Jednou sněžit přestane
Ron se pomalu zvedl z křesla.
Dva měsíce. Pro někoho dlouhá doba. Pro někoho věčnost.
Přešel ke krbové římse, na níž byly vystaveny fotografie. Při pohledu na ně mu do očí vrkly slzy. Přišel ještě blíž a zvedl první z nich. Byla na něm celá rodina Weasleyových. Šťastní rodiče drželi svou první dceru a okolo nich běhali chlapci, vyjadřující značnou nelibost k tomu, že jim se pozornosti rodičů nedostává.
Ron se hořce usmál. Ještě dlouho se na fotku díval, než ji položil.
Neměl sílu si znovu prohlížet všechny. Přešel k té poslední.
Ze stromů se pomalu snášelo listí. Byl zahloubán do knihy. Znenadání ho vyrušil ženský hlas.
„Rone, je tu ještě jedna, nechceš se přidat?“ rozverně se na něj usmála.
„Ne Ginny, myslím, že zůstanu tady,“ dívka se smíchem pokrčila rameny a houpala se dál.
Sklonil hlavu zpátky ke knize. Po chvíli mu to nedalo a znovu vzhlédl. S lehkým úsměvem na rtech pozoroval Ginny, která právě seskočila z houpačky.
„Rone, pojď už přeci. Jsme tu dlouho. A navíc, začíná mi být zima,“ výmluvně se na něj usmála. Velice neochotně se zvedl a přešel k dívce. Ta se ještě více zachumlala do vlněného kabátu. Ginny šla před ním. Každou chvíli se sklonila a sebrala se země list. Když jich měla plnou náruč...
„Ginny, co s tím chceš dělat?“ dívka se pomalu otočila. Viděla bratrovu pobavenou tvář. S úsměvem pokrčila rameny. Z chumlu opatrně vyňala pár listů a zbytek pustila k zemi.
„Rone,“ oslovila Ginny bratra a v očích se jí zaleskly neposedné jiskřičky, „schválně, kdo bude dřív doma.“ Ron se rozesmál.
„Ale pozor,“ dívka zvedla prst, „musíš kličkovat támhletou alejí!“
Na nic nečekala a rozběhla se. Přes rameno ještě stačila křiknout: „A dělej, budeš poslední … “
Ron sebou trhl. Na rameni ucítil čísi ruku. Otočil se. Chabě se usmál. Hermiona zvedla jednu z fotografií a zadívala se na ni. Nevšimla si, že Ron odešel. Z myšlenek ji vytrhlo až Harryho: „ Hermiono, jdeš?“
Fotografii položila zpátky na místo. Vydala se ke dveřím. U vchodu se naposledy otočila a pohlédla na obrázky.
Domovní dveře tiše cvakly. Chytil ji kolem ramen a oba se vydali za Ronem po zasněžené cestě.
Byl mrazivý lednový den.
Po pár minutách dorazili alejí na místo. V nastalém tichu byl slyšet jen svist větru. Ron si promnul oči. Cítil, že nemá daleko k slzám. Nebyl sám. Hermiona pláč nepotlačila a hlasitě se rozeštkala. Harry ji ještě více přitiskl k sobě.
Ronovi se před očima rozvířili vzpomínky...
„Ty potvoro,“ Harry se vrhl na Ginny, jež mu právě hodila za krk sněhovou kouli. Ron s Hermionou se za vzdálenějším smrkem váleli po zemi smíchy. Harry povalil Ginny na zem a nacpal jí sníh pod tričko.
„Teď, když už jsme si vyrovnáni, co kdybychom se vrhli na támhle ty dva posměváčky?“ Harry na ni spiklenecky mrkl. Oba se mrštně zvedli. Než se kamarádi stačili vzpamatovat, Hermiona se válela pod tíhou Harryho a Ron pod tíhou sestry.
Harry dívku pod sebou něžně políbil. Vzápětí ji rychlými pohyby dokutálel za závěj.
Ginny, která úspěšně vzdorovala bratrovým pokusům osvobodit se, náhle přestala a sama si sedla vedle něj. Smutně se podívala Harryho směrem.
„Další vánoce v čudu. A my jsme pořád sami.“
„Přej jim to. Alespoň někdo je šťastnej,“ pokrčil Ron rameny.
„Vždyť já jim to přeji. Ale... proč nemůžu být taky jednou šťastná? Oni jsou spolu už od sedmáku. Žádný můj vztah nevydržel ani půl roku.“
Ron se hořce usmál.
„Třeba -“ začal a velice vážně se na ni podíval. Dlouho mu to nevydrželo, po pár chvílích mu začaly cukat koutky.
„Třeba je tvůj životní vztah ten sourozenecký , se mnou,“ Ron se už naplno smál.
„Debile,“ Ginny popadla hroudu sněhu a hodila ji na něj. Rona náraz odmrštil do závěje. Se smíchem pozorovala omráčeného bratra, jak se snaží vstát.
Ron se jako probuzený z mrákot rozhlédl kolem sebe. Hermiona měla oči opuchlé od pláče a byla přitisknutá k Harrymu, který ji ochranitelsky držel kolem ramen.
Ron se zhluboka nadechl. Začínalo sněžit. Ještě více se zachumlal do bundy.
„Měli bychom už jít,“ pronesl tiše a pohlédl na své přátele.
Harry s Hermionou šli první. Ron se za nimi mlčky vydal.
Harry znenadání zastavil. Ukázal kousek před sebe.
„Podívejte.“
„Květ jasmínu? V zimě?“ Hermiona se přikrčila a opatrně ho zvedla. Tázavě se ohlédla na Rona. Jeho tvář byla naplněná úžasem a pokorou zároveň.
„Ginny...“
Nastalo zaražené ticho. Chvíli nehnuti stáli.
Pár metrů od nich se snesl kus pergamenu.
Ron k němu rychle došel. To písmo poznal okamžitě. Vzhlédl k obloze a lehce se usmál...
Well, it can´t snow all the time...
***
A/N: Povídku bych chtěla věnovat Jixy, neboť bez ní by nevznikla. Eillen patří můj dík taktéž.
Jsme domovem:
670 povídek
od 235 autorů
z 771 registrovaných.
Diskuse je na našich stránkách
Potter Web CZ