Společnice

Doktor seděl. Seděl už hodnou chvíli a nehodlal na tom v brzké době nic měnit, přestože ho do zad poněkud tlačila zbloudilá trubka. A taky spirála, která by tam spíš neměla být, asi. Teď si nebyl jistý ani tou trubkou, ale neměl chuť se zvednout a vyšetřovat zmatení technologie. Nechal Tardis vznášet se na orbitu. Jen se lhostejně podíval na ciferník hodinek. 20. století bylo zhruba ve své polovině, plus mínus. Přesněji listopad. Za normálních okolností by mu to nebylo naprosto lhostejné. Už proto, že se touhle dobou v okolí začali pohybovat...
„... nováčci za volantem,“ poznamenal Doktor sám pro sebe, což ho vrátilo v trudných myšlenkách zpátky na Zemi, k lidem, k jeho lidem.

Pochopitelně to nemohlo trvat na věky. To nikdy. Nakonec vždycky odešli. Tedy, byl radši, když odešli. V celku a po svých. Lepší než je vynášet nebo skládat z malých nehezkých kousků. Měl by být rád, ale nebyl. Nemělo by ho střídavě pobolívat u srdcí, ale... Praštil hlavou o záhadnou trubku a ozvalo se tlumené zadunění a pink! „Odešli“ a „opustili“ se mu začínalo poněkud plést. No, liší se koneckonců jen pár hláskami.

Lidé pokaždé balancovali na hraně – patříme k sobě, ale ne zase tak docela, protože nakonec dáme přednost našemu druhu, naším druhům, rodině, Zemi. Ať tomu říkali, jak chtěli, vraceli se.
A někdy, za zvlášť nejistých chvílí ve společnosti neslyšných spirál a dunivých trubek, které vám pomalu začínají opékat záda, si Doktor říkal, jestli to má vůbec cenu. Doufat, že narazí na někoho dalšího. Trochu ho znepokojovala představa ideálního společníka. Někdo, kdo bude ochotný putovat vesmírem, kdo bude bez domova, bez blízkých, kdo bude dobře vědět, jaké to je být sám.
Tenhle trudný myšlenkový tok ovšem přerušila rána. Cosi narazilo do dveří. Doktor byl nucen opustit svůj rošt.

Cosi byla družice. Lesklá, kovová, zánovní. Lehce pošťuchovala Tardis špičatým čumákem. Tvar byl povědomý. Doktor na ni okamžik zíral.
„Listopad,“ vyhrkl najednou a začal zběsile šátrat po kapsách.
Sonický šroubovák se začal prohlodávat pláštěm družice.
„No tak,“ pronesl Doktor skrz zatnuté zuby. „Dělěj.“
Pod pláštěm narazil na kryt kabiny. Netrvalo dlouho a povolil i ten.
Zevnitř se vyvalila vlna horka.
„Vydrž,“ zamumlal Doktor tentokrát skrz šroubovák v puse, když se natáhl do vnitřku modulu.

Doktor seděl a zamyšleně ji pozoroval. Hltavě vypila už druhou misku vody. Teplotu měla skoro normální. Tedy na nerobotického psa.
„Tohle by mohlo fungovat. Co říkáš?“ nadhodil.
Lajka byla pro všemi šestnácti.

------------------------------------------------------

A jako bonus: opravdu minipovídka:

Nejkratší crossover

- Expeliarmus!
- Exterminate!