Informace
Jsme domovem:
670 povídek
od 235 autorů
z 770 registrovaných.

Diskuse je na našich stránkách Potter Web CZ

Ztracená naděje od anetan007
[Komentáře - 5] Tisk Kapitola nebo Povídka
- Velikost písma +
Autorská poznámka:

Hodiny odbíjely půlnoc. Katlin ležela na posteli na ošetřovně, kolem byla tma, nikde nikdo, byla tu sama… Oči měla otevřené, vnímala všechno kolem sebe a přemýšlela o dnešním dni. Ten drak jí dal opravdu zabrat, sice to vejce dostala, ale ten pád z koštěte byl opravdu ošklivý. Moc si z toho nepamatovala, jen tupý náraz do boku a pak už jen to, jak padala, pořád padala, nevěděla kam, a teď tu ležela na ošetřovně. V celém hradu bylo ohromné ticho, jen z kanceláře madame Pomfreyové bylo slyšet tiché oddechování… Kdo ji jen mohl přihlásit do turnaje tří kouzelníků? Chtěl ji někdo opravdu zabít? Sirius Black? Onen hrozný vrah, co jí vzal všecko? Všichni mají o ní takový strach, má i ona sama o sebe strach? Moc nad tím nepřemýšlela, neřešila to… na co? Když bude mít strach, tak jí to nijak nepomůže, bylo by vše jen mnohem horší… Pomalu na ni znovu přicházel spánek, zavíraly se jí oči, nechtěla nad ničím už přemýšlet, chtěla jen klid, aby ji všichni nechali a ona mohla spát… Znovu a znovu se jí ve snech zdálo o rodině, o rodině, kterou nikdy neměla a ani mít nebude, nemůže… O rodině, ve které je ona sama šťastná, má mámu, má tátu… prudce se probudila. Jen na malou chvilku zaváhala, proč se probudila, a pak… v černočerné tmě se něco nebo někdo rýsoval, něčí silueta, blížila se k ní. Pořád se jí to zdálo? Chtěla vykřiknout, když v tom jí někdo dal ruku na ústa. Teď už  nemohla křičet, chtěla ruku ze sebe strhnout, ale dotyčný jí chytil i ruce, nemohla dělat nic. Vyhledala ve tmě obličej. To snad není možné, pomyslela si. Vlasy mu splývaly až na ramena a temné oči hleděly do těch jejích, víc se ve tmě poznat nedalo, ale ona věděla, kdo to je. Co tu dělá? Přišel ji zabít? Znovu se pokusila vykřiknout, ale vydala ze sebe jen tlumený nářek…

„Pustím tě, ale nesmíš křičet,“ ozval se potichu stín. Co jí zbývalo? Přikývla. Doopravdy ji pustil, mohla zase normálně dýchat a hýbat se. Mohla utéct hned teď, ale něco ji tu drželo, vysvětlení, čekala na vysvětlení. Ihned toho využila a vyhrkla ze sebe první, co ji napadlo.

„Co chcete?“ nehodlala tišit hlas.

„Přišel jsem za tebou, zajímalo mě, jak ti je,“ hlas asi dlouho nepoužíval, byl ostrý, ale nebyla z něj cítit zloba, hněv, vraždivost… řekl to klidně, jako by byli staří přátelé. Tak ono ho zajímalo, jak jí je? O půlnoci, potom co se málem zabila? Nejhledanější muž kouzelnického společenství, vrah jejích rodičů, si sem klidně přijde a mluví s ní jako…

„Vy jste se zbláznil, vy vrahu, vy jste mi zabil rodiče,“ začala ho obviňovat a hodlala v tom i dál pokračovat, kdyby… vytáhl s kapsy hůlku a pronesl neverbální zaklínadlo. Chtěla vykřiknout „Nechte mě být!“, ale žádný zvuk nevydala, umlčel ji…Hůlku! Do háje, kde má hůlku? Stolek! Otočila se napravo, kde na stolku ležela její hůlka, ale Black pochopil, oč se snaží a z hůlky mu tentokrát vyletěly provazy a svázaly ji. Měla chuť ho zabít. Co si o sobě myslí? Nejdřív jí zabije rodiče a pak se vrátí, aby ještě zabil ji… Musí něco udělat, ale co?

„Musím ti něco vysvětlit, není to všechno, jak myslíš.“ Co si ona v tuhle chvíli myslí?

„Pustil bych tě, ale takhle to bude asi lepší…“ Lepší? Leda tak pro něj. Zamlela sebou.

„Jen dokud ti neřeknu to, co ti chci říct už čtrnáct let,“ vypadalo to, jako že jí chce uklidnit. Myšlenky se jí teď v hlavě míhaly jedna za druhou. Jak z téhle situace ven? Kdyby jen měla svojí hůlku, pokusila se hlavou otočit doprava, nešlo to, provazy byly pevné a nedovolovaly jí žádný pohyb. Black znovu promluvil.

„Nechci po tobě, abys mě pochopila, jen si mě prosím tě vyslechni.“ Nevypadalo to, že jí chce zabít, i když by to mohlo následovat po tom vysvětlení. Neměla strach, cítila jen hroznou nenávist a bezmoc. Neměla hůlku, nemohla se hýbat, nemohla křičet, nemohla nic.

„Ty nevíš, že já nejsem vrah tvých rodičů. Celých 14 let za mřížemi, kdy jsem byl nevinný, jsem ti to chtěl nějak říct a až teď se mi podařilo osvobodit se.“ Poslouchala, nic jiného jí nezbývalo. Co jí chce říct? Snad né to, že je nevinný? To by mu opravdu nevěřila…

„To jsem nebyl já, kdo zradil tvé rodiče, jak si asi myslíš. Nikdy bych nezradil Jamese a Lily, nikdy. Byl to úplně jiný člověk, kterému jsme věřili. Byl to Peter Pettigrew.“ Peter Pettigrew? To jméno přeci už někde slyšela. Kde? Jistě, vykládal jí o něm Remus Lupin, jejich učitel obrany proti černé magii minulý rok, co tu byl na škole. Peter, kamarád jejího otce. Black pokračoval.

„Strážcem jejich tajemství jsem nebyl já, nýbrž on. James s tvojí maminkou.“ On o ní mluví jako o ‚mamince‘, to není možné, jak to může vypustit z té své huby.

„Chtěli, abych se jím stal já, ale já mu řekl aby zvolil raději Petera. Byla velká pravděpodobnost, že Voldemort půjde po mně, a tak byl Peter lepším strážcem. Všichni si mysleli, že strážcem tajemství jsem já. Peter nebyl odvážný. Tehdy jsem udělal největší chybu ve svém životě. Peter nedokázal Voldemortovi vzdorovat a prásknul mu jejich tajemství. Voldemort se vydal do jejich domu a…“ Odmlčel se. Co jí to tu proboha povídal? Další pohádku o tom, jak to bylo? Copak si myslí, že mu uvěří? Něco tak absurdního?

„Ten večer jsem se i já vydal za Peterem, abych se přesvědčil, že je vše v pořádku. Ovšem jeho dům byl prázdný, nikde žádná známka po souboji a nikde ani žádný Peter. Domyslel jsem si, co se stalo, a vydal jsem se za Jamesem a Lily, na to, co jsem uviděl, nikdy nezapomenu. Dům byl sesypaný jako domeček z karet a pod sutinami ležel tvůj otec s matkou a ty. Díkybohu, ty jsi přežila. Vytáhl jsem tě odtamtud, zrovna když na žádost Brumbála přiletěl Hagrid. Nechtěl jsem mu tě dát, ale potřeboval jsem si ještě něco zařídit. Potřeboval jsem Petera zabít. Vystopoval jsem ho na jednom malém náměstí, chystal se vzít roha před Voldemortovými přívrženci, jelikož ten se do domu Jamese vydal na jeho doporučení a tam taky zažil svou zkázu. To, co tenkrát Peter provedl, bylo dost prosté, ale svým způsobem geniální. Věděl, že všichni považují za strážce mě, a tak na celé náměstí před mudly vykřikl, že jsem Jamese a Lily zabil já, a potom si uřízl prst, vyhodil půlku náměstí do povětří a proměnil se v krysu. Ihned přijeli lidi z ministerstva a zatkli mě. Peter dodnes běhá venku na svobodě a nic mu nehrozí, zato já jsem si prožil 14 let, krutých let v Azkabanu.

To je všechno, co jsem ti chtěl říct.“ Neměla slov, měla v tom ohromný zmatek, ale přeci jen… Ne, nemůže mít přeci pravdu nebo ano? Může tohle všechno být pravda? Pravda 14 let před ní skrývaná?  Ale proč by jí to Brumbál neřekl? Nebo to snad nevěděl? Black mávl hůlkou, provazy zmizely a ona opět mohla mluvit. Mohla mluvit, ale co? Z oken na ně dopadalo měsíční světlo. Black vypadal hrozně. Byl neoholený, vlasy měl zacuchané a oči tmavé jako pes. Díval se jimi teď na ni, čekal, co řekne. Očividně ji zabít nechtěl, měl na to přeci spoustu času, nemohla se bránit, mohl to udělat, ale neudělal… Proč? Protože to, co jí řekl, byla pravda?

„Jak… jak vám mám po tom, po to všem věřit, že jste je nezabil?“ vykoktala, na nic víc se teď nezmohla. Zvedla zelené oči a podívala se mu do obličeje

„Nemusíš mi věřit,“ to bylo vše, co jí řekl. Zvedl se z postele a vyšel ven z ošetřovny. Byla zase sama. Jak by byla ráda, kdyby to byl jen sen. Sen, co zase zmizí, co nikdy nebyl. Posadila se a přitáhla si kolena k bradě. Už vůbec ji nenapadalo volat o pomoc. Nebylo už proč. Chtěla jen v klidu o tom přemýšlet, měla celé hodiny. A tak tam seděla, hlavu na kolenou, koukala do tmy a přemýšlela. Může to být pravda?





Do okénka povinně napište číslicemi třista šedesát pět
Okénko 

Poznámka: Můžete zaslat hodnocení, komentář nebo obojí. Nezapomeňte na okénko.