Informace
Jsme domovem:
670 povídek
od 235 autorů
z 770 registrovaných.

Diskuse je na našich stránkách Potter Web CZ

Vlče od Sothis Blue
[Komentáře - 18] Tisk
- Velikost písma +
Autorská poznámka:

V nejpohodlnějších křeslech nejblíž u krbu seděli dva černovlasí kluci, plně si vědomi, že už dávno měli jít spát. Bylo pondělí večer - nebo možná úterý ráno.
„Co si myslíš o tý jeho nemocný mamince?" zeptal se jeden z nich. Měl jiskrné modré oči, výrazné lícní kosti a teď, ve dvanácti letech, to bylo velice hezké dítě; za několik roků mu budou nadbíhat celé tucty děvčat.
„Že je to od něho moc hezký, že se na ni zajel podívat," odpověděl jeho kamarád a dál si čistil brýle. „Akorát že kdyby to byla pravda, tak by to vyřídil o víkendu." Intelektuálsky vypadající rozcuchaný hubený kluk měl pravdu: zvednout se s takovým odůvodněním v pondělí v půl čtvrté odpoledne a se slovy „už musím jít" zmizet, to bylo nanejvýš podezřelé.
„Takže myslíš, že kecá."
„No samo. Ty mu to snad věříš?"
„Ani náhodou. Takovou blbost snad může nakukat jedině Petříčkovi. Ten mu to samozřejmě sežral i s navijákem."
„No jo, Petříček - ten taky naletí na všecko. Ale zajímalo by mě - fakticky by mě zajímalo, co to před náma tají."
„Petříček?"
„Ale ne. Remus."
„Vidíš, a já myslím, že jsem na to přišel."
„Jsem jedno velký ucho."
„Za úkol z dějáku ti to prozradím."
Brýlatý protočil hnědozelené oči ke stropu. Dějepis - přesněji dějiny čar a kouzel - byl nejnudnější předmět ze všech a pojednání o vzpourách skřetů během 15. století byla za nejistou informaci vysoká cena. „No tak, nebuď labuť."
„Úkol z dějáku."
„Buď kamarád, Sirie."
„Buď kamarád, Jamesi, a napiš mi ten děják."
„Tak si to nech pro sebe, lakomče. A vůbec, Remus má taky právo na soukromí."
„Aspoň mi pomož, nebo nad tím umřu nudou."
„Napíšem to spolu. Binns nic nepozná."
„Platí."
„Tak povídej. Odhal Removo tajemství."
„Všimnul sis, ve který fázi je Měsíc?"
Lidé, kteří mají týdně dvouhodinovku astronomie, si o takových věcech snadno udrží přehled. „Někde kolem úplňku."
„Dneska je úplněk," upřesnil Sirius. „A minule, když jel Remus za maminkou, byl taky úplněk. A když si k tomu přidáš, jak je pokaždý podrápanej, jako by prolez ostružiním..."
„Takže ty myslíš, že Remus -"
„- je vlkodlak."
James chvíli zíral do plamenů v krbu. „Jo, to dává smysl."
„To je všecko, co k tomu řekneš? Jo, to dává smysl? Vždyť ti moh kdykoliv ukousnout ruku! Chramst, a učíš se psát levou."
„Nikdy tu nebyl, když se proměnil. Vždycky se někam zdejchne."
„Ani ti neva, že nám půldruhýho roku lže?"
„Řek bych, že má k tomu dobrej důvod. Kdybych já byl vlkodlak, taky bych to neroztruboval každýmu na potkání."
„Vůbec se neobtěžoval nás varovat! Vlkodlakům se prostě nedá věřit."
James se na něho nevěřícně podíval. „Ty jseš ale blbec, Sirie." A šel radši spát.

„Je tu volno?"
„Jedině jestli sis dobře rozmyslel, co žvaníš."
„Jamesi - "
„Sedej."
Sirius hrábl po bábovce. „Dneska se skřítci vyznamenali. Ulejem si na odpoledne. Podáš mi kakao?"
„Nezamlouvej to," zamračil se James, ale konvici s kakaem podal.
„Co ti zas přelítlo přes nos?"
„Povězte mi, sire Sirie z rodu Blacků, jak se slučuje s vaší šlechtickou ctí zavrhnout přítele v první chvíli, kdy zjistíte, že má potíže?"
„Tak, sire Jamesi z rodu Potterů, že muž, jehož jsem považoval za přítele, je ve skutečnosti krvelačná šelma a notorický lhář."
„Co to řešíte?" přišel se nasnídat malý kulatý chlapec s nápadně pisklavým hláskem.
„Nedolejzej, Petříku," odbyl ho James. Petřík se uraženě posadil o osm židlí dál.
„Vlkodlaci jsou nebezpeční a nedá se jim věřit."
„Vlkodlaci jsou po většinu času úplně normální lidi."
„Až na to, že jsou to vraždící maniaci."
„Podíváme se do Scamandera?"
„Evane! Rodolphe! Bello! To je sranda! Black s Potterem se hádají o právech zvířat! Pojďte si to poslechnout!"
James se otočil a bez překvapení zjistil, že za ním stojí spolužák ze Zmijozelu - Severus Snape.
„Vodprejskni."
„Nebo co?" Severus zjevně zneužíval skutečnosti, že na ně dobře vidělo několik učitelů.
„Asi sis splet stůl," prohlásil Sirius. „Zmijozel sedí támhle."
„Ale když s tebou je u snídaně vždycky taková legrace, bratránku. Jako když jsi našel v marmeládě tu kočičí pracku... měli jste to vidět, vyletěl málem ke stropu..."
„Bylo mi šest, a zapomnělas dodat, kdo tam tu pracku nastražil! A taky kdo potom celou noc ječel a všecky budil."
James do Siria žďuchl. „Ona celou noc ječela? A proč?"
Sirius se zase začal usmívat. „Skoval jsem se na baldachýnu a házel jsem jí na obličej mrtvý krysy."
James se rozesmál. Bellatrix udělala jen „Tss!" a všichni zmijozelští se odporoučeli.
„Chytal jsem je celej den," dodal Sirius, „ale stálo to za to. Kolem čtvrtý ráno se zamkla v koupelně a do oběda nevylezla."
„Nezopakujem to někdy? Ty si vezmeš na starost Bellu a já Snivellyho."
„Když přijdeš na to, jak se dostanem do zmijozelský věže..."

Do zmijozelské věže se o měsíc později skutečně dostali. Když empiricky ověřili, že baldachýny už jejich váhu neunesou, utekli dřív, než je někdo chytil.
Krysy tam nechali.

Rema znovu viděli u oběda. Pod očima měl kruhy od nevyspání a od spánku k bradě se mu táhly tři čerstvé šrámy.
„Sirie -"
„Co chceš?"
„Nebyl jsem na přeměňování. Vysvětlíš mi pak večer, co jste dělali?"
„Ne." Zvedl se a šel pryč. Remus se za ním nechápavě díval.
Vtom mu někdo položil ruku na rameno. Remus se prudce otočil, očekávaje slova „Jste zatčen" nebo nějaký podobný hloupý vtip. Jenže James místo toho řekl: „Já se na to s tebou podívám."
„Ty nemáš trénink?"
„Zkusím se z toho nějak vykroutit."

„Můžu?"
„Tady sedí Peter," odsekl Sirius.
„Vedle mě je volno," zavolal James.

„Co to s ním je?"
„Ále, myslí si, že jseš vlkodlak."
„A ty?"
„Já nejsem vlkodlak, o tom bych snad musel něco vědět."
„No, ale," Remus ztišil hlas, „co si myslíš o tom, že bych jako já ‑"
„Myslím, že má pravdu."
Remus pocítil nával úlevy. „Tobě to nevadí?"
„Vadí," odpověděl James s pohledem upřeným na stopy po drápech na Remově tváři. „Musí to bejt pěkně mizerná existence."
„Nemusíš se ke mně chovat vlídně, jestli -"
„Neřek jsem, že ty mi vadíš. Bacha, připaluje se ti to. Nevíš, kam jsem dal pijavice?"

„Šach - mat. Dáme odvetu?"
Peter se tvářil zklamaně. Byla to druhá hra, kterou ten večer prohrál. Celkem ze dvou.
„Už ne. Musím ještě napsat úkol na OČM."
„A já abych se tady ukousal nudou," zabručel Sirius spíš pro sebe.
„Můžeš mi pomoct."
„Hm. Tak jo."
Na opačném konci klubovny James s Remem živě diskutovali o přeměňování. Nebo možná o přeměnách. Každopádně vypadali, že se dobře baví.
„Ale ne, tohle máš špatně," naklonil se Sirius k Peterovi a četl mu přes rameno. „Česnek upíra nezabije - oni prostě nesnášejí ten smrad. Takže když si dáš k večeři topinky s česnekem, tak jim tvoje krev pak nechutná - a když si pověsíš svazek česneku do okna, vyhnou se tvýmu pokoji zdaleka."
„A jak se teda dají zabít?"
„Osvědčenej způsob je dřevěnej kolík do srdce. Pokuď máš dost síly, abys ho tam zarazil."
„A co denní světlo?"
„Pověra. Akorát je pálej oči a loupe se jim kůže."
„Ach jo... mám tam mít tři způsoby, jak zabít upíra."
„Tak ten kolík už jsi tam napsal, jo? Taky se jim dá useknout hlava, ale musí se zakopat odděleně od těla, jinak znova přiroste - a oheň přežijou jedině draci, fénixové a salamandři."
„Třetí způsob - u-pá-le-ní," psal Peter. „Díky."
„Nemáš zač. Stejně je to divný - učit obranu proti černý magii a nechat po škole pobíhat vlkodlaka."
„Vvv - vlkodlaka?"
„Jojo. Přestaň se klepat, prosímtě. Úplněk byl včera, teď se zas na pár tejdnů nemáš čeho bát."
„Vve škole je vvlkodlak?"
„Ti to říkám."
„Ty jsi ho viděl?"
„Neviditelnej není," řekl Sirius. „Pokavaď si neveme neviditelnej plášť. Takže jsem ho viděl docela zřetelně."
„A kkde?"
„Tady. A taky v jídelně. A v ložnici. A ve třídě. I v umývárce jsem ho potkal."
„A on ti nic neudělal?"
„Naštěstí byl vždycky v lidský podobě. A čarovat dovedu líp než on ‑" Remus právě proměnil jeden z Jamesových brků v užovku, jenže užovka měla podivný lem - vypadala jako mihule.
„A vážně byl i v naší ložnici?"
„Každou noc - no, skoro." Naznačil Peterovi, ať se nahne blíž. „Remus."
„To je nesmysl. Já nevím, co ti udělal, že se k němu chováš tak ošklivě, ale Remus se se mnou vždycky bavil, zatímco ty a James mě pořád odstrkujete a teď ses na něho naštval a chceš, abych s ním nemluvil ani já."
„A proč se s ním nechci bavit, co myslíš?"
„To nevím, ale Remus přece nemůže bejt -"
„Se ho běž zeptat, když mi nevěříš. Ale on ti stejně asi neřekne pravdu. A při nejbližším úplňku tě sežere."
„Taky že se ho zeptám." A vyrazil k Jamesovi s Remem, a Sirius za ním.
„To bys neměl, Petere, on se ti pomstí, slupne tě jak malinu."
„Neraď. A nepomlouvej. Reme, je to pravda, co říkal Sirius? Že jseš vlkodlak?"
Remus vzdychl, ale než stačil odpovědět, James vyskočil a začal Siriem lomcovat. „Musíš to všude rozhlašovat, ty tele? Komu všemu jsi to ještě vykládal?"
„Už nikomu," Siria Jamesova zuřivost evidentně zaskočila.
„Že to není pravda, Reme?" naléhal Peter.
Remus sklopil zrak ke špičkám svých tenisek. „Je," řekl tiše.
Peter vypískl a rozběhl se ke schodišti.
James popadl Siria za hábit. „Jestli to řekneš ještě někomu, budeš mít nos jako Pinocchio."
„Jo, a až pak někoho schlamstne - koukej, oni mají právo vědět o nebezpečí, který jim hrozí."
„Nic nikomu nehrozí, do háje!"
„Kdybyste mohli... mluvit tišejc..." ozval se nesměle Remus.
„Tak to asi nepůjde," na to James. „Musíme si spolu vysvětlit pár věcí pěkně od plic -"
„Jamesi, to nemusíš."
„- pravděpodobně za pomoci pěstí."
„Jamesi! Nedělej to."
„Jak myslíš, ale zasloužil by pořádně -"
„Za to, že se nepaktuju s kreaturama, co?"
Po ráně Přeměňováním pro mírně pokročilé se Siriovi zatmělo před očima.
„Vypadni vodsaď! Zmizni, nebo tě zabiju, ty - ty jeden Blacku!"
Sirius ustoupil a ani se nesnažil tvářit se, že je nad věcí. Po pravdě řečeno, jediné, o co se snažil, bylo zaostřit.
„Nemusíš se mě zastávat. A už vůbec nechci, abys kvůli mně někoho mlátil."
„Zaslouží si to, parchant jeden."
„Ne, to se pleteš. Většina lidí reaguje takhle. Proto jsem nechtěl, abyste to věděli. Přesně tohle jsem čekal. Od tebe taky."
„Co bych byl za kamaráda, kdybych tě takhle odkopnul."
„To nevím. Nikdy v životě jsem kamarády neměl."
„Nikdy?"
Remus zavrtěl hlavou. „Až tady. A jenom díky tomu, že jsem vám lhal."
„To přeměňování necháme radši na jindy."
„Jo... jsem utahanej."
„Já taky," zívl James a začal sbírat knihy a pergameny.
„Jdeš si lehnout?"
„Ty ne?"
Remus se navzdory probdělé noci netvářil rozhodnutě. „Myslíš, že Sirius už spí?"
„Zaručeně ne. Šel ven, ne do ložnice."

„Nevyváděj, Péťo. Je to ten samej Remus co předevčírem."
„Tak dobrou noc."
„Dobrou," odpověděl James, ačkoliv věděl, že dobrá nebude.
„Dobrou," přidal se nakonec i Peter.

Ráno Sirius k své nelibosti zjistil, že jediné dvě volné židle u nebelvírského stolu jsou vedle Jamese. Peter trval na to, že chce být od Rema (který seděl vedle Jamese z druhé strany) co nejdál, takže si Sirius mazal svou housku medem značně nevrle.
Náladu mu nevylepšily ani sovy. Jedna z nich mu shodila nůž na zem a pak odletěla na opačnou stranu Velké síně ke zmijozelským; druhá mu přistála na hlavě.
Obě mu přinesly dopis. Ta, jež mu tak svérázně upravila vlasy, mu do klína upustila těžkou pergamenovou obálku s adresou pečlivě nadepsanou zářivě fialovým inkoustem, zapečetěnou zeleným voskem; po té, co ho připravila o příbor, zůstala na talíři obyčejná papírová obálka, na níž bylo propiskou naškrábáno jen: Sirius, Bradavice.
„Dopis s pečetí?" podivil se Peter. „Od kohos to dostal?"
Sirius na dopis letmo koukl. „Od matky. To je její pečetní prsten."
„Pečetní prsten ve dvacátým století?"
„Moje matka vyvádí horší věci. To chci vidět, od koho je tohle," roztrhl zvědavě druhou obálku. Našel v ní po mudlovském způsobu tištěnou kartičku z tuhého papíru:

Andromeda, zatím ještě Blacková,
a
Theodor Tonks
dávají tímto všem na srozuměnou,
že se rozhodli posvětit svůj vztah
vstupem do svazku manželského.
Svatba se koná dne 9. 12. 1972 v 10 hodin dopoledne
v kostele Sv. Ondřeje v Salisbury.

Na zadní straně bylo ručně připsáno:

Sirie,                          
asi nebudeš moct přijet, ale kdyby se Ti to přece jen podařilo, jsi srdečně zván. 
                                                              Andy a Ted

Hned tu radostnou novinu oznámil Jamesovi, zcela zapomínaje, jak se včera pohádali. „Vdává se mi sestřenice!"
James měl co dělat, aby se při pohledu na něho nerozesmál. To kvůli tomu vrabčímu - pardon, sovímu - hnízdu, které měl Sirius pořád ještě na hlavě. „Uka? Takže další pokračování slovutného a všem nadřazeného rodu Blacků je zajištěno?"
„Ty jsi blbej, Jamesi. Andromeda je náhodou správná holka, abys věděl. Teda sice moc neznám..."
„Copak jeho rodina k vám nechodila na čaj už ve tvém útlém dětství?"
„Tak to sotva, protože jeho rodiče jsou mudlové."
„Sirie?" zatahal ho Peter za rukáv. „Do toho dopisu od maminky se nepodíváš?"
„Nic milýho tam stejně nebude," rozlomil Sirius zelenou pečeť. Chvíli přejížděl očima po řádcích. „Ta stará zmije!"
„Kdopak?" zajímal se James.
„Matka."
„Co ti provedla?"
„No jen se na to podívej. Tady tenhle odstavec."

Jelikož Tvá sestřenice pohrdla mladíky z dobrých a vážených rodin a rozhodla se pro mesalianci s mudlovským šmejdem, není již nadále dcerou našeho rodu. Její jméno nechť není v domě Blacků nikdy víc vysloveno. Jakékoli styky s onou osobou budou považovány za zradu.

James zíral na fialové věty. „To tvoje matka může - "
Sirius ukázal na podpisy na spodním okraji pergamenu. Byly tři. „Matka ne, ale otec a strýc ano."
Peter si prohlížel obálku a zbytky pečeti. „Co znamená Toujours pure?" Přečetl to foneticky.
„Toujours pure," prokázal Sirius znalost francouzské výslovnosti. „Vždycky čistý. Je to rodový heslo. Spíš by tam mělo bejt Toujours pire," dodal kysele.
„To znamená co?"
„Čím dál tím hůř."
„Upřímně, Sirie, nechápu, co tě na tom tak štve," neodpustil si James, zatímco všichni čtyři vstávali a hotovili se vyrazit ke skleníkům na hodinu bylinkářství. „Víš, koho mi tvoje matka ze všeho nejvíc připomíná?"
„No?"
„Tebe." James se usmál, když viděl, jak se Siriovy oči změnily v plamenomet. Kdyby to šlo, zůstal by z Jamese na místě mastný škvarek. „Tebe, kamaráde. Tebe a tvůj postoj k vlkodlakům."
„To přece vůbec nemůžeš srovnávat!"
„Jaktože ne?"
„No - tak především - mudlové jsou lidi -"
Remus neřekl ani slovo. Jen to, jak přidal do kroku, svědčilo, že slyšel.
„Tos přehnal. Nasumaugeo!"
„Dzo do děláž? Jabezi -" K obrovskému pobavení zmijozelských, kteří měli s Nebelvírem bylinkářství spojené, James splnil svou hrozbu. Siriův nos měřil náhle málem třicet čísel.
„Ještě jednou řekneš něco takovýho a budeš si o ten svůj frňák zakopávat."
„Jabezi - oddžaruj bě zbádgy - zbijozeláci ze bi zbějou."
„To neumím. Dojdi si na ošetřovnu. A zůstaň tam co nejdýl."
Vtom nad nimi stála profesorka McGonagallová. „Pottere! Co to zase vyvádíte? Vy běžte na ošetřovnu, Blacku. A vám, Pottere, uděluji školní trest."
„Ale paní profesorko, když on -" zarazil se. Zmijozelští poslouchali.
Několik vteřin bylo ticho.
„Proboha Pottere, jak dlouho si myslíte, že budu čekat, než dokončíte větu?"
Bellatrix se zahihňala, čímž přitáhla profesorčinu pozornost k jejich hloučku.
„Nemáte náhodou hodinu? Blacková? Snape? Rosiere? Lestrangi? To je celkem čtyřicet bodů. Už ať vás tu nevidím. Vy ne, Pottere. Musíme si domluvit váš trest. Hagride! Na slovíčko!"

Profesorka Prýtová se otočila. „Jdete pozdě, Pottere. Přesazujeme denivky. Můžete se přidat támhle ke Snapeovi a Lupinovi, oni vám vysvětlí, co a jak."
„Copak, Lupínku? Snad nemáš splín z Blackova nosánku? Sluší mu to, vypadá jak mravenečník..."
„Sklapni," dorazil James k inkriminovanému truhlíku. „Proč nejsi s Peterem?" otočil se na Rema. „Kde vůbec je?"
„Támhle," ukázal Remus. „On nechtěl být se mnou." Peter byl v laskavé péči dvou nebelvírských dívek. Někoho bude možná zajímat, že jednou z nich byla rusovlasá Lily Evansová, i když Jamesovi to zatím nic moc neříká.
Remus vypadal dost sklesle a Jamesovi připadalo, že by s tím měl něco udělat. „Nechceš čokoládovou žabku?"
„Dík."
„Co to vidím? Kolikrát vám mám opakovat, že při práci s rostlinami se nejí! Některé jsou velmi prudce jedovaté. Na lektvarech taky nejíte!" A profesorka žabku zabavila.
Severus se škodolibě usmíval, ale James šeptl: „Já ještě mám, ale necháme to radši po hodině."

Sirius se objevil odpoledne před dějepisem. Nos měl zase normální - jestli snad o maličko větší než dřív, nedalo se to říci s jistotou. Byl nezvykle zamyšlený, nepromluvil s nimi ani slovo a sedl si úplně dozadu do rohu co nejdál od všech spolužáků. Na začátku hodiny se omluvil, že nemá úkol, i když nebyl zcela poctivý v udání důvodu, tuše, že „dohodli jsme se s Jamesem, že to uděláme společně, a pak jsme se na sebe naštvali kvůli vlkodlakům" by neznělo nejlíp. Pak vytáhl brk, kalamář a pergamen a celou dobu něco zuřivě psal, což byla na přednáškách profesora Binnse záležitost nesmírně ojedinělá. Nedělal si však poznámky. Ani jednou nevzhlédl k tabuli, takže bylo zřejmé, že výkladu poloprůsvitného kantora věnuje asi tolik pozornosti, co ostatní, kteří pospávali, hráli piškvorky, četli si časopisy nebo probírali nejnovější události světového dění (americká skupina The Unicorns vydala elpíčko).
Ta věc, co smolil, nebyl zapomenutý úkol ani náhodou. Byl to dopis a gratulace jeho sestřenici Andromedě.

Zbývá objasnit, co dělal Sirius celé dopoledne a proč se neukázal na obědě. Odpověď na druhou otázku je prostá: styděl se. Co se týče té první, bude lepší vypovědět to popořadě.
Sirius tedy - a skutečně poněkud připomínal mravenečníka, jak trefně poznamenal Severus - zatímco jeho spolužákům začínala hodina bylinkářství, dorazil na ošetřovnu.
„Cos to vyváděl?" zeptala se přísně madam Pomfreyová, doufajíc, že správně uhodla, že kletbou postižený student je chlapec a ne děvče.
„Do bně udělal Jabez - delíbilo ze bu, dzo jzeb řígal o blgodladzíh..."
Tak o vlkodlacích... „Jak se jmenuješ?"
„Ziriuz Blag."
„Ten Sirius, co se kamarádí s Remem Lupinem?"
„Já už z díb degabarádíb."
„Provedl ti něco? Tomu se mi nechce věřit..."
„Je do blgodlag!"
„To není žádné provinění." Zdravotnice před něho nastavila zrcadlo, aby na sebe dobře viděl, a chopila se hůlky. „Až budeš vypadat normálně, tak řekni."
Po několika minutách čarování Sirius konečně řekl: „Dost, to stačí."
„Jsi si jistý?"
Pečlivě se prohlédl v zrcadle. „Jo," přikývl a měl se k odchodu.
„Ne tak zhurta. Sedni si, chlapče. Musíme si promluvit. To, co jsi řekl o Removi, nebylo vůbec hezké."
„Ale on je to opravdu vlkodlak!"
„Tohle náhodou vím. Spadá to, abych tak řekla, do mé kompetence." Když se Sirius tvářil udiveně, dodala: „Remus je můj pravidelný pacient. A od tebe to bylo opravdu šeredné, když jsi řekl, že s ním proto nekamarádíš."
„Madam Pomfreyová, vlkodlaci jsou přece krvelační, úskoční a prolhaní."
„To je obvyklý předsudek. Řekni mi, s kolika lykanthropy už jsi měl co do činění?"
Sirius přiznal: „S jedním."
„Vidíš, já jsem se během své praxe u Svatého Munga setkala s několika. Někteří byli pěkně nepříjemní -"
„Tak vidíte."
„- a jiní byli zase docela sympatičtí. Povím ti o jednom - zvláštní případ. Mladík kolem pětadvaceti. Přivedla ho den po úplňku šedovlasá paní. Vypadala hrozně zarmouceně, myslela jsem, že jsou příbuzní. Chodila za ním každý den. Abys tomu rozuměl, první měsíc po nakažení má velmi těžký průběh, v organismu probíhají velké změny - po první proměně se potom stav stabilisuje. Jednou jsem pak zaslechla, co si povídají - ta paní říkala, že si musí nechat udělat pevnější klec, aby se to už nikdy nemohlo opakovat."
„Klec? To nechápu."
„Tobě to nedošlo? Byla to vlkodlačka, která ho pokousala. Dělala si o něho velké starosti. Do té doby se vůbec neznali, ale pak se myslím docela spřátelili."
„Ale proč ho kousala, když jí to potom bylo líto?"
„Ty nemáš ani potuchy, jak probíhá lykanthropický záchvat, že ne?"
„Záchvat?"
„Nebo proměna, chceš-li."
„Aha. Ne, to nemám."
„Tak abys věděl," pokračovala zdravotnice ve výkladu, „lykanthropie je velice bolestivá a vyčerpávající. Záchvaty přicházejí pravidelně za úplňku, to je ti známo. Proč zrovna za úplňku, o tom se vědci dodnes přou, ale předpokládá se, že na vyplavování specifických vlkodlačích hormonů má vliv některá složka měsíčního světla. První fází je transformace. Dochází ke změnám tvaru kostí a rozložení svalů, k bleskovému růstu srsti, to je provázeno silnými křečemi."
„To zní strašně," otřásl se Sirius.
„Vypadá to mnohem hůř. Poslední změnou je přerušení některých nervových spojů v mozku."
„Co to znamená?"
„Že transformovaný lykanthrop nedokáže ovládat své chování vůlí, řídí se pouze instinkty. Ty jsou velice jednoduché - rozsápat, na co přijde, případně do toho zatnout zuby - to především, jde-li o člověka. Pokud není hladový, nenapadá vlkodlak zvířata, ale lidi vždycky. A samozřejmě, pokud nějakého člověka během záchvatu pokouše, dojde většinou k přenosu."
„Většinou? Takže ne vždycky?"
„Ne, vždycky ne. U mělkých poranění pokousaný někdy vyvázne bez následků - ale často zase dochází k usmrcení oběti, nebo se stává, že oběť nepřežije první proměnu. Proboha, chlapče, ne abys zkoušel, kolik štěstí budeš mít ty!"
„To by mě ani nenapadlo," zamumlal nepřesvědčivě.
„Při západu Měsíce pak nastává retransformace, což je podobný proces jako transformace, jenže reversní."
„Proměna zpátky v člověka."
„Tak. Vlkodlačí pudy zmizí s vlčí podobou a další čtyři týdny je postižený úplně normální zdravý člověk."
„A pamatuje si, co dělal jako vlkodlak?"
„Pamatuje. Někdy je to užitečná věc - ta paní, jak jsem ti vyprávěla, našla toho mladíka díky tomu, že věděla, kde ho pokousala. Jindy je to zas na škodu, nejsou ojedinělé případy sebevražd vlkodlaků, kteří ublížili někomu blízkému."
„A nedá se s tím něco dělat?"
„Vůbec nic. Můžeme jenom držet vlkodlaky během záchvatů v isolaci, aby se lykanthropie nešířila. Tady v Bradavicích je místo, kam se nikdo nemůže dostat náhodou, a tam tvého kamaráda vždycky před úplňkem zavedu. Nemusíš se obávat, ty i tví spolužáci jste naprosto v bezpečí."
Sirius chvíli zamyšleně čučel. „Chudák Remus."
„Tak to máš, chlapče, naprostou pravdu. I pro mě je to smutné - všichni vlkodlaci, které jsem potkala, byli dospělí lidé - dosud jsem se nesetkala s lykanthropem dítětem. První proměnu prodělal už v pěti letech, jen si to představ."
„Roztomilý štěňátko."
„Jeho rodiče ho popsali spíš jako zuřící kouli chlupů, která by je oba zardousila, kdyby mohla."
„To by byl ten případ sebevraždy."
„Asi ano. Je to moc hodný chlapec. Profesor Dippet by ho byl jednoznačně odmítl. Jsem vážně ráda, že máme konečně ředitele, který se nebojí přijímat, hm, handicapované studenty."

Jak již bylo řečeno, Sirius se v době oběda Velké síni vyhnul. Ne že by byl o hladu, první známostí, co kdysi s Jamesem po příjezdu do školy strategicky navázali, byli místní domácí skřítkové, zejména ti, kdož pracovali v kuchyni. Zašel do knihovny, kde po chvíli procházení polic našel, co hledal - bylo to v obrovské bichli, nesoucí název Nejsem příšera!, téměř nečitelném tisku, jejž koncem osmnáctého století přeložil do angličtiny a vydal jakýsi americký kouzelník, bezmezný obdivovatel francouzských encyklopedistů. Založil příslušnou stránku Andromediným svatebním oznámením a s námahou vecpal svazek do brašny.
Ledva vyšel z království madam Pinceové, padl mu zrak na vysokou ženu v tartanovém hábitu, s vlasy stočenými v pevně utaženém drdolu. Rozběhl se za ní.
„Paní profesorko!"
„A - to jste vy. Nos už máte zase v pořádku, že? Tak co si přejete?"
„Totiž - moje sestřenice má v sobotu svatbu. Myslíte - myslíte, že bych tam směl jet?"
Třídní se usmála. „Ale jistě. Jen mi dejte písemné povolení od rodičů."
Sirius se zarazil. „Víte, to nejde. Oni - našim se její snoubenec nezamlouvá a - a zřekli se jí - a napsali mi, že se s ní nesmím stýkat - ale Andromeda mě pozvala a já bych strašně rád jel! Nešlo by to nějak zařídit, prosím?"
Profesorka zvážněla. „Bohužel, Blacku, obávám se, že ne. Osobně s vašimi rodiči nesouhlasím, avšak nemohu se plést do rodinných sporů. Školní řád vyžaduje, aby student, který chce opustit školní pozemky, měl povolení rodičů, a nelze jej svévolně porušovat."
Sirius se zakabonil.
„Nemračte se, nesluší vám to. A povězte mi, koho si vlastně slečna Blacková vyvolila?"
„Teda Tonkse."
„Aha, ano, Tonks. Z Mrzimoru, že ano? Velmi oblíbený mezi spolužáky. Představte si, jednou měl proměnit slunečnici v křečka a křečkovi zůstal ten límec z okvětních lístků a tlamičku měl plnou semínek... docela ráda bych se někdy dozvěděla, jestli se mu to opravdu nepovedlo nebo jestli to udělal schválně, aby celou třídu pobavil... to si vybrala dobře."

„...šmejd, navíc ještě z Mrzimoru, stejně jako ona, vážně nemožná... konečně jsme se jí zbavili..." Bellatrix zjevně názor profesorky McGonagallové nesdílela.
„Hele, Blacková," zaťukal jí na rameno pohledný blonďák z šestého ročníku, „nemáš ty ještě jednu ségru? Byla by volná?"
„Se jí zeptej."
„Člověče," vmontoval se do toho další zmijozelák, nepříjemný černovlasý hromotluk s rašícím knírkem, „nejseš náhodou pedofilní? Dyť je jí sotva jedenáct!"
„Co má člověk dělat, Waldene, tuhle Blacková o mě nestojí..."
„Malfoy si prostě nedá pokoj, dokavaď nedostane některou Blackovic holku, a je mu jedno, kterou..." poznamenal tiše Rodolphus a Bella se smála.

Ani v době večeře Sirius necítil sebemenší touhu ukazovat se ve Velké síni. Radši vystoupal po dlouhém schodišti do sovince a odeslal dva dopisy - po své vlastní sově psaní rodičům, kde sliboval, že zapomene, že kdy měl sestřenici jménem Andromeda, a po jednom školním kalousovi blahopřání, které sepsal během dějepisu.

P. S. McGonagallová mi řekla, že mě nepustí, když nebudu mít povolení od rodičů, ale já stejně zkusím nějak se odsuď dostat, tak se mnou počítej.

„Co jsem zvoral?"
„Dals to na moc prudkej plamen. S tou mločí krví se ti trochu utrhla ruka - a když ti tam spadlo pero, tak to asi nebyla ta nejvhodnější ingredience - Vlče!" To poslední řekl James korpulentní dámě v růžové róbě, jejíž portrét visel na slepém konci chodby - tedy, slepá by se chodba zdála tomu, kdo se tu nevyzná.
Přišli z večeře úplně první - nebelvírská klubovna byla prázdná, až na jednoho studenta, který seděl v koutě s nosem zabořeným do jakési knihy. Byl to ten poslední, koho by chtěli vidět.
Ani nezvedl hlavu, když slyšel, že někdo přišel, jen se zeptal: „Hele, nevíte, co je to hypophysis?"
„To teda ne. Nejspíš nějaká děsivá příšera, co žije v jeskyních," tipoval lhostejně James. „Zadek koně a hlava fyzikáře."
„Ne, to nesedí..." koukal Sirius stále do knihy, a portrét se otevřel a vstoupila pětice sedmáků. Položil jim stejnou otázku.
„Podvěsek mozkový, endokrinní žláza," odpověděla okamžitě Christina Wyllesová, copatá dívka, jež by si přála stát se léčitelkou u Sv. Munga. Z toho tedy nebyl o mnoho moudřejší.
Byla by mu začala vysvětlovat, o co jde, ale James užasl: „Co to prosímtě čteš?"
„Ale nic," sklapl Sirius knihu. „Jamesi, Reme, potřebuju s váma mluvit."
„Ale ne o hypofýze," kladl si James za podmínku.
„To fakt ne. Ehm - pojďte někam, kde nás nikdo neuslyší..." Portrétem teď proudila hotová procesí.
Šli tedy do své ložnice. Byla prázdná, neboť Peter dosud neskončil s jídlem.
„Tak to vybal," vybídl ho James trochu nepřátelsky.
„No - totiž..." Sirius seděl na samém krajíčku Peterovy postele a studoval detailní strukturu koberce, „měl jsi pravdu."
„V čem zas?"
„No přece, že..." Sirius konečně vzhlédl, obličej celý rudý, a podíval se přímo na Jamese. „Že se chovám jako idiot, ne, hůř, jako moje matka."
„To je hnedka vidět, jak máš bohatý rodiče."
„Co to s tím má společnýho?"
„No že ti pořídili tak dlóóuhý vedení," povídá James, a nikdo se tomu praotřepanému vtipu ani neusmál. „A svoje omluvy laskavě adresuj tam," ukázal. Natáhl se na postel, dávaje tak jasně najevo, že tenhle spor se ho netýká.
Siriovi nezbylo, než se obrátit k Removi, a spustit. „Víš... já vlastně nevím, jak začít... byl jsem fakt hnusnej. A přitom jenom z čirý hlouposti - neměl jsem věřit tomu, co mi vykládali doma. Známe se přece už rok a půl... měl jsem vědět hned, že když všichni říkají, že vlkodlaci jsou zlí, tak jestli ty jsi vlkodlak, nemůžou mít pravdu..."
„Takže se mnou zase kamarádíš?"
„Nevím. To je spíš na tobě, ne? Jestli o to ještě stojíš."
Tohle Remus neslýchal často, tím méně od jedné z třídních hvězd. A Sirius vypadal, že si sám sebou není vůbec jistý, což byl taky pohled za všecky peníze.
Vzpomněl si na vlhký polštář z včerejší noci, kdy v něco podobného úpěnlivě doufal, a usmál se. „Zapomeň na to." Teď byl na rozpacích zase on. „Nezahrajem si Řachavýho Petra?"
Dali jednu hru, v níž je oba, Siria i Rema, James těžce podrtil, a pak Sirius znova nalistoval rozečtenou kapitolu s názvem Lycanthropia. Měl trochu problém se slovem thalamus, neboť kniha byla sice opatřena vysvětlivkami, avšak její vydavatelé předpokládali, že každý čtenář takové literatury již o thalamu slyšel. Zašel se zeptat Christiny, ale výrazu „střední mozek" taky moc nerozuměl.

Sirius vyznačil na mapě poslední dvě požadované hvězdy - Betelgeuse a Rigel - a zívl. Taky už bylo po jedenácté.
„Hotovej?" James si sundal brýle a promnul si unavené oči. „Já taky."
„To bys mi moh poradit," zaškemral Peter, „kde je Sirius."
„No přece tady -"
„Ne, já jsem myslel - "
„Ty? Myslel?" byl by se James posmíval, kdyby jeho kamarád nebyl v tu chvíli řekl: „Támhle na jihovýchodě, ta velká nízko nad obzorem."
„A Bellatrix?" otočil se Remus a Peter ucouvl.
„Spinká ve Zmijozelu."
„Neopakuj se, a ty nebuď strašpytel, Péťo. Levý rameno Oriona. Regulus je pod obzorem, ve Lvu."
„Proč Regulus? Ten zakreslovat nemáme."
„To je Betelgeuse," zamračil se Remus.
„Betelgeuse ve Lvu? Ta je určitě v Orionu. Aha, promiň, Bellatrix je vpravo."
„Bezesporu velice zajímavé," konstatovala profesorka Sinistrová, „a zajisté ta nejdůležitější věc ve vesmíru, ale doufám, že jste zatím stihli dokreslit své mapy, protože končíme. Pettigrew, buďte tak laskav a seberte práce."
Peter ještě udělal poslední tečku tam, kde ležel Siriův prst - trochu vedle, neboť ten se ohlížel, zda je profesorka nesleduje - a začal vybírat.
Od pěti spolužáků dostal mapy bez problémů, ale k Removi se přibližoval nějak obezřetně. Remus mu podával pergamen, Peter se náhle rozhodl, popadl jej - ovšem Remus to nečekal, stále mapu držel a ta se přetrhla vejpůl.
„Co blbneš?"
Peter zčervenal, lehce se přikrčil a strnul.
„Já tě přece neukousnu."
„To ti tak zbaštím."
„Co to děláte, vy dva?" zasáhla profesorka.
Remus zvedl s podlahy věže druhou polovinu hvězdné oblohy, kterou Peter upustil. „Moje mapa..."
„Ukažte. Reparo! Když to nejsou Black s Potterem, tak zas vy dva... s vámi je kříž."

„Reme... já jsem vážně nechtěl."
„No jo, to už jsi říkal," odpověděl Remus a dával pozor, aby na úzkém točitém schodišti nešlápl křivě. To jsem to dopracoval. Jeden se mě bojí, jeden mě lituje a jeden mě nenávidí - no dobře, už ne. Stejně jsem zvědav, jak dlouho to ještě vydržím.
Zdálo se tak neskutečné, že ještě předevčírem bylo všechno normální.
A to ještě neznal téma první zítřejší ranní hodiny, obrany proti černé magii.

„Otevřte si učebnice na straně 473. Co je na obrázku, Pettigrew?" začal hodinu profesor Grievy.
Peter honem listoval knihou. „No... vlk."
„Špatně. Evansová?"
„Vlkodlak?"
„Jen hádáte? Ale máte naprostou pravdu. Přečtěte popisku pod obrázkem, prosím."
„Přestože se vlkodlak na pohled velmi podobá vlku," zněl učebnou Lilyin hlásek, „jejich vzhled není zcela totožný. Zatímco vlk zametá stopy svěšenou oháňkou, vzhůru stočený ohon vlkodlaka spíše připomíná německého ovčáckého psa. Čenich vlkodlaka je kratší..."
James strčil do Siria. „To je nuda. Nezahraješ si lodě?"
„Dej mi pokoj, chci si číst."
„Já bych si zahrál," pronesl nečekaně Remus, který obvykle dával ve škole pozor.
Fajn, řekl si Sirius a zafixoval zraky na začátku odstavce. Kdyby si ho Grievy všiml, nemůže říct, že se nevěnuje tématu.

„Dva svitky! Grievy se zbláznil."
„On zadal úkol? Nějak jsem ho ignoroval. Co je za téma?"
James mu to řekl.
„Grievy se zbláznil," prohlásil přesvědčeně Sirius.

„Jamesi, pomůžeš mi s tou prací pro Grievyho?"
„Trénuju."
„Sirie?"
„Ještě na mě čeká děják, řekni si Removi. To mi připomíná, Jamesi, půjčíš mi svůj koncept?"
„Co ty by sis beze mě počal."
„Asi bych se musel učit, brr."
„Sirius Black, prototyp nemožného studenta."
„James Potter, prototyp nemožného sportovce."
„Ty jsi snad čekal, že v prvním zápase v životě triumfálně chytím Zlatonku hned v první minutě."
„Od tebe? Pchá, to sotva."
„Hele, nekritisuj, jo? Tebe do kolejního družstva nevyberou nikdy."
Což byla mimochodem pravda.

Hepčí!
„Na zdraví. Jakej byl trénink?"
„Hádej, je deset pod nulou."
„Studenej."
„Bravo. Co to čteš za traktát?"
„Traktáty ze zásady nečtu, naši by z toho měli radost."
„Kluci? Myslíte, že byste mi mohli trochu poradit?"
„Jé, Remus. Promiň, Reme, já tě vůbec neviděl." Brýle držel v ruce - to proto, že se v teplé místnosti příšerně opocovaly. „Co máš za problém?
„Ten úkol navíc, co jsem dostal z lektvarů."
„A taky nabídnul Peterovi, že mu vysvětlí, jak je to s vlkodlakama," informoval Jamese Sirius, „a Peter akorát zapištěl, že nikdy, a zmizel."
„Šmarjá, to je vůl."
„Jeho škoda. Bez Rema to v životě nezvládne napsat."
„Ledaže by mu pomáhal někdo z nás dvou."
„Tak se mnou ať nepočítá."
„Takže má smůlu. Hele, Reme, vykašli se na obecního blba a ukaž ty lektvary."

„Ne, Péťo. S ocelí si jejich organismus poradí. Koukni, vždyť to máš před sebou, přímo tady v knížce."
„Já tomu nerozumím."
„Čemu nerozumíš?"
„Proč zrovna stříbro."
„To je přece úplně jedno. Heleď, máš nějakou alergii?"
„Cože? Proč?"
„Péťo, máš nějakou alergii? Třeba na pyl, na prach nebo na chlupy?"
„Ne, ale máma má alergii na roztoče."
„No, a existuje taky alergie na stříbro. Někteří lidi třeba nemůžou nosit stříbrné náušnice, protože se jim pod nima dělá vyrážka."
„Aha. Ale jak to? Stříbro není živý."
„Probíhá tam chemická reakce."
„Co to je?"
„Zapomeň na to. Prostě, všichni vlkodlaci mají tak silnou alergii na stříbro, že když se jim do těla dostane kousek stříbra, tak je jejich alergická reakce zabije."
„Hm."
„Víš co, jestli to nechápeš, prostě tam napiš, co jsem ti teď řekla, a nech to plavat."
„Uh, ty máš teda vkus," ohrnula nos Joan. „Zahazovat se s Pettigrewem."
„Potřeboval pomoct s úkolem."
„A naše měkkosrdcatá Lily nemůže Pettyho nechat, ať se s tím projednou popere sám. To už je tenhle tejden potřetí. Nemáš pocit, že tě zneužívá?"
„Ne, a i kdyby, co je ti do toho. Péťo, alergie se píše s měkkým i."
Péťa řečený Petty zrudl.

Následující čtvrtek, na hodině obrany proti černé magii, pročítal profesor Grievy odevzdané úkoly.
„Zklamali jste mě... v celém ročníku se najdou pouze dvě práce, které neobsahují faktické chyby. Jednu z nich, skutečně vynikající, napsal Severus Snape ze Zmijozelu - autor druhé sedí v této třídě. Blacku, pojďte k tabuli."
Sirius vstal a došel na stupínek. Ještě slyšel, jak James zasyčel.
„První část vašeho pojednání je obdivuhodně přesná. Rozdíly mezi vlkem a vlkodlakem jste popsal detailně a správně. Ale nemohu se ubránit dojmu, že si ze mne děláte blázny, když jste v druhé polovině vůbec nesplnil zadání.
Jak znělo téma vaší domácí práce?"
„Popsat, jak se pozná vlkodlak, a jak - jak se dá zabít."
„Vida, tak vy si to pamatujete. Říká se tam něco o tom, že byste měl podávat své názory?"
„Ne."
„Nebo popisovat metody odchytu živých vlkodlaků?"
„Ne, pane profesore."
„Jmenujte způsoby zabití vlkodlaka."
Vyděšený pohled dvanáctiletého žáčka zatěkal po třídě a zabloudil do zadní lavice, kde jej tři páry očí oplácely. Remus pochopil a přikývl.
„Stříbrná - stříbrná kulka, střela se stříbrným hrotem, rána stříbrnou čepelí, utětí hlavy jakoukoliv zbraní."
„Takže to víte. Proč jste to nanapsal do své práce?"
„Protože zabít vlkodlaka je úplně normální vražda!"
„Jste snad odborníkem na tuto problematiku?"
„To ne, ale -" - ne, tohle nemůže říct - „ale magistr Scamander v knize Fantastická -"
„Nepřeji si, abyste v mých hodinách citoval knihu magistra Scamandera! Fantastická zvířata a kde je najít, to je pochybné, popularistické a naveskrze nevhodné dílko! Vaší předepsanou učebnicí jsou Černokněžníci, příšery a my od profesora Nigella! Cožpak vy jste si ji nekoupil?"
„Proč bych si ji kupoval? Mám autorskej výtisk prvního vydání."
„Přestaňte si ze mne dělat legraci! Strhávám Nebelvíru dvacet bodů!"
„Nedělám si legraci! Klidně se podívejte! Phineas Nigellus byl můj praděd!"
Profesor Grievy strnul nad knihou z roku 1887. Do nastalého ticha ještě zaznělo: „Většinu svejch příbuznejch mám radši, a to už je co říct."

„Ale, Reme, jednu věc nechápu. Ty jsi v tom nasekal chyby?"
Remus se plaše pousmál. „Vůbec jsem to neodevzdal."
„Aha. Jasně, to mě taky mohlo napadnout."
„Víte, co mi připadá?" zeptal se James. „Jako by to dělal schválně."
„A tentokrát jsou to obři. Co myslíte, má něco proti Hagridovi?"
„Proč proti Hagridovi?" podivil se Peter.
„Prosímtě, radši mlč."

„Jamesi? Nezahrál by sis karty?"
„Jsi blbej nebo jo? Za prvý, vidíš, že máme rozehranou hru. Za druhý, přestaň už konečně dolejzat, jseš s tím trapnej. A za třetí jsem ti snad jasně řek, že dokavaď - ále, škoda námahy, takhle si opotřebovávat hubu. Garde na věž."
„Šach," táhl Remus ohroženou věží.
James honem kryl krále střelcem.
Páteční večer využívali všichni k zábavě. Tedy... skoro všichni.
„Tak já jdu," ozvalo se.
„Kdy se vrátíš?" James ani nezvedl hlavu od šachovnice a skutečnosti, že k hlasu nepatřila žádná osoba, nevěnoval nejmenší pozornost.
„Jestli se to povede, tak v neděli. Díky za plášť."
„Rádo se stalo, hehe. Zlom vaz."
„Bacha na toho koně vlevo. Ahoj."
„Ahoj," odpověděl James, nevěda, zda nemluví jen tak do vzduchu.
Zatímco se starší studenti navraceli do koleje, kdosi skrytý pod neviditelným pláštěm mezi nimi prokličkoval ven.

Několik centimetrů nad podlahou plul spodní konec koštěte. Takhle bez násady značně připomínal kartáč. Červenobíle puntíkovaná bota jej přišlápla.
Ztichlou chodbou zazněla hlasitá rána, když násada spadla na kamennou podlahu, a několikrát se vrátila ozvěnou.
„Chá chá," chechtal se majitel barevných bot. Kdopak se to tu courá po večerech s koštětem a celý neviditelný, kdopak to je?"
Sirius se přitiskl ke zdi a odhadoval šance na reconquistu svého koštěte. Z všeho, co mohl potkat na školních chodbách, musel narazit zrovna na Protivu. Pouze nutnost zůstat úplně zticha zarazila příval neslušných slov.
A to už tu byl Filch. Jestli ho nepřivolalo třísknutí násady o zem, tak Protivův ječák zaručeně. A co hůř, blížil se přímo k němu, a vědom si toho, že večerku nedodrživší student není vidět, mával rukama ve vzduchu.
Pro koště se vrátí potom.
Sehnul se, aby hlavou nezavadil o školníkovu paži, a co nejtišeji a nejrychleji utíkal pryč.
Čert aby vzal dlouhé nohy Pottera staršího!
„Ha. Mám tě. Jméno? Kolej?"
„Snape, Zmijozel," zavrčel Sirius.
„Ne Black z Nebelvíru? Tak jdeme za profesorem Grievym. Však on už si pro tebe vymyslí nějaký zábavný trestík."
A zatímco se Filch rozplýval nad tou představou, Sirius nelenil. Vytrhl mu koště z ruky, znovu se zahalil do pláště a nasadil maximální akceleraci. Za třetím rohem v plném trysku vrazil do profesorky McGonagallové.
„Co to - Blacku! Okamžitě si to sundejte. A rychle si vymyslete nějaký důvod, proč se tak pozdě večer plížíte po chodbách s koštětem."
„Ehm, totiž - "
„Svatby jsou hezká věc, ale pravidla je třeba dodržovat. Nemám pravdu?"
„Víte, pravidla zdaleka nepamatujou na všecky možnosti a můžou být někdy strašně -"
„Omezující? To ano. Například teď vám školní řád nedovoluje navštívit vaši sestřenici. Vrátíte se hezky do koleje - a na zítřek tím pádem nemáte program. Hagrid ocení, že mu pomůžete s hippogryfím hnojem."
„Vážně?"
„Jinak řečeno, máte školní trest. Nastoupíte jej v devět hodin ráno spolu s Potterem."
„S Jamesem? Proč?"
„Když to musíte vědět, zaklíná spolužáky a prodlužuje jim nosy."
„Aha... no jo."
„Poslyšte, Blacku, neslyšel jste tu nějaký rámus? Těsně předtím, než jsme se srazili?"
„No... slyšel. Totiž vlastně ne..."
„Tak ano nebo ne?"
„Já ten randál způsobil."
„A-ha. Tak pojďte, doprovodím vás, abych měla jistotu, že jdete skutečně spát."

„Garde," řekl James. „Co že tak brzo? Kdo tě chytil?"
„Nejdřív Filch a potom McGonagallová."
„To nevypadá na moc úspěšnou misi."
„Nechytli by mě, kdyby tam nebyl jednak Protiva a jednak kdyby Filch nedostal hlášku."
„Hlášku? Ale kdo věděl -"
„Ty moje rozmilý sestřenky," předvedl Sirius znechucený škleb. „Naše Belli konečně našla, co hledala."
„A co to je?" otázal se Remus zpod stolu, kde hledal pěšce, kterého omylem shodil na zem.
V Siriově tváři bylo lze rozeznat rysy jeho předků válečníků. „Casus belli." Praštil sebou do křesla a vzal do ruky rozečtenou knihu. „Za hodinku za dvě to zkusím znova."

„Jamesi, ty mi tu královnu dáváš k Vánocům nebo co?"
„Jé, toho jsem si nevšim. No už si ji vem."
„To je vono! Jamesi, no tak Jamesi, koukni!" přistrčil mu knihu a soustředil se na plám proniknutí ven ze školy.
Potíž byla v tom, že hrad měl příliš mnoho chodeb - příliš mnoho šancí být přistižen. Kdyby mohl odstartovat, aniž by musel projít skoro celou školou...
Ale ta možnost tu přece byla.

V celých dějinách, četl James, je znám pouze jeden člověk, kterému se podařilo bez zranění strávit úplňkovou noc ve společnosti lykanthropa, přesněji lykanthropy. Jacques Renard, zvaný též Lišák z Versailles, byl animagus žijící na přelomu 16. a 17. věku. V jeho denících můžeme čísti: »Když nadešla ta smutná chvíle, že má přesladká choť Antoinette počala se v křečích zmítati, anžto Luna plná byla vyšla na nebesa, meškal jsem světnici opustiti, až již příliš pozdě bylo a já, stanuv tête à tête rozlícené vlčici, pojal jsem ten pošetilý nápad, že snad co stvoření němé snáze se se stvořením němým dorozumím. Vzalť jsem tedy na se podobu liščí - a hle! Vlčice přestala vrčeti, očichala mne, zklidnila se, ba hlavu svou šedou na můj rezavý hřbet položila, leč - nastojte! - ni jedenkráte nekousla mne.«
Mnozí badatelé, nezpochybňujíce nijak Renardovy zásluhy na poli transfigurace, považují zároveň jeho tvrzení, že strávil noc v jizbě s vlkodlakem, za bohapusté chvástání. Renard sám tento pokus již nikdy nezopakoval - on i jeho choť byli o měsíc později utlučeni rozlíceným davem. Jiný animagus nebyl dosud ochoten tak riskantní podnik podstoupit...

„Pak za mnou někdo zavřete okno."
„Jo," zabručel James, začtený do příběhu Lišáka z Versailles.
„Jenom doufám, že nedělá přesně to, co si myslím, že dělá."
Obava byla v Remově hlase tak patrná, že se James odtrhl od knihy. „Jako co?"
„Neleze na koště rovnou z okna?"
„To asi leze. Proč?"
„Jamesi, to okno je v devátym patře!"
„No a co? On nespadne, je šikovnej."
„A Bellatrix o něm ví."
„Jeho věc."
Remus si to nemyslel. Honem vyběhl po schodišti, aby Siria zastavil.

Sirius srovnal koště a vylezl na parapet. Rám byl zvenku pořádně namrzlý a zledovatělý, takže musí dát moc pozor, aby neuklouzl.
Pomalu si klekl a jednou rukou chytil násadu. Natáhl nohu a začal přesouvat váhu.
Foukal silný vítr a udržet koště na místě dalo pěknou fušku.
Vnější parapet byl opravdu velmi kluzký.

Výkřik Rema zrychlil na třetí kosmickou. Vpadl do pokoje a spatřil otevřené okno. Na sloupku se křečovitě svírala jedna ruka a druhá zoufale tápala po parapetu.
Za normálních okolností by nešel přes Jamesovu postel v botách. Jenže tohle nebyly normální okolnosti. Chytil tápající ruku za zápěstí.
Praskl mu rukáv - Sirius se v zoufalství snažil držet i nepříliš silné látky.
Bolestivě cítil, jak se mu zaryly prsty do druhé paže. Škrábance z počátku týdne se ještě nezahojily.
„Polez. Dělej."
„To - ne - jde -"
Kožešinou podšívaný zimní plášť, který visel Siriovi s ramen nad hlubinou, byl teplý a těžký. V tuto chvíli především těžký.

I James slyšel výkřik a když rozrazil dveře, znovu zabouchnuté průvanem, viděl jen Rema, jak se vyklání z okna.
„Siri! On sletěl..."
„Zatím - ne -" dostal ze sebe Remus, zuby stisknuté námahou.
Když ho popadli každý za jednu ruku, podařilo se jim Siria vytáhnout nahoru na parapet. Pomalu slezl zpátky do ložnice. James se ještě natáhl pro jeho koště a přibouchl okno.
Celá ta hrůza trvala osmnáct vteřin, ale vydala za celodenní práci v dolech.

„Proč děláte tolik rámusu?" protíral si Peter oči.
„Ty jsi celou dobu tady a chrápeš?" James vypadal schopný vraždit.
„Co se děje?" zívl Peter.
„Sirius se právě málem zabil! Kdyby nebylo Rema -"
„- a Jamese -" dodal Remus.
„- a ty si klidně chrníš! Škoda slov na tebe, Petty."
„Díky moc, kluci... napodruhý už se to povede."
„CO? Mohlo bejt po tobě, ty pako, a ty to chceš zkoušet znova?"
„No jasně, jak jinak se dostanu pryč ze školy?"
„Akorát se rozplácneš dole na nádvoří, blbče."
„Sirie, nedělej to. Bellatrix tě udá."
„Brumbál to pochopí, nanejvejš dostanu školní trest."
„A vaši?"
„Co je s nima? Ti tam nebudou, jak by se dověděli -"
„Bellatrix jim napíše, jestli tě tu zejtra neuvidí."
„Podlá je na to dost."
„Tak vidíš," uzavřel debatu Remus.
„A pro jistotu," sebral James obě košťata, co v pokoji měli, „řeknu holkám, jestli by to neschovaly u sebe."

„A ještě si to musím vyřídit s tebou. Připrav si hůlku, Petty."
„Ne! Nech mě!"
„Dělej, nebo začnu rovnou."
„Jamesi! Prosím!" Peter se schovával pod peřinou.
„Počítám do tří. Raz - dva -"
„Sirieee!"
Sirius volání o pomoc ignoroval. Měl vztek a o Remově vysvětlování, že takhle to bude nakonec nejlepší, si myslel věci, jejichž formulace by pobouřila i jeho matku.
„- tři! Wingardium leviosa!"
Peter se vznesl do vzduchu a peřina s něho spadla. Honem se zachytil horního konce sloupku postele, jinak by byl skončil v šeru pod vysokou klenbou stropu.
„Okamžitě ho nech na pokoji!"
„Jako proč?" James zvednutím špičky hůlky popostrčil Petera ještě o pár coulů výš. „Zaslouží si -"
„Expelliarmus!" Hůlka vyletěla Jamesovi z ruky, přičemž přestala mířit na Petera, takže Peter žuchnul na zem, přesněji na svou peřinu, a tam se rozbrečel.
Sirius, Remus a James se na sebe naštvaně mračili. Kdyby ložnice nebyla kruhová, byli by teď trucovali každý v jiném rohu.
Když se Peter po chvíli uklidnil, uvědomil si prapodivnou věc: jeho zachráncem, jenž ho spasil před celonočním zkoumáním svorníku za neustálé levitace, byl vlkodlak.

„Za čtvrt hodiny se máte hlásit Hagridovi," připomněla Jamesovi a Siriovi profesorka McGonagallová.
„No jo..." zabručel Sirius nepříliš zdvořile. James jeho odpověď překryl slovy: „My víme. Budem tam, spolehněte se." Jakmile byla kantorka z doslechu, ulevil si: „Ježibaba jedna, nenechá nás ani v klidu se nasnídat."

„On je ještě tady," divila se Bellatrix. Opravdu se těšila, že její strýc Arcturus Black ztratí trpělivost - či spíše jeho manželka ztratí trpě... totiž... ta přece neměla co ztratit... zkrátka že ho postrčí k činu - a strýc učiní experiment s použitím Neodpustitelných kleteb ve výchově potomstva. Kochaly se tou představou s Narcissou až do půlnoci. Leč, kdyby na svého bratrance žalovala, ačkoliv se ničeho nedopustil, a přišlo se na to, že lže, mohl by to být Cepheus Black, její otec, kdo didakticky uplatní kletbu na C. To nemohla riskovat.
Severus ji stejně neposlouchal. „Cože? Já?" třeštil oči na profesora Grievyho.
„Prosím vás, Snape, nezapírejte," odvětil profesor nesmlouvavě a přísně. Nebyl už nejmladší a právě dnes mu nebylo moc dobře, takže na podobné dohadování se studenty neměl ani trochu náladu. „Pan Filch mi řekl, že vás přistihl, jak se kradete ven ze školy. Ostatně nemusíte mít strach, že na to budete sám, stejný trest dostali z různých důvodů ještě dva další chlapci."
„Celou noc jsem se z koleje ani nehnul!"
„Neopakujte to, už to není vtipné. Unavujete mne."
„Ale -" začal Severus.
„Ani slovo," varoval ho Grievy.

„Tak, jste všici? McGonagallka poudala, že máte bejt tři!"
„Tři?" podivili se svorně oba.
„Jo, vy dva a eště tuten, jak von se... Snape. Zderhal ze hradu, zrouna jako ty," koukl na Siria. „Á - támdlenc je! Tak už ses najed?"
Severus zavrčel. Ruce měl vraženy hluboko v kapsách a tvářil se nasupeně. „To si slíznete," zasyčel na spolužáky.
„Tak pojte, dyž za to vemem, máme do půl jedenáctej hotovo," kývl Hagrid a čtyři černovlasé postavy v černých pláštích vykročily po bělostném sněhu.
„Hagride, já jsem nic neprovedl," mlel Severus jako kolovrátek.
„To nestačí, že existuješ?" zeptal se James a zabořil nos do závěje, neboť inkasoval pohlavek.
„My jsme taky nic neprovedli!" hájil se Sirius. „A na rozdíl od Snivellyho na to máme dva svědky!"
„Jo?" díval se na něho Hagrid podezíravě zpod huňatého obočí.
„Jasně. Předvolejte Jamese Pottera!"
James, snažící se právě očistit brýle šálou, upřel zraky ve směru černočerné skvrny na bílém pozadí. „A jako druhého svědka, jenž mou výpověď potvrdí, prosím Siria Blacka!"
„Teda vy jste čísla," smál se Hagrid a přidělil jim vidle.

„To si vypijete," blýskal Severus očima střídavě po Siriovi a po Jamesovi. „To je evidentní, kdo v tom má prsty..."
„Připomeň mi, že mám koupit vitriol," řekl James jakoby Siriovi a hbitě uhnul před Hagridovou rukou, protože do hnoje obličej strkat nechtěl.
„K čemu vitriol," nabral Sirius na vidle další dávku a místo do kolečka ji hodil na Severa.
Severus si to pochopitelně nenechal líbit a vrátil Siriovi přihrávku i s úroky.
Jeden z hippogryfů byl nemocný a nechutně páchnoucí zelená hromádka, jež toho byla výsledkem, se nalézala příhodně blízko. Mrkli na ni, pak jeden na druhého a se simultánním pokřikem „Svůj k svému!" a „Zelená je barva Zmijozelu!" do ní Severa povalili.
Hagrid zuřil. Nejsa však příznivcem zdlouhavého rozmazávání viny ani oficiálních neúčinných řešení, jednoduše popadl jednou tlapou Jamese, druhou Siria a vyválel je v tom sajrajtu taky.

Víceméně v tu samou chvíli si v kostele Sv. Ondřeje v Salisbury Andromeda s Tedem řekli své „Ano".

 





Do okénka povinně napište číslicemi třista šedesát pět
Okénko 

Poznámka: Můžete zaslat hodnocení, komentář nebo obojí. Nezapomeňte na okénko.