Za vysokými horami, mnoha státy, Krásnohůlskou čarodějnickou akademií a Doverskou úžinou bylo zrovna prvního září roku 1991. A bylo přesně, sakra, bylo už půl desáté. V tuto chvíli měl být pan Peter Seekings již dávno ve své kanceláři v Cavendish Road. Rychle se tedy oblékl, hodil svačinu do své aktovky a téměř rychlostí světla si to namířil na nádraží Kings Cross, kde mu z devátého nástupiště měl jet vlak na Harringay Rail, odkud to bylo do Cavendish Road jen několik desítek metrů. Dorazil přesně v deset hodin a deset minut, jak zjistil pohledem na hodinky. Vlak mu ujel před pěti minutami! A na další si bude muset počkat celou hodinu, protože trmácet se londýnskými autobusy nebo dokonce taxíkem, nemělo cenu, dopravní zácpa tu byla samozřejmostí v kteroukoli denní i noční dobu.

            A tak tedy pan Seekings čekal a čas si krátil pozorováním ostatních lidí. V půl jedenácté ho zaujal černovlasý chlapec s obrovským kufrem a klecí v níž měl ... pan Seekings si protřel oči, štípl se a poté se znovu podíval na... sovici sněžnou, která v Británii vůbec nežije a už vůbec ne v kleci asi jedenáctiletého chlapce, kterému se zřejmě podařilo nějak vyprovokovat jinak trpělivého průvodčího Johnsona, který často jezdil právě vlakem, jenž pan Seekings zmeškal. Zvědavost mu nedala a on se prostě musel jít zeptat, čím ho ten chlapec tak rozčílil. Průvodčí se nejspíše ze svého rozčilení potřeboval vymluvit, a tak řekl vše, o čem s chlapcem mluvil. Chlapec se ho ptal, zda neví, který vlak jede do Bradavic a jestli nějaký vlak odjíždí v jedenáct hodin. Bradavice! Průvodčí se dušoval, že o žádném takovém místě neslyšel a že z Kings Cross už dlouhou řadu let neodjížděl žádný vlak v jedenáct hodin. Ale proč by si z průvodčího měl chlapec dělat legraci? To pan Seekings nechápal. Rozloučil se s průvodčím a upřel pohled na černovlasého chlapce se sovou v kleci a jizvou na čele.

            Asi deset minut před jedenáctou hodinou prošla kolem chlapce další podivná skupinka. Skupinu vedla žena, která za ruku držela asi desetiletou holčičku. Za ní šli čtyři chlapci, různě staří, všichni však měli ohnivě rudé vlasy. Poté se panu Seekingsovi podařilo zaslechnout útržky rozhovoru, který žena s dětmi vedla. ... „číslo že má to nástupiště?“ a odpověď: „Devět a tři čtvrtě“. Kdyby pan Seekings věděl, že za ním je lavička,sedl by si ohromením. Že by další podivíni? Domněnka se mu potvrdila. Jeden z chlapců se rozběhl proti zdi, za chvilku do ní narazí. Určitě ho uvidí, jen co přejde ten houf lidí. Ale chlapec nikde a ta žena se po něm vůbec neshání. Stejně tak se proti zdi rozeběhl další chlapec, ale nenarazil ... zmizel, byl tam a pak byl pryč. A třetí chlapec zmizel stejně tak. Černovlasý chlapec, který celou skupinku dosud jen nevěřícně pozoroval, přišel k ženě a něco jí začal říkat. Pan Seekings se nenápadně posunoval, aby zaslechl alespoň část jejich rozhovoru. ... „ty jedeš do Bradavic poprvé? ...dostat se na nástupiště? ...jít přímo k přepážce ...neboj se ...narazíš ... rozeběhni...“ Mít v Británii naše Bohnice, tak mají nového pacienta.

            Stejně jako předchozí tři chlapci, zmizel i onen černovlasý chlapec, prostě byl najednou pryč, zmizel chvíli předtím, než by narazil do zdi oddělující nástupiště devět a deset. Stejně tak zmizel i poslední zrzavý chlapec a po něm i žena s holčičkou.

            Ještě hodnou chvíli pan Seekings zíral na zeď, která sežrala celou skupinu lidí, ale pak si naštěstí vzpomněl, že mu jede vlak a jen taktak do něj stačil nastoupit. Toho dne se již nic zvláštního nestalo (pokud se nepočítá ta hrozná scéna se šéfem, protože přišel tak pozdě). A nic zvláštního se nestalo ani po celý další rok. Až na to, že za rok si vzal pan Seekings na prvního září dovolenou. Ne, neodpočíval doma u televize, ani nešel na žádný výlet. V deset hodin se vypravil na nádraží Kings Cross.

            Letos si na podivnou skupinku musel počkat déle. Dočkal se až ve tři čtvrtě na jedenáct a tentokrát ji kromě ženy vedl také stejně rudovlasý muž. Pan Seekings upřeně pozoroval přepážku mezi nástupišti devět a deset. Jako první zmizel jeden z chlapců, hned po něm to byl nejspíš jeho otec a po něm dvojčata. Žena řekla něco dvěma zbývajícím chlapcům – tomu černovlasému a asi stejně starému rudovlasému – a i s malou holčičkou zmizela. Všechno tento rok probíhalo tak rychle, jakoby pospíchali na vlak, který každý rok odjížděl ve stejnou dobu. Pan Seekings si vzpomněl, že minulý rok se černovlasý chlapec ptal, jestli neodjíždí nějaký vlak v jedenáct hodin, ale žádný přece v tuhle dobu neodjíždí ... V tu chvíli se rozběhli proti přepážce oba chlapci naráz.

            Ale nezmizeli, místo toho to plnou rychlostí zabořili do přepážky. Bylo přesně jedenáct hodin a chlapci se tvářili, jakoby právě viděli samu smrt a ne jen nádražního pracovníka, který na ně začal řvát, co tu dělají za vylomeniny. Chlapci se mezi sebou na něčem domlouvali, najednou ztuhli, postavili se, vzali kufry a černovlasý chlapec také klec se sovicí, která přímo naříkavě kvílela a vydali se pryč, směrem k východu. Pan Seekings je samozřejmě následoval. Chvílemi musel rychle utíkat, aby jim vůbec stačil, chlapci se hnali takovou rychlostí, jakoby jim šlo o život. Před nádražní budovou se zastavili, ale pak se znovu rozeběhli do jedné z postranních ulic, kde to zamířili přímo ke starému Fordu Anglia. Rudovlasý chlapec vytáhl nejspíš dřevěnou hůlku a poklepal s ní na kufr, ten se otevřel a oni do něj naskládali své kufry. Černovlasý chlapec si sedl na sedadlo spolujezdce a zrzek na místo řidiče. Pan Seekings se snažil přiblížit co nejvíce k nim, ale přesto nemohl být tak blízko, aby to nebylo příliš podezřelé, a aby na chlapce dobře viděl. Po chvíli se černovlasý chlapec vyklonil z okna a pan Seekings se jen taktak stihl schovat za nejbližší popelnici. Ze svého úkrytu sledoval, jestli chlapci skutečně nastartují a odjedou, přestože jim nemohlo být více jak dvanáct let a v žádném případě ještě neměli řidičský průkaz. A pak ... auto zmizelo, najednou se rozplynulo stejně jako mizeli ti lidé u nádražní přepážky.

Ale to auto tam stále muselo být, protože se náhle ozval zvuk startujícího motoru a rozjíždějícího se auta. Zvuk začal přicházet stále jakoby z větší vzdálenosti a snad i výšky, až utichl docela. Pan Seekings se jako omámený vydal na cestu domů a jediné vysvětlující slovo, které ho napadlo bylo – kouzlo. Kouzlo – to slovo si stále opakoval, i když si vyzouval boty, opakoval si ho, když si něco bral z ledničky, opakoval si ho, když si pouštěl rádio ... „několik lidí z různých částí Londýna tvrdí, že spatřili létající automobil, podobný starému Fordu Anglia ... paní z Norfolku taktéž přišla oznámit, že viděla létající vůz okolo poledního ...“ Pan Seekings najednou cítil, jak mu něco z lednice vytéká na tričko. To nebylo možné, přece to nemohlo být to stejné auto, které viděl zmizet a jehož zvuk motoru přicházel jakoby z výšky. Nemohlo anebo mohlo? Byl to snad opravdu důkaz, že kouzla existují a tihle lidé jsou ... čarodějové, černokněžníci?

Příštího dne si v novinách přečetl, že všechna tvrzení o létajícím autě jsou nesmysl. Společnost Ford prý vyšla s pravdou ven, žádné létající auto, nýbrž reklamní vzducholoď, která chtěla přilákat více zákazníků do nově otevírané prodejny v Londýně. Takže žádná kouzla? Pan Seekings si oddechl, nemohla to být kouzla, kouzla přece neexistují, stejně jako mizící auta, že? Ehm, ... příští rok si pan Seekings vzal opět na prvního září dovolenou.

Prvního září roku 1993 dorazili ti podivní lidé asi dvacet minut před jedenáctou hodinou, kdy jim pravděpodobně jel nějaký neexistující vlak. Opět si všichni zastavili před přepážkou mezi nástupišti devět a deset. Jako první šel ten starší pán a černovlasý chlapec, nenápadně došli k přepážce, opřeli se o ni a zmizeli. Po nich takhle šli po dvou i zbývající rudovlasí podivíni. Tento rok s nimi přišla i hnědovlasá dívka, která, stejně jako oni, zmizela v přepážce. Pan Seekings sbíral odvahu. Když se nebude rozebíhat, nebude jeho náraz, pokud přepážkou neprojde, tak bolestivý. Přešel přímo k přepážce. Teď buď a nebo, zavřel oči a opřel se o přepážku. Ale ihned musel hledat ztracenou rovnováhu, protože přepážka jakoby tam nebyla. Pan Seekings se ocitl na nádraží, takže se mu to jen muselo zdát, až na to, že z Kings Cross už dlouhou řadu let nevyjela žádná parní lokomotiva. A když spatřil číslo nástupiště byl ohromen - devět a tři čtvrtě. Tak to přece tenkrát řekla ta malá holka, která nyní stála nedaleko od něj a její matka jí dávala pusu na rozloučenou. Stejně jako většina ostatních žen tady. Mohlo jich tu být snad přes pět set, většina se svými muži, mávající svým dětem, které už byly v kupé a se slzami mávali na oplátku svým rodičům.

Pan Seekings prošel až na konec nástupiště, kde už mnoho rodičů nebylo. A opět byl podroben zvědavosti, která ho přemlouvala, aby vstoupil do vlaku a zjistil, kam ty děti jedou. I když – nebylo to jasné, kam mohla spousta dětí jet prvního září? Internátní školy zatím v Anglii nevymřely jako v jiných částech Evropy. Ale tohle nemohly být obyčejné děti – ne, když si s sebou v klecích vezly sovy, na ramenou měly kočky nebo jim v rukách kuňkaly žáby. Právě zvítězila zvědavost, takže pan Seekings rychle otevřel dveře vlaku a vystoupil po schůdcích. Utěšoval se, že to nebylo příliš nápadné. Jistě vypadal jako rodič, který se prostě ještě chce rozloučit se svým dítětem nebo mu podat věc, kterou si zapomnělo.

Ale kam se schovat ve vlaku? No ... koho by to nenapadlo, že? Ano, toalety. Rychle vklouzl dovnitř a vlak se začal pomalu rozjíždět. Už nebylo cesty zpět. Vlak stále zrychloval,  občas to trochu trhlo, občas se na dveře ozvalo zaklepání, následované odpovědí podivně mutujícího chlapce: „Obsazeno!“ . Trvalo několik hodin, tedy přesněji sedm a jedenáct minut, než vlak náhle zabrzdil. Ozvala se spousta rozrušených hlasů, které však náhle utichly, když někdo vykřikl podivné slovo : „Mozkomor!“ Co to znamená?

Vzduch se ochladil, bylo téměř nemožné vůbec dýchat. Mráz jakoby spálil nejen kůži, ale i mysl, bylo to hrozné. Pak se z nedalekého kupé ozval výkřik a mráz se stal ještě horším. Jakoby se blížila mrazivá vichřice. Dveře toalety se začaly otevírat, ale za nimi nikdo nestál. Zima byla jako na Sibiři, teplo uteklo nejspíš do teplých krajin, na okno bušil déšť. Dveře zely dokořán, ale nikde nikdo. Zima se přiblížila, temné myšlenky ovládly jeho mysl, myšlenky, které odebíraly rozum a za nimi bylo jen šílenství a tma ... a teplo.

Pan Seekings se probudil v bíle povlečené nemocniční posteli, okolo spousta prázdných lůžek. Na stolku vedle postele ležel pohár s jakousi zelenou bublající tekutinou a tabulka čokolády. Ale raději se toho nedotýkal, kdo ví, co to bylo zač. Není přece hloupý, každé dítě zná pohádku o Perníkové chaloupce. A ježibaba už přichází ... no není to zrovna ježibaba, nýbrž postarší paní v bílém úboru podobném tomu, které nosívají nemocniční sestry.

Vysvětlil vše zmatenému panu Seekingsovi a s lítostí mu oznámil, že mu bude muset vymazat paměť, protože by mohl i třeba nevědomky odhalit existenci kouzelnické školy v Bradavicích. Pan Seekings samozřejmě protestoval, ale kouzelníci byli v přesile a on netoužil být proměněn v něco opravdu ošklivého, jak mu bylo nenápadně naznačeno. Po pamětním vyfotografování do školní kroniky, kam se den 2. září 1993 zapsal jako den Bradavic odhalených mudlou, odešla jeho vzpomínka na tuto cestu do věčných lovišť. Kdyby si na tuto cestu přece jen pamatoval, jistě by si pomyslel: „Nezbývá mi než čekat, kdy zase zaspím.“