Informace
Jsme domovem:
670 povídek
od 235 autorů
z 770 registrovaných.

Diskuse je na našich stránkách Potter Web CZ

Evokace od Malabron
[Komentáře - 5] Tisk
- Velikost písma +
Autorská poznámka:

Jedná se o soutěžní počin do Sosácké povídkové soutěže na téma „mary sue: Voldemort si zapomene opalovací krém“.
Varování: Ten krém se během tvorby někde vytratil a mary sue to taky tak úplně není.

Za doladění pravopisu děkuji Sothis Blue.

Zastavil se. Kotníky mu olizovaly slané vlny, slunce žhnulo. Písek byl v té výhni téměř nesnesitelně palčivý. Úlevu bolavým chodidlům přinášel jen vlhký, od obzoru k obzoru se táhnoucí ztmavlý pás v místech, kde moře rytmicky, šumivě klouzalo po písku, jako by ukrajovalo ze země. Pod vysokou modrou oblohou si připadal podivně ztracený.
Byl unavený. Co hledal, stále nenacházel. Ačkoliv neočekával rychlý úspěch, přece se ho zmocňovalo zklamání. Tento mořský břeh neměl být obyčejný. Ale jemu tak již drahnou dobu připadal. Jediné, co snad zaráželo, byla nezvyklá pustota tohoto místa. Podivná prázdnota.
To ovšem bylo vše.
Vztekle sevřel pěsti. A vtom ji uviděl.
Prostor… náhle nabýval významu.
Stála tam, malá a útlá, s dlouhými vlnami vlasů, jež vyvolávaly dojem, že žijí vlastním životem, jako by vyvstala z moře. Vyhlížela tak zranitelně, že zapochyboval. To mělo být ono?
Pomalu k ní vykročil. Čekala nepohnutě, její pleť byla porcelánově bledá a zlatavé oči v dětském obličeji se zdály být obrovské. Byly prázdné, bez myšlenek, bez výrazu. Zrcadlily písek všude okolo, tak nelidské a neuchopitelné.
Není to člověk, napomenul se.
Nemůže být.
„Něco hledáš?“ Při tom nečekaně melodickém hlasu se zachvěl. Ano, tohle by mohlo být ono. Tohle drobné dítě, málem splývající s okolím, bezmála se ztrácející pod oslepujícím jižním sluncem. Byl překvapený, ale nemožné to nebylo. Jako by se zde zhmotnila sama krajina. Něco ve zvuku tohoto hlasu, v té zvláštní a nelidské tónině, ho přesvědčilo.
Nevěděl, co najde. Věděl jen, že tato pláž skrývá dávné síly, starší, než si dokáže představit. A on byl posedlý hledáním takových sil. Už dlouho nedělal nic jiného, než hledal. A nacházel. I tuhle využije. Poslušně mu poví vše, co potřebuje a chce vědět a ještě mnohem víc. Vůbec o tom nepochyboval.
„Slyšel jsem hodně o tomhle místě,“ řekl opatrně. „Po pravdě, tebe jsem nečekal.“
„A koho…?“
„Nevím…“ zaváhal. „Kdo jsi?“
Neodpověděla.
„Prý tady člověk najde odpovědi na svoje otázky.“ Oči mu zasvítily. „Na všechny.“ Usmál se. Na ni jeho šarm asi působit nebude, ale co kdyby... „Musíš být velmi chytrá…“
„Nejsem chytrá. Jen jsem.“
„No ano, jsi,“ netrpělivě přešlápl. Prostoupila ho prudká radost pramenící z vědomí, co všechno má na dosah. Jen to slunce kdyby tolik nepálilo.
Upřela na něj zlatavé oči. „Co chceš slyšet?“
„Chci znát budoucnost!“

Nepohnutě na sebe hleděli. Čas jakoby stál i letěl zároveň. Tikot imaginárních hodin mu zněl v uších, jak čekal na odpověď, která nepřicházela.
„Prochodil jsem půlku světa,“ drmolil, „znám toho víc, než si ostatní umí představit. Roztřásli by se strachy, kdyby věděli – kdyby jen tušili. Ale oni to nevědí... a sami nikdy nepochopí. Ta sebranka je buď příliš líná nebo hloupá nebo obojí,“ pohrdlivě zkřivil rty, „o nic neusilují. Jen krní. Živoří.“ Poslední slova už skoro plival.
„Lidé se dají tak snadno ovládnout. Tak snadno! Stačí jim jenom říkat, co chtějí slyšet. Trocha podlézání. Trocha obdivu. Pár lichotek, správně načasovaných.“
Odmlčel se. Kůže ho pálila, slunce stálo na vrcholu své dráhy. Skoro to nevnímal.
„Skočili mi na to. Vždycky mi na všechno skočili,“ skoro syčel. „Všichni.“ Při posledním slově se s nehezkým úšklebkem zarazil. „Tedy až na jednoho. Ale ostatní ano. Ochočil jsem si je dokonale. Stačilo se na ně usmát a mohli se přerazit. Ke své škodě.“
Obrátila k němu nečitelné oči. „To udělali chybu, ano. Je nebezpečné myslet si, že krása je dobro.“
„Dobro,“ odfrkl pohrdavě. „Dobro a zlo… to jsou jen škatulky. Zcela nedůležité.“
„Nikdo nestojíme mimo dobro a zlo,“ řekla tiše. „Nikdo, Tome.“
„Ach…“ uniklo mu. „Neřekl jsem ti žádné jméno. Jsi tedy skutečně vševědoucí, že ano?“ Přimhouřil oči. „Chci vědět... chci vědět, zda dosáhnu svého. Chci být mocný, velmi mocný... Chci moc. Sílu. Vědění. Dosáhnu toho?“
„Ano, v jistém směru skutečně ano.“
„Co to znamená?“
„Že určitý díl poznání skutečně obsáhneš.“
„Určitý díl! Nechci určitý díl. Chci všechno. Všechno!“ Mluvil teď vzrušeně, naléhavě. „Nestojím o polovičatost. A ty nemluv v hádankách!“ vyrazil prudce. Zarazil se.
„Omlouvám se,“ řekl rychle. „Jsem netrpělivý. Tak dlouho jsem čekal.“
„Na co?“
„Až budu znát dost. Až získám dost příznivců. A taky jsem tě dnes dlouho hledal. Jsem už netrpělivý,“ zopakoval. Jeho hlas zazněl náhle nebezpečně.
„A co chceš ode mne? Nemohu ti dát větší moc, než kterou získáš sám vlastním úsilím.“
„To samozřejmě vím.“
„Co tedy chceš?“ její hlas byl náhle jen o málo silnější než šepot. „Snad ne rozhřešení? Požehnání?“ Kdyby nevyhlížela tak netečně, řekl by, že v jejím hlase zazněl výsměch.
„Chci – chci slyšet pravdu. Stanu se nejmocnějším kouzelníkem světa? Budou mi ostatní sloužit?“
„Nikdy ti nebudou sloužit všichni. A vždycky se najdou takoví, kteří budou ctít jako nejmocnějšího jiného čaroděje. Zdaleka ne všichni uznávají tvé hodnoty a ne všichni jsou ochotni se pokořit. Ale to také víš.“
„Ale pokoří se. Budou prosit!“
Zmlkl.
„Ačkoli... on bude vzdorovat. On ano,“ připustil. „A ostatní? Co ostatní? Postaví se mi někdo... někdo schopný? Někdo natolik schopný – kromě něho – kdo by mě mohl ohrozit?“ 
Opět se odmlčel.
„Najde se někdo takový?“
Ticho, které se rozhostilo nyní, ho skoro bolelo. Skoro stejně jako hlava, nezvyklá tak prudkému slunci. Bylo mu to jedno. Veškerou svou pozornost upínal k ní – k ní a k odpovědi, která nepřicházela. Jako předtím. Jako již jednou. Pocítil znovu příval zloby, prudké a spalující; téměř ji neovládl.
Téměř. Ale byl mocný, velmi mocný, spěl k vrcholu a věděl to. Nemohl připustit, aby ho vlastní netrpělivost zradila; slabost tak obvyklá u ostatních. Nezahodí dlouhé měsíce tajných studií, pracných pokusů a neméně zdlouhavého putování jen proto, aby teď projevil slabost. Slabost je údělem těch druhých, kterými tak pohrdá. On je jiný. Je velký, a bude ještě větší, až dostane své odpovědi, na nichž založí další plány; potřebuje přece znát své nebezpečí a připravit se na ně. Nepochyboval, že jednou bude čelit nebezpečí skutečně vážnému, možná smrtelnému, snad Brumbálovi, snad někomu jinému... ačkoli, kdo by mohl být nad něj? Nad něj, nad pána světa, kterým v budoucnu bude? Opájel se tou představou. On, opomíjený, nemilovaný, nechtěný, nebude potřebovat nikoho. Nikdo nebude v bezpečí.
A živí budou závidět mrtvým.
Čas běžel; vteřiny odkapávaly jedna za druhou, potracený čas, který neměl být zužitkován. Hukot v jeho hlavě přecházel v třeštění, opět málem neovladatelné, věděl, že je to špatně, že nemůže vymáhat odpovědi násilím. Ještě ne. Ne vůči ní. Ne tady. Ne, pokud ona stojí v moři. To je příliš silná. Zatím.
„Proč neodpovídáš?“ zeptal se tiše. Doufal, že mírně, bez známek naléhavosti. Nesmí být prudký. Nesmí zahodit šanci.
„Já se ptám. Ty odpovídáš. To je dané. Vyhledal jsem tě a tím vyvolal. Musíš odpovědět.“
 Obdařila ho dalším ze svých netečných pohledů. „Ano.“
 „Takže?“
 „Dostane se ti odpovědi. Ode mne i od nich. Tví oponenti skutečně nebudou nečinně čekat. Musíš si dávat pozor. Nejsi neporazitelný. Nejsi ani nesmrtelný.“
 „To si myslíš.“ Úsměv, který se mu teď objevil na tváři, byl ohyzdný; rty odhrnul téměř zvířecky, odhalil zuby jako vlk. Jeho jistota bila do očí, jeho samolibost vyvřela na povrch. Byl nebezpečný.
 „Všechno na tomto světě se dá zničit,“ pronesla pomalu. „Města padnou a padnou i hory, sníží se a zaniknou; co teprve předměty vyrobené lidskou rukou?“
Odmlčela se. „Ty, na které tak spoléháš.“
 Měřil si ji nevyzpytatelným pohledem. „Jistě. Nebudu tak hloupý, abych nechal své drahocenné věci jen tak se někde válet. Pečlivě je uschovám.“
 Blýskl po ní očima.
 „Pomůže to?“
 „Do jisté míry.“
 „Nedáváš jasné odpovědi.“
 „Budoucnost není jasná. Nic není nejasnějšího než budoucnost.“
 „Kdo už by ji měl znát, když ne ty?“
 Poprvé vypadala, že zvažuje odpověď.
 „Je mnoho možností, z nichž lze vybírat. Některé se stát mohou, ale nestanou. Některé se stát mají, ale změní se okolnosti a ony se rovněž nestanou. Můžeš se změnit ty sám. Může tě dokonce změnit má odpověď a pak se změní všechno.“
 „Ale pak neexistuje správná předpověď!“ vybuchl.
 „Třeba skutečně neexistuje.“
 „Provokuješ mě.“
 „Ne. Nikde nebylo psáno, že dostaneš jasnou předpověď, které lze snadno porozumět. To je má výsada.“ Teď zazněla nebezpečně ona. Nebo se mu to alespoň zdálo. Strnul. To nesnesl.
 „Vyhrožuješ.“
 „Ne. Jen varuji.“
 Hleděl na ni. Jinak než předtím. Poprvé se zahleděl pořádně do těch netečných očí a pronikl do nich; hluboko, velmi hluboko, až to bylo o strach. Padal do nich, ztrácel se v nich. Někde se stala chyba. Tyto temné krátery nebyly to, co čekal, že uvidí. Obklopil ho chlad a tichý svist a zároveň hrobové ticho, které padalo, dusilo, obtékalo ho, obracelo a odnášelo; odplýval pryč. Vytrácel se a současně stále trval, avšak pozměněný a proměněný. Dotkl se věčnosti.
 Nevyčetl z těch očí odpověď. Ani nemohl. Naopak, ocitl se na okraji propasti, u níž nestál za celý svůj život. A o které doufal, že ji nikdy nepozná.
 Chvěl se. Na okamžik se mu zjevila marnost celého jeho počínání a veškerého počínání vůbec; nic nemělo smysl a ničím se nestálo za to zaobírat, neboť všechno již bylo, existovalo, trvalo a nepomíjelo.   
Nic si z toho neodnesl.
Zavrávoral. Tak jako předtím násilím vnikl do cizí mysli, nyní ji chtěl za každou cenu opustit. Veškerou svou vůli upřel k tomuto kroku, zatímco cítil přítomnost vůle jiné, cizí, které nerozuměl, ne tak prudké, avšak přesto silné, schopné ho zadržet a ovládnout, vůle podobné spodním proudům, plynoucím pomalu, avšak nezadržitelně.
Pak ho pustila. Nebo on se vymanil. Přece jen byl Tom Raddle, jehož jméno se budou zanedlouho bát jen vyslovit. Byl Voldemort.
Kouzlo pominulo. Teď si byl plně vědom marnosti celého svého pachtění po odpovědi, své prohry u tohoto ne-lidského dítěte, své bolavé kůže, kterou vystavil nechráněnou slunečnímu žáru, svého pokoření. Své hlouposti. Neboť pochopil, že další otázky jsou zbytečné.
 „Nic jsem se od tebe nedozvěděl,“ zasyčel. „Vůbec nic.“ Jeho sykot nabíral na intenzitě; byl to hadí sykot, který mrazil. „Podvedla jsi mě. Za to mi jednou zaplatíš.“ Neprodlužoval setkání. Nepokusil se dál vyjednávat.
Vyrazil po pláži. 
Hleděla za ním, tichá a netečná, jen vlasy jí prudce zavlály v náhlém poryvu, snad větru. Pak jakoby na okamžik padla pomyslná clona v jejích očích, které se najednou zdály být zcela pozemsky zlomyslné a vyšel z nich záblesk nemající naprosto nic společného s netečností.
„Své nebezpečí si vytvoříš sám.“
Byl už daleko. Nemohl ji slyšet. Nemohl ani vidět, jak sklonila hlavu, téměř pokorně, když takřka neslyšně pokračovala: „A stane se ti osudným.“
Kráčel rychle, téměř běžel, pryč, daleko od tohoto místa, pryč, prudce a odhodlaně, připraven učinit vše pro to, aby dosáhl svého. Pozvolna se ztrácel v horkem se tetelícím vzduchu, drobná tečka mizející v dálce, směrem do vnitrozemí, k zašedlému porostu a běžnému světu. Duny, zvedající se táhle mezi pláží a dalekými keři, se zdály přelévat jedna ve druhou jako tekuté zlato.
Křik racka zazněl a odumřel, zůstalo šumění moře a neskutečně vysoké nebe. Pobřeží bylo pusté, tak pusté a bez pohybu. Slunce žhnulo.





Do okénka povinně napište číslicemi třista šedesát pět
Okénko 

Poznámka: Můžete zaslat hodnocení, komentář nebo obojí. Nezapomeňte na okénko.