Bránit se démonům nemá cenu

Démoni mají krásnou tvář

Nedokážeš nepochopit

Jejich touhy

Jejich cíle

Vládnou světu

Nás maj v hrsti

Člověk slouží

Jejich touhám

Jejich cílům...

Bylo velmi působivé vejít do onoho města. Města, kterému vévodil hrad Zmijozelů. V městském okrsku se toho dne nacházelo neskutečně mnoho lidí. Procházeli jsme ulicemi a Geofrey mě nechal tiše žasnout.

S údivem jsem hleděla na pevné kamenné stěny. Na kamenné masy prolamované jen uzoučkými okny. Na stěny kaňonu, kterým protékala řeka plná lidí zvaná ulice. Geofrey zatím dával pozor, abych se neztratila v davu, aby mě někdo neokradl a abych se zcela nerozplynula v obdivu.

„Neměli jsme sem chodit,“ zamumlal náhle a ztěžka polkl.

„Proč, vždyť město je tak...“ pak, uprostřed slova, mě napadlo, že se zde, v kamenném městě, kterým se vždy vyhýbal, zjevil někdo z jeho minulosti. Minulost nás pronásleduje neustále. Není dne, kdy bych nemyslela na minulost. Není dne, kdy by se mí mrtví nevynořovali z hrobů, jenže tenkrát jsem se nepatrně zmýlila, nebyla to jen jeho minulost, byla to naše minulost.

„Tvůj – známý je tady.“

„Kdo?“ Nevěděla jsem o kom mluví, všechny lidi, které jsem znala a kteří znali mne, jsem zanechala v Mrzimoru. Pak Geofrey zvedl ruku. Dotkl se konečků mých vlasů. A já jsem pochopila.

Stáli jsme čelem k sobě a Geofrey stále fascinovaně zíral na cosi za mými zády. A pak jsem mezi lopatkami ucítila soustředěný pohled. Jako bych viděla rozšiřující se úsměv. Zlomyslný úsměv. Přesunula jsem ruku k hůlce. Napůl jsem očekávala, že mě Geofrey zarazí, ale neudělal to. Vůbec si mě nevšímal.

Pomalu jsem se otočila. Ruku jsem držela tak, aby nebylo zřejmé, že v ní svírám hůlku. On – nebyl sám. Jak se k nám blížili, on a jeho doprovod, vypadali jako jádro malé armády.

Zdálo se mi to? Ne nezdálo, skutečně sahal pro hůlku. Co jsem mohla dělat? Vykřikla jsem kletbu.

Tak mě překvapil pohled na ty mohutné muže, kteří se, sténajíce, váleli u zdí, na něž je moje kouzlo odhodilo, že jsem přestala dávat pozor.

Celé okolí bylo najednou liduprázdné. Zdejší obyvatelé už měli zkušenosti s magickými souboji a nebyly to dobré zkušenosti. Šokovaně jsem pohlédla na Geofreyho. Nevěděla jsem co teď. Oplatil mi ten pohled stejně bezradně.

Bylo to poprvé, co jsem kletbu použila s takovým úspěchem. Problém byl, že jsem ten úspěch nedovedla využít. Stála jsem jako solný sloup. A pak ti, které jsem před okamžikem smetla, stáli všichni na nohou, každý s hůlkou v ruce, tvářili se zuřivě a mířili na mne. Geofrey se trochu vzpamatoval a když si uvědomil, co se stalo, postavil se přede mne. Dojemné gesto, ale vzhledem k ohromné nerovnováze sil úplně zbytečné. Zavřela jsem oči a čekala na příval kleteb, který měl podle mého mínění přijít. Ale vůdce té pomstychtivé hordy je gestem uklidnil. Sám pomalu kráčel blíže k nám. I on měl v ruce hůlku. Zamířil s ní na Geofreyho, něco tiše zamumlal, z hůlky vyletělo červené světlo a Geofrey se zhroutil k zemi. Teď mířil na mne.

„Já tě přijdu přivítat na svých državách a ty se ke mně chováš takto,“ pronášel pomalu a jakoby smutně. Mlčela jsem. Ruka s hůlkou se mi nepatrně třásla. On naopak nezakolísal.

„Mělas mi říct, že jsi čarodějka, ale ty sis to schovala jako malé sladké tajemství, nemám pravdu?“ a zarmouceně zakroutil hlavou. Jeho tvář však vyhlížela téměř potěšeně. Dívali jsme se na sebe.

„Petrificus totalus,“ pronesl nakonec líně. Než jsem se zmohla na jakoukoli obranu, mé tělo se proměnilo v kámen. Ten pocit je nesmírně nepříjemný. Začíná v útrobách a pokračuje k povrchu těla. Cítíte, jako by srdce přestalo bít. Krev neproudí. Myšlenky mizí do nenávratna. Není to hezký pocit. Vůbec ne. Ztratila jsem vědomí.

Byla mi zima, kamenná podlaha mě tlačila do zad. Ale stejně mi to nejdřív nedošlo. Pak jsem široce otevřela oči. Nízký strop a okno, maličké okno až u něj. Zahlédla jsem Geofreyho tvář.

„Jsi v pořádku?“ zaduněl mi v hlavě jeho ustaraný hlas.

„Jsem. Kde to jsme?“

„Náš milý přítel nás dal zavřít.“

„Byla jsem v tom – stavu – dlouho? Co se stalo?“

„To nevím jistě. Omráčil mě a pak jsem se probudil až tady. Říkal, že by ses měla brzy probrat, jsi skutečně v pořádku?“ zeptal se.

Když jsem se pokusila postavit, zapotácela jsem se a musela se opřít o stěnu, abych neupadla.

„Ďábelsky mi třeští hlava. Ale jinak myslím, že to bude dobré. Co s námi plánuje?“

„Vlastně nevím. Zaujalo ho, že jsi čarodějka. Vyptával se na tebe. Jenže toho o tobě nevím dost, abych uspokojil jeho zvědavost. V nejbližší době si bude chtít promluvit s tebou.“

„Ne. Já s ním mluvit nebudu, utečeme.“

„Chceš utéct Salazaru Zmijozelovi?“ ozvalo se ode dveří. A tam stál on. Opíral se o dveře a usmíval se.

„Seznam mě prosím se svým skvělým plánem,“ pokračoval pobaveně.

„Vám nemám co říci,“ odvrátila jsem se.

„Nemáš ani žádná přání, která by ti zpříjemnila pobyt na mém hradě?“

Měla jsem chuť ho zpražit dobře zvolenou kletbou, ale v tom okamžiku jsem si uvědomila, že nemám svou hůlku. Zatraceně.

„Snad jen – pokoj s lepším výhledem.“

„Želbohu, tato věc není v mé moci. Všechna lepší místa jsou obsazena, přišlas na návštěvu v nevhodném čase má krásná dámo.“

„V tom případě myslím, že tento dům, kde nevědí jak poskytovat pohostinství, opustím. Prosím ukažte mně a mému společníkovi cestu k východu.“

„Ne, má krásná dámo, myslím, že vás zde ještě nějaký čas nechám. Venku bys mohla být nebezpečná. Sbohem.“

Dveře se za ním zavřely. Byly to masivní dubové dveře. Myslela jsem na základní ohňové kouzlo, není k němu zapotřebí hůlky, ale trvalo by to dlouho a asi by to vzbudilo pozornost na druhé straně.

„Geofrey, ty se přece umíš přemístit. Můžeš...“

„Nemůžu. Na tomto místě leží kouzlo proti přemisťování. Všechna kouzla jsou tu složitější. Asi tu mívá častěji kouzelnické návštěvy.“

„Parchant. Já ho...“ dusila jsem v sobě vztek, pěsti pevně sevřené.

„Je to jeden z nejmocnějších našeho věku.“

„No a co? Tam, dole ve městě, jsem ho dokázala srazit na zem.“

„Protože to nečekal. A stejně teď sedíš v jeho vězení.“

„Přesila.“

„A ty myslíš, že ho odsud dokážeš porazit?“

„Vzal mi hůlku.“

„Cos čekala? Hlupákem rozhodně není. Má ti dát prostředky, abys ho překonala? Nechtěla bys toho moc?“ zasmál se. Naše situace byla vážná, možná dokonce zoufalá a on se v tu chvíli dokázal smát. Geofrey byl vždycky trochu lehkomyslný.

„Helgo, já tě chápu,“ pokračoval po chvíli vážnějším tónem, „Já nemám tolik síly jako on, ty možná ano, ale nemáš zkušenosti. Kdybyste se proti sobě postavili v řádném souboji, porazil by tě, o tom není sporu. A jak se zdá, i v zadržování nepřátel má zkušenosti. Naproti tomu jaké ty máš zkušenosti s útěky z vězení?“

„Přiznávám, že žádné, ale ty mi připadáš jako člověk, který by o tom mohl něco vědět,“ upřela jsem na Geofreyho nadějeplný pohled. Zakroutil hlavou. Neměl žádný spásný nápad. A tak jsme strávili noc v cele.

Byla jsem v tu dobu zvyklá spát pod hvězdami, ta stísněná kamenná místnost mě dusila. Ale krátce nad ránem, v tom okamžiku, kdy se mi svět vždycky jevil nejjasnější, nejprůhlednější a nejsladší, jsem objevila naději.

Nejprve jsem to zkusila, bála jsem se, že tady v té protimagické cele to nepůjde a nechtěla jsem dávat Geofreymu ani sobě příliš mnoho planých nadějí, ale šlo to!

„Geofrey! Geofrey, probuď se,“ šeptala jsem na něj zuřivě. V okamžiku byl na nohou a vyhlížel nebezpečí. Teprve když si uvědomil, kde jsme, podíval se na mne.

„Už vím jak,“ rozzářeně jsem mu sdělovala, „Je mi až stydno, že jsem na to nepřišla dříve. Je to tak snadné!“

„Jsi si jistá?“ hleděl na mě Geofrey trochu nepřesvědčeně, „Co přesně chceš provést?“

„Vidíš ten otvor ve dveřích?“

„Ano, tím se vězňům podává jídlo, počkej než začne den a možná nám jím prostrčí snídani.“

„Tak se dívej, když to bude třeba, prosím pomoz mi.“

„Pomoz? S čím?“ překvapeně se ptal Geofrey.

Ale v tu chvíli už jsem se proměňovala. Otvorem jsem se protáhla jen těsně. Na druhé straně dveří jsem se nejprve pozorně rozhlédla. Když jsem zjistila, že dlouhá chodba je prázdná a temná, proměnila jsem se zpátky. Otevřít dveře bylo těžší, než jsem si původně představovala. Byly částečně blokovány magií. Stálo mě to všechnu zbylou sílu. Když se dveře otevřely, zhroutila jsem se Geofreymu do náruče.

„Helgo. Maličká, co je ti?“

„Příliš... Nemám sílu,“ zašeptala jsem.

„Pojďme, budu tě podpírat.“

Jenže to nebylo tak snadné, jak jsem si to představovala. Bylo to poprvé, co jsem se ocitla v domě, který měl více než dvě místnosti. Hrad mě uchvátil svou velikostí, ale jen zvenku, nedovedla jsem si představit jaký je uvnitř. Byl jako monumentální bludiště. Jako stezky myšlenek v cizí hlavě. A my jsme nemohli najít cestu ven.

Už dávno přešlo ráno. Už se mi vrátila alespoň část mých sil. Už jsem opravdu nevěděla, kudy jít dál. Oba jsme jen odevzdaně kráčeli dlouhými chodbami. Před námi se třepotalo slaboučké světélko, které vykouzlil Geofrey. Bála jsem se, co se stane, až někoho potkáme, ale nikde nikdo nebyl. Chodby byly liduprázdné. Do velké části z nich nevedly ani žádné viditelné dveře. Teprve později Geofreymu došlo, že to jsou tajné chodby. Mě by něco takového nenapadlo, neviděla bych pro to účel. Ale na Geofreyho jejich rozsáhlost učinila mohutný dojem. Jenže já jsem každým okamžikem očekávala, že za nejbližším rohem narazíme na Salazara. Kdybych měla hůlku, toužila bych po tom. Zasloužil si ztrestat za tu drzost, s níž nás uvěznil. Jenže jsem hůlku neměla. Neměla jsem dost síly. Neměla jsem žádnou výhodu, a přece jsem...

Pak se před námi objevilo světlo. Geofrey okamžitě zhasil své kouzlo, ale bylo už pozdě. Postava před námi, vysoká, štíhlá a zahalená do pláště, teď vytáhla svou hůlku. Cítila jsem se bezmocná, jako doposavad nikdy. Nebylo kam utéct.