Serena se posadila do křesla, kde si obvykle četla. V jedné ruce držela šálek černého čaje, do kterého si naprosto neamericky nalila i mléko, v druhé svírala sešit. Pořád nemohla uvěřit tomu, že jí babička věnovala matčin deník, vlastně spíše nemohla uvěřit tomu, že ho celé roky schovávala, aniž by jí o tom řekla. Máma pro ni byla více méně anonymní osoba, dokonce ještě více než děda, což bylo zvláštní s přihlédnutím k jeho minulosti.

7. září 1972

Nenávidím to tu. Ne! Nenávist je dost slabé slovo. Všude kolem mě jsou lidi, co mluví rusky a já moc rusky neumím, navíc jsou to vesměs hlupáci. Byla jsem zvyklá z domova na leccos. Myslím tím, otec nikdy nešel pro cruciuse nebo jiné kletby daleko, ale tak nějak jsem doufala v zlepšení. Myslela jsem si, že když nastoupím do školy, už nebudu ta holčička v rohu cukající se a křičící pod náporem neprominutelné kletby, zatímco její otec křičí, že bolest je největší slabost, kterou musí člověk překonat, aby byl dostatečně silný. Nenávidím ho ještě víc než Kruval!

Psala jsem mámě, nechtěla jsem si stěžovat, protože ona by stejně nic nevyřešila. Vždycky se ho bála až příliš na to, aby proti němu zakročila. Jednou mi vyprávěla pohádku o zakleté princezně, kterou nepřišel zachránit princ, ale rodiče ji prodali sani. Princezna pak celé roky musela od saně snášet bolest, alespoň dokud se jí nenarodila holčička, princezna, kterou nikdy nikdo nepřijde zachránit, ne dokud bude saň hlídat hrad. Nerozuměla jsem tomu a myslela si, že je to opravdu ošklivá pohádka, ale teď je mi jedenáct a je mi jasné, že máma mluvila o mně. To já jsem ta, kterou nikdo nepřijde zachránit, ani ona, protože se příliš bojí otce a bolesti, kterou by jí způsobil. Občas jí taky nenávidím, přestože vím, že mě miluje, ale je tak slabá. Možná má přece jen otec v něčem pravdu, slabost nás ničí.

Serena zaklapla deník a zhluboka se napila z hrníčku, který teď křečovitě svírala, i když si byla jistá, že by spíše potřebovala něco silnějšího a máslový ležák to nebyl. Měla určitou představu o dědovi, ale nikdy si doopravdy neuvědomila, že činy, kterými byl nechvalně známý, by mohli proniknout i do jeho vlastní rodiny. Taky si nikdy neuvědomovala, že by se babička mohla někdy někoho tolik bát. Serena cítila vztek, najednou naprosto přesně věděla, co babičkou pronesená věta znamenala, už věděla, proč jí babička o deníku nikdy nic neřekla, protože se bála. Bála se toho, že by se lidé dozvěděli, jak byla slabá. Vždycky se bála toho, co si o ní ostatní mysleli.

Na okno jí zaklepal velký výr, který jí pravidelně každou neděli nosil nové vydání Týdeníku kouzelnice. Zaplatila mu, ale k četbě rozhovoru s Wilburem Duncem se nechystala. Pohled na její článek jí dnes nepřinášel žádnou radost, místo toho popadla zašlý sešit a pustila se do dalšího poněkud nahrabaného zápisku.

24. prosince 1972

Jsou Vánoce, zítra budou všichni rozbalovat dárky, ale já si jsem jistá, že žádný nedostanu. Jeden mi už přišel, od mámy, koupila mi plyšového medvídka. Kdybych byla menší, asi bych ten dárek ocenila. Celé roky jsem nedokázala usnout ze strachu, že přijde otec, být přitisknutá k plyšové hračce mi pomáhalo. Dokonce i tehdy, když jsem se v noci počůrala a musela pak spát v mokrém prostěradle až do rána. Měla jsem pak hrozný strach, že přijde se svou hůlkou a potrestá mě, protože už jsem byla velká. V sedmi letech se počůrávat byla ostuda, věděla jsem to, ale on bohužel taky.

Nečekám, že by mi něco mělo přijít od otce, dal mi to jasně najevo v hulákovi, když jsem mu oznámila, že na prázdniny zůstávám tady. Ztrapnil mě v jídelně, dokonce v ruštině! Málokdy na mě mluvil rusky, ale nebál se poslat mi v tomto jazyce huláka, nejspíš schválně, aby všichni slyšeli, jak moc jsem nevděčná.

Ve škole se to začíná zlepšovat, našla jsem si kamaráda, jmenuje se Oleg. Myslím, že mi rozumí víc než kdo jiný. Je to zvláštní, nikdy předtím jsem nikoho neměla. Olega místní děti šikanují kvůli tloušťce, ale když jsme spolu, tak si na nás nikdo nedovolí. Taky jsem se naučila pár kouzel, nejsem hloupá, abych si myslela, že mi proti otci pomůžou, ale možná časem...

30. července 1972

Otec se schází s podivnýma lidma, nejsem překvapená, protože to tak bylo vždycky, ale tentokrát chodí už i k nám domů. Máma je vždycky nervózní, když přijdou, více než obvykle, pokud to ještě jde. Donutili mě, abych týrala svojí kočku, nechtěla jsem, ale táta mi nedal na výběr, byla to buď ona nebo já. Vybrala jsem si sebe na úkor jí, což mě nutí se nenávidět.

Před dvěma týdny jsem měla narozeniny, dostala jsem knížku o černé magii, tak si v ní teď musím číst a táta mě z ní zkouší. Učí mě různá kouzla, a když se mi povedou, tak mě chválí. Nikdy předtím mě nechválil. Máma je naštvaná, dokonce se s otcem kvůli tomu i hádala. Koukala jsem zpoza dveří a nechápala, proč jí to vadí. Nikdy se neobtěžovala otci zabránit v tom, když mě týral, tak by se teď neměla plést do toho, když je na mě poprvý hodný. Možná, že je přece jenom podobná otci víc, než jsem si myslela. Každopádně vím, že jí tuhle neposlušnost jen tak neodpustil. Týral ji pak cruciusem stejně jako mě, počkal si, až dokud neomdlela bolestí.

Zítra půjdu nakupovat do Omsku, protože učebnice, které potřebuji, nenajdu v Londýně ani na Obrtlé. Vlastně většina knížek, ze kterých se učíme, jsou dost pochybné, ale nevadí mi to, vlastně si myslím, že je dobré, když jsem připravena na všechno. Zvlášť teď, když ulicemi řádí válka a já vím přesně, na jaké straně budu jednou muset stát.

Serena se protáhla. Vždycky si svou mámu chtěla představovat nějak jinak, vlastně ani sama nevěděla jak, možná jako někoho, kdo by jí večer vždy uvařil čaj a nalil do něj mléko, pohladil by jí po tváři a dal pusu na dobrou noc, jenže jak se zdálo, takovouhle osobou nebyla, to byla babička. Její máma byla silná a už tehdy hodně vyspělá, které dvanáctileté dítě je tak posedlé pomstou? Z dostupných zdrojů však věděla, že se jí to nikdy nepovedlo, její máma umřela dříve, než se k tomu dostala. Zemřela v den, kdy se Serena narodila – v Azkabanu.

Oldie ji lehce šťouchl čumákem do dlaně, vynucujíc si tak pohlazení. Serena se trochu pokřiveně usmála a svého domácího mazlíčka podrbala za uchem. Obrovský černý pes vyplázl jazyk a blaženě přivřel oči, zatímco hlasitě vydechoval. Serena ho chvíli pozorovala, pak odložila sešit a došla pro vodítko, aby ho huňatému pejskovi přicvakla.

Vancouver bylo obrovské město, sice zdaleka na tolik jako LA, kde vyrostla, ale stále dost velké na to, aby si tam připadala bezvýznamně. Nějakou dobu přemýšlela, že se přestěhuje do Victorie, ale nakonec se rozhodla pro větší byť ne hlavní město Britské Kolumbie. Pro Vancouver ji nakonec přesvědčil výhled za městem, navíc ve Victorii na rozdíl od Vancouveru nebyla ani žádná kouzelnická ulice.

Serena i s Oldiem došli až k jedné zapadlé uličce, kam to většinou ani bezdomovce nelákalo. Místo bylo samozřejmě upraveno kouzlem tak, aby na první pohled vypadalo odpudivě. Přistoupila ke starým oprýskaným dveřím, které měli místo kliky mosaznou poměrně zachovalou kouli. Vyndala z kabelky hůlku a směrem ke klíčové dírce zakřičela: „Alohomora!“

Jednoduché zaklínadlo jí umožnilo vstup do jiného světa. To, co se zvenku zdálo jako ošklivá budova, byla ve skutečnosti ulice U Raracha. Několik dětí se prohánělo kolem fontány, která kdykoliv, kdy do ní někdo hodil minci, začala zpívat. Pouliční obchodníci se předháněli v tom, aby co nejdříve prodali pochybné s největší pravděpodobností i ilegální zboží. Krámky vypadaly stejně útulně jako pokaždé, když tu byla předtím, stejně tak i restaurace U Vlkodlačí matky. Její majitelka se nikdy nerozpakovala nad tím, přiznat se, že její syn je vlkodlak a vlastně i Serenu docela překvapilo, když si uvědomila, že to nikomu nevadí. V Kanadě se tohle všechno okolo vlkodlaků bralo trochu jinak, dokud nikomu neublížili, tak ani nikomu nevadili. Dokonce se doslechla, že v lesích žije naprosto dobrovolně několik smeček, které běžně navštěvují města.

Nezdržovala se obhlížením krámků, místo toho zatahala za Oldieho vodítko, poněvadž její miláček se zuřivě rozštěkal směrem k naježené mourovaté kočce.

„Nemůžeš si ho uklidnit?!“ vyjela na ni sotva patnáctiletá holka, která se pokusila to nebohé zvíře vzít do rukou, zatímco ta potvora ji za to poškrábala do krve.

„Oldie! Dost!“ zařvala Serena a pes se okamžitě uklidnil, i když v jeho tváři se dalo jasně číst, že by si dal kočku nejraději k svačince. Serena se omluvila a rychle spěchala k redakci Týdenníku kouzelnice, která byla na druhé straně ulice.

„Ahoj, Sereno,“ řekla obtloustlá žena v kouzelnickém hábitu o dvě čísla menším, než byla její velikost. Serena si uvědomila, že kouzelnický hábit k svojí smůle nechala doma. Není nad to budit u kouzelníků nežádoucí pozornost.

Místnost, ve které se právě nacházela, měla odporně fuchsiovou barvu snad všude, vlastně jediná věc, která nebyla v téhle barvě, byla samotná šéfredaktorka Dorothea, které nikdo nikdy neřekl jinak, než Dory, protože ta byla oblečená v ještě odpornější křiklavě růžové.

„Mám pro tebe námět na nový článek, vlastně pro všechny z vás. Chtěla bych připravit několikastránkový speciál o nejvíc sexy a zároveň nejúspěšnějších kouzelnících v Commonwealthu.“

„Co to je?“ zeptala se překvapeně Serena, na což Dory jen znechuceně zavrtěla hlavou. „Vy Amíci jste všichni stejní, tak zaujatí vlastní velkolepostí, že víte houby o tom, co se děje okolo. Commonwealth je sdružení Spojeného království a jeho bývalých dominií a kolonií.“

„Vlastně jsem se narodila v Británii,“ zašklebila se Serena a použila při tom svůj co nejlepší britský přízvuk. Nepoužívala ho už roky, občas jí coby jedenáctiletému dítěti ještě ujel, ale později se ho kompletně odnaučila, ostatně v Anglii byla naposledy coby mimino. Přízvuk se naučila jen proto, že tak mluvila její babička.

„No to je úžasný,“ zatleskala Dory svýma baculatýma rukama. „Tím spíš budeš ráda, že jsem tě vybrala, abys jela do Británie. Jsi tu nová, takže jsem se rozhodla tě nezatěžovat. V Commonwealthu je celkem 52 zemí včetně Kanady, ale ostatní holky jsou zkušenější, tak ten zbytek zvládnou, stejně vybereme nejvíc chlapů z Británie a odtud. Zítra budeme mít poradu ohledně jejich jmen, však se taky Sarah činila, aby jich našla co nejvíc.“

***

Na poradě se sešly všechny redaktorky Týdeníku kouzelnice a s nimi i Sarah, drobná Doryina asistentka, která vzrušeně pokládala na stůl pohybující se fotky krásných a mocných kouzelníků společně s medailonky, na nichž bylo napsáno jméno i s národností.

„Počítala jsem to a máme místo přesně pro dvacet mužů, tady jich je celkem sto jedenáct, takže máme z čeho vybírat, dámy,“ řekla Dory a rozhodila rukama.

„Mám slabost pro čokoládový kluky,“ zazubila se jedna z redaktorek, brunetka s širšími boky a poněkud větším pozadím, ukazujíc směrem k mávajícímu Aasiru Kemboiovi.

„To je keňský ministr kouzel,“ vysvětlila horlivě Sarah a brunetka se na ni zazubila. „Super, Keňu si beru já, je čas poznat Aasira.“

„Ještě jsme ho neodhlasovaly, Rhondo,“ zamračila se Dory, ale když se zeptala holek, nebyla zde jediná, která by proti výběru současného ministra něco namítala.

„Měly bychom se domluvit na Anglii, Serena odmítla přenášedlo, takže poletí ještě dneska letadlem,“ upozornila znovu jejich šéfredaktorka, čímž obrátila pozornost směrem k Britům, jenom Rhonda si odfrkla.

„Máš problém?“ zeptala se bojovně Serena.

„Ne, jenom si říkám, že se nemusí všechno motat kolem tebe. Já třeba taky nemám času na rozdávání, ale stejně tu jsem.“

„Nechte toho!“ okřikla je Dora, ale to už se ostatní hádaly nad tím, který z Britů stojí za vybrání do předního ženského týdeníku v Kanadě.

„Já si myslím, že Harry Potter, teda není asi nejvíc sexy, ale je to válečnej hrdina, holky budou slintat,“ řekla jedna.

„A proč ne tenhle?“ ukázala další směrem ke staršímu plešatému muži tmavší pleti. Dory se zamračila. „Co tam děla anglický ministr kouzel, Sarah? Jasně jsem ti řekla, abys tam dala jen sexy kouzelníky!“

„Ale Kingsley Pastorek je přece úspěšnej a úplně ošklivej přece není, Tammy se líbí!“ kňukla Sarah.

„Tammy má na každým oku pět dioptrií!“

„To není pravda, jenom čtyři, navíc mám brejle!“ bránila se zrzka.

„Já bych vybrala toho blonďáka. Sice mám slabost pro čokoládový kluky, ale špatní kluci mi nevadí a tenhle vyloženě křičí tím, že to není žádnej svatoušek,“ pronesla Rhonda směrem k fotce Draca Malfoye. Serena s sebou trhla, když na obrázku poznala přítele své nejlepší kamarádky, bývalého smrtijeda, nejistého v mudlovském světě, ještě teď se musela smát při vzpomínce, jak se pořád točil okolo rádia a přemýšlel, jak je možné, že to hraje bez jakéhokoliv kouzla. „Toho přece znám!“

„Vážně? No super, o to je výběr jednodušší! S tímhle se ti bude dělat rozhovor lehko, když ho znáš a ten další může být třeba ten Harry Potter, přece jen, jak říkala Emily, je to válečný hrdina a kdo nemá rád válečný hrdiny?“

„Draco Malfoy býval smrtijed,“ ozvala se Sarah.

„Tím líp, bude to skvělý, možná bys je mohla vzít k rozhovoru společně, Sereno. Docela by mě zajímalo, jak by se asi ti dva tvářili.“ Dora se zasmála a několik holek s ní.