Předehra

A zemřela jsem
teď
Poslední slova, vlastně slovo, bylo:
He?
Ani nevím, jestli se to jako slovo počítá.
Následovala poslední myšlenka:
Co to –
K poslednímu hodně sprostému zaklení jsem se nedostala.
To, co mě zabilo, vypadalo skoro jako vánoční dekorace. Vážně, to není ani na Darwinovu cenu.
Vlastně jsem se nedostala ani k „au“.
Rychlý pohyb, záblesk – elektrický proud?
Chodník. Chodník nebyla tak špatná část.
V ruce jsem ještě pořád držela ucho tašky. Na poslední chvíli lítám po obchodech, prodírám se davy, Vánoce za dveřmi a spolu s nimi vás pronásleduje ten starý známý pocit, že nakonec neznáte vlastní příbuzné...
… o nic více než toho chlápka, co vás nechal před dvěma roky...
a že je poznat asi nestihnete.
Než se nadějete, je z vás anonymní oběť. Náhodný kolemjdoucí, co měl smůlu. Někdo, kdo to prostě musí schytat.
Než přijde zachránce.
Těší mě.