Informace
Jsme domovem:
670 povídek
od 235 autorů
z 770 registrovaných.

Diskuse je na našich stránkách Potter Web CZ

Bradavice hledají SuperStar od Arlondia
[Komentáře - 11] Tisk
- Velikost písma +
Autorská poznámka:
Tato povídka se nezrodila v mé hlavě, ale její námět pochází z hlav mnoha návštěvníků Soví pošty. Vznikla již před dvěma lety, dokončena byla až nyní. Děkuji všem za skvělé nápady při její realizaci!

Velký večer plný hvězd a napjatého očekávání nadešel. Uprostřed Velké síně stálo pódium, podobné tomu, kterému kdysi kralovaly Sudičky na vánočním plese při Turnaji tří kouzelníků. Kolem něj byly rozmístěny stolky s prázdnými židlemi. Ode dveří k pódiu vedla úzká ulička. U dokonale vyleštěného čestného stolu seděl profesor Snape, sršící jedovaté poznámky na adresu profesorky Trelawneyové, která nervózně bubnovala prsty a třeštila oči ukryté za příliš velkými brýlemi. Ke stolu kráčela Rita Holoubková, reportérka Denního věštce. Měla na sobě tmavě modrý hábit s růžovou kožešinou kolem krku, nehty nalakované stejným odstínem růžové. Nasadila perfektně přezíravý výraz, než se usadila vedle profesora Snapea.

Z kabelky vytáhla srolovaný pergamen a zelený brk. Snape na ni vrhl jeden ze svých znechucených pohledů, než se odvrátil a upřel pohled k vstupním dveřím, odkud se vynořila Dolores Umbridgeová, někdejší učitelka Obrany proti Černé magii a současná poradkyně ministra kouzel. Na sobě měla tak nechutnou kombinaci svršků, až se Ritě zvedl žaludek. Na hlavu si Dolores nasadila velký pestrobarevný klobouk s pavím perem. Drobnými krůčky došla k čestnému stolu. To už se na ni upíraly tři páry očí.

„Dobré odpoledne,“ pozdravila je sladkým hláskem. „Jsem Dolores Jane Umbridgeová, hlavní pracovnice…“

„My víme,“ odsekl Snape nezdvořile. Jejího dětsky udiveného pohledu si nevšímal. Mávl rukou směrem k poslední volné židli mezi ním a Trelawneyovou. „Pro dnešní večer jste porotkyně soutěže. Tak do toho. Usaďte se, za chvíli začneme.“

Ještě než domluvil, dveře do Velké síně se za sílícího burácení opět otevřely. Uličkou mezi stolky pospíchala Minerva McGonagallová, ředitelka nebelvírské koleje.

„Severusi, můžete na slovíčko?“ Profesor s hákovitým nosem na ni chvíli upřeně zíral, než se neochotně zvedl. McGonagallová ho odvedla stranou.

„Severusi, já vím, že to nebudete slyšet rád, ale na poslední chvíli se do soutěže přihlásil i Harry Potter. Nepřeji si, abyste ho shazoval tak, jak máte ve zvyku.“

„Mám mu snad svoje výtky podávat písemně?“ štěkl Snape, nepatrně zaskočený její zprávou, ačkoilv v duchu si pomyslel, že něco takového měl čekat. Kudla se mu otvírala v kapse při pomyšlení na zpívajícího Pottera.

„Jste tu dnes jako porotce, ne jako učitel. Harry je adeptem na vysoké ocenění, o které budou všichni usilovat a já chci zajistit, aby měl stejné šance jako ostatní.“ Snape si pomyslel cosi o zbytečné snaze, ale mlčky přikývl a opět se usadil. Profesorka rázně odkráčela. Během několika minut dovnitř vpustila rozhalekaný dav bradavických studentů, kteří se okamžitě začali přetahovat o nejlepší místa. Nikoho nepřekvapilo, že židle blízko čestnému stolu (a především místa, kde seděl profesor Snape) zůstávaly dlouho prázdné.

Když se všichni studenti konečně usadili, světla pohasla. Na okamžik se zdálo, že v sálu zavládne naprosté ticho, když vtom se dveře rozlétly a dovnitř vlétlo několik rachejtlí doprovázené hromovým duněním a svistem prořezávajícím vzduch. V záplavě jisker se vynořili Fred a George Weasleyovi s kouzelnickými megafony v rukou. Studenti se jako jedna obrovská vlna pustili do nadšeného jásotu.

„Vítejte na historicky první soutěži Bradavice hledají SuperStar!“ zakřičela dvojčata svorně ve snaze přehlušit řvoucí dav. „Dnes budete svědky významné události- z našeho středu bude vybrán nejlepší zpěvák; a hlasovat pro něj budete VY!“ zakřičel Fred. Studenti mu odpověděli hromovým povykem. Dvojčata vyskočila na pódiuma zrakem přelétla všechny přítomné.

„Dovolte mi, abych vám představil dnešní porotu,“ obrátil se Gorge k čestnému stolu. „Předseda soutěže Bradavice hledají SuperStar- profesor Severus Snape!“ Snape ze sebe vydoloval úsměv podobný spíše šklebu raněného nosorožce a pozdravil diváky, kteří ho (alespoň naoko) nadšeně zdravili a culili se.

„Profesorka Sybilla Patricia Trelawneyová!“ zakřičel Fred. Neuniklo mu, že Levandule a Parvati vstaly od svých stolků a s výrazy přímo nábožné úcty profesorce tleskaly.

„Jako třetí bude přítomna Dolores Jane Umbridgeová!“ hlásil George. Studenti při pomyšlení na soutěžící škodolibě jásali.

„A jako poslední zasedne v porotě Rita Holoubková!“ hulákal Fred. Reportérka se usmála, povstala a pozdravila studenty lehkým zamáváním. Dvojčata se obrátila zpět k přihlížejícím a značně ukřičeným studentům.

„Naši porotci zhodnotí každého soutěžícího zvlášť ihned po jeho výkonu. Můžete se řídit jejich příkladem a dát hlas tomu, který se podle nich svého úkolu zhostil nejlépe. Ovšem jedině vy určujete, kdo se opravdu stane vítězem- naše porota nerozhoduje o výsledku! Závisí pouze na vás, kdo se stane Bradavickou SuperStar!“ zakřičel opět George. Dav studentů šílel.

„Hlasovat můžete po skončení soutěže ve Vstupní síni, kde bude umístěn Moudrý klobouk, do něhož vhodíte lístek se jménem vámi vybraného soutěžícího,“ oznamoval nadšeně Fred. „Kolem něj je vyznačena magická hranice, kterou překročíte jen jednou, volte proto dobře! Úderem půlnoci budou vyhlášeny výsledky přímo zde. Nyní ale přistupme k soutěži!“

„Jako první se vám představí… Pansy Parkinsonová!“ vykřikla dvojčata jedním dechem. Dveře se pomalu otevřely. Rozechvělá Pansy se vydala uličkou k pódiu. Neunikl jí pohled Draca Malfoye, který zdvihl palce do vzduchu. Když vystoupala před porotu, sál náhle utichl.

„Dobrý večer, Pansy,“ promluvil k ní Snape nepřirozeně vlídným hlasem. Pansy pozdrav opětovala a nervózně přešlápla. „Tak spusťte,“ vyzval ji.

Teď královnou jsem jáá… a hold mi vzdává Krum,“ kvičela Pansy a snažila se přehlučit řvoucí dav. Rita ji přerušila po první sloce.

„Moc hezké, slečinko, ale podle mě jste si vybrala nevhodnou píseň.“

„Ta ke mně padne nejlépe, zpívala jsem ji od srdce,“ bránila se Pansy.

„Od srdce možná, ale zapomněla jste přitom na hlasivky,“ prohlásila nesmlouvavě Umbridgeová a věnovala jí jeden ze svých sladkých úsměvů. Pansy zaraženě mlčela.

„Já myslím, že jsme hned napoprvé slyšeli jedno z nejlepších vystoupení dnešního večera,“ pronesl Snape svým hlubokým hrdelním hlasem. Na obě porotkyně vrhl temný pohled, který zmrazoval až do morku kostí. Profesorka Trelawneyová na okamžik přivřela oči, než se nadechla, aby vyřkla svůj ortel.

„Vidím, že jste nadaná mladá dáma. Talent vám nechybí, ale potřebujete spoustu tvrdé práce. Čeká vás nelehká cesta.“ Pansy se protočily oči. Na Fredovo vybídnutí seskočila z pódia a usadila se na vysoké židli proti dvojčatům.

„Teď, když to máš konečně za sebou, nám můžeš říct: Co si myslíš o mínění našich porotců? Poškodila tě slečna Holoubková?“ upřel na ni George dychtivě oči.

Ať si trhne nohou, chtěla zakřičet Pansy, ale ovládla se. Místo toho jen pronesla: „Je to jejich názor a já jim ho neberu. Od Zmijozelu stejně dostanu všechny hlasy, takže mi na jejich názorech nezáleží.“

„Odvážně řečeno,“ ozval se Fred. „Pokud sdílíte názor profesora Snapea, dejte svůj hlas naší první soutěžící- Pansy Parkinsonové!“ zakřičel a poslal ji zpět do Vstupní síně. George si vyžádal ticho, než opět promluvil.

„Prvního soutěžícího máme za sebou a nyní nás čeká druhý. Svou vlastnoručně složenou píseň nám přichází zazpívat… Rubeus Hagrid!“

Ve Velké síni propukl takový řev, že si porotci museli zacpat uši. Hagrid s obtížemi vylezl na pódium, šlápl si totiž na svůj spratkový kožich, pod nímž ukrýval ohavnou oranžovou kravatu.

„Tak do toho,“ vyzvala ho znuděně Umbridgeová.

„Ehm… rači bych vám zazpíval jednu… tu určitě budete znát… ehm,“ odkašlal si a spustil: „V lese, jó v lese, na jehličí koná se svatba trpasličí…“ řval Hagrid do megafonu, který se změnil v celkem zbytečnou rekvizitu. Rita propukla v hurónský řehot, Umbridgeové tekly nefalšované slzy smíchu. Snape zachoval svou kamennou tvář, nos zhnuseně nakrčený, nicméně koutky mu zacukaly, když se Hagrid pustil do jakéhosi tance, při němž polovina studentů hýkala smíchy.

„Pěkné,“ utrousila Holoubková ledově. „Neměl byste ještě nějakou, kterou byste nám chtěl předvést?“ zeptala se a vycenila na něj špičaté zuby v napodobenině úsměvu.

„Jo, jasně. Tudle jsem nacvičil spolu s Klofanem… ehm, ehm,“ odkašlal si, načež spustil tklivě: „Když se zamiluje hipogryf, tam někde v pastvináách…“ kvílel dojemně, slzy jako hrachy se mu koulely po tváři. „…láskou hlubokou jak tůň, tam někde v pastvinách... vždyť se zamiloval hipogryf, hipogryfí láskou….zpívejte písničku…“

Když skončil, porotě se jen těžko podařilo najít slova, kterými by ho ohodnotila.

„Zkuste to jinde,“ poradil mu Snape. „V Zapovězeném lese možná najdete tvory, kterým by to uši neutrhlo.“

Nesmírně zklamaně se Hagrid vydal k dvojčatům Weasleyovým, jejichž rozesmáté pohledy vystřídalo divoké nadšení.

„Povězte nám, Hagride, cítil jste trému, když jste začal zpívat?“

„No, abych byl upřímnej… celkem jo,“ zabručel Hagrid a utíral si slzy puntíkovaným kapesníčkem. „Teda ne že bych měl strach, ale vona ta atmosféra tady…“ rozmáchl se do davu, načež spustil salvu jásotu, „prostě chci jen říct… díky,“ a další slzy se mu vydraly zpod víček.

„Právě nám zazpíval druhý soutěžící!“ hlásil George studentům. „A je na vás, zda mu dáte hlas!“

„Ovšem jedině tehdy, pokud vás svým výkonem neoslní další z našich soutěžící! Přivítejte, prosím, našeho vzácného hosta- Fleur Delacourovou!“

Řady studentů upřely oči ke dveřím, kde se zavlnila Fleur. Neozval se žádný zvuk, celá síň jako by byla uhranutá. Fleur pohodila svými stříbrnými vlasy a vydala se plavým krokem k pódiu.

„Mohu začšít?“ zeptala se na adresu kamenně se tvářícího Snapea, který ji vybídl lehkým pokynutím. „Já, ačš mám spánek besesný, mě včšera sen se sdál…“ začala zpívat. Studenti jen omámeně přihlíželi, neschopní ji rušit v projevu. „Ršekl lásko má já stůňu…“

„Vidím ve vás značný potenciál, vskutku,“ kývala Trelawneyová zasněně hlavou, když skončila. „Vaše budoucnost ukrývá nespočet úspěchů.“

„Tak horké bych to neviděla,“ zpražila ji Holoubková, která se cítila dotčeně. „Tohle nebyl výkon hodný Superstar. Abych pravdu řekla, zpíváte jako bludička. Krásnou tvářičkou maskujete své nedostatky. Intonace vám rozhodně chybí.“

„Vzácně musím souhlasit,“ přikyvovala Umbidgeová a rovnala si svůj přehoz z kožešiny. „Když jsem zavřela oči, jako bych slyšela vaši předchůdkyni.“ Publikum ji odměnilo hlasitým pískáním a nesouhlasnými výkřiky. Zraky všech se pak stočily ke Snapeovi. Tón v jeho hlasu přinutil všechny zraky v sále, aby se k němu nesmírně překvapeně stočily.

„Slyšeli jsme jednoho z nejpotencionálnějších aspirantů na vítězství, ovšem doufám, že ne naposled,“ shrnul.

Dvojčata si opět vynutila klid. Gestem přizvala Fleur blíž.

„Povězte nám, Fleur, jak jste se cítila, když vás porota hodnotila?“

„Nesslýchané, naprrosto nesslýchané! Prý jsem bludičška! Taková urážka… Moje babička byla víla, ne nějaká hloupá bludičška!“ Krajně nespokojená Fleur nadutě odkráčela, aby přenechala místo dalšímu soutěžícímu.

Za hromového potlesku oznámila dvojčata dalšího zpěváka.

Bradavičtí studenti téměř šíleli nadšením, když se před nimi objevil Zlatoslav Lockhart, někdejší učitel Obrany proti černé magii. Přestože jeho léčba u svatého Munga ještě zdaleka neskončila, profesor rozdával nadšené úsměvy a mával na studenty, jako by je znal odjakživa. V hábitu ze zlatorudého saténu provokoval zmijozelské, kteří krčili nosy a s odporem ukazovali na nebelvírskou vlajku zavěšenou spolu s ostatními kolejními erby nad čestným stolem.

„Vítejte, mí drazí přátelé, na mém jedinečném koncertu! S laskavým dovolením pánů Weasleyových jsem byl pozván na tento večírek, abych vás obdařil několika svými skvělými písněmi.“

„Jedna bude stačit bohatě,“ ucedil Snape, ale až na porotce a několik nejbližších studentů ho nikdo neslyšel.

„Doufám, že můj hlas náležitě oceníte, musím totiž s jistým zarmoucením říci, že v budoucí době kvůli jistým... ehm.. povinnostem nebudu schopen pořádat podobná vystoupení příliš často.“

„Díky bohu,“ vydechl Ron. Dean Thomas sedící po jeho boku se dal do smíchu.

„A nyní začněme!“ vykřikl Lockhart a tleskl rukama. Na jeho povel vlétlo otevřenými dubovými dveřmi do síně na dva tucty trpaslíků ve zlatých šatičkách se stříbrnými křídly napodobujíce anděly; přesně jako toho památného Valentýna, kdy trpaslíci rozdávali celý den po škole valentýnky. V rukou nesli harfy, flétny a několik z nich dokonce malé housličky. Na další Lockhartův pokyn začali hrát.

Několik žáků, zvláště těch z mudlovských rodin, se začalo chechtat. Poznali totiž, o jakou píseň jde. Kombinace něžných tónů harf a fléten zněla tak otřesně, že se málem dusili smíchy.

Kdo na světě bůh je málem? Já, já, jen já! Kdo zná všechno, všechno umí? Já, já, já! Kdo i ptákům porozumí? Já, já, jen já! Zkrátka, prostě bez řečí, na světě jsem největší...“ burácel Lockhartův hlas a několik studentů se sesulo smíchy ze svých židlí. Lockhart ani nedozpíval první skladbu a už se vrhnul na další.

„...ten který udělá hačí a ke kouzlení mu stačí, když se načančááá, když se načančááá, když se načančááá!“ svíjel se na pódiu. To už po dechu lapali všichni včetně profesorského sboru a porotců.

„To paměťové kouzlo mu mozek poškodilo víc, než si léčitelé připouští,“ pronesla Umbridgeová k profesoru Snapeovi a ten vzácně přikyvoval, neschopen jediného slova při pouhém pohledu na bývalého kolegu.

Posledním zakvílením ukončil Lockhart své představení a s úsměvěm, který mu ohaloval dvě řádky skvostně zářících zubů, se otočil k porotě. Nikdo z nich nebyl schopen vyloudit jediného slova. Nakonec se profesorce Trelawneyové podařilo promluvit.

„Zlatoslave, tedy... já nechápu, jak je možné, že léčitelkám se natolik zamlžilo Vnitřní oko, aby neviděly, co se stane, pokud se dopustí takové chyby...“

„Já vím,“ usmál se Lockhart ještě zářivěji, „říkal jsem jim, aby mě pustily i na ten koncert, co pořádali jezerní lidé minulý týden, ale ony trvaly na svém. Tak jsem mohl oblažit pouze vás.“

„Zlatoslave, oblažil jste nás jedině s tím, že jste přestal... jak-tomu-říkáte? Zpívat?“ sjel ho Snape znechuceně.

„Ale, ale, Severusi, taková tvrdá kritika,“ pokáral ho Lockhart naoko otcovsky.

„Jestli předpokládáte, že je na vás Severus příliš tvrdý, musím vás vyvést z omylu,“ pronesla Umbridgeová a vrhla na něj skoro stejně medový pohled, jakým on zíral na ni. „To bylo to nejpříšernější, co jsem kdy slyšela!“

„Nehledě na ty trpaslíky,“ přidala se Rita, která konečně našla řeč.

„Opravdu nemám slov,“ kývala jí Umbridgeová.

Poněkud zaraženě přikráčel Lockhart k dvojčatům, která se snažila zachovat vážný výraz. Jejich tváře žhnuly jako jejich vlasy.

„Právě zazpíval Zlatovlas s písní Zlatoslávka a Princem se zlatým...“ George nebyl schopen větu dopovědět. Síní se rozlehlo takové burácení, že se chvěly tabulky ve sklech. Fred, rudý jako rajče, se vedle pódia svíjel v návalech smíchu a bušil pěstí do země. Studenti hýkali smíchy a chytali se za břicho snažíce se popadnout dech. Z míry vyvedeného Lockharta popadlo několik ve zlatě oděných trpaslíků za lokty a vyvedlo ze síně.

Dvojčata vyhlásila krátkou přestávku, protože situace ve Velké síni byla nezvladatelná. Dean Thomas spolu se Seamusem Finniganem toho hned využili a celí rudí vyběhli ze síně. Levandule a Parvati nadšeně zavýskly, když spatřily dvě uvolněná místa v první řadě hned proti profesorce Trelawneyové. Ta zrovna tlumeně cosi vykládala kysele se tvářící Ritě Holoubkové, která odolávala jejím pokusům podívat se na její ruku. Místo toho sahala do své kabelky z krokodýlí kůže a s vyzývavým pohledem si pohrávala s olivově zeleným brkem, jenž se v jejích prstech nepatrně chvěl.

Trvalo to hezkých pár chvil, než se volná místa ve Velké síni opět zaplnila. Zřejmě jako poslední přikráčel s neproniknutelným výrazem ve tváři Severus Snape. Zcela očividně mu těch deset minut na nabrání síly na nové pokusy pěveckých antitalentů nestačilo.

Dvojčata vyčkala, až utichne šum stovek hlasů.

„Dámy a pánové!“

„Vítáme vás po krátké komerční přestávce a doufáme, že jste připraveni na další pětici soutěžících. Jako pátý v pořadí se nám představí...“ učinil George dramatickou pauzu.

„Alastor Moody!“

Ve Velké síni se ozval nadšený potlesk. Ze Vstupní síně se ozval klapot. Uličkou mezi diváky procházel za bouřlivého potlesku Pošuk a jeho elektricky modré oko jako by se snažilo alespoň na chvíil spočinout na každém z nich. Jediný, kdo netleskal, byl Snape, který vypadal, že do své židle přimrzl. Dvojčata Moodymu pokynula, aby spustil, jakmile se vybelhal nahoru.

Mám jednu nohu dlo-ouhou...“

Celou dlouhou minutu vypadal Snape naprosto netečně, přesto však zcela evidentně skřípal zuby. Když Pošuk svou píseň ukončil, zmohl se na jedno krátké tlesknutí. Slova se však ujala profesorka Trelawneyová.

„Velmi zajímavé, vskutku působivé. Měla bych dotaz, pomohlo vám ve vašem výkonu vaše Vnější oko?“

„Ehm... nevím, co tím myslíte,“ odvětil Pošuk vyhýbavě.

„Mám na mysli, zda jste ve vzduchu cítil ono nenápadné chvění elementárních sil, jež zcela jistě ovlivnily aspekty vašeho hlasu, kterýmžto jste předvedl výkon hodný...“

„Nenechte se rušit, paní kolegyně,“ usmála se jedovatě Umbridgeová a přerušila tak její zasněný proslov, „ale jeho oko není nic jiného než trocha očarované bílkoviny, která se zvukovými prostředky zcela jistě nemá nic společného, jelikož se jedná o naprosto odlišné smyslové odrůdy.“

Trelawneyová na ni zůstala civět.

„Já si myslím, že to nebylo tak špatné. Kdyby se hlas dal převést na papír, sepsala bych o tom určitě článek,“ stiskla Rita zálibně svůj brk.. „Čtenáři milují rebely!“

Fred nadšeně přikývl. „V tom máte zcela jistě pravdu. Ocení je však i naši diváci!“ V odpověď mu zazněl bouřlivý jásot. George jej utišil pozvednutím paže.

„Ovšem stále ještě jsme neslyšeli hodnocení profesora Snapea!“

„Bez komentáře,“ ucedil Snape chladně. Dvojčata na sebe překvapeně pohlédla, rozhodla se však na Snapea nenaléhat, protože věděla, že by to mohlo být to poslední, co by tento večer (a možná nejenom tento) mohli udělat.

„Profesore Moody, co říkáte na hodnocení poroty?“ zeptal se Fred.

„Nečekal jsem, že bude tak... obsažné,“ blýskl kouzelným okem po Snapeovi, který nehnul ani brvou. „Ovšem jsem vcelku spokojen.“

Fred a George nechali Pošuka Moodyho za potlesku diváků opustit sál. Jakmile se vybelhal ven, studenti se utišili a obrátili svou pozornost zpět k dvojčatům.

„Na pořadí je další účinkující a je mi velkou ctí jej zde mezi námi uvítat,“ hlásil Fred do megafonu. „A jistě budete se mnou souhlasit, že se jedná o velmi vzácného hosta."

„Není jím nikdo jiný než Remus Lupin!“ Studenti propukli v jásot. Všichni nadšeně křičeli a zdravili někdejšího profesora Obrany proti černé magii. Dolores Umbridgeová ohrnula rty s výrazem neskrývaného odporu. Výraz ve tváři Severuse Snapea se dal přirovnat k více než nevrlému.

Proč ten cizí pes tak na mě kouká... oči zmatený a uši sklopený...“ Lupinův procítěný zpěv se linul Velkou síní. Většina zasněně naslouchala jeho příjemnému barytonu. Jakmile skončil, propukli v potlesk. Ještě než stihla dvojčata cokoliv říci, vyžádalo si publikum přídavek. Lupin ochotně spustil. „Skákal pes přes oves, přes zelenou louku, šel za ním ďasovec, řasu na klobouku...

Jakmile dozněla i druhá píseň, profesor Snape se nápadně zavrtěl a prohlásil:

„Tak to by mohlo stačit. Dřív, než přítomné dámy začnou omdlévat,“ zavrčel na adresu Parvati Patilové a Levandule Brownové, které snad poprvé za celý večer spustily oči z profesorky Trelawneyové. „Já osobně nejsem nijak nadšen...“ řekl, načež si publikum dodalo konečně odvahy a zaburácelo pískotem a bučením, „ale už jsme tu za dnešní večer viděli horší výkony.“

„Souhlasím se Severusem,“ zamrkala na něj profesorka Umbridgeová a věnovala mu jeden ze svých sladkých úsměvů. Nevrlý pohled Snapea se změnil na vražedný.

„Já osobně bych mu šanci ještě určitě dala,“ prohlásila pisklavě Rita. „Pokud se ovšem v tisku o slovo nepřihlásí ochránci zvířat.“

„Dívala jsem se včera do své křišťálové koule,“ mávla povrchně rukou Sibylla Trelawneyová. „Pro tohoto muže mi ukázala velice slibnou budoucnost.“

„Ale nepovídejte,“ ušklíbla se Umbridgeová. „Že se tento... ehm, poločlověk zúčastní, se vědělo pouhou hodinu před soutěží!“ Profesorka Trelawneyová její poznámku nepovažovala za hodnou odpovědi, místo toho pohlédla na dvojčata, která s kouzelnickými megafony v rukou přispěchala k Lupinovi

„Tak co říkáte na hodnocení poroty?“ zeptal se George dychtivě.

„Čekal jsem to. Osobně se nepovažuji za kdovíjakého zpěváka, ale chtěl jsem znát názory odborníků. Škoda, že jich je v porotě tak málo,“ věnoval Severusovi jeden ze svých nejnevinějších úsměvů. Přítomní studenti ho za to odměnili nadšením halekáním a potleskem.

„Myslím, že to mluví za vše,“ uzavřel Fred a gestem Lupina vykázal z pódia.

„Další, kdo se rozhodl zúčastnit naší soutěže, k nám dorazil až ze třetího patra,“ prohlásil Fred tajemně. Jeho bratr si hned přisadil.

„A není to ledajaký soutěžící! Dámy a pánové, prosím, přivítejte na pódium naši jedinečnou...“

„...báječnou...“

„...Ufňukanou...“

„...Uršulu!“

Velkou síní to zaburácelo, jako by dovnitř vtrhlo stádo velbloudů. Přímo středem pódia vplula mezi obě dvojčata průsvitná postava dívky s vlasy sepnutými do dvou copů a s brýlemi s tlustými obroučkami. Při pohledu na rozjásané davy, které jí tleskaly na uvítanou, slzela štěstím.

Ani nečekala, až ji dvojčata vyzvou ke zpěvu. „Já samotářka samotná jdu noci vstříc a šeru koutů...“ V zadní části síně se náhle odkudsi vynořil sbor duchů v čele se Skoro bezhlavým Nickem a Tlustým mnichem, který svou hůlkou duchy dirigoval. Málokdo si nepovšiml, že Krvavý baron mezi sboristy chybí. „On vlastně vůbec netuší, že potají mu z ruky hádám...

Potlesk, který se rozezněl, když dozpívala, se dal srovnat jen s tím, který následoval po pěveckém výkonu Fleur. Duchové odpluli stejně tiše, jako se objevili, jakmile dozněly poslední tóny. Ufňukaná Uršula se celkem nesměle otočila k porotě. Dvojčata k ní rychle přispěchala.

„Ehm, ehm,“ pročistila si profesorka Umbridgeová hrdlo. „Nebýt těch duchů, co zpívali sbor, výkon by nebyl nijak valný. Řekla bych, ba přímo kvílivý.“

„Mně byla píseň velice sympatická,“ prohlásila Rita a mrkla na Uršulu.

„Sbor duchů, to bylo překrásné...“ rozplývala se profesorka Trelawneyová. „Jsem dojata. Lehké hlasové nedostatky zcela vyrovnala Šedá dáma, jejíž hlas je balzámem pro mé Vnitřní oko...“

„Spíš pro Vnitřní ucho, není-liž pravda?“ ozval se Snape. Profesorka Trelawneyová uraženě stiskla rty. „Ostatně nepovšiml jsem si, že by doprovod sboru byl povolen v pravidlech. Bez něj byl váš výkon... ubohý,“ zkonstatoval suše.

Ufňukaná Uršula na něj dvě vteřiny jen němě zírala, pak hrozivě zakvílela a proplula podlahou.

„Ehm, rozhovor se soutěžící se z technických důvodů,“ otočil se s ošklivým pohledem na Snapea, který si stále zachovával svou ledovou masku, „konat nebude, jistě vás však potěší, když vám řeknu, že je již připraven další soutěžící!“

Ve Velké síni to zašumělo nadšením.

„Ano, ano, a bude to předposlední účinkující. Dámy a pánové, jako další se vám se svým repertoárem představí...“

„...náš oblíbený školník Argus Filch!“

Velká síň propukla v nefalšovaný řehot, když se ve dveřích objevil školník ve svém hnědém ušmudlaném hábitu a se svou očkou paní Norissovou v náručí a belhal se k pódiu.

Jakmile dvojčata zjednala pořádek, spustil tklivým hlasem, který neměl daleko do skřípění hudebních pil.

Norissová leze dírou, Tesák oknem, Tesák oknem...

„Dost, to by stačilo!“ přerušil ho po několika málo taktech Snape, jehož pohár trpělivosti zjevně přetékal. Bledý obličej měl zkroucený děsem. „To se opravdu nedá... odpusťte, Argusi, ale zřejmě jste si spletl dveře. Tady se soutěží ve zpěvu. Výukové hodiny jezerštiny jsou v pátém patře, učebna profesorky Vektorové.“

Filch se zatvářil, jako by dostal políček. Paní Norissová tlumeně zavrčela, patrně však proto, že ji Filch až příliš silně stiskl v náručí.

„Výjimečně s vámi souhlasím,“ prohlásila rázně profesorka Umbridgeová a věnovala mu další ze svých úsměvů číslo dvacet osm.

„Musím se přidat,“ pokývala hlavou Trelawneyová. Jediná Rita Holoubková vypadala naprosto nadšeně.

„Ale pane Filchi, vůbec si jich nevšímejte, nevědí, o čem mluví. Vy jste vyloženě talent! Takové osobnosti Sudičky hledají už dlouho! Domluvím vám schůzku, nějaké to focení je samozřejmostí, Bozo to jistě rád zařídí. Na naší hudební scéně se hlas jako je ten váš vždycky uchytí, stačí si jen zapnout rádio a uslyšíte vkus posluchačů, no nemám pravdu?“

Poznat, zda hurónský řev v odpovědi na její dotaz má být výrazem souhlasu nebo naopak výsměchu, bylo absolutně nemožné. Situaci zachránila přiběhnuvší dvojčata.

„To byl výkon školníka Arguse Filche a my doufáme, že od mnohých z vás získá své hlasy!“

„Pane školníku, jak jste se cítil, když vás porota hodnotila? Jste spokojen s jejich verdiktem?“

Blažený výraz, který se Filchovi rozhostil ve tváři po proslovu Rity Holoubkové, mluvil za vše. „Jsem dojat,“ vymáčkl ze sebe, než s paní Norissovou v náručí opustil pódium.

„A nyní...“

„...přichází...“

„...zlatý hřeb dnešního večera!“ (Snape si při té poznámce odfrkl)

„Uvítejte prosím...“

„...VyVoleného...“

„...Harryho Pottera!“

Studenti řvali nadšením, tleskali a pískali. Prakticky všechny hlavy se otočily ke vstupním dveřím. Když se po několika okamžicích napjatého čekání objevil ve dveřích, většina školy propukla v jásot. Jen zmijozelští vyzývavě mlčeli a povýšeně se uculovali.

Harry vyskočil na pódium. Počkal, až se Velká síň utiší, a spustil: „Ať stokrát hůlkou zakouzlí, ať ostrá je a chladná, hned rány mé se zacelí. A jizva? Nikde žádná!...“ U jedné písně ovšem Harry pro velký úspěch také nezůstal. Nevnímaje zuřivé protesty Snapea za svými zády, spustil: „Jsi moje máma, moje máma, kterou já měl nadevše rád, bylas‘ kouzelná víla, co mi dala chuť se smát...

V polovině písně Snape vybuchl. „Dost! Dost , Pottere, nebo dostanete školní trest!“ Dvojčata vyběhla na pódium k čestnému stolu, hůlky v rukou. Snape vypadal nepříčetně. V obličeji sinal vzteky, rukama mával kolem sebe, až převrhl pohár s dýňovou šťávou Ritě do klína. Fred s Georgem svorně mávli hůlkami, aby zabránili nejhoršímu, šťáva však již tekla po celém stole. Snapea to neuklidnilo. Postavil se a vypadal, že se po Harrym každou chvíli vrhne.

V tu chvíli zakročila profesorka McGonagallová. Odvedla za pomoci profesorky Trelawneyové a Umbridgeové běsnícího Snapea, jehož pohled kdyby vraždil, Harry by již ležel v kaluži krve, jak o tomu bylo v minulosti již tolikrát. Dvojčata se lehce otřeseně otočila zpět k publiku.

„Ehm, to byl tedy náš poslední soutěžící. Harry, jak jsi se cítil?“

„No,“ zauvažoval Harry. „Zpíval jsem to od srdce, takže si myslím, že mám šanci zvítězit. Brumbál mi vždycky říkal, že láska vítězí!“

Dvojčata s úsměvem pokývala hlavami. „Uvidíme, jestli se v publiku najde tolik zamilovaných slečinek, co ti dají hlas. Já osobně bych si to po výkonu Arguse Filche určitě rozmyslel!“

 

 



Ti z vás, kteří budou cítit potřebu „vhodit svůj lístek do Moudrého klobouku“, mají možnost tak učinit v komentářích. Tato bláznivina je však již ukončena a její pokračování (stejně jako druhá řada) se určitě v žádném případě nekoná :-)





Do okénka povinně napište číslicemi třista šedesát pět
Okénko 

Poznámka: Můžete zaslat hodnocení, komentář nebo obojí. Nezapomeňte na okénko.