Celý les se topil v černočerné, neproniknutelné tmě. Nebylo slyšet ani živáčka. Jen vítr se proháněl v korunách stromů a pohrával si s lístky. Uprostřed lesa byly mýtina. Malá, nenápadná, schovaná před celým světem se utápěla v měsíční záři. Snad Měsíc svítil jen pro ni. Jako reflektory osvětlující divadelní scénu, na které se právě odehrává směšná tragédie života.
Romeo a Julie, Hamlet, Mackbeth…tragédie vyvolávající úsměv na tváři těch, kteří prožili opravdovou bolest, smrt, lásku, která se dokáže nenápadně proměnit v čirou nenávist.

Na mýtině se pohybovala postava. Osamělá, ztracená ve světě, který jí byl cizí. V tom se pohnula směrem ke stromům, které oddělovaly palouk od všeho kolem jako hradby bájné Trójy. Ale i ta nejlepší opevnění se jednoho dne rozpadnou…
Najednou bylo slyšet slabé zašumění křídel. Zpoza stromů vyletěl malý motýl. Nepatrná součást světa, a přece tolik nepostradatelná. Létal sem a tam, pln života. Zatřepetal křídly…a rozpadl se v prach, který za pár minut vítr roznese všude po lese. Nikdo si na bezvýznamného motýla ani nevzpomene. Možná jen mužská postava sklánějící svou dlaň k zemi. Dlaň, která uměla ničit vše, jen ne cit, který zničil právě tu dlaň.

Skláněl svůj hřbet pod tíhou… čeho vlastně? Zodpovědnosti, lásky, bolesti… to nevěděl ani on sám. Klekl si k neznámému útvaru, který se náhle proměnil v tělo. V dívčí tělo, sličné, přitahující lidské oko jako ta nejnádhernější květina, ale přeci jen znetvořené, odpuzující…
Sklonil se k ní a prstem jí přejel po obličeji. Bříškem prstů obtáhl jizvy táhnoucí se po kdysi kouzelném obličeji. Tak kouzelném, že i on podlehl půvabu, jenž mu měl být navždy utajen. Ale osud splétá podivné cestičky a na jednu z nich svedl i je. Byli jako noc a den, voda a oheň, dobro a zlo… jako dva přírodní živly bojující spolu o moc, o nadvládu…
Uchopil jí do náručí. Byla jako pírko. Ne bíle, ale rudé, potřísněné krví nevinných. Pod oděvem se rýsovalo křehké tělo, ňadra nalitá mateřským mlékem, bříško, ve kterém se rodil nový život, jež se nyní zdál být prokletím.

Kráčel pomalu lesem, nikam nespěchal. Nevnímal bolest trnů zabodávajících se do chodidel, nevnímal ptáky kroužící nad jeho hlavou jako supi slétající se nad mršinou, nevnímal stromy uhýbající mu z cesty. Jeho mysl bloudila tam, kam neměla nikdy vstoupit. Tiskl s sobě její tělo a naslouchal nepravidelnému bušení srdce. Pochyboval, že ho ještě může mít. Jednu půlku mu darovala a ta druhá musela shořet na popel pod žárem její krutosti, mocechtivosti, nenávisti. Kdyby jí jen porozuměl… Vše mohlo mít jiný průběh, ale konec by byl stejný.
Osud je napsán v okamžiku narození a není před ním úniku. Hráli hru na kočku a myš, ale nakonec zemřel lovec i oběť.

Vystoupil z lesa a spatřil před sebou vodní hladinu. Byla tak temná, ale přesto krásná… jako její duše.
Jeho krev zanechávala rudé cestičky v zelené trávě. Stanul na břehu jezera a naposledy se nadechl. Vzhlédl k nebi, ze kterého byl zrozen, a kam se chtěl navrátit až dohoří jasný plamen jeho života. Nebylo mu to dopřáno. Sestoupí do nejhlubšího nitra pekla, aby zaplatil za jedinou slabost, kterou projevil. Za to, že jí miloval a nenáviděl, jako miloval život a nenáviděl smrt.