Informace
Jsme domovem:
670 povídek
od 235 autorů
z 770 registrovaných.

Diskuse je na našich stránkách Potter Web CZ

Snídaně u Tiffany od azazelo
[Komentáře - 4] Tisk Kapitola nebo Povídka
- Velikost písma +
Autorská poznámka:

Co když se okolnosti kolem prvního setkání Harryho a Voldemorta odehrály právě takhle ...

Seděl v měkce polstrovaném proutěném křesle u proutěného stolku a popíjel kávu. Slunce už bylo dávno vzhůru a nyní svítilo s takovou intenzitou a silou, že si chvílemi až musel clonit oči rukou, aby se mohl rozhlížet kolem. A věru bylo se na co dívat. Krajina většinou rovinatá, ale pokrytá tu vřesem, tu zelení s roztodivnými květinami. Ovocné i listnaté stromy, či nedaleký lesík. A co teprve nachově zelené skály v dálce, které celý výjev přírodně rámovaly a propůjčovaly mu nádech až kouzelný. Nic z toho však nevnímal. Jeho zrak se už hodnou chvíli soustředil na jediné místo, na sotva znatelný bod v dálce. Tam někde...

„Už je zase hlídáš?“ otázala se měkce, když se vrátila s novou várkou rebarborového koláče. Neodpověděl. „Jsou přece dobře schovaní,“ namítla. „V to doufám,“ šeptl. „Jistě, že jsou,“ uklidňovala ho. „A ty jako jejich strážce by ses neměl tak často vyskytovat v místech jejich úkrytu,“ poznamenala. „Nejsem jejich strážce,“ odvětil. Překvapilo ji to, myslela si, že.... „A kdo tedy?“ otázala se bleskově. Mlčel. „Myslíš, že bych mu to mohla prozradit?“ zeptala se a pohodila hlavou. Na chvíli se na ni podíval, ale pak zase upřel svůj pohled známým směrem. Ano, myslel si, že není dost silná, aby se ubránila. A on znal mnoho způsobů, jak lidi přinutit. Jistě jich znal spoustu. Jinak si totiž nedovedl představit, proč by se k němu přidalo tolik kouzelníků a čarodějek a proč by v jeho službách setrvávali i potom, co odhalili jeho povahu. A tahle křehká blondýnka se zelenýma očima by jen těžko mohla odolávat síle, jakou má Voldemort.

Jako by mu četla myšlenky, zeptala se ho: „Myslíš, že bych se mu neubránila?“ Opět žádná odpověď. Jeho málomluvnost ji pomalu začínala lézt na nervy. „Ty si myslíš, že bych se mu neubránila, že bych mu raději všechno řekla?“ otázala se útočně. Zase nic. „Mám sílu, o které nevíš, všichni si myslíte...“ dopálila se. „Myslíš, že by ses byla schopná ubránit proti Cruciatusu?“ otázal se posměšně. Ach bože, jak jsi naivní. Copak ty si myslíš, že to je to nejhorší, co tě může potkat, pomyslela si trpce. Jsou daleko horší věci a velký Merlin ví, že já bych o nich mohla vyprávět.

Nyní to byla ona, kdo nechal otázku bez odpovědi. Na chvilku na ni opět pohlédl. Ne, neubránila by se, říkal mu jeho vnitřní hlas, je příliš křehká, aby mu mohla vzdorovat. Ona byla vlastně pravý důvod, proč sem chodil. On nehlídal Potterovi, ale ji. Bydlela až nebezpečně blízko jeho přátelům a kolovaly o ní divné zvěsti. Koneckonců chodí do Zmijozelu, nebylo by se čemu divit. On sem  už celý týden pravidelně docházel na snídani nebo na oběd. Bylo mu jedno, jestli si myslí, že ji tím projevuje přízeň, ať si u všech ďasů třeba myslí, že ji miluju, říkal si v duchu, jen když bude vědět, co a jak. Doufal, že když ji bude mít každý den, alespoň pár hodin na očích, netroufne si pozvat si sem svého pána. Ano, zašel ve svých úvahách až tak daleko, že si myslel, že mu slouží. Byla by pro něho ideální, vypadala tak naivně, jako anděl sám. Co lepší pro ďábla, než taková služebnice, kterou chce každý chránit? Ty ji chceš přeci také chránit, našeptávalo mu jeho druhé já. Ano, ale před ní samou. Chci ji chránit před její slabostí, chci, aby si nebyla jistá dne nebo hodiny, kdy se u ní znovu objevím, a proto si sem nepozvala jinou návštěvu.

Jeho pohled znovu zabrousil k obrysům stavení v dáli. Jevilo se jako pouhá tečka, ale on viděl daleko víc. Byli tam jeho přátelé a jejich syn. Prozatím byli v bezpečí. Spokojeně mlčel.

I Tiffany se odmlčela. Musela se v duchu zabývat tím, co jí řekl. A protože byla velmi bystrá, neomylně musela dojít ve svých myšlenkách ke stejným závěrům, ke kterým došel on. „Bože, to snad ne, ty si snad myslíš....“ nakousla šokovaně. Ani to nedokázal doříct, jak ji to překvapilo. Jak vůbec mohl? Co ho to popadlo? Na malou chvíli se na ni obrátil, aby odpověděl, a ta malá chvilka stačila ke změně, jež se udála s tečkou v dáli.

Tiffany zůstala jako přimrazená. „Světlo...zelené světlo,“ zakoktala. „Kde?“ vyhrkl. „Tam,“ odvětila a ukázala do dáli. To né, zakřičelo jeho nitro a prudce se zvedl. „Co chceš dělat?“ tázala se ho přerývaně, ten výjev ji ochromil. „Musím jim pomoct,“ odpověděl a zmizel. „Siriusi!“ zakřičela, jako by ho mohla zadržet. Bylo však už pozdě, už se přenesl. Bůh s námi, pomodlila se v duchu a přenesla se také.

Dorazila na místo sotva pár vteřin po něm, ale byl už ten tam. Ach Siriusi, proč jsi na mě nepočkal, naříkala v duchu. Všude bylo jen spáleniště a dým. Nad domem se vznášelo znamení smrti. Jak bezútěšné místo se stalo z nádherného Godrickova dolu. A tu náhle mezi vší tou spouští a beznadějí uslyšela dětský pláč. „Harry,“ zašeptala a jako smyslů zbavená se hnala dovnitř. Seděl tam a u nohou mu ležela mrtvá Lily. Jen násilím se jí podařilo potlačit slzy, které se jí draly do očí. Zvedla malého čaroděje, který jako zázrakem přežil peklo, jež se tu muselo odehrát, a tišila ho. „Už je všechno v pořádku, neplakej,“ snažila se mluvit co nejpřesvědčivěji a hladila ho ve vlasech. U Merlina, co je to, zarazila se náhle. Na čele malého kouzelníka pohasínala jizva ve tvaru blesku. Ne, to přeci nemůže... Její myšlenky se rozlétly závratnou rychlostí. V mysli se jí promítlo vše, co za poslední dobu slyšela, všechna ta podivná znamení, která náhle začala dávat smysl. Rozhlédla se opatrně místností, dítě přitom měla stále na rukou. Ne, nikde po něm nebylo ani památky. Žádná mrtvola, ale ani žádný stín, nic, co by naznačovalo, že tu ještě někde je. Přišla pozdě.

Venku se ozvali hlasy. Musím pryč, musím s ním pryč, blesklo ji hlavou a otočila se směrem k dalším dveřím. „Stůj!“ zakřičel Barty Skrk. Ten tu chyběl, pomyslela si trpce, ale raději ho poslechla. Velmi pomalu se otočila. „Má dítě,“ zašumělo to mezi přítomnými Bystrozory. „Polož ho,“ přikázal ji Skrk. „To neudělám,“ odpověděla pevně. Skrk zřejmě odpor nečekal, na chvíli ho to vyvedlo z míry. „Ty se nám odmítáš vzdát?“ otázal se šokovaně. „Já to nebyla, neudělala jsem to,“ sdělila mu a sčesala Harryho vlásky tak, aby jizva nebyla vidět. „Opakuji, dej nám to dítě,“ přikázal jí Barty Skrk. „Nedám, vám ho nedám,“ zněla její odpověď. „A komu tedy,“ otázala se mladá Bystrozorka. „Brumbálovi, chci mluvit s profesorem Brumbálem,“ oznámila jim. „Jsem tady,“ ozval se ze zadu hlas a vysoká postava se prodírala dopředu. Díky bohu, ulevilo se ji.

Chvíli se na sebe upřeně dívali a zcela skryta ostatním, probíhala mezi nimi konverzace. „Oni jsou mrtví,“ sdělila mu a srdce jí krvácelo. „Nedokázali jsme je ochránit.“ I Brumbál velice litoval toho, co se stalo. Jeho prvotní myšlenkou však byl Harry. „Je v pořádku?“ otázal se. „Má, má jizvu, Brumbále. On má jizvu,“ sdělila mu a poodhrnula chlapcovi vlásky z čela. „Věštba.“ Brumbálovy rty se sotva slyšitelně pohnuly, ale ona jim rozuměla. Ano, ta prokletá věštba, které se tak báli. „Co budeme dělat?“ zeptala se plná nejistoty. „Musíme ho dostat do bezpečí,“ řekl Brumbál rozhodně. „Postarám se o něho, u mě bude v bezpečí,“ nabídla se. „Má drahá,“ řekl bradavický ředitel a do očí mu vstoupily slzy, které rychlým zamrkáním zase zaplašil. „Musíme ho dát k jeho příbuzným,“ sdělil ji potom a věru, neříkalo se mu to lehce. „K jeho příbuzným?!?“ „Ano, jenom tak bude fungovat ochrana, kterou mu jeho matka poskytla,“ vysvětlil jí. „Takže vy myslíte...“ otázala se a obdivně pohlédla na mrtvou Lily. „Přesně tak, ona se pro něj obětovala.“

„Ehm, profesore,“ ozvalo se odkašlání Bartyho Skrka. „Pane Skrku, můžete být naprosto v klidu, ona Potterovi nezavraždila,“ sdělil Brumbál vrchnímu Bystrozorovi. „Jak si můžete být tak jistý,“ dovolil si Skrk pochybovat o jeho slovech. „Vyslechl jsem ji,“ zněla prostá odpověď. Myšlenkový výslech, ušklíbl se Skrk. Tyto praktitky sice neschvaloval, ale když na to přišlo, dokázaly být velmi účinné. „Potom tedy zbývá už jen najít strážce tajemství,“ pronesl Skrk. „Black, myslím, že se mluvilo o tom, že by to měl být Sirius Black,“ ozvalo se odněkud ze zadu. „Ne, on to nebyl,“ zaprotestovala Tiffany a Brumbál na ni šokovaně pohlédl. „Řekl mi to dnes při snídani,“ zašeptala. „Pane, Blacka právě našli na rohu dvanácté a páté v Londýně,“ přistoupila ke Skrkovi mladá Bystrozorka. „Jdeme,“ zavelel Barty Skrk a celá bystrozoří hlídka se přenesla na určené místo. „Néé, to néé,“ křičela za nimi Tiffany, „on to nebyl!“

Jen pevná ruka Brumbálova, která ji pohladila po rameni, ji dokázala uklidnit. „Co teď uděláme?“ otázala se znovu a pohlédla do jeho očí. „Musíme dostat Harryho do bezpečí,“ odvětil Brumbál a napřáhl svou náruč. Chlapec trochu zaplakal, když mu ho předávala. „Asi se mu od tebe nechce,“ poznamenal Brumbál s úsměvem a v duchu dodal, že se mu vůbec nediví. Tiffany nebyla jen krásná, měla obrovské charisma, vnitřní sílu, kterou si podmaňovala ostatní. V její blízkosti každý pociťoval zvláštní kouzlo, cítil se být jedinečným a zároveň, jako by byl v bezpečí. Měla opravdu zvláštní dar tahle mladá čarodějka. „Předám ho jeho mudlovské tetě, sestře Lily Potterové, ona se o něj postará.“ „Co když na něj nebude hodná?“ obávala se Tiffany. Přestože Lily mnoho neznala, občas zaslechla, že její mudlovská sestra ji chová v nenávisti za to, že je čarodějkou. „Nechám tam s ním dopis, dopis, ve kterém všechno vysvětlím,“ sdělil jí Brumbál. „Umím být hodně přesvědčivý,“ dodal, když spatřil smutek v jejích očích. „Vím, že umíte,“ opáčila a lehce se pousmála. „Nyní bys však měla spěchat,“ pobídl ji. Ano, měla by, musí zachránit Siriuse. „Ještě se uvidíme,“ rozloučil se s ní Brumbál a zmizel. Ani ona se příliš dlouho nezdržovala.

Když dopadla na dláždění na křižovatce dvanácté a páté v Londýně, všude byl ohromný zmatek. „Siriusi!“ zakřičela, co ji síly stačily. „Je v pasti, odtud se nemůže dostat,“ zaslechla Skrkův hlas místo kýžené odpovědi. Musí si pospíšit. Rozběhla se.

Když doběhla až ke skupince Bystrozorů, s hrůzou si uvědomila, že ten, kdo je v pasti, je Sirius. „Počkejte, máte nesprávného muže,“ zakřičela na Skrka, ale on ji nevnímal. „O nic se nepokoušej, Blacku,“ hřímal právě Skrk. Pokoušela se prodrat až k němu, ale nechtěli ji pustit. „Zabil dvanáct lidí, klidně by zabil i tebe, je všeho schopný,“ zadržel ji mladý Bystrozor. „Mě by nezabil,“ protestovala a pokusila se projít. Marně. „On je nevinný, musíte mě pustit,“ hádala se s Bystrozorem, ale zůstal neoblomný. Potom se událo něco, co ještě dlouho potom nemohla pochopit. Skrk nějakým způsobem Siriuse připravil o hůlku a vrhl se na něj, aby ho spoutal. Dodnes vidí to zoufalství v Siriusových očích. Když procházel kolen ní, ani se na ni nepodíval. „Nenechám tě v tom, pomůžu ti,“ zašeptala. Jenom se ušklíbl.

Zůstala na místě spolu s několika Bystrozory, kteří prohledávali okolí a vyslýchali přeživší mudly. „Našel jsem jeho prst,“ ozvalo se odněkud ze zadu. „Čí prst?“ otázala se. Byl to velmi mladý Bystrozor, použila své kouzlo a lehce ho omámila. „Petera Pettigrewa, Black ho zabil.“ Usmála se. Takže tedy Pettigrew.





Do okénka povinně napište číslicemi třista šedesát pět
Okénko 

Poznámka: Můžete zaslat hodnocení, komentář nebo obojí. Nezapomeňte na okénko.