Index

Kapitola 1: Dodatek I: Návrat
Kapitola 2: Dodatek II.: Krajem zídek a luk
Kapitola 3: Dodatek III. : Bezová hůlka
Kapitola 4: Dodatek IV.: Setkání

Kapitola 1: Dodatek I: Návrat

Plavovlasý mladík se prosmýkl vysokými dvoukřídlými dveřmi, rázně přešel rozlehlou halou a pružně vyběhl po schodech. Nevyhledal otce. Setkání s ním bylo v tuto chvíli poslední, co by si přál. Potřeboval být sám a přemýšlet. Potřeboval si srovnat v hlavě vše, co se událo včera večer. Vše, co předcházelo jeho návratu sem.
Vpadl do svého pokoje, s prásknutím za sebou zavřel a chvíli zůstal stát se sklopenou hlavou. Stiskl zuby a kufr odhodil stranou. Kruci! Kruci! Kruci!
Z ramen shodil cestovní plášť a nechal ho spadnout na zem, jeho klobouk rychle následoval svrchník.
Kruci, všechno je v háji! Všechno, co tak dlouho připravoval, všechno, na čem tak pečlivě pracoval. Všechno, co chtěl, co potřeboval k uskutečnění svých plánů, bylo pryč, a přitom to měl na dosah ruky. V dlani, jen stačilo sevřít prsty, stisknout a všechno mohlo být jeho. Jenže to všechno mu uniklo ve chvíli, kdy si byl jistý, že uspěl. Všechno mu proteklo mezi prsty a zmizelo v nenávratnu. I s ním. S ním, se spojencem, kterého právě naplno získal, kterému důvěřoval, kterého chtěl, potřeboval... po kterém toužil. Bolelo to, u všech proklatých kouzelníků, bolelo a on sám nechápal, kde se jeho bolest vzala. Nebyl to vztek, nebyla to nenávist, hořkost. Tak co to bylo? Lítost? Smutek? Prázdnota? Proč to neumí pojmenovat? Bolest beze jména! Jak poetické! Jenže na zmatených neuchopitelných emocích nebylo pranic poetického! Bylo to špatně! Všechno bylo špatně! Nechtěl to cítit! Bránil se! Zuřivě jako šelma zahnaná do kouta. Ale marně.
Byl zmatený sám ze sebe. Stále kdykoliv zavřel oči, viděl tmavovlasého mladého muže, jeho tázavý bolestný pohled, jeho smutek, jeho bezvládné tělo, ležící mu u nohou. Život, který měl v rukou a chtěl uhasit. Proč to nedokázal? Proč? Copak byl takový slaboch? Nikdy slaboch nebyl! Nikdy!
Tak proč mu vzpomínky na jeho jasně modré živé oči, nesmělý úsměv, gesta, blízkost zrychlují tep?! Proč se mu zadrhává dech, když v myšlenkách zabloudí do včerejšího večera, kdy... NE! DOST! Nesmí na to myslet. Nesmí myslet na něj! Zradil ho! Věřil mu, a on ho zradil! Zahodil všechno, co mu nabízel. A kvůli čemu? Kvůli drzému spratkovi? Vyšinuté holce? Nechápal to. Nemohl to chápat. Nabízel mu přeci mnohem víc, než oni. Moc, slávu, spojenectví. Tak proč?
Stiskl ruce v pěst a rázně přešel po pokoji k oknu, oběma dlaněmi sevřel jeho rám a čelo opřel o chladné sklo. Snažil se umlčet tichý hlas, který vtíravým šepotem promlouval v jeho hlavě o lásce, o poutu mezi sourozenci, o hodnotě soucitu, pochopení, úcty, pokory, důvěry. Nechtěl ho poslouchat! Neznal, nic z toho neznal! Nechtěl znát! Nebo chtěl? Chtěl by to znát? Chtěl by mít sourozence, za kterého by se nebál nasadit život? Chtěl by pocítit, jaké je to milovat? Nebo to ví? Je snad láska ta bezejmenná bolest? Je snad láska to, co mu svírá plíce, naplňuje jeho hlavu k prasknutí a nutí ho litovat? Litovat svého bezhlavého vzteku, nelogického zbabělého útěku bez jediného slova? Bez vysvětlení? Bez rozloučení? Ale nebyla to přeci jeho chyba! Nebyla to jeho vina! Nebo byla? Pravda, nedokázal ovládnout svůj vztek. To udělal špatně. Ale to ostatní? Kdyby ten kluk nebyl drzý! Kdyby se ho Albus tak bezhlavě nezastával! Kdyby, samé kdyby bez významu! Nic nejde vrátit! NIC! Je to pryč a lítost nemá smysl! Lítost není na místě!
Téměř násilím potlačoval bouři pocitů v sobě, nutil mozek k činnosti a zašlapával bolest, smutek, touhu. Byla to slabost. Věděl to. Dobře to věděl. Oslabil se. Nechal žít někoho, kdo by mu mohl stát v cestě a to byla chyba, kterou nesmí nikdy zopakovat. Chyba byla vůbec někomu věřit. Hořce se usmál. Teď už to věděl. Poučil se. Nesmí nikomu věřit, nesmí se nikomu otevřít tolik jako jemu! Nesmí se nechat ovládat pocity, ty do jeho hry nepatří, nikdy nepatřily, a on se jimi v bláhově pošetilé touze nechal strhnout, nechal se oslabit a přišel tak o příliš mnoho! City se nevyplácí, city zrazují a zatemňují rozum a nutí lidi dělat věci, které by normálně nedělali. Oslabují je a on nesmí být slabý! Nesmí se nechat ovládnout! On je přeci ten, kdo má ovládat. On je ten, kdo jednou v rukou bude svírat moc. City dávají moc lidem, kteří je nepociťují. Pomocí citů lze ovládat. Věděl to. Sám toho využíval, ale teď sklouzl do něčeho, co nechtěl a málem se sám nechal spoutat. Hlupák! Byl hlupák a blázen! Nikdy se to nesmí opakovat! Nikdy!
Hledal ztracenou rovnováhu, hledal klid a snažil se vymyslet východisko. Snažil se najít řešení. Jak se teď má dostat k relikviím? Možná kdyby zůstal, dokázal by vše změnit, dokázal by ještě zachránit své plány, ale takhle? Kruci, udělal chybu! Ale kdo ví, jak Albus vysvětlil smrt sestry. Nevěděl, jak zemřela. Netušil, co ji zabilo, ale jemu to mohlo způsobit nemalé problémy. Návrat do Británie momentálně nebyl možný. Nechtěl další popotahování s úřady, které by nepochybně následovalo. Stačilo mu vyloučení ze školy, další vroubek si nemohl dovolit. Bulharské úřady by už nemusely být tak shovívavé a hrozit mu jen zdviženým prstem.
Ale veškeré informace zůstaly u něj, kruci! Měl všechno v rukou! Má se snad s relikviemi rozloučit? Prsty si přiložil na spánky a horečnatě přemýšlel. Může začít hůlkou a za pár let, až všechno utichne, se pokusí najít ty ostatní. Základní informace znal, za ten půl rok udělal obrovský pokrok. Ale co, když ho Albus předběhne? Co, když je vyhledá sám? Ale bude mu chybět ta nejmocnější, ta, po které on sám nejvíc toužil. Bezová hůlka, a ta je v Evropě. Křivě se usmál a spustil ruce. Ano, nejdříve vyhledá hůlku a časem se do Británie vrátí. Pokusí se najít relikvie, a pokud je nenajde u jejich dědiců, najde je u něj. Mezitím se dokáže zbavit pošetilé náklonnosti, která jej donutila jednat jako blázen. Odstraní z cesty svou překážku a získá to, o čem snil. Musí být trpělivý! Musí zklidnit své rozhárané emoce a jednat s klidem a rozhodností! Zvedl hlavu a zhluboka se nadechl. Už vymyslí způsob, jak hůlku najít a získat. Jak uskutečnit své plány. Ale sám! Nikoho už do nich nezasvětí! Nikomu nebude důvěřovat! Už nesmí dělat stejné chyby!
Trhl sebou, když se za ním s lupnutím objevila stařičká domácí skřítka. „Pane, vaše skřítka netušila, že se mladý pán vrátil! Připravila by vám pokoj! Skřítka zaslouží trest! Pán domu tu není a nemůže mladého pána uvítat!“ hořekovala a spínala ruce.
Mladík se otočil a sjel ji tvrdým pohledem. „Přestaň! Kde je otec?“ štěkl tak ostře, až se přikrčila.
„Pán si vzal zbraň a šel ven. Říkal, že se vrátí do oběda a skřítka neví, zda může připravovat stůl, když ještě není zpátky!“
„Připrav oběd, nemusím na něj čekat a hni sebou,“ zavrčel a sledoval, jak se skřítka uklonila a s puknutím zmizela. Pak přešel po pokoji a vyšel ven. Seběhl po schodech a chtěl otevřít dveře jídelny, když od zadního vchodu zazněly rázné kroky a v chodbě se objevil vysoký muž s plavými krátkými vlasy prokvetlými prvními šedinami. V ruce svíral mudlovskou loveckou pušku a teplý jezdecký kabátec měl pokrytý bílými vločkami. Neobtěžoval se oklepat z vysokých bot sníh, který se za ním měnil v loužičky vody.
Mladík spustil ruku z kliky a zastrčil ji do kapsy. Se sevřenými rty sledoval, jak se muž zastavil a s tázavě zvednutým obočím se nevesele pousmál, než tiše promluvil: „Ale, mladý pán se uráčil vrátit domů!“
„Ano, otče, také vás rád vidím,“ odpověděl chladně mladík. „Byl jste na lovu?“ měřil si muže podmračeným pohledem.
„Ano, Gellerte, byl. Přemnožila se škodná,“ přimhouřil muž světle modré oči a hodil pušku skřítce, která za ním úslužně otírala mokré stopy.
„Jak koukám, nic se za dobu mé nepřítomnosti nezměnilo,“ odpověděl uštěpačně Gellert a zvedl bradu. Muž pevně stiskl rty a sundal si kabátec, který odložil na křeslo v hale.
„Ne, nic důležitého se nestalo, ale to bys nejspíš věděl lépe, pokud by ses za celou dobu alespoň jednou ozval! Kdyby ses trochu zajímal o to, zda tu nejsi potřebný!“
„Kdybyste mě potřeboval, ozval byste se, o tom nepochybuji,“ ušklíbl se Gellert a uhnul, když jeho otec popadl kliku a rázně otevřel dveře. Ještě šlehl po synovi podmračeným pohledem, než vešel do rozlehlé místnosti. Gellert ho pomalu následoval. Od smrti matky neměli s otcem zrovna vřelé vztahy. Po jeho vyloučení z Kruvalu se nepříjemně vyhrotily a očividně ještě zcela nevychladly.
„Předpokládal jsem, že když ses nechal vyloučit ze školy, budeš se snažit napravit svou reputaci a zapracuješ na rodinném podniku! Ale ty ses flákal v Británii, aniž bys cokoliv udělal a ještě sis odvezl dost vysokou finanční částku!“
„Jistě, otče, měl jsem tam nemalé výlohy. Málem bych zapomněl, pozdravuje vás tetička,“ usmál se Gellert a pohodlně se usadil do jednoho z křesel u krbu v jídelně, kde plápolal oheň. Skřítka začínala připravovat na stůl bohatý oběd.
„To je smůla. Připíši ti je k tvému dluhu. Jak předpokládám, dostal jsi konečně rozum a přijel ses zapojit do obchodů. Potřebujeme sjednat nové styky na východě,“ otočil se k synovi zády, nalil si z broušené karafy čirou tekutinu do malé sklenky na nožce a sevřel ji v prstech, než se znovu otočil a probodl Gellerta zlobným pohledem.
„Vážně? To je smůla, brzy zase odjíždím do Evropy,“ křivě se usmál mladík a opřel se o měkké polstrování.
„Nu dobrá, ale pak si sežeň nového mecenáše, já tě už podporovat nebudu. Je na čase, aby ses začal živit sám. Už tak jsi mě stál víc než dost,“ oplatil jeho křivý úsměv muž a na ráz vypil obsah sklenky, odfrkl si a postavil ji zpátky na stolek.
Gellertovi ztuhl úsměšek na rtech: „To nemůžeš! Co moje dědictví po matce?!“
Muž se ušklíbl: „Dědictví? Na rentu nemáš nárok, dokud nedokončíš školu, nebo nedosáhneš osmadvaceti let, na to jsi zapomněl?! A na pozemky nesáhneš! Nenechám tě rozházet rodinné jmění! Jestli chceš peníze, budeš se muset snažit! Když jsi takový hlupák a nechal ses vyloučit ze školy, nebudu tě podporovat, to dobře víš! Už tak máš z ostudy kabát a ještě žiješ jako příživník! Házíš špínu na celý rod! Že se nestydíš!“
Gellert sevřel ruce v pěst a pevně stiskl rty. Kruci, že sem vůbec lezl! Ale peníze potřeboval. Syčivě vydechl a vstal. „Už jste domluvil? Rád bych se najedl, od rána jsem neměl v ústech.“
„Rač si posloužit, dnes je to naposledy z mého. Od zítřka se postarej sám,“ křivě se usmál muž a pokynul ke stolu.
Gellert zaskřípal zuby a sedl si na polstrovanou židli. Svému otci už nevěnoval jediný pohled a pustil se do jídla. Ne, dnes mu opravdu nechutnalo!

Gellert rázně vešel do rozlehlé, bohatě zařízené pracovny: „Chtěl jste se mnou mluvit, otče?“
„Ano, Gellerte, jsem rád, že jsi konečně dostal rozum a rozhodl jsi se pracovat,“ zvedl hlavu od kupičky pergamenů na stole, pousmál se a odložil brk.
„Mám snad jinou možnost?!“ zvedl mladík tázavě obočí a sedl si do jednoho z křesel.
„Vždycky jsou i jiné možnosti, ale jsem si jistý, že tato je pro tebe v současné situaci nejvhodnější.“
Mladík si jen odfrkl a odvrátil pohled. Muž vytáhl ze zásuvky složku pergamenů a obešel stůl, než mu ji podal. „Zde máš vše, co budeš potřebovat, včetně dokladů. Na zítřek jsem ti zařídil přenášedlo do Petěrburgu. Tam tě bude čekat Ronilov a uvede tě do obchodní společnosti jako mého zástupce.“
Gellert se zamračil, neochotně sevřel složku v ruce a vstal: „Ještě něco?“
„Ne, to je vše.“ Když se jeho syn odvrátil a chtěl odejít, ještě ho zastavil: „Počkej, máš tu dopis z Británie.“
Gellert sebou trhl a otočil se. Jeho otec se natáhl na stůl a podal mu zapečetěnou obálku. Nepatrně si vydechl, když zjistil, že není úřední, ale od Bathildy. Její písmo poznal. Stiskl rty, chvíli v sobě přemáhal touhu ji otevřít, než několika dlouhými kroky došel ke krbu a hodil ji do ohně. Nechtěl nic vědět. Za pobytem v Británii mínil udělat tlustou čáru. Muž ho jen zkoumavě pozoroval opřený o desku psacího stolu, ruce založené na prsou.
„Ještě něco?“ zvedl Gellert pohled od plápolající obálky a upřel medové oči na otce.
„Už nic, snad jen šťastnou cestu a dobré pořízení. Očekávám od tebe zprávy,“ lehce se pousmál muž.
Mladík stiskl zuby a beze slova vyšel z pracovny. Jeho otec se za ním ještě dlouho díval s náznakem smutku v očích.„Sbohem,“ promluvil tiše k zavřeným dveřím. Musel to udělat. Jeho syn potřeboval dospět, zapomenout na hloupé sny a začít se starat sám o sebe. Zjistit, že peníze nepadají z nebe. Věřil, že uspěje, je velmi inteligentní a teď měl šanci své nadání využít k dobré věci. Na to ho celý život připravoval. Byl jediný, kdo mohl převzít rodinný podnik. Nakonec zhluboka vydechl, zavrtěl hlavou a vrátil se zpátky za stůl.

Zpět na obsah

Kapitola 2: Dodatek II.: Krajem zídek a luk

 Odpolední slunce se opřelo do kamenné zídky lemující vyježděnou cestu. Pomalu se sklánělo k západu a jeho červenající paprsky se propletly zežloutlou travou a nafialovělými snítkami vřesu. Mladík, který zvolna kráčel po cestě, zhluboka nadechl chladný vzduch a pousmál se. Opřel se lokty o vrchol pečlivě vyskládaných kamenů, které pokrýval mech a chomáče trávy, přimhouřil jasně modré oči a zamyslel se.
Vracel se. Vracel se do míst, která mu byla víc než blízká, ale farma, která se krčila nedaleko mu byla z celého kraje nejbližší. Tam ho to táhlo nejvíc. Z celého Yorkshiru mu toto místo nejvíc přirostlo k srdci. Pamatoval si, jak po této cestě kráčel poprvé. Tehdy bylo parno, pozdní léto. Vrcholily žně a senoseč, když se po měsíci toulání od pole k poli, kde přiložil ruku k dílu za trochu jídla a pak šel zase dál, rozhodl, že zase na nějakou dobu zůstane na jednom místě. Bylo to kousek odtud. Tam za ohybem cesty stál vůz.

...

„Zdravím,“ pousmál se mladík s kaštanovými vlasy na muže, který se skláněl a pokoušel se vyprostit z pod vozu kolo. „Můžu vám pomoct?“ odložil svůj vak a svrchník, který nesl přehozený přes rameno k zídce.
Muž vzhlédl a mladík si překvapeně uvědomil, že je to skoro ještě chlapec, musel být stejně starý jako on. Zachmuřeně se narovnal, prohrábl si rozcuchané přerostlé vlasy barvy právě vymlácené slámy a zamračil se, než pomalu promluvil: „Dobrej,“ nedůvěřivě si prohlédl neznámého příchozího, „jestli nemáte nic jinýho na práci...“
„Zrovna nějakou sháním.“
„Tak jo, zkusíme to zvednout.“
Mladík jen kývl. Společnými silami se pokusili zapřít do vozu. Podařilo se jim ho sice nadzvednout, ale nebyl tu nikdo, kdo by jim pomohl vytáhnout kolo. Chlapec se zamračil a prohrábl si vlasy. „Sami s tím nic nesvedem. Díky za pomoc, ale chtělo by to ještě někoho.“
„Mám někam dojít? Nespěchám, pomůžu rád.“
„No, jestli vás to nebude obtěžovat, když se dáte na prvním rozcestí doleva a do kopce tak dojdete na farmu. Když jim tam vyřídíte, že sem tu zrušil kolo, už sem někdo dorazí. Nemůžu tu nechat vůz a koně samotný. Je to mezek starej, něco by proved, a když ho vypřáhnu, už s tim nikdo nehne.“
„Dojdu tam, to není problém,“ pousmál se mladík a sebral svoje věci, než rychle vykročil.
Zanedlouho opravdu stál na dvoře nevelké farmy a ostražitě naslouchal u otevřených dveří do stavení.
„Ty budižkničemu! Flákači jeden! Co si myslíš?! Že tě budu živit za to, že si tady válíš šunky?! Na to zapomeň!Vypadni odtud, ať už tě tu nevidim!“
Musel rychle uhnout, aby do něj nenarazil zarostlý muž, který rychle vyšel ven, za prahem si odplivl, než se otočil na podpatku a vyšel ze dvora.
„A už se tu neukazuj, bídáku!“ vyběhla za ním nevysoká podsaditá žena a zamávala vařečkou ušpiněnou od jídla. Mračila se, a když zmizel, opřela ruce v bok, než unaveně sklonila hlavu.
Když si mladík tiše odkašlal a opatrně ji pozdravil trhla sebou a upřela na něj podmračený pohled. Nakonec zhluboka vydechla: „Zdravím, co pro vás můžu udělat?“
On se nesměle pousmál: „Jen nesu vzkaz. Chlapci z vaší farmy upadlo kolo u vozu, je tady nedaleko na cestě, snažil sem se mu pomoct, ale sami to nezvládneme.“
Žena si volnou rukou přejela po čele, než kývla hlavou: „Díky. To je dneska den. Nu dobrá, budeme si s tím muset poradit sami. Nádeníka sem právě vyhnala.“
„Pomůžu vám, stejně nemám co na práci,“ usmál se mladík.
Žena si ho zkoumavě prohlédla, než se ztrápeně pousmála: „Pokud vás to nebude obtěžovat, pomoc uvítáme.“

„No, mladý muži, děkujeme, bez vás bysme to nezvládli,“ usmála se vlídně farmářka a podala mladíkovi ruku zhrublou prací. Ten ji s úsměvem stiskl.
„Není za co, stejně nemám co na práci.“
„Kam máte nemířeno?“
„Nevím, kam mě nohy ponesou, hledám práci.“
„V první řadě máte namířeno k nám, nakrmíme vás a o tý práci si taky promluvíme,“ odvrátila se od něj a mladík překvapeně vykuklil oči. Lidé v tom kraji ho stále ještě překvapovali.
„Ale to není nutný, já ještě...“
Žena se zamračeně otočila a založila ruce v bok: „Vy asi nejste zdejší, že jo? Tady totiž platí, že kdo s náma pracuje, ten s náma taky jí, tak sebou hoďte a alou na vůz!“
Mladík se pousmál a pohledem sklouzl na chlapce, který už seděl na kozlíku a svíral opratě. Ten jen kývl hlavou a ušklíbl se. Pochopil, že s farmářkou se není radno dohadovat.
„A vaše jméno mladíku?“ po straně si ho změřila žena, když už všichni seděli na voze a chlapec obratně vedl koně po cestě.
„Omlouvám se, jsem Aberforth. Aberforth Brumbál, ale lidi mi většinou říkají Abe.“
„Těší mě Abe, Swentonová a to je můj syn John,“ trhla hlavou k mladíkovi, který se jen pousmál a kývl. Zkoumavě si tmavovlasého mladíka prohlížela. Vypadal sympaticky, přátelsky, zamlouval se jí, jak jim ochotně pomohl, ale něčím byl zvláštní. Jenže čím? Vypadal úplně obyčejně, ale přesto z něj vyzařovalo něco... stáhla obočí v zamyšlení, odvrátila se a potřásla hlavou. Hlouposti.

„Jestli chcete Abe, hodila by se nám pomocná ruka, jsme tu na všechno sami, co mužskej zemřel. Nemám štěstí na nádeníky, viděj samotnou ženskou a myslej, že mě voškubou.“
To už Aberforth seděl ve světnici za stolem a z hrnku upíjel mléko, které před něj postavila farmářka. Teď už se točila kolem kamen, kde připravovala skromnou večeři.
„Rád vám pomůžu, stejně hledám místo, kde bych chvíli zůstal.“
„Peněz sice moc nemáme, ale na plat ještě něco dohromady dám, dlužna vám nezůstanu. Na podzim prodáme bejčky, letos máme dva, tak snad bude líp. Pak bych vás mohla vyplatit. Ale žádný flákání doma nesnesu.“
„O penězích nemluvte, paní Swentonová, na to je čas, to necháme na potom. Zatím mi stačí nocleh a strava,“ usmál se Aberforth, „a budu se snažit si všechno odpracovat co nejpoctivěji.“ Na farmě se mu líbilo, vždycky se radši zdržel na malé farmě, než na velkých statcích a žena byla přímá a upřímná, to měl rád. Ohlédl se a vyhlédl z okna, když zaslechl dívčí smích.
„Johne, Johne, to se může stát jenom tobě, že ztratíš kolo!“ Zahlédl plavovlasé děvče, které opřelo o stěnu hrábě a rozeběhlo se k domu.
„Hej, Malá Lucy, ty dej pozor ať zase nezakopneš o vlastní nohu,“ vyplázl na ni jazyk chlapec a zasmál se.
Farmářka si všimla Aberforthova pohledu a zavrtěla hlavou. „Pořád se kočkujou, jako malý děti. Přitom Lucy už je holka na vdávání. Jenže kdo by si vzal takovýho ztřeštěnce?“ vydechla, ale neubránila se úsměvu, když děvče téměř tanečním krokem vběhlo do kuchyně a dalo jí pusu na tvář.
„Pěkný odpoledne, maminko. Seno na louce nad domem jsem dala do kup, až večer s Johnem podojíme, doděláme ještě louku u potoka.“
Aberforth si dívku zkoumavě prohlédl. Nebyla vysoká, ale štíhlá a pružná, sukni měla vykasanou nad kolena, aby jí nevadila v trávě a rukávy jemné haleny, která jí spadla z jednoho ramene nad lokty. Byla opálená a světlé vlasy měla spletené do dlouhého copu. Neposedná bosá chodidla ušpiněná.
„No dobrá, dobrá, třeštidlo, jdi se umýt a zavolej Johna k večeři, najíme se, než půjdeme do chlíva. A málem bych zapomněla, to je Abe, náš nový pracant, po jídle mu ukážeš farmu.“
Děvče se otočilo a zářivě se usmálo na mladíka, až mu málem zaskočilo mléko, sklonilo se do hravého pukrle: „Zdravím Abe, tak snad se vám u nás bude líbit.“ Pak se smíchem vyběhlo ven.
Abe ji sledoval, než zmizela za dveřmi, a neubránil se úsměvu. Farmářka ale jen vydechla a zavrtěla hlavou, zatímco na stůl postavila velký hrnec s bramborami.

„Ty nejsi zdejší,“ zkoumavě si Aberfotha prohlížela Lucy a usmívala se.
„Jaks to poznala?“ ušklíbl se mladík, vyšel z chléva, opřel se zády o vrata a ruce zastrčil do kapes.
„Seš jinej,“ prohlásila s jistotou a zvedla bradu.
Aberforth se zachmuřil a uhnul pohledem. Lucy ho pozorně sledovala. „Nechceš o tom mluvit,“ konstatovala bez náznaku výčitky. Jen stáhl obočí a upřel na ni jasně modré oči.
„Nechceš, nechtěj, tvoje věc,“ zasmála se a zvedla jedno z věder s mlékem.
„Počkej, pomůžu ti,“ chtěl jí ho vzít z ruky. Ona se ale jen rozesmála a vykročila k domu: „Máš tam ještě další.“

„Líbí se ti.“
Aberforth sebou škubl a vzhlédl. John stál na voze se senem a šklebil se, než trhl hlavou k Lucy, která nedaleko v trávě kropila bílé prádlo rozprostřené na slunci. Mladík se zamračil, nabral na vidle další kupku sena a hodil ji nahoru na vůz. Příliš dlouho se na ni díval, zatímco se opíral o násadu. John se rozesmál až se zlomil v pase.
„Tak hele, jestli se mi tam nahoře chceš posmívat, tak si to dodělej sám,“ zavrčel Aberforth a hodil mu k nohám další seno.
„No jo, tak se nečil. Nejseš sám, kdo po ní kouká. Mladej Petterson ze statku v údolí na ní taky může oči nechat,“ ušklíbl se John.
„No a?“ jen zabručel Abe a polkl, aby uvolnil krk, který se mu nepříjemně stáhl.
„Nic, jen tak. Není to tak dlouho, co jí přines kytku.“
Tmavovlasý mladík se zamračil ještě víc.
'„Hodila mu ji na hlavu. Nikdy ho neměla ráda, jako malou ji tahal za copy a válel v blátě,“ rozhovořil se obvykle mlčenlivý John.
Aberfoth se usmál, jak si to živě představil. Když periferním viděním zaznamenal pohyb zvedl hlavu a zarazil se. Lucy šla k nim a rukou svírala džbán. Mohla je slyšet? Uhnul pohledem a i pod opálením zrůžověl.
„Johne ty toho nějak namluvíš, nezdá se ti?“ zasmála se Lucy a podala džbán Aberforthovi.
„Vždyť si to zasloužil, náfuka,“ ušklíbl se John, zapíchl vidle a sedl si na srovnané seno. Aberforth se rychle napil, aby skryl rozpaky.
„To víš že jo. Náfuka vždycky byl a taky jím zůstane,“ odhrnula si uvolněný pramen vlasů ze zpoceného čela a vydechla.
Aberforth nevěděl kam s očima, když si ho dívka zkoumavě prohlédla a podal džbán Johnovi na vůz. Mladík hltavě pil a kolem se rozhostilo ticho. Pak ho s poděkováním vrátil Lucy, znovu se postavil a zastínil si oči proti slunci. „Už toho moc nezbývá a seno budeme mít pod střechou.“
„Kdyby aspoň nebylo takový vedro,“ ušklíbl se Abe a otřel si dlaní pot, který u stékal po čele.
„Možná by ses mohl trochu zchladit,“ zaplály Lucy v očích šibalské ohníčky,a než to mladík stihl zaregistrovat chrstla mu zbytek vody ze džbánu na hlavu.
Aberforth zalapal po dechu a překvapeně zíral na děvče, které se bouřlivě rozesmálo a začalo pomalu couvat. „Počkej, tohle ti nedaruju!“ usykl, když se vzpamatoval a odhodil vidle. Lucy na nic nečekala, hodila džbán do sena a se smíchem se rozeběhla pryč.
John se ušklíbl a opřel se o násadu, když sledoval, jak se ti dva honí mezi řádky sena. Jak Lucy mrštně uhýbá, až ji Aberforth nadběhl, popadl ji do náruče a než se stihla vzpamatovat skočil s ní do tůně v nedalekém potoce. Věděl dobře, jak po sobě ti dva pokukují, a Abe mu byl mnohem bližší než zbohatlík Petterson. Rychle se spřátelili. Občas ho napadla nejapná myšlenka, že by u nich třeba mohl zůstat, uměl vzít za práci. Jenže přes zimu nebudou mít peníze na pomocnou sílu, to věděl moc dobře. Přes zimu byli rádi, když skromně uživili sami sebe. Zachmuřil se a povzdechl. A zima byla blízko, příliš blízko.

Aberforth seděl na zídce u cesty a sledoval kupící se mraky. Byl tu sám, farma byla z dohledu. Už nějakou dobu pociťoval sílící tlak magie. Věděl dobře, že bude stačit pár kouzel, aby vše dostal pod kontrolu. Nechtěl riskovat, že ho někdo z farmy uvidí, proto se po večerní práci kolem zvířat vymluvil, že jde spát a ještě před setměním zmizel ze seníku, kde přespával. Moc dobře věděl, jak by přetlak magie mohl být nebezpečný, proto bylo na čase aby s tím něco udělal. Ještě se obezřetně rozhlédl a vytáhl hůlku. Prsty ho zabrněly, když ji v nich sevřel. Zhluboka se nadechl, utrhl list jitrocele a položil si ho na dlaň. Lehce mávl a list se vznesl. Chvilku ho hůlkou udržoval ve vzduchu, než se zachmuřil a nechal ho klesnout zpět na dlaň. Mohl by zkusit něco složitějšího. Stáhl obočí v soustředění, než zamumlal zaklínadlo a mávl. List se změnil v motýla, který se neohrabaně pokusil vzlétnout. Ne, nikdy nebyl dobrý kouzelník. Možná by mohl, ale nechtěl, na kouzlech mu nikdy nezáleželo.
Sledoval, jak se motýl nakonec přeci jen vznesl a třepotavě se rozlétl. Provázel ho očima dokud mu nezmizel z dohledu, pak se zachmuřeně rozhlédl po temných mracích. Schylovalo se k bouřce. Pevně stiskl zuby a hrdlo se mu stáhlo, když si vzpomněl na svou sestru. Na svou malou sestřičku, která nemusela zemřít. Nemusela! Nechtěl na to myslet, ale přeci nedokázal zabránit tomu, aby se mu myslí prohnal ničivý vír vzpomínek na osudnou noc. Na to, co viděl. Na to, co se stalo. Co stále nedokázal pochopit. Nedokázal vysvětlit. Stále se mu žaludek stahoval odporem, když si uvědomil, že jeho bratr a ten muž... pevně stiskl ruce v pěst. Merline! Vždy, když si na to vzpomněl, mísil se v něm děs, vztek, odpor, soucit. Jeho bratr se za něj postavil, proti muži, na kterém mu muselo... Dobře si pamatoval, jak za ním vyběhl a jak pak vypadal, když se vrátil. Ale v tu chvíli nedokázal pocítit lítost, v tu chvíli cítil jen nenávist, krutou, sžíravou a díl své vlastní viny, kterou ale nedokázal přijmout. Bylo jednodušší ji všechnu vykřičet na bratra, všechnu hodit na něj.
Cítil sílící tlak v hrudi a nakonec se podvolil. Tady ho nikdo neuvidí. Nechal všechny své zmatené pocity vystoupit do očí v podobě slz, které nedokázal zadržet. Které se vykutálely na tváře.
Proč jen Albus musel být takovej mezek paličatej! Proč ho kruci nenechal doma, postaral by se o Arianu a on by si mohl v klidu jít, kam ho srdce, nebo co to bylo, táhlo! A Ariana mohla žít! Mohla žít kdyby... Stiskl zuby a vzhlédl. „Tohle ti nikdy neodpustim! Rozumíš?! Nikdy!“ procedil mezi sevřenými zuby k mrakům nad hlavou, do vzdáleného úderu hromu. Nepřemýšlel, seskočil ze zídky, švihl hůlkou a kouzlem roztříštil velký kámen u cesty, a pak další. Potřeboval nějak vybít svůj vztek, svoji bezmoc.
Když se uklidnil, zůstal stát se sklopenou hlavou, z očí mu stále stékaly slzy. Popotáhl nosem a otřel si tvář. Pak utrhl květ, který se krčil mezi kameny zídky, a smutně se usmál. Jenže čas nevrátí. Ariana se nevrátí. Nikdy. Mávl hůlkou a nechal květ poletovat ve vzduchu.
„Jaks to udělal?“
Aberforth zalapal po dechu a ztuhl. Krucinál, Lucy! Rychle se otočil a hůlku schoval za záda. Květ se ale stále tiše vznášel ve vzduchu, proto rychle natáhl ruku a chtěl ho sevřít v dlani. Ale dívka se ho ve stejnou chvíli chtěla dotknout. Jejich prsty na sebe narazily a květina spadla na zem.
Aberforth zadržel dech a zachvěl se. Nedokázal kontrolovat zmatenou smršť pocitů, nevysvětlitelnou radost, z jejího doteku, z toho, že je tady, že ji vidí, a zároveň hrůzu z toho, co viděla, co jí řekne, jak jí všechno vysvětlí.
Trvalo to jen pár vteřin, než dívka sklopila pohled a stáhla ruku. „Kdo jsi?“ zeptala se ho tiše a vzhlédla s novým zájmem smíseným s obavou.
Aberforth zatnul zuby a odvrátil se, při tom schoval hůlku do kapsy kalhot. Byl zmatený. Tolik toužil jí všechno říct. To, kdo je, proč je tady, ale zároveň věděl, že nesmí. Zuřivě potlačoval touhu znovu sevřít její ruku v dlaních. Sevřít a nikdy nepustit. Kruci, co je to s ním? Nikdy přítomnost děvčat nevyhledával, jediná dívka, která ho kdy zajímala byla Ariana. Tak co je to, co ho táhne k Lucy? Když si plně uvědomil, že jsou tu sami, pod mraky plnými vody, polilo ho horko a v hrudi vybuchla bláznivá smršť, bláznivá touha ji sevřít v náručí. Kruci, kruci, kruci! Stiskl ruce v pěst, zaskřípal zuby a pevně zavřel oči. Co má dělat? Co má, u Merlina, dělat?!
Lucy ho chvíli zkoumavě pozorovala, než se osmělila a prsty se dotkla jeho ramena. Zatlačila na něj, a on se podvolil. Podvolil se jejímu jemnému doteku a otočil se. Oči pevně zavřené, tvář strnulou. Chvíli pozorovala jeho obličej. Tolik toho o něm nevěděla, vlastně nic. Ale bylo na něm něco podmanivého, něco, co ji k němu táhlo. To, co viděla, ji překvapilo. V první chvíli pocítila strach, ale ten zmizel. Vlastně nevěděla, jestli chce znát vysvětlení. Všimla si slz na jeho tvářích a stáhla obočí. Co ukrývá? Vždycky byl usměvavý, veselý, tak co? Byl tak blízký, a zároveň vzdálený. Plachý dospělý kluk, silný, s podmanivým nesmělým úsměvem. Nedokázala odolat a konečkem prstu lehce setřela jednu slanou kapku z opálené tváře.
Trhl sebou a otevřel jasně modré oči Zíral na ni překvapeně, zmateně, s těžko potlačovanou bolestí, s touhou, kterou se snažil ze všech sil potlačit.
„Aberforthe, co se stalo?“ zeptala se tiše.
Zhluboka se nadechl a skousl si ret. Mlčení se prodlužovalo. Chtěl být kdekoliv jinde, než tady, a zároveň si přál, aby ta chvíle nikdy neskončila. Všechno to protichůdné se v něm pralo.
Když jim nad hlavami zaburácel hrom a sjel klikatý blesk oba vzhlédli.
„Bude pršet...“ zachraptěl tiše Aberforth a polkl, aby si uvolnil hrdlo.
„Já vím,“ šeptla Lucy a usmála se, „mě to nevadí, nejsem z cukru, ty snad jo?“
Jen se pousmál a ona zvážněla. „Vím, že máš tajemství,“ odmlčela se a sledovala jak sklopil pohled. „Ale jestli o něm nechceš mluvit, nemluv. Vlastně nevím, jestli bych to chtěla slyšet.“ Ne, nechtěla ho znát, dokud jí ho sám nebude chtít říct. Chtěla, aby zůstal tajemný, možná proto ji tolik lákal.
Překvapeně zvedl oči a usmál se. Čekal, že se bude vyptávat. Nevěděl, co s rukama, jak se zachovat, co říct, kruci! Připadal si jak malý kluk nachytaný na švestkách! A Lucy ho s úsměvem pozorovala. Jeho rozpaky, nervozitu, nejistotu. Pak, ač nevěděla proč to dělá, sevřela v ruce jeho mozolnatou dlaň. O zem začaly pleskat první velké kapky.
„Pojď, půjdeme domů, než úplně promokneme.“

Aberforth zachmuřeně vyhlédl z vrat stodoly a stáhl si čepici do čela, přitáhl svrchník těsněji k tělu. Venku hustě pršelo a foukal ostrý vítr. Zamračil se. Léto bylo nenávratně pryč a s ním i slunečné dny. A s podzimem přišla podivná nervozita, něco nevysvětlitelného, co ho rozptylovalo. Nechtěl na to myslet, nechtěl myslet na tiché volání, na neklidný spánek. Stiskl rty a rychle vyšel do deště. Slíbil, že naštípe dříví, aby ušetřil farmářce práci. Nic moc jiného nemohl, sezóna byla u konce. John dnes odvedl do vesnice na trh oba býčky, které celé léto vykrmovali a stejně pečlivě rozmazlovali.
Když vešel do domu s náručí plnou polínek, ve dveřích do světnice se zarazil. U stolu seděl tmavovlasý mladík ve svátečním kabátci, pohodlně se opíral o opěradlo židle a samolibě se usmíval. Na stole stála konvice s čajem a několik šálků, talíř s domácími koláči. Lucy seděla na lavici za stolem s nepřístupným výrazem v obličeji, nezvykle vážná.
„Abe, díky, dej to dříví prosím ke kamnům a přijď pak na koláč, až pan Petterson odejde,“ probral ho ze strnulosti hlas farmářky.
Petterson?! Aberforth zamrkal očima a kývl hlavou. Několika dlouhými kroky přešel přes světnici, složil dříví a bez ohlédnutí odešel. Cítil na sobě jeho opovržlivý pohled.
Všechno v něm vřelo, ač pořádně nechápal proč. Tušil, že ten náfuka přišel za Lucy! Za dívkou, jejíž úsměv mu rozechvíval útroby a smích podlamoval kolena. Za dívkou, kterou toužil sevřít v náručí a už nikdy nepustit. Za dívkou... kruci! Stiskl ruce v pěst, jak stál v dešti na dvoře, než se rázně otočil, vrátil se do dřevníku, kde znovu popadl velkou sekeru. Na špalek postavil poleno, rázně se rozehnal. Nedokázal si na místo něj nepředstavovat jeho tvář. Do teď byl jen jménem. Kýmsi bez podoby, na jehož účet sourozenci vtipkovali. Ale teď už měl tvář. Zatraceně pohlednou tvář!
Kruci! Proč má chuť se tam vrátit a pěstí rozbourat ten samolibý úsměv?! Proč se chvěje zlostí? Znovu se rozehnal sekyrou. Poleno se rozlétlo do stran a ostří se zaseklo hluboko do špalku. Sakra! Musel silou trhnout, aby ho dokázal vyprostit. Natáhl se pro další poleno, sevřel topůrko a chtěl ho rozštípnout, když v zádech ucítil něčí pohled. Letmo se ohlédl a strnul, polilo ho horko a vzápětí se roztřásl jako v zimnici. O rám dveří se opírala Lucy a se zájmem ho pozorovala. Vypadala jinak, ve svátečních šatech, zabalená do teplého šálu, vlasy stažené do uzlu. Stiskl zuby a znovu se rozehnal sekerou.
„Jsi naštvaný,“ v jejím hlase tušil hloubavý úsměv. Neodpověděl, jen rázně odkopl rozštípnutý kus dřeva a natáhl se pro další.
„Možná by Petterson mohl chodit častěji, za chvíli by nebylo, co štípat.“ Šlehl po ní vzteklým pohledem a sekera znovu zasvištěla vzduchem.
„Co se stalo, Abe?“
Rázně zasekl sekeru do špalku a chtěl se kolem ní prosmýknout, odejít pryč, sebrat svých pět švestek a zmizet. Zmizet než se neudrží a... Ale Lucy mu zastoupila cestu. Zarazil se a ustoupil o krok.
„Petterson mě přišel požádat o ruku,“ řekla tiše a Aberforth vzhlédl, stiskl rty do tenké škvíry a sevřel ruce v pěst.
Lucy ho zkoumavě pozorovala, než znovu promluvila: „Nikdy si ho nevezmu a taky jsem mu to řekla!“ Vzdorně zvedla hlavu a zamračila se.
Zaryl si nehty do dlaní a skousl si ret. Co má krucinál dělat? Nejradši by... ale něco mu říkalo, že by neměl. Neměl by si nic začínat s dcerou na farmě, kde je zaměstnaný. Proč mu to ale říká? Krotil zrychlený dech a odvrátil pohled.
Ještě ho chvíli pozorovala, než sklopila hlavu a přitáhla si šál těsněji k tělu. „Přijď na koláče, už je pryč, urazil se,“ pak se otočila na patě a zmizela ze dveří.
Kruci, proč mu vždycky dojdou slova?! Proč si připadá jak idiot? Albus ho zastínil nejen v čarování ale i ve výřečnosti. Albus... někde v hrudi ho píchlo a znovu pocítil tu nezvladatelnou touhu podívat se domů. Hloupost! Beztak tam nikdo není! Stiskl zuby a zhrublými dlaněmi si promnul obličej. Než se usmál. Nechce si ho vzít!

„Kruci drž, ať to můžu dodělat!“ zavrčel tmavovlasý mladík na kozla, kterému se snažil uvázat provaz kolem krku. Stiskl zuby, ale prsty se mu chvěly. Poslední dobou se mu nic nedařilo. Všechno mu padalo z rukou. Tolik ho to táhlo domů. Nedokázal chvíli nemyslet na Godrikův Důl. Krucinál, co se to děje?! Zamračil se a vzhlédl. Z težkých ocelově šedých mraků se začínal snášet sníh. Pevněji stiskl rty a sklonil se ke kozlovi, kterého potřeboval zavést do chléva. Byl rád, že ho zahnal do kouta ohrady. Za celé léto venku pěkně zdivočel. Teď strnule stál a čekal až mu Aberforth uváže kolem krku smyčku.
Konečně se mu podařilo uvázat ucházející uzel a chtěl se zvednout, když zvíře se zamečením prudce zvedlo hlavu a zároveň vyrazilo dopředu. Aberofrth nečekal pohyb a už vůbec ne náraz do boku. Špička kozlových rohů se mu zaryla do tváře. „Krucinál, parchante jeden!“ stihl ještě zaklít, než spadl do bláta. Kozel s vítězně zvednutou hlavou utekl z dosahu.
Aberofrth se s klením vyhrabal na nohy. Taková hloupost! Taková pitomost! To si nemohl dávat větší pozor! Ve tváři mu tepala ostrá bolest a v ústech ucítil pachuť krve. Musel se škrábnout o roh. Hřbetem ruky si otřel zvlhlou tvář a překvapeně zíral na to, kolik krve na ní zůstalo. To už ale cítil, jak mu stéká po krku. Nedokázal kontrolovat myšlenky, pohyby, před očima se mu zatmělo. Krucinál, snad se tady nesloží jak nějaká padavka! Udělal několik kroků dozadu a opřel se o kamennou zídku, kterou tušil za sebou. Třesoucí se rukou rozvázal šátek, který nosil na krku a přitiskl si ho na tvář. Zhluboka dýchal vlhký studený vzduch a snažil se najít ztracenou rovnováhu. Proč jen tu nemá svou hůlku?! Hojivé kouzlo uměl... teoreticky. Stiskl zuby a sklonil hlavu. Musí dojít na farmu, tam si ránu vyhojí! Sebral všechny síly a vrávoravě vykročil k brance.
„Proboha Abe!“ dívčí výkřik ho probral z letargie. Opřel se o stěnu stodoly a rozostřeně sledoval, jak Lucy odhodila ošatku, až se zrní rozsypalo po dvoře a rozeběhla se k němu.
„Probůh, co se ti stalo?!“ vytřeštěně zírala na šátek nasáklý krví, která špinila i jeho svrchník na rameni.
„To nic, to je jen...“ zachraptěl a kolena se mu roztřásla.
„Ticho. Pojď, podepřu tě,“ rázně ho zarazila Lucy.
„Ne, to je dobrý, já...“
„Mlč a pojď!“
Nakonec se neochotně nechal podepřít. V duchu si nadával. Přece není takovej slaboch! Snažil se o dívku, která ho cílevědomě vedla k domu, neopírat, ale moc se mu to nedařilo, kolena měl jak z hadru. Kruci, kdyby tak stihl dojít pro hůlku aniž by ji potkal!
„Šmarna, co se stalo?“
Lucy na vyděšenou otázku své matky neodpověděla a složila Aberfortha na lavici, než se otočila a pevně sevřela jeho ruku, kterou si tiskl šátek k tváři a odtáhla ji. Překvapeně vydechla. Přes levou tvář od ucha až na bradu se mu táhla dlouhá rozšklebená rána, která hojně krvácela. Aberforth jen usykl bolestí, opřel se o opěradlo lavice a zavřel oči. Úporně se snažil neomdlít. Kruci!
„Lucy, dojdi pro Johna, ať zapřáhne a dojede pro doktora!“
„Ne... to přece...“ zachraptěl Aberforth a vzepřel se. Věděl, že doktor je drahá záležitost.
Lucy se na chvíli zamyslela: „Ne, maminko, dojedu tam já. John je v lese, než by se vrátil a zapřáhl trvalo by to moc dlouho.“
„Ale to není...“ znovu se pokusil vzepřít Abe.
„TICHO!“ ozvalo se hned z dvojích ženských úst, proto stiskl zuby a neúspěšně se pokusil zamračit. Ve tváři mu zaškubalo. Připadal si jako neschopný hlupák. Budižkničemu!
„Ne, Lucy, zbláznila ses?!“ zamračila se farmářka, ale to už dívka pustila mladíkovu ruku a vyběhla z místnosti.
„Lucy! Počkej!“ zavolala za ní ještě žena a bezmocně rozhodila rukama. Ale na dvoře zaklapala koňská kopyta. Aberforth se pootočil a oknem zahlédl jak se Lucy vyšplhala na neosedlaný hřbet nevysokého mohutného koně a vrazila mu paty do slabin.
„Ztřeštěnec jeden, jednou mě přivede do hrobu!“ mračila se farmářka, než se vzpamatovala a přistoupila k mladíkovi.
Zachmuřeně si ho prohlédla. „Netvař se jak deset čertů. Ukaž, omejeme to, než dorazí doktor. Tohle bysme sami nezvládli.“
Aberforth jen uhnul pohledem. Už nemělo cenu se dohadovat. Jak by jim mohl vysvětlit, že on by to zvládl? I když zranění evidentně bylo horší, než myslel.

„Tak mladý muži a tvář budete mít jako novou, jen vám zůstane jizva,“ pousmál se nevysoký podsaditý muž, když dokončil poslední steh a potřel ránu ohavně páchnoucí tekutinou.
„Děkuju,“ zabručel Aberforth a ve tváři mu bolestivě škubalo. Výborně!
„Děkujeme doktore,“ pousmála se farmářka, než stočila pohled na Aberfortha a odvedla muže pryč.
Abe zhluboka vydechl a protřel si oči. Sklopil pohled a pozorně studoval prkna pod nohama. Lucy ho zkoumavě pozorovala od kamen, kam postavila velký hrnec s vodou.
„Co se stalo?“ zeptala se tiše a přišla blíž.
Aberforth zvedl pohled a tiše zachraptěl: „Kozel.“ Se sešitou tváří se mu špatně artikulovalo.
Lucy se pousmála a kývla. Víc říkat nemusel. Pak na něj znovu upřela oči, v prstech nervózně žmoulala cíp zástěry: „Víš, poslední dobou se s tebou něco děje a já přemýšlím co.“
Aberforth stáhl obočí a odvrátil pohled. Co by jí asi mohl říct? Co ho užírá?
„Abe,“ promluvila měkce a dotkla se prsty jeho ramena, „co tě trápí?“
Trhl sebou, vzhlédl a pak bez rozmýšlení vyhrkl: „Měl bych se podívat domů.“
„Chceš odejít?“ posmutněla.
Skousl si ret. Nechtěl, zoufale odtud nechtěl, ale nervozita a neklid byly čím dál naléhavější.
Chvíli ho pozorovala, když mlčel, nedokázala nevyslovit další otázku: „Koho máš doma?“
„Bratra, ale nevím jestli tam je, nejspíš je pryč,“ odpověděl tak tiše, že ho stěží slyšela.
„Nemáš rodiče?“
Jen zavrtěl hlavou a zadíval se do prázdna. A pak už se najednou nedokázal udržet: „Ne nemám, zemřeli. Otec už dávno, když mi bylo devět ,a matka... před rokem a půl. Zbyl mi jen starší bratr a...“ víc už říct nedokázal. Zuřivě zamrkal očima a stiskl ruce v pěst. Bylo to vůbec poprvé, co o tom s někým mluvil. Byl pevně rozhodnutý o své rodině nikde nemluvit, jenže Lucy dokázala s lehkostí sobě vlastní proniknout za jeho hradbu.
„Abe, to je hrozné,“ dřepla si k němu a sevřela jeho ruku v dlaních. Upřel na ní modré oči plné bolesti. „To ještě není všechno, že?“
Zhluboka se nadechl, než znovu promluvil: „Měl jsem ještě... sestru. Brzy co to bude rok, co... zemřela.“
Chvíli ho pozorovala, než si skousla ret: „A co tvůj bratr?“
Jeho pohled ztvrdl, ruce sevřel ještě pevněji. „Nevim, pak sem odešel.“
Chvíli ho pozorovala, než se postavila a odešla ke kamnům. Netušila, jak bolestivé tajemství ukrývá, co ho trápí. Ráda by mu pomohla, ale nevěděla jak. Mrzelo ji, že otevřela bolavé rány. Podle jeho výrazu usoudila, že to všechno asi nebylo jen tak. Tolik smrti v jedné rodině! Dobře si pamatovala jak všichni těžce nesli smrt jejího otce. Ona, John, ani maminka se s tím ještě stále nedokázali vyrovnat. Jemu zemřeli skoro všichni. Proč? Jakou roli v tom asi hrál on? Jakou jeho bratr? Byla zvědavá, ale cítila, že by se neměla víc vyptávat.
„Víš...“ promluvila tiše aniž by se otočila, to ale už vešla do světnice její matka a zachmuřeně se rozhlédla.
„Aberforthe měl by ses umýt, jsi samá krev. Lucy přines nějakou Johnovu košili a pak jdi nakrmit králíky.“
Dívka jen vzdychla a rychle vyklouzla dveřmi. Farmářka zachmuřeně sledovala mladíka. Nelíbilo se jí, jak se motá kolem její dcery, a ještě víc se jí nelíbilo, jak se ona motá kolem něj. Ale byl pracovitý, hodně toho zastal. Lepšího pracanta ještě neměli. Ale její dcera si zasloužila něco lepšího, než skončit jako žena nádeníka. I když sympatického, skromného a pracovitého, stále nádeníka. Ještě potřebovali připravit dřevo, pak se s ním rozloučí. Pak už nebude tolik práce. Pevně stiskla rty a vytáhla velký lavor, do kterého nalila vodu.
Aberforth vstal a začal si pomalu sundávat košili. Byl ještě neohrabaný. Rozepnul si několik knoflíků a stáhl si ji přes hlavu: „Omlouvám se, měl jsem si dát větší pozor. Způsobil sem vám akorát problémy,“ zamumlal.
Žena se neubránila úsměvu, ač se jí leccos nelíbilo, nemohla popřít, že i ona si ho oblíbila, s jejími dětmi byli veselá sebranka. „To se může stát každému.“
„To, co ste zaplatila doktorovi si vezměte z mého platu,“ sledoval ji pozorně, namočil ruce do vody a promnul je, aby se zbavil zaschlé krve.
„To nech bejt, zranil ses u nás, my se o tebe postaráme,“ sebrala jeho košili a zachmuřeně si ji prohlédla. „Tohle ani nemá cenu prát, necháš si tu Johnovu.“ Než stihl cokoliv udělat hodila ji do kamen a za ní letěl i zakrvácený šátek. Pak se natáhla pro jeho svrchník. „Kabát ti Lucy vyčistí, není to tak zlý.“ Odložila ho na židli a podala Aberforthovi mýdlo. V tu chvíli vpadla do světnice Lucy. V ruce svírala košili a zarazila se na prahu. Zamrkala očima. Věděla, že by měla odejít. Hned! Tohle ctnostná, dobře vychovaná dívka nedělá, ale... Nedokázala se pohnout, jen civěla na mladíka před sebou. Poprvé ho viděla bez košile, nikdy si ji nesundal, ani když pražilo slunce. Poprvé si mohla prohlédnout jeho štíhlý pas, široká pevná ramena. Záda měl světlá a ostře kontrastovala s do hněda opálenými předloktími, jak si vykasával rukávy, s krkem a obličejem, ve kterém překvapeně zajiskřily dvě jasně modré oči, když se otočil. Jejich pohledy se střetly a ona zrudla až po konečky vlasů.
„Lucy, jdi nakrmit králíky!“
Matčin hlas ji ihned probral ze strnulosti. Sklopila oči, položila košili přes opěradlo židle a urychleně vyběhla ven.
Aberforth se musel zhluboka nadechnout. Nepřemýšlel, nabral do dlaní vodu a prudce si ji šplíchl na obličej. Její pohled ho snad připravil o rozum, ale bolest ve tváři ho zase vrátila nohama na zem. Tiše zaklel a zamračil se, ale to ho rána zabolela ještě víc.
Žena mu podala ručník a on provinile zvedl pohled. Cítil se provinile, ač netušil proč. Možná kvůli tomu, že se na něj mračila. Polkl, rychle se otřel a oblékl si čistou košili. Ještě poděkoval, než se vytratil ven. Potřeboval nutně na vzduch.

Mladík s kaštanovými vlasy zatáhl a zavázal šňůru svého pytle a pomalu vzhlédl. Tady vydržel nejdéle. Tady strávil téměř půl roku a chtěl zůstat. Ale něco v něm už nešeptalo, ale zoufale křičelo, že musí domů, hned, ač netušil proč. Jen se přesvědčí, že je všechno v pořádku, a pak by se třeba mohl vrátit. I když na farmě pro něj patrně práce nebude, třeba ji najde někde poblíž. Poblíž Lucy. A třeba by pak... zatřásl hlavou, aby zahnal neodbytné představy a ušklíbl se. Ve tváři mu škublo. Rána už se sice zahojila, ale ještě byla citlivá. Lékař mu před několika dny vytahal stehy. Povzdechl a sebral pytel. Je čas se rozloučit.
Lehce zaklepal a vešel do světnice. Všichni Swentonovi se před chvílí vrátili z kostela. Trojice očí se na něj zkoumavě upřela.
„Já...“ vydechl a zarazil se. Nikdy nevěděl, jak se v takových situacích chovat. „Přišel jsem se rozloučit, budu muset jít.“
John se nevesele pousmál, ale ten smutek, jaký zahlédl v očích děvčete, než sklopila hlavu, ho bolel přímo fyzicky. Skousl si ret. Farmářka se pousmála a sundala si čepec.
„Lucy, Johne, jděte se převléknout ze svátečních šatů,“ vyzvala své děti a sama se otočila k příborníku.
John napřáhl k Aberforthovi ruku a ten ji mlčky stiskl. Usmáli se na sebe. Nebylo třeba slov. Lucy na něj upřela oči, které se leskly potlačovanými slzami. Vypadalo to, že chce něco říct, nakonec ale jen sklopila hlavu a rychle odešla. Mladík ji sledoval dokud nezmizela za dveřmi. Doufal... věřil, že ji zase brzy uvidí.
„Děkujeme Abe, odvedl jsi kus práce, opravdu jsi nám pomohl,“ usmála se na něj vlídně farmářka a podávala mu několik bankovek a mincí.
„Ne, to ne, já...“ najednou měl pocit, že si peníze nemůže vzít. Nechtěl je.
Farmářka tázavě zvedla obočí. Pak sevřela jeho dlaň a vmáčkla mu peníze do ruky. „Pracoval jsi za dva, odměnu si zasloužíš.“
Aberforth jen tiše poděkoval a sklopil hlavu. Nějak se nedokázal odhodlat odejít. Žena ještě přešla ke stolu, kde odkrojila kus chleba a sýra, vše zabalila do utěrky. Položila mu balíček do rukou a povzbudivě se usmála.
„Šťastnou cestu, Abe, a Pánbůh tě opatruj.“
„Děkuju, za všechno. Sbohem.“ ještě se pousmál. Pomalu se otočil a odešel.
Žena si skousla ret. Nemohla popřít, že si ho oblíbila. Možná udělala chybu, když ho nechala jít. Možná... Ne, to ne! To ne. Takto to bude lepší.
Aberforth pomalu vyšel ven. Rozvázal pytel a uložil do něj balíček s jídlem. Zachmuřeně se rozhlédl po známém dvoře a polkl, aby uvolnil stažené hrdlo. Pak se zhluboka nadechl a konečně vykročil. Lehce se prsty dotkl otevřené brány a vyšel z ní ven. Odnikud se mu neodcházelo tak těžko.
„Aberforthe!“
Strnul, když uslyšel známý dívčí hlas. Hrdlo se mu stáhlo ještě pevněji, dech se zadrhl někde v podbřišku. Ohlédl se. Lucy k němu běžela, sváteční sukně jí vlála kolem kotníků. Boty klapaly po dvoře. A dřív než se nadál, měl její paže omotané kolem krku. Neváhal. Pevně ji stiskl rukama. Drtil ji v sevření a obličej zabořil do vlněného šálu, který měla kolem ramen. V hrudi mu explodovala nepředstavitelná divoká směs smutku a radosti. Tohle si přál udělat už dávno, ale nikdy k tomu nenašel odvahu. Musel pevně zavřít oči a stisknout zuby. Lucy neplakala, jen ho objímala, prsty křečovitě svírala jeho svrchník.
„Slib mi, že se vrátíš! Slib mi to!“ zašeptala do jeho ramena.
„Slibuju!“ zachraptěl. Víc říct nedokázal.
Uvolnila ruce, vymanila se z jeho sevření, sklopila hlavu a z vlasů si sundala červený šátek. Rozechvělýma rukama mu ho uvázala kolem krku. „To, abys nezapomněl,“ pousmála se a zamrkala očima, aby udržela slzy.
Nadechl se a chtěl ještě něco říct, ale slova uletěla. Chtěl sevřít její obličej v dlaních. Chtěl palcem setřít slzu, která se přeci jen vymanila a proti její vůli stékala po tváři. Chtěl ochutnat její rty, ale věděl, že kdyby to udělal nedokázal by odejít. Proto stiskl zuby, ustoupil o krok a rychle odešel. Rychleji, než si to stihne rozmyslet.

....

Mladík vydechl a usmál se. Konečně se mohl vrátit. Těšil se, nevýslovně. Těšil se jako malý, až znovu zahlédne známé stavení. Jakmile Albus odjel do Bradavic, prodal kozu i s kozlíkem, sovu nechal dočasně u Bathildy a vyrazil do Yorkshiru. Vlastně nevěděl, proč to bratrovi neřekl, když se loučili, možná si chtěl zachovat malé tajemství.
Měl v plánu se ještě chvíli toulat, ale jeho kroky jako by samy nabraly směr, automaticky zamířil sem. Narovnal se, hodil si na rameno svůj vak a vykročil. Snažil se kráčet pomalu, zvolna jako tehdy, ale tolik toužil ji znovu vidět! Tolik mu chyběla! Byla jedna z mála lidí, kteří mu doopravdy rozuměli. Jen ona a Ariana. Musel se té myšlence pousmát. Obyčejná mudla a dívka nezvládající svou magii mu byly na světě nejbližší.
Už viděl rozcestí a za ním stoupající cestu. Už se v dálce otvírala brána do dvora. Přidal do kroku a srdce mu bušilo až v krku. Nemohl skoro dýchat, když vstoupil mezi hospodářské budovy. Usmál se a pohledem pohladil známá stavení, stodolu a chlév. Mladík s rozcuchanými slámovými vlasy zrovna vynesl ven vědro s mlékem. Vykročil k němu. On zaslechl kroky a vzhlédl.
„Abe,“ promluvil tiše.
Aberforth jen kývl a napřáhl k němu pravici, a mladík ji pevně stiskl. „Rád tě vidím,“ usmál se ale v očích se mu mihl smutek.
„Johne, ani nevíš, jak rád jsem tady.“
John ale pustil jeho ruku a uhnul pohledem. Aberforth se zarazil. Něco bylo špatně. Zkoumavě ho pozoroval. Jak si protřel dlaně, zachmuřil se. „Co se stalo?“ zeptal se potichu.
John vzhlédl. „Víš, hodně se toho změnilo, co jsi tu nebyl.“
Aberforthovi se zadrhla radost v krku. Snad se nestalo něco Lucy! Mluv krucinál! Jak měl jeho mlčenlivou povahu rád, teď by ho nejradši poháněl.
„Maminka zemřela,“ polkl mladík a ruce zastrčil do kapes. Aberforthovi se ulevilo, tolik se bál, že je něco s Lucy! Soucitně se pousmál a stiskl mu rameno. „To je mi líto.“
„Bylo to náhlý, když jsme skládali seno spadla z patra a ošklivě se potloukla o žebřiňák. Za dva dny byl konec. Letos byl špatnej rok, zašlo nám jedno tele, nebyly peníze na pomocnou sílu, museli jsme všechno zvládat sami. Zadlužili sme se, aby sme ji mohli důstojně pohřbít.“
Aberforth sklopil hlavu, styděl se za svou prvotní úlevu. Věděl, jak Johnovi je, znal to. Příliš dobře to znal. Jen svého bratra vyrval ze spárů smrti a v poslední okamžik.
Chvíli vládlo ticho, než Aberforth znovu promluvil. „Johne, kdybych vám mohl nějak pomoct...“
Mladík jen zavrtěl hlavou: „Musel jsem prodat většinu dobytka, tak abych to zvládl sám.“
Sám? Aberforth stáhl obočí, něco mu nehrálo. „Kde je Lucy?“
John si skousl ret: „Je ve chlívě. Dojí.“
Jen se pousmál a chtěl vykročit, když ho mladík neohrabaně zadržel. „Myslím, že bys tam neměl chodit.“ Aberforth na něj jen zůstal zaraženě zírat. Když se John neměl k pokračování zamračil se. „Proč?“
John vzhlédl: „Už tu nebydlí, chodí mi jen pomáhat.“
„Co to říkáš?“ nevěřícně zavrtěl hlavou. Co to znamená?! Proč tak otálí s odpovědí?!
John se ošil, než pomalu vydechl: „Vdala se.“
Aberforth zalapal po dechu a země pod jeho nohama se zhoupla. VDALA SE! Rezonovalo mu v hlavě. Měl sto chutí se otočit na podpatku a odejít. Místo toho jen polkl a nevěřícně zíral na mladíka před sebou, než stiskl zuby a pevně sevřel rty.
„Bylo to maminčino poslední přání,“ vysvětloval tiše John. „Chtěla, aby byla zaopatřená a Petterson díky tomu odkoupil většinu našeho dobytka, budu ho moct postupně vykoupit zpátky, až se trochu seberu.“
Petterson! Namyšlenej parchant! Náfuka, kterýho nechtěla! Kterýho neměla ráda! Aberfortha popadl nezvladatelný vztek. Měl sto chutí něco rozbít.
„Je mi líto,“ sklopil hlavu John a Aberforth jen prudce kývl hlavou. Pochopil, proč nechtěl, aby za ní šel. Chtěl ji chránit. Zatoužil být pryč, co nejdál od místa, na které se tolik těšil.
„To je v pořádku. Hodně štěstí,“ zachraptěl, ale význam slov nevnímal. Otočil se a rázně vykročil pryč. John si promnul dlaní čelo. Víc trápení si jeho malá sestřička už nezasloužila. Jenže ona proběhla kolem něj. Kruci! Musela je slyšet! Nesouhlasně zavrtěl hlavou, ale nechal ji jít a pomalu se vrátil do chléva.
„Aberforthe, stůj!“ zavolala zoufale od brány.
Tmavovlasý mladík se zastavil a sklopil hlavu mezi ramena. Pevně zavřel oči a přál si znovu vykročit, ale nedokázal zvednout nohy. Její hlas ho přikoval na místě spolehlivěji, než kouzlo úplného spoutání. Tiše stál a poslouchal její kroky.
Jak se k němu pomalu blížila, sledovala jeho záda. Vlastně nevěděla, proč za ním vyběhla. Najednou netušila, co říct. Tak ráda ho viděla, ale zároveň si přála, aby se nikdy nevrátil, aby ji nechal v jejím neutěšeném životě. Zastavila se na dva kroky od něj, skousla si ret a znovu měkce vyslovila jeho jméno. Snad jen chtěla cítit, jak jí splývá ze rtů. Jen ještě jednou, naposled.
„Aberforthe...“
Její hlas hladil a zraňoval zároveň. Pevně stiskl ruce v pěst a s hořkostí tiše procedil mezi sevřenými zuby: „Hodně štěstí, Lucy!“ Vzápětí by si ale nejradši ukousl jazyk. Kruci! Chtěl všechno, jen ne jí ublížit! Přes rameno se ohlédl a viděl jak sklopila hlavu. Konečně se k ní otočil čelem: „Omlouvám se, nechtěl jsem...“ Co vlastně nechtěl? Nechtěl se vracet? Nechtěl ji vidět? Obojí byla stejně hloupá lež. Když si ji prohlédl bolestivě, ho bodlo u srdce. Jako by od jejich loučení neuteklo tři čtvrtě roku, ale dlouhé věky. Tvář měla pohublou, pod očima stíny. Byla bledá a vypadala mnohem starší. Kde jsou veselé ohníčky v jejích očích? Kde je dívčí bezstarostnost? Na čelisti měla už sotva znatelnou modřinu. Když si jí všiml pevně sevřel rty.
„To ti udělal on?“ zvedl ruku a chtěl se dotknout tmavého místa na její tváři. Na poslední chvíli se ale zarazil. Vzhlédla a ihned uhnula pohledem. Prsty si přejela po kůži na obličeji a zavrtěla hlavou. Věděla moc dobře, co myslí. „Ne, to kráva,“ zamumlala, a on věděl, že neříká pravdu, ale milosrdnou lež, kterou příliš lehce prokoukl. Do hlavy se mu nahrnula nová vlna vzteku. Nejradši by jí popadl a utekl s ní pryč, přemístil se daleko od toho všeho, ale to udělat nemohl. Věděl, že by nezůstala. Nenechala by tu Johna. Moc dobře znal silné pouto mezi sourozenci.
„Proč jsi nepřišel dřív?“ vydechla spíš pro sebe.
„Nešlo to, ale kdybych věděl...“
„Nemohl jsi vědět. Nikdo nevěděl,“ přerušila ho a očima studovala zídku podél cesty. „Jsi pro mě jako sen. Jako kouzelník, který mě očaroval, aby mi ukázal, jak krásný by mohl život být.“
Aberforth sebou trhl a upřeně ji sledoval. Ani netušila jak blízko je pravdě, jenže on ji neočaroval. Spíš ona jeho, i když nebyla nadaná magickými silami, očarovala ho svým bezstarostným smíchem, svou upřímností.
„Jenže sen musí někdy skončit. Musela jsem se probudit. Ale nikdy na svůj sen nezapomenu.“
Tolik ji chtěl obejmout, sevřít v náručí. Jenže to bylo přesně to, co udělat nesměl, už by ji nedokázal pustit, nedokázal by se jí vzdát. Proto vrazil ruce hluboko do kapes.
Stáli a mlčeli, ona i on. Nemuseli mluvit, věděli. Po nekonečně dlouhé době Aberforth tiše zachraptěl: „Sbohem Lucy.“ Pak od ní konečně téměř násilím odtrhl pohled a chvatně odcházel.
Cítil, že ho sleduje, každý jeho krok a ještě přidal. Neohlédl se. Nemohl.
Co si kruci myslel? Byl nekonečně naivní! Vždyť, co by jí mohl nabídnout? Pár mudlovských šilinků, co měl v kapse? Několik galeonů, co zůstalo v Godrikově dole?! Pracovité ruce? Srdce na dlani? Lásku? Co sakra byl? Kam patřil? Chvíli si bláhově myslel, že by mohl žít mezi mudly, jenže jejich svět byl stejně krutý, stejně neúprosný, stejně nespravedlivý, jako svět kouzel. Měl to vědět! Všichni jsou stejní, jak kouzelníci, tak mudlové. Všichni jsou přeci lidé, nemůžou být jiní, ani lepší, ani horší. Jenže koho vinit ze svého neštěstí? Lucy, která plnila poslední přání své matky? Umírající ženu, která chtěla zajistit svoje děti? Nabubřelého floutka, který jen dosáhl svého? Albuse za jeho zdlouhavé léčení? Sebe? Za obětavost a starostlivost, se kterou se staral o Albuse, Arianu, která ho ale vždycky zraňovala, bolela k nesnesení?! Merline! Vztekle nakopl kámen na cestě, až se odrazil od zídky a odletěl daleko dopředu.
Nikoho nelze vinit. Viník není. Jakkoli je vše hořké, jako život sám. Život! Jen on v něm musí stále hledat své místo. Najde ho někdy? A kde?

Zpět na obsah

Kapitola 3: Dodatek III. : Bezová hůlka

 „Promiňte?“

Tmavovlasá snědá dívka sebou poplašeně trhla, zamrkala očima a vzhlédla. Před ní stál vysoký štíhlý muž. „Smím prosit?“ lehce sklonil hlavu v úkloně.
Dívka sklopila pohled a nenápadně se ohlédla na ženu po svém boku. S pochopením kývl: „Madam, dovolíte?“
Žena si ho zkoumavě prohlédla, než pokynula rukou. Muž dívce pomohl vstát a ihned jí nabídl rámě. Společně došli na parket, kde se již pohybovalo několik párů. Pevně ji sevřel a v rytmu vykročil. Vedl ji lehce, s nonšalantní elegancí zkušeného tanečníka a při tom z ní nespustil pohled. Medový pohled, ze kterého jí běhal mráz po zádech, měkla kolena. Všimla si ho už několikrát. Už na několika večírcích athénské čistokrevné smetánky se objevil. Nenápadný plavovlasý muž s pronikavýma očima, ostře řezanou tváří, lehkým úsměvem. Nijak na sebe neupozorňoval, přesto ji upoutal. Bylo v něm něco..., nedokázala posoudit co, něco, z čeho ji mrazilo. Příjemně. Všimla si, že ji pozoruje, když je sám, a ona pozorovala jeho, když mluvil s přítomnými kouzelníky. Jeho lehké grimasy, úsporné, a přesto elegantní pohyby, pozorné oči. Neznala ho, nikdy dřív ho v Athénách neviděla, i když společenských událostí se účastnila teprve krátce. Zajímalo ji, kdo to je. A teď s ním tančila. Její temperament, její výmluvnost byly ty tam. Najednou nemohla najít slova ani pevnou půdu pod nohama. Sál i všichni ostatní kouzelníci zmizeli. Vnímala jen jeho pevné sevření, hudbu a medové oči. Taneční kroky byly stejně přirozené jako dech, jako světlo ve dne a tma v noci, jako slaný mořský vzduch, který sem pronikal otevřenými okny.
Dříve než se nadála, hudba dohrála. Chtěla pustit jeho ruku, ale on ji svíral dál a usmíval se. „Věnujete mi ještě tanec, slečno?“ zeptal se tichým hlubokým hlasem.
„Jistě, ráda,“ usmála se a snažila se najít pevnou půdu pod nohama, než se znovu nechala unést na vlnách hudby. Ještě chvíli se odhodlávala, než konečně promluvila:
„Vy nejste zdejší, že?“
„Máte bystrý úsudek. Ne, bohužel, nejsem, jen projíždím,“ pousmál se lehce.
„Mám to chápat, že se nezdržíte dlouho?“
„To není tak jisté. Zdržím se tak dlouho, dokud nezařídím vše, co vyžadují mé obchody.“
„Jste obchodník? Nevypadáte na to,“ zkoumavě si prohlížela jeho tvář.
„Ano? A co bych podle vás mohl dělat?“ nenuceně se zasmál muž.
Dívka se zamyslela a skousla si ret: „Cokoli, co není tak nudné jako obchod.“
„Možná se mýlíte, má drahá. Možná obchody nabízejí více vzrušení, než se na první pohled zdá,“ roztáhl ústa v širokém úsměvu a v očích se mu zablesklo.
„Prosím vás, co může být vzrušujícího na nákupu a prodeji? Zhola nic, o tom mě nepřesvědčíte. U otce v obchodě také nic zajímavého není.“
„Váš otec se také zabývá obchodem?“
„Jen prodává,“ pousmála se dívka. Ne, o obchodech svého otce ani jiných mluvit doopravdy nechtěla.
„Smím se ptát co? Z čitě profesionálního zájmu, samozřejmě, pokud vás ovšem konverzace na toto téma příliš neunavuje.“
„Prozatím ne, ale dlouho už to nevydržím,“zvedla vyzývavě obočí. „Otec vyrábí a prodává hůlky.“
„Pak musíte být slečna Gregorovičová. Nemám pravdu?“
„Výborně, pane, též nemohu pochybovat o vašem bystrém úsudku.“
„Jméno vašeho ctěného otce je tak proslavené po celé Evropě, že ani nelze hádat jinak. Jeho obchod zde v Athénách je velkolepý. Jen mě mrzí, že jsem jej tam nezastihl osobně.“
„V obchodě se nezdržuje, obvykle obchodní záležitosti přenechává mému strýci. Asi vás zklamu, ale nepřijímá návštěvy, obzvlášť ne ze zahraničí.“
„To mě mrzí. Ovšem mohu být rád, že do společnosti vypustí alespoň svou půvabnou dceru. Myslím, že setkání s ním by rozhodně nebylo tak osvěžující, jako s vámi.“
„Lichotíte mi, pane,“ usmála se dívka a sklopila pohled. V očích jí ale zahrály divoké ohníčky.
„Žádné lichotky pro vás nejsou dostačující, má drahá. Je mi velkou ctí, že jsem vás mohl poznat.“
„Mě také, pane,“ tentokrát se doopravdy začervenala.
Hudebníci dokončili part a odložili nástroje, tančící páry se rozešly. Muž dívce nabídl rámě a zkoumavě ji pozoroval. „Smím vás pozvat na skleničku, slečno? Tančit momentálně nelze, a já bych nerad přišel o vaši milou společnost.“
„Ach, jistě, pane, ráda,“ zahnala rozpaky a zavěsila se za jeho předloktí.
Společně vykročili ke stolu s občerstvením, když jim zastoupila cestu tmavovlasá žena. Zavířila vějířem, než se se sladkým úsměvem zadívala na svou dceru: „Lariso, je pozdě, měly bychom jít.“
Dívka se zamračila a pohledem rychle střelila po svém společníkovi, než stiskla zuby a tiše promluvila: „Ano, matko. Dovolíte mi ještě rozloučit se?“
Žena se nepřestávala usmívat, sklonila hlavu na stranu a prohlédla si muže od hlavy k patě. „Jistě drahá, ale ať to moc dlouho netrvá.“
„Madam, smím vás doprovodit? Musí být nebezpečné, když se dvě půvabné ženy pohybují samy po městě,“ oslovil ji s úklonou muž.
„Ne, pane, to není nutné, máme doprovod. Dobrou noc. Lariso, nenech mě v předsálí dlouho čekat, bylo by to nezdvořilé.“
„Ano, matko,“ sklonila dívka hlavu. Když se žena otočila a rychle odcházela, stočila znovu pohled na svého společníka, než se omluvně pousmála.
On jen s úsměvem zavrtěl hlavou: „Nedělejte si starosti, má drahá. Jestli o to budete stát, můžeme se vidět opět zítra, pokud budete tak hodná a přijdete.“
„Ráda,“ usmála se zářivě Larisa a vyprostila svou dlaň z jeho sevření. On ji ale rychle chytil, a dřív než stihla zareagovat, lehce políbil hřbet její ruky. Nespouštěl z ní při tom pohled.
„Dobrou noc,“ popřál jí měkce, než ji pomalu pustil, a s úsměvem sledoval, jak spěchá ze sálu. Jen velmi dobrý pozorovatel by mohl v jeho očích zahlédnout oheň nesouhlasu. Než se otočil, pomalu došel ke stolu s občerstvením, sevřel v ruce sklenku s vínem a prohlédl si ji proti světlu svící.
„A, pan Grindelwald, tajemný a nepolapitelný, jako vždy. Ani hostitelku nepoctíte špetkou své pozornosti?“
Gellert se otočil a se stejně nenuceným úsměvem pohlédl na štíhlou ženu, která svírala sklenku šampaňského a s širokým úsměvem mu nabídla ruku.
„Madam, omlouvám se, byl jsem zaneprázdněn,“ sevřel její prsty a lehce jí políbil hřbet ruky.
„Všimla jsem si,“ zvedla obočí a pohledem přejela po otevřených vstupních dveřích. „Dnes je tu příšerná nuda. Muže nezajímá nic jiného než politika a obchody. Upřimně se divím, že nejste s nimi a neřešíte ty neuvěřitelně nezajímavé nesmysly. Musím toho využít, nemyslíte? Zatančíme si?“ Odložila sklenku a vyzývavě na něj pohlédla, když se hudebníci opět chopili nástrojů.
„Pokud je to vaším přáním,“ následoval jejího příkladu, než jí nabídl rámě.
„Larisa Gregorovičová, půvabné poupě,“ pronesla, než se do něj zavěsila. Gellert se jen lehce pousmál a mlčky vedl partnerku po parketu.
„Jen velmi dobře střežené, buďte opatrný, aby vás letní hrátky nezahnaly do chomoutu, pane Grindelwalde. Její matka se už pár měsíců rozhlíží po vhodné oběti. Jak správně předpokládám, vy se zatím ženit nemíníte,“ s úsměvem ho pozorovala žena, a když tázavě zvedl obočí, rozesmála se.
„Ale no tak, znám muže, jako jste vy. Vím, o co vám jde.“
„Jste si jistá madam?“ pousmál se a protočil ženu v otočce.
„Samozřejmě, já si jsem vždycky jistá. A Larisa není tak dobrá partie. Ve společnosti ji drží jen původ její matky. Gregorovič ostatně ani o společnost nestojí, je to podivín. Divím se jí, že si ho vůbec vzala. Slavné jméno ještě nemusí nic znamenat.“
„S tím nelze nic než souhlasit. Již jsem něco zaslechl o jeho podivných způsobech.“
„Ano,“ odfrkla si než se znovu usmála, „ale nechme Gregoroviče klidně spát, pokud to ještě dokáže. Zdržíte se v Athénách dlouho?“
„Prozatím nevím, ale dlouho patrně ne,“ pousmál se muž.
„Opět odpověď, ze které nic nevyčtu. Mluvíte někdy jinak než mnohoznačně?“
„Záleží na tom, na co se dotyčný ptá, madam.“
Žena se rozesmála: „Dobrá tedy, kam budete mít namířeno, až opustíte Athény?“
„Prozatím netuším, kam mě obchod zavede, nic není dopředu jisté,“ s úsměvem jí odpověděl Gellert.
Ona se jen křivě usmála: „Hodně cestujete, že?“
„Ano, to máte pravdu.“
„Musíte být osamělý, pořád na cestách.“
„Není to tak zlé, člověk si zvykne.“
„Jistě, kdybyste někdy v Athénách zatoužil po společnosti, zastavte se, rádi vás uvidíme,“ zvedla bradu žena.
„To mě velmi těší, madam, možná někdy vaší nabídky využiji. Ale momentálně jsem bohužel velmi zaneprázdněn,“ sklonil hlavu na stranu.
„To chápu,“ pousmála se žena, „ale každé poupě jednou odkvete, jen některé květiny zůstávají stále krásné.“
„Ovšem, to je zřejmé. Jen květinám příliš nerozumím, proto nemohu soudit které. Nejblíže mám k rostlinám na talíři.“
„Neříkejte, že nerozeznáte pomíjivou krásu od té stálé, to byste mě hluboce zklamal. I některá zelenina na talíři přeci časem uvadne.“
„Jistě, s tím nemohu nic jiného než souhlasit, madam. Pak nezbývá než sehnat šikovného zelináře.“
Žena se bouřlivě rozesmála: „Máte štěstí, pane, že nejsem vztahovačná, mohla bych si to vzít osobně. Každopádně mé pozvání platí, přemýšlejte o tom. Konverzace s vámi je více než zábavná.“
„Děkuji, madam, to mě těší. Musím konstatovat totéž. Žel, váš manžel vás zřejmě postrádá.“
„Zrovna ve chvíli, kdy jste konečně začal být sdílný, škoda. Snad někdy příště,“ ušklíbla se žena, než nasadila sladký úsměv a vymanila se z jeho sevření. „Děkuji vám za společnost, pane.“
„Bylo mi ctí, madam,“ sklonil hlavu a s lehkým úsměvem sledoval, jak se zavěsila do svého muže.
„Pane Grindelwalde, dnes jste nám chyběl,“ stiskl si s ním ruku podsaditý muž s prošedivělým knírem a přimhouřil oči, „doufám, že nás zítra poctíte svou společností.“
„Netuším. Ovšem pokud dokáži vyšetřit trochu času, rád se k vám připojím.“
„Ale drahoušku,“ zamračila se žena na svého manžela, „je ještě mladý, nemusí se pořád zabývat jen vašimi nudnými záležitostmi, nechte ho trochu žít,“ zvedla obočí a vyzývavě se usmála.
„Víte, drahá, to jsou věci, kterým ženy nikdy neporozumí,“ blahosklonně se na ni zadíval muž a poplácal ji po ruce.
„Můžete mě prosím omluvit? Dnes jsem již vyčerpán a zítra bude náročný den,“ sklonil Gellert hlavu ve zdvořilé úkloně.
„Ale, už nás opouštíte? Tak brzy?“ zvedla tázavě obočí žena.
„Omlouvám se, madam, ale opravdu už musím jít,“ omluvně se pousmál Gellert.
„Ale drahá, pan Grindelwald nemůže ráno vyspávat jako ty,“ křivě se usmál muž, než se otočil ke Gellertovi: „Nuže, doufám, že vás zítra opět můžeme očekávat.“
„Zajisté, spolehněte se. Přeji dobrou noc,“ sklonil hlavu, než se otočil a pomalu odcházel. Potřeboval být sám a přemýšlet. Nedařilo se mu tak, jak potřeboval.
Vyšel před rozlehlé panské sídlo a chtěl se přemístit, nakonec si to ale rozmyslel. Dům stál mimo město u moře. Obešel ho a pomalu došel na pláž. Byl tu sám, nikde nebylo vidět ani živáčka. Zavřel oči, zhluboka se nadechl slaného mořského vzduchu, stáhl z rukou bílé rukavice, zastrčil je do kapsy kalhot a sundal frak. Rukávy sněhově bílé košile vykasal nad lokty, rozvázal motýlka, rozepnul vestu a po chvilce přemýšlení shodil i boty. Zabořil bosá chodidla do chladivého písku a užíval si příjemnou změnu oproti pevné lakované obuvi. Rozhlédl se po klidném šumícím moři a zachmuřil se. Neměl přímořské podnebí rád. Bylo tu na něj moc horko. Opravdu se těšil, až bude moct odjet z rozpálených, upocených Athén. Nebyl tu ale jen kvůli obchodu, jak se tvářil mezi lidmi. Bylo tu ještě něco, co přitahovalo jeho pozornost. Něco mnohem důležitějšího než obchody. Jenže v tomto směru se mu vůbec nedařilo. Byl v Athénách několik týdnů a stále neudělal žádný pokrok. Začínal být neklidný. Potřeboval se dostat blíž ke Gregorovičovi. Ten muž patrně měl něco, po čem dlouhá léta pátral. Měl Bezovou hůlku. Alespoň se to o něm doslechl. Hodil si frak přes rameno, sebral svoje boty a vykročil zanechávaje za sebou osamělou řádku stop.
Gregorovič. Nebylo to dlouho, co se o něm doslechl. V Evropě donedávna neznámý výrobce hůlek rychle získal věhlas. Mezi kouzelníky se proslechlo, že vlastní a zkoumá jednu z mocných historických hůlek. On sám si vydedukoval, že je to nejspíš Bezová hůlka. Jiná to ani být nemohla. Pátral po ní více než deset let a za tu dobu se mu podařilo potvrdit svou hypotézu o jediné hůlce. Ale informace byly roztříštěné a rozeseté po celé Evropě, neúplné. Trvalo mu velmi dlouho, než dokázal alespoň nějaké dohledat. Mnohem déle, než předpokládal. Jen samotná hůlka mu neustále unikala. A pak se náhodou dozvěděl, že jistý výrobce hůlek prohlašuje, že ji vlastní. Na to nešlo nereagovat, i kdyby to byla jen fáma, musel ji prověřit. Jenže osud stál proti němu. Než se stihl dostat do Athén, kde si Gregorovič zařídil svou dílnu, někdo se ho pokusil vykrást. Gregorovič se pak přestěhoval z obchodu neznámo kam a místo svého pobytu úzkostlivě tajil. S nikým se nestýkal, nikoho nepřijímal. Tím mu sice v podstatě potvrdil, že nějaký mocný předmět přechovává, ale také se vyhnul osobnímu setkání. Celou dobu se marně pokoušel dostat blíž. Navštívil jeho obchod, několikrát se setkal v rámci pracovních jednání s jeho bratrem, který se staral o prosperující prodej a dodávky materiálu, ale neuspěl. Ve společnosti se sice šuškalo kde co, ale tuto informaci nikdo neznal. Nepodařilo se mu jen v náznaku zjistit, kde má Gregorovič svou dílnu. Ale tlačil na něj čas. Bude muset brzy odjet, a nechtěl odjet s prázdnou. Měl naplánováno, že zbytek léta stráví v Británii, které se prozatím na svých cestách úzkostlivě vyhýbal, a pokusí se najít zbylé relikvie. Již si tam také sjednal obchodní setkání jako krytí. Ale ke svému pátrání nutně potřeboval hůlku. Musí být připraven, kdyby náhodou došlo ke střetu s... Zhluboka se nadechl a skousl si ret. Kolem žaludku se mu usadilo nežádané tetelivé napětí. Na chvíli se zastavil a zamračeně pozoroval svoje bosé nohy, z poloviny ukryté v písku, a téměř násilím zahnal nevítané myšlenky. Rozhodně v Anglii bude hůlku potřebovat!
Teď už mu zbyla jen poslední možnost, které se snažil vyhnout, hlavně proto, že byla příliš zdlouhavá. Gregorovičova dcera. Byla to jeho poslední naděje, jak zjistit, kde výrobce žije. A pak? Zřejmě se bude muset uchýlit ke krádeži, i když se mu to nezamlouvalo. Kdyby se něco nepodařilo, mohl by si pošpinit svou pověst a tím ztratit důvěru kouzelnické smetánky. Ale jinou možnost nemá, všechno ostatní už neúspěšně vyzkoušel. Věděl, že riskuje, ale hůlku chtěl, potřeboval.
Nebylo složité zjistit, která z dívek to je. Měl štěstí, její matka se jí snažila bohatě provdat a zajistit si tak postavení ve společnosti, které Gregorovičovým chováním velmi utrpělo. A nebylo složité ji na sebe upozornit. Věděl, jak se chovat, aby si ho všimla a aby jeho zájem vypadal náhodně. Byla mladá a naivní, nebylo složité v ní podpořit zdání, že je žádána. Jediným problémem by mohla být její matka. Ovšem v tomto případě nemínil zajít nijak daleko. Nepotřeboval nic jiného, než ji doprovodit domů, pokoušet se o více, by bylo zbytečné a zdlouhavé.
Ženy. Některé byly chytré, nebezpečné, ale většinou to byly jen tiché loutky svých mužů, ozdoby pro společenské události. Ve skutečnosti ho nezajímaly, ovšem pokud s jejich pomocí mohl něco získat, pak je směle využil. Uměl být přesvědčivý. Stejně jako ho nezajímali muži, pokud se nehodili do jeho plánů. Nedovolil jakýmkoliv citům, aby ovlivňovaly jeho rozhodování, jeho úsudek a chladnou logiku. City byly příliš pošetilé, nebezpečné. On si je odepřel a tu zoufalou prázdnotu, kterou snad kdysi pociťoval, naplnil svými plány, upnul se k nim, nic jiného ho nezajímalo, nic nebylo důležitější.
Ve společnosti pomalu, ostražitě podsouval své poznatky, názory, ovšem nikde nemluvil o svých plánech. Takovou chybu udělal jen jednou, a víckrát ji opakovat nemínil. Zatím byl stále nenápadným mužem, obchodníkem, který se pohybuje mezi čistokrevnou smetánkou, tu na jednom místě, zanedlouho jinde. Nikde se příliš dlouho nezdržoval. Spíš pozoroval, než by se sám výrazněji zapojoval do dění, občas nenápadně vyslovil svou domněnku a sledoval, jak na ni budou přítomní kouzelníci reagovat, někdy se zapojil do diskuse. Nikoho nikam netlačil, neupozorňoval na sebe. Obezřetně vybíral a pomalu ovlivňoval některé významné muže kouzelnické společnosti. Oklikou upozorňoval na dění v Evropě. Dokázal, že někteří se začali o mudlovský svět více zajímat, ale na to, aby v nich dokázal probudit opravdový zájem, by potřeboval čas, který, jak se obával, neměl. V Evropě to vřelo, válka byla na spadnutí, a on by potřeboval ještě podstatně více času, aby vzbudil v kouzelnících potřebné antipatie. Kouzelníci byli příliš lhostejní a on neměl mnoho možností to změnit. Jak aristokracie, tak obyčejní lidé se velmi málo zajímali o dění mezi mudly, a on potřeboval dav, potřeboval stádo, které jej bude následovat. Potřeboval ovlivnit veřejné mínění, a to se mu prozatím nepodařilo. Kouzelníci spali na vavřínech a nemínili se z nich zvednout.
Očima přejel temný obzor, přehodil si frak přes předloktí a z kapsy vylovil svou dýmku. Letmým mávnutím hůlky ji zapálil a s chutí potáhl. Nakonec mu otcovy obchody byly prospěšné více, než předpokládal. Dostal se tak do vlivné společnosti, měl otevřený vstup mezi kouzelnickou aristokracii. To bylo přesně to, co potřeboval. Otec byl s jeho prací spokojen. Převzal veškerý prodej po Evropě a obchody dojednával už výhradně sám. Otec se již staral jen o dovoz, krom Anglie. Naštěstí se neptal proč a jezdil tam sám. Možná tušil, že k tomu má osobní důvody. Přesto měl obrovské volné pole působnosti a možnosti, ve které ani nedoufal. Teď nesmí udělat chybu a musí být trpělivý. Musí hrát dokonale svou hru. Až časem se může těšit na výsledky, na plody svého úsilí. Byl si jistý, že budou sladké, opojné a budou jen jeho, ovšem bude si na ně muset ještě počkat. Musel postupovat pomalu a obezřetně, kouzelníci neměli rádi náhlé zvraty. Musel je získávat postupně. Snad najde způsob, jak jim dokázat, jak jsou mudlové neschopní, a věřil tomu, že i válka, která co nevidět vypukne, ovlivní kouzelnickou společnost. Jen se obával, že ne dostatečně a hlavně, on ještě nemůže stanout v čele, ještě nemá dostatečný vliv. Ten bude muset teprve získat. Ovšem je na dobré cestě, jen si nemůže dovolit udělat chybu. Chybou by bylo, nechat si uniknout Bezovou hůlku. Chybou by bylo, nechat se chytit, až ji bude moct získat. Chybou by bylo, nechávat nadále žít někoho, kdo zná dopodrobna jeho plány, kdo zná jeho. Pevně stiskl rty, zavřel oči a syčivě vydechl. To jsou chyby, kterých se nesmí dopustit! Které musí vyřešit v brzké době! Znovu potáhl z dýmky a vydechl obláček kouře. Zítra musí být úspěšnější, než dnes! Musí si pospíšit!
Zamyšleně se procházel po břehu moře, až došel k malému přístavu. Chvíli sledoval loďky různých velikostí, které se pohupovaly na klidné hladině uvázané u mol, a vychutnával si vlahou noc. Když dokouřil, vyklepal dýmku a obul si boty, než se přemístil do hotelu.

6. srpna 1913, Athény, Řecko

„Ale Gellerte, copak vy nejste unaven?“ rozesmála se Larisa, když hudba konečně dohrála a ona si odhrnula uvolněný pramen vlasů z čela.
„Možná je to váš jiskřivý temperament, co mě drží na nohou, má drahá,“ protočil dívku v otočce a s úsměvem sklonil hlavu na stranu, než ji odvedl k vysokému otevřenému oknu, aby se oba mohli vydýchat.
„Pokud mě na chvilku omluvíte, přinesl bych něco k pití.“
„Budu vám vděčná,“ zářivě se usmála dívka, roztáhla vějíř a nastavila tvář vlahému vzduchu, který sem pronikal otevřeným oknem.
„Červené, bílé, šampaňské nebo něco jiného?“
„Bílé, děkuji,“ vydechla.
Během chvíle byl zpět a podal jí chladnou sklenku.
„Na vás, Lariso,“ usmál se a pozvedl svou, naplněnou rudým vínem.
Jen se zasmála a napila se. Víno bylo osvěžující. Jen kdyby ji tolik nebolely nohy. Nikdy toho tolik nenatančila, jako za posledních pár dní, ale její společník byl neúnavný a tančil skvěle, to se muselo nechat. Jen matce se příliš nelíbil. Matka ji také chtěla co nejdříve provdat, ovšem ona si vedle sebe dokázala lépe představit Gellerta než kohokoliv jiného. Nic si k ní nedovolil, krom obvyklých společenských zvyklostí, ale ten oheň, který sálal z jeho očí... Chtěla poznat, co víc se v něm skrývá.
Nechtěla se vdávat. Ne teď! Jenže matka byla neoblomná. I když, aby pravdu řekla, kdyby si měla vzít právě jeho, nebránila by se. Lákaly ji jeho cesty za obchodem. Chtěla by cestovat. Athény sice byly krásné, narodila se tu a byly centrem kouzelnické Evropy. Tady se odehrávalo vše důležité, ale toužila poznat svět, něco jiného. Navštívit Paříž, Mnichov, Řím nebo Káhiru, o kterých jí vyprávěl Gellert. Jenže byl jen obchodník, pravda bohatý a patrně s odpovídajícím původem, jinak by se mezi aristokracii nedostal, ale JEN obchodník. Matka pomýšlela výš. Alespoň, že nyní si mohla užít jeho pozorné společnosti. Možná by se jí podařilo matku umluvit. Časem.
„Nad čím přemýšlíte, má drahá?“ vytrhl ji z myšlenek jeho hluboký hlas, který jí příjemně rozechvíval útroby. Pomalu otevřela oči a pohlédla na něj. Lehce se opíral o rám okna a s úsměvem ji pozoroval. Koketně sklonila hlavu: „Hádejte.“
Přimhouřil oči a nespouštěl z ní pohled, připadalo jí, jako by jí viděl až do žaludku, a lehce zrudla. Ne, do mysli se jí vloupat nepokusil, to by přeci poznala, i když si nebyla tak jistá, zda by se mu dokázala ubránit, nikdy v nitrobraně příliš nevynikala, ale stejně měla pocit, že v jejích očích dokáže vyčíst všechno. Lehce se zachvěla a pomalu vydechla. Než uhnula pohledem.
„Přála byste si cestovat, že?“ nespouštěl z ní pohled a napil se vína.
„Ale jak... jak jste na to přišel?“ překvapeně zamrkala očima. On se ale jen rozesmál.
„Ale Lariso, to není tak složité. Dívka s vaším temperamentem, s vaší energií a zavřená celý život v jednom městě? V jednom domě? Nepřipadáte si občas jako v kleci?“
Larisa jen sklopila pohled a odvrátila se. Skousla si ret a zadívala se do tmy venku.
„Nemusíte nic říkat, drahá. Vím jaké to je. Ještě mi nevěříte, že obchod může mnohdy být zajímavější a dobrodružnější, než se zdá?“
„Vlastně ano, věřím. Patrně jsem to dříve nechápala,“ pronesla tiše a letmo vzhlédla.
„Ale no tak, drahá, proč vidím ve vaší tváři smutek? Vy se máte radovat, užívat si života. Pojďme tančit,“ střelil pohledem po její matce, která seděla nedaleko, a když zjistil, že se nedívá, rychle Larise zastrčil zbloudilý pramínek vlasů za ucho. Překvapeně sebou trhla a vzhlédla. Usmíval se na ni, s napřaženou rukou sklonil hlavu na stranu a vyzývavě zvedl obočí.
„Vy mě chcete uštvat, Gellerte!“ na oko se zamračila, ale nakonec se rozesmála. Hodila chmury za hlavu a vložila svou dlaň do jeho nastavené ruky. Nechala se znovu unést k tanci a vlastně mu byla vděčná, rozehnal její obavy velmi rychle.

„Škoda, že již musíte jít, Lariso. Lze jen s lítostí konstatovat, že v příštích dnech se žádné společenské události konat nebudou,“ povzdechl Gellert a zkoumavě pozoroval svou společnici.
„To mě mrzí úplně stejně,“ posmutněla Larisa.
„Chyběla by mi vaše společnost, má drahá. Co kdybych si zítra v obchodních jednáních vyšetřil trochu času? Rád bych se s vámi ještě viděl, než odjedu.“
„Odjíždíte?“ zvedla dívka pohled a skousla si ret.
„Předpokládám, že mě mé obchody brzy zavedou jinam. Bohužel.“
„Na to, zda bych si s vámi mohla vyjít byste se musel zeptat matky, přeci jen...“ nechala větu nedokončenou a sklopila hlavu.
Gellert se jen pousmál a lehce jí stiskl ruku, kterou svírala jeho předloktí. Ona jen potěšeně vzhlédla. Společně vykročili k hloučku žen, mezi kterými postávala Larisina matka a loučila se s přítomnými dámami. Všimla si jich a vykročila jim vstříc.
„Madam Gregorovičová? Směl bych mít malou prosbu?“
„Pane Grindelwalde? Co si račte přát?“ pousmála se a pozorně ho sledovala přimhouřenýma očima.
„Rád bych vaši dceru pozval zítra odpoledne na procházku k moři. Nebude to dlouho trvat a budu muset odjet. Velmi by mě potěšila její osvěžující společnost po několik posledních dní, co strávím v Athénách.“
Žena se na chvilku zamyslela, než pomalu promluvila. „Odjíždíte?“
„Ano madam, bohužel. Má obchodní jednání jsou téměř u konce.“
„Předpokládám, že Larisa vás ráda doprovodí, ovšem s doprovodem, samozřejmě,“ usmála se žena a zavířila vějířem.
„Děkuji, madam, jsem vám velmi zavázán,“ sklonil hlavu ve zdvořilé úkloně. Žena se jen pousmála, než znovu zaměřila pozornost na svou dceru.
„Lariso, měla by ses konečně rozloučit.“
„Ano, matko,“ sklopila oči Larisa, přesto se ale usmívala.
„Madam, smím vám nabídnout doprovod?“
„Nenamáhejte se, pane Grindelwalde, máme doprovod.“
„Jistě, madam, omlouvám se, zapomněl jsem. Kde mohu Larisu zítra vyzvednout?“
„Nejlépe bude, když na ni počkáte přímo u moře,“ měřila si ho pozorně žena, „řekněme o čtvrté odpoledne, pokud vám to tak bude vyhovovat, dole na pláži.“
„Samozřejmě, madam, děkuji,“ usmál se na ni.
„Výborně, nuže dobrou noc,“ přimhouřila oči a sledovala, jak na ni Gellert kývl a rozloučil se s Larisou. Něco jí na něm vadilo, jen nevěděla co, i když se choval galantně, její dcery si hleděl, byl pozorný. Každopádně, brzy bude z cesty. A že stráví ještě nějakou dobu ve společnosti její dcery, jí nevadilo. Na to ji měla moc ráda, aby ji neustále držela zavřenou doma. Věděla, jak tím trpí. Sama si nebyla jistá, zda je dobré, aby se vdala tak brzy, proto vybírala jejího budoucího chotě tak pečlivě. Ale pan Grindelwald jím určitě nebude, i když se jí očividně zamlouval. Natolik mu nevěřila.

7. srpna, Athény, Řecko

Gellert stál pohodlně opřený o strom ve stínu v místech, kde rozlehlé zahrady nedalekého panského sídla přecházely v pláž a pozorně se rozhlížel po okolí. Světle hnědé sako si přehodil přes rameno, rukávy košile vykasal nad lokty. Nejraději by si povolil i vázanku, ale to by již bylo bráno jako společensky nepřijatelné. Zamračil se. I to, že sundal sako, by někdo mohl brát jako drzost. Jenže bylo dusné parno, v saku by dlouho nevydržel. Bohatě mu stačilo, že jej musel mít na jednání s obchodními partnery.
Pozorně sledoval obzor, linku moře. Všiml si, že se tam začínají kupit mraky. Hladina byla klidná jak rybník. Překvapivě klidná. Ovšem bouře by mu přišla vhod, měl by šanci. Zkušenosti, které měl s počasím, mu napovídaly, že nejspíš bouře přijde. Přemohl v sobě touhu vytáhnout svou dýmku a zapálit si, místo toho se dál pozorně rozhlížel. Přišel dříve, samozřejmě nechtěl nechat Larisu čekat, bylo by to nezdvořilé. Ostatně chodit všude včas bylo jeho zvykem. Dobrým zvykem, kterým si zajistil důvěru mnohých svých partnerů. Když už něco slíbil, vždy to splnil a nikdy nesliboval nic, co splnit nemohl, to byla jeho zásada. Potřeboval, aby mu lidé důvěřovali.
Přenesl váhu z jedné nohy na druhou a volnou ruku zastrčil do kapsy. Pláž byla liduprázdná. Naštěstí. Věděl, že patří k panskému sídlu, ale občas se sem zatoulali mudlové nebo kouzelníci, kteří vyrazili k moři. Zamračil se a z kapsy košile vytáhl hodinky, aby zkontroloval čas. Larisa měla zpoždění, ovšem věděl, že to ještě nemusí nic znamenat. Ženy obvykle čas nedodržovaly, a už vůbec ne ženy z Balkánu. Ušklíbl se a hodinky schoval. Doufal, že si to Larisa nerozmyslela. Zhluboka vydechl a prohrábl si vlasy.
Konečně zahlédl nedaleko osamělou dívku se slunečníkem, která se zkoumavě rozhlížela kolem. Neměla mít doprovod? Ovšem takto by mu to vyhovovalo více, samozřejmě. Pousmál, se a vykročil ze stínu.
„Dobré odpoledne, Lariso,“ pozdravil ji s širokým úsměvem a ona se s trhnutím otočila.
„Gellerte, nemohla jsem vás najít,“ oplatila jeho úsměv a nabídla mu ruku. Pevně ji sevřel v dlani a políbil. Když neměla v dohledu matku, byla mnohem odvážnější. Ovšem zahlédl, jak se za její sukní krčí drobná domácí skřítka. Evidentně doprovod s přesnými instrukcemi. Více si jí nevšímal a nabídl dívce rámě: „Projdeme se?“ Nechtěl se zdržovat u domu, bylo v něm příliš očí, které by je mohly pozorovat. Nechtěl se dostat do řečí, i když nepochyboval, že se do nich již dostal. Věřil tomu, že to, že se zajímal o Larisu Gregorovičovou, nenechalo chladnou nejednu znuděnou paničku. Ale zanedlouho nebudou mít o čem povídat. Za pár dní odjede a neukáže se tu dost dlouho. Řeči zase utichnou a nepochybně do té doby Larisu provdají.
„Ráda,“ usmála se Larisa a i ona střelila pohledem k domu, jak si ale dokázal domyslet, z jiného důvodu.
Loudavě vykročili po pláži a tiše spolu hovořili. Gellert se v myšlenkách neubránil ironii. Jistě, konverzace o nepodstatných zbytečnostech, jak zábavné. Na povrchu ale nedal nic znát a snažil se co nejlépe bavit svou společnici. Pomalu došli až k malému přístavu, který již Gellert znal. Dívka se rozhlédla, a když zjistila, že okolí je liduprázdné, dům je z dohledu, rázně zaklapla slunečník, vymanila se z Gellertova sevření a strčila mu ho do ruky. Ten jen tázavě zvedl obočí a sledoval, jak skopla boty, zvedla světlou sukni šatů a vyzývavě se na něj ušklíbla než se rozeběhla po písku do míst, kde voda omývala břeh.
Gellert se křivě usmál. Vzpurné divoké bezstarostné dítě! Také býval takový, kdysi... Pevně stiskl rty, zadíval se na mraky na obzoru. Zahnal chmurné myšlenky a nasadil lehký úsměv, když sledoval, jak se Larisa bosýma nohama cáká ve vodě, pobíhá a směje se, zatímco se jí drobná skřítka snaží dohnat a donutit, aby přestala s dováděním. Sevřel v ruce její slunečník a pomalu se rozešel k ní. Všimla si ho a s úsměvem k němu vykročila. „Nechcete si taky zchladit nohy? Voda je příjemná a to vedro je k nevydržení.“
„Ne, nechci, stačí mi dívat se na vás,“ zasmál se.
„Omlouvám se, ale tak málo se dostanu ven jinak než s matkou. Nemohla jsem se ovládnout,“ sklopila pohled, ale potěšeně se usmívala.
„Neomlouvejte se, Lariso, nevidím na tom nic špatného,“ usmál se na ni a podal jí slunečník. Ona se sice zamračila, ale nakonec si ho vzala a sevřela ho v podpaží, než se na Gellerta zkoumavě zadívala: „Nebude vám vadit, když zůstanu bosa?“
„Ani v nejmenším, udělejte si pohodlí,“ usmál se na ni blahosklonně a znovu jí nabídl rámě. Larisa se do něj potěšeně zavěsila a po chvíli mlčení tiše promluvila: „Kdy odjíždíte?“
Gellert stáhl obočí a chvilku ji zkoumavě pozoroval, než odvrátil pohled. „Pozítří brzy ráno. Již mám zajištěno přenášedlo.“
Larisa sklopila hlavu a skousla si ret. Chvíli se odmlčela, než znovu tiše promluvila: „To je mi líto.“ Stáhla obočí a nadechla se, jako by chtěla ještě něco říct, ale nakonec stiskla rty a mlčky kráčela po Gellertově boku dál. Všiml si jejích rozpaků, a nijak to nekomentoval.
Došli až na okraj pláže, kde se do hladiny moře zakusovala skaliska, když se začal zvedat vítr. Mraky, které pozoroval Gellert, než Larisa přišla, se nadouvaly, moře se začínalo bouřlivě dmout a divoce se dralo do vyhřátého písku.
Larisa se zastavila, pustila se Gellertova předloktí a zvedla hlavu. Okouzleně sledovala přírodní divadlo, než se s rozzářenýma očima otočila na muže vedle sebe.
„Nikdy jsem nebyla za bouřky venku, zůstaňme,“ zaprosila.
„Pokud si to přejete, jen to může být nebezpečné, nebojíte se?“ tázavě zvedl obočí a pobaveně ji sledoval.
„Ne, čeho? Vody? Nějak nesdílím s ostatními dámami jejich pošetilé obavy, věříte mi to?“
„Překvapujete mě, Lariso. Pokud je to tedy vaše přání, zůstaneme, ale musíte mi slíbit, že jakmile by to bylo nebezpečné, dovolíte mi doprovodit vás domů,“ usmál se a přísně stáhl obočí.
„Samozřejmě, můj starostlivý ochránče,“ ušklíbla se a znovu se zadívala do ocelově šedých mraků. Vlny moře se s hukotem tříštily o útesy a do větru rozsévaly náruče slaných kapek. I Gellert s potěšením sledoval přírodní divadlo. Z hor věděl, jak ničivá dokáže taková bouře být, ale přesto ho lákala svou nespoutanou silou. Dokázat si tak podmanit živly a jejich sílu! Divoké síly přírody, které nedokázali spoutat ani kouzelníci. Možná by se o to mohl pokusit s Bezovou hůlkou.
Oba se stavěli síle větru, který se hnal od moře a přinášel s sebou chlad bouře a spršky vody. První velké kapky se začínaly střemhlav řítit k zemi, když Gellert přehodil Larise přes ramena své sako. Ta se na něj vděčně usmála a znovu nastavila tvář větru. Ochladilo se a její šaty ji nemohly zahřát. Vytáhl hůlku a chtěl kolem nich vyčarovat clonu proti dešti, ale ona jeho ruku zadržela.
„Ne, prosím.“
„Copak chcete úplně promoknout?“
„Samozřejmě, chci si to užít se vším všudy,“ zasmála se a v očích se jí zablesklo. Když si uvědomila, že svírá jeho zápěstí, poplašeně stáhla ruku a lehce zčervenala.
Gellert jen zavrtěl hlavou: „Co když onemocníte, drahá, nejste na to zvyklá.“
„A vy ano?“ tázavě zvedla obočí a zkoumavě si prohlížela jeho tvář.
„Řekněme, že ano,“ pousmál se.
„Pak nevidím, kde je problém,“ mrkla na něj a nastavila tvář velkým kapkám.
Gellert ji sledoval a křivě se usmál. Vzpurná a paličatá, tušil, že už s ní moc práce mít nebude, brzy dosáhne svého. Předpokládal, že ráda poruší bezpečnostní opatření, natruc matce samozřejmě.
Když se spustil prudký déšť, přitáhla si jeho sako blíž k tělu a překvapeně vyjekla. Během chvilky na nich nebyla nit suchá. Gellert pevně sevřel její loket: „Tak to by stačilo, nechte mě doprovodit vás domů.“
Larisa jen kývla, než se otočila na skřítku, která oddaně svírala lem její sukně a třásla se zimou. Nesměl ji nikdo doprovodit a ona tak chtěla! Na chvilku se zamyslela, než jí rázně poručila: „Přines moje boty, zůstaly na pláži!“
„Ale slečna nesmí nikam chodit sama s tím pánem, pamatujte na to.“ zahuhlala skřítka.
„Řekla jsem, abys mi přinesla boty! Nebo tě mám potrestat?!“ rozkázala znovu Larisa a zamračila se.
„Jak si přejete slečno,“sklonila skřítka hlavu a s puknutím zmizela.
„Nuže?“ Pousmál se Gellert.
Larisa se jen usmála, zavěsila se za jeho loket a přemístila se.
Gellert ji musel přidržet, aby neztratila rovnováhu. Přejela si volnou rukou po čele, než s ulehčením vydechla. Evidentně nebyla zvyklá se sama přemisťovat. Rozhlédl se kolem. Byli na opuštěném místě, ze kterého bylo dobře vidět celé město. Zdálo se, že tu žádný dům není, ale podle mravenčení magie tušil, že je to jen zdání.
Larisa se vyprostila z jeho sevření, vytáhla hůlku a mávla. Nedaleko se objevila malá vrátka. Vzhlédla a potěšeně se usmála.
Gellert se ale zamračil: „Lariso, můžete si domů vodit návštěvy?“
„Ne,“ zablesklo se jí v očích, „taky nepůjdeme dovnitř, a nikdo se to nedozví.“
„Ale neměla byste...“
Jen se ušklíbla. Nečekala, až domluví, popadla ho za ruku a odhodlaně vykročila k brance. Vešli do rozlehlé zahrady, která obklopovala nevelký, leč od pohledu pohodlný dům. Larisa se obezřetně rozhlédla a pomalu ho vedla podél zdi dozadu. Gellert se zkoumavě rozhlédl a prsty volné ruky přejel po zdi domu. Cítil pulzování ochranných kouzel. Pousmál se. Už teď se dostal dál než předpokládal.
Larisa ho zatím vedla udržovanou zahradou až do tmavého kouta, kde stál malý altán, než pustila jeho ruku a usmála se na něj.
„Věnujete mi přeci ještě trochu času, stejně za chvíli budu muset domů.“
„Pokud je to vaším přáním, rád. Jen doufám, že si tím nezpůsobíte nějaké problémy.“
„To se nebojte, já už si to zařídím, mrkla a schovala se pod střechu altánu. Venku ještě stále pršelo, ale bylo zřejmé, že tady se již nejhorší průtrž přehnala. Gellert ji pozoroval, jak shodila mokré sako z ramen a začala si hůlkou vysoušet šaty a vlasy. Když se k němu otočila zády, rychlým nenápadným pohybem vytáhl své kapesní hodinky, které si za tímto účelem připravil a očaroval, klepl do nich hůlkou a hodil je mezi květiny, které obklopovaly altán. Pomohou mu překonat bezpečnostní opatření a přemístit se sem. Pak sám vysušil svoje oblečení a s úsměvem pozoroval Larisu rovnající si vlasy, které se jí osvobodily z účesu.
„Slečno, jak to, že jste nepočkala na svou skřítku...“ s puknutím se objevilo malé stvoření, v rukou svíralo Larisiny boty a nešťastně lamentovalo, zatímco těkalo pohledem z dívky na Gellerta.
„Mlč!“ štěkla na ni Larisa a zamračila se. Skřítka ihned ztichla a vytřeštěně zírala na svou paní. „Je to tvoje vina, mělas být rychlejší! Copak sis myslela, že tam na tebe v tom dešti budeme čekat věčnost?! Trest tě nemine! A teď mi dej boty!“
Skřítka se vyděšeně stáhla a na zem před dívku položila očištěné boty. Už nepromluvila ani slovo a znovu se schovala za její sukni. Larisa jen rozmrzele zavrtěla hlavou, než vzhlédla. Gellert celou scénu nezúčastněně pozoroval. Na skřítcích mu nezáleželo, proč taky. Larisa se pousmála.
„Omlouvám se, ale musela jsem to vyřídit.“
„Neomlouvejte se, je potřeba trestat každou neposlušnost,“ sklonil hlavu na stranu, opřel se o sloupek a zastrčil ruce do kapes.
„Jsem ráda, že se mnou souhlasíte, bohužel se už najdou i lidé, kteří si to nemyslí,“ znovu se zamračila na skřítku. Když vzhlédla, znervózněla. Najednou nevěděla, co říct, co s rukama. Sebrala Gellertovo vysušené sako a podala mu ho. On se jen pousmál a přehodil si ho přes předloktí. Larisa se ošila a nakonec se posadila do jednoho z křesílek. Stáhla obočí a zadívala se na svoje ruce.
„Víte Gellerte,“ odmlčela se a skousla si ret, „tak ráda bych odtud odjela, nejradši bych utekla a jela pozítří s vámi.“
Gellert se zachmuřil. Ne, takové představy v ní nesměl podporovat. „Bohužel, Lariso, to není možné. Se mnou nemůže nikdo jezdit a už vůbec ne žena. Věřte mi, to není život pro vás. Je mi líto. I matka zůstávala doma, když otec jezdil za obchodem, a velmi jeho dlouhou nepřítomností trpěla.“ Přešel pomalu přes altán a zadíval se do ustávajícího deště.
„Ach, omlouvám se, nerada bych, aby to vyznělo...“
„To je v pořádku. Ale je to, bohužel, něco, co vám nemohu splnit.“
„Chápu,“ tiše sklopila hlavu, než se zadívala na jeho záda, „Uvidím vás ještě někdy?“
Pomalu se otočil a stáhl obočí v zamyšlení: „Netuším. Nevím, kdy opět navštívím Athény. Možná za rok, možná za dva. Momentálně jsem zde zařídil vše, co potřebuji, a osobní návštěva v nejbližší době nebude nutná.“
Larisa sklopila pohled: „To už nejspíš budu vdaná. Matka je neoblomná.“
Gellert ji jen mlčky pozoroval. Ano, bude, sám v to doufal. Zhluboka vydechl a promnul si bradu. „Bohužel, Lariso, v tomto vám opravdu nepomohu, ač bych rád.“
„Já vím,“ špitla jen.
„Asi bych měl jít, nerad bych vám způsobil nějaké problémy.“
„Pokud si to přejete, vyprovodím vás,“ pomalu vstala z křesla a sebrala svůj slunečník, který před tím odložila. Tiše ho provedla zahradou kolem domu a brankou ven.
„Sbohem Lariso, bylo mi ctí vás poznat,“ sevřel její prsty a políbil jí hřbet ruky.
„Mě také, Gellerte. Děkuji za vaši společnost. Šťastnou cestu a hodně štěstí,“ sledovala ho smutným pohledem, když jí ještě poděkoval, usmál se a s prásknutím se přemístil.

11. srpna, Athény, Řecko

V malém mudlovském hotýlku na okraji Athén už vládl hluboký noční klid, jen v jednom z oken se ještě svítilo. Plavovlasý muž zachmuřeně vyhlédl ven, kde zuřila další z letošních bouří. Hodila se mu. Nakonec zatáhl závěsy, z postele sebral tmavý kabátec s velkou kapucí a oblékl se. Ruce skryl v černých rukavicích z jemné kůže. Předevčírem oficiálně odcestoval z Athén. Odhlásil se v drahém kouzelnickém hotelu, kde celou dobu bydlel, a z ministerstva kouzel se dostal pomocí běžného přenášedla. Nikdo nesměl vědět, že se dnes večer tajně vrátil. Nikdo nesměl vědět, že je tady a co se chystá udělat. Nikdo ho nesmí poznat. Do vnitřní kapsy kabátce zastrčil svou hůlku, stáhl si kapuci do čela, sfoukl petrolejku, než se s prásknutím přemístil.
Zahrada byla temná, jen v záhonu zelenavě svítily jeho hodinky. Opatrně je sebral a schoval do kapsy. Na listy bubnovaly kapky deště a co chvíli okolí osvítilo bělavé světlo blesku. Bouře pomalu ustávala, ale přesto ještě hustě pršelo. Gellert mávl hůlkou a ošetřil své oblečení kouzlem proti vlhkosti.
První z ochranných kouzel překonal hravě díky důvěřivé Larise. Ušklíbl se. Zjednodušila mu to více, než čekal. Pomalu se plížil zahradou. V domě se nesvítilo, bylo krátce po půlnoci. Všichni evidentně spali.
Lehce se dotkl zdi. Musí najít Gregorovičovu dílnu! Předpokládal, že bude v místech, kde jsou ochrany nejsilnější. Zachmuřil se a obezřetně postupoval. Kousek po kousku prsty zkoumal povrch mokrých kamenů. Když obešel celý dům, zastavil se a zamyslel. Vypadalo to, že kouzla jsou nejsilnější v zadní části domu vedle vchodu do zahrady. Vrátil se tam a rozhlédl se. Holá rovná zeď, několik oken. U této části domu nebyly žádné stromy ani keře, žádné psí víno. Ale když se postavil na špičky, dosáhl na široký parapet. Než se ale pokusí dostat dovnitř, musí si poradit s kouzly. Vytáhl hůlku, sundal si rukavice a dlaní pravé ruky se opřel o zeď. Usilovně se soustředil, snažil se myslí napojit na ochrany domu, rozklíčovat kouzla, která jsou zde použitá. Vnímal jejich šimravé pulzování v holé dlani a pousmál se. Nic složitého, naštěstí. Gregorovič evidentně používal klasická ochranná kouzla a spoléhal na jejich vrstvení a utajení. Ustoupil ode zdi, hůlkou provedl složitý pohyb a tiše zamumlal dlouhé zaklínadlo. Cítil tichý závan, jak se kouzla sesmekla a sklouzla. Když se znovu dotkl zdí, byly jen chladné a mokré, nic jiného necítil. Další překážku překonal. Rychle si natáhl rukavice a chytil se parapetu. Špičky bot se mu sice smekaly po vlhkých kamenech, ale nakonec se mu podařilo vytáhnout se nahoru. Díky pravidelnému ježdění si udržoval obratnost a sílu. Vida, jak se mu to hodí. Sedl si na parapet a rukou přejel po okně. Vypadalo to, že tam už žádné ochrany nejsou. Výborně! Nahlédl do temné místnosti, ale neviděl nic, ani když se zablesklo. Pevně doufal, že našel to správné místo. Klepl hůlkou do dřevěného rámu a okno se se zavrzáním otevřelo. Na chvíli se zaposlouchal, ale v domě bylo ticho, Přehoupl se přes rám a opatrně seskočil dovnitř.
Rozsvítil hůlku a v matném namodralém světle se rozhlédl. Byl doopravdy v dílně. Vedle něj stál pracovní stůl, kolem bylo rozvěšené různé nářadí. Podél zdí se táhly řady polic s materiálem i hotovými hůlkami. Pomalu, bez sebemenšího hluku postupoval místností a hledal místo, kde by mohl být uložen objekt jeho zájmu. Obešel stůl, svítil si do polic a zachmuřeně si prohlížel jejich obsah, až v jedné z nic zahlédl podlouhlou zdobenou krabičku. Lehce se jí dotkl prsty a otevřel ji. Byla to ona. Na jejím dně ležela Bezová hůlka. Křivolaká, stařičká, ale musela to být ona. Nedočkavě bez přemýšlení se pro ni natáhl a sevřel ji v prstech. Ucítil tak silnou magii, že měl chuť se rozesmát, ale vyrušil ho hluk. Krabička se červeně rozzářila. Kruci, detekční kouzlo! Měl si uvědomit, že bude ještě chráněná! Nezdržoval se a rychle se rozeběhl k oknu. To už se ale u dveří objevilo světlo. Vyskočil na parapet, při tom mu ale sklouzla z hlavy kapuce. Než stihl přehodit nohy stál nedaleko muž s lampou v ruce: „Stůj!“ křikl a chtěl švihnout hůlkou. Gellert byl ale rychlejší. Z obou hůlek, které svíral v ruce se rudě zablesklo. Muž se zhroutil na zem a Gellert bez váhání vyskočil z okna. Čvachtavě dopadl na nohy do kaluže na cestičce a urychleně proběhl kolem domu. Mezi tím Bezovou hůlku schoval do vnitřní kapsy kabátce a svou starou hůlkou vyrazil branku. Když byl konečně mimo ochranná kouzla, ohlédl se, jestli ho někdo nesleduje a s prásknutím se přemístil.

13. srpna, Batultsi, Bulharsko

Gellert seděl u psacího stolu ve své rozlehlé ložnici a pozorně si prohlížel několikery noviny, které měl rozložené před sebou. Potáhl z dýmky a s uspokojením vyfoukl kouř. Pak tisk odložil, vstal a několika pomalými kroky se přesunul k otevřenému oknu, kterým sem pronikal chladný letní vzduch. Jeho milované hory, škoda, že tu může zůstat jen krátce. Křivě se usmál a zadíval se do tmy venku. Byl spokojený. Dalo by se říci, že velmi spokojený. Konečně získal to, po čem tolik let bezvýsledně pátral! Konečně získal Bezovou hůlku. Nakonec to nebylo tak složité, jak předpokládal. Znovu potáhl z dýmky a přivřel oči. Geregorovič měl naštěstí tolik rozumu a nechal si informaci o ztrátě hůlky pro sebe. Byla by hloupost, pustit tuto zprávu mezi kouzelníky. Zazdil by tak svůj prosperující obchod. To znamená, že po něm ani nikdo nebude pátrat. Gregorovič ho sice zahlédl, když utíkal, ale do společnosti stejně nechodí, nebude mít šanci se s ním setkat. Vše vyšlo lépe, než předpokládal, než čekal. Měl obavy z problémů, ale nakonec žádné problémy mít nebude. I když by pravděpodobně bylo bezpečnější, kdyby se alespoň nechal ostříhat. Přeci jen plavé vlasy, které sahaly až na ramena, nebyl mezi kouzelníky obvyklý účes a i otec kvůli jeho vzhledu neustále brblal. Ušklíbl se. Co se dá dělat, léta divokého bezstarostného mládí má stejně za sebou. Zařídí to, než zítra odjede.
Pomalu přešel ke stolu, v prstech sevřel Bezovou hůlku a pozorně si ji prohlížel ve světle petrolejky. Musela to být ona. Vypadala velmi staře, a přesto byla dokonale zachovalá a pružná. Její, staletími nasčítaná, magie v ní pulzovala silně a mocně. Nyní vlastní nejmocnější hůlku, která kdy byla vyrobena! Na její rukověti dole našel malou trojúhelníkovou značku. Znak relikvií. První a nejmocnější relikvie mu tedy patří a zítra bude čas vypravit se pro ty další. Zítra odjíždí do Londýna!

Zpět na obsah

Kapitola 4: Dodatek IV.: Setkání

 V lokále kouzelnické restaurace u U Děravého kotle bylo plno. Čas oběda obsadil veškeré židle hladovými krky a nový mladý hostinský Tom téměř nestíhal nosit na stoly další půllitry máslového ležáku, jeho pomocník roznášet jídlo.
„Chutnalo vám, profesore?“ usmál se na muže s dlouhými kaštanovými vlasy u jednoho ze stolů.
„Jistě Tome, výborné, jen co je pravda. I Bradavičtí skřítci by se od tebe mohli učit. Koukám, že nové místo ti svědčí,“ oplatil jeho úsměv muž, upřel na něj jasně modré oči a otřel si ústa do ubrousku.
„Ano, pane, mám rád rušná místa. I když Kotel je občas rušný až moc,“ povzdechl, sebral ze stolu prázdný talíř, než se jeho ústa znovu roztáhla v úsměvu. „Ale nestěžuju si, to chraň Merlin!“
Muž vstal a hostinský chtěl s úklonou odejít, když jej zadržel: „Tome, prosím, nemáš volný pokoj? Mám se tu dnes sejít s přítelem a naše jednání vyžaduje klid.“
„Jistě, profesore, pro vás všechno. Máte štěstí, ráno jedna dáma narychlo odjela,“ usmál se zářivě hostinský, „hned vám donesu klíč.“
„Děkuji ti. Buď klidný, nespěchám. Počkám v hale, abych ti nebrzdil obrat,“ poplácal mladého muže po rameni a vyšel z přeplněné místnosti. Zhluboka vydechl a opřel se o jeden ze sloupů v přítmí rozlehlé haly. Nepřítomně si prohlížel bohatě vyřezávané zábradlí a v myšlenkách se zatoulal k jezeru na školních pozemcích. Elfias chtěl začít pracovat na nové studii týkající se jezerních lidí a on mu přislíbil pomoc při výzkumu kolonie v Bradavicích. Dnes se kvůli tomu měli sejít. Nevídali se často, proto se těšil, až svého starého přítele uvidí.
Jen lehce zvedl oči, když zaznamenal pohyb na schodišti. Plavovlasý muž, který pomalu stoupal po schodech se zastavil a něco uložil do kapsy kabátce, pak se letmo rozhlédl.
Oba muži strnuli, když se jejich pohledy střetly. Oba bezhlese zalapali po dechu. Ani jeden neuhnul očima. Ani jeden nepromluvil. Ani jeden se nepohnul a čas se zběsile roztočil v nekonečné smyčce.

Merline, ty oči, tu tvář znal! Neschopen pohybu zíral do medových očí muže ve stínu na schodišti. Jeho žaludek udělal kotrmelec. Krk omotalo napětí tak pevně, že měl pocit, že ho musí každou chvíli zadusit. Srdce hrozilo, že mu svým tepem vyrazí ušní bubínky. Myslel, že se zalkne překvapením a přívalem protichůdných emocí, které ho naplnily po konečky prstů.
„Pane, váš klíč.“
Prudce trhl hlavou a nechápavě se zadíval na hostinského, který mu podával velký klíč s cedulkou a plíce konečně byly schopny pojmout alespoň k životu potřebné množství vzduchu. Polkl. „Co... co prosím?“
„Váš klíč, pane. Jste v pořádku?“ zkoumavě si ho prohlížel Tom.
„Ach... ach tak, jistě, děkuji ti,“ vynutil na strnulé tváři úsměv a sevřel v dlani chladný kov. Ještě sledoval jak mladý muž zmizel a pohledem se rychle vrátil ke schodišti. Bylo prázdné. Zhluboka vydechl. Merline, zbláznil se snad?! Něco se mu zdálo, jen pár stínů na schodišti, ale... Ne to nemohla být pravda. Vykročil ke schodům.

TO NEMŮŽE BÝT ON!

Ne nemůže! Jistě, muž pod schody mu byl jen podobný... ale ty oči! Ty oči! Plavovlasý muž kráčel chodbou mezi pokoji. Krotil zrychlený dech, potlačoval bouři, která se mu rozpoutala v hrudi.
Ty oči! Oči, které ho připravily o klid. Oči, které mu připomněly to, co myslel, že dávno zvládl! Tohle přeci cítit neměl! Nechtěl! Bylo to přes deset let, kruci! Je snad blázen?! To nemohl být ON!
Rozechvělýma rukama hledal po kapsách klíč od pokoje. Jak je možné, že ho cizí muž, kterého zahlédl jen letmo, připravil o sebekontrolu?! Krucinál! Dlaní praštil do dveří s číslem dvě.
Prudce zvedl hlavu, když zaslechl kroky na schodech. Než se stihl vzpamatovat, posbírat myšlenky, které se rozlétly neznámo kam, stál muž z haly před ním. Nezmohl se vůbec na nic. Jen zíral před sebe. Na něj a znovu během několika chvil přišel o dech. Nemohl to být on!
Muž ale stál stejně strnule. Nemohl to být... vypadal jinak. Byl jiný! Pečlivě zastříhané vousy mu pokrývaly tváře a bradu, křivý nos... ale stejně kaštanové vlasy... rty... jasně modré oči plné otázek. Oči, které jej připravily o sebeovládání, o rozhodnost, o plány, před více než deseti lety!

JE TO ON!

Není to přelud, není to vidina, sen. Je to ON! Muž který jej málem svedl na scestí. Muž, který mu ukázal, kdo skutečně je. Muž, na kterého nikdy nezapomněl. Muž, který ho děsil i přitahoval zároveň. Muž, kterého si už nikdy nepřál potkat, tu stál před ním a vpíjel se do něj medovýma očima. Stejně zmateně, stejně nerozhodně. Merline! Proč ho přitahuje?! Proč ho to táhne k němu? Proč se v něm probouzí zvrácené zvíře, které na dlouhých deset let umlčel, zamkl do nejzazšího kouta své duše? Chtěl zapomenout jeho mučivý hlas? Proč se dere ven, snaží se překřičet rozum, který kázal, aby se ihned otočil a odešel? Zmizel odtud, dřív než se znovu vrhne do pasti. Než se znovu nechá zlákat. Než znovu neodolá?! Je špatný, jeho myšlenky, jeho plány, jsou... jsou stejné jako on sám! On sám není dobrý! To, co se v něm svíjelo, nebylo dobré! Jestli tu zůstane ještě minutu, pohltí ho to!
Zaznamenal, jak levou rukou zabloudil pod kabátec, a udělal to samé. Tohle nemůže skončit dobře!

MUSÍ ZEMŘÍT!

Musí udělat to, co měl udělat už dávno! Ale ruka, která se dotýkala na hrudi jeho košile, která první sáhla po hůlce, se nezvladatelně chvěla. Znovu, stejně jako kdysi, se ho snažily ovládnout divoké emoce. Přitažlivost toho muže, jeho modrých očí. Všechno, co kdysi popřel a potlačil se dralo ven posílené léty do nezvladatelné hutnosti, která zastírala jeho chladný rozum. Všechny city posílené nekonečným časem spánku explodovaly a hrozily, že jej pohltí a všechno spálí na popel.

RYCHLÝM POHYBEM VYTÁHL HŮLKU.

Ruka se mu ale chvěla. Proč?! Proč nedokázal zapomenout?! Přeci se od všeho odstřihl, všechno potlačil, zašlapal někam hluboko, do nejhlubšího podzemí kam nikdy nezasvítilo světlo, ale odkud se to s hrozivým řevem prodíralo napovrch. Všechno to zvrácené. To, kdo je, kým je! Všechno to, co nenáviděl a po čem léta žíznil, ač si to nepřipouštěl. Vše, co chtěl zapomenout, a přeci to zůstávalo skryté v každé buňce jeho těla, v každé myšlence, každém nádechu, úderu srdce.

PROČ?!

Kolik mužů, kolik žen, využil? K nikomu nic necítil, jen k němu ano. Cítil, a chtěl zapomenout, jenže proč jsou jeho city znovu silnější než on? Proč prostě nemůže mávnout hůlkou a ukončit to, co měl skončit už dávno?! Jeho překážka! Jeho chyba! Jeho slabina! Musí být odstraněn! MUSÍ! Tak co mu brání?! Proč...

NEMŮŽE!

Nejde to! Nejde odstranit sílu, která jej přikovala k dřevěné zaprášené podlaze a snaží se ho připravit o zdravý rozum. Nejde udělat krok dozadu. Otočit se. Odejít!
Bránil se! Zoufale! Všemu, co tak dlouho potlačoval. Všemu, co se v něm vzpínalo, křičelo nesčetnými hlasy rezonujícími mu v hlavě, které se splétaly v jedno jediné slovo, jedno jediné, které nechtěl poslouchat. Které ho naplnilo až po konečky prstů. Bouralo jeho obrany, jeho zdi, za kterými se schovával. Ten nebezpečný zvrácený tvor. On, kterého schovával sám před sebou, se obnažil v celé své kruté kráse.

ON CHTĚL! CHTĚL VŠECHNO, CO MU NABÍZEL!

Zoufale chtěl! Stále, léta neléta. Chtěl ho! Chtěl znovu stejně jako kdysi. Ne, mnohem více! Mnohem naléhavěji. Dotknout se ho! Nebýt SÁM! Věřit! Ovládat a být ovládán! Milovat! Propadal se do zoufalé touhy, které se tolik bál. Kde je jeho rozum? Jeho chladná logika? Jeho sebeovládání? Vůle? Jeho velké plány? Pryč, všechno je pryč! Se syčivým výdechem...

ZAHODIL VŠECHNO!

Poslední zbytky pokory. Poslední zbytky toho, co ho drželo zpátky. Zapomněl na svou vinu. Zapoměl na celý svět. Nebezpečné zvíře v něm, kterého se tolik bál, slavilo hořké vítězství. Jeho síly byly zlomeny, přemoženy, zašlapány v prach. Nemohl se pohnout. Nemohl říct jediné slovo! Už se nemohl bránit sám sobě!

Ručičky na hodinách potměšile stály a vteřiny byly nekonečnými věky. Čas neexistoval a vesmír se houpal jako koráb v bouři. Vzduch explodoval jiskřivým napětím. Ničivou směsí vzrušení a smrti. Oba byli lovci i kořistí, spoutáni pouty fatální nezapomenuté touhy, která drtila jejich plíce. Oba je stejně zničila, stejně stvořila. Strach se mísil s přitažlivostí v bezhlesé symfonii divoce bijícího víru emocí, který byl kdysi přetržen, rozerván, a teď nabil síly ničivého uragánu.
A minulost se stala současností. Léta převrátila svůj běh zmizela v nenávratnu, když plavovlasý muž vykročil. Rukama stiskl pevně klopy jeho kabátce. Špičky hůlek se opřely o hrudníky v nichž divoce bily dvě splašené srdce. Přitáhl si ho k sobě: „Teď už mi neutečeš!“ zachraptěl tiše.
Klíče od pokoje mu vypadly z rukou „Já jsem neutekl, pamatuješ?!“ odpověděl stejně chraplavým šepotem. Nečekal sevřel jeho obličej v dlaních, jako by se bál nového odloučení a sám ho políbil. Chtivě, s vášní, kterou celou svou vůlí potlačoval, které se vzdal, kterou nechtěl a která ho pohltila stejně naléhavě a nezvladatelně jako kdysi.

Dveře se s prásknutím zavřely. Porcelánová tabulka s číslem dvě spadla na zem a roztříštila se. Zvířený prach pomalu sedal na prkennou podlahu a hodiny na zdi tiše ukrajovaly mlčenlivý čas.

13. srpna 1913, Batultsi, Bulharsko

Gellert se s trhnutím posadil v posteli. Kruci! Prsty si zajel do vlasů. Krotil zrychlený dech. Cítil, jak mu ve spáncích tepe krev. Odkopl přikrývku a bos prudce vstal z postele. Sen, tak neuvěřitelně živý, který ho rozrušil a přinášel starou zašlapanou bolest.
Rázně otevřel okno, ze stolu sebral hůlku, přivolal svou dýmku a sevřel ji v dlani. Ale ruka se mu chvěla. Nezvladatelně! Stiskl rty. Co je to s ním?! Jeden hloupý sen! Sen! To neodbytné napětí ho rozčilovalo!
Proč? Proč dnes?! Nemusel se ptát, znal odpověď. Zítra měl odjet do Londýna. Zítra měl po dlouhých deseti letech vkročit do Anglie. Zítra! Měl tam obchodní jednání, ale to byla jen zástěrka, jako vždycky. Chtěl se znovu pustit do hledání relikvií. A to by znamenalo... jen pomyšlení na to, že by se s ním měl setkat mu rozechvělo útroby. Nedokázal chladně uvažovat! Nedokázal myslet! Nedokázal se soustředit na své plány! Proč to ještě večer šlo a teď to nejde?! Proč se najednou neovládá stejně jako kdysi?! Proč se vzpomínky, které chtěl zapomenout mísí se snem?! S podivně živým snem?! Proč má... strach?! Z toho, že ztratí kontrolu sám nad sebou? Nad svými činy? Nad svými myšlenkami?! Má strach z lásky? Z lásky, kterou si odepřel?! Z lásky která ho oslabovala! Ochromovala! Vztekle stiskl zuby. Je to slabost a on nesmí být slabý! Nesmí! Nikdy!
Ne, nemůže tam jet! Půda v Anglii je pro něj moc horká, moc nebezpečná! Plná příliš citlivé minulosti, kterou nechtěl znát, potlačovaných pocitů. Co kdyby to nezvládl? Pak by bylo po všem a to nesmí dopustit. Jeho sebejistota zmizela. Jeho přesvědčení o sobě samém a své pevné síle bylo ztraceno. Uletělo na křídlech nechtěného nebezpečného snu. Ten led byl příliš tenký! Ne, zítra do Londýna nemůže! Nějaký důvod už najde! Snad později. Jindy. Ještě není připraven!
Zhluboka vydechl, sevřel v ústech dýmku a rychlím pohybem hůlkou ji zapálil. Zhluboka potáhl, vyfoukl kouř do chladného vzduchu venku a sedl si na parapet okna.

13. srpna. 1913, Bradavice, Velká Británie

Albus prudce otevřel oči a promnul si rukama obličej. Merline! Byl přesvědčený, že se těch nezvladatelných snů dávno zbavil! Dlouhá léta ho plně zaměstnávalo učení. Neměl myšlenky na cokoli jiného, na kohokoliv jiného... na něj!
Proč? Proč zrovna dnes? Proč takový sen?! Zhluboka vydechl a snažil se potlačit šimravé vzrušení. Staré známé, nechtěné. Pomalu se posadil a spustil nohy na podlahu. Přešel po své učitelské ložnici a nalil si ze džbánu vodu. Napil se a zaklonil hlavu.
Cítil, jak studená tekutina chladí jeho rozpálené útroby. Vzrušení se v něm svíjelo jako had. Zvíře v něm se zmítalo. Mocný nebezpečný tvor, kterého vůlí spoutal a uvěznil ve svém nitru, se rval a dral na svobodu. Sápal se ven a žádal všechno to lákavé, co nabízel on! NE! Ne, tohle NE! Mrštil hrnkem o zeď, rukama se opřel o psací stůl, dlouhé rozcuchané vlasy mu spadaly do obličeje. Zhluboka dýchal, snažil se zklidnit divoce bijící srdce a najít pokoru, najít znovu sám sebe. Nesmí! Nikdy!
Očima přejel po dopisu od Elfiase, který ležel na stole. Zítra se měli sejít. V Londýně. U Děravého kotle. Proč má pocit, že by tam neměl chodit?! Proč se jeho rozum brání jen myšlence na to, překročit zítra práh toho domu?! Napíše mu! Rozhodl se náhle. Hned ráno mu napíše a pozve ho rovnou do Prasinek. Ne, zítra do Londýna nemůže!  

Zpět na obsah