Prolog

Ahoj. Jmenuji se Aneta, ale říkají mi všelijak. Pro rodiče jsem Anetka, v Krásnohůlkach to byla Anette a kruvalští mě z nějakého záhadného důvodu překřtili na Anitu. Vy mi říkejte, jak chcete, klidně mi i vymyslete nějakou přezdívku, ale pokud se mi nebude líbit, budete litovat. Věřte mi.

Jsem kouzelnice. Z čistokrevného rodu, dokonce velice čistého, po deset generací jsme neměli v rodině ani motáka, ani mudlu. Proto byla spousta lidi překvapena, když rodiče začali aktivně bojovat proti Vol... Vy-víte-komu. Možná až příliš aktivně. Při zákeřném útoku na jejich dům byl otec vážně raněn, proto mu Brumbál doporučil, aby se na chvíli ukryli, nejlépe mimo Anglii. Matčin strýc žije ve Francii, oba rodiče tedy přijali jeho pozvání a odcestovali z kouzelnickou válkou rozervané země. To bylo dva roky před poražením Smrtijedů a jejich pána, deset měsíců před mým narozením.

I když se mohli se mnou vrátit do Británie, rozhodli se zůstat ve Francii, proč, to jsem se nikdy neptala.

Vyrůstala jsem v malé vilce poblíž Paříže. Nebudu vás unavovat nudným popisem mého dětství, řeknu jen, že už jako malá jsem byla pohybově nadaná, i když tanec, na který jsem byla svými rodiči nucena chodit, pro mne nebyl to pravé. Ano, bylo to zajímavé, zábavné a dostala jsem ze sebe přebytek energie, ale to, co jsem hledala, jsem nalezla až o několik let později, na Kruvalu.

V jedenácti letech mi začala kouzelnická výuka na Akademii v Krásnohůlkách. Akademie není jen nějaká zastrčená budova. Je to nádherný komplex altánků, parků a parčíků, skleníků a hřišť, kterému vévodí nádherný zámek. Vše je zde ve znamení umění a elegance, plesy jsou takřka na denním pořádku, slonovinové sochy rády poradí cestu, jste-li ztraceni, nikde ani smítko. Ale dokonalost se po nějaké době přejí, proto jsem na konci roku s radostí vyslechla otcovu novinu, že sehnal velice dobrou práci a budeme se stěhovat. A ne jen o kousek. Rovnou do jiné země.

Se stěhováním přišla i změna školního prostředí. Má nová škola byl již výše zmíněný Kruval. Ponurý, nízký hrad, hrubá stavba z šedého kamene. Kruval se drží při zemi stejně, jako se Krásnohůlky vzpínají k nebesům. To, co jsem se dříve učila ve štíhlých věžích pastelových barev, plných oken z barevného skla, zde mělo své místo v nízkých místnostech a sklepeních. Tady jsem také našla to, co mi chybělo ve francouzském tanci a protahovacím tělocviku. Začala jsem se učit bojovat pod pádnou rukou pana Trutského. Nejprve se mu nelíbil nápad, že by cvičil dívku, ale když viděl, že se opravdu snažím a trénuji každou volnou chvíli, myslím, že byl nakonec rád, že jsem jeho hodiny navštěvovala, i když jsem nikdy nedosáhla tak dobrých výsledků, jako kluci. Pan Trutský sice věřil, že se na jejich úroveň mohu dostat, už jen proto, že jsem, jak on tvrdil, „agresivní rváč“, ale to asi nikdy nezjistím. Na konci třetího ročníku, dva roky po mém nástupu sem, jsme se stěhovali opět. Tentokrát zpět do rodné země mých rodičů, Anglie.

A tady začíná příběh, který vám chci vyprávět. Mohu jen doufat, že vy ho chcete slyšet.