Informace
Jsme domovem:
670 povídek
od 235 autorů
z 770 registrovaných.

Diskuse je na našich stránkách Potter Web CZ

Dveře dokořán od Nancy
[Komentáře - 2] Tisk
- Velikost písma +
Autorská poznámka:
Prosím, všímejte si, ve kterém časovém období se to odehrává. Jinak se v tom asi nezorientujete.

Léto 1991
Smutně hleděla skrz zašmudlané nemocniční okno ve čtvrtém patře. Taky by potřebovalo umýt. Copak to nikdo neumí? Naklonila hlavu na stranu a pousmála se. Připadala si jako hlupák, který se snaží utéct před realitou myšlenkami na špinavé okno. Vlastně, není zas až tak špinavé. To určitě dělá to slunce, odráží se od něj a vytváří dojem ušmudlanosti.Narovnala se zpátky a upravila si klobouk, který jí sklouzl k levému uchu. Ne, opravdu není špinavé... Zadumaně si prohlížela dřevěný rám lemující skleněnou tabulku....i když tak působí. Ostatně, tady všechno vypadá divně.Střelila pohledem ke dvěma postelím v rohu místnosti.
,,Babi," někdo jí položil ruku na rameno, ,,můžu se tě na něco zeptat?"
Zavřela oči a nervózně se zhoupla dopředu a dozadu. ,,To víš, že ano." Snažila se odpovědět pevným hlasem.
,,Proč jsi mi to neřekla už dřív?" sundal ruku z jejího ramene a sedl si na volnou židli po její pravici
,,Protože.. si byl ještě moc malý," odpověděla s očima stále zavřenýma..
,,Mohu se ještě na něco zeptat?" zašeptal, protože kouzelník na posteli u okna začal něco mumlat ze spánku
Dýchala těžce a nepravidelně, jakoby právě doběhla důležitý závod. ,,Jistě."
,,Bolelo je to?"
Prudce zamrkala. Nervózně pohlédla na dvojici postelí v rohu místnosti a vstala ze své židle. ,,Víš..." pomalým krokem přešla k oknu, ,,byli to stateční lidé. Oblíbení-"
,,Bolelo je to?" nedal se odbýt
,,Ne, nebolelo," po tváři se jí koulela jedna velká slza. To však on nemohl vidět, zaraženě zíral na její záda.
,,To je dobře," soucitně přikývl a otevřenými dveřmi vyběhl z místnosti.
Lhát se přeci nemá, babi.

***

Léto 1984
Seděl na schodech a ťukal prsty o zábradlí. Tři roky...alespoň to říkala ona,  neumím počítat...tři roky....tři roky jsem je neviděl...ale oni se vrátí. Ona mi to slíbila. Ona, ona, ona, nemám ji rád. Je zlá, moc přísná. Tři roky a ona... ale oni se vrátí... máma a táta.  Na tváři se mu rýsoval radostný úsměv, když někdo zazvonil u domovních dveří. Rychle odcupital otevřít. To budou určitě oni, maminka a tatínek. Já věděl, že se vrátí...tak přeci jenom mě mají rádi. Radostně se pověsil na mosaznou kliku. Velké dveře se hlasitě otevřely.
,,Neville, ty už jsi ale velký kluk!" jeho obličej se ztratil v záplavě šedivých vousů.
,,Strýčku Algie," do očí se mu nahrnuly slzy, ,,kde je maminka a tatínek? Myslel jsem, že jsou to oni..."
,,Neville-"
,,Ne! Ne! Nemluv na mě. Ona mi slíbila, že se vrátí! Ona mi to slíbila!" prudce odstrčil velké ruce, které se ho snažily chytit pod paždím. ,,A já vím, že se vrátí!" bojovně vystrčil bradu.
,,Ano, ano, to víš, že se vrátí," konejšivě se usmál. ,,A kde máš babičku? Ani mě nejde přivítat?" pronesl vyčítavým tónem, který zmírnil obrovským úsměvem, jenž se mu rozlil po zarostlé tváři.
,,Vaří oběd," pronesl chlapec.
,,Tak za ní půjdeme, co říkáš?"
,,Hm, ale nech otevřené dveře, to kdyby přišla maminka s tatínkem!"


Tři roky...
... a stále nikdo nepřichází.
Opravdu ti tolik schází?
Tři roky...
...a ty je máš stále rád.
Kolik slz už jsi proplakal?
Tři roky...
...nech dveře dokořán.
Třeba se vrátí...

***

Zima 1979
,,Alice, seš si jistá? Vážně tam chceš vstoupit?"
,,Ano, Franku, nemůžu přeci jen tak sedět doma a přihlížet jak umírají neviní lidé!" zaprotestovala.
,,Když tam jednou vstoupíš, potom už není cesty zpátky, rozmysli si to, už jenom kvůli tomu maličkému, co čekáš. Nemůžeš takhle ohrožovat jeho život!"
,,Franku..."
,,Alice..."
,,Kdyby mi chtěl ublížit, ublíží mi, ať už budu v Řádu, nebo ne!" usmála se přesvědčivě
,,Ale musíš přísahat, že se ti nic nestane! Tady na tom místě mi to odpřísáhni."
,,Franku, nebuď směšný!" pohladila ho po vlasech.
,,Přísahej!"
,,Dobře, přísahám, že se mi nikdy nic nestane, budeme žít šťastně až do smrti, vychováme našeho syna, dáme mu rodičovskou lásku a nakonec si užijeme vnoučata!" usmála se povzbudivě
,,Syna? Jak víš, že budeme mít syna?" chytl ji za ruku
,,Ženská intuice!"
Zavřel velké rodinné fotoalbum a zářivě se ni na usmál.

***

Léto 1986
Staré nástěnné hodiny právě odbíjely půlnoc, když se do obývacího pokoje vřítil malý, šestiletý chlapec. Vlasy měl rozcuchané a světle modré pyžamo oblečené naruby. Promnul si zarudlé oči. Chvíli unaveně pozoroval stařenku, která podřimovala na vzorované sedačce.Ona, ona, ona... ale stejně mě má ráda! Určitě, musí! Pět let, už jsem je neviděl pět let, a ona říká, že se vrátí. Povytáhl si svoje, o číslo větší, kalhoty s velkou záplatou na koleni a šouravým krokem došel k sedačce.
,,Babi, vstávej!" prudce s ní zatřásl
Nic.
,,Babi!"
Nic.
Položil jí ruku na vrásčitou tvář.
,,Babi, babi, babi, babi!" pomalu ztrácel na trpělivosti. ,,No tak už vstávej.."
Prudce sebou škubla, jako by ji polili vařící vodou.
,,Co tady děláš?" zasípala
Zmateně na ni koulil svoje obrovské oči. ,,Já...já...jsem měl hlad, tak jsem šel za tebou."
,,Lhát se nemá, Neville," zatvářila se přísně.
,,Já vím," zahanbeně sklopil hlavu.
,,Tak proč jsi přišel?"
,,Já bych se chtěl podívat na tu fotografii, kde je maminka a tatínek," zasmušile na ni pohlédl.
Povzdechla si a zakroutila hlavou. ,,Už zas? Vždyť ses na ni díval nedávno..."
,,Babi, prosím."
,,Jak myslíš," vstala a přešla k velké ebenové skříni. Pomalu otevřela její skvostně řezané dveře a vytáhla staré fotoalbum v koženém obalu.
Dychtivě pozoroval jak usedá vedle něj, skoro ani nedýchal. Pět let, ale ona říkala, že se vrátí. Pět let a ona...
Do roztřesené ruky uchopil značně ohmatanou a zmačkanou fotografii, kterou mu podávala. Mladá žena a muž se na něj smáli zářivými úsměvy. Chvilku pozoroval jejich baculaté obličeje a snažil se udržet víčka, která se mu začala klížit. Pět let, ale oni se vrátí... Usnul.

***

Zima 1981
Místnost tonula v ospalém tichu. Přes ušmudlaná okna sem nepronikal svit měsíce, který zářil na obloze. Mladá žena s hustými černými vlasy se usmála a kývla na muže, postávajícího v opačném rohu místnosti, než stála ona. Ozvalo se dvojhlasné prásk následované dalším a dalším. Čtyři lidé se přemístili před malý domek uprostřed města.
,,Jdeme rovnou nebo na ně počkáme?" zeptal se muž s velkým nosem a hustými světlými vlasy
,,Ty pitomče, copak bys tam chtěl vtrhnout rovnou?" zakroutila nevěřícně hlavou. ,,Musíme počkat, až vyjdou, doufám, že s sebou nemají toho usmrkance, akorát by překážel."

...


,,Franku, neměli bychom už jít? Neville je doma sám s babičkou, určitě už mu je smutno," naklonila se ke svému manželovi.
,,Ano, zlato, už půjdeme, jenom ještě dojdu pozdravit Moodyho. Vydrž jsem hned zpátky."

...


,,A jak to z nich chceš dostat? Myslíš, že ti to jen tak řeknou?" nadzvedl obočí.
,,Hlupáku! To je jasný, že ne!" usmála se sladce. ,,Prostě to z nich vypáčíme násilím."

...


,,Kde je?" ostrý ledový hlas proťal hrobové ticho
,,Nevím," špitla.
,,Nelži! Crucio!"
V přívalu bolesti se svezla na staré linoleum. Neville! Roztřeseným prstem namalovala velké N. Chvíli prudce oddechovala, než se na ni snesl další příval kleteb. Neville! Do očí se jí nahrnuly slzy. Slyšela nářek svého manžela. Neville! Franku... Další kletby. Neville! Další a další. Neville! Franku... Další kletba, ledový hlas, ostrý smích. Všechno se seběhlo strašně rychle. Cítila, že jí docházejí síly, už nemohla odolávat. Neville! Zatočila se jí hlava, všechno viděla dvakrát. Neville! Obklopila ji temnota.

***

Léto 1988
,,No tak, Neville, přeci nechceš vypadat jako strašák?!"
,,Vždyť ty lidi neznám, já tam nechci, musím počkat na maminku a na tatínka, kdyby náhodou přišli!" zafňukal
,,Ne! Nemusíš na ně čekat, teď určitě nepřijdou."
,,Přijdou!" stál si na svém
,,Neville, pochop to, oni jsou daleko...a ještě chvíli budou," zašeptala smutně, držíc ho za ruku.
,,Ale tys mi slíbila, že se vrátí!"
,,Ano, vrátí se..."
Pokorně sledoval jak vyndává ebenový hřeben a vjíždí mu s ním do vlasů. Nic nenamítal, nemělo to cenu. Před očima se mu neustále zjevoval obraz rodičů, které znal pouze z fotografií.
,,Tak jdeme!" zavelela pevným hlasem a dovedla ho do obývacího pokoje. Do ruky mu vtiskla zelený prášek a nasměrovala ho do krbu. Zatočil se s ním celý svět. Rozplakal se, nesnášel cestování s Letaxem.

...

,,A kdo to vlastně je, babi?" zeptal se, když usedal na plastikovou židličku v nemocničním pokoji.
,,Časem se to dozvíš, Neville, ale teď se, prosím, neptej," pohlédla mu do očí.
Souhlasně přikývl a pozoroval mladou ženu, jak si pro sebe mumlá nesmyslná slova a přitom rozhazuje rukama. Nechápal, co to dělá. Nechápal, proč sem přišli. Nechápal nic. Nepřítomně se pohupoval dopředu a dozadu.
,,Půjdeme už, babi? Mě to tu nebaví, já chci domů, počkat tam na maminku a tatínka."
,,Však už jdem," zašeptala a se slzami v očích pohlédla na svého vnuka.
,,Proč pláčeš?" přestal se pohupovat
,,Ti nic, zlato, toho si nevšímej. To je jen taková stařecká slabost."
Z rohu místnosti ze ozvaly šouravé kroky. Pomalu se k nim přibližovala žena, kterou Neville před chvilkou pozoroval. V ruce držela obal od Maxovy maxižvýkačky a něco si pobrukovala. Došla až k Nevillovi a natáhla roztřesenou ruku. Chvíli ji zmateně pozoroval, nevěděl, co si má počít. Nakonec svojí baculatou dlaní uchopil obal a špitl: ,,Děkuji, paní."
,,Alice?" ozvala se nevěřícně Nevillova babička.
,,Alice se jmenuje i moje maminka," usmál se Neville a strčil obal do kapsy u kalhot.

Konec
Věnováno Lence





Do okénka povinně napište číslicemi třista šedesát pět
Okénko 

Poznámka: Můžete zaslat hodnocení, komentář nebo obojí. Nezapomeňte na okénko.