z rozcvičky, Filch málem dostal jednu do zubů, když na mne zpoza rohu vybafl, že mám bahno na botách... Asi by mi nepomohlo, že to byl reflex. Naštěstí jsem se zarazila včas. Stejně jsem pak musela vytřít celou chodbu...

Ale konečně je pátek šest večer. Všichni jsou napjatí. Je trochu zima, i když naštěstí moc nefouká. Stejně mi mrznou konečky prstů. Stojím vedle Notta. Kouká všude okolo, jen ne na mne, asi se bojí, že ho uhranu. Hehe, to bych vlastně mohla. Co bych mu tak provedla? Malou bradavici, úpornou škytavku, nebo snad nesnesitelné svědění?

Pomaličku, polehoučku vytahuji hůlku, když tu náhle se ozývají výkřiky od nebelvírské skupiny. Ukazují někam nad les. Když se pořádně zadívám, vidím, že k nám opravdu něco letí, odhaduji to na ten létající kočár. Jednou jsem s ním letěla na výlet k moři s celou třídou a ještě bylo uvnitř dost místa. Prý je očarovaný nejen, aby létal, ale i prostorovou magií, aby byl uvnitř větší než venku. A dodala bych, že nejspíš i tak, aby do něho nefoukalo. Bylo v něm krásně teplo.

Je to on. Už přistává a jako první vystupuje, samozřejmě, madame Maxime. Proč na ni všichni tak zírají? Hagrid je stejně veliký. Ať se klidně vítá s ředitelem, já si pořádně prohlédnu studenty, co přiletěli s ní.

Tak koho poznám? Toho ne, tamhleten byl o pár ročníků výš... Není támhle schovaná... Jo! Je to Kristýnka, ten panenkovský vzhled se nedá splést! Je o tři roky starší, ale všichni typují, že je mladší než já. Taková cukrová princezna. Moje nejlepší kamarádka z Francie. To by mohla být legrace, je to mrška a má trochu zvrácenou představu o legraci, pokud jí správně navnadím, tak se mají malfoyovci na co těšit!

Odcházejí dovnitř, do hradu. Kristy si mne konečně všimla a v očích se jí blýská. Usmívá se a mává mi. Jak já jsem ráda, že tu je. Dívám se za ní, dokud mi nezmizí z dohledu.

Vzpomínky na společné dětství (bydlela v sousedství, vyrůstala jsem prakticky u nich) mi přerušuje jakýsi podivný zvuk. Opět je spoleh na Nebelvířany, neomylně odhalují, že zvuk přichází z jezera a Potter dokonce ujišťuje všechny okolo, že to, co trčí z rozbouřené hladiny, je stěžeň.

A má pravdu, za stěžněm se vynořuje i zbytek lodi. Koukám stejně pozorně jako ostatní, tohle jsem ještě neviděla. Připomíná mi vyprávění o bludném Holanďanovi. Kdyby na palubě stála kostra a všechno to řídila, vůbec bych se tomu nedivila...

Zpět na obsah

Kapitola 9: Kapitola osmá

Kapitola osmá

Vcházíme do Velké síně. Kruvalští i ti z Krásnohůlek už tu jsou, rozhlížejí se, kam se mají posadit. Potvory kruvalské, polovina z nich má kapuce, nebo vyhrnuté límce, takže je nejde poznat. Vsadím se o pět galeonů, že to dělají mně na truc!

„Anito,“ ozývá se za mnou.

Ten hlas znám!

Otáčím se, pusa se mi roztahuje širokým úsměvem a...

A dostávám takovou ránu na solar, že mi vyhrknou slzy a já si v křečích sedám na zem. Pokud se vám to nikdy nestalo, tak si tu bolest nedovedete představit.

„To ti posílá pan Trutský za to, co tu provádíš a jak si ubližuješ,“ slyším skrz tu mlhu, která mi zakrývá svět.

Někdo mi pomáhá na nohy. Skrze slzy s šokem zjišťuji, že je to Nott. Proč se tváří tak naštvaně?

Najednou se ocitám v medvědím objetí, které mi pro změnu láme kosti v těle.

„A tohle máš od nás, maličká,“ povídá ten neomalený hrubián jménem Voloďa. „Chybíš nám tam.“

„Hele, půjč mi jí taky na chvíli,“ stěžuje si se smíchem Alexei, další z mých „bojových bratrů“.

Medvěd v lidském podání mne pouští a předává menšímu, lehce nazrzlému klukovi, který se na mne přátelsky usmívá a rozpřahuje náruč. Do které se taky hned vrhám. Hned dva bráškové! Mám z toho takovou radost, že jim i odpouštím ten Trutského vzkaz.

Všichni se už usazují, Kruvalští k nám ke stolu. Malfoy si k sobě okamžitě posadil Kruma a cosi mu hustí do hlavy. Asi jsem divná, ale famfrpál mne nikdy nebavil, nechápu, co na tom kdo vidí, honit se za míčkem, jak skřet za galeonem...

„Jak se pan Trutský dozvěděl, co se mi stalo?“ ptám se, zatímco si nandavám na talíř hromadu klobásek.

Alexei zrovna pije z poháru, a tak se málem utopí, jak se začne smát. Štáva mu teče i nosem.

„Nějaká léčitelka, či co, mu poslala huláka,“ odpovídá mi a otírá si bradu. „Přišel mu, když jsme byli uprostřed tréninku. Proč učí, co učí, malé holky, co nemají rozum a že kdyby ho měla po ruce, tak o něj přerazí koště. Nejdřív tedy povídal, že „půjde a tu holku pitomou asi zabije,“ pak prorazil pěstí díru do zdi, ale nakonec se uklidnil a stáhl to jen na ten „vzkaz“, který jsme ti předali,“ vysvětluje.

Mimoděk si pohladím solar. „Ten sednul, to vám nezapomenu, holomci,“ vyhrožuji z legrace.

„Hele, co se ti vlastně stalo s vlasy?“ všímá si najednou Alexei. „Neříkala jsi, že už si je nikdy neostříháš?“

Že ti kluci ale mají rychlé vedení...

Na chvíli mi to zas zvedne tlak, ale nakonec se uklidním.

„To byl důvod, proč jsem se tak porvala,“ vyprávím tiše. „Může za to támhleten zmetek,“ ukazuji na Malfoye.

„Ten blonďák vedle Kruma?“

„Jo, to je on.“

Vztek ve mne bublá, jen si na to vzpomenu.

Polohlasem vyprávím všechno, co se tu dosud odehrálo, i to, co jsem vynechala v dopisech. Voloďa tiskne pěsti a Alexei vypadá, že za chvíli vstane a udělá nějakou mezinárodní ostudu.

„Ale koukejte, co jsem se díky tomu naučila z těch knih,“ povídám a skrytě vytahuji hůlku.

„Pruritus ischio“

Chvíli se nic neděje, ale pak se začne Parkinsonová ošívat a podivně kroutit. Já se škodolibě hihňám a Alexei se ptá: „Cos jí vlastně provedla?“

„Radši se neptej, ale příjemné to rozhodně není,“ zašklebím se na něj.

„Nojo, na takovéhle věci tě užije, ale pořádně se učit, to ne,“ kritizuje naoko ten větší.

„Tohle je něco jiného, to bylo důležité, otázka přežití!“ vysvětluji vážně, naoko naštvaně.

„A už jsi zjistila, kdo ti ty knihy poradil?“

„Ne, ale je to divné, musel to být někdo ze Zmijozelu, nikdo jiný o těch věcech nevěděl....“

„Proč divné?“

„Protože se mi zdálo, že jsou všichni proti mně,“ vysvětluji a rozhlížím se okolo stolu. Pak zabloudím očima k Havraspárskému stolu. Proč se vlastně ke mně Kristýnka nehlásí? Až na to malé zamávání si mne vůbec nevšimla. Na poslední dopisy mi taky neodpověděla...

Jako by slyšela moje myšlenky, zvedne pohled od jídla a pohlédne mi přímo do očí. Uvědomuji si, že je možná i zaslechla, v tomhle je velice dobrá a přeci jen jsme si byly vždycky blízké, to pomáhá. Lehce se usměje, maličko pohne rty a v hlavě se mi ozve jediné slovo.

„Počkej.“

Zpět na obsah