Poslední, co si uvědomil, byl záblesk bílého ohně. Zdálo se mu, že hoří věčně. Nenáviděl. Smrtijedy, kteří vyvraždili tolik rodin, zabili tolik jeho přátel. Své kolegy bystrozory, kvůli kterým musel být právě zde a právě v tento okamžik. Sám sebe, že nebyl lepší. Celý svět.
Bílý oheň kouzla a temný oheň nenávisti ho spalovaly. Myslel, že to snad nikdy neskončí. Už ani necítil bolest, nenávist ji odsunula na vedlejší kolej. Byla pouze zloba, vztek a zatrpklost.
Náhle oheň zmizel a svět zešedl. Vstal a pohlédl na nezřetelný stín u svých nohou. Dolů z kopce k němu klouzaly postavy v temných rouchách. Mozkomoři. Nebál se jich, už ne; proč taky?
Jeden z nich na něj promluvil chroptivým jazykem a on mu odpověděl. Stále plný nenávisti, ale už ne osamocen. Ječivě vykřikl a rozletěl se k nim.
Nový bratr.

S trhnutím se probudil. Svůj sen už si nepamatoval, jen mu po něm v ústech zbyla nepříjemná pachuť. Překulil se, pomalu vstal a pohlédl do údolí – na ono místo, kde se mělo konat shromáždění Smrtijedů. Většina ostatních bystrozorů ještě spala, do svítání zbývalo dost času. Zakroužil rameny a pokusil se uvolnit ztuhlé krční svaly. Na chvíli opět zavřel oči.
Pojednou uslyšel zvuk, který zde neměl co dělat, tichý šramot. Otočil se směrem k jeho zdroji a ke svému zděšení pozoroval, jak se z křoví obklopujícího mýtinku téměř nehlučně vynořují desítky Smrtijedů.
Byla to past.
Poslední, co si uvědomil, byl záblesk bílého ohně.