Sluneční paprsky pronikající skrz zrnka prachu se odráží od naleštěného zrcadla a protínají přítmí pokoje, jenž se i se svým pánem skryl za temnými závěsy. Elegantně drží hůlku v napřažené pravé ruce. Lehce ji protáčí mezi prsty a hladí její konec hrubým palcem, jako by si v rukou přehazoval vlastní myšlenky. Světle hnědé vlasy protkané stříbrem mu padají do očí. Zkouší zakrýt vrásky, které se mu kolem nich linou. Snad by si tím ubral pár let, snad by tím oklamal své srdce, jež si připadá v některých dnech o mnoho let starší, než ve skutečnosti je. Přestaň! poroučí si v duchu. Stejně ti to nepomůže. Jsi starý, už příliš starý. Šestatřicet let není zase až tolik. Tři křížky a pár drobných si na bedrech nosí fůra lepších pánů kouzelníků než jsi ty. Fůra lepších pánů… Fůra lepších kouzelníků… Lámou se v něm naděje, idey i obavy. Podléhá předsudkům společnosti, které v sobě sám upevnil. Jeho životní situace, stav, do kterého byl před mnoha a mnoha lety za jedné měsícem prosvětlení noci uvrhnut, ho vylučuje z řad normálních lidí. Za ta dlouhá léta si měl dávno zvyknout na život osamělého psance a přestat snít o lásce, ženě, laskavosti, o spřízněné duši. Hůlku, kterou až doteď držel v napřažené ruce připravené kouzlit, zasunul do kapsy omšelého hábitu. S koutky povislými do smutného úsměvu a s hřejivou, i když jen slabounkou jiskrou v očích se odvrátil od zrcadla. Láska už pro něj není. Dávno není….

„Myslel jsem, že bychom si snad mohli vyjít na večeři. Teda, kdybys chtěla samozřejmě.“ Mladá rozverná čarodějka se střapatými sladce růžovými vlasy na něj pohlédla. Cítil, jak se mu její pronikavý pohled prodírá pod kůži a dostává se až do srdce. Na okamžik přestal dýchat. Pootočila hlavu na stranu. Rozhodla se.

„ To asi nepůjde. Ráda s tebou chodím na obědy, Dicku. Je to příjemný rozptýlení. A seš moc fajn společník. Ale obávám se, že ti nemůžu dát, co ode mě očekáváš.“

Snažila se být něžná, jemná, neublížit mu, ale chtěla, aby už konečně pochopil. Dick Morgen byl její kolega z Ministerstva, příjemný, mladý světlovlasý kouzelník z mudlovské rodiny. Ráda si s ním povídala, vždycky se tolik nasmáli, ale on na ní mohl oči nechat a to nebylo správné.

„Tušil jsem to…,“ zašeptal tak, aby neslyšela, ona ale stejně pochopila. Vždyť to dělá pro jeho vlastní dobro. Nebyl by s ní šťastný a ona s ním také ne.

„Uvidíme se zítra! Čau!“ zamávala mu už zase s úsměvem na tváři. Zkontrolovala svou hůlku a vykročila směrem k domovu.