Remus seděl v knihovně a četl si knihu Lektvary pro 7.ročník . Opíral se o okno, za kterým bylo vidět sychravé podzimní počasí. Dešťové kapky se tříštily o okenice, kterými lomcoval vítr.

Do knihovny vešla rázným krokem Lily Evansová a rudé vlasy za ní vlály.

„......ale Evansová!“ křikl James, který přiběhl za ní.

„Už jsem řekla, že ne!!!!“ vykřikla Lily a do očí jí vhrkly slzy zlosti. Potom se k němu otočila zády a když si všimla Remuse, vydala se k němu. James po chvíli zklamaně odešel.

„Ahoj,“ pozdravil ji Remus a dělal, že nic neslyšel.

„Já vím, že si to slyšel, ono to asi ani neslyšet nešlo, co?“ usmála se, ale vypadala ztrápeně. „Já se z něj zblázním,“ řekla po chvíli tiše Lily.

„Z nebo DO?“ zeptal se Remus.

„Z!“ téměř vykřikla Lily, ale potom jí začaly téct slzy a opřela se o Remuse.

„Já to nevydržím,“ řekla a slzy jí začaly téct jako malý jarní deštík.

Remus jí poplácal po rameni a utěšoval jí.

„On to myslí dobře a hlavně tě má rád,“ opakoval snad posté.

„Asi máš pravdu,“ přitakala Lily a slzavě se pousmála.

Další dny se Remus a Lily vždy sešli v knihovně na kus řeči. Lily řešila své problémy a Remus jí utěšoval. Každým dnem v Remusovi sílil divný pocit. Před očima se mu pořád objevovala Lily a když byl s ní, tak se cítil...... no víceméně šťastně.

Týden po incidentu seděl Remus v křesle ve společence. Dělal jako že se učí, ale věty se mu měnily jen v nesmyslné seskupení slov. Za poslední týden se zhoršil v lektvarech, sice nijak hrozně, ale jestli z nich chtěl skládat OVCE, tak se musel zlepšit. Myšlenkami zase zabloudil do knihovny. Na okenním parapetu seděla Lily a....

No jasně Lily! došlo Remusovi. Byla přece v lektvarech vždy nejlepší, mohl jí tedy požádat o pomoc. Zvedl se a instinktivně se vydal do knihovny. Lily tam opravdu byla. Seděla u stolu skrytá za hromadou knih a něco si zapisovala.

„Ahoj Remusi,“ zeširoka se usmála, hned jak ho spatřila.

„Ahoj Lil,“ odpověděl monotónně Remuse, Lily si hned všimla, že cosi není v pořádku a nechala práce, „víš, mohl bych tě o něco požádat?“ řekl nakonec.

„Jistě,“ řekla mile a trochu překvapeně Lily.

„No, víš, nevím jestli sis toho všimla, ale.....“ Remus se odmlčel, mohl přece pořádat někoho jiného, ale nakonec se zhluboka nadechl, „no, prostě sem se zhoršil v lektvarech, tak jestli bys mi nemohla pomoct.“

„Samozřejmě, Remusi, že se ptáš,“ řekla a viditelně se jí ulevilo, ale pak se zamračila na hromadu knih, „jen teď nemám moc času, tak že by jsme se dohodli na dnešek v sedm tady v knihovně a podívali by jsme se na to, čemu nerozumíš?“ Remus krátce přikývl.

„Už budu muset,“ dodal pak a odešel. Lily se ještě chvíli dívala na místo, kde před chvílí stál, ale pak zavrtěla hlavou, jako by chtěla zahnat nějaké myšlenky a pustila se opět do práce.

Do večera se Remus ještě podíval na poslední látku z lektvarů, aby nevypadal úplně hloupě. Když se ale zvedal, měl pocit, že to bylo úplně na nic.

Když přišel do knihovny, Lily už tam byla, Remuse měl ale pocit, že tam spíš JEŠTĚ byla.

„Ahoj,“ usmála se na něj unaveně.

„Ahoj,“ usmál se také Remus, „hele, jestli si moc unavená, tak to můžeme odložit.“

„Ne, to je dobrý, tak pojď na to,“ zavrtěla hlavou Lily.

Remus si sedl vedle ní a ona mu začala vysvětlovat látku, když už byla unavenější opřela se Remusovi o rameno a po chvíli usnula úplně. Remus jí nechtěl budit, čichal vůni jejích vlasů a četl si zbytek učiva.

V jedenáct hodin se ke Remus už zvedal a nemyslel si, že by bylo nejlepší tu Lily nechat, stejně by se mělo každou chvíli zavírat, ale ani se mu nechtělo ji budit. Opatrně vstal a vzal Lily do náruče, ta se ho chytla kolem krku a přitulila se k němu. Když jí ale donesl do společenky, vzpomněl si, že jí nemůže odnést až do ložnice, jelikož je schodiště k dívčím ložnicím začarováno tak, že po něm nemůže jít žádný chlapec(to věděl díky marným pokusům Siriuse již v prvním ročníku).

Položil tedy Lily do křesla, vyběhl do ložnice a přinesl deku, kterou jí přikryl. Potom rozdmýchal oheň a už se chystal jít do ložnice, ale zastavil se, nechtěl tu nechat Lily samotnou, i když se jí nemohlo nic stát. Vyběhl si tedy ještě pro jednu deku pro sebe a posadil se do křesla naproti Lily. Zasněně se na ni díval, její dlouhé rudé vlasy jí slušivě padaly do obličeje a v jednotlivých pramíncích se odrážely světélkující plamínky ohně. Oči měla zavřené a přesto si Remus dokázal představit jejich krásnou zelenou barvu. Rudé rty měla mírně pootevřené a spokojeně oddechovala. Nakonec se Remus donutil odtrhnout od ní oči, aby mohl v klidu usnout.

Remus otevřel oči, někdo s ním jemně třásl.

„Reme, vzbuď se,“ šeptal tiše dívčí hlas. Remus zvedl rozespalé oči a spatřil Lily.

„C-co potřebuješ?“ zívl a posadil se, podle ciferníku hodinek na svém zápěstí zjistil, že je teprve šest ráno.

„Reme, jak sem se dostala do společenky?“ zeptala se Lily zvědavě, i když to bylo víceméně jasné.

„Nó, v knihovně se spát nemohla,“ pokrčil rameny Remus a usmál se, „tak sem tě donesl sem.“

„Ty..... ty si mě nesl?“ usmála se mile, ale nemohla tak skrýt lehké rozpaky.

„Jo,“ přikývl Remus, tak samozřejmě, jako by

 nosil spící dívky z knihovny každý večer.

„Aha.... a nemluvila sem ze spaní?“ strachovala se Lily. Remus zavrtěl hlavou.

„Co bys jako měla říkat? Trápí tě něco?“ zeptal se po chvíli přemítání zvědavě.

„Vlastně jo,“ přikývla smutně, „víš, já.... tak nějak..... se mi líbí Po..... Potter....“

„To jako James?“ vykulil Remus oči. „Já myslel, že ho nesnášíš....“

„No.... já vlastně taky, ale poslední dobou se mi zdá, že jsem se prostě zamilovala,“ ta slova Remusovi vjela do srdce, jako kus rozžhaveného železa a v hlavě mu začalo bolestivě tepat.

„Slib, že mu to neřekneš,“ strachovala se Lily, když Remus zavrtěl hlavou, zvedla se, líbla ho na tvář a řekla „Seš opravdu kamarád, Reme.“ Potom se usmála, tak jak uměla jen ona a odešla.

Hmm, kamarád, pomyslel si Remus, nevěděl, kam má jít, ale nakonec se rozhodl, že to nechá na své představivosti, zvedl se a prošel hradem, zastavil se až v jedné chodbě naproti prázdné zdi. Komnata nejvyšší potřeby.... Třikrát prošel kolem a ve zdi se objevily dveře. Remus vešel do temné ponuré místnosti, která byla osvětlená jen svícemi, uprostřed místnosti stála velká válenda a před ní stoleček s hrnkem a konvicí čaje. Remus se rezignovaně posadil a nalil si čaj. V hlavě mu pořád zněla Lilyina slova „........že jsem se zamilovala..... zamilovala... ZAMILOVALA......“ James byl do Lily blázen už od prvního ročníku a neúspěšně se snažil upoutat její pozornost..... tak se mu to konečně povedlo...... Remusovi v hlavě vířily myšlenky jako spadané listí v poryvech větru. Najednou si to uvědomil..... to co si měl uvědomit už dávno.....on ji miloval...... miloval Lily......dal by pro ní všechno.... Remus se napil silného čaje a po chvíli upadl do neklidného spánku.

Už bylo odpoledne a Remus seděl v knihovně. Do dveří vstoupila nějaká dívka a rozhlédla se, pak se k němu rozběhla, byla to Lily.

„Reme,“ vyjekla nadšeně, „kde si byl? Celý den sem tě nemohla najít. Zkus hádat co se mi stalo,“ řekla šťastně, udělala dramatickou pomlku a pak nadšeně vyjekla, „James mě pozval na rande!“

„To je...... hmmm.... skvělý,“ pokusil se usmát Remus.

„Reme co je s tebou?“ zarazila se najednou Lily.

„Nic,“ zalhal, „jen mě trochu bolí hlava. Asi si zadu na ošetřovnu,“ zvedl se a posbíral si věci. Bez sebemenšího zaváhání se vydal do společenky. Až do pozdního večera seděl v křesle u okna. Nakonec se ale zvedl a rozhodl se, že si půjde trochu provětrat hlavu.

Zahnul za roh a ze zamyšlení ho vytrhla dvojice, ihned je poznal. James držel Lily kolem pasu a rty se vpíjel do těch jejích, Lily měla šťastně zavřené oči a polibek opětovala. Remus se otočil na podpatku, to už bylo moc. Přál jim to, věděl, že jsou teď oba šťastní, ale on sám věděl, že už nikdy nebude tak úplně šťasten......že už nikdy nebude nikoho tak milovat....... nikdy.......