Dveře na třetím patře se rozrazily pod nátlakem žlutého paprsku kletby a úlomky se rozlétly po chodbě. Během několika vteřin dveřmi vyběhla nějaká postava. Hned za postavou vylétl zelený paprsek smrtící kletby. Postava se zakymácela a padala po schodech dolů. Smrtící kletba se zatím roztříštila o zeď. I když kouzelníka zrovna nádherná budoucnost nečeká, tak mu alespoň to uklouznutí pro teď zachránilo život.
Z pokoje okamžitě vyběhly čtyři další postavy a pokračovaly dolů po schodech za ním. Mezitím za ním posílali jednu kletbu za druhou. Padající kouzelník ještě v „letu“ vykouzlil štít a vyhodil kousek schodiště nad ním do vzduchu, ve snaze získat si trochu času. Potom už s podezřelým křupnutím dopadl na zem o patro níž. Hned se překulil do nějaké tmavé místnosti a doufal, že tam nikdo nebude.
Štěstí mu přálo.
Místnost vypadala, jako by v ní kdysi hořelo. Zčernalé, očouzené stěny působily ještě pochmurněji než původní černo-šedá pruhovaná tapeta, která se místy dochovala. Na zemi se držela několikacentimetrová vrstva tmavě šedého prachu a jenom uprostřed místnosti se tento prach seskupoval do podivně vypadajících hromádek. Opřel se o zeď a sedl si, přes veškerou nechuť, do toho prachu. Nebylo mu dobře. Z větší části za to mohla zranění a únava, ale svou roli v tom sehrála i tato místnost. Rukou zavadil o nějaký předmět, tak ho zvedl ze země a sfoukl z něj usazeniny prachu. Náušnice. Když nohou potichu rozkopl malé množství prachu, jeho obavy se jenom potvrdily a jemu se udělalo ještě víc špatně. Pod vrstvou prachu totiž něco zacinkalo a v rozvířeném prachu po chvilce spatřil dva zlaté zuby. Tahle místnost sloužila jako krematorium, s nadějí zadoufal, že oběti byly alespoň mrtvé, než spatřily tuhle místnost. Nezaměnitelný puch, ze kterého se zvedal žaludek, ho ujišťoval, že to není příliš dávno, co tu naposledy hořelo. I přes únavu se zvedl ze země, aby projevil alespoň malinko úcty k zemřelým, moc dobře tušil, co je ten prach na zemi.
Nepochyboval, že pátrání stále pokračuje. I když se zbavil těch otravů na schodech – optimisticky se přesvědčoval, že pokud nejsou mrtví, tak je alespoň na chvíli vyřadil z boje – ta rána, se kterou nechal půlku schodiště vyletět do vzduchu, musela přivolat další Jeho stoupence z přízemí. Jako potvrzení svých úvah, zaslechl nějaké hlasy ze schodiště.
Věděl, že proti nim nemá šanci. Kdyby byl odpočinutý, vyspaný, nezraněný a nemusel by hlídat tu věc, možná by i zauvažoval, jestli se přes ně pokusí probít.
„Musím se odsud dostat… Nějak… Stačí jenom pryč z tohohle domu, mimo protipřemisťovací bariéru.“
Rozhodl se, že nejdřív zjistí, kde jsou všichni a potom se pokusí dostat odsud. Ani nemusel vykouknout ze dveří, protože se ozvaly nedaleké hlasy. Bylo mu poměrně jasné, že schodištěm to asi nepůjde. Jako v odpověď mu oči samy zabloudily k oknu. Jenom kývl hlavou, aby sám sebe utvrdil ve svém úmyslu. Přešel natolik blízko ke dveřím, jak si jenom dovolil, aby získal alespoň trochu rozběhu. Najednou šlápl na něco, co pod popelem nebylo vidět. Zřejmě by mu to nevadilo, kdyby to něco, na které právě šlápl, nekřuplo. Vzápětí se ozval křik:
„JE VEDLE!“
Výkřik okamžitě následovala kletba, pod jejímž nárazem stěna povolila. Druhá kletba už vytvořila patřičnou díru. Po třetí už dala stěna za své a sesypala se i s půlkou pokoje o patro výš. Ve všeobecném rachotu si všiml podezřelý praskavý zvuk, a když si všiml postupně se rozšiřující praskliny na zdi, už na nic nečekal. V dalších několika vteřinách se už sesypal kousek horního patra i na chodbě, to už ale běžel k oknu. Cestou se vyhnul červenému paprsku kletby, která by mu jinak dozajista utrhla ruku. Při poněkud nevyvedené otočce ho zasáhla kletba letící pro změnu ze strany zhroucené zdi. Těsně před oknem k němu dolétl paprsek smrtící kletby. Před jistou smrtí ho zachránil kousek stropu, který se mu příhodně zřítil těsně za zády. Potom si už jednou rukou zakryl tvář a skočil.
Sklo se roztříštilo po okolí, když si jím prorazil cestu ven. Následoval ho další zelený paprsek, ale tím se už nijak nezaobíral. Ještě v letu se přemístil pryč.
I s několika střípky skla, které vzal s sebou v záhybech pláště, dopadl na kamenné podlaze. Sílou letu se ještě kousek odkutálel, než se nárazem zastavil o zeď. Nechtělo se mu ani pohnout, tak se rozhodl, že ještě chviličku poleží, než se zvedne. Z jeho úvah ho vyrušily něčí dunivé kroky na schodišti a tiché klení dotyčné osoby. Hned mu bylo jasné, koho má očekávat.
„Co se tu děje?! Proč děláte takový kravál?! Člověk se nemůže ani pořádně vyspat.“ Po chvilce se ozvalo další zaklení, tentokrát hlasitější, když zakopl o nějakou židli.
„Proč je tu krucinál taková tma?!“
„Zřejmě proto, že je noc, Moody. A jediný, kdo tu dělá kravál, jsi ty,“ zavrčel kouzelník.
„Stalo se něco?“ ozval se příjemný hluboký hlas z chodby. „Proč tak křičíš, Alastore?“
„Já tu nedělám ten povyk. To on.“
„Kdo?“
„Mě je jedno, co tě pořád žere, Moody, ale mohl bys laskavě mávnout tím klackem a pomoct mi?“ zeptal se kouzelník tiše. V původním plánu to mělo být zavrčení, ale s krví mu ubývalo i sil, takže se na takové věci ani nezmohl.
Najednou se objevilo světlo, jak někdo zapálil oheň v krbu. Moody ještě jednou nakopl tu židli, tentokrát zcela úmyslně, aby dal jasně najevo, že má špatnou náladu. Potom se už chystal jít do pokoje, kde byl ten druhý kouzelník. Brumbál ho ale předběhl, tak jenom něco zamrmlal a šel zpět ke schodišti.
„Proboha! Co se ti stalo?“ zaslechl Brumbála a zvědavě se otočil.
„Jsem rád, že vás nebudu muset nikde shánět, Brumbále. Přinesl jsem vám malý dárek.“
„O čem to mluvíš? V první řadě tě musíme dát dohromady,“ zamračil se Brumbál ustaraně a nechápavě zavrtěl hlavou, nad kouzelníkovým úsměvem, který na chvilku zahledl pod staženou kápí.
„Alastore, mohl byste mi prosím přinést nějaké lekt-“
Nedokončil, protože se ozval zvuk křídel a hned na to se před nimi v kouli světla objevil Brumbálův fénix.
„Fawkesi, stalo se něco?“
„Varování Řádu,“ poznamenal kouzelník ze země, „to bude zřejmě o tom útoku na Williams‘ Valley.“ Brumbál se na něj hned otočil, když fénix kývl hlavou, a kouzelník mu tiše podal krátkou zprávu o tom, co se chystalo. „Je mi líto, že jsem vám to neřekl dřív, ale setkali jsme se až teď.“
„To je v pořádku.“
„Běžte za nimi. Je možné, že jich tam bude víc.“
„Ale co-“
„Bez obav, já to zvládnu,“ řekl kouzelník a na důkaz se pomalu postavil a opřel se o zeď. Ještě se na Brumbála usmál. Moody je oba pozoroval. Brumbál chvíli váhal.
„Brumbále, jestli tu ještě chvíli zůstanete, může už být pozdě.“
„Chápu,“ kývl a přemístil se. Jakmile zmizel, kouzelník se po zdi svezl k zemi. Zůstal sedět. Moody to pozoroval napůl překvapeně, napůl zděšeně. Zapomněl na jejich nekonečné hádky a rychle k němu přiskočil. Jeho kouzelné oko na malý okamžik zabloudilo ke zdi, kde po kouzelníkovi zůstala svislá krvavá čára až k zemi.
Přiklekl k němu a všiml si, že je stále při vědomí.
„Co se vlastně stalo?“
„To je jedno, jenom pozdravy od smrtíků. Přežiju to,“ řekl slabě.
„Proč vlastně děláš pro Brumbála?“ zeptal se zničehonic Moody. Kouzelník zvedl hlavu, nemít kápi, tak by bylo vidět jeho překvapený pohled. Ne že by ho překvapila otázka, tak nezvyklá zase nebyla, ale zaskočil ho Moodyho tón hlasu – nekřičel, nerozčiloval se a nenadával mu.
„Ani nevím, abych řekl pravdu. Studoval jsem na škole a najednou jsem už Brumbálovi pomáhal. Nabídl mi členství v Řádu a teď stojím tady. Toť vše.“
Než stihl Moody byť jen zareagovat, kouzelník se už někam přemístil. Po několika minutách se objevilo několik členů Řádu a skupinku uzavřel Brumbál, který šel jako poslední. Ani jeden se netvářili zrovna nadšeně, načež Brumbál optimistický prohlásil, že to mohlo být horší.
Až se postarali o pár zraněných, zase se začali rozcházet. Brumbál několika z nich dál nějaké rozkazy a pokyny, ale potom tam už zůstal sám s Moodym.
„Kde je Fuji?“ zeptal se po chvilce rozhlížení. Moody mu v krátkosti vylíčil, co se stalo.
„Takže se ztratil. Říkal, že pro mě něco má...“
„Když vynecháme to, že byl vážně zraněný-“
„Bylo to tak zlé?“
„Děláte si legraci, Brumbále?“ zeptal se Moody a mávl rukou na stěnu za ním. Brumbál se otočil a zarazil se.
„Dobře, pošlu Fawkese, aby ho našel,“ řekl a fénix se jako na pokyn objevil před nimi. Jen co mu Brumbál řekl, co má dělat, zase zmizel. Moody stále koukal na Brumbála. Ten se na něj otočil: „Chtěl jste se na něco zeptat?“
„Ano. Jenom na chvilku, ale zahlédl jsem jeho tvář…“
„Ano?“
„Vždyť je to ještě dítě! Co si myslíte, že děláte?! Je ještě mladý na takové hraní!“
„Co jsem si všiml, tak se jenom hádáte… Je možné, že by sis o něj dělal starosti?“
Než stihl Moody zavrčet jistě nezdvořilou odpověď, někdo se přemístil do pokoje, kde právě byli. Oba se otočili tím směrem. A oba vytřeštili oči. Stál tam debatovaný kouzelník.
„Nějak ticho,“ poznamenal pobaveným hlasem. „Bavili jste se o mně?“ Brumbál přikývl.
„Jakto?“ zeptal se Moody a třeštil oči.
„Co?“ nechápal Fuji.
„Nemáš na sobě ani škrábnutí, to není možné. Ještě před chvíli ti hrozilo vykrvácení a teď…“
Jsme domovem:
670 povídek
od 235 autorů
z 771 registrovaných.
Diskuse je na našich stránkách
Potter Web CZ