Albus Brumbál se usmíval, když letošní prváci poprvé vcházeli do Velké síně. Dnes byl významný den. Nikdo z profesorského sboru to zatím nevěděl, snažil se to držet v tajnosti. Ale podle hukotu studentů všech čtyř kolejí a podle pohledů, jimiž provázeli vcházející hejno, se již alespoň někteří s novým přírůstkem v Bradavicích seznámili a své poznatky si nenechali pro sebe. V Bradavicích se nic neutají.
Brumbál se pohodlně opřel a zvědavě čekal. Zařazování by se po tolika letech dalo považovat za nudnou záležitost. Vše probíhalo jako obvykle, běžná směs zmatených, pobledlých a nervózních studentů. Když se profesorka McGonagallová zakoktala, předklonil se. Teď to přijde!
„Nebelvír!“ přečetla ze svého seznamu.
Ve Velké síni se rozhostilo takové ticho, že by nejen bylo slyšet špendlík spadnout, ale dokonce by bylo lze určit i jeho přesný materiál a barvu.
Dopředu sebejistě vystoupil pohledný chlapec blankytných očí a kaštanově hnědých vlnitých vlasů. Roderic Nebelvír, přímý potomek Godrika Nebelvíra, jednoho ze čtyř zakladatelů Bradavic. Nesl se, jako by mu Bradavice patřily, a svým způsobem to byla i pravda.
Usadil se na židli a třesoucí se ruce profesorky McGonagallové mu položily na hlavu Moudrý klobouk. Celý svět zadržel dech… ale trvalo pouze okamžik, než…
„ZMIJOZEL!“
Od profesorského stolu se ozvalo tlumené buch.

Když po půlhodině vzkřísili profesora Snapea, mohlo Zařazování pokračovat.