Páteční odpoledne bylo zamračené. Slunce se skrývalo za mraky, a od jezera vanul studený vítr. Skupinka studentů přesto posedávala na trávě pod stoletým dubem. Dívka s kučeravými hnědými vlasy se zaujatě věnovala četbě a ostentativně ignorovala chlapecké „hrdinské“ řeči. Tři studentíci v hábitech s nebelvírským lvem ve znaku se k sobě spiklenecky nakláněli.
„To bylo vážně dobrý, Harry…“ pochválil kamaráda vysoký kluk s ohnivě rudými vlasy. Druhý, s naducanými tvářemi a věčně provinilýma očima, jen obdivně a trochu závistivě vydechl. Oslovený chlapec se k němu obrátil.
„Hele, Neville, to se ho tak nesmíš bát… Snape je zlej, zamindrákovanej hajzl a dělá mu dobře, když vidí, že z něj máš strach. Tím víc se do tebe bude navážet…“
Neville se bolestně zašklebil při vzpomínce na jízlivé poznámky a výsměch, kterému byl vystaven po vyučování, a to téměř před celou školou v chodbě před Velkou síní.
„Když já mu nedokážu odpovědět jako ty…“ kníkl tiše a sklopil zahanbeně oči.
„Ty mu nedokážeš odpovědět vůbec, jenom koktáš, že ti není rozumět…“ vložil se do hovoru dost necitelně zrzek. Dívka zvedla hlavu od knížky a zabodla do něj hnědý pichlavý pohled.
„Rone, ty opravdu dokážeš člověka podpořit…“ řekla znechuceným hlasem, a pak se opět vrátila ke knize. Ron jenom protočil oči, ale neřekl nic… opravdu neměl chuť se s Hermionou zrovna teď hádat. Neville zrudnul jako ředkev.
„Když já si nemůžu pomoct, od prvního ročníku mě děsí. Když ho vidím, třesou se mi ruce, a když na mne promluví….“ odmlčel se v půli věty, ale ostatní tušili, co chce říct, pocity z profesora Snapea měli všichni podobné.
„Já ho nenávidím…, ale nebudu se ho bát… udělal bych mu tím jedině radost…“ procedil Harry skrz zaťaté zuby, s očima upřenýma někam do vodní hladiny. „To kvůli němu Sirius…“ nedořekl.
Ron a Neville se na sebe mlčky významně podívali a i Hermiona sklonila knihu a pohlédla na něj soucitným pohledem. Všichni tři věděli, že to je černá můra, sužující Harryho už několik měsíců, od smrti jeho kmotra. Všichni také věděli, že Snape na Siriově smrti tak velký podíl nemá, ale neodvážili se nic namítat. To Harryho vnitřní obrana mu bránila proniknout do svého svědomí… pevná zeď, aby neviděl, že je to on a ne profesor lektvarů, kvůli komu Sirius riskoval život… a přišel o něj. Přesto, to někde v koutku hlubin duše věděl… nepřiznaná vina, kterou se snažil sám v sobě přenést na nenáviděného učitele lektvarů.
„Vyprovokoval ho,“ dodal Harry, spíš aby ujistil sebe než kamarády, že Snape je ten vyvrhel, který zničil život posledního z rodu Blacků. Nikdo mu neodporoval, a to ho svým způsobem uklidňovalo, i když nahromaděné emoce se draly na povrch. Potřeboval by si na někom vylít svůj bezmocný vztek. Kdyby mu teď někdo řekl, že Snape za to nemůže… kdyby se někdo odvážil…… Ale nikdo to neudělal. Hermiona, se zčervenalýma tvářema, se vrátila ke knize…… ona jediná by se Snapea zastala, jediná měla objektivní pohled na věc, ale ne už dost odvahy na to, aby čelila vzteklému výbuchu… a k Harrymu by se jistě přidal i Neville, svým nesmělým způsobem… a Ron… Ne, neřekne nic……
Ještě u večeře ve Velké síni sledoval Harry plamenným pohledem učitelský stůl. Ta nenávist a vztek se v něm převalovaly a rostly celé prázdniny… od června, kdy se to stalo. Snape se svou bledou tváří a pronikavýma černýma očima seděl přímo naproti němu… jako výsměch… jako výzva…
…..něco mu tak provést… NĚCO… cokoliv!
Severus se zvedl od stolu a odcházel… měl ještě spoustu práce. Včera jim zadal téma k vypracování a teď se děsil toho, co bude muset celý večer číst. Sklouzl chladným pohledem po studentech, až se jeho oči zastavily na jednom z nich. Ten nevychovaný, arogantní fracek naproti němu se mu díval do tváře s takovým odporem a nenávistí, že by jeho pohled mohl cítit i za zdí. Byl tak uboze čitelný… ušklíbl se sám pro sebe… nenaučil se nic, ten malý tupoun. Jeho otec James byl stejně arogantní, ale měl styl… to musel, ač nerad, přiznat. Byl to alespoň soupeř… kdežto tenhle červ tady… téměř měl tendenci si odplivnout, ale ovládl se. Zavířil pláštěm a rázoval ke dveřím…
Rána… do břicha mu narazilo něco tvrdého, odrazilo se to a padlo se žuchnutím na zem. Shlédl. Na podlaze se válel ten prosťáček Longbottom a díval se na něj s vytřeštěnýma očima jako na náhle se zjevivšího mozkomora.
Lapal po dechu a na prázdno otvíral ústa jako ryba na suchu… nebyl ani schopen ze sebe vypravit jediné slovo. Severusova temná mysl se zatetelila. Nejraději by tohohle nanicovatého polomotáka rozcupoval na kusy… jestli je někdo ostudou kouzelnického světa, tak je to tenhle ukňouranej moula.
„Longbottome… vy neumíte chodit? Nebo kromě toho, že jako čaroděj jste úplně k ničemu, máte ještě problémy se zrakem?“ zasyčel tichým hlubokým hlasem směrem k sedícímu chlapci a shlížel na něj přimhouřenýma očima. Longbottomovi se rozklepala brada.
Snapeovi se z toho zbabělého ubožáka udělalo nevolno.
„Okamžitě vstaňte, Longbottome!“
Chlapec se postavil, ale sotva se udržel na nohách, jak se třásl.
Takhle vyděšeně nevypadali ani mudlové, když je pronásledoval s Luciem Malfoyem… za starých časů… ještě jako Smrtijed… Na chvíli se mu mihly před očima ty obrazy… Tenkrát… bylo to jiné. Byl služebník Pána Zla, ale zároveň měl moc… báli se ho… prosili… a on… cítil tu sílu, moc nad životem a smrtí těch bezvýznamných červů… Dlouze se nadechl nosem… jako by vdechoval atmosféru těch honů… Bylo to pryč… ten prchavý okamžik. Vrátil se myšlenkami zpět do Bradavic… k Longbottomovi… bezvýznamnému červu, kterého zabít nesměl. Znechuceně si ho přeměřil pohledem.
„Strhávám Nebelvíru pět bodů.“
Neřekl proč. Prostě jen tak, protože jím opovrhoval, protože opovrhoval jimi, a dát to najevo jinak… před Brumbálem, by bylo čiré šílenství. A Severus, ať byl cokoliv… nebyl šílenec.
Černý plášť zavířil na schodech do sklepení a zmizel……
Třesoucí se Neville si přisedl k Harrymu. Neřekl nic, jen zaraženě seděl a ignoroval talíře s jídlem. Zbabělec… běželo mu hlavou. Všichni si to myslí… Harry, Ron, Hermiona. I Ginny, ohlédl se po křehké rusovlásce s neodolatelným úsměvem… Všichni… Snape to ví, a proto ho tak ponižuje… hůř než ostatní. Snape nenávidí zbabělce, opovrhuje jimi. Nevillovo už tak žalostně malé sebevědomí se scvrklo na velikost zrnka máku. Ale tam hluboko uvnitř, někde ve skryté části jeho podstaty… tam se něco ozvalo… odkaz… památka na otce a matku… jejich statečnost… Jejich síla a kouzelnické schopnosti musely být i někde v něm… věděl to… a chtěl je najít. Aby už nikdy… NIKDY neměl tenhle zahanbující pocit bezmoci a ubohosti.
Dost už na tom, že se sám cítil mizerně, ještě do něj večer ve společenské místnosti začal znovu rejpat Ron.
„Ty jo, Neville,…“ oslovil ho s despektem, „ty ses klepal jako hromádka slizu z tlustočerva… vypadal jsi, jako že to nepřežiješ… Snape na tebe v noci bafnout zpoza rohu, tak je po tobě…“
Něco se v něm vzbouřilo, měl toho právě dost.
„Dokážu tobě, sobě… vám všem, že nejsem zbabělec!“ vyhrkl, aniž by si uvědomil přesný význam, a hlavně možný následek svých slov. „Vsadím se s tebou o co chceš, že se ke Snapeovi dobrovolně ani nepřiblížíš, natož abys mu něco provedl…“ provokoval Ron a při té představě se zašklebil.
Nevillův nával hrdosti a odporu pokračoval.
„Dobře, vsadíme se o… o…“ nevěděl oč, ale bylo mu to jedno. Napřáhl ruku. Ron dořekl za něj: „… o Trevora a Pašíka,“… přijal jeho ruku.
Myslel na to celou noc. V sobotu ráno byl odhodlaný sázku vyhrát, přes veškerý svůj strach… byl přeci v Nebelvíru, a tam patří ti stateční…
Odvaha neznamená šílený risk bez vědomí rizika… odvaha znamená překročit svůj stín, překonat strach a navzdory všemu zvítězit sám nad sebou.
„Harry… Harry, vzbuď se…“ zalomcoval ramenem spokojeně pochrupávajícího spolužáka.
„C… co je…?“ vyjekl Harry a mátožně se posadil. „Neville?… Děje se něco?“ Rozhlížel se kolem sebe, jako by očekával útok rozzuřených mantichor.
„Harry… pomůžeš mi?“ V Nevillově tváři bylo odhodlání.
Harry si protíral oči a nechápavě mžoural.
„S čím?“ zeptal se a doufal, že se mu to jenom zdá… vždyť je přeci sobota… tak proč by měl vstávat tak brzo… ani famfrpálový trénink dneska ráno není….
Neville se ošil.
„S jednou sázkou… ohledně Snapea…“ pronesl neurčitě.
„Co??“ Harry se posadil na posteli už téměř probuzený.
Z vedlejší postele na ně zamžoural právě probuzený Ron.
„Co blbnete, volové, dyť je ještě skoro noc. Co sem taháte Snapea…“ pohoršeně zafrkal a otočil se na druhý bok, „Snape… jak má člověk teď usnout, bez zlých snů… asi těžko… to vám fakt děkuju,“ mrmlal si do polštáře a za chvíli se už z jeho postele ozývalo pravidelné chrápání. Harry sebou praštil zpět na postel. Ale Neville ho nenechal. Znova s ním zatřásl.
„Proč já….!?“ zavyl Harry a začal se znovu sbírat.
Podíval se na Nevilla pozorněji. Všiml si, jak mu září oči odhodláním…
Na snídani do Velké síně vešli téměř první. Z učitelů tu nebyl nikdo, jen u mrzimorského stolu seděla skupinka dívek ze třetího ročníku a mezi snídaní měly rozložené pergameny a učebnice přeměňování. Zjevně jim pomyšlení na pondělní test, který je čeká, nedalo dospat. Chlapců si vůbec nevšímaly a dál se dohadovaly o tom, v co se nejsnadněji dá proměnit pavouk.
Harry s Nevillem si nalili kávu a posadili se co nejdál od nich. Výsledkem bojové porady, která následovala, ovšem nebylo nic konkrétního… jediné, na čem se shodli, bylo, že chtějí Snapeovi „něco“ provést a že to zachovají v absolutní tajnosti. Chyběla jim inspirace. Tu jim však zanedlouho, aniž by to tušily, poskytly Parvati a Levandule. Přisedly si s letmým pozdravem k jejich stolu a pokračovaly v tématu, které zjevně rozebíraly celou cestu z dívčích ložnic. Bylo to cosi na způsob Ach-on-je-tak-úžasný-s-těmi-plavými-dlouhými-vlasy, což chlapce ani v nejmenším nezajímalo, dokud…… Parvati se zasnila a pak s povzdechem pronesla:
„Myslíš, že by takový Snape byl taky tak sexy, kdyby měl vlasy jako on?“
Přeci jen jí asi trochu vadila skutečnost, že Firenze je napůl kůň. Harry zbystřil a ačkoliv na sobě nedal nic znát, jeho sluchový orgán se nasměroval k děvčatům.
Levandule, která se Snapea bála jak čert kříže, ohrnula nos: „To asi těžko… tomu by nepomohlo, ani kdyby se ze dne na den proměnil v elfa……“
Harrymu se rozzářily oči… to je přesně ono! Hlavou naznačil Nevillovi, aby se zvedl, a sám vyrazil ke dveřím.
Elf… Potutelně se usmíval při pomyšlení na nový výrobek Freda a George, který mu minulý týden zaslali… Reklamní leták k němu zněl:
NELÍBÍ SE VÁM VÁŠ MANŽEL? UŽ VÁS OMRZELA JEHO PLEŠ? UDĚLEJTE SI Z NĚJ ELFÍHO PRINCE…… VYPADÁ VAŠE ŽENA PO DVACETI LETECH JAKO SMRTONOŠKA? PO NAŠEM VÍLÍM KOKTEJLU VÁM JI BUDOU VŠICHNI ZÁVIDĚT……
Stačí jen dobře rozmíchat lžičku prášku v jakémkoliv nápoji, vypít a … do 12 hodin budou vaše vlasy stříbrné jako měsíční svit a hebké jako hedvábí…a to vše… bez použití peroxidu a jiných smradlavých lektvarů……
Pod tímto nápisem byla velmi drobným písmem připsaná douška:
Vedlejším účinkem je i zašpičatění ušních boltců… které ovšem hravě skryjete pod bujnou kšticí.
A ještě menším písmem až úplně dole stálo: Mohou se vyskytnout i jiné nežádoucí účinky vílí směsi
Ano… to je ono… teď jen, jak vpravit Snapeovi prášek do pití. Neville, ač velmi pobledlý, s plánem souhlasil.
A jako vše, co nevyhledáváte, na co se netěšíte a co nechcete, tak i příležitost k činu se naskytla velmi brzo.
V neděli večer se Neville vracel z večeře do nebelvírské věže sám, a když míjel sborovnu, vykoukla na něj hlava profesorky McGonagallové: „Longbottome… jdete právě vhod. Sova nám právě do sborovny doručila balíček pro profesora Snapea, byl byste tak laskav a donesl ho do sklepení panu profesorovi?“
Hrůzou oněmělému Nevillovi vrazila do rukou důkladně zabalený balík s nápisem Orientální přísady - obchod madame Florentové… a zmizela za dveřmi sborovny.
Neville stál jako kamenný sloup téměř minutu a zíral na zavřené dveře. Hlavou mu běžely zmatené myšlenky… jejich plán… věděl, že je to jedna z mála možností k jeho realizaci… ale bál se, tak strašně se bál… Zatnul zuby. Ne, nebude, nechce myslet na následky. Místo do sklepení se rozeběhl do nebelvírské věže.
Harry seděl před krbem spolu s Hermionou a Ronem… Ne, před nimi nemůže a ani nechce rozebírat celou záležitost.
I kdyby Ron nebyl jeho soupeřem v sázce, neměl chuť poslouchat Hermionino kázání a výčitky.
„Harry, můžeš na okamžik?“ vybídl svého spouspiklence stísněně.
Harry na něj krátce, pátravě pohlédl, pak vstal a došel až k němu… i Ron natahoval krk od učebnice, z níž předstíral, že se učí.
„Co to máš?“ zeptal se zvědavě.
Neville k sobě přitiskl balíček jako by to bylo jeho vlastní dítě a zakryl tak tělem adresu.
„No jak chceš…“ pronesl Ron uraženě a opět se sklonil ke knize a pokračoval v upřeném zírání na stále to samé místo na té samé stránce.
V ložnici Harry vytáhl z kufru lahvičku s bílým práškem, odsypal přibližně lžičku do sklenice na stolku a dolil malým množstvím vody. Prášek se v ní během chvíle rozpustil v čirou tekutinu. Přelili ji do jednoho z malých flakonků z Harryho sady, kterou měl na hodiny lektvarů, a Neville ji zasunul do kapsy. Podívali se na sebe… je čas.
Do sklepení sestupovali s bušícím srdcem bok po boku. Neville byl bledý jako křída a po nose mu stékala kapička potu, na okamžik se zastavila na jeho špičce, než se snesla dolů, na hábit. Ani Harry se přese všechny hrdinské pózy necítil nejlépe.
Severus znechuceně pročítal „díla“ studentů. Nedělní večer lze trávit i lépe, pomyslel si rozmrzele, a nalil si červené víno z poloprázdného džbánku. Vztáhl ruku po dalším studentském blábolu, když se ozvalo nesmělé zaťukání.
„Dále!“ štěkl a vzedmula se v něm vlna nelibosti. Jako by nestačilo, že se musí zabývat tímhle, odhodil na stůl popsaný pergamen. Dovnitř vešli ti, jež by ani v nejtemnějším snu neočekával. Potter a Longbottom… v duchu si odplivl…
„Co chcete, Pottere, tak důležitého, že považujete za nutné vyrušovat mě v jednom z mála mých volných večerů?“ zasyčel tiše a naprosto ignoroval Longbottomovu přítomnost.
Přesto to byl právě on, kdo mu odpověděl.
„Přišel vám balíček, pane profesore,“ pípl téměř neslyšně a držel balík před sebou jako štít. Severus vstal a pokročil k němu. Neville se přikrčil a ucouvl. Profesor stál pár centimetrů od něj a hrozivě se nad ním tyčil. Neville se pod jeho ledovým pohledem zmenšoval a zmenšoval…
„Položte to na stůl, pane Longbottome. Opravdu bylo nutné, abyste si s sebou bral bodyguarda?“
Neville mlčky se sklopeným pohledem proklouzl kolem něj ke stolu, na kterém ležela hromada pergamenů, džbánek a pohár s vínem. Pomalu pokládal balíček a v zádech cítil Snapeův pohled.
„Pane profesore……“ ozval se Harry a Snape se k němu otočil, v tuto chvíli stál k Nevillovi zády.
Teď! Jediný okamžik, kdy to může udělat. Vnitřnosti mu zamrzly, ale přesto nezaváhal. Obsah lahvičky bleskurychle nalil do zpola plné číše a zase ji vrátil do kapsy. V tuto chvíli se mu kupodivu ruka nezachvěla, i když mu v uších hučelo a všechno kolem bylo jako v mlze.
„Chtěl jsem se zeptat,“ slyšel jakoby z dálky pokračovat Harryho, „jestli by nestačilo jen pět a půl stránky pergamenu na to pojednání o vlivu měsíce na zrání lektvarů?“
Snape přimhouřil oči: „Vy máte problémy se sluchem, Pottere? Nebo si myslíte, že pro vás neplatí stejná pravidla jako pro ostatní? Řekl jsem šest stránek a doufám, že mi je zítra odevzdáte. Už by jste si měl jednou provždy vtlouct do hlavy, že nejste nic extra. Kde vůbec berete tu drzost, pokládat mi takové otázky? Ušklíbl se. Jděte!“ probodl je nevraživým pohledem a otočil se k nim zády.
Chlapci vycouvali ze dveří jeho pracovny s pocitem ulehčení, ale zároveň se děsili následků svého kousku. Neville se konečně roztřásl a zatápal po zábradlí, jak se mu podlomily nohy.
Za dveřmi se profesor Snape opět usadil pohodlně do křesla a upil z poháru vynikající víno z Luciových sklepů……
Druhý den seděli u snídaně a se sevřeným žaludkem úzkostlivě sledovali vstup do Velké síně. Dvanáct hodin od požití prášku trvá, než začne působit. To je teď někdy…
Severus Snape opustil svůj kabinet a zamířil do Velké síně na snídani. Nějakou chvíli se už necítil dobře, navíc ho začala svědit pokožka hlavy. Asi nebude používat ten mandlový olej jako přídavek do šampónu, včera ho vyzkoušel poprvé a zdálo se mu, že to je docela dobrý nápad, ale asi nebyl… vztekle se poškrábal a prohrábl si vlasy… zdálo se, že jsou poněkud hedvábnější a hustší než obvykle….že by přece jen nějaký pozitivní účinek…?
Spěchal, dneska si trochu přispal, když přes půlnoc opravoval ty neskutečné bláboly. S vlajícím pláštěm vešel do Velké síně, a ta rázem, jako mávnutím hůlky, ztichla. Severus byl zvyklý, že v jeho přítomnosti studenti vyděšeně umlkali anebo alespoň tlumili hlas… ale tohle ticho bylo jiné, ohromené, jako by se celá síň zastavila v nádechu. Všechny oči na něj upíraly nevěřící pohled….a teď… tamhle vzadu někomu začaly škubat koutky. Ale to už se místnost rozšuměla tlumeným vzrušeným hovorem a chichotáním. Ve Snapeovi to vřelo. Ještě víc než to, že je zjevně příčinou dobré nálady studentů, mu vadilo, že nezná důvod. Letmý pohled do zrcadla dnes ráno mu ukázal stejný obraz jako vždycky. S ledovým výrazem se posadil na své místo mezi McGonagalovou a Brumbála. Ředitel ho přivítal šibalským úsměvem.
„Dobré ráno, Severusi, rozhodl jste se změnit image? Neřekl bych, že je zrovna toto vaše barva… smím se zeptat, kde jste bral inspiraci?... Je to velmi… řekněme, neobvyklé.“
V očích mu tančily jiskřičky smíchu. McGonagalová si přitiskla k ústům kapesník a zastírala smích záchvatem kašle. To už bylo na pováženou. Severus se rozhlédl a zaregistroval, že pohledy všech v místnosti včetně ředitele a Minervy McGonagallové se upírají k jeho vlasům. Hrábl do podezřele hebké kštice a zvedl si pramínek vlasů před oči. Cítil, jak kamení…zíral na plavě stříbřitý pramínek vlasů, který zářil a jiskřil, jako by patřil víle. Po prvotním šoku v něm začala vzrůstat temná vlna zuřivosti… kdo? Jak? Jeho oči se pomalu, pomaloučku přesunuly na dvojici večerních návštěvníků a zabodly se do jejich vyděšených tváří. Nepochyboval. Plavovlasý elf Severus Snape se zvedl od stolu a beze slova se řítil ke dveřím, když tu za hrozivého křupnutí se Snapeův hábit na zádech roztrhnul a skrz díru se ven prodrala dvě nádherná opalizující vílí křidélka. Celá síň vydechla úžasem.
„Ach, vykřikla Parvati, ten je tak sladký…“ Severusovi před očima vztekle tančila rudá kola. Vzteky zsinalý se ohlédl a při pohledu na něžně se třepotající křídla měl chuť hromadně vraždit.
Řítil se jako bouřkový mrak do svého kabinetu, rozrazil těžké dubové dveře, div že nevylétly z pantů, a zastavil se až před zrcadlem.
Zrcadlo mu vracelo obraz bledého muže s očima planoucíma bezbřehou nenávistí a vztekem, s dlouhými jiskřivými vlasy barvy měsíčního svitu, které by mu záviděl i Lucius Malfoy. Zaostřil pohled… co to??? Zpoza vlasů se draly ven uši… špičaté a dlouhé. Severus se jich nevěřícně dotkl… Celek by působil zženštělým nyvým dojmem, nebýt pekelných plamenů v jeho očích. Vypadal jak špatná karikatura vílí mužatky a nebo jako elfí transvestita … za tohle ti smradi zaplatí! Věděl, jakým směrem má směřovat jeho pomsta, kdo jiný, než Potter a Longbotom by byl natolik šílený, aby způsobil tohle…
Přesunul se do pracovny a jal se chystat lektvar, o němž byl přesvědčen, že by mohl být antidotem na téměř jakýkoliv jiný na bázi živočišných přísad. Střílel od boku… bude to metoda pokus-omyl… Nepochyboval však, že se mu podaří zlomit účinek čehokoliv, co mu podstrčili ti dva… Netušil však, že hrubě podcenil kvalitu výrobků Freda a George….
Ve Velké síni to vřelo. Parvati s Levandulí si málem vjely do vlasů. Každá ohnivě zastávala svůj názor. Parvati byla elfím Snapem okouzlena natolik, že téměř pustila z hlavy Firenze… zato Levandule stále ohrnovala nos.
„Je pořád odpornej…“ trvala na svém, za což byla odměněna Parvatiným uraženým pohledem.
Hodina lektvarů jim pro dnešek odpadla, a tak se za vytrvalého handrkování o Snapeův sexappeal vydaly k nebelvírské věži.
O čtvrt hodiny později si Neville přebíral od nešťastného Rona klec s divoce poletujícím Papušíkem. Ještě víc, než malá ztřeštěná sovička ho hřál pocit vítězství a hrdosti na sebe samého….dokázal to,… sobě i jim… i když věděl, že zaplatí draze……
Jsme domovem:
670 povídek
od 235 autorů
z 771 registrovaných.
Diskuse je na našich stránkách
Potter Web CZ