Informace
Jsme domovem:
670 povídek
od 235 autorů
z 770 registrovaných.

Diskuse je na našich stránkách Potter Web CZ

Píseň kamene od Aveva
[Komentáře - 2] Tisk Kapitola nebo Povídka
- Velikost písma +
Autorská poznámka:

Sluneční kotouč pomalu stoupal nad obzor. Stáli jsme ve spořádaných řadách, zády k palisádě a čelem ke slunci. Ten den nás vedla Gawaine, stříbrovlasá čarodějka. Zvláštní žena. Byla ze zdejších čarodějů nejstarší, ale její staré tělo se pyšnilo mladou tváří. Možná, že svoji pravou podobu skrývala za kouzlem, ale já nikdy neměl tu drzost zjišťovat pravdu. Jen vlasy ji navenek prozrazovaly. Ty stříbrné vlasy vlnící se jí kolem boků.

Gawaine pomalým gestem ruky v rovině svých ramen dala najevo, že máme zpozornět. Zvedl jsem ruce a doširoka roztáhl prsty. Vítr krátce proletěl mezi námi a vzápětí se utišil. Gawaine zvedla ruku, luskla prsty a začala provádět gesta, která jsme všichni důvěrně znali. Zopakoval jsem je a pak ještě jednou. Soustředil jsem myšlenky. Na špičce prstu se mi zatřpytila jiskřička. Studila.

Každodenní rozkouzlení bylo u konce ve chvíli, kdy obzor přestal bránit slunci ve výhledu. Myšlenky se začaly rozbíhat, soustředění upadalo. Gawaine ještě chvíli stála a pak nás gestem propustila. Začali jsme se trousit pryč, ale ona stále zůstávala na svém místě. Se zájmem jsem se na ni díval, ale nic se nedělo. Jen prostě stála. Oči měla zavřené a vlasy jí nehybně splývaly po zádech. Zakručelo mi v břiše, což mi připomnělo, že jsem den před tím zmeškal večeři. Rychle jsem se od Gawaine odvrátil. Ještě chvíli a mohl jsem zůstat i bez snídaně. Tak jako jsem se ráno zabral do pozorování Gawaine, tak jsem večer předtím příliš dlouho zkoumal bariéru.

Když jsem do Budče přišel, byla ochranná bariéra první kouzlo, se kterým jsem se setkal. Kouzlo, kterému jsem tak docela neporozuměl. Tím víc mě lákalo poznat jeho tajemství. Jednou jsem se na něj zeptal Moldawy, ale jen se pobaveně ušklíbla. Nedivím se jí, že nechtěla prozrazovat to dokonalé kouzlo, které dokázalo nahlédnout do lidských hlav, ale od té chvíle se bariéra stala mou soukromou posedlostí.

Věděl jsem, že se rozprostírá kolem dokola Budče a brání tak příchozím v přiblížení a odchozím v útěku. Ale Moldawiny vlaštovky si zcela svobodně létaly sem a tam. Znamenalo to, že kouzlo nemá tvar koule, ale pouze válce. V určité výšce prostě muselo končit.

Ta výška se měnila, alespoň podle letu vlaštovek. To mě na tu myšlenku vlastně přivedlo. Když se blíží déšť, létávají vlaštovky nízko nad zemí, ale bariéru přelétávaly v nesmyslné výšce. Mnohem výš než jindy. Bariéra před deštěm a hlavně před bouřkou mohutněla a bobtnala. A ani vlaštovky nemohly proletět skrz.

Jednou jsem vyšel ven. Ještě nepršelo, ale blesky už křižovaly oblohu. Močil jsem kousek od palisády. Krajina měnila barvy a působila neskutečně. V záři blesků začaly okraje bariéry jiskřit. Rostla přímo před očima. Když se ozval mohutný hrom, bariéra začala tepat. Viděl jsem jak svým pohybem poráží nejbližší lesní stromy. Praskaly a kácely se strašně snadno. Zaslechl jsem pištění nějakého zvířete? Vlastně nevím. Když dozněl hrom, bylo ticho. Krajina se leskla jako by ji někdo v pravidelných intervalech zaléval stříbrem. A já tam ještě stál, když začaly padat kapky.

Nikdy potom jsem už bariéru jiskřit neviděl. Nikdy se už neprojevila tak... viditelně? Ale zkoumal jsem ji s nezmenšenou chutí.

Dost často jsem pak procházel kolem palisády, prostrkoval ruku mezi zašpičatělými kůly a hledal odpor. Bylo-li hezké počasí, nedosáhl jsem na ni. Jinak jsem mohl cítit její strukturu. Dotýkal jsem se jí a laskal její povrch. Představoval jsem si, že takové a právě takové musí být na dotek mraky. Měkká a zároveň tuhá hmota třesoucí se svou vnitřní energií.

Bariéra. A té jsem se věnoval i toho večera, kdy jsem zmeškal večeři.

Snídaně však naštěstí stála přímo přede mnou a nikdo mi nebránil v jejím vychutnání. Na závěr, pro dobrou chuť, jsem se zakousl do jablka. Proto jsem překvapeně nevyprskl, když nám Albis přišel oznámit, že máme volný den.

Volný den. Ti z nás, kteří už měli dovoleno opouštět Budeč, se ve chvilce ztratili. Neodhalil jsem jak a kudy, brána zůstávala zavřená. Učitelé se také stáhli z volného prostranství a Budeč náhle byla prázdnější a opuštěnější než kdy předtím. Jen pár nás bloudilo po jejím okrsku.

Někteří ovšem bloudili zmateněji než jiní. Popravdě, nejzmateněji jsem bloudil já. Nebyl jsem na to připraven. Tohle byl první volný den, který mě v Budči postihnul. Ostatní byli zvědaví proč, ale nepřekvapil je už pouhý fakt existence volného dne. Oni spekulovali o důvodech a vzduch houstnul otázkami. Já jen tak bloumal a vyhýbal se jim. A každý z nás si rozvíjel své vlastní malé teorie.

Nakonec mi přišlo hloupé chodit jen bezcílně sem a tam. A strávit den, který nám byl dán k odpočinku, cvičením se mi zdálo hloupé dvojnásob. Jeden každý z našich dnů byl nabit prací a horečnou činností. Museli jsme se učit, vzdělávat ve všech uměnách kouzelných a navíc se ještě starat o chod školy. Nedávali nám příliš mnoho času pro nás samotné.

Našel jsem si pohodlné místo v závětří. Nejdřív jsem se jen tak, ve stoje, opřel o stěnu jednoho z domů a pomalu dojedl jablko. Bylo sladké a vonělo skutečností.

Díval jsem se na oblohu. Zdálo se, že k večeru by mohla přijít bouřka, nad severním obzorem houstly mraky. Ale teď bylo ráno. Rosa už oschla a já se pomalu svezl k zemi. Kamenná zeď mě studila do zad, ale tráva v dlaních chladila docela příjemně. Ptáci si navzájem sdělovali svá tajemství. Zaslechl jsem hlasy. Ale nikdo nepřicházel.

Ten dům, který jsem použil coby oporu pro své tělo, patřil jednomu z učitelů. Nebyl jsem si jistý kterému a nijak mi na tom nezáleželo. V tu chvíli ne. Chtěl jsem jen klid. Žákovským domům jsem se vyhnul zcela záměrně, vždycky tam byl hluk, chaos a žádné informace. Ale teprve teď, když jsem trochu otočil hlavu, jsem si všiml, že kousek ode mne je hlína mezi kameny vydrolená a vzniká tam jakýsi nepatrný otvor, kterým je možno zaslechnout zvuky zevnitř. Neodolal jsem a otvor ještě trochu rozšířil, až natolik, kolik jsem se odvážil. Pak jsem se uvelebil, jen tak, nenápadně, aby se zdálo, že na místě mého odpočinku vůbec nezáleží.

Seděl jsem, jeden vyčnívající kámen mě tlačil do zad, ale já se bál pohnout, abych nepřišel ani o jediné slovo. Tvář jsem měl obrácenou k obloze, mohl jsem se dívat jak se mraky mění s časem. A vlaštovky létaly.

„Otřásá se,“ řekl kdosi v domě velice tiše.

„Trvá to už dost dlouho na to, abychom vyloučili zkusmý útok?“ zeptal se kousavý hlas, v jehož tónu jsem poznal Moldawu. Tam uvnitř se teď musel někdo červenat.

„Vždycky to jen zkusí a jdou dál...“ tu snahu o obhajobu před Moldawinou přísnou tváří jsem znal. Nasazoval jsem dost často úplně stejný tón. A protože jsem věděl, že to nezabírá, mohl jsem se zlomyslně ušklíbnout. Ale mluvčí to zřejmě věděl také, protože okamžitě pokračoval: „Proč by to teď mělo být jinak?“ Nasadil útočný tón, to neměl dělat. Ale Moldawa mě překvapila.

„Konečně začali přemýšlet a začínají se spojovat,“ mluvila docela klidně. Dovedl jsem si ji představit, jak sedí vzpřímená v jejich kruhu a pevně se dívá do očí každému, kdo se na ni odváží promluvit.

„Jsi si jistá?“ takhle klidně se jí mohl ptát jen její bratr. Albis jí nejlépe rozuměl a jeho schopnosti se nejvíc blížily jejím. Navíc byl mladší než ona a Moldawa ho prostě nedokázala nechránit. Neodpověděla.

„Ale bariéra vždycky vydržela,“ mluvčí se odmlčel, snad si potřeboval navlhčit rty, snad se chtěl jen nadechnout. „Všechny jejich útoky byly marné. Nikdy se ani nezachvěla, ani ve chvíli, kdy měla tloušťku několika stop...“ Ozvalo se souhlasné mumlání. Ta slova zněla naléhavě. Snažil se přesvědčit sám sebe, ať už to byl kdokoli.

„Možná, že přišel někdo, kdo je tak mocný...“ nabídl kdosi nedokončenou myšlenku k úvaze.

„I to je možnost,“ připustila váhavě Moldawa.

„Ale nevěříš tomu.“

„Kdokoli tak mocný by nepotřeboval...“ nedořekla, přerušil ji vysoký hlas.

„Tak prostě bariéru vyztužíme. Není přece problém přidat ještě trochu kouzla. Prodloužíme ranní kouzlení, to nebude problém. Nemůže to být problém.“

„Ne,“ odmítla stroze Moldawa, „prodloužíme-li čas, poroste tloušťka bariéry jen o nepatrný kus. A každý útok ji více a více poškodí. Je to jak lavina, uvolníš kamínek a celá hora se sesype...“

„Asi máš pravdu, paní Moldawo,“ tenhle hlas ji skoro obviňoval, v žádném ze zdejších učitelů bych nehledal takovou odvahu. „Je to přece tvoje kouzlo,“ dodal po chvíli.

Mlčeli. Ale já jsem musel přemýšlet o tom, co mi svým rozhovorem naznačili. Souvislost mezi bariérou a každodenním rozkouzlením mi nejdřív unikala, ale pak mi to došlo. Zavřel jsem oči a v duchu jsem si vybavoval jedno gesto za druhým. Desítky rukou, desítky myslí, den za dnem opakující ta samá gesta. Desítky rukou, desítky myslí, desítky kouzel procházejících do rukou vedoucího čaroděje. Kouzel procházejících tam někam ven, obnovujících a posilujících bariéru. Den za dnem, gesto po gestu. Bylo to dokonalé řešení, přesně takové, jaké se od Moldawy dalo čekat.

Desítky rukou, desítky myslí a mezi nimi i ta má...

„Je,“ přerušila Moldawa trochu rozpačitě mlčení, „je to moje kouzlo. Jenže ani já si nejsem tak docela jistá, jak se může vyvíjet. Není to jako vyčarovat iluzi. Není to jako zachránit život. Není to jako vyprávět příběh. Tohle kouzlo žije samo sebou. A možná je v něm až příliš mnoho magie. Nejlépe přece funguje chvíli po útoku, kdy je z něj část síly odčerpána. Možná by bylo nejlepší ho nechat chvíli samo sobě. Jenže si nemůžeme dovolit přestat s jeho obnovováním. Jen bohové vědí, co by se mohlo stát. Bezpečnost...“

Uvnitř se znovu rozhostilo ticho. Nebyl jsem asi sám, koho překvapila nejistota v jejím hlase. Ona doopravdy nevěděla, nebyla si jistá. A ticho zuřilo.

„Lapisi,“ ozval se volající dívčí hlas. Dávala zvláštní důraz na první slabiku. Jako by chtěla začít zpívat a vzápětí si to rozmyslela. Nikdo jiný nikdy nevyslovoval mé jméno s takovou něhou. Obrátil jsem se za tím hlasem. Běžela ke mně, zlaté kotoučky zvonily. A zvuk zlata přehlušil běh okolního světa. Nemohl jsem už zaslechnout víc.

 





Do okénka povinně napište číslicemi třista šedesát pět
Okénko 

Poznámka: Můžete zaslat hodnocení, komentář nebo obojí. Nezapomeňte na okénko.