Je ráno. Je to za námi. 

 A co k tomu mám jako napsat? První část nostalgie, u puberťačky jsem taky bezmála vyprskla, o vlku v Londýně nemluvě. Poslední odstavec mě srazil na kolena! Dokonalé bylo přirovnání ranního Londýna k nemocnému pacientovi. Úžasně dovedené do detailů - studené ruce po úplňku atd. Smekám!

Ranní Londýn má v sobě něco nemocného. Sice jsem v Londýně nikdy nebyla, ale tahle věta mě dostala. Vážně, má to sílu a "ráno po té" je krásně prokreslené.

Ještě reakce ke komentářům: Odpor k lacinýmu sentimentu není znak cynismu. Spíš je cynickej lacinej sentiment sám. Tenhle text mi přijde daleko citlivější, než kdyby ses co dvě věty naplano oháněla nějakým velikým slovem.

Je nádhera, jak to umíš napsat. Tu scénu úplně vidím.  Ohromně se mi líbí "Poťouchlé kopnutí do kotníku jejich důstojnosti."
Jediné, k čemu mám minivýtku, a díky čemuž jsem tohle málem přešla, je ten název. Ačkoliv možná by to česky tak nevyznělo...