Index

Kapitola 1: 1. Kontrapunkt
Kapitola 2: 2. Harry
Kapitola 3: 3. Neville
Kapitola 4: 4. Draco
Kapitola 5: 5. Blaise
Kapitola 6: 6. Harry
Kapitola 7: 7. Balabile
Kapitola 8: 8. Blaise
Kapitola 9: 9. Severus
Kapitola 10: 10. Poppy
Kapitola 11: 11. Draco
Kapitola 12: 12. Neville
Kapitola 13: 13. Minerva
Kapitola 14: 14. Chorus

Kapitola 1: 1. Kontrapunkt

Nepokojní mrtví

(Give Me a Reason)

1. Kontrapunkt

Vítr. Vítr a jemná prška deště ve tváři. Jak zvláštní. Jak... nezvyklé.

Zastavil se a automaticky si založil ruce na hrudi. Kdyby ho někdo viděl, kdyby ho někdo v šeru toho časného večera mohl vidět, řekl by si, že se rozhlíží po cestě k bráně, snad i že kontroluje, jak dalece pokročily opravy. Málokoho by napadlo, že se prostě jen dívá na stříbřité kapky deště proti šedivým kamenům a lesu zelenému tak temně, až se zdál skoro černý.

Ozvěny. Celý svět zněl tisícem ozvěn. Barvy, gesta...

Přehodil si přes hlavu kapuci a vykročil po cestě k vesnici.

Mlčky a nehlučně, jak byl zvyklý chodit. Relativně svižně. Nebyl důvod se loudat.

Sám.

Typické.

Jistě, mohl počkat ještě chvilku, mohl počkat na ostatní. Jeden moment to i zvažoval: když se znovu zastavil, tentokrát u brány v hradbách, a ohlížel se na hrad. Viděl, jak se zhruba půl míle od něj otvírá hlavní vchod, jak z jasu vstupní síně vycházejí tři postavy, pak další tři. Otřásl se: v houstnoucím šeru a proti světlu jako by všichni byli v černých pláštích. Nasazovali si kapuce, stejně jako předtím i on.

Tisíce ozvěn.

Najednou se mu nechtělo čekat. Najednou mu celý ten nápad připadal nejapný a bláznivý. Oslava. Proč? Taková hloupost. Musel být mimo sebe, když k něčemu takovému svolil. Když to sám navrhl.

Byl mimo sebe. Nikoli natolik, aby se nepamatoval, naneštěstí.

Co naplat.

Otočil se, navlhlý plášť kolem něj zavířil –

A o něco se zachytil.

Rychlý půlobrat, vytáhnout hůlku –

„Mňau!“

„Minervo?!“

„Mňau.“ Mourovatá kočka zatáhla drápky.

Povzdechl si, schoval hůlku a nabídl rámě.

Pod paži mu vklouzla ruka v zeleném rukávu. „Už jsem myslela, že se tě nedočkám, Slytherine.“

„Zastavoval jsem se pro tebe v ředitelně,“ ohradil se.

„Potřebovala jsem se trochu provětrat.“

Vykročili.

„Mluvila jsem se Shackleboltem. Přivedl si s sebou Pottera. Mysleli si, že vyměním svůj jmenovací dekret za výstupní vysvědčení pro pana Pottera.“ Odfrkla si. „To se spletli.“

Uchechtl se. Znělo to spíš jako odkašlání.

„Takže pan Potter půjde ke zkouškám jako všichni ostatní, a to na vlastní žádost v nejbližším možném termínu, to znamená v září. A dekret se jim prostě objevil na stole, imunní vůči jakýmkoli změnám. Mohli si ušetřit cestu a poslat mi to poštou.“ Propalovala pohledem jemný závoj mlhy a deště. „Čili ses nemýlil,“ dodala stroze.

Pozvedl obočí. Nebylo to sice vidět, ale ona to vycítila. „Znám zákony a nařízení docela dobře,“ zapředl.

Otřásla se. „Prosím tě, aspoň ho necituj.“

Ozvěny. Tisíce ozvěn.

Kapky deště se odrážely od krempy jejího klobouku v nejbizarnějších úhlech, až se zdálo, že si nad hlavou tvoří svůj osobní déšť. Z ramen jí stoupala pára. Od bot odstřikovaly kapičky vody a bláta. Zašla do trávy a chvilku se v ní cílevědomě rousala. „Něco jsem našla,“ informovala ho. „Tam v lese, kousek od té mýtiny s ohništěm. Ukážu ti to až na světle.“

Z houstnoucí temnoty se vylouply dvě černé, ustarané oči. „Lumos.“

Podrážděně si střásala stříbřité kapky z bot. „A v teple. A v suchu. Zkrátka až u Rosmerty. Nemám ráda tohle mokro. Pojď.“

Tentokrát to pozdvižené obočí a pochybovačný pohled vidět byly. A taky to bylo na dlouhou dobu poslední, co bylo vidět, protože vzápětí jí znovu nabídl rámě – a zhasil hůlku. Opřela se o něj a drobounce, neslyšně se zasmála. „Už jsme dlouho nehráli šachy, Slytherine. Nedáme si zase někdy partičku?“

Zaťal svaly na předloktí, pak je povolil. „Samozřejmě, paní ředitelko. Pro tebe cokoli.“

Klopýtla. Zachytila se ho. Zaryla mu nehty do rukávu hábitu. Krátce zauvažovala, jestli by pomohlo sepsat seznam nežádoucích výroků.

„Přinesu ti nějaký likér vlastní výroby,“ pokračoval a tentokrát už v tom jemném, hladivém hlase jasně cítila každý pečlivě umístěný osten. Bylo to daleko snesitelnější než jeho citáty. „Jako cenu útěchy, samozřejmě.“

„Dobrá, a já ti koupím velikou čokoládu, Slytherine.“

Do šedočerného nebe se zakously zubaté střechy domů. Některé z nich vykotlané nedávnými požáry.

„Nepozvals Malfoye, že ne?“

„Jedině v tom případě, že bys ty pozvala Pottera.“

Zasmála se. „Ještě pořád ho nesnášíš?“

„Mohu tě zodpovědně ujistit, že mé city k panu Potterovi se nezměnily ani v nejmenším.“

„Jako obvykle se na tebe vůbec nezlobím. Zvlášť po tom dnešním, ehm, monologu.“ Otřela si boty o poslední trs trávy. „Albus a jeho prominentní děťátka,“ zaprskala. „Čekali, že je pustím krbem. Přesně řečeno, pan Potter to čekal. Kingsleymu stačilo vidět bezpečnostní opatření u brány, aby ho ani nenapadlo žádat mě o výjimky. Mně to tak vadí, že mi Albus kafral do výchovy a nedovolil mi nic napravovat, dokud nebylo na všechno pozdě!“ Zničehonic mu sevřela prsty na předloktí. „Pojď... pojďme rychleji, prosím tě.“

Okamžitě znovu posvítil. „Bylas s tím svým... náhodným nálezem náležitě opatrná, že?“

„Samozřejmě,“ ujistila ho. „To dělá jen tohle místo...“ Mraky se trochu potrhaly, k rozptýlenému světlu z několika blízkých oken se přidal nezřetelný měsíc a přes cestu padl stín střešního trámu z jednoho vypáleného domu. Na rozdíl od ostatních byla tato ruina zjevně několik desetiletí stará.

Ozvěny...

„Filius Flitwick odvádí s tou svou partou vynikající práci. Budou hotoví o dva tři týdny dřív, než jsme čekali,“ pochválila si – hlasem, který jasně říkal, že o těch křečovitě zaťatých prstech a ostře klapajících podpatcích neví ani to nejmenší.

Podepřel ji pevněji. „Jestli nevyplýtvají všechen kámen na parádičky a věžičky, mohli bychom ještě vyspravit cestu,“ navrhl. Naklonil hlavu na stranu a podíval se po ní koutkem očí, přesně tak, jako se dívával po...

Zauvažovala, jestli by neměla sepsat i seznam nežádoucích gest. Pak ovšem tu myšlenku zavrhla. S jeho invencí (a s jejich společnou minulostí) představují všechny takové seznamy jen zbytečnou ztrátu času, inkoustu a pergamenu. Daleko lepší bude naučit se kolem ožehavých vzpomínek rychle přejít – stejně jako se naučila rychle procházet kolem té ruiny a tvářit se, že ji dokáže nevidět, ignorovat.

(Až na to, že tam jednou ročně přináší kytici odkvetlých pampelišek a pak lehává ve své kočičí podobě na tom, co zbylo z prahu dveří na zahradu, dokud vítr pampelišky nerozfouká. Zahrada je už celičká zarostlá pampeliškami, ale ona tam vždycky nosívá zvenku nové. David tuhle hru miloval... Jenom si od té doby, co potom vytřepávala z hábitu pampelišková semínka dobré dva dny a mohla se kvůli tomu zbláznit, jak to škrábalo a lechtalo, raději vždycky zajde za Poppy, aby ji vyčesala, než se promění zpět.)

„Nejdřív ještě chtějí opravit vypálené a jinak poškozené domy tady ve vesnici. To jim jen schvaluju, je to přinejmenším slušné, oplatit lidem z vesnice jejich pomoc při pracích na hradě. A pak už bude září, obávám se,“ řekla proto raději nuceně lehkým tónem.

Věděl stejně dobře jako ona, že co nezvládnou na hradě opravit do začátku školního roku, to nebude hotové vůbec, přesně si uvědomoval, že se na pracích podílejí převážně dobrovolníci (i důvod, proč to tak zařídili), ale znovu přijal její hru a pokusil se zažertovat. „Hmmm,“ broukl natěšeně, „září... víc darebů... víc pracovní síly...“

„Přístupová cesta k hradu, Severe, o tom mluvíš. Ty bys to riskoval? S darebáky? Vážně?“

„Hm. Ne.“ Zklamání ve dvou slabikách, hluboké jako tma plná deště.

Zkusila ho potěšit, tentokrát doopravdy: „Přidali se k nim čtyři tví Slytherini. Filius je zrovna včera veřejně chválil, jak jsou dobří.“

„Ano. Zabini, Nott, Davisová a Greengrassová mladší. Zabini a Greengrassová to mají výslovně nařízeno: musím je něčím zabavit a čím namáhavější to bude, tím lépe. Potřebuju, aby každý večer padli únavou tak, že se stěží doplazí do postelí. Nemám zájem řešit žádné další pokusy o sebevraždu – a držet je celé týdny na uklidňujících lektvarech, to taky nemůžu.“

Slyšel, jak si povzdechla. Všechny rány byly ještě příliš živé. Všechna hezky míněná témata nezvratně končila... v říši ozvěn. Opravdu je ten rok poznamenal tak silně, že se spolu už nedokážou bavit jako dřív? Tentokrát se pokusil najít cestu ven on: „Zabiniho jsem ale na dnešek pozval, patří do party. Má ho na starosti Longbottom. Měli by nám touhle dobou už držet u Rosmerty stůl.“ Zamyslel se, zamračil a výhružně zavrčel: „Jestli se stihli opít, tak Longbottoma stáhnu z kůže.“

„Ty sis ho ale letos nějak oblíbil,“ usmála se a laškovně do něj dloubla loktem.

Pár kroků mlčel, pak nedbale pokrčil rameny. „Když se konečně začal chovat jako kompetentní kouzelník... Ještě pár takových reformovaných Longbottomů a bude ze mě filantrop.“

Dala si ruku před ústa a tichounce se zasmála. „Vědět, že stačí tak málo, už dávno bych ti tu příležitost poskytla,“ dobírala si ho dál, a už to pomalu začínalo připomínat starý, dobrý způsob, známý ještě z dob, kdy se k oboustrannému potěšení svorně hádávali o školní a famfrpálový pohár.

Zastavil se a položil ruku na kliku. „Víš, co je nejhorší, Minervo? Že vy Gryffindoři tyhlety výhrůžky myslíváte smrtelně vážně.“

Z otevřených dveří Rosmertina lokálu se vyřinulo světlo. Minerva v tu chvíli rázem zapomněla na všechny ruiny i všechny seznamy. Severus Snape se po ní sice díval koutkem očí a měl hlavu nakloněnou na stranu, ale přitom se zcela nezakrytě usmíval.

Zpět na obsah

Kapitola 2: 2. Harry

2. Harry

Přešli přes práh a všechno bylo rázem jinak.

Ano, Rosmerta s nimi počítala a vyhradila jim stůl, ano, u toho stolu poctivě seděli dva lidi ze Severovy laboratoře a s nimi Blaise Zabini, perfektně střízlivý a dokonce v relativně dobré náladě, a ano, Longbottom byl přítomen.

Ale tím zázraky končily. Neville Longbottom postával u úplně jiného stolu. Bavil se s Kingsleym Shackleboltem a Harrym Potterem.

Severus mi nikdy neuvěří, že tohle nebylo domluvené předem.

Minerva se mlčky připravila na nejhorší.

Potter seděl zády ke vchodu, a tak o nich ještě nevěděl; Severus kývl Zabinimu, Dottovi a Macmillanové a okamžitě začal věnovat pozornost Rosmertě: objednával pro Minervu i pro sebe pití, domlouval detaily ohledně jídla a zřejmě v mezičase kontroloval, jak a jestli se Rosmerta už zotavila po tom nešťastném imperiu. Ale nic z toho nemohlo trvat věčně. Minerva se přistihla při kacířské myšlence: že by byla raději, kdyby si ti dva už jeden druhého konečně všimli. Aspoň by měla nezbytný následný výbuch za sebou.

Potter... a Shacklebolt. Minerva si přestávala být jistá, jestli si Shacklebolt pamatuje, že jsou, nebo přinejmenším donedávna byli na stejné straně.

Svírala nevytasenou hůlku tak urputně, až přestávala cítit vlastní prsty.

Koho z nich bude bránit před kým? Bude vůbec muset bojovat? Netušila.

Ucítila na rameni lehounký dotek. Objevila se před ní sklenička medoviny. Hedvábný hlas jí šeptl do ucha: „Ale, ale. Neměl bych se přece jenom vrátit do hradu pro Malfoye?“ A vzápětí, stále skoro neslyšně, ale přesto s jasným posměchem: „Už žádné další vraždy, Minervo.“

Začal znovu s citáty. Oči se jí zúžily a zaťala zuby. Na krátký okamžik se předchozí úvaha změnila na „koho z nich zabiju dřív“.

Pak si vzala medovinu, usrkla. Pomalu začínala vidět normální barvy, ne jen rudou. Připomněla si, že to byla ona, kdo Severa vyzval na partičku šachů. Připomněla si, proč Severus nikdy neprohrává: protože to jednoduše neumí. Protože nezná význam slova porážka: říká tomu strategický ústup – a taky to tak myslí. Slytherin. Usmála se do skleničky a znovu usrkla. Pak si vzpomněla na několik takových strategických ústupů (z nichž jeden zahrnoval proskočení zavřeným oknem) a zamrazilo ji. Ten pocit ji přenesl zpět na famfrpálové hřiště, do jednoho větrného, mrazivého předjarního večera, kdy si šly s Rolandou Hoochovou ze samého zoufalství zalétat – a znovu slyšela Rolandinu radu: ignoruj, co říká, to je jenom strategie na zmatení nepřítele. To jenom odráží Potlouky tak, abys nedosáhla na Camrál. Podívej se, co dělá. Tam je Zlatonka.

Severus se ležérně opíral o bar... ne, stál mezi ní a Potterem. Ale díval se na ni a oči mu čtverácky jiskřily... ne, díval se po očku na Pottera a oči se mu leskly, jako by v nich stály slzy. Ale hůlkovou ruku měl poblíž... zase ne. Píše pravou, svou černou smrtijedskou hůlku ovládal pravou, ale svou staronovou bílou držívá raději v levé. A teď má v levé ruce skleničku. Minerva usrkla potřetí. Mandlová. Její nejoblíbenější.

No... dobrá. Takže zbývá ochránit Severa před neplánovaným transportem na ministerstvo. Dopila, postavila skleničku na bar a položila svou pravou dlaň na Severovo předloktí. Levé.

Automaticky se napjal, narovnal ramena, obočí mu vyletělo nahoru, objevila se vráska na čele. Pak zkroutil koutek úst ve svém klasickém polovičním úsměvu. „Ale s radostí, má vzácná paní v zeleném. Rosmerto, byla byste tak laskava...?“

A právě když to už konečně začínalo vypadat, že se jim podaří vyhnout se nežádoucí pozornosti a přesunout se bez nehod ke svému stolu, otevřely se znovu dveře a dovnitř vletěl vír vlhkého vzduchu, smích a šest zbývajících členů společnosti. Longbottom sice i po nich jenom střelil očima, stejně jako prve po svých profesorech, ale spolu s tím hlukem a pohybem to už bylo dost, aby se ohlédl i Potter. A vzápětí i Kingsley Shacklebolt.

V ten moment u jejich rezervovaného stolu vstala Melissa Macmillanová – a Severus v duchu tisíckrát poděkoval Merlinovi za děti z Ravenclaw. Nebraly varování na lehkou váhu, rozuměly slovu Azkaban a dokázaly domýšlet situace a zařídit se podle instrukcí.

„Lindo! Haló, Lindo, tady jsme!“ Melissa široce zamávala. Pak se rozhodla, že to zřejmě nestačí, a začala se propracovávat k příchozím. „Madam Pomfreyová! Madam Dillonsbyová, mistře Janecie! Ahoj, Hannah! Kde jste byli všichni tak dlouho? Stephene! Tu ostnici přátelskou máš na čapce schválně? To jsem tak ráda, že jste si nakonec udělala čas, madam Pomfreyová, bez vás by to nebylo ono. Pojďte, Rosmerta má naražené tři skvělé sudy, jeden lepší než druhý. Ajaj – já nic, já nic, to říkali kluci...“

Tři dospělí léčitelé se rychle rozhlédli po sále. Vzápětí Daria Dillonsbyová chytila Anzelma Janecia pod paží a něco rychle šeptla. Madam Pomfreyová začala Melisse žertem hrozit na téma mládí a pití medoviny. Anzelm zachytil Severův pohled, načež se k němu otočil zády, vzal volnou rukou kolem ramen Hannah a zamířil k rezervovanému stolu.

Ale pořád to bylo málo: Melissa sice měla diplomatickou školu ředitele svojí koleje, Filia Flitwicka, ale chybělo jí padesát, šedesát let jeho zkušeností. Tak se stalo, že zatímco se společnost usazovala, zatímco smějící se Rosmerta postavila před Minervu další skleničku a odcházela k velkému stolu u okna obsloužit nově příchozí, zatímco Longbottom zvedal ruku, aby ji položil kamarádovi na rameno, pan Harry Potter dokončil tu nešťastnou obrátku a zaostřil.

A vybuchl.

„Snape! SNAPE!!! Co tu DĚLÁTE!!! Vy jste přece MRTVEJ!!!“

Longbottomova ruka našla Potterovo rameno. Víc Minerva neviděla: celý stůl jí zmizel za rozevlátým Severovým pláštěm.

„Já jsem ho přece viděl UMÍRAT! Když ho kousl ten Voldemortův had!!!“ běsnil do nastalého ticha hrdina kouzelnického světa.

„Obávám se, že se opět mýlíte, pane Pottere. Dobrý večer, pane ministře. Dovolte mi, abych vám poblahopřál k vaší nové funkci.“

Minerva v duchu tisíckrát poděkovala Merlinovi za Severův jemně hedvábný hlas a zvyk neřvat, dokud má aspoň zbytek sebekontroly. Občas se vyskytly vzácné okamžiky, kdy samotný tón toho hlasu okolí uklidňoval. Jako například teď, díky všem bohům, co jich na světě je. Přeryv ticha se pomalu začal zaplňovat obvyklým bzučením bavících se lidí, hlavy se otáčely zpět.

Ministr Shacklebolt napřáhl ruku a jeho velká černá dlaň pohltila Severovu drobnou bílou. „Příjemné překvapení, Snape,“ řekl a zuby mu zasvítily v úsměvu. „Rád vás vidím živého. To je rozhodně mnohem víc, než jsme doufali.“

Minerva rychle dokončila poslední krok a její ruka znovu pevně a rozhodně vklouzla na svoje místo na Severově levém předloktí: to gesto bylo až výhružné. Severus nezměnil pozici, jen k ní otočil svoje tmavé oči, zlehounka přikývl a drobounce se pousmál. Pak krátce a nečekaně vřele bleskl pohledem po Potterovi, přendal si skleničku do uvolněné pravice a začal nezúčastněně kroužit kapalinou.

Shackleboltovi ten kratičký mžik unikl: místo toho zíral na to sametové bílozelené vyhlášení války jako uštknutý. „A že jste se ani nezmínila, Minervo?“ obrátil se k ředitelce Hogwarts tázavě a povytáhl obočí.

„Nemůžu za to, že jste neměl čas přečíst si ty návrhy na Merlinův řád pořádně, Kingsley.“

Severus – Severus, který se lidí fyzicky dotýkal tak nerad! – si přitiskl její ruku loktem k tělu. Jeho srdce tepalo jako bláznivý motýl.

Longbottom položil na Potterovo rameno i druhou dlaň. „Klídek, Harry...“ šeptl a hodil po svých profesorech zoufalým, prosebným pohledem.

Minerva ale viděla, jak mladíkovi cuká v koutcích očí i úst, a vůbec si nemyslela, že by se některé z tisíců dobrých božstev bylo ještě ochotno angažovat – kdepak, tolik štěstí mít nemohli. Potter byl tak vyvedený z míry, že by se teď nedokázal uklidnit, ani kdyby chtěl. K tomu hysterickému výlevu dojde v plné parádě, tomu nikdo nezabrání. A Severus... ach ano, Merline, uměla si představit, jak zareaguje Severus. Periferně vnímala tmavé trámy u stropu hospody, kruhy světla pod petrolejkami a kolem svícnů, kolísavý šum hlasů okolních hostů a přála si, marně a pozdě, aby se byli raději potkali u ní v ředitelně, tam by se aspoň byli mohli vyřvat a vysyčet beze svědků. Krev v uších jí šuměla: nevhodné místo, nevhodný čas. Horečně pátrala po jakékoli možné reakci, kterou by otupila aspoň ty nejhorší hroty a zároveň tím Severa nezesměšnila tak, jak ho pravidelně zesměšňoval Albus Dumbledore. Nenacházela. Dvacet let ponižování udělalo své.

Vzápětí se její neblahá očekávání naplnila.

„Přece vím, co jsem viděl! To není možný! To není on! To může bejt leda tak jeho zatracenej duch!“ lapal po dechu Vyvolený.

Minerva postřehla od jednoho ze sousedních stolů jakýsi šepot a uchechtnutí, ucítila, jak se Severova paže napíná, a tiše zasykla. Je to tady. Už už svírala prsty na Severově předloktí... ale pak v duchu uviděla Alba Dumbledorea a jeho zásahy – a zaťala zuby a přinutila se nereagovat.

Zato Severův pohled o poznání ochladl, jeho drobný úsměv přerostl v povýšený úšklebek, v očích mu zlomyslně zajiskřilo. „Domníval jsem se, pane Pottere,“ zapředl jemňounce, „že takový vyhlášený odborník na černou ma... ach, promiňte, na obranu proti černé magii, jako jste vy, je plně schopen rozeznat rozdíl mezi živým člověkem a imprintem duše zemřelého. Byť pouze podle toho, že řečený imprint je – průhledný.“

Longbottomovy ruce na Potterových ramenou pevně stiskly.

U jednoho malého, zastrčeného stolku komusi spadla z hlavy černá kapuce a dotyčný schoval tvář za proudem vlasů světlých tak, až vypadaly téměř bílé.

Od dlouhého stolu u okna se ozval smích.

Shacklebolt si lokl ohnivé a zašklebil se. Těžko říct, jestli ten výraz vyvolal doušek whisky nebo Snapeův komentář.

„Co... Proč... Jakto?!“ Harry se díval střídavě na svou profesorku a na Nevilla. „On fakt žije?! Proč mi ksakru nikdo nic neřekl?!“

Minerviny prsty na Severově předloktí se přece jen drobounce pohnuly. „Pane Pottere...“ začala, a současně s ní řekl téměř neslyšně Neville Longbottom: „Neptal ses.“

A vzápětí dodal stejně tiše směrem ke své profesorce: „Promiňte...“

Severus pozvedl obočí a věnoval Longbottomovi uznalý pohled. Ale jeho slova byla přísná – a tón ještě přísnější. „Poněkud... neslušné, skákat paní ředitelce do řeči, nemyslíte, Longbottome?“

Longbottom udělal ještě jeden omluvný obličej.

Minerva jen krátce, strnule kývla: na víc se v ten moment nezmohla. Neptal ses. Ta dvě slova jí vyrazila dech. Proti svojí vůli zaletěla ve vzpomínkách do Chroptící chýše; viděla se, jak sedí na zemi ve vší té krvi a špíně, Severovu hlavu na klíně, a krmí ho po kapkách protijedem, sama polomrtvá hrůzou, že ho našla pozdě. A Severus se tam v chýši na Potterův život zeptal. Byla to první věc, na kterou se jí zeptal, a udělal to, hned jak se probral k vědomí, ještě dřív, než otevřel oči. Zato milý pan Potter... Na kratičký okamžik se jí zazdálo, že vidí jinou tvář s rozcuchanou kšticí a kulatými brýlemi – tvář Jamese Pottera – a její prsty znovu zatápaly po Severově předloktí.

Kosti pod Severovou kůží jí připadaly stejně křehké jako tu noc před nějakými dvaceti lety, kdy se v ředitelně tolik křičelo.

Stiskla rty. Cítila, jak blednou. Za strachem o Severa začala pulsovat červená linka hněvu.

Shacklebolt si odkašlal.

Světlá skvrna vlasů v temném koutě zmizela zpátky pod kapucí.

„Jsem vás přece viděl,“ přeskočil Potterovi rozčileně hlas. „Voldemorta, Nagini a... tu všecku krev! To přece nešlo přežít! Ty skelný oči, co jste měl!“

Severus se přezíravě pousmál. „Jak jsem říkal, zase jste se jednou mýlil, pane Pottere.“ Mluvil tiše jako obvykle a skoro až urážlivě nezúčastněně; prohlížel si Pottera přes okraj svojí skleničky. Chvilku jí točil a nakláněl ji do různých úhlů: soustředěně studoval její obsah, který ho zcela zjevně zajímal daleko víc než nějaký slavný Harry Potter. Jen jiskřičku potěšení ve tmavých očích zakrýt nedokázal. „Ale tentokrát mě to tolik nepřekvapuje. Viděl jste pouze to, co v danou chvíli mohlo a mělo být vidět. Díky tomu jste posuzoval mou situaci a můj stav stejně nesprávně jako okamžik před vámi Temný pán. K velkému štěstí nás obou, že?“

Ministr Shacklebolt usrkl malý doušek a převaloval ho v ústech. Téměř se nehýbal.

„Že jsem byl stejně vedle jako Voldemort? Jak to jako myslíte?! To si děláte srandu, ne?!“ V očích za kulatými obroučkami se viditelně mísila řada emocí: překvapení, úlek, nejistota. Zmatek. Uraženost. Vztek. Docela jako tenkrát (a zelené oči zas na moment zhnědly) – ano, tehdy, když se v tunelu pod vrbou hrálo o Severův život poprvé. Minerva se zamračila a krvavá linka hněvu se zvedla o dalších pár palců. Pan James Potter to tehdy považoval za nevinný žertík. Jenomže mu uniklo, že některé žerty překračují míru. A jeho synáčkovi dlouhodobě uniká, že nějaká míra vůbec existuje. Jestli si tu někdo dělá srandu – a hodně nechutnou – je to pan Potter sám! Nejdřív o Severovi napsat oslavný článek do Denního věštce – a pak zjistit, že je živý, a reagovat takhle – to je mimořádně... podezřelé. Stejně podezřelé, jako nalákat spolužáka do tunelu, kde je přeměněný vlkodlak, a pak ho jít s velkou pompou...

Shacklebolt si přejel okrajem skleničky po rtu.

Minerva se zachvěla, zaťala pěsti.

„Pane,“ usekla tak nekompromisně, až se Potter zarazil, trhl hlavou dozadu a brýle na nose mu poskočily, doslova jako kdyby dostal políček – a Severus se krátce, překvapeně nadechl. Pak dlouze vydechl, spokojeně se ušklíbl a vyčkávavě zvedl obočí.

Mladík přeletěl šokovaným pohledem z ředitelky svojí školy na svého profesora a nakonec na ministra Shacklebolta. Nevypadalo to nijak dobře: jeden byl zřetelně dotčený, druhý v rozmaru tak skvělém, až to nemohlo věštit nic dobrého, třetí nebezpečně pozorný. Potter se zamračil a vysunul bradu; zřejmě si o tom gestu myslel, že je bojovné, ale vypadalo jenom trucovitě. Mlčel. Ostatní taky. Po chvíli mu to začalo být trapné. „Hm. Tak teda pane,“ souhlasil neochotně.

„No proto. A kromě toho je vaše otázka opravdu hloupá, pane Pottere,“ prskala Minerva dál a dál, jako když z ohniště vyletují rudě žhoucí uhlíky, zatímco Severovy oči se s každým jejím slovem víc a víc rozsvěcely potěšením. „Profesor Snape je shodou okolností mezinárodně uznávaná kapacita na poli lektvarů. Nevidím jediný důvod, proč by takový útok naopak neměl přežít.“ Potter na ni zíral prakticky s otevřenou pusou – jako by neříkala věci všeobecně známé! Do hlasu se jí vloudil sarkastický podtón. „Zvlášť když nebyl první z nás, komu se to stalo, že? Mám samozřejmě na mysli Arthura Weasleyho. A vás, pokud mám věřit vašemu vyprávění.“ Položila si skleničku na stůl. „Dovolíte, Kingsley.“

Shacklebolt přikývl. „Prosím, Minervo, samozřejmě. Jistě... Jistě, to dává smysl.“

Severus jí podržel židli. Doufala, že si sedne taky, ale neudělal to: jen si položil ruku k ní na opěradlo, na dotek od jejího ramene, a dál klidně pozoroval Pottera, přesně s tím jemným vědoucím polovičním úsměvem, který mladíka dokázal vždycky spolehlivě vyvést z míry. Potter se mračil jako kakabus a těkal pohledem ze Severovy ruky k Minervině tváři a zpět.

Několik hostů, jejichž pozornost přilákal pohyb, když si sedala, se znovu otáčelo ke svým vlastním stolům, sklenicím a společnostem. Minervě to uniklo: byla příliš rozptýlená nečekanými a nežádoucími útoky minulosti, příliš rozezlená na Potterovu tupost a neomalenost a příliš soustředěná na Shacklebolta. Na čí straně přesně stojí ministr Shacklebolt? Koho v téhle zbytečně vyvolané konfrontaci podpoří? Svého mladého chráněnce, hrdinu kouzelnického světa, pana Harryho Pottera – nebo její školu a ji?

Odvlečou jí snad jednoho z jejích nejlepších profesorů do Azkabanu jen proto, že tohle rozmazlené, nevděčné děcko nezná míru a vříská i tam, kde nemá?

Shacklebolt zvedl svoji skleničku. „Podle toho, co jsem o celé té věci slyšel tady od našeho mladého přítele, to chtělo pořádnou dávku nervů a koukám, že asi i pořádnou přípravu, Snape,“ řekl docela vlídně a náznakem Severovi připil. „Pan Potter nám líčil tu scénu několikrát a vždycky ve velice živých barvách; musím přiznat, že mě pokaždé zaráželo, že jste se podle všeho nepokoušel bojovat. Teď už chápu: chtěl jste, aby to byl raději ten had než Voldemortova hůlka. To byl tedy mistrovský kousek, Snape.“

„Ach, ano,“ nespouštěl Severus oči z Pottera.

Mladík se ale najednou začal pohledu na svého profesora urputně vyhýbat: raději se upřeně díval na svého nového protektora. Jako by u něj hledal... vysvětlení? Radu? Ochranu?

Pan ministr si však svého mladého chráněnce nevšímal: obracel se dál výhradně k Severovi a jeho drobný úsměv naznačoval úctu, obdiv a ocenění, které prokazuje jeden silný kouzelník druhému. „Smethwyckovi a ostatním léčitelům to tehdy u svatého Munga trvalo týdny, než dali Arthura dohromady, a doopravdy dobře mu začalo být tak po půl roce. A vy jste fit jako rybička ani ne po dvou měsících.“

Minerviny hněvivé vrásky o trochu roztály, pootočila hlavu ke svému mistrovi lektvarů, zazářilo jí v očích a hrdě se narovnala. Pomalu začínala doufat, že tohle nepříjemné extempore přece jen skončí smírně.

Longbottom se lehce začervenal a přes Potterovo rameno Severovi adresoval jeden ze svých plachých spikleneckých úsměvů.

„Jak vidíte,“ ucedil suše Severus a maličko se uklonil, tak nepatrně, že se mu vlasy na ramenou skoro nepohnuly.

Potter se nepohodlně podrbal ve svojí rozcuchané kštici a upravil si brýle.

„A pokud jsem pochopil správně to, čeho jsme byli všichni svědky při tom slavném souboji tady našeho mladého přítele, Voldemort musel věřit, že jste mrtvý, jinak by nikdy nebyl vylezl z nory, je to tak?“ ptal se dál Shacklebolt a znělo to pokud možno ještě o něco přátelštěji.

Severus zůstával jako obvykle chladně zdvořilý a rezervovaný. „Těžko mohu mluvit za někoho tak nepředvídatelného, pane ministře. Ale pravda je, že si Temný pán přál osobně způsobit mou smrt, protože se domníval, že tak získá vládu nad, řekněme, jistým artefaktem. Nuže, pane Pottere, bylo vám mé... nepohodlné a nežádoucí setrvávání na tomto světě objasněno dostatečně?“

Shackleboltovi uteklo zablýsknutí očí: a v černém obličeji zasvítilo bělmo velice výrazně.

Minerva strnula. Proč..?

Merline! Bezová hůlka!

Co to jen Severa napadlo, otevírat právě tuto otázku?!

Severus pohnul prsty na opěradle Minerviny židle tak, aby se jí dotýkal. Z jeho ruky prýštilo uklidňující teplo.

Minerviny zorničky se neochotně a váhavě zakulatily znovu do lidské podoby.

A tehdy Potter překvapeně vzhlédl, rozčileně se nadechl nosem a začal vrtět hlavou. „Cože, vy jako myslíte...? Jako že kvůli vám...? To je ale pitomost,“ vyrazil ze sebe zlostně, zamračil se a opřel se dozadu proti rukám, které mu spočívaly na ramenou. „Ta hůlka se vás vůbec netýkala! Profesor Dumbledore po vás akorát chtěl, abyste mně dal ty vzpomínky. Abych věděl pravdu. Než za ním půjdu. Za Voldemortem.“

Shacklebolt se posadil o něco pohodlněji. Kutálel si svou skleničkou v dlaních a tvářil se jako kočka, která se úspěšně proplížila k misce plné smetany.

Longbottom zavřel oči a co nejnenápadněji si povzdechl. Zesílil stisk na kamarádových ramenou. Mlč, hlavně mlč, prosil beze slov. Ale nepomáhalo to. „Prosím tě, Harry,“ šeptl. „Jak mohl profesor Snape předvídat, že tě potká zrovna v Chýši? Kvůli tobě tam být nemohl. Musel mít nějaký jiný...“ Zamžikal a podíval se po Severovi utrápenýma očima. „Poslat Voldemorta do bitvy s hůlkou, která ho neposlouchá, ale on to netuší, je náhodou...“

Severus naklonil hlavu na stranu a oči se mu pobaveně zaleskly. „Hogwartští ředitelé obvykle nebývají hloupí, že?“

Minerva pomalu mrkla a opřela se znovu zády o opěradlo svojí židle. Překryla Severovu ruku svou vlastní. Sevřela jeho prsty ve svých. Měla sice svoje pochybnosti o genialitě hogwartských ředitelů, ale teď na námitky nebyl prostor.

„No to určitě,“ ohlédl se Potter na kamaráda. Svoje prohlášení doprovodil důrazným klepnutím skleničky o stůl. Jeho hlas teď zněl velice dotčeně, možná i trochu žárlivě. „Ty tomu najednou nějak rozumíš, Neville, co? Tys tam asi byl, ne? Říkám ti, že mu profesor Dumbledore nařídil, aby mně dal...“

Longbottom, právě příslovečně neútočný Longbottom, obrátil oči k nebi.

Potter zmlkl. Odsunul skleničku a opřel se o stůl lokty, dal si bradu do dlaní. Uraženě stáhl ústa a vyčítavě se podíval na svoje profesory.

Minervě ten dětský, žárlivý výraz oklamaného hrdiny kupodivu pomohl najít lidský hlas. „Ale Pottere, prosím vás!“ zamračila se – a horečně hledala způsob, jak tuto okouzlující debatu co nejrychleji ukončit, přičemž mlčky vzývala tatáž božstva, jako před chvílí Longbottom.

Zato Severus Pottera dál klidně pozoroval, jen mu pořád na tváři pohrával jeho oblíbený lehce pobavený, lehce povýšený úsměšek, jako by si v duchu říkal: Co ty víš.

„Můj mladý přítel rozhodně vypadá, že by rád znal další podrobnosti, Snape,“ vložil se znovu do debaty Kingsley Shacklebolt – a Minerva okamžitě pozměnila svůj názor na angažovanost jakýchkoli božstev. Negativně. Zaostřila – najednou jako by viděla až nepřirozeně jasně: tak jasně, jako mourovatá kočka tam u brány: pableskování světla svíčky v Potterových brýlích, nepatrné zachvění Longbottomových prstů, příliš rychlé Rosmertiny kroky kolem jednoho malého, zastrčeného stolku, stíny vrásek v koutcích Shackleboltových úst. Špičaté štětičky jeho nastražených uší... ne, to není dobré, to vůbec není dobré! Přivřela oči, pomalu se nadechla a vydechla, jak ji učili její mistři, a když se znovu cítila plně člověkem, pohnula kyčlí, aby se snáz dostala k hůlce. Shackleboltovi to uniklo: tak byl soustředěný na vlastní kořist. „Ano, další podrobnosti,“ opakoval, a v jeho hlubokém hlase rezonoval zvláštní skrytý důraz. „A já bych si je taky s chutí vyslechl. Neposadíte se, Snape? Myslím, že věci prospěje, když nám náš mladý přítel zajistí trochu soukromí. Viděl jsem ho onehdy provádět takové šikovné kouzlo... Mohl byste, Pottere?“

Severus znovu vyčkávavě zvedl obočí.

Ale Potter zřetelně nemohl: ještě pořád se snažil zorientovat v situaci. „Ta hůlka, to určitě. Ta nebyla Voldemortova ani na vteřinu. Ollivander mi vysvětloval, jak to funguje. Voldemort to vůbec nepochopil. Povraždil kvůli tomu spoustu lidí, a stejně ho pořádně neposlouchala. Vždyť v tom byl celý ten vtip,“ vrčel si pod vousy a hněvivě střílel očima nalevo napravo.

„Jistě, Pottere, přesně to vám taky profesor Snape už delší dobu říká. A teď laskavě proveďte to kouzlo, co chtěl pan ministr,“ prskla Minerva – a v duchu zuřila, proč se místo toho Severus raději už dávno nevytasil se svým známým Mlčte, Pottere. Proč, proč jen nechává toho kluka žvanit o tak nebezpečné věci před tolika lidmi?

Jen kvůli Shackleboltovi?

Jak to zastavit?

Severus přidal ke zdviženému obočí i svůj klasický pokřivený úsměv.

„Jaký... jo, aha.“ A mladík náhle z nepochopitelných důvodů vypadal velice nesvůj.

Vytáhl hůlku. Nerad a neochotně. Byla to jeho stará cesmínová.

Minervin pocit ohrožení narostl do astronomických rozměrů.

Shackleboltovi ztuhla ramena překvapením.

Severova ruka na Minerviných zádech se nepatrně pohnula.

A Potter se pořád k ničemu neměl.

„Copak, nevíte si rady? Pokud si vzpomínám správně, v těch poznámkách byly i obrázky, Pottere,“ ušklíbl se konečně Severus. Z každého jeho slova kapaly kapky s láskou destilovaného jedu. „Měl jsem vám je snad ještě kolorovat? Pochopte, ono to původně vůbec nebylo určeno pro vaši potřebu.“

Shacklebolt znovu usrkl svojí ohnivé a div že se na židli nezačal houpat.

Potter vztekle zaťal zuby a popuzeně trhl zápěstím. „Muffliato.“

Neville Longbottom překvapeně zamrkal a rychle sklopil oči.

Severus zvedl svoji skleničku proti světlu a zase si zaujatě prohlížel hustou tekutinu. „Přesně tak, Longbottome,“ protáhl spokojeně a každou slabiku té věty přitom laskal na jazyku s nesmírnou rozkoší. „Neobyčejně mě těší, že aspoň některý z mých studentů si za ty roky vyvinul pozorovací schopnosti. Ale tohle už přestalo být poživatelné.“ Položil skleničku na stůl a s rozmyslem, pomalu, zřetelně a se zjevným důrazem na každý detail pohybu přejel prstem po jejím okraji. „Evanesco.“

Longbottom znovu zamrkal. Zrudl. Pevně chytil do obou hrstí látku Potterova hábitu. Potter se po něm neohlédl, jenom se napružil, zamračil ještě o něco víc a hněvivě zavrčel. Longbottom ještě okamžik drtil kamarádův hábit, pak ho pustil. Střelil očima po svém profesorovi, drobně a rychle přikývl a z důvodů srozumitelných jen jemu samotnému se přitom kousl do rtu.

Shackleboltovo obočí vyskočilo až někam na temeno jeho hlavy. „Hmmm,“ broukl a posunul si zamyšleně čapku trochu do týla. „Takže to pěkné kouzlo je původem vaše, Snape? Slyšel jsem nějaké fámy, že jste prý schopný vynalézat novinky i na tomto poli.“

„Studentská hříčka,“ odbyl celou věc mávnutím ruky Severus. Kratičce mrkl na pana Longbottoma, sjel svým patentovaným chladným pohledem po panu Potterovi, který byl teď opravdu velice nesvůj, a spokojeně se ušklíbl. „Očekávám, že mi mého starého dobrého Borageho samozřejmě vrátíte, Pottere,“ řekl a v očích se mu zlomyslně zablesklo. „Pokud možno v tom stavu, v jakém jste ho dostal. Jsem ochoten počkat, až budete mít po zkouškách.“

Potter si sundal brýle a začal je zuřivě čistit rukávem. Viditelně si dával pozor, aby se Severovým směrem ani nepodíval, zřetelně se obával, že by mu Severus mohl chtít číst myšlenky. Jako by byla nějaká legilimence nutná: už samotné toto chování vypovídalo dost a dost. Severův úšklebek se prohloubil.

Longbottom se nakratičko zatvářil téměř závistivě, ale vzápětí se k hogwartskému mistrovi lektvarů důvěřivě obrátil s němou prosbou a otázkou: a platí jejich ujednání? Počítá profesor Snape se slíbeným doučováním? Severus mlčky přisvědčil. Longbottom naznačil, že si oddechl.

Minervě se mírně ulevilo. Severus tedy nic nezanedbal, byli celou dobu chránění. Za jiných okolností by ji ta zjevná demonstrace snad i potěšila. Jenomže to by nesměli být v hospodě plné potenciálních zvědavců, nesměli by sedět u stolu s čerstvě jmenovaným ministrem magie, řečený ministr magie by nesměl před několika hodinami zjistit, že v Hogwarts nebudou skákat, jak on píská, Severus by nesměl balancovat na ostří nože mezi Merlinovým řádem a doživotím v Azkabanu a nesměli by mluvit o té prokleté Bezové hůlce. Ohlédla se po svém mistrovi lektvarů. Nevypadal, že by chtěl vysvětlovat něco dalšího, zejména ne něco, co by rád věděl nějaký ministr magie. Naopak se zdálo, že si svoje drobné vítězství skvěle vychutnává. A jí najednou došla trpělivost úplně: už měla té nejistoty dost. Zaútočila.

„Oč vám přesně jde, Kingsley? K čemu jste tu pořeboval vytvořit tolik soukromí?“ Sešpulila nazlobeně rty a posunula si brýle tak, aby se mohla dívat přes obroučky. „Vidím, že jste byl jako obvykle předvídavý a ujal se tady Harryho Pottera. Pan Potter má jistě na všechny vaše otázky řadu zajímavých odpovědí.“

Kingsley Shacklebolt ji teď klidně pozoroval. Pootáčel svou téměř dopitou skleničkou v ruce. Uvažoval. „To jistě... Ale pořád zůstává celá další řada nejistot. Albus Dumbledore... Neřekl bych, že jsme od něj všichni měli zvlášť přesné informace. Nelíbí se mi to. Jen si vzpomeňte, kolik škody to nadělalo za poslední rok, Minervo.“ Zaletěl výmluvně pohledem k Severovi.

Ze Severovy ruky na Minerviných zádech pořád sálalo uklidňující teplo. Byla za to nesmírně vděčná. Merline, bylo skvělé mít Severa tak jednoznačně a pevně na svojí straně – ano, a vědět to!

Potter si znovu nasadil vyčištěné brýle a několikrát přeletěl očima z Kingsleyho na Severa a zpět. Kousl se do rtu, stejně jako předtím Longbottom. Nakonec to nevydržel a pokusil se zasáhnout. „Profesor Dumbledore nechtěl...“

„Buďte zticha, Pottere,“ zasyčel varovně Severus.

Minerva se rozhlédla. O dva stoly dál Rosmerta zrovna s někým žertovala. Jejich vlastní společnost u vyhrazeného stolu se začínala docela dobře bavit. Jim samotným naštěstí nikdo zvýšenou pozornost nevěnoval. Nebo ano? Jak silné může být to kouzlo, co provedli oba dva, Severus i Potter? „Nemyslím, že by tu bylo vhodné prostředí na takovou diskusi, Kingsley,“ namítla přísně. „Můžeme se sejít a podebatovat všichni, ne jen několik z nás. Mohla bych se domluvit s Arthurem Weasleym...“

„Rád bych měl jasno pokud možno co nejdřív,“ řekl Kingsley Shacklebolt zamyšleně, natáhl svoje dlouhé nohy a překřížil je v kotnících. „Albus opravdu nebyl ohledně svých strategií zrovna sdílný. Zatím se mi zdá, že každá náhodná poznámka vyvolává jen tisíce dalších otázek. Nerad bych jednal příliš zbrkle a dočkal se za to nějakého nemilého překvapení.“

Potter zase zatěkal očima mezi Kingsleym a Severem.

Severova ruka se zaťala v pěst.

Potter stáhl svou hůlku pod stůl, jako by ji chtěl schovat. „To přece ne, profesor Dumbledore...“

„Přestaňte blábolit blbosti, Pottere,“ varoval ho znovu Severus sotva slyšitelným šeptem.

Longbottomovi mimoděk cuklo v koutcích úst.

Minerva zabubnovala prsty na desku stolu. „Nepochybuju. Čili tady a teď byste rád zjistil...? Buďte konkrétní, Kingsley.“

Shacklebolt si pohrával se svou náušnicí. „Mluvilo se tu mimo jiné o tom, že se Voldemort mýlil. Doslova smrtelně mýlil, jak jsme viděli. Snape zmínil jistý poměrně mocný artefakt...“

Hodnou chvíli si Shacklebolta měřila pohledem a vážila, co je horší: mluvit tady, nebo čekat na oficiální předvolání k výslechu na ministerstvu? „Sedni si, Severe, buď tak hodný,“ rozhodla se. „Mohl byste nám skočit pro čerstvé pití, Longbottome? Děkuji. Myslíte samozřejmě Bezovou hůlku, Kingsley. Taky nechápu, proč jste použil jenom svou starou cesmínovou, Pottere. Profesor Dumbledore býval s Bezovou hůlkou velice spokojený a měl s ní vynikající výsledky: vám snad nefunguje? Při tom souboji se přece osvědčila.“

„Hm... Jo, to zas jo... Funguje. Spravila mi tuhle.“ Mladík se rozhodl, že pod deskou stolu není pro cesmínovou hůlku dost bezpečno, a schovával ji zpět do kapsy.

„Madam,“ navrhl Severus, zatímco si sedal: hedvábný hlásek a oči jako dýky.

Potter po něm šlehl pohledem, který řezal diamanty.

Severus nasadil jízlivý úsměšek a pečlivě a náležitě si urovnal hábit.

„Tak proč ji nepoužíváte?“ ptala se dál Minerva a tajně si přála, aby Potter dostal rozum, přestal provokovat a začal se chovat normálně. Naneštěstí dobře věděla, že je to zhola nemožné.

„Hm... Profesor Dumbledore by to nechtěl,“ řekl mladík. „Madam,“ dodal.

Kingsley Shacklebolt dopil zbyteček ohnivé, postavil skleničku na stůl, opřel si loket o opěradlo a podepřel si bradu.

„A jak jste, smím-li se ptát, k tomuto originálnímu závěru dospěl, Pottere?“ pozvedl obočí Severus. „Předpokládám, samozřejmě, že se stále ještě chcete stát bystrozorem. Zajisté si pamatujete, jak jste získal vládu nad tou hůlkou vy sám, že? Odzbrojil jste jejího tehdejšího nic netušícího vlastníka, třímajícího hůlku o několik řádů slabší, nemám pravdu? Slyšel jsem, že jste neodolal a tuto jedinečnou strategii jste v boji svým soupeřům s chutí vysvětlil. Domníváte se snad, že jako bystrozor nebudete nucen znovu bojovat?“ Odfrkl si. „Jistě, chápu, máte ke své staré hůlce sentimentální vztah, je vašemu srdci milejší než nějaká ubohá šance na přežití... jak romantické.“

Shackleboltův výraz se znovu měnil z pozorného na zamyšlený.

„Profesor Dumbledore mi to schválil,“ vypěnil Potter.

Minerva měla co dělat, aby neprotočila panenky. Poněkolikáté za ten den si pomyslela něco velmi nelichotivého jak na adresu řečeného mudrce, tak i jeho důvtipného žáka.

„Aha... Chápu... Profesor Dumbledore.“ Severus si měřil Pottera svým nejlepším pochybovačným pohledem: hlava lehce nakloněná k rameni, zkroucené rty, vráska mezi obočím a levé obočí zvednuté vysoko do ironického oblouku. „A kteroupak nám obyčejným smrtelníkům neznámou inkarnaci profesora Dumbledorea schopnou činit informovaná rozhodnutí máte na mysli, pane Pottere? Pro všechno na světě, pokuste se aspoň občas používat vlastní mozek.“

„Mluvil jsem s jeho obrazem! Že byste žárlil?!“ soptil mladík.

„A dost, Pottere,“ rozzlobila se Minerva doopravdy. „Ještě jednou vás budeme muset napomenout, abyste se svými profesory jednal s náležitým respektem, a poletíte ze školy. Ano, necelé dva měsíce před zkouškami. A uvědomte si, že tentokrát nemáte za zády ředitele Dumbledorea, který by mě přesvědčil, abych si to rozmyslela! A přestaňte se taky konečně chovat jako rozmazlené a trucovité děcko. Jednak už jste na to trochu velký, jednak se tady bavíme o životně důležitých věcech. Tak neplácejte nesmysly. Profesoru Snapeovi se omluvíte, okamžitě.“

Longbottom donesl džbán medoviny, whisku pro Shacklebolta a čistou skleničku a dovolil se Severa, jestli může jeho špinavou skleničku odnést. Evidentně hledal záminku, aby se mohl vypařit.

Minerva ho plně chápala. Svým způsobem mu i trochu záviděla. U dlouhého stolu pod okny byla rozhodně daleko lepší zábava než tady: teď se tam podle všeho léčitelé a studenti trumfovali ve vyprávění vtipů a hlášek z oboru. Longbottom dostal od Abbottové na uvítanou pusu a věnec z ostnice, načež si ho okamžitě uzurpoval Stephen Cornfoot a jali se něco plánovat.

Co naplat.

Trucovité děcko u jejího stolu zatím s vražedným pohledem na nejnenáviděnějšího ze svých profesorů zamumlalo cosi, co při veliké dávce fantazie mohlo připomínat pokus o omluvu, a uchýlilo se k uraženému mlčení.

To se ovšem vůbec nelíbilo ministru Shackleboltovi: školní záležitosti ho nezajímaly, chtěl slyšet o Bezové hůlce. V žádném případě nechtěl dovolit, aby mu od kýženého tématu zase utekli. Rozhodl se vložit se do věci aktivněji a začít se Severa sám vyptávat. „Jak jste to konkrétně myslel, Snape, že jste nesměl zemřít, aby se Voldemort nestal pánem té hůlky?“

„Promiňte, pane ministře, to jsem neřekl,“ ohradil se Severus se vší zdvořilostí.

„Já jsem to tak slyšel,“ namítal Shacklebolt. „Pan Potter také, proto vám začal oponovat.“

„Pak jste zjevně i vy udělal stejnou chybu v závěru, jako Temný pán,“ pousmál se suše Severus a v očích se mu pobaveně zablesklo.

„A jako vy,“ přisadil si Shacklebolt.

Severus se znovu ironicky pousmál. Ale než stačil odpovědět, zapomněl Potter na svoje předstírání uraženosti a vyhrkl: „Však on taky profesor Dumbledore říkal, že ta hůlka měla být vaše.“ A když si všiml varovného pohledu ředitelky svojí školy, dodal rychle: „Pane.“

„Ano?“ podivil se Severus a jeho oči se změnily na černá jezírka plná ledu. Ve vzduchu prakticky visela variace na větu o neznámé inkarnaci bývalého hogwartského ředitele, ale Severus ji tentokrát nechal nevyslovenou. Místo toho chvilku mlčel a pak promluvil naprosto odosobněným tónem: „Jste si absolutně jistý, že si jeho slova pamatujete správně, Pottere?“

Potter přikývl. Potom si poškrábal hřbetem ruky nos, zatěkal očima a pomalu zavrtěl hlavou. „Profesoru Dumbledoreovi šlo občas rozumět stejně těžko jako vám,“ zamumlal nezřetelně. „Pane.“

Shacklebolt se upřeně zadíval na skleničku v Severových dlaních. Byla to už jiná, než ta, se kterou prováděl tu demonstraci, ale přesto bylo naprosto jasné, nač pan ministr myslí. Že jediný další člověk, který běžně kouzlil bez hůlky, byl právě Albus Dumbledore. Že i Severus sám naznačoval, že hůlka měla po Dumbledoreově vraždě přejít na něj. A to že byl důvod, proč Severa chtěl zase osobně sprovodit ze světa Voldemort.

Mlčeli. Nebylo to příjemné ticho. Na jeho okraji skřípala vrata Azkabanu.

Čím déle mlčeli, tím ostřeji Minerva vnímala hluk ostatních hostů, zejména smích jejich vlastní společnosti u stolu pod oknem. Poppy pozvala na skleničku Rosmertu (jak by byla udělala i Minerva, kdyby byla tam a ne tady), někomu se podařil zvlášť dobrý vtip a hostinská se smála z plna hrdla: zakláněla se a držela si ruku na prsou, sotva popadala dech.

Minervu ten smích řezal v uších.

Shacklebolt nepřestával upírat pohled na Severovy ruce. Nakonec Severus zase zvedl levý koutek a zavrtěl hlavou. „Mýlíte se. U tohoto stolu sedí jen jeden bláznivý sebevrah, který si vyzkoušel na vlastní kůži, že ho tou hůlkou nelze zabít. Jistě je vám známo, že svou hůlkou nemůžete zabít sám sebe. Nuže, pan Potter experimentálně prokázal, že v případě Bezové hůlky není důležité ani to, kdo ji drží v ruce.“

Panu Potterovi se taková formulace zjevně vůbec nelíbila. Mračil se. Kroutil rty a vyráběl jednu nespokojenou grimasu za druhou.

„Copak je možné, aby normální smrtelník odklonil smrtící kletbu kouzlem expelliarmus tak účinně, že zabije toho, kdo ji seslal? Ano? Pak tedy prokažte světu laskavost a tento poznatek publikujte: rázem si vysloužíte nehynoucí vděčnost stovek kouzelníků po celém světě.“

Potter vytřeštil oči. „Takhle to myslel? S tou krví? Že byl Voldemort můj horkrux? Ale to přece platilo jenom pro poprvé, nebo ne?“ zašeptal si sám pro sebe. Ale nikdo ho neslyšel.

Ještě ho nenapadlo – a možná ho vůbec nenapadne – že se Albus Dumbledore mohl mýlit.

Shacklebolt zamyšleně kroužil prstem po okraji svojí skleničky, vyluzoval z ní melancholický, zadumaný akord. „Mně se víc líbí to druhé vysvětlení,“ namítl. „Totiž že ta hůlka pouze neposlouchala Voldemorta. Čím náročnější je kouzlo, čím víc magické energie vyžaduje, tím obtížněji je možné ho provést s cizí hůlkou. K úspěšnému provedení smrtící kletby je potřeba enormní množství magické energie. Jak víte z vlastní zkušenosti zase vy, Snape.“

Severus znovu dovolil svým vlasům, aby zakryly většinu jeho tváře. Jezírka jeho očí zamrzla až ke dnu.

„Děkujeme za zopakování základních pouček, Kingsley, málem jsme zapomněli,“ odsekla Minerva. Pevně propletla svoje prsty se Severovými a pokračovala tónem, který měla obvykle vyhrazený pro nechápavé studenty. „Voldemortovi ta hůlka nepatřila ani na vteřinu, to je snad absolutně jasné. Nevím, jestli jste měl čas si při souboji všímat detailů – ano, mluvím o tom, kdy jsme si my dva a Horace Slughorn vzájemně kryli záda – ale Voldemort měl zřetelné potíže se všemi ofenzivními kletbami. Jinak by tu dnes neseděl ani jeden z nás. Máte opravdu tak špatnou paměť, nebo jste jen přepracovaný?“

Pan ministr se zatvářil stejně kysele, jako když před pár hodinami předával Minervě jmenovací dekret a ona přerušila jeho tirádu s tím, že dobře ví, kdy přesně se ten pergamen na jeho stole objevil a proč na něm nelze měnit jméno – ale že je to od pana ministra hezké, že se zastavil.

Potter si promnul spánky. Loknul si svého džusu. Přitiskl si pěst ke rtům. „Vy jste se mě ptal, jestli si pamatuju doslova přesně, co profesor Dumbledore říkal, pane,“ řekl dostatečně nahlas, aby získal jejich pozornost. A tentokrát byl úspěšný. „Jenomže...“ Zaškaredil se.

„V čem je problém, Pottere?“

„Nebudete mi věřit.“

„Byl jsem nucen číst vaše fantastické eseje po celých šest let, Pottere, a profesorka McGonagallová právě tak. Můžete se spolehnout, že horší to nebude.“

Potter se tedy přece jen odhodlal se s nimi o slova svého drahého mentora podělit. Vzpomínal ze všech sil. Bylo vidět, že sám příliš nerozumí, že často běží jen po povrchu. Ale na to byli oba jeho profesoři zvyklí, a jelikož všichni tři (včetně Shacklebolta) znali i Dumbledorea, dokázali obvykle odhadnout, kde se starý pán uchýlil ke svým oblíbeným částečným pravdám. „Profesor Dumbledore mě nechával hodně věcí domýšlet...“ přiznal Potter, a potom za vydatné pomoci všech tří rekonstruoval tu část rozhovoru v onom mezisvětě, který v jeho představách vypadal jako nádraží King´s Cross, jen o něco čistší a bez lidí. Pravda, neříkal jim, s jakou posmrtnou podobou profesora Dumbledorea měl tu čest, ale Minerva i Severus automaticky předpokládali, že šlo o obraz v ředitelně, a Kingsley Shacklebolt... se nezeptal.

První překvapení bylo, že Dumbledore očekával, že se Voldemort pokusí získat Bezovou hůlku, už od té konfrontace na hřbitově, čili tři roky. Druhé, že si tím začal být jistý, když Voldemort unesl Ollivandera. Třetí – a to se dotklo speciálně Minervy – jak chladně reagoval, když mu Potter oznámil, že je Severus Snape mrtvý: jako by to čekal, zachvěla se Minerva. „Ano, řekl doslova, chudák Severus,“ ujistil ji Potter. Otočil se od Minervy k Severovi a poprvé za celý rozhovor se mu podíval do očí. „Já se ho potom zeptal, jestli chtěl, aby ta hůlka skončila u vás, když plánoval, že ho máte zabít, a on řekl, že to byl jeho úmysl, ale že to nedopadlo tak, jak zamýšlel. Já myslím... že mu to bylo líto, pane.“

Minerva o tom pochybovala.

Kingsley Shacklebolt měl zřejmě taky nějaké pochybnosti, ale nešířil se o nich.

Severus chvilku nenacházel slova. Nakonec se hořce ušklíbl. „Býval bych ocenil, kdyby mě o takovém nepodstatném detailu ve svém plánu alespoň dodatečně informoval.“

Minerva si skousla rty zevnitř. Její ruka se znovu ocitla na Severově předloktí. Stiskla, pohladila, znovu stiskla. „Zkuste chvíli uvažovat logicky, Pottere. Neříkal jste, že vám pan Ollivander ten princip vysvětlil? I profesor Dumbledore předchozího vlastníka té hůlky porazil, ale nezabil. Gellert Grindelwald nejspíš ještě pořád dožívá ve vězení.“

Potter vrtěl hlavou, že už ne, že Voldemort všechny předchozí vlastníky Bezové hůlky zabil, ale Minerva mu už nedokázala věnovat patřičnou pozornost. Vyděsila ji Severova reakce. Strnul, zbledl a začal se chvět. To poslední nebylo vidět, jen cítit, jako tisíce termitů běhajících v tunýlcích vyžraných do kdysi pevných trámů, jako nezachytitelné zachvění země těsně předcházející vlně zemětřesení. Minerva se na něj tázavě podívala. Co se zase děje?

Pak jí plně došly souvislosti.

Albus Dumbledore Severovi o Bezové hůlce neřekl ani slovo!

A přitom věděl, že po ní bude Voldemort pátrat a že se ji pokusí získat – a sám předpokládal, že je možné, aby se jejím pánem stal právě Severus, díky té... vraždě? Přátelské službičce? Euthanasii? kterou měl tu drzost po něm tak nehorázným způsobem požadovat.

Zaťala mu nehty do předloktí. Jako by potřebovala ujistit sebe i jeho, že tam ještě je, že žije. Prsty se jí třásly. Poslední týdny přicházela o řadu iluzí, ale že by Albus Dumbledore dokázal vyslovit nad Severem tak jednoznačný a chladnokrevný rozsudek smrti... Zakoktala se: „On... ti... opravdu neřekl vůbec nic...? Merline... A jak jsi zjistil...?“

V černotě těch očí, které se k ní obrátily, nebylo už vůbec nic lidského: toto byl Severus z posledního roku, ředitel Snape. „Měla by sis být dobře vědoma skutečnosti, Minervo, že vždycky existuje někdo, kdo si pamatuje – a pozná.“

Shacklebolt jednou mrknul, posunul si svou extravagantní vyšívanou čapku do týla a zhoupnul se na zadních nohách své židle. Ale plně ho oběma dlouholetým pedagogům prozradila nejistá křivka lehce staženého obočí. Tohle si už domyslet nezvládl.

Potter si s maskováním tolik práce nedal: jednoduše hleděl před sebe s mírně pootevřenou pusou a bylo téměř vidět, jak se probírá jednotlivými vzpomínkami, jak usilovně přemýšlí, hledá – a nenalézá.

Jediná Minerva věděla s jistotou a okamžitě, a tentokrát se opravdu nemýlila. Obrazy v ředitelně.

Mrtví ředitelé se postarali, aby měl Severus ty informace, které mu Albus nechtěl dát. Alba pravděpodobně přinutit k řeči nemohli, ale mohli říct Severovi všechno, co věděli oni sami.

A taky to udělali. Pro dobro školy, jak byla jejich povinnost.

A tak zachránili školu – a zachránili i Severův život.

Minerva se nadechla a dlouze vydechla. V očích se jí objevila naděje.

Shacklebolt mlaskl jazykem o patro; snad si to ani neuvědomil. „Jestliže jste věděl, Snape...“

Minerva okamžitě zúžila oči, stiskla rty a sevřela rukojeť svojí hůlky. Teď si bude Shacklebolt myslet, že Severus zabil Alba Dumbledorea kvůli Bezové hůlce? Teď? To ať zkusí vyslovit, a bude mít co dělat s ní!

Severus si okamžitě uvědomil oboje nebezpečí. „Nevěděl,“ skočil Shackleboltovi do řeči i do myšlenek. „Předem jsem nevěděl nic. Potom byly mé zdroje informací naneštěstí limitované a na podrobnější výzkum jsem neměl ani prostor, ani čas. Zapomínáte, že jsem měl řadu poněkud komplexních závazků a povinností. Mohl jsem pouze zaregistrovat zvláštní chování jistého... člověka. Budu přesný: začal jsem mít podezření, když si Temný pán po jednom... řekněme rozhovoru s Ollivanderem začal půjčovat cizí hůlky a když ani to nemělo požadovaný efekt, zmizel na několik měsíců na kontinent. Věděl jsem, že je šílený, ale takový blázen, aby tu nechal všechno ležet a vydal se jen tak na cesty, to ještě nebyl. Musel mít pádný důvod. Vydoloval jsem z paměti různé náznaky z minulých let a zbytky dětských pohádek a podařilo se mi zformulovat teorii. Neúplnou, dobrá. Ale na víc nebyl čas. Řekněte sám, vy byste riskoval, že se Temný pán vrátí ze svého malého, zdánlivě nepochopitelného výletu se zjištěním, že všichni bývalí vlastníci té věci jsou už léta mrtví – a zároveň s informací, kde, respektive u koho se ta věc aktuálně nachází? Že vám jednoho večera zaklepe na dveře Naginina hezká hlavička – a vy budete jenom bezmocně zírat? Riskoval byste to, nebo byste se raději připravil?“

Shacklebolt se nadechl, že bude něco namítat, ale nakonec semkl rty a pouze zavrtěl hlavou.

„A řekněte – vy se přece vyznáte v neobvyklých situacích – i kdyby byly vaše teorie sebeděravější a sebevíc nesmyslné, riskoval byste, že budou přece jen správné a že ta věc bude Temného pána poslouchat v takový klíčový moment, jako je bitva o Hogwarts?“ pokračoval plamenně Severus. Odstrčil poloprázdnou skleničku, opřel se rukou o desku stolu. „Umíte si představit, co všechno by mohl Temný pán s tak mocnou hůlkou napáchat? Byl šílený, pravda, ale na síle mu to neubralo a jeho znalosti černé i jiné magie byly veliké. Viděl jste, kolik bylo mrtvých i tak a jak rozsáhlé byly škody. Měl jste sám tu pochybnou čest ocitnout se na nesprávném konci jeho hůlky. Zažil jste, jak vypadala jeho představa vlády nad světem. Byl byste riskoval, že tu místo školy zůstane jen kouřící kráter, že po celé Británii začnou živí závidět mrtvým jejich klid?“

Minerva si nedokázala pomoci a znovu se začala hrdě usmívat.

Shacklebolt znovu mlčky zavrtěl hlavou.

Zato otevřel ústa pan Potter. „Já akorát teda nechápu... pane, když už jste si myslel, že je vaše, tak proč jste si tu hůlku z té hrobky jednoduše nevzal?“

Severus jako by vyrostl. Minerva se zachvěla: cítila, jak jeho magie pulsuje v rytmu jeho stoupajícího hněvu. Ředitel Snape ve své nejhorší náladě. Tak, jak se ho báli i Carrowovi. „Buďte tak laskav, pane Pottere, a vyjádřete absolutně precizně, jak to myslíte.“

Ale slavný pan Potter byl buď zvyklý vídat ještě horší věci, nebo doopravdy věřil, že je jeho nápad tak brilantní. „No, já vím, že se to zvrtlo a že nakonec vaše nebyla, ale vy jste to nevěděl. Tak proč ji jednoduše nevzít a nevyzkoušet? Pane?“

„Vy... mi... opravdu... navrhujete...“ drtil mezi zuby Snape. Nadechl se, velmi zpomaleně vydechl. „Vy vskutku považujete za dobrý nápad kvůli pouhému ověření jedné teorie – a navíc teorie postavené na velmi nepevných základech, jak jsem právě zdůraznil – znesvětit hrob a ohrozit životy všech lidí v Hogwarts? Slyšel jste vůbec někdy v životě slovo etika?“

Pan Potter se tvářil zmateně. Zjevně nechápal, co je mu vytýkáno. „Já jsem o tom taky uvažoval, pane, že si ji vezmu, když jsem přišel na to, jak to je, ale bylo tak málo času, že jsem mohl buď jít pro tu hůlku do Hogwarts, nebo vzít jeden horkrux od Gringottů, ne oboje. No a já šel prvně pro horkrux, takže... tak.“

Zmlkl.

Ale už bylo pozdě.

Severus se opíral o stůl oběma rukama, obličej zkřivený hněvem, a drtil mezi vyceněnými zuby: „Vy... mi... říkáte... do očí... že jste sám chtěl...!? Zamyslel jste se vůbec nad potenciálními důsledky? Pro druhé, ne pro převzácného pana Pottera? Vy máte tu odvahu tvrdit nahlas a před svědky, že byste byl schopen vyrušit mrtvého a riskovat životy zhruba tří set dětí jen proto, abyste měl v moci OBYČEJNÝ KUS KLACKU, POTTERE?! Nezlobte se, ale tohle je příliš. Jsem nevýslovně šťastný, že v září konečně nadobro vypadnete ze školy, a doufám, že vás už pak nikdy neuvidím. Omlouvám se, paní ředitelko, pane ministře, ale dál v tomto rozhovoru pokračovat nehodlám.“ Vstal.

„A vy jste mi jako neříkal to samý?“ odsekl neméně hněvivě mladík. „Prej abych tu hůlku používal, to jste jako myslel jak? Pane?!“

„Nic jste nepochopil? Teď je jiná situace! Především je teď Bezová hůlka zase na světě, i když jen Merlin ví, kam jste ji ve své nebetyčné pitomosti zašantročil. Myslel jsem to tak, vy nekonečně nevděčné, nepoučitelné, nedůvtipné děcko, že bych býval byl rád, abyste měl šanci zůstat naživu. Abyste měl po ruce pořádnou, silnou zbraň, až po vás půjdou dobrodruzi, kteří po té proklaté věci zatouží. Ale už to tak nemyslím,“ zasyčel mu do obličeje Severus. „Už s vámi nechci mít vůbec nic společného. Dovedu vás ke zkouškám, když na mně bude podle rozpisu řada, a to je všechno. Sbohem.“

„Severe,“ zachytila ho za plášť Minervina ruka.

„Ne, Minervo. Už ne. Finite incantatem.“

A odešel.

Shackleboltova židle dopadla zpět na všechny čtyři nohy. „To jste asi přehnal, Harry. I když ani já nechápu, proč si tu věc Sna... profesor Snape... Hm. Vy tomu zřejmě rozumíte, Minervo?“

Minerva velice strnule kývla. „Já tomu rozumím. Pan Potter by taky mohl. Severus má plné právo být takhle... Kvůli Albovi Dumbledoreovi.“ Vytáhla kapesník a drtila ho v pěsti. „To, co Albus naplánoval, k čemu Severa přinutil, jak se k němu pak zachoval, to bylo... neuvěřitelně nelidské a kruté. Copak nechápete ani tohle, Pottere? Neprožil jste si snad totéž zklamání sám?“

„Profesor Dumbledore...? Jako jak to? Teda, paní profesorko...?“ tápalo zmatené nevděčné děcko.

Minerva ho sjela pohledem, odfrkla si a obrátila se ke Kingsleymu Shackleboltovi.

„Sám jste si stěžoval, že nám Albus nenechal dostatečné informace, Kingsley. Viděl jste, do jak patové situace to vedlo Fénixův řád po jeho smrti. Teď jste i slyšel, co to znamenalo pro jednoho z našich nejlepších lidí. Na čí straně stojíte, ministře Shacklebolte? Jak chcete jednat?“

„Aha,“ odstrčil židli ministr Shacklebolt. „Takhle to je. Dumbledore. Myslíte ty události loni, že. No, to se dá naštěstí urovnat snadno. Ostatně jste přece mohla i vy sama, ne? Vidím, že jste za ten rok, co jsme o sobě neměli zprávy, zjevně měla možnost poněkud změnit své původně tak striktní stanovisko.“

Minerva si rozhodně nemyslela, že Shacklebolt pochopil přesně, co všechno tím mínila, ale způsob, kterým si její slova vyložil, byl velice... užitečný. Proto, a jedině proto, se udržela a pouze s nesmírně bledou celou tváří, zaťatými zuby a rty stištěnými do téměř neviditelné čárky zavrtěla hlavou. „Nemohla, Kingsley.“

Ministr Shacklebolt krátce přikývl a vydal se za Severem k baru.

Minerva ho napjatě pozorovala, připravená znovu zasáhnout. Dobře si uvědomovala, že Severus strávil posledních pět týdnů zavřený v laboratoři, prací pro ošetřovnu – a laboratoř fungovala dvacet čtyři hodin denně. Nejdřív to bylo nutné kvůli množství raněných, pak chtěl Severus doplnit sklady na příští školní rok. Pravda, měli vypracovaná schémata, podle kterých všichni pravidelně odpočívali, ale Minerva znala Severa příliš dobře na to, aby opravdu věřila, že spal víc, než nezbytně musel. A taky věděla, že v takovém stavu vnímá potenciální ohrožení ještě rychleji a ostřeji než normálně – a že jsou jeho reakce mnohem instinktivnější a mnohem nepředvídatelnější.

Jak ostatně právě předvedl.

A v takovém stavu se dozvěděl detaily Dumbledoreova mistrovského plánu.

Kruté.

Zaletěla očima k dlouhému stolu pod oknem, k ostatním lidem z ošetřovny a laboratoře: k lidem, se kterými se tu dnes plánovali sejít, posedět a pobavit se. Zbavit se na chvíli starostí a dovolit si vnímat, že ta krvavá hra už skončila.

Stůl u okna ještě pořád hrál na trumfy a každou chvíli vybuchoval nevázaným smíchem. Blaise Zabini, o kterého si Severus dělal takové starosti, držel kolem ramen z jedné strany Dotta, z druhé strany Macmillanovou, a chechtal se, až slzel. Obvykle tak nesmělá Abbottová obcházela společnost s džbánem medoviny v jedné a šlahounem ostnice přátelské v druhé ruce, nabízela střídavě to i to a pronášela komentáře. Léčitelka Dillonsbyová ji v tom hlasitě podporovala a doplňovala slova, která se Hannah ostýchala vyslovit. Ravenclawské duo, Deanová a Macmillanová, dávalo společně k dobru věty, které byly zřejmě sestaveny ze samých citátů nebo parafrází – od koho se to asi holky naučily? – a podle nadšeného řevu patřila většina výroků mistrovi jedů z nejpovolanějších. Minerva nejdřív odhadovala, že pokud budou děti čerpat z tohoto zdroje, nemají proti nim léčitelé šanci, ale potom si všimla, že Severův stipendista, Anzelm Janecius, s nimi poctivě drží krok, jen přitom tolik neřve. Dott děvčatům občas tiše napovídal a poťouchle se u toho uškleboval: v takových případech se nezřídka šťouchali do žeber se Zabinim a společně se křenili nevysloveným vtipům, kterým mohli rozumět právě jen Slytherini. Longbottom s Cornfootem odněkud dotáhli další ostnici a ještě třapatku troubivou a révu půlnoční, a momentálně se dohadovali s Rosmertou, aby jim všechno to býlí nechala uvnitř, že je to materiál na věnec pro vítěze. Rosmerta se na ně žertem zlobila, že pokud jí ty jejich nevychované kytky polezou do kuchyně, vyhodí z domu nejen kytky, ale i oba herbology. Cornfoot se s vážnou tváří zapřísahal, že milované kytičky do kuchyně za žádnou cenu nepustí, jelikož je tam oheň a ten by jim mohl ublížit. Longbottom k tomu dodal, že vláha naopak rostlinkám neobyčejně prospívá a že je tedy raději nasměrují do sklepů. To už si stírala slzičky z koutků očí i rezervovaná Poppy Pomfreyová.

Ano, tam byla společnost, se kterou dnes Minerva a Severus chtěli být.

Shacklebolt se připojil k Severovi. Opírali se o bar, Shacklebolt uvolněně, Severus měl zase založené ruce na hrudi a dával celým postojem najevo, že mu ten rozhovor není milý. Ale přesto zdvořile naslouchal a zřejmě začínal na pravých místech i neméně zdvořile odpovídat. Minerva si uměla ty odpovědi představit: Ano, pane ministře, Ne, pane ministře, obávám se, že s vámi nemohu zcela souhlasit. Teď Severus naklonil hlavu na stranu a jemně povytáhl obočí. Zkroutil horní ret. Nevěří mu. Přesto Shackleboltovi pořád věnoval pozornost. A Shacklebolt zjevně vůbec neměl v úmyslu Severa drapnout za rameno a přemístit se s ním někam pryč, naopak: snažil se věci urovnat – a dával si přitom velký pozor, aby působil neútočně a aby se nepřibližoval víc, než byl Severus ochoten dovolit. Minerva si oddechla.

Nedivila se, že Shacklebolt ani Potter nepochopili, proč se Severus rozčílil. Jistěže, vzít tu hůlku a vyzkoušet ji byla logická volba – ale ne pro Severa (znesvětit hrob, Pottere?!) a ne za těch podmínek, které celý rok ve škole vládly. Ne s tím množstvím potenciálních i reálných udavačů. To by Severus rovnou mohl jít a plivnout Voldemortovi do očí, tak zřejmá vzpoura by to byla.

A to nemohl udělat, protože jeho praví spojenci nevěděli, že je s nimi na jedné lodi.

Merline, jak nesmírně to měla Albovi za zlé!

Shacklebolt zjevně tento její postoj sdílel, aspoň nakolik byl s to pochopit souvislosti. Potter ne. Minervu taková naivní slepota doslova vytáčela. Jak mohl – jak mohli oba dva, Potter i Severus, mít Dumbledorea po tom všem ještě rádi? Albus je oba odsoudil k smrti, využil je ve svojí vlastní hře, jako figurky na šachovnici, bezcitně, bez skrupulí, bez ohledu k tomu, že jsou živé, vnímající bytosti, a oni pro něj ještě pořád byli ochotní hledat a hlavně nacházet omluvy. Severovi vědomě neposkytl životně důležité informace – a Severus to zjistil, a přesto dál ze všech sil plnil sliby a požadavky, které byly prakticky nesplnitelné. Pottera... si Albus vykrmil doslova jako prase na porážku, přesně to formuloval Severus. Báječně si toho kluka připravil, zkazil ho úlevami, poštval proti všem, kdo se mu snažili reálně pomoci, navázal pevně jen a jenom na sebe, a proč? Aby drahý chlapec neváhal a okamžitě se šel nechat zabít v momentě, kdy mu jeho starý hodný mentor pokyne. A Potter se na něj pořád ještě odvolává!

A to tihle dva nebyli jediní lidé, kteří milému a laskavému Dumbledoreovi sloužili k jeho vlastním cílům. Tihle byli jen hodně vidět. Ale podobně vykořeněných životů se kolem vyskytovalo víc, než by kdo věřil. Včetně jejího, když už je o tom řeč. (Ten vypálený dům na kraji Hogsmeade...) Včetně školy, která několik posledních desítek let téměř rezignovala na svůj účel – učit děti – a sloužila spíš jako Dumbledoreova mocenská základna.

A od ní se teď čeká, že z tohohle příšerného chaosu zase vybuduje funkční řád. Merline!

No, ona to samozřejmě dokáže. Však už teď, pár týdnů po závěrečné bitvě vidí, že se věci dávají dohromady docela dobrým způsobem. Je to namáhavé a zdlouhavé, ale není to nemožné. Ale tentokrát to uspořádá čistě po svém a drahoušek Albus – drahoušek Albus, který nikdy nedopřál sluchu jejím oprávněným námitkám a návrhům – drahoušek Albus bude v té své naleštěné hrobce pěkně rotovat.

U barového pultu se Shacklebolt začal usmívat a Severus povolil svou nepřístupnou pózu a opřel si loket o desku. Výborně.

Minerva zavadila pohledem o nepoučitelné děcko u svého stolu.

Zíralo kamsi do neurčita. Kdyby ho neznala tak dlouho, myslela by si, že přemýšlí o tom rozhovoru, který právě skončil. Jenže ho znala, a tak věděla, že od něj něco tak náročného jako sebereflexi očekávat nemůže. Kde by se k tomu taky mohl dostat. Dumbledore ho učil jednat, nikoli myslet.

Dotčeně si povzdechla a pokusila se přilákat mladíkovu pozornost.

„Pane Pottere, kam jste dal... tu věc, co nechcete používat?“

„Já...“ snažil se Potter zkoncentrovat, „zpátky tam, odkud to přišlo.“

Na co se to pořád kouká, divila se Minerva. Sama v těch stínech, které pana Pottera tak fascinovaly, neviděla nic zvláštního.

„Kdo kromě vás a mě ještě ví, kde ta věc teď je, Pottere?“ vyptávala se dál, krůček po krůčku.

„Ron a Hermiona,“ odpověděl nepřítomně, naprosto automaticky.

To nevypadalo tak beznadějně, říkala si: tihle dva už prokázali, že jsou schopní uchovat tajemství. Ale proč zase uhnul pohledem do toho tmavého kouta? Nebo jenom přemýšlí? O čem?

Ukázalo se, že o tomtéž, o čem před chvilkou dumala ona. „Profesor Dumbledore...“ Viděl, že se Minerva zase začíná mračit, ale přesto dořekl, co původně chtěl. „Profesor Dumbledore taky říkal, že ji chtěl jenom zkrotit, že ji nesměl používat... no, k zabíjení.“

Minerva si pomyslela, že drahý a všemi milovaný Albus použil Bezovou hůlku jako prostředek plánované smrti nejméně dvou lidí přímo a blíže nespecifikovatelného počtu nepřímo. Že u toho nevyslovil slova avada kedavra, a tak si uchoval duši celistvou a nezaplatil tu cenu, kterou donutil zaplatit Severa? O to hůř.

„Taky říkal, že nechtěl, abych vykradl jeho hrobku,“ brumlal Potter. „Že mě potřeboval zpomalit, abych se tam nedostal...“

„Nedivím se,“ usekla svým obvyklým briskním tónem Minerva. „Otevřít hrobku a vyrušit mrtvého je... nepředstavitelné barbarství, Pottere. Zločin hodný leda tak Voldemorta. To byste měl už dávno chápat.“

A v duchu začínala řádně zuřit. K takovému dilematu přece vůbec nemuselo dojít! Kdyby se býval byl Albus Severovi jenom slůvkem zmínil, jakou hůlku to vlastně má, Severus by si našel způsob, jak ji s sebou odnést, už tehdy tu noc, a žádná hůlka by v žádné hrobce nikdy neskončila. Kdyby se býval byl zmínil mně, mohla jsem z nějaké jiné vyrobit kvalitní napodobeninu... nebo Severus mohl... nebo se aspoň Severus mohl rozhodnout, že tam nechá tu pravou a bude raději riskovat svůj život než život druhých. Kdyby...!

Ale ne, ne, ne, laskavý staroušek Albus raději neřekl nic – jako by tu zatracenou věc Voldemortovi dát chtěl!

„Paní profesorko... vy si taky myslíte, že jsem si ji měl nechat radši u sebe?“

„Ano, Pottere. Profesor Snape vám radil dobře.“ Jako obvykle, pomyslela si, a málem to řekla i nahlas. Přála si, aby se Potter aspoň jednou přestal chovat jako pitomá ovce a přemýšlel sám za sebe a vlastní hlavou.

Ale pak začal hlodat červík pochybností. Kdo je teď opravdu pánem té věci? Jak to zjistit?

Jestliže je ta věc opravdu zpátky v hrobce, stojí to celé za to, spáchat svatokrádež i podruhé?

Vlastně potřetí?

„Hm... Já... já jsem myslel, že mě nesnáší. Teda, jasně, on měl rád moji mámu, tak to jsem pak myslel, že by mohl mít rád i mě. Ale on mě asi fakt nesnáší? To je tak zvláštní...“

Z kuchyně zavonělo nakládané pečené maso: jedna z Rosmertiných specialit. Minervě zakručelo v žaludku, a pak ještě jednou a mnohem hlasitěji, to když viděla Abbottovou a Zabiniho, jak Rosmertě pomáhají nosit pečeni na stůl. Na jejich stůl. Seběhly se jí sliny. Ne, ještě ne, napomenula sama sebe. Nejdřív je tu práce.

„Profesor Snape jenom nesnáší, když dobrovolně ubližujete sám sobě,“ povzdechla si. „Nemá rád, když podvádíte. Když lžete. Když se ulejváte. Když ohrožujete druhé svou hloupostí. Když jste hrubý. Zkrátka když se chováte sobecky. To se na vás pak zlobí. Stejně jako já.“

Nemyslela si, že to Potter pochopí.

K jejímu velkému překvapení Potter přestal zírat do temných koutů a zamyšleně zamumlal: „Jo... on byl celou dobu Dumbledoreův... a měl rád mámu... Já fakt nevím, proč se teď tak naštval. Já si opravdu myslel, že je mrtvej. To byste musela vidět, paní profesorko... ten had a ta krev...“ Zmlkl. Minerva věděla, že není zvyklý se jí svěřovat: nesvěřoval se nikomu. Albus ho dobře vycvičil v necitelnosti k sobě – i k druhým. Zaskřípala zuby.

Ale pak se jí znovu objevil před očima ten výjev v Chýši: kaluž krve na špinavé podlaze a v té kaluži ranec černých hadrů a chomáč vlasů. Severus. Severus, polámaná hračka pohozená na zemi, ležící ve své vlastní krvi, ruce doširoka rozhozené a nezakrytou tvář otočenou ke stropu. Severus, oči zavřené, rty téměř bílé a tělo bez pohybu a strnulé, ano, ale když ho vzala do náručí, cítila, jak mu velice pomalu, ale přece jen ještě tluče srdce, a když otřela špínu z rány, viděla, že se zavřela a už nekrvácí. Severus, mistr lektvarů, který udělal všechno, co dokázal. Severus, který se zeptal... a tohle děcko, které ho tam nechalo klidně umírat a odkráčelo středem. Tohle děcko, které sice všude blábolilo o tom, jak jeho kdysi nenáviděný profesor miloval jeho dávno mrtvou maminku a jaký byl hrdina, ale už nemělo tolik slušnosti, aby aspoň řeklo, kde mají hledat tělo. Došlo jí, co Severus myslel tou inkarnací Dumbledorea. Znovu zaskřípala zuby, a už nedokázala mlčet.

„Proč jste nám aspoň neřekl, kde ho hledat? Copak jste si nevšiml, že jsme do Velké síně nosili všechny bez rozdílu, přátele i nepřátele?“

Z toho, jak překvapeně na ni hleděl, jí to bylo jasné. Ne. Nevšiml.

Proč by si všímal. To on byl přece Vyvolený, že? Na ostatních záležet nemuselo.

Skvělý žák svého bělobradého mentora, opravdu. Dokonalý syn svého otce.

Červená linka hněvu dostoupila vrcholu a překypěla.

„Jste ve všech ohledech horší než váš otec a váš kmotr, Pottere. Váš otec Severa nenáviděl, a přesto tehdy nasadil vlastní život, aby ho zpod vrby vytáhl. Váš kmotr ho sice napadl a omráčil, ale aspoň ho pak vylevitoval ven. Ale vy, vy jste se dokázal jen dívat, jak umírá, nehnul jste ani prstem a pak jste prostě odešel a zapomněl; být to jen na vás, nechal byste ho tam zetlít bez pohřbu. Člověka, který obětoval půlku života, aby vás chránil. Já se za vás tak stydím!“

Nadechla se. Odvrátila hlavu.

„Byla jsem to já, kdo ho našel. O necelých osm hodin později. Ještě žil.“

Zíral na ni a bezmocně otvíral a zavíral pusu, jako ryba vyhozená na břeh.

Kingsley Shacklebolt a Severus zřejmě dospěli k nějaké variantě příměří, nebo dokonce vzájemného porozumění. Rosmerta jim dala na bar pistáciové oříšky: nabírali si svorně z jedné misky, louskali a hromadili slupky na pultu. Severus z nich vytvářel úhlednou pyramidu. Minervin přísný, utrápený výraz o něco změkl.

Potter pořád mlčel. Ne že by si myslela, že by mohl mít co odpovědět.

„Kde teď bydlíte, Pottere?“ přešla raději na neutrálnější téma, když už napětí začínalo být neúnosné. „Víte, škola se ještě opravuje a práce budou pokračovat až do září. Ne že bych měla něco proti tomu, kdybyste se chtěl nastěhovat na kolej... jen si myslím, že byste tam neměl klid na učení. Kde bydlíte?“

„Na Grimmauldově náměstí. Paní profesorko,“ dodal rychle a téměř šeptem.

Podívala se na něj starostlivě přes obrubu svých brýlí. „Neodešli jste odtud loni, protože se vám to tam zdálo nebezpečné, Pottere?“

„Ne... už není. Dali jsme pryč tu past, kterou tam Moody nastražil na Sna... na profesora Snapea, madam... a Hermiona říká, že když se tam Smrtijedi nedostali celý rok, i když se tam ten... jo, Yaxley, náhodou s náma přemístil, tak že se tam už nejspíš nedostanou, a že když je teď Yaxley mrtvej... zkrátka je to tam dobrý, paní profesorko. A občas se tam přijde podívat Bill Weasley, a ten by poznal, kdyby bylo něco špatně... A je to ostatně můj dům,“ dodal tvrdohlavě.

„A ti mudlové, co jste u nich vyrůstal? Vaše teta a strýc?“ zeptala se pro pořádek.

Mlčel a kreslil si prstem po desce stolu. „Nevím. Ale já už k nim nepůjdu.“

Tolik k vděčnosti lidem, kteří k němu sice nebyli zvlášť laskaví, ale přesto ho nejméně deset let živili a šatili. Poskytovali mu domov, ať už byl jakýkoli. Starali se o to, aby ochrana jeho ctěného života, za kterou zaplatila jeho matka vlastní krví, přetrvala až do jeho dospělosti. Sešpulila rty. „Ujistil jste se aspoň, že jsou naživu, Pottere?“

Zavrtěl hlavou. „Já... já nevím, kde jsou,“ mumlal omluvně ke svým rukám a očima střílel všude kolem sebe, jako by chtěl najít únikovou cestu. „Oni je přece odvezli někam do bezpečí, ne? Myslím, loni před mýma narozeninama. Členové Řádu. Jo vlastně... kdo je teďka hlava Fénixova řádu, když je profesor Dumbledore...?“

Ještě jednou si ho přísně přeměřila, povzdechla si a opřela si loket o opěradlo židle. „Ne že by vám do toho něco bylo, ale Arthur Weasley a já. No... co už s vámi. Má se o vás kdo starat?“

Pochybovala, že by se byl schopen postarat sám o sebe: to jí bylo jasné i z jeho stručného a nepříliš souvislého vylíčení příhod minulého roku. Doufala, že uslyší jména Molly a Arthura Weasleyových.

Kutálel si v rukách skleničkou. „Jo, Kreacher. Domácí skřítek.“ Zasmál se, vzhlédl a nevěřícně zavrtěl hlavou. „To byste neřekla, on umí být vážně docela... docela normální. Přestal nadávat, poslouchá bez remcání a Hermionu si úplně oblíbil, a víte proč? Představte si, jenom proto, že mu říká děkuju a prosím. My tam totiž bydlíme i s Ronem a s Hermionou...“ Hlas se mu zase vytratil, oči znovu zabloudily do stínů. „Hm, paní profesorko,“ řekl pak, „Ron asi bude dělat ty zkoušky se mnou, ale Hermiona... jak ji znám, ona vždycky ze všech testů dělala takovej problém... Já teda nechápu, co na tom má...“

„Vyřiďte slečně Grangerové, ať se u mě ještě během prázdnin zastaví. A nezapomeňte taky, oč vás žádal Phineas Nigellus: vraťte jeho obraz zpátky tam, odkud jste ho vzali.“

„Jo... vyřídím,“ přikyvoval a pro tu chvíli vypadal dost přítomně, aby měla naději, že to opravdu udělá. „Ono je to beztak jedno... myslím ty zkoušky. Shacklebolt říkal, že nás oba bere klidně i bez zkoušek, tak je to stejně jenom formalita.“

„Ministr Shacklebolt, Pottere,“ zamračila se a mlčky přidala na seznam proklínaných i milého pana ministra. „A nepodceňujte přípravu, i když si myslíte, že na tom nezáleží. Záleží.“

Jenom kývl, myšlenkami zjevně zase úplně jinde. Pokusila se už poněkolikáté sledovat jeho pohled, ale pořád nedokázala zjistit, nač se dívá.

Otočila se tedy aspoň k baru. Kingsley Shacklebolt tam už nebyl. Severus smetal slupky do hrsti a nechával je mizet přímo ze svých dlaní.

Vůně pečeně u jejich stolu byla čím dál intenzivnější.

„Já bych to fakt nejradši nechal tam, kde to je. Já to nechci,“ řekl tiše Potter. „Profesor Dumbledore...“

Tvůj milovaný profesor Dumbledore by byl nejspokojenější, kdybys byl teď pod zemí, zavyla v duchu. A když budeš dál dělat to, co tě naučil, tak se tam taky dost rychle dostaneš.

Ale pak ji napadlo, že pokud Potter tu zatracenou hůlku opravdu nechce, tak nechat ji v hrobce není až tak špatné řešení. Vykradla by snad ona sama hrob jen proto, aby měla v ruce cenný artefakt – o který navíc ani nijak zvlášť nestojí?

Ne.

„Když to nechcete, měl byste to zlomit,“ ozval se za jejími zády Severův jemný hlas, tentokrát čistý, neosobně zdvořilý a striktně ovládaný, beze stopy emocí. Minerva se varovně nadechla a Severus tázavě naklonil hlavu a pozdvihl obočí. Zavrtěla hlavou. Znovu tedy obrátil pozornost k Potterovi. „Mám vám vyřídit, že ministr Shacklebolt odchází: pokud prý chcete jít s ním, měl byste si pospíšit. Prosím, paní ředitelko? Teď už můžeme?“

Evidentně myslel svoje předchozí prohlášení, že s tím klukem už nechce mít nic společného, naprosto vážně. Minervu to sice mrzelo, ale nedokázala mu to mít za zlé. Přikývla a vstala. A v ten moment uviděla, nač se Potter celou dobu díval.

U malého, zastrčeného stolku v rohu seděl Draco Malfoy. Krčil se tam sám nad jedinou skleničkou ohnivé whisky, jako kdyby se nemohl dočkat, až mu někdo kývne a on bude moci utéct.

Potter zamumlal něco, co při spoustě dobré vůle mohl být pozdrav, doloudal se za Rosmertou k baru, pravděpodobně zaplatit útratu, naposledy se otočil na Malfoye (skoro jako by mu něco chtěl říct, divila se Minerva: když s ním tolik chce mluvit, proč za ním jednoduše nezajde?), nejistě se podrbal ve vlasech, spravil si brýle a vyšel ven.

Minerva otočila oči ke stropu a povzdechla si.

Severus si pochopitelně všiml a zformoval levé obočí do tázavého oblouku.

„Jenom obdivuju společenský takt a celkovou genialitu svých dětí,“ povzdechla si znovu.

Severus kratičce stočil oba koutky nahoru. Levý skončil výš, jako vždycky: to gesto kvůli tomu vypadalo nesmírně ironicky, ale Minerva už ze zkušenosti věděla, že je třeba dívat se na oči. Ty byly čisté, stejně jako jeho hlas. A začínaly se v nich zažíhat malinké ohníčky.

„Bavila ses tu dobře?“

Zamračila se a zavrtěla hlavou. Znovu ji napadlo, že si Severus může myslet, že to domluvila schválně. Dokonce chvilinku váhala, jestli tu Malfoy není na Severův příkaz, pro všechny případy. Nezdálo se jí to příliš pravděpodobné, ale nebyla si jistá. Pak si řekla, že teď to s tou podezíravostí přehání zase ona. A potom, že přece není nic jednoduššího, než si to ověřit. „Máš v plánu promarnit ještě jednu půlhodinku další neplodnou diskusí s druhou částí té nepozvané dvojky?“ zeptala se, zčásti trpce a zčásti zvědavě, a lehce kývla směrem k Malfoyovi.

„Pouze v tom případě, že by na tebe začal pokřikovat stejně nahlas a neomaleně jako náš slavný hrdina na mě,“ ušklíbl se. Chvíli ji pozoroval, pak velice tiše a neobyčejně vřele dodal: „Ne, Minervo. Kdybych chtěl něco řešit s tebou a s Malfoyem, přivedl bych ho k tobě do ředitelny. Já vím, že to setkání s Potterem nebylo naaranžované. I když je to absolutně iracionální, představ si, že ti věřím.“

Bylo to, jako by ji tím hlasem objal. A její dlaň na jeho rameni mu řekla právě tolik jako ten ostrý polekaný nádech, když si zhruba před necelou hodinou pana Pottera všimla. Ale nahlas zaznělo jenom: „Takže se už můžeme jít najíst?“

„Pokud nám něco nechali,“ blýskl po ní očima. Znovu měla pocit, že jí tím z tváře stírá starosti a smutek. A opravdu, když se kratičce usmála, některé vrásky z jejího čela zmizely.

Stáhla ruku z jeho ramene, strčila si ji do kapsy a zavadila přitom o jistý okrouhlý předmět zabalený v kapesníku. Nakratičko se zarazila: slíbila přece, že Severovi ukáže, co tam na pasece našla. Ale nechtělo se jí ničit mu náladu: ani v těch nejlepších dobách nebývalo časté, aby byl Severus tak blízko tomu, být šťastný, jako teď. A tak raději vyprázdnila svou skleničku, hodila jí směrem k jejich stolu, bleskem vytasila hůlku, namířila ji na letící objekt. Na stůl dosedl krásně zbarvený ledňáček. Chvilku si čechral peříčka, pak naklonil hlavičku, jedním korálovým očkem přehlédl tabuli, druhým se podíval na Poppy Pomfreyovou, doťapkal k ní a začal jí ozobávat ruku. Minerva spokojeně mrkla a schovala hůlku. „Teď už je to napadne.“

V koutcích jeho očí se objevily droboučké varhánky smíchu. Ale nahlas si postěžoval: „Typický Gryffindor, rezervuje jenom jedno místo...“

Nevšiml si toho zaváhání, zaradovala se, a ve vlně té radosti ji napadlo vystřelit mu jeho skleničku z prstů. Naštěstí se ale podívala na jeho hůlkovou ruku. Samozřejmě tasil, automaticky, pravděpodobně při její první exhibici, a teď už špička hůlky znovu začínala stoupat. Uznale se usmála: tohle tedy byl důvod, proč byl Severus tak skvělý v soubojích. Pak v duchu vynadala sama sobě: když mluvil se Shackleboltem, to si dělala starosti, aby Kingsley nepřekročil tenounkou a ustavičně se měnící hranici toho, co Severus ještě nepovažuje za útok, ale když je v obdobné pozici ona sama, chová se naprosto stejně riskantně a nezodpovědně jako její gryffindorské děti. Zavrtěla hlavou sama nad sebou, připravila se a kývla: „Neblázni a hoď.“

Dopil a hodil, vysokým obloukem až skoro ke stropu. Kolem stolu zakroužil miniaturní bahenní dráček, dlouhý od čenichu po špičku ocasu jen něco málo přes dvě pídě, vybarvený do několika odstínů zelené, od světlého trávového bříška po temně mechový hřbet, na hřbetě černé ostny se stříbrnou špičkou, černostříbrná křídla, černá chytrá očička. Vychrlil trochu plamenů mezi oba slytherinské kluky, usadil se před Anzelmem Janeciem, stočil se do kolečka, položil si čenich na ocas a slastně vypouštěl páru.

Tentokrát už Severus další námitky neměl.

Když došli ke stolu, byly už v jeho čele dvě volné židle, měli nachystané plné talíře a u každého z nich ležela ozdoba z révy půlnoční.

Minerva namířila hůlku na ledňáčka, změnila ho znovu na skleničku a právě se chystala udělat totéž i s dráčkem, když ji Severus zarazil.

„Ne, prosím, nech mi ho...“

„Tyhle hračky nevydrží nijak dlouho, Severe, to kouzlo za několik měsíců vyprchá,“ upozornila, ale když se znovu podívala tomu hrozivému, černému, údajně bezcitnému kouzelníkovi po svém boku do očí, nedokázala té prosbě odolat: tolik fascinace a dětské touhy v nich bylo. Zakroužila nad dráčkem hůlkou. Dráček ten pohyb sledoval ustaranýma očkama. Když byla stabilizace dokončena, zaklonil hlavičku, otevřel tlamku a spokojeně vychrlil plamennou kytici.

Severus se šťastně usmál a pohladil dráčka po hlavě. Pak se doopravdy rozesmál, svým typickým suše kašlavým způsobem.

Dráčkovi přibyly tartanové botičky.

Zpět na obsah

Kapitola 3: 3. Neville

3. Neville

Pustili se do jídla. A Minerva měla snad poprvé v životě příležitost vidět Severa si hrát. Místo aby žádal svoje spolustolovníky, posílal si dráčka: pro sůl, pro ubrousek, pro další krajíc chleba. Byl tak zaujatý, že si ani nevšiml, jak na sebe za jeho zády Daria s Poppy mrkají. Nevnímal, jak upřeně pozoruje každý pohyb jeho prstů Anzelm Janecius. Neviděl ani rozpačité, nejisté úsměvy svých studentů: můžeme se smát těm kejklům, co tu profesor Snape předvádí, nebo ne? Postupně se smát začínali, nejdřív jeho Slytherini, potom děvčata z Ravenclaw, pak Longbottom, nakonec všichni: pochichtávali se tak tiše, jak dokázali. A Severus si jich pořád nevšímal. Pečlivě a trpělivě dirigoval dráčka, aby mu přes půl stolu došťouchal k talíři misku oliv. Dráček se snažil ze všech sil, odfukoval námahou a kdykoli hrozilo, že se miska převrátí, chytal ji křídly a ocasem. Konečně byla na místě, přesně tam, kde si Severus poručil, a dráček úlevně vyfoukl kotouč páry tak ohromný, že na chvilinku zmizela jak miska, tak Severův talíř. Linda Deanová to nevydržela a rozesmála se nahlas.

Severus dráčka pochválil.

Minerva tušila, že taková slova bývají z úst mistra lektvarů slyšet zhruba stejně často, jako dochází k zatmění Slunce, a reakce jeho studentů tu fámu teď plně potvrdila. Ozval se takový řev a bušení do stolu, že si Minerva říkala, jestli jí prasknou dřív uši, nebo lebka. Zavrtěla hlavou, zavřela oči a cítila, jak se jí obličej samovolně stahuje do úsměvu.

Řev zesílil. Dráček asi provedl něco ještě obtížnějšího, hádala.

Ale neměla pravdu. A kdyby se byla dívala, nebyla by v následujícím momentu tak překvapená. Byla by totiž viděla, jak Severus Snape vstává, uklání se jí a natahuje se pro její ruku.

Takhle jenom vnímala, že někdo bere její ruku, zdvihá ji a vdechuje na ni polibek, přesně podle etikety, několik centimetrů nad klouby jejích prstů.

A tím představení skončilo.

Severus dojedl, dráček byl usazen vedle skleničky (kolem které si omotal ocas), byla mu nalita kapka medoviny na talířek (což ocenil a s decentním mlaskáním tekutinu slízal). Minervě to připomnělo, jak se ke svým hračkám chovaly děti její sestry, když byly malé. Taky si vzpomněla na desítky vánočních večírků, na kterých se Albus (proč jí dneska nejde z hlavy Albus?) pokoušel dostat Severa do přesně této hravé nálady. Obvykle neúspěšně: obvykle ho jenom znechutil. Minerva si teď říkala, jestli to Albus náhodou nedělal schválně, jestli si tím něco nedokazoval.

Macmillanová, Cornfoot a Zabini se o něčem dohadovali. Nakonec se u stolu přeskupili, Zabini se dostal vedle Anzelma Janecia a vtáhli do diskuse i jeho. Pořád zjevně nebyli schopní nalézt uspokojivou odpověď. „Já vám říkám, že to muselo být nadvakrát a že předloha musí existovat,“ prohlašovala autoritativně Macmillanová.

„Ty se drž kotlíku a nekecej mi do zvířat,“ durdil se Zabini. „Bahenní draci jsou větší.“

„A ty mi laskavě nekecej do přeměňování. Na tom nezáleží, že jsou větší. Třeba je to mládě.“

K Minervě se naklonila z jedné strany Poppy, z druhé Daria Dillonsbyová. „Animovaná hračka?“ „Plyšová?“

Severus pobaveně vyklenul obočí a mrkl jedním okem, Minerva přikývla a všichni čtyři se začali tvářit, že se nesmějí.

„Mistře Janecie, jak velká jsou mláďata zelených bahenních draků? Vy jste je na rozdíl od nás viděl naživo,“ nevzdával se Zabini. „A hlavně, že mláďata ještě neumějí lítat?“

„To je na dlouho,“ zašeptal Severus. „Jak se začnou hádat Ravenclaw a Slytherin...“

„Tohle ti dělají i v laboratoři?“ ujišťovala se Poppy.

Severus přisvědčil. „Proč myslíš, že jsem je naučil počítat lektvary nejdřív teoreticky? To bylo pořád: podle Barnabise vyvolávají krouživé pohyby větší odezvu než přímé, takže co se stane, když kořen ohnice okrouhlolisté nenastrouháme, ale rozmělníme v moždíři? Všichni se schovejte, hážu to tam. Aha, lektvar vybuchne. Zapsal si někdo, kolik vteřin se to udrželo? Podle Aristoníka Samothráckého se volatilita snižuje... a tak dál. A přestalo jim vadit, že to po sobě vždycky musí uklidit. Tím nemyslím žádné jednoduché evanesco a scourgify, ale pěkně poctivě kýbl, kartáč, výluh z mydlice a říční písek. Představ si, oni tu laboratoř začali drhnout rádi.“

Poppy se snažila vrtět výchovně hlavou, ale pak to vzdala a rozesmála se.

„Už chápu, proč chceš ten projekt zachovat,“ chichotala se do hrsti Minerva. „Potřebuješ protiváhu ke stupidním esejím, na které musíš vylít lahvičku červeného inkoustu, aby se to dalo vůbec číst. To ti rozhodně nemůžu odepřít.“ Zvedla ke rtům skleničku a zjistila, že je prázdná. „Kde je naše dobrovolná šenkýřka? Slečno Abbottová!“

Hannah Abbottová se rozumně rozhodla, že provokovat paní ředitelku ostnicí je velice nemoudré, a poctivě jí dolila medovinu. Severovi se nelíbilo, jak moc se děvče červená. Přinutil ji, aby mu dýchla do obličeje, zakázal jí na hodinu další alkohol a poslal ji pro velký džbán mátové vody s citronem.

„Něco nealkoholického se bude hodit i nám. Měl bych tě asi varovat, Minervo. Jelikož nepředpokládám, že by tamhleti teoretikové byli ochotní opustit naražený sud a doběhnout si do knihovny, začnou se pravděpodobně ptát přímo tebe.“

Minerva, sama už lehce zarudlá ve tváři, jen mávla rukou a dál si čistila brýle od slz smíchu.

Ke skupince diskutujících se připojila Linda Deanová. Minerva ze zvyku očekávala, že podpoří svou kamarádku z Ravenclaw, ale zmýlila se: Deanová začala citovat Gampovy zákony a dovozovala, že je nemožné, aby někdo stvořil živého tvora, který nebyl nikdy předtím spatřen; přidala se tak prakticky na stranu Zabiniho. Cornfoot mezitím poukazoval na to, že věnují málo pozornosti tartanovým botičkám, a pokoušel se dráčka krmit slanými tyčinkami. Dráček si je nadšeně bral, lámal je na malé kousky, oddroboval zrníčka soli a plival všechno pod stůl.

„Děláte tu madam Rosmertě svinčík, mládeži,“ napomenul je automaticky Severus.

„Nenapovídej,“ drbla do něj Minerva.

„A podej mi, prosím tě, nějakou tu tyčinku, než je všechny zlikviduje tvůj drak,“ požádala Poppy. „Zatím to vypadá, že máš štěstí, Minervo: zatím jim jako zdroj informací stačí Anzelm.“

Anzelm Janecius se právě nacházel pod neutuchající palbou otázek na draky všech druhů, barev a velikostí. Marně namítal, že jeho hlavní starost v rumunské rezervaci byla, jak bude který druh reagovat na léčení: zjevně nebylo nic důležitějšího, než že on sám na rozdíl od studentů draky doopravdy viděl, znal z vlastní zkušenosti a ne jen podle obrázků a popisů v knihách. Nejvíc a nejpodrobnějších dotazů měl Blaise Zabini: profesoři s potěšením sledovali, jak se stipendista občas ocitá v úzkých a přiznává, že neví, a znovu se ohrazuje, že diskutují podrobnosti daleko za hranicí jeho vlastního oboru. Jednou dokonce udělal pohyb, jako by z nejistoty chtěl Severova dráčka pohladit po čenichu, ale dráček ucuknul, ohlédl se po svém právoplatném pánu, a když zjistil, že Severus si takové důvěrnosti nepřeje, začal výhružně odfukovat kotouče horké páry.

Severus ukořistil pro dámy řádnou zásobu tyčinek a sám pro sebe si uzurpoval misku černých oliv. Pozoroval chumel diskutujících, houpal se na židli velmi podobně jako předtím Shacklebolt, vybíral svými dlouhými prsty z misky před sebou jednu olivu za druhou a s požitkem je pojídal.

Poppy se podivila, jak může Severus kombinovat olivy s medovinou. Severus se ušklíbl, prohlásil, že celou dobu netušil, co že mu to nesedí, a vstal, že si dojde pro whisku. Poppy se začala smát, že ji nemusí brát zas tak vážně, a Severus kontroval, že to jí připomene, až se mu bude zase jednou snažit vnutit nějakou lékařskou péči. Poppy prohlásila, že má poměrně vyhraněnou představu o tom, co znamená ukázněný pacient, a že to rozhodně není člověk, který tvrdí, že dokud se dokáže doplazit do svého vlastního skladu lektvarů, tak je fit. Severus odpověděl, že když bude mít příště zase někdo tolik soucitu, respektive černého svědomí, aby ho šel najít a donesl ho na ošetřovnu, nebude se tomu bránit, ale pokud se bude muset dopravovat sám, dá vždycky přednost tomu, pohodlně se skutálet ze schodů do svého studeného sklepení.

Další eskalaci argumentů zarazil Minervin ostrý nádech, náhlá strnulost a velmi ublížený pohled adresovaný desce stolu. Tahle krutě pravdivá jedovatá replika se strefila do živého.

Severus se zamračil, potrhl rameny a sklonil hlavu, až mu vlasy spolehlivě zakryly náhle se červenající špičky uší. Otočil se na patě a bez dalšího slova teatrálně odvlál k baru.

Poppy se otřásla, jako by se chtěla zbavit hořké pachuti po noční můře, a konejšivě poklepala Minervu po hřbetě ruky. „Řekla bych, že líp vyjádřené Děkuji za pomoc od něj čekat nemůžeš. Vždyť ho znáš. Je vůbec zázrak, že se odhodlal použít protijed, který mu musel nalít do krku někdo druhý,“ zašeptala tiše.

Minerva po chvilce kývla, přetřela si čelo a když pak ještě uviděla, jak dráček uhýbá zvídavým rukám, zamotává se přitom do křídel a nakonec z nezbytí dělá na hraně stolu neplánované salto, znovu našla svůj předchozí téměř rozverný úsměv. Poppy spokojeně mrkla a začala tipovat, kdo ze studentů záhadu dráčka rozluští jako první.

„Anzelm na to už přišel,“ utrousila koutkem úst Daria Dillonsbyová. „Jako jediný se při tom představení nekoukal na draka, ale panu profesorovi na ruce.“

Poppy střelila rychlým kontrolním pohledem po Minervě a znovu spokojeně mrkla. Ze zkušenosti věděla, že tomuhle zdánlivě přísnému, ale doopravdy značně měkkosrdcatému Gryffindorovi nic neudělá tak dobře jako zasloužená pochvala nebo otevřené ocenění jejích nesporně mistrovských schopností. Jednoduchá, spolehlivě zabírající terapie.

„Tak, tak, a ostatní jsou už zase báječně vedle,“ pobrukovala si zrovna tichounce pod vousy a nabrala si plnou hrst tyčinek. Rozlámala jednu přesně tím stylem, jakým tyčinky lámal její mistrovský výtvor, a pokračovala stejně tichým hlasem, ale už se svým obvyklým nadhledem a jistotou: „Jediný trochu v obraze byl Cornfoot, a toho přehlasovali.“ Nabodla na jednu tyčinku pár oliv ze Severovy misky. Chvilka chladu definitivně odplynula, Minerva teď byla konečně volná a šťastná a měla chuť dělat hlouposti, poprvé po nekonečně dlouhé době. Válka byla pryč, Voldemort byl mrtvý, Albovy šílené strategie skončily, Severus žil a ona mu mohla důvěřovat a věděla to, u jejich stolu svorně řešily společný problém děti ze všech čtyř kolejí a příslušnost ke kolejím vytahovali na světlo pouze dospělí, a i ti jen žertem. Svět byl v pořádku.

„Nerada to říkám, ale Hufflepuff by se neměl podceňovat,“ souhlasila Poppy Pomfreyová. „Poslyš, Dario, jak to vůbec přijde, že tady za tebe musím obhajovat tvoji vlastní kolej?“

„No jo, však se snaž, knihomole... aby tě neubylo...“ reagovala Daria Dillonsbyová automaticky, ale obvyklý oheň v tom nebyl.

Poppy se chvilku snažila zjistit, co její mladší kolegyni tak silně zaujalo, ale nedokázala v těch stínech, kam se Daria dívala, rozeznat nic zajímavého. Jak se rozhlížela, padl jí pohled i na poloprázdnou misku od pistácií na barové desce a vzpomněla si, jak sama pozorovala oba muže u baru. „Shacklebolt se tě bojí, Minervo,“ prohodila. „Před Severem má zdravý respekt a řekla bych, že ho považuje za rovnocenného partnera, ale z tebe má doslova hrůzu. Nikdy bych nemyslela, že je u něj taková reakce možná.“

„To je mi jen vhod,“ odfrkla Minerva. „Jen ať dá celé ministerstvo od mých lidí pěkně pracky pryč. Ještě se budu muset sejít s Dennisem Llewellynem.“

„Hm.“ Daria Dillonsbyová se na chviličku přestala věnovat svému pozorování stínů. „Náš pan ředitel si od ministerstva taky nenechá foukat do polívky, paní profesorko. Ten si o nich myslí svoje už roky. Konkrétně říká, že jediné, k čemu je nemocnici u svatého Munga ministerstvo magie dobré, je, že nás jejich bystrozoři průběžně zásobují pacienty. A taky říká, že zatím viděl jen dva druhy ministrů, zkorumpované a mrtvé.“ Rošťácky se ušklíbla. „Občas to ještě berou oklikou přes imperius, jako ten minulý.“

„Ty máš bystrozory taky ohromně ráda, Dario, že?“

„Ještě o něco víc, než ty miluješ famfrpál, Poppy.“

Zasmály se a Daria se vrátila ke svému zírání. Minerva se sice na okamžik znovu cítila odstrčená, tohle byly jejich žertíky, ne její, ale ta informace jí byla milá. Snad se podaří s nemocnicí spolupráci navázat, zadoufala; třeba by to šlo přes ten projekt studia léčitelství na škole. Musí si na to se Severem a s Poppy některé odpoledne sednout a dopracovat to do nějaké použitelné podoby. Poppyin názor bude velice cenný a když uvidí, že její oprávněné námitky ohledně nebezpečnosti a celkové nevhodnosti takového studia v tak raném věku berou vážně a hodlají přijmout řadu preventivních opatření, třeba i přestane tolik frflat. A Shacklebolt? Pokud bude ochoten přistoupit na rovnocennou spolupráci, dobře: ale nařizovat si od něj nic nedá. Však si ještě dobře pamatuje, jak býval jako malý studentík vyplašený a zmatený, když hrad se zákeřností sobě vlastní zase jednou změnil vnitřní topografii a on v jeho chodbách dokonale zabloudil, docela stejně jako všichni ostatní prvňáčci. A teď by jí chtěl do vedení školy mluvit, předepisovat, diktovat? To určitě.

Děti se nepřestávaly hádat. Minerva s překvapením (a radostí) zjistila, že se k diskusi přidala už i tradičně tichá a nenápadná Abbottová: vždycky když někdo ze Slytherinu nebo Ravenclaw vypálil nějaký dobrý argument, domlouvali se chvilku tiše s Cornfootem a pak odpovídali jako jeden člověk, typická spolupráce dětí z Hufflepuff. Jeremy Dott vytáhl kus pergamenu a psací náčiní a snažil se formulovat svoje teorie písemně. Blaise Zabini dráčka zkoumal a recitoval všechny odlišnosti od jemu známých druhů draků, ve vzhledu i v chování (momentálně už byl u takových podrobností jako délka a zbarvení ostnů a náchylnost draků k pití alkoholu) a zjevně mu to činilo větší radost než snažit se vyřešit původní otázku. Dráček ochotně ukazoval bříško, mával ve vzduchu tlapkama v botičkách, švihal ocasem, otvíral tlamku, cenil zoubky, srkal medovinu i mátovou vodu a tu a tam si našel a nadrobil nějakou tu zatoulanou tyčinku, ale pohladit se pořád od nikoho nenechal.

Neville Longbottom zatím rutinně čistil prostor pod stolem od poházených úlomků, drobečků a zrníček soli. Nevypadal, že by se chtěl zapojit do debaty, spíš se zdálo, že mlčky zkoumá nějaké jiné, pro něj mnohem důležitější téma, probírá si v hlavě jednotlivé možnosti, váží všechna pro a proti. Evanesco... scourgify. Mýdlové bubliny na dřevěné podlaze tiše praskaly. Dráčkův plivací rádius byl celkem velký, takže byl Longbottom nucen požádat nakonec i Minervu a Poppy, jestli by byly tak laskavé a kousíček uhnuly, aby mohl očistit podlahu pod jejich nohama. Nevěděl kam s očima a červenal se. Obě dámy se jen samozřejmě posunuly.

„Vy nediskutujete, Longbottome? Pročpak?“ zeptala se Poppy, aby mu situaci ulehčila.

„Ne, madam Pomfreyová...“ Mrkl po svojí profesorce transfigurace. „Já... jsem nikdy nebyl v přeměňování nijak dobrý. A před holkama z Ravenclaw se člověk někdy trochu stydí...“

„Ale prosím vás,“ odbyla to jako výmluvu Minerva. „Zkuste si aspoň tipnout.“

„No... tak já bych řekl, že nemůže být živý, protože živé zvíře se nedá takhle ovládat, leda by člověk použil imperius, a to by profesor Snape nikdy...“ Zamžikal a nedořekl. „Ale to beru přes kouzelné formule, paní profesorko, a přes obranu,“ šeptal nejistě.

Minerva spokojeně přikývla, poklepala ho po rameni. „No proto. A ne abyste jim to prozradil, Longbottome, ano?“

Dřepěl právě těsně vedle jejích kolen. Vzhlédl k ní a bylo jen o fous, že si přitom nerozbil hlavu o hranu stolu. Překvapeně se usmál. „Neprozradím,“ slíbil, provedl poslední scourgify a rychle zmizel, rudý až za ušima.

Minerva si vyrobila další tyčinkový špíz, tentokrát jednotlivé olivy proložila ještě kostičkami sýra. Zapila to medovinou. „Počítá se mi to jako výhra?“ zeptala se a v hlase jí zvonilo rošťáctví a štěstí.

„No samozřejmě, Gryffindor. Typické. A já ti k tomu ještě tak šikovně nahrávám,“ dobírala si ji Poppy. Vzápětí koutkem oka zpozorovala, co Minerva jí, a otřásla se. „Tedy Minervo, ty máš ještě příšernější chutě než Severus.“

„Viď?“ opáčila spokojeně oslovená. Ucítila za sebou něčí přítomnost, a protože předpokládala, že je to Severus, požádala rozmarně o nějakou další zeleninu.

„Ano, paní profesorko, samozřejmě. Kdyby vám to nevadilo, chtěl bych se vás pak na něco zeptat, můžu?“

Ohlédla se. Jeden ze Severových Slytherinů. Jeden z mých Slytherinů, opravila se okamžitě: nechci přece zapomínat, že moje škola má čtyři koleje. Zastyděla se: nebudu přece protežovat svůj Gryffindor, jako to dělal Albus. Nalila si mátovou vodu. „Zeptejte se hned, pane Dotte.“

„Já pro to dojdu, Jeremy,“ mávla na něj Hannah Abbottová.

Jeho překvapený úsměv Minervě kdovíproč připomněl Nevilla Longbottoma. Bezděčně se rozhlédla po dětech u stolu. Nebyl tam, a tak obrátila pozornost k té věci, kterou před ni položil Jeremy Dott.

Byl to svitek pergamenu, rozdělený svislou čárou na dva sloupce a popsaný trojím drobným písmem, a byl jí naprosto neznámý.

„Promiňte, madam, vy jste to asi nikdy neviděla. To je taková naše školní pomůcka. Dovolil jsem si tu teorii napsat právě sem, Lindina se dopíše taky, jakmile ji Linda zformuluje,“ vysvětloval Dott a převinul pergamen tak, aby Minerva mohla pohodlně číst poslední záznam z velice dlouhé linie otázek a odpovědí: Dráček není živý, je to animovaná hračka. Byl živý, když přiletěl, ale pak došlo k druhé transfiguraci. Důkazy... Následovala řada odrážek. Minerva bojovala s pokušením vzít do ruky brk a odškrtávat správné položky. Zvědavě rozvinula pergamen o kousek víc. Našla velice komplexní rozbor jednoho relativně běžného širokospektrého protijedu na otravu rostlinnými jedy, se Severovými poznámkami a hodnocením. Na to, jak podrobná to byla práce, jí přišly Severovy vpisky trochu moc kritické, ale pak si řekla, že Severus asi ví, co od svých studentů může čekat. Ještě o kousek výš byl podrobný rozbor přípravy Doušku klidu, zjevně s několika alternativními kroky, a tuto část Severus celou škrtl a připsal „Důrazně doporučuji číst recepty pořádně! Obě varianty jsem v pracovní knize uvedl jako nepoužitelné. Důvod: časté alergické reakce na helleborein, není bezpečné jej potencovat.“ Minerva se pousmála a převinula svitek ještě o kousek výš. Našla otázku „Carrow: slabý cruciatus“ a odpovědi Linda: někdo mu sype do čaje brom. Jeremy: konstatntní inhibice magické síly a síly vůle, somnimentus. Hodnocení: ne, Dotte, toto řešení není použitelné dlouhodobě. Správně, Deanová, a hádejte kdo. Vaše odpověď je neúplná.

Zamrazilo ji: jak je možné, že jsem to měla celou dobu před očima a nevšimla si, a tyhle děti – Severovy děti...

Na svitku přistála tlapka obutá v tartanové botičce. Měkký čenich opatrně navinul pergamen zpět, tak, aby byla vidět jen právě řešená otázka. Korálkově černá očička se vyčítavě zableskla a znovu schovala pod řasami. Zelený ostnatý ocas přišťouchal lahvičku s inkoustem a brk. Dráček stočil hlavu stranou, aby nepoškodil svitek, a odfrkl si trochu plamenů a páry.

Minerva se rozhlédla, odkud že Severus řídí dráčka tentokrát. Nedokázala ho najít: nebyl ani u stolu, ani u baru, ani nikde jinde. Ale co, mávla nad tím v duchu rukou. Někde v dohledu být musí, jinak by se dráček takhle cíleně nepohnul, a pokud má dočasně lidí plné zuby a chce jenom tiše pozorovat zpovzdálí, jeho volba. Však on se objeví, až se mu zase bude chtít.

„Sedněte si, pane Dotte.“ Nebyla příliš zvyklá poskytovat individuální konzultace: mívala příliš mnoho práce, než aby něco takového běžně nabízela, a málokdo ze studentů se odvážil za ní sám přijít. Její Gryffindoři k ní, pravda, měli blíž než děti z ostatních kolejí, ale její Gryffindory zase jen stěží napadlo, že by s ní mohli diskutovat nějakou záludnou otázku z jejího předmětu. Pokud něco, pak se svými Gryffindory řešívala famfrpál, školní průšvihy, osobní a rodinné záležitosti a občas nějaký ten šachový problém. Ale transfiguraci měla ráda, stejně ráda jako Severus svoje lektvary, a tak tohle byla opravdu milá a zajímavá změna. Vzala do ruky brk, začala k jednotlivým odrážkám připisovat svoje poznámky a všechno chlapci tiše vysvětlovala. Ještě mileji byla překvapená, když se s ní odvážil nesouhlasit a hledal, jak obhájit vlastní teorie.

Hannah Abbottová donesla krásně barevný talíř plný zeleniny a sýrů a misku různých oříšků. Minerva jenom nepřítomně kývla, tak už byla zabraná do hovoru se slytherinským chlapcem. Abbottové to buď nevadilo, nebo ani nic jiného nečekala: přisedla si k Darie Dillonsbyové a začala jí něco tiše povídat. Jednu chvíli docela živě mávala rukama a energicky kývala hlavičkou a div že nezačala ukazovat na lidi kolem: to ji ale léčitelka zarazila. Pak se zřejmě na něčem domluvily a Hannah zase zmizela v kuchyni.

Minerva byla příliš zaujatá, než aby si jí všimla.

Poppy Pomfreyová ne. „Co je, Dario, není ti dobře od žaludku?“

„Ale... možná nic. Pamatuješ, jak jsme Rosmertu dávali do pořádku po tom imperiu? No, prostě se mi ještě pořád nějak nezdá.“

„Třeba vidíš straky na vrbě. Ty sama jsi přece prohlásila, že je už dobrá.“

„Třeba,“ broukla mladší léčitelka neochotně, „a třeba ne. To mi řekni, proč se vyhýbá támhletomu stolku. Kdo to u něj sedí? Schovává si obličej, nemůžu ho poznat...“

Poppy se pozorně zadívala do stínů. Zavrtěla hlavou. „Netuším. Mám si vyndat brýle?“

„Zas to s tím zíráním nepřeháněj, ať mi ho nevyplašíš.“

Poppy poklepala Dariu po hřbetě ruky. „No dobrá, tak si hraj na detektiva, když tě to baví. Stejně nakonec zjistíš, že je to jenom někdo, koho Rosmerta prostě nemá ráda. Já budu radši poslouchat Minervu. Vykládá tady detaily svojí mistrovské práce, to si nenechám ujít.“ Přitáhla si židli blíž k Minervě, nakoukla jí přes rameno do svitku (kde se už objevily i dva schematické nákresy), natáhla ruku k dráčkovi, ten jí dal pac a nechal si zavázat botičku. Poppy ještě podrbala plyšové zvířátko pod krčkem a pak už věnovala plnou pozornost Minervinu výkladu.

Linda Deanová si mezitím všimla svitku ležícího před Minervou, přestala diskutovat, uchýlila se na klidný konec stolu, vytáhla z kapsy kus pergamenu, zamyslela se a začala psát. Když dopsala, poklepala na svůj kus pergamenu hůlkou, text se přenesl na svitek před Minervou a děvče se přišlo velice zdvořile zeptat, jestli se může k diskusi připojit.

Postupně se k nim přesunul i zbytek diskutujících.

Severus je opravdu pozoroval přesně tak, jak Minerva odhadovala: záda opřená o stěnu, loket na baru, tiše, bez hnutí. Viděl, jak se po druhém Minervině boku usazuje Blaise Zabini, a spokojeně přivřel oči: bojovný Gryffindor obklopený dětmi ze Slytherinu. Zabini, který obětoval svůj veliký zájem, magická zvířata, ve prospěch rodinného podniku a místo toho poctivě dřel lektvary – a kterého jeho vlastní matka vydědila, protože měl tu drzost přidat se v boji k druhé straně. Jeremy Dott, jeden z mála kouzelníků mudlovského původu, kteří se do Slytherinu dostali: naštěstí dost inteligentní, aby pochopil Severovy narážky a rady už v prvních týdnech a naučil se mlčet – takže se mu nikdo neposmíval za jeho původ, to nikdo nevěděl. Maximálně si dělali legraci, že je šprt, ale to už nebylo ve zlém, Slytherin umí být na svoje talenty pyšný. A přece to nebyla kolej, ale kolegové z laboratoře, kdo chránil Jeremyho Dotta po celý poslední rok, ten rok, kdy nemít kouzelnické předky a mít dar magie bylo chápáno jako zločin... Dva Severovi Slytherini, křehcí a zranitelní, jako většina jeho dětí. Ale už ne ztracení, už ne. Díky Merlinovi za Minervu. Severus s láskou sledoval, jak si Minerva pokládá ruku na opěradlo Zabiniho židle. Tohle vidět Dumbledore, napadlo ho maně, tak si vzteky vyškube všechny vousy. Proč tolik přemýšlí o Dumbledoreovi?

Tak moc se ho dotklo, co se dnes dozvěděl? Vždyť od začátku tušil, že nemá velkou naději tuhle válku přežít, vždyť ani nic jiného než smrt nečekal. Pravda, snažil se ze všech sil, ale to jen proto, že ještě měl úkol, že bylo potřeba... aby Dumbledoreův plán, ať už jakkoli krvavý a nelidský... ale jiná možnost už v téhle fázi hry nebyla, musel pokračovat...

Nebo ne?

Proč nad tím tolik přemýšlí? Temný pán je mrtvý, ten šílený psychopat, konečně. Dumbledore... Dumbledore je taky mrtvý.

Měl by radost? Měl by radost, že jeho strategie byla úspěšná?

Měl by radost, že oni oba dva jsou přece jenom naživu, Harry Potter i Severus sám? A že díky neskutečné, bláznivé shodě náhod Potter zjevně podědil jeho hůlku?

Vždycky měl Pottera raději... Proč? Jen proto, že byl taky Gryffindor?

Nebo proto, že byl na rozdíl od Severa pěkný?

A přece Dumbledore Severovi nakázal, aby Pottera poslal na smrt. Jak dlouho věděl, že to bude nutné? Od začátku? Jak někdo může poslat na smrt dítě, které má rád? To Severus nikdy nepochopí... a přitom to udělal. Na Dumbledoreův rozkaz. Stejně jako si nemyslel, že bude kdy schopný sám vzít život, on, léčitel... a i to udělal.

Potter žije. Ne, Severus nemá Minervě za zlé, že tu dnes Pottera potkal, naopak: aspoň sám viděl, že je to pravda, že ten chlapec přežil. Co víc, jeho oči jsou čisté. Konečně. Temný pán je pryč, navždycky pryč, i z mysli toho chlapce, nezůstala po něm žádná stopa. Díky všem bohům, co jich na světě je. Lilyin chlapec žije a konečně má možnost žít sám za sebe, být svobodný.

A přece, přece nemá Severus takovou radost, jakou by mohl mít. Co mu vadí? Bezová hůlka? Potterovi Dumbledore o Bezové hůlce řekl, i když nemohl žádným způsobem předvídat, že by Potter tu informaci kdy potřeboval. I když si byl plně vědom spojení mezi tím chlapcem a Temným pánem, spojení, kterému se ten hoch nedokázal a snad ani nechtěl nijak bránit. Naopak Severovi neřekl. Přestože Severus mnohokrát prokázal svoje schopnosti jako oklumens. Přestože byla reálná šance, že tou... tou vraždou... dojde k předání. Proč?

Temný pán byl přesvědčen, že přesně k tomuto předání vlastnictví došlo: právě proto se pokusil Severa zabít. Opravdu to Dumbledore předvídal? Opravdu to tak chtěl?

Proč Dumbledore Severovi nikdy doopravdy nevěřil? Protože Severus je Slytherin?

Nebo protože je škaredý?

(Nezabíjejte mě!)

(To jsem neměl v úmyslu.)

(A měl.)

Minerva se na Dumbledorea zlobí, hněvá se tak silně, jak ji Severus ještě nikdy neviděl. Jeho obrazu teď vůbec nedovolí promluvit, ani odkašlat si ho nenechá, hned na něj křičí, ať je zticha. Hned vyhrožuje, a ne málo. Někdy je to až legrační. Nebo by bylo, kdyby Severus Minervu neznal a nevěděl, že je plně schopná všechny své výhrůžky začít okamžitě uskutečňovat.

Shacklebolt taky není zvlášť nadšený, jak málo měl a má informací. Severus se mu nediví: to je nezáviděníhodná pozice, neznat souvislosti, být si toho vědom, a přece muset jednat. Severus... ano, zdá se, že Severus byl právě v takové situaci celý minulý rok.

Minerva... Minerva se na Dumbledorea zlobí a má pravdu. Dobře dělá: ať se nenechá využívat! Ale když se bavili se Shackleboltem, tak se nerozzlobila: spíš to vypadalo, že je naprosto vyvedená z míry, šokovaná. Jako by se styděla, omlouvala... Copak nechápe, že nesměla vědět?

Nebo... nebo i jí připadá, že Dumbledore nechal Severa jako živou návnadu...?

Jaký je v tom koneckonců rozdíl, Severus stejně nečekal, že tuhle válku přežije.

Nebo v tom přece jenom je rozdíl?

Dumbledore ho neviděl. Minerva ano...

Možná moc piju, ušklíbl se hořce. Ano, moc jsem pil, nejsem zvyklý a nedělá mi to dobře, kalí mi to myšlenky. Ale...

Ale Minerva mi dala hračku. Opravdovou hračku. Moji. Jen tak...

Pohnul prstem. Dráček, který mezitím pokojně usnul, otevřel očičko, protáhl si přední tlapky, rozhlédl se. Popošel o tři krůčky, spíš se jenom tak trochu poposunul. Očichal ruku, ke které se dostal, a položil si na její hřbet čenich.

Minerva natáhla druhou ruku a poškrábala dráčka mezi ušima.

Severus se šťastně usmál.

„Ne... nech toho,“ ozvalo se šeptem v blízkosti jeho ramene.

Jako odpověď téměř mužské mumlání.

„Nech toho, může nás vidět...“

Zklamané „Hm.“ a jasně rozeznatelné plácnutí. Severus by se byl vsadil, že ten téměř mužský hlas patřil Longbottomovi. Dal si ruku před ústa, aby nebylo vidět, jak se potěšeně šklebí.

„Kam jste dali zbytek těch kytek?“ Abbottová? No jistě, kdo jiný, že...

„Vždyť jsem Rosmertě říkal, že do sklepa.“

„Vy jste praštění! A já myslela, že si děláš legraci! Že jste aspoň nevzali tu, která za sebou umí tahat květináč?“

Tlumený smích. Další plácnutí. „Ne... ne, počkej... Au! Nevzali, nejsme přece pitomí. Počkej! Dali jsme je jenom kolem našich dvou... Au! … našich dvou soudků, abychom je poznali! Auvajs! Ty, ale teď už to vážně bolelo. Kam jdeš?“

Severovy oči se hedvábně leskly. Opíral se o sloup a tiše se usmíval.

„Podívat se tam! Ty tu zatím hlídej. Víš co.“

„Je to v pořádku, Hannah, přece mi snad aspoň s těma hloupýma kytkama můžeš... Hlavně jim tam nezhasínej...! – Sakra práce.“

Rychlý klapot podpatků na kamenných schodech.

„Někdy je to dost nepříjemné, když člověka druzí posuzují jen podle příslušnosti ke koleji, že, Longbottome?“ řekl Severus polohlasně.

Longbottom nadskočil. „Pane...? Já vás vůbec neviděl.“

Severus se usmál tím způsobem, ze kterého lidem běhával mráz po zádech. „Ani bych nebyl věřil, že jste schopen tak čistě gryffindorských vtípků, Longbottome. Doufal jsem, že z dětské hlouposti jste už vyrostl a že máte vytříbenější styl humoru než chystat na neosvětlených kamenných schodech nic netušícím lidem ošklivé pasti.“

Longbottom se pokusil znovu vysvětlovat, že je opravdu všechno zajištěné, že se o to opravdu postaral, že by opravdu nikdy... Potom si všiml, jak se Severovi pobaveně kroutí koutky úst, zmlkl a opřel se vedle něj. Vytáhl ze stojánku jeden ubrousek a začal ho skládat.

Severus ho pozoroval. „Jste ještě zamlklejší než obvykle, Longbottome, a když si to uvědomíte a pokoušíte se nebýt, nutíte se násilím do žertů, které vám nejsou vlastní. Co se děje?“

Prsty začaly ubrousek cupovat. „Ministr Shacklebolt, pane.“

Mlčel. Severus čekal.

„Něco mi nabídl. Já... já prostě nevím. Ale jak jsme se spolu bavili na ošetřovně, pamatujete...? O Slytherinu? Já nad tím od té doby přemýšlím... a možná právě takhle bych mohl...“

Vzal si další ubrousek. Severus pořád čekal.

„Vy jste se s ním nakonec nějak domluvil, pane? Myslím, když za vámi přišel k baru? Ne že by mi do toho něco bylo, já jenom... Když jsme tu seděli předtím, než jste přišli, tak o vás Harry mluvil celkem dost hezky. Neuvěřitelně hezky, na jeho standardy.“

Severus se neudržel a vykouzlil velmi pochybovačný pohled. Hezky? To těžko. Celé roky se domníval, že vzrůstající nelidskost a bezohlednost toho chlapce jsou jen nepříliš přiměřené reakce na pocit vzrůstajícího ohrožení, poslední rok a půl věřil, že je to dílo odštěpku duše Temného pána, celou dobu doufal, že to není chlapcova vlastní povaha – a dnes ho pan Potter nesmírně hořce zklamal. Kdepak, Severus už nechtěl plýtvat marnou nadějí. Longbottom to musel nutně myslet jako eufemismus pro „nenadával tak hrubě jako obyčejně“. Odkašlal si. „Ano, dá se říct, že jsme se s panem ministrem... jistým způsobem domluvili.“ Ústa se mu stáčela do hořkého úsměvu. „Nic lepšího jsem ani čekat nemohl.“

Longbottom k němu vzhlédl od svých ubrouskových cupanin, pokýval starostlivě hlavou. „Hm. Já myslel, že by už mohlo být dobře, když je ministrem Shacklebolt. Že je přece v Řádu...“

Severus mlčel a kroutil levý koutek úst, až se ukazovaly zuby. Kdyby Shacklebolt v Řádu nebyl, myslel si, a především kdyby nebylo Minervy, už bych teď seděl v loďce a plavil se k Azkabanu. Žádná milost pro bývalého Smrtijeda, pro vraha Alba Dumbledorea, žádný soud. Tak by to bylo, Longbottome.

„Slíbil mi neveřejné slyšení před Starostolcem. Slíbil, že bude svědčit v můj prospěch. Mnohem víc, než jsem čekal, opravdu,“ řekl konečně nahlas, sám nevěděl proč.

Longbottom vyděšeně zazíral, div mu oči nevypadly.

Severus se okamžitě stáhl, zamračil a založil si ruce na prsou.

(Moc jsem pil. Přestávám mít odhad. Musím s tím něco udělat. Okamžitě.)

Jako na zavolanou, lehounký cupot dívčích botek po schodech nahoru. Špitání a Rosmertin smích.

„Běžte za slečnou Abbottovou,“ pokývl navlas stejně, jako když propouštěl třídu z učebny: dobře viděl, jak Longbottomovi zahrálo v očích, když děvče uslyšel.

Ale chlapec k jeho úžasu odmítl. „Nezlobte se, pane. My jsme se dohodli, že... no, že dneska nebudem nikdo... kvůli Blaisovi. Aby mu nebylo smutno po Daphne.“ Pokrčil bradu, starostlivě, nešťastně. „Já bych tak chtěl... Jenomže já nevím, já vážně nevím, pane. Nedokážu se rozhodnout. Říkám si, vy byste si určitě na mém místě vybral tu těžší cestu, ale která to je?“ Vysypal rozcupované kousky ubrousků na desku baru, otřepal si ruce. Chvilku cucky zamyšleně pozoroval, snad se pokoušel vyčíst z nich nějakou odpověď – jako by i z útržků papíru bylo možné věštit podobně jako z čajových lístků. Pak se nesměle zeptal: „Mohl byste mi ukázat, jak jste to dělal, pane? To evanesco z dlaní?“

Severus se rozhodl, že to by mohl.

Longbottom po něm to kouzlo úspěšně zopakoval.

„Stejně jako když člověk zahřívá tinkturu před aplikací, aha,“ zamumlal si. „Děkuju, pane profesore.“ Vzdychl, vzal od Hannah plný džbán a šel s ním k jejich stolu.

Slečna Abbottová zůstala u baru. Přičinlivě leštila skleničky a švitořila u toho s Rosmertou.

Severus ještě chvilku stál ve stínu, pozoroval studenty. Aby nebylo Blaisovi smutno po Daphne. I po těch letech ho pořád ještě dokázali překvapit. Většinou byli skoro nesnesitelně sebestřední, pravda, stejně tak jako mu neustále lezli na nervy tím, jak hledali složité odpovědi na jednoduché otázky a jak naopak skutečně složité otázky odbývali urážlivě jednoduchými a nepřesnými odpověďmi – ale čas od času udělali něco tak jemného a lidského, jak by snad žádného dospělého nenapadlo.

Jakou otázku to řeší Longbottom? Do čeho se ho snaží Shacklebolt uvrtat?

Severus měl svoje podezření a vůbec se mu to nelíbilo.

Nahmatal v kapse flakónek s detoxikačním lektvarem. Nebudu čekat, až tělo zpracuje všechen ten alkohol samo, vezmu si tohle, rozhodl se. Pro jistotu. Přece jen bude lepší mít čistou hlavu... a navíc jsem nedospalý a unavený. Protáhl si záda v kříži, udělal krok směrem do světla.

Abbottová si ho téměř okamžitě všimla a zamířila k němu.

„Chcete donést něco na pití, pane?“

„Pořád si ještě hrajete na šenkýřku, slečno Abbottová? Šťávu, prosím.“

„Jakou, pane?“

„Ale to je jedno.“

Dostal pomerančový džus: odhadoval, že proto, že Abbottové chutná pomerančová šťáva víc než dýňová. Nakapal do něj deset kapek lektvaru a nějakým zázrakem se dokázal neošklíbat, když to pil. Ne že by nebyl zvyklý na různě hnusné chuti lektvarů, ale konkrétně tenhle byl zkrátka jeho nejneoblíbenější. Mistr Divjakov mu trefně říkal Kladivo na polojedy a Severus měl ještě od dob studií tuhle chuť spojenou s vědomím neúspěchu. U mistra Divjakova musel žák ochutnat každý lektvar, který vyrobil. I ty nepovedené. Zejména ty nepovedené.

Abbottová mu nabídla ještě druhou sklenici. Přijal.

Tato už byla čistá, a tak se dala pít.

„Víte o tom, že na šenkýřku máte už teď nepřiměřeně vysoké vzdělání, že, slečno Abbottová?“

Pochopila: chichotala se. Ocenil to zkroucením koutku úst. Práce v laboratoři jí prospívá, říkal si, přestala se tak nemožně podceňovat. Pak se k němu ale naklonila a než stačil udělat nějakou další poznámku, rychle zašeptala: „Vlastně hlídám madam Rosmertu. Madam Dillonsbyová má pocit, jako by na ni zase někdo chtěl zkoušet imperius. Víte, že je tu Draco Malfoy, pane? Za celou dobu, co tu stojíte, si netroufl se sem ani jednou podívat, a to sem předtím koukal v jednom kuse. Madam Rosmerta tu má pod pultem nějaký divný zapečetěný balíček. Mně se to teda vůbec nelíbí: co když je v tom zase nějaký prokletý nebo otrávený amulet, jako posledně? Myslíte, že bych jí to měla pro jistotu štípnout?“

Lektvar začínal působit. Právě včas: její šeptání a způsob, jakým se k němu nakláněla přes desku baru, přitáhly pozornost několika nejbližších čumilů.

Ušklíbl se, podíval se po ní svým nejlepším pohrdavým pohledem a zavrtěl hlavou. „Ne, nemyslím, že bych vám měl dovolit zacházet tak daleko, slečno Abbottová. Obávám se, že si neuvědomujete potenciální rizika svého chování. Doporučuji vám, abyste tuto... práci... přenechala těm, kteří jsou pro ni lépe disponováni.“

Ani tentokrát ho nezklamala: trvalo to sice o něco déle, ale když uviděla téměř hladový výraz ve tvářích obou nejbližších zvědavců, znovu pochopila. „Když myslíte, pane profesore...“ řekla a poslušně se stáhla, sice lehce nejistě, ale i to jen nahrávalo jeho plánům. Byl na ni pyšný.

„Správně, Abbottová,“ pochválil ji, „vaši profesoři mají vždycky pravdu.“

Začervenala se. „To já přece vím, a když náhodou zrovna ne, tak mají pravdu moji profesoři. Kdybyste ale dovolil, pane, měla bych si ještě chvilku hrát. Slíbila jsem madam Rosmertě, že umeju nádobí. A pak už půjdu hned zpátky k našemu stolu, pane, čestně.“

Viděl, že se k nim blíží sama Rosmerta, a rozhodl se toho využít. Přesunul se tak, aby svými zády zdánlivě zaštiťoval Abbottovou před oběma lehce přiopilými otravy, ale doopravdy aby znemožnil výhled Malfoyovi. Rosmerta začala bavit oba zvědavce; Severus přiměl Abbottovou, aby ještě přetřela hadrem bar, a poctivě ji peskoval, dokud se Rosmerta neocitla dostatečně blízko.

A pak už to bylo velice snadné: nahlas si říct o pár doutníků a tiše si od ní vyžádat inkriminovaný balíček. Rosmerta tu hru uměla hrát ještě lépe než on. Zatímco ho prosila, aby byl tak hodný a nekouřil vevnitř, a ukazovala mu, kudy se dostane na dvorek, napsala prstem na mokrou desku dvě jména: „Potter. Pro Malfoye.“

Dohlédl, aby Abbottová dokončila práci, poslal ji zpátky ke stolu a zamířil na dvorek.

Venku ještě drobně poprchávalo.

Pod oknem, u kterého stál jejich stůl, byla zvenku lavička. Střecha přesahovala dost daleko, takže lavička i okolí zůstávaly suché; skrz záclony na okně prosvítalo ven dost světla, aby nebylo třeba rozsvěcet hůlku. Okno bylo pootevřené: zevnitř bylo slyšet útržky vět a občasný trylek smíchu. Záhadu dráčka už zřejmě dořešili a teď se společnost podle všeho rozpadla na několik menších skupinek. Dott si pochvaloval, že má letos víc správně vyřešených otázek než Deanová, a utahoval si z ní, že jí možná dá ze své vyhrané čokolády ochutnat, když bude hodná a hezky poprosí, což si Deanová pochopitelně nemohla nechat líbit a odsekávala mu jako obvykle. Macmillanová a Zabini už zase tahali rozumy z Anzelma Janecia, a tentokrát se neptali jen na dračí rezervaci, ale i na ostatní místa, kde byl mladý mistr na praxi. Zdálo se, že v téhle skupince je i Minerva. Severus byl rád: Minerva a Anzelm ještě nenašli společnou řeč, snad jim právě takové popovídání pomůže tu bariéru překonat. Abbottová a Cornfoot se bavili s Poppy o svých oblíbených rostlinách, Abbottová přitom vzpomínala, kde které z nich viděla v průběhu minulého roku, když se spolu s tatínkem stěhovali z místa na místo: když byla totiž loni zavražděna její matka, pan Abbott vzal dceru ze školy domů, a když pak později zemřel i ředitel Dumbledore, ministerstvo padlo do rukou Voldemorta a jeho Smrtijedů a hony na kouzelníky mudlovského původu se začaly odbývat otevřeně, nebylo už na světě síly, která by pana Abbotta donutila pustit dceru z očí a poslat ji zpět do školy, bez ohledu na ministerské nařízení o povinné školní docházce, takže zjevně strávili celý poslední rok na útěku. (Ne že by se jim Severus divil: a to i přesto, že měl v tom ministerském výnosu sám prsty. Opravdu těžko říct, kde bylo poslední rok méně bezpečno: jestli ve škole, jejímž ředitelem byl Dumbledoreův vrah a zjevný oblíbenec Temného pána a kde se stali profesory dvou povinných předmětů dva další Smrtijedi známí svou brutalitou, sourozenci Carrowovi, nebo v divočině, že, říkal si a cítil, jak se mu na rtech usazuje hořký úšklebek.)

A přece pan Abbott dceru tak docela neuhlídal. Když se jí v kapse rozhořel galeon, kterým si Dumbledoreova armáda dávala znamení, utekla otci a přidala se k přátelům. Právě v ten jediný den, kdy bylo ve škole skutečně nebezpečno a kdy tam lidé doopravdy umírali. A byl to právě její nápad – typicky hufflepuffská snaha pomoci – díky němuž začala už pouhých pár hodin po bitvě Severova laboratoř otevřeně spolupracovat s Poppyinou ošetřovnou.

Teď už nikdo nezjistí, kolik životů se zachránilo takovou drobností, jako že nemusel všechny potřebné lektvary vařit na místě Anzelm sám (jak byla zřejmě původní představa Dennise Llewellyna, když Anzelma a Dariu do Hogwarts posílal): že mohl jenom kontrolovat to, co jim laboratoř dodávala, a zbytek času že mohl strávit bezprostřední péčí o raněné.

Daria Dillonsbyová je všechny poslouchala, ale odpovídala jenom na přímé otázky: asi jí pořád dělal starosti Malfoy.

Longbottom slyšet nebyl. Nepřidal se k debatě ani tehdy, když se Zabini velmi tiše a trhaně rozpovídal o tom, co dělal před bitvou a v bitvě on sám: jak shromažďovali lektvary a ostatní potřeby pro stan první pomoci, kde měli všechno schované a jak se k tomu od Prasečí hlavy dostali. Vyprávěl, jak se na rozloučenou objali s Theodorem Nottem a že mu přeběhl po zádech mráz, když přál Theodorovi štěstí, jak se pak Theodore a Tracey rozběhli proti Smrtijedům, když je viděli zapalovat domy, a začali záměrně dělat zmatek, aby odlákali pozornost, zatímco ostatní tahali z hořících domů lidi. Vzpomínal, jak slyšel Theodorova otce křičet „Zrádce! Zrádce vlastní krve!“ a zahlédl šarlatový paprsek omračovací kletby a hned za ním zelený zášleh kletby smrtící. Sám příteli na pomoc jít nemohl: snažil se udržet jednu mladou těhotnou ženu, aby neběžela zpátky do domu, který se řítil k zemi v roji jisker – a její muž byl ještě vevnitř. V poli za vesnicí pak narazil na Tracey, šokovaně zírající na vlastní ruce, ale než stihl cokoli udělat, utekla mu a zmizela ve stínech pod hradební zdí. Místo ní se odněkud objevila jeho dívka, Daphne, vlekla za ruku dítě a vůbec nevnímala, že jí hoří vlasy: dostala zásah ohňovou kletbou, která se odrazila od tabulky v okně. A byli to právě jejich čtvrťáci, jejich mrňata, jak jim říkali, kdo se na ni vrhl, poválel ji v hlíně a uhasil, Merlinovi díky za jejich duchapřítomnost. Měli už tou dobou na starosti skoro deset raněných, nemohli zůstat na otevřeném prostranství: snažili se propracovat se s nimi k Hagridově boudě, kde čekali Jeremy a Linda s další bednou lektvarů. Když přelézali hradby, vrazili přímo do hejna mozkomorů a někdo neznámý jim poslal na pomoc Patrona. Pak znovu letmo zahlédl Theodora, jak se pokouší proklouznout zničenou bránou do hradu, z jedné strany po něm přitom pálí bystrozoři a z druhé Smrtijedi: v příštím okamžiku uviděl padat tělo a mohl jen doufat, že to nebyl Theodore, zase to bylo příliš daleko. Když tam doběhl, zjistil, že to byla Tonksová. U Hagridovy boudy přestávalo být bezpečno: rozdělili se a kdo mohl chodit, zmizel s Jeremym a Lindou v lese a znovu dělali virvál, aby odlákali pozornost, zatímco on s Daphne zoufale hledali pro ostatní nový, lepší úkryt. Zjistili, že se Vrba mlátivá nepohybuje a pod ní že je tunel: to vypadalo nadějně. Dopravili dolů raněné a oba čtvrťáky a vylezli ven. Jeremy s Lindou nebyli nikde v dohledu, u Hagrida už hořelo. Hlavní brána byla dokořán, bojovalo se uvnitř i venku: snažili se tedy ještě odvést nějakou užitečnou práci v poli. A tam byla podruhé, fatálně, zasažená Daphne, když se plazila na pomoc Erniemu Macmillanovi, Melissinu bratrovi: ta kletba přiletěla z hradu, od obránců. Zabini hodil za hlavu všechnu opatrnost: rozběhl se k nim a metal cestou kletby po všem, co se kolem hnulo. Pamatuje si, že na něj někdo křičel „Zrádče!“, jako na Theodora, a ještě „Přivandrovalecká špíno!“; pak si vzpomíná, že tím směrem vypálil obzvlášť zuřivě a někdo tam zaskučel, tak nějak divně zakopl a do vzduchu se vznesla maska, odrážely se na ní plameny a záblesky kleteb. A pak už mu všechno splývá, až do okamžiku, kdy vzal do náručí Daphne. Dovlekl je oba dva, ji i Ernieho, k ostatním pod Vrbu mlátivou, na Daphnino naléhání ošetřil nejdřív Ernieho a pak si začal zoufat, protože už mu nezbyly potřebné lektvary pro ni. Chtěl znovu vylézt ven, ale vrba ožila, nikdo nevěděl jak a proč, a ta mladá maminka ho stáhla zpátky dolů a držela ho, dokud nepřišel k rozumu. Slytherinská mrňata se pokusila propátrat chodbu na druhou stranu, Daniel prolezl jakýmsi poklopem, uslyšeli vyděšené vyvřísknutí, zahlédli odraz zeleného světla a k nohám se jim skutálelo jeho mrtvé tělo. Krátce zvažovali, že na tom místě strhnou strop, aby už nešlo projít. Nakonec se rozhodli to neudělat: neměli představu, jak uklidnit vrbu, a jiný východ nebyl. A tak se potom až do pozdního večera už jen vyděšeně choulili v podzemní chodbě, kde se všichni ti, komu bylo tak zle, že už nedokázali udržet hůlku, snažili aspoň nesténat nahlas, aby nepřivolali nežádoucí pozornost, a na jednom konci chodby zíral do tmy Blaise Zabini, na druhém právě Ernie Macmillan, hůlky v pohotovosti, připravení zabít kohokoli, kdo by tam strčil nos. Stydlivě líčil, jak byli po těch hodinách bolesti ve tmě už tak vystresovaní, že málem vypálili i po profesoru Slughornovi, který je dobrého půl dne hledal ve všech možných i nemožných úkrytech, jen aby jim řekl, že bitva skončila a že je na ošetřovně přijmou všechny, včetně Slytherinů, a pomohl jim dopravit raněné do hradu.

Severus ani nedýchal: tohle bylo poprvé, kdy o tom všem Zabini dokázal promluvit.

Zabini domluvil, zmlkl. Někdo si posmrkl. Severus nedokázal odhadnout, kdo, jen se modlil, aby nikoho nenapadlo prozradit, kde tou dobou ležel on sám, zdánlivě mrtvý, s protijedem v kapse. Minerva není hloupá: nezbytně jí musí dojít i to, že se ráno pohybovala jen pár desítek metrů od celé té skupinky. Merline, prosím, ať nic neřekne. Kdyby o tom teď promluvila jen slovo... Merline, prosím.

Chvilku bylo ticho, Severus drtil rukama okraj lavičky. Pak Minerva řekla lehce zastřeným hlasem: „To bylo... to byla vynikající práce, Blaisi. Něco takového mohl dokázat jenom Slytherin.“

Severus si sedl, opřel se zády o zeď a pomalu, úlevně vydechl.

Potom se schoulil, skryl obličej v dlaních a dlaně za prameny vlasů a bezhlesně plakal pro malého Daniela, který nejspíš umřel jen proto, že se polekal a vykřikl, když ve tmě šlápl do kaluže krve a zakopl o tělo svého profesora. A možná jen proto, že někdo zahlédl pohyb tam, kde měla podle Temného pána ležet jenom jedna úhledná mrtvola, předpokládaný předchozí pán Bezové hůlky, Severus Snape. Možná tu kletbu vrhl dovnitř sám Temný pán? Těžko říct. To už se asi nikdy nedozví.

Pokoušel se najít aspoň trochu rovnováhy. Přál si, aby nebyl pil ten odporný detoxikační lektvar: kdyby měl v krvi kapku alkoholu, bylo by mu teď líp. Naneštěstí byl nechutně střízlivý.

Nemůže plakat. Nesmí plakat. Má práci. Musí zjistit, co je v tom zatraceném balíčku. Nemůže... krucinál! Vzpamatuj se, srabe! Mrtví jsou mrtví, nech je spát! Máš na starosti živé!

Nadávání pomohlo. Jednoduchá, osvědčená terapie, ušklíbl se.

Vytáhl kapesník, navlhčil ho. Otřel si obličej. Pak ruce. Vysušil kapesník. Zaposlouchal se do hovoru vevnitř: slyšel klidný Anzelmův hlas. To bylo dobré. Nakonec se rozhodl, že si už může věřit, a opatrně vyndal z kapsy podezřelý balíček. Položil ho vedle sebe na lavičku a rozbalil.

Z tmavé látky na něj vykoukly dvě důvěrně známé hůlky: Drakova hlohová a Bellatričina ořechová.

Chvilku na ně bez pohnutí zíral. Cítil, jak mu v žaludku začíná bublat vztek.

Potter.

Potter, přesvědčený o nekonečné pravdě, na kterou má patent on sám, jediný.

No skvěle, to tu ještě chybělo.

Milý pan Potter, zachránce kouzelnického světa, se rozhodl být ušlechtilý a vrátit Malfoyovi ukořistěnou hůlku. A jako by toho ostentativního rytířství nebylo dost, přiložil k ní hůlku jeho tety, zabité v bitvě. Co tím, u Merlina, ten pitomec absolutně neschopný používat poslední ubohé drobky toho rosolu mezi svýma ušima sleduje?!

Dobrá, dobrá, budeme paranoidní a podezíraví a začneme od podlahy. Severus vytáhl svou vlastní hůlku. „Maledicta revelio. Venenosa revelio.“

Nic.

Látky byly dva kusy: Severus pečlivě zabalil ořechovou hůlku do jednoho z nich, druhým omotal rukojeť hlohové.

„Prior incantato.“

Z hlohové hůlky se začaly vynořovat duchovité postavy a věci: obrazy posledních provedených kouzel. Jako první Temný pán a slavné expelliarmus: letící Bezová hůlka. To Severa nepřekvapilo, to už věděl. Jen netrpělivě pohodil hlavou, aby přízrak odplachtil a udělal místo pro další. Ale ten se odmítl hnout: ještě se ukázalo štítové kouzlo, protego; teprve pak duchovitý Temný pán poslušně couvl do deště. Další se vynořil ten prokletý prsten, který tehdy upálil Dumbledoreovi ruku, a kolem něj oblak světla: lumos. Hned za ním stín stínu známého zvířete: Potterův Patronus. Crabbe a Goyle v plamenech, proud vody: aguamenti. Další expelliarmus. Stíny padajících věcí zamrzlé ve vzduchu: finite incantatem. Severus zkřivil ústa. Celkem běžná kouzla, člověk by nevěřil, že se pan Potter účastnil bitvy. Ale moment, další známá tvář, Amycus Carrow... zkroucený v bolestech: cruciatus.

Merline, tak je to pravda, Bellatričino špičkování přineslo ovoce: Potter se naučil úspěšně používat cruciatus... (z hůlky se dál řinul proud přízračných svědectví, ale Severus jim nevěnoval velkou pozornost: díval se do tváře svého druha a nepřítele, zkroucené v agónii, dokud se z hůlky nevynořil další silný obraz, skřet od Gringottů... a další známá tvář, Travers... a další skřet) ale, podívejme, i imperius. Jste rozhodně dobrý žák svých smrtijedských lektorů, pane Pottere, vnímavý adept v oboru černé magie. Nedivím se, že se chce téhle hůlky zbavit, to nedává pěkný obrázek, hrdina bez bázně a hany – a Neprominutelné kletby... při vloupání do banky... Co zamýšlí? Chce to snad hodit na Malfoye? Chce dostat do Azkabanu i syna, nejen otce?

Dvorek se pomalu zaplňoval stříbřitými stíny. Severus dýchal zhluboka a začínal se potit: držet priori incantatem tak dlouho je docela náročná záležitost. Nevěnoval tomu pozornost: nějaká námaha...

Copak tu máme dál. Několik slabších kleteb, několik běžných věcí... moment, tohle už musí být Malfoyova školní práce... fiendfyre?! Tolikrát? Proč a kdo učil Malfoye ďábelský oheň? A hlavně, kdo to vlastně v Komnatě nejvyšší potřeby upálil Vincenta Crabbeho?! Z toho blábolení Gregoryho Goyla člověk vůbec nemůže být moudrý, ten kluk byl v šoku a je zázrak, že si pamatoval aspoň něco. Tahle hůlka to nebyla, ale... ale Malfoy tu kletbu jednoznačně uměl a není to hůlka, ale kouzelník, kdo vrhá kletby. No tak, klid... nerozčiluj se, dívej se dál. Další běžná práce... Znovu cruciatus, na Ollivandera... a pokus o legilimenci, neúspěšný... Merline, to je přece přesně ta metoda, kterou používal pro výslechy Temný pán.

A dost. Tohle už je příliš.

Severovi se udělalo zle. Roztřásly se mu ruce, nebyl dál schopen spojení mezi hůlkami udržet. Sklonil svou březovou, vrátil ji do kapsy. Drakovu položil k té druhé, nezkoumané, a obě znovu překryl látkou. Vjel si rukama do vlasů, pevně chytil a silně zatáhl: snad ho bolest probere.

Neprobrala. To si mohl myslet. Naopak.

Přivolala mu jeho nejhorší noční můru. Ten den, kdy Temný pán znovu získal tělo a on, Severus, se k němu vrátil. O několik hodin později, než byl povolán: přesně jak chtěl Dumbledore. Nikdy v životě neměl větší strach než tenkrát. Celou cestu od hradu k bráně urazil v divném polosnu, bez myšlenek: nesměl se zastavit, nesměl začít přemýšlet, jinak by nedokázal jít dál. Přemístil se – a čekal, s jistotou očekával, že první slova, která od svého pána uslyší, budou avada kedavra... a nebylo k tomu daleko, zdaleka ne, byl by stačil jediný špatný pohyb, jediný neuhlídaný záblesk očí. Severus poklekl, sklonil hlavu, vzal do prstů lem pláště svého pána, políbil – a nad jeho zátylkem se celou dobu vznášela špička hůlky. A právě když se nadechoval potřetí a začínal doufat, že proti všemu očekávání přece jen nakonec dostane milost, uslyšel: „Crucio.“

Trvalo to nekonečně dlouho. V jednu chvíli do něj musel Temný pán kopnout, nebo se snad sám tak zkroutil v křečích, těžko říct: rozhodně se ocitl na zádech a uviděl jeho oči. Propalovaly se mu do lebky, likvidovaly jednu bariéru za druhou, hladově hltaly každičký kousek jeho paměti, který jim padl do rány, zatímco fyzická bolest mu rvala tělo na cáry, ždímala ho jako kusy bezvládných hadrů. Nemohl dýchat; nemohl myslet; nebyl.

Omdlel. Vždycky měl rád tu měkkou, sametovou temnotu, ve které mizí hrany věcí: ponořil se do ní, šťastně, vděčně. Mohla to být smrt: nevadilo by mu to. I tu by uvítal. Ale nebyla, a nebyl to ani konec bolesti, jen krátké přerušení. Někdo ho polil vodou, někdo jiný ho probral kouzlem. Sebral se, klekl si. A začalo to znovu. A pak ještě jednou. A ještě. Až byl konečně Temný pán spokojený, dal mu další příkazy, odešel a jeho nechal ležet v horečnatém polovědomí, na krásně chladivé zemi, v kaluži vody, krve a moče.

Nepamatuje se, jak se té noci dostal domů. Snad je to dobře: nač si pamatovat. Musel se dostat domů, musel podat zprávu Dumbledoreovi, tak to udělal, to je vše.

Jen o těch rudých očích se mu od té doby často zdává.

Přesně tak vypadá ta metoda, kterou používal Temný pán.

A já si myslel, já věřil, že Draco na něco takového nikdy nebude mít žaludek. Já blázen!

Ano, Blaise v bitvě pravděpodobně zabil, a Tracey nejspíš taky zabila, a Theodore možná taky. Ano, sám jsem to teď slyšel. Ale... ale. Bránit se, bojovat o život je jedna věc. Ale vědomě někoho týrat, držet někoho v cruciatu (a Severus si mimovolně promnul jizvu na levém předloktí a jizvy na hrudi), způsobovat někomu takovou bolest záměrně, aby byl slabý, aby nedokázal vzdorovat, aby se mu dalo snáz proniknout do mysli... doma, v klidu, ne uprostřed bitvy... vězni... panu Ollivanderovi... starému, bezmocnému člověku... to je úplně jiná věc.

Polykal sliny nevolnosti. Choulil se, vlasy mu zakrývaly tvář. Zlehounka, nevědomky si masíroval jizvy po cruciatu.

Je tu jistý důvod, proč se určité kletby... nepromíjejí.

Přál jsem si, aby Harry Potter byl jako Lily. Doufal jsem, že Draco Malfoy bude mít v povaze víc z Narcissy. Nestalo se. Oba, oba dva se vyvedli po svých otcích. A já jsem zklamal. Ostatní svoje děti jsem třeba dokázal vést lépe, ale tyhle dva, ty, na kterých mi záleželo nejvíc, u těch jsem zklamal.

Potter chce tuhle hůlku vrátit Malfoyovi. No dobrá. Ti dva si nemají co vyčítat. Jen ať si ji Malfoy vezme zpět.

Severus si uvědomil, že bude velice rád, až jeho školu opustí i Draco Malfoy.

Zabalil obě hůlky do látky, vsunul si balíček do kapsy. Odevzdám to Malfoyovi, rozhodl se, a pak se pořádně opiju. Vstal. Proč otálet. „Deletrius,“ švihl rozhněvaně vlastní hůlkou a duchovité postavy i věci se rozplynuly ve tmě.

Zhruba dva kroky před dveřmi se přihlásil ke slovu zdravý rozum. Ať je to jakkoli, Malfoy i Potter jsou ještě pořád studenty jeho školy a on je za ně zodpovědný a má k nim povinnosti. Za další, nemůže odsoudit člověka, aniž mu dal možnost se hájit: to by nebyl o nic lepší než lidi, kteří odsuzovali a dodnes odsuzují jeho samotného. A konečně, Malfoy je Slytherin a Severus je ředitelem této koleje. Neříkal snad sám na začátku dnešního večera Minervě, jakým způsobem by řešil případný problém s Malfoyem? Ve svém kabinetě nebo u ní v ředitelně: nikdy ne na veřejnosti.

A pokud jde o to opití, to je samozřejmě rovněž vyloučeno. Z jedenácti důvodů, které sedí tamhle u stolu pod oknem, a z dvanáctého, který se praděpodobně stále ještě krčí nad svou téměř prázdnou skleničkou na druhé straně lokálu.

Stáhl se na okamžik zpět do stínu. Zajel si rukou do kapsy, sevřel balíček. (Ollivander, připomněl mu jeho smysl pro detaily: proč Ollivander? Jenže jemná logika pořád ještě neměla hlasovací práva, Severus byl příliš rozčilený.) Pak nahmatal něco jiného: krabičku doutníků. Dobrá, opít se nesměl, do společnosti by v tomhle stavu chodit neměl, ale může si aspoň zakouřit.

Znovu přehlédl svých dvanáct důvodů střízlivosti a zjistil, že ani zakouřit si nesmí. Byl pryč příliš dlouho. Pravda, děvčata a Cornfoot si ještě čutali s dráčkem chlebovými kuličkami, ale ani v tom už moc radosti nebylo. Blaise Zabini seděl u Poppy, schoulený do sebe, odmítající jakoukoli účast, dokonce i Dottovu. Neville Longbottom si hrál s věncem pro vítěze, zamyšlený, zamlklý, ztracený. Daria Dillonsbyová zarputile zírala směrem, kde se krčil Draco Malfoy, hůlku v ruce, zjevně připravená vynést blonďáčka v zubech, jakmile se nějak neopatrně pohne. Anzelm Janecius už napůl stál, zamračený, ustaraný, blýskal svýma šedivýma očima po Minervě tak urputně, že Severus skoro viděl létat vzduchem stříbrné dýky.

„Nedělejte hlouposti, mistře Janecie, a sedněte si. Severus je dostatečně kompetentní, aby si poradil s jakýmkoli prokletým objektem, a nesnáší, když mu někdo do jeho práce strká nos. Už byste si to měl pamatovat,“ říkala rozzlobeně Minerva.

Anzelm jen zaťal pěsti.

A Severus věděl: je zle. Jeho vlastní zlost a hněv musí okamžitě stranou. Pohnul rukou, luskl prsty. Dráček strnul uprostřed pohybu, ohlédl se, mávl křídly, dosedl Anzelmovi na rameno a zaškrábal tlapkami v botičkách, jak se snažil zatnout drápky. Párkrát nejistě přešlápl. Špičky křídel se mu rozechvěly; Anzelmův bílý hábit jako by v matném světle svíček a olejových lamp sám zářil a zdálo se, že třepotání dráčkových křídel vykresluje na hranici světla a stímu tenoučké roztřesené pásy duhy. Anzelm sebou cukl a začal se rozhlížet po celém sále.

„Vidíte? Říkala jsem vám, že je v pořádku,“ mračila se Minerva. Podívala se, kam upírá svoje černá očička dráček. Razantně zatáhla za rukáv léčitelova hábitu, otočila Anzelma do toho směru, který jim dráček ukazoval. „No samozřejmě, tamhle jde. Děláte si příliš velké starosti, Severa jen tak něco nedostane. Teď, když je Voldemort mrtvý, je to právě Severus Snape, kdo je nejsilnější černý mág na tisíce mil kolem.“

Jeremy Dott drobně drbl do Zabiniho a spokojeně se ušklíbl. Zabini se jen ošil.

„Ale, ale, co to slyším, taková chvála, a od Gryffindora?“ Severus položil Anzelmovi ruku na volné rameno. Ucítil, že přišel opravdu na poslední chvíli: Anzelmova magie vibrovala tak intenzivně, jak Severus ještě nikdy nezažil. Dráček se honem přešplhal do náruče svého právoplatného pána a stulil se tam, jako by hledal ochranu. Nejsilnější černý mág v širokém okolí zvířátku pocuchal hebounkou čupřinu mezi ušima a žertovně mu foukl do čenichu. Dráček k němu otočil veliké polekané oči, kýchl, odfrkl si slabounký pramínek páry a zavrtal se mu čumákem do hábitu. „Uklidni se, Anzelme, děsíš mi draka.“

Mladý léčitel přivřel oči, opřel se o ruku svého mistra a dlouze vydechl. „Promiňte, mistře Severe. Byl jste venku sám a docela dlouho a cítil jsem odtud zvýšený tok magie. To je... reflex. Inkvizice...“

„My tu inkvizici nemáme, mistře Janecie,“ řekla pořád ještě dost stroze Minerva.

„Jistěže ne,“ souhlasil Severus. „My tu máme jen tu a tam nějakého toho temného pána a především ministerstvo magie.“

„Budu si muset zvyknout,“ pousmál se Anzelm, stále ještě se zavřenýma očima.

Minerva se po něm podívala přes okraj svých brýlí. Lehounce, téměř neznatelně se pousmála a poklepala ho po hřbetu ruky. „Obávám se, že na něco takového si jen tak nezvyknete.“

Severus po Minervě šlehl varovným pohledem a zesílil stisk na rameni svého žáka. „Já naopak doufám, že si zvykneš dřív, než se ti tu podaří některým z nás poskytnout jedinečný zážitek cesty Prázdnotou, Anzelme.“ Položil si bradu na dráčkovu hlavičku a zapředl svým nejintrikánštějším tónem: „Pochopitelně pokud se Minerva nerozhodne, že takové... povyražení... by mohlo být ještě o něco zajímavější, než zábava, kterou pěstovali její dva předchůdci. Mám na mysli padání ze školních věží.“

Minerva zbledla, nahoře na tvářích jí naskočily červené skvrny, nadechla se, vstala, začala napřahovat ruku.

Blaise Zabini k Severovi otočil stejně vyděšené oči, jako předtím dráček.

Melissa Macmillanová se zatvářila zamyšleně a začala si něco neslyšně šeptat.

Prásk! Poppyina dlaň dopadla na desku stolu. „A dost. Vy dva už zase hrajete ty svoje příšerné mentální šachy. A oba faulujete! Jestli vás to nezajímá, já jsem právě zavřela ošetřovnu a hodlám si užít klidný týden! Vyhlašuju remízu!“

Neville Longbottom nadskočil a rychle pustil věnec, se kterým si hrál. Blaise jen zamrkal.

Severus sešpulil rty a nespokojeně se zašklebil. „Dobrá, dobrá... Gryffindor – Slytherin: jedna – jedna. Máš u mě likér a já dostanu čokoládu.“ Sundal ruku z Anzelmova ramene a napřáhl ji směrem k Minervě.

Ta se tvářila naprosto stejně jako on: naštvaně jako děcko, kterému zakázali si hrát. Pak jí ale blesklo v očích. „Ty abys neměl poslední slovo,“ řekla a jeho ruku přijala.

Poppy si významně povzdechla. Severus s Minervou se na sebe podívali, mrkli a současně se zasmáli.

Linda Deanová beze slova rozpletla vítězný věnec a vyrobila z něj dva.

„Vy si přestaňte šumlat, Melisso, a raději se běžte podívat, jestli tam Rosmerta ještě nemá nějaká ta pečená žebírka,“ komandovala dál Poppy.

Cornfoot se nabídl, že jí pomůže. „Na co se snažíš přijít?“ šeptl.

„Na ten kousek s tou věží. To nebyl faul... Jenže když chce člověk porozumět profesoru Snapeovi, potřebuje na to minimálně výkladový slovník, slovník cizích slov a křišťálovou kouli.“

„Tak se normálně zeptej, ne?“

Odfrkla si. „Ty už jseš vážně jako brácha. Copak ani jeden nechápete, že to by zkazilo všechnu legraci?“

Pošťuchovali se, dokud nedorazili k baru, a pak ještě celou cestu do kuchyně. Když byli spolehlivě z doslechu, špitla nesměle Hannah Abbottová: „Jestli to Lindě nevadí... a když mistr Janecius dovolí... já bych se teda normálně zeptala. Ten kousek s tou věží asi chápu, ale nechápu, co se myslí tím výletem do prázdnoty.“

Minerva se narovnala, oči se jí lehce rozšířily zájmem, což se okamžitě pokusila zamaskovat posunutím brýlí. Abbottová se opřela lokty o stůl a dala si bradu do dlaní, viditelně nadšená, že její otázka vyvolává takovou odezvu, a drcla do Darii Dillonsbyové, která ale lehounce zavrčela a zavrtěla hlavou: neustále sledovala Malfoye a nechtěla být rušena. Minerva se nespokojeně zamračila a pevně stiskla rty: vůbec se jí nelíbilo, jak snadno ji dokázalo prokouknout takové štěně jako Hannah Abbottová.

Anzelm se zhluboka nadechl, chviličku to vypadalo, že vzduch ochutnává. Ať už zjistil cokoli, zřejmě mu to vyhovovalo. „Prázdnota je pátý element,“ rozhovořil se tiše. „Zasvěcenci jsou schopní využívat možností svého elementu... různými způsoby. Mistr Severus měl konkrétně na mysli evakuaci lidí z nebezpečí. Představte si to asi jako cestování krbem: to je ostatně právě zkrocený průchod Ohněm. V původní, syrové podobě je taková cesta... zkrátka, buď člověk dotyčného přímo sám pronese, nebo jenom otevře bránu a na druhé straně pak čeká další zasvěcenec, který odtud lidi vytáhne; cokoliv jiného pro nezasvěcené obvykle dopadne hodně špatně. Nezlobte se, nesmím zacházet do příliš velkých podrobností. Především se tak zachraňují děti, na které někdo poštval inkvizitory kvůli spontánním projevům magie. Inkvizitoři jsou sice hlavně mudlové, pravda, ale poslední dobou se mezi nimi čím dál víc objevují í motáci a jedna relativně vlivná skupina začala věřit na střelné zbraně. Ale i kdyby nemohli obhájit přímé vraždění, ještě vždycky tady zůstává staré dobré vymítání ďábla, které když se provede plnou silou, tak dokáže rozbít magickou pečeť; a to zejména malým dětem a lidem, kteří v poslední době prodělali nějaké vážné zranění.“ Otevřel oči a zahleděl se na Minervu. „Samozřejmě netuším, o kolik horší dokáže být vaše ministerstvo, a temní páni nesporně zůstávají kategorie sama pro sebe.“

Společnost zmlkla. Tenká linka Minerviných rtů teď signalizovala zamyšlení. Blaise Zabini se zhoupl na židli dozadu, až se dotknul zády sloupu za sebou, a zamumlal: „Vždycky jsem tušil, že máma měla dost dobrý důvod, aby odtud utekla. A teď se do toho pekla vrací...“ Skryl obličej ve stínu, na světle zůstaly jenom jeho ruce: prsty nervózně žmoulaly a cupovaly lemy rukávů.

„No ne že by ta politika našeho drahého ministerstva vůči kouzelníkům z mudlovských rodin byla nějak laskavá,“ zabručel Jeremy Dott a čmáral si přitom prstem po stole. „Prý: kradou magii čistokrevným a kvůli tomu se rodí motáci, a proto seberte mudlovským šmejdům hůlky a nechte čistokrevné, ať si je vraždí po libosti... trochu, hm...“

„Hm...“ probral se ze svého zadumání Neville Longbottom.

„To teda hodně hm, vážně, Jeremy,“ souhlasila Hannah Abbottová. „A ten nápad s tím odtajněním kouzelnické společnosti taky vypadá jako ještě větší sebevražda, než si člověk myslel původně.“

Linda Deanová se otočila do stínů k Zabinimu. „Ale víš co, Blaisi, možná bude mít tvoje máma na kontinentě lepší šanci. Tady by ji leda tak naháněli jako Smrtijeda – a to teda pochybuju že byla, maximálně tak sympatizant, a pokud utekla před inkvizitorama a pokud je to tam takový, jak líčí mistr Janecius, tak se jí vůbec nedivím. Co ona to dělá, něco s lektvarama, ne? Obchoduje, myslím, pamatuju si správně?“

„Jo, zprostředkovává špatně dostupné a obtížně obchodovatelné suroviny... a taky občas vaří na zakázku.“ Zabini maličko chraplal, jako by měl knedlík v krku. „Víš jak dlouho jí trvalo, než se jí ten podnik tady rozjel? Na to potřebuješ dodavatele, odběratele, kontakty... Kdyby se aspoň mohla vrátit k Tisse do Ravenny, jenže ony se spolu pohádaly a už se nemůžou ani vidět... A navíc ještě ty konfiskace...“ Zmlkl a zatvářil se nepohodlně, jako by řekl mnohem víc, než chtěl. Náhle nešikovně zarachtal židlí, zvedl se. „Promiňte. Jdu trochu na vzduch.“

Jeremy Dott začal vstávat. Drbnul do Nevilla Longbottoma, ten nepřítomně kývl a taky odstrčil židli.

„Nechte toho už konečně,“ utrhl se na ně zlostně Zabini. „Dejte mi chvíli pokoj!“ A rázně zamířil ke dveřím na dvorek.

Oba kluci se nejdřív lehce bezmocně ušklíbli jeden na druhého, pak se téměř současně obrátili k Severovi, každý se svou osobní variací na tázavě zvednuté obočí. Severus zavrtěl hlavou, ukázal jim, ať zůstanou sedět, a poslal za Zabinim dráčka. Zvířátko bylo rychlé, dostihlo chlapce těsně přede dveřmi. Přistálo mu na rameni, zachytilo se předníma packama v Zabiniho kudrnatých vlasech (a zacuckalo si tkaničky), zaškrábalo zadníma nožičkama obutýma v tartanových botičkách, bezpečně se usadilo a odfrklo si. Zabini se ohlédl, zamračeně, nasupeně. Setkal se s klidným Severovým pohledem. Znal ředitele svojí koleje dost dobře na to, aby poznal, kdy nemá cenu se hádat, proto na něj jenom chvilku hněvivě zíral, načež krátce, strnule přikývl a zmizel za dveřmi.

Zpět na obsah

Kapitola 4: 4. Draco

4. Draco

„Slyšeli jste vy dva někdy termín diplomacie?“ Severovo obočí vytvořilo známý ironický oblouk a vzápětí se objevila káravá vráska na čele. „Tohle opatření nemá být za trest. Člověk potřebuje i nějaké soukromí.“

Jeremy Dott sklonil hlavu. Neville Longbottom se naopak probral úplně, podíval se Severovi do očí a řekl: „Hm, no jo, asi jsme to přehnali, když jsme dali do zubů Malfoyovi?“

Minerva se zamračila a povytáhla obočí, jako by chtěla říct dvě věci zároveň: jednu Anzelmovi a jinou Longbottomovi. Anzelm si prohrábl vlasy. Poppy si znovu nesouhlasně povzdechla a zadívala se stejným směrem, kterým už delší dobu zírala Daria Dillonsbyová. Ta ovšem nakrátko odtrhla oči od postavičky schoulené kolem ubohých pár kapek na dně sklenice a obrátila se k oběma chlapcům s nevyslovenou otázkou. A Jeremy Dott zahučel směrem ke svým rukám: „Měl Blaisovi vrátit tu hůlku hned a nedělat kolem toho takové potíže.“

„Co, Malfoy? No jasně že měl, a neměl být sprostej,“ přidala se Melissa Macmillanová. Společně s Cornfootem postavili na stůl nově naplněné mísy s masem a talíře zeleniny. „Nevím jak tebe, ale mě dostaly ty jeho poznámky na téma společná ložnice a škorpioni v botech. Rosmerta je v pořádku, madam Dillonsbyová, můžete být klidná. Jo a tvrdí, že Malfoyovi druhou whisku dneska už nenalije, prý ať si ten pitomej blonďák u toho sloupu klidně uschne.“

„Byl by někdo z vás tak laskav a obtěžoval se mě informovat, co má společného Draco Malfoy s Blaisovou hůlkou?“ zeptal se nebezpečně tiše Severus.

Ukázalo se, že by byli tak laskavi všichni tři. Za hojného vzájemného přerušování a doplňování vyložili příběh, který začal velkou hádkou ve slytherinské společenské místnosti. Tou hádkou, kterou vyvrcholily roky skrytého napětí a kterou se zjevně především konečně prodralo na povrch smrtelné nepřátelství vřící pod maskou nevšímavosti a mlčení, jež v koleji vládlo poslední rok. Slytherin totiž zdaleka nebyl tak jednotný, jak se jevil zvenčí: kolej plná malých Smrtijedů toužících se při první příležitosti připojit k Temnému pánu. Ano, někteří byli právě takoví, ale nebyla jich většina, zdaleka ne.

Tato část příběhu patřila Jeremymu Dottovi: vyprávěl jen v náznacích, přesvědčený, že Severus Snape porozumí – a ostatním že do slytherinských interních záležitostí nic není. A nemýlil se, Severus rozuměl. Vždyť to byl právě on, který dokázal jediný přesně rozlišit, které z jeho malých háďat věří řediteli své koleje jen proto, že se domnívá, že za ním stojí Temný pán, a kdo naopak věří Severu Snapeovi, tečka. K těm druhým patřili lidi jako Jeremy Dott, Blaise Zabini, Theodore Nott, Tracey Davisová a Daphne Greengrassová. Bylo jich víc, než si troufli odhadnout: většina z nich ale věděla jen o jednom, dvou dalších. Nikdy nevytvořili koherentní skupinu.

„Na rozdíl od Dumbledoreovy armády,“ poznamenal Longbottom.

„Musíš pochopit, že to nešlo,“ ohradil se Dott. „Jednak jsme museli spát v jedné ložnici s lidmi, kteří měli úplně opačný názor – roky, rozumíš? – jednak někteří, jako třeba Theodore, měli rodiče Smrtijedy a konečně, kdyby něco prosáklo, koho by Temný pán asi odpravil jako prvního? Profesora Snapea. A on byl jediný, kdo nám věřil.“

Minerva zamrkala a sklopila oči. Nahoře na tvářích jí naskočil ruměnec.

Severus jí položil dlaň na hřbet ruky.

Poslední rok se k Voldemortovi otevřeně hlásili jen Malfoy, Crabbe a Goyle. Slytherin se od všech tří beze slov distancoval, jako by měli mor. A svým způsobem měli. Nikdo nevěděl, jestli i Crabbe a Goyle mají na ruce vypálené Znamení, ale to Malfoyovo měli příležitost vidět na vlastní oči několikrát: v ložnici, ve sprchách. Skrytí Voldemortovi příznivci a lidi příliš zbabělí, než aby si dokázali zvolit stranu, pak využili nucené evakuace na začátku bitvy a vytratili se. Zůstali jen ti, kdo byli pevně přesvědčeni, že politika Temného pána je nemorální, dlouhodobě neudržitelná a prospěšná jen jemu samotnému, že i ten nejnesmrtelnější z temných pánů je bez následovníků ztracený a klidně si může trávit dny své vysněné věčnosti v cele dva krát dva metry a konečně, že s tím musí oni osobně něco udělat.

Pravda, nebylo jich mnoho. Ale bylo jich daleko víc, než sami čekali. A zjistili, že jsou i daleko silnější, než si o sobě celou dobu mysleli.

Poppy Pomfreyové zazářily oči. „Však já vás při té evakuaci dobře viděla.“

„Tak, tak, a taky jsme slyšeli, jak jste blouznili z horečky, děťátka,“ přikývla Daria Dillonsbyová.

Minerva se začala usmívat. Lehce bolestně, ale přece. Podívala se na Severa, pak na Nevilla Longbottoma, potom znovu na Severa. Popostrčila si brýle a opřela si prst o spánek. „Dumbledoreova armáda, no to je nápad,“ zašeptala si sama pro sebe, tichounce a nezřetelně, a pak ještě něco, a tomu už nebylo rozumět vůbec. Severus se k ní obrátil, tázavě, a ona na něj spiklenecky mrkla.

Jeremy Dott se trochu zarazil, ale Severus mu pokynul, a tak vyprávěl dál: že po bitvě hledali v koleji útočiště Malfoyovi rodiče. (Minerva souhlasila, že o tom ví, a Dottovi se viditelně ulevilo.) Narcissa se chovala nečekaně skromně, říkal, většinu doby se snažila tvářit, že neexistuje. Zato Luciovi brzo otrnulo, zjevně si vzpomněl na dobu, kdy byl sám studentem, prefektem a nepsaným vládcem Slytherinu, a domáhal se svého bývalého postavení. Byli by mu to se zaťatými zuby tolerovali, přátelské vztahy mezi Malfoyi a Severem Snapeem byly v koleji veřejným tajemstvím, ale pak se vynořila informace, že to byl právě Lucius Malfoy, kdo poslal jejich profesora Snapea prakticky na smrt a ani se nenamáhal ho varovat. Slytherini se rozhněvali, tichým, bílým hněvem, který dokáže vřít pod povrchem, neviděný. Vyprovokovali Lucia Malfoye, aby si otestovali, jak silný dokáže být soupeř – a zjistili, že ani jeden z Malfoyů nemá hůlku.

Malfoyové začali zcela logicky pomýšlet na ústup. A řešit závažný problém: bez hůlek se nemohli přemisťovat – a mudlovský způsob dopravy? Co to je?

„Narcissa přišla požádat o pomoc mě,“ řekl Severus.

„Jenže Lucius ti už nevěřil,“ dovodila Poppy.

„Vadilo mu, že jsem chtěl vědět, kam mají namířeno,“ ušklíbl se Severus.

Minerva se zasmála. „A ty se mu divíš? Kdy odešli, pane Dotte? Jaksi se mi opomněli zmínit.“

Dnes po poledni, řekl Jeremy Dott. Blaise Zabini jim nabídl, že jim půjčí svou hůlku: pod podmínkou, že mu ji Draco ještě tentýž den přinese zpět a že pokud mají v plánu utéct na kontinent, vezmou s sebou Blaisovu matku. Přijali. Draco Blaisovi navrhl, že se sejdou tady u Rosmerty. To bylo Blaisovi trochu divné, proč nechtěl držet kolejní záležitosti v koleji? Zmínil se proto kamarádům z laboratoře. Když sem dorazili čtyři, ne jen samotný Blaise, vypadal prý Draco velmi překvapeně. Ale rychle se vzpamatoval, pronesl pár svých obvyklých kousavých poznámek, předal Blaisovi hůlku a dal mu i nějaký balíček, pečlivě ovázaný šňůrkami a zapečetěný voskovou pečetí, prý od Blaisovy mámy na rozloučenou.

„Jenže pak Melissu napadlo, že bychom se mohli podívat, jestli je s tou hůlkou všechno v pořádku,“ doplňoval Neville Longbottom. Blaise zkusil nějakých pár složitějších věcí. Fungovala bezchybně. Navrhli mu ještě priori incantatem, dobře si vědomí, v jak ošemetném je postavení. To ukázalo, že jeho hůlkou někdo vykouzlil morsmordre. Nedokonalé, pokřivené, ale přesto jasně zřetelné.

A to byl ten důvod, proč se otočili na patě a šli dát Malfoyovi do zubů. Normálně po mudlovsku, takový měli všichni vztek. Malfoy situaci neodhadl: začal je ještě provokovat. Co že se prý diví, aspoň má pojistku, kdyby chtěla Blaisova drahá maminka vyřadit ze hry jeho vlastní matku, nabalit jeho otce a odpravit ho, stejně jako odpravila svoje předchozí manžely. Ať jí to Blaise vyřídí, až jí bude příště psát. Teda pokud jí bude vůbec psát, prý se už tentokrát neodvážil se jí ozvat sám a musel prosit o zprostředkování Lucia, pročpak asi? Že by snad Blaisova maminka házela synáčkovy dopisy do krbu bez čtení? Ale, ale. A prý se Drakovi vůbec s Blaisovou hůlkou pracovalo dobře, prý by si ji rád převzal z jeho smrtí zkroucených prstů. Prý by si Blaise měl dát pozor na škorpiony. Zbytek už neslyšeli. Od sebe je odtrhla až Rosmerta. Seřvala po řadě všechny, Malfoye posadila do jednoho kouta, je čtyři do druhého a prohlásila, že to udělají ještě jednou a ona jim řádně zatopí ve škole u profesorů. Jim čtyřem to v tu chvíli bylo úplně jedno. Blaise rozbalil balíček, otevřel přiložený dopis a zjistil, že jeho máma sice ví, že se obrátil proti Voldemortovi, ale nezlobí se na něj. Rozzářil se, jak ho ještě nikdy neviděli, objal po řadě všechny tři ostatní. To bylo důležité: kdepak Malfoy.

Dovyprávěli, ohlíželi se jeden po druhém. Takhle jasně vyložené, v klidu, bez emocí, to vypadalo o dost méně samozřejmě než v tu chvíli, kdy to celé prožívali.

„Přehnali jsme to, já vím,“ zašeptal Neville Longbottom zahanbeně. „Zas jsme se nechali vyprovokovat, zase znova. Zatracenej blonďatej ulízanej...!“ Posmrkl si, naštvaně, a obrátil se k Minervě. „Když jsme mu naletěli posledně, bylo to padesát bodů za každého a dva měsíce nenávisti v koleji. Teď jsme větší. Tak to bude horši, žejo? Paní profesorko?“

Minervě dalo dost práce se tvářit náležitě přísně. „Měli jste počkat, až přijdeme, Longbottome. Věděli jste, že to nebude dlouho trvat. Profesore Snape?“

„Kdo z vás ho ošetřil?“ zeptal se Severus.

„My jsme nepoužívali žádný kletby, my jsme mu fakt jenom dali každej pár facek, pane,“ zkusila to Melissa Macmillanová.

„Krvácel z nosu...“ uvědomil si Neville Longbottom.

„Madam Rosmerta,“ řekl Jeremy Dott. „Chtěla, abychom jí pomáhali.“

„Blaise jí pak poradil jednu inkantaci, co neznala,“ dodávala Melissa.

„Ale sám to kouzlo dělat nechtěl, prý by raději na hůlku nesahal, dokud si nebude věřit...“

„Ani se mu nedivím...“

Tři studenti se znovu provinile koukali jeden po druhém.

Tři léčitelé na sebe pobaveně mrkli.

„Skoro všem vám už bylo sedmnáct,“ našla Minerva svůj přísný karatelský tón. „Tak se příště chovejte jako dospělí. Vím, že to všichni umíte, když si na tom dáte záležet. Profesor Snape si ve Slytherinu udělá pořádek podle vlastního uvážení, ano? Myslím konkrétně Malfoye.“

„Samozřejmě, paní ředitelko.“

Takovou odpověď Minerva čekala. Ale překvapilo ji, že se Severus při těch slovech zahleděl stranou a oči mu zmatněly. Okamžitě se napružila. „Ještě něco?“

Severus si začal přejíždět kloubem ukazováčku po rtech. „Malá, nepříliš důležitá drobnost,“ řekl.

Minerva zúžila zorničky téměř až do kočičích čárek. „Ano?“

Severus neochotně sáhl do kapsy, vyndal podlouhlý balíček zabalený do tmavé látky. Nesouhlasně se rozhlédl po okolí. Sklouzl pohledem po Darie Dillonsbyové... Jeremym Dottovi... Nevillu Longbottomovi. Vycenil zuby a prudce balíček rozbalil.

„Toto... nechal pan Potter u madam Rosmerty pro pana Malfoye. Tato hůlka je Draka Malfoye, ta druhá patřila Bellatrix Lestrangeové. Malfoyovu hůlku používal v poslední době pan Potter, kdo používal tu druhou, mi není bohužel známo. Přijal jsem podobná opatření, jaká navrhla panu Zabinimu slečna Macmillanová.“ Zase se nepohodlně zamračil. „Předpokládám, že budete chtít vědět, co jsem zjistil?“

Daria Dillonsbyová zvedla obočí, naklonila se k Poppy a něco jí šeptala. „Ne, leda by si půjčil ještě jednu, ale to by se zas nenechal zmlátit,“ odpověděla jí rovněž šeptem starší léčitelka. Daria se ještě o něčem ujišťovala. „No jistě,“ zněla odpověď, „vždyť jsem ti to říkala. Proč by se tam jinak krčil v koutku? Tak co, už mi budeš věřit a dáš si pohov?“

Mladší léčitelka přikývla, schovala hůlku a naložila si na talíř trochu jídla.

Minerva si jich nevšímala: plně se soustředila na Severa. „Bude mi stačit, když vyjmenujete jen kletby. Jste schopen určit, kdy hůlka přešla do ruky pana Pottera?“

Linda Deanová se dovolila, jestli může otevřít okno o trochu víc. Poppy s Anzelmem současně přikývli: nikdo jiný tomu nevěnoval pozornost. Všichni viseli na rtech řediteli slytherinské koleje.

„Ano, jsem,“ potvrdil Severus. Znovu sklonil hlavu. Konečně se jeho ukazováček odpoutal od rtů. „S určitostí jsem poznal Malfoyovu školní práci, kterou jsem sám viděl v Soubojnickém klubu těsně před velikonočními prázdninami – a právě o prázdninách pak hůlka změnila majitele. Tak tedy, pan Potter: cruciatus a opakovaně imperius, pan Malfoy: flagrate, o kterém jsem mluvil, blábolivá kletba, fiendfyre, opakovaně, ale pravděpodobně pouze ve studijních podmínkách, a rovněž opakovaně cruciatus střídaný s legilimens při výslechu člověka, který byl vězněn v Malfoy Manor. Dál jsem se nedostal, to mi stačilo. Jestli budete souhlasit, podržím si obě hůlky do prvního září a pana Malfoye upozorním na totéž, nač jste vy upozornila pana Pottera: totiž že může být vyloučen i pouhý den před závěrečnými zkouškami.“

Ve tvářích všech šesti přítomných studentů se objevil nejdřív odpor, pak obavy a nakonec čistý údiv. Jejich společný názor vyjádřil velice přesně Stephen Cornfoot: „Ty bláho, ti jsou drsní. Den před OVCEma!“ A důsledky takového disciplinárního opatření formulovala šeptem Linda Deanová: „Lidi, vždyť k vyloučení se píše důvod, a kdyby to bylo kvůli Neprominutelným kletbám, tak to je pro plnoletého automaticky Azkaban...!“

Poppy Pomfreyová nakrčila čelo a lehce se poškrábala ve vlasech. Anzelm Janecius se po ní ohlédl, jako by se chtěl zeptat, jestli slyšel a rozuměl dobře. Povzdechla si a sama tiše a nevěřícně zašeptala: „Vězeň u Malfoyů? Lovegoodová to být nemůže, tu jsem viděla... Snad ne pan Ollivander?“

Severus souhlasně přivřel oči.

Daria Dillonsbyová pobledla, polkla sousto, otřela si ústa. „Doufám, že se u nás co nejdřív zastaví. I po tom čtvrt roce bychom mohli být schopní zmírnit některé vedlejší škody... Jestli někdo víte, kde je, vyřiďte mu to, prosím. V jeho věku by už na sebe člověk měl být opatrný.“

Minerva přikývla.

Poppy se vyčítavě zadívala na Severa a nehlasně mu naznačila, co si myslí o jeho vlastním hraní na hrdinu a odmítání ošetření po právě takových výsleších. Anzelm lehce zvedl obočí. Severus jejich starosti smetl ze stolu jediným pohozením hlavy a drobným úsměškem.

Minerva se na ně přísně zamračila, ať neruší. „Abych si to ujasnila, profesore Snape, máte tedy v případě pana Malfoye na mysli podmínečné vyloučení?“

Severus se hluboce zamyslel. Sklonil hlavu, začal vzpomínat. Obrazy se míhaly jeden za druhým, čím dál rychleji: těhotná Narcissa, rozkvetlá do úžasné krásy; zářící Lucius, který poprvé ztratil svůj blazeovaný odstup, objímal lidi a volal: „Mám syna!“; drobounký uzlíček s obrovskýma šedýma očima a hlavičkou porostlou pampeliškovým chmýřím – tehdy Severus uviděl, jak bezmocné a důvěřivé je takové děťátko, pocítil chlad a začal pátrat po tom, na koho Temný pán hodlá vztáhnout to proroctví, co mu on sám tak naivně a slepě vyzradil; tříletý Draco hltající narozeninový dort s takovou radostí a chutí, až měl šlehačku i za ušima; pětiletý Draco schoulený pod Severovým pracovním stolem jako zvířátko zahnané do nory a kvílející tichounkým, slabounkým, vyděšeným hláskem, protože se na něj Lucius rozzlobil a křičel; osmiletý Draco zalykající se zurčivým smíchem, když ho Lucius vysadil na jeho první velké koště a on se tam dokázal udržet; jedenáctiletý Draco pyšně se rozhlížející po Velké síni, když klobouk pronesl „Slytherin!“; dvanáctiletý Draco rozzářený štěstím uprostřed habánů ze slytherinského famfrpálového družstva, mezi nimiž se skoro ztrácel; třináctiletý Draco s rádoby vychytralým šklebem na tváři, tvrdící mu do očí před celou třídou, že ho ten hippogryf zřídil tak zle, že nemůže krájet ingredience, a netušící, že ho Severus při snídani schválně pozoroval a viděl, že žádné potíže nemá; čtrnáctiletý Draco elegantně tančící stále v té samé Velké síni s Pansy Parkinsonovou; patnáctiletý Draco, bledý a prakticky průsvitný hrůzou, když otvíral každoroční dopis z Hogwarts: bude uvnitř prefektský odznak? Jestli ne, otec mě... vtom obrovská úleva, když prsty v obálce nahmataly kovový plíšek; šestnáctiletý Draco choulící se u krbu ve společenské místnosti ve změti učebnic a vlastních poznámek, vystresovaný ze zkoušek a vyčerpaný nedostatkem spánku, aby jen o pět týdnů později vítězně pobíhal doma po trávníku a mával nad hlavou pergamenem s výsledky; a prakticky vzápětí znovu strhaný nad svoje síly, napínaný na skřipec nesplnitelného úkolu: buď zabít ředitele Dumbledorea, nebo přihlížet, jak Temný pán vraždí jeho rodiče; sedmnáctiletý, téměř dospělý Draco sedící v jídelně v Malfoy Manor, na dolním konci stolu, přihlížející potupě svých rodičů před celým vnitřním kruhem Temného pána a bezprostředně poté i vraždě jedné svojí profesorky... stín bývalého Draka ploužící se po chodbách Hogwarts celý poslední rok. Dokáže k tomu chlapci přistupovat stejně jako k ostatním?

Odkašlal si. „Nechci ho odsoudit, aniž jsem s ním mluvil...“

Ale nebyla to ta správná slova, nebylo to všechno: v srdci to věděl. Sklonil hlavu a začal si mimoděk přejíždět klouby prstů po rtech.

Vzpomínal na všechny Drakovy školní incidenty, na desítky, stovky drobných naschválů, které někdy šly, ale čím dál častěji nešly dokázat. Na množství různých příležitostí, kdy si Draco přiběhl stěžovat: oni mi udělali tohle a tamto. Na větší, závažnější záležitosti, například předloni ten prokletý náhrdelník a otrávená medovina. Na všechny ty více či méně uvěřitelné variace na téma „to ne já, to musel být někdo jiný, pane“. Vážil, co všechno může Draco uvést na svoji obhajobu tentokrát, kolik z toho může být pravda a kolik pustý výmysl. Cruciatus... legilimens... fiendfyre. Ztratil Draco lidskost, jak chtěl Temný pán, když ho nechával mučit provinilce? Morsmordre... s cizí hůlkou. Dost na to, aby dostal Blaise do Azkabanu jako Smrtijeda.

To, z čeho jsem podezíral Pottera, udělal nakonec Malfoy...

A najednou mělo jeho srdce jasno: právo na ochranu mají všechny moje děti rovným dílem.

„... ale ano, uvažuji o podmínečném vyloučení,“ dořekl vážně.

„Beru na vědomí,“ souhlasila neméně vážně Minerva.

Studenti si zase vyměnili významné pohledy, ale tentokrát už se neodvážil situaci komentovat nikdo.

Náhle to žádný z nich Malfoyovi nepřál.

„Pokud se týká vás tří,“ pokračoval Severus, „Longbottome, vy se příště pokuste o nějakou sebekontrolu. Macmillanová, kam se poděl smysl pro vyváženost situace? Dotte, od vás bych čekal aspoň základní míru racionality. Ta odplata byla hloupá a zbytečná: jak už tu zaznělo, měli jste raději počkat na nás. Kromě toho, útočit v přesile tří nebo čtyř ozbrojených na jednoho neozbrojeného, to je...“

„Nanejvýš zbabělé a nečestné,“ dokončila Minerva tvrdě. „Pamatujte si to. Kolik bodů jste říkal, že to bylo posledně, Longbottome?“

Severova ruka se znovu ocitla na hřbetě té její, vděčně stiskla. Minerva věděla proč: byla jak u té neslavné dohody s Poberty, tak v ravenclawské věži. I Severus má svoje zkušenosti s přesilou čtyř na jednoho. Ale už to tak nebude, umínila si. Ne, pokud tomu budu schopná zabránit. Ať se jde Albus Dumbledore se svým nuceným mlčením a uměle vytvářenou nedůvěrou zahrabat. Teď je to moje škola.

„Padesát... za každého,“ zašeptal Longbottom.

Podívali se jeden na druhého, po kolikáté už? Gryffindor, Slytherin, Ravenclaw...

„Paní profesorko,“ ozvala se znenadání Hannah Abbottová, „nezlobte se, ale kdybych tu s nimi byla, tak jdu v tu chvíli Malfoyovi vrazit do zubů taky.“

… a Hufflepuff.

Minerva si povzdechla. „Skvělá interkolejní spolupráce, děti,“ řekla kousavě. „Pochopili jste aspoň něco?! Nebo vám to budu muset zopakovat ještě jednou a ještě důrazněji?!“

Poppy uteklo kratičké pousmání, které skryla v dlani. Naklonila se k Anzelmovi, něco mu šeptala. Stipendista drobounce nakrčil čelo, opřel se o rám otevřeného okna, dal si ruku před ústa a tiše a nezřetelně jí odpověděl. Šedivé oči mu pobaveně jiskřily.

„Však oni to pochopí, až se mnou budou čistit a přerovnávat sklady ingrediencí. Ony je ty vtípky přejdou. O to se postarám,“ pronesl temně Severus a začal pomstychtivě vyjmenovávat: „Sirný prach... štětinky ze švábích nožiček... oddrobeninky ze sušených květů durmanu... šupinky z kůže hřímala... štěpinky z rohů dvourožce... žíravé oleje... kdepak, ti jen tak rychle nezapomenou. Některé bedny se nepřesouvaly celé roky.“

„Já jsem myslel, že fyzický tresty už jsou dávná minulost,“ šeptl někdo.

„Drž hubu, drž hubu, drž hubu...! Nebo nám přidá ještě skleník!“

Daria Dillonsbyová rychle vyhledala úkryt za ubrouskem. Styděla se, ale nedokázala si pomoci: i po letech měla pořád živě před očima hodiny lektvarů a zejména desítky vynalézavých školních trestů právě se Severem Snapeem, a vidět totéž z druhé strany bylo prostě k nezaplacení.

Napětí se pomalu hroutilo.

Minerva to neomylně vycítila: otočila ruku dlaní nahoru a oplatila Severovi stisk. „Věděla jsem, že se na tebe můžu spolehnout,“ řekla, a ten náznak úsměvu, který její hranaté brýle ještě dokázaly zakrýt, prozradil její hlas.

Severus šťastně přivřel oči a přísné vrásky v jeho obličeji lehounce změkly.

Z ne zcela jasných důvodů se podobný, jen mnohem zřetelnější blažený úsměv objevil i na tváři Nevilla Longbottoma. Snad to bylo tím, že chlapec už za celých sedm let studia znal bývalou ředitelku svojí koleje tak dobře, že si mohl být jistý, že se nikdy nebude zlobit dlouho. Jakmile jednou řekla svůj názor a vynesla tresty, byla pro ni záležitost uzavřená. To byla jedna z věcí, kvůli kterým ji měli její Gryffindoři rádi.

Longbottom zachytil Minervin chápavý pohled a jeho úsměv se ještě o něco rozšířil. Linda Deanová mu poklepala na temeno hlavy. „Dej si pozor, nebo se otočí vítr a tenhle geniální výraz ti zůstane navždycky.“

Napětí bylo definitivně pryč. Poppy Pomfreyová se bavila s oběma mladšími léčiteli, vyptávala se Darii, jestli se nutně musí vrátit ke svatému Mungovi dnes večer, a Anzelma, jestli si tam opravdu chce jít pro papíry osobně. Anzelm krátce a jasně odpověděl, že ano, že v takových důležitých věcech není nad osobní jednání. Minerva, pozorně naslouchající, si vzpomněla na odpolední Shackleboltovu návštěvu a lehce pobaveně se ušklíbla, ale když se k ní Anzelm obrátil s mlčenlivou otázkou, jen krátce přikývla, že je to rozumné a ať prý se u ní Anzelm nezapomene zastavit, že by po něm chtěla Dennisi Llewelynovi poslat poděkování.

Daria si přidala podruhé a prohlásila, že je už teď tak přecpaná, že by dnes večer u Munga beztak nebyla k ničemu: prý by se tam od lůžka k lůžku jen koulela a jakmile by se dovalila ke schodům, nezbytně by se po nich skutálela až dolů k laboratořím a márnici, a jelikož zná své kolegy a jejich poněkud morbidní smysl pro humor, tak radši nebude riskovat. Že si je jistá, že i ta nejtvrdší postel a nejkousavější deka v Hogwarts je mnohem...

Nedořekla. Hodila ubrousek do talíře. „A už toho mám plné zuby. Nedejte se rušit, já jdu jenom tam tomu panáčkovi vysvětlit, jak se ve slušné společnosti platí za whisku a odchází z hospody.“

Draco Malfoy zjevně dospěl k závěru, že se u svého stolku dnes už Rosmerty nedočká, opustil svůj bezpečný tmavý koutek a vydal se vyjednávat k baru. Rosmertě se celkem úspěšně dařilo ho ignorovat i tam, dokud ji nechytil za ruku a nepřitáhl k sobě, nehledě na desku baru mezi nimi. Pak ho odbyla dvěma krátkými větami a snažila se mu vytrhnout. A bylo by se jí to podařilo – na rozdíl od něj měla s takovými situacemi nějaké zkušenosti – kdyby nebyl Malfoy tak zoufalý, že ji vzal i za druhou ruku, a jak se tak tahali, ona se pokoušela osvobodit a on ji nechtěl pustit, stalo se, že jí ať už záměrně nebo náhodou přitiskl obě zápěstí k hraně baru, takže se nedokázala dostat ani ke svojí hůlce, ani pryč od něj.

Štamgasti u baru naznali, že to asi není obyčejná legrace. „Hele, mladej, co blbneš?“

Malfoy se jen osápl přes rameno a dál naléhal na Rosmertu. Mumlal tiše, ke stolu u okna jeho slova nedolehla.

Minerva se ze všeho nejdřív ohlédla po Severovi: Malfoy je z jeho koleje.

Ale Severus vstal tak prudce, že shodil židli, otočil se na místě a prásk – a už stál ve dveřích na dvorek, chytal do náručí naprosto nepříčetného dráčka a mizel venku.

Obrátila se s bezeslovnou otázkou k Anzelmovi, druhou rukou zatím automaticky sahala pro hůlku a napůl vstávala. Anzelm se zaklonil do okna za sebou, pečlivě nasál vzduch.

„Nicotiana rustica... Cannabis indica... Atropa belladonna. Paní...!“

Vzápětí se stalo něco tak podivného, jak Minerva za svůj dlouhý život ještě neviděla: Anzelm se překotil v židli dozadu, propadl opěradlem, sloupem za svým ramenem, parapetem, muškáty na něm a nakonec i stěnou a zmizel v otvoru do čiré nicoty, který se za ním hned zavřel.

Neville Longbottom se téměř podvědomě pohnul, že půjde za Anzelmem, a Hannah Abbottová ho duchapřítomně chytila za ramena a vtlačila zpět do židle. „Neblázni. Vytáhni radši hůlku na tamtoho.“ Sama přitom už v ruce hůlku měla; jak kamaráda chytala, zcela bezděčně jí mávla před jeho obličejem a překřížila mu přes prsa. Longbottom zamrkal a zatřepal hlavou, jako by si chtěl pročistit zrak od nějaké neznámé vidiny, na okamžik opravdu zašátral po hůlce, ale nakonec se rozhodl ji nepoužít. Místo toho kývl na Cornfoota a poodstrčil židli, aby mu nestálo nic v cestě. „Je neozbrojený. Možná se bude divit, ale já se umím rvát i po mudlovsku.“

Daria Dillonsbyová nic z toho nevnímala: měla oči jen pro dění u baru. A nejen ona: Malfoyovo přesvědčování už začínalo přitahovat pozornost lidí u nejbližších stolů. Otáčeli se, aby měli lepší výhled, někteří z nich se začínali mračit. Ozývaly se první variace na téma „Co to dělá?“ a „Nechceš toho nechat?“ a taky „Nemá chlastat, když to neumí.“ Zabránit se mu nesnažil nikdo: lidi se spíš trochu odtahovali. Prostor před barem se nenápadně vyprázdnil. Léčitelka se konečně prodrala na kraj toho volného prostoru, napřáhla se, vycenila zuby a švihla tenkým svítivým pramínkem Malfoye po obou předloktích. Ten zasykl, pustil Rosmertu, natáhl za sebe pravou ruku.

„Accio!“

Jeho hůlka, ležíci spolu s ořechovou na stole před Minervou a zpola překrytá tmavou látkou, ve které ji přinesl Potter, se lehce zavrtěla, jak se snažila odpovědět, ale něco se dělo, z nějakého důvodu nad ní neměl Malfoy dost vlády nebo dost síly, aby mu přiletěla do ruky, jak poroučel. Minerva reagovala automaticky: položila vlastní hůlku křížem přes obě.

„Pane Malfoyi! Pojďte okamžitě sem!“

Znovu, naléhavěji, skoro o oktávu vyšším hlasem: „Accio!!!“

Nad Minerviným temenem a oběma rameny se najednou zhmotnily čtyři hůlky: Dott, Deanová, Macmillanová, Abbottová. „Protego!“

Nad hlavami hostů proletěly čtyři paprsky světla.

Malfoye to narazilo břichem na desku baru.

Několik zvědavců se začalo rozhlížet a hledat původce toho štítu, dva tři hvízdli, další se přejícně zasmáli, někteří jiní se plácali po kapsách, jestli mají hůlky. Nebylo jich mnoho, naštěstí. Většina se stále ještě tvářila, že je dění příliš nezajímá.

„Nechte to na mně,“ sykla Minerva. Levou rukou rychle balila obě hůlky na stole zpět do tmavé látky. Jakmile byly znovu úplně zakryté, dotkla se balíčku špičkou té vlastní, vytvořila pečeť. Schovala balíček do kapsy. Zavadila přitom o tu věc, co našla na pasece a slíbila ukázat Severovi. Svraštila rty: nějak se tu kupí jedno přes druhé a na nic není dost času. Zasunula tu věc do rožku kapsy a znovu sykla na děti. Teď je důležitější Malfoy.

Čtyři stateční lehce zaváhali, ale pak přece jen seskočili ze židlí a zůstali za svojí ředitelkou jenom stát jako čestná osobní stráž.

Mezitím už dorazila ke zdroji potíží Daria, jednou rukou milého mládence chytila za hábit za krkem jako malé, neposlušné štěně, zaryla mu pěst do zátylku a táhla ho do výšky, až se dotýkal země jenom špičkami bot, druhou rukou několikrát škrtla hůlkou přes jeho trup. Objevily se provázky, tenounké jako pavučina a právě tak lepkavé, vytvořily jakousi síť a tou připoutaly Malfoyovi paže k tělu. „Tak my bychom chtěli zlobit, chlapečku?!“ syčela mu do obličeje léčitelka. „To nás ani nenapadne. Slyšels paní ředitelku! A padej!“

Několik nejbližších odvážných čumilů se rozchechtalo.

„Pane Malfoyi!“ zopakovala velitelsky Minerva a vstala. V pravé ruce držela volně svou hůlku, relaxovaná, připravená.

Tentokrát její hlas proťal šum v hospodě jako bič: na pár vteřin se udělalo ticho. Lidi se ohlédli k jejich stolu, ale když uviděli rozzlobenou Minervu, rychle se otočili zpět a začali se zaobírat vlastními záležitostmi. Nebo to aspoň ze všech sil předstírat. Náhlý přeryv ticha se zase zaplnil nekonečně hrkotajícími slovy, hluk se vrátil téměř na předchozí úroveň.

Malfoy dostal na cestu řádný štulec a teď se potácel k nim, se spoutanýma rukama jen těžko udržoval rovnováhu. Daria Dillonsbyová ho ignorovala, ať si klidně nabije čumák, jí je to jedno: ona považuje za mnohem důležitější prohmatat Rosmertě zápěstí a napravit škody. Prostor mezi barem a stolem pod oknem byl už téměř liduprázdný, posledních pár hostů klopýtajícímu Malfoyovi uhýbalo, podepřít ho nebo mu jinak pomoci se nechtělo nikomu. Vzduchem proletěl další lepkavý provaz, z hůlky Poppy Pomfreyové, zachytil se na kokonu uprostřed mladíkova hrudníku, nadzvedl ho a nesmlouvavě ho přitáhl ke stolu. Před Minervu.

„Děkuji. Pusť ho,“ požádala Minerva a sedla si.

Poppy ji beze slova poslechla. Zmizel provaz i síť.

Mladík si začal třít předloktí. „To bylo surové... to bolelo,“ stěžoval si.

Šest studentů si znovu mlčky vyměnilo pohledy a na jejich tvářích se nakratičko objevilo šest více či méně snapeovských variací na téma nevěřícně zdvižené obočí.

„To bych neřekla,“ usekla suše Poppy. „Takový postroj se používá k přenášení nemluvňat a raněných.“

Kdosi kousek od nich se zakuckal, možná dusil smích, možná mu jen zaskočilo.

Ze stolu se vznesla sklenička džusu a zmizela v okně.

Malfoy zamrkal. Čekal zřejmě nějakou další reakci, výsměch, cokoli, ale nedošlo k ničemu. Tak se znovu uchýlil ke svému osvědčenému prostředku: ke slovům. K rozsévání nesváru, svalování viny na druhé a provokacím. „Já myslel ten váš štít,“ pronesl ublíženým hlasem.

A nemýlil se: tím si už odpověď kolegů vysloužil.

„Ale? No nepovídej,“ ušklíbl se tentokrát už nezaměnitelně snapeovsky Jeremy Dott. Hannah Abbottové zrudly uši, ale zúžila oči, stáhla obočí a mlčky zvedla hůlku a namířila ji Malfoyovi přímo na hruď. A děvčata z Ravenclaw na sebe mrkla a zašeptala krásným, zřetelným, do daleka se nesoucím šepotem: „Hele, Lindo, je podle tebe Malfoy nemluvně, nebo raněnej?“

„Kňourá jako děcko a je padlej na hlavu, takže oboje.“

Záměrně zřetelně tlumené hihňání je taky něco, co se dá špatně přeslechnout.

Minerva si odkašlala. Doufala, že to dětem bude stačit, že si ještě pamatují, jak je upozorňovala, že mají řešení nechat na ní. Zdálo se, že to stačit bude: další poznámka už nezazněla, hihňání se pomalu vytrácelo, u stolu po její pravé ruce někdo krátce sykl a špička hůlky nad jejím levým ramenem taky zmizela. To bylo dobře: velmi nerada by musela umravňovat kohokoli z nich právě před Drakem Malfoyem.

Neville Longbottom vzal do ruky skleničku. Zamračil se, jako by se potřeboval silně soustředit, a chvilku si s ní točil v prstech. Opsal několik křivek, zamrkal a nespokojeně se zašklebil, skleničku odložil, aniž se z ní napil, a lehce si popostrčil židli: jeden z jeho běžných, bezděčných pohybů. Ale tentokrát snad právě to zarachtání a zadrkotání dřeva na kamenné podlaze způsobilo, že se kolem stolu začaly šířit vlny soustředěného ticha.

Tehdy i ti nejvytrvalejší zvědavci konečně dospěli k přesvědčení, že představení pro ně skončilo, nebo přinejmenším že není zdrávo zírat tak upřeně, vzdali se a otočili ke svým vlastním láhvím, sklenicím, talířům a společníkům.

„Vysvětlete mi, pane Mafoyi, proč jste začal tak hrubě obtěžovat madam Rosmertu?“ promluvila Minerva a její hlas rozřezával vzduch na tenké plátky.

Malfoy se ošíval. Rozhlédl se po ostatních: Longbottom a Cornfoot zatínali pěsti, připravení po něm okamžitě skočit, ostatní čtyři svírali v rukou hůlky; žádná naděje na únik. Olízl si horní ret a pak to znovu zkusil se svým starým trikem, tentokrát rafinovaněji. „Okradla mě. Měla mi něco předat. Od Harryho Pottera.“

Nikdo se nepohnul, jen oči všech přítomných se zúžily ještě víc.

Minerva zabubnovala prsty na desku stolu. „Konkrétně.“

Malfoy ucukl, jako by ho doopravdy udeřila. Střílel očima kolem sebe. „Nechcete se zeptat raději Pottera, madam? Ono je to dost... osobní. Možná by nechtěl tu... informaci... zveřejňovat.“ Uculil se, kratičce, nejistě.

Melissa Macmillanová zašeptala něco nepostřehnutelného. Ostatní dvě děvčata se uchechtla, všichni tři kluci se zatvářili silně znechuceně a pohrdavě.

Poppy Pomfreyová se jen zamračila do prázdna a nespokojeně mlaskla jazykem o patro. Šepot i pochechtávání utichly.

„Ptám se vás,“ řekla Minerva. I jí samotné připadal její hlas velice strohý, cítila, jak jí hněvem tuhne tvář a záda ji až bolela napětím. Jestli něco bytostně nesnášela, tak to bylo házení viny na druhé, vykrucování se a křivárny – a tady měla všechny informace, měla v rukou všechna esa a Malfoy nevěděl, že je má, ideální pozice k tomu, poznat s jistotou, kam až je Malfoy schopen zajít. A taky to viděla, ach ano, Merline. Polopravdy a provokace, což bylo z Minervina pohledu ještě horší než přímé lži. Stále znovu a znovu si musela připomínat, že Severus chce s tím nevycválaným frackem ještě mluvit: že ho nemůže ze školy vyhodit hned tady a teď.

A Malfoy se pořád zřetelně neměl k přímé odpovědi.

Ve dveřích na dvůr se mihnul bílý Anzelmův hábit: mladý léčitel vešel dovnitř a okamžitě zamířil k Rosmertě. Stůl pod oknem jako by pro něj neexistoval.

Zato Poppy Pomfreyová jeho sledovala velmi pečlivě. Oči, obvykle kulaté, jasné a usměvavé, se jí pomalu stahovaly do tenkých škvírek. „Máme hodně špatné zkušenosti s vámi a tajemnými dárky a balíčky, Malfoyi,“ ucedila, pohled upřený k baru.

„Nevím, co tím myslíte,“ ohradil se Malfoy nejlepším nevinně uraženým tónem, jakého byl v tu chvíli schopen. Ale ruce se mu zachvěly a bylo to vidět.

„Jenom to, že tvá travičská a smrtijedská sláva už přesáhla hranice Slytherinu, Malfoyi,“ utrousil Jeremy Dott.

Malfoy zbledl ještě o něco víc, teď už byla jeho kůže průhledná až do modra. „Cos tu vykládal za lži, ty šmejde!!!“

Dott se na něj chvilí díval, ve tváři jasně čitelný posměch. „Vyhrožuješ, čistokrevný?“ řekl velice tiše a velice zřetelně. „To bych už na tvém místě nedělal.“

„Zloděj křičí, chyťte zloděje, pch,“ odfrkla si Linda Deanová, nespouštějíc oči z víc a víc blednoucího mladíka. „Radši šetři dech, přestaň se ztrapňovat a odpovídej na otázky, Malfoyi.“

„Vždyť jsem už říkal, že mi tu měl něco nechat Potter.“ Malfoyovi přeskočil hlas: začínal panikařit. „Buď mi to nedonesl, nebo mi to Rosmerta nechce dát. A to nemá právo. Je to moje. Nemá vůbec žádné právo...!“

Minerva vytáhla z kapsy balíček, poodhrnula látku. „Mělo to být tohle?“

Malfoy se prudce nadechl a bleskem natáhl po hůlkách ruku. „Acci–“ Poslední slabika inkantace se mu zaskřípla v hrdle. Longbottom a Cornfoot vstali, oba náhle o hodně větší a rozložitější než drobný bledý Slytherin. Minerva znovu položila svou hůlku křížem přes obě dvě napolo zakryté látkou. Pečeť na balíčku jasně zazářila. Malfoy zamžikal.

„Budu to chápat jako ano,“ řekla Minerva a sevřela rty tak silně, že zbělaly a nebýt vrásek kolem nich, přestaly by být odlišitelné od okolní kůže.

Ostatní hosté zaregistrovali pohyb a začali se k jejich stolu zase otáčet, někteří zvědavě, někteří nahněvaně. „Sedněte si,“ zašeptala Poppy Pomfreyová. Oba kluci poslechli. Někdo další šeptl ještě něco, ale Poppy jen zavrtěla hlavou.

„Ale přece mi je teď dáte, paní profesorko?“ dožadoval se nepříliš přesvědčeně Malfoy. Do hlasu se mu znovu vloudil kňouravý tón. Těkal očima z balíčku k Minerviné tváři a zpět. „Že mi je dáte? Aspoň tu moji? Žádný zákon mně nezakazuje používat magii o prázdninách, jsem plnoletý!“

„Především se nacházíte v Hogwarts,“ upřesnila Minerva. „A tady o tom, jestli, kdy a jak budete nebo nebudete používat magii, rozhodujeme my, profesor Snape a já. Musím vám sdělit, že profesor Snape dospěl k závěru, že si vaši hůlku nechá u sebe a vrátí vám ji, až sám uzná za vhodné. Rovněž si s vámi chce promluvit o některých vašich nedávných činech a budoucích možnostech. Doporučuji vám, abyste reagoval na jeho první vyzvání a nedělal si věci zbytečně ještě horší.“

Malfoy jen beze slova zíral. Koutky úst mu klesaly níž a níž, obočí se stáčelo do velice nešťastné grimasy. „Přece mě necháte udělat zkoušky...? Nic na mě nemáte...! Nic jsem neudělal!“

„To si vyřídíte s profesorem Snapeem,“ zopakovala neúprosně Minerva.

„Já myslím, že to nechápete,“ vyrazil ze sebe zoufale Malfoy. „Tam v Komnatě jsem... Potter mi dluží! A tohle mi prostě vrátil! To je mezi jím a mnou!“

„Neumím si představit, co by mohl Harry dlužit zrovna tobě, Malfoyi.“ Pohrdavý a posměšný tón od Nevilla Longbottoma, to bylo něco naprosto nečekaného. Malfoy na něj vyvalil oči a průsvitná kůže na tvářích mu zrůžověla.

A začal vřískat. „To si myslím, hrdino! Že si to neumíš představit! Kdo asi mlčel celý rok a neřekl Temnému pánu, jakou hůlku měl Dumbledore v ruce tu noc, kdy...? No? A... a... když je přivlekli k nám, kdo je asi nedržel, když utíkali, a nebránil se, když si Potter tuhle hůlku bral? Co? A potom... v Komnatě ukrytých věcí... kdo tam čekal a kdo držel na uzdě Goyla a... a Crabbeho? Kdo tam hlídal tu... tu rozplývavou skříň? Aha? Už ti to dochází? Tys byl vždycky tak neskutečně pomalý, Longbottome!“

Longbottom se mu chvilku díval do očí, poctivá, otevřená kulatá tvář proti Malfoyově vychytralé a špičaté. Pak si jen odfrkl.

Několik lidí v bezprostředním okolí se znovu zarazilo v hovoru a mírně zbystřilo, jak jim v uších zazvonila známá jména, ale nic víc: nesrovnatelně málo proti tomu, když Malfoy obtěžoval Rosmertu. Nejspíš naznali, že rvačky, magické nebo jiné, se už nedočkají a obyčejné hádanice mezi studenty je zjevně nezajímaly. Možná je odrazovala i přítomnost ředitelky Hogwarts. Tak nebo tak, Minervě to bylo vhod. Dost na tom, že tu musí krotit tohle svoje hejno krvelačných kohoutů.

„No to je mi ale dojemná pohádka, fňuk, fňuk,“ pronášela právě silně ironickým hlasem Melissa Macmillanová. „To ti máme věřit, že zveřejňuješ až teď, nuceně, a žes to celou dobu tajil z vrozený skromnosti, jo? Ahááá!“

Ozvalo se dušené pochechtávání. Malfoyovo obočí a rty se znovu kroutily do nevídaných obrazců strachu, zášti a beznaděje.

Minerva si popostrčila ukazováčkem brýle, znovu si lehce odkašlala, zabalila obě hůlky zpět do tmavé látky a vrátila balíček do kapsy. Ale tentokrát už jemné náznaky nepomohly. Zadívala se do prostoru před sebou, zamračila se, bezkrevné rty pořád přísně stažené do tenké linky. Poklepala rukou o kraj stolu jako soudce kladívkem. „No tak!“

Pochechtávání utichlo jako když utne. A Malfoy se lehce shrbil a začal studovat špičky svých bot.

Poppy Pomfreyová si opřela bradu o sepjaté ruce. „Jestliže jste věděl, že má Harry Potter v úmyslu vám přinést dnes vaši hůlku zpět, proč jste si půjčoval tu Zabiniho? Proč jste vy a vaši rodiče s tou cestou nepočkali do večera?“

Světlé vlasy bleskem odkryly obličej, šedivé oči se zoufale obrátily proti dalšímu, neočekávanému nepříteli. „To chtěl Zabini! On pořád škemral, ať naši...“ Jeremy Dott se promyšleně ušklíbl. Malfoy se okamžitě ve své tirádě zarazil. Po skráni se mu skutálela kapka potu. „Však dostane dobře zaplaceno,“ dodal a potrhl vzdorně hlavou.

V klenutém průchodu do sklepů znovu kratičce prokmitl bílý hábit Anzelma Janecia.

Poppyiny pomněnkové oči ho poctivě sledovaly.

„No jistě, dalším balíčkem, že?“ zaskřípala zuby. Málokdo kdy viděl Poppy Pomfreyovou tak rozzlobenou. „Jak jste to říkal o té travičské slávě, Jeremy?“

„Co...? Balíčkem? Jakým ba...?“ Oči vyplašeně těkaly z Longbottoma na Macmillanovou a Dotta. „Aha, vy myslíte... To ne... to mu poslala jeho máma... ona mu tohle občas posílává... před zkouškami a tak podobně... vy to nechápete!“ Malfoyovi se začínala třást brada, už skoro natahoval na pláč. „To jsou slytherinské záležitosti, to vy nikdy nepochopíte!“

Na okně mězi muškáty přistál Severův dráček. Skrčil se za květiny a snažil se být co nejnenápadnější, jen jeho lesklá korálková očička zvědavě rejdila sem a tam. Když se na něj Minerva náhodou podívala, vyfoukl tenoučký kroužek kouře, uškubl jeden květ a začal jej převalovat v tlamičce, tak jako děti žvýkávají stébla trávy. Minerva rychle stočila pohled stranou: nechtěla, aby si hračky všiml ještě někdo jiný. Dost na tom, jak horko tu bylo už teď. Potřebuje celou debatu ukončit, než se nenávratně zvrhne.

„Já myslím, že chápu souvislosti dostatečně dobře. To je vše, pane Malfoyi. Teď se vrátíte na kolej, půjdete rovnou do svojí ložnice a zůstanete tam, dokud si vás nezavolá profesor Snape,“ vynesla konečný verdikt. Malfoy váhal. Hlupák, hlupák, zuřila v duchu Minerva a tiše prosila Merlina, ať mají aspoň děti ze Severovy laboratoře dost rozumu a už do věci nezasahují. Narovnala ramena ještě o trošku, čert vzal bolest. Zostřil se jí i zrak, jako vždycky v takových situacích: viděla zřetelně každou droboučkou krupičku potu na Malfoyově čele. „Dal byste snad přednost té druhé variantě?“ zeptala se a zjistila, že i její hlas ještě o stupeň zpřísněl, což už sama považovala téměř za nemožné; teď ji řezal až v krku.

Malfoy zatěkal očima a viditelně polkl.

„Sám jste mě upozornil, že jste už dospělý. Svéprávný. Právně zodpovědný. Chtěl byste, abych vás poslala domů, chtěl byste svoji hůlku zpět, chtěl byste, aby ji zkoumali bystrozoři?“

A děti mlčely. Merlinovi díky.

Šedivé oči se rozšířily strachem. „Moji... moji hůlku měl...“ Ohryzek znovu poskočil. Mladík zmlkl.

Minerviny zorničky byly drobné jako špendlíkové hlavičky. Měla dokonce pocit, jako by to byly čárky jejích kočičích očí, jako by se jí začínaly špičatit uši, ježit srst na hřbetě a vysouvat drápy. Protáhla si prsty, ale nepřešlo to. „Harry Potter,“ prskla. „Já vím. A vy jste měl naopak v držení hůlku Blaise Zabiniho, že?!“

Malfoy znovu sklopil oči, tentokrát definitivně. Ruce se mu chvěly. Bylo to vidět i přesto, že si je propletl. Držel se za předloktí, zarýval si nehty do kůže. Třas přecházel na celé tělo. „Myslíte... říkala jste... na kolej, do ložnice?“ ujišťoval se tichým, vyděšeným hlasem.

„Ano.“ (Mňau.)

„Myslíte... domácí vězení? Dokud mě nezavolá profesor Snape?“

„Ano.“ (Mňau!)

Naposledy šlehl očima po Jeremym Dottovi. Pak rychle dvakrát kývl, otočil se na patě a utekl, dřív než si to kdokoli stihne rozmyslet a zavolat ho zpět.

Dveře za ním zapadly.

U stolu u okna se stále mlčelo.

Minerva bez pohnutí zírala na dveře a ze všech sil se snažila držet se své lidské podoby. Pomalu se jí vracela barva do tváří, znovu cítila jak rty, tak vlastní ruce. Ruce, ne tlapky, Merlinovi díky. Jak se jí jenom mohla její vlastní podoba začít tak vymykat? Copak jí její mistři neopakovali, že přesně k tomu nikdy nesmí nechat dojít, že si za každé situace musí udržet vědomou kontrolu?

Za barem se znovu objevila Rosmerta, s úsměvem, vlídná a vtipkující jako obvykle. Štamgasti u baru ji přivítali s nadšením a okamžitě objednali rundu na její počest. Bezprostředně za Rosmertou vyšla do světla Daria Dillonsbyová, vcelku spokojená, a když se rozhlédla a zjistila, že se v sále nevyskytuje z Draka Malfoye ani chlup, konečně se doopravdy uvolnila. Anzelm Janecius vidět nebyl a dráček si na okně pořád ještě hrál na muškát.

Minerva si zhluboka povzdechla a opřela si čelo o hřbet ruky.

„Nenařídila jsem vám, abyste se mi nepletli do práce?“ řekla tiše a nazlobeně, vytáhla kapesník a lehce si odkašlala: z toho přísného hlasu ji ještě pořád škrábalo v krku.

Čtyři samozvaní strážci cti a pořádku zkroušeně schovávali hůlky. Neodvážili se ani mumlat.

Minerva si znovu povzdechla. „Co s vámi mám dělat? Pochopíte to, když na vás budu ještě nějakou tu chvíli křičet, nebo mám rovnou sáhnout k tvrdším výchovným prostředkům?“

Ale teď nekřičela, teď ne, jen vypadala nesmírně smutná a unavená. Kupodivu to bylo daleko horší, než kdyby jim byla nadávala a hrozila Azkabanem jako Malfoyovi.

„Jste schopní dohlédnout všechny důsledky? Tahle hra je už příliš vysoká...“

Ticho. Sklopené oči.

Neville Longbottom třesoucí se rukou sáhl do kapsy a vytáhl svoji hůlku. Sám viděl, že se jeho pokus o muffliato po vzoru profesora Snapea příliš nevydařil, ale nemělo smysl tu nechávat zbytečná rezidua. „Finite incantatem,“ šeptl a zrudl až ke špičkám prstů na nohou.

Minerva se na něj překvapeně podívala. Zrudl ještě víc, dotkl se hůlkou okraje svojí skleničky. „Evanesco.“ Tentokrát mumlal tak tichounce, že to bylo stěží víc než výdech. Rychle hůlku schoval, sklopil oči a začal se kousat do rtu: zřetelně očekával další ostré pokárání.

Nedočkal se: Minerva se jen nevěřícně zamračila, sundala si brýle, zběžně je přečistila a znovu nasadila. Chvíli si masírovala čelo, až těsně pod vlasy, jako by chtěla zahnat začínající bolest hlavy. Potom zřejmě dospěla k nějakému rozhodnutí. Vstala, natáhla ruce k muškátům v okně. Dráček jí vletěl do náruče.

„Nikdo se odtud ani nehne. Madam Pomfreyová, ano?“

Poppy Pomfreyová lehce pozvedla obočí a kývla. „Spolehněte se, paní ředitelko.“

Minerva ještě krátce zaváhala a pak s dráčkem v náručí zamířila za Severem na dvorek.

Zpět na obsah

Kapitola 5: 5. Blaise

5. Blaise

„Blaise...!“ vydechl Jeremy Dott a vstal.

„Seď!“ stáhla ho zpět na židli Linda Deanová.

„Mistr Janecius říkal Atropa belladonna, to znamená rulík! Pusť!“

Kolem ramen se mu ovinula pevná paže Poppy Pomfreyové. „Jsou u něj dva mistři lektvarů, profesor Snape a mistr Janecius. Zůstanete tady, Jeremy.“

Nevillu Longbottomovi se rozklepaly ruce. Mžikal. V polovičních mrákotách se chytil kraje stolu a taky začal vstávat.

Jeho stáhla na židli Hannah Abbottová. Objala ho zezadu. „Madam Pomfreyová má pravdu, uklidni se,“ mumlala mu do ucha polohlasně a tiskla ho k sobě vší silou, zatímco se on třásl víc a víc. Opřel se o ni, zavřel oči a rozdrkotaly se mu i zuby.

„Pusťte! Jestli... Jestli... Blaise... po tom všem... tak Malfoye zabiju, přísahám, že ho zabiju!“ skučel Jeremy Dott a křečovitě se třásl.

„Nic takového neuděláte!“ otočila se Minerva ve dveřích jako vzteklé tornádo.

Dráček se jí vyděšeně vytrhl a letěl do tmy venku, ke dvěma žhavým bodům u zdi dvorka.

Náraz dráčkových tlapek do hrudníku ji zastihl v nejslabším bodě otočky. Ztratila rovnováhu. Klopýtla. Reflexivně chytila padající tartanovou botičku, která se dráčkovi sesmekla z tlapky. A pak už padala i ona sama, na záda, nešikovně, tvrdě.

Mohla se změnit v kočku, otočit se ve vzduchu a dopadnout na všechny čtyři. Dokázala by to i takhle rychle, jen by už nestihla pustit botičku.

Svět se na okamžik zastavil a ona v duchu viděla, jak její tělo obtéká proud magické energie nutné k proměně, jak se tartanová botička v její ruce pod tím nárazem hroutí, jak se Severovi v náručí bez varování rozsypává celý dráček, jak se ta věc pokouší vzít na sebe původní podobu skleničky, ale nejde to, nejde to a tak nakonec s cinkáním padá k zemi, ubohá hromádka střepů.

Nerozhodovala se logicky, na to nebyl čas. Jen si vzpomněla na Severovy oči, černé oči obvykle se blyštící všemi slzami, které nikdy nesměl vyplakat, ale tentokrát pro jednou zářící radostí a potěšením. Na svůj dojem, že dráček je první hračka, kterou v životě dostal. Nech mi ho...

Sebrala celou svou sílu vůle a vrhla ji proti instinktu.

A zůstala člověkem.

Čekala, že se do jejího už dávno ne mladého těla zakousnou kamenné zuby schodů. Nestalo se. Z temnoty Rosmertina sklepa se vynořily ruce, které ji objaly, paže, která náhle chránila její hlavu. Žebra, do kterých nejdřív narazila loktem a pak na ně dopadla celou váhou.

Vydechla. Prudce zalapala po dalším doušku vzduchu. Ze sklepa se táhl nahoru po schodech chladnější vzduch, chutnal po dřevu a medu a jablkách, voněl kapkami vody srážející se na starých kamenech a stékající po sudech, chvěl se sluncem uvězněným v nich; opojný už sám o sobě, tak hutný, že se dal téměř kousat. Z rukou, které jí zabránily skutálet se tam dolů do temnoty, bylo cítit desítky bylin, mydlici, mateřídoušku, dobromysl, březové listí a taky náznak kouře a závan něčeho nepojmenovatelného, trpkého, osamělého, jako zhroucená zídka zarostlá kvetoucím vřesem na lidmi zapomenuté stráni. Hlavou jí vířila jména, kdo je to? Severus? Rosmerta...? Ten člověk je nějakým zázrakem oba udržel na nohách. Chytila se jeho ramene. Opřela si hlavu. Znovu vydechla, další trhaný nádech. Otevřela oči. Smetanově bílá látka, hrubé uzlíky nestejnoměrně předené niti.

„Anzelme...?!“

Neodpověděl. Později, až ho lépe pozná, zjistí, že nemohl: že v takových okamžicích ztrácí slova. Ale podepřel ji a ona měla na chvilku zvláštní dojem, jako by ji zavíjel do zlatavých slupek cibule. Svět zpomalil ještě o trochu víc. Někde daleko, daleko letěla líným obloukem jiskra ohně, sbíraly se bouřkové mraky a přibližovaly se k ní. Nebylo to důležité. Nic nebylo důležité: nic, jen to zlatavé světlo kolem ní. Hněv se rozpouštěl, únava se rozpouštěla, smutek se rozpouštěl, zůstával jen naprosto iracionální pocit bezpečí. Bylo to... bylo to, jako když ji kdysi dávno tatínek houpával v kouzelné síti, kterou pro ni zavěsil v zahradě mezi jabloněmi. Znovu zavřela oči a nadechla se potřetí. Tentokrát už to nebolelo.

Další závan vzduchu a nová vůně, kouř z doutníku, whiska, navlhlá vlna, rmen. Černé mračno dorazilo. Za závojem z cibulových slupek se rozkomíhaly puškvorce. Ještě jedny ruce. Ještě víc tepla a bezpečí. Otevřela na škvírku oči. Zvedla pěst s červenozelenou botičkou a procpala ji tím zlatavým sirupem až ke středu toho mračna.

„Bláznivý maličký Gryffindore...“

V té části světa, která se pohybovala normální rychlostí, zatím Poppy Pomfreyová tiše a trpělivě domlouvala Jeremymu Dottovi, který přes svůj hněv a hrůzu mohl z jejích slov vnímat sotva čtvrtinu, a droboučká Melissa Macmillanová zoufale bušila do dvoumetrového Stephena Cornfoota. „Nenechám... se... už... dál... držet... stranou... rozumíš! To přehnal! Ten parchant... celá jeho zatracená rodina! Brácha, a teď Blaise! Měla jsem tam být! Nenávidím všechny Smrtijedy!!!“

Cornfootovi přišla na pomoc Daria Dillonsbyová, společně se jim už podařilo Macmillanovou uchlácholit aspoň natolik, že byla ochotná si znovu sednout. A tehdy se zlomila a konečně se rozvzlykala, předloktí křížem na stole a hlavu zabořenou v širokých rukávech. „Bellatrix... brácha mi řekl... byla to Bellatrix... Táta mě nechtěl pustit, dokud nebylo pozdě... Dotáhla jsem svůj díl mrňat k nám domů a táta mě pak nenechal jít zpátky... držel mě doma, nedovolil mi... kouzlo proti přemístění... Bellatrix!“ zavyla znovu, jako raněné zvíře, a Daria si sedla k ní, objala ji, začala ji houpat a tichounce jí povídat o jejím bratrovi Erniem: ležel na ošetřovně v Hogwarts od toho večera, kdy spolu s Blaisem a profesorem Slughornem přinesli všechny, koho se jim podařilo udržet v tunelu pod Vrbou mlátivou naživu, a patřil spolu s ostatními pacienty s poškozeními způsobenými kletbami právě k Dariiným svěřencům. A ano, dlouho vypadal dobře, sesypal se až třetí den. Léčitelka děvčeti poctivě vysvětlovala, že někdy se takové poškození opravdu projeví až s odstupem několika dnů, že je Ernie už stabilizovaný, že mu bude doma u rodičů nejlíp a že ty ztráty orientace v prostoru a tendence k omdlévání taky postupně přejdou. Minerva se tiše podivovala: jak to, že Dariu přes ten zlatavý závoj slyší tak jasně, když jsou všechny ostatní zvuky tlumené? Potom si všimla, že z Dariiných rukou taky tryská takové světlo a zahaluje malou Macmillanovou jako plášť. Dělalo to divy. Melissa ještě tu a tam vzlykla a popotáhla, čas od času jí stekla po tváři slzička, ale jinak se zdálo, že nad sebou znovu získává vládu; a léčitelce doslova visela na rtech, držela ji za rukáv hábitu a čas od času jím netrpělivě zatřásla.

Tartanová botička zmizela za Severovými zády. „Běžte se jim ukázat, že žijete, Zabini, ať se uklidní.“ Jakmile měl obě ruce volné, podepřel Minervu pevněji, nadlehčil ji. „Noha?“ šeptl.

Zabini: to jméno ji vrátilo do reality. Napřímila se, nakoukla Severovi přes rameno. Zlatavou clonou k ní proniklo tiché „Ano, pane.“ Uviděla, jak chlapec poslušně, i když lehce nepřítomně míří k Poppy, v jedné ruce přitom drží botičku, druhou svírá v náručí dráčka, tvář vtištěnou do čupřiny mezi jeho ušima. Nepochybně živý. Oddechla si. Uvolnila se. „Taky jsem kdysi nenáviděla všechny Smrtijedy,“ zašeptala slabě, pořád ještě otřesená tím pádem. Levou rukou se opřela o rameno v bílém, pravou ruku zaťala do černé látky. „Poslala jsem Malfoye... Au!“

„Vím. Slyšel jsem.“

Další Severův typický způsob, jak nevyslovit slovo Děkuji.

Slupky z cibule se jedna po druhé rozevíraly. Bílé rameno zmizelo. Minerva si až teď uvědomila, že si zřejmě podvrtla nohu a že ji to bolí. Něčí prsty na kotníku, šeptaná inkantace, svištění větru nad ledovými pláněmi. Bolest ustoupila.

Zkusmo zakroužila nohou: šlo to. „Děkuji, Anzelme.“ Nahmatala znovu prsty bílé rameno, stiskla. Slyšela, jak mladý léčitel vydechl nosem: usmál se. Světlá skvrna jeho obličeje nakratičko zmizela a zas se objevila: uklonil se. Ale nezvedal se, zůstával v dřepu: šátral rukama po zemi a cosi sbíral. „Díky,“ zopakovala ještě jednou a znovu se zapotácela: přes jeho záda konečně uviděla hloubku, do které by se byla zřítila, nebýt jej. Zadrkotala zuby, zaryla nehty do černé vlněné látky. „Severe...“

Pořád ji pevně držel. Teď si povzdechl, stočil levý koutek nahoru, povytáhl nevěřícně obočí. „Mistryně proměn, zvěromág, kočka, a přerazí se na obyčejných schodech.“

„...hm.“ V duchu se viděla, jak se po těch schodech kutálí, odráží se od stěny ke stěně, a křach! lebka o kámen... Mráz jí běhal podél páteře nahoru a dolů.

Objal ji ještě pevněji, přitiskl k sobě. Nepřestával vrčet. „Kvůli pošetilé hračce.“

„Tak promiň, no.“

Na okamžik zmlkl, zaskočený. V očích mu prakticky svítilo Tohle je poprvé v životě, kdy jsem slyšel jakéhokoli Gryffindora pronést slovo „promiň“. Chviličku lapal po dechu, jeho výraz kolísal mezi úžasem a zadostiučiněním. Nakonec jí nesmírně něžně odpověděl: „Tobě cokoliv.“

„Tohle... tohle neříkej,“ vydechla. Vzlykla. Opřela se o něj plně, položila si hlavu na jeho rameno. „Severe... Já se za něj tolik stydím... Za Alba...“

Zamračil se. Zvláštní, jak je taková věc poznat jen z napětí svalů. Tichounce zabručel. Kdyby nebyla tak blízko, vůbec by to nezaslechla. I tak mu nerozuměla přesně, ale zdálo se jí, jako by mumlal: „Nevidím žádný důvod.“ Otřásla se a umínila si, že než mu dovolí si vrátit do hlavy ty vzpomínky, co dal Potterovi (a co Potter s genialitou a taktem sobě vlastním následně nechal volně v myslánce v nezamčené ředitelně), přinutí ho se na ně pořádně podívat. Ruce na jejích lopatkách ji podepřely a začaly vyzařovat teplo, pevné, spolehlivé. Promluvil znovu, hlasem, který byl napůl šepot, lehce chraptivý: „Pro všechnu lásku na světě, Minervo, buď rozumná. Nedělej věci jenom proto, že se za někoho stydíš. Nestojí to za to, věř mi.“

Drobně přejela prsty po jeho rameni, jen o pár palců, a s tváří pořád ještě přitištěnou k jeho hábitu přikývla. Nikdy se necítila víc člověkem než v tu chvíli, a přitom měla zvláštní chuť se změnit v kočku a otřít se mu o rameno docela stejně ještě jednou, čumáčkem. Jak se asi Severus chová k malým zvířatům? Usmála se: tohle nemusela zkoušet, to dokázala docela dobře odhadnout. Pokusila se došlápnout na zvrtnutou nohu plnou váhou. Už žádná bolest. Pustila se.

Blaise Zabini zatím došel k jejich stolu a tiše si sedl vedle Poppy Pomfreyové. Padla otázka, druhá, třetí. Bylo vidět, jak přikyvuje, ano, jsem v pořádku, ale oči nezvedá a choulí se, taky přešlý mrazem. Pochopitelně, pomyslela si Minerva, a ulehčeně přikývla, když viděla Poppy pokládat ochranitelsky paži na opěradlo za chlapcova záda. I dráček na jeho klíně zřejmě vycítil jeho zmatek a zoufalství a vzdal se pro jednou své tendence dělat hlouposti: jen se rozvalil bříškem nahoru, kníkl a nastavil tlapku. Zabini se lehce roztržitě zadíval na botičku ve svojí ruce, jako by nechápal, k čemu slouží, potom přemýšlivě zamrkal a začal se pokoušet ji dráčkovi obout. Třesoucíma se rukama to šlo špatně, ale dráček pomáhal a spolupracoval, seč mohl, až to nakonec společnými silami dokázali.

Anzelm se mlčky zvedl z dřepu, smotával dlouhé zelené šlahouny, co sesbíral ze země, některé z nich plné trnů. Proplétal je do věnce, většího bratříčka toho, který ještě pořád zdobil tabuli. Minerva se na to dívala se zájmem: vzpomněla si, jak se Longbottom a Cornfoot na začátku večera žertem škorpili s Rosmertou, kam všude ty svoje zatracené kytky nesmějí pouštět, a lehce jí zacukalo v koutcích. Zato Severus pozoroval Anzelmovu činnost s čím dál zřetelnějším nesouhlasem.

„Ano, mistře Severe?“

Severus zavrčel. Zkroutil rty do velmi zlověstného úšklebku. Pak vyhledal pohledem tři svoje herbology. Longbottom si přesedl k Dottovi a Zabinimu (a Poppy Pomfreyové, která teď pozorně naslouchala jak sporadickým slovům, tak výmluvnému mlčení mezi nimi a začínala vypadat velmi zamyšleně), Cornfoot a Abbottová uklidňovali a utěšovali malou Macmillanovou. Severus se zamračil ještě víc a zavrtěl hlavou. „Nic.“ Naposledy se přesvědčil, že je Minerva už v pořádku, otočil se na patě a zamířil ke stolu.

„Myslí si, že to není vaše práce,“ přeložila to Anzelmovi Minerva.

„Nechci, aby o to zakopl ještě někdo,“ namítl klidně a mírně Anzelm. „Třeba paní Rosmerta.“

„Proto vás nechal,“ odpověděla Minerva a konečně se dokázala usmát. „Máte všechno?“

„Ano, řekl bych, že ano.“

„Dejte to někam, kde to nebude překážet, ale kam bude moct poslat děti, aby to uklidily doopravdy, až mu to situace dovolí.“

Tentokrát se usmál Anzelm. „Dobře.“ Vynesl věnec smotaných šlahounů na dvorek, položil ho tak, aby se o něj nedalo zakopnout, ani kdyby se někdo snažil. Pohlédl ke stolu, speciálně sjel očima po obou habánech herbolozích a pousmál se ještě jednou. „Děti...?“

Minerva si všimla, kam se dívá. Longbottom přepustil svoje místo Severovi a sám teď stál a opíral se o sloup a jeho široká záda chránila oba slytherinské studenty před zbytkem lidí v sále (uvědomoval si to? Minerva odhadovala, že pravděpodobně ne), Cornfoot pomáhal Macmillanové vstát, přesněji řečeno ji zvedal a zcela zjevně nemusel na žádnou levitaci ani pomyslet: byla proti němu drobounká jako panenka. Minervě znovu zacukalo v koutcích: děti, no jistě. Pokrčila rameny. „Znám je všechny od jedenácti let. Až prvního září uvidíte nové prvňáčky, samá ruka, samá noha a mezi tím víc hábitu než kouzelníka, pochopíte, jak to myslím. Jak přesně je Zabinimu?“

„Docela dobře, je jenom v šoku. Ta otrava nebyla nijak vážná, sám poznal na chuti té... cigarety, tak tomu říkáte?, že je něco v nepořádku.“

„Mudlové tomu říkají joint, myslím,“ opravila ho Minerva téměř automaticky a tázavě zvedla obočí. „Když jste padal tím parapetem, tak jste tak klidný nebyl. Měla jsem z vás dojem, že máte velice naspěch a že situaci považujete za značně napjatou.“

„Padal...?“ Anzelm se začervenal. Kousal si rty, díval se do země. „Aha. Nemám nejmenší představu, jak jste to mohla vnímat, nezlobte se. Ano, ta kombinace látek byla vysoce riziková...“ Zadíval se znovu na Nevilla Longbottoma, téměř vykročil směrem k němu. Na poslední chvíli se zarazil, omluvně se usmál. „Naštěstí měl mistr Severus v kapse detoxikační lektvar, na polici v laboratoři byl relativně čerstvě připravený širokospektrý protijed a Blaise tu... ten joint zahodil dost brzo, takže se mu do těla nedostala kritická dávka jedu. Mistr Severus si myslí, že bude potřeba provést ještě jednu detoxikaci, tentokrát jemnějšími prostředky, ale už teď se dá říct, že je Blaise mimo nebezpečí. Mistr Severus jen nechce, aby chlapci zbytečně zůstávaly v organismu některé nežádoucí látky.“

Minerva přikyvovala a pomaličku se jí v očích rozhořívaly šelmovské ohníčky. Dobře viděla, jak obratně se stipendista vyhnul tématu, které ji zajímalo. Dostat z něj právě tuhle odpověď, když na tu otázku odpovědět nechce, to bude vyžadovat podobné množství trpělivosti a opatrného plížení, jako když člověk lovil u krmítka ptáčky. Pokynula Anzelmovi, aby si sednul k ní na uvolněný konec jejich stolu, nalila oběma ze džbánu. „Říkal jste, že je v šoku. Z té otravy?“ ptala se dál.

Linda Deanová sebrala opuštěný brk, rozvinula jejich speciální soutěžní svitek, odněkud vytáhla kousek nepopsaného pergamenu (kterých zřejmě děti z Ravenclaw mívaly po kapsách a brašnách prakticky nekonečné zásoby) a začala něco počítat. Minerva se letmo podívala do svitku. Zdálo se jí, že je rozevřený na jednom ze záznamů, a nemýlila se. Pokud se pamatovala dobře, byl to právě rozbor toho protijedu, u kterého se pozastavovala už prve, protože k němu Severus připsal tak detailní poznámky. Takže to byla zase spolupráce těchto dětí, co jednomu z nich zachránilo život. Čím víc se o Severově laboratoři dozvídala, tím úžasnější jí ten projekt připadal.

„Ne, ne tak docela,“ říkal Anzelm. „Pravda, užití protijedu vždycky znamená velkou zátěž pro organismus, ale... a marihuana taky leptá magický obal zevnitř, takže... ale o to se mistr Severus už postaral.“ Minerva mírně sešpulila rty. Čím víc odpovědí dostávala, tím víc se vynořovalo otázek. Anzelm zvedl obočí, pousmál se, vstal a položil jí ruce na ramena. Okamžitě se kolem ní objevily známé cibulové slupky a začaly se zase zavíjet. Teplo, klid, bezpečí. Nádhera. Dokonce i ta záda ji přestala bolet. Usmála se a přikývla. Anzelm dal ruce dolů, slupky zmizely. „Taková péče je docela vyčerpávající,“ poznamenal jakoby na okraj. „Nerad bych mistra Severa podceňoval, ale řekl bych, že bude hodně unavený. Nejspíš bychom mu měli vnutit něco k pití a něco sladkého.“

Minerva si dala ruku před ústa, aby zakryla, že se směje. „Jste si jistý, že dokážete Severovi vnutit nějakou péči? Poppy se o to marně snaží už zhruba pětadvacet let.“

Anzelm po ní blýskl šedivýma očima a pokrčil rameny. „Za zkoušku nic nedám.“ Otočil se, zřejmě s úmyslem zajít si k baru, a velmi tiše, tak tiše, že ho mohla slyšet jen ona, dokončil odpověď na původní otázku. „Ne, nejhorší na tom je, kdo chlapci ten jed poslal. Podle všeho to byla jeho vlastní matka.“

Minerva zůstala zírat, jako když do ní udeří blesk.

Pak zjistila, že docela stejně šokovaně hledí do svého pergamenu i Linda Deanová.

Anzelm ještě cestou lehce klepl do ramene Nevillu Longbottomovi, ten se ohlédl, okamžitě kývl, odlepil se od sloupu, o který se opíral, a šel za ním. „... to nedělej, dokud tě nepozvu,“ zaslechla Minerva a zdálo se jí, že mladý léčitel mluví neobyčejně vážně. Longbottomovu odpověď neslyšela, ale zato k ní šumem okolních hlasů jasně pronikla další Anzelmova slova: „Neumíš si představit, co tam žije. Tady u vás se říká, zvědavost zabila kočku. Nerad bych tě měl na svědomí, Neville.“

Minerva je oba bezděčně sledovala, dokud se u baru nepřipojili k Macmillanové, Abbottové a Cornfootovi. Pocit bezprostředního ohrožení, přítomný celý minulý rok, se vrátil, v hlavě jí okamžitě začaly vířit a kroužit černé myšlenky jako hejno hladových, krákajících havranů. Ví Anzelm Janecius, jaká je moje zvířecí podoba? Chtěl mi vyhrožovat? Nebo to byla jen obdoba Severova varování (ano, malá Macmillanová měla pravdu, nebyl to faul, ale varování, děti z Ravenclaw se nezapřou; divné, že to nepoznala i Poppy...), že taková neplánovaná cesta Prázdnotou by mohla být fatálnější než skok z věže?

Zvědavost zabila kočku.

Ta slova jí drnčela ve všech kostech v těle, tak intenzivně a zlověstně, že přestávala mít chuť dál pátrat po Anzelmových tajemstvích. Lovit ptáčky u krmítka... Kdyby to byl řekl přímo jí, považovala by to za výzvu, jako zatím vždycky. Ale on takto odrazoval Nevilla Longbottoma...

… který se za ním do toho zvláštního zkrouceného prostoru opravdu pokusil skočit.

… který mu jako jediný ze studentů z laboratoře smí tykat.

… kterého chtěl doporučit svému vlastnímu mistrovi léčitelství, slavnému Mistru gdaňskému.

Černí havrani strachu a podezření váhavě a s velkým reptáním odletěli zpátky do svých hnízd.

Jí samotné řekl Anzelm něco jiného, neméně závažného a šokujícího: že Zabinimu poslala ten jed jeho vlastní matka. Jeho vlastní matka, ne Draco Malfoy, jak si Minerva (a soudě podle reakcí dětí zřejmě nejen ona) až dosud myslela. Ale proč?

Zamrkala a zaostřila. Někdo se jí díval přímo do tváře. Linda Deanová. Poklepávala si prostředníčkem pravé ruky o pergamen s výpočty. „Proč?“

„To by mě taky zajímalo.“

Deanová zatřásla hlavou, jako by se snažila se probudit z transu. „Promiňte, paní profesorko?“

„Co řešíte, slečno Deanová?“

Ochotně před ni posunula svůj pergamen. „Původně jsem propočítávala interakce těch tří látek s těmi protijedy, co jmenoval mistr Janecius, ale jakmile člověk zná řešení, myslím kombinaci protijedů, tak je to úkol pro děti. Teď si říkám, proč ksakru Malfoy? Nedává mi to smysl. Dobře, to morsmordre s Blaisovou hůlkou ještě smysl dává, Malfoyovi se třeba mohli s paní Zabiniovou minout, a jelikož je tohle kouzlo vázané na fyzickou přítomnost Znamení zla na těle kouzelníka... ano, to je docela dobrý způsob, jak někde na opuštěném pobřeží dát najevo tady jsme. Ale jestli si chtěl Draco Malfoy jednoduše přivlastnit Blaisovu hůlku, proč používat jed? Vraždu snad budou bystrozoři vyšetřovat pečlivěji než pouhou krádež, ne? Nebylo by snazší hůlku prostě Blaisovi nevrátit, nepřijít zpátky do Hogwarts, zmizet beze stop? On musel mít zatraceně dobrý důvod k tomu, vrátit se sem...“

„OVCE,“ ozval se znenadání z opačného konce stolu Severus.

Zabini, sedící po jeho boku, mlčky, téměř apaticky přikývl.

Minerva zvedla obočí. „Nemyslím, že by zrovna Malfoy nutně potřeboval...“ Nedopověděla. Měla sice na jazyku něco o tradičně dobrých majetkových poměrech rodiny Malfoyů, ale uvědomila si, že to už nemusí být pravda. Zabini mluvil o konfiskacích. Jeho matku to zřejmě postihlo tvrdě. Malfoyovi mohli dostat nějaké varování... dost na to, aby stačili naplánovat útěk... ale ani z jejich legendárního bohatství pravděpodobně nezbude příliš mnoho. Ano, nejmladší člen rodiny Malfoyů bude opravdu potřebovat pokud možno co nejlepší výstupní vysvědčení, a to nejen z prestižních, ale především z praktických důvodů. Draka Malfoye už rodinné jmění neuživí.

„Nejspíš to tak bude,“ souhlasila nakonec. „Taky jsem viděla Pottera, když mu nechával u Rosmerty ty dvě hůlky, jeho a Bellatričinu. Zřejmě byli domluvení i na tomhle.“ Sáhla do kapsy pro zmíněný balíček, posunula ho přes stůl k Severovi. „Mimochodem, tady to máš. Bylo absolutně jasné, že si dávají nějaké znamení, jen jsem neviděla, co tam Potter nechává, nebo jestli si naopak něco vyzvedává. Vzpomeň si, jak jsem si stěžovala na genialitu a do očí bijící nenápadnost akcí svých dětí.“

Tentokrát pozvedl obočí Severus, a na rozdíl od Minervy to gesto mínil jako souhlas. „No jistě, vlastní hůlka. Druhý dobrý důvod k návratu. Proto taky potřeboval být tady, a ne v koleji. Děkuji.“ Zastrčil balíček do kapsy a obrátil se znovu k Dottovi. „Jak ti říkám, Jeremy. Uvědom si, že lov na kouzelníky mudlovského původu už skončil. Už nechci vidět žádné hlouposti, žádné zkratkovitosti. Do ložnic se nedostane nikdo, kdo tam nespí. U jídla se ohlídáš sám, to je plně v rámci tvých možností. Nebo mi chceš tvrdit, že nejsi schopen nosit po kapsách pár bezoárů? Ve společenské místnosti se mu snad dokážeš vyhnout, když se budeš trochu snažit. Jinde se potkávat nemusíte. Draco nemá hůlku a nedostane ji zpět až do konce prázdnin, jak víš, a spoléhám na to, že už nikdo nebude tak pošetilý, aby mu nějakou půjčil. Ty už nemáš důvod po někom chtít nějakou další protislužbu, Blaisi, že?“

Zabini zavrtěl hlavou a přitiskl tvář k dráčkovi.

Severus mu položil ruku kolem ramen.

Zabini se bolestně usmál.

„Můžeš se přestěhovat,“ řekl jemně Severus.

„Ne bez Theodora...“

„Můžeš přespat v laboratoři. Nebo na ošetřovně. Madam Pomfreyová ti tam určitě ráda zajistí nějaké soukromí.“

Poppy kývla.

Zabini znovu zavrtěl hlavou. „Ne... Nedělejte si se mnou tolik... Stejně je to jedno.“

Severus si povzdechl a nespokojeně zkřivil rty. „Budeš dál pracovat na opravách hradu s profesorem Flitwickem. Ty se můžeš přidat taky, Jeremy.“

„Ano, pane, budu,“ souhlasil automaticky Zabini.

Dott vyhledal očima Lindu Deanovou, mlčky se dohodli a pak taky přikývl. „Ale, když dovolíte, pane, jako první přijde pravděpodobně na řadu ten trest ve skladu, viďte,“ ujasňoval si.

Zabini k Severovi tázavě otočil oči, vylekané, veliké a dětské. Severus zavrtěl hlavou. „Ne, to nevíš. Tebe se to netýká. Rád vidím, že vám paměť stále slouží, pane Dotte.“

Linda Deanová se nad pergamenem krátce ušklíbla. Jeremy Dott jen obyčejně sklonil hlavu.

Minerva si vzpomněla, jak se oba chlapci před necelými dvěma hodinami hlasitě smáli, a měla chuť klít. Jeho vlastní matka... Ale, u Merlina, jak to Anzelm Janecius ví? A hlavně, proč by to dělala?

„Pitomost,“ procedila mezi zuby vedle ní Linda Deanová. „Pitomost, pitomost. Malfoy to být nemohl. Merline, my jsme ale slepí!“ Minerva se na děvče podívala a zjistila, že Deanová upřeně hledí na Severa. Vtom děvče pootočilo hlavu směrem k ní. Chvíli pro změnu zíralo na ni. Nakonec zašeptalo: „No jasně. A proto se tak vyděsil.“

„Mluvíte se mnou, nebo jenom myslíte nahlas, slečno Deanová?“

Zamrkala. „Myslím nahlas, madam. Nezlobte se, ale tohle jsou věci, které by se asi neměly diskutovat... nebo aspoň ne na veřejnosti.“ Seškrábala hůlkou starý text ze značně ošoupaného kousku pergamenu a začala malovat nějaké schéma. Ruka jí jenjen létala. Čas od času se zahleděla do neurčita, přitiskla špičku brku ke rtům, a vzápětí brk znovu namočila a pokračovala v kreslení. Připsala pár poznámek. Odložila brk. Prohlédla si svůj výtvor, zamračila se. „Ano, tohle dává smysl. Je to hnusné, příšerné, nechutné a nelidské, ale dává to smysl. Krucinál!“

Znovu posunula pergamen před Minervu. Zvedla se a přešla k Dottovi, dřepla si mezi něj a Severa a něco zašeptala. Dott zbledl, obočí mu vyletělo až ke stropu. Severus se opřel v židli dozadu, založil si ruce na hrudi, svraštil trochu čelo a přikývl. Linda Deanová si zoufale vjela rukama do vlasů.

A Minerva zjistila, že před ní leží odpověď na její otázku.

Byla to klasická ukázka ravenclawského mnohovrstevnatého způsobu uvažování: text rozdělený na body, jednotlivá slova podtrhaná nebo zakroužkovaná, někdy to i to, a od kroužku ke kroužku spousta šipek. Únavné na čtení původního textu, ale přehledné, když člověk chtěl rychle zjistit závěry. Běžela očima od jednoho zvýrazněného slova k druhému, sledovala linii šipek. Finanční podpora – lektvary – kontaktní osoby Malfoyovi – obchodní partneři... toto končilo u věty: Jestliže se to bude vyšetřovat, jsou Malfoyovi nahraní. Druhá linie se týkala Blaise: Theodore Nott a ostatní – nedůvěřoval (tomu Minerva neporozuměla hned, tak si přečetla celý řádek, a zježily se jí chlupy na zátylku. Stálo tam: Blaise mámě nedůvěřoval, že ho nezabije, sotva ho uvidí, a vedle na dalším řádku: Paní Zabiniová Blaisovi nedůvěřovala, že proti ní nebude svědčit). Dál vedly šipky ke slovům OVCE – je zvyklý, že mu posílá trávu – je zvyklý se dělit – pokoušel se už spáchat sebevraždu. To slovo bylo několikrát podtržené, bylo k němu připojené tvrzení, že případné stíhání Malfoyů může právě z tohoto důvodu vyznít do prázdna, a odtud pak ukazovala velmi výrazná šipka na větu Raději to zničte, prosím. Minerva si nemohla pomoct, znovu a znovu se vracela na první řádek, kde stálo Bylo potřeba odstranit nepohodlného svědka, a k výkřiku zoufalství vyvedenému v kapitálkách zhruba uprostřed stránky: JE TA ŽENSKÁ JEŠTĚ ČLOVĚK???

Minerva zaťala zuby, sevřela prsty na rukojeti svojí hůlky. Není. Tohle už není člověk. Kde JE ta ženská?! Zvedla hlavu, upřela pohled před sebe. Cítila, jak se jí znovu stahují drobné svaly kolem koutků očí. KDE JE ta ženská?! Maličko pohnula hlavou, rozhlédla se nevidoucíma očima. KDE je ta ZATRACENÁ ženská!!! Někdo na protější straně stolu rychle odskočil, jako by ho šlehla bičem. Minerva se nahrbila jako před skokem.

Náhle se na jejím pravém předloktí ocitla Poppyina dlaň, konejšivá, chladivá.

Minerva ji setřásla. Zaťala pěst.

„Teď už může být kdekoli, Minervo.“ Tichoučký šepot, slova určená jenom jí.

Lvice v Minervině srdci neslyší. Ta bezcitná zrůda si troufla ohrozit JEJÍ DĚTI a teď za to zaplatí. Ach ano, Merline, bude litovat dne, kdy se narodila. KDE JE?!

Poppy jí třese. „Minervo! Prosím tě!“

Nevidoucí oči přejíždějí po okolí. Tělo je připravené k boji. Jen nepřítele ne a ne nalézt.

Druhá ruka. Lehounký zlatavý závoj, políčko lnu. Jen na okamžik, pak bolestné zasyknutí.

Minerva mrkla, násilím otevřela oči doširoka a přinutila se vnímat jako člověk.

Poppy si fouká na špičky prstů, jako by se spálila. O co? O Minervu? Linda Deanová se choulí, ruku pevně sevřenou kolem opěradla Severovy židle, čelo přitištěné ke kloubům prstů. Severova paže kolem ní, chrání ji. Jeremy Dott se stáhl i se židlí až ke sloupu, schovává se za ním a za Severovým ramenem, proč? Blaise Zabini...

Blaise Zabini sedí na svém místě prakticky bez pohybu, jako myška, která ví, že nemá kam uniknout, jako plachá, předem poražená kořist, která se už vzdala života a teď jen čeká, až ji přijde šelma dorazit.

Nepřítel tu není, jsou tu jen tvoje děti a ty se tě teď bojí, Minervo!

Nadechnout. Vydechnout. Pustit hůlku. Položit ruce dlaněmi na stůl.

Ale jak mohla! Jak mohla chtít zabít vlastní dítě! Copak ho neporodila? Nejen zabít, zbaběle otrávit! Minerva se znovu podívala na Blaise Zabiniho, mlčky a odtažitě skloněného k plyšové hračce na svém klíně, ale už neviděla jej, oči ji šálily, už to nebyl skořicový obličej a mandlové oči a čokoládové prsty, nekonečně těkající po dráčkově plyšovém tělíčku: její hněv se bez varování překlopil do zoufalství a paměť jí teď přehrává obrázek jejího malého Davida, jak běhá po louce, rozfoukává pampelišky a směje se tak šťastně, jak dokážou jenom pětileté děti. Jak někdo může chtít zabít vlastního syna? Není, ta ženská už není člověk, zuřila bezmocně a ze všech sil mrkala, jak se pokoušela dostat z očí slzy. Bezvýsledně. Když se jí podařilo si výhled trochu vyčistit a zaostřit, když znovu viděla Blaisovy temné duhovky a černé pevné kudrny, a ne Davidovy neposedné prstýnky v barvě dozrávajícího pole a kulatá zelenošedá kukadla, věčně vykulená ve šťastném údivu nad zázračností světa, všimla si, jak je chlapec popelavý, jak se odevzdaně choulí, jak bezcílně hladí dráčka po sametových křídlech – a zoufalství zvítězilo, svět se zase rozmazal.

Morsmordre. Za zavřenými víčky znovu viděla to přízračné znamení, lebku a hada syčivě vyletujícího z rozšklebených čelistí. (A pod tím zeleným světlem plameny, střecha domu hoří a hroutí se, Davide! Geralde!) Znovu slyšela, co dětem řekl Draco Malfoy: prý je to dobrá pojistka, kdyby chtěla Blaisova maminka ublížit jeho vlastním rodičům...

Musela něco udělat. Musela okamžitě něco udělat, jinak se zblázní. Odsunula pergamen stranou tak prudce, že ho málem roztrhla. Vstala a chtěla chlapce obejmout, přitisknout ho k sobě, než jí zase zmizí, než jí ho zase ta bezcitná Smrtka vyrve. Na poslední chvíli si to rozmyslela, jen si stoupla za něj a zlehounka mu položila dlaně na ramena.

Nebránil se. Ani oči nezavřel, nic.

Měla pocit, že ji snad ani nevnímá.

Jako by nebyl živý. Jako by sám byl jen plyšová hračka.

Ruce se jí rozechvěly.

„Můžu?“ otočila se k ní Poppy a natáhla se pro pergamen. Minerva kývla. Z druhé strany uslyšela výdech nosem: Severus. Nedokázala říct, co to mělo znamenat, Severus skrýval tvář ve stínu dost podobně jako před nějakou tou chvílí Blaise Zabini. Nějaký pohyb, bílá ruka zajela do vnitřní kapsy hábitu. (Severus měl tasenou hůlku? Kdy? Proč?) Linda Deanová se ještě pořád držela opěradla jeho židle, teď tiskla ke kloubům zaťatých prstů tvář. Jeremy Dott si co nejnenápadněji přitahoval židli zpět ke stolu, ret skousnutý tak silně, až mu skoro tekla krev.

Minerva polkla knedlík, který se jí tvořil v krku, odkašlala si a už byla zase úplný člověk a plně přítomná. Je ředitelka. Musí věci vyřešit, nebo se o to aspoň co nejlíp pokusit. „Je to pravda, Severe? Byla to paní Zabiniová?“ zeptala se, a byla to zřejmě tatéž otázka, kterou předtím položila Linda Deanová.

Severus přikývl. Do očí se mu vrátilo trošičku života, ale pořád byly chladné, odtažité.

„Naprosto jistě? Jak to víš?“

„Poznal jsem její registrovanou pečeť,“ odpověděl tichým, hluchým hlasem. „Blaise taky. Ten balíček balila ona sama, nikdo jiný.“ Opřel si loket o opěradlo, klouby prstů putovaly ke rtům, jeho důvěrně známé přemýšlivé gesto.

Uběhlo několik nekonečných vteřin a Minerva ucítila, jak i Blaise přikyvuje. Poppy mezitím dočetla, zasyčela jako překypující kotlík, vytáhla hůlku a zuřivě jí švihla. Pergamen vyletěl vysoko do vzduchu a tam se vzňal, na stůl se snášely šedivé lístečky popele. Minerva na zlomek vteřiny viděla Poppy přímo do očí: kolik tam bylo čiré zuřivosti a nenávisti, chladné jako ledový zimní vítr, co sráží poutníky z hřebenů hor! A náhle věděla, zničehonic: kdyby Poppy chtěla být zvěromágem, byla by jestřáb. Vítr pod křídly a oči, které vidí i nejmenší detail. Pak Poppy mrkla a ta vize zmizela. Od baru přicházel Anzelm, nesl nějaké misky, vonělo to horkým ovocem a čokoládou. Minerva bezděčně zaregistrovala, že se daleko za jeho zády otevřely dveře a objevila se známá silueta. Kdo? Nádech. Výdech. Světlo se zalesklo na kulatých sklech brýlí. Potter! Co...?! Mračil se, cílevědomě mířil k baru, k Rosmertě. To nám tu ještě chybělo. Blaise Zabini pomalu, jako ve snu obrátil obličej nejdřív k Severovi a pak nahoru k Minervě a začal vrtět hlavou.

„Ne... to není pravda, máma by to nikdy...“

Přicházeli Cornfoot a Macmillanová, nesli další misky. Položili je na stůl, stejně jako Anzelm.

Minerva sykla na Severa a kývla hlavou k baru.

Ruka od obličeje zmizela, prsty se sevřely kolem opěrky. Severus se naklonil dopředu, na tvář mu znovu padlo světlo. Zamračil se a zaskřípal zuby. „Cornfoote,“ usekl a kývl směrem k Potterovi. Pak trochu zvýšil hlas, ne příliš, jen tolik, aby ho bylo slyšet i o pár kroků dál. „Longbottome, Abbottová. Běžte okamžitě uklidit ten svinčík, co jste nechali u schodů do sklepa.“ Znovu výmluvně střelil očima po Potterovi, tentokrát tak, aby ho viděl Longbottom. „Vyneste to ven a vyhoďte to,“ poroučel tónem tak rozhněvaným, že mu byla na okamžik ochotná věřit i Minerva. „Když si nejste schopní ty své rostliny ohlídat, nemáte je co brát do společnosti. Už ať je to pryč.“

Anzelm zachytil Stephena Cornfoota za hábit a něco zašeptal. Habán přikývl. Zašilhal sice hladově po zmrzlině s horkými malinami a čokoládou, polkl sliny, ale poslušně se otočil a šel. Minerva si vzpoměla na provozní řád laboratoře – pokyny mistra lektvarů je třeba plnit okamžitě a bez námitek. Vyměnila si s Anzelmem Janeciem pohled a navzdory situaci se uznale pousmála. Dobře je má Severus vychované.

Blaise Zabini nic z toho nevnímal. Zaklonil hlavu, aby se mohl Minervě dívat do tváře. Nebyla si úplně jistá, že ji poznává, a rozhodně nesouhlasila s Anzelmovým hodnocením „je v pořádku, jenom trochu v šoku“. Fyzicky možná v pořádku byl, to neuměla posoudit, ale slovo „trochu“ situaci značně podhodnocovalo.

„Ne, to není možné, to by máma neudělala,“ mumlal teď chlapec a prosebně na Minervu upíral oči, tmavé proti lesknoucímu se bělmu. „To se musela splést, určitě se musela splést. Nebo... nebo to byl někdo z jejích zaměstnanců, ano, chtěli se jí pomstít a tak zabalili tohle... ano, určitě, máma by mi to nikdy... neudělala... Že ne?“ dožadoval se zoufale, „že ne? Že to není pravda, řekněte, že to není pravda...“

Ale byla to pravda a on to věděl.

Tmavá ruka přejíždí přes dráčkovy ostny, tam a zpět.

Děvče dřepíci u rohu stolu, opřené čelem o nohu Severovy židle, se konečně vzdává a obrací se od Severa ke svému příteli, hledá útěchu u něj a zároveň nabízí tu svou.

Druhé děvče z Ravenclaw, ztracené a osamělé ve strachu o bratra, vyvedené z míry vlastní bezmocí, a na jejích ramenou uklidňující ruce mladého léčitele, gesto, jehož význam už Minerva zná a dokáže ocenit. Nikoli napodobit, jaká škoda.

Pohyb a chaos u baru, velmi podobný tomu, který způsobil Draco Malfoy: ale nic se neopakuje přesně stejně, tentokrát jsou na místě tři z nich, ti šťastnější, kteří mohou něco dělat, mohou zasáhnout. Pár slov s Rosmertou a pak odvádějí Harryho Pottera ven, na dvorek, pryč odtud, tak jak chtěl Severus.

Tiché odstrčení židle po Poppyině boku: Daria. Ale Poppy poraženě hrbí ramena, zírá strnule před sebe. „Jsi si s tou pečetí jistý, Severe?“

Severus kývá, potřetí. Ano, naprosto jistý.

Minerviny ruce jsou zoufale prázdné.

„Co uděláš?“ ptá se, snad jen aby vůbec něco řekla. Nevidí z téhle situace žádné východisko. „Odevzdáš Malfoye bystrozorům, ať si poradí sami?“ ptá se dál, ačkoli ví, že to by nejspíš nevedlo k ničemu dobrému. Dokážou bystrozorové vypátrat Blaisovu matku? Budou se tím vůbec zabývat, když dostanou do rukou potvrzeného Smrtijeda? Těžko říct.

„Ne, ne,“ protestuje chlapec, odvrací se od ní a prosí teď očima Severa, „Draka ne... Draco za nic nemůže... nikdo neumí máminu pečeť napodobit nebo zfalšovat... přece víte... To nemohl udělat Draco, Draka ne... Draco... jenom žertoval... tohle neudělal... víte, že nemohl...“

A znovu má pravdu: ale jak je to vůči němu kruté! Jeremy Dott schovává tvář ve vlasech Lindy Deanové; Melissa Macmillanová si přitahuje k ústům hrsti plné látky Anzelmova hábitu a šeptem se ptá: „O jaké pečeti to mluví?“

Anzelm jí tichounce vysvětlí, že každý výrobce i mistr lektvarů má osobní pečeť, registrovanou u Mezinárodního sdružení mistrů a výrobců lektvarů, a tu že si hlídá jako oko v hlavě, protože slouží jako jeho podpis, záruka pravosti a kvality: označuje se jí všechno zboží, které opouští danou laboratoř. A že jsou lektvary a ingredience rozdělené do tří skupin, podle stupně nebezpečnosti, a každá skupina se balí a pečetí konkrétním předepsaným způsobem. Blaisův balíček byl zabalený jako „běžné zboží“. Po krátkém zaváhání dodal, že jedy se pečetí docela jinak, natřikrát.

Tak přece by si bystrozoři dokázali poradit, zadoufala Minerva.

„Ne, Minervo, to nepřipadá v úvahu,“ odpovídá Severus a hořce kroutí ústa. „Ta věc je už otevřená, pečeti zlomené: kdo by věřil dvěma známým Smrtijedům, Draku Malfoyovi a mně, že jsme to neotevřeli my, že se nepokoušíme naopak zničit bezúhonnou paní Zabiniovou? Zkoumala by se Blaisova hůlka, nařkli by z podvodu i jej... Vyloučeno. Tímto způsobem bych jen poslal do Azkabanu jak Malfoyovy, tak Blaise, přesně tak, jak chtěla. Ne, udělám něco jiného, to, co ze svého titulu mohu a musím. Dostal se mi do rukou balíček, který měl jiný obsah, než bylo deklarováno, měl poškodit adresáta, byl zabalený a zapečetěný v dílně Arniky Zabiniové a v okamžiku doručení nebyla pečeť poškozená. Pošlu Mezinárodnímu sdružení a kolegům mistrům lektvarů varování před pečetí Arniky Zabiniové.“

Všichni tři léčitelé reagují, každý po svém. „Bude to první?“ ptá se Anzelm, Poppy povolí křečovitě sepjaté prsty a Daria nabízí, že listinu do laboratoří svatého Munga donese osobně.

„Druhé. To první poslala před patnácti lety mistryně Tissa z Ravenny.“

Minerva se snaží zorientovat. Ne že by netušila, k čemu může sloužit registrace pečeti, sama je mistryně proměn a v transfiguraci se používá obdobný systém (dokonce i Severův dráček má na jedné tartanové botičce vypálenou malou kulatou značku s obrýlenou kočičí hlavou), ale... Mistrům proměn slouží jejich pečeť jen jako podpis, představuje pro ně jednoduchý způsob, jak se nepopiratelně přihlásit k autorství nějaké povedené práce, je to zdroj pýchy a radosti, a ne břemeno zodpovědnosti. Přeměněné věci nelžou, jsou zkrátka to, co jsou, dokud je někdo nezmění zpět, není možné s jejich pomocí nastražit takovou past, do jaké vlákala Arnika Zabiniová svého syna. A špatnou práci pozná na první pohled i laik. Transfigurace je nebezpečná pouze přímo v tom okamžiku, kdy k ní dochází. Leda snad... Minerva si uvědomí, že hotový lektvar naopak může účinně použít i úplný mudla, přirovná si v duchu registraci pečetidla k registraci podoby zvěromága, a pochopí. Nebo si to aspoň myslí.

Ale proč Poppy vypadá, jako by se jí právě svalil ze srdce obrovský balvan?

Anzelm zvedne obočí, zkroutí koutky úst, bezděčně imituje Severa. „Takže ještě jedno a má po licenci. Snad se už tentokrát poučí.“

A Blaise znovu protestuje, znovu se snaží svou matku chránit. „To bylo... náhodou, máma se musela splést, určitě vzala jiný balíček... nebo to někdo vyměnil, než zapečetila šňůrky... to nebylo schválně, věřte mi... Vy mi nevěříte,“ vzlykne nakonec zoufale a schová tvář v ostnech na dračím hřbetě.

Nevěří.

„I kdyby se jen spletla nebo to někdo vyměnil, její chyba,“ ucedí na půl úst Daria, a mluví za všechny. „Měla si to ohlídat. Nevím jak jinde, ale my u Munga nemáme pro nespolehlivé dodavatele žádné pochopení.“

Blaise se chvěje, bezhlesně vzlyká. Dráček mu položil čenich na rameno, soustrastně funí a zakrývá chlapci svými křídly tvář. Minerviny ruce hladí: to dokážou. Přála by si umět víc.

„Připojím dodatek, že jsi můj žák a že se můžu osobně zaručit, že nemáš se značkou Arniky Zabiniové nic společného, Blaisi,“ pokouší se ho uklidnit Severus, ale ta slova jsou prázdná. Chlapci nezáleží na něm samotném a Severus to ví.

„Nedělejte to... Neposílejte to...“

„Musím.“

„Prosím...“

Poppy skoro nedýchá. Ale Severus je neoblomný. Vyžádá si brk a pergamen, vytáhne z vnitřní kapsy hábitu jakési oblé dřevěné pouzdro potažené jemnou kůží a pobité stříbrem, odklopí drobný rytý zámeček, pouzdro otevře a odhalí jeho vnitřek: polstrovaný, potažený sametem, s přesnými otvory pro malou plochou lahvičku temně zeleného inkoustu, jemný štěteček, tyčinku pečetního vosku, jeden menší čistě stříbrný váleček a jeden větší malachitový, zdobený rovněž stříbrem, zjevně pečetidla. Je zázrak, jak se do tak malého prostoru vejde tolik věcí, vždyť celá ta kazeta je jen o maličko větší než Severovy sepjaté dlaně, diví se Minerva a na rtech má obdivný úsměv: ona sama je zvyklá běžně vytvářet pečeť hůlkou, a ačkoli si nechala vyrobit i vlastní pečetní prsten, s touhle nádherou se nemůže vůbec měřit. Severus vyndá lahvičku inkoustu, začne psát.

Blaise Zabini hledí na pouzdro pohledem, ve kterém se mísí touha a strach. „Máma třeba jenom chtěla, abych měl k dispozici... nějaký únik... kdyby mě chytili a vyšetřovali... Pane profesore... Paní profesorko...“

Minerva zavrtí hlavou.

„Když některý mistr chce poskytnout člověku takovou možnost, vypadá to docela jinak, Blaisi,“ řekne najednou Poppy, zaloví v kapse a z vatovaného sáčku vytáhne droboučkou fiólu z temného skla. Broušená zátka je zajištěná dvěma zkříženými šňůrkami, zalitými na hrdle lahvičky zeleným voskem, stejně zeleným, jako je inkoust, kterým teď Severus píše, a přes šňůrky jsou do vosku vytlačené dvě pečeti. Každý detail už zdaleka křičí: Pozor, smrtelný jed!

„Můžu?“ ptá se nejistě Minerva.

„Buď velice opatrná.“

Jeden z otisků je lebka se zkříženými hnáty. Na druhém je drak, který si kouše vlastní ocas: Uroboros. Štítek je vypsaný Severovým rukopisem: Doušek hořké naděje, a ta slova stráží tentýž drak zakousnutý do vlastního ocasu, tentokrát ale inverzní, jako by někdo obtáhl pečetidlo barvou a použil jako razítko. Z druhé strany je stejně oražený štítek a na něm je napsáno ještě několik slov, písmem tak drobným, že je sotva čitelné.

U stolu je hrobové ticho, jen Severův brk škrábe po pergamenu.

Blaise Zabini po fiólce vztáhne ruku, jen tak zasněně a neurčitě, a Poppy si ji okamžitě bere zpět a znovu pečlivě schovává.

„Co...?“ polkne nasucho Minerva.

„Co asi,“ ušklíbne se Severus, aniž zvedl hlavu od psaní. „Nějaký sirup proti kašli? Anorganický jed s mimořádně dlouhou expirační dobou, bez známých protijedů. Myslím, že recept jsem ještě nepublikoval.“ Vyndává z kazety zelený pečetní vosk a větší pečetidlo, nahřívá tyčinku vosku nad plamenem, kape na pergamen. Přitiskne pečetidlo a odsouvá dokončenou listinu, bere si další list pergamenu a opisuje text ještě jednou.

„Proč...?“ ptá se Minerva, obličej bílý hrůzou. „Poppy...?“

Léčitelka si natáčí první kopii listiny trochu k sobě, čte ji. „Protože nejsem oklumens, Minervo,“ bručí do pergamenu. „Co myslíš, že mi za minulý rok nic nedošlo? Lidi na ošetřovně mluvívají mnohem víc než normálně, víš? Ze spaní, z horečky... Uvařila jsem si vlastní, ale Severus mi ho vyhodil a dal mi tenhle.“

„Cos čekala, že tě nechám běhat po světě s břečkou, na kterou se umírá dobrých pět minut, člověk je přitom většinu času při vědomí a schopný mluvit a existují na ni tři obecně známé protijedy? Ta by ti určitě posloužila,“ zavrčel Severus, přitiskl pečetidlo na druhou listinu a začal vytvářet třetí kopii.

Minerva zavře oči a znovu vidí droboučké písmo na druhém štítku: Pro osobní potřebu Poppy Pomfreyové, mistryně léčitelky, která se přede mnou zapřisáhla, že raději zemře, než by porušila léčitelskou etiku. S úctou Severus Snape. Ta slova mrazí: tak přesná je to připomínka celého uplynulého roku, toho roku, kdy bylo heslo u ředitelny Dumbledore – a rozumějte si tomu, jak chcete. Proč jen ona sama nerozuměla? Proč se nechala ošálit vším tím vířením pláště a chladnými úšklebky dávno vypočítanými na efekt? Proč se neřídila Rolandinou radou a nepodívala se, co Severus dělá?

Dumbledore... Dumbledore a jeho Bezová hůlka, past záměrně nastražená na Voldemorta a v té pasti jako vnadidlo živý člověk, člověk, který Dumbledorea miloval jako vlastního otce, Severus Snape. Arnika Zabiniová a její otrávený balíček, léčka nalíčená na Malfoye, za cenu života jejího vlastního syna. Je mezi nimi nějaký rozdíl? Minerva ho už nedokáže rozeznat. Zatíná prsty do chlapcových ramen stejně silně, jako je před pár hodinami zatínala do Severova předloktí.

A mezitím zrádná paměť –

(Pane řediteli, bojím se o muže a o syna, dovolte jim ubytovat se přímo v Hogwarts... – Děláš si zbytečné starosti, děvče drahé. Zakratičko bude tvůj chlapec bydlet v koleji s ostatními. Co myslíš, bude taky Gryffindor? – V Hogsmeade hoří, váš dům hoří, Minervo!)

Proto od té noci na Astronomické věži už nedokázala vidět dál než ke Znamení na Severově paži? Proto dnes tak rychle odsoudila Draka Malfoye?

V černých kudrnách se blyští průzračné kapky, kdo to tu pláče?

Něco měkkého ji šťouchá do citlivé kůže na zápěstí: dráčkův čenich. Minerva se vzpamatovává, povoluje sevření, uhlazuje pomačkaný hábit na chlapcových ramenou. Vytahuje kapesník, otírá si oči.

Ze dvorka je slyšet smích. Linda Deanová vstává a zavírá okno. Opřela se o parapet mezi muškáty, vyhlíží ven. Minervě tím připomíná dráčka, kterého Severus poslal na výzvědy, když jí tu děti málem chtěly zlynčovat Draka Malfoye. Smích se ztlumil. Poppy na děvče pochvalně kývá, dobrý nápad, co je komu venku do toho, co se tu teď řeší. Linda si hraje se záclonkou, nakonec ji zatahuje, opírá si čelo o rám a pozoruje kolegy herbology jen maličkou škvírkou.

Blaise si odhrnul z obličeje dráčkova křídla (nakládá se zvířátkem tak jemně, usmívá se Minerva přes zbytky slz), natáhl ruku k pergamenu, ležícímu na stole právě před ním. Přejíždí prsty po kulaté pečeti. „Mámina je čtvercová, kobra s uzlem na ocase a květem arniky v tlamce,“ říká tiše, jakoby jen pro sebe. „Taky jsem chtěl mít takovou... Věděl jsem, že když se přidám... když... s tím stanem první pomoci... že není šance, že by se to mámě nedoneslo... a že... že mě už pak nebude chtít... Byli jsme domluvení s Daphne, že... že budeme mít vlastní laboratoř... Její táta nám slíbil, že nám dovolí používat jejich sklep... a že můžeme mít i kousek prostoru na zahrádce za domem, pro bylinky... Daphne byla s bylinkama dobrá, mnohem lepší než já... Mně zas vždycky šly víc... zvířata... já dokázal tady v lese najít a vystopovat úplně všechno, když jsem chtěl...“ Tmavé prsty laskají každý detail pečeti, každou drobnou linii. „My jsme se chtěli brát... hned po škole... Kdyby Daphne žila... ale bez ní...“

Hlas se vytratil, jen ukazováček opatrně a zlehka hladí Severovu mistrovskou pečeť.

Jeremymu Dottovi uteklo zaúpění, schoval si hlavu v loktech na stole. „Proč jsi neřekl, nikdy bych tě nepřesvědčoval...!“

„Byl bych šel stejně, s Theodorem, jen bych neměl lektvary,“ šeptá Blaise. „Ty si nemáš co vyčítat, Jeremy. Jen by bylo víc... mrtvých.“ Vzlykl, stáhl ruku z pergamenu, pootočil hlavu a opřel si tvář o Minervu. „Pláčou... Gryffindoři?“ zeptal se jí zahanbeně.

Kousla se do rtů. „Pláčou,“ ujistila ho a objala ho pevněji.

Že jen velmi neradi a pokud možno v přísném soukromí, to už nedodala.

Severus dokončil třetí kopii, naskládal všechny tři listiny na sebe, vytáhl hůlku, provedl několik složitých pohybů. Nakonec se dotkl všech čtyř rohů vrchní listiny, pergameny probleskl krátký zášleh. „Na tvém místě bych na ten původní plán ještě nerezignoval, Blaisi. Poppy, mohu tě požádat o podpis za ošetřovnu v Hogwarts?“ Sám si vzal horní kopii, složil ji jako dopis, ještě jednou zapečetil a nadepsal adresu. Zatímco čistil pečetidlo (nádherné umělecké dílo samo o sobě: Minerva by si ho ráda prohlédla důkladněji, stejně jako rytinu na zámečku pouzdra, ale z toho, co říkal Anzelm a jak se chová Blaise i Severus sám, tuší, že požádat o něco takového by bylo nesmírně hrubé), Poppy si půjčila brk a inkoust, přitáhla si jednu z listin. Ošetřovna v Hogwarts, datum, podpis. Znovu namočila brk a nadepsala další řádek: Nemocnice u sv. Munga. Její rukopis byl daleko ostřejší a nepravidelnější než obvykle. Zaváhala, ruka se jí trochu zachvěla. Přitiskla na pergamen těsně za svůj podpis prst. Po nehtu jí přeběhly drobné jiskřičky. Když ruku odtáhla, zářila na tom místě kulatá značka. (Minerva se nevěřícně, pyšně usmála: byl to letící jestřáb – přesně jak před chvilkou tušila.) Pak se Poppy dotkla pergamenu hůlkou a její písmo a značka se objevily i na ještě nesložené listině – a zřejmě i na té složené. Minervě to připomnělo způsob, kterým děti pracovaly se svým soutěžním svitkem. Původně si myslela, že jim ten svitek pomohl vytvořit Filius Flitwick, ale teď už si tím nebyla tak jistá.

I když... Linda Deanová celý proces sledovala stejně zaujatě, jako Minerva sama, takže kdo ví.

„Promiňte, pane profesore... jak to bude dál? A k čemu zrovna tři kopie?“

„Zase zvědavá, slečno Deanová?“ ušklíbl se neochotně Severus, složil zbývající listinu, uklidil pečetidlo, vosk i inkoust zpátky do kazety a tu opatrně zasunul zpět do náprsní kapsy. Uviděl, jak Poppy předává podepsaný arch mladší kolegyni. „Budete tedy tak laskavá, Dario, a vezmete to k Mungovi? Byl bych rád, kdybyste to dál mohli poslat preferenčně Tisse z Ravenny nebo Brigitě z Narviku, ano?“

Mladá léčitelka si poznamenala obě jména a pečlivě uložila jak listinu, tak poznámky. „Samozřejmě, pane profesore. Spolehněte se.“

„Děkuji. A tuto kopii zanesete hned teď na poštu, slečno Deanová. Vyberte nějaké silné a zdravé zvíře, čeká je dlouhá cesta.“ Vytáhl váček s penězi, vylovil galeon. Linda se zatvářila velice překvapeně: tolik? „Běžte raději všichni, pane Dotte, slečno Macmillanová. Nehodlám riskovat. Kdybyste narazili na nějaké obtíže, nehrajte si na hrdiny a utečte: tenhle dopis nesmíte za žádnou cenu ztratit. Nezapomeňte mi přinést potvrzení.“

Blaise zachytil jméno Tissa z Ravenny, vymanil se z Minervina objetí, ještě jednou posmrkl a polkl. „Pane profesore... nechtěl byste to přece jenom roztrhat a ten balíček mi vrátit?“

„To v žádném případě, Blaisi. Proč ještě otálíte, vy tři?“

Linda Deanová váhavě přijala dopis i peníze, přečetla si adresu. „Mezinárodní sdružení mistrů a výrobců lektvarů, Heidelberg, k rukám správce archivu. Hm, pěkná dálka. Tak tohle už zůstane tam v archivu, ano? A co ta druhá a třetí kopie, pane?“

Severus se na ni zamračil. „Vy si ty svoje věčné otázky nedokážete odpustit, že? Druhou si budou posílat mistři lektvarů a mistři léčitelé, dokud neoběhne všechny, pak taky skončí v archivu. Obvykle to trvá tak tři, čtyři týdny. Třetí kopie je pro mě, abych viděl, kdo z kolegů už to četl. Spokojená? Zmizte.“

Deanová, Dott a Macmillanová se podívali jeden na druhého, pak na Blaise, nakonec na Severa. Jejich kamarád zíral do desky stolu a vypadal, že je nevnímá. „Jenom mistři, pane?“ zeptal se tiše Jeremy Dott.

„K čemu konkrétně si myslíte, že vám tohle zdržování bude, Dotte?“ odsekl Severus.

„Opravdu to musíte poslat, pane?“

Tím už dopálili i Minervu. „Macmillanová! Sedíte si na uších?!“

Blaise Zabini se zachvěl a znovu se schoulil do sebe. Dráček vycítil jeho zmatek a strach, vylezl mu na ramena, ulebedil se tam jako límec, čenich si položil na temeno chlapcovy hlavy a začal se tvářit tak bojovně a výhružně, jak jen plyšová hračka dokáže.

Nová výměna pohledů, další nešťastné pokrčení ramen. Melissa se pokusila Blaise pohladit po předloktí – ale na poslední chvíli ucukla před kotoučem horké páry z dráčkových nozder.

Daria Dillonsbyová si odfrkla a zvedla se. „Hybajte, děťátka. Tohle už není žádná sranda, tady jde o mnohem víc, než jste schopní odhadnout. Šup, šup, už ať jste venku. Půjdu s nimi a trochu na ně dohlídnu, pane.“

Severus je propustil ostrým pokývnutím.

„Dobře,“ zašeptala Poppy.

„V téhle zatracené válce už dávno neexistuje nic, co by bylo dobře,“ zavrčel Severus. „Jenom větší nebo menší škody.“

„Ta zatracená válka je už za námi.“

„No jistě, o tom není nejmenších pochyb,“ ušklíbl se Severus. „Jak jsem si mohl nevšimnout.“ Natáhl se pro misku se zmrzlinou, podržel nad ní dlaň. Pousmál se, vzhledem k jeho zvykům a současné napjaté náladě se téměř dalo říct, že spokojeně. Spojil ruce do stříšky, něco zamumlal a přisunul misku k chlapci. Čokoláda a maliny se znovu rozvoněly, vábivě, lákavě.

Blaise Zabini si vůně nevšímal. Odstrčil misku hřbetem ruky, složil paže na stůl a zabořil do nich hlavu. „Já jsem jenom chtěl, aby byla v bezpečí...! Vždyť o těch obchodech nevěděl nikdo, jen já a Malfoyovi... Jak si mohla myslet...? Já bych ji nikdy... nikdy... vždyť je to moje máma...“ Hlas se vytrácel, měnil se na nezřetelný šepot. „Vždyť mi i sama napsala, že tomu, co jsem udělal, rozumí, že... že je ráda... že jsem jí pomohl... Jen se podívejte...“ Naslepo zašátral v kapse, vytáhl list pergamenu složený natřikrát jako dopis. Původně byl zapečetěný voskovou pečetí, vosk byl žlutozelený a vzor vypadal tak, jak chlapec popisoval: kobra s uzlem na ocase a květem v tlamce, ve čtvercovém rámu, další úžasné umělecké dílo. Tu pečeť někdo – pravděpodobně Zabini sám – pečlivě odloupl tak, aby zůstala neporušená. Chlapec položil pergamen na stůl, přejel po něm prsty, nahmatal pečeť a jemně ji pohladil, polaskal její důvěrně známé linie. Pak dopis trochu popostrčil po desce a ruku stáhl. „Podívejte se,“ prosil tichounce.

Minerva vzala dopis do rukou, otevřela ho.

List pergamenu byl prázdný.

Ne, to nebylo přesné. Minerva se nahnula víc do světla. Nebyl prázdný, ještě ne, ještě pořád bylo možno vidět stíny mizících písmen.

Položila otevřený dopis na stůl. Pod mlčenlivým dohledem tří dalších párů očí roztály stíny písmen docela. A právě když mizela poslední nezřetelná šmouha, zvedla se kudrnatá hlava a na pergamen dopadl pohled ještě jednoho páru očí.

Dráček seskočil z chlapcových ramen, rozvířil křídly vzduch, až přiměl pergamen vzlétnout nad stůl, a pak na něj začal chrlit oheň, čistě bílý mrazivý snopec plamene. Pergamen se vznášel na oblaku toho horkého vzduchu, třepotal se a plácal jako nestvůrná obří můra a černal, uhelnatěl, obracel se znovu a znovu, naposledy se objevily stíny písmen, pak pod nimi ještě linie mizícího kouzla a pak už tančilo ve víru nad stolem jen pár lístečků popela, jeden po druhém vtahovány do středu toho bílého plamene, až se rozpadly úplně a nezbylo nic.

Severovy oči zároveň žhnou a mrazí, na okamžik prozrazují srdce stejně rozbolavělé, jako je to Blaisovo, a pak, těsně předtím než by emoce překypěly, se stahují do sebe, za bezpečný závoj oklumence. Poppy zatíná zuby a drásá si dlaně vlastními nehty, marně pátrá v hlubinách své skvělé paměti, na tuto bolest neexistuje lektvar ani kouzlo, které by směla použít, pomohlo by snad jedině obliviate, a to by bylo velice neetické. Minerva už nedokáže najít žádná vhodná slova, žádná gesta. Zbývá jen jedno jediné, to, o kterém si myslela, že ho nikdy neudělá pro nikoho jiného než pro vlastního synka.

Odstoupila o pár kroků, aby její magie nezasáhla dráčka, a proměnila se. Ozval se zvuk, jako by spadlo něco kovového – ale u sousedního stolu se někdo shýbá a zvedá lžičku, Minerva to tedy okamžitě pustila z hlavy a už dál nehledala. Doťapala k Blaisovým nohám, otřela se o ně, zaťala drápky do hábitu a vyškrábala se chlapci na klín. Šťouchla ho chlupatou hlavičkou zespodu do brady a když k ní sklonil obličej, polechtala ho ušima i vousky, škádlivě sekla packou s pečlivě zataženými drápy a nakonec mu začala svým drsným jazykem olizovat z tváře slzy.

Byly stejně slané jako kdysi ty Davidovy.

Zahrkotala židle, zašustila látka a udělala se tma: někdo chlapci přehodil přes ramena Severův plášť.

„Kam jdeš?“

„Zakouřit si.“

„Víš, že ti to škodí.“

„Na tom nezáleží.“

Povzdech.

Kroky.

Úžasná vůně Severova pláště: rmen, vlna, tabák, slabý závan dalších sušených bylin. Severovo mýdlo a voda po holení. A hlavně Severus sám, jeho kůže, vlasy: to všechno, co se na něm lidskému zraku nelíbí, shledává kočičí nos naopak velice vábivým. Zvláštní, jak mnoho má ta vůně společného se zlatými puškvorci, které viděla se komíhat, když ji Severus s Anzelmem nenechali spadnout. Je možné vyčenichat osobní magii? Minerva se zavřenýma očima očichává chlapce: nasládlý kouř, nějaký hnusný lektvar, sýr, ořechy, pomerančová šťáva a pach, který jí její kočičí nos dešifruje jako dětství a strach.

„Anzelme? Neříkej, že je zle ještě i tobě.“

Je, Minerva to ví: i pod pláštěm je slyšet, jak mladý léčitel přerývaně dýchá. Pláče? Nebo naopak zadržuje pláč?

„Nepochopím... Tohle nikdy nepochopím... Já jsem přišel z kraje, kde jsme vděční za každé kouzelné dítě... Můj... můj vlastní táta umřel, když se snažil mě zachránit před inkvizitory... Zastřelili ho, viděl jsem to... Poslední, co jsem viděl, než tu bránu zavřel, jeho oči a ta rána v hrudi... Ne, tohle nepochopím.“

Chlapcova nejistá ruka na jejím hřbetě. Tiskne se k ní stejně, jako se tisknul k dráčkovi. Jen je tentokrát to zvířátko opravdu živé, opravdu hřeje jako malá chlupatá kamínka, má svou vlastní vůli, ne jen pár zabudovaných reflexních odpovědí, a umí tu vůli projevit. Minerva se chlapci otírá hlavičkou o bradu a tiše přede. Zakazuje si myslet na to, jestli bude ještě schopná ho učit. To teď není podstatné.

„Proto nemáš rád, když někdo dělá vtipy na adresu inkvizice?“

„Ano, paní Poppy, proto.“

Druhá ruka. Tvář zabořená do mourovatého kožíšku. Ústa šeptem vyznávají nekonečnou, už navždycky ztracenou lásku ke dvěma ženám, té mrtvé i té, která ho zradila.

Zpět na obsah

Kapitola 6: 6. Harry

6. Harry

Cupot dívčích botek. „Profesor Snape a profesorka McGonagallová tu nejsou?“

„Potřebujete je nutně, Hannah?“

„Ne, ani ne... spíš vás. Blaisi, žiješ, prosím tě?“

Kudrnatá hlava kýve a stahuje se beze slova pod Severův plášť.

„Co se děje, Hannah?“

„Neville. Já se z něho zblázním.“ Hrkotání misky po stole, cinkání lžičky. „Ministr Shacklebolt mu navykládal, že by mohl být bystrozorem. Madam Pomfreyová, mistře Janecie, prosím vás, zkuste mu vemluvit do té jeho tvrdé palice trochu rozumu. On si to představuje jako tu bitvu a nedá si říct... Sákryš, tohle je ale dobrota, kam na to ta Rosmerta chodí?“

Tlumené uchechtnutí. Další cinkání nádobí.

„Ten hlupáček se skoro celých pět let snaží, aby bystrozorem být za nic na světě nemohl, schválně skoro propadá z transfigurace a lektvarů, pak přijde na to, že by byl dobrý léčitel, profesor Snape mu nabídne to doučování... a pak nakráčí na scénu jeden pitomej ministr, chvilku do něj klavíruje a hele, najednou tu máme nového kandidáta na bystrozora. Madam Pomfreyová, vždyť oni mi ho zabijou, odstřelí ho někde v nějaké tmavé uličce, jako odstřelili mámu... Mistře Janecie, Neville na vás dá... překecejte ho... vždyť on se na bystrozora nehodí, on se tak nerad rve...“

„Člověk těžko může rozhodovat za někoho druhého, Hannah. Proč tak změnil názor?“

Odstrčení židle, povzdech.

„Já přesně nevím, mistře Janecie. Hraní si na hrdinu a na hvězdu, na to on není, v tom to nebude. Mně přijde, že si museli něco říct s profesorem Snapeem, když se o něj Neville po bitvě staral.“ Další tlumené uchechtnutí, tentokrát nezaměnitelně Poppyino. „No jo, já vím, však si to umím představit,“ reaguje Hannah pobaveně. „Ale ne, ne jenom. To muselo být něco hodně důležitého, když o tom Neville přemýšlí už skoro šestý týden. A on mi vůbec nechce prozradit, co to bylo a co mu teď v té jeho palici straší. Ach jo.“

„Protože nesmí,“ řekl Anzelm. „Jestli chcete vědět, o čem si povídali, budete se muset zeptat přímo mistra Severa.“

Náhle zakřiknuté ticho. Nejisté, nepohodlné kníknutí. „Proč nesmí, mistře Janecie?“

Ale první odpověděla Poppy: „Protože z ošetřovny se informace nevynášejí.“

„Vysvětlil jsem mu to a on mi složil slib,“ souhlasí Anzelm. „Myslím, že se jím cítí zavázán stejně silně jako my naší přísahou.“

„Aha... tak to je marný. Neville tyhle věci bere vážně. A ptát se profesora Snapea...“ Další kníknutí.

„Profesor Snape nekouše.“

„No jenom jestli.“

Krátké zasmání.

Hannah Abbottová se nakonec taky přidala, trochu nervózně. „No jo, já vím, máte pravdu. Když já se před ním prostě stydím. On je takovej přísnej... a hrozně chytrej... a umí po člověku tak ošklivě loupnout očima, až jednomu běhá po zádech mráz...“

Kočka na chlapcově klíně zatřepala ušima a začala se se svrchovaným nezájmem k okolnímu světu pečlivě mýt. Chlapec zamrkal a bezděčně mu zacukalo v koutcích.

„Ne, jeho se radši ptát nepůjdu,“ povídá dál Hannah Abbottová a vůbec si neuvědomuje, že by ji mohl slyšet ještě někdo jiný než dva léčitelé, se kterými mluví. „Dám si to nějak dohromady sama. Neville... On jako by poslední dobou testoval, co si kdo myslí o Slytherinu. Jak lidi berou tu zprávu, že Slytherini bojovali na naší straně. Znáte ho, on toho moc nenamluví, spíš poslouchá, co říkají lidi kolem něj, pak si zaleze do kouta a rozebírá si to, pak si to ověřuje... ale když už něco řekne, tak to mívá promyšlené. A když se pro něco rozhodne, tak si za tím jde jako buldog. No a teď myslím chce, aby lidi pochopili, že být Slytherin neznamená nutně být Smrtijed. Že ve Slytherinu jsou stejně prima lidi jako kdekoli jinde. A to teda jsou, třeba náš Jeremy nebo náš Blaise...“ (Chlapec překvapeně vydechne a kočka přeruší olizování, přivře oči na škvírku a šťouchne do něj hlavičkou.) „Jenomže jak toho chce dosáhnout tím bystrozorováním, to mi vážně nejde na rozum. A bojím se, že Shackleboltovi nezáleží ani na Nevillových plánech, ani na Nevillovi samém: že prostě chce mít v bystrozorském oddělení dalšího Longbottoma, aby mohl nechat to jméno vyrýt na mramorovou ceduli... Jména Nevillových rodičů tam jsou taky. Bojím se, že je Shackleboltovi úplně jedno, jak dlouho mu Neville ve službě vydrží...“

Chlapec a kočka schovaní pod pláštěm ani nedýchají. Kočka už nepředstírá, že čistota jejího kožíšku je důležitější než nějaké lidské řeči: teď sedí a pozorně naslouchá, přitištěná k chlapci, strnulá. Takovou situaci už kdysi zažila. Když ji samotnou verboval do Fénixova řádu Albus Dumbledore... a potom skoro s každým dalším členem, zas a zas. Merline, vždyť ta zatracená válka právě skončila, oba hlavní rivalové, Dumbledore i Voldemort, jsou mrtví, hlína na desítkách dalších hrobů se ještě nestačila sesednout – musí se ta vražedná spirála začít hned roztáčet znova?

„Jestli se Shacklebolt domluví s Nevillovou babičkou... Před tou se teď Neville už nemůže vymlouvat, že je neschopný a k ničemu... teď po té bitvě a těch oslavných článcích v novinách to už postaru neuhraje... A jestli jí Shacklebolt řekne totéž, co řekl Nevillovi, totiž že ho nezajímá, z čeho bude nebo nebude mít Neville OVCE, že se pro něj kvalifikoval dostatečně tím, že vedl Dumbledoreovu armádu...“

Minerviny vousky se chvějí. Chlapec ji zlehýnka objímá a něžně jí jediným prstem přejíždí mezi ouškama.

„A víte, co je úplně nejhorší? Že do něj docela stejně hučí i Harry Potter.“

Kočka se pohnula, že chce seskočit. Blaisovy ruce ji okamžitě pouští. Minervu bodlo u srdce: tak moc je chlapec zvyklý, že je odsouvaný na vedlejší kolej? Rve ji to na dvě strany: o koho se starat dřív? Chlapec sedí bez hnutí a nesnaží se ji zadržet. Kočka okamžik přešlapuje z tlapky na tlapku, střílí očima sem a tam, jednou dvakrát mrskne ušima a špička ocásku jí přemýšlivě kmitá, pak ale přešlápne naposledy, vyhmatá chlapcovu dlaň a nastaví pod ni hlavičku. Chlapec ji nevěřícně pohladí. Kočka přede.

„Děkuju,“ šeptá chlapec a jeho dech čechrá kočičí kožíšek. „Díky...“

Zaklení: někdo za chlapcovými zády o něco zakopl. Cinknutí, zadrkotání: po zemi se kutálí nějaký kamínek nebo snad kousek kovu. Matné zablýsknutí, jak se od té věci odrazilo světlo. Skok. Kočka si hlídá kořist. Položila si na ni majetnicky packu a oči jí zase pendlují jako metronom, prsten, chlapec, prsten, chlapec. Blaise ji zpod pláště sleduje, už zřetelně přítomný a vnímající. Kočka se mu otře o nohy. „Mňau,“ vysvětlí, zdvihne kořist ze země a už se krade podél zdí. Krčí nos, větří: kde je Severus? Slíbila jsem mu, že mu to ukážu, a zapomněla jsem – a teď jsem to navíc málem ztratila. Kdy se mi to mohlo vytrousit z kapsy? Jak moc je ten předmět magický, že zůstal odolný vůči proměně?

Venku už zase poprchává. Lavička pod střechou je obsazená, ale není to Severus, kdo na ní sedí. Kočka se vplíží do stínu na druhé straně. Kde je Severus?

Závan známé vůně. Sotva slyšitelné šeptnutí: „Minervo.“

Cink.

Prsten se chviličku vznáší nad nataženou mužskou dlaní, pak je zachycen do kapesníku, zabalen a bezpečně ukryt v kapse. „Ale...? Tam na pasece, říkalas.“

„Mňau.“

„Pssst...“ Významné kývnutí hlavou k lavičce.

Kočka nahmatá ve tmě kouzelníkovy boty, sedá si na ně, obtáčí si ocas kolem tlapek, přivírá oči a naklání hlavičku. Naslouchá.

„... v Denním věštci? Trochu to přehánějí, nemyslíš? Vždyť v té bitvě bojovaly desítky lidí, Harry, pamatuješ? Jenom mrtvých bylo přes padesát. A oni teď opakují pořád dokola jen necelých deset jmen.“

„Prosím tě, a udělal někdo z nich něco tak hrdinskýho, jako ti, co o nich píšou? To mají psát o každým Smrtijedovi? O Parkinsonové, co mě chtěla vydat Voldemortovi? O Slytherinech, co utekli před bitvou jako jeden muž? To má být nějakej špatnej vtip, nebo jak?“

„No třeba právě o Slytherinech, proč ne, copak mezi nima nejsou stateční a dobří lidi? Zdaleka neutekli všichni, tys je v bitvě neviděl? Nebo o lidech z Hogsmeade, co jim shořel dům nad hlavou. O Colinovi. O děckách, co pomáhaly při evakuaci. O madam Pomfreyové. O Luně Lovegoodové. Proč neudělat třeba sérii rozhovorů? Myslíš, že by to lidi nezajímalo?“

„Vím já, jsem snad já novinář? Víš co, tohle je téma spíš pro Hermionu, ta má kontakty na ty správný lidi od novin, chápeš jak to myslím. Já jsem už udělal dvě tři interview – a jasně, o Snapeovi jsem se taky zmínil, ty jeho vzpomínky, Dumbledore...“ Z Potterova hlasu je cítit nejistota a špatně skrývaná nechuť. „Ale po tom, jak na mě dneska řval, si říkám, jestli jsem to vůbec měl dělat. Nechápu, jak někdo může být takovej bastard. A už ani náhodou mi nejde na rozum, jak ho můžeš bránit ze všech lidí na světě zrovna ty. To se ti toho naprováděl málo za těch sedm let?“

„Jestli si vzpomínáš, já jsem na něj nenadával nikdy,“ ohrazuje se Longbottom. „Jo, jasně že umí být nepříjemnej, jasně že má protivnej zvyk mít přitom obvykle pravdu, jasně že když něco děláš blbě, tak ti v tom s chutí vymáchá čumák, jasně že jsem se ho dřív bál jak málokdo... ale tenhle rok jsem zažil ve škole Carrowovy a můžu ti říct, že mezi profesorem Snapeem a skutečným Smrtijedem je zatracený rozdíl.“

Drobnější z obou mladíků si na lavičce nervně poposedává. Chvíli to vypadá, že se začne s kamarádem doopravdy hádat, ale nakonec nad tím mávne rukou. „Víš co, nech toho, to nemá cenu. Hermiona si myslela, že musel předstírat kvůli Slytherinům, aby si udržel krytí, ale na co si to teda hrál dneska? Dumbledoreův nebo ne, pořád je to hnusák a bastard, v tom se vůbec nezměnil.“

Kočka si znovu začala čistit kožíšek. Její nesouhlas prozrazuje jen kmitající špička ocasu.

„Nezlob se, Harry, ale tys k němu byl dneska vážně hrubej. Jednu chvíli to dokonce vypadalo, jako bys mu byl něco ukradl, a pak se vyděsil, že přece jen přežil a přijde ti na to... Nevšiml sis, jak si lidi kolem šeptali? Já se mu nedivím, že se vztekal.“

Okamžik zaraženého ticha. Kočka cítí, jak se kouzelník opřel zády o zeď.

Pan Potter nakopnul jakýsi kamínek, co měl tu smůlu, že se ocitl poblíž špičky jeho boty. „Cože? Že jsem...? To ti... přeskočilo? Snape si za to může sám, rozumíš! Prvně vidím, jak ho můj táta věší za nohy do průvanu a on přitom nadává mojí mámě, pak zjistím, že ji měl rád. Prvně mě trápí s tou oklumencí a já myslím, že se snaží, aby se ke mně Voldemort líp dostal, pak na to najednou o dva roky později přijdu a fakt si tím Voldemorta udržím z hlavy venku. Prvně ho vidím zabít Dumbledorea, pak se dozvím, že to tak Dumbledore sám chtěl. Prvně ho vidím tam v Chýši umírat, pak je najednou živej. Prvně mi dá ty vzpomínky, pak ze mě dělá před Shackleboltem idiota... kdo se v tom má vyznat!“ S každým vztekle vyráženým argumentem vyletěl do vzduchu další kamínek. Hrkotaly mezi Rosmertinými květináči, odrážely se od zdi, od plotu, jeden od druhého. Místo před lavičkou se pomalu čistilo. Konečně pan Potter mávl rukou. „Ále, kašli na to, Neville. Radši mi řekni, půjdeš s náma do toho bystrozorského programu? Není to nádhera, vědět, že ty Snapeovy příšerně otravný lektvary nebudu potřebovat? Vysloveně si umím představit, jak kysele se bude ten umaštěnej parchant tvářit, až se mu to donese. Takovou nabídku nemůžeš nechat jenom tak, Neville.“

Umaštěný parchant, skrytý v hlubokém stínu u zdi dvorka, se zašklebil na kočku na svých botách ještě nepříjemněji, než si pan Potter představoval. Kočka mu škleb beze zbytku oplatila.

„Hm. A když natrefíš na nějaký jed a nepoznáš ho, co uděláš?“ zkoumal páně Potterovy fantazie prostým selským rozumem Longbottom. „Oni ty požadavky na OVCE z lektvarů asi nemají stanovený pro nic za nic.“

„Ale pitomost! Slughorn s celým svým mistrovstvím a praxí taky Ronovi nepomohl, pomohl jsem mu já. Nacpal jsem mu do krku bezoár a bylo. Ty už jsi jako ta Hermiona, ta by se se vším taky piplala. Proč to dělat tak složitě, ne? Tak řekni, půjdeš? Nebo si netroufáš...?“

„Musím si to trochu rozmyslet, Harry. A jestli, tak budu potřebovat doučování...“

Tiše naslouchající hnusný bastard překvapeně pozvedl levé obočí a rty se mu na okamžik zkroutily do pobaveného sarkastického miniúsměvu. Kočka si naslinila packy a začala si čistit uši.

„Co pořád máš, že tam budou lektvary a transfigurace,“ odbyl kamarádovu námitku Potter. „Nejdůležitější stejně bude, co ses naučil v Dumbledoreově armádě, slyšel jsi snad Shacklebolta, ne? Je potřeba pochytat zbytek Smrtijedů, dostat je do vězení... Ty se nechceš pomstít ani za to, co dělali Carrowovi a Bellatrix?“

„Hm. Bellatrix je mrtvá, Amycus Carrow je mrtvý, Alecto je zajatá a na nejlepší cestě do Azkabanu... Chce Shacklebolt zase zavést tu politiku, že se budou používat Neprominutelné kletby? Smrtící kletba na ulicích, cruciatus při výsleších a imperius při transportu po chodbách ministerstva a do Azkabanu? To se mi taky moc nelíbí, víš.“

„Když jednou pochopíš, jak se to dělá, tak to není těžké, Neville, to určitě zvládneš.“

Severus zaskřípal zuby, bezděčně se zachvěl. Propletl prsty na rukou, protáhl si je. Minerva se taky otřásla a začala si svým drsným jazýčkem pečlivě masírovat pravou přední packu: přestože léčitelé udělali, co dokázali, už ji to bude asi bolet navždycky. Nato si všeobecně obávaný černý mág dřepl, začal kočku hladit a utěšovat a pak vzal její pořád ještě bolavou tlapku do dlaní, aby ji prohřál. Kočka sklopila uši, přivřela slastně oči a maličko přenesla váhu, aby se mohla opřít o jeho předloktí. Dalo jí hodně práce, aby nezačala příst.

„Hm, a myslíš, že je to tak správné? Já bych řekl, že ne. Myslím, že existuje dobrý důvod, proč jsou tyhle kletby Neprominutelné,“ namítal mezitím Longbottom – a černý mág sklonil obličej ke kočičímu kožíšku, hrubé prameny vlasů zakryly spokojené ušklíbnutí: další dobře zapamatovaná lekce.

„Prosím tě! To se radši necháš zabít? Necháš je, aby se z toho vyvlíkli jako po minulé válce? To je podle tebe správnější? Nerozumíš, že když ti to jako bystrozorovi dovolí ministr magie, tak za to do Azkabanu nepůjdeš? To je přece něco jinýho než když to dělají Smrtijedi, copak to nevidíš? Prosím tě, Neville!“

„Nevím, Harry. Já si jenom vždycky vzpomenu na tátu a mámu. Proč ses vrátil, jen abys mě přesvědčoval? Na co ses ptal Rosmerty? Jí taky ještě pořád není nejlíp, víš...“ Longbottom se na kratičkou chvilku zarazil a pak pevně dořekl: „Po tom Malfoyově imperiu.“

Ta drobnější z obou nezřetelných postav černajících se v jezírku světla pod oknem zlostně škubla rameny. Mohutnější stín se trochu naklonil, čekal reakci. Ale když k ní došlo, zklamaně se stáhl: zřejmě nebyla taková, jak doufal. „To si potřebuju vyřídit se Snapeem,“ prohlásil pan Potter zamračeně. „Strašně se mi chce, vážně. Nemůžu se dočkat, až si s ním budu zase povídat.“

„Malfoyova hůlka? Bojím se, že ti ji profesor Snape nedá, Harry.“

„Co je ti do toho, škarohlíde? Co o tom vlastně víš!“

Kočka šťouchla hlavičkou do kouzelníkovy ruky, zvedla packu z jeho dlaní. Protáhla se.

Longbottom chvilku mlčky vážil slova. „Malfoy tu udělal scénu,“ odpověděl nakonec stručně. „Jak ses dozvěděl pro změnu ty, že mu tu hůlku Rosmerta nedala?“

„Poslal mi sovu,“ usekl Potter neméně stručně. Pak zaskřípal zuby. „Ale o Snapeovi nepsal nic. Jenom že ten balíček od Rosmerty nedostal.“

Severus jemně sundal Minervu ze svých bot, vstal. „Finite incantatem,“ šeptl a najednou byl přítomný i pro kočičí oči, nejen pro tlapky, vousky a čenich. Vytáhl doutník, ze zvyku k němu přičichl. Ách, někdy je výhoda mít velký nos, zašklebil se spokojeně. Lidi vůbec netuší, jak užitečný může takový umaštěný frňák být, zvlášť pro mistra lektvarů. Ukousl špičku doutníku a než ji vyplivl, přejel jazykem po lomu na listech. Automaticky analyzoval složení. Uvědomil si to a suše se uchechtl: profesionální deformace. Divjakovova škola. Nejíst, nepít a nekouřit nic, co si člověk neprověřil. Kdepak, pan Potter nemá nejmenší představu, jak nepříjemný dokáže takový mistr lektvarů být, když se mu opravdu zachce – nebo jak zákeřně se umějí chovat někteří bezskrupulóznější výrobci lektvarů. (Poppy se celou dobu bála, že to varování nepošlu – a že bude muset žalovat v Heidelbergu ona mě, za spoluúčast. Moje milá, dobrá, spolehlivá Poppy!) Kočka káravě naklonila hlavičku na stranu, sekla drápkem po kraji hábitu: mě jsi napomínal, abych byla tiše. Severus se rošťácky ušklíbl, vložil doutník do úst. Luskl prsty. Na ukazováčku naskočil plamínek. Tohle jeho otec vždycky nesnášel – a on sám to vždycky miloval. Vtáhl první pramínek kouře. Vychutnával.

Čekal.

Ačkoli se budoucí adept na bystrozora díval prakticky přímo na něj, přesto si ho zjevně nevšiml. Raději jako obvykle dával volný průchod svým emocím. „Co si to ksakru dovoluje! Snape se do toho nemá co míchat! Nemá vůbec žádné právo mi tu hůlku nedat! To je jen mezi Malfoyem a mnou!“

„Jestli ti na tom tolik záleží, nechápu, proč jsi tu hůlku nechával u Rosmerty a nepředal ji Malfoyovi sám, z ruky do ruky,“ brumlal záměrně neútočným a smířlivým tónem Longbottom. „Proč ses tak namáhal, aby to bylo inkognito. Z toho totiž celá ta scéna, co tu Malfoy ztropil, do velké míry vzešla. Malfoy není po tom imperiu u Rosmerty zrovna dobře zapsaný – a zatraceně si to uvědomuje – a když si měl pro tu hůlku jít, ruply mu nervy... Nebyla to žádná sranda, profesorka McGonagallová ho málem na místě vyrazila ze školy.“

Kočka prskla, vztyčila ocas, zahnula jeho špičku, vykráčela do světla a beze spěchu ťapala směrem k otevřeným dveřím. Tam se ještě otočila, významně mňoukla, znovu mrskla špičkou ocasu a ladně vkráčela do sálu.

„Oni na tom jsou Malfoyovi vůbec dost bídně, zrovna dneska dopoledne jim bystrozoři prohledávali dům,“ řekl zdánlivě bez souvislosti Potter. „Našli tam nějaké naše a Luniny věci, dostali jsme je zpátky.“ Poklepal se po kapse. „Však víš, co nám Smrtijedi zabavili, když nás tehdy na jaře zajali. Hermionina hůlka... Ronova... Dali mně i tu starou trnkovou, co mi tak neseděla.“ Prudce, rozzlobeně se nadechl. „Když si Shacklebolt myslí, že je moje i ta trnková hůlka, a to jenom proto, že jsem ji chvíli používal, tak mi vysvětli, co má Snape co kecat do toho, komu dám nebo nedám Malfoyovu hlohovou! Jestli ji chci vrátit Malfoyovi, moje věc! Jestli nechci používat některou jinou z těch, co jsem vyhrál v soubojích, taky moje věc! Co si myslí, že je, můj poručník?“

Severus potáhl, žhavý konec doutníku zasvítil do tmy. „Nikoli, pane Pottere,“ řekl tiše a téměř nezúčastněně. „Pouze ředitel Slytherinu.“

Potter vyskočil, jako by ho něco kouslo; Longbottom klidně zvedl hlavu, kývl a usmál se.

„Vy? VY!!!“

„Nech toho, Harry, tohle už tu bylo...“

Severovi zahrály v očích pobavené jiskřičky.

„Váš náhlý zájem o blaho studentů z mojí koleje mě samozřejmě... těší, ale považuji jej přinejmenším za obtížně pochopitelný. Zejména poté, co jste šest let vůči těmto studentům projevoval, řekněme, aktivní nenávist. Mohl byste mi tuto radikální změnu svého postoje vysvětlit?“

Čekal další dětinský výbuch vzteku, proud obvinění a urážek. Nedočkal se. Potter se stáhl a zamračil. „Ehm... myslíte Draka Malfoye?“

Severus si odkašlal.

„Já půjdu radši dovnitř, pane profesore,“ zaprosil očima i hlasem Neville Longbottom.

Severus povytáhl obočí a kývl. „Jak chcete, Longbottome.“

„Neville...“

„Rozmyslím si to a dám ti vědět.“

A byl pryč.

Chvíli bylo ticho. Severus se opíral o zeď a hrál si s doutníkem, vyfukoval kouřové kroužky. Potter seděl na lavičce pod oknem, lapený v jezírku světla. Poškrábal se na nose, spravil si brýle, pak si je sundal, přečistil a znovu nasadil. Podrbal se ve vlasech. Nespokojeně se zašklebil.

„Myslím, že to nepochopíte,“ vypravil ze sebe nakonec, a v jeho tónu přece jen zazněla ozvěna starých nářků na to, jak nesmyslně jsou ty domácí úkoly těžké.

Severus se slyšitelně pousmál.

Zase bylo ticho. A potom Potter promluvil znovu, zamračeně a nazlobeně: „Já nevím, kde začít.“

Další dlouhé okamžiky ticha. Jemný déšť a sametová temnota oddělovaly oba kouzelníky od okolního světa jako závěsy.

„Nechcete si sednout?“ zeptal se student.

Profesor tu nabídku chvíli zvažoval. Když už bylo jeho mlčení téměř urážlivé, najednou se pohnul, prošel stále houstnoucí clonou dešťových kapek a opřel se loktem o parapet okna. Mezi ním a jeho bývalým žákem zůstalo volné právě to prázdné místo na lavičce, které mu Potter nabízel.

Propast ticha se prohlubovala.

A zase to byl kupodivu Potter, kdo se přes ni pokusil postavit most. „Draco byl v Komnatě ukrytých věcí. S Crabbem a Goylem,“ oslovil svoje propletené prsty. „Ztratil tam tu hůlku, co ten den měl. Já... my...“

Pokrčil rameny.

Tento obrat v hovoru však zaujal ředitele slytherinské koleje natolik, že tentokrát porušil mlčení on a položil otázku. „Povězte mi, Pottere, kdo způsobil ten požár? Kdo vyvolal fiendfyre?“

„Crabbe. Já... on to nedokázal uhlídat nebo co... já zkoušel aguamenti... nepomáhalo.“

Další chvíle ticha. Další otázka. „Jak jste se odtud dostali?“

„Na košťatech. Ron s Hermionou vzali Goyla... já... Draka. To se nedá vysvětlit, pane. Nedá. Hermiona se bojí lítat a... Goyle byl těžký, museli ho nést dva... Potom se už nešlo vrátit... otevřít ty dveře...“

„A proto tam Vincent Crabbe zůstal a uhořel,“ řekl svým tichým, do posledního detailu ovládaným hlasem Severus.

„... ano.“

„Chápu.“

Rychlý zkoumavý pohled. Záblesk bývalé zášti a nenávisti v zelených očích. Na samotném jejich dně však tančí vzpomínka na fiendfyre, přilnavé jazýčky plamenů, jedovaté a palčivé jako tisíce škorpionů. Drakův strach, třesoucí se zpocené ruce, sevřené kolem Harryho pasu tak silně, že skoro nemohl dýchat, Drakův vyděšený křik a znovu a znovu opakované „tam jsou ty dveře, nevidíš? Tam!“, Drakovy slzy vyrývající bílé stružky v popelu na tvářích. A přitom dokonalá souhra v tandemu na koštěti, když se Harry rozhodl stočit násadu přímo do centra plamenů, aby získal to, pro co si do Komnaty přišel. Mladík tentokrát pohled svého profesora záměrně hledá, snad by si pro jednou přál, aby mu profesor nahlédl do myšlenek, snad je to jediný způsob, jak by mu mohl dokázat sdělit, jak nesmírně rozporné jsou od té události jeho pocity ohledně jeho dlouholetého rivala, Draka Malfoye. Možná by uvítal i obvyklý led, který v očích svého profesora vídal tak často. Třeba by ten led aspoň uhasil roztančené ďábelské plamínky vzpomínek na tu strašnou chvíli. Mladíkovi se zdá, že se mu pomalu propalují až do srdce.

Ticho. Šumění deště. Severus mlčky pozoruje stříbřité blyštění světla na závojích drobných kapek.

„Já... já mu chci tu hůlku vrátit. Je jeho. Já... už ji nepotřebuju. Mám svoji... spravenou...“

Ani jediné gesto, ani jediný náznak pohybu. Místo živého člověka se na prázdné místo mezi nimi posadila opuštěná ledová pláň. Jen další otázka. „Hůlka Bellatrix Lestrangeové?“

„Tu používala Hermiona. Neměla ji nijak ráda. A taky už má zpátky svoji.“

„Víte, jak se v takových rodinách, jako jsou Malfoyovi, Blackovi nebo Lestrangeovi, nakládá s hůlkami zesnulých, Pottere?“

„... ne.“

A napřimuje ramena, aby lépe unesl očekávaný komentář, jakoukoli myslitelnou variantu výroku „to jsem si mohl myslet, vy neschopné děcko“. Zírá upřeně před sebe, jak si připravuje odpověď, něco, čím by dal najevo, že se ho taková slova nedotkla a ani dotknout nemohou.

Ale nedostává šanci. Severus nepovažuje za nutné nic takového vyslovit.

Je to téměř neuvěřitelné, ale Potter zklamaně protahuje obličej.

Kapky deště těžknou, pleskají o ploché kameny na Rosmertině dvorku, kloužou po lístcích a stéblech rozmarýnu, levandule a pažitky, zachycují se v kudrnatých dlaních petržele i v rozcuchaných šešulkách celeru, cvrnkají do velkých květináčů, hrkotají v oblázcích poházených pod nimi. Rosmertin domácí chrlič si protahuje trubku a odhodlaně se šourá do služby.

„Hm... dáte mi ty hůlky, pane? Odnesl bych je Draku Malfoyovi.“

„Ne.“

„A co s nimi uděláte? Ta hlohová je moje, vyhrál jsem ji v souboji. Co s ní chcete udělat?“

Kdesi v dálce za kopci se zablesklo, po několika vteřinách zarachotil hrom. Rosmertin chrlič se nespokojeně rozhlíží, kde že tedy je ten dlouho ohlašovaný liják.

„Nemyslím, že byste mohl mít právo ji považovat i nadále za svoji, když jste se jí vzdal, Pottere. A rovněž se nedomnívám, že bych měl povinnost informovat o svých rozhodnutích ohledně slytherinské koleje kohokoli jiného než paní ředitelku.“ Poslední potáhnutí z doutníku, nedopalek letí na zem, je zašlápnut a mizí. „To je z mé strany vše. Příjemný večer, pane Pottere.“

Udělal jen čtyři nebo pět kroků ke dveřím, když ho dohonil mladíkův hlas. „Já jsem Shackleboltovi řekl, že jste byl celou dobu Dumbledoreův. Taky jsem mu řekl proč, a taky odkud to vím.“

Zastavil se, ze tří čtvrtin k němu otočen zády. „Zajisté, už jsem slyšel.“ Nakročil.

„Počkejte. Pane profesore.“ Potter teď mluví tak rychle, jak mu stačí dech. „Já za váma k tomu soudu přijdu. Zopakuju to tam. Řekl jsem to do novin. Hermiona mi to sestylizovala, ona to umí líp. Počkejte. Já... já nechápu, proč se na mě zlobíte.“

„Zlobím?“ podiví se Severus. „Ne, pravděpodobně to opravdu nejste schopen pochopit, Pottere.“

Mladík vyskakuje a blokuje tělem dveře. Tvář se mu křiví vzdorem a odhodláním. „Já vám jenom chci říct, že jste sice... ale... máma vás měla ráda a vy jste byl na naší straně kvůli ní a ona by nechtěla, abyste skončil v Azkabanu, a já to zařídím, abyste tam neskončil,“ chrlí bez ladu a skladu jedním dechem, jak se obává, že bude chladně odstrčen stranou a že už nikdy nedostane příležitost si se svým profesorem promluvit.

„Ustupte, Pottere,“ říká Severus stále tím klidným, bezvýrazným hlasem a nepřidává žádné ze svých obvyklých gest; jeho tvář je zcela prázdná, oči bez jediné jiskřičky, a ten zřejmý nezájem a trpělivé sebeovládání jsou mnohem víc zraňující, než byly na začátku večera jeho jedovaté komentáře.

„Ta... ta vaše učebnice,“ hledá Potter rychle, o čem mluvit, aby nemusel uhnout ze dveří. „Bojím se, že vám ji nemůžu vrátit. Když jste ji po mně tehdy v šesťáku chtěl, pamatujete, tak jsem si ji schoval právě v Komnatě ukrytých věcí a už jsem si ji neměl šanci vyzvednout. Nejspíš tam shořela.“

„Smůla,“ krčí Severus nezúčastněně rameny.

„Já... já vám koupím novou, pane.“

„Není třeba, děkuji.“ Severus chvíli bez hnutí čeká. Potter nevypadá, že by chtěl ze dveří uhnout. „Nepotřebuji nový výtisk,“ opakuje Severus. „Jednak jeden mám, jednak je ten učební text už poněkud zastaralý. Ten exemplář, o kterém mluvíme, pro mě měl docela jinou cenu. Patříval kdysi mé matce.“

Potter se kouše do rtu, sklápí oči k zemi. Teď skoro šeptá. „Já vím. Je mi to... líto. Já jsem... tehdy nevěděl... nemyslel... Viděl jsem vás tam na Astronomické věži, viděl jsem... umírat profesora Dumbledorea...“

„Samozřejmě,“ říká Severus tak klidně, jako by se bavili o počasí a ne o jednom ze dvou nejtěžších úkolů, které kdy od Dumbledorea dostal: o tom, kvůli čemu obětoval celistvost svojí duše a přátelství nebo aspoň důvěru těch několika málo lidí na své pravé straně, kteří mu byli ochotni důvěřovat, o tom, díky čemu si naopak na celý další rok vysloužil vysoké postavení a přízeň v očích Temného pána, o tom, kvůli čemu se ho nakonec Temný pán rozhodl zabít, byť z jiných důvodů, než jakých se Severus celých sedmnáct let svého dvojího života obával, o tom, co pro něj ještě i teď drží vrata Azkabanu široce a hladově otevřená. „Chápu,“ pronáší odosobněným, téměř znuděným hlasem, cítí, jak mu po zádech stéká kapka ledového potu, a děkuje v duchu Merlinovi, že není vidět ani zachvění, že nikdo nepozná, jak vysokou cenu právě teď za to zdání klidu platí.

V dálce znovu zakašle hrom. Liják je konečně tu. Svět za Severovými zády zmizí v proudech vody. Rosmertin chrlič nadšeně skřípe a směřuje vodu vysokým obloukem přímo do barelu na druhé straně dvorka. Světlo z oken a ze dveří se setkává s dalším bleskem a tříští se do tisíců jiskřiček.

„Hermiona... vrátila obraz Phiney Nigella na zeď, tak jak chtěl,“ snaží se student.

Bezúspěšně. Severus je k jeho slovům hluchý.

„Ta učebnice... ty poznámky... já jsem se z nich naučil strašně moc,“ říká student rychle dál a má na mysli ten okamžik, kdy jeho přítel umíral na otravu neznámým jedem a on si vzpomněl na přeškrtnutou stránku v kapitole Protijedy a na naškrábanou větu Prostě jim nacpěte do krku bezoár.

„Měl jsem příležitost vidět výsledky vašeho studia na vlastní oči,“ odpoví chladně profesor. O příhodě s bezoárem až dodnes nevěděl, kolega Slughorn se nikdy nezmínil (a kdyby byl věděl, myslel by si, že si tu informaci student pamatoval z některé hodiny v prvním, nebo přinejhorším třetím ročníku), zato si přesně vybavuje, jak vtrhl do chlapecké koupelny a našel tam Draka Malfoye v kaluži vody a krve, a nad ním Harryho Pottera s tasenou hůlkou v ruce.

„Vy mi asi neřeknete, proč jste mi tu učebnici půjčil, viďte?“

Poprvé za celý rozhovor se na něj Severus opravdu plně podívá. „To jsem nebyl já. Já bych vám ji nikdy do rukou nedal, Pottere.“

„Profesor Dumbledore?“

„Pravděpodobně, kdo jiný,“ pokrčí Severus rameny. Přes chlapcovo rameno vidí, jak se na druhém konci sálu otevírají dveře na ulici, vracejí se ti tři, co poslal s dopisem do Heidelbergu, a s nimi i Daria Dillonsbyová, otřepávají se hned za dveřmi jako psi. „Pokud to vůbec byl záměr a ne nějaká nepochopitelná náhoda,“ dodává Severus stále stejně bezvýrazně, ale cítí, jak mu cuká žilka na spánku; je čím dál netrpělivější. Pozoruje svoje děti, jak spěchají ke stolu, mluví s Minervou, ta okamžitě mizí venku v dešti. „V každém případě to byl profesor Dumbledore, kdo mi ji před jedenadvaceti lety zabavil. Pottere, toto nemá smysl. Uhněte z těch dveří, chci projít.“

„Tak... teda...“ říká Potter a trochu couvá, „Drakovu hůlku mi nedáte.“

„Nedám.“

„A dáte ji jemu?“

„Až a jestli uznám za vhodné.“

„A tu druhou?“

„Tu pošlu nejbližším příbuzným Bellatrix Lestrangeové, jak se patří.“

„Narcisse Malfoyové?“

„Připadají v úvahu tři žijící dědicové, Pottere, a do toho, na kterého z nich se obrátím, vám není naprosto nic. Teď ustupte.“

„Narcissa... mi zachránila život,“ řekne Potter prosebně. „Když se jí Voldemort tam na mýtině v lese zeptal, jestli jsem mrtvý, zalhala mu a prohlásila, že ano.“

„Slytherini nejsou hloupí,“ neodpustí si Severus.

Mladík se pousměje. „To říkává Phineas Nigellus.“

Severus si povzdechne a nakročí k obrátce, chystá se se přemístit. Potter konečně couvá, uvolňuje dveře. Severus se pohrdlivě ušklíbne a prochází, bez dalšího slova míří k vlastnímu stolu.

„Vy si myslíte, že to byla sranda, vidět vás umírat?“

Ta slova ho šlehnou do zad jako bič. Nedá to najevo: má teď důležitější věci k řešení. Už dávno se naučil, že slova nezraňují tolik jako kameny. Kameny dokážou rozbít hlavu, zabít. Slova ne.

Nebo ano?

Ruka na hábitu. Rychlý polekaný nádech. Blesknutí světla před očima. Mladík letí pozpátku ven do tmy. I přes hluk vody je slyšet, jak něco křaplo, cosi čvachtlo, po dlaždicích zadrkotaly oblázky. Severus v duchu zakleje, otočí se a vybíhá znovu na dvorek.

Prásk! Tentokrát nad hogwartským hradem.

Kluk sedí zadkem v obrovské louži, nad ním se klene oblouk vody z chrliče.

„Pottere.“

„Co... to... bylo?“

„Pohněte rukama a nohama.“

Chlapec poslechne. Zdá se, že je nezraněný. Severus luskne prsty a přitáhne si pruh světla ze dveří blíž, prohlíží chlapci hlavu. Nic.

„Bolí vás někde?“

„Ne... Ani ne... Aspoň myslím... Co to u Merlina bylo?“

Divoká magie, ví Severus, a stejně tak ví, že to právě tomuto chlapci za nic na světě nepřizná. Čistý, neředěný instinkt. Jeho tělo interpretuje Pottera jako hrozbu. Celých sedm let co ho zná; každým rokem silněji a silněji. Nejdřív to byla jen připomínka špatných zkušeností s chlapcovým otcem, snad i tušení přítomnosti duše Temného pána a zejména hořké vědomí faktu, že Severus je zodpovědný za smrt jeho matky, krutě přiživované pokaždé, když chlapcovy k zešílení matčiny oči zaplály živou nenávistí (nebo když Severus nechtěl splnit něco, co po něm žádal Dumbledore); později se naprosto paradoxně přimísil strach o chlapce samotného, pocit nesplnitelné povinnosti a dusivé, bezvýchodné vědomí toho, jak málo chlapec přemýšlí o důsledcích a souvislostech činů vlastních i cizích. Každý pokažený lektvar, každá nedbale formulovaná esej, každý jednotlivý podvod při studiu, každá příležitost, kdy se chlapec slepě pouštěl do neznámých a při zoufale nedostatečné úrovni jeho znalostí nezvladatelných nebezpečí, přidávala do této výbušné směsi další a další špetky vysoce nestabilních ingrediencí. Obvykle se to dalo kontrolovat vůlí, ale nečekaný fyzický dotek... a zrovna dnes, kdy je Severus tak unavený...

A poslední, zřejmě nejhorší troška přibyla tam v Chroptící chýši, když držel Pottera za hábit a ze všech sil se snažil předat mu Dumbledoreův vzkaz, než ztratí vědomí. Oklamal tehdy své tělo zřejmě dostatečně, mělo pocit, že opravdu umírá, a naneštěstí poslední, co vnímal, byla právě Potterova magie.

Ne, tohle se tomu chlapci vyložit nedá.

„Už na mě nikdy bez dovolení nesahejte, Pottere.“

„Nebudu, pane,“ drkotá zuby student.

Severus se nediví, nepřekvapuje ho ani ta náhlá automatická slušnost. Není mnoho lidí, na které jeho magie reaguje tímto způsobem, naštěstí: ale těch pár... Pan Potter je v dobré společnosti. Severus mimo jiné na začátku své smrtijedské kariéry takto mrštil přes celou místnost Amykem Carrowem, hromotlukem o dobrou píď vyšším, o nejméně čtyřicet liber těžším a o zhruba šest let pouličních bojů a šarvátek s bystrozory zkušenějším než byl on sám, a to mu natrvalo zajistilo právě takovou strachem vynucenou zdvořilost mezi všemi Smrtijedy, kteří měli s Amykem nějakou osobní zkušenost. (Bylo to tak nečekané, že se to doneslo i Temnému pánu, a pokud si Severus pamatuje, Temný pán sám se ho pak už po celé ty roky nikdy fyzicky nedotkl. Severus byl rád: incident s Amykem mu přinesl respekt, incident s Temným pánem by pro něj znamenal smrt.) Další taková příhoda se mu stala tenkrát v šestém ročníku, ve dveřích do Velké síně do něj vrazil Remus Lupin, ano, právě ten všemi oblíbený a miloučký vlkodlak – a skončil skoro až v krbu. Severovi nikdy nikdo neuvěřil, že to neudělal schválně, a fakt, že nepronesl žádnou inkantaci a že měl hůlku v kapse, k jeho pověsti adepta černé magie jen přidal. Horace Slughorn nechtěl slyšet ani slovo, Minerva ukázkově zuřila, strhla Slytherinu padesát bodů za napadení studenta a magii na chodbě, a Dumbledore... Dumbledore si nechal přinést všechny Severovy věci, objevil maminčinu starou učebnici lektvarů a zabavil ji. No a konečně právě takový výbuch nekontrolované magie kdysi přiměl Severova otce... tehdy, když maminka...

K čertu s minulostí. Severus vstává, vytahuje hůlku. Potter se od něj odsouvá po zadku, leze přitom do kaluže hlouběji a hlouběji, je to komické, nebo by bylo, kdyby... Severus si ze svého stolu přivolává láhev a skleničku. „Pojďte si sednout sem,“ nařizuje a střásá přitom pár kapek z vlastních ramen. „Usušte se, jste zmáchaný jako štěně.“

Potter se ostražitě přibližuje, nevypadá, že by si stavu svého hábitu vůbec všímal, natož aby s ním chtěl něco dělat. „Co je to?“

Zvláštní že je kluk vůbec schopen vzdorovat. Carrow ani Lupin už pak nikdy nebyli.

„Whiska. Vypijte to.“

Severus pokládá nalitou skleničku na lavičku, nechce riskovat další dotek. Ví, že alkohol není jako terapie nejlepší, ale nic jiného po ruce nemá – a kdyby se pokusil Pottera uklidnit svou magií, tak jak uklidňoval Blaise Zabiniho a Minervu, dopadlo by to neslavně. Přinejmenším. Jsou věci, které překonat nedokáže. Vidí, že se Potter nemá k tomu, aby udělal něco se svým hábitem, že z něj crčí proudem voda jako z vodníka a zezadu je polepený oblázky. Severus vycení zuby, jako by kousl do něčeho odporného, a rychle opíše hůlkou křivku.

Potter sebou cukne, jako by dostal ránu, a chvilku na něj nedůvěřivě zírá, pak do sebe obrátí sklenku whisky, otřese se a zašklebí se. Mimovolně si otřepává oblázky z hábitu. Mrká, vylívá si vodu z brýlí, rozpatlává si po nich špínu z rukávu. Sedl si. Severus kývne, mladík natáhne ruku a profesor mu dolije. Chlapci se vrací barva do tváří, obličej stažený úlekem se uvolňuje.

Ve dveřích se objeví Minerva. „Je všechno v pořádku?“

Severus si povzdechne, sjede pohledem po mladíkově hábitu, ze kterého ještě stále stoupají kotouče páry. „Ano,“ řekne pevně a v tom jediném slově je nesčetněkrát víc emocí než ve všech větách, které si tu vyměnil s Potterem.

Minerva se zamračí. „Vy jste nepoučitelný, Pottere.“ Přistoupí k Severovi, položí mu ruku na paži. Na její zelené manžetě trůní kapky jako perly v trávě. Potter nadskočí a vytřeští oči. Minerva si ho nevšímá. „Půjdeš dovnitř?“

Ještě jedno povzdechnutí, ještě jeden pohled na chlapce. „Ano.“

„A vy byste měl přestat dělat zmatky, sebrat se a jít domů, Pottere,“ nařizuje Minerva. Bere chlapci z rukou skleničku, nozdry se jí rozšiřují, ještě stále pracují kočičí instinkty, ještě stále zkoumá svět i čichem. Severus ví, že lektvar by tak určit nedokázala, ale whisku že pozná bez problémů. A taky poznala: střelí rychlým kontrolním pohledem po poloprázdné láhvi. „Bude schopný se přemístit?“

„Předpokládám, že ano, jakmile se trochu vzpamatuje.“

„Přinejhorším přespí ve škole,“ uzavře záležitost Minerva, bere Severa pod paží a odvádí ho do sálu. „Máš tam tu zmrzlinu, je výborná. Neumíš si představit, jak těžké to je, udržet sebe i děti, abychom ti ji nesnědli.“

Severus se uchechtne a to je to poslední, co z jejich hovoru Potter zachytí. Další slova překryje hluk konverzace ostatních hostů. A ani jeden z profesorů naopak nevidí, jak si Potter tře naražený loket a kostrč, které ho začaly bolet až teď, ani neslyší, jak si mumlá pod vousy: „Horší než ty zatracený hodiny oklumence. Tisíckrát horší...“

Zpět na obsah

Kapitola 7: 7. Balabile

7. Balabile

Už od dveří je jasné, že se studenti u jejich stolu zase o něčem dohadují. Deanová, Dott, Macmillanová a Abbottová diskutují s Poppy a Dariou Dillonsbyovou tak náruživě, že to skoro připomíná hádku, zatímco Longbottom a Zabini se snaží mluvit s Anzelmem Janeciem. Ten jim věnuje jen malou část pozornosti: upřeně sleduje chování dráčka usazeného znovu na okně mezi muškáty a tentokrát vyhlížejícího ven. Dráček zpozoroval svého pána, vystartoval, profrčel mladému léčiteli kolem hlavy a vletěl Severovi přímo do náručí, vítá ho jako nadšený pes. K Severově znepokojení se děti chovají velmi podobně: sotva stačil uložit radostí zfamfrnělého dráčka do kapuce, už k němu natahují ruce s lístkem pergamenu, pár drobnými mincemi – kdyby mohli, chytali by jeho i Minervu za hábity.

„Poslali jsme to, pane profesore, tady je potvrzení.“

„Vybrali nám tu nejsilnější sovu, co měli, pane.“

„Bylo tam něco, paní profesorko? Co tam bylo?“

„U hradu se blýskalo, pane, viděli jsme odraz světla na jezeře.“

„Nechali jsme dát ten dopis do nepromokavého pouzdra.“

„Neviděla jste venku Stephena, paní profesorko? Neměli bychom mu jít naproti všichni?“

„Mně říkal, že ještě chce připravit pro Rosmertu nějaké jiné semenáčky.“

„Tady jsou drobné, pane.“

„Ale už je pryč strašně dlouho, nezdá se ti?“

„Mně se zdálo, že to blýskání bylo na hřbitově.“

„Nesmysl, mně to připadalo, jako by někdo seděl u brány.“

„Mně přišlo, že to bylo právě na tom jezeře.“

„Mohli byste být zticha, vy čtyři?“ osopil se na ně Severus. „Mohli byste nechat mluvit paní ředitelku?“

Minerva se je zpočátku pokusila uklidnit. „Ať jste viděli cokoliv, jsem si jistá, že ochranným pásem nepronikl nikdo cizí. Kvůli tady těm plašmyškům jsem se byla podívat u brány, Severe, a všechno se zdá v pořádku.“ Pak ale uviděla, že jim to nestačí, že se zase chystají k další litanii otázek. Zamračila se a stiskla rty; začala jim vyvracet jednu námitku za druhou dřív, než je stihli položit, čím dál kousavěji a úsečněji. „Ne, slečno Macmillanová, pana Cornfoota jsem nikde nepotkala, je mi líto, ale věřím, že se tu každou chvilku objeví; jistě zná zdejší okolí dost dobře, aby se od hranic Hogwarts dokázal přemístit. Ne, pane Dotte, před bránou opravdu nikdo nebyl, nejspíš jste viděl, jak se pohybují sochy Strážců. Jsou teď mnohem aktivnější, než jste byli zvyklí: zdálky, potmě a v dešti jste se mohl snadno zmýlit. Nějaká magická bytost zkoušela projít někde mimo bránu, Severe, ale hodilo ji to zpátky. Mohlo to být taky jen zvíře, co se snažilo prolézt některou z děr v hradbě. Dovnitř se rozhodně nikdo nepovolaný nedostal.“

Poslední věta už zazněla dost ostře. Severus čichá výbuch, ví mnohem lépe než děti, jak moc Minerva nesnáší, když se někdo dotkne jejích výsadních práv. Naklání neútočně hlavu na stranu, pokouší se postojem i tónem uhladit naježený kočičí hřbet.

„Budeš chtít jít domů?“ ptá se a přitom nevědomky pozdvihuje levé obočí do přesně toho tázavého tvaru, který míval kdysi vyhrazený pro ředitele Dumbledorea; do drobného oblouku, který sděluje Ty tu rozhoduješ: řekni, co si přeješ, a já to udělám.

Okamžik se na něj jen dívá, tak jak to dělával i Dumbledore. Pak se maličko pousměje. „Nemyslím, že by to bylo nutné. Umíš si představit, jak teď bude vypadat ta rozrytá cesta? Nemám chuť se brodit řekou bláta, dokud to nebude nevyhnutelné. Filius ví, že jsme tady, kdyby bylo zle, pošle nám vzkaz.“

Severus se trochu mračí, ale přikyvuje a sedá si. Anzelm před něj staví poslední misku zmrzliny.

„Ale ta světla, paní profesorko...“ nedá se odbýt Jeremy Dott. Ostatní přikyvují, napjatí.

(Prásk! Tentokrát to bylo přímo nad Hogsmeade.)

„Trochu nám prší a začíná to vypadat i na bouřku, nevšimli jste si?“ odsekne uštěpačně Minerva a tře si prokřehlé prsty. „Byl by někdo tak laskav a zařídil mi ohřátou medovinu?“

„Ale na tom jezeře opravdu někdo byl, madam!“ trvá na svém Melissa Macmillanová.

Minerva si významně povzdechne. „To je dost dobře možné, slečno Macmillanová. Hogsmeadští rybáři mají s obyvateli jezera dohodu, že můžou na jižním konci lovit ryby.“

„No ale...“

Tentokrát už toho má dost Severus: pozdvihne obočí do oblouku, který předznamenává útok.

„To je tou bitvou, Lindo,“ zasahuje okamžitě uklidňujícím tónem Poppy, „to pak člověk ještě celé měsíce vyskakuje při každém zablesknutí. Že, Minervo? Severe?“

Minerva krátce a ostře přikyvuje. Poppy má pravdu a to je samo o sobě k vzteku – a navíc vyvolává staré vzpomínky, přesně ty, kterých by se Minerva nejraději navždycky zbavila. Tenkrát jí trvalo skoro půl roku, než si znovu dokázala v klidu posedět u zapáleného krbu. Severus po léčitelce střelí svým černým pohledem a zachmuřeně se stáhne. Nabere si další lžičku zmrzliny. Nepomáhá to. Nechutná mu. Na jeho současnou náladu je to příliš sladké.

„Kdy jste vůbec měli tolik času na pozorování okolí?“ ptá se kousavě.

„Čekali na mě, pane profesore,“ zareagovala okamžitě Daria Dillonsbyová. Neusmívá se, neomlouvá se, dobře si pamatuje, že Severus oboje nesnáší (a ona už po několika letech práce u Munga dokáže dobře pochopit, proč). Prostě a jednoduše konstatuje fakta. „Řekla jsem si, že tu kopii odnesu raději řediteli Llewelynovi hned, a udělala jsem dobře. Stihla jsem ho ještě v kanceláři, připravovali právě nějakou zásilku na sever. Takže s tím pošle i váš dopis Brigitě z Narviku, jak jste chtěl. Zvažoval, že s tím někoho pošle na tu konferenci, co se teď prý koná, ale nebyl si jistý, jestli tam mistryně z Narviku jela. Takže se nakonec rozhodl to poslat klasicky do Bjørkhallenu. Mělo by to odejít nejpozději do hodiny.“

Severus neochotně přikývl. Nabral si další lžičku zmrzliny. Tentokrát už chutnala lépe.

Minerva dostala svou sklenici horké medoviny, usrkává z ní. Ohřívá si ruce.

„Co potřebujete vy, Zabini?“

Nabízí jí plášť, trochu stydlivě.

„Už je ti dost dobře?“ ptá se Severus. „Ukaž ruce.“

Ledové.

„Vyloučeno. Jedl jsi něco? Pil jsi něco?“

Ano, kýve chlapec, tuhle zmrzlinu a horkou čokoládu. Ano, ví, že nesmí alkohol, ani žádný neměl. Ne, netočí se mu hlava. Ano, vidí dobře. Klopí oči, tváře mu tmavnou skoro do černa.

„Sedni si, zabal se. Takhle je to po otravě vždycky, člověk má dojem, že ho převrátili naruby jako starou rukavici,“ bručí Severus tónem, který stále zní velice nenaloženě. Chlapec ale zná svého profesora dost dlouho na to, aby dokázal rozumět. Sedá si, balí se znovu do jeho pláště. Někdo z léčitelů před něj staví další hrnek s teplou čokoládou, Zabini ho bere do dlaní a hřeje si ruce docela stejně jako Minerva o svou medovinu. Fouká přes okraj hrnku do pěny na hladině a pozoruje, jak malé duhové bublinky jedna po druhé praskají.

„Znáte to z vlastní zkušenosti, pane?“ ptá se nekonečně zvídavá Linda Deanová.

„Pitomče, Nagini přece,“ šeptne kdosi.

„Nagini byla značně specifický případ,“ ušklíbne se Severus a cítí, jak se mu proti jeho vůli stahuje tvář do grimasy odporu a ježí chloupky na rukách; jako vždycky, když si toho obrovského hada připomene. „Jestli budete mít někdy podobné ambice jako mistr Janecius, zjistíte, že od jisté úrovně je testování jedů a protijedů docela běžná záležitost.“

„Já myslel, že na to jsou ty výpočty, pane?“

„Na vaší úrovni znalostí ano, Dotte. Na úrovni takového Anzelma Janecia už člověk potřebuje osobní zkušenost, aby dokázal poznat jed i v nestandardních podmínkách a aby se naučil reagovat nestandardním způsobem. Tahle zábava tě teď čeká, Anzelme, připrav se.“

Anzelm se usmál, podle svého zvyku se maličko uklonil. „Už se těším.“

V Severových ústech zmizela další lžička zmrzliny. Miska je už skoro prázdná.

„Mohli byste si tady se slečnou Zvědavou a panem Vědeckým sednout a propočítat vedlejší účinky, zkontroluješ jim výsledky, Anzelme. To, co jsme tam na dvorku prováděli, byla čistá divjakovština. Aspoň na tom příkladu pochopíš, co tím zvláštním termínem myslím.“

Anzelm velice zvážněl, kývl a přitáhl si kus pergamenu a brk.

„To už jsem počítala, to je úkol pro děti,“ bručí Linda Deanová. „Tady nás zase někdo podceňuje.“

„Řekl jsem vedlejší účinky, Deanová. O kolik bodů že to zrovna prohráváte?“

Zasmáli se. Napětí definitivně ustoupilo. Společnost se přeskupila, Linda Deanová si sedla na jeden konec stolu, Jeremy Dott na druhý, oba se zabarikádovali, aby ten druhý na jejich práci neviděl, a před Anzelma položili svůj soutěžní svitek. Anzelm už dávno pilně psal, šimral se špičkou brku na tváři a mračil se čím dál tím víc. Minerva se trochu posunula, aby mu mohla číst přes rameno. Používal Severův způsob zápisu, který pro ni byl do velké míry nesrozumitelný, ale snažila se rozluštit aspoň tolik, kolik mohla. Blaise Zabini se dovolil, přisedl si z druhé strany a šeptem diskutoval, Anzelm vysvětloval, jak věci rozumí sám, a Zabini přikyvoval, občas namáhavě zamrkal a postupně šedivěl a choulil se víc a víc. Ale nevzdával se a pokoušel se pochopit co nejvíc, zřejmě rozhodnutý, že z této nešťastné zkušenosti vydoluje tolik poznatků, kolik jenom dokáže. Minerva se znovu a znovu podivovala, jak otevřeně oba Slytherini vyjadřují v Severově přítomnosti své emoce, jak málo se stydí dát najevo bolest a strach, a především, jak i přesto, že se zjevně bojí nebo trápí, dokážou jít dál. Přestala poslouchat, co si mladý léčitel a student šeptají; odstrčila si trochu židli, aby mohla pozorovat všechny. Zamyšleně se usmívala: toto je tedy ta slytherinská statečnost? Není divu, že jí Gryffindoři tak obtížně rozumějí a že ji zaměňují se zbabělostí. Gryffindoři jsou zvyklí strach zastírat a potlačovat, je pro ně snazší umřít, než dát najevo, že se bojí. Slytheriny Severus učí se svému strachu podívat do tváře, přiznat jej a projít jím až na konec. Minerva uznale pokyvuje hlavou a za hranatými skly brýlí jí oči září jemným, láskyplným leskem.

Nevilla Longbottoma si přitáhla Melissa Macmillanová, něco mu tiše líčí. Podle toho, jak zatím Minerva vysledovala způsob fungování Severovy laboratoře, to znamená, že jeden z mozků laboratoře má nějaký nápad a teď si ho ověřuje u některého z dotčených členů. Přizvali Poppy, té se zřejmě diskutovaná idea docela zamlouvá. Longbottomovi nejspíš ne, nebo zvažuje možnosti. Macmillanová sama si není zcela jistá, její pohyby jsou nervózní, trhané. Minerva zachytila jméno Bellatrix Lestrangeové a připomněla si, že to byla právě ona, kdo umučil Nevillovy rodiče a vážně zranil Melissina bratra. Znovu se podívala na Poppy, zkoumavě: mají děti v plánu nějakou odvetu na Bellatričiných příbuzných? Pravděpodobně ne, nebo aspoň ne přímo, jinak by Poppy nebyla tak klidná.

Zahlédla, jak se ve dveřích na dvorek objevil Harry Potter, zadíval se jejich směrem, zamračil se, spravil si brýle. Všiml si, že ho vidí, kývl jí na rozloučenou, propletl se sálem a zmizel na ulici. Minerva doufala, že bude mít rozum a půjde opravdu domů.

Déšť tluče do oken s neztenčenou silou, bouřka se zavěsila přímo nad Hogsmeade a užívá si svoje řádění.

Severus dojedl a teď komentuje Anzelmovy zápisky. „Ale samozřejmě, marihuana oslabuje magický obal, proto je ti tak zle,“ hudrá na Zabiniho adresu. „Proč si myslíš, že jsem vám ji předloni zabavil? Kdybych byl věděl, že ten chytrák, kdo to do koleje přinesl, jsi byl ty...!“

„Ale mudlové...“

„To není jediná sebevražedná pitomost, kterou mudlové dělají,“ vrčí Severus. „Odkdy se vůbec ty, čistokrevný, vymlouváš na mudly? Jen mu tolik nenapovídej, Anzelme, nech ho, ať si namáhá mozek sám. Bude se mu to hodit.“

Minerva skrývá pobavený úsměv.

„Kdybychom použili její hůlku?“ ptá se Melissa Macmillanová Darii a ta krčí rameny.

„Pane profesore, půjčil byste nám hůlku Bellatrix Lestrangeové?“

„Nač?“

„Kvůli našim,“ přiznává tiše Longbottom a škrábe se ve vlasech. „Třeba by to mohlo...“

Severus nakrčil čelo, přejel si klouby prstů po rtech. „Musel bych se domluvit s dědici. Narcissa Malfoyová... Mohu se pokusit.“ Odmlčel se. „Neslibujte si od toho zázraky, Longbottome, je to už šestnáct let. I kdybyste docílil nějakého úspěchu...“

Longbottom se mračí a přikyvuje. „Já vím, pane. A budete tak hodný?“

Severus slibuje, že bude, a čím víc se kaboní, tím radostněji na Minervu z jeho kapuce pomrkává dráček. Teď si dráček pověsil ocas přes okraj kapuce, pošvihává jím a nakonec se do něj zakusuje, očička mu přitom svítí šibalstvím. I ty jeden, jak víš, že zrovna přemýšlím, jak je možné, že jsem Severovi vyrobila hračku tak podobnou jeho mistrovské pečeti, když jsem o té pečeti až do dnešního večera nic přesného nevěděla? A proč jsem o ní vlastně nevěděla?

Hannah Abbottová nervózně poposedává na krajíčku židle. „Měla jsem s ním zůstat...“ mumlá si, kouše si nehet na palci a znovu a znovu se ohlíží ke dveřím. „Kde je...?“ A najednou vyskočí a žene se přes celý sál.

„Stephene!“

Zablácená postava ve dveřích se prosebně ohlíží po Rosmertě: nechce našlapat, ale musí dovnitř. Rosmerta ukazuje cestu k záchodům, Hannah Abbottová nedočkavě tančí kolem. „Jsi v pořádku? Proč ti to trvalo tak dlouho?“

Odpovědi není rozumět. Cornfoot předává Rosmertě nějaký balík a mizí na toaletách.

Neville Longbottom zaťal pěsti a nenávistně zírá do desky stolu. Macmillanová ho poklepává po hřbetě ruky a když to nepomáhá, začíná ho popotahovat za rukáv. „Uklidni se, jsou ze stejný koleje. Miluje tebe, ne jeho, a taky se sem vracela o tolik dřív kvůli tobě. Neblázni. Slyšíš? Stephen je můj, tak laskavě zklidni hormon. Žárlivče pitomá!“

„No jo, no... jo, jasně, já vím... Cože?!“

„Merline, a já myslela, že zrovna tobě tyhle věci občas i docházejí. Poskoč, Longbottome, stojíš si na vedení.“

Když se Cornfoot konečně objevuje u stolu, Longbottom se ještě červená.

„Prásklo do Dumbledoreovy hrobky, paní profesorko. Profesor Flitwick vzkazuje, že si nemáte dělat starosti, že je všechno pod kontrolou. Hrobka je sice vejpůl, ale jak se spustil ten liják, tak ani nezačalo hořet. Zraněný není nikdo, všichni už byli uvnitř.“

Minerva přikyvuje. „Asistoval jste profesoru Flitwickovi, že?“

„Ano. Přišlo mu hodně zvláštní, že je kolem o tolik vyšších cílů, třeba hradní věže, tak se chtěl podívat pořádně.“

„Sedněte si, jste celý zelený.“

„Děkuju... já jsem zrovna vycházel ze skleníku... fuj. Profesor Flitwick mě nechtěl pustit, dokud se mi prý nepřestanou klepat ruce. Jo, teplá medovina, prima, Melisso. On se ten mramor rozskočil tak zvláštně, profesor Flitwick si myslí, že tam ta puklina už musela být a že byla plná magie, to prý přitáhlo blesk, prý si to jinak vysvětlit neumí.“

„Byla,“ prohodil temně Severus. „Jinde na hřbitově nedošlo k žádným anomáliím?“

„Ne, kupodivu ne, pane. Myslíte Voldemortův a Naginin hrob, že? Profesor Flitwick si to myslel taky. Mám vyřídit, že se ani na jednom z nich nehnulo ani jediné zrníčko písku.“

„U brány jste neviděl nic zvláštního?“ zajímá Minervu.

„Viděl,“ přikývl Cornfoot, „ministra Shacklebolta. Zavřel jsem mu těsně před nosem. Měl jsem dojem, že touhle dobou bude dávno v suchu v Londýně...? A oba hippogryfové, myslím ty sochy u brány, vyvádějí jako šílení. Může to být tou bouřkou?“

Oba profesoři se na sebe podívali, pokrčili rameny. Věděli, že daleko pravděpodobnější je, že se kamenní strážci snažili zabránit Shackleboltovi projít bránou. Studenti mohli volně chodit sem a tam, ale Shacklebolt byl pro hrad cizinec bez jakýchkoli oprávnění: musel by ho osobně pustit někdo z profesorského sboru. Tak jako v poledne, kdy pro něj držel sochy na uzdě profesor Flitwick.

„Minul jste se ještě s někým?“

„Měl jsem dojem, že ano, ale nepoznal jsem ho. Venku za branou, na cestě do Hogsmeade. Tam lije tak strašně, že není vidět na krok, pane; kdybych do ministra Shacklebolta nevrazil, taky bych ho nepoznal.“

„Podařilo se profesoru Flitwickovi hrobku zavřít?“ Minervin tón je zvláštně napjatý, Severus se mračí a tázavě zvedá obočí: proč? Minerva si pohladí imaginární plnovous, zamžourá přes okraj brýlí, naznačí držení hůlky a Severus zbělá jako křída – a v momentě pochopí, proč se Minerva hnala nocí a deštěm zkontrolovat bránu. Bezová hůlka! Potter ji vrátil do hrobky! Opravdu nechceš jít domů?! ptá se nehlasně.

„Ano, paní profesorko, podařilo. Odčerpal vodu, vrátil kameny zpátky a nějak to scelil. Ale není teda z výsledku nijak nadšený. Říkal, že se na to musí podívat ještě jednou za světla a za lepšího počasí.“

„Vnitřek hrobky je netknutý?“

Cornfoot si nalije další skleničku, obrátí ji do sebe na dva loky. „... ano.“

A otřese se.

„Mrtví jsou mrtví,“ řekne klidně Poppy.

Cornfoot polyká, potlačuje nevolnost. U takového hromotluka je to nečekané. Nakonec otáčí zmučený obličej k Melisse Macmillanové. „Díky. Chvilku... Promiňte... Já... já ještě nikdy neviděl otevřený hrob... On vypadá pořád stejně... Já vím... mumifikace... k čertu, já VÍM, ale...“ Přitiskl si hřbet ruky k ústům a zavřel oči.

Longbottom si tře dlaně o sebe, zahřívá je. Poppy zavrtěla hlavou, odstrčila ho a sama položila ruku Cornfootovi na paži. „Pojďte. Vstaňte, Stephene. Pojďte, budeme trochu chodit. No pojďte, pojďte.“

„Já jsem... ještě donesl madam Rosmertě ty kytky...“

„Ano, ano, to je dobře.“ Sešpulila rty a kratičce zavrtěla hlavou: nepotřebuje ani Anzelmovu ani Dariinu pomoc, vystačí si bez potíží sama. Prošli dveřmi na dvorek.

Melissa Macmillanová mlčky přešla k oknu, pootevřela ho, opřela se o parapet. Netrvalo dlouho a stoupla si vedle ní i Hannah Abbottová. Ale když se začala zvedat i kamarádka z její vlastní koleje, Melissa zaprotestovala. „Nemáš ještě náhodou nějaký úkol?“

Linda Deanová něco zavrčela a znovu si přitáhla rozpracovaný výpočet. Zírala na pergamen tak zavile, jako by to byl její osobní nepřítel. Chvilku se pokoušela soustředit, ale marně, a když se jí při jednom škrtu zachytila špička o nějakou nerovnost v pergamenu, mrskla vztekle brkem o stůl. „Tohle nejde dopočítat! Tam je víc proměnlivých nebo neznámých položek než známých! Klidně si zapiš bod, Jeremy, já to nezvládnu. Dobrovolně uznávám, že jsem absolutně neschopná, nepřipravená karikatura studenta a že kdyby mělo záležet na mně, tak by Blaise byl touhle dobou mrtvý. Ne, vážně, tohle nejde.“

Jeremy Dott rovněž odložil brk, ale nikdo nepostřehl kdy, protože to udělal méně dramaticky než jeho partnerka. „Já také ne. To vypadá, jako by jednoznačné řešení snad ani neexistovalo.“

Ale Severus nereaguje: vytáhl z kapsy jakýsi oblý předmět zabalený v kapesníku, položil ho na stůl a sepjal nad ním prsty. Křečovitě je propletl. „Dumbledore... Tys ho neviděla tu noc, kdy tohle přinesl, Minervo. Pamatuješ, jak měl poslední rok spálenou ruku?“ Černé oči se otáčejí k Minervině tváři, z hlubin bolesti přichází otázka: „Proč jsi mi to dala?“

„Vytrousilo se mi to z kapsy při proměně. Nechci riskovat, nechci to ztratit. Tenhle večer je čím dál podivnější, potřebuji mít volné ruce. U tebe to bude v bezpečí. Prozkoumáme to, až se vrátíme domů.“

„... dobře. Jak myslíš, Minervo.“ Kolmá vráska na čele mluví o starosti větší než všechna slova. Chvějící se prsty splétají růžky kapesníku do zvláštního, zdobného uzlu. „Jen po mně nechtěj, abych... ještě jednou...“ šeptá Severus tak tiše, že skoro není rozumět. „Byla jsi dostatečně opatrná, že?“

Minervina dlaň na jeho předloktí, hřejivá, ujišťující. Živá. Nespálená.

„Ty víš, co to je, Severe?“

„Domyslel jsem si, co to bylo. K čemu to může sloužit teď, to nemám tušení.“

Melissa Macmillanová zadrkotala zuby, zamumlala něco o zatracené zimě a natáhla se za sebe pro plášť. Bezděčně se přitiskla k předloktí Hannah Abbottové a ta jí stejně bezmyšlenkovitě položila ruku kolem ramen. V tutéž chvíli i Blaise Zabini zimomřivě zkřížil ruce na hrudi; jemu zas automaticky poskytl ochranu Anzelm.

Ale nikdo si toho nevšiml, nikdo se nad tím nepozastavil. Pozorovali zdobný uzel z kapesníku, a nikdo krom Minervy a Severa ani vzdáleně netušil, co se v něm skrývá a jakou ten předmět může mít moc. Dokonce ani Severa by při vší jeho zkušenosti s černou magií obecně a tímto předmětem konkrétně nenapadlo, že se jim celý večer plete do hovoru i myšlenek – a to jen díky tomu, že je fyzicky přítomen.

A přece to snad aspoň tuší, přece aspoň podvědomě cítí, s jak mocným a zlým artefaktem si to zahrávají: proč by se jinak namáhal s vázáním ochranných uzlů, proč by tolik váhal se té věci znovu dotknout?

Nad černým ramenem vykoukla zelená hlavička, korálková očka pozorují balíček, který se milovaný pán tolik zdráhá uložit zpět do kapsy. Zavířila křídla, dráček se snesl na stůl, ulovil tu věc, pevně zavázanou v šedém kapesníku a zajištěnou uzly pro štěstí, očichal ji – a chramst! Mladé hlasy se rozesmály, ale oba profesoři tasili hůlky a čekají. Nic dalšího se však neděje, dráček jen otočil hlavu k Severovi, podíval se na něj pohledem oddaného plyšového strážce, škytl, stočil se do klubíčka, položil si čenich na ocas a spokojeně si odfrkl.

Mezi oběma profesory zvoní napjatá struna ticha.

„Neaktivní,“ zkonstatovala konečně Minerva o poznání příkřejším hlasem, než bylo nutno. „Jinak by se byl rozletěl na tisíc střepů.“

Severus vážně přikývl a schoval hůlku.

„Říkal jste čistá divjakovština, mistře Severe...?“ vzhlédl od zadaného (a pravděpodobně už dořešeného) úkolu Anzelm Janecius, na tváři podobně nesouhlasný a odtažitý výraz, jako když referoval Minervě o Zabiniho otravě. „Týká se to víc případů, viďte?“ Klouzal svýma čistýma šedivýma očima ze Zabiniho na dráčka, z dráčka na své výpočty, z výpočtů k Severově levému předloktí, nahoru k tváři svého vysněného mistra a pak znovu k chlapci, zas a zas.

„Už začínáš chápat, co mě mistr Divjakov učil, Anzelme? Jestli u mě nechceš studovat, ještě pořád se můžeš rozmyslet.“

Málokdo viděl, že by se Severus obracel k Anzelmovi stejně kriticky a se stejnou dávkou sarkasmu jako ke svým mladším studentům: obvykle byla v jeho chování znát alespoň stopa kolegiálního respektu. Tentokrát ne. Tentokrát mu dává svou převahu najevo stejně jasně jako jakémukoli prvňáčkovi. Longbottom se pod tíhou toho hlasu reflexivně přikrčil, Zabini rychle bleskl očima po desce stolu. Struna ticha se znovu rozezvučela. Studenti pozorují stipendistu, většina zvědavě, ale ti dva tak upřeně, jako by na jeho rozhodnutí teď závisela i jejich budoucnost.

Léčitel zavřel oči, sepjal ruce a přitiskl si je k čelu. „Chci,“ odpověděl.

Zpět na obsah

Kapitola 8: 8. Blaise

8. Blaise

Bouřka za oknem konečně utichala, hrom odešel brblat o pár kopců dál, zato dešti se nad jezerem zřejmě zalíbilo a rozhodl se zůstat. Ve dveřích na dvorek se otočila Rosmerta s krabicí sazeniček, chvilku diskutovala, nebylo znát, jestli s Cornfootem, nebo s Poppy. Krabice zmizela za dveřmi. Rosmerta se opřela o veřeje a dál si povídala, obhlížela přitom hosty v sále. Už vůbec nebylo tak plno jako na začátku večera, zůstali jenom ti, kdo neutekli před bouřkou domů: bylo obsazených jen pět stolů. Rosmerta si dala ruce v bok a něčemu se smála, pak se napřáhla kamsi nahoru. Dveřmi se protáhla Poppy, docela spokojená. Melissa Macmillanová zavřela okno a šťastně se opřela o Abbottovou. Vzápětí se objevil i Stephen Cornfoot, z vlasů mu kapala voda, snažil se vytřít si je do sucha plátěnou utěrkou. Rosmerta ho žertem zaháněla, aby jí nenadělal v sále louže, a přitom mu utěrku průběžně sušila.

„Slyšela jsem o mistru Divjakovovi pár pěkně neuvěřitelných historek,“ podotkla jakoby na okraj Minerva.

„Jestli máš zájem, jezdívá pravidelně na výroční setkání mistrů do Heidelbergu, můžu tě představit,“ navrhl svým nejzdvořilejším tónem Severus a pohodil hlavou, aby dostal pramínek vlasů z čela. „Ale až napřesrok, to letošní už zítra ráno končí.“

„Mě představit? Mě?“ urazila se naoko Minerva. „Ne, už to raději nijak nerozváděj, Severe Snape, nebo nikam nepojedeš ani příští rok.“

Severus se na ni podíval přes špičku svého úctyhodného frňáku, předvedl jeden ze svých nejlepších nevěřícně znechucených šklebů. „Nejdřív mě v Hogwarts zavíral Dumbledore, potom Temný pán a teď ty,“ stěžoval si teatrálně. „Nebo že bych se zmýlil v pořadí?“

Minerva začala vstávat a napřahovat se, že Severovi jednu vrazí, ještě pořád přehnaně dramaticky a pomalu, ale podle zúžených očí a tvaru vrásek kolem úst se dalo odhadnout, že poslední žert si podle ní už nebezpečně zahrává s hranicí slušnosti.

„Já tady slyším nějaké hlasy ze záhrobí,“ zahrozila jim na dálku Poppy Pomfreyová. Došla rychle k nim, opřela se rukama o opěradlo Severovy židle a z tohoto strategického místa přehlédla celou společnost. Mládeži se už zase pomaličku točily koutky vzhůru. „Kam tě paní ředitelka nechce pustit, Severe? Do Heidelbergu? A už ti někdo vyprávěl, Minervo, proč měl Severus odjakživa dovoleno právě na tuhle konferenci jet, kdykoli si přál?“

„Ne,“ zavrčel temně Severus.

„Ne,“ odsekla Minerva.

„Jednoduše: když tu Severus nastoupil, byl jenom mladším mistrem, jako je teď Anzelm, určitě se pamatuješ; sice si ještě dokončoval praxi, ale už byl zapsaný k mistrovskému studiu u mistra Divjakova a dokonce měl domluvené, že studium bude většinu času distanční, aby mohl učit, jak Dumbledore chtěl, a že bude za svým mistrem do Durmstrangu přijíždět vždycky jen na prázdniny. Ale ukázalo se, že mu Dumbledore nebude chtít dovolit odjet ani na ty dva měsíce v roce. První léto to prošlo s ohledem na Voldemorta. Druhé léto už byl Voldemort pryč, procesy se Smrtijedy byly dávno uzavřené, mistr Divjakov čekal čtrnáct dní a pak si pro Severa přijel. Tos měla slyšet ten rachot, když se s Dumbledoreem hádali. Poslední argument byl, tuším, že pokud chce mít Dumbledore mezinárodní ostudu, že nechává učit nedostudovaného člověka bez přítomnosti plně erudovaného garanta... nebo zafungoval ten detail o Starostolci, Severe?“

„Nevím.“

Minervin hněv opadl stejně rychle jako vzplanul. Potěšeně naklonila hlavu ke straně. „No nepovídej?“

„No v každém případě tě pustil,“ zachichotala se do hrsti Poppy, přátelsky poklepala Severa po rameni a posadila se k Minervě. „A když jsi po čtyřech letech potřeboval odjet na celý rok, aby ses připravil na mistrovskou zkoušku, taky ti nedělal problémy a zařídil, aby za tebe ten rok zastupoval Horace Slughorn.“

„Dumbledore už mi v tomto směru opravdu potíže nedělal,“ zahučel zamračeně Severus. Střelil po Poppy vyčítavým pohledem a ona mu oplatila tázavým. Severus se zakabonil ještě mrzoutštěji. „Zato jsem se naučil skvěle vařit vlastní kávu. Možná jsi o tom nikdy neslyšela, ale mistr Divjakov má v oblibě jedy, které jsou vůči bezoáru buď imunní, nebo je bezoár dokonce potencuje. A především už ve svém věku velice nerad cestuje.“

Poppy se zatvářila překvapeně, pak provinile a nakonec povytáhla obočí a nevěřícně zavrtěla hlavou. Studenti nejdřív koukali jeden na druhého, co že se tím vším myslí, ale když uviděli, jak se Anzelm Janecius snaží dusit smích, už se neudrželi a rozřehtali se nahlas.

„Tobě to přijde vtipné, Anzelme? Začínat den tím, že se kroutíš v křečích a rychle mícháš protijed na něco, cos v polospánku neměl šanci pořádně rozeznat?“ vyklenul Severus levé obočí. Tentokrát plně rozehrál všechny rejstříky svého hlasu, pečlivě nabroušené oceli skryté v hedvábí. Smích ztichl, uťatý přímo u hrdel. „To jsem rád, že to vím,“ dodal mistr lektvarů zlověstně, a pak hrozivě pomalým, přesným pohybem dolil svou skleničku až k okraji, zvedl ji, aniž ukápl jedinou kapku, naklonil ji směrem k Anzelmovi na přípitek. Oči mu nad jantarovou hladinou pableskovaly.

Anzelm Janecius se však nedá zastrašit tak snadno jako kdejaký prvňáček: z úcty ke svému mistrovi se sice přestal smát, ale vějířky vrásek z koutků očí nezmizely a pohled, kterým Severovi oplatil, byl stále velice pobavený – a zároveň plný důvěry, obdivu a uznání. Nadechl se, že něco žertovného odpoví: nakonec si to rozmyslel, jen ty šelmovské ohníčky mu pořád tančí v očích.

„Existuje takových jedů hodně, pane?“ zeptal se Jeremy Dott vážně – vzpomněl si na Malfoyovy výhrůžky a rozhodně je nehodlá brát na lehkou váhu.

„Teď už ano,“ řekl suše Severus a položil skleničku, až to cvaklo. Pak si všiml, že jeho student začíná blednout, a dodal: „Většina z nich je poměrně náročná jak na ingredience, tak na přípravu, a pokud byly recepty vůbec publikované v angličtině nebo latině, stalo se tak v Měsíčníku lektvarů. Toto periodikum sice v naší knihovně dostupné je, ale když si člověk nepamatuje alespoň přibližně, do kterých ročníků se má dívat, je vyhledávání poměrně obtížné. Pokud si vzpomínám dobře, zabírá teď Měsíčník lektvarů nějakých šest, sedm polic. Souborné vydání těch receptů je k dispozici pouze v ruštině a tu, pokud je mi známo, pan Malfoy neovládá.“

Dottovi odlehlo, zamumlal díky a aby zakryl svůj náhlý nepokoj, vstal, obešel stůl a každému dolil.

„Proč jsi vůbec studoval u Divjakova?“ zajímá Minervu. „Kvůli jeho reputaci, nebo kvůli tomu, že je Durmstrang známý svou tolerancí k černé magii?“

Výhružná maska zničehonic zmizela, Severus kroutí ústa do hořkého úsměvu, převaluje v dlaních svou skleničku, krouží zbytečkem tekutiny na dně. „Opravdu to chceš vědět, paní ředitelko? Není to pěkná historka. Nevybral jsem si sám: nemohl jsem si tehdy příliš vybírat. Dumbledore mi odmítal podepsat cokoli, co jen zdálky zavánělo žádostí o stipendium, a o nějakých vlastních prostředcích na studium... Přece víš, jak na tom byla moje rodina, ne? Nevíš? Ty si už nevzpomínáš, jak vypadaly moje hábity nebo proč jsem tak protestoval, když mi tehdy Dumbledore zabavil tu starou učebnici lektvarů? Nepamatuješ se, kdo se tenkrát slitoval a koupil mi novou?“

Blaise Zabini si olízl rty a zachumlal se hlouběji do Severova širokého pláště; nevědomky se přitom otíral tváří o jemnou česanou vlnu, jako by si chtěl takový požitek dopřát, dokud ještě má možnost.

Zato Minerva se pousmála, tváře jí maloučko zrůžověly a kolem očí se objevily měkké vějířky vrásek. „Albovi vadily ty poznámky, které sis tam vpisoval. Přece víš, ty, které se netýkaly lektvarů. Tvrdil, že před tak černou magií tě musí chránit za každou cenu.“

„Jistě. To nesporně. Ve jménu vyššího dobra,“ pronesl Severus kousavě, a jestli něco předtím hrál, tak teď se jeho černé oči už blyští hněvem doopravdy – a ještě něčím víc, je to žárlivost? Zklamaná důvěra? „Nicméně o dvacet let později mohl tu knihu ve jménu téhož vyššího dobra dát bez mého svolení k dispozici jistému nejmenovanému studentovi. Že by se za pouhých dvacet let tak radikálně změnil pohled na to, co je nebo není černá magie? A to opomíjím malý, nepodstatný detail, že se tak řečenému studentovi dostaly do rukou i ty poznámky, které se lektvarů týkaly: vylepšené recepty mojí matky i moje vlastní – a pro tvou informaci, Minervo, takovému nakládání s nepublikovaným písemným materiálem se mezi mistry lektvarů stále ještě říká krádež.“

Osazenstvo laboratoře si vyměnilo významné pohledy. Poppy se zamračeně stáhla do sebe. Darie Dillonsbyové překvapením zaskočilo. Neville Longbottom sykl a mrkl po Anzelmovi: jednak věděl, o jaké učebnici se mluví, jednak byli oba dva při tom, když Severus na ošetřovně z posledních zbytků vědomí prosil, aby k jeho věcem nepouštěli žádného jiného mistra lektvarů. Minerva se v židli narovnala, posunula si brýle, připravená zasáhnout proti zjevnému bezpráví.

„Kde je teď ta kniha?“

„Bylo mi řečeno, že shořela. Vzal to čert, Minervo, starého Borageho jsem si za těch dvacet let přeformuloval po svém snad pětkrát a pomalu budu mít připravenou verzi, kterou bych dokonce mohl i vydat; Merlin ví, že ten učební text je už dávno neúměrně zastaralý.“ Severus viděl, že Minerva chce dál protestovat: ušklíbl se a mávl rukou. „To děcko má navíc tak jako tak tu drzost uvádět mě jako svého učitele a kazit mi tak pověst svou neschopností, přestože já bych ho byl do kurzu na OVCE nikdy nepřijal. Nechme to být. Ptala ses, proč jsem šel studovat do Durmstrangu k mistru Divjakovovi. Stále si přeješ slyšet, jak přesně k tomu došlo? Ach, vidím, že ano, gryffindorská tvrdohlavost je nekonečná. Dobrá, jak myslíš: ale varoval jsem tě. Doneste mi někdo novou láhev, tohle za střízliva vyprávět nebudu, a budu to vyprávět jen jednou. A vy si přestaňte okusovat nehty a procvičte si znovu muffliato, Longbottome, buďte tak laskav – a odpusťte si pro tentokrát frajerské kousky: použijte klasicky hůlku.“

Neville Longbottom se krvavě zarděl. „Myslíte, jako když tu byl Malfoy? Nevěděl jsem, že jste si všiml, pane...“

„Nebyl jste tak neúspěšný, jak jste si myslel, Longbottome.“

Minerva pozoruje Severa úkosem, má co dělat, aby nevybuchla. Nedokáže se rozhodnout, jestli má být ráda, že dostane odpověď na tak nesmírně osobní otázku, nebo jestli má začít zuřit kvůli jedovatým slinám, které slib té odpovědi doprovázejí; ví jenom, že když teď začne křičet, šance vyslechnout si ten příběh už navždycky zmizí. Severus nezapomíná – a neodkrývá se ani snadno, ani rád. Nakonec se Minerva zuby nehty přiměje nereagovat a této jedinečné šance využít. Závidí v tu chvíli Severovi jeho schopnost uzavřít se před světem a nechat po sobě klouzat nenávist a kritiku jako obyčejné kapky deště.

Doufá, že uslyší něco, co bude za tu námahu stát.

Severus dostal novou láhev whisky, na stole se objevil i čerstvý džbán ohřáté medoviny, konvice kakaa a pomerančový džus, a taky talíř s nakrájenými klobáskami a sýry. Severus nabídl všem u stolu svou whisku, k Minervině velkému překvapení se zcela vážně omluvil Zabinimu, že jemu dát nemůže, zato si ho posadil hned vedle sebe, položil si ochranitelsky paži na opěradlo jeho židle, nalil si štědrou dávku a svěřil láhev do opatrování dráčkovi.

„I když si moje maminka vařením lektvarů jen přivydělávala, začal jsem jí pomáhat stejně brzo jako ty, Blaisi: sotva jsem dosáhl na pracovní desku.“

Změna v jeho hlase byla neuvěřitelná; dokonce i rysy jako by mu pro tu chvíli změkly. Totam byla veškerá vypočítaná krutost a jedovaté špílce – a jako obvykle, i teď Severův tón hlasu a rytmus a kadence řeči dělaly s posluchači divy. Uvolnili se, rozusmívali, oči se jim rozzářily jako dětem, které poslouchají pohádku na dobrou noc. Z každého slova, které opustilo Severovy rty, teď vyzařovala nezměrná, nekonečná láska, a ta se zintenzivňovala až k nesnesení, kdykoli svým dechem polaskal to slovo: maminka. Minerva se s Eileen Princeovou, později Snapeovou, ve škole sice dva nebo tři roky potkávala, ale byly každá z jiné koleje i ročníku, a tak ji znala jen velmi zběžně: pamatovala si ji jako nepříliš pěknou, dost bojovnou a velmi uzavřenou, žijící ve svém vlastním malém světě. Pro Severa to však byla nejkrásnější princezna všech zemí a dob, nejmilovanější bytost na celém světě, tak jak už maminky pro malé chlapce bývají.

„Když mi bylo dvanáct, maminka začala hodně postonávat,“ vyprávěl Severus dál, a Minerva vedle sebe zachytila nějaký divný zvuk. Otočila se a uviděla Poppy: hryzala si rty a usmívala se tím svým smutným vědoucím úsměvem. Minerva věděla, že jí léčitelka neřekne, nač myslí: co se týkalo pacientů, Poppy vždycky mlčela jako hrob. Pokusila se vybavit si sama, jak vypadal Severus ve dvanácti: hubené, kostnaté vyžle, které bude ještě roky dorůstat do svého obrovského nosu – a neméně obřích ambicí. A tenhle pulec, tenhle zárodek kouzelníka si už tehdy umanul, že se stane léčitelem, aby mohl uzdravit svou milovanou maminku. A samozřejmě současně chtěl být veliký a silný bojovník, aby ji dokázal ochránit před vším, co by ji mohlo na světě ohrozit.

O dvě místa dál kreslí Longbottomovy prsty na desku stolu nekonečné, proměnlivé obrazce. Minerva náhle zalitovala, že tomu chlapci nenabídla místo vedle sebe, tak jak to udělal Severus pro Zabiniho.

Severus nezastírá, že byli chudí: Blaise Zabini se choulí do jeho pláště z prvotřídní jemné vlny a obrací k němu udivené, veliké oči. Ze Severova vyprávění jen tak bokem vyplyne, že jeho otec byl mudla. Jeremy Dott překvapeně vzhlédne a obličej se mu rozsvítí nesmělým úsměvem. Severus zmíní, že dával kondice, aby si vydělal na knížky a na školné, a Linda Deanová si přitiskne ke rtům propletené prsty a zírá z okna.

„Měl jsem rád astronomii, tak jako ty magická zvířata,“ říká Severus. „Stejně jako tobě mi bylo řečeno, že koukání na hvězdičky se člověk nenají, a má snad laboratoř doma zahálet?“

Podobností je víc: Minerva si začíná být jistá, že ten příběh vůbec není vyprávěn pro ni, že Severus jen využil příležitosti, kterou mu poskytla její otázka. Severova matka se ze své záhadné nemoci nikdy pořádně nevzpamatovala; čím slabší byla, tím méně byly účinné její lektvary a tím méně peněz za ně stržila; čím méně měla peněz, tím horší si mohla dovolit jídlo – a tak dál, kolotoč chudoby, zbržďovaný jen o prázdninách, když je syn doma a vaří věci silné, složité a mnohdy ne zcela legální, prodejné jen na určitých místech nebo určitým lidem. A konečně se přibližuje den, kdy syn dostuduje a vrátí se domů napořád. Už se ho nikdo neptá, jestli chce být léčitelem, nebo dokonce mistrem lektvarů, už nezáleží na tom, co by rád nebo nač má nadání: na další studium by potřeboval peníze, které nemá, nebo doporučení a žádost o stipendium, kterou by mu ovšem musel podepsat i ředitel Dumbledore. A po jistém incidentu – Severus se nezmiňuje výslovně, ale Minerva ví, že šlo o tu záležitost s vlkodlakem (ach, mohli si tehdy s kolegou Slughornem v ředitelně vykřičet plíce, ano, oba, i tradičně opatrný a diplomatický Horace Slughorn, a co to bylo platné?) – už Severus řediteli nevěří a ani se ho o nic podobného požádat nepokusí.

(Minerva ví ještě něco, o čem Severus nejspíš nemá tušení – totiž že ta nedůvěra byla plně opodstatněná: ředitel Dumbledore takovou žádost podepsat výslovně odmítl, a nejen Severovi, i několika dalším nadaným dětem ze Slytherinu – ale nepřerušuje vyprávění a jenom mlčky proklíná Dumbledoreovu slepotu.)

A vrací se, konečně se vrací, absolvoval z toho, z čeho chtěl, včetně astronomie, nese si výstupní vysvědčení a přestože ví, že to v jeho situaci brzo bude jen bezcenný cár papíru, je hrdý a nemůže se dočkat, až se doma pochlubí.

„Otec seděl dole v kuchyni, opilý jako obyčejně.“ Severus křiví ústa, točí tekutinou ve skleničce. „Rozkřikl se na mě, co že tam chci, ať se seberu a táhnu, že takového darmožrouta živit nebude.“ Jako by ho někdy za posledních pět, deset let živil. „Od té čubky prý už má pokoj, teď se ještě zbaví parchanta.“ Ta slova bolestně připomínají nadávky, které slyšel právě dnes večer... a taky poprvé a naposledy prosvítá Severův dávný manchesterský přízvuk.

Severus vyběhl nahoru do patra, vletěl do ložnice, šílený strachem o maminku.

„Byla mrtvá.“ Odmlčí se, Minerva vidí, jak jeho oči matní: automaticky se ukrývá za štít oklumence, jen aby zjistil, že tak nedokáže vyprávět. Tmavý chlapec zachumlaný v černém plášti se chvěje. Severova ruka se přesouvá z opěradla židle na chlapcova ramena. Nachází sílu vyprávět dál: teď už není pochyb, pro koho především ten příběh otevřel. „Byla... byla mrtvá už několik dní. Ten... ten... neměl ani tolik slušnosti, aby ji umyl, oblékl a pohřbil.“

Severus po nějaké chvíli sešel dolů – a teď mluví k Minervě a zdá se, že ji prosí o odpuštění. „Nechal jsem hůlku nahoře, nechtěl jsem riskovat. Nevěděl jsem a dodnes nevím, jak zemřela, nechci to vědět, ale... Byl opilý. Vzal mě za rameno, že mě vyhodí ven.“

Ale místo syna letěl na ulici otec – a Severovy oči zoufale žadoní o pochopení, o pozornost – a Minerva se ztěžka vynořuje z omámení příběhem, snaží se dešifrovat – a najednou ví, co se jí Severus snažil mezi slovy sdělit. Divoká magie. Totéž, co se mu zřejmě dnes přihodilo s Potterem. Povzdechne si. To děcko je tedy ještě nepoučitelnější, než si myslela, když Severa vyprovokovalo k tak silné a nezvratné odezvě. No co naplat... Narovná si brýle a dá Severovi mlčky najevo, že rozumí.

„Už jsem ho v tom domě nikdy neviděl.“

Nevěděl, kam jít, věděl jenom, že neunese být sám. „Kousek od nás bydlela moje... dávná kamarádka. Mám dojem, že o tomhle jste slyšeli z mnohem... ochotnějšího zdroje.“ Longbottom posmrkl a zamračil se, Zabini nadějně zvedl hlavu. Ne, Lily tehdy Severovi nepomohla. Došel k jejich domu a chvilku se skrýval za keři; uviděl, jak se otevírají dveře a ona odchází s Jamesem Potterem. Měl štěstí, ani jeden z nich si ho nevšiml. Jen její matka ho zahlédla a pozvala do domu na jídlo – bylo to snad i něco, co měl rád – ale utekl odtud, než stačila vyjít ven. Už tam nepatřil.

Ale kam jít, kam se obrátit? Avery, Mulciber? Ti by automaticky předpokládali, že je vinen jeho otec, a šli by ho... Severus nechtěl domýšlet: dobře věděl, že mudlové v jejich očích nebyli plnoprávné živé bytosti, a ačkoli svého otce z duše nenáviděl, toto si přece jen nepřál. Regulus Black? Příliš mladý; příliš zaujatý vlastními problémy. Kdo jiný, Lucius Malfoy? Pravda, Lucius se poslední dobou začal o Severovy osudy a názory zajímat, ale... chtěl by Severus zaklepat jako žebrák na dveře honosného sídla svého staršího a nepoměrně majetnějšího a lépe postaveného spolužáka? Těžko.

„Ten den ale právě v sídle Malfoyů slavila zásnuby Narcissa Malfoyová, tehdy ještě Blacková. Zvala i mě, abych přišel, možná jen ze zdvořilosti. Neměl jsem to původně v úmyslu.“

Ale přišel, po hodinách mučivého probírání jednotlivých možností se obrátil právě tam. Hábit nakřivo, slzy rozmazané po špinavém obličeji. Nejspíš ji někdo upozornil, snad domácí skřítek: vyšla mu naproti do haly. Vypadáš příšerně, Severe, co se stalo? – Maminka umřela. – Budeš mi muset ukázat cestu, nevím, kde bydlíš. A když se ostýchal se jí dotknout, nekorunovaná královna Slytherinu ho sama vzala za ruce. Nač čekáš? Pojď.

Uviděla tu chudou čtvrť, páchnoucí řeku, komín sporadicky plivající kotouče špíny. Nedivila se. V domě nikdo nebyl, Severův otec se ještě nevrátil. Severus si poprvé všiml, jak je všechno zaprášené, zvetšelé, jak z kuchyně táhne staré pivo. Narcissa ani nepokrčila nos, nic. Nahoře bylo jasné, že je Severova maminka už nějakou dobu bez života. Tehdy Narcissa promluvila.

„Zeptala se: jenom ty a já, tak to chceš? Přisvědčil jsem a ona mi řekla, já ji umyju a ty běž zatím najít nějaké pěkné šaty.“

Stephen Cornfoot bledne, drkotá zuby: tato část příběhu je vyprávěna pro něj.

Severus se dívá do zlatavé hlubiny ve svojí sklence tak upřeně, jako by to byla křišťálová koule. Ale nevidí tam budoucnost: plně ho pohltila minulost. Jeho uhrančivé oči jsou teď hebounké a maličko zastřené, jemně se lesknou; zrcadlí se v nich šedivá, dusivá obloha toho dávného dne.

Vybíral tehdy dlouho; ne že by bylo z čeho, ale nedokázal se rozhodnout. Nakonec vzal ten hábit, který jeho maminka nosívala, když chtěla jít do kouzelnické části Londýna, na Diagon Alley. Ten, který měla na sobě, když šli k Ollivanderovi koupit Severovi první hůlku a když pak Severa poprvé vyprovázela do školy. Tohle, a pak hodiny strávené ve sklepě nad kotlíkem, když ho maminka učila, jak krájet, drtit, sekat a míchat, to byly jeho nejkrásnější okamžiky s ní. Ta chvíle u Ollivandera byla snad ze všech nejvzácnější.

„Narcissa maminku učesala a nalíčila, aby byla naposledy krásná. Pomohla mi vybrat na zahradě místo a já vykopal hrob. Odzpívala celý obřad, podle nejlepších zvyklostí z čistokrevných rodin. Našla pěkný kámen a vepsala do něj její jméno, já jí zasadil za hlavu hortenzie, aby ji neoslepovalo nebe.“

Vzala Severa pod paží a odvedla ho zpátky do domu: vděčně se o ni opíral a nechal se vést jako bez vůle, udivený, že někomu stojí za tolik námahy. Posadila ho v kuchyni ke stolu. Nesnažila se tam uklízet, jen si udělala místo, aby mu uvařila hrnek čaje. Pak chtěla vědět, kde má Severus kufr.

„Neměl jsem, jen otcův starý vojenský, se kterým jsem jezdil do školy, a do něj se všechny maminčiny a moje knížky nevešly. Řekla, ať si sednu a počkám. Vrátila se se třemi novými kufry, uvnitř většími než zvenku. Zabalila všechny naše kouzelnické věci: knížky, laboratoř... Potom se zeptala, kde mám oblečení.“

Ukázal jí tu ubohou hromádku: oba svoje hábity, všechny tři košile, několik párů ponožek, nějaké spodky, jeden plášť a jedny rezervní boty. Beze slova to uložila na dno posledního kufru, zavolala skřítka, nechala kufry odnést, bez komentáře počkala, až Severus zamkne – po mudlovsku, klíčem, kvůli otci; Severus si pak schoval klíč do kapsy, ačkoli se nedomníval, že se ještě kdy do toho domu vrátí: poněkud nesouvisle si pomyslel, že ho přece jen chce mít u sebe jako talisman pro štěstí – a přemístila se s ním před Malfoyovo sídlo. Propašovala ho do patra, strčila do vany, poručila dalšímu skřítkovi, aby ho vykoupal, nechala donést večeři a seděla vedle něj, dokud všechno nesnědl. Pak ho uložila do postele, řekla mu, ať na nic nemyslí a spí, a vrátila se dolů na slavnost.

Poprvé a naposledy ve svém čerstvě dospělém životě schoval hlavu pod polštář a plakal, dokud vyčerpáním neusnul.

Když se probudil, slunce stálo téměř na poledni, na křesle na něj čekaly připravené čisté nové šaty (jemně tkaná bavlna a prvotřídní vlna, žádné otahané hadry z druhé ruky jako dosud – proč vlastně čekal, že košile bude mít Luciovu velikost? Neměla; všechno bylo přesně na míru jemu... tak tohle znamená mít dost peněz?) a na stolku voněla snídaně: čaj s mlékem, tousty, grapefruit a vajíčko naměkko, tak jak měl rád. Nikdy ho nenapadlo, že by si právě Narcissa byla ochotna dát tu práci a všimla si někdy u kolejního stolu, co snídává. Vedle tácu ležely noviny složené tak, aby viděl střídmé, jednoduché oznámení o smrti svojí matky, krátký dopis od dědečka Prince (stručné a chladné vyjádření soustrasti bez náznaku jakéhokoli zájmu o vnuka), volně srolovaný pergamen s pečetí profesora Slughorna – formální doporučení pro mistra Divjakova, přesně to, oč Severus sám požádat nemohl (tak to tenkrát viděl; Minerva ví, že se velice mýlil – Slughorn nebyl Dumbledore a Severa na další studia poslal rád), ale Narcissa Blacková, dědička Phiney Nigella, jednoho z hogwartských ředitelů, ano – potvrzení o zaplacení školného na celý rok a přenášedlo do Durmstrangu. Třetí kufr byl plný: ani nevěřil, že tolik hábitů kdy unosí. (A to nevěděl, že je na dně kufru váček s padesáti galeony. Ten našel, až když si v Durmstrangu vybaloval. A zdaleka to nebylo nadhodnocené: potřeboval to všechno do poslední nitě a posledního svrčku.) Když se ptal, jak jí to splatí, mávla nedbale rukou, dala se do smíchu a prohlásila, ať si nedělá starosti, že Lucius si vede účty. Když naléhal, navrhla mu, že jestli chce, může třeba pro Lucia pracovat trojnásobek té doby, co bude teď za jeho peníze studovat. Rychle souhlasil, než si to rozmyslí. Připadalo mu, že z toho vyvázl skoro zadarmo.

Dodnes mu to tak připadá. Zejména proto, že mu mistr Divjakov po prvním roce vymohl na zbytek studia stipendium – a ty tři roky práce pro Malfoye utekly opravdu rychle.

Domluvil. Studenti se otáčejí k Anzelmovi Janeciovi: tohle je o tolik jiné, než co jim o svých dosavadních studiích prozradil on! Dokonce i oba Slytherini, zvyklí, že jim nikdo nic jen za dobré slovo nedá, překvapeně zvedají obočí. Anzelm zírá do prázdna, tu a tam si navlhčí rty.

Minervina tvář zmizela za kapesníkem. „Takže takhle ses dostal mezi Smrtijedy?“

Severus poválel po jazyku poslední kapku, náhle znovu ostražitý. „Ne, Minervo. To je zase jiný příběh a hraje v něm hlavní roli inkvizice. Lucius Malfoy... možná měl nějaké úkoly a možná v těch intencích někdy jindy i jednal, ale studium v Durmstrangu, to byla pouze přátelská výpomoc, dohoda mezi dvěma Slytheriny. Lucius také dodržel slovo, byly to jeho soukromé laboratoře a jeho soukromé potřeby. Vím, že nemáš Lucia ráda, ale on je jako obchodní partner spolehlivý.“ Zasmál se, suše a krátce, jako když se hrne kamení. „Mistr Divjakov mi část z toho dokonce počítal jako praxi.“

Že ani jeden z nich tou dobou neměl moc na výběr, protože je nejdřív tlačil k co největší rychlosti Temný pán a potom Dumbledore, to už neřekl. Že mu ani tak mistr Divjakov neodpustil naprosto nic a nechal ho, ať si s tím poradí, nebo umře, to už ani nenaznačil. Dost na tom, jak moc se Minerva už teď na Dumbledorea zlobí, myslí si: pod tenhle kotel není potřeba přikládat víc.

Minerva uviděla, jak se znovu pokouší se schovat pod štít oklumence – a jak se mu to nedaří.

A pak přece jen ještě něco dodal; mluví z něj v tu chvíli víc whiska než rozum, oči mu planou jak nikdy, je to další vyznání lásky, vášnivá, silná obhajoba jeho mistra i celých desetiletí jeho vlastní práce: „Tobě se nelíbí to, čemu Divjakovovi žáci říkají divjakovštiny, Anzelme, já vím. Ty jsi akurátní, máš rád věci přesné, jasně narýsované, předvídatelné. Ale jsou okamžiky, kdy na takovou precizní práci není místo nebo čas, kdy musíš jednoduše položit na misku vah všechno, co jsi a co umíš – a doufat, že to bude dost. Lektvary jsou přesné umění, ano, ale na úplném vrcholu je improvizace, nejistota, věčně pohyblivé tajemství. Tehdy a tam se pozná rozdíl mezi pouhým výrobcem a mistrem. Například ten protijed proti Nagininu jedu, pamatuješ si tu formuli? Dával jsem ti ji číst. Čistá divjakovština: nejisté dávkování, nevypočitatelné vedlejší účinky, ale kdybych si netroufl takto riskovat, byla by Minerva našla po bitvě jenom moje tělo. Pokud by se vůbec...“

V ten okamžik se závojem whisky konečně propracoval ke kormidlu zdravý rozum, přihlásily se ke slovu instinkty vypěstované za roky dvojího života a sebezapírání – a Severus zmlkl.

„Půjdu na vzduch,“ řekl po chvíli.

„Nechoďte,“ zaprosil tiše Blaise Zabini.

Ale Severus vstal. Zapotácel se, chytil se opěradla a zavřel oči, aby uklidnil svět, který se s ním po tom prudkém pohybu zatočil. Stejně jako svět kolem se rozvířila i jeho paměť, už nedokázal rozlišit, co vyslovil a co si jen myslel, uvědomoval si jen jediné: že jeho bezpečný štít je ten tam a že toho namluvil příliš. Teď, teď přijde smích, čekal ho s jistotou. Hlupák, ach, Merline, takový neskutečný hlupák! Zapomněl, že se nemá za žádnou cenu odkrývat, zapomněl, že nesmí ukazovat slabá místa, zapomněl hlídat vlastní srdce a teď za tu chybu zaplatí, jako ostatně vždycky. Připravil si nejlepší variantu pohrdavého pohledu, které byl v té chvíli schopen, a začal pomalu otevírat oči. Počastoval tím černým ledem prvního člověka, kterého uviděl – dřív než ho poznal, nač se snažit rozenat obličeje, teď jsou přece kolem jenom nepřátelé. A ten člověk sklání hlavu, dobře, tak to má být, snad bude strach trvat dost dlouho, aby Severus dokázal odejít, zmizet, stáhnout se do bezpečného ústraní, zabarikádovat se všemi myslitelnými ochrannými kouzly a...

… ale ten člověk bere do dlaní jeho volnou ruku, zdvihá ji. Severus se snaží se vytrhnout a zároveň se pokouší přes závoj řas a špičku nosu rozeznat, kdo to je, kdo má tu troufalou drzost, a to už cítí na hřbetu ruky jemnou kůži očních víček a pohyb očí pod nimi. Pak zavřené rty. A nakonec tlukot srdce. Severus konečně zaostřil.

Před ním stojí Anzelm, jeho ruku přitištěnou k hrudi ve starém gestu úcty.

Severus polkl. Oklumence v opilosti není schopen; naneštěstí si stále uvědomuje, co může být vidět, i když to nedokáže ovlivnit. Tím hůř, tím hůř. Překvapení. Zmatek. Nejistota. Počínající poznání, křehké jako ptáče. Celé jeho srdce mu teď leží na dlani, zčernalé odmítáním, bolestí a zármutkem, protkané desítkami starých jizev a stále ještě krvácející z čerstvých ran minulého roku, a on nemá čím je chránit – ale musí ho opravdu chránit?

„To jste nám říkal v prváku,“ ozvalo se tiše, skoro nepostřehnutelným šeptem, ale neskutečně nadšeně.

„Prosím?“

„To jste nám říkal v prváku.“ Malá Macmillanová se usmívá od ucha k uchu, celičká září. „Já si to pamatuju doteď. Použil jste jiná slova, ale znamenalo to totéž, a já si tehdy pomyslela, jestli to někdy v životě zvládnu, tak to bude teprve něco.“

Severus se nevěřícně mračí.

„Kdy? Kde je ta hranice?“ ptá se Linda Deanová. „Dojdu k ní, pane?“

„Když jste to dokázal vy, pane... když jste to dokázal...!“ šeptá Jeremy Dott a ze zvyku spolkne zbytek: že v tom případě už nezáleží na tom, jestli on sám má nebo nemá kouzelnické předky. Ale ta věta přesto visí ve vzduchu tak zřetelně, jako by ji byl vyslovil.

Docela stejná naděje je i v očích Blaise Zabiniho. „Co přesně mám dělat, pane? Co mám udělat teď? Mám věřit Malfoyům jako vy, anebo je nějaká lepší cesta?“

Minerva se napřímila a už už se nadechovala, že odpoví, ale na poslední chvíli se zarazila. Severus o chlapci ví daleko víc než ona. Ona sama si Zabiniho pamatovala ze svých hodin jen zběžně, což znamenalo, že v transfiguraci nebyl nijak výjimečný; a ani v tom předmětu ostatně nepokračoval na úrovni OVCE. Ve svém oboru mu tedy nemohla nabídnout nic, co by stálo za řeč. Jediné, jak by mu byla schopná pomoci, bylo z její funkce ředitelky – udělat pro něj to, co Dumbledore měl udělat a neudělal pro Severa. Jenže to musí počkat na vyjádření ředitele koleje.

Severus se pouští opěradla, zatápe, trochu se zapotácí, opře se o Anzelmovo rameno. Zezadu ho podepřou něčí ruce, podle magie poznává Poppy. Potřebuješ si lehnout, žebrá tělo, potřebuješ spát. Ale nemůže. Nesmí. Ne teď. K čertu s tou whiskou, proč ji pil!

Vedle něj si někdo odkašlal a nějaký tenký, nesmělý hlásek pronesl: „Máte ještě u sebe ten lektvar, co se po něm tak škaredě ošklíbáte, pane? Ten, co jste pil u baru? Kdybyste dovolil, já bych vám ho odměřila, když mi řeknete kolik.“

„Už nemám, slečno Abbottová,“ zvedá posmutněle koutek úst. Vypotřeboval všechno, co měl, když improvizoval, aby zachránil Blaisův život: jak ironické.

„Máš v kapsách něco, co bych mohla nedopatřením znehodnotit, Severe?“

„Poppy?“

„Vyndej to.“

Poslechl. Neměl přesnou představu, co Poppy zamýšlí, nedokázal tak posoudit, co je a co není možné si u sebe nechat, a proto začal pedanticky vytahovat všechno. Měšec s penězi a obě malfoyovské hůlky zabalené v látce podal Minervě, stejně jako na první pohled obyčejný plochý balíček, převázaný jednoduchým provázkem a s jedinou žlutozelenou pečetí, teď už přelomenou. Následoval speciálně šitý obal z kůže a v něm tři flakónky zarolované tak, že jsou vidět jen jejich dna, ty svěřil Dottovi. Od pasu odvázal plátěný váček s něčím chrastivým a dal jej do úschovy Abbottové. Z taštice na opasku putoval na světlo zápisník v pevné kožené vazbě s tužkou přivázanou ke hřbetu, z jehož desek vykukoval složený pergamen: kopie dopisu do Heidelbergu. Chvilka váhání. Deanová. Ze zadní strany taštice Severus dvěma navyklými pohyby odepjal stříbrný nůž s malachitovou rukojetí v pochvě s ochrannými runovými znaky. Zamyšlení, zkoumavý pohled zpod těžkých víček... Macmillanová. A konečně se ze záňadří vynořilo pouzdro s pečetidlem, i to Severus na krátký okamžik převrací v rukou. „Zabini. Ručíte mi životem.“

Bílé prsty se dotkly tmavých, pouzdro je přivinuto k hrudi a chráněno celým tělem. Na černém pozadí hábitu jen občas zasvítí růžové měsíčky nehtů, jak Zabini znovu a znovu toužebně laská jemnou černou kůži pobitou začernalým stříbrem.

(Taky jsem chtěl mít takovou...)

Svou vlastní hůlku Severus rezolutně položil na stůl těsně před sebe, bezpečně na dosah. Poodtáhl si židli, posadil se. Dráček přeťapal přes celý stůl ke Stephenu Cornfootovi a rozklepal se.

„Žádné hlouposti kolem hlavy, Poppy, rozumíme si?“

„Ale samozřejmě, nedělej si starosti.“

Významné povzdechnutí, jedno obočí pokrčené, druhé pozdvižené, pochybovačný kosý pohled. Když však Poppy položila jednu ruku na Severův žaludek a druhou mezi jeho lopatky, sklopil pohled do klína a už se jen mírně mračil.

Tentokrát byl ten zlatavý opar tak silný, že ho Minerva mohla vidět přímo. Vířily v něm jakési špinavě hnědé šmouhy, stáčely se do spirál; tu a tam naťukly povrch toho světelného útvaru, ale ani jedna nepronikla ven. Léčitelka nespokojeně broukla, stáhla pravou dlaň ze Severových zad, vzala si na pomoc hůlku a vrátila ruku znovu na místo; pečlivě přitom dávala pozor, aby špička hůlky mířila mimo Severovu hlavu. Šmouhy získaly přesnější obrysy a rozvířily se rychleji, ale pořád se vytrvale držely v oblaku světla. Poppy začal perlit na čele pot. Kývla příkře na Anzelma a Dariu a velmi nespokojeně sešpulila rty. Dobře věděla, že pro tuhle práci jsou potřeba tři pomocníci, dva že nestačí, a v celé společnosti byl už jen jeden člověk, o kterém léčitelé s jistotou věděli, že má potřebné schopnosti. Výběr byl jasný. Poppy se to vůbec nelíbilo.

„Neville,“ vyzval mladíka nekompromisně Anzelm.

Longbottom se nejdřív roztřásl. „Já...“

„Okamžitě.“

Severus odevzdaně zavřel oči.

Poppy se sehnula až k Severovu temeni, aby měli dost místa, a ti tři se rozestavili kolem nich, položili si vzájemně ruce na ramena, zdálky by vypadali jen jako tři přátelé zaklesnutí do sebe a pozorující něco ve svém středu. Zlatavý oblak se roztočil a prodloužil vzhůru, špinavé šmouhy se konečně proklubávají ven, některé stoupají ke stropu a mizí, ale několik se vrací a zavrtává se do těch tří, Anzelma, Darii a Nevilla Longbottoma. Všechny bez výjimky na své pouti procházejí Poppyinýma rukama, prokousávají se od dlaní ke hřbetům jako nestvůrní červi: nejdřív se proderou její levou rukou dovnitř Severova břicha, pak na druhé straně vylézají, nacucaní a mnohem tmavší, mnohem silnější, prožírají se pravou dlaní do prstů, ve kterých léčitelka svírá hůlku, a nakonec se protahují podél hůlky nebo přímo skrz ni ven, vystřelují z její špičky; jen o kousek přitom míjejí Severovu hlavu. Léčitelka už námahou drkotá zuby, ale ruce se jí ani nezachvějí. Severus si pokládá tvář na Poppyinu paži, oči se mu pod zavřenými víčky pohybují. Minerva se mračí, obličej se jí stahuje odporem a říká si, jak moc asi musí být celý proces bolestivý; ráda by si zakryla oči nebo se aspoň odvrátila, ale nechce mít důvod se stydět před mladšími za slabost. Naštěstí to netrvá nijak dlouho. Konečně je zlatavý oblak čistý, září tak nádherně, až Minervě stoupají slzy do očí: sama se cítí očištěná. Světlo klesá od stropu dolů, pomaličku pohasíná – nebo se jen skrývá zpět do říše neviditelného? Kruh rukou se rozpojuje, docela naposledy snímá dlaně ze Severova těla Poppy.

„Až se vrátíš do hradu, budeš spát nejmíň dvanáct hodin, Severe, je ti to absolutně jasné? Minervo, prosím tě, tohle není legrace: kdyby měl nějaké nápady, že bude mouzovat po chodbách, musíme ho bez milosti zahnat zpátky.“

Minerva se maličko, odhodlaně usmívá a přikyvuje. „Dobře, Poppy, beru na vědomí.“

Léčitelka si otírá zpocené čelo do kapesníku, silnými prsty si pečlivě masíruje dlaně a hřbety rukou.

„A ty se divíš, že mám raději lektvary,“ vrčí Severus.

„Prosím, rádo se stalo,“ odsekne Poppy. „Pro vás platí to samé, Neville. Anzelm pořád zapomíná, že nejste školený léčitel, a tahá vás do věcí, o kterých nemáte nejmenší ponětí, co vás budou stát. Zalezete do postele a nevylezete z ní půl dne. Mám vás zavřít na ošetřovnu, nebo se pohlídáte sám?“

Anzelm naklonil hlavu na stranu, blýsknul po Nevillovi očima a ušklíbl se: k nápodobě některého z patentovaných snapeovských šklebů, ke kterým se v takových případech uchylovali Severovi studenti, to mělo dost daleko, ale význam byl tentýž. Neville souhlasně mrkl, ale hned vzápětí se kousl do rtu, zamračil a zadíval do země. Poppy protáhla ústa do tenké linky a zavrtěla hlavou, tentokrát opravdu nespokojeně. Napůl se otočila k Hannah Abbottové, dokonce se už začala řádně zhluboka nadechovat, ale pak jenom dlouze vydechla a ještě jednou maloučko potřásla hlavou, jen sama pro sebe, a bylo znát, že teď nejde o její obvyklé reptání: že jí něco dělá opravdovou starost.

„Chceš říct, že Longbottom ještě není školený léčitel, Poppy,“ pokusila se jí pomoci stále ještě mírně roztřesená Minerva. Vzápětí taky zavadila pohledem o Hannah Abbottovou a práskla po ní rozkazovačným hlasem. „Abbottová! Sednout!“

Děvče přistálo na židli, vzpřímené, bez dechu, rozklepané ruce vzorně položené na stole. Světlounké, skoro bílé řasy se rozkmitaly jako křídla racků, kteří se snaží vzlétnout z modré hladiny vylekaných očí.

„Profesor Snape vám něco svěřil do péče, tak to nejdřív hleďte v pořádku předat zpět! Složit se můžete až potom!“

Světlovlasá hlavička horlivě přikyvuje, až oba cůpky nadskakují. A najednou se polekané mrkání zarazilo, děvče se rychle nadechlo, nevěřícně se usmálo, do tváří se mu znovu vrátila krev. Minerva nevěděla přesně proč, a bylo jí to jedno – hlavně že se děvče vzpamatovalo.

„Příště si dobře rozmyslete, o co žádáte,“ zavrčela na ni ještě pro jistotu.

Severus se díval z jiného úhlu: on Dottovu dlaň na zádech Hannah Abbottové viděl. Zajiskřilo mu v očích, lišácky se pousmál, ale neřekl nic, jen natáhl ruku, převzal plátěný váček a přivázal si ho zpět k pasu. Zacvakl přezku na kožené taštici a obrátil se k Blaisovi Zabinimu pro pouzdro s pečetidlem.

„Nedoporučoval bych ti, abys šel stejnou cestou jako já, Blaisi.“

Ta slova zaútočila stejně nečekaně jako had v trávě.

Zabini ucukl.

„P-proč?!“

Minervě se naježily chloupky na hřbetě. Náhle cítila silné nutkání popadnout to černé kotě za kůži na krku a rychle ho odnést někam do bezpečí.

„Nikomu z vás bych to nedoporučoval,“ pokračoval Severus a upřeně se zadíval na Nevilla Longbottoma.

„Proč?!“

Nejen to černé. Všechna. Celé tohle klubko koťat. Hned.

„Protože je příliš komplikovaná. Protože stačí málo a zakopnete, a už nikdy nedorazíte k cíli. Vím, že není v lidských silách vás přimět, abyste nedělali chyby, ale když už musíte, dělejte aspoň vlastní: neopakujte ty moje.“

Takže ne zmije: mírumilovná užovka. Přesto je těžké překonat ten šok. Severus prokládá svou řeč velkými pauzami, aby jeho slova dokázali vstřebat, pochopit. Merlin ví, že je to nutné – i Minerva jen pomaloučku rozšiřuje čárky zúžených kočičích očí zpátky do lidských rozměrů.

„Malfoyové teď budou bojovat o vlastní přežití, a totéž v bleděmodrém platí pro Shacklebolta. Teď není vhodná doba, aby se kdokoli z vás spoléhal na sliby lidí zapletených tak hluboce do politiky. Pokud taková doba vůbec kdy byla.“

Minerva vytřeštěně zírá na svoje ruce. Najednou ví, proč se tolik Slytherinů v kritický moment obrátilo proti Voldemortovi a přidalo se k nim. I teď má pocit, že nesedí v Rosmertině světlem proteplené hospůdce, ale že se choulí zimou někde ve sklepení, tam, kde je chladno a lezavo celý rok, snad dokonce přímo v Severově starém kabinetu; že kolem nejsou medové, dřevem obložené stěny a tmavé trámy, ani mile barevné závěsy a okno s muškáty, ale stíny a v nich tušené police plné desítek lahví s nejrůznějšími bizarními, už od pohledu životu nebezpečnými lektvary a v nich utopenými slizkými, nelidskými potvorami.

„Malfoyové a ostatní staré slytherinské rody jsou v troskách. Mnoho z nich už za poslední století vymíralo; tahle válka je srazila na kolena definitivně. Ti teď potřebují sami pomoc, nejsou schopni nikomu z vás poskytnout to, co kdysi tak samozřejmě dávali. Svět se změnil, převrátil se vzhůru nohama, staré věci pomíjejí. Jediné, čeho se můžete v této neklidné době držet, je to, co dokážete vy sami. Vaše nadání, vaše znalosti, vaše schopnosti.“

Poppy se povzbudivě usmála na obě děvčata z Ravenclaw: toto jsou podmínky pro její starou kolej jako stvořené. Linda Deanová jí úsměv i mrknutí oplatila a pravděpodobně pod stolem stiskla Dottovi ruku: podíval se po ní a šťastně přikývl. Melissa Macmillanová si jí nevšimla: zamyšleně si kousala ret a přelétávala pohledem po Cornfootovi, Longbottomovi a Zabinim. Poppy se uvolnila a spokojeně drbla loktem do Minervy. Ať malou Macmillanovou napadlo cokoliv, hodlá do toho zapojit všechny koleje. Dobře. Pokud Severus vidí věci správně, slytherinská izolace už nebude udržitelná. A Minerva – Minerva jako ředitelka... Štěstí že ji mají.

Longbottom si mne tvář a div že se neškrábe na hlavě. Tohle pořád jeho dilema neřeší. Nadání, znalosti, schopnosti... to ho pořád vrací jenom k herbologii. Ano, jistě, herbologie... herbologie, která mu zbývá z dob, kdy se před světem ukrýval... jenže to je ta snadná cesta a on už nechce spoléhat na snadné, vyšlapané cestičky. Váhá mezi dvěma jinými, navzájem protikladnými a pro něj téměř nedosažitelnými metami: bystrozor, nebo léčitel?

Zabini se přestal choulit v hlubinách Severova pláště.

„Dobře, pane, ale... jak konkrétně? Já... já jsem třeba celou dobu počítal, že budu v mámině podniku, výrobce lektvarů, jako ona. Dobře... chápu, to už nikdy nepůjde, ale...? Přece sám víte, jak drahá záležitost to je, pořídit aspoň základní vybavení, a já na to nemám. Copak mi teď někdo půjčí, mně, Slytherinovi? Pálili po nás z obou stran, pane. Kdo nám teď bude věřit?“

Macmillanová se nadechla, zvedla obočí. Potom ale skopla boty, vytáhla nohy na židli a zauzlovala se do něčeho, co byla zřejmě její oblíbená myslitelská pozice.

„Taky vás ale z obou stran viděli, Zabini,“ řekla věcně Minerva. „Odhodlali jste se vylézt ze sklepení a postavit se do pole přímo, to málokdo čekal. Ani... ani já ne, jak si určitě vzpomenete. Dali jste jasně najevo, na čem komu z vás záleží. Udělali jste to nejlepší, co jste mohli.“

Zase má červené skvrny studu na lících: od chvíle, kdy se dozvěděla, že tolik Slytherinů stálo na jejich straně, si nedokáže odpustit, že je před bitvou ze školy vykázala. Tohle, a pak to, jak vyhodila Severa, to ji tíží. Ale sedí zpříma. Ona se před vlastními chybami ukrývat nebude. Ona si je umí přiznat. Cítí na sobě Severův temný pohled, a opravdu, jeho oči tentokrát září zevnitř. Minerva si vzpomíná na desítky schůzí, kdy jim Dumbledore předkládal některé ze svých šílenějších nápadů; tehdy se právě takto se Severem vzájemně ujišťovali, že oba dva slabiny těch plánů vidí a že se ze všech sil pokusí zmírnit nezbytné škody alespoň na únosné minimum. Srovnala si brýle, opřela se o opěradlo židle a najednou si uvědomila, co jí Severus chce říct: že s tou její nešťastnou reakcí počítal. Víc: že na ní celou strategii pro svoje děti založil. Úlevně si oddechla, mrkla na něj jedním okem, tak jako kdysi, a znovu a znovu vroucně děkovala všem božstvům, že tehdy ráno po bitvě našla Severa dostatečně včas, aby ho mohla přivést zpět mezi živé.

„Vy sám máte teď dvě možnosti,“ mluvil zatím Severus dál k Zabinimu. „Jednak pro vás na mém stole leží připravené doporučení od profesora Slughorna pro mistra Damokla Belbyho. Víte přece, kdo to je: už několik desítek let vyvíjí vlkodlačí lektvar. Teď zrovna rozšiřuje pracovní tým, protože ho z Beauxbatons požádali, jestli by nemohl urychleně zapracovat na verzi pro děti. Zároveň byl upozorněn, že by naše ministerstvo mělo zájem o pravidelné dodávky stávající verze pro dospělé. Mohl byste tam nastoupit prakticky hned, jen co složíte OVCE; samozřejmě pod podmínkou, že z lektvarů budete hodnocen stupněm vynikající.“

„Vynikající?“ zareagoval udiveně Anzelm. „Tak vysoké požadavky na žáka z vaší školy jsou dost nezvyklé, mistře Severe. Má mistr Belby v úmyslu přijmout toho dotyčného k dalšímu studiu?“

„Nemá,“ pousmál se Severus, „potřebuje jenom kvalitního člověka do laboratoře. Mistr Belby žádné žáky k mistrovskému studiu zásadně nepřijímá. Tobě se ty požadavky zdají přísné, Anzelme, ale mistr Belby zaměstnává opravdu jen špičkové lidi a nehodlá ztrácet čas a zaučovat nováčky příliš dlouho – a taky jsi pravděpodobně zapomněl, že se, striktně vzato, nikdo z letošních absolventů nebude moci považovat za mého žáka, jelikož poslední dva roky jsem v Hogwarts neučil lektvary já, ale profesor Slughorn. Proto vám rovněž napsal to doporučení on, Zabini. Pokud o tuto možnost stojíte, já ho budu s radostí parafovat – jako ředitel vaší koleje. Rozumíte rozdílu?“

Tentokrát drbla loktem Minerva do Poppy, spokojená, že udržela ve škole tak dobrého učitele, že jí Severus neutekl na kontinent, jak měl v jednu strašnou chvíli plnou pochyb v úmyslu. Zvlášť teď, když chce otevírat školu světu...

Zabini přikývl. „Ano, pane, rozumím. Myslíte, že bych tam už zůstal napořád. Podobně jako mámini zaměstnanci. Žádný další vývoj, jenom praxe. Je to tak, pane?“ Povzdechl si, svraštil bradu. „To jsem nechtěl, to jsem vůbec nechtěl... ale co jiného mi zbývá? Nemám kam jít, z něčeho žít musím...“

Severus nechtěl odpovědět hned, raději chtěl chlapce nechat, ať si domyslí souvislosti sám, a případně ať mu v tom pomůžou ostatní z laboratoře. Dobře si všiml, že oba ravenclawské mozky už zase pracují naplno – a bavil se tím. I kdyby jim nepředal ze svého vlastního oboru nic, naučil je aspoň přemýšlet a spolupracovat; to jim možná bude v životě užitečnější než detailní znalosti jedů a protijedů, přežvýkávané zleva doprava a zpět v nějaké chladné osamělé kobce. A teď jim musel dát čas. Začal se proto natahovat po téměř prázdném džbánu dávno vychladlé medoviny. Zarazil se o nepatrnou chvilku dřív, než zaregistroval Poppyin nesouhlasný pohled, zašklebil se na ni. Pokývala karatelsky hlavou, pozvedla obočí – ano, právě na mistra úšklebků – a sama mu nalila pomerančovou šťávu. Udělal trpitelský obličej, ale srdce do toho nedal: oba věděli, že má Poppy pravdu.

Intermezzo prošlo bez valného povšimnutí.

„Mohl by sis tam vydělat na další studium, a možná by se ti to počítalo jako praxe, tak jak cestoval poslední tři roky po světě mistr Janecius. Mám pravdu, pane profesore?“ zapřemýšlela nahlas Linda Deanová.

„Nejspíš asi ano, ale je otázka, jestli by se k tomu studiu vůbec odhodlal. Vy si to neumíte představit, ale když člověk jednou začne vydělávat, tak se mu hrozně špatně vrací zpátky do studentské chudoby.“ Daria Dillonsbyová si poškrábala nos. „Ale zas byste mohl živit malou Daphne a její mámu, jak jste chtěl, Blaisi. Neplánovali jste něco takového? Nebo se mi to už mate?“

Longbottom se spiklenecky usmál, Dott vyrobil tázavý obličej. „Ta mladá maminka z Hogsmeade, co jsme ji s Daphne v bitvě... Však jsi ji viděl, pamatuješ si ji? Říkal jsi jí, že s vámi nemůže běhat po lese plném mozkomorů, a tak zůstala s námi pod vrbou. Maličká se narodila třetí den po bitvě a jmenuje se taky Daphne,“ rozzářil se Zabini. „Ale ne, Lewisie říká, že jsem moc mladý. Ne že by ona nebyla... ale má pravdu. Ona nemůže zapomenout na manžela, já na velkou Daphne... to by neklapalo. Vídáme se, ale... možná z toho něco časem bude... ale ještě je moc brzo. Nevím jak ona, já... Ještě to nejde. Maličkou mám moc rád,“ rozněžnil se pyšně, „ona je... no, prostě... A už mě pozná! Vždycky mě chytí za vlasy a strašně tahá a krásně se směje a dělá na mě bubliny. Lewisie mi slíbila, že budu buď táta, nebo aspoň kmotr. Podle toho, nač se budeme spolu cítit my dva. A ani ona ani já... a její rodiče taky... že nemám ještě hotovou školu... žádnou pořádnou perspektivu... a tak. Zkrátka jsme si dali rok, že to necháme nejdřív uklidnit a pak uvidíme.“

„Hm, jasně,“ řekla Daria, a neznělo to nijak nesouhlasně.

„Rozumní,“ pochválila otevřeně Poppy.

„Hlavně nechceme ublížit malé, víte...“

„Však říkám, jste rozumní,“ zopakovala Poppy. Minerva taky přikývla. Sundala si brýle, jako by čekala, že jí je zapatlou dětské prstíky, a najednou vypadala mnohem méně strohá, mnohem přístupnější.

„Kolik jí je, Blaisi?“ zajímalo Abbottovou.

„Šest týdnů přece... jo, ty myslíš Lewisii? Dvacet, tuším. Jsem mladší, no. Však to není o moc.“ Blaise zamlaskal na dráčka, který si to k němu štrádoval šikmo přes celý stůl: počkal, až doťape, přešněroval mu všechny čtyři botičky a podrbal ho pod bradičkou. Dráček šťastně zafuněl, rozvalil se a nastavil nacpané bříško.

Ženská část společnosti se začala spokojeně a vědoucně usmívat.

„To se brzo srovná,“ řekla měkce Poppy.

„Potřebujete tak rok, dva.“ Minerva si znovu nasadila brýle, zabubnovala prsty o stůl. „Ta druhá možnost, Severe?“

„Druhá varianta je opakovat ročník.“

A bylo to tu znovu, něžná mezihra jako by se nikdy nestala, kolem stolu obcházela hrůza, nejistota, děs. Zabini stáhl ruku, jako by se o dráčkovo bříško popálil. Zešedl, svraštil čelo, sykal mezi zuby, ohrnoval rty. „Opakovat ročník, pane? Ale já jsem přece v sedmáku, já mám teď dělat závěrečné zkoušky...! OVCE, pane, to přece nemůžu... to nemůžu!“

Minerva si vyměnila se Severem pohled, popostrčila si brýle. „Ale jistěže můžete.“

„Propadnout?!“ obrátil se k ní nevěřícně chlapec. „To myslíte vážně, paní profesorko? Teď?! A z čeho konkrétně? Nezlobte se, ale...“ Údiv a strach se začínaly měnit v hněv.

„Nebuďte hloupý, Zabini. Ne propadnout. Nenastoupit ke zkouškám.“

„Není to snad totéž?!“

„Ale vůbec ne,“ řekl pobaveně Severus.

„Vy si ze mě děláte...!“ Zabini se na poslední chvíli zarazil a dokončil větu pouze grimasou. „Promiňte, ale asi vám špatně rozumím?!“

„Asi,“ usekla najednou přísně Minerva. „Tak laskavě mlčte a nechejte nás domluvit.“

Zabini zaťal zuby, zapřel se oběma rukama o stůl a zabubnoval prsty, úplně stejně jako před okamžikem sama ředitelka. Ostatní studenti se polekaně stáhli, jen Jeremy Dott položil příteli mlčky ruku na předloktí a poklepal; ustaraně se přitom mračil, kousal se do rtů a tvrdohlavě zíral do desky stolu: netroufl si podívat se na ředitele svojí koleje. A léčitelé na sebe nad hlavami dětí kývli: co ti dva zas upekli, nevíš? – Netuším... uvidíme.

„Paní ředitelka,“ řekl Severus klidně, ale s důrazem na každém slově, „byla tak laskavá, že svolila, aby každý, kdo byl v tomto školním roce bez vlastního zavinění nepřítomen šest a víc týdnů nebo kdo se podstatnějším způsobem podílel na bitvě a následných obnovách hradu, mohl opakovat ročník bez jakýchkoli sankcí. Týká se to i pátého a sedmého ročníku.“

„Přesně řečeno si myslím, že by se to mělo týkat především pátého a sedmého ročníku,“ přerušila ho Minerva. „Právě proto, abyste se mohli dobře připravit ke zkouškám na obou stupních, NKÚ i OVCE. Je mi jasné, že někteří z vás teď nemusejí být v dostatečné kondici, aby tak důležité zkoušky zvládli, a nechci, aby se na vás ta válka podepsala ještě víc, než se už stalo. Už to chápete, Zabini?“

Chvíli si ji zamračeně měřil. O kousek povolil napjatá ramena. Zdálo se, že za posledních pár hodin vyrostl. Nebo zmohutněl. Poppyiny pomněnkové oči ho měkce zkoumaly: znala to, lidi často dospívali rychle, když je k tomu osud dotlačil. Buď dospěli, nebo se zlomili. Poppy s uspokojením zjišťovala, že Blaisovi Zabinimu se za dnešní večer zřejmě podařilo to první.

„Ano,“ vydechl konečně. „Omlouvám se, paní profesorko. Pane profesore. Už to chápu. Děkuji.“

„Prosím.“

Tmavá ruka znovu začala hladit dráčkovo vypouklé bříško. „Můžu se zeptat, pane... vy... vy si myslíte, že ta druhá varianta je lepší?“

„Je jen na vás, abyste posoudil, jak vysoké máte ambice,“ zvedl obočí Severus.

„To místo u mistra Belbyho už příští rok volné nebude, rozumím tomu správně?“

„Ne, to nebude,“ souhlasil Severus.

„Ale co potom?“

„To záleží do velké míry na tom, jakých výsledků dosáhnete,“ řekla Minerva a zadívala se tázavě na Severa. „Pokud budou dostatečně přesvědčivé, mohli bychom vám vypsat stipendium.“

„Po jednom roce studia na úrovni OVCE pod mým vedením bych vás mohl uznat za svého žáka a doporučovat jako takového. Učil jsem vás prvních pět let... kdybyste byl ochoten věnovat mému oboru nějaký čas i mimo hodiny v rozvrhu...“ Severus se rozhlédl po dětech ze své laboratoře, počkal, až všichni přikývnou. (Abbottová vykulila oči, nezvyklá, že se i profesor Snape ptá všech, jestli chtějí do laboratoře přijmout dalšího člena, a Longbottom se znovu vědoucně zašklebil.) „Na stipendium bych vás byl ochoten doporučit tehdy, kdybych si byl jistý, že mi ve světě neuděláte ostudu. To znamená, vynikající z lektvarů a minimálně nad očekávání ze všech ostatních předmětů. Co teď studujete na OVCE kromě lektvarů: herbologii, formule, astronomii a...? V každém případě bych vám doporučil si přibrat ještě péči o kouzelné tvory: máte o ten předmět od začátku zájem, letos jste ho studoval s profesorkou Grubby-Plankovou; je zbytečné, abyste toho nevyužil.“

„Ty jo, pět předmětů, a nejhorší známka nad očekávání, to jsou sakra těžký podmínky,“ zašeptal někdo.

Blaise Zabini si mnul bradu. „Promiňte, ale kdo bude učit zvířata příští rok? Protože, nezlobte se, ale u Hagrida...“

Minerva si odkašlala. „Byla bych ráda, kdyby u nás profesorka Grubby-Planková zůstala. Zatím se nezdá, že by chtěla odejít.“ Její tón jasně sděloval, že takovou otázku považuje za zásah do svých výsadních pravomocí a že by od Zabiniho bylo velmi moudré, kdyby ji dál nedráždil. (Severus dobře rozuměl: ani jemu se loni neříkalo Hagridovi snadno, že už nebude učit. Hagrid sice nebyl zvlášť dobrý učitel, ale jako člověk... a sdělit mu takovou novinu, to bylo jako nakopnout nevinné štěně bernardýna.)

„... aha. Děkuji. To by šlo... Ještě mám starověké runy, pane. A chodil jsem k vám na obranu proti černé magii, ale to spíš kvůli válce, však víte. Ke Carrowovi už jsem letos nechodil.“

„Zajímavá kombinace,“ komentovala to suše Minerva.

Chlapec stydlivě sklání hlavu. „No... já se chtěl stát... mistrem lektvarů.“

„Ta možnost je stále otevřená,“ řekl Severus. „Pokud splníte podmínky, které jsem vám oznámil, byl bych ochoten vás poslat na sever do Bjørkhallenu k mistryni Brigittě z Narviku.“

Anzelm se při zvuku jména své první mistryně rozzářil. „Myslel jsem, že jste víc orientovaný na Durmstrang, mistře Severe.“

„Mám jisté výhrady vůči tamní výši úmrtnosti při studiu.“

Anzelm překvapeně blýskl očima. Takovou odpověď zřejmě nečekal.

„Ale vy sám jste přece u mistra Divjakova studoval, pane,“ namítl Jeremy Dott.

Severus naklonil hlavu na stranu, v očích mu zahrály nebezpečné plamínky. „Chtěl byste zažít to potěšení na vlastní kůži, Dotte? Měl jsem za to, že si děláte starosti, aby vám Malfoy neotrávil polévku. Nuže, mistr Divjakov by vám ji otravoval pravidelně, pokaždé něčím jiným. Je v tomto směru velice vynalézavý; říká tomu praktická cvičení v terénu. Samozřejmě, pokud byste i vy dával přednost této škole, Zabini...“ Ušklíbl se a nechal větu vyznít do ticha. „Pro přípravu na nižší mistrovskou zkoušku bych si ale na vašem místě zvolil raději Bjørkhallen.“

„To chcete říct, že mistr Divjakov nenosí po kapsách protijedy na všechno, co se studenty dělá, tak jako nosíte vy, pane?“ vykulila oči Macmillanová.

Severus jen významně zvedl obočí.

„Já si myslela, že mistr Divjakov je největší žijící kapacita mezi mistry lektvarů, pane?“ nechápala Linda Deanová – a pod stolem řádně nakopla Jeremyho Dotta, který z neznámých důvodů zářil jako děcko, jemuž se povedlo ukrást klíč od spíže.

„Jistě, to je, o tom není sporu. Já jsem byl jen toho názoru, Deanová, že je ve vašich silách strávit i dvě do velké míry protichůdné informace. Vidím, že se vám dařilo mě celých šest let krásně tahat za nos a předstírat neexistující schopnosti. Gratuluji.“

Na Minervině konci stolu se Daria Dillonsbyová schovala za Poppyina záda a Poppy zvedla ruku před obličej. Minerva se na ně zaškaredila: když potřebuje, aby Poppy zafungovala jako rozhodčí a uťala tuhle zjevně nekonečnou diskusi – Severus prostě svého mistra nahlas neodsoudí, ať si o něm a jeho metodách vskrytu myslí cokoli; bude raději plivat jed všude kolem sebe jako vždycky – tak ne, zrovna teď se Poppy musí smát. A jak to má rozseknout Minerva, když jí samotné taky pěkně cukají koutky? Ty jsi taková potvora, Severe Snape, zabručela si pod vousy, taková neskutečná potvora...

„Když dovolíte,“ vložil se do věci Anzelm (a Minerva po něm přejela oceňujícím pohledem: sice měl rudé špičky uší, ale držel se zpříma a mluvil pevně), „kdybych já navrhl své první mistryni, Brigittě z Narviku, že bych rád studoval řekněme u mistra Divjakova, a ona se vyjádřila, že si nemyslí, že je to dobrý nápad, nehádal bych se s ní. Mistři člověka znají velice dobře, znají taky svoje kolegy a umějí posoudit, když se některý žák pro některého mistra nehodí.“

Společnost zmlkla.

Poppy se zahleděla do prázdna. Zřejmě na něco vzpomínala, snad na vlastní studia, snad na jinou podobnou zkušenost. Daria Dillonsbyová se na ni kratičce koukla, načež se začala věnovat přerovnávání a uspořádávání věcí ve svém nejbližším dosahu.

Severus si opřel loket o stůl a začal si zamyšleně přejíždět prsty po rtech. Zlomyslné bojovné ohníčky v jeho očích pohasly a objevil se Minervě dobře známý hluboký, meditativní samet. Díval se na Anzelma, hleděl mu přímo do očí, Minerva by vsadila poslední svrček, že se snažil číst jeho mysl, ale něco bylo o hodně jinak než obvykle. Severus... Severus se spokojeně a hrdě usmíval. Bylo to téměř nepostřehnutelné, s tím jeho levým koutkem výš než pravým a tak, ale jakmile jednou Minerva uviděla, oč jde, nemohla to dál popírat. Pousmála se sama pro sebe a sklopila pohled ke svým vrásčitým rukám.

„Zajímalo by mě, jestli víš, co bys byl dělal, kdybys mě nebyl zastihl naživu, Anzelme,“ zeptal se tiše Severus.

„Vrátil bych se na sever, mistře.“

„Jenom tolik?“

Anzelm bezděčně naklonil hlavu: přemýšlel, co se v té otázce skrývá. Pak pokrčil rameny a přikývl. Severus zvedl obočí a ještě chvíli ho upřeně pozoroval. „Spolu s velkou skupinou mých žáků, Anzelme. Převážně dětí z mé koleje. Slytherin by se pak byl stal přesně takovým, jak ho mnozí dodnes chtějí vidět: semeništěm zla, líhní následovníků zdejších temných pánů.“

Minervu obešel mráz. Tak nesmírně blízko měla škola ke zkáze?

A znovu se mlčelo. Nikdo neměl odvahu se zeptat, koho z nich by se byl ten exodus týkal.

„Zastavíte se u mě pro učebnici ruštiny, když o to tolik stojíte, Dotte,“ řekl konečně Severus, a Jeremy Dott se narovnal, jako by byl vyznamenán nade všechno očekávání.

„Ano, pane.“

Linda Deanová protočila panenky a zavrtěla nevěřícně hlavou. „Ty ses zbláznil.“

„Rozluč se příští rok s veškerou nadějí na čokoládu, miláčku,“ ušklíbl se vyzývavě Dott.

„Na to zapomeň, učím se s tebou.“

„Ještě jsem neřekl, že jsem ochoten vás někam poslat,“ pokusil se je zpražit Severus. „Zatím vám jenom hodlám naložit...“

Ale už ho nevnímali. Řehtali se jako smyslů zbavení, smáli se, až vzlykali, jako by konečně pochopili a potvrzovali, že to nejhorší už je pryč, že už zase můžou přemýšlet v rozměrech normálního, mírového světa, a nijak jim nevadilo, že ti mladší z nich takový svět dosud nepoznali. Vřískali smíchy, studenti, léčitelé i distinguovaná paní ředitelka, všichni společně, až už nemohli ani popadnout dech.

Severus znovu kroutí ústa do svého křivého poloúsměvu a přemítá o hysterické reakci a její přiměřenosti nebo pravděpodobnosti v okamžiku uvolnění dlouholetého napětí. A když dospěl k závěru, že se smích jen tak neutiší, a zároveň si všiml zvědavé reakce dvou, tří lidí kolem, vytáhl hůlku a začal postupně zdvihat muffliato, aby to aspoň nepůsobilo nepřirozeně. Ne že by si myslel, že je přirozené a běžné vidět Minervu McGonagallovou bušit dlaní do stolu a řehtat se u toho na celé kolo (tak náruživě, že si ani nevšimla, že se jí z účesu uvolňuje jedna jehlice – Severus ten proces fascinovaně pozoroval a doufal, že se dočká toho, že Minervin proslulý drdol spadne celý), ale vidět ji se takto chovat a neslyšet ji, to bylo mnohem divnější. To by místní ožralci přemílali ještě napřesrok.

Už už se chystal vstát a uchýlit se do klidnější části světa, třeba k baru, když si všiml, že jeho dráček leží uprostřed stolu, stočený do klubíčka, a pískavě vypouští tenoučké, ostře ohraničené pramínky páry. Natáhl k němu ruku. Dráček zvedl hlavičku a Severus uviděl, že jeho kulatá očička jsou sešikmená bolestí. Vzal ho do obou dlaní. Dráčkovo bříško bylo celé rozpálené.

Prsten. Ta prokletá věc, co upálila Dumbledoreovu ruku.

„Proč jsi to tak rychle schramstl, ty hloupý? Proč ses po tom tak vrhl? Myslel sis, že tak dokážeš zlomit kletbu, která na tom byla? Chtěl jsi nás takhle nerozvážně zachránit? Ach, ty jsi opravdu pravé dílo Gryffindoru! Dáš mi to teď?“

Dráček sice přivírá očička bolestí, ale klopí ouška a odvrací hlavičku. Nedá.

„Tvrdá, paličatá hlavičko,“ hartusí Severus šeptem a vůbec si neuvědomuje, že opakuje prakticky totéž, co říkal v ředitelně Dumbledoreovi, když ho tehdy před dvěma roky ošetřoval.

Dráček mu šťouchá čenichem do ruky. Nezlob se, pánečku. Ty ses té věci bál, tak jsem ji sežral, aby zmizela ze světa. Ale bříško mě bolí, bolí...

„Typický Gryffindor, i kdyby nastokrát maskovaný ve slytherinských barvách,“ vrčí Severus a prohmatává plyšové hračce bříško. Rozevřel dráčkovi tlamku, aby zjistil, kudy se prsten i s kapesníkem dostal dovnitř: měl dojem, že celý balíček byl tak velký, že by se jím dráček byl měl udávit. Nevidí žádný otvor. Nerozumí, jak k celé té věci mohlo dojít. Chápe, že dráček je kouzelná hračka, ale nikdy žádnou neměl a neumí si představit, jak přesně fungují. Uzlík z kapesníku může v dráčkových útrobách nahmatat docela dobře, ale nedokáže přijít na to, jak ho dostat zvířátku z bříška ven. „Budu tě asi muset nakonec rozpárat,“ hrozí, ale dráček se po něm jen podívá. Jak může obyčejná plyšová hračka vědět, že Severus svou výhrůžku nemyslí vážně? Zvlášť když lidi dokázal tímhle tónem zatím vždycky oklamat? Když úspěšně utahal za neexistující nos i samotného Temného pána?

Smích pomalu umlká. Dráček se zatím doplouhal ke kraji stolu a skulil se Severovi do klína. Blaise Zabini si všiml a teď se tiše usmívá. Severus se na něj taky pousmál, svým klasickým, často mylně interpretovaným způsobem.

„Už jste se rozhodl?“

„Láká mě tu zůstat, pane. Byl bych blíž oběma holkám.“ Zamrkal, propletl prsty, protáhl si je. „Chcete ještě trošku šťávy?“ Dolil oběma, vzal svoji skleničku, trochu upil. „Nebýt malé, určitě bych tu zůstal a šel pak dál studovat. Takhle si neumím představit, jak dlouho by to ještě trvalo, než bych se o ně dokázal postarat. Norsko je ještě dál než mistr Belby. Neviděl bych malou vyrůstat, nemohl bych být s nimi...“

„Mohl,“ řekl Anzelm. „Lidi zvládají mistrovské studium i s rodinou. Skoro čtvrtina všech postgraduantů v Bjørkhallenu, co jsem znal, měla už stálého partnera a mnozí z nich čekali rodinu nebo dokonce měli malé dítě.“

„A kde žili jejich partneři a děti, mistře Janecie?“

„S nimi, samozřejmě, v prostoru školy.“

Překvapený úsměv. „Ve škole? To můžou? A nezlobte se... z čeho?“

„Jak kdo. Ze stipendií, různě si přivydělávali, některým něco posílali rodiče...“

Blaise Zabini si zamyšleně přejíždí palcem po tváři. Pomaličku v něm ožívá naděje.

„Tak potom by to už... Ale, pane profesore...“ Rozpačitě polkne, stydlivě skloní hlavu a tichounce přizná: „Když... máma... rozumíte... A já mám všehovšudy jen půl druhého galeonu, to mi nestačí ani na pomůcky, natož na školné...“

Severus si znovu vymění pohled s Minervou.

„To je ten nejmenší problém. Pro tyhle případy má škola speciální fond.“

„I když jsem Slytherin, paní profesorko?“

Minerva si významně povzdechne. „Zabini. Jak přesně to má souviset?!“

„No... třeba zrovna tenkrát v prváku... my jsme se poctivě snažili celý rok... a dokonce i Velká síň už byla vyzdobená v našich barvách, pamatujete, pane? My z toho měli takovou radost! A stejně vyhrál Gryffindor, když jim profesor Dumbledore dal těch sto šedesát bodů. Profesor Snape nám sice ve společenské místnosti postavil na krbovou římsu famfrpálový pohár, ale to byla jenom taková náplast – a všichni jsme to věděli. Nic proti Gryffindoru nebo tobě, Neville, ale když jsi Slytherin, tak to prostě vypadá takhle. Snažíš se, jak můžeš... a stejně neovlivníš, jestli ti to k něčemu bude nebo ne.“ Uviděl, jak Minervě naskakují červené skvrny nahoře nad lícními kostmi, a vyložil si to nesprávně jako hněv. „Nezlobte se, paní profesorko, nic proti nikomu, kdo tady teď sedí... ale... Prostě to tak je. Člověk s tím musí počítat.“ Pokrčil odevzdaně rameny. „Hodně rychle jsme se odnaučili čekat stejné zacházení jako ostatní. Příští rok jsme se už vůbec tolik nesnažili. Proč taky...“

„Moje. Škola. Má. Čtyři. Koleje,“ drtí mezi zuby Minerva – a už nedokáže spočítat, kolikrát za dnešní večer proklela Alba Dumbledorea a jeho speciální projekty. „Sice čistě náhodou jsem taky Gryffindor, ale tohle se tady už dít nebude. Rozumíte?!“

„Já si pamatuju jistou ředitelku Gryffindoru, která ke mně tehdy vtrhla do mého tichého, klidného sklepení, zuřivá jako fúrie, mlátila vším, co jí přišlo pod ruku, a křičela, že mi to sice samozřejmě těžce závidí, ale že ten zatracený pohár měl být dole ve Slytherinu a že má sto chutí ho teď hodit z okna přímo do jezera,“ zapředl Severus a oči mu přitom uličnicky blýskaly. „Když jsem ji upozornil, že se ze svého okna do jezera trefit nemůže, protože jí stojí v cestě několik dalších věží včetně ředitelské, osopila se na mě, že to ji nezajímá. Pak, pokud si vzpomínám správně, dodala ještě pár vybraných slov na adresu řečené ředitelské věže, ale to už raději nebudu opakovat.“

„Vážně?“

„Má paměť je stejně dobrá jako vždycky, Minervo.“

„Však ono by mu neuškodilo, kdyby tam měl trochu průvan,“ prohlásila ředitelka Hogwarts zavile.

Tentokrát se rozesmál první Severus. Vstal, přešel k Minervě a položil si ruce za její ramena, tak jak předtím stála Poppy u něj: vypadalo to, jako by ji objal. „Čtyři koleje, říkáš, paní ředitelko?“ broukl jí do ucha. „Opravdu a navždycky? Slibuješ? Před svědky?“

Minerva se obrátila, natočila tvář k němu nahoru. „Tys to nezažil, vím, ale za Dippeta to tak bývalo. Nechápu sice přesně, proč, jak a kdy se to změnilo – jak bys řekl ty, mám pouze několik soupeřících a nepodložených teorií – ale pevně věřím, že když to bylo možné tenkrát, dokážeme to znovu. Ať byl důvod izolace Slytherinu jakýkoli, nebylo to nijak přínosné.“ Všimla si, že Severovi září oči zevnitř, jako vždycky, když se mu nečekaně stalo něco dobrého, zasmála se a objala ho kolem ramen. „Poslyš, víš ty vůbec, že ti tehdy Slughorn tu žádost o stipendium napsal? Tuším, že to dokonce bylo do Bjørkhallenu? Pohádali jsme se o to s Dumbledoreem jen pár dní před koncem školního roku. Horace Slughorn za mnou přišel, jestli bych ho při tom jednání nepodpořila. Však víš, jak nerad na někoho křičí.“ Viděla, jak Severus překvapeně zírá, a pohladila ho po zádech. „Nevěděls? On ti to neprozradil?“

Severus vrtí hlavou a usmívá se tak moc, až se oba koutky jeho úst, levý i pravý, zvedají do téměř stejné výšky.

„Že by šel ředitel Slytherinu pro pomoc při vyjednávání o některém studentovi za ředitelkou Gryffindoru? Opravdu, Minervo?“

Minerva živě přikyvuje. „Ale samozřejmě, samozřejmě, hlupáčku. Vždyť jsi byl jeden ze čtyř nejlepších v ročníku. A vůbec, od jisté... jak tomu říkáš, nešťastná příhoda? Přece víš: vrba, tunel a tak dál.“ Začala se pochichtávat. Studenti se zase jednou ohlíželi jeden po druhém, mlčky se ptali, jestli někdo z nich nemá ponětí, o čem teď paní ředitelka muví. Poppy nespokojeně zamlaskala: tato záležitost se týkala dvou jejích tehdejších pacientů, Rema Lupina a Severa Snapea, a i když minulo už přes dvacet let, Poppy stále neměla v úmyslu porušovat léčitelské tajemství. Oběma jmenovaným šlo tehdy o život, jednomu přímo a druhý by býval byl popraven jakožto nebezpečná příšera, která zaútočila na člověka: toto nebyly věci, které by se podle Poppyina vidění světa daly kdy promlčet. I Severus se mračil, naprosto pochopitelně, a pokoušel se zpod Minerviny ruky vymanit. On o celé věci mluvit nesměl – právě on, který z toho nakonec vyšel jako nejvíc poškozený – a Minerva teď smí, ještě ke všemu před publikem? A ještě se mu přitom směje? „Ale no tak, nedělej hlouposti, Snape,“ pokusila se ho Minerva uklidnit. „Já přece vím. Tys tu noc spal nahoře v Dumbledoreových pokojích, vzpomínáš, a my se s ním dole v ředitelně hádali až do bílého rána. Proto byl pak další den takový přepadlý. Horace i já jsme na něj unisono křičeli, že má ty dva nevinné vtipálky nejmíň vyloučit... Bývala bych se vsadila, že tam řinčela okna tak, žes u toho spát prostě nemohl, ale tys nejspíš dostal nějaký lektvar.“ Další pohlazení. Severovi došlo, čemu se smála – vzpomínce na tu hádku, ne jemu – a přestal se odtahovat. Naopak Minervin pobavený výraz popraskal a prasklinami prosvitl smutek. „No to je teď už jedno, už jsou beztak všichni mrtví. Ale to proto si mohl být Horace Slughorn jistý, že s ním půjdu jednat o tvoje stipendium, víš.“

Severus sklonil obličej až k jejím vlasům. „Není to jedno. Děkuji, Minervo.“ Neobratně jí zastrčil vypadávající jehlici zpět do drdolu.

Minerva okamžitě zvedla ruce a účes si zkontrolovala. „Pusť, Severe Snape, vždyť jsi mi to úplně rozvrtal. Dovol.“ Vstala. Severus jí vychovaně přidržoval židli a přitom se provinile díval do země. Minerva se rozhlédla po společnosti, uviděla, jak se děti mezi sebou už zase domlouvají pohledy, a uznale přikývla. „Celý dnešní večer se snažím přijít na to, jak se vám v laboratoři podařilo překonat kolejní rivalitu. Vaše schopnost spolupráce je... nevídaná. A musím dodat, že velice inspirující.“

A odešla se upravit.

Severus využil šoku, který vyvolala Minervina otevřená pochvala, sbalil dráčka pod paži a vytratil se k baru. Slyšel, jak se za jeho zády rozpoutala očekávatelná diskuse na téma rozdíl mezi stipendiem v Bjørkhallenu a v Durmstrangu. Bylo to jednoduché: v Durmstrangu bylo možné si nižší mistrovské studium zaplatit (což ovšem nezaručovalo, že se člověk ke zkoušce dopracuje nebo že ji úspěšně složí; pouze mu bylo dovoleno studovat), zatímco Bjørkhallen vyžadoval už na tuto úroveň studia doporučení od profesora daného nebo nejbližšího souvisejícího oboru a ředitele školy.

Vyšší mistrovská úroveň se bez osobního doporučení neobešla nikde.

Severus přemýšlel, pro kterou z těchto variant se rozhodne Minerva, když teď otevírá školu světu. On sám byl zastáncem té bjørkhallenské, protože to znamenalo vyšší kvalitu studentů, ale uměl si představit finanční přínos durmstrangského přístupu. Naneštěstí viděl z první ruky i negativa: málokoho zajímalo, kolik studentů – tedy kolik platících studentů – mistrovské zkoušky úspěšně složilo; zato se ředitel, respektive kvestor, velice staral o to, kolik platících studentů je ve škole každý rok přítomno. Mistr Divjakov sám tuto politiku nenáviděl a bojoval s ní po svém: platící studenty víceméně ignoroval a nechal je, ať se od něj sami snaží odkoukat, co dokážou – a když ho některý z nich náhodou zaujal, vymohl si pro něj stipendium. Což v souvislosti s jeho takzvanými praktickými cvičeními v terénu... Severus se při té vzpomínce otřásl. Jeho studenti si myslí, že je odporný bastard a chce je všechny otrávit, ano? Divjakova na ně.

Beztak je to zvláštní. Nikdy by nebyl věřil, že bude jednoho krásného dne starého mistra Divjakova obhajovat. Nebo že mu dokonce bude za tuhle tvrdou školu vděčný.

Severus zjistil, že se na nezbytné setkání se svým mistrem začíná svým způsobem těšit.

Zpět na obsah

Kapitola 9: 9. Severus

9. Severus

Posadil dráčka na barový pult, automaticky ho drbal mezi ušima a pozoroval dění u stolu. Blaise Zabini odložil jeho plášť, pečlivě ho složil a přehodil přes opěradlo Severovy židle, a teď se bavil s oběma mladšími léčiteli: zřejmě znovu zpovídal Anzelma ohledně cesty k titulu mistra lektvarů, tentokrát už s konkrétními obrysy vlastního řešení před očima, a zároveň si svoje nápady ověřoval u praktické Darii Dillonsbyové. Jeremy Dott se k nim přidal, opíral se o sloup za Dariou a mlčky poslouchal: to se za šest let svého života ve Slytherinu naučil velmi dobře. Dokonce tak dobře, že dokázal pochytit zvyky a způsoby čistokrevných kouzelníků, aniž vzbudil jakékoli podezření, že sám pochází z naprosto mudlovského prostředí. Severovi blesklo hlavou, jak se asi nakonec Dottovo tajemství prozradilo, ale pak si uvědomil, že poslední rok byli čistotou krve posedlí úplně všichni, takže mohlo jít buď o slepou náhodu, nebo o důsledek nějakého triviálního sporu: pak už stačilo si jen projít genealogické záznamy, a k těm měli jeho Slytherini díky svým rodinám obvykle snadný přístup. Teď už to znovu důležité nebude, oddechl si.

Takže Dott chce jít studovat do Durmstrangu? Severus se potěšeně ušklíbl. No, uvidíme. Když ho pošlu s dobrým doporučením... když ho předem mistru Divjakovovi představím... a především když ho dobře připravím na durmstrangská specifika... Na rozdíl od hordy vnucených platících žáků, svým stipendistům se mistr Divjakov věnoval poctivě. Nechám Dotta (a Deanovou, ti dva jsou nerozluční) pracovat na stejných úkolech jako Anzelma. Buď je ten nápad rychle přejde, nebo se naučí všechno potřebné. A pak se z nich mistr Divjakov zblázní, protože takový sehraný tým... To oni byli v laboratoři zdrojem toho ducha soutěživé spolupráce, který se Minervě tolik líbil. I teď Dott sbírá informace od Anzelma a Darii, a Deanová se zatím účastní docela jiné diskuse vyvolané Melissou Macmillanovou, která využila nepřítomnosti obou profesorů, opustila výšiny svého filozofovacího uzlu a začala se o své nápady dělit. Konkrétně si přizvala k poradě Longbottoma a Cornfoota, čili oba ostatní čistokrevné, dál Hannah Abbottovou a samozřejmě Poppy Pomfreyovou. Nebýt Poppy, mohli by se bavit o kytičkách, ale takhle to vypadalo na nějakou důmyslnou společenskou intriku. Severus našpicoval uši. Zachytil jméno Draco Malfoy a Bellatrix Lestrangeová, pak ještě nějakou zmínku o novoroční sešlosti, což potvrdilo jeho domněnku o tématu diskuse. Uviděl, jak se Poppy šibalsky rozzářila očička, a ulevilo se mu: Poppy by neschvalovala žádnou sebevražednou šílenost. Ale pak Deanová zjistila, že Dott opustil svou pozorovatelnu u sloupu, a šla ho nahradit: informace o studiu pro ně byla důležitější než zákulisní šachy v nejvyšších společenských kruzích – beztak ani jeden z nich do těch kruhů nepatřil.

A Severovi pro změnu pokazila odposlech Rosmerta.

„Nádherná práce, ten váš dráček. Nikdy jsem nezažila, že by bylo možné vyrobit takovou hračku na míru, pokud vím, tak se obvykle animují mechanicky ušití plyšáčci... Nechá se pohladit?“

Severus přikývl. „Samozřejmě. Pokud je mi známo, tak se také výrobou podobných dětinskostí obvykle nezabývají mistři proměn, ale obyčejní průměrní kouzelníci.“

Rosmerta byla dost zkušená, aby v té větě postřehla podtóny hrdosti a potěšení. Zářivě se na Severa usmála a jala se dráčka drbat mezi ostny na hřbetě.

„Měl bych se vám omluvit za nevhodné chování našich studentů, Rosmerto,“ řekl Severus.

„Nevhodné chování? To nemyslíte vážně, vždyť jsou vzorní.“

„Mám na mysli Malfoye a Pottera.“

„Aha... Ale z toho si nic nedělejte, Severe, to byla moje chyba.“

Severus povytáhl obočí.

„Kdybych předala ten balíček tak, jak chtěli... Jenže po zkušenostech z loňska... rozumíte.“

„Chápu.“ Severus se upřeně zadíval na Rosmertiny odhalené paže. Neviděl ani škrábnutí, ani modřinku: Daria Dillonsbyová odvedla dobrou práci. Ale poněkud ho vyvedlo z míry, že se Rosmerta začala červenat. Zamrkal, naklonil hlavu k levému rameni.

„Kdybych vás neznala, Severe, vsadila bych se, že máte nějaké postranní úmysly,“ chichotala se Rosmerta. „Co že to pijete?“

„V tuto chvíli pouze oranžádu, ale bude mi potěšením, když mi budete dělat společnost, a prosím, abyste si vybrala jakýkoli nápoj, který je vám milý,“ přihlásil se automaticky ke slovu dril od Lucia Malfoye, zatímco Severova logická mysl se stále ještě snažila zpracovat problém. V okamžiku, kdy mozku došel význam automatické odpovědi, Severus zbledl ještě o něco víc než obvykle. Ale už bylo pozdě, škoda už vznikla.

A navíc se k nim právě blížila Minerva, už zase dokonale upravená, každý vlásek neomylně na místě, tmavý drdol stažený tak pevně, že se vlasy neodvážily ani pípnout, stříbrnou brož na hrudi perfektně vycentrovanou, všechny záhyby mechově zeleného svrchního hábitu srovnané jako podle úhelníku a pravítka, u výstřihu i manžet vykukovala spodní lahvově zelená vrstva pouze na třičtvrtě palce, tak přesně, jako by tam byla přilepená. Sukně hábitu jí při chůzi lehce šustila.

„Postranní úmysly? Slytherin má vždycky postranní úmysly, Rosmerto,“ smála se rozverně (a drobné vlásky nad spánky se poslušně zachvěly). „Plány v plánech, to jsou hadí speciality.“

Rosmerta si Severa začala prohlížet způsobem, ze kterého se mu zježily chloupky na krku. Cílem takového pohledu obvykle býval Lucius Malfoy nebo třeba i ten hejsek James Potter a jeho blechatý kamarád, zkrátka ti pěkní, ti přitažliví: nikdy ne Severus. Čím déle ten pohled trval, tím víc a tím rozpačitěji se Severus mračil; tím ostřeji si uvědomoval všechny nedostatky svého zjevu. Má aspoň čistý límec a ruce? Je dobře oholený? Urputně odolával nutkání to všechno zkontrolovat.

„Ale jistě, už jsem o tom četla,“ pronesla Rosmerta, a rázem to bylo ještě horší, nejen pohled, ale i hlas. Severus měl co dělat, aby se neohlédl přes rameno, jestli za ním opravdu nestojí Lucius Malfoy. „Denní věštec je toho plný,“ zajiskřila očima Rosmerta. Na Severa. Nepochybně.

Udělaly se mu před očima mžitky, roztřásla se mu kolena – a rychle volá na pomoc své osvědčené zbraně. „Jsem toho názoru, že by si měli ve vlastním zájmu urychleně najít nějakého novináře, který umí rozeznat důležité zprávy od blábolů a podat je alespoň přibližně pravdivým způsobem,“ zasyčel tak ledově, jak jen dokázal.

Minerva si dala ruku před obličej a zasmála se.

Severus po ní střelil chladným pohledem.

„Směl bych vám nabídnout sklenici oranžády, paní ředitelko? Nebo si raději dáte dobře oslazenou citrónovou šťávu?“

Na okamžik se zdálo, že to bude fungovat. Pak se jeho naděje znovu propadly do nicoty. Teď už se po něm tím příšerným jiskřivě pobaveným způsobem dívala i Minerva.

„Ale, no toto? Zůstanu u mandlové medoviny, jestli ti to nevadí. Odkud ji berete, Rosmerto? Lepší jsem nikdy nepila.“

Rosmerta se znovu rozesmála. „To je tajemství podniku.“ Pak laškovně zvedla obočí. „Možná kdyby to zajímalo tuhle našeho temného romantického hrdinu, mohla bych mu to pošeptat do ouška.“

Udržet hrozivý výraz, když se člověk začíná červenat, je hodně těžké. Červenat se při lichotkách madam Rosmerty jako nějaký puberťák, když je člověku osmatřicet, je nesmírně... pokořující. Ale nejhorší byla ta část o romantickém hrdinovi. Potter. Za tímhle musí být Potter.

Severus si vůbec neuvědomil, že poslední část svých úvah drtí polohlasem mezi zuby.

„Samozřejmě že je za tím Potter, vždyť to byl exkluzivní rozhovor. Kdo jiný než on by mohl mít tak důvěrné informace?“ diví se naoko Rosmerta: pořád je nejspíš přesvědčená, že Severus ty články musel přinejmenším číst. A protože opravdu byly pěkné – aspoň její romantické duši se tedy líbily – nechápe, proč na začátku večera Harry Potter tak nesmyslně vyletěl. Proč nebyl naopak rád, že vidí naživu člověka, o kterém psal tak dojímavé věci? Proč se místo toho choval jako... zloděj přistižený při činu? Tohle je Rosmertě divné – ale nechá si své pochyby pro sebe. Prozatím.

Čím dál víc ji ale začíná zajímat, odkud přesně pan Harry Potter ty důvěrné informace měl. Dokud nebyla svědkem dnešní hádky, domnívala se, že mu je dal Severus sám...

Severus svoje neblahé podezření o původu těch informací má. Ale po drastické, brutální práci v Chýši mu zbyly v hlavě jen ubohé stíny těch vzpomínek, které Potterovi dal: za nic na světě není schopen si je vybavit. Ví, že to mělo něco do činění s tím, proč sloužil Dumbledoreovi – to aby mu ten spratek uvěřil – a že odevzdal Dumbledoreův poslední vzkaz. Vzpomíná si, že sám od sebe přidal něco osobních detailů: za celý rok, kdy Pottera nevídal v hradě denně a kdy umíral hrůzou, že se celý Dumbledoreův plán nějak zhatí... a taky... ne, Severus se neodváží formulovat, proč přesně ty osobní detaily přidal. Jenže... jaké, jaké detaily to, u Merlinových vousů, byly?

„Minervo... řekni mi, prosím...“ Je zvláštní slyšet v jeho dospělém hlase a vidět v jeho dospělém obličeji dětskou nejistotu a zmatek.

Minerva si ztěžka povzdechla. „Dals mu hodně osobních informací a on to pochopil tak, jak se od pubertálního chlapce dalo čekat, Severe. Zveřejnil to dřív, než se o tom poradil s kýmkoli kromě svých přátel, Weasleyho a Grangerové. Grangerová mu zřejmě zkontrolovala formulace, takže tam nejsou hrubky. Nečti to.“

„Co přesně...?“ polkl Severus.

„Tvoje staré přátelství s Lily,“ řekla Minerva po pravdě, a vzápětí ho pevně chytila za paži. „Severe Snape, opovaž se!“

Rosmerta už pochopila, jak nebezpečná situace je. „Myslel si, že jste mrtvý,“ snaží se zuřícího Severa uklidnit aspoň slovy; netroufne si ho chytit za paži jako Minerva.

„To mu nedává právo, aby... mi hned začal tančit na hrobě!“

„Ale on to mohl myslet dobře, Severe, a formuloval to velice pěkně, mile, přátelsky,“ usmívá se Rosmerta, a teď je ten úsměv už snesitelnější: sice trochu rozpačitý, ale zato se z něj téměř vytratily ty podivné jiskřičky, co si s nimi Severus neví rady.

„Ty bys byla nějak nadšená, kdyby někdo propíral v novinách tvoje aférky z doby, kdy ti bylo šestnáct?“ obrátil se Severus na Minervu.

Minerva si povzdechla, povytáhla obočí a protáhla ústa. Několikrát přátelsky pohladila Severa po předloktí. „Ne, to bych tedy nebyla.“

„Copak ty bys jen tak zveřejňovala, s kým chodila nebo nechodila tvoje matka, než si vzala tvého otce? Minervo...!?“ naléhal Severus. A zatímco se Rosmerta stále napolo usmívala (a dělaly se jí přitom čím dál zřetelnější dolíčky ve tvářích), Minerva znovu zavrtěla hlavou, samozřejmě, protože Minerva je moudrá, Minerva ví, jak důležitý je respekt. Na rozdíl od pana Permanentně Proklínaného Pitomce Pottera.

„Kdy ti Potter rozuměl správně, Severe? Přiznej mu, že tentokrát se aspoň snažil.“

Severus sklonil hlavu, pevně skousl a jen temně zahlížel, za těžkými, hrubými záclonami jeho vlasů blýskaly černé dýky očí a zpoza skřípajících zubů se draly hněvivé zvuky, v nichž bylo možno rozeznat slova „typický tupohlavec“ a po nějaké chvilce, kdy napětí svalů na čelistech už trochu povolilo, i „zatracená mediální hvězda“.

Minerva si odkašlala: pokusila se tak nepříliš úspěšně zamaskovat smích. „Bude mít Poppy hodně silné námitky, když ti teď, po tom bolestivém zákroku, nabídnu trochu medoviny ode mě?“

„Bude zuřit,“ zavrčel Severus, chopil se Minerviny skleničky a hodil ji do sebe na jediné polknutí. „Věčná škoda, pít tohle na vztek, to je příliš dobré pití,“ zahučel po chvilce, a Rosmerta se poodvrátila a začala urovnávat ubrousky ve stojanu – zatímco Minerva jen stěží odolávala pokušení odpovědět podobně jako Poppy: ale prosím, rádo se stalo, nemáš zač. „Když už Potter nutně potřeboval nějakou tu senzaci na můj účet,“ pokračoval po chvilce pomstychtivě Severus, „měl zveřejnit detaily mých dostaveníček v Chroptící chýši. Tam se skrýval mnohem větší dramatický potenciál.“

Ubrousky byly zřejmě srovnány dostatečně: Rosmerta si vzala měkkou utěrku a začala leštit a nahřívat čtyři kameninové džbány. Její oblé, maličko buclaté ručky přitom poletovaly jako kolibříci.

„Podělíte se o nějaké podrobnosti aspoň s námi?“

Její oči už zase jiskřily, ale tentokrát se Severus cítil na jistější půdě. Nasadil svůj oblíbený lišácky pobavený pološkleb, koutky úst nejdřív zborcené dolů a pak mírně pootočené nahoru. Rychlý doušek medoviny vykonal svoje: Severus měl pro jednou o něco méně zelenou barvu než obvykle. Sám by tomu nebyl věřil, ale vůbec v tu chvíli nevypadal tak odpudivě jako každé ráno, když říkal svému obrazu v zrcadle Sice si to nezasloužíš a nijak ti to na kráse nepřidá, ale přesto tě umyju a oholím. „Ale s radostí,“ broukl, pohladil si nakratičko přistřiženou bradku a bleskl očima po Minervě. „Podstata celé dobrodružnosti je v tom, že bylo pokaždé přítomno jedno temné stvoření, ať už vlkodlak nebo had, jeden masový vrah a jeden Potter.“

Dámy se začaly pochichtávat do dlaní. „Severe Snape, ty jsi sprosťák,“ stěžovala si Minerva – a její tón vyjadřoval něco naprosto jiného než její slova.

Severus se spokojeně uškleboval. „Pochopitelně že pokaždé šlo o krk, Minervo.“

Minerva bezděčně sklouzla pohledem k jizvě po Nagininých zubech. Pokusila se o káravý obličej. Nedařilo se jí, koutky jí cukaly smíchem. „Nevím, jestli si vůbec uvědomuješ všechny významy svých prohlášení, Snape.“

Severus si zajel prsty pod límec na levé straně krku, prohmatával bříšky prstů barbarsky roztřepenou jizvu. Kůže byla pořád ještě hrbolatá, jizva na okrajích bílá, uvnitř růžová; jak se jí Severus dotýkal, znovu před sebou viděl Nagininy rozevřené čelisti, znovu ho roztřásla vzpomínka na ten nesnesitelně palčivý, mazlavý, leptavý jed, a v podvědomé obraně vycenil vlastní zuby, pokřivené a zažloutlé, ale silné a plně funkční. Naginin ukázkový bělostný chrup v posledních dnech spolehlivě nahradil rudé oči Temného pána, které zabydlovaly Severovy noční můry po dobré tři roky. „Spolykalo to už skoro pintu třezalkové tinktury,“ zavrčel rozhořčeně. „Ještě chvíli a předávkuju se, nebo si aspoň vypěstuju kvalitní alergii. Tamti,“ kývl hlavou ke stolu (a jeho hlas ztratil trochu strohosti), „se na mě zákeřně spikli.“ Ale než Minerva stačila zareagovat, než se Rosmerta stačila rozesmát nebo (raději) zatvářit účastně, už mluvil dál. „Dobrá, dobrá, dostaveníčka v Chýši jsou rovněž příliš frivolní téma, nehodné našeho seriózního tisku... co takový proces s bývalým Smrtijedem?“

„Jaký proces?!“

„Dumbledoreova vražda. Pan ministr byl tak laskav, že mě upozornil předem.“

Žertovná nálada byla rázem totam: Minerva zalapala po dechu. „Ten...! Mně slíbil, že tě z toho úplně vynechá!“

Severus pokrčil rameny, odtáhl dráčka od skleničky sýrových tyčinek, vzal ho do náruče. „Nemůžeš sežrat všechno, co vidíš, ty pažravá potvůrko,“ káral ho. Dráček se zatvářil zkroušeně, jen rozpustilé třepotání špiček křídel prozrazovalo jeho skutečnou náladu. „Málo tě snad bolí bříško, ty jeden nepoučitelný nezbedo?“ Dráček si přičinlivě očichal bříško a zahýbal ušima, jako by chtěl říct, že je to už dobré a nějaká ta sýrová tyčinka by se ještě vešla. Severus mu zahrozil ukazováčkem. Uslyšel, jak se Minerva netrpělivě nadechuje, a obrátil se zase k ní. „Panu ministrovi se asi nelíbilo, že jsem nebyl ochoten přistoupit na jeho cenu, Minervo.“

„A to?“

„Jména všech členů všech rodin spolupracujících přímo nebo nepřímo s Temným pánem.“

„No a to je snad prob...?“

Severus se významně zadíval ke stolu na Blaise Zabiniho – a Minerva zmlkla v půlce slova. Provinile zamžikala. Sklonila hlavu. Chlapec se už zase usmíval, tentokrát to bylo opravdové, ne nějaká přehnaná reakce na pokraji zoufalství, jako na začátku večera. Houpal se na židli, bavil se s Anzelmem, občas si udělal nějakou poznámku na kousek pergamenu, tu a tam si vyměnili nějaký vtípek nebo narážku s Jeremym Dottem nebo Lindou Deanovou.

„Ano. A řada dalších. Theodore Nott, například, jak jsi dnes sama slyšela. Nezlob se, Minervo, ale tahle cena je příliš vysoká. To byl rovněž ten důvod, proč by bývali odešli s Anzelmem, kdybych nepřežil. Tady o nich nesměl vědět nikdo jiný než já – až do poslední chvíle. Výsledek je, že jim teď nikdo nevěří.“ Hořce se ušklíbl. „Prý jsou zrádci, představ si to. Oportunisti. A ještě další milá jména jim dávají. Člověk si málem není jistý, která strana to mluví: ministerstvo, nebo stoupenci Temného pána? Měl jsem za to, že tyto dvě frakce jsou už znovu odděleny.“

Minerva se už zase rozhněvaně mračila. Podvědomě se rovnala v zádech, až se opět objevily dvě přímky, neklamně signalizující její náladu: téměř nezřetelná bílá čárka místo úst a skoro nepřirozeně vzpřímená páteř. I její brýle jako by najednou byly ještě o něco hranatější. „Já tvým dětem věřím. Protože věřím tobě. Jsou to moje děti stejně jako tvoje. Můžeš si být jistý, že mně je žádný přihlouplý ministr nikam neodvede. Ani je, ani tebe, když už jsme u toho.“

Čím byla Minerva rozhněvanější, tím se Severus zdál klidnější. „Shacklebolt není vůbec hloupý,“ namítl tiše – a hladil přitom dráčka ukazováčkem po žebrech křídel.

„Tím hůř pro něj! Mně se o žádné podmínce ani ceně nezmiňoval! Když není ochotný dodržet slovo...!“

„Tak co? Vyhlásíš válku?“ Tentokrát už Severův hlas zněl téměř pobaveně. Minerva po něm šlehla pohledem plným ohně – a ten záblesk se jí vrátil v podobě známého zlomyslného jiskření v bezedných zamrzlých tůních. Zničehonic se jí v hlavě vynořila vzpomínka, jak se z jejich obnoveného spojenectví radoval Phineas Nigellus: ohnivý Gryffindor a ledově chladný Slytherin. Severus potěšeně zkroutil levý koutek. Vemlouval se dál, a jeho hlas byl sametově jemný – jako vždycky, když měl za lubem něco opravdu nepříjemného. „Prrr, můj malý zbrklý Gryffindorku, zkusme to nejdřív oficiální cestou. A pro ten případ, že by to nevyšlo, budeme usilovně opravovat hrad. Co říkáš?“

Ale Minerva v tu chvíli na subtilní politiku neměla: zalykala se spravedlivým hněvem. „Nedovolím – nedovolím, rozumíš? – aby odvedli tebe nebo... nebo kohokoli jiného! Severe, to je... já nemám slov! Málo jsme snad Shackleboltovi zdůraznili, jak přesně – ty a Dumbledore?! Ani ten Potter pomalu nežvaní o ničem jiném, copak je Shacklebolt hluchý?! Právě tebe chtít soudit za Dumbledoreovu smrt – právě tebe!“

Rosmerta si rozpačitě odkašlala. „Nezlobte se, že vám vstupuju do hovoru, ale... já jsem viděla profesora Dumbledorea ten večer, kdy... zemřel. Šel někam s Harrym Potterem: když odcházeli, byl v pořádku, tedy až na tu spálenou ruku, samozřejmě, ale na tu jsme si za celý ten rok už dávno zvykli – a mně se nezdá, že by ho ten večer trápila nějak víc než obyčejně. Zato když se vraceli... vypadal, jako by...“ Povzdechla si, bolestně se zamračila, přejela si několikrát prsty po tváři. „Víte, bylo to strašně zvláštní. Vypadal, jako by měl každou chvíli umřít, jako by se snad napil nějakého jedu, sotva se držel na nohou, do toho nad hradem zářilo Znamení zla – a on přitom měl skvělou náladu. Jako by mu právě přesně vyšel některý jeho plán. Já poznám opilce,“ vzhlédla náhle, jako by se chtěla bránit proti nevyřčené námitce, „rozhodně je po těch letech za barem už poznám, a můžu prohlásit, odpřisáhnout, že profesor Dumbledore ten večer nebyl opilý. Vůbec ne. I když se mnou předtím mluvil tak, abych si myslela, že má v plánu si jen zajít na drink někam jinam. K Prasečí hlavě, říkal, a já o tom nepochybovala – dokud jsem neuviděla, v jakém stavu se vrátil. Takové drinky se nepodávají ani u Prasečí hlavy. Přinejmenším ne přes bar.“ Odmlčela se. Nespokojeně popotáhla nosem, zamračila se ještě víc a ztlumila hlas. „A ještě jedna věc je divná. Potter ho chtěl uložit u někoho tady ve vsi a přivést k němu pomoc, což vypadalo rozumně, ale on trval na tom, že nutně musí do hradu. Můžu vám říct, že jsem pochybovala, že se tam dostane živý, tak špatně na tom byl. A odmítal, když Potter nabízel, že mu přivede Poppy Pomfreyovou; říkal, Potřebuju Severa. To ještě nevěděl, že ho už slyším. Potřebuju Severa.“

Severus zbledl, přivřel oči a pomalu vydechl: Minerva viděla, jak se mu na tváři usazuje maska oklumence.

„Vidím, že vám to dává víc smyslu než mně,“ pokývala hlavou Rosmerta. „Ale proč vám to celé vykládám: myslíte si, že by vám tohle svědectví mohlo být nějak užitečné?“

Minerva vtáhla mezi zuby horní ret, začala se do něj kousat. Zadívala se na Severa, ve tváři se jí mísila bolest, strach a naděje.

„Proč?“ zeptal se Severus. „Proč byste měla být ochotná, Rosmerto? Celý poslední rok se vám nemohlo dařit nejlépe, všechny ty zákazy vycházení po setmění, nepříjemné osoby ve vsi...“

Rosmerta pokrčila rameny. „Byla válka. Minule to nebylo jiné. Tentokrát se to aspoň obešlo bez mrtvých přímo ve vsi – tedy téměř. V bitvě, samozřejmě... ale to je něco jiného.“ Zasmála se, proti jejímu obvyklému zurčivému smíchu to znělo smutně a ztraceně. „Člověk by dokonce věřil, že nás tentokrát chránil nějaký neznámý anděl.“

Minervina ruka při zmínce o mrtvých v Hogsmeade vklouzla na své místo na Severově předloktí a pevně se zaťala do jeho rukávu: Severus cítil, jak je ledová a jak se chvěje. Docela stejně jako když procházeli kolem toho zborceného domu.

„Černý anděl,“ zašeptala Minerva.

„Taky mě to napadlo,“ přikývla Rosmerta. Naklonila hlavu a významně dodala: „To víte, hospodští hodně vidí, hodně slyší a v takhle těžkých časech si hodně řeknou. U Prasečí hlavy se posledního půl roku vyvařovalo jako pro hordu hladových dětských krků – a přitom se tam otočilo sotva dvacet štamgastů denně, jako normálně. Chudák starý Aberforth potřeboval tu a tam výpomoc v kuchyni. Zvlášť když u něj zrovna byli ti... nevítaní hosté, chápete. To musel být za barem.“

Severus zamrkal.

„Myslím, že mi rozumíte,“ usmála se spokojeně Rosmerta. Zase se jí udělaly dolíčky ve tvářích a lišácky dodala: „Ale nebojte se, moje nejlepší recepty mi neodkoukal.“

„Nebála jste se, že by se mohli chtít zastavit i u Tří košťat?“ zajímalo Minervu.

„Ale kdepak. Tři košťata byla vždycky v takový den už od rána zavřená.“ V Rosmertiných očích tančili rarášci. „A vždycky když byla Tři košťata zavřená, jako z udělání se nikomu ze vsi ani nechtělo ven, představte si. Taková zvláštní, nevysvětlitelná náhoda, že?“ Zasmála se, a už to byl zase její starý zvonivý smích. „Tohle je slušná hospoda, sem mají jistí lidé zakázáno chodit. Rváči... výtržníci... Smrtijedi... a podobná sebranka. Ale například vás, Severe, tu vždycky vidím ráda, i když se neukážete zrovna často. A samozřejmě vás, Minervo, ale to vy přece dávno víte. Naopak pana Malfoye si už po dnešku rozhodně přes práh nepustím. Nesmíte se zlobit. Ale že jste se mi za ně tak hezky omlouval, tak panu Potterovi ještě jednu šanci dám.“ Na Severově tváři se znovu začal objevovat přes dvacet let nevídaný, lehounce připitomělý a velice rozpačitý výraz. Rosmertě spokojeně zahrálo v očích. Pak znovu ztlumila hlas do šepotu a řekla: „Čím víc na to vzpomínám, tím víc věřím, že pan Potter měl tehdy na smrti profesora Dumbledorea dost velký podíl.“

Připitomělý výraz rázem zmizel. Severus se zamračil, svraštil rty. „To je ovšem pouhá spekulace, Rosmerto.“

Minervina ruka na Severově předloktí vděčně stiskla.

„Možná, možná... Možná ne. Možná na tom má právě tolik viny, jako ten, koho chce prý ministerstvo soudit. Víte, v novinách poslední dobou píšou samé divné věci o Dumbledoreových věrných... no, tak to myslím. Ale noviny toho přece napíšou a lidi namluví, že? Musím se jít věnovat zase ostatním, omluvíte mě? Ach, ano... ta medovina. Nastavte ouško, Severe.“ Naklonila se k němu přes desku baru a Severovi začalo inkriminované ouško znovu povážlivě rudnout. „Zeptejte se Hannah Abbottové. Kupuju ji od jejího otce, ale možná je jen zprostředkovatel, kdo ví, kdo ví. Poslední rok byl prý nezvěstný – a zásilky mi chodily stejně pravidelně jako dřív.“

Usmála se ještě jednou na Minervu, chopila se jednoho prázdného naleštěného džbánku a zamířila ke sklepům. Severus ji sledoval pohledem, už zase přirozeně bledý. Rosmerta se zastavila na dvě tři slůvka s Hannah Abbottovou a pak už byl slyšet jen klapot jejích podpatků na kamenných schodech.

Minervina ruka se stále třásla.

„Mňau?“ navrhl jí Severus tiše.

Minerva zavrtěla hlavou. „Proto mi nechtěl Potter za nic na světě říct, kde ten večer s Albem byl,“ vydechla. Svraštila rty. „Prý jen plnil Dumbledoreovy rozkazy... Jeho jsem nepodezírala, a tebe – tebe...“ Odmlčela se, přemýšlela. „Severe,“ řekla potom nezvykle krotce, „až se vrátíme domů do hradu, uděláš pro mě něco? Když odmítneš, pochopím.“

Co? kývl mlčky.

Vrásčité prsty se proplétají do nekonečných uzlů. „Ukážeš mi, jak přesně zemřel?“

„Na to nemusíme být v hradě. Sedni si.“ Vytáhl hůlku, namířil ji sám na sebe. „Dívej se mi do očí, povedu tě. Aperimens.“

Na dně černých studní se něco pohnulo, protočilo se, rozvířilo... a Minerva byla zpátky v hradě, ve sklepení, v Severově starém kabinetě, v krbu dohasínaly poslední žhavé uhlíky, Severus seděl u svého stolu, hlavu složenou na zkřížených pažích, a pochrupoval. Svět se maličko houpal, jak to bývá ve snech.

„...tijedi! ...vere, pomoc!“

Svět se rázem ustálil. Severus jedním pohybem rozlepil oči a sebral ze stolu hůlku. Dovnitř vtrhl Filius Flitwick.

„... Astronomické věže jsou Smrti...“

„Stupefy!“

Mlha, víření vláken babího léta. Pocit chvatu, dusot Severových kroků. Nahoru, nahoru – pak na okamžik bělavá vlákna řídnou a Minerva zase vidí všechno, Severus zdvihá levou ruku a oba procházejí nějakým energetickým polem. Nahoru, nahoru – schody berou po dvou a po třech, zdola zpod věže je slyšet hluk lidí, výkřiky, záblesky kleteb. Nahoře je klid. O stěnu kousek od dveří jsou opřená dvě postarší košťata, vedle nich se podivně chvěje vzduch, jako by se tam někdo krčil pod neviditelným pláštěm. U zábradlí na samém okraji Dumbledore... Albus, obklíčený Smrtijedy, jsou tam Carrowovi a několik dalších, a Draco Malfoy, bledý, jako by měl každou chvíli omdlít. Minerva si jich nevšímá, dívá se jen a jen na Alba. Něco se mluví, ale Minervu to nezajímá. Albus se opírá zády o nízké zábradlí, vrásky ve tváři vyryté tak hluboko, jako by mu je tam vykreslil nějaký dravčí spár, stříbrné vlasy skoro průhledné, vousy potřísněné nějakou odpudivou tekutinou, půlměsíčkové brýle nakřivo, jemný purpurový hábit zacákaný blátem, modré oči kalné, pod vetchou kůží jasně vyvstává lebka. Klouže, nezadržitelně klouže k zemi.

„Severe... prosím...“

Vtom obraz umírajícího Alba překryje jiný, jeden prosvítá přes druhý. Tento Albus se zotavuje po právě přestálé bolesti, chová si svou spálenou ruku na předloktí té zdravé. Oči za půlměsíčkovými brýlemi jiskří náhlým nápadem. „Jsem šťastný, nesmírně šťastný, že tě mám, Severe...“

„Severe... prosím...“

Na Albově zabláceném hábitu se třpytí jedovatě zelený odraz Znamení zla a oranžové a rudé plameny, a je to další vzpomínka promítaná přes tuto: nějaký dům hoří a mladičký Severus drží v náručí dítě, tmavovlasé a rozcuchané, tiskne ho k sobě, chrání mu hlavičku a zoufale se rozhlíží do všech stran: kam jít? Z čirého vzduchu vystoupí Albus. „Dej ho mně, já vím, co je teď třeba. Běž, ať tě nikdo nevidí.“

„Severe... prosím...“

Albus se sesunul o další píď, přes jeho zhroucenou postavu se znovu promítá jiná scéna. Jakýsi neznámý muž, starší, mnohem zdevastovanější, neuvěřitelně zanedbaná a odpudivá verze Severa: Severův zobanovitý nos ve ztrhaném obličeji pijana, na rukou vyvstávají uzlovaté modré žíly, neforemné, uválené, špinavé mudlovské kalhoty drží jen na jediné otřepené šli, krhavé oči kalně žhnou nenávistí. Teď ten chlap potácivě vstává, shodí přitom na zem nedopitou láhev, pivo se rozlévá po podlaze, on se chytá kraje stolu a zavile krákorá: „Pan synáček se nám vrátil! Jen pojď! Té čubky jsem se už zbavil a teď ještě ty, parchante!“

Severus vycenil zuby, jeho obličej se zkřivil odporem a nenávistí. Odstrčil chvějícího se Draka Malfoye stranou.

„Avada kedavra!“

Černé díry do minulosti se zkalily. Severus sklonil hůlku. Stojí bez hnutí, jen na řasách se mu třpytí dvě slzy.

Otřel si je hřbetem ruky. Štít oklumence zapadl na dávno navyklé místo.

„Medovinu?“

Minerva zavřela oči. „Ne. Teď mňau.“

Malá mourovatá kočička se zadívala na černě oděného kouzelníka, přejela si packou přes čumáček, nerozhodně k němu natáhla hlavičku. Zachvěl se, ale jinak se nepohnul. Otřela se oušky o lem jeho širokého rukávu, seskočila ze židle a už se proplétá kolem nohou Poppy Pomfreyové. Léčitelka si ji beze slova, beze známky údivu bere na klín.

Severus se opřel loktem o bar a zády o sloup. Nehýbe se. Možná přestal i dýchat. Po desce baru se k němu opatrně připlížil jeho dráček, stoupl si mu předníma packama na paži, očichává mu tvář. Pak se vyškrábal po pánečkově ruce až na rameno, přitiskl si hlavu k jeho obličeji. Severus couvl ještě kousek do stínu. Ze špičky dráčkova čenichu ukápla blyštivá kapka.

Za barem se zase objevila Hannah Abbottová, rozlévá medovinu z velkého džbánu do tří skleniček a přitom si odfukuje z čela neposlušný pramínek světlounkých vlasů.

„Abbottová, co jste to provedla?“

Dvě kulaté, vylekané modré oči se odlepily od skleničky – a kapka medoviny vyšplíchla na pult.

„Pane...? Já?“

Severus odstrčil dráčkův čenich, pokývnul hlavou směrem, kterým odešla Rosmerta, a smutně, skoro rezignovaně pozvedl koutky úst. Dráček na jeho rameni zastepoval, mávl křídly, aby chytil rovnováhu. Severus ho postrčil dozadu, dráček zahrabal zadníma packama, našel kapuci a usadil se v ní: jen čumák nechal položený tak, aby viděl.

„Aha... Rosmerta... my jsme si trochu povídaly... vy myslíte, že to není dobře, pane profesore? Víte... já... no, kvůli Nevillovi. On si vzal nejspíš do hlavy, že zachrání celý Slytherin... Jenomže ty jeho plány jsou čistá sebevražda. Já se o něj... bojím, no.“

Severus si povzdechl. „Proto jste se rozhodla, že zachráníte celý Slytherin a nádavkem i Longbottoma. Nikdy nepodceňuj děti z Hufflepuff, že? Vysvětlete mi, Abbottová, proč jen začínám nabývat dojmu, že dlouhodobý pobyt v přítomnosti samozvaných spasitelů světa škodí zdraví?“

„Neville není žádný...“ našpulila Hannah Abbottová uraženě pusinku na hadr, jímž utírala rozlitou medovinu.

Severus jí věnoval pochybovačný pohled, jeden ze svých nejvybranějších, a začal si masírovat kořen nosu. „Z Longbottoma konečně vyrostl dospělý a zodpovědný kouzelník. Přestaňte kout pikle za jeho zády a dopřejte mu laskavost samostatného rozhodování.“

„Jeho babičce, ministru Shackleboltovi nebo vám třeba může být jedno, jestli Neville je nebo není naživu, ale mně to teda jedno není,“ zareptala dobrovolná servírka a naposledy vymáchala hadr ve dřezu plném mydlinek.

Severus vyrobil ještě jeden pochybovačný pohled, otočil se a odrázoval ven.

Déšť se ještě pořád nevzdal, ale už se aspoň trochu unavil. Rosmertin chrlič se teď bavil tím, že rozprašoval vodu v širokém vějíři jemných mlžných kapek po celé bylinkové zahrádce. Lavička pod oknem byla pořád ještě suchá. Severus vyndal dráčka z kapuce, posadil ho na okno, pohladil po hřbetu a sám si sedl pod něj. Kdyby byl chtěl, mohl konečně zjistit, jakou politickou intriku se to pokouší Macmillanová vymyslet (jedno křídlo okna bylo otevřené naplno a spiklenci seděli těsně pod ním, takže by slyšel dobře), ale už ho to nezajímalo.

„Věděl jsem, že mi nemůže odpustit,“ řekl dráčkovi.

Vyndal z kapsy Blaisův balíček. Smutně se pousmál.

Ve dveřích se objevily dva stíny. Severus je neviděl.

„Zkazil jsem docela všechno. Co se dá dělat,“ řekl ještě dráčkovi, a pak: „Tohle nežer.“

Vložil si cigaretu do úst a luskl prsty.

„Extinguo!“

„Accio!“

Severus vyskočil; cigareta se mu vytrhla ze rtů a rozletěla se směrem ke dveřím; balíček vyletěl kolmo do vzduchu a zmizel ve tmě. Severus okamžitě tasil, ale víc nedokázal. Už jsou u něj, dotýkají se jeho paží... objímají ho? Proč?

„To nebyl váš doutník, to byla ta otrávená!“

„Mistře Janecie!!!“

„Tohle už mi nikdy nedělejte, pane, už nikdy!“

Dott. Zabini. Longbottom. O zlomek vteřiny později Anzelm.

Severus omdlel.

„... balíček bude potřebovat pro Heidelberg, najděte ho.“

„Ano, pane.“

„Accio ten zatracený krám!“

„To se ti nepovede, dokud jsou na tom aspoň zbytky máminé pečeti, tak je to proti takovým kouzlům chráněné.“

„Hm, tak to je fakt fajn. Lumos!“

Severovi bylo pohodlně, teplo, někdo ho houpal... nebo se mu to jen zdálo? Něčí ruka ve vlasech... a na hrudi... Minerva? Je to možné? Pootevřel na škvírku oči.

„Miner... Paní ředitelko.“

„Severe, ty můj malý hlupáčku. To mi tak málo věříš? Ještě lež,“ šeptá Minerva a upravuje kolem něj plášť. „Neměla jsem to po tobě chtít.“

„Mělas... plné právo to vidět.“

Minerva vrtí hlavou.

„Jsem... vrah, Minervo.“

„Nesmysl. Mezi vraždou a eutanázií je docela velký rozdíl.“

„Někteří ho... nevidí.“

„Odkdy si zrovna ty myslíš, že je většina populace obdařená výjimečnou inteligencí?“

„Některé kletby se... nepromíjejí.“

Minerva se zadívala na svou vlastní pravačku, stále ještě a nejspíš už navždy zkroucenou v artritické křeči. Amycus Carrow zemřel, když byl pod jejím imperiem. Léčitelé jí řekli, že by si musela protrpět celou jeho agónii, aby se té křeče zbavila, a to že jí v jejím věku a při jejích ostatních zraněních nedoporučují. Prý obtíže ustoupí tehdy, až magie nazná, že bylo utrpení splaceno bolestí, ať už naráz nebo postupně. Minerva to považovala za férové.

Nevěděla přesně, jaká cena se platí za uzdravení rozštěpené duše po vyřčení smrtící kletby, ale měla dojem, že rozhodně vyšší než za smrt člověka pod imperiem. A Severus se ji zjevně rozhodl zaplatit naráz a celou. Odhrnula mu z čela pramen vlasů, pohladila ho po očních víčkách.

„Byla válka, Severe. Dělali jsme, co jsme museli. Albovi už v tu chvíli nebylo pomoci a tys tak aspoň mohl Smrtijedy odvést rychle pryč. Umíš si představit, jakou spoušť by dokázali jinak v hradě napáchat?“

„Umím...“

Zavřel znovu oči, natočil tvář tak, aby se opíral Minervě o bok a maličko si přitáhl nohy, aby se mu leželo pohodlněji. Cítil se už mnohem silnější, ale bylo mu najednou tak dobře, tak mírně, že nechtěl, aby na to někdo přišel a donutil ho znovu vstát.

Minerva mu položila ruku na záda, držela ho, aby nespadl, a dál ho houpala. Kdyby jen věděl, říkala si, kdyby jen tušil... Kéž by se byl jeho věku dožil i můj David! Ne, moment, Davidovi by letos bylo teprve třiatřicet... Severus je přece starší... A přestože kočky nepláčou, stekla jí po tváři slza, sklouzla Severovi do vlasů a třpytila se tam jako hvězda.

Chlapci mezitím prohledávali a prosvěcovali dvorek kousek po kousku.

„Támhle v louži to je!“

„Ukaž... hnus! Myslíš, že to můžeme vysušit?“

„Nechat uschnout. Proti kouzlům je to odolné.“

„Mám nápad, zkusíme to urychlit. Flaminenti!“

„Dobrý!“

„To jsou výhody přátelství s děvčaty z Ravenclaw, pánové.“

Smích.

„Ale že to je uválené! Accio pořádný kus pergamenu!“

„Počkej, ty provázky a ten zbytek pečeti tam musí zůstat.“

„Jo, jasně.“

„Dovol, takhle to bude držet líp.“

„Odkud to umíš? Teď to vypadá stejně, jako když ti to Malfoy doručil?“

„Odkud asi. Mistře Janecie, už to máme.“

„Děkuji. Běžte dovnitř.“

Šepot. Pak: „Mistře Anzelme, bude profesor Snape...?“

„Nedělej si starosti, Neville. Běžte dovnitř.“

„No... víte... já...“

Nějaké strkání, šumlání. Nerozhodnuté, neochotné kroky.

„Tak pojď! A nezírej, to je neslušné.“

Klapnutí dveří.

Severus se proti svojí vůli usmívá.

„Anzelme?“

„Ano, mistře?“

Anzelmova ruka nad klíční kostí: kontroluje proudění magie a vnitřní pochody v těle, zkouší tep. Severus se překulil na záda. Hmátl naslepo do prázdna, chytil Anzelmův hábit, přitáhl si léčitele blíž.

„Anzelme, jestli... až mě odvedou do Azkabanu... postarej se o moje žáky. Všechny moje písemnosti jsou tvoje, ve škole i u mě doma, Minerva ti řekne, jak se tam dostat. Použij je k dobrému. Odnes si je včas, dřív než se k nim dostanou ministerští. A domluv se s Brigittou... jenom z grimoárů a poznámek se na téhle úrovni nikdy nenaučíš dost, potřebuješ osobní zkušenost. Brigitta ti najde... jiného mistra.“

Minerva nevěřícně vrtí hlavou. Severus má zavřené oči, nevidí ji.

Anzelm bere do dlaní obě jeho ruce. „Neopustím vás.“

„Nemluv hlouposti.“

„To ty plácáš nesmysly, Severe Snape. Proč bys měl, u Merlina, skončit v Azkabanu? Uvědom si konečně, že jsi válečný hrdina, ne nějaký štvanec.“

Severus se hořce pousmál. „Asi jsi zapomněla, ale jsem Slytherin. A vrah. A Smrtijed.“

„Slytherin. Zbytek je pitomost.“

„To vysvětluj Starostolci.“

„Ano, to taky udělám. Asi jsi zapomněl, ale já jsem čistě náhodou hlava Fénixova řádu.“

Když Severus vyslovil slovo „vrah“, Anzelm sebou trhl, prudce se nadechl a pak se zamračil. Při zmínce o Starostolci pustil Severovy ruce a začal si přejíždět klouby prstů po rtech: vědomě nebo nevědomě napodoboval Severovo zamyšlené gesto. Těkal svýma jasnýma šedivýma očima ze Severa na Minervu a zpět.

„Minervo, já už to jednou zažil,“ hlesl Severus daleko zaskříplejším hlasem, než chtěl.

„Jistě. Tehdy se za tebe postavil Dumbledore – a osvobodili tě. Tentokrát to budu já. Řeknu, že jste byli domluvení, žes celou dobu pracoval pro Fénixův řád... prakticky to, co blábolí ve světlejších chvilkách Potter, ale bude to doložené informacemi, které Potter nemá a mít nemůže. Severe, i když ten zatracený Shacklebolt nemá rozum a na tom procesu trvá, já tě z toho dostanu, uvidíš.“

Severus vrtí hlavou. „To je všechno moc pěkné, Minervo, ale já už nevydržím Azkaban víc než týden. Už tenkrát to bylo zlé: teď mám škaredých vzpomínek ještě daleko víc. My tu máme takové vylepšení, víš, Anzelme? Mozkomory.“

Mladý léčitel ustaraně bleskl očima, zamračil se a začal si prsty pročesávat vlasy na spánku.

„Žádná vazba před procesem nebude,“ prohlásila rezolutně Minerva.

Severus se jen ušklíbl.

„Nepustím tě z Hogwarts. Zařídím to tak, aby tě nemohli proti mojí vůli odvést. Nepustím je dovnitř. Severe, to se dá zařídit. Ještě si pamatuju, jak to zařizoval tehdy Albus pro Pottera.“

Severus se znovu nepřesvědčeně ušklíbl.

„I kdyby... já jsem mistr lektvarů a díky panu Potterovi je známo, že jsem i oklumens. Víš, jak probíhá vyšetřování v takovém případě? Předávkují mě Veritasérem – jejich Veritasérem – aha, Anzelm pochopil, jen se ho zeptej, co to udělá. Ta věc je jed, Minervo, a pokud budou předpokládat, že jsem si vzal preventivně protijed – a to budou – dají mi ho tolik, aby přebili nejvyšší přežitelnou dávku protijedu. Buď jim tam umřu, nebo ti vrátí blábolícího, pomočujícího se idiota. Osobně bych dal přednost té první variantě.“

„To... neudělají! Musí mít někoho, kdo to pohlídá!“

Severus se znovu ušklíbl, tentokrát silně ironicky.

„Ano? A jakpak je k tomu přinutíš, mohu se zeptat? Rád bych ti připomněl, že Dumbledore byl členem Starostolce, Nejvyšší Divotvůrce a tak dál, a přesto jsem tehdy strávil ve vazbě asi tři týdny a po tom jejich zpackaném Veritaséru jsem dávil každé ráno ještě měsíc a půl, div jsem si nevyrval žaludek z těla.“

Minerva se rozzlobeně nadechla a Anzelm vstal ze dřepu.

„Kam jdete?!“

„Zkonzultovat něco s paní Poppy.“

A zmizel dřív, než se na jeho hlavu mohl snést Minervin Hněv.

Minerva pevně sevřela rty, aby nepronesla něco, čeho by mohli oba litovat. „Dumbledore... se k tobě zachoval strašně nelidsky, Severe,“ řekla konečně, a tím se nejspíš protrhlo jakési stavidlo, o kterém ani ona sama neměla tušení. „Ano, choval se strašně. Na povrchu to bylo samé usmívání a laskavost, ale pod tím... Merline, já si myslela... On tak asi jednal se všemi, Severe, jenomže... chápeš, mně taky dělal totéž co tobě, i když nikdy tak zle – a já si myslela, že má pravdu, že to, co mi vyčítá, opravdu jsou moje chyby a omyly... že jsou tak vážné... ono se to vždycky zakládalo na věcech, které jsem doopravdy udělala špatně... Já pochopila, co to vlastně dělal, až když jsem uviděla ty tvoje vzpomínky. Melu tady pěkně z cesty, viď? Ale rozumíš mi, že... Prosím tě...“ Zakoktala se, ztratila nit. Chvilku zírala do prázdna, snad tak chtěla znovu zachytit myšlenku, která jí tak zákeřně utíkala. Nepodařilo se jí to úplně. Místo původního tématu se vynořilo jiné, snad ještě horší podezření. „Prosím tě, pověz mi... ta kletba, co mu upálila ruku, bylo to... smrtelné? Jak dlouho by bez tebe přežil?“

Severus zaváhal – a pak na její bolest a zmatek znovu zareagoval přesně tak, jak potřebovala: ačkoli se sám ještě třásl z šoku a vyčerpání, přesto chabě vztáhl ruku a položil ji tak vysoko, jak dokázal. Mířil na rameno, ale to bylo zatím nad jeho síly. Minerva zrudla a zadržela dech, ale vzápětí pochopila a překryla Severovu ruku vlastní dlaní. Severus se opřel, zavrtěl, posunul druhou ruku, naznačil objetí kolem pasu; přitiskl si nakratičko hlavu k jejímu boku. Víc nebyl schopen. Minerva vděčně vydechla a znovu si přála, aby uměla vlastníma rukama vytvořit ten zlatý uklidňující obal tak, jak dovedli všichni čtyři léčitelé. Cítila, jak se Severus chvěje únavou, viděla, kolik sil ho ten pohyb stál, a nejen kvůli vyčerpání: věděla, jak málo je mu vlastní se lidí dotýkat. Na rozdíl od ní. Pro ni byla taková komunikace přirozená. Ji tím gestem vrátil do oblasti známého. Byla by se k němu ráda sklonila a políbila ho do vlasů, ale uvědomovala si, že by tak napáchala víc škody než užitku.

Proto jeho ruku pustila a on se hned stáhl zpět, a tentokrát to byl on, kdo se vděčně pousmál. Otevřel oči. Nedíval se na ni: zíral na okraj střechy a do černošedé deštivé tmy za ní. Ještě chvilku nic neříkal. Když potom promluvil, slova ovládal, jako téměř vždy, ale hlas ne: chraplal.

„Jak dlouho by přežil bez asistence? Asi... těžko říct, podle aktuální kondice a množství zátěže, ale tak jeden, dva týdny. Tím myslím v průběhu roku. Těsně po tom zranění šlo řádově o čtvrthodiny. Držel jsem ho naživu – budeš mě za to nenávidět, ale měla bys to vědět – lektvary z oblasti černé magie. Podívej.“ Zase se zavrtěl, pozvedl obě ruce. Vyhrnul si pravý rukáv. Na zápěstí svítila síť tenoučkých bělavých jizev po rovných, rozhodných řezích.

Minerva se zajíkla. „Krev...?“

„Ano. Obvykle se používá cizí. Já mám... odlišný názor. Musím s potěšením konstatovat, že díky této drobné změně v receptu lektvar neobyčejně nabyl na účinnosti.“

„Merline...“

Po Minervině tváři stekla další slza, usadila se v Severových vlasech vedle té první.

Severus se zachvěl. Minerva kolem něj upravila plášť.

Mlčeli, pozorovali dovádění chrliče. Schovával si dešťovou vodu, dokud jí neměl v trubce akorát, a pak vykresloval ve vzduchu nejrůznější obrazce, stále nové a nové.

„Jestli rozumím správně, nechtěl zemřít Voldemortovou rukou,“ řekla po chvíli Minerva. „Ten prsten, to byla přece Voldemortova práce, že? A Albus by nakonec byl tak jako tak umřel, je to tak? Tys mu jen oddaloval smrt, vyléčit jsi ho nemohl.“

„Ne, nemohl. Byl by umřel v okamžiku, kdy by se ta kletba konečně prožrala k srdci.“

Minerva bolestně sykla. „Věděl to?“

„Věděl.“

„Zatracená Bezová hůlka. Měl ti o ní říct, Severe.“

Severus pokrčil rameny. Zavrtěl se. „Pomůžeš mi vstát?“

„Ještě lež... Žes pořádně nespal?“

„Nemůžu spát. Poslední rok jsem si vypěstoval závislost na lektvarech na spaní a teď se jí snažím zbavit,“ řekl věcně Severus a hned převedl řeč jinam: „Dumbledore si pravděpodobně myslel, že bych byl v pokušení jeho hůlku používat.“

„Vypadal... Rosmerta to vystihla přesně. Pojistil se, viď? Kdybys mu odmítl? Přinutil Pottera, aby ho nakrmil nějakým hnusem, že?“

„Nevím, jak to mám vědět. Mně se nesvěřil.“ Severův tón byl neobyčejně hořký. Tahle rána stále pálila.

„Zatracená Bezová hůlka,“ zaklela znovu Minerva. „Zatracený Albus Dumbledore.“

Severus se okamžitě napjal. „To neříkej. Nemluv tak o něm,“ protestoval vehementně.

„Zrovna ty že ho bráníš, copak nevidíš, jak tě využíval? Nejen tebe, každého? Copak nechápeš, že tě odsoudil k smrti, nastražil jako živou návnadu pro Voldemorta – a ani neměl tolik slušnosti, tolik odvahy, aby tě na to upozornil?! Kvůli té své pošetilé posedlosti Bezovou hůlkou – kvůli tomu kusu pitomého dřeva, Severe?! A zrovna ty ho chceš bránit? Vždyť ty sám jsi ho zabil. Jak ho můžeš nemít v nenávisti? Smrtící kletba se jinak nedá...“

„Právě proto, Minervo!“ Bylo to zavytí z hloubi srdce. A pak druhé, zlomenější: „Přece jsem ti ukázal, čím jsem si musel vypomoct...!“

„Ach, Severe... maličký...“ Přivinula ho k sobě jako děcko a v jeho vlasech přistála třetí slza. Zářily jako koruna z perel.

„Nejsem malý,“ protestoval dušeně: s ústy přitištěnými k jejímu tělu se mu mluvilo špatně. „Jsem o dva palce vyšší než ty, když nemáš podpatky a klobouk. Nemohla bys mě pustit, Minervo? Rád bych dýchal.“

Pustila ho, trochu zhurta a nešikovně, a on se pokusil se posadit. Šlo to ztěžka, ale on byl dost tvrdohlavý, aby to nakonec dokázal bez její pomoci.

„Asi jsem trochu přebrala,“ mumlala zahanbeně.

„Já ti nic nevyčítám. Nemáš u sebe moji hůlku?“

„Anzelm ti ji dal do rukávu, myslím. Půjdu se projít.“

„Prší.“

„Děkuji za informaci.“

Stála na hranici deště a sucha. Neměla ráda déšť, pravda, zvlášť ne takovýhle protivný nostalgický, mechovitý, vytrvalý. Nechtělo se jí. Ale nemohla se otočit tváří do světla, nemohla jít k lidem. Příliš se nechala unést vlastními vzpomínkami: nepoznali by ji. Co to je divného na dnešním večeru, že všichni mluví o tom, co je tolik bolí? Proč nemůžou mrtví spát?

Za jejími zády něco zašustilo a Severus neartikulovaně zabručel. Hádala, že mu vletěl do náručí dráček: to znamená, že je mu zle a potřebuje útěchu, tak je přece ta hračka stvořená. Semkla pevně rty. Ano, když se Severus tam v chýši probral – a on opravdu vypadal jako mrtvý, nedýchal, byl studený – když se v jejím náručí poprvé nadechl, měla stejný pocit, jako když jí léčitelka položila do náručí právě narozeného Davida. Ano, zrovna před chvílí to Severovi málem řekla. Teď už mu to nepoví.

Severus si odkašlal. „Minervo?“

„Hm.“

„Mohla bys mi... dokázala bys mi odpustit?“

„Co?“

„Dumbledorea...“

„Já? Tobě?“

Severus mlčel.

„Ano,“ povzdechla si Minerva. „Odpustila jsem ti už dávno. Už... tam v Chýši.“

Severus vydechl. „Děkuji.“

Tři slzy v jeho vlasech zazářily a zmizely.

„Už se tím netrap.“

„Pokusím se. Jsi... hodná. Nezlob se. Já...“

„Tím se taky netrap.“

Stála pevně, otočená k němu zády, tentokrát s ohledem k němu. Tušila, že si skrývá obličej u dráčka, a byla ráda, že pro něj tu hračku stvořila. Ať má aspoň plyšovou náhradu, když už nedokáže přijmout útěchu od lidí. A byla šťastná, že se jí podařilo stvořit tvar tak blízký jeho mistrovské pečeti, přestože ji tehdy neznala. Pořád se podivovala, jak je to možné. Že by ten symbol Severa tolik vystihoval?

Zpět na obsah

Kapitola 10: 10. Poppy

10. Poppy

„Rozhodli jste se strávit zbytek večera zíráním do deště, nebo půjdete taky někdy dovnitř? Anzelm měl docela dobrý nápad. Máme přesunout schůzování sem?“

Za Minervinými zády bylo chvíli ticho. Pak Severus řekl: „Pomůžeš mi, Poppy?“

„Ještě je ti slabo?“

Zarputilé mlčení. Minerva nevydržela a otočila se.

„Čím to je, že celý večer rušíme mrtvé, Poppy?“

„Konečně nám došlo, že my jsme přežili, řekla bych,“ odpověděla léčitelka neochotně. A hned navázala známější notou: „Tady někdo zase nespal, že. Ne, tady někdo už zase užívá Bezesný spánek! Já tě asi zavřu na ošetřovnu a dostaneš místo těch svých břeček hrnek s horkým mlékem, jen počkej.“

„Můžeš mi konkrétně vyjmenovat, kterým mým lektvarům říkáš břečky?!“

„Mám začít od A, nebo tentokrát od Z?“

„Na to si vzpomenu, až budeš zase uprostřed zimy potřebovat narychlo čtyřicet dávek Pepřového pití. Břečky, to jistě. Kdyby mi za ně kvestor platil, tak přijde škola na buben. Břečky.“

Za svorného hudrání a bublání došli až ke stolu. Stříleli po sobě přitom argumenty v předstírané hádce tak usilovně, že bylo snadné přehlédnout, jak léčitelka drží mistra lektvarů kolem pasu a podpírá, jak opatrně ho usazuje. Severův dráček je doletěl, přistál Severovi na ramenou a zalezl si na svoje místo do kapuce, odtud vystrčil čenich a položil si ho na jedno pánečkovo rameno, na druhém rameni se objevila pomalu a líně kmitající špička ostnatého ocasu a přes zadní okraj kapuce přepadávala jedna červenozeleně obutá tlapka. Minerva se musela kousat do rtu, aby potlačila úsměv: měla sto chutí plyšáčka za tu výrazně barevnou packu na černém pozadí zatahat.

Nakonec se jí přece jen podařilo odolat.

„Prosím. K čemu jste s mistrem Janeciem dospěli, Poppy?“

„No, Anzelme, to byl tvůj nápad.“

Stipendista se usmál, zavrtěl hlavou a kývl směrem k Poppy. Chvilku se mlčky přetahovali a když to už vypadalo, že se řeči ujme Longbottom, Deanová, Dott nebo některý jiný člen společnosti, poskakující o něco méně netrpělivě než ti tři, Anzelm ustoupil.

Ukázalo se, že jeho nápad byl geniálně jednoduchý: navrhl přizvat k procesu jako člena poroty některého z mistrů lektvarů, jenž by byl zároveň členem Starostolce.

„Vím o dvou. De Bruyn a Divjakov,“ zahučel nenaloženě Severus. „Funíš mi do ucha, zvíře, nevadí ti to?“

Dráček natočil čenich směrem od Severova ucha, podložil si ho packou a vyrobil pár ukázkových kroužků z páry vyplněných ohněm. Severus si povzdechl, zatvářil se mírně rezignovaně a posunul dráčkovu packu o půl palce.

„Nemíříte trochu vysoko?“ zeptala se nezvykle nejistě Daria Dillonsbyová. „Mistr de Bruyn... pletu se, nebo opravdu je předsedou Asociace mistrů lektvarů? A mistr Divjakov...“

„Nepletete,“ potvrdil Severus, a Minerva v tutéž chvíli prudce potrhla hlavou nahoru: zároveň souhlas a výzva k tichu.

„Jak chcete dát vědět mistru Divjakovovi?“ zeptala se.

„Já mu napíšu, jako posledně.“ Poppy se šibalsky uculovala. Působilo to nezvykle a poněkud děsivě.

„Posledně? Myslíš když sem...“

„... mistr Divjakov přijel vynadat řediteli Dumbledoreovi, že Severa nechce nechat dostudovat, ano, Minervo, přesně tak.“

„Co si od toho slibuješ?“ zavrčel Severus.

„Především kvalitně uvařené Veritasérum: neumím si představit, že by dovolil použít cokoli, co není jeho. Za další, jeden člen poroty naprosto na tvojí straně.“

Severus se nevěřícně ušklíbl.

Poppy se rozčílila. Odstrčila poloplnou skleničku i prázdnou misku před sebou, položila si předloktí na stůl a naklonila se nad ně, rozevřela prsty, pevně se o ně opřela, taktak že je nezaťala do stolu jako dravčí spáry. „Ty si asi neuvědomuješ, co to pro mistra Divjakova znamená, že jsi v současnosti jediný z jeho žáků, který učí, viď? Je mu už něco přes stovku – “

„Vím velmi přesně, kolik je mistrovi let,“ přerušil ji Severus.

„Ale jistě. A pochopitelně už se ohlíží po někom, kdo ponese jeho odkaz dál.“

A bylo ticho.

Blaise Zabini šťouchl loktem do Jeremyho Dotta a oběma se rozzářily oči hrdostí. Postupně ten plamen přeskakoval na všechny studenty.

Severus zamrkal. Sklonil pohled ke svým rukám. Propletl prsty a pevně je sepjal, prohlížel si je, jako by je viděl poprvé.

„Budeš mu muset napsat pravdu,“ hlesl nakonec. „Nikdy by mi neodpustil, kdybych mu v takové věci lhal.“

„Samozřejmě. On už celkovou situaci zná, jen neví, kdy přesně se objeví potíže a jaké budou.“

Severus tázavě vzhlédl, zamračený, napjatý.

„Chtěl po mně, abych mu posílala tvoje články uveřejňované v lokálních periodikách. Když se vrátil Voldemort, chtěl, abych ho upozornila, když budeš v ještě větším nebezpečí než obvykle. Byl to od něj první dopis po nějakých deseti letech. Myslím, že tehdy Smrtijedi zabili ředitele Durmstrangu, Igora Karkarova –“

„Vzpomínám si. Viděl jsem jeho hlavu. Bylo to značně nechutné.“

„– a mistr Divjakov mi zdůraznil, že mu mám dát okamžitě vědět, kdyby něco podobného hrozilo i tobě a on mohl pomoci,“ zaškaredila se Poppy, zřetelně málo nadšená z toho, jak jí Severus pořád skáče do řeči. „Ale jestli tě to nezajímá...?“

Severus krátce, ostře kývl a zabodl zamračený pohled do desky stolu.

Neville Longbottom si zase začal okusovat nehty. Hannah Abbottová ho plácla a on sebou cukl směrem od ní.

„Napsala jsem mu, že se šíří fámy, žes zabil ředitele Dumbledorea, a taky žes byl sám jmenován na jeho místo – a kým. Odpověděl, ať na tebe dávám pozor, aby se ti nic nestalo, ať tě opatruju pečlivěji než kdy jindy. Jako by ses vůbec kdy nechal. Jako by bylo v lidských silách jeho přání splnit. Jako bych... no přece si pamatuješ, o čem jsme pak mluvili zhruba v listopadu: však jsi mi potom dal... tu lahvičku.“

Poppy se dotkla kapsy, kde přechovávala jed.

Minervino obočí vyšplhalo v údivu až do horní poloviny čela.

Longbottom se pustil do nehtu na druhém palci.

Severus zkroutil ústa do výrazu „ale no jistě“.

„Teď jsem mu psala, že a jak jsi přežil: žádné zbytečné podrobnosti, jen že na tebe Voldemort poštval toho hada, žes byl chvíli v mojí péči a že už jsi v pořádku. A že měl naprostou pravdu, když mi tvrdil, že jsi na naší straně a že ti mám věřit. Ta sova odletěla před týdnem, dřív jsem se k tomu nedostala. Ještě neodpověděl, ale on obvykle odpovídá tak během čtrnácti dnů – a taky ho ten dopis mohl minout, ted bude na konferenci v Heidelbergu. Ano, Minervo?“

„Jen přemýšlím, jak je možné, že komunikuješ tak důvěrným tónem zrovna s mistrem Divjakovem.“

Poppy se lišácky ušklíbla.

„Já si říkám, jestli náhodou nemůžeš mezi svoje absolventy počítat i nějaká ta všeobecně známá jména,“ mrkla na ni Daria.

Poppy zavrtěla hlavou. Severus se po ní krátce podíval, pak zavřel oči a opřel si čelo o sepjaté ruce. Anzelm zbledl a pak začal rudnout za ušima a vzadu na krku.

„Abych já učila Severa lektvary? Blázníš? Kdepak, byla jsem jenom jeho garant.“ Poppy Pomfreyová tvářící se jako protřelý spiklenec: další překvapení večera. „Přece ti nemusím opakovat, jak to chodí: po dosažení nižšího mistrovství si buď vyzvedneš insignie, nebo ohlásíš, že hodláš studovat dál, no a Severus na rozdíl od tebe udělal to druhé, stejně jako tady Anzelm, takže pochopitelně ještě neměl vlastní pečeť.“ Poklepala Anzelma po hřbetu ruky; ten se po ní zkroušeně a vděčně podíval, načež Poppy krátce naznačila, že je všechno v pořádku, že se Anzelm nemá zač stydět. Obrátila se k Minervě. „Normálně za člověka v tu dobu zodpovídá mistr, který ho přijal na praxi, a pak samozřejmě mistr, u kterého studuje, jenže... Kde měl Severus přijít k poslednímu roku praxe a jak se měl potom dostat do laboratoří svého mistra, když ho Dumbledore prakticky přikoval ke zdi v hogwartském sklepení? No tak. A vzorky jsem posílala na posouzení mistru Divjakovovi osobně, netroufla jsem si je kontrolovat sama, protože, jak mi bylo laskavě sděleno, moje znalosti v oboru lektvarů končí u rozdílu mezi kopřivovým a hluchavkovým čajem, že, Severe?“

„Jeho komentáře jsou nezapomenutelné,“ zabručel Severus do sepjatých dlaní.

Poppy povytáhla obočí a pobaveně se na Severa koukla.

„Pročpak si myslíš, Minervo, že má moje ošetřovna nejlepší recepty ze všech školních ošetřoven, co znám? Kolikrát lepší než Mungo? Tady Severus si nedal pokoj a vylepšoval a vylepšoval...“

„A následně publikoval a publikoval... Sama víš, že jsem měl řadu dobrých důvodů.“

„Ale jistě, jistě. No uvidíme, po těch čtrnácti letech...“

Podívali se na sebe. Minerva měla náhle pocit, že mluví ještě o něčem jiném než jen o studiu lektvarů. Pak Severus pohodil hlavou a založil ruce na hrudi. „Netrpělivě očekávám mistrovu reakci na své kontroverznější výtvory z poslední doby. Například protijed proti drahé zesnulé Nagini.“

Poppy se spokojeně zasmála. Mistr lektvarů znovu potřásl hlavou a zkroutil ústa do šklebu dosud nevídaného: koutky mluvily o trpkém pobavení a vyceněné horní zuby... Minerva doufala, že aspoň to druhé se týkalo pouze vzpomínaného hada.

Studenti je chvilku užasle sledovali (profesoru Snapeovi někdo dělá totéž, co on nám?) a pak se k nim přidali. Daria Dillonsbyová taky, a Minerva se rovněž tvářila více než spokojeně. Jen Anzelm Janecius pozoroval vzorek látky na svých rukávech s koncentrací hodnou lepší věci.

„Jak vidno, trochu jsi naši mistryni léčitelku podcenil,“ zajiskřilo Severovi v očích.

Anzelm zrudl skoro do fialova. „Mistryně Poppy... nehněvejte se...“

„Prosím tě, Anzelme, už jsem ti jednou řekla, že si na tituly nepotrpím,“ odbyla ho léčitelka. „Tady Daria mi taky tyká, a ta by na rozdíl od tebe mohla mít důvod to nedělat.“

„I jen nech na hlavě,“ zašklebil se na ni spokojeně Severus.

Anzelm zamumlal něco nezřetelného, ale červeň z jeho tváře začala pomaličku ustupovat.

Zalovil v rukávu a položil před Severa čistě přebalený balíček. Severus zamračeně kývl, vyndal znovu svou kazetu, půjčil si brk, připsal na horní stranu balíčku pár slov, balíček převázal (Blaise Zabini pečlivě sledoval jeho prsty, když vázal složité uzly, a Severus po něm střelil nevrlým pohledem) a natřikrát zapečetil. Používal přitom obě pečetidla, jak svůj osobní znak, tak lebku se zkříženými hnáty. Výsledek působil podobně výstražným dojmem jako Poppyin flakónek s jedem.

„Jestli se někdy propracujete k podobné pečeti, Zabini, budete mít vlastní způsob vázání,“ zavrčel, když práci skončil. „Budete mít vlastní a nenapodobitelné způsoby prakticky pro všechno. I z tohoto ubohého umolousaného kousku může odborník snadno poznat, že ho balil Zabini a pečetil Snape. Mimochodem, už jste se rozhodl?“

Chlapcova tvář potemněla do kakaova, jak se do ní nahrnula krev. „Ano, pane. Zkusím... říkal jsem si, že bych tu ještě ten rok zůstal a zkusil to stipendium.“ Mrkl rychle na Anzelma a Dariu. „Budeme mít aspoň trochu času, Daphne a Lewisie a já... a když budou chtít, půjdeme na sever všichni tři. No a když chtít nebudou... tak aspoň budu dělat to, co jsem si vždycky přál. To je... to mi snad někdo musel vymyslet speciálně na míru.“

„Třeba ředitel vaší koleje, že?“ Minervě koukali z očí čertíci.

„Náhoda... Nezapomeňte na podmínky: vynikající z lektvarů, minimálně nad očekávání ze všech ostatních předmětů a kouzelná zvířata. A vyřiďte Theodoru Nottovi, ať se u mě zastaví. Předpokládám, že váš bratr nebude teď schopen jít ke zkouškám, že, Macmillanová?“

Děvče překvapeně vzhlédlo a zavrtělo hlavou. „To asi ne, pane. On se teda učí, to jo, ale jenom teorii, na práci s hůlkou si ještě netroufá... stát u kotlíku taky nevydrží... i když je mu zrovna dobře, tak je hrozně slabý. Já bych řekla, že jestli se vrátí do školy v listopadu, tak to bude brzo.“

Severus nespokojeně kývl.

„To se opravdu srovná,“ ujistila děvče znovu Daria Dillonsbyová. „Chce to jen čas. Je mladý, nebyl nijak vážně nemocný... tělo a magický obal si s tím poradí. Nebojte se.“

„Jo... Já vám věřím...“

„Už se těším, až vás budu mít v laboratoři oba zároveň,“ podotkl Severus svým klasickým tónem, kdy si člověk nemohl být jistý, jestli to myslí tak nebo onak. Macmillanová se ale rozusmívala. Severus se pousmál – i toto gesto působilo silně nejednoznačně – a dál se věnoval čištění a ukládání pečetidla. „Grangerová bude nejspíš chtít opakovat ročník, jak ji znám...“

„Ano, Potter něco takového říkal,“ souhlasila Minerva a nespouštěla přitom oči z malachitové a stříbrné nádhery v Severových rukách. „Proč?“

„Rád bych mistru Belbymu přece jen někoho poslal. Horace Slughorn mi dal pět jmen lidí, které je ochoten podpořit.“

„Jakých jmen?“

„Grangerová, Macmillan, Nott, Potter, Zabini. Pottera rozhodně riskovat nehodlám, nechci si zkazit pověst.“ Severus si odfrkl. „Naprosto nesdílím názor svého kolegy na přirozený talent naší kouzelnické hvězdy. Příliš dobře vím, jaký byl původ té náhlé geniální inspirace, kterou pan Potter začal v posledním roce svého studia lektvarů oplývat. Rád bych poslal Macmillana, ten je pečlivý a spolehlivý, jenže... No, nevadí, najdu mu příští rok něco jiného.“ Uložil do kazety další kousek. Melissa Macmillanová zářila jako měsíček nad jezerem, mávala kolem sebe šťastně rukama a šťouchala střídavě do Cornfoota a Deanové. „Neměl bych zásadní námitky ani proti Malfoyovi, jeho výkony v lektvarech jsou vyrovnané a stabilně nadprůměrné, jenže na toho se Horacova laskavost nevztahuje: naopak mě výslovně žádal, abych s ním Malfoye nespojoval. Dalo se to sice očekávat, ale i tak. Škoda.“ Pokrčil rameny. „Takže to bude Theodore Nott. Však mu takové místo prospěje, a nejen odborně. Slytherin, čistokrevný, syn Smrtijeda – a rozhodl se spolupracovat na vývoji vlkodlačího lektvaru, aby v Beauxbatons mohli přijímat ke studiu mladá a magií obdařená štěňata. Nezapomeňte ho za mnou poslat, Zabini.“

Neville Longbottom uznale pokrčil bradu a znovu se ponořil do svého dumání. Melissa Macmillanová zabodla ukazováček do vzduchu: vidíš, takhle se to dělá! Poppy souhlasně povytáhla obočí. Oba Slytherini na sebe mrkli. „Řeknu mu to hned, jak ho uvidím, pane profesore,“ slíbil Blaise Zabini.

Severus kývl a zaklapl kazetu.

Minerva taky přikývla, pak vyjádřila svoje kladné mínění i nahlas, ale ustavičně sledovala Severovy ruce, celá napjatá, s nadějným a nesmírně zvědavým výrazem: vypadala přitom o dobrých dvacet let let mladší než obyčejně. Když Severus kazetu zdvihl a chtěl uložit, už to nevydržela a zeptala se: „Nemohl bys...?“

„Ti to pečetidlo půjčit? Ne, obávám se, že to bych nemohl.“

Poppy, Daria, Anzelm a Blaise Zabini se na sebe koukli. Daria se ještě pro jistotu naklonila k Poppy, ta jí něco tiše dovysvětlila. Anzelm s uspokojením pozoroval, že Zabinimu se nemuselo vysvětlovat nic, naopak že on sám šeptal nějaké drobnosti Deanové a Dottovi.

Minerva se zatvářila velmi zklamaně.

Severus naklonil hlavu, povytáhl levé obočí. Dlouhou chvíli ji jen mlčky sledoval, obě ruce položené na kůží potažené a stříbrem pobité ploché krabičce. Oči mu jiskřily čím dál víc, až nakonec prohlásil: „Prosil bych opravdu hezký kousek pergamenu.“

Linda Deanová se zanořila do hlubin své nepostradatelné brašny. Vyndala pevnou slohu, rychle otáčela jednotlivé volné listy v ní, pergameny i papíry velice rozličné kvality, některé popsané, některé prázdné, některé pokreslené, tužkou, křídou i perem. Ostatní jí koukali přes obě ramena. Naklonila se nad slohu a trochu se schoulila, aby jim zkazila výhled. Nakonec našla nádherný, jemný, téměř čistě bílý kousek vella.

Minerva si natěšeně navlhčila rty. Povytáhla se, aby viděla, co Severus píše.

„Vzorový otisk pečeti pro Minervu McGonagallovou, mistryni proměn, neohroženou bojovnici a nekonečně zvědavou kočku. S úctou a láskou, Severus Snape.“

Pod textem pak pergamen na čtyřech místech čistě probodl, otvory protáhl zelenou šňůrku, nahoře na ní zavázal velmi volný uzel, ten přichytil k pergamenu nejdřív kouzlem, potom čtyřmi drobnými kapkami pečetního vosku. Neville Longbottom se nadšeně rozusmíval: ten tvar mu byl velmi povědomý.

„Motýl!“

Severus spokojeně naklonil hlavu k druhému rameni. „Už jednou jsem vám říkal, že mám motýly rád, Longbottome. Pamatujete?“ Přidržel si volné konce šňůrky na pergamenu, nakapal přes ně pečetní vosk, pečlivě otiskl pečeť. I navzdory jeho ostře špičatému písmu působil celek jako umělecké dílo. „Prosím, Minervo. Spokojená?“

Pergamen šel kolem stolu z ruky do ruky a Minerva celou tu dobu poskakovala na své židli, natěšená jako malá holčička o Vánocích.

„Věříš, že celou dobu přemýšlím, jak jsem ti mohla udělat hračku stejnou, jako máš pečeť?“

Blaise Zabini a Anzelm Janecius si znovu vyměnili vědoucí pohled.

„Asi mě vidíš stejně jako mistr Divjakov.“ Severus znovu čistil a ukládal pečetidlo – a tentokrát si Minerva všimla, s jakou pýchou, úctou a radostí se jeho prsty jednotlivých kousků dotýkají.

„Mistři proměn si musejí najít svou podobu v sobě,“ řekla tiše.

„Jistě. Ale ty přece dobře víš, jak je to s magií bez hůlky na takto vysoké úrovni. Nelze se vydat všemi cestami zároveň, když si vybereš jednu, zavře se ti jiná. Já už nemůžu být zvěromág a ty už nemůžeš léčit rukama. Proto nám vybírají symboly naši mistři a naším úkolem je do nich dorůst. Mistr Divjakov...“ Severus se usmál, a tentokrát v tom úsměvu nebyl ani stín ironie nebo hořkosti. „Anzelm tu dnes říkal, že mistři znají člověka velmi dobře. Měl pravdu.“

Následovala reakce téměř totožná, jako když Severus na začátku večera pochválil dráčka, jenom se to tentokrát obešlo bez tak velkého hluku. Anzelm zčervenal, díval se upřeně do klína a ústa se mu nekontrolovatelně roztahovala v širokém úsměvu; potom zjistil, že se ovacím nevyhne, vzhlédl, narovnal se a pokývl: no dobrá, díky. A zatímco se většina osazenstva shlukla kolem Blaise Zabiniho a Melissy Macmillanové a snažila se přijít na to, jaké významy je možné z osobní pečeti (a barvy pečetního vosku, tvaru uzlu a materiálů použitých na pečetidlo samotné, jak je upozornil Zabini) odvodit – Blaise Zabini jim pro ilustraci nakreslil pečeť svojí matky, aby mohli posoudit rozdíly, Anzelm připojil nákres pečeti své první mistryně lektvarů, Brigitty z Narviku, a poněkud odtažitě podotkl, že pečeť mladších mistrů je osmiúhelníkovitá, ale že on sám žádnou nemá, protože mistryni z Narviku ohlásil, že chce ještě pokračovat ve studiu, a pečeť člověku nechává zhotovit až jeho poslední mistr po poslední úspěšně složené zkoušce – zeptala se věčně zvědavá Linda Deanová, jestli už tedy profesor Snape má pro mistra Janecia aspoň vybraný symbol a kámen.

„I kdybych náhodou měl, slečno Deanová, takto předčasně bych mu to nikdy neříkal.“

No ale, nedala se Linda Deanová, když bude chtít nějaký lektvar prodat nebo někam poslat nebo tak, jakou pečetí ho tedy označí?

A Severus vážně odpověděl: „Tou mojí.“

Anzelm zavřel oči a na tváři se mu rozhostil hluboký mír. Vzápětí se nenápadně vytratil.

Severus přešel k Minervě a Poppy, opřel se o okraje opěradel za zády jich obou. „Tobě ty symboly asi dešifrovat nemusím, že ne?“ zašeptal.

Minerva šťastně zavrtěla hlavou. Přejela prstem po liniích pečeti. „Uroboros, sebeobnova, věčný koloběh. Drak, bytost s křídly, ne dnes obvyklý had, a ke všemu ještě zelený drak. Motýl, přeměna. Kdybych se směla podívat na kování na kazetě, určitě tam najdu další motýly a draky, možná i pelikána, ale nejspíš ne fénixe. Stříbro a malachit. Vsadila bych se, že i ten vosk dobarvuješ malachitovým práškem. Malachit... Jak jenom mohl vědět, že budeš potřebovat tolik ochrany? A tolik naděje... Ach, Severe... stydím se. Tvůj mistr z Durmstrangu se o tebe staral a zajímal nesrovnatelně víc než my tady, tví vlastní...“

„Pelikána nenajdeš, zato fénix tam jeden je,“ zamumlal Severus. „Černý, a nejde vyčistit. Vzhledem k tomu, jak úžasné měl mistr vztahy s profesorem Dumbledoreem, mě to vždycky... překvapovalo. Nemohla bys mi dovolit aspoň trochu medoviny, Poppy? Tohle je k ničemu, sedět na oslavě a nalévat se džusem jako nějaké nemluvně.“

„Dělej si, co chceš, jsi dospělý,“ povzdechla si Poppy.

„Zajdu ještě pro nějaké klobásky,“ zavrčel Severus a zmizel.

Léčitelka obrátila oči k nebi. „Musí on být pořád tak nemožný? Ale jestli si myslí, že z něj budu dneska dolovat metabolity a rezidua ještě jednou, tak se plete. Když se opije znovu, bude mít celý zítřek parádní kocovinu a dobře mu tak, paličákovi.“

Neville Longbottom se stáhl trochu víc do stínu a snažil se vypadat, že vůbec nic neslyšel.

Minerva stočila pergamen do ruličky, opatrně ho převázala. „Myslím, že nebudeš muset, a taky myslím, že kdybys přece jen musela, tak to stejně uděláš. Poppy, vezmeš mi tohle k sobě, budeš tak hodná? Já mám dnes večer nějakou podezřele kočkoidní náladu a nerada bych si to zničila.“

„Ale to víš že ano.“

Chvilku mlčky pozorovaly děti (a Dariu Dillonsbyovou) zaujaté dalším problémem. Tentokrát sloužil jako zdroj informací Blaise Zabini: ale místo aby si zaslouženou pozornost užíval, odpovídal čím dál stručněji a neochotněji. Jeho společníci to zatím zřejmě nezaregistrovali, ale při pohledu zvenku to už bylo patrné.

Ale když Minerva konečně zase promluvila, ukázalo se, že se zaobírá jinou otázkou.

„Stejně je to zajímavé, co se dozvídám o tobě a Divjakovovi. Ne že bys kdy byla nějaká Albova fanynka, ale takové věci?“

Poppy pokrčila rameny. „No a co jsem měla dělat, když to nešlo normálně. Zato tys vždycky byla Dumbledoreovi neskutečně oddaná, a teď mu nemůžeš přijít na jméno. Nezdá se ti to trochu... přehnané? Neuvěřitelné?“ Sklouzla pohledem po skupince studentů, zvlášť jasně poukázala na oba Slytheriny.

Minerva si sundala brýle, prohlédla si je proti světlu, dýchla na ně a začala si je čistit. „Zklamal mě, Poppy,“ řekla hluše. „Podvedl mě. Vím, člověk by byl čekal, že budu takhle reagovat už... tenkrát... no však víš. Já tomu taky nerozumím. Asi už bylo těch smrtí moc. Nebo to byl ten poslední rok, kdy jsem nedůvěřovala Severovi, a to, jak jsem se ex post dozvěděla, jak to všechno bylo. Nebo ten neskutečný nedostatek informací: Potter tvrdil, že má svoje rozkazy, Severus měl svoje rozkazy... ode mě se čekalo, že se ujmu velení, ale že by mi aspoň ten Potter odpověděl, když jsem se ho na něco ptala? Skvělý vtip. Nevím, opravdu netuším, co byla ta poslední kapka. Proč mi Albus nemohl věřit? Jak jsi ty přišla na to, že je Severus pořád náš?“

Léčitelka se zasmála. „Jednak to bylo tím dopisem od mistra Divjakova. Jednak tím, že Severus je léčitel a pro nás je těžké někoho jen tak chladnokrevně zabít. Za další jsem ho pozorovala, jak vypadá a jak se chová – jedl ještě nepravidelněji než obyčejně a strašně rychle chátral, jako by mu bylo už všechno jedno, jako by přivolával smrt. No a konečně jsem po třech měsících, kdy bylo ve škole o dobrou čtvrtinu víc studentů než normálně a měli jsme údajně v domě tři Smrtijedy, kteří měli povoleno používat jakékoli výchovné prostředky včetně Neprominutelných, zjistila, že mám naopak o čtvrtinu pacientů méně než jiný rok. Zašla jsem si za Severem, popovídali jsme si... a pak mi dal ten jed. Jednoduché.“

Minerva si mnula čelo. „Proč nemohl takový jed dát i mně, Poppy? Copak si oba dva mysleli, že bych byla zradila? Já?“

Stárnoucí léčitelka si prohlížela svou novou ředitelku stejně jasnýma očima a se stejně čistým srdcem jako vždycky. Znala odpověď, ale věděla, že by ji neměla vyslovovat, rozhodně ne teď. Minerva McGonagallová neuměla lhát. Minerva McGonagallová byla přímá až k zešílení. Takový přístup by Dumbledoreovým překombinovaným plánům zasadil několik rázných a jednoznačných ran z milosti. A na to bylo v té fázi hry už zoufale pozdě.

Za svého života Dumbledore Minervu do svých plánů nezasvěcoval, protože by mu je hodila zvysoka na hlavu, velkými a čitelnými písmeny by mu vymalovala své mínění a odkráčela by středem. Raději se pokusil připoutat ji k sobě pocity vděčnosti, bezmoci a viny, což byla jeho oblíbená strategie, a krom toho pravděpodobně úmyslně (nebo z nedbalosti) ponechal nechráněnou její rodinu, přestože ho Minerva opakovaně žádala, aby jim dovolil žít v bezpečí Hogwarts. Ten tah mu vyšel, při jednom náhodném útoku na Hogsmeade byli Gerald a David McGonagallovi zabiti, Minerva zcela očekávatelně vzplála zuřivou nenávistí ke všemu, co na sobě mělo jen stín Znamení zla, a strávila pak celé roky hledáním tří lidí, jejichž jména se od umírajícího manžela dozvěděla. Našla a zničila všechny. Amycus Carrow byl poslední.

Nebýt toho, že se dozvěděla, jak vypadaly Dumbledoreovy plány v celé své ošklivosti, nebýt toho maličkého detailu, že přežili jak Severus Snape, tak Harry Potter, a tudíž oba mohli mluvit (a že říkali věci velice podivuhodné), byla by teď Minerva víceméně spokojená, hrdá na své vítězství. Oplakala by své mrtvé, včetně těch čtyřiapadesáti z poslední bitvy, prokázala by jim náležitou poctu a šla by dál. Rozhodně by se netrýznila takovými pocity viny jako teď.

Poppy si nemyslela, že je správné, aby se takhle trápila právě poctivá Minerva, ale nenapadalo ji, jak by tomu mohla zabránit. Podle Poppy se tak měl trápit Dumbledore: ten toho ovšem za života zřejmě nebyl schopen, a po smrti? Kdoví: tam nemá nikdo z živých přístup. Minerva se považuje za jeho dědičku a bere zodpovědnost za jeho chybná rozhodnutí a nelidské machinace na sebe.

Merlin ji potěš.

Vzala do dlaní její ruku s klouby zatuhlými bolestí: daň za imperius, malá cena za pomstu na vrahovi jejího muže a syna. Pokoušela se tu ruku zahřát aspoň mechanicky: magicky nesměla.

Minerva si otírala oči do téhož kapesníku, kterým si před chvilkou vyčistila brýle.

Posmrkla si.

„Je mi z toho zle, Poppy. Cítím se... špinavá. Zostuzená.“

Utřela si nos.

„Půjdu na chvilku na déšť, třeba mi udělá dobře.“

Poppy, chytrá, rozumná, praktická Poppy jí neuměla odpovědět.

Déšť nezklamal. Byl tam, věrně čekal za dveřmi jako poslušný, dobře vycvičený pes.

Ale ani on odpovědi nenabízel.

Na lavičce pod oknem seděl kdosi v bílém. Anzelm.

„Ruším?“ zeptala se Minerva.

Automaticky se posunul, udělal jí místo. „Ne, samozřejmě že ne. Prosím.“

Ve skutečnosti rušila jeho přítomnost ji, i když méně než hluk celé společnosti vevnitř. Uhladila si hábit a posadila se.

„Už vás ty věčné otázky konečně unavily?“

Anzelm se usmál. „Ale ne. Jen se mi zastesklo.“

„Po Bjørkhallenu?“

Přikývl. „Děti Vody tam v takovém dešti tančívají... Je to jiný svět. To nic, zvyknu si.“

„Možná byste byl přece jenom raději sám,“ navrhla Minerva.

Zavrtěl hlavou.

Chvíli mlčeli. Začínal foukat vítr a ke stále slábnoucímu dešti se přidávaly spršky vody z listů okolních stromů. Čím víc se zaposlouchávali, tím zřetelněji se jim zdál vystupovat jakýsi nepostihnutelný jednotící rytmus, až se nakonec přistihli, že se oba rozechvívají o zlomek vteřiny dřív, než se vítr dotkne větví. Minervě připadalo, jako by z ní každá jednotlivá přeprška smývala kousek té nevyjádřitelné ošklivosti, které se poslední dobou nemohla zbavit. Najednou byla ráda, že tam Anzelm je: podivně vděčná za jeho mlčenlivou přítomnost a prosté sdílení toho nočního deště – a zachtělo se jí nějak mu to oplatit.

„Máte představu, jak dlouho se u nás zdržíte? Neberte to zle, jsem jenom zvědavá.“

Zase se usmál. „Nemám. Minimum je rok... ale já bych se v této otázce chtěl spolehnout na úsudek mistra Severa. Půjdu ke zkoušce, až on nazná, že jsem připravený.“

„Řekla bych, že to bude trvat o dost déle než jeden rok. Severus je hodně pečlivý a má vysoké nároky.“

„Ano, tím je známý.“

Zase chvíli mlčeli. Kupodivu je ticho spojovalo víc než slova. Minerva se cítila zvláštně: vítaná, přijímaná, bez Dumbledoreových obvyklých podmínek a požadavků. Jako by Dumbledore neexistoval. Jako by ten svět, který ona a Severus teprve chtěli stvořit, už byl tady. Přivřela oči a opřela se o zeď za sebou.

Přes okraj plného sudu přešplouchávaly vlnky. Na hladině tančilo pár zbloudilých březových semínek.

„Taky jsem se doslechl, že se prý mistrovské zkoušky konají jen jednou za pět let,“ podotkl Anzelm. „Ale už jsem slyšel tolik, že začíná být obtížné odlišit solidní informace a fámy.“

„Tohle je docela dobře možné,“ zauvažovala nezvykle uvolněně a nezaujatě Minerva. „Koneckonců, mistrů lektvarů není ve světě mnoho. Zeptejte se Severa, ten bude mít přesný přehled.“

„Pokud mohu odhadnout podle konferencí, bude jich v Evropě tak do třiceti.“

Minerva přikývla. „Mistrů proměn je taky zhruba tak, kolem čtyřiceti. Transfigurace a lektvary jsou dva nejobtížnější a nejnebezpečnější obory vůbec.“

A znovu bylo ticho, přerušované jen koncertem vody a větru.

Pak se Anzelm zasmál.

„Na co všechno on nemyslí! Heidelberg! Konference! No jistě, druhý důvod, proč s tím dopisem tak spěchal.“

Minerva se taky usmála. „Kolik mistrů může zastihnout pohromadě?“

„Netroufnu si říct přesně, ale přes polovinu asi ano.“

Jedna drobná starost přece jen vystrčila růžky: „Myslíte, že tím mohl uškodit Blaisovi Zabinimu?“

„Tak, jak to formuloval, ne. A když předloží ještě tu zásilku, tak přebalenou, jak je teď...“

Minerva spokojeně přikývla.

Mlčeli. Naslouchali pravidelně nepravidelným sprškám v oblázcích mezi květináči.

„Nevěřím, že zabil,“ řekl po dlouhé chvíli Anzelm.

Minerva si povzdechla. Pomalu otevřela oči a ještě pomaleji se přestávala opírat o zeď.

„Mistr Severus by přece neriskoval svou mistrovskou pečeť tak nesmyslným způsobem.“

„Můžete být konkrétnější?“

„Kdyby někomu podstrčil jed. Tak jak to udělala Blaisova matka. Pro mistry platí ještě přísnější pravidla než pro výrobce lektvarů, tam se nehraje na žádné trojí varování.“

Minerva už seděla téměř zcela zpříma. Hleděla si teď do klína: studovala klouby svých rukou. „Hm... A kdyby to nebyl jed?“

„A co tedy?“

„Smrtící kletba?“

Anzelm strnul. „To není možné,“ vyhrkl, a Minerva měla pocit, že jeho bílý hábit zazářil něčím víc než jen odrazem matného, rozptýleného světla z okna za nimi. „Promiňte, ale to je vyloučené. Ošetřoval jsem ho. Kdyby neměl celistvou duši, poznal bych to.“

„Opravdu?“

Razantně přikývl. Až příliš razantně – jako by zaháněl obavy, které si vědomě nechtěl připustit. „Jistě. Jistě! Balancoval na hraně života – přece si to pamatujete, sama jste ho přinesla. Ta otrava, ta kletba... První mu málem vzalo život, druhé ho téměř připravilo o magii, a přece ho Paní ze své ruky propustila živého a zdravého: kdyby měl rozštěpenou duši... Ale on je teď dokonce mnohem víc v pořádku, než jak jsem ho kdy znal. Kdyby nebyl úplný, nebyla by přece taková míra rekonvalescence možná!“

Minerva si masírovala bolavé klouby pravé ruky. Maně ji napadlo, že mít do ruky vypálený Voldemortův cejch muselo být podobně bolestivé. Rychle tu myšlenku zahnala. Nechtěla myslet na Znamení zla v žádné podobě. „Rozštěpenou duši je možné scelit,“ řekla váhavě – připamatovala si, co jí Severus ukázal ve vzpomínkách. Vzpomínky přece nelžou.

„Takhle rychle?“

„Rok...“

„Příliš rychle, řekl bych: tolik bolesti v tak krátkém čase... Živé bytosti se obvykle snaží se bolesti vyhýbat. A pokud si vzpomínám správně, jednou z podmínek scelení duše je opravdová lítost. Chápu to tak, že člověk nesmí myslet na sebe; musí čistě jen litovat té smrti, kterou způsobil, toho života, který zmařil – přímo a konkrétně toho jednotlivce. Učili mě, že proto se ta terapie ani nedá navrhnout: že pokud k nápravě dojde, stane se tak spontánně, a že jsou takové případy z podstaty věci velice zřídkavé... Ale samozřejmě nejsem specialista na černou magii.“

„Hlavně si myslím, že ještě velmi málo znáte Severa,“ řekla tiše Minerva. V hůlkové ruce jí škublo ostrou bolestí. Zamrkala a přitiskla si ji k hrudi. Kde člověka asi bolí, když má rozštěpenou duši? Náhle jí Severovo chování za poslední rok zase dávalo o trochu víc smyslu. Nikoli nadřazenost vítěze... vůbec ne.

„Vy věříte tomu, že je vinen?“ zhrozil se Anzelm.

„Ne. Já vím, že je nevinný.“

Anzelm zdvihl ruce: no tak!

Minerva složila hlavu do dlaní. „Je to daleko složitější, než si myslíte.“

„Měl jsem dojem, že ho máte ráda,“ řekl Anzelm tak jemně a nenásilně, jak jen dokázal.

Tentokrát už své city neuhlídala – znovu se vzedmuly jako vlna. „Mám ho ráda... jako vlastního syna,“ vzlykla – a pak zaťala zuby a zmlkla.

Čekal po tři údery srdce, pohled poctivě upřený do deště. Pak naslepo natáhl paži, aby ji objal.

Ale na lavičce vedle něj seděla jen mourovatá kočka. Pečlivě si olizovala pravou přední tlapku. Když se jeho ruka ocitla příliš blízko její hlavičky, kočka ucukla, zasyčela a sekla ho packou s povytaženými drápy.

Stáhl se a složil ruce do klína. Kočka se vrátila ke svému olizování.

Díval se do tmy, pozoroval stříbřité vějířky dešťových kapek odletujících z okrajů listů. Mlčel. Kočka došla k závěru, že packa už je dostatečně čistá a promasírovaná, obtočila si ocas kolem zadních tlapek a dál až na občasné mrsknutí ouškem seděla bez hnutí, štíhlá a vzpřímená, nedostupná, ideální model pro egyptské sochy.

Studenti vevnitř rozebírali jeden z nápadů Melissy Macmillanové: ten, který vzešel z Longbottomovy ideje mluvit o Slytherinu a na kterém se pravděpodobně výrazně podepsala ustavičná snaha Hannah Abbottové najít jiný způsob, jak dosáhnout toho, co Longbottom chtěl, aniž by bylo nutné riskovat Longbottomův život. Nápad sám o sobě špatný nebyl: měli v úmyslu využít kontaktů tří čistokrevných mezi nimi, Macmillanové, Cornfoota a Longbottoma, a průběžně zvát na všechny společenské akce, pořádané nebo navštěvované kýmkoliv z okruhu těchto tří rodin, co nejvíc lidí, kteří se podíleli na evakuaci dětí před začátkem bitvy a první pomoci v poli. Představovali si, že se podaří něco podobného jako dnes večer: že se bude nezávazně povídat a věci prostě přirozeně vyjdou na povrch.

„Taky je asi celkem těžké nesnášet člověka, kterého znáš jako milého, příjemného kamaráda tvého synovce z druhého kolena, viď?“ podotkla opatrně Deanová.

Macmillanová začala kývat, ale než stačila něco říct, ozvala se Daria Dillonsbyová.

„Jenom abyste nezjistili, že se starými a dobře zakořeněnými předsudky nepohnete.“

„Zas tak pevně zakořeněné být nemusí,“ zauvažovala Poppy. „Teprve druhá generace...“

Stephen Cornfoot se nechal slyšet, že tomu hejnu pelichajících pomlouvačných kačen předhodí povídání o válečných hrdinech ze Slytherinu s nesmírnou radostí – jen ať se prý tím chutným soustíčkem udáví. Jeremy Dott vyslovil jisté pochybnosti o bezpečnosti takové akce a váhal, jestli má smysl se snažit přesvědčovat tak silně zaujatou a zjevně minoritní část veřejnosti, načež Melissa Macmillanová trpce poznamenala, že to rozhodně stojí aspoň za pokus, protože právě tihle lidi se svorně dělí o nejdůležitější teplá místečka na ministerstvu a ve Starostolci, a že ji překvapuje, že to Jeremy neodhalil, když přece ve Slytherinu je čistokrevných procentuálně nejvíc.

Začínalo to vypadat na hádku. V tu chvíli se do debaty vmísil Severus a upozornil je, že by mohli do svých plánů zasvětit profesora Slughorna – a že by rozhodně neměli zapomínat na klíč, podle kterého profesor Slughorn předloni oživoval a obnovoval svůj po desetiletí budovaný klub osobností a talentů. Minerva souhlasně přeložila špičku ocasu tam a zpátky: jestli byl někdo schopen dovést takovou strategii k dokonalosti, byl to právě Horace Slughorn.

Ale pořád to bylo málo, jak správně poukazoval Longbottom: bylo to zdlouhavé, neřešilo to aktuální palčivou otázku, jak zachránit lidi, kteří budou mít tu smůlu, že se dostanou bystrozorům do drápů dřív, než se podaří zvrátit mínění důležitých lidí – pokud se ho vůbec podaří zvrátit. Ty, kteří se teď skrývali ve slytherinském sklepení, poctivě opravovali hrad, jak jim ředitel jejich koleje poručil, a svorně trnuli hrůzou, že je někdo vyvede z hloučku ostatních studentů a bez dalšího slova pošle přímo do Azkabanu. Za viny jejich rodičů: jejich vlastním činům navzdory.

Pravda, pokud by byla navrhovaná strategie úspěšná, mohli by odtud být zase propuštěni.

Minervě se chvěly fousky, jak hmatala nedůvěru, se kterou byla ta slova vyřčena.

Teď už rozuměla, proč chce Longbottom využít Shackleboltovy nabídky a stát se bystrozorem.

„Důvěřuj inkvizitorům, že pochopí, že nechceme vyvraždit nebo zotročit celý mudlovský svět,“ poznamenal Anzelm.

Minerva k němu natočila hlavičku, naklonila ji na stranu, zúžila zorničky až do tenounkých štěrbinek: jak přesně to myslí? Komentuje jenom situaci jejich části Slytherinu, nebo naráží i na její Gryffindor? Anebo přirovnává k inkvizici ministerstvo? Nenašla odpověď, ale samotné otázky byly až příliš znepokojující. Vstala, decentně se otřepala, protáhla si hřbet a vyskočila na parapet mezi muškáty.

Zpět na obsah

Kapitola 11: 11. Draco

11. Draco

Právě včas, aby uviděla, jak se Severus zase zlobí.

„Jednou nebo dvakrát bych se snad na podobné akci objevit mohl, ale nečekejte, že ze sebe nechám dělat výstavní kousek na krbovou římsu. Dost na tom, jaké škody stačil svými exkluzivními rozhovory napáchat Potter.“

„To je nápad, noviny!“ zaradovala se Linda Deanová. „Jenže jak se k nějakým... možná přes Lovegoodovy?“ Zamračila se a přesedla si k Poppy.

„No vidíte, to je právě další důvod...“ zamručel téměř současně Longbottom. „Harry nemá odhad. Někdo by ho měl cenzurovat. Doplňovat o to, co nechce a nebude vidět.“

„Celoživotní sisyfovský úkol, ze kterého kouká víc potíží než užitku,“ zavrčel Severus.

Longbottom se po něm podíval tak ošklivě, jak by u něj Minerva nikdy nepokládala za možné. „Já ho mám rád, pane.“

„Já ne.“

„Já vím.“

„Pokud se opravdu ujmete toho úkolu, který jste si vymyslel, pravděpodobně brzy zjistíte, proč ho nemám rád, Longbottome,“ ušklíbl se Severus a otočil se, že půjde pryč. Vyhlédl otevřenými dveřmi do deště, vystrnadil dráčka z kapuce, uchopil svými dlouhými prsty její lem a chystal se nasadit si ji. Pak si to ale ještě rozmyslel a přes rameno prohodil: „Řádně si zvažte, jak dlouho se vám chce být na světě. Uvědomte si, že nepůjde o nějaké přátelské tlachání na chodbách ministerstva. Shacklebolt má nedostatek lidí pro práci v terénu. Není vyloučeno, že vás zabijí dřív, než se k nějakému popovídání vůbec dostanete. Já ty lidi, kterým se povedlo utéct, znám. Na rozdíl od vás mají poměrně slušnou zkušenost z bojů různého druhu a teď budou značně zoufalí – například tak zoufalí, že budou panu ministrovi diktovat jména svých bývalých přátel, dokud jim nedojde dech; že každý neobvyklý záchvěv větru pozdraví slovy smrtící kletby; že kvůli stínu naděje na únik bez váhání umučí lidi až k šílenství; že svým vlastním dětem pošlou otrávené jointy. Pohybovat se v takové době v první linii a nemít řádný výcvik je čistá sebevražda. Rozmyslete se opravdu... – Draco!“

Minervě se zježila srst na hřbetě. Proklouzla mezi muškáty na samý kraj parapetu, připravená skočit.

Malfoy vypadal, jako kdyby ho někdo protáhl po dně jezera k hradu a zpět, vytřel s ním dvě tři spáleniště a pak ho ještě pro dobrou míru vyválel ve všech bahnivých kalužích v celém okolí. Opíral se o zárubeň dveří, visel na ní takřka plnou vahou. Když ho Severus oslovil, pokusil se zdvihnout hlavu, a vzápětí sklouzl o další kousek níž. A už k němu mířila Rosmerta, zjevně ho chtěla vyhodit, přesně tak, jak Severovi oznámila.

„Draco!“ opakoval Severus přísně, a Poppy a Daria vytáhly hůlky. Minerva seskočila, proměnila se. Náhle vedle ní stál i Anzelm, netušila, kde se tam mohl tak rychle a tak tiše vzít; zkoumal celou scénu a jeho šedivé oči se blyštily jako čepele stříbrných nožů.

„Je mi líto, pane Malfoyi, ale tady už nejste vítaný.“ I Rosmerta měla hůlku v ruce, a teď teprve Minerva dokázala uvěřit, že tahle veselá, usměvavá hostinská měla dost odvahy na to, zavřít hospodu a varovat sousedy, když věděla, že do vsi přijdou Smrtijedi.

„Rosmerto,“ zaprosil Severus. „Zdá se, že je zraněný. Budu ho mít pod dohledem...“

„Je mi opravdu líto, Severe, ale tohle je slušná hospoda. Takovíhle tu nemají co dělat.“

„Nechte mě ho aspoň ošetřit, Rosmerto, buďte tak laskavá. Zaručím se vám...“

„Kdo ví, proč vypadá tak, jak vypadá. Jestli se s ním chcete špinit, vezměte si ho jinam.“

Malfoy odevzdaně zavřel oči a sesunul se o další kousek. Severus k němu natáhl ruku, podepřel ho. „Seber se,“ poručil, a mladík se zachvěl: tak ostře to zasyčelo. „Longbottom, Cornfoot,“ usekl Severus přes rameno, a pak už Draka Malfoye postrčil ven.

„Opravdu mě to mrzí, Severe,“ zopakovala Rosmerta, ale bylo jasné, že za žádnou cenu nehodlá ustoupit.

„Mě také, Rosmerto. Hluboce se za nepřístojné chování tohoto svého studenta stydím.“

Vyvedl mladíka ven, dovolil mu, aby se opřel o zeď. „Scourgify.“

Malfoy sebou trochu cuknul. „To... není...“

„Mlč.“

Dorazili oba herbologové a spolu s nimi i Minerva. Severus chlapci prohlížel hlavu: po umytí nejhorší špíny se ukázalo, že má Malfoy ohořelé konečky vlasů a obočí, potrhaný a očazený hábit – a především silně popálené dlaně. Severus ho přinutil sundat si hábit: škrábance a rychle se vybarvující modřiny svědčily o pořádném pádu. Zlomenina se neukázala žádná. Severus zhasil hůlku, vybral ze svého speciálního pouzdra jeden z flakónků. Odzátkoval ho.

„Nenařídila ti paní ředitelka, že máš jít na kolej a zůstat tam? Posviťte mi.“

Malfoy nemohl odpovědět: musel polykat lektvar. Severus zřejmě odpověď ani nečekal. Vrátil prázdný flakónek do pouzdra, znovu vzal do ruky hůlku, namířil ji na chlapcovy popálené dlaně, chvíli něco zpěvavě mumlal. Malfoy se zapotácel. Natáhly se tři volné ruce a okamžitě ho přidržely. Minerva si významně povzdechla. Švihla hůlkou, za chlapcem se objevila židle, kluci ho posadili; Longbottom se přitom choval o něco šetrněji než Cornfoot. Severus vyndal poslední lahvičku. To byla třezalková tinktura: nalil si ji do dlaně a chvilku ji zahříval. Longbottom dál poctivě svítil a přitom pozorně sledoval každý Severův pohyb.

„Co...?“ lapl konečně po dechu Malfoy.

„Proti bolesti,“ zavrčel Severus a začal mu nanášet tekutinu na popálená místa. „Třezalku snad poznáš. Proč jsi neposlechl?“

Tentokrát odpověď čekal.

„P-potter...“ zadrkotal zuby Malfoy. „Au!“

„Buďte konkrétnější, Malfoyi.“

Minerva stála ve stínu, ale nebylo nutné jí vidět do obličeje, aby bylo poznat, jak se tváří: tón byl dostatečně výmluvný.

„P-poslal jsem mu... d-dopis... aby věděl... ty hůlky... T-to hrozně štípe!“

„Musíš vydržet,“ broukl Severus. Pak nasadil o trochu přísnější tón: „Tvoji hůlku mám já a vrátím ti ji, až se přestaneš chovat jako hlupák. Mám i hůlku tvojí tety, a s tou naložím tak, jak je třeba.“

Spálené dlaně už spolykaly půl lahvičky tinktury. Minerva si všimla, že na Malfoyově levém předloktí je další spálenina, když člověk zapojil fantazii, mohl v jejím obrysu vidět lebku a hada, Znamení zla. Vypadalo to podobně jako to Severovo tenkrát v Chýši, jen o něco zhojenější. Této druhé spáleniny se Severus ani nedotkl: buď ji nebylo možné ošetřit, nebo jen nechtěl.

Malfoy ze sebe vydal pár neartikulovaných zvuků: něco mezi souhlasem a potlačovaným sténáním.

Severus po něm loupl očima. „Došel jsi vůbec na kolej? Nebo ses jen potuloval kolem a bavil se posíláním dopisů?“

Malfoy sklonil hlavu.

Poslední kapky tinktury padly na modřiny a škrábance na žebrech.

„Obleč se,“ poručil Severus.

Cornfoot sebral ze země potrhaný hábit a ještě jednou ho přečistil a usušil. Hodil ho Malfoyovi nedbale do klína. Longbottom ho chytil a pomohl zraněnému chlapci se obléknout.

„O co ses popálil?“

„H-hrobka,“ zamumlal poslušně Malfoy do nachmoustaných vrstev vlny v obličeji.

„Prosím?!“

„Dumbledoreova... h-hrobka, madam... B-blesk... Udeřil do ní b-blesk... Rozštípnutá...“

Stephen Cornfoot zasykl.

„Můžete nám říct, co konkrétně jste tam hledal?“ zeptala se Minerva.

Tentokrát mu rozumět nebylo, i když už měl ústa volná. Až po druhém napomenutí to slovo vyřkl dostatečně srozumitelně: „Hůlku...“

Znovu nebylo potřeba světlo, aby bylo jasné, jak moc se oba profesoři zlobí.

„Uvědomujete si, kdo tu hrobku vykradl před vámi, Malfoyi?“ Nejen že mu Severus začal vykat: mluvil teď přesně tím tichým, odměřeným tónem, který dával všem, kdo ho jen trochu znali, najevo, že na jakýkoli útěk je už pozdě.

Draco Malfoy zatěkal očima po zemi u svých nohou a bolestně zamžikal.

„Jste ve skutečně dobré společnosti,“ řekl Severus. Znělo to jako varovné zahřmění před zemětřesením. Severus nechal doznít i poslední ozvěnu, než pronesl další větu, a pro tu si vybral tón pokud možno ještě děsivější. „Kde je ta hůlka?“

„Nevím... Ztratil jsem ji...“

„Jestli si vzpomínám správně, hovořili jsme o podmínečném vyloučení, že, paní ředitelko?“

„Chcete opravdu být tak shovívavý, profesore Snape?“

Malfoy se rozklepal.

„Doopravdy nevím, kde je, pane! Vypadla mi... nedokázal jsem ji udržet...“

Zvedl popálené ruce, buď aby své profesory přesvědčil, nebo aby je aspoň obměkčil.

Minerva k němu přistoupila o krok blíž. „Vysvětlete mi, co přesně vás vedlo k tak neslýchanému barbarství! Znesvětit hrob! Okrást mrtvého!“

Teprve když to vyslovila, uvědomila si, že se zlobí docela stejně, jako se na začátku večera zlobil kvůli téže věci na Pottera Severus – že dokonce použila tutéž formulaci.

Draco Malfoy se zlomil. Přitáhl si kolena k trupu, objal si je rukama a začal si stěžovat, že se prý bojí, že ho někdo zabije, třeba Jeremy Dott, a že chtěl mít při sobě hůlku, aby mohl jít na pomoc rodičům, kdyby se dostali do nesnází, a... Severus ho nemilosrdně přerušil: jeho rodiče jsou už dávno za Kanálem a jistě už touto dobou mají nové hůlky – a Jeremymu Dottovi neměl vyhrožovat, že ho otráví, a rozhodně se neměl vyjadřovat o jeho původu a rodině tak, jak to udělal. Severus to samozřejmě ví: o té první hádce se dozvěděl od profesora Slughorna, o té druhé výhrůžce mu neprodleně referoval Amycus Carrow. Severus měl dokonce to potěšení slyšet proslov mladého pana Malfoye reprodukovaný věrně slovo od slova. Mladý pan Malfoy se měl nad potenciálními důsledky svých slov a činů zamyslet dřív – pokud možno dřív, než se k těmto slovům a činům uchýlil. Ale je vidět, že je nepoučitelný. Nedala mu nic ani zkušenost z posledního roku. Severus už s ním odmítá mít nadále trpělivost. Jediná další chybička, jediná stížnost od kohokoli, profesora nebo studenta, a mladý pan Malfoy bude z Hogwarts s konečnou platností vyloučen. Ať si laskavě uvědomí, že je dospělý a že je o něm známo, že aktivně podporoval Temného pána; připisují se mu v jeho jméně tři nebo čtyři pokusy o vraždu: je velice pravděpodobné, že bude ze školy odcházet v doprovodu bystrozorů a že od bran školy zamíří rovnou do Azkabanu. Ať si rovněž uvědomí, že existují způsoby, jak jej přinutit, aby prozradil, kde se skrývají jeho rodiče. Severus doufá, že alespoň tentokrát jsou panu Malfoyovi konsekvence dostatečně jasné.

Byly. Choulil se na židli ještě mnohem ubožeji než tenkrát o prázdninách v jídelně jejich sídla, tehdy, když nad tabulí visela hlavou dolů jedna jeho profesorka, tehdy, když byl poprvé donucený – za trest – použít na jednoho ze svých starších druhů kletbu cruciatus a bál se, že po něm bude Temný pán chtít, aby použil i smrtící kletbu. Tuto lahůdku si tehdy nechal Temný pán pro sebe, jako obvykle, ale trvalo přes hodinu, než na to došlo, a celou tu hodinu strávil Draco v nelidském napětí. Severovi bylo při pohledu na toho ubohého, popáleného a potlučeného chlapce skoro fyzicky zle, ošklivil si to, co mu teď dělal, ale nemohl jinak. Lucius a Narcissa opravdu byli v nebezpečí, Severus ani trochu nepřeháněl. Už nebyl prostor na hloupé chyby. Teď si to snad Draco bude konečně uvědomovat.

Minerva prohlásila, že s takto postavenými podmínkami trestu může souhlasit.

Severus z celého srdce prosil Merlina, aby měl Draco Malfoy dost rozumu a zapomněl na těch pár posledních měsíců na všechno své obvyklé vyvyšování se a rádoby vtipné poznámky. Ještě ho pro jistotu přiměl obrátit kapsy naruby, ale to vyneslo na světlo pouze zablácený kapesník, pár promáčených dopisů, polámaný brk, miniaturní lahvičku s inkoustem, kupodivu nerozbitou, dva ulepené žmolky, co v lepších časech bývaly karamelami, a hrst drobných. Už už ho chtěl poslat zpět do hradu – tentokrát v doprovodu Longbottoma a Cornfoota – když Malfoy znovu začal mluvit. Lépe řečeno tiše a přerývaně šeptat.

„Pane profesore... proč jsem pro vás... proč jsem přišel... Potter, tam u hrobky...“

Minerva s ním neměla trpělivost. „Hodláte se zase na někoho vymlouvat?“

Vyděšené oči. „Ne... ne... Potter... tam ležel... vy jste se o něj vždycky... zajímal... a věděl jsem že je madam Pomfreyová tu, ne ve škole... tam u hrobky byl ještě někdo... nepoznal jsem ho, ale... rozumíte...“

Nerozuměli. Možná ani nechtěli rozumět. Začínali ho podezírat z téhož, z čeho se pravděpodobně bál, že by ho podezíral ten neznámý, kdyby ho tam byl uviděl. Pokusil se jim celou situaci vysvětlit: Potter mu na jeho zoufalou stížnost odpověděl, že to nějak zařídí a hůlku mu přinese, ať prý počká venku před hradem, a tak čekal. Trvalo to nekonečně dlouho, až přestával věřit tomu, že Potter opravdu splní, co slíbil. Viděl, jak udeřilo do hrobky a jak se rozskočila. Vzpomněl si, že slyšel... no, zkrátka ho napadlo, že se podívá, a Bezová hůlka tam opravdu byla. Dumbledore ji svíral v rukou. (Stephen Cornfoot si znovu přidržel ruku před ústy a pokusil se potlačit škytnutí. Longbottom na něj tázavě kývnul a Cornfoot zamumlal cosi jako ne, to už ne.) Draco vlezl dovnitř a vzal ji. Cestou ven se dotknul kamene hrobky, byl rozpálený; zakopl, začal dělat kotrmelce, možná ho i něco vymrštilo do vzduchu, to neví. Rozhodně skončil v jezeře. Hůlku mezitím ztratil, vypadla mu. Vytáhl se z vody, uviděl, jak do hrobky prásklo podruhé, a omdlel. Když se probudil, zjistil, že poblíž něj leží Harry Potter, pravděpodobně taky v mdlobách, neměl čas to zkoumat: o kousek dál totiž viděl kohosi, koho nepoznal: byl to vysoký, svižně se pohybující člověk s tmavou tváří – buď měl tmavou tvář, nebo nasazenou kapuci, Draco viděl, jak se ve tmě blyští bělmo jeho očí, ale nic víc. Neodvážil se hádat, jestli ten neznámý Pottera omráčil, nebo jestli Potter taky omdlel, když se dotknul hrobky, a ten člověk mu jde naopak na pomoc, ale na každý pád vypadal nebezpečně – a Draco se neměl čím bránit. Pršelo, i když už ne tak strašně jako předtím: doufal, že se mu podaří nepozorovaně vyklouznout a dojít až sem. Vzal to nejdřív po rozbahněném břehu jezera, tam několikrát uvízl a brodil se kousek vodou, pak už mu bylo jedno, jestli na cestě je nebo není nějaká ta kaluž. Tu a tam zakopl a znovu upadl: bolelo ho celé tělo a nejvíc popálené ruce, tak moc, že místy přestával vidět. Tak to bylo. Ať mu věří, pro všechno na světě, přece mu budou věřit? On Potterovi nic neudělal, proč by měl? Potter mu v bitvě zachránil život, tehdy, když Vincent Crabbe nezvládl v Komnatě ukrytých věcí ten fiendfyre, a teď mu navíc ještě slíbil vrátit hůlku... Věří mu? Prosím...

„Viděl jste u brány někoho?“

„Ne... ne, madam, neviděl...“

Minerva a Severus si vyměnili pohledy. V té polotmě se dalo jen odhadovat, ale Minervě se zdálo, že Severova ustaraná vráska mezi obočím je hlubší než obvykle. Myslela na totéž: kdo byl ten neznámý? Kam zmizel ministr Shacklebolt? Bránou bez jejího souhlasu projít nemohl: i kdyby mu ji Potter nakrásně otevřel, kamenní hippogryfové by ho rozsápali a ukopali.

V Malfoyově výrazu se svářil strach z dalších neštěstí a nedorozumění a naděje, že by profesoři třeba mohli své rozhodnutí o podmíněném vyloučení odvolat, odstranit ten šílený Damoklův meč. Ale nestalo se, Severus jen pověřil Longbottoma a Cornfoota, aby Malfoye dopravili na ošetřovnu a hlídali tam, dokud nepřijde někdo z léčitelů.

Cornfoot ho vzal poslušně pod paží a chystal se vykročit. Longbottom se rozpačitě poškrábal na hlavě a zarazil ho.

„Paní profesorko, nezlobte se, ale nemohla byste nám, prosím, udělat přenášedlo?“

Minerva tou myšlenkou nebyla zrovna nadšená: mračila se, rty znovu přísně stištěné. „Je podle vás pan Malfoy v ohrožení života, profesore Snape?“

Severus zaváhal, zkoumavě se zadíval nejdřív na Malfoye, pak na Longbottoma. „Ne, nedomnívám se, že by byl jeho stav tak vážný,“ řekl nakonec – a Minervě z toho tónu kdovíproč naskočila husí kůže. Otřásla se.

„Pak to nepokládám za nutné.“ Pohlédla na bahnivý potok, ve který se změnila většina cesty, tenoučce se pousmála a dodala: „Jestli se nechcete brodit tím blátem, můžete se přemístit před bránu. Nesnažte se mi namluvit, že to neumíte.“

Šedivé oči se roztáhly hrůzou, špičatá brada se roztřásla. „Zpátky? B - bezbranný? Ale... ale... t - ten chlap tam...! P - přece mě nechcete použít jako n - návnadu, že ne? Že ne? Kdoví, co udělal Potterovi! Co když si myslí, že mám tu h - hůlku teď já? K - když jsem vás o ní dnes v - večer slyšel mluvit já, tak vás m - mohl slyšet kde kdo!“

Severus si odkašlal, založil si ruce na hrudi a mlčel.

„Nebuďte směšný, Malfoyi!“ Minervin hlas těžkl pohrdáním – a ještě něčím, tajeným hněvem. „Jak dobře je ze hřbitova vidět na cestu? Řekla jsem, že se k přední bráně přemístíte – a když se vám budou klepat nohy tak, že té zbývající půl míle neujdete, vaši spolužáci vás jistě rádi dolevitují. Když se aspoň chvilku udržíte a dokážete nekňourat, nikdo si vás nevšimne.“

Longbottom odvrátil hlavu. Cornfoot si zakryl ústa a snažil se zdusit smích.

Malfoy se pokusil zároveň odtáhnout od Longbottoma a vytrhnout Cornfootovi. „Přemístit? Pane, já nemám hůlku! Přece nečekáte, že se nechám přemisťovat od...“ Podíval se na Cornfoota, změřil si ho zhnuseným pohledem. „Nejsi ty náhodou Hufflepuff? Nebo ještě hůř, Longbottom...“ Další, pokud možno ještě zhnusenější pohled, a k tomu ohrnutý ret, jako by se nedíval na člověka, ale přinejmenším na vědro ropuch. „Pane, nezlobte se, ale já bych nerad skončil někde na dva kusy... Přece tu s vámi jsou nějací Slytherini?“

Minerva se rozdurděně nadechla, uražená. V tu chvíli se do debaty znovu vložil Severus. „Pan Dott? Nevyhrožoval jste mu, že necháte vyvraždit jeho rodinu? Nebo pan Zabini? I u něj máte pořádný vroubek, nezdá se vám? Celá ta záležitost s půjčenou hůlkou, kterou jste nebyl ochoten vrátit včas a v pořádku – a doprovodné detaily. Musím zacházet do dalších podrobností, pane Malfoyi, nebo připustíte sám, že nemáte nejmenší nárok vznášet jakékoli... námitky?“

„Já jsem... přece... Blaisovi...“ Malfoy střílel očima sem a tam. Nakonec zmlkl, jen se kousal do rtu.

„Ano?“

Jediné slovo, a dokáže znít jako rozzuřená chlupatá koule plná zubů a drápů.

„Nepochybujte, že si o tom ještě promluvíme. Zmizte.“

Sotva se všichni tři chlapci ocitli z doslechu, Severus zaklel.

„Malfoy se pořád nenaučil poslouchat, ale zato se pokouší samostatně myslet. Naopak Potter se stále ještě myslet nenamáhá, ale začal dělat, co se mu řekne. Pomáhej nám všem Merlin.“

„Malfoy je zkrátka Malfoy. A Potter vždycky dělal, co se mu řeklo – když mu ty rozkazy vydal Albus Dumbledore osobně.“ Minerva rozzlobeně švihla hůlkou a židle se s uspokojivým křřřís! rozletěla na hořící třísky.

„Chceš říct, že má zrovna zmatek v tom, za kým jít slepě jako ovce? Ty ale umíš člověku spravit náladu, to ti povím.“ Severus byl celý napjatý. Sice přešlápl jen jedinkrát, ale i to vypadalo, jako by tančil na špičkách jako závodní kůň před startem. „Přidáš se k záchranné výpravě?“

„Chci říct, že si na Dumbledoreovo místo dosadil Shacklebolta,“ zaskřípala zuby Minerva. „Pan ministr dostane, cokoli bude chtít, musí jen kolem páně Potterovy pusinky permanentně paplat med. Prr, hochu, kam chceš běžet? Ty snad té Malfoyově pohádce věříš?“

„Mám za to, že je mu dost zle, aby se v jeho líčení uchovaly aspoň náznaky reality.“

„Konkrétně?“

Vrhl na ni kosý pohled: kdyby bylo po jeho, už by byl dávno na cestě. Netrpělivě zavrčel: „Omdlelý Potter a nevydařený pokus o krádež hůlky. Tamté hůlky.“

Poklepávala si vlastní hůlkou o dlaň, snažila se uklidnit. „Dobrá. Ale půjdeme všichni. Jen se rozloučíme s Rosmertou.“ Ale když Severus nevypadal, že by měl v úmyslu se vracet dovnitř, a naopak začal v kapse šátrat po měšci s penězi (se zcela zjevným úmyslem vrazit jej do ruky Minervě, ať zaplatí útratu za něj, aby už nemusel ztrácet ani minutu), chytila ho za rukáv. „Samotného tě nepustím ani náhodou, na to zapomeň. Poslední, co potřebuju, je, aby to byla nějaká pitomá past a Shacklebolt mi tě odvlekl do Azkabanu.“

Severus krátce a neochotně kývl: jenjen hrál netrpělivostí, aby už měl vnucené zdržení za sebou a mohl se rozběhnout k hradu. Vytrhl svůj rukáv Minervě z prstů a mlčky rázoval ke dveřím. Najednou se zastavil, tak nečekaně, že do něj málem vrazila, otočil se na patě a chytil Minervu za rameno. Plášť kolem něj přitom zavířil tak zuřivě, že měla dojem, že jí usekne nohy, a jeho prsty se zaryly do její kůže jako dračí spáry: byla si jistá, že i navzdory třem vrstvám látky od nich bude mít pořádné modřiny. „Ollivander! Proto ho Draco tak tvrdě vyslýchal – tohle potřeboval vědět! Kéž by se ta zatracená věc propadla do horoucích pekel! Minervo, vzpomeň si: kdy tě mohl Malfoy slyšet o té věci mluvit? Nad stolem bylo přece celou dobu muffliato.“

Strnula. Napřímila se, zúžila oči. Zamyslela se. Prudce se nadechla, polekaně polkla, navlhčila si rty. „Když jsi byl u baru. Ptala jsem se Pottera, kam tu věc dal. On pak říkal, že ji nechce, a tys mu radil, aby ji zničil, pamatuješ? Merline... ale tomu mohl rozumět jenom ten, kdo věděl, o čem mluvíme... Jak mohl Malfoy...?“

„Phineas Nigellus,“ řekl tiše, skoro rezignovaně Severus. „Požádal jsem ho, aby si promluvil s Narcissou. Hned když jsme dali dohromady, proč se Temný pán tak najednou vydal na kontinent. Potřeboval jsem, aby se Draco nikde nechlubil tím, co přesně se tenkrát na Astronomické věži odehrálo. Mí... poradci si nebyli jistí, jak se ta věc předává – jestli stačí jen obyčejný expelliarmus – Dumbledore nechtěl říct – “

„Merline...“

Opřela si čelo o jeho rameno a zavřela oči.

„Promiň, Minervo, ale nemohl jsem jinak. Umíš si představit, co by následovalo, kdyby Temný pán věděl? Nikdy se nerozpakoval někoho z nás mučit nebo zabít. Poslední rok a půl to dělal i bez důvodu. Nebo kdyby došly souvislosti bláznivé zamilované Bellatrix?“

Dumbledore, Dumbledore, Dumbledore, bubnovala krev v jejích uších a znělo jí to jako kletba. Kolik lidí odsoudil k smrti jen tím, že neměl odvahu říct, jaká hůlka je ve hře? Severa, plánovaně a přímo. Malfoye... náhodou? Nedopatřením? Z nedbalosti? Nebo snad proto, že je Draco Luciův syn – a Dumbledore s Luciem Malfoyem si celé roky šli po krku? Pottera...? Potter mu zřejmě podal nějaký jed, ale... stačilo to na plné předání Bezové hůlky? Nebo to bylo Dumbledoreovi jedno, protože beztak plánoval, že ten kluk musí umřít?

Všechny v Hogwarts? Ano, ach, Merline, ano. Stačilo tak málo, jediná nešťastná náhoda...

Proč?

A na rozdíl od něj Severus...!

„Neřekla jsem ani slovo proti,“ vydechla.

Okamžik trvalo, než pochopil, jak to myslí, a pak se trochu nešikovně pokusil poklepat ji po zádech. Připomínalo to víc tlukot motýlích křídel než lidskou ruku. Skoro ty doteky necítila. Nakratičko k němu pevně přitiskla tvář: slyšela, jak rychle mu buší srdce. Polkla, pustila se a už zase byla sama sebou. Upravila si téměř neviditelný pramínek vlasů.

„Pošlu Poppy a děti napřed, jinou cestou než jdou ti tři.“

Ostře a krátce kývl, bleskem se otočil, znovu vystartoval jako chrt puštěný z vodítka. Rozrazil dveře, chvatně zamířil k baru – a div že svým pláštěm cestou nesmetl Blaise Zabiniho. „Rosmerto, prosím...!“

Minerva ho nechala být; opřela se rukou o nejbližší stěnu a pokoušela se ještě trochu uklidnit – a taky si srovnat v hlavě strategii.

Nebylo jí přáno. Slytherinská část laboratoře jí zřejmě konečně začala věřit, a to znamenalo, že se o ni začala i starat.

„Paní profesorko...? Je Draco... jste vy sama...?“

Zaťala zuby. To je na ní opravdu každý její zmatek tolik vidět?

„Neměl bych jít za nimi?“

„Vy jste snad poslouchal za dveřmi, Zabini?“ vyštěkla na něj.

„Ne, madam, jen jsem se díval z okna... kdyby bylo něco potřeba...“

Ze vzdálenosti několika metrů je sledoval Anzelm: ty jeho věčně pozorné šedivé oči jí začínaly řádně lézt na nervy. Měla neodbytný pocit, že ji ustavičně srovnává se svými mistry na severu, hodnotí, zkoumá, soudí. Z nějakého absurdního důvodu jí připadalo, že v tom srovnání nemůže obstát, že ji nutně odsoudí a zavrhne. Šlehla po něm hněvivým pohledem. Copak naší situaci může někdo zvenčí rozumět?

„Není potřeba,“ usekla. Znovu jí vytanula v mysli Shackleboltova tvář; Shackleboltovy otázky; Shackleboltova snaha zjistit co nejvíc – bez ohledu na následky. Chlapec před ní skláněl hlavu, raněný, ublížený. Opuštěný. Člověk, který přišel o rodinu, protože dělal, co pokládal za správné. Tak jako ona. Vzala ho kolem ramen, krátce stiskla. „Držte se u mě, Blaisi.“

Skořicovou tvář prozářil nesmělý úsměv. „Ano, madam.“

Severus se už dočkal Rosmertiny pozornosti; jeho žák mu teď stál po boku, napůl odvrácený a s malým odstupem, aby nerušil, ale přesto spolehlivě v dosahu. Minerva se v něm nevyznala. Kdyby dokázal vybuchnout vzteky nebo smíchem, byl by jí mnohem sympatičtější.

Zamířila k jejich stolu. Klapot jejích podpatků jasně mluvil o rozčilení a spěchu. Stejnou zprávu pak sdělily i prsty bubnující o opěradlo Poppyiny židle.

„Obávám se, Poppy, že z tvého vysněného klidného týdne nebude nic. Severus ti právě poslal na ošetřovnu Draka Malfoye. Dopijte, děti, jdeme zachraňovat Pottera.“

Poppy přivřela oči a nehlasně se zasmála: Minerviny výroky byly už tradičně nejvtipnější právě tehdy, kdy je žertem vůbec nemyslela. Neudržela se a řekla: „Škoda že tě teď neslyšel Severus, možná by přestal citovat Dumbledorea a začal citovat tebe.“ Odložila hrneček, osušila si ústa a natáhla se pro svůj plášť. Pohybovala se beze spěchu, jako obvykle, ale přesto nesmírně úsporně.

„Jen ho nech, ono ho to časem omrzí,“ odpověděla automaticky Minerva, myšlenkami od nějakého žertování na míle daleko. Sebrala ze stolu svůj klobouk, prudkým, tvrdým pohybem tasila hůlku, jako by se chystala k něčemu, co udělat nechce, ale teď už nezbytně musí. „Portus auctorius. Tumáš, odnese tě přímo na ošetřovnu. Řekla bych, že byste měla jít s Poppy, Dario. Pospěšte si, máte necelou minutu. Vy ostatní si běžte najít nějakou loďku a přece jenom se porozhlédněte tam, kde jste viděli ta světla. Buďte opatrní, bloudí nám tu pan ministr; nebyla bych ráda, kdyby mu někdo umožnil dostat se za hradby. Merlin ví, jaké má úmysly.“

Poppy vzala klobouk do rukou a spokojeně zvedla obočí. „Koukám, žes k už tak silné ochraně hradu přidala pěkných pár vymožeností.“

Minerva krátce a ostře přikývla. Pak dětem stručně vyložila, co se pravděpodobně stalo a co od nich chce: poohlédnout se kolem hřbitova po Potterovi, když bude potřeba, dopravit ho na ošetřovnu; kdyby potkali někoho, kdo nemá v areálu školy co dělat, okamžitě dát vědět jí a Severovi a pokusit se toho nezvaného hosta uhlídat, dokud se ona nebo Severus neobjeví. Předpokládala, že děti dorazí na místo později než oni, ale člověk nikdy neví. Sledovala Melissino energické poskakování a Lindinu klidnou, pohotovou jistotu, Jeremyho pozorné rozvažování a neústupnou odhodlanost Hannah. Balili, poklízeli po sobě, zvedali se, oblékali si pláště a kladli otázky v dokonalé vzájemné harmonii, dva z nich vždycky podvědomě obrácení směrem ven, pozorující okolí. Nemusí o ně mít strach. Jedině... Pomyslela na Shacklebolta. Vynadala sama sobě, že ji nenapadlo poslat Blaise Zabiniho s Poppy, ale už bylo pozdě, obě léčitelky už byly pryč. Znovu se dotkla chlapcova ramene. „Vy zůstanete se mnou, Zabini.“

Slytherinští kluci se podívali jeden na druhého, pak simultánně předvedli každý svoji variantu Severova povzbudivého pokývnutí a spikleneckého ušklíbnutí. Minerva znovu a znovu žasla nad mírou vzájemnosti, která v té koleji panovala – a která zjevně prosakovala všude, kde byli Slytherini plnoprávnými členy, například do laboratoře. Čtyři koleje, opakovala si, tentokrát s nadějí. Třeba se to od nich může naučit i celá škola.

Deanová si pověsila svou přecpanou brašnu křížem přes tělo, Macmillanová vzala do náruče dráčka. Minerva se nesouhlasně nadechla – ta hračka patřila Severovi – ale děvče zavrtělo hlavou.

„Vím. Sežral tu věc, ať to bylo cokoli. Nedovolím, aby se rozpadl. Když bude zle, pošleme ho za vámi. Nedělejte si starosti, madam, já tyhle hračky znám. Kdysi dávno jsem mívala fialovou stonožku.“ Uličnicky se ušklíbla. „Úplně dokonalý bylo, jak si uměla zauzlovat nohy. Brácha mi tvrdil, že z ní jednou bude motýl, ale nedočkala jsem se.“

„Kecal,“ prohlásil autoritativně Zabini.

Když vycházeli ze dveří, smáli se a drželi se kolem ramen.

Zato Severus měl potíže. Rosmerta jejich náhlý odchod pochopila tak, že se urazili, když nechtěla pustit dovnitř jejich studenta, a Severus měl příliš naspěch, než aby jí to byl ochoten vymlouvat. Nevedlo to nikam. Rosmerta se pokoušela situaci uklidnit, ale její obvyklý lehce žertovný, lehce svádivý způsob nebyl pro Severa stravitelný ani za nejlepších okolností, takže čím víc Rosmerta situaci odlehčovala, tím napjatější a nepřístupnější Severus byl. Pomalu se začínalo schylovat k hádce. Anzelm si z nějakého jen jemu srozumitelného důvodu nedovolil zasahovat. Minerva zachytila jeho pohled, zoufalou prosbu o pomoc, a div že se do toho ustaraného, nešťastného obličeje neušklíbla: teď ti jsem dobrá, co? Naštěstí se tentokrát ještě ovládla včas.

„Nahoře v hradě se dějí věci, které nutně vyžadují naši přítomnost, Rosmerto. O nic jiného nejde,“ řekla, a byla to přesně ta slova, která měla zaznít. A pak ji napadlo ještě něco. Obrátila se k Anzelmovi: „Byla bych ráda, kdybyste měl na paměti, že váš mistr je velice unavený a že si nutně potřebuje odpočinout.“

A to už říkat neměla. Anzelmův hábit zase jednou jasně zazářil, stíny kolem se prohloubily, zaostřily a začalo v nich šepotat, jako by se náhle zaplnily tisícem bezejmenných příšer. Minervu obešla neznámá hrůza – a mladý léčitel po ní šlehl velmi ošklivým pohledem, beze slova se otočil a vyšel ven.

Z druhé strany po ní sjelo vyčítavé černé ostří Severova obočí, ale než se stačila byť jenom nadechnout, zuřivě vířící cíp pláště už mizel v zavírajících se dveřích.

Venku nebyl nikdo, jen vítr čeřil hladiny kaluží kolem cesty.

Povzdechla si, zaťala pevně prsty do ramene Blaise Zabiniho a přemístila se s ním před bránu.

A tam, v temnotě mezi zběsilými hippogryfy, se teprve doopravdy roztřásla, tak silně, že se musela zachytit sloupku, aby neupadla: uvědomila si, že když Anzelm vyšel ven z Rosmertiny hospody, zůstaly za ním viset na rámu dveří ty děsivé šepotavé stíny... a ty že zmizely, jakmile tudy prošel Severus.

Zavřela oči, položila si čelo na kámen mokrý deštěm. Oba hippogryfové jí zatím poctivě šeptali jména lidí, které od její poslední návštěvy pustili bránou, a část jejího vědomí je dokonce registrovala (Cornfoot, Longbottom, potom šel ven Goyle a nedlouho po něm Nott, mezitím se pokusil projít Shacklebolt, ale toho vejít nenechali, potom znovu opouštěl pozemky Cornfoot, a Shacklebolt se zkoušel znovu dostat dovnitř, ale zase je nepřelstil, po něm se vracel Nott a přiváděl Lennockovou i s dítětem – těm přišel otevřít Filius Flitwick; dál vstoupil Potter, odešel Malfoy, pak se vrátil Goyle a před pár minutami Longbottom a Cornfoot přivedli zpět Malfoye), kameny brány zpívaly o trojím pokusu o narušení magické ochrany hradby. A Minerva přestává nadávat sama sobě a začíná věnovat víc pozornosti bráně: ten zpěv jí vnucuje představu jejího klobouku, loďky na jezeře a Chroptící chýše. Naneštěstí neporozuměla správně – myslí si, že za ten poslední obraz může strach o Severa, jehož jméno hippogryfové nevyslovili... kde, kde je Severus?

Blaise Zabini stojí vedle ní, a ačkoli nemůže vnímat zpěv kamenů, hippogryfy nejspíš slyší a rozhodně vidí totéž, co Minerva: noční můru všech, kdo přežili bitvu u Hogwarts, záblesky magie před hradem.

„Lewisie,“ zašeptá a otevře bránu.

Minerva zakolísá, štíhlá černá ruka se vsune do jejího podpaží a podepře ji. Minerva se ohlíží zpět na Hogsmeade. (Davide... Severe?) Vesnice je temná, skoro všichni spí, jen z oken vzdáleného Rosmertina lokálu poblikává nejasné světlo.

Ve vsi nikde nehoří. Tentokrát ne.

Zato v oknech hradu na straně u hřbitova tančí odlesky modrých a bílých plamenů.

„Lewisie,“ zašeptá znovu chlapec a popotáhne svoji ředitelku za loket. „Theodore... Maličká...“ A pak vztekle, jako by drtil mezi zuby kamení: „Ten kretén Gregory Goyle!“

Minerva měla původně na rtech docela jiná jména; ale teď se znovu ozývá Dumbledoreem implantovaná nedůvěra. (Zabini... Nott...? Goyle!?) Potřese hlavou, aby z ní vyhnala nepohodlné pochybnosti, vymaní svůj loket z chlapcova sevření, tasí a vstoupí.

Pak uslyší Severa křičet – tak rozhněvaně, že mu na dálku není rozumět – a rozběhne se.

Chlapec běží za ní.

To, co oba uvidí v přízračném světle magického ohně tančícího po bílém mramoru kdysi krásné hrobky, je další šílená ozvěna z minulých let. Stále tatáž figura nikdy nekončícího tance, jen tanečníci si tu a tam vymění místa.

„Takže TOHLE jste celou dobu chtěl, Shacklebolte, je to tak?!“

Severus řve, běsní vzteky. Špička jeho hůlky míří Shackleboltovi přímo na srdce. Ministr se snaží vstát, ze Severovy hůlky vytryskne proud světla a znovu mu podrazí nohy.

„Neblázněte, Snape, uklidněte se...!“

Severus pokročí o další dva kroky blíž. Namíří na Shacklebolta i druhou rukou – Minerva vidí, že i v ní má hůlku.

„Jak jednoduché! Jak naprosto hodné vaší geniality! Získat si jeho důvěru, nechat ho, aby vás k ní sám zavedl, a pak...! CO JSTE MU PROVEDL!?!“

Další krok a ještě jeden a ještě. Zpod Severovy boty zasrší pár jiskřiček; nikdo si jich ale nevšimne. Náhle se zdánlivě odnikud objeví dráček, střemhlav se vrhne k zemi těsně za Severem a vzápětí znovu vzlétá, mizí ve tmě mezi hogwartskými věžemi.

Ještě jeden krok. Shacklebolt se nesnaží vstát: leze teď pozpátku po čtyřech. Zapátrá rukou za sebou a div že se nedotkne hořícího mramoru. „Nic, já vůbec nic! Mýlíte se, Snape! Rozumíte!“

Severus našel svůj posměvačný tón. „Ano? Opravdu?“ Obě hůlky v jeho rukou teď jsou těsně vedle sebe: ať použije jakékoli kouzlo, jeho síla bude nejméně čtyřnásobná. „To je ovšem nepříjemné, že?“

„Encagio!“

Snad poprvé v životě dala Minerva přednost obrannému kouzlu před útočným. Kolem Shacklebolta se zhmotnila klec z paprsků čisté energie: klec, kterou neprojde žádná magie.

Severus se bleskem otočil.

Do Minervy někdo vrazil zezadu a strhl ji k zemi. Blaise Zabini.

Omračovací kouzlo jim prosvištělo necelé tři stopy nad hlavami.

A pak Minerva konečně uviděla, škvírou mezi stébly trávy a Blaisovým rukávem, kvůli čemu se Severus tak strašně rozčílil. Nejdřív to byl odlesk světla na čemsi kulatém. Brýle. A o kousek dál dřepí Anzelm Janecius u jakési bezvládné hromádky... ne, dvou, vlastně tří hromádek. Ta nejbližší má světlovlasou hlavu.

Té vzdálenější sice není vidět do tváře, ale černá střapatá kštice je dost zřetelná.

A ta mezi nimi vypadá jako liána plná na dlaň dlouhých ostnů, tančící výhružný bojový tanec.

S Minervou se zatočí svět. Najednou cítí všechnu vypitou medovinu. Je vděčná, že leží na zemi a že jí někdo tiskne tvář k mokré hlíně, nevadí jí ani Blaisův loket v žaludku: pomáhá jí to uvědomit si, že ona sama je ještě živá. Mrtví bolest necítí.

Žijí ještě i Harry a Draco? Těžko v té tmě odhadnout... Snad jen, že o mrtvé by se už Anzelm nestaral...? Proč, proč jen jsem pro Draka nevyrobila přenášedlo?!

Odněkud se ozve Filiův pisklavý hlásek: „Lumos maximus!“

A ostnatá hromádka promluví hlasem Nevilla Longbottoma: „Ksakru, pusť, ty pitomá kytko! A padej zpátky domů!“

Šlahouny ostnice přátelské se uraženě stahují, visí teď schlíple jako uši vypeskovaného psa, liána se šourá z kruhu světla pryč a podle zvuku květináče narážejícího do kamenů neochotně míří do skleníku. Stephen Cornfoot se vyhrabe na nohy a jde za ní, taky cestou kope do každého kamínku, co se mu připlete na dosah, a hučí si pod vousy jednu nadávku za druhou. I Longbottom vstává, i když trochu ztěžka, a ani se nesnaží si narovnat potahaný hábit: hned zvedá Draka Malfoye a nese ho k hradní bráně. Anzelm se ještě chvilenku zdrží, aby vyčaroval pro Pottera nosítka, a pak už je následuje. Někdo jim zevnitř otevírá: zřejmě Daria Dillonsbyová.

Než zmizí za dveřmi, Minerva uvidí, jak se Drakovy prsty zatnou do Nevillova ramene. Anzelm zatočí s nosítky trochu ostřeji, než měl, a Harry zanaříká. Žijí. Minerva si skousne rty: chce se jí plakat úlevou.

Čtveřice vyslaná po vodě obklopila klec. Shacklebolt už jen poraženě sedí a objímá si kolena rukama: divoké zvíře chycené do pasti.

A Severus se vynořil z oslepujícího hněvu, zjistil, po kom vypálil, a teď se stydí.

„Někdo ho musel pustit dovnitř,“ mumlá. „Když jsi... Myslel jsem... Nechtěl jsem... Jsi...?“

Minerva si odkašle, najde znovu svou obvyklou rovnováhu. „V pořádku,“ řekne a myslí to jako odpověď na všechny jeho nedokončené věty. Natáhne ruku, zachytí se Severova předloktí a vstane. „A ty?“

„Prosím? Já...? Ach... Nemusíš si dělat starosti.“

Tolik vděčného zmatku v těch černých očích ještě neviděla, ani když jako každý prvňák bloudil po hradě a ona mu ukázala cestu. Nechá ho tedy stát a jde raději za Filiem: ráda by uhasila magické plameny tančící po bílém mramoru a hrobku zase zavřela. Snaží se nedívat se puklinou dovnitř, nestojí o pohled na Alba. Pomyšlení, že se bude hrobka takto otevírat při každé větší bouřce, je docela frustrující.

„Když už uvnitř nebude Bezová hůlka, nemělo by se to opakovat, myslím,“ ozve se jí za ramenem Severův hlas, pořád ještě trochu zaskřípnutý.

Shackleboltovy oči zatěkají.

Minerva se dotkne Severova širokého rukávu, ten dotyk je jemný jako sen o pohlazení. Pak všichni tři mistři společně zaflikují puklý mramor, jak nejlíp jde, a konečně Minerva zruší magickou klec a požádá Filia a děti, aby pana ministra doprovodili do ředitelny. Když jsou z doslechu, prohodí: „Možná budeme potřebovat nějaké Veritasérum.“

Mistr lektvarů se nepříjemně ušklíbne a přikývne.

Ale nejdřív jsou na řadě oba zranění.

Zpět na obsah

Kapitola 12: 12. Neville

12. Neville

Na ošetřovně vládne poklidná pracovní atmosféra, stejně jako posledních pár týdnů: Anzelm míchá utišující lektvar, Longbottom a Macmillanová napouštějí gázu mastí proti popáleninám, Daria a Blaise Zabini kutí ve vedlejším sále cosi s lůžky a plentami: nejspíš oddělují prostor pro oba mladé léčitele – a hlavně vytvářejí soukromí pro maminku s dítětem. To musí být Lewisie, říká si Minerva, a usmívá se, když vidí, jak se mladá žena chystá měnit děťátku plenky. Tak to má být, pomyslí si, poněkud nesouvisle, a cítí se, jako by jí Lewisiina maličká pro tuhle chvíli zastupovala všechny její děti v hradě, ty malé i ty dospělé. Pak Blaise Zabini dojde ke dveřím a přivře je.

„Promiňte... paní ředitelko?“

„Ano, pane Notte?“

Ohlédne se po přivřených dveřích, jako by tam hledal potvrzení. Minervě se zdá, že ve škvíře mezi nedovřeným křídlem a zárubní vidí Zabiniho tmavé oko. Nott se odhodlaně nadechne. „Nevadí vám, že jsem přivedl Lewisii sem? Víte... kvůli Gregorymu. On se chtěl Blaisovi pomstít za ten výprask, co dostal Draco... a když je Blaisova máma už dávno za Kanálem, tak nemá moc na kom jiném... Gregory je občas trochu... Zkrátka pro jistotu, víte.“

Minerva přikývne.

Theodore Nott polkne. „Byl jsem... domluvený s profesorem Flitwickem, profesor Snape nám řekl, že se máme obracet na něj, když on sám nebude dostupný... Takže když jsem zjistil... že Gregory... a profesor Flitwick mi řekl, že to není problém a že nám rád otevře...“

Minerva znovu přikývne.

Tmavé, nezřetelné oko skryté ve škvíře povzbudivě mrkne. Nott zašoupe nohama. „Kdybyste se nezlobila... já nevěděl, kam jinam... Její rodiče nejsou z Blaise zrovna nadšení, umíte si představit, proč... já jsem se je nejdřív pokoušel varovat... myslel jsem, že mají kam utéct... ale oni to nějak neberou vážně... takže mi nezbylo nic jiného než Lewisii přece jen vzít sem... Možná jsem paranoidní, já už taky nevím...“

„To nic,“ řekne Minerva. „Udělal jste dobře. Dořešte to vedle s těmi lůžky a běžte spát.“

Kousnutí do rtu, zpocené ruce se otřou o hábit. „...ano, madam.“

„A zastavte se zítra za profesorem Snapeem, má pro vás nabídku práce,“ usměje se povzbudivě Minerva.

Theodore Nott zčervenal. „Já už vím. Kluci mi řekli. Děkuju mockrát.“

„Poděkujte jemu a profesoru Slughornovi. Dobrou noc.“

„Dobrou noc, madam,“ zašeptal, a pak, když už byl skoro zády k ní, nesmírně tiše dodal: „Hlavně děkuju za Lewisii. Jeden zdivočelý fiendfyre úplně... víte... Amycus Carrow je to naučil oba, Vincenta i Gregoryho, a oni ani jeden nemají dost... a Blaise by...“ Pokrčil odevzdaně rameny.

Ale Minerva už takovým zámlkám začíná rozumět.

Nebo si to aspoň myslí.

Opřela se o parapet a mimoděk vyhlíží z okna; říká si, že čeká na Severa. Odmítá si přiznat, že odpočívá, a už vůbec si nepřipouští, že ji tichý šum práce léčitelů uklidňuje. Stejně jako si nehodlá uvědomit, že tohle je přesně to okno, ze kterého tenkrát uviděla, jak ze střechy jejich domu šlehají plameny. Nedívá se na Hogsmeade: pozoruje, jak na Dumbledoreově hrobce odumírají poslední jazýčky magického ohně. Vypadá to, jako by se staroušek zlobil, napadne ji, a přivře oči a malinko se pousměje. Jen ať.

Ale už v tom není ta zoufalá hořkost, která ji při pomyšlení na Dumbledorea sžírala ještě na začátku tohoto večera.

Slyší, jak Poppy dává instrukce Longbottomovi; jak někdo zazvonil u dveří a kdosi mu jde otevřít; jak zahrkotaly kroužky plenty na tyči. Dotýká se dlaněmi kamenů parapetu a má pocit, že jsou živé. Víc: že jsou spokojené. Zaslechne, jak Linda Deanová říká své kamarádce z Ravenclaw, že jim profesor Flitwick nařizuje jít okamžitě spát, a automaticky jim popřeje dobrou noc; při vyslovení Filiova jména jí vyvstala před očima zvláštní vize, něco, co ještě nikdy nezažila: beze stopy pochyb ho vidí sedět v ředitelně, mlčky nalévat čaj ministru Shackleboltovi, a vnímá, opravdu vnímá rukama položenýma na kamenech hradu, že je zablokovaný jak krb, tak vchod do ředitelny, že sám hrad nedovolí Shackleboltovi odejít, dokud k tomu ona nedá svolení. Tak takhle věděl Dumbledore, co se kde v hradě šustne, pomyslí si, a pak ještě, velmi překvapeně: Severus musel celý rok zakoušet totéž! Vzhlédne a podívá se na nejbližší obraz: už ji ani nepřekvapí, že na něm objeví Dilys Derwentovou. Spiklenecky se na ni usměje a Dilys rošťácky zajiskří v očích.

„Severus se trochu zdržel v koleji, ale už je na cestě,“ informuje tiše Minervu.

„Nějaké další potíže?“

„Prý ani ne. Rozdal pár zákazů vycházení, pohrál si s hesly v prostorách koleje a vzkazuje, že ve Slytherinu je všechno pod kontrolou.“

„Domácí vězení? Komu?“

Dilys se trochu zamračí, ale přesto odpoví, šeptá tak, že je ji sotva slyšet: „Gregorymu Goylovi, Pansy Parkinsonové a Astorii Greengrassové.“

„Děkuji, Dilys,“ kývne Minerva. Chviličku přemítá, co asi provedl Goyle, nechce se jí líbit, že slyšela jeho jméno třikrát po sobě v tak krátkém intervalu a tak znepokojivých souvislostech (fiendfyre...!), ale zakrátko ty úvahy opustí. Je přece jen už pozdě v noci – a Severus má Slytherin pod kontrolou – a toho, co musí zařídit ona sama, je pořád víc než dost.

Poppy zatím prohlédla, opatřila a propustila Stephena Cornfoota a teď přesvědčuje Nevilla Longbottoma, že on by měl zůstat na ošetřovně; nezdá se, že by se tomu nějak zvlášť vzpěčoval, spíš to vypadá, jako by ještě nechtěl jít spát, jako by měl ještě něco na práci. Anzelm říká něco o nějakém posilňujícím doušku, Minerva slyší cinknutí dalšího flakónku. Zamrká. Odvrátí se od okna. Malfoy i Potter jsou už ošetření, zakrytí, na stole se kouří ze tří pohárů. Ačkoli se Minerva v lektvarech nijak nadprůměrně nevyzná, poznává teď podle vůně Poppyin oblíbený Laskavý sen. Konec odpočívání, děvče, poručí si: je nejvyšší čas.

„Mistře Janecie,“ řekne.

„Ano, prosím?“

Poppy už odhadla, co bude Minerva chtít: povzdechla si a významně povytáhla obočí. Minerva ji v duchu prosí za odpuštění: nedá se nic dělat, leda by tu byla ochotná držet Shacklebolta celou noc – a dokud je sebemenší naděje, že se pan ministr dosud neobrátil proti nim, bylo by něco takového velice nemoudré.

„Vím, že nemáte rád, když někdo obtěžuje vaše pacienty nemístnými dotazy,“ řekne.

Anzelm taky povytáhne obočí.

„Ale potřebovala bych si s oběma promluvit,“ dokončí Minerva. „Nebude to trvat nijak dlouho. Potřebuji jen zjistit, kdo na ně zaútočil, nic víc.“

Čeká odpor ze strany obou léčitelů – a ke svému velkému překvapení zjistí, že je připravená přinejhorším ustoupit a přece jen odložit svoje otázky až na ráno.

V chodbě klaply hlavní dveře.

„Shacklebolt,“ vyrazil chraptivě Neville Longbottom, jako by na tu narážku celou dobu čekal, a flakónek, který ukládal do krabice, zacinkal a zarachotal o ostatní. „Aspoň na nás. Na Draka. Hned jak nás uviděl.“

Minerva položila ruku na rám nejbližšího lůžka.

Blonďatá hlava se stáhla hluboko mezi ramena, černá rozcuchaná se naopak zvedla.

„Shacklebolt? Na tebe a Malfoye? Kde? A proč? Vždyť jsem mu říkal...!“

„Prý aby mu neutekl. Prý to ode mě bylo správné, že jsem mu Draka přivedl. Prý by od syna mého otce ani nic jiného nečekal.“ Longbottom polkl a sepjal ruce, propletl prsty. Stiskl je tak silně, až zbělaly. Zamrkal. Na čele mu vyvstala Severova ustaraná kolmá vráska a jeho rty se pomalu sevřely do Minerviny rozhněvané tenké čárky. „Myslel si nejspíš, že to byl Draco, kdo poslal Harryho do bezvědomí,“ dodal tiše.

„Ale blbost...“

„Jsem přece známý Smrtijed, Pottere.“ Byl to ten starý posměvačný tón, a přece ne tak docela. Ozývala se v něm nejistota, strach. Únava. Rezignovanost. A mezi bělostnými plentami se prohnal zatuchlý závan z Azkabanu.

„Tak dost, pánové,“ zasáhla rezolutně Poppy. „Žádné hádky. Draco – “

Bílá paže se chabě natáhla pro podávaný lektvar. Přes šedivé oči se začala přetahovat tmavá blanka oklumence – neúměrně pomalu a zřetelně, ale přece jen.

Potter naopak nejevil nejmenší ochotu zmlknout. „Vždyť jsem Shackleboltovi říkal, že mě Narcissa Malfoyová...“

„Vaše dávka,“ přerušil ho Anzelm a přistrčil před něj druhý kouřící pohár.

„Nechci!“ máchl Potter rozzlobeně rukou. Nejspíš se snažil léčiteli lektvar vyrazit, ale buď na to měl málo sil, nebo na něj byl Anzelm příliš zkušený a příliš rychlý: ruka držící pohár vystřelila nahoru, mimo dosah, druhou dlaní zachytil úder a přidržel mladíka na lůžku.

„Tohle je příliš dobrý lektvar na to, abyste ho tu rozléval po okolí, Pottere,“ pronesl hedvábný hlas plný skrytých výsměšných ostnů – a Severus vzal pohár Anzelmovi z ruky a postavil ho zpátky na stolek. „Odpovězte mi: byl to opravdu Draco Malfoy, kdo vás dole u hrobky napadl?“

Minerva se mračila a pozorovala Malfoye. Upíjel z kouřícího poháru, jako by to bylo vzácné víno ze sklepů jeho otce, a jeho oči byly matné a bez výrazu – jako by se ho dění kolem už netýkalo. Byl to nesmírný kontrast proti tomu, s jak zoufalou nadějí se k Severovi obracel ještě před necelou půl hodinou, venku před Rosmertinou hospodou. Jako by už přestal doufat, že se od nich může dočkat čehokoli dobrého. Minervě teď silně připomínal Severa – mladého Severa, který sotva o chloupek unikl smrti v tunelu pod Chýší, jen aby zjistil, že je to Dumbledoreovi úplně jedno, že ředitel bude chránit Pottera a Blacka... a Lupina.

Ani Potterovi nebylo dobře, jako by mu vadila Severova fyzická přítomnost. Střílel pohledem všude kolem sebe a snažil se přitom odtáhnout se od Severa co nejdál. Nakonec zavrtěl hlavou. „Malfoy? Ne... teda, hm... ne, pane. Vůbec nevím, že tam Malfoy byl.“

„A ministr Shacklebolt?“ zeptala se Minerva. „Zaútočil na vás Kingsley Shacklebolt, Pottere?“

Zase zavrtěl hlavou. „Shacklebolt? Ne... ne, proč by měl? Ten je přece dávno v Londýně, ne?“ Severus pozdvihl obočí a Potter rychle dodal: „Madam.“

Draku Malfoyovi se začínaly klížit oči: lektvar už pomalu účinkoval. Poppy nahlédla do jeho poháru, povzdechla si a popotáhla o kousek plentu.

Minerva se rozčílila. „Pro Merlina, Pottere! Lidi nepřicházejí k popáleninám a bezvědomí jen tak zničeho nic!“

Malfoy se maloučko ušklíbl a znovu usrkl lektvaru. Unaveně mrkl. Závoj oklumence se začal zvedat: mladík už byl příliš hluboko pod vlivem uspávadla, než aby ho dokázal udržet.

Longbottom se nachystal, aby mohl zachytit pohár v okamžiku, kdy vyklouzne Malfoyovi z prstů.

„Nenamáhej se... hrdino,“ zamumlal Draco Malfoy.

A Potter se posunul ještě o kousek dál od Severa a rozzlobeně se nadechl.

„To ta hrobka! Já jsem mu říkal, že profesor Dumbledore nechtěl, abych ji měl!“

„Co?“

„Bezovou hůlku.“

„Komu jste to říkal? Shackleboltovi?!“

„Sna... profesoru Snapeovi,“ zaprskal Potter – a Severus obrátil oči k nebi.

Draco Malfoy dopil poslední kapku lektvaru; Neville Longbottom mu vzal pohár z ruky. „Měls pravdu,“ zašeptal.

„Koho to... zajímá.“

„Mě.“

Malfoy se pokusil se ještě jednou ušklíbnout – a usnul.

Poppy zatáhla plentu: kroužky zahrkotaly po tyči. Minerva se k ní otočila, jako když práskne bičem.

„Spí,“ oznámila léčitelka, a do té jediné slabiky vložila všechen svůj nesouhlas.

Minerva zbledla vzteky. „Doufám, že chápeš, že jestli tu uvězním Shacklebolta přes noc, můžeme se ráno těšit na návštěvu bystrozorů?! A že ho odtud nepustím, dokud nebudu mít jasno, to ti snad taky nemusím vysvětlovat?! Vloupal se na pozemky školy – napadl nejméně jednoho z mých studentů – “

„A já doufám, že chápeš, že lidi s otřesem mozku a těžkými popáleninami potřebují spát,“ odsekla Poppy. „A to se týká jich obou, Malfoye stejně tak jako Pottera. Mají téměř identická zranění, Minervo! Stačí ti to?!“

„Ne,“ pronesl klidně Severus. „Odpusť, Poppy. Samozřejmě pana ministra pečlivě vyzpovídáme,“ ruka mistra lektvarů zabloudila ke kapse, „ale...“

V tu chvíli se ke svému milovanému mistrovi otočil Anzelm, oči temné hněvem. „Ale...?“

Neville Longbottom zalapal po dechu. Nikdy by neřekl, že... že zrovna Anzelm...

Mistr a žák na sebe mlčky hleděli.

Minerva se nadechla.

Severus ji předběhl: „Už jen jedinou otázku, Anzelme.“

„Vaše slovo, mistře.“

„Máš ho mít.“

Anzelm přikývl, vážně, neochotně, a ustoupil.

„Nechoď pryč,“ řekl Severus, a nebylo možné poznat, jestli je to rozkaz, nebo prosba. „Můj dotek neunese.“

Anzelm znovu kývl a temnota v jeho očích se trochu projasnila. Postavil se za chlapce, položil mu ruce na ramena. Potter sebou cukl. „Pššt,“ broukl léčitel, „to nic není.“

Ale bylo: ze špiček jeho prstů se začala odvíjet stříbřitá síť, pavučina posetá tisíci kapkami, a rozběhla se chlapci po kůži. Potter se zamračil, otevřel ústa, olízl si rty... pak se zkusmo podvolil, jen o trošku... nakonec se uvolnil. Minervě to připadalo, jako by se v té síti houpal.

„Pottere.“ Severův hlas byl tentokrát čistý a věcný. „Pan ministr se dostal na pozemky hradu chodbou pod Vrbou mlátivou. Nějaký neskutečný ignorant zaklínil na naší straně chodby kus klacku mezi kořenem a jistým vám známým místem na kmeni tak, aby se Vrba přestala pohybovat, a nechal ho tak. Ptám se vás, byl jste to vy, nebo ne?“

Poppy, až do této chvíle nesouhlasně zamračená a připravená kdykoliv celou akci přerušit, se nevěřícně nadechla, přejela si rukou po čele a odvrátila se. Přešla ke stolku, kde teď Longbottom čistil pohár a uklízel použité lahvičky a gázy, a mlčky se k němu připojila.

„Já...“ Potter si vůbec nevšímal, co se kolem děje, jen létal očima ze Severa na Minervu a zpět. „Já... to nebylo pro Shacklebolta. Já nevěděl, že se taky chce vrátit.“

Minerva už už chtěla zareagovat – na poslední chvíli se zarazila. Severus dal slovo. Jen jediná otázka. A taky už konečně viděla, proč mají léčitelé tolik námitek: jak rychle se Potterovi vybarvují kruhy pod očima do fialova, jak namáhavě se prodírá houštím asociací k tomu, co chce říct.

Ale snažil se, nesmírně netypicky se snažil. Téměř jako by byl pod imperiem – nebo pod vlivem Veritaséra. „Já... já se musel přesvědčit, že tam nejste. V Chýši. Že jste se mi nezdál. Že... že jste to... no... no, fakt vy.“

Severus se zdržel dokonce i ušklíbnutí.

„Profesor Dumbledore nechtěl, abych tu hůlku měl,“ pokračoval Potter. „Vy... jste říkal... já se musel přesvědčit, chápete. Pak jsem pro ni teda šel, no, a, hm, asi jsem ten klacek u Vrby... zapomněl, nebo tak. Ono... Rozumíte... já přemýšlel, jestli a jak ji otevřu, tu hrobku myslím, no a vtom do ní prásklo a... Já ho měl rád,“ prohlásil vzdorně. „Ono je to... divný, vidět ho tam ležet. Stejně si myslím, že to nechápete,“ vyštěkl nakonec a znovu se napjal. Stříbřitá síť popraskala.

„Stačí?“ zeptal se nebezpečně ovládaným hlasem Anzelm.

„Naprosto. Děkuji.“

„A měl pravdu on a ne vy, abyste věděl,“ řekl Potter, ale znělo to spíš smutně, jako by už na další výbuch vzdoru neměl sílu. „Neměl jsem pro ni jít. Koplo mě to.“

Minerva a Severus si vyměnili pohled a znovu se zdrželi reakcí.

Zato Poppyina záda mlčky chrlila jednu výmluvnou lamentaci za druhou.

Když Anzelm chlapci nabídl pohár s uspávacím lektvarem tentokrát, Potter přijal. Ruce se mu třásly tak silně, že mu Anzelm musel pohár u úst přidržovat. Chlapec se napil, zašklebil se a velmi unaveným hlasem dodal: „Vy se mně poslední dobou zdáváte často. Nevím proč. Zkouším vás zastavit, jak... no, hm, jak se mi to nakonec povedlo s Voldemortem – však si pamatujete, ne? ty sny... hm, no tenkrát... víte přece, tehdy jak umřel Sirius – ale...“

„Legilimence normálně na dálku nefunguje, Pottere,“ ujistil ho měkce Severus. „Toto jsou jen obyčejné noční můry.“

Chlapec do sebe rychle obrátil zbytek lektvaru. Otřásl se. Schoulil se na polštáři, ospale si přitáhl pokrývku. A pak ještě zamumlal, tichounce, a to už z něj víc než co jiného mluvily léky a bolest: „Zdává se vám o nich taky? O profesoru Dumbledoreovi? O... o mámě?“

Odpověď slyšet nemohl. Usnul.

Anzelm odložil pohár, sedl si k chlapci na pelest a začal ho hladit po čele. Vypadalo to, jako když matka stírá dítěti noční můry z víček.

Minerva si sundala brýle, promasírovala si tvář. Pak se ještě jednou oběma léčitelům omluvila, poděkovala, popřála dobrou noc. Ani jeden z nich neodpověděl. Severus celou dobu strnule zíral z okna; pohnul se, teprve když Minerva pokrčila rameny a zamířila ven. Následoval ji jako ve snu.

Neville Longbottom vyšel za nimi. Bledý, strhaný, ale konečně rozhodnutý.

„Udělám to,“ řekl, sotva za sebou zavřel dveře sálu.

Lety zakořeněný dril přiměl Severa rozpoznat nebezpečí a okamžitě se probrat.

„Co, Longbottome?“

„Půjdu pracovat pro Shacklebolta.“

Tentokrát to byla Severova ruka na Minervině předloktí. Cítil, jak se pod jeho prsty chvěje. On sám se už netřásl: díky Merlinovi za oklumenci. Zaplatí za to, samozřejmě, a hodně – celý večer nedělá nic než plýtvá energií a to se mu musí do rána vymstít – ale to teď není důležité.

„Po tom všem?“

„Ano, pane. Právě po tom všem. Vidíte sám, Harry...“ Přejel si rukou přes obličej. „On vůbec nemá odhad. Jasně, je na mraky, ale... Tak má zalézt a sebrat se, a ne do všeho pořád vrtat. Vždyť nadělá víc škody než užitku! Merline, nechat v tuhle dobu otevřenou cestu do hradu! V TUHLE dobu!“ Rozmáchl se a vší silou praštil do kamenné zdi. „Copak se z té války nepoučil? Copak vůbec NIC nepochopil?“

Severus hleděl na místo, do kterého chlapec udeřil. Jeho hlas byl plochý, prázdný, bezvýrazný. „Ne, obávám se, že téměř nic.“

„A Draco měl pravdu, když nás přišel varovat! A vy jste mu nevěřili!“

„Kdybychom mu opravdu nevěřili, nebyli bychom se vraceli, Longbottome,“ zamračila se Minerva. Ale kdybych mu byla opravdu věřila, kdybych mu věřila včas...! zaklela sama pro sebe – zbytečně, marně a naprázdno.

Longbottomovy myšlenky běžely stejným směrem. „A Shacklebolt...! Rozumíte, vy jste mi Draka svěřili, a Shacklebolt po něm vypálil, sotva ho uviděl! A to Draco nemá hůlku – a Shacklebolt to mohl dost dobře předpokládat! Já...“ Zaskřípal zuby – a to jim o tom souboji v polotmě řeklo víc než všechna slova.

Ve dveřích sálu se objevil Anzelm; fialové kruhy zpod Potterových očí se přestěhovaly na jeho tvář. Prošel kolem nich, jako by neexistovali, a zamířil k umývárně.

Neville Longbottom zaskřípal zuby ještě jednou – tentokrát to vypadalo, že tím zamyká svůj vztek a zoufalství znovu v sobě. Zabodl oči do kamenných dlaždic a zavrtěl hlavou. „Prostě to udělám. I když se vám to nelíbí. Nemůžu jinak. Nezlobte se.“

Anzelm se zastavil před dveřmi umývárny, položil ruku na kliku – a zůstal tiše, nehybně stát. Jeho bílý hábit potemněl, zešedl, jako by mu chtěl umožnit splynout s kameny a stíny zdí.

„Nechápu, proč čekáte, že budeme nadšení, Longbottome – právě my dva, profesor Snape a já! Po těch všech diskusích na téma vaší kariéry – vašich schopností – vašich...“ Minerva prudce mávla rukou. Přešla k oknu a zahleděla se směrem ke hřbitovu. „Vy si snad myslíte, že vás Shacklebolt zařadí do bystrozorského výcviku? Ale kdepak! To ho ani nenapadne! Přesně jak vám říkal profesor Snape, Shacklebolt potřebuje lidi do terénu – a právě tam půjdete, vy, Potter, Weasley... kdokoli. Jak dlouho tam asi přežijete, bez tréninku, bez potřebných znalostí, když ani nesplňujete podmínky pro přijetí do výcviku?“

Odmlčela se. Zírala do tmy. Znovu začínalo krápat. Hustá sametová černota uvěznila svět v nehybnosti, jen drobně se chvějící úzké čepele vrbových lístků vykrajovaly do vzduchu nekonečně proměnlivé krajky. Minerva je nevnímala. Malovala si ukazováčkem po drsném kameni, a když se podívala, jaké obrazce to kreslí, zjistila, že píše jména všech lidí, které už v této a předchozí válce doprovodila do hrobu.

Za nic na světě se nedokázala přimět vyslovit to jediné, co byl Longbottom teď ochoten slyšet. Dělejte si, co chcete, jste dospělý – tohle mu nemohla říct. Prostě ne.

Nedokázala poslat na smrt další ze svých dětí. Žádné ze svých dětí. Už nikdy.

Longbottom mlčel a čekal. Typické.

Severus přistoupil k ní, položil dlaň na parapet a zadíval se do černoty za oknem.

Déšť zesílil, zvedl se vítr. Kapky zabubnovaly do oken. Vrba zdvihla své pokroucené větve k další figuře.

„Dumbledoreova armáda i laboratoř přežily tak, že lidi spolupracovali,“ zamumlal nakonec Longbottom.

„Podzemní odboj a otevřený boj jsou dvě různé věci,“ povzdechla si Minerva.

„Shacklebolt se pokoušel na Draka použít imperius,“ zamumlal ještě tišeji a ještě o něco nesouhlasněji Longbottom. „A když zjistil, že ho bráním...“

O několik kroků dál zaťal Anzelm prsty do kamenné zárubně dveří.

„Tak zkusil ovládnout imperiem vás,“ dořekla trpce Minerva. „Mám pocit, že se mu to podařilo, Longbottome.“

Chlapec zavrtěl hlavou a skoro se pyšně usmál. „Ostnice přátelská je magiovzdorná, madam.“

„Nezkoušejte na mě ten svůj starý trik s hraním si na hlupáka, Neville!“ vybuchla. „Dobře víte, jak to nesnáším! Když už tedy chcete zachraňovat svět, napadlo vás aspoň vyrazit ten klacek zpod kořenů Vrby mlátivé?“

Longbottomovi zrudly špičky uší. Beze slova zamířil ven z ošetřovny.

Neušel ani tři kroky, když ho zastavilo Severovo pohrdavé odfrknutí: „Není třeba.“

Hustší temnota vrbové koruny se zavlnila v nekonečném opakování svého divošského tance. A mnohem blíž, z místa kousek nad parapetem vedlejšího okna, zamrkalo korálkové očičko.

Anzelm si promnul spánky a obličej.

„Běžte se podívat, jestli už má madam Pomfreyová chvilku na pár slov,“ povzdechla si rezignovaně Minerva. Sundala si brýle, vytáhla z rukávu kapesník a začala je usilovně čistit. Chlapec zíral na její stárnoucí, vrásčité ruce, jako by je viděl poprvé.

Vzápětí ucukl, to když po něm šlehl pohledem Severus. Mistr lektvarů se mračil tak zle, jak ho chlapec už dlouho nezažil. Marně přemítal, čím se provinil tentokrát: nemohl na nic přijít. Severus pokročil dopředu. Chlapec měl co dělat, aby před ním necouvl. Podíval se na něj tázavě, mimoděk zkroutil koutek úst do dalšího nejistého otazníku. Profesor se ušklíbl.

„Pokud jste opravdu pevně rozhodnutý nechat ze sebe ve jménu jakéhosi vágního ideálu dobrovolně nadělat karbenátky, Longbottome, sdělte alespoň Shackleboltovi, že u mě budete studovat na reparát z lektvarů, a připravte ho na to, že si budu činit jisté nároky na váš čas.“

Longbottom polkl a přikývl.

„A teď běžte a udělejte, co po vás chtěla paní ředitelka.“

Longbottom znovu přikývl a omráčeně couval, dokud nenarazil zády do dveří. Rychle je otevřel a proklouzl jimi, jako králík, který hledá úkryt v noře. Anzelm zmizel v umývárně.

Chviličku se nedělo vůbec nic. Pak Minerva skoro neslyšně, poraženě zašeptala: „Co si od toho můžeš slibovat?“ Ještě o trochu víc se schoulila za Severovými zády, vděčná, že ji zastínil. Hlas se jí třásl stejně jako ruce. Byly chvíle, kdy si přála neznat slabosti svých žáků tak dopodrobna. Nemít tak živou představu, co se nutně stane, když...

„Mnohem méně než bys ráda,“ zahučel nespokojeně Severus. „Teď, když jsou na slytherinské straně všechny karty na stole, nemám už žádné využitelné spojení.“

„Ale aspoň ty lidi znáš a víš, jak reagují,“ zadoufala. Pomalu se jí vracela barva do tváří.

Znovu si odfrkl.

To jí stačilo. Nasadila si brýle a pousmála se. „Jsem ráda, že tě tu mám, Severe.“

Založil si ruce na hrudi. Doufal, že si nevšimla, jak se zachvěl. Pokusil se zamaskovat to ještě větší dávkou odměřenosti a úsečnosti. Maně ho napadlo, že některé věty by se měly zakázat, a vzápětí tu myšlenku zavrhl. Neproveditelné. „Mí Slytherini jsou ještě tu?“ zeptal se raději. „A prosím, mohla bys požádat Poppy, až s ní budeš mluvit, aby ráno vyřídila Draku Malfoyovi, ať drží zobák o tom, kam utekli jeho rodiče – kdekoli, včetně vlastní koleje?“

Minerva sklonila hlavu, aby zakryla úsměv. Pak jí ale došel význam jeho slov a její obočí vyletělo vzhůru do nového ustaraného oblouku. „Copak?“

„Jedno z mých geniálních dětí napadlo vyměnit naději na vlastní přežití za jména a adresy všech jemu známých Smrtijedů.“

„Koho?“

„Gregoryho Goyla.“

„Komu...?“

„Shackleboltovi osobně,“ hodil přes rameno Severus a už rázoval do druhého sálu.

„Ale Goyle přece odjakživa byl Malfoyův kamarád!?“ zakřičela Minerva na zavírající se dveře.

Severus je ještě pootevřel a vykoukl. Minervin zmatený výraz mu kupodivu spravil náladu. „Obávám se, že ve srovnání s Gregorym Goylem je Harry Potter myslitel světového formátu,“ ušklíbl se a zavřel za sebou.

Nahněvaně si povzdechla. Potřásla hlavou. Cítila, že se jí na rty vrací pobavený úsměv. „Jednou se z tebe zblázním, Slytherine.“

Naštěstí ji už ani neslyšel, ani neviděl.

Poppy už chvilku měla. A zcela očekávaně vypěnila, když se jí Minerva zdánlivě bez jakékoli souvislosti zeptala, jestli je podle ní lepší hlídat vlkodlačí štěně v Chroptící chýši, nebo kdekoli jinde v hradě. Léčitelka se chvilku uklidňovala a nakonec prohlásila, že kdyby už nějaký ředitel měl tak nemožný nápad a pustil znovu vlkodlaka do školy, přestože si dobře pamatuje, jaké potíže z toho vznikly posledně, je podle jejího názoru ideální mít jakékoli potenciální štěně pod ochranou vlkodlačího lektvaru a za stříbrnou mříží, pokud možno na dosah léčitelů a mimo dosah studentů. Což pro ni znamená hrad. Že Dumbledore využíval Chroptící chýši proto, aby mohl po pravdě tvrdit, že na pozemku Hogwarts žádný vlkodlak v přeměněné podobě není. Změřila si Minervu od hlavy k patě a bez obalu se jí zeptala, jak moc chce jít v Dumbledoreových stopách.

Ale jak byla v ráži, nenechala ji ani odpovědět.

„Mně osobně se mnohem víc zamlouvá ten plánovaný beauxbatonský experiment, to je aspoň rovné a čestné. Myslela jsem, že víš, jak moc nesnáším podvádění, Minervo. Ty sama jsi nám přece vyrobila pečeť na dveřích, když chtěl Shacklebolt po bitvě vyslýchat raněné – myslela jsem tehdy, žes pochopila,“ zlobila se. „Mám tě hodně ráda, Minervo, ale jestli budeš pokračovat takhle... Držíš Shacklebolta v ředitelně už dobré půl hodiny: myslíš, že se bude cítit míň pokořený, než kdybys ho tu nechala v klidu vyspat až do rána?“

Minerva se znovu pokusila odpovědět, ale Poppy jen mávla rukou.

„A vůbec, proč se mě teď ptáš na Vrbu a na Chýši? Co s nimi chceš dělat?“

„Nic. Chci zavalit chodbu mezi nimi.“

Poppy zmlkla a znovu si svou ředitelku změřila pohledem. Mlčela dlouho. Nakonec se jí pomalu stočily koutky úst nahoru. „Ale to je skvělý nápad. To ti ráda pomůžu realizovat. Anzelme!“

„Nech ho,“ protestovala okamžitě Minerva, „viděla jsem, jak strhaně vypadal. Pošlu tam Severa s Filiem. Beztak budou muset vyprovodit Shacklebolta k bráně.“

Poppy už už začínala znovu reptat, tentokrát na téma přetěžování Severa – copak toho už nemá dost za tento večer? kam dala Minerva oči? a Poppy trocha té práce s hlínou nevadí! – ale když uviděla, na jak nepevných nohou Anzelm vychází z umývárny, rozmyslela si to.

Došel k nim; snad si to neuvědomoval, ale potácel se cestou, jako by se mu pevné kamenné dlaždice pod nohama vlnily. „Měla jste pravdu,“ řekl. Opřel se o zeď.

„Běž spát,“ postrčila ho laskavě léčitelka. „Ráno tě vzbudím dost včas, abys to stihl s Dariou ke svatému Mungovi.“

Nepřítomně kývl, pravděpodobně ji skoro nevnímal. Soustředil se jen na Minervu. „Měla jste pravdu,“ zopakoval. „Vaše ministerstvo magie si s naší inkvizicí nijak nezadá.“ Unaveně zavřel oči. „Ale nejspíš bude trvat hodně dlouho, než si zvyknu.“

Poppy ho vzala za loket a otevřela dveře sálu.

Od lůžka Draka Malfoye k nim vzhlédl Severus. Zamračil se a položil si prst na rty.

„Neřeknu, pane... nikomu...“ mumlal v polospánku Malfoy.

Severus přikývl a pohladil ho po čele. „Spi,“ zašeptal. Chlapec se na okamžik přitiskl tváří k Severově ruce a pak se poslušně zavrtal pod deku. Severus opatrně vstal. Přešel k druhému obsazenému lůžku, promnul si prsty na levé ruce a natáhl dlaň nad hlavu Harryho Pottera. Pozorně sledoval reakce, a když sebou Potter škubnul a pokusil se uhnout, ušklíbl se a okamžitě ruku stáhl. Když pak procházel kolem Anzelma, kývl na něj. „Možná bys rád věděl, jak obejít uspávací lektvar, Anzelme.“ Sklouzl pohledem k chvějícím se rukám svého žáka. „Zítra. Dobrou noc.“

Anzelm zaťal pěsti: pro tu chvíli i u něj převládl dril nad únavou – a únava zase nad rozumem. „Vyslýchání lidí v bolestech je skoro totéž jako pod Veritasérem... mluvení k lidem v hlubokém spánku je dost podobné imperiu... Jestli mohu k této věci položit nějakou otázku, mistře, pak mě zajímá, kdy smím nadřadit svůj zájem nad zájem člověka, o kterého se starám.“

„Nikdy,“ odsekla okamžitě Poppy. „A myslím, že u Severa nestuduješ léčitelství, ale lektvary.“

Šedé oči podmalované fialovými kruhy vyčerpání se stočily k Severovi.

Ale Severus sklání hlavu. „Podle mého názoru je v situaci, jako je tahle, přežití mnoha důležitější než pohodlí jednoho, Poppy,“ říká nezvykle tiše a pokorně, skoro jako by se jí musel ptát. Jako by čekal, jestli bude jeho odpověď přijatá.

„No hlavně aby to zase někdo nepraktikoval naopak,“ odfrkla si léčitelka. „A ty by ses měl při nejbližší příležitosti vypravit do Gdaňsku, když už teď konečně můžeš. Uleví se nám oběma.“

Minerva se zkoumavě podívala na mistryni léčitelku, našpulila rty, povytáhla obočí, pokývala si pro sebe hlavou a popostrčila si brýle. Severus se zahleděl stranou a jeho oči zmatněly. Sklonil hlavu, aby mu vlasy přepadly přes rudnoucí špičky uší.

„No jen se netvař. Poslední překážku jsi odstranil před pár týdny,“ zamračila se na něj Poppy a poklepala mu na levé předloktí. „Minerva není Dumbledore, ta tě jistě ráda pustí. A ty tu přestaň strašit a běž už konečně spát, Anzelme, nebo ráno nebudeš k probuzení. Zapomněls, že po tobě zítra bude tvůj mistr chtít nějakou práci?“

Anzelm už nic nenamítal: poslechl. A jak se přes vlny únavy a nevolnosti probojovával k ustlanému lůžku, najednou se zapotácel a vytřeštil oči. To zaštěrchání asi v jeho unavené hlavě posunulo dvě a dvě dohromady. Došlo mu, že Daria měla správný odhad: mistr Severus opravdu je žákem Poppy Pomfreyové – a ta mu právě udělila svolení zapsat se k mistrovské zkoušce. Ale proč se k němu běžně nehlásí? Proč se jím nechlubí? Něco tak netypického se dělalo, pokud Anzelm věděl, jen v jediném případě: když velmi slibný adept neabsolvoval v očekávaném termínu nebo s očekávaným výsledkem. Tváře se mu rozhořely studem. I kdyby s mistrem tisíckrát nesouhlasil, tohle rozhodně vyšťourat neměl.

Ze zvyku se zaposlouchal do rytmu dechu obou spících chlapců. Byl klidný, žádné známky bolesti, dokonce ani u Draka Malfoye ne: ať už mistr Severus udělal cokoli, rozhodně tím chlapcův stav nezhoršil. Přitom to cokoli muselo být nejspíš ještě náročnější než podpora, kterou poskytl Anzelm tomu rozcuchanému chlapci, Harrymu Potterovi. Nebo ne? Anzelm si povzdechl, sedl si na kraj svého lůžka a pracně se pokoušel rozuzlovat si ztuhlými prsty tkaničky a stáhnout si hábit. Rvalo ho to na dvě strany: věřit mistru Severovi a jeho úsudku, nebo nevěřit? Hlavou mu vířily útržky myšlenek a vzpomínek: jak spolu s Nevillem seškrabovali mistru Severovi jistou spáleninu způsobenou nějakou starou, čerstvě zhroucenou kletbou; jak se dnes celý večer mistryně McGonagallová toho místa dotýkala a kolik lásky a vděčnosti se přitom pokaždé objevilo v mistrových očích; jak mistr Severus plakal, že je... jak to jen říkal? Slytherin, Smrtijed a vrah – Anzelm to poslední stále odmítal brát vážně: setkal se už s člověkem, který měl duši rozštěpenou smrtící kletbou, a jeho obraz byl úplně jiný než mistrův; jak překvapení byli ostatní mistrovi studenti, když si mistr začal hrát; jak zaujatě, skoro zuřivě mistr míchal ten příšerný nevypočitatelný dryják, co nalili do krku Blaisovi; jak otevřeně mistr mluvil s Nevillem a jak nenápadně mu nakonec slíbil pomoc (Anzelm se o svého nového přítele tolik bál! Celý večer měl co dělat, aby neposlal celou krásnou zásadu nerozhodování za druhé k šípku a nezačal ho zapřísahat, ať od toho sebevražedného nápadu upustí!); jak tvrdá byla slova, která mistr říkal Draku Malfoyovi, a jak jemné byly naopak jeho ruce s třezalkou (Neměla náhodou ta neošetřená spálenina stejný tvar jako to, co seškrabovali z mistrova předloktí? Nebyla dokonce na stejném místě?); jak vztekle ho mistr volal na pomoc tam u hrobky, když nemohl sám ošetřit toho bezvědomého černovlasého chlapce, Harryho Pottera; kolik hněvu, bolesti a nedůvěry musel Anzelm uklidňovat teď, když mistr s tím chlapcem chtěl jenom mluvit – a jak neuvěřitelně jinak ten chlapec pak reagoval proti tomu hysterickému řevu, který předváděl na začátku večera v hospodě.

Nerozuměl. Když si nebudeš jistý, podívej se, co Severus dělá, radila mu Brigitta z Narviku, a Anzelm se snažil, ze všech sil se snažil. Přesto nerozuměl. A přitom nutně potřeboval mistra pochopit, aby mu mohl věřit, a nutně mu musel věřit, aby se od něj dokázal učit. Možná že jsem jen příliš unavený, napadlo ho, to poslední kouzlo mě přece jenom stálo hodně... možná že zítra...

Konečně se mu povedlo zbavit se hábitu a zavrtat se do studených pokrývek. Propadal se do spánku. Ale než přišlo laskavé zapomnění, jeho paměť přece jen našla správnou vzpomínku, správný obraz.

Stál u okna. Za oknem se nekonečně vzdouvalo a převalovalo šedivé severní moře. Byl znovu malý a díval se z okna na klinice Mistra gdaňského. Táta byl mrtvý. Celý svět zešedl jako to moře. Za ním klaply dveře: někdo přinesl jídlo. Zavonělo kakao a čerstvé rohlíky s máslem. Neotáčel se. Nebylo proč. Kakao přes slzy chutnalo jako slaná mořská voda s chaluhami a rohlíky jako chomáče posmrkaných kapesníků. Teď starý léčitel určitě položí tác na stůl a sedne si do křesla a bude v něm sedět a číst si a čekat, dokud Anzelm nevypije všechny chaluhy a nesní všechny chomáče.

Jenže ten příchozí tentokrát nebyl starý Mistr, nepoložil tác na stůl a nečekal. Donesl jídlo Anzelmovi k oknu, vtiskl mu hrnek do ruky, druhý si vzal sám a talíř s namazanými rohlíky položil na parapet. A když Anzelmovi spadly do kakaa první nechtěné slzy, dal mu ruku kolem ramen a řekl: Teď jez. Plakat můžeš potom.

Ačkoliv slova samotná byla strohá, kolem Anzelma se rozkomíhaly tušené stíny zlatých puškvorců. A něco v černých očích neznámého léčitele ho ujistilo, že mu rozumí. Že ví jaké to je, když člověk přijde v jediný den o oba rodiče, protože jeden je mrtvý a druhého už nikdy neuvidí. Když za každým rohem můžou číhat nepřátelé, když se v každém důlku v zemi skrývají příšery...

Anzelm mu uvěřil. Zkusil to. A rohlíky chutnaly náhle jako rohlíky a kakao bylo kakaem.

Druhý den ten člověk zmizel a Anzelm se nikdy nedozvěděl, kdo to byl.

Až doteď.

Šťastně vydechl. Usmál se. Trochu se zavrtěl, nahrnul si polštář pod hlavu. Než si přetáhl pokrývku přes obličej – zvyk člověka, který musí často spávat při světle – jako obvykle ještě naposledy podvědomě zkontroloval zvuky v okolí. Pootevřenými dveřmi do vedlejšího sálu k němu slabě doléhal šepot chlapců.

„Štěstí že na ty lektvary nezapomněl. Třeba se mi přece jenom povede... až už nebude potřeba... Zkysnout do konce života jako nedostudovaný bystrozor, to by se mi vůbec nechtělo.“

„Zvlášť kdyby měl ten konec života trvat víc než pár týdnů, že? I když ve tvém případě člověk neví, jestli jsou nebezpečnější špatně naložení Smrtijedi, nebo špatně naložení tlustočer… Auvajs!“

Úder polštáře o zem. Dušený smích.

„No tak, kluci, vždyť vzbudíte malou... Poslyš, Neville, jak by se ti líbilo být ministrův zvláštní osobní poradce pro krizovou poválečnou dobu?“

„Cože...?“

„Longbottome, mysli, člověče. Tady Blaise tvrdí, že jsi přinejmenším honorární Slytherin, tak se trochu snaž. To je náhodou skvělý nápad. Jsi zdroj informací, nekonečně cenný a hlavně jedinečný – je v Shackleboltově zájmu riskovat, že tě ztratí při nějaké pouliční akci?“

Chvilku ticho. Pak: „Honorární... Hm... Hmmm... A jak by se vám líbilo, kdyby se oba ty záchranné oddíly prohlásily za volnou součást Dumbledoreovy armády?“

Rozpačité protesty. Ještě rozpačitější náznak souhlasu. Hlasitější protesty proti jménu „Dumbledoreova“. A nakonec zase smích.

A vtom už do sálu vtrhla Poppy.

„Co tu děláte za rachot? Nemáte být náhodou dávno na koleji, Theodore? Jak s vámi, Blaisi, chcete zůstat? Šel byste vedle k Harrymu a Drakovi. Ne? No dobrá, ale půjdete okamžitě spát, jinak se to dozví profesor Snape! A vy, Neville, žádné výmluvy a už ať jste vedle a v posteli! Ty je v tom ponocování ještě podporuj, Dario! Dospělá dostudovaná léčitelka a chová se jako děcko! Kousek rozumu nemáte!“

Anzelm se ještě jednou usmál. Přitáhl si pokrývku přes oči a spokojeně usnul.

A tak už nevěděl, že Poppy přešla do jeho sálu, přejela rukou po čele jeho lůžka a zašeptala, možná víc pro sebe než pro něj: „Ach, chlapče, chlapče ze země tisíckrát šťastnější než je ta naše... tak snadno soudíš, a neumíš si představit, v čem jsme tu museli žít... Tady je v každé skříni poschováváno tolik kostlivců, že už není kam dávat hábity.“ Sedla si k němu, zkušeně mu uhladila přikrývku. „Věř svému mistrovi, Anzelme. Severus je v jádru dobrý člověk. Věř mu i tehdy, když na tebe bude křičet, abys to nedělal.“

Pohladila ho po tmavých vlnách vlasů. Zavrtěl se a schoval si hlavu hlouběji pod přikrývku. Unaveně si vzdychla, protáhla si záda a vstala, aby upevnila křídlo otevřeného okna – a vzápětí zanadávala na Nevilla Longbottoma, kde se ještě loudá, že na něj s tím uspávacím lektvarem nebude čekat celou noc.

Světlo lampičky se zalesklo na něčem černém kulatém. Ve skleněných čočkách okna se odrazil nesmělý ohnivý otazník a červenozelený tartan.

„Co ty tu hledáš? Severus šel do ředitelny. Aspoň doufám,“ řekla Poppy.

Dráček se sehnul pro něco, co si předtím odložil na parapet, vznesl se a bezradně zakroužil.

„Tamhle ta věž,“ ukázala mu Poppy.

Plyšové zvířátko radostně poposkočilo ve vzduchu, udělalo pár ukázkových salt a zamířilo za svým pánem, v tlamičce nějaký klacík, jako dobře vycvičený pes nesoucí aport.

Poppy se nehlasně zasmála. Pak se vzpamatovala. „Počkej, co to máš?!“

Ale dráček už zmizel ve tmě.

Bude na místě dřív než Minerva a Severus, hádala Poppy, a nemýlila se.

Ještě chvilku se dívala směrem, kterým dráček odletěl, pozorovala nejasné světlo v oknech ředitelské věže a představovala si, jak tam sedí vysoký, čím dál rozhněvanější Shacklebolt proti drobounkému a zdvořilému Filiu Flitwickovi – nemohla si pomoct, začala se znovu pochichtávat. Dobře věděla, že Filius křehce a umírněně jenom vypadá: že když nazná, že je to opravdu třeba, dokáže člověku tím svým milým, laskavým způsobem přečíst takové levity, že se pak člověk stydí ukázat se na veřejnosti i měsíc. Poppyiny pomněnkové oči jiskřily škodolibou radostí. Obešla znovu oba své pacienty. Klidně spali, ani stopa po nočních můrách, o kterých se zmiňoval Harry. Léčitelka si spokojeně pokývla. Pohladila pro změnu tu blonďatou hlavičku a Draco zabroukal ze spaní: „Neboj se, to dopadne dobře, mami.“ Léčitelka se smutně pousmála. Prošla i vedlejším sálem. Daria se šeptem bavila s Lewisií. Neville Longbottom tam nebyl. Poppy znovu nespokojeně našpulila rty a zamířila do sprch – podívat se, jestli se tomu klukovi nepodařilo usnout v proudu teplé vody.

Ale nenašla ho ani tam.

Zpět na obsah

Kapitola 13: 13. Minerva

13. Minerva

Minerva byla už velice unavená a schodišť mezi ošetřovnou a ředitelnou bylo až příliš. Místo co by se kamenného zábradlí jen lehce přidržovala jako obvykle, opírala se o ně plnou vahou, a ani to nestačilo. Zakolísala, zastavila se, aby si odpočala, a aby to zamaskovala, chytila se prvního tématu, které ji napadlo.

„Myslela jsem, že už máš léčitelský výcvik dávno za sebou. Co ti ještě chybí?“

Severus se od ní odvrátil, jeho plášť rozvířil stíny u zdí. Ruka s rozsvícenou hůlkou poklesla. A přesto Minerva na kratičký moment zachytila výraz jeho očí: připomněl jí jeden z těch odevzdaných, zrazených pohledů, které Severus obvykle směřoval na Dumbledoreova záda, když si myslel, že ho nikdo nevidí. Mistr lektvarů zalovil v kapse. „Mám tu guaranový extrakt, kdybys náhodou potřebovala.“

Zaváhala, zvažovala tíhu na svých víčkách. „Jen tolik, abych mohla spát, ano?“

„Samozřejmě,“ přikývl, vyčaroval si lžičku, pak znovu rozsvítil hůlku a odložil ji o pár schodů výš. „Nemáš strach svěřit se do péče nedostudovanému člověku?“ nadhodil. Tón vybízel k útoku, k zápasu, k nařčení, a břitké šavlovité ostří obočí vyletělo do střehu.

Minerva odolala. Tentokrát to bylo snazší než když se dole v hospodě ptala na Severova studia poprvé: snad proto, že tady byli sami. Mlčky se pousmála a spolkla odměřenou dávku. Lektvar byl rudý jako holubičí krev a chutnal po brusinkách, rozběhl se jí v žilách jako tekutý oheň. Opřela se o zábradlí, nevšímavá k propasti za svými zády, prohlížela si lžičku a čekala, až se ohnivé jazýčky lektvaru dostanou až do špiček prstů. „Pěkná práce,“ poznamenala a otočila lžičkou v prstech. Po zdech se rozletěla prasátka.

Severus zatím uklízel fiólku zpět do pouzdra. Odkašlal si. Naprosto zbytečně si urovnal záhyby pláště. „Nevyzvedl jsem si po nižší zkoušce z léčitelství insignie,“ zamumlal tiše, jako by se za svou předchozí provokaci omlouval. „Myslel jsem tehdy, že bych mohl nejdřív získat vyšší mistrovský titul z lektvarů a potom i z léčitelství. Byla to... chybná úvaha. Stalo se příliš mnoho věcí, jejichž dosah jsem nedokázal včas odhadnout.“

„Dumbledore?“

„Ne, v tomto případě ne,“ pronesl klidně. Zvedl znovu hůlku a světlo a stín se zachvěly.

Minerva se už víc neptá. Tuší, že po dobrém teď žádnou další odpověď nedostane – a po zlém ze Severa nic páčit nechce. A tak oba po zbytek cesty mlčí. Severus jde o krok za ní a ona cítí, že má ruku položenou na kamenném zábradlí, aby ji mohl kdykoli zachytit, kdyby znovu zakolísala.

Je mu za jeho pozornost vděčná – ale přesto... něco... něco...

Pak si uvědomí, že přesně takto chodíval za Dumbledoreem.

Naježily se jí chloupky na zádech.

Jak by teď chtěla ovládat legilimenci! Jak nesmírně touží vědět, co se jejímu mistru lektvarů a černému mágovi právě honí hlavou! Kočka v ní jí radí povytáhnout drápky a provokovat, dokud se nedočká žádoucí reakce. Ale její lidské srdce ví...

Dumbledore by se ptal. Dumbledore by Severa přinutil.

Minerva... to neudělá.

Severus kráčí po schodech a chodbách mechanicky, ztracený v myšlenkách snad stejně hluboce jako jeho ředitelka. Vzpomíná. Na poslední otevřenou konferenci u Mistra gdaňského; na to, jak při té příležitosti skládal nižší zkoušku z léčitelství; na toho malého chlapce s obrovskýma šedivýma očima, oněmělého hrůzou a bolestí. Minerva dnes žertovala s Anzelmem na téma inkvizice, říká si Severus; kdyby byla viděla třeba jen toto dítě, strnule nalepené na okno s výhledem na moře, od rána do večera, dokud ho někdo neodnesl do sprch a neuložil spát... dítě, které bylo potřeba hlídat, aby vůbec jedlo... dítě, které po šest měsíců nepromluvilo, jen bezhlesně plakalo... nikdy by už takové hloupé vtipy nepustila z úst. Severus se bolestně ušklíbne. Inkvizice. To byla tehdy poslední kapka při rozhodování, jestli přijmout Luciovu nabídku a vstoupit do služeb Temného pána. Temný pán... říkal... sliboval... že se kouzelníci nebudou muset bát mudlů. Že... Darmo vzpomínat, byly to jen lži. Vědět to tenkrát...!

Inkvizice. Kdyby nebyl tehdy Severus oslavoval úspěšně složenou zkoušku, kdyby si s kolegou nevyšli na pobřeží na pivo a vynikající gdaňské ryby, byli by v té léčce skončili taky, jako všichni ostatní v kongresovém sále. Takto to dopadlo... Severus neumí říct jestli líp nebo hůř. Když se totiž ozvala střelba a hlubší práskání přemisťování, když se starý Mistr rozkřikl po všech magických vlnách v okolí a volal Utečte! Utečte než hodí síť!, Leif zpanikařil a místo co by se vrátili na kliniku, kde byl klid, drapl Severa, skočil s ním do vody... vlastně do Vody... a vylovili je až v Bjørkhallenu. (Co může Minerva vědět o takovém panickém útěku elementem, kroutí Severus hořce ústa. Ach, jak se Brigitta z Narviku tehdy na Leifa zlobila – a mistr Divjakov nás odepsal jako mrtvé – a já sám jsem nečekaně a nežádaně přišel k prvnímu zasvěcení. Opravdu vydařená oslava.) Mistr gdaňský byl přesvědčený, že je inkvizitorům zradil někdo z Durmstrangu... a mistr Divjakov tehdy všechno prošetřoval opravdu důkladně, svou dávku Veritaséra dostali i Severus a Leif... a jeden z jejich spolužáků pak záhadně zmizel a našli ho až po týdnu, mrtvého... Mistr gdaňský se potom zařekl, že už nikdy neuspořádá otevřenou konferenci, jeho nesouhlas s názory mistra Divjakova přerostl do zjevného nepřátelství... a tři týdny nato jel Severus na Vánoce domů a Lucius ho představil Temnému pánu.

Opravdu je tehdy ten člověk z Durmstrangu zradil? Byla to všechno jen náhoda?

Kolik mužů a žen jsem od té doby viděl zemřít?

Minerva má pravdu, když si mě oškliví. Jsem poznamenaný. Navždycky.

Ale ten chlapec tenkrát – ten chlapec s očima šedýma jako severní moře – ten chlapec se tenkrát ze svého zoufalství probudil...!

Severus klade po paměti jednu nohu před druhou, krok za svojí ředitelkou, zamyšlený, temný a tichý.

Poškozený chrlič z paty točitého schodiště před ředitelnou zmizel. Na schodišti je zima a nevlídno, prázdným okenním rámem na jeho vrcholku profukuje vítr, kvílí nahoře v klenbě a zanáší dovnitř pár zatoulaných kapek. Minervě to kupodivu nevadí, naopak: našla znovu svůj původní spokojený tón.

„Filius se propracoval k opravám hloupostí. Ani nevím, jestli budu chtít tu sochu dole něčím nahradit. Nelíbí se mi být tu tak zazděná.“

Severus mlčí. Pozoruje hlavici středového sloupku schodiště, jako by na ní trůnila nějaká neviditelná příšera. Nahoře na odpočívadle nečekaně přejde k prázdnému rámu, zhasí a schová hůlku a vyhlédne do deštivé noci.

„Dodnes nerozumím přesně,“ řekne tiše, spíš jen sám pro sebe. „Nižší zkoušku jsem složil summa cum laude. Při vyšší jsem bez potíží obhájil práci, uspěl u teoretické části zkoušky na výbornou – a pak mě Mistr gdaňský nepustil k praktické. Neřekl mi proč. Poppy... možná že to vysvětlil jí...“

Opřel se o kraj okna, uchopil cípy pláště a založil ruce na hrudi. Ve tmě je stěží rozeznatelný, jen jako obrys.

Minerva se postavila vedle něj. Znovu přejíždí bílými prsty po parapetu. Ani nedýchá.

„Požadoval, abychom mu nejdřív všichni předvedli terapii magickým obalem – však víš, to, jak tě Anzelm držel u Rosmerty nad schody, je to jedna ze základních dovedností – ale jakmile jsem se ho jen dotkl, odstrčil mě a řekl, že se nemám vracet, dokud tu špínu nesmyju. Poppy... tvrdí, že se mu nelíbilo Znamení.“ Suše se zasmál. „Nedivil bych se. Byla to ode mě drzost, chtít se stát mistrem léčitelem. Smrtijed – a léčitelem!“

Minerva se kousla do rtu. „Teď už nejsi Smrtijed. Ani ten cejch na ruce nemáš.“

Ušklíbl se. Ale přikývl.

„Zkusíš to znovu?“

Dlouho neodpovídal. Pak poraženě pokrčil rameny. „Nevím... Snad... Možná to tentokrát bude ještě horší. Některá špína se smýt nedá. Dumbledore... chápeš.“ Sklonil hlavu tak hluboko, že mu z vlasů spadlých do tváře už nevykukovala ani špička nosu. „Ne, asi to nevíš. Když nemáš celistvou duši... nemůžeš už léčit.“ Chvilku mlčel. Když znovu promluvil, z jeho věcného tónu mrazilo snad ještě víc než z významu slov. „Nevím. Neplánoval jsem tak daleko. Nedělal jsem si naději, že přežiju.“

Přistoupila k němu o krok blíž. Položila mu ruku na zkřížená předloktí. Chtěla mu říct, ať to zkusí, ať se nevzdává, že ona mu pomůže, že není problém ho na týden dva ze školy uvolnit... ale měla náhle tak stažené hrdlo, že nedokázala vyslovit nic.

Vzhlédl k ní. Jeho bledý obličej ve tmě přízračně zářil. „Proč mi vlastně věříš, Minervo? Když víš, kdo jsem?“

Přitiskla se tváří k jeho ramenu. Podařilo se jí zachraptět dvě slova: „Právě proto.“

Chvilku jen cítila, jak dýchá. Pak ji objal, opatrně a nedůvěřivě – tolik nedůvěřivě! Držel ji tak jemně, jako by byla jen sen, který se může každou chvíli rozplynout. Jeho dech ji šimral ve vlasech a ona ho hladila po zádech, jako hladí matka ztraceného a znovu nalezeného syna, jako by právě těmi dotyky ustavovala jeho existenci na tomto světě. Před očima se jí roztančilo chmýří z pampelišek. Davide, maličký, jak jsi vyrostl! Ještě včera jsem ti povídala pohádku na dobrou noc, a dnes jsi vyšší než já... Vzdala se. Sundala si brýle, schovala si celý obličej v černé vlně Severova hábitu a rozvzlykala se.

Vytáhl hůlku. Cítila, jak se kolem nich usazuje muffliato. A pak se už houpala v síti ze zlatých puškvorců, bezpečná, chráněná, milovaná. Nikde ani stopa po nějaké špíně. Její chlapec je tu, tady v jejím náručí, živý, zdravý, je mistrem lektvarů a zakrátko dosáhne mistrovství i v oboru léčitelství. Bolest a smutek odplynuly daleko do noci, zůstal jen nekonečný mír.

Náraz.

„Zatracené zvíře pitomé!“

Zvedla hlavu. Čekala, že uvidí na zemi hromádku střepů, ale nebylo to tak, dráček byl pořád ještě celý. Stabilizovala jsem ho líp, než bych věřila, pomyslela si pyšně a začala se usmívat – tak legrační byl zelený čumák vnucující pánečkovi do ruky... co že to vlastně? Nějaký klacík?

Pár jiskřiček.

Hůlka.

Minerva strnula. Poznala ji.

Tamta hůlka!!!

Severus ji neochotně uchopil. Dalších pár jiskřiček, a to s ní ani nemávnul. Jako by se ho sama snažila přesvědčit...

„Minervo.“

Polkla.

„Minervo,“ dožadoval se šeptem, „jak je tohle možné?!“

Znovu polkla.

„Já ji nechci!“

Ještě pár jiskřiček, zelených a stříbrných. A v jejich světle Severova ústa zkroucená odporem. Jako by držel v ruce zmiji.

Napřáhl se. Na poslední chvíli ho zadržela. „Nezahazuj to.“

Podíval se na ni a jeho oči byly studny plné černé bolesti.

Rázně si otřela poslední zbytky slz. „Zahodit to můžeš až potom,“ řekla a tence se usmála. „Nejdřív tím vyděsíme Shacklebolta. Ráda bych viděla, jak si bude za těchhle okolností vyskakovat.“

Ztuhl. Stáhl se ještě víc do tmy. Držel tu prokletou hůlku volně, jen si s ní pohrával mezi prsty pravé ruky, a přesto měla Minerva dojem, že se z jeho očí staly uhlově černé magnety. Legilimence. Věděla, že nemá nejmenší šanci se ubránit, ne teď, když držel v ruce Bezovou hůlku. Pamatovala si, že když jí četl mysl Dumbledore, kolikrát ani nepoznala, že a nač se díval. Věřím ti, pomyslela si, a otevřela se.

A v tu chvíli ji pošimrala na zátylku bezejmenná hrůza.

Naštěstí Severus zareagoval stejně jako ten den, kdy jí předal vedení školy: okamžitě se z její mysli stáhl. Ušklíbl se. „Přeješ si vyděsit pana ministra, ano?“ zapředl. „Vidím, že ses od svého pána naučila pár pěkných triků.“

Nasadila si znovu brýle. Zježené chloupky na hřbetě se usazovaly velmi neochotně a velmi pomalu. V duchu zaskřípala zuby: už zase vytahuje citáty, a tentokrát cituje ji. Najednou měla jeho tanečků dost. „Dobrá, tak ji tedy dej mně,“ odsekla – přestože si neuměla představit, co přesně by chtěla sama s potenciálně nespolupracující hůlkou Shackleboltovi provést.

Vítr nahoře v klenbě zaskučel hlasem skoro lidským. Dráček se položil Severovi na ramena, zaťal do jeho hábitu plyšové drápy a zahalil svého pána do oblaku páry.

Severus zlostně luskl prsty levé ruky, beze slova přešel ke dveřím a otevřel je.

Ředitelna byla jen spoře osvětlená dvěma svíčkami na Minervině stole a krb byl studený: Filius zřejmě buď nepovažoval za nutné vytvářet panu ministrovi pohodlí, nebo si v Minervině království nechtěl dovolit víc, než nezbytně musel. Oba pánové seděli ve stínu v křeslech u tmavého krbu, na malém kulatém stolku mezi nimi trůnila konvice a dva šálky. Shackleboltův byl prázdný; z Filiova se kouřilo.

A mlčeli.

Zdálo se, že Filiovy levity tentokrát sestávají právě z tohoto: z chladu, přítmí a mlčení.

Minerva několikrát švihla hůlkou; v krbu zahučel oheň, rozsvítila se řada dalších svící. Jak se světlo rozletělo po místnosti, vystupovaly na všech portrétech bývalých ředitelů nejdříve jasné ruce a tváře – a pozorný lesk očí, rychle skrývaných za závoje vlasů nebo řas. Filius vyskočil ze svého křesla: spěchal tak, že si div nezvrhl stoličku pod nohama.

„Paní ředitelko.“

„Děkuji, profesore Flitwicku. Kdybyste tu mohl ještě chvíli zůstat?“

„Ale ano, samozřejmě.“

Zato Kingsleyho Shacklebolta ani nenapadlo vstát. Seděl ve svém křesle, nohy natažené před sebe a zkřížené v kotnících, ruce sepjaté, trochu strnulý. Teprve když se Minerva posadila za svůj stůl, otevřel ústa.

„Harry Potter je v pořádku.“

Nebyla to otázka.

Nedostal odpověď.

Aspoň ne přímo.

„Prosím, profesore Snape,“ pokynula Minerva a stín za jejím pravým ramenem vykročil vpřed, vstoupil do kruhu světla – a položil na prázdný leštěný stůl hůlku. Bezovou.

Vedle ní druhou. Shackleboltovu.

Mezi ně malou lahvičku čiré tekutiny, pedantně označenou a natřikrát zapečetěnou. Štítek byl otočený tak, aby ho Shacklebolt mohl bez obtíží přečíst. Zřetelná, silně vytažená špičatá písmena hlásala: Veritasérum.

Na obraze za Minerviným levým ramenem si Albus Dumbledore tiše poposedl, stáhl si brýle ke špičce nosu a opatrně nakoukl přes Minervina záda.

Pan ministr se konečně uráčil pohnout – vstal rychle a ladně jako velká kočka, jen jeden dlouhý krok a shrábne ze stolu všechny tři předměty – a v ten moment ze Severovy kapuce vystartoval dráček, vychrlil oslepivou kytici stříbřitého ohně, vrhl se na stůl, obtočil se ochranitelsky kolem obou hůlek i lektvaru a výhružně se zakousl do vlastního ocasu. Před Shackleboltovou tváří se zamihotala mléčně bílá pohyblivá stěna, křeslu za ním narostly na opěrkách pařáty, natáhlo je, ovinulo kolem ministrova pasu a donutilo ho znovu si sednout.

Mléčná stěna se roztekla do louže před špičkami jeho bot, zasyčela jako tisíc hadů a vypařila se. Přes poslední spirálky dýmu uviděl ministr magie svraštělé obočí maličkého mistra iluzí a smrtelně pozorný pohled mistra lektvarů. Oba drželi v rukou hůlky.

Přestože ho pařáty pustily a změnily se zase ve vyřezávané dřevěné opěrky, hned jak dosedl zpět, Shacklebolt si už na ně lokty nepoložil. Ani si nenatáhl svoje dlouhé nohy. Naopak je zapřel pevně do podlahy, až se zdálo, že chce v kamenných dlaždicích zapustit kořeny.

„Ptal jsem se...“ začal znova.

Ředitelka Hogwarts ho rázně přerušila.

„Vnikl jste bez dovolení na pozemky školy a napadl dva moje studenty. Ptát se tu budu já.“

Filiovi zatančili v očích rarášci a Severus zkroutil levý koutek úst.

„Snape se mýlí... jako obyčejně,“ rozehrál Shacklebolt basové píšťaly rejstříku. Sklouzl pohledem k portrétu Alba Dumbledorea za Minervinými zády. Maličko naklonil hlavu ke straně. „Vy sama... Udivujete mě. Váš předchůdce neměl ve zvyku se chovat tak...“

Minerva udeřila dlaní do desky stolu. „Můj... předchůdce.“ Otočila hlavu napravo, ke svému mistrovi lektvarů. Koutkem oka přitom zachytila, že Albus Dumbledore na Shacklebolta zpoza jejího ramene souhlasně pokyvuje. Zhluboka se nadechla a pomalu vydechla nosem. Ne že by to příliš pomohlo: pořád ještě měla dojem, že každou chvíli začne chrlit oheň, jen netušila, jestli dřív na Shacklebolta, nebo na Dumbledorea. Pak jí Severus pohled oplatil a plamen jejího hněvu se roztříštil o jeho ledový klid. Tence, nebezpečně se usmála. „Můj předchůdce,“ odsekávala slovo za slovem, „navzdory nesmírně neklidné době a ministerstvem vynucené přítomnosti dvou Smrtijedů nikdy nikomu nedovolil beztrestně napadat naše studenty.“

Kingsley Shacklebolt se nesouhlasně nadechl. Minerva s nelibostí zachytila další spiklenecké mrknutí přes půlměsíčkové brýle.

Severus si založil ruce na hrudi a nasadil proti basovým tónům varhan své vybroušené cello.

„Obávám se, že pan ministr měl na mysli ředitele Dumbledorea.“

„V tom případě by si pan ministr měl vzpomenout, jak se tu jednávalo s některými z jeho předchůdců, a začít děkovat Merlinovi, že tu teď nesedí Albus Dumbledore, ale já.“

Pomrkávání za Minerviným ramenem se scvrklo na jiskřičku strachu: to když ve stínu nahoře nad Shackleboltovými zády Dilys Derwentová významně pozvedla svou sukovitou hůl.

Shacklebolt se zamračil. Znovu se pokusil opřít se lokty o opěrky křesla, ale jakmile se dotkl vyřezávaného dřeva, cukl sebou, jako by se spálil, a stáhl lokty zpět k tělu. Pořád se mu nesedělo pohodlně. Nakonec si položil svoje velké ruce na kolena. Snad se snažil přemýšlet, co Minerva svou poznámkou myslela, nebo možná proč se Dumbledore na obraze začal tak náhle zajímat o konečky svých vousů, ale nedařilo se mu: nemohl odtrhnout oči od Minerviny ruky. Hladila po ostnech dráčka, k zbláznění pomalu a významně mu dvěma prsty přejížděla od čumáku po špičku ocasu, dokola a dokola, zas a zas. Dráček šťastně funěl. Shacklebolt fascinovaně pozoroval dvojitý kruh nekonečna, který splétaly Minerviny bílé prsty a tmavá zeleň jejího rukávu kroužící nad stříbrozeleným drakem zakousnutým do vlastního ocasu. Jak už to u kruhu bývá, nezadržitelně vtahoval pozornost do svého středu.

Bezová hůlka. Shackleboltova hůlka. Veritasérum.

„Kdysi dávno,“ řekla Minerva (a Phineas Nigellus si při těch slovech podložil bradu rukou), „jednali zástupci kouzelníků s králem a žádali ho, aby do země nepouštěl inkvizici. Král souhlasil, pod podmínkou že budou kouzelníci schopní a ochotní zabezpečit jeho mudlovské poddané před nežádoucími vlivy magie sami. Tehdy vzniklo ministerstvo magie.“ Odmlčela se. Dráček vyfoukl oblak zelené páry a nastavil jí znovu pod ruku hlavičku. Minerva ho začala škrábat mezi ušima. „Kouzelníci z kontinentu nám tuto naši vymoženost závidí. Ovšem jen dokud nezjistí, že si naše ministerstvo s jejich inkvizicí poslední roky už nijak nezadá. Přestalo plnit svou hlavní funkci: zapomnělo, že společnost, ze které se vytratil soucit a kde se silní nedokážou postarat o slabé, je odsouzená k zániku. Mudlům se jen stereotypně mění paměť, nerozlišují se vinní od nevinných, k odpovědnosti se nevolají jednotlivci, ale celé skupiny. Dnes toto jednání dosáhlo zatím nejhoršího vrcholu. Sám ministr magie, člověk, který by měl zajišťovat dodržování zákonů a dohod, se podloudně vetřel na místo, kam nebyl zván, napadl tam dva nebo tři mladé lidi, proti kterým neměl důvod zasahovat, a pravděpodobně se pokusil vyloupit hrobku, aby odtud získal mocný magický artefakt. Budete se hodně divit, že vám už nemohu věřit, pane Shacklebolte?“

Živoucí hogwartské historii zaplály oči. Ramena shrbená staletími se hrdě narovnávala. Mrtví ředitelé se potěšeně obraceli jeden na druhého. Vzduch mezi obrazy jiskřil mocí.

Ministr magie neodpověděl.

Minerva se obrátila na svého mistra lektvarů. „Jakou dávku pokládáte za dostačující, profesore Snape?“

Severus pana ministra přejel dlouhým, nepříjemně hodnotícím pohledem. „Mám za to, že šest kapek bude stačit.“

Přivolala si podnos s konvicí a Shackleboltův prázdný šálek. Nalila. Prudkým, neladným pohybem vztáhla ruku k lahvičce Veritaséra.

„Tohle nechcete udělat.“ Přestože Shacklebolt promluvil tiše, vyznělo to jako výhrůžka.

„Nechtěla jsem,“ souhlasila. „Ale teď to udělám.“ Z naplněného šálku stoupala pára. Minerviny prsty se dotýkaly zelené pečeti na hrdle lahvičky.

„Nevyplatí se vám to,“ blýskl varovně očima Shacklebolt a v hlase mu zaskřípnul jakýsi spodní tón. „Říkám vám, že se Snape mýlil. Smrtelně mýlil.“

„No, to se uvidí.“ Minerva odlomila pečeť a odměřovala lektvar.

Pan ministr zaťal prsty do hábitu na svých kolenou. „Harry Potter je v pořádku,“ zopakoval.

„V této škole je víc studentů než jen Harry Potter,“ připomněla mu neúprosně Minerva. Její slova se vznesla až k vykládanému kazetovému stropu a šepotala tam takřka neslyšnou ozvěnou mezi desítkami úst.

Pan ministr nepohodlně škubl ramenem, sjel rukou ke kapse, kde zřejmě obvykle míval hůlku. Dráček na stole zvedl hlavu, položil na ministrovu hůlku tlapku obutou v tartanu a pobaveně zkroutil levý koutek úst. Shacklebolt zúžil oči. Zaťal pěst. Mžik, a hned zas sevření povolil, ale začínalo už být znát, kolik úsilí ho stojí ovládat tělo i hlas. „Buďte konkrétní.“

„Dvě stě osmdesát sedm. Pro dnešek například Draco Malfoy. Neville Longbottom.“

„Stephen Cornfoot,“ dodal Filius.

„Gregory Goyle,“ doplnil výčet Severus.

Při prvním jménu nedal Shacklebolt nic znát. Při druhém si posunul čapku z čela, u třetího se přemýšlivě zamračil, jako by si nemohl vybavit, o koho jde, a když uslyšel poslední jméno, nevěřícně zdvihl obočí a krátce a tvrdě se zasmál. „To už nemyslíte vážně. Ten vyděšený malý Smrtijed?“

Severus odhodil cíp rukávu a pohnul prsty. Dráček se okamžitě rozmotal, uchopil Bezovou hůlku a už se natahoval, aby ji poslušně vložil svému pánu do ruky.

Shacklebolt se poprvé viditelně vylekal: bělmo jeho očí prosvítilo stíny jeho tmavé tváře, na čele mu vystoupily drobounké krupičky potu. „Neblázněte... neblázněte, Snape. Všechno se dá vysvětlit.“

„Nepochybuji. Máte možnost,“ řekla Minerva a posunula šálek směrem k němu.

A zase bylo ticho, jen polena v krbu praskala. Do oken zabubnovala zatoulaná divoká sprška deště. Pan ministr upřeně zíral na plný šálek, jako by ho tak mohl vymazat ze světa. Ani se nepohnul. Rozkmitané světlo svící nemilosrdně prohlubovalo každou vrásku v jeho obličeji i na hřbetech rukou, výsměšně pableskovalo na kulaté zlaté náušnici, zahrávalo si s tuhými prstýnky jeho vlasů vykukujícími pod zářivě honosnou čapkou, bralo jim pevnost i lesk a posypávalo je popelem. Veškerá jeho předchozí arogance se hroutila. Nebylo těžké uhodnout, nač myslí, jak se cítí: jako by se náhle ocitl na lavici obžalovaných před Starostolcem, na té těžké nepohodlné dřevěné židli s pouty z kovu, který brání proudění magie. Polkl.

„Minervo.“

Veškerá hudba zmizela. Teď to byl spíš přiškrcený šepot.

„Minervo... Byli jsme spojenci tolik let... Bojovali jsme společně v bitvě u Hogwarts... kryli jsme si vzájemně záda... Pamatujete se přece, Minervo...“

Pořád ještě nezvedl zrak od plného šálku.

„Není to víc než pár týdnů, Minervo...“

Kdyby prosil i tónem nebo aspoň výrazem tváře, bylo by to možná snesitelnější. Naneštěstí se zbytky jeho sebeovládání, odpor a strach slily do ploché, nehybné masky, ze které nebylo možné vyčíst nic, než že si přesně uvědomuje, jak takový výslech s pomocí Veritaséra může vypadat. Nejen před Starostolcem: tam byli přítomni soudci, tam k excesům téměř nedocházelo. Šlo hlavně o sklepení ministerstva, neveřejné výslechy, hrubé žertíky bystrozorů. Vyslýchaní byli bezmocní, naprosto bezmocní: Veritasérum je obralo o stud, o čest, o lidskou důstojnost snad ještě účinněji než cruciatus. A navíc... lektvar sám byl značně složitý, v laboratořích ministerstva se málokdy namáhali uvařit ho dokonale, zvlášť když ho bylo potřeba velké množství. Kdo by hleděl na vedlejší účinky, jen ať si to dotyčný užije v plné parádě. Beztak ho čeká Azkaban.

To všechno teď tančilo ve spirálách páry nad plným šálkem.

Podnosu na stole narostly nožičky. Konvice z něj ladně uhnula stranou, podnos přeťapal k šálku, opatrně ho podebral, dokráčel až na hranu stolu, odrazil se a přistál ve vzduchu právě na dosah Shackleboltovi. Mistr iluzí naklonil hlavu na stranu a vyčkávavě se pousmál.

„Toto nemá s tou ministerskou standardní břečkou moc společného, že ne, pane kolego?“

„Snad jen jméno,“ ušklíbl se pohrdlivě mistr lektvarů. „Tak špatný lektvar, jako vaří oni, bych nepodal ani nejhoršímu nepříteli. Mám nějakou profesní čest.“

Shackleboltovi se konečně podařilo odtrhnout pohled od šálku. Podíval se na Minervu.

Mračila se ještě přísněji než obvykle, k pevně stištěné čárce jejích úst přibyla nespokojená kolmá vráska na čele. Vstala.

„No dobrá, Kingsley. Aspoň pro příště vím, ke komu se nemám v bitvě obracet zády.“

Zešedl a celý jako by se scvrkl. Sklopil hlavu. Sepjal ruce, propletl prsty a přitiskl je ke rtům, jako by se modlil. „To ne, Minervo,“ zašeptal. „Tak jsem to nechtěl.“ Otřel si čelo a natáhl se pro šálek. Hladina se zachvěla, rozhodila po zdech hrst odlesků. Kmitaly mezi plamínky svící a pozornýma očima obrazů jako roj světlušek. „Víte... Když... jsem dnes ráno objevil na svém stole váš dekret,“ pokračoval ministr přerývaně, „byl jsem... šťastný. Asi vám to nebudu umět vysvětlit. Dělalo mi hodně starostí, co se stane s Hogwarts... teď, když nemají správní radu... myslel jsem... Ministerstvo nemůže jmenovat ředitele Hogwarts bez opory správní rady... aspoň tak rozumím všemu, co jsem na to téma přečetl a vyslechl... Harry mi řekl, že viděl Snapea umírat... ale i kdyby se mýlil... váš... předchůdce...“ Povzdechl si. Zoufale si přejel volnou rukou přes tvář. „Harry je teď o jeho věrnosti nezvratně přesvědčený, ale přesto... z politického hlediska by nebylo jednoduché... chápete. Zkrátka byl jsem šťastný, že jste si dokázali poradit a že jste tu právě vy, Minervo. Možná... jste odpoledne měla trochu jiný dojem. Omlouvám se.“ Navlhčil si rty. Pozvedl šálek. „Je... tohle opravdu nutné, abyste mi... dál věřila?“

Minerva neodpověděla, jen se zamračila ještě o trochu víc a netrpělivě zabubnovala prsty.

Kingsley Shacklebolt poraženě přikývl a šálek vypil.

Déšť stékal po oknech jako slzy.

„Prosím.“ Shacklebolt obrátil šálek dnem vzhůru, položil ho na podnos. Do očí, tváře i hlasu mu už stoupal snový, uvolněný, nekontrolovaný výraz typický pro Veritasérum. „Co chcete vědět.“

Mistr lektvarů stál na svém místě po Minervině pravém boku, ruce zkřížené na hrudi, opíral se o kraj těžkého stolu, pozoroval Shacklebolta přímo i v odrazech v kulatých sklíčkách oken. Mistr iluzí si nenápadně nahříval záda u krbu, jeho oči jiskřily zvědavým zájmem, jako by se v nich odrážely všechny plameny i plamínky v okolí.

Ačkoli toho měli na srdci dost a dost, první otázku musela položit ředitelka Hogwarts.

Zajímalo ji, proč se pan ministr vůbec vracel a proč se dobýval na pozemky silou mocí, přestože viděl, jak silná jsou bezpečnostní opatření. Proč se nepokusil v první řadě kontaktovat ji?

„Dělal jsem si starosti o Harryho. On je poslední dobou trochu... jak to říct... nevyrovnaný. Jedná zkratkovitě. Nepřemýšlí. Zjistil jsem, že odešel z domu...“

… a nejdřív si myslel, že Harry mohl jít na návštěvu k Weasleyům, ale tam nebyl. Pak si tedy přehrával celý rozhovor v hospodě a přemýšlel, co a proč... Ale jistě! Bezová hůlka! Kingsley byl až do dnešního večera přesvědčený, že ji Harry má u sebe a používá – on sám by to tak na jeho místě udělal – ale po tom, co se stalo u Rosmerty, už věděl, že ne. Horečně pátral v paměti po drobcích informací, a nakonec ho napadlo, že by ji Harry mohl vrátit do hrobky Dumbledoreovi. Přemístil se okamžitě před bránu. Hippogryfové ho nepustili dovnitř. Pokusil se doplout k hradu po loďce: ani ten pokus nebyl úspěšný. Vrátil se před bránu. Čekal, až někdo půjde dovnitř. A zjistil, že ve svém odhadu měl pravdu, Harry přece jen přišel. Minuli se u brány, Harry ho v tom lijáku přehlédl a zmizel vevnitř, než ho Kingsley stačil zastavit. Po chvíli, když liják trochu polevil, Kingsley Harryho zahlédl, jak jde směrem k Vrbě mlátivé.

V tu chvíli pro něj začalo být nejdůležitější dostat se k Harrymu, než stihne provést nějakou hloupost. Zkoušel si nechat otevřít bránu, když tudy někdo procházel zevnitř... nešlo to, hippogryfové ho málem ukopali k smrti... nakonec si vzpomněl, co Harry vykládal o tom tunelu z Chroptící chýše k vrbě, a tím prošel. Našel Harryho u hrobky už v bezvědomí, hrobka byla otevřená, někdo se odtud právě plížil pryč. Měl dojem, že ten někdo měl světlé vlasy, zdálo se mu, že se pohybuje jako Malfoy. Pokusil se ho chytit, ale on mu utekl, a proto se vrátil k Harrymu a pokoušel se ho oživit. Tak ho našel Snape.

Kontaktovat Minervu? To ho nějak nenapadlo...

Severus Shackleboltovi věnoval jeden ze svých vyhlášených kosých pohledů. „Hledal jste Bezovou hůlku?“

Ne. Hledal Harryho. Byl by rád, kdyby měl Harry Bezovou hůlku... teď ji ale má Snape? Pan ministr se vychytrale pousmál. Veritasérum zpomalilo jeho mimiku, všechno bylo velmi přesně čitelné. „Přece jen ta vaše... teorie na nepevných základech, formuloval jste to tak?... byla správná, Snape, že? Měli bychom být vděční, že jste se na tuhle možnost připravil.“

A další vychytralý úsměv. Jako by se pohyboval pod vodou. Bylo to až k zbláznění.

Filius si opřel bradu o hřbet ruky.

Ale předešla ho Minerva: „Chtěl jste ji pro sebe?“

A kdo by nechtěl?

„I za cenu, že o ni připravíte Harryho Pottera?“

Ne, to ne... chtěl by, aby si ji byl nechal Harry.

„Chcete ji získat teď?“ zeptal se Filius.

Shacklebolt zatěkal očima. „N-ne,“ odpověděl nepřesvědčeně, a pak mnohem jistěji, s dětskou upřímností dodal: „Minerva by mě sežrala za živa.“

Severus a Filius si vyměnili pohled, Severus nepatrně zkroutil levý koutek a Filius se rychle podrbal na nose. Od stropu se ozvala řada nedokonale kamuflovaných záchvatů kašle.

Shacklebolt tázavě vzhlédl: co řekl špatně?

Minerva poklepala na desku stolu. Znovu bylo ticho.

„Proč jste se pokusil použít na Draka Malfoye imperius? Proč jste útočil na Nevilla Longbottoma?“

Myslel si, že Harrymu ublížil Malfoy, a ostatně Malfoy je Smrtijed a tohle je standardní postup při zatýkání. Byl ještě celkem vlídný, mohl ho taky omráčit nebo rovnou zabít. Kdyby Malfoy nevzdoroval, nic by mu teď nebylo. Neville Longbottom? Neútočil na Longbottoma. To Malfoy se bránil, pálil po něm...

Znovu se na sebe podívali. Do oken se opřel silný poryv větru, venku na schodech se zřejmě něco uvolnilo a zarachtalo. „Draco Malfoy nemá hůlku,“ konstatoval suše Severus.

A převzal iniciativu při výslechu.

„Po kom jste chtěl, aby vám otevřel bránu?“

K úžasu přítomných zněla odpověď: „Po mladém Goylovi. Nepamatuju si, jak se jmenuje křestním.“

Po dvou, třech doplňujících otázkách (ne, Shacklebolt neví, proč Goyle šel ven, a ano, Goyle mu nadiktoval jména jemu známých smrtijedských rodin a slíbil, že řekne ještě víc, až si vzpomene, a že dodá i adresy) začala Minervina záda zase připomínat ocelové pravítko. Severus se při první příležitosti zvedl a zamířil ke dveřím.

„Když dovolíte, paní ředitelko... Gregory Goyle už zřejmě lékařskou péči nepotřebuje a OVCE skládat nebude. Výnos o povinné školní docházce je dávno zrušený. Je na čase, aby pan Goyle odjel. Snad bude pan ministr tak laskav a doprovodí ho do Londýna. Goyle rovněž přišel o hůlku, není tudíž schopen se přemisťovat. Bude pan ministr tak laskav?“

Nečekal na odpověď a vyšel ven. Jeho plášť zavířil ve dveřích. Filius přivřel oči, čekal, že se dveře s třeskem zabouchnou.

Nezabouchly. Zavřely se téměř bezhlučně.

„Zmizte,“ zasyčel Severus hned vzápětí. „Dolů. Hned.“

Hnal před sebou Longbottoma, Abbottovou, Zabiniho a Notta až do svého kabinetu.

„Zatracení blázni,“ ulevil si vztekle, hned jak za nimi bezpečně zavřel i svoje vlastní dveře. „Co jste tam měli co pohledávat? Zabini, Longbottome – vy máte být na ošetřovně. Abbottová, vy máte být dávno v posteli, a vy, Notte, máte... mám dalšího dobrovolníka na přerovnávání skladu ingrediencí. Mluvte, co jste tam chtěli? Rychle, pokud to někdo z vás dokáže.“

Vytáhl krabici plnou nějakých složek a chvatně se v ní přehraboval. Krabice byla těžká, klouzala mu. Podepřel si ji kolenem.

„Tak už mluvte,“ zavrčel přes rameno.

Konečně našel složku, kterou hledal. Vyndal ji z krabice, položil za sebe na jakousi bednu s neznámým obsahem, vrátil krabici zpátky. Otočil se ke svému stolu. Natáhl se pro brk. Rozevřel složku, prolistoval, něco chvatně dopsal, osušil inkoust hůlkou.

„Dočkám se ještě dnes?“

Čtveřice kolektivně zašoupala nohama, přisunula se ke stolu a něčí, v chumlu neidentifikovatelná ruka položila na desku srolovaný pergamen.

Severus se zachmuřil a četl: Dumbledoreova armáda... záchranné oddíly... jména.

A rozzuřil se ještě víc: „Hlupáci. Víte, co je to Veritasérum? Tohle neobstojí ani minutu.“

Rozvinul konec pergamenu. Nesouhlasně zavrčel. Znovu vzal do ruky brk, namočil a rázně jednu položku škrtl. Od špičky pera mu odstříkla kapka inkoustu: dopadla na hřbet ruky Nevilla Longbottoma.

„Draco pro vás udělal jen to, že neřekl Carrowům, kde se s největší pravděpodobností schováváte.“ Lonbgottom sebou cukl, zamžikal a začal si rozšmudlávat inkoustovou kapku po ruce. Severus na něj zahlížel svým nejvytříbenějším způsobem. „Netvrďte mi, že jste už zapomněl, čím vyhrožoval Jeremymu Dottovi a jak ochotně se podílel na otrávení Blaise Zabiniho. Ponechte laskavě pana Malfoye spasitelskému komplexu Harryho Pottera.“ Vzhlédl právě včas, aby viděl, jak do sebe jeho Slytherini drbou a spokojeně se na sebe šklebí – a pak šťouchají docela stejně i do Nevilla Longbottoma. „Namáhali jste se informovat tuhle Longbottoma, jaký cirkus ztropil Draco Malfoy v koleji dnes večer? Proč si Gregory Goyle umínil vypálit dům Lennockových? Ne? No to je od vás pěkné. On tu za vás chce nést kůži na trh a vy mu ani nedáte základní informace.“

Theodore Nott zrudl a pokusil se propadnout podlahou. Marně.

Severus prudce mávl rukou. Cípem širokého rukávu nechtě shodil svitek na zem. Lusknul prsty, netrpělivě trhl ukazováčkem, svitek se vznesl a připlul právě před Theodora Notta.

„Pověste to nad krb ve společenské místnosti, na to je to jedině dobré,“ ušklíbl se. „Jdeme. Vy tři, jak jsem řekl. Abbottová na kolej, Longbottom a Zabini na ošetřovnu.“

„Ale... pane...“ troufl si protestovat Neville Longbottom.

Severus ho prošpikoval pohledem.

„Mnohem lepší by bylo dostavit se živý a zdravý k soudu a svědčit tam, Longbottome.“

Hannah Abbottová horlivě zakývala hlavičkou a stiskla Longbottomovi ruku.

Černé špikovací jehly přesunuly svou pozornost na ni. Hlava se naklonila k rameni. Tentokrát se Severův úšklebek téměř podobal úsměvu.

„Ale... pane...“ ozval se tiše Blaise Zabini.

„Mám v úmyslu vám zítra provést ještě jednu detoxikaci a nehodlám vás kvůli tomu nahánět po celém hradě, Zabini,“ odsekl Severus. Ještě jednou si je všechny změřil pohledem. Nespokojeně zavrčel. „Počkáte tu na mě. Jdeme, Notte.“

Tentokrát za sebou dveřmi prásknul plnou silou, s gustem a rozmyslem – až řady sklenic se slizkými potvorami utopenými ve vzorcích jedů nadskočily a zadrkotaly.

A když si studenti zkoušeli otevřít, nešlo to.

Hannah aspoň zvědavě natáhla krk směrem k obálce na stole. „Ročník 1979/80, Gregory Goyle. Hmm...“ Ale jakmile udělala ke stolu první krok, Blaise varovně zasyknul a Neville ji chytil.

Vzápětí se zapotácel.

„Sedni si,“ podepřela ho. Střelila tázavě očima po rozložitém křesle u krbu. Blaise se kousl do rtu a pak pokrčil rameny.

„Jsem v pohodě,“ snažil se je oba odbýt Neville. „Je mi fajn.“

„Jseš bledej jako...“ Hannah poslední slovo pro jistotu spolkla.

„Jenom blbý světlo,“ zamručel Neville a znovu se zapotácel.

Blaise ho podepřel z druhé strany. Usadili ho do křesla. „Měli jsme na té ošetřovně zůstat.“

„No jo, profesoři mají vždycky pravdu,“ prohlásila Hannah a z nepochopitelných důvodů se začala hihňat do hrsti.

„Nech toho,“ dožadoval se Blaise, „on má tendenci se vracet v nejnevhodnější moment.“

Ale Hannah přestat nedokázala. Zavřela oči, sesunula se na opěrku křesla, schovala si obličej v dlaních a hihňala se jak o život, kolíbala se přitom zepředu dozadu a zpátky. Pokusila se klukům vysvětlit, co jí přijde tak legrační, ale dostala přitom takový záchvat smíchu, že ze sebe nevypravila ani slovo a měla co dělat, aby nespadla.

Přerušil ji až ironický hlas ode dveří.

„Nervy, slečno Abbottová?“

Černá vichřice se prohnala kolem stolu, smetla Goylovy dokumenty do kapsy a jen tak mimochodem vzala Hannah Abbottovou za loket.

„N-ne, pane... jejda, to je hezké! To září!“

Severus ji okamžitě pustil. Ostře kývl hlavou ke dveřím.

Čekal za nimi Gregory Goyle. U nohou mu stál ohromný kufr.

A už se hnali chodbami zpátky. Goyle vlekl svůj kufr, mechanicky, po mudlovsku, a funěl přitom námahou. Nikdo se neměl k tomu, aby mu pomohl. U paty hlavního schodiště se od nich oddělila Abbottová, Severus se zastavil a zamračeně ji pozoroval, dokud nezmizela za rohem. O dvě patra výš se totéž opakovalo s Longbottomem a Zabinim; Zabini Longbottoma cestou na ošetřovnu podpíral a Longbottom se durdil, že je to zbytečné. Sotva Severus uslyšel cinknutí zvonku u dveří, nutil Goyla běžet dál. Nahoru po hlavním schodišti, pak vzhůru a vzhůru ředitelskou věží, tak rychle, že si Goyle otloukal o kufr kotníky a mlátil jím o sloupky schodiště. Konečně stáli před dveřmi do ředitelny. Severus zaklepal a vecpal Goyla dovnitř.

„... tak laskav, že se uvolil Longbottomovi věnovat několik hodin svého času týdně. Rozvrh si samozřejmě profesor Snape stanoví... Ach, už jste tu. Netrvalo vám to ani tak dlouho.“

Lahvička Veritaséra zmizela, stejně tak Bezová hůlka; dráček vykukoval za jedním závěsem. Zkušené oko mohlo postřehnout jistou strnulost v Minerviných ramenech, dobrý mistr lektvarů by snad na okamžik zauvažoval nad rozšířenými zorničkami a drobným mimovolným úsměvem u Shacklebolta, ale Gregory Goyle nemohl poznat nic. Postavil kufr na zem a lapal po dechu.

A pak to šlo velmi rychle. Podepsat výstupní vysvědčení, rozloučit se se studentem. Ani jeden z profesorů dost dobře nevěděl, co mu říct: pochválit ho neměli zač... ptát se, jestli opravdu nechce skládat OVCE nemělo v Goylově případě smysl, když stěží absolvoval minimální počet NKÚ... jeho otec a nejlepší přítel byli mrtví... jemu samotnému hrozil Azkaban. Ale Goyle byl ještě rozpačitější než oni a otřepané přání hodně štěstí mu zřejmě znělo jako rajská hudba. Minerva vstala, rozloučila se i s ministrem Shackleboltem, Filius se chopil hůlky volně ležící na stole. Shacklebolt jen mrknul: samozřejmě to byla jeho hůlka.

„Byla bych ráda, profesore Flitwicku, kdybyste co nejdříve zavalil tu chodbu,“ řekla Minerva prakticky ve dveřích.

„Spolehněte se, paní ředitelko. Postarám se to cestou zpátky.“

„Vás tu ještě potřebuji, profesore Snape.“

„Ach ano, samozřejmě.“

Byla to nejspíš jen automatická odpověď. Severus ji nevnímal. Díval se na Goyla, ty své výmluvné černé oči matné a zdánlivě prázdné.

Shacklebolt k němu napřáhl ruku, pootočil ji dlaní o kousek nahoru. Severus ji uchopil a stiskl, ale kdyby se byl odtáhl a založil ruce na hrudi, nebylo by v tom gestu víc chladu. Shacklebolt se pokusil to ledové pole překonat: „Je to od vás... laskavé, že jste se uvolil dát Nevillu Longbottomovi ještě jednu šanci, Snape. Určitě mu to prospěje.“

„Nesporně, pane ministře.“

„O pana Goyla se samozřejmě dobře postarám.“

„Budete velmi laskav, pane ministře.“

Minerva pokročila o krok blíž ke dveřím. Rozuměla. Uměla číst v Severově ledové nehybnosti a přísně ovládané zdvořilosti – teď, když mu znovu věřila, to bylo snadné. Dokázala si představit, co mu běží hlavou: on sám odmítl vyměnit naději na vlastní svobodu za životy druhých – a Neville Longbottom z téhož důvodu riskuje všechno, co má, celou svou budoucnost – a naopak tady Goyle...

„To se dalo čekat, Minervo.“

Trhla sebou. Dveře už byly zavřené, skřípot schodiště utichl. Severus se teď díval do očí jí.

„Promiň?“

Ušklíbl se. Promnul si kořen nosu. „Nějaký udavač se nutně musel objevit, spíš dříve než později. Ale Goyla jsem poslal pryč z jiného důvodu.“ A když bylo jasné, že Minerva pořád nechápe, Severus si povzdechl: „Lennockovi. Chtěl je upálit v jejich domě. Dnes večer se mu jen v tom dešti a bez hůlky nepodařilo oheň udržet.“ Prohrábl si vlasy, zastrčil si neposlušný pramen za ucho. „Gregory je... hodně jednoduchý. Býval zvyklý poslouchat Draka, ale teď se snaží jednat sám za sebe a nedá se říct, že by se... orientoval v situaci dostatečně.“

Znělo to nepříjemně povědomě. Uvědomila si, že téměř totéž jí říkal Theodore Nott. „Fiendfyre,“ vzpomněla si. Otřásla se. Přešla k oknu a zahleděla se na Hogsmeade.

Severovi blesklo v očích. „Gregory bude Shackleboltovi víc na obtíž než k užitku.“

Nikde žádný oheň. Nikde žádný... oheň. Nikde... žádný...

„Davide,“ vzlykla. Zalapala po dechu, zaťala zuby. Potom bezmocně pohodila rukou – a proměnila se.

Chlad kamenné podlahy. Ruka na jejím hřbetě, nejistá, váhavá, jako by se bála, že ji Minerva poškrábe. Nepoškrábe, proč by měla? Přitiskla se k ní. Vzdálené mihotání puškvorců. Vlna, tabák a rmen. Někdo ji zdvihl do náručí a teď se s ní pomaličku kolíbal. Cítila jeho dech, jak jí čechrá kožíšek mezi ouškama. Její chlapec, malý, milý, milovaný. Zavrtala se hlavičkou do bezpečí pod jeho bradou. Třásla se. Kdo to říkal, že kočky nepláčou?

Teplo. Tma. Známá vůně. Klid jemných bílých rukou.

Tiskla se k němu celým svým drobným tělíčkem, dokud třas nepominul.

Když se stala znovu člověkem, styděla se na něj pohlédnout. Stála u okna, kreslila si prstem po sklíčkách zasazených do olova. Mlčela.

„Taky se mi o nich zdává,“ vydechl sotva slyšitelně Severus. „Skoro každou noc.“

Natáhla naslepo ruku za sebe. Uchopil ji. Polkla. Kývla po paměti hlavou k portrétu Alba Dumbledorea. „Jak... jsi tu celý ten rok vydržel?“

„Musel jsem.“

Zpět na obsah

Kapitola 14: 14. Chorus

14. Chorus

Dívali se spolu do deště. Světlo svící se lámalo na čočkách skel a tisících jiskřivých kapkách. Minerva otevřela okno. Vzduch byl příjemně čistý a svěží, z blízkého lesa stoupala omamná zelená vůně. Sledovali, jak pan ministr, jeho nový informátor a Filius prošli bránou. Měli nejasný dojem, že Filius podává Shackleboltovi ruku – na tu dálku a v dešti dokázali ve světle Filiovy hůlky stěží rozeznat obrysy – ale pak Severus poznal známý pohyb ruky k vnitřní kapse pláště a spokojeně se ušklíbl.

„Velice pěkné, mistře iluzí.“

I Minerva se začala usmívat.

Filius vrátil Shackleboltovi jeho hůlku až za branou Hogwarts.

Kamenní hippogryfové k němu zvědavě obraceli hlavy. Pan ministr rychle vzal Gregoryho Goyla za loket a přemístil se s ním přímo od brány. Filius se otočil, jeho hůlka se rozjasnila, viděli, jak jim nahoru do okna mává, a pak si taky nakročil do prostoru a zmizel.

Minerva pokývla hlavou. „To je ono, Filie. Jestli se Kingsley ráno vrátí s pár bystrozory v závěsu a bude se znovu chtít dostat dovnitř chodbou z Chroptící chýše, čeká ho nepříjemné překvapení.“

Severus si přejížděl prsty po bradě, napůl skrýval v dlani lišácký úsměv a jeho oči jiskřily.

„Takže už žádný vlkodlak pod vrbou, paní ředitelko?“

Teď už se doopravdy zasmála. „Ptáš se stejně jako Poppy. Ne, už žádný vlkodlak ani žádný had ani žádný jiný nečekaný nepřítel.“

Vzal do dlaní její ruku. Políbil ji, pak si ji přitiskl k čelu, ústům a na srdce. Oči se mu leskly vděčností. Poklepala ho volnou rukou po rameni, trochu vyvedená z míry.

„Nemusíš to zas tak přehánět, Slytherine.“

Neřekl nic, jen zavrtěl hlavou.

Kývla k závěsu u okna. „Tvůj věrný plyšový vazal ti tu něco hlídá.“

Nereagoval. Opřel se zády o parapet. „Slytherin... Připrav se, že kolej bude hodně zdecimovaná.“ Viděl, jak se nadechuje k otázce. „Ne. Ne to, co myslíš. Jen... nepustím zpátky do školy ty, kteří až do konce zůstali na straně Temného pána.“ Minerva zamrkala a nejistě se zamračila. Rychle mluvil dál, dřív než mohla začít protestovat. „To je to nejmenší, čím ti mohu splatit tvou...“

Nebylo to snadné rozhodnutí, viděla, kolik ho to stálo. Rozhodoval se rozumem; jeho srdce křičelo, že nemůže, nesmí nechat žádné z dětí ve své péči... Ředitel Slytherinu byl tak rozervaný jako Slytherin sám. A ona znovu slyšela, co dnes říkal Poppy: v téhle válce už dávno neexistuje nic, co by bylo dobře, jenom větší nebo menší škody.

Zavřela oči, pevně mu stiskla ruce a přikývla. Povzbudivě se usmála. „Věděla jsem, že ti můžu věřit.“

Zas se zadíval stranou. Znovu se jeho oči leskly všemi nevyplakanými slzami světa. „Shacklebolt... chce trestat moje děti za viny jejich rodičů,“ řekl tiše. Okamžik váhal a pak zdůraznil: „Všechny moje děti.“

„Buď on sám, nebo dostatečně silná klika na ministrestvu,“ souhlasila. Její hlas byl pevný, sebejistý. „Ale já ne. Udrž Slytherin čistý a já udržím Slytherin.“

Jeho ruce v jejích se pohnuly. Ne proto, aby se vymanil, vůbec ne. Chviličku se zdálo, že jí chce její spojenecké gesto oplatit. Ale pak se znovu na jeho čele objevila kolmá ustaraná vráska.

„Všechny moje děti,“ opakoval.

A ona v černém obsidiánovém zrcadle jeho očí uviděla Nevilla Longbottoma, jak nechává mizet slupky přímo z dlaní, Blaise Zabiniho, jak se naklání přes rameno Anzelmovi, Draka Malfoye, jak se opírá o zárubeň dveří, a ke svému velkému překvapení i... Harryho Pottera.

„Merline, ještě pořád, i po tom všem?“ povzdechla si.

Severus se ani nepohnul, ani nic neřekl. Jen obraz v jeho očích se rozsypal.

„Samozřejmě to platí pro celé Hogwarts,“ prohlásila pevně. „Právo na spravedlivé zacházení mají všichni – bez ohledu na to, z jaké rodiny kdo pochází.“

Drobně zaváhal – a pak jí stisk oplatil.

Zase se chvíli dívali z okna. Za jejich zády se ozývalo téměř neslyšné mumlání. Minerva měla nejasný dojem, že rozeznává šťastný hlas Phiney Nigella a spokojené pobroukávání strážce hogwartských listin a tradic, stařičkého Everarda Proudfoota.

„Přišla by ses... někdy... podívat dolů do koleje? Ne hned, samozřejmě. Jak budeš mít čas. Děti dnes vyrobily jednu... listinu. Seznam. Chtěli ho předat Shackleboltovi, ale já mám za to, že nad krbem v naší společenské místnosti bude užitečnější.“

„Jaký seznam?“ zeptala se.

Řekl jí to.

Rozzářily se jí oči. „Ano. Tak bych to chtěla. Takže síň slávy, Slytherine, je to tak?“

„Každý je rád, když druzí jeho práci ocení... Gryffindore.“

Rozesmála se. „Hádám správně, že tam vystavíš na krbovou římsu i svůj Merlinův řád?“

Zarazil se. Zas se stáhl sám do sebe. „Pokud se ho dožiju,“ odpověděl věcně.

„Teď už se tě Shacklebolt neodváží nepodpořit. Však jsi ho slyšel. Sežrala bych ho za živa.“ Viděla, že Severus nepřesvědčeně povytahuje obočí, a raději rychle sáhla do kapsy pro lahvičku Veritaséra. „Tady to máš zpátky.“

Zíral na ni jako uhranutý. Jeho tvář pobledla do smrtelné masky. Konečně se přiměl promluvit. „Nech si ji. Jednou jsi na ní zlomila pečeť, tak je tvoje. Třeba se ti ještě bude... hodit.“

Povzdychla si, upravila si pár vlásků na spánku. „No... že by se mi takový způsob dotazování obzvlášť zamlouval, to se říct nedá... ale naneštěstí se obávám, že můžeš mít pravdu.“ Uložila si cennou lahvičku do šuplíku ve stole.

Začal si přejíždět ukazováčkem po rtech. „Věříš mu, Minervo? Po tom, cos od něj dnes slyšela?“

„Shackleboltovi? Ne. Myslím si, že se proti nám nepostaví jen proto, že si to nemůže dovolit. Jsme na něj příliš silní. Ale nelíbí se mu to. Rád by nás měl pod kontrolou.“

„Může se mu to podle tebe podařit?“

Zasmála se a zavrtěla hlavou. „Dokud budeme jednotní, tak ne. Ministerstvo je příliš rozštěkané, Shacklebolt se snaží ten pytel blech udirigovat a dělá přitom plno neplánovaných ústupků. Padl do pasti politikaření. My musíme zůstat svorní, rozumíš, Severe? Všechny čtyři koleje. Tak jak funguje tvoje laboratoř.“

Pousmál se. Kdokoli jiný by v tom polovičním úsměvu viděl ironii.

Minerva ne.

Zamkla šuplík, otřela si ruce o hábit. „Plyšáček ti hlídá Bezovou hůlku. Co s ní, budeš ji používat?“

Šeptání nad jejich hlavami zesílilo. Objevila se v něm nota strachu.

Dráček odhrnul čenichem závěs, za kterým se schovával, a postrčil diskutovanou hůlku blíž k pánečkovi. Severus ji znovu neochotně vzal do ruky. Pohrával si s ní, jako by ji v prstech převažoval. Kdykoli s ní pohnul trochu prudčeji, vyloudila ze své špičky tu stříbrnou, tu zelenou jiskřičku.

Dlouhé minuty si jen tak hrál, zachmuřeně studoval každé mávnutí a každou reakci a neříkal nic.

„Na lektvary nebo léčení je trochu tvrdá,“ zabručel nakonec nespokojeně.

Minerva se opírala zády o desku stolu, mlčela a sledovala ho.

Uchopil hůlku levou rukou poblíž špičky a prohnul ji.

Vyloudila ze sebe celou kytici jisker. Bylo to jako prosba.

„Zdá se, že je opravdu tvoje,“ podotkla Minerva.

Některý z portrétů nad nimi zašustil hábitem.

„Výborně by se hodila na černou magii,“ řekl Severus ještě zamračeněji a zkusmo, zlehýnka opsal hůlkou kroužek.

Z její špičky vyletěl zelenostříbrný had. Bylo to jako příslib a vábení.

Minerva polekaně blýskla očima, sevřela rty. „Je... velice mocná,“ řekla nakonec upjatě. Zamyšleně si posunula brýle. „Jestli nás v dohledné době čeká další bitva...“

Od portrétů se ozvalo opatrné zahrkotání křesel. Kdosi zakašlal.

Severus si poklepával špičkou hůlky o levou dlaň.

„Chápu, jak to myslíš. Ale... je nevěrná. Je zrádná. Temný pán k ní žádné právo neměl, a přesto se v jeho ruce chovala stejně jako teď v mé.“

Znovu uchopil hůlku za oba konce. Prohnul ji o něco víc než prve. Hůlka vzplála stříbrným světlem. Bylo to jako výkřik.

Minerva sebou škubla. Kousla se do rtu. Bezděčně položila ruku na kamenný sloup.

Několik ředitelů na obrazech zasyklo. Někdo zasténal.

„Používá kouzelníka, místo co by kouzelník používal ji. A pak ho přivede k smrti. Tak jako Dumbledorea. Tak jako Grindelwalda. Tak jako všechny, kdo se nechali nalákat. Nejraději bych ji – zničil,“ procedil mezi zuby Severus a prohnul ji potřetí.

„NE!!!“

Minerva se otočila na patě, hůlku v ruce, zuřivá jako lesní požár.

„CHTĚL JSI NĚCO ŘÍCT, DUMBLEDORE!?!“

Albus Dumbledore ale vstal, opřel se o rám a namířil prstem na Severa.

„Jen se na něj podívej, Minervo! Dobře se na něj podívej!“

Severovi stály vlasy na hlavě, každý obalený stříbřitou září, jeho plášť měl stříbřitý okraj a nadouval se neviditelným větrem, jeho ruce byly pokryté stříbrnou sítí. Magie kolem něj hučela jako vichřice, vzdouvala se jako povodeň...

… a v tu chvíli na ošetřovně vyskočil z lůžka Anzelm Janecius a rozkřičel se: „Mistře!“

Poppy k němu okamžitě přiběhla. „Tiše, Anzelme, to se ti jen zdálo.“

„Nezdálo...!“ vyjekl vyděšeně Neville a ukázal na ředitelskou věž. Stříbrná záře sálala ze všech oken, stékala po věži až k zemi jako tekutý oheň, zahalovala ji do žhoucího oblaku páry.

A Blaise se kousl do pěsti, vymrštil se a vystartoval ke dveřím.

„Tady zůstanete,“ chytila ho razantně Poppy kolem ramen. Druhou rukou lapla za zápěstí Anzelma – a umírala přitom hrůzou, že skočí do Prázdnoty i s ní. „Dívejte se, jestli musíte, ale nepustím vás nikam.“

… a kamenný sloup pod Minervinou dlaní úpěl a mrtví ředitelé svírali rámy obrazů, jako by chtěli vyskočit zpátky do života.

„Neblázni! Přestaň!“ křičela do hukotu magie Minerva.

„Severe! Nedělej to! Zničíš Hogwarts!“ zařval zoufale Phineas Nigellus.

Stříbrnou září pronikl černý pohled. Pomalu, pomaličku se nepřirozený oblouk hůlky snižoval, až byla zase rovná jak dřív. Severovy prsty se třásly, zuby mu drkotaly bolestí. Snažil se hůlku odhodit. Nešlo to, jako by se sama tím stříbrem přilepila k jeho rukám.

„Nedotýkej se ho, Minervo!“ volala Dilys. „Prosím! Teď ne!“

Severus stočil pohled na dráčka. Zúžil oči do ostrých štěrbin. Skousl a poodhrnul rty, až se ukázaly zuby. Vypadal teď jako nestvůrná šelma rozzuřená až do krajnosti. Zhluboka, sykavě se nadechl.

Dráček se taky nadechl a začal chrlit... Vodu.

Přímo na ruce svého pána.

Byla temná. Proplouvaly jí stíny tvarů: černý motýl, březová semínka, vlnění puškvorcových listů. Stáčela se sama do sebe v nekonečném hypnotickém víru, strhávala do něj všechno žhoucí jiskření Bezové hůlky. Odplavovala rtuť, kterou se hůlka lepila Severovi k prstům, rozrušovala síť na hřbetech jeho rukou...

Stříbrné plameny pohasly a zmizely. Severus povolil sevření prstů. Hůlka spadla na podlahu. Kousek se ještě kutálela, až nakonec pár stop od Minerviných nohou zůstala mrtvě ležet.

Naposledy zajektal zuby a dotápal ke křeslu.

„Nehodlám. Ji. Používat. Tečka. Raději se v jakékoli bitvě spolehnu na své vlastní umění.“

Minerva se stále ještě opírala o sloup. Cítila, jak věž přestává vibrovat, jak se uklidňuje. Zaměřovala se myšlenkami na jednotlivá klíčová místa hradu a hrad jí odpovídal. Všechno se zdálo být v pořádku. Jeden hippogryf otočil hlavu směrem k ředitelské věži, sekl zobákem a mávl křídly.

Dráček se ohlédl po svém pánu, sebral ze země hůlku, donesl ji na stůl. Nejdřív si sedl vedle ní a rozpačitě si obtočil ocas kolem tlapek, ale potom zase vstal, šťouchal čumákem do čajového podnosu tak dlouho, až se podnos neochotně zvedl, naložil si konvici a doštrachal se Severovi na dosah.

„No výborně,“ řekla Minerva. Spustila ruku. Položila ji na desku stolu. Navlhčila si rty.

„Můžeš si ji vyzkoušet sama, jestli chceš,“ pronesl jízlivě Severus.

„Tak jsem to nemyslela.“

Severus prohlížel zbytky tekutiny v šálku. Nespokojeně se mračil. Začal si prohrabávat kapsy, ale nemohl najít, co chtěl. Konečně si vzpomněl. Zadíval se úkosem na dráčka.

„Vrať mi můj kapesník, zvíře.“

Přejel prstem po okraji šálku: evanesco. Ošetřil stejně i druhý šálek.

Dráček si překryl čenich předníma prackama, přitiskl uši k hlavě a odvrátil pohled. Tvářil se, že neslyší a že vlastně v místnosti ani není.

„No tak,“ připomněl Severus klidně, „ten kapesník. Co myslíš, je už Filius s tou chodbou hotov? Neměl bych mu jít na pomoc? Pro jednoho je to dost těžká a nebezpečná práce.“

Minervě chvilku trvalo, než si uvědomila, že poslední věty adresoval Severus jí. Ještě o něco déle přemýšlela, proč by měl teď Severus potřebovat kapesník. Konečně se znovu chopila hůlky.

„A ten zatracený prsten. Rychle, nebo z tebe zbude hromádka střepů!“

Dráček sledoval špičku Minerviny hůlky a kulatá očička se mu rozšiřovala strachy. Vyfoukl tenounký, vyděšený pramínek páry a vletěl Severovi do náručí. Zavrtal se hlavičkou pod jeho paži. Hrabal tlapkami, škrábal a kopal, propracovával se dál a dál do úkrytu mezi širokým rukávem a kouzelníkovým tělem. Křídla si smáčkl těsně ke hřbetu, a stejně bylo vidět, jak se jejich špičky třepotají. Netrvalo dlouho a koukal z něj jenom rozechvělý konec ostnatého ocasu.

Severus zatahal dráčka za poslední viditelné kousky jeho plyšového tělíčka. „Ale, ale, hrdino. Chceš mě snad nechat pít ze špinavého šálku?“

Široký rukáv se zavlnil a vynořil se čenich a jedno korálkové očičko.

Hrozivá hůlka jeho tvůrkyně nezmizela. Navíc se před ním objevila bílá dlaň jeho pána. Náhle mu někdo nešetrně zmáčkl plyšové bříško. Dráček překvapeně otevřel tlamku a kdyby mohl, byl by vypískl. Takto mu z tlamky vyletěl uzlík z kapesníku. Zarachotal po zemi.

Minerva ho zdvihla. Na svůj obsah byl podivně těžký.

Rozvázala uzly.

Vzala prsten do ruky.

Poprvé měla možnost si ho pořádně prohlédnout. Otáčela jím v prstech... zvědavě přejížděla po ostré prasklině v kameni...

Severus tasil a teď seděl na samém krajíčku křesla. Byl bledý jako smrt. Téměř ani nedýchal.

Z čestného místa nad stolem se ozvalo nesmělé odkašlání.

„Směl bych něco podotknout, Minervo?“

… druhá otočka... jaký tvar to jenom viděla tam v rohu ve stínech?

„Ano, Albe?“ Když byla Minerva duchem nepřítomná, byl její hlas jemný, dívčí.

Severus vycenil zuby a napjal se.

Albus Dumbledore si navlhčil rty. „Hm... Jestlipak víš, co se stane, když jím otočíš potřetí?“

… tře...tí... Zarazila se.

„No?“

Severus opatrně a pomalu vydechl. Odstrčil dráčka. Nechal ho odletět zpátky na okno.

Bývalý ředitel si sundal brýle a začal si je pečlivě čistit. Jeho staré, vrásčité, tak dlouho milované ruce, ruce s klouby zvětšenými stářím, se pohybovaly s rozvahou a klidem, který, jak Minerva začínala zjišťovat, měl zakrýt horečnou aktivitu myšlenek.

Nebyla však jediná, kdo měl kdy příležitost starého ředitele pozorovat.

„Minerva se tě na něco ptala, Albe,“ ozvalo se shora. „Byl bys tak laskav?“

Znovu si odkašlal. Tentokrát nechtěl nic naznačit ani přivábit ničí pozornost: tentokrát byl pouze na rozpacích.

„Kletba, která na tom prstenu ležela, mu upálila ruku.“ Severus si znovu přejížděl kloubem ukazováčku po rtech. Zahlížel na prsten v Minervině dlani, špička jeho hůlky se chvěla, jako by se musel ze všech sil ovládat, aby ji nepoužil. „Jsem si téměř jistý, že... v té době prsten sloužil Temnému pánu jako horkrux. Dumbledore se domníval, že tuto kletbu zruší, když kámen rozetne Godrikovým mečem. Alespoň to mi naznačil. Dnes už vím, že tak nelikvidoval ochrannou kletbu, ale přímo samotný horkrux.“

Albus Dumbledore neochotně, pomalu přikývl.

„To ovšem nevysvětluje, proč je přesvědčený, že by ti mohl ten předmět i teď být...“

Zúžil oči, vráska mezi obočím se prohloubila do nevídané míry. Zahlížel na obraz Alba Dumbledorea. Kdyby ho těma černýma očima mohl propálit, aby se dozvěděl pravdu, udělal by to.

„Dětské pohádky,“ řekla Minerva bezbarvě.

„Nemyslím, že je teď nejvhodnější chvíle pro žertování, Minervo.“

„Nežertuju. Už tu máme Bezovou hůlku. Toto je Kámen zmrtvýchvstání. Albus... se musel pokoušet ovládnout ty prokleté věci všechny tři.“

Držela teď prsten mezi palcem a ukazováčkem.

„Takže tahle věc oživuje mrtvé, Albe, je to tak?“

Ten starý známý obličej vypadal bez brýlí podivně nahý. Bezbranný. Najednou byly vidět smutné, unavené váčky pod očima a hluboké stařecké rýhy kolem úst.

„Koho ses to snažil přivést zpět? Kvůli komu jsi ztratil hlavu a riskoval porážku a zkázu nás všech?“ Minerva si taky strhla brýle, pohodila je na stůl. „Ty sám jsi mě přece učil, že mrtvé nelze přivést zpátky k životu! Tvoje výroky o dalším velkém dobrodružství, vzpomeň si! Gampovy zákony – není možné vrátit život mrtvému! Základy transfigurace... mistře!“

Tentokrát to byly ty černé oči, ve kterých se nakratičko objevil záblesk strachu. Černý rukáv zavlál a bílá ruka se letmo dotkla Minerviných zad.

Nevnímala ho.

Albus Dumbledore si vrčel do vousů něco, z čeho Severus s bídou pochytil jen „to bys chtěla vědět“ a „našla sis na jihu lepšího mistra“.

Minerva, zdálo se, neslyšela nic.

Stíny v rozích ředitelny začínaly ožívat. Kolem plamínků svíček se usazovala temnota, pohybovala se, měnila tvar.

„A teď si představ – no jen si představ – najednou to není pravda!“ Minerva zdvihla prsten a potřásala jím ve vzduchu, jako člověk třese provinilému štěněti před čumákem rozkousanou pantoflí. Lesklý zlatý kroužek někde zachytil paprsky světla a rozhazoval kolem sebe jejich odrazy, blyštivé flitříky narudlých konfet. „Jenom třikrát převrátím v ruce tuhletu věc – a budu tu mít zpátky svého muže a syna! Pamatuješ se na mého Geralda a malého Davida? Na další z nekonečné řady, které jsi obětoval pro svoje vyšší dobro – a abys mě získal do Řádu?“

Severus ji pohladil hlasem, snad ještě jemněji než předtím rukou. „Minervo.“

Nereagovala.

U paty schodiště zafučel vítr. Zaskřípal kámen. Temnota se rozlévala zavřenými okny do kraje.

„Jenže já vím...!“ Minerva se trhaně nadechla. Hořce se zasmála. „Mě neoklameš. Já vím, co zbylo z jejich těl. Sama jsem je pohřbila. Nemají se kam vrátit. A chci tu mít dva smutné duchy, které nebudu moci ani obejmout?“

Severus ji ve vrcholném zoufalství vzal za ramena a zatřásl jí.

Otočila se k němu. Prsten se ocitl mezi nimi.

„Ty bys chtěl své mrtvé zpátky, Severe? Eileen? Lily...?“

„Pro Merlina, Minervo...!“

Viděla mu v očích zoufalou touhu... a hrůzu... a najednou se něco pohnulo, vzduch se změnil... a už to nebyl Severus, zbývala jen kostra, lebka s jeho křivými žlutými zuby vyceněnými ve věčném, neměnném úsměvu a kolem ní místo kůže a vlasů jen prchavý stín...

… chlapec s vlásky plnými chmýří z pampelišek...

… a dole na ošetřovně uviděl v temnotě za oknem Anzelm svého otce, jak k němu bez ohledu na tu strašnou ránu v hrudi napřahuje ruce... Neville vytušil ve vypouklině jiné tabulky prázdný obličej své matky za růžovou žvýkačkovou bublinou... Drakovi se vkradl do snu odraz fiendfyre v Komnatě ukrytých věcí a Vincentova křičící ústa lemovaná ohněm... Harry znovu pozoroval zelený paprsek kletby a tělo padající z věže... a Blaise se vytrhl z Poppyina sevření, rozrazil spojovací dveře a běžel k malé Daphne.

Spala. Cumlala si ve spánku palec a usmívala se.

Zvedl ji. Zavřel oči a přitiskl ji k sobě. Zakňourala, chytila do pěsti jeho kudrny, položila si hlavičku na jeho rameno a spala klidně dál.

„Co je, spinkej... Blaisi? Co blázníš?“ zašeptala náhle probuzená Lewisie.

Neodpověděl, jen zoufale drkotal zuby.

„Co se děje? Vrať malou zpátky do postýlky.“

Ale on ji položil k ní. Pak si sedl na kraj jejího lůžka, objal obě dvě, pod každou dlaní cítil jedno bušící srdce a strašně se snažil věřit svým rukám víc než vlastním očím...

… sssmrt! šepotaly stíny podél zdí a průhledný, roztřepený přízrak kvílel: „Je to čisté zlo, Seve, čisté zlo...“

„Mami...!“

„Dej to pryč,“ skučel Severus, „prosím tě, dej to pryč!“

Nemohla. Zírala na kámen jako uhranutá a zatímco se stíny plížily blíž a blíž, zasněně ho obracela v prstech potřetí.

„Davide...“

„Minervo!!!“

Dívala se přímo na něj. Nepoznávala ho.

„Jsou mrtví!“ řval jí zoufale do tváře. „Chceš snad mít školu plnou přízraků?! Nech... je... jít!“

Někde za nekonečnou mlhou z Léthé probleskla šedomodrá ocel Minerviných očí.

„I Lily? I... Alba?“

Severus zavyl jako zvíře. Zaťal si nehty do vlastních předloktí.

„Ano. Ano. Merline...!“

Ale nešlo to. Prsten se jí v ruce protáčel jakoby sám, snažil se dokončit poslední otočku vlastní vůlí. Obrazy se na stěnách začaly třást, zdálo se, že popadají dolů. Země se chvěla, jako by se chtěla rozestoupit.

Minerva se odhodlaně zahleděla na Severovy zaťaté prsty. Cink! cvrnkla nehtem do zlatého kroužku. Změnil se v zahnutý bodec. Škráb!

Z ruky jí tekla krev.

Přímo do praskliny v kameni.

Žíznivě vpíjel každou kapku. Každičkou kapičku své zkázy. Šepotavé stíny z okolí se stahovaly do spirály, pokoušely se té krve napít, ale byla na ně příliš živá, příliš horká. Rozplývaly se jako kapky vody v plamenech.

Prsten kolem sebe naposledy rozhodil hrst rudých a zlatých odlesků... a vyhasl. Zmrtvěl.

Zbylé šepotající stíny rozfoukal vítr.

Byl klid, plameny svíček hořely rovně, v krbu mírumilovně žhnuly uhlíky. Prsten ležel na stole. Albus Dumbledore si zakrýval tvář rukama.

„Jsi... v pořádku?“ zachraptěl Severus. „Ukaž...“

Unaveně se opřela o stůl za sebou. Zavřela oči a protáhla se. „Stejně jako ty.“

Rána na dlani se rychle zatahovala.

„Jak jsi... věděla?“

Tence se usmála. „Jak říkal Albus Dumbledore. Našla jsem si ve Španělsku dobrého mistra. Naučil mě totéž, cos dnes vysvětloval Anzelmovi: na nejvyšší úrovni je magie nekonečně pohyblivé tajemství. Člověk se musí znát, musí si věřit a musí mít odvahu riskovat.“

I Severus se pousmál. Uctivě se uklonil. Potom stočil pohled na oba předměty na stole. „Co máš v plánu udělat s tímhle?“

Znovu cvrnkla do zlatého drápu nehtem – a byl z něj zas kroužek.

„Měla bych takový pěkný nápad. Pusť mě do trezoru, Albe.“

„To je... kruté opatření, Minervo.“

„Tak ať. Když si je do školy přinesl, ať si je tady i hlídá.“

Minerva zabrala prsty za pomalu se odklopující rám, mrskla Kamenem i Hůlkou dovnitř a zabouchla je tam.

Zaznělo to jako skřípot náhrobního kamene. Stíny se definitivně vytratily i z koutů. Celá místnost se projasnila.

Rozhlíželi se, jako by nemohli věřit tomu, co vidí.

„Poppy se pletla,“ vydechla Minerva. „Byl to ten zatracený prsten, kvůli čemu nás celou noc strašili naši mrtví. Ten zatracený Kámen a ta zatracená vykradená hrobka. Snad už teď budeme mít klid.“

Albus Dumbledore vstal ze svého křesla, přešel dozadu do svého obrazu a začal tam šátrat po podlaze. Našel, co hledal: nasadil si prsten na prst, hůlku schoval do kapsy. Opatrně, podmračeně se podíval kolem sebe. Pozadí obrazu potemnělo. V levém spodním rohu se objevil nezřetelný, špatně ohraničený stín.

Dumbledore mu nevěnoval pozornost: mnohem víc ho zajímalo, jestli si jeho nálezu nevšiml někdo druhý, ať obraz nebo živý člověk.

Zdálo se, že ne.

Usadil se ve svém křesle. Pohodlně se opřel a ruka, probírající se bílým vousem, skryla vítězný úsměv.

Severus se zatím vrátil k oknu; díval se na hřbitov. „Snad máš pravdu. Kdyby ani to nestačilo, mohli bychom přestavět hrobku a uspořádat nový obřad.“

Minervě zacukaly koutky. „Myslíš když už jsme v těch opravách, ano? Parádičky, věžičky... a leštěné mramorové hrobky?“

Zamyšleně přikývl. Opřel se o stěnu vedle okna. Myslel na to, jak nekonečně (a absurdně) litoval, že se tehdy nemohl s Albem Dumbledoreem rozloučit. Těch několik celonočních posezení před hrobkou, když se později do Hogwarts vrátil, pro něj nebylo dostatečnou náhradou, zvlášť proto, že se musel pokaždé plížit jako zloděj, aby ho při tom nikdo neviděl. Přál si, aby se mohl s Albem Dumbledoreem smířit veřejně.

A pak mu zlomyslně zajiskřilo v očích. „Mohli bychom pozvat pana ministra, aby se na vlastní oči přesvědčil, co všechno v té hrobce je a není,“ řekl tak nevinným hlasem, jak jen dokázal.

Minerva se na něj podívala přes okraj brýlí. Chviličku trvalo, než jí ta myšlenka došla v plné kráse, a pak řekla: „Byl by to hezký závěr jistého procesu s bývalým Smrtijedem, že?“

Severus mlčky pozvedl levé obočí.

Na ošetřovně v chlapeckém sále už nespal nikdo. Harryho i Draka probudil z nočních můr účinek lektvaru. (Proto měla Poppy Laskavý sen tak ráda: na rozdíl od Doušku bezesného spánku člověka nechal snít, dokud byly jeho sny pěkné, ale jakmile se dostavily noční můry, probral ho do reality klidné noci. Byl to jeden z lektvarů, které Severus vymyslel přesně podle jejího přání.) Zírali každý do bílého řasení vlastních závěsů: Harry v jejich záhybech viděl Dumbledoreovu tvář, Draco závoj vlasů své matky. Harry vzpomínal, co všechno Albus Dumbledore říkal Drakovi nahoře na Astronomické věži, a snažil se dobrat všech významů těch slov. Čím dál víc se mu zdálo, že Dumbledore Drakovi nabízel ochranu a pomoc.

Anzelm stál bez hnutí u okna, zíral do pomalu světlající noci.

A Blaise se šeptem obrátil na Nevilla: „Doufám, že ti to... bystrozorování, jak říká Hannah... nezabere víc než rok.“

„Proč?“

„Abychom se mohli vypravit na sever všichni společně. My s malou, ty a Hannah, pokud bude chtít.“

„No...“ zaváhal Neville, ohlédl se po plentě, za kterou ležel Harry, ale nakonec s rozmyslem kývl. „Taky doufám. To Hannah akorát dostuduje... Rok by měl stačit. Jo.“

Blaise ustaraně sledoval jeho pohled, a když Neville přece jen souhlasil, objevil se na skořicové tváři lehký úsměv – a už tam zůstal.

A pak si poprvé za celý večer začal Blaise někoho dobírat, zcela zvláštním způsobem, příliš blízkým realitě, příliš šibeničním. Člověk se musel hodně zamyslet, aby zjistil, co přesně na tom Blaisovi mohlo připadat k smíchu – a jestli to opravdu byl vtip, nebo to myslel smrtelně vážně.

„Ty, Neville, a ne že tě neuvidíme v laboratoři živého a zdravého nejmíň dvakrát do týdne, rozumíš. A kdyby sis s něčím nevěděl rady, tak řekni, my s Jeremym ti pomůžem.“

Neville se dobrácky usmál. Rok zkušeností s vedením Dumbledoreovy armády, rok tlumočení mezi ravenclawskou a hufflepuffskou frakcí, rok zákopové války s Carrowovými prověřil a prohloubil jeho zvyk nejdřív se zamyslet a teprve pak se urazit nebo naštvat. A Blaisovi se teď blýskalo v očích velice podobně jako Severu Snapeovi, když zrovna žertoval. Neville tohle pableskování neměl moc rád, ale už věděl, že nikdy nevěští nepřátelství. „No jasně,“ řekl proto. „Co by člověk neudělal za nenaplesnivělé bylinky, viď? Hm, budeme s Hannah muset vybrat a zaučit někoho, kdo to vezme po nás... Stephen a já letos končíme... ještě štěstí, že Hannah bude opakovat ročník...“

„Na to jste tedy opravdu mysleli s řádným předstihem.“

Ušklíbli se na sebe, Blaise po snapeovsku a Neville po svém, a najednou se cítili, jako by se konečně šťastně setkali v polovině mostu přes propast. Pro ten okamžik si dovolili luxus naděje, že jim všechny jejich bláznivé plány beze zbytku vyjdou.

Ale než mohli začít žertovat společně a tipovat, do jakého láku by koho z nich profesor Snape osobně naložil, kdyby se s laboratoří jejich vinou něco zvrtlo, zavolal na ně od okna Anzelm.

Ukazoval někam do kotoučů šedivé nicoty.

Chvíli jim trvalo, než zjistili, co ho tam zaujalo, pak se ještě chvilku vzrušeně dohadovali, jestli opravdu vidí to, co si myslí, že vidí, a nakonec zajásali a rychle běželi za Poppy.

Jako by čekal právě na to, sesmekl se ze svého lůžka Harry. Zatočila se mu hlava. Chytil se nočního stolku a čekal, až se svět ustálí. Zatápal po jeho vršku: bez brýlí mu všechno před očima nepříjemně plavalo. Nasadil si je, zaostřil na dveře do denní místnosti. „Tak prý rok? Kdo by to do tebe řekl... hrdino.“ Zavrtěl hlavou. Chvatně vyhrabal svůj hábit. Zašátral v kapse. Vytáhl starou odřenou trnkovou hůlku. „Tohle by mi profesor Dumbledore schválil. A Snape ať si trhne, i se všemi svými tresty, s celými lektvary a vůbec.“ Připlížil se k Drakovi, strčil mu hůlku pod polštář, prosmykl se zpět pod svoje pokrývky a tvářil se, že ještě spí.

Draco ho pozoroval zpod přivřených víček. Nahmatal hůlku. Prohlédl si ji. Prohnul ji v prstech. Pokusně s ní mávnul. Ušklíbl se. Pečlivě ji vecpal zpátky pod polštář.

„Žádný zázrak, ale aspoň že držíš slovo, Vyvolený.“

Navzdory těm slovům byl spokojený. Na obyčejnou, hrubou práci bude hůlka stačit, a až získá zpátky svou vlastní, svou milovanou hlohovou, může tuto zahodit. Nebo ještě líp – podstrčí ji do věcí tomu přivandrovalci odnikud, co měl před třemi lety tu drzost Draka vystrnadit z laboratoře Severa Snapea, tomu šmejdovi Jeremymu Dottovi! Ale především – především už nebude bezbranný. Před lidmi z koleje... před bystrozory. Zapátral rukou pod polštářem, sevřel hůlku v pěsti a tence se usmál.

Svíčky dohořívaly. Svítalo.

Severus s Minervou stáli spolu u okna, opírali se o parapet, popíjeli studený čaj a dívali se ven. Dráček seděl mezi nimi, ocas měl obtočený kolem Severova zápěstí, čumákem se lísal ke své stvořitelce a nechával se od ní drbat pod bradou. Sledovali, jak si červenozlaté paprsky slunce razí cestu stříbrnou předjitřní mlhou.

„Na to, že jsem Poppy slíbila, že tě nechám odpočívat, to byla dost rušná noc,“ prohlásila poťouchle Minerva.

Severus neodpověděl. Dokonce se ani neušklíbl. Místo toho odložil hrneček a ukázal dolů na cestu do Hogsmeade.

„Podívej se.“

Viděli tam v dálce Filia, jak se vrací od Chroptící chýše; sice stoupal do kopce unaveně a ztěžka, ale taktoval si spokojeně rukou a jak ho znali, nejspíš si i pohvizdoval. A mnohem blíž, téměř těsně před bránou uviděli ještě jednoho kouzelníka, hodně starého, s krátce ostříhanými šedobílými vlasy, v dlouhém cestovním plášti a se silnou sukovitou holí. Navzdory svému věku nevypadal, že by se o ni potřeboval příliš opírat. Právě se sem přemístil; teď udělal dva kroky z rozblácené cesty do mokré trávy, rozhlédl se, pozvedl na uvítanou svou hůl a klidně čekal, až k němu Filius dojde.

„Mistr,“ oznámil bezbarvě Severus.

Ale srdce v hrudi mu zatepalo nadějí.

A Minerva samozřejmě zvedla obočí až nad obroučky brýlí. „Neměl bys mu jít raději otevřít?“

Šel. Běžel. Řítil se po známých schodištích a chodbách jako černý vichr. Pozorovali ho z obou oken, jeho ředitelka, jeho mistryně, ke které se teprve teď mohl začít se ctí hlásit, jeho učedník a dva jeho studenti. Letěl zelenou trávou postříbřenou kapkami deště a filigrány pavučin; smývala z něj všechnu nečistotu, nedůvěru a nenávist posledních dvaceti, třiceti let. Všechno to hodil za hlavu a utíkal jako dítě, neopatrně, zběsile, přímo a bez ohlížení; nedíval se pod nohy, měl oči jen pro tu známou postavu dole na cestě. Běžel a v tu chvíli zase byl tím malým chlapcem, který se odvážil doufat, že i on má právo žít, že i pro něj se najde dobré místo na světě.

Doběhl k bráně dřív, než k ní zvenku došel Filius.

Otevřel.

Mistr Divjakov vstoupil dovnitř, uchopil ho za rameno, prohlédl si ho od hlavy k patě – a pevně ho objal.

____________________________________

Zpět na obsah