Informace
Jsme domovem:
670 povídek
od 235 autorů
z 770 registrovaných.

Diskuse je na našich stránkách Potter Web CZ

Rozlousknutí od Sammy
[Komentáře - 9] Tisk
- Velikost písma +
Autorská poznámka:
Povídka o tom, co se stalo mezi Remusem lupinem a Nymfadorou Tonksovou v šestém díle HP, mezi jejich rozhovorem na ošetřovně a držení se za ruku na pohřbu Brumbála.
Jakmile Harry, Hagrid a profesorka McGonagallová odešli, ošetřovnu zachvátilo ticho, narušované jen pohyby Fleur, která neúnavně nanášela mast na to, co dříve býval Billův obličej. Ticho přerušil až Ron, když se zeptal: „Co se teď s Bradavicemi stane?“
 „Je docela možné, že je zavřou,“ ozval se Lupin, vděčný za to, že se už neprobírá jeho milostný život. „Řekl bych, že rodiče dětí se budou bát své děti sem poslat, teď, když se prokázalo víc než kdy jindy, jak to tu může být nebezpečné.“
 „To je směšné,“ prohlásila paní Weasleyová, „já jsem taky rodič a nemyslím si, že v Bradavicích číhá víc nebezpečí než kdekoli jinde venku.“
 „Jenže nemůžeš čekat, že takhle budou uvažovat i ostatní rodiče,“ oponoval jí Lupin.
 Pak se opět rozhostilo ticho. Všichni jen zírali do prázdna a skoro se nehýbali. Po několika minutách Lupin vstal.
 „Nejspíš je načase, abychom tu Billa nechali jen s rodinou,“ řekl a opatrně pohlédl na Tonksovou, která se okamžitě zvedla. Hermiona také vstala.
 „Ne, Remusi, to nemu -“ začala paní Weasleyová, ale Lupin jí skočil do řeči: „My víme, Molly, ale přesto půjdeme.“ Odcházel ke dveřím ošetřovny a Tonksová s Hermionou ho následovaly. Před ošetřovnou se rozdělili; Hermiona si musela odběhnout do umývárny, aby se trochu dala do pořádku. Lupin a Tonksová mlčky sešli až dolů do vstupní síně. Cestou nikoho nepotkali, všichni studenti se s největší pravděpodobností zdržovali ve svých společenských místnostech, kde jim ředitelé kolejí oznamují tu strašlivou zprávu o Brumbálově smrti…
 Nevěděli, kam jdou, ani jeden z nich si zřejmě neuvědomoval, že jdou spolu a neví kam. Tonksová se zničehonic zarazila a podívala se na Lupina. Pak řekla: „Vím, že bych se teď měla cítit strašně, ne, nech mě teď domluvit, prosím,“ řekla, když viděla, že Lupin už otevírá ústa, aby ji přerušil, „měla bych se teď cítit hrozně, protože Brumbál zemřel sotva před pár hodinami, ale…“ odmlčela se a povzdechla si, „ale mnohem víc mě teď trápí, že člověk, kterého miluju, mě odmítá z nějakých rádoby ušlechtilých důvodů. To je všechno, co jsem chtěla říct. Jestli mě odmítneš i teď, už o tom nikdy nepromluvím, slibuju,“ dořekla a jediná slza jí stekla po tváři, ačkoli hlas se ani nezachvěl.
 Lupina to úplně odzbrojilo. Takhle vážnou Tonksovou obvykle vídal jen málokdy, ale poslední rok skoro pořád. Podvědomě si také uvědomoval, že Tonksová je tak vážná a smutná kvůli němu, a to rozhodně nechtěl... Několik okamžiků byla vstupní síň svědkem jejich mlčení. Tonksová upírala strnulý pohled do země a chvěla se vyčkáváním. V celém hradu panovalo hluboké ticho. Pak Lupin pomalu a tiše promluvil.
 „Tonksová…“ zamumlal. Zvedla k němu oči a tázavě se na něj podívala. Lupin věděl, co pro něj znamená, ale musel si být stoprocentně jistý, že Tonksová chápe, jak nebezpečný by byl život s ním. „Já…nikdy bych si neodpustil, kdyby se ti kvůli mně něco stalo,“ vymáčkl ze sebe. Tonksová se na něj odhodlaně podívala.
 „Nechápeš to, Remusi? Myslíš, že budu šťastnější sama, ale v bezpečí? Myslíš, že dám přednost samotě před nebezpečím?“
 Otázka visela ve vzduchu. Lupin otevřel ústa, aby jí odpověděl, ale hned je zase zavřel. Zakroutil hlavou. Nenacházel slova, která by mohl říct. Znal svoje city, ale zuřila v něm bitva. Měl ji rád, ale právě proto ji nechtěl ohrozit. A pořád si myslel, že je pro ni moc starý. Nakonec promluvila opět Tonksová: „Měli bychom už asi jít. Brumbál je mrtvý, ale Řád nás bude potřebovat dál.“ Její hlas zněl podivně rozčileně. Udělala dva kroky směrem k dubové vstupní bráně, když vtom ji zadržela Lupinova ruka. Rozhodl se. Když Tonksová připomněla Brumbálovu smrt, něco se v něm pohnulo. Věděl, že ji nesmí nechat teď odejít. Časy se změnily.
 „Počkej,“ řekl pevným hlasem. „Jsi si jistá, bys dokázala překousnout, že jsem starší? Že jsem vlkodlak? Že vztah se mnou nebude procházka růžovou zahradou?“ Podíval se na ni a viděl, jak se jí rozzářily oči. Věděl, že se ani nemusel ptát. Tonksové vlasy se najednou začaly měnit. Už nebyly barvy myší šedi, ale světle růžové jako květy jabloně. Sice ta barva byla ještě na hony vzdálená její oblíbené barvě křiklavě růžové žvýkačky, ale změna tu byla. Dýchala nadějí.
 „Ano, jsem si jistá,“ řekla Tonksová a maličko jízlivě dodala: „Jak ti říkám už asi po milionté prvé.“
 „Já vím,“ prohodil odevzdaně Lupin, ale přesto se pousmál. „Jen se ujišťuju.“ Sotva věděl, co říká. „Už jsem se tomu nedokázal déle bránit,“ vyhrkl najednou. Zvedl oči k Tonksové (opět totiž pohledem důkladně zkoumal své tkaničky u bot) a pohlédl jí do očí. „Já tě mám totiž vážně moc rád.“ Potřeboval se nadechnout. „Miluju tě,“ dodal přiškrceným hlasem.
 Vlasy Tonksové v tu chvíli jakoby explodovaly; rozzářily se tou nejkřiklavější růžovou, jako existuje. Široce se usmála a pozoruhodně klidně řekla: „Já vím. Ale strašně dlouho jsem čekala, až mi to řekneš.“ Mrkla na něj a vzala ho za ruku. „Že ti to ale trvalo, to ti tedy řeknu,“ zasmála se.
 Lupin si ji přitiskl k sobě a díval se jí do očí (poněkud ho v tom ovšem omezovaly její vlasy, které musely nutně upoutat jeho pohled), ale když už od sebe byli sotva pár centimetrů, vstupní síní se rozlehlo nepatrné zakašlání. Oba se s trhnutím otočili a uviděli profesorku McGonagallovou, jak stojí na schodech a lehce rozpačitě se usmívá.
 „Nerada vás vyrušuji,“ řekla už zase s její obvykle přísnou tváří, kde ovšem probleskl ještě jeden úsměv, který však trochu kontrastoval s jejím strhaným a vyčerpaným obličejem, „ale nevzpomínám si, že by vám bylo dovoleno zanedbávat hlídání, jako po celý rok, jen proto, že ředitel zemřel, Nymfadoro.“ Řekla to tak vážně, až se Tonksová zastyděla. Vtom se profesorka usmála a prohlásila: „Běžte na své stanoviště. A čím víc lidí tam bude hlídat, tím líp.“ Spiklenecky mrkla na Lupina a zamířila zas po schodech nahoru. Ohromeně za ní zírali a pak se dali do smíchu. Bylo neuvěřitelné, že se po událostech dnešního večera dokázali smát, ale ten smích jako by jim pomohl v jejich zármutku kvůli Brumbálovi.
 „Pojď,“ řekla Tonksová, popadla Lupina za ruku a s úsměvem na rtech a slzami v očích ho za sebou táhla ven vstupní branou na tmou zalité školní pozemky.

TO BE CONTINUED....

Sammy




Do okénka povinně napište číslicemi třista šedesát pět
Okénko 

Poznámka: Můžete zaslat hodnocení, komentář nebo obojí. Nezapomeňte na okénko.