Zhluboka se nadechla. Nechápala, co ji vůbec přimělo dojít až sem. A bude mít vůbec sílu udělat i ten poslední krok? Projde bránou pekelnou a posadí se do svého kotle? Jak moc Luciferovy služebníci zatopí?
Zavřela oči. Tyto myšlenky ji zevnitř sžíraly. Musí je vyhnat z hlavy.
… Seděla na rozkvetlé louce. Lehký vánek, jenž jí stále foukal do obličeje pramínek zlatavých vlasů, voněl létem. Kolem poletovaly pilné včelky, k práci si vesele pobzukávaly. Motýli se zase snažili celému světu ukázat, kdo má ta nejkrásnější křídla. Po ruce jí šplhala beruška. Ještě malá, chybělo jí pár černých puntíků. Ona si jí však ani nevšimla, měla jiné věci na práci. Nesměla přeci urazit tátu a nechat na svém talířku zbytek dortíku, připravovaného speciálně pro ni. A už vůbec nemohla přestat sledovat mámu, kterak vije věneček. Marně se ji přitom snažila napodobit. Z jejích rukou však vyšel pokaždé jen zmuchlaný zelený pletenec, kdežto maminčin výtvor byl krásně barevný. Pravidelně se v něm střídaly žluté a oranžové kvítky, celkem šestkrát se v nich objevil i jeden červený…
Proč jen musí otevřít oči? Proč nemůže snít na věky? Snít a vzpomínat…
Naposledy se pořádně nadechla. Věděla, že už tomu nemůže uniknout. Musí vejít. Jednou přislíbila účast, a s tím už se nedá nic dělat.
Nepatrně pootevřela dveře, jen na malou škvírku, a proklouzla dovnitř. Hra na tichou myšičku však skončila dřív, než začala. Její spolužáci ji zpozorovali ihned.
„Hele, dívej, Střelenka dorazila. Bude sranda.“
Ani se neobtěžovali snížit hlas. Dokonce si na ni ukázali prstem. Lenka to přešla mlčením a snažila sama sebe přesvědčit, že to, co slyšela, je jen výplod její obrovské fantazie. Sebevědomě kráčela dál. Zdánlivě sebevědomě…
„Vidíš, jak se nese? Slečinka. Nechápu, proč není v Mrzimoru. Nebo ve Zmijozelu. Tam je přece samý odpad.“ Dívky z její vlastní ložnice se začaly chichotat. Od těch tří to čekala, ale Kate… Nůž lehce projel jejími zády a zanechal za sebou rudou stopu. Kapičky krve sjížděly po zádech a nakonec s neskutečnými nárazy dopadaly na kamennou zemi. Nepotřebovala se ohlížet, věděla, že za sebou nechává krvavou stopu.
Jako vždy zamířila na opačný konec stolu, k prvákům. Sedávala s nimi už asi dva roky – někdy v té době začali být její vrstevníci nesnesitelní. Za čas si na to všichni zvykli a brali jako fakt, že tohle je místo té bláznivé Láskorádové. Koneckonců nikdo nic nenamítal, spíš byli rádi. Jenže dnes…
„Hej, Střely, pojď sem! Je to naše poslední večeře v Bradavicích. Tahle hostina je především na naši počest. Měli bychom být spolu,“ křikl na ni její spolužák. Tom, vůdce havraspárských sedmáků.
Lenka lehce vyvalila své už tak dost velké oči. Že by si konečně uvědomili, že mít zálibu v netradičních věcech neznamená být blázen? Splnil se jí konečně její sen? Přijmou ji mezi sebe? Doširoka se usmála a pomalu kráčela ke stolu, štěstím celá bez sebe.
Kamarádi udělali mezi sebou místo, aby si mohla sednout. Už jí zbýval jen poslední krok, nanejvýš dva, když se odněkud vytrčila Tomova noha. Lenka o ni zakopla a spadla. Hlavou se přitom bolestivě udeřila o lavičku.
Všichni se začali smát. Nejen její spolužáci. Nejen havraspárští. Všichni. Naprosto všichni. Lenka očima vyhledala Ginny, jedinou hodnou osůbku na této škole. I ona se smála…
Lenka už neměla sílu sesbírat střípky své hrdosti. Jediné, čeho byla ještě schopná, bylo vyběhnout ven ze síně a na tu malou chvíli ještě zadržet vodopády slz.
Teprve když se za Lenkou zaklaply dveře, vzhlédla Ginny Weasleyová od svého dopisu, v němž jí její chlapec posílal miliardy polibků a pozdravů. Na tom by nebylo nic zvláštního, jsou oba dva mladí a zamilovaní, ovšem to by ten chlapec musel umět psát bez pravopisných chyb. >Uš se na tebe těším< přece musí rozesmát každého.
Tváře vlhly pod přívalem nových a nových slz. Ani vzduch, který rozrážela, je nestačil sušit. Běžela. Stále běžela. Netušila, kam ji nohy nesou. Pryč…
Nechápala, jak mohla být tak naivní. Jak jim mohla naletět. Kde vzala tu důvěřivost? Už před několika lety přece zjistila, co jsou všichni zač. Nechápou ji. Nechtějí ji pochopit. Je snadné o někom tvrdit, že je blázen. Je to to nejjednodušší. Proč by se namáhali s něčím složitějším. Nikdo ji nechce pochopit. Její jedinou oporou vždy byli jen Harry, Hermiona a Ginny. První dva už jsou dávno pryč. A Ginny? Ta seslala na nůž rotační kouzlo. Neustále jitří její ránu…
Pomalu začala pochybovat o tom, že vůbec někdy najde někoho, kdo by ji měl rád, snad i miloval. Copak si všichni myslí, že Střelenka se nechce zamilovat? Nikoho nenapadne, že ve svých snech se vidí s děťátkem v náručí?
Myšlenky v hlavě vytvářely mohutný vír, který nešel zastavit. Jen ničil. Ničil všechno pěkné a zanechával spoušť. Hlava krvácela. Cítila tu teplou tekutinu na svých tvářích. Bylo jí mnoho. To je dobře. Zanedlouho vykrvácí a bude po všem.
Slábla, ale nohy stále běžely. Právě zatočila doprava, když na stěně uviděla obraz lorda Ferrtua. Lenka ho často potkávala. Byl známý jako samotář. Vždy tvrdil, že on nikdy žádnou ženu neměl a ani mít nebude. Nedávno s Lenkou založili klub opuštěných. A teď? Teď ho přistihla, jak se líbá s německou hraběnkou z druhého patra. Další zrádce…
Slzy už nedokázaly vyjádřit její neštěstí, už nestačily. Konečně se zastavila. Stanula na vrcholu astronomické věže. Opatrně prošla kolem citlivých čočkových přístrojů. Dnes byla nádherná noc, bez mráčku. Hvězdy na obloze přímo zářily.
Opřela se o metrové hradby, které měly uchránit nešiky od smrtelného pádu.
Proč jen jsou na ni všichni tak zlí? Život je krutý, to poznala už dávno, ale někdy to trošku přeháněl.
Jak by teď potřebovala mámu… Vyhoupla se na zídku, tak jí byla zase o metr blíž.
Zavřela víčka a roztáhla paže, když… Je to vůbec možné? Ale ano… Ucítila nádhernou vůni. Stejnou vůni, která prostupovala vzduch při jejích šestých narozeninách. Voněl mámou.
Opět se ocitla na rozkvetlé louce. Maminka vila věneček. Ten, ač vyráběn ze stejných kvítek, sněhově zářil. Cítila tu změnu. Věděla, co musí udělat. Nasadila si jej.
Bradavický hajný ji našel až ráno…