Informace
Jsme domovem:
670 povídek
od 235 autorů
z 770 registrovaných.

Diskuse je na našich stránkách Potter Web CZ

Všechny veliké příběhy musejí skončit od Rael
[Komentáře - 6] Tisk
- Velikost písma +
Autorská poznámka:

Říkal jsi,
ta válka není zlá.
Jsme jen děti,
nás se netýká.
Na něco jsi zapomněl-
to jsme nikdy nebyli.
Možná, jsme si na dětství jen hráli,
něco předstírali.
… Příteli? Já ještě nechci umřít.
Až jindy…

* * * * * *
"Rone, Harry-
Já… Mám strach!" Zvláštní pocit, pomyslím si trpce. V logických předpovědích dosud neměl své místo. Co se to s námi jenom stalo? Že bychom dospěli?
"Hermiono, všichni se bojíme."
"Ty ne!"
"Myslíš," Harry se snaží nasadit lehkomyslný ton, "a přece poprvé v životě nemáš tak docela pravdu."
"Co když," zavřu oči. Nedokážu to vyslovit. Selhala jsem.
Ron mě konejšivě vezme kolem ramen. "Zemřeme?" Mám pocit, že se jeho oči na kratičký moment setkaly s očima našeho společného přítele.
"Hermiono, nemůžu ti zaručit, že vyhrajeme. To nikdo." Sevře v dlani řetízek, který mu darovala Ginny. "Ale nic jiného nemáme. Jen nepatrnou naději v ty, co milujeme."
"Nechci vás ztratit."
"To se nestane!"

* * * * * *

"Schovej se!"
"Ne, chci bojovat."
"Počkej přece. Nemyslím si, že…" Hledá správná slova. "Buď rozumná."
"Rozumná?" opakuji hořce. "Proč bych měla? Protože jsem holka a-"
"Ne!" Brání se Ron.
"Tak proč?" Zoufale se snažím překřičet hlas bitvy.
"Protože… Protože já tě mám rád."
"Jak to myslíš?"
"Myslím…" nešťastně se zahleděl do země.
"Nech to být," opatrně se zvedám.
"Počkej!" Strhl mě zpět k zemi, tentokrát už neuhnul pohledem.
"Tak cos mi chtěl říct?" Už zase slyším tlukot vlastního srdce. Nemám strach. Jsem připravená. Poprvé v životě.
"Jen, že," nad hlavou nám prolétla další kletba, "mě někdy strašně štveš." Odmlčí se. "Ale taky…"
"Taky?" Křik a pláč, všechno to letí kolem nás.
"Měli bychom…"
"Ne, počkej. Dopověz mi to, prosím!"
"Rone!" Černovlasý chlapec mu dává znamení.
"Až jindy, Hermiono."
"Prosím!" Naléhám.
"Miluju tě!"
Políbil jsi mě. Stalo se to. Dotek rtů- popraskaná kůže a chuť krve.
Všechno je špinavé. Ležíme v hlíně a v uších nám hučí válka. Umírá se, hromadně. Kolem nás. Líbej mě, nepřestávej. Kašlu na rozkaz chcípnout. Voníš… Krvácíme.
První setkání ve vlaku. Pláč protožes mě urazil. Ne, vlastně řekl pravdu. Hádky a usmíření. Vaše věčné průšvihy a moje marná snaha napravit vás. Vánoce v pátém ročníku. Ples… My tři. My dva.

"Máš špinavý nos, víš o tom?"

"Je příšerná, není divu, že nemá kamarády!"

"My ti věříme Harry-"

"Hermiono, myslíš, že by jsi mohla- " Dát vám ten úkol opsat?"

"Ty se červenáš! Dámy v bitvě se nečervenají."
"Nejsem dáma. Jen kamarádka."

* * * * * *
Na co jsi to myslel, když ji odcházel.
Na co jsem myslela já? To je jedno. Zavrtím hlavou.
Víš Harry, já ti vždycky věřila. Věděla jsem, že to dokážeš. Ne porazit Voldemorta. To jsi nám neslíbil. Udělal jsi mnohem víc. Dal jsi nám naději, víru v lepší svět. V nás samé. Už vím, proč bojujeme. To jeden za druhého. To je víc, než příslib vítězství.
Na co jsme to mysleli?
Já nepláču.
Tři kamarádi. Kam jsme to odešli? A za čím?
Domy spolykal čas, i ulice a svitky pergamenů. Na vzpomínce leží prach. Na všech všedních chvilkách.

- Smějeme se v doupěti, je nám dobře.
Ty střepy poznávám. Patří k té veliké váze, co stávala v rohu.
A tudy, se vcházelo. Tu jsme sedávali…
… Nechci celý svět. Jen ten náš malý kousek, co jsme si tak těžce vydobyli. Bradavice, doupě, dopisy o prázdninách, výpravy do zapovězeného lesa.

* * * * * *
Když ses mi ztrácel z očí, ani jsem to necítila. Vůbec nic. Jen mi v hlavě běžela ta spousta věcí. Pak jsem se podívala pozorněji, kolem umírali lidé- zřetelně a jasně. Já umírala a vy jste šli umřít. Krev, najednou strašná spousta krve. Už jsi pryč?
Vůbec nic nám není, tos nepoznal?
Za nás. Přátelství!
Už to nebolí. Nikdo nekřičí .Jsme šťastní. Umíráme v podivné strnulosti. V klidu, v očích vepsaný kousek míru.
Děti létající na koštěti. Vůně máslového ležáku. Život a proudění na Příčné, medový ráj. Soví pošta a tvůj vír. Zelené plameny, učebnice v otrhané vazbě a škrábání pera na kus pergamenu.
Všednost voní.
Sbohem…
My odcházíme!

* * * * * *
"Mami?"
"Ano," sklonila se plavovlasá žena k drobné dívence se střapatými vlásky.
"Co je to za veliké kameny?"
"To není dílo přírody, ale člověka. Trosky zarostlé trávou." vysvětluje trpělivě tomu dítěti. "Stával tu možná hrad a támhle," ukáže rukou k jezeru, "stará dřevěná chata. A tenhle les býval kdysi jistě hluboký. Ale to je už dávno, koukni. Ted je samý palouček prosvětlený sluncem."
"Kopretiny!" Děvčátko zajásalo.
"Je pozdě, tatínek čeká."
Holčička se naposledy ohlédla. Byla by přísahala, že slyšela smích a viděla u jezera stát tři osoby. Dívku a dva chlapce.

- Smějeme se a posadíme se do stínu stromu.
Rone, vrat mi tu knihu!
Všechno je zelené, teplo krbu.
- Harry, mneš si svou jizvu-
To nic, nic to není.
- Potter, Weasley?
Kluci!
Co?

A za nimi, ještě spoustu podivných lidí se smutným úsměvem.

Pozn. Autora: Poslední zápis z kroniky světa Čar a Kouzel: "Veliké příběhy navždy přežijí ve vašich srdcích…" Pak je písmo roztřesené a věty úplně končí. Tenhle svět a všichni jeho lidé už odešli…

 





Do okénka povinně napište číslicemi třista šedesát pět
Okénko 

Poznámka: Můžete zaslat hodnocení, komentář nebo obojí. Nezapomeňte na okénko.