Co dokáže láska...
-Stál tam a černé vlasy ji šimraly na tváři, poprvé ji políbil.-
-Jejich první noc strávená dohromady.-
Přemýšlí a něžně si hladí vystouplé bříško. Byli spolu dlouho a přece tak krátce. Ta stará vrba. Nikdo by neřekl, že právě sedí pod vrbou mlátičkou. Strom si zvykl na uplakanou dívku a chránil ji před pošklebky ostatních svými větvemi.
-Válka. Vidí, že Voldemort padl. Její přítel je hrdina, ale Brumbál se bál jeho zpychnutí a proto vykřikl, právě když se chlapec zbavil obrovského břemene a těšil se na svojí lásku, slova, která zabíjí. AVADA KEDAVRA! Viděla jak se k ní naposledy stočil jeho zrak.-
-Nikdy ho už neuvidí a on nikdy neuvidí dítě, které se jim má narodit.-
(O tři roky později)
Sedí pod vrbou a usedavě pláče. Ten chlapeček! Je mu tak nesnesitelně podobný. Vidí jak si hraje. Před chvílí přiběhl a ptal se jestli měl tatínka. Co mu měla říct? Že jejího tatínka zabil muž, kterému říká dědo?
Prosí, o co? O smrt. Jejich synovi je devět let, vypadá jako dvojče jejího milovaného. Vždycky byla dobrá v lektvarech. A nikdy nebyla statečná. Namíchala lektvar Doušek živé smrti, ale vypila dávku, kterou by uspala minimálně 50 lidí. Nikdy se už neprobudila. Odešla na druhý břeh. Dostala se do světa, kde v Bradavicích žili všichni, kteří v její realitě zemřeli. U brány stál muž. V jeho očích byla láska i výčitka.
"Jak si mohla opustit našeho syna? Bude tam teď sám..."
"Nenechala bych ho tam, včera dostal dávku zvláštního lektvaru. Za chvíli se tu objeví."
Muži se nedostával dech. A málem se zhroutil když bránou prošla jeho malá napodobenina.
"Mami! T-tati!"
"Jacku."
"Harry!"
"Hermiono, jak si mohla?"
"Z lásky, Harry."