Moony, vlčí lidé jsou prokletí napsal(a) Rael
Kapitola 1: Kapitola 1
Moony,
vlčí lidé jsou prokletí
Tělo vlka,
duše člověka-
ne víc,
než prázdnota…
A strach a běž
a ty věz
- svět tě nečeká.
Ne dnes,
ne potom.
…
Lidské mládě,
i když má úděl svůj
- být vlčetem.
Malý můj,
to já znám-
srdce ráda kážou nám…
Svých snů,
těch se nevzdávám!
Zrozen v zapomnění
- sám… A sám!
Vždyť vlk,
nerozumí řeči člověka-
neplaká, ne neplaká.
Proč? Kam?
Zabít, jít
a zase spát.
S měsícem bílým-
mocné zavytí
- ve stromech-
s měsícem rudým,
lidská krev.
A dusot kroků
- velká bestie,
Zabije, zabije!
Tak jdem, tak jdem…
S ránem,
nový úděl
třeba přijde zas.
Svítání-
zlom si vaz!
Podívej-
Přežijem, přežijem!
Šedé oči, oči vlka
dychtivý pohled trochu leká-
trochu víc.
„Kdo je to?“
Slepé oči, oči nevidomé…
„Co víš?“
„ Myslím…“
„Ne, to ne!“
Ty oči tonoucí v širé hladině-
- grimasa,
bolestí zkřivené
a úsměv –
zármutky!
Oči z kamene…
Člověčí oči,
oči plné naděje
- najde je,
přátele!
A bude žít… Třeba.
…
Život plyne jako voda…
Jednou sem a pak tam,
sem, tam-
nelekám, nelekám!
Byl milován,
je milován.
Sen v život proměněn,
zůstávám
snad,
nezlomen.
Duše vlka
s lidským údělem.
Já sám tu jsem,
já jsem tu sám-
dodýchám.
V měsíčním svitu,
oči vraha
- trpká lidská zrada,
zabij!
Úplněk plný, plný úplněk
a duše člověka
s vlčím tělem-
nežeň…
Nežeň!
Prkenná podlaha a zase sten…
Ticho!
Mocné zavytí,
zlý sen.
Úděl vraha-
vlk mě zradil.
Marná snaha.
„Pomoc!“
Nic.
Tma bez hranic…
V očích máš nepokoj,
úsměv s pláčem svádí boj.
A bílý měsíc pěl:
„Rozházím jitřní pel,
v hvězdném svitu“
- noc prozářená křídly motýlů,
vlk bloudí bez cílů,
vlk krásu nevidí.
Člověk ztracen v lese-
člověk zabíjí!
…
Návrat a lež!
Neptej se-
Běž!
Tělo ztrhané, ruce rozdrásané
bezmocná bytost, ubohý tvor.
Jediná odpověď:
„Proč?“
A dál-
už nic.
Krev! Krev bez hranic.
Šrámy rudé-
hluboko
i v duši-
všude!
Svět ponořen v karmínové.
V krůpějích jitřní rosy,
kapky čilé-
třeba celý svět…
A odpověď?
„Kdes byl?“
Rameny pokrčím.
Vždycky to tak dělám…
- proč?
Vždyť já-
lež nestrpím.
…
Zrcadlo ebenové-
pověz mi- prosím!
Úpěnlivě.
Co se stane…
Teď,
pak?
Věřím na zázrak.
Sklopím hlavu
tak, jako mučedník před popravou,
dřív
než mu hlavu setnou.
A kulatý předmět-
hop, hop, hop
kutálí se o překot.
A v dálce chorál zní:
Už odchází,
už odchází!
Ten život
- zhasl…
Je pryč!
Mlčíš?
Nemluví
- ne víc.
Spí, už jen spí.
Co chceš říct?
Ale oči, ty oči!
Živé oči planou dál,
odraz smutku,
tichý žal.
Koho vidí?
Bestii!
Uhni, já se podívám…
Je to člověk
- ne!
Lidé vypadají jako já,
to vím
- ne, já se nemýlím!
Semkne víčka, skousne ret-
Odpověď, odpověď?
Podoba, ta není jediná
člověk se jen zvenčí nedívá!
Tam uvnitř-
Pokyne rukou k srdci,
usměje se
a hlavu svěsí
tam, žije vlk!
Zvykl jsem si.
Řka: čas zhojí rány,
tak to chodí, tak to je
- bez boje-
Slova jsou útěcha,
slova jako kýč
i slova- zabíjí!
- potměšilé-
Vražda se promíjí,
to se stane.
Verdikt zní: Nevinný!
Tupý předmět,
Tupý hrot!
Zrcadlo zvadlé,
odraz se mi v rukou přelomil
- puká!
Ten obraz se mi směje!
…
Kleká si, kleká.
Tváří se nevesele…
Zachmuřen snaží se rozpoznat,
co měl ten výjev znamenat…
Už nechci!
Ne žít,
ne umírat.
Je zima
- zima je rudá,
zima zebe.
Nemám ji rád
- už tolikrát-
Kroky jdou,
kroky plynou.
Hábit přitahuje k tělu,
snaží se neklepat.
Víčka zavírám a z pod nich,
hořké slzy kanou…
Ruce v pěst zatíná,
stará rána se otvírá,
krev říká nashledanou.
Sbohem, pane!
Zas jiné šrámy budou,
milenky karmínové-
Stopy v bílém sněhu.
Lilie povadlá,
mrtvá květina.
Našlapuj tiše,
má lásko
- lásko má.
Ruka povadlá,
ruka milenčina
- chyť se!
Kde je chyba?
A víc- už nic.
Prokletí,
prokletí jsou vlčí lidé
- neplakat, ne neplakat-
Slzy lstivé!
A víc-
Už nic…
Co vidíš?
Veliké oči,
smutné oči
prázdné oči:
Dívají se na vlka,
ale vidí člověka…
Neplaká, ne neplaká
- ne víc!
Zrcadlo temné,
zrcadlo smutné-
praská!
A svět se chvěje.
Střepy padají…
Prázdné, bez výrazu
- dívají se na mě.
Ten odraz,
ten němý odraz
- pláče.
A slzy kanou…
Srdce pukají!
…
Proč jim to nepovíš?
Nechci je ztratit…
To je vše?
Vždyť to víš!
Přece se nebojíš?
Nevěříš v přátelství?
- v ně?
Tvé přátele?
V sebe nevěřím!
A bestie se směje…
Kouzelný měsíc
- puká.
Luna,
luna leká!
Mé já si kleká
- zoufale-
Přezoufale lpí,
na síle obětí.
A odpověď?
- proč?
Je to strach,
silnější než čest!
Já,
já přece nesnáším klam a lež!
Přátelství, to pouto hřejivé
- pomine,
ztratím je.
A pak- nic!
Chci jim říct:
Ne, ne už víc!
Pravda za cenu samoty
- platím já,
platíš ty.
Kdo jsem?
Lhář, sobec?
Možná-
třeba bestie vyhrála…
Pravda?
Přátelství,
třebaže jediné,
vystavěné na mostu z kamene
jež v jádru puká žalem-
Ty mosty strhneme!
A dál,
zas jinou cestou půjdem!
Dál… A dál.
- přátelství už vzdal-
Sám!
Poznají to,
poznají.
Jak?
Ne, ty nejsi vrah.
Vypadáš- docela jako oni.
Ne!
to kousnutí,
to člověka změní…
Poznají to
- oni…
Ne! Ne dnes-
Tohle zranění,
to se neprojeví…
…
Jsi to ty…
Přátelství bez cíle jistoty!
Temný les a černý hvozd,
chladná mez
- luna zádumčivá.
Tráva zkrvavená,
noc-
sestra havranova.
Lilie na hrob položena.
Stébla zebou,
zlatá pole.
Kameny šeptají-
Hej, co je to?
Mrtvé stavení
- chýše, jí lidé říkají
( kde ďáblovi duchové obcují. )
Pšš…
Ve tmě se pohybuje stín.
Stopy v bodláčí,
sněhem zaváté-
Co s tím?
Vlčí zavytí!
Je pryč…
Ukryt v listoví,
oči plamenné,
srdce z kamene
- ne to nestrpím,
to se nestane.
Noc do tmy oděná,
jen kroky rušena
a pak-
mocné zavytí!
Pohled na měsíc tě nasytí.
Lesem se nese běh,
kam?
Kupředu!
To nevím sám!
Tam! Tam!
A zase nic,
stopa vadne!
Cesta –
kam, kam?
To nevím sám…
A vlk padne!
Měsíc ztroskotal
- ponořen v moře úsvitu-
Houpe se na vlnách svých dnů
- sem, tam…
Ne, já se nedívám.
Úplněk-
Je pryč.
Konec?
Zas na měsíc!
Člověk…
Sbohem.
Kamenný schod,
dřevěný rám…
Dlouhé zdi míjí sám
- tak docela.
Temné stropy,
ocelový svět-
tam za zdmi,
člověk stál.
Tiše, sám…
Tak docela.
Chladná podlaha- neleká,
neleká.
Vždyť touží zakleknout
a spát –
unaven,
zima…
Nezlomen,
spát…
Upadnout.
A dál-
Už nic.
To všechno pro měsíc.
Třeba smrt není zlá
- jen tma,
nic mě nečeká…
Sám nevím:
Ještě jsem neumíral.
Ne! Jdi dál!
- boj se světem už vzdal-
Vnitřním hlasem přemlouván,
kroky ho nesou
- neví sám.
…
Co?
Lži předkládám.
Vlk žije bez pomoci
- v dosahu vlastní moci-
Hrdlo sevřené
a křik se dere nocí.
Kdo jej dnes uslyší?
Kdo se bude ptát?
Pravdu už nepotlačí,
jako tolikrát.
S rukou na klice,
zůstává stát
- klidně-
Je na vážkách.
Hra končí-
Je čas.
Se sny se loučí
- už zas.
Pohledy upřímné,
co teď nastane?
Já to vím
- ale?
Co se stane?
Mlčí?
Proč?
„Děkuju.“
Nic víc?
„Jen chci říct-
Jen- díky.“
Pouta pukají…
Už to ví.
Přátelství tě nezradí!
Svět se změnil
- v srdcích klid a mír,
nastal zvláštní smír
- s vlastní duší.
To člověku stačí.
…
Zas další měsíc,
další noc
- minulost, přítomnost-
A jedno- zavytí!
Byls to ty!
Psss-
Škvírou nepatrnou,
ve světle úplňku
- nevídané věci se stanou.
Bolest jde stranou.
Vlk zakňučí…
Ne rvát, ne zabít
mysl poručí.
Proč to?
Alea iacta est
- kostky jsou vrženy
Nač litovat
- chce tě svést,
nevinný!
Pach krve, pach strachu
jen přidej brachu!
Však v tom zastaven,
vlk lehá si pokořen
- vzhlíží:
Jelen, pes, krysa
A pak vlk- člověk?
Kdo je ta smečka?
Návštěvníci lesa.
Bok po boku běží,
jen jdi, jdi
- měsíční světlo poslední-
musíme jít,
než se rozední…
Jak?
Následuj přátelství,
věř!
Každý les skončí,
jistá věc.
Disclaimer: All publicly recognizable characters and settings are the property of their respective owners. The original characters and plot are the property of the author. No money is being made from this work. No copyright infringement is intended.
Tato povídka je archivována na: Potter Povídky CZ - Harry Potter Fanfiction - http://www.potterpovidky.cz/web/viewstory.php?sid=163