Severus zívl, vyšel z chatky, kterou si tu na tři týdny pronajal, a ještě v noční košili se rozhlédl po krajině, zalité zatím slabým světlem krásného, chladného rána. Dnes vstal brzy - teprve se rozednívalo. Spokojeně se usmál, než se vrátil dovnitř, aby si uvařil své oblíbené rancho a namazal si chléb s marmeládou.
Využil toho, že Slunce dosud nezačalo dotírat ostrými paprsky. Posadil se k snídani na travnatou stráň, pomalu usrkával z tykvičky měděným brčkem, přikusoval sousta chleba a díval se, jak se ranní sametová šeď mění v barvy - zeleň trávy, zemitou hněď, nebeskou modř, třpytivě světlé stříbro kamenů. Vítr povlával Severovými vlasy, takže si je musel přidržovat, aby se neupatlaly od marmelády.
Když ho prudké světlo donutilo mhouřit oči, natřel si tvář, ruce a také nárty opalovacím krémem. K volným kalhotám a plátěné haleně si na hlavu narazil široký slamák, na nos nasadil tmavé brýle. Do baťůžku sbalil ručník, svačinu, láhev s vodou a fotografický aparát a vyrazil na procházku po pobřeží.
Ve zdejším kamenitém kraji se vyskytovalo ohromné množství rostlinných druhů, s kterými se Severus ve své domovině nemohl setkat. Nepřijel sem úplně v té nejvhodnější roční době pro jejich obdivování, to ho však nezbavovalo nadšení - několik dní své dovolené strávil touláním s botanickým atlasem, do nějž průběžně vkládal listy savého papíru, a zásobou zavařovacích skleniček. Nyní se po celé jeho chatičce sušily byliny rozličných tvarů i uplatnění, zatímco na atlase spočíval tlustospis Los Hermanos de los Hijos del Sol, zatížený ještě několika kameny.
Dnes už nic nesbíral. Nechtěl vézt domů žádné drogy jen polousušené. Zato fotografoval. Krásné či velice vzácné rostliny, živočichy, tvary krajiny. Předem věděl, že na snímek obrazců, které proti obloze vykreslilo hejno pokřikujících racků, bude, až jej vyvolá, velice hrdý.
Po několika hodinách klikaté expedice sešplhal pomalu po stráni a octl se na mořském břehu. Zul si sandály, vykasal nohavice až nad kolena a vydal se podél něj, chvílemi brouzdaje vodou, chvílemi přelézaje kameny. Mokré řasy pod jeho chodidly hrozně klouzaly, a tak měl Severus co dělat, aby nevykoupal krom sebe i svou drahocennou zrcadlovku. Balancoval s rukama doširoka rozpřaženýma a šťastně se smál, jak zvolna postupoval dopředu.
Zrovna, když ho to už přestávalo bavit, dospěl na svou oblíbenou pláž. Kamenité dno se tu, v malebné zátoce, měnilo v písčité a nad písečným pláckem bujelo ve svahu množství rozličných keřů.
Ta tu včera nebyla, sehnul se, aby zdvihl neobvykle velkou rezavožlutou mušli, napůl vyčnívající z písku. Ať už ji moře přivleklo odkudkoliv, podařilo se jí zůstat během té cesty nepoškozená. Po opláchnutí se krása lastury plně vyjevila. Zaváhal. Neměl ve zvyku vozit si z prázdnin neužitečné suvenýry. Avšak letos, takovou hezkou věc z tak nádherného místa? Neučiní vyjímku?
Jemně položil svůj nález na zem a sundal s ramen baťoh. Napil se vody z čutory, pak se svlékl, zatížil klobouk, aby neuletěl, a pustil se do vln.
Když Severovi poprvé šplouchla slaná voda na loupající se, sluncem spálený nos, bezděčně zkřivil rty. Nebyl ovšem z těch, kdo se vzdávají při sebemenším náznaku nepohodlí, a tak jen znovu zabral pažemi. Stejně jako odřený levý kotník, i jeho nos si na ostré pálení záhy zvykl. Severus, zdatný a vytrvalý plavec, si mezitím modravou masou rytmicky razil cestu na širé moře.
Po nějakém čase si uvědomil, že odlesky na hladině už ho tolik nešlehají do očí. Stočil zornice k západu - skutečně, den se chýlil ke konci. Překulil se na záda a zahleděl se zpátky. Pevnina se málem ztrácela pod obzorem. Usoudil, že je načase zahájit návrat. Obrátil se tedy a plaval ke břehu, zatímco nebe mu nad hlavou pomalu temnělo. Než vylezl z vody, sešeřilo se natolik, že mezi stíny jen stěží rozeznal hromádku svého šatstva.
S večerem začínalo být chladno, takže Severus šlapal po pěšině, vinoucí se tu těsně nad čarou přílivu, docela svižně. Oceán se v měsíčním svitu stříbřitě třpytil, úchvatná to scenérie. A když obešel skálu, naskytl se mu výhled na kolonii tučňáků.
Věděl, že tu jsou. Párkrát už ty zvláštní ptáky pozoroval, rozumí se, že pěkně zpovzdálí, nebyl žádný zpovykaný výrostek, aby v přírodě cokoliv rušil a plašil. Tentokrát ale sotva pár minut postál, dívaje se, jak se kolébají po břehu, a znovu vykročil k svému dočasnému domovu.
Po vydatné porci chutného asada, jež si připravil k večeři, pořídil pak ve světle petrolejky nejnovější zápis do cestovního deníku, datovaný 27. července. Když jen o chvíli později usínal, bylo Severovi jasné, že na okamžiky strávené v Patagonii bude dlouho radostně vzpomínat.
Venku se na stéblech trávy srážela jinovatka.
Jsme domovem:
670 povídek
od 235 autorů
z 771 registrovaných.
Diskuse je na našich stránkách
Potter Web CZ