Index

Kapitola 1: Jak kouzelníci neztrácejí humor
Kapitola 2: Jak kouzelníci hledají radost

Kapitola 1: Jak kouzelníci neztrácejí humor

   „Můžete mi vysvětlit, jak to, že jste sem do ředitelny přišel už potřetí v tomhle týdnu, Lupine?“

   Profesorka McGonagallová stojící za katedrou držela v napřímené ruce dopis od profesora Křiklana a zabodávala se do něj přísným pohledem. Evidentně si odmítala připustit fakt, že Ted se asi příliš nepotatil a bude sem chodit častěji, než je zdrávo.

   „Bohužel nejsem hoden znát myšlenky lidí tak vysoce vzdělaných, jako jsou profesoři tady v Bradavicích, ale domnívám se, že profesora Křiklana rozhněval fakt, že se v lektvarech vyznám méně, než by očekával, a tak si možná myslí, že mi další schůzka s vámi prospěje,“

snažil se být slušný.

   Ruka s dopisem dopadla ledabyle na stůl a profesorka se pro změnu zatvářila lítostivě.

   „Ano, a proč by to asi dělal?“ zeptala se trochu otráveně.

   „Já nevím. Taky mi to přišlo divné, obzvláště když zvážím fakt, že vy učíte přeměňování. Inu, cesty profesorů jsou nevyzpytatelné,“ dokončil s zamyšlením.

   Nebylo to poprvé, co tady byl. Za šest let se docela slušně naučil přimotávat do úplně cizích problémů a pak to vždycky schytat. Za zneužití prefektské pravomoci při údajném týrání prváků, což byla vina Berkinse, za totální zdemolování učebny formulí, k čemuž se dostal samozřejmě náhodou, když procházel kolem. Za  noční výpravu do knihovny, přičemž mu nikdo nevěřil, že je náměsíčný. Sice není vlkodlak, ale něco po otci přece jen zdědil. Poprvé si za to mohl sám. Na lektvarech mu vybouchl kotlík, když do třídy přišla Viktorie s „poselstvím“ od Kratiknota. Jinak s protijedy většinou neměl problémy. Vážně!

   „Lup- Tede.“ Jménem ho oslovovala jenom při srdceryvných proslovech. Povzdechl si – nemohl si pomoct. „Já vím, že ten poslední rok tady tě jenom zdržuje od studia medicíny, ale bez dokončení školy tě tam NEVEZMOU!“

   „Potěšující...“ Měl co dělat, aby si neodfrkl.

   „To vám dělá takový problém nespát v hodinách a soustředit se?! Třeba na to, co teď říkám?!“ zvýšila hlas, když mu pohled na chvíli sjel směrem k velikým hodinám mezi dvěma obrazy ředitelů. Okamžitě na ni upřel pohled. „Lupine, méně zábav a hloupostí a nebudete se muset učit v noci. Do dvou měsíců vás tu nechci vidět. Odchod.“ Její hlas zněl radikálně. S úlevou otevřel dveře a byl na odchodu, když ještě zaslechl její hlas. „Aaa... Lupine?“ Otočil se s rukou na klice. „Snažte se profesorku Twinsovou neprovokovat těmi purpurovými vlasy, ano?“

   Jen se usmál, že chápe a zavřel za sebou dveře.

*   *   *

   Venku už byla tma a na chodbách vlastně skoro taky. Šel sám směrem k nebelvírské věži. Odněkud z nitra hradu se ozývaly zvuky pohodové večerní hudby. To bylo nejspíš od Mrzimoru. Coural se pomalu s rukama hluboko v kapsách. Musel uznat, že mrzimorští mají dobrý výběr...

   Těžko říct, jestli byl víc podobný matce nebo otci. Každý říkal něco jiného. Tvář měl dlouhou a oči zelené. Vlasy... no, podle příležitosti, aby ladil s prostředím. Metamorfomágové to mají jednodušší, to je fakt. Byl vysoký a hubený. Ruce měl poměrně velké.

   V tom za sebou uslyšel kroky.

   „Tede?“

   Otočil se jako na povel. Byl to James, jedenáctiletý syn jeho kmotra Harryho. Brýlatý zrzek s veselou sebevědomou povahou.

   „Odkud jdeš, opozdilče? Pozdě spát chodím já, ne ty. V tomhle si ze mě zrovna brát příklad nemusíš,“ zajímal se Teddy.

   „Handers. Školní trest,“ řekl, když byl u něj. James Potter: rychle, stručně, jasně.

   „Cos proved?“ zajímalo ho. Alespoň nebyl sám.

   „Ále. Přizabil jsem ho při boji v hodině,“ odpověděl lhostejně. „Tvrdí, že jsem to udělal naschvál, ale to byl vážně jenom reflex! Toho jeho vražedného pohledu se do konce semestru nezbavím. Kouká na mně jak oliheň po průjmu... Doufám, že mně nepráskneš tátovi?!“ pohrozil mu, jako by měl čím.

   „Vypadám snad na to?“ Koukl na něj rozumně. „Kdepak, já mám vlastních problémů dost.“ James se na to rozchechtal. „Jinak v pohodě?“

   „A jo. Ujde to tu. Větší sranda než doma.“

   „Jamesi,“ řekl mu přímo do očí. „To je pitomost. U vás doma a nuda?“

   Oba se začali smát.

   „No nic, já jdu,“ oznámil James s úsměvem. „Jak by řekl strýček George, občas se musí učitelům udělat radost. Zatím!“

   „Nazdar, prcku!“

   A utíkal chodbou za kamarády. Ten prcek byl docela fajn, ale přeci jen o pět let mladší, tak s ním moc společných témat neměl. V tom z jedněch dveří na konci chodby vypadla Viktorie. Hned mu bylo lépe. Dlouhé stříbrné vlasy za ní zavlály. Vypadala naštvaně, z vnitra hábitu vytáhla dlouhou ladnou hůlku a namířila ji přímo na Berkinse, který byl ale pohotovější a hned ji odzbrojil. Hůlka zmizela kdesi ve tmě. Ted se zastavil. Počáteční radost se ihned vytratila. Ani jeden z dvojice si ho zatím nevšiml. Zvědavě je pozoroval. Zvířil se v něm strach.

   „Poslouchej mě, Weasleyová. Nebudu se s tebou o tom bavit. Ty to prostě uděláš a hotovo.“ Ta slova byla plná pohrdání. Viktorie z něj nespouštěla oči a probodávala zmijozeláka zlostným pohledem.

   „Jestli si myslíš, že žasnu nad tvým uměním hlouposti a budu tě poslouchat, tak seš vedle!“

   „Expelliarmus!“ Kouzlo ji strčilo ke zdi. Svalila se k zemi, ale neztrácela vědomí. Na její tváři se ale zračila nejistota a snad i strach. „Rozumíš mi?“ zeptal se jedovatě.

   „To spíš ty máš problémy s chápáním, ne?“ řekl Ted naprosto klidně, ale hůlku měl namířenou k němu.

   Na Berkinsově tváři se rozlil pohrdavý úšklebek. „Rodinná sešlost?“

   „Vypadni.“

   Ruka se mu začala třást. Byl o rok mladší než Ted a neměl stejné zkušenosti ani odhodlanost. Trvalo dlouhých pár sekund, než sklonil hůlku. Ještě než odešel, pohlédl na Viktorii válející se ještě stále na podlaze, pak na Teda a zeptal se: „Štěně brání svojí kořist, co?“

   To ho ranilo, ale od něj byl na to zvyklý. Berkins stihl zmizet za rohem, než v Tedovi zvítězil klid a rozum, než touha rozbít mu hubu. Konečně se podíval na Viktorii.

   „V pořádku?“ Takhle na zemi vypadala tak nevinně, ale věděl, že ta holka má v zásobě pár vražedných pohledů. Pomohl jí vstát.

   „Jo, nic mi není,“ řekla trochu stroze. Neměla ráda, když se z problému neuměla vysekat sama.

   Zadíval se do jejích studánkových očí. „Co chtěl?“

   Tentokrát se ušklíbila ona. „Abych mu něco čmajzla z ředitelny. Co to bylo, to nestihl říct. Parchant jeden...“ řekla, když si narovnávala hábit. Stále se dívala směrem, kam zmizel. „Jakoby byl pánem světa, nebo co... Je vážně tak arogantní a panovačný, nebo se to zdá jenom mně?!“ nechtěně vyštěkla na Teda.

   „Je hroznej...“

   „Jo, to je. A hlavně drzej!“ křikla.

   To ho trochu naštvalo, ale byl tolerantní. „Nevybíjej si na mně zlost na něj, jo?“ Sklopila zrak a řekla tiše: „Promiň.“

   „To je dobrý.“

   Vydali se společně do věže. Cestou ještě utrousila pár slov na Berkinse, ale pak s tím dala pokoj. Začali se bavit o profesorech, což bylo mnohem vtipnější téma.

   „Víš, že včera Kwigg suploval za Binnse na dějinách?“ Začínal další vyprávění. „Jo, trochu nám to dal celé dokupy. Už vím, proč u Binnse v tom mám zmatek. Ten nerozlišuje to, co bylo před dvěma tisíci lety a co před rokem.“

   Viktorie vyprskla smíchy a řekla Buclaté dámě heslo. V místnosti se skoro nedržela na nohou. Bylo jí hodně veselo. Místnost byla prázdná. V krbu dohoříval oheň.

   „Znáš ten vtip?“ zeptala se s hihňáním.

   „Který?“

   „O tom chlápkovi, co si myslel, že ho žena podvádí s koněm.“

   Vyprskl smíchy. „Jak ho to napadlo?“

   „No, oni se sešli v hospodě tři chlapi. Jeden povídá, že ho žena podvádí s hráčem famfrpálu, protože pod postelí našel Camrál. Druhý povídá, že ho žena podvádí se šachistou, protože tam našel věž. A ten třetí si myslí, že ho podvádí s koněm, protože tam našel žokeje.“

   Chvíli bylo ticho, než mu to došlo. Pak se oba skáceli smíchem k zemi. Byli na tom hůř, než po půlce láhve Ohnivé Whisky. Asi po čtvrt hodině strávené tímto způsobem se Viktorie zvedla, že jde spát. Ona by tam možná i došla, jenomže zakopla o sešit nějakého chytrolína, co ho tam nechal a málem spadla. Ted ji pohotově chytil a pomohl jí dojít ke schodům.

   Postavila se na první schod a zadívala se mu do očí. Něco mezi mini ruplo, něco prasklo a jakoby se postavil další most. Kdyby tam stáli ještě chvíli, snad by se něco stalo, ale Viktorie najednou řekla až moc nahlas „Dobrou noc!“, otočila se a vyběhla do ložnice.

   Nevýhodou mladých je, že si necení každé chvíle, kterou prožívají. Místo toho tráví čas poleháváním na posteli, učením se a snahou změnit svět. Ovšem bude trvat hodně dlouho, než někomu konečně dojde, že je to čin nemožný. Ona sebemenší snaha je k ničemu, když člověk je na to sám.

Zpět na obsah

Kapitola 2: Jak kouzelníci hledají radost

   „Takže znova.“

   Bylo ráno. Velká síň byla plná snídajících lidí, kteří jenom čekali, až rána osudu určí jejich předčasnou smrt a nechá je tam umřít, aby nemuseli na vyučování. Ted se právě snažil za každou cenu vysvětlit Victorii, jak je možné, že je na Venuši delší den než rok.

   „Když rok tam trvá dvě stě dvacet čtyři dny a den až dvě stě čtyřicet tři...“

   „Den trvá dvacet čtyři hodin!“ ohradila se Victorie, při čemž nebezpečně mávla svým toustem. Ted se rozhodl vzít věc do svých rukou a dal se na to tvrdě.

   „Den ale není nějaká časová míra, ale ty hodiny jsou časovou mírou dne. Hodina trvá vždycky šedesát minut, ale délka dne záleží od planety, na které se nacházíme.“ Trochu se zamyslel nad vlastním tvrzením. „To platí ovšem pouze pro astronomii, protože čistě z matematického hlediska...“

   „A-my-se-snad-nacházíme-na-Venuši?!“ Stříbřité vlasy jí přepadly přes ramena dopředu, což bylo jasným výhružným gestem.

   „To ne, ale protože dneska píšeš z Venuše, tak se tam na chvíli přeneseme, abychom udělali učitelům radost.“ Jeho hlas zazněl možná až moc radikálně a otráveně. Chvíli se mu zavrtávala do očí a málem, málem by ji podlehl, ale nechala toho a sklopila pokorně zrak. Byl rád, že k tomu konečně došlo. „Takže, abychom v tom měli jasno, mi teď vysvětli, co je to den.“

   „Eh.“

   „Jsi v pátém ročníku. To jste se už učili!“  

   Soustředěně se nadechla a oči protočila v sloup, jako by byla v transu a začala odříkávat: „Je to doba, za jakou planeta vykoná plný obrat okolo vlastní osi.“

   „No vždyť je to jasné!“ ulevil si po půl hodině dohadů.

   Victorii to jakoby teprve teď docvaklo. „Ale co ta planeta děla těch zbývajících dvě stě čtyřicet dva dny? To jako stojí?“

   Ted spojil obočí a na chvíli uvažoval, jestli to myslí vážně. Koukla na něj s nadějí. Myslí to vážně! Sebral z mísy pomeranč a před sebe postavil meloun na stojanu. Na pomeranči nožem udělal zářez, aby byl dobře vidět. Mávnutím hůlky zvedl pomeranč do vzduchu. Teď už jeho výkladu věnovalo pozornost víc lidí kolem. Měl divný pocit, že ho McGonagallová skrytě, ale pozorně sleduje.

   Ukázal na meloun uprostřed stolu. „To je Slunce.“ Victorie ho soustředěně pozorovala, ale koutky jí cukaly. „A tohle je Venuše.“ Ukázal pro změnu na pomeranč visící volně ve vzduchu. Mávl hůlkou a imaginární Venuše se dala do pohybu – jak do běhu kolem „Slunce“, tak do rotace a zářez se začal pohybovat s ní. „Jak nyní můžeš vidět, blondýno, tak naše Venuše už obletěla meloun a zářez, který tady jasně vidíš z blízka, pořád ještě nedokončil svůj plný obrat.“

   „Moment. Když vynechám tu tvojí blondýnu, tak obě hodnoty – i rok, i den – jsou ve stejné jednotce? V našem normální dni? V tom, co trvá dvacet čtyři hodin?!“

   „To´s nevěděla?“

   „Já myslela, že tam v tom roce jde o ten venušinovský den. Pak by to celé nedávalo smysl...“

   „A teď dává?“ zeptal se s nadějí, jakou už dlouho necítil.

   „No jasně, že dává!“

   Těch asi tucet lidí, co je pozorovali si najednou oddechli, takže to znělo jako velké vzdychnutí. Ted odvrátil pozornost od Venuše a ta spadla na stůl a zanechala po sobě sladký lepkavý flek. Victorie se k pomeranči natáhla, oloupala a rozebrala na kusy.

   „Pomeranče jsou ale k tomu, aby se jedly, ne?“ Proč ho ten úsměv vždycky dostane?! „Dáš si taky?“

*   *   *

   Existují tři věci, kterým se Ted vytrvale, ale neúspěšně vyhýbal. Za prvé: ráno u Harryho doma, když se vzbudí banda nenažraných a hyperaktivních děcek. Za druhé: lékořice a karamel. Za třetí: hodina lektvarů ve spolupráci s Křiklanem nad sebou a věrným publikem vedle sebe. Kdyby se ráno pořádně najedl a nevysvětloval Victorii rozdíl mezi matematickým a astronomickým dnem (což mimochodem zvládal skvěle – dostal z toho čisté V), možná by se mu teď i líp myslelo a neměl by problém pochopit jednu šílenou větu, kterou právě četl už popáté.

   „Už to chápeš?“ zeptal se Rolfina Ted. Seděli u stolu (spíš na něm leželi) na hodině lektvarů a snažili se porozumět větě, na které záležel osud té poněkud páchnoucí zdechlinou břečky. Výpary se ladně kroutily do tenkých sloupů, které kolem sebe tančily jako jakési tajemné smradlavé stíny. Bohužel to Teda ani trochu nepovzbudilo – spíš to působilo hypnoticky.

   Rolfin byl sice aktivní snílek, ale dneska ho celý den provázela tvrdá kocovina a měl problém se soustředit. Byl trochu menší než Ted. Jeho vlasy padaly až k pasu. Byly světlé, ale mnohem tmavší, než ty Victoriiny. Jeho vlasy měly zvláštní špinavou barvu a drsnou strukturu. Nosil je sepnuté do ohonu, který byl občas doplněn dredem. Ale dost už o Rolfinových naprosto ojedinělých vlasech. Měl tmavé, skoro by se dalo říct černé oči a světlou kůži. Měl ale celkově takový „černošský“ styl.

   „Ne,“ odpověděl ledabyle Rolfin chraplavým hlasem.

   „Víš, co mě teď napadlo?“

   „No?“

   „Že Victorii by to mnohem víc slušelo v Havraspáru. Dyť má modrý oči. Jak ji mohli šoupnout do Nebelvíru?!“

   „Tede?“ Rolfin se mu vážně zahleděl do očí, ale vypadal spíš zhuleně, než vážně. „Teď není čas myslet na Victorii... Já vím, že je to tvoje nejlepší kámoška a vůbec, ale teď je čas myslet na hodně smradlavý hnus, co je v té cínové nádobě hned vedle tvojí hlavy...“ Ted sebou škubnul stranou, když si to uvědomil, zhoupla se s ním židle, ve zmatku se zachytil za hábit Rosie McBynokový, což nebyla ta pravá osoba, Rosie vykřikla a rukou vyhodila do povětří hodně těžkou a tvrdou podložku na krájení, Ted spadl na zem a poslední, co viděl, byl tvrdý kus dřeva letící dolů přímo na něj.

   „Ne...“ zaúpěl.

   Ozvala se rána a pak už nic.

   „...no tak, prober se, člověče... Zas taková rána to nebyla...“

   Někde blízko se někdo hlasitě řehtal, někdo se ho snažil probrat, někdo nadával, co to šlo a někdo dokonce brečel.

   Já jim říkal, že já a lektvary to je katastrofa pro mně i pro okolí!

   Otevřel oči a první, co spatřil byla poněkud otrávená tvář profesora Křiklana, který se pousmál, jakmile se Ted probral.

   „No sláva! Posaď se, chlapče.“

   Ted se opřel o zeď a snažil si srovnat myšlenky. Porozhlédnul se po místnosti. Většina studentů napjatě sledovala, co se bude dít, Rosie McBynoková brečela na své židli zády k Tedovi. Zato Rolfin se evidentně dobře bavil. Židle se pod ním kymácela sem a tam a on sám málem brečel v záchvatu smíchu. Podíval se zpátky na profesora.

   „Jak-jak dlouho jsem byl mimo?“

   „Asi minutu, mladý muži.“

   Ted nevěřícně ukázal na Rolfina. „A on se pořád smál??“

   Křiklan si jenom povzdechl a vstal. Prošel se kousek po třídě, nahlédl do několika kotlíků včetně toho od Rosie, která se na to ještě víc rozbrečela. Ted se posadil na své místo a ohromeně pozoroval Rolfina. Neřekl nic.

   „Konec hodiny!“ prohlásil Křiklan. „To, co jste namíchali mi ve zkumavkách doneste na stůl a můžete jít. Výsledky vám oznámím příště. A nezapomeňte po sobě uklidit!“

„Bavíš se dobře?“

*   *   *

   Šli po chodbě plné studentů. Den už nabral tradiční tempo. Každý spěchal, kam musel nebo potřeboval, přátelé si vykládali vtipy a ne příliš skrytě nadávali na profesora, který jim právě dal nespravedlivou známku, zesměšnil je před celou třídou, či zadával nesmyslné otázky a úkoly. Na lavicích seděly páry a... No, nebylo by vhodné popisovat, co asi dělali. A u vchodu na chlapecké záchody zametal školník Filch, který buď to metal vražedné pohledy, nebo uraženě civěl na už tak dost špinavou podlahu. Ovšem do toho všeho si představte neuvěřitelný hukot rozhovorů, neúnavné smíchy dívek a vznikne vám přesný obraz toho, co právě teď snášel Ted. Plus Rolfinův nekonečný monolog.

   „...bylo to geniální! Kdybych měl myslánku, okamžitě do ní dám, co jsem právě viděl, protože to bylo k neuvěření. Nejde to ani popsat. Měl jsi to vidět. Ty jsi se jenom leknul, ale s tou tvojí nešikovností z toho vzniklo dílo na cenu za nejvíc usměvavou scénu roku. Kdyby tam alespoň seděl někdo hezký, nebo sympatický, ale nee, ona tam seděla Rosie McBynoková a ona se lekla tím svým výkřikem, co byl slyšet snad i v Londýně! To její Aaaach! bylo jak siréna plus bedna myší plus výbuch atomovky. A když ti spadla ta podložka na hlavu... počkej, vynechal jsem tvůj vzdech. Ani původní herec Julie by to takhle nezahrál! Jo, to musel být herec. Chudáci diváci v té době. Mohli hrát jenom chlapi... NE, POČKEJ! Nemusel to být chlap! Shakespeare byl přece první, kdo na jeviště uvedl ženu! Jo! Byl jsi ale lepší než ona. Kdyby ti to na tu hlavu jenom spadlo, neřeknu nic... No dobře, taky bych se smál, ale ten vzdech byl brilantní! Kdybych měl myslánku...“

   „Tak to do ní okamžitě vložíš, to už jsi říkal,“ dokončil za něj Ted, který byl už dost otrávený lektvary, než aby ještě vydržel ukecaného, neomaleného Rolfina Tristana Browna. „Hele, přestaneš to konečně řešit, mám už beztak dost špatnej den... Dobrý den!“ pozdravili oba najednou školníka před záchody, když vcházeli. Ten se na ně jenom divně podíval a vůbec nevypadalo, že by byl potěšený, že ho po čtvrt století někdo zdraví. Ti dva ho vlastně zdravili od prváku. Byli dobře vychovaní a věděli, že mu to leze na nervy. „Poslouchej. Já vím, že jsi geniální a chceš mi to dokázat, ale fakt nemusíš. Dojem jsi na mě udělal už když jsi ve třeťáku mnoha testy a experimenty konečně dokázal, že Křiklan nemá to břicho vycpané.“

   „Já ho ale musel píchnout, jinak bych neměl přímý důkaz!“

   „To teď neřeš. Hlavní je... Nazdar, Jamesi!“

   „Ahoj, Tede!“

   „Kde jsem to skončil? Jo. Hlavní je, že to, co se tam stalo jsem neudělal schválně...“

   „Neee???“ Teď byl Rolfin vážně překvapený a vypadalo to, že se mu snad i postaví ty jeho dredy na hlavě. Ted se pro sebe pousmál při té představě. Pak mu ale došlo, že už je tak jednou měl – na rockovém večírku. „Ale já myslel...“

   Ted mu položil ruku na rameno. „Hlavně nemysli!“

   „Takže nejsi tak skvělý, jak jsem myslel.“ Teď vypadal poněkud sklesle, když odcházeli. „Já myslel, že mám po svém boku vzor, pro celý život a ty jsi se při tom vážně lekl! Dobrý den!“

   Znovu oba najednou pozdravili školníka. Filch na chvíli zpomalil zametání působící jen to, že se kouř jen víc vzdýmal, a s podezíravým pohledem je sledoval, jak odcházeli, dokud nezmizeli za rohem. Pak se znovu otráveně vrátil ke své práci mezi nekonečným houfem studentů.

Zpět na obsah