Severus Snape, přes veškeré předpoklady měl rád Vánoce. Měl. Ještě ty minulé. Ale časy se mění.

Ředitel Zmijozelské koleje se rozhlédl po společenské místnosti. Studený kámen a zelené koberce byly pokryty čarovným sněhem a ledem, na strategicky rozmístěných bílých hromádkách hořely neubývající svíce, prskavky pomalu kroužily vzduchem těsně pod stropem, všude krásně voněla skořice a jablka.

Mistr lektvarů, romantik do hloubi svého dobře skrytého srdce, se na letošní Vánoce opravdu dobře připravil.

Ale ani to všechno nedokázalo naladit tu správnou atmosféru. Ve vzduchu nebylo radostné očekávání, klid a mír, ani pohoda. Pokud něco, pak napětí a mrazivá nejistota.

Měl vědět, že se něco pokazí. A když už, tak pořádně.

Ještě jednou se rozhlédl po nevěřícně zírajících studentech a zhluboka se nadechl.

„Kvůli incidentům z několika minulých let,“ začal monotónním hlasem, kterým by se daly stavět ledovce, „incidentům, během nichž zmizely některé dárky, jiné byly rozbité a další prokleté, jsem byl požádán vedením školy, abych dárky rozdal osobně.“

Chvíle mrazivého ticha.

„Nesmím prý zapomenout...“

Takhle se už nestyděl od dob Pobertů.

Ten plnovous strašlivě svědil.

„Hou..hou..hou....“