Tam, u nás doma, nedaleko louky a daleko od civilizace. Tam, kde to tak miluji, bych chtěla zase žít. Přála bych si vrátit se tam a prožít všechno znova. Žít tam jednou se svou rodinou, manželem a dětmi. Stýská se mi. Moc se mi stýská. Pořád vzpomínám na tu louku posetou tisíci barevnými květy, kam jsem si chodila hrát. Vzpomínám na blízké jezero, ve kterém jsem trávila většinu svých letních prázdnin. A když byla zima nezůstalo jezero nikdy opuštěné. Bylo krásně zamrzlé. S přáteli jsme tam chodili bruslit a těšit jej v samotě. Pořád to tam bylo krásné, za každého počasí.

  Blízko našeho domu stál jeden velmi podobný. Bydlela v něm starší osamělá paní, kterou už celá léta nikdo nenavštěvoval. Ráda jsem si s ní povídala. Vyprávěla jí o svých tajných přáních a snech. Svěřila jsme se jí i se svou první láskou. Na oplátku mi zase ona povídala co všechno zažila, kde všude byla. Procestovala velkou část světa, až se nakonec usadila tady. Milovala jsem její historky. Bylo mi jí líto. Když byla mladá porodila dvě děti. Dvojčata, která se odstěhovala, protože chtěla studovat  a  za matkou už nikdy nepřijela. Jak může být někdo takový? Jak může někdo zapomenout na toho, koho má rád a na toho kdo má rád jeho?  

  Sussane se viděla jak zase běhá po louce, bruslí na ledě, směje se s přáteli, jen tak se prochází s Marcem. Proč jí to rodiče udělali? Museli se odstěhovat z ráje? Nejen, že ztratila milovaný dům, kraj a přátele. Ona ztratila i přítele, všechno čemu věřila.

  Dívce sedící v křesle ukápla první, druhá, třetí slza až se rozplakala na plno. Pozorovala praskající plameny v krbu a vzpomínala. Jakoby  to bylo včera, kdy musela opustit všechno, co měla ráda.

  Měla by zapomenout… je to přece tak dlouho. Člověk přijde o hodně, ztratí své nejbližší a

rodinu, ale vzpomínky, ty mu zůstanou.