Index

Kapitola 1: Kapitola 1. - Jméno
Kapitola 2: Kapitola 2. - Fideliovo zaklínadlo

Kapitola 1: Kapitola 1. - Jméno

1. kapitola - Jméno

4. dubna 1980 - 15:30

ALBUS

Pršelo. Kouzelnická vesnice jménem Prasinky byla zahalená v mlze. Na ulicích bylo prázdno. Většina čarodějů a čarodějek se uchýlila do tepla nějakého domu. Albus Brumbál nebyl výjimkou.

K Prasečí Hlavě – hospodě jeho bratra Aberfortha - nechodil moc často... Jen zřídka... Skoro vůbec... Nikdy...

Dnes ho tam ovšem zavedly jeho povinnosti jako ředitele Bradavické školy čar a kouzel. Jakási Sibyla Trelawneyová se chtěla ucházet o místo profesorky Jasnovidectví. Upřímně, už dřív než ji poznal mu bylo jasné, že ji nepřijme. Janovidectví nikdy nefandil a vážně přemýšlel o tom, že tento v předmět v Bradavicích zruší.

A s každým dalším pohledem na Sibylu Trelawneyovou si tím byl jistější a jistější. Seděl v jejím špinavém pokoji a poslouchal, jak neúnavně vypráví o své praprababičce Kasandře, křišťálových koulích a čajových lístcích.

Už už se rozhodoval, že ji přeruší a sdělí jí, že ji neshledává vhodnou kandidátkou, když se stalo něco, co by neočekával ani ve svých nejdivočejších snech...

Sibyla Trelawneyová ztuhla a ruce se jí rozklepaly. A pak promluvila. Ale nemluvila tím svým rádoby mýtickým tónem, ale tónem šíleným a chraplavým.

„Příchod toho, v jehož moci je porazit Pána všeho zla, se blíží... narodí se těm, kteří se mu již třikrát postavili, na samém sklonku sedmého měsíce roku...“

Zpoza dveří se do pokoje začali linout naštvané hlasy, ale Albus je ignoroval a veškerou pozornost věnoval tomu, co Sibyla Trelawneyová říká.

„...a Pán zla ho poznamená jako sobě rovného; on však bude mít moc, jakou Pán zla sám nezná... proto jeden z nich musí zemřít rukou druhého, neboť ani jeden nemůže žít, jestliže druhý zůstává naživu... Ten v jehož moci je porazit Pána všeho zla, se narodí, až sedmý měsíc bude umírat...“

Sibyla Trelawneyová se párkrát zakuckala a potom pokračovala ve svém výkladu o čajových lístcích, jako by se vůbec nic nestalo. Albus se tu skutečnost rozhodl ignorovat.

„Ehm, no, myslím, že to už mi stačí,“ přinutil se nakonec přerušit svůj monolog, „má sova vám přinese pracovní smlouvu a podmínky a 15. srpna vás ve dvě hodiny očekávám na profesorské poradě.“

Sibyla Trelawneyová se zatvářila, jako by spolkla Bodloše. Teprve až po chvíli kývla hlavou a Albus se s ní rozloučil...

Když sešel dolů, zastavil se na kus řeči se svým bratrem.

„Co to bylo za virvál, tam, před pokojem č. 10?“ zeptal se ho.

„To? Ále, to jenom ten mladej Snapeovic kluk si myslel, že si může v klídku špehovat za dveřma,“ mávl rukou Aberforth.

„Tak mladý Severus Snape?“ říkal si Albus Brumbál, když se vydával po cestě zpátky k Bradavicím, „asi si na něj budu muset malinko přisvítit...“

31. července 1980 – 11:15

JAMES

James Potter seděl na rozvrzané stoličce vedle postele na bradavické ošetřovně a svíral pevně ruku ženy, která tam ležela, své manželky a životní lásky – Lily Potterové.

Trpěl, když viděl tu bolest v jejím obličeji, ale odmítal vyhovět žádostem madam Pomfreyové a nechat ji tu samotnou. Nedokázal se přinutit ji opustit. Teď ani jindy, slíbil jí to. Slíbil jí, že s ní zůstane.

„A nemohla by dostat alespoň nějaký lektvar utišující bolest?“ zeptal se místo Lily madam Pomfreyové, která střídavě dohlížela na oba dva páry – je a Longbottomovy, kteří byli hned vedle. Lily by se nikdy nezeptala.

„Jamesi Pottere,“ obrátila oči v sloup bradavická ošetřovatelka, „už jsme to přece probírali. Nemůžeme lektvary zmírňovat bolest. Když je žena těhotná, nesmí se k ní dostat byť jen výpary ze slin dvouhrbce ohnivého, který je ve všech těchto lektvarech ve velkém množství. Kdyby se jí nedejbože dostal do těla, mohlo by je to stát oba život!“

„Ale-“ začal James, ale už nedopověděl to, co chtěl říct.

„Jamesi,“ přerušila ho Lily, „klid, já to zvládnu, věř mi.“

„Tak dobře, lásko, věřím ti,“ zašeptal James, políbil ji na čelo a pohladil po tváři.

Bylo to jako jeho nejhorší noční můra. Sedět tam, sledovat, jak trpí bolestmi, a nijak jí od nich nesmět pomoci. Ale přesto dělal, co mohl. Otíral Lily zpocené čelo, uklidňoval ji, když viděl její tvář zkroucenou bolestí, a povzbuzoval ji, jak to jen šlo...

Bylo to nejdelších sedm hodin v jeho životě. Ale za ten pocit, kdy mu madam Pomfreyová položila do náruče jeho dítě, to stálo.

Díval se do světlounce zelených očí své dcery a v duchu je srovnával s těmi Lilyinými. Lily je měla o něco tmavší, ale o nic méně krásné. Dítě na něj zamrkalo. James se zasmál.

„Je nádherná,“ řekl James.

„Nechám vás osamotě,“ vyhrkla rychle madam Pomfreyová, popadla nějaké ručníky a zmizela ve dveřích.

„Jak jí budeme říkat?“ zeptala se Lily.

„Ještě nevím,“ odpověděl James, „ale napadlo mě, co třeba Anna?“

„Anna Potterová?“ zašklebila se Lily, „Anna je i mezi mudly tuctové jméno.“

„Tuctové, netuctové, naše dcera se k němu bude hodit bezvadně.“

Lily se ale šklebila pořád.

„A co napadlo tebe?“ ptal se jí James a snažil se, aby to neznělo nepřátelsky.

„Mě? Terrese, mohli bysme jí říkat Terry,“ odpověděla Lily.

„Terry nezní špatně, je to hodně podobné Harrymu,“ kývl hlavou James a mrkl na ni, „ale Anna je lepší,“ trval zaníceně na svém.

Dveře se náhle otevřely a když se James ohlédl, spatřil v nich Albuse Brumbála.

„Rozhodujete se o jménu?“ zeptal se.

„Pane profesore, vy jste vševědoucí, jako vždy“ usmála se Lily, potom vzdychla a převzala od Jamese děvčátko, „je to mnohem těžší, než se zdá. Kdybychom měli chlapce, bylo by to jednoduché, na Harrym jsme se s Jamesem shodli už rok po tom, co jsme vyšli z Bradavic. Ale o holce jsme snad ani nepřemýšleli.“

„Právě jdu od Longbottomových,“ řekl jim Brumbál, „svého syna pojmenovali Neville.“

„Ať jim štěstí slouží,“ řekl James.

„Nu, já zase musím jít,“ prohlásil Brumbál. Pak se na dívenku usmál, pohladil ji po hlavě a řekl jí: „Hodně štěstí, malá Potterová. Pamatuj, že ať tě tví rodiče pojmenují jakkoliv, tvůj život bude určitě plný skvělých zážitků.“

A když domluvil, odešel úplně stejně, jako přišel.

„Brumbál,“ usmála se Lily, „šílenější génius snad po světě ještě nechodil.“

„Lily?“ James se na Lily podíval, „už vím, jak se naše dcera bude-“

Lily mu však skočila do řeči: „Terrese Anna Potterová.“

„Jak to víš?“ podivil se James.

„Zlato, po těch pěti letech, co jsme spolu, se v tobě vyznám snad lépe, než v sobě.“

James se dojatě usmál a pak je obě políbil. Nejprve Lily – pořádně na rty. A potom malou Terry, na čelo.

31. července 1980 – 22:50

ALBUS

Albus Brumbál seděl ve svém křesle, u svého stolu, ve své ředitelně, ve své škole a mračil se na Severuse Snapea, který seděl před ním.

Severus Snape se krčil na hrubé viklavé židli, kterou mu jeho hostitel vyčaroval, a zkroušeně se díval do svého klína.

„Nemám sebemenší ponětí, co by mi mohl Smrtijed chtít, v tuhle pozdní hodinu,“ řekl mu Albus.

„Nejsem tu jako Smrtijed,“ hlesl Snape.

„Ne?“ podivil se Albus, „tak co mi tedy Smrtijed, co tu není jako Smrtijed chce?“ zeptal se znovu.

„Jde – jde... Jde o to, co – co jsem tu-tuhle slyšel u - u Prasečí Hlavy,“ vykoktal ze sebe zubožený Severus.

„Ano?“

„Já – já – já mám strach,“ přiznal se.

„Strach? Z čeho by tak mohl věrný Smrtijed mít strach?“ popichoval ho Albus.

„Já už nechci být Smrtijed!“ zařval rozrušeně a nečekaně nahlas Severus Snape.

Jeden nebo dva z Brumbálových cenných přístrojů vlastní výroby spadli na zem. Nikdo si toho ale nevšímal.

„Ach, a kdy jste dospěl k takovému názoru?“

„Ve chvíli, kdy se Pán Zla rozhodl vydat se na lov toho chlapce!“

„Chlapce?“ Brumbál se zdál být překvapen.

„Nehrajte to na mně, Brumbále, vy přece moc dobře víte, kterého chlapce myslím! Chlapce, který se má narodit na konci července!“ křičel Snape a pak se rozvzlykal, „bojím se, že tím chlapcem je míněn Lilyin syn. Bojím se, že po nich Pán Zla půjde, že jim nedá chvilku klidu, než je všechny zamorduje...“ podíval se na Brumbála očima plnýma slz, „Musíte jim pomoct, pane. Lily už je několik let to jediné, co mi brání skočit z Astronomické věže. Bez ní by můj život nestál za nic... Smířil jsem se s lecčím. Smířil jsem se s Potterem. Smířil bych se klidně i s deseti Potterama. Hlavně když bude Lily šťastná. Prosím, pane. Pomozte jim.“

„To bylo dojemné,“ poznamenal Albus Brumbál, opaloval hůlkou jakýsi starý pergamen a v duchu se smál, smál a smál, když si vzpomněl, že ten chlapec, o kterém Severus mluvil, se jmenuje Terrese Anna Potterová a je to děvče.

„Dojemné!?“ Severus vypadal, že zase vybouchne vzteky, ale potom se ovládl a zklidnil, „pomozte jim, pane, prosím.“

„A co za to?“

„Udělám – udělám cokoliv,“ vydechl Severus Snape.

„Cokoliv?“ Albus Brumbál se napřímil v křesle a poprvé za ten večer projevil viditelný zájem o svého hosta, „tak tedy dobrá. Udělám, co bude v mých silách, abych jim zaručil bezpečí. A vy, na oplátku, uděláte, co vám řeknu.“

„Poslouchám.“

„Budeš odteď mým špehem v Tomových řadách. Získáš si jeho důvěru a pak se mu nabídneš, že mu budeš dělat špeha u mě. Přijmu tě jako profesora sem do Bradavic. Chápeš to, co ti říkám?“

„Snad ano.“

Na Albusově rameni se objevil jeho fénix. Fawkes - mu říkal.

„Pak tedy přísahej. Fawkes pozná, když to nebude upřímné.“

4. srpna 1980 – 2:40

LILY

Lily, James, Alice a Frank seděli v Brumbálově pracovně. Jejich děti, Neville a Terry spali pokojně ve svých postýlkách na ošetřovně.

„Albusi, proč si nás sem zavolal?“ zeptala se Alice.

„Doufám, že je to alespoň důležité, když jste nás sem vytáhl ve tři ráno,“ zabručel James.

„Domnívám se, že dokonce životně důležité,“ řekl Brumbál, „jen mi povězte, Lily a Jamesi, komu už jste stačili stačili říct, že máte dceru?“

„Jen Siriusovi, pomocí toho Jamesova zrcátka, pane,“ odpověděla mu Lily, „ale mám rozepsaný dopis pro Petunii. Proč se ale ptáte?“

Brumbál vzdychl, „je důležité, aby se nikdo další, kromě těchto dvou, nedozvěděl, že Terry je děvče. Jméno vědět smí, Terry přece může být chlapec stejně dobře, jako děvče.“

„Takže ten dopis poslat mohu?“ zeptala se Lily.

Brumbál přikývl.

„Mám důvod domnívat se, že Lord Voldemort půjde po vás a vašich dětech.“

„Proč si to myslíš, Albusi?“ zeptal se ho nakonec – po tom, co všichni nějakou chvíli mlčeli – Frank Longbottom. Nevypadal, že by jej to nějak vyděsilo, stejně jako všichni ostatní zůstal v naprostém klidu.

„Nemohu vám říct, proč. Kdybych vám to řekl, buď byste se mi vysmáli, a nebo se až příliš vyděsili. A navíc bude lepší, když o tom bude vědět co nejméně lidí,“ řekl Brumbál, „a stejné to bude s vámi. Bude nejlepší, když se ztratíte ze světa. Přestěhoval bych vás na tajná a bezpečná místa.

Alice s Frankem by se mohli přestěhovat do Dlouhého Spáru, do domu, kde jsme s rodinou bydleli, když jsem ještě byl malé dítě. Je ještě pořád velmi dobře chráněn.

A Lily s Jamesem by mohli do Godrikova Dolu. Bydlíval jsem tam, když jsem ještě nebyl ředitelem. Je chráněn podobně, jako dům v Dlouhém Spáru, jenom bychom museli obnovit Fideliovo zaklínadlo...

Ale ještě se ptám, máte všichni v rodině někoho, komu byste případně svěřili své dítě?“

„Má matka,“ vyhrkl Frank dřív, než by Alice stačila jen mávnout hůlkou, a vysloužil si od ní nepěkný zamračený pohled.

James jen smutně koukal. Lily ho pohladila po ruce. Věděla, že se se zavražděním svých rodičů pořád ještě špatně vyrovnává.

„No, já mám sestru,“ řekla nakonec Lily, „ale je to mudla a já s ní nikdy moc dobře nevycházela. A pokud vím, má vlastní dítě. Dudley je jen o několik měsíců starší, než Terry.“

„To vůbec nevadí!“ usmál se profesor Brumbál, „důležité je jen, jestli jim dostatečně věříte.“

Lily i Frank přikývli. Frank neuvěřitelně horlivě, ale Lily opatrně a pomalu. Alice se neustále mračila na Franka a James pořád smutně koukal.

„Výborně,“ zatleskal ten senilní blázen a potom je poskakujíc vykázal ze své pracovny.

„Já toho starého šílence nikdy nepochopím,“ šklebil se James, když šli opuštěnou chodbou z ředitelny zpátky na ošetřovnu.

„On to určitě myslí dobře,“ bránila Brumbála Lily.

„A k čemu mi je, že to myslí dobře, když kvůli tomu, že mu šplouchá na maják, budeme zbytek života žít odříznuti od světa,“ namítal James.

„Lepší žít odříznuti od světa, než být mrtví! Jestli nám jde Voldemort po krku, nepřežijeme bez pořádné ochrany déle, než by tobě trvalo chytit zlatonku.“

„Hele, já náhodou zlatonku chytil jednou už za dvacet minut!“

„Náhodou,“ vyplázla na něj jazyk Lily.

„Slečno Evansová, vy mě chcete naštvat?“ podíval se na ni James. Slečno Evansová jí říkal tím svým škádlivým tónem i dlouho po svatbě a Lily věděla, že když jí tak řekne, může se těšit přinejmenším na pořádný polibek.

„Samozřejmě, že chci,“ přistoupila na jeho hru.

„Tak to jste, slečno Evansová, udělala velkou chybu.“ zašeptal James a přitiskl ji ke stěně chodby vedle obrazu, na kterém starý kouzelník měnil barvu z modré na žlutou a ze žluté na modrou...

Zpět na obsah

Kapitola 2: Kapitola 2. - Fideliovo zaklínadlo

2. kapitola – Prasinky a Godrikův Důl

10. srpna 1981 – 14:20

ALICE

V domě v Dlouhém Spáru žili už přesně rok. Už přesně rok se Alice nedostala díl, než byl sahalo Fideliovo zaklínadlo. Už přesně rok neviděla jiné lidi, než byli Neville, Frank, jeho matka a Brumbál.

Brumbál... To on za tohle všechno mohl! To on mohl za to, že plakávala celé noci kvůli tomu, že ani neví, jestli jsou její rodiče v pořádku. Brumbál jim nedovolil ani odebírat poštu. A jejich dům nebyl připojen Letaxovou síť.

Brumbál... Alice už jej začínala nenávidět. Brumbál... Ten senilní bláznivý stařec.

„Brumbál!“ vykřikla Alice znenadání hlasitěji, než by si kdy pomyslela, že je schopná.

„Alice, drahoušku, jsi v pořádku?“ zeptal se jí opatrně Frank, když se uklidnil. Rok života v izolaci se na něm také pořádně poznamenal. Kdysi to býval neuvěřitelně dobrý bystrozor. Jeden z nejlepších, co na ministerstvu vůbec byli.

„Samozřejmě, že jsem v pořádku,“ odpověděla Alice.

„Tak proč tak křičíš?“

„Já jenom, že musíme za Brumbálem,“ vyhrkla rychle první nesmysl, co ji napadl, „hned teď. Přemístíme se do Prasinek a pak tam dojdeme pěšky.“

Frank nestačil říct ani slovo a Alice už popadla svou hůlku a jeho ruku a s oním hlasitým 'Prásk!' se přemístili.

10. srpna 1981 – 14:23

BELLATRIX

Bellatrix Lestrangeová držela společně s Luciusem Malfoyem hlídku nad Prasinkami. Už čtyři hodiny se vznášela na koštěti nad vesnicí. Zadek ji bolel a zbytek těla měla také ztuhlý.

„Luciusi, jak dlouho tady ještě budeme trčet?“ zasyčela na něj.

„Dokud nás Pán Zla nezavolá a nebo nebudeme vystřídáni,“ zněla odpověď stejně nemilá jako osoba, která ji vyřkla.

'Prásk!' Ozvalo se pod nimi.

Bellatrix i Lucius vytáhli hůlky.

„Co to bylo?“ rozhlížel se Lucius.

„Přímo pod tebou, ignorante,“ odpověděla mu Bellatrix, která s hůlkou v ruce sledovala dvě postavy, které se zjevili uprostřed hlavní ulice v Prasinkách.

„Alice, co to děláš?“ ptal se muž vyděšeně.

„Co myslíš?“ šklebila se na něj žena a začala rychlým krokem mířit k Bradavické cestě, „přemístili jsme se, co asi jiného.“

„Vraťme se zpátky, tohle je nesmysl, nemáme tu být,“ prosil ji muž.

„Vrať se sám,“ odsekla žena jménem Alice, „já jdu za Brumbálem.“

Bellatrix po slově Brumbál zbystřila.

„Ale já se nemůžu vrátit!“ muž už skoro křičel.

„A proč jako?“ Alice začala také zvyšovat hlas, „myslíš, že tvoje žena bez tebe nedokáže ujít pár kroků, Franku? Já jsem bystrozorka a něco vydržím!“

„Ale já se nemůžu přemístit, když nemám hůlku!“ zakřičel manžel té ženy na celou ulici.

O několik desítek metrů nad nimi začala neviditelná Belatrix usilovně přemýšlet. Bystrozorka Alice s manželem, co se jmenuje Frank. Bystrozorka Alice s manželem, co se jmenuje Frank... To už přece někde slyšela. Ale kde to bylo? A pak jí to došlo.

Frank a Alice Longbottomovi. Manželé a bystrozoři. A Pán Zla po nich už téměř rok neúspěšně pátral.

Byla neviditelná a oni rozhádaní. Měli jen jednu hůlku a nevěděli o ní. Začala jednat.

Bellatrix pomalu sletěla na zem a stoupla si na cestu před ně. Musela to provést rychle a pokud možno co nejméně nápadně.

Expeliarmus! Zakouzlila neverbálně. Alice vyletěla hůlka z ruky.

Tak, to by bylo, pomyslela Bellatrix. A než se oba bystrozoři stačili vzpomatovat, chytla je, a přemístila se s nimi přímo do hlavní síně sídla Pána Zla.

Sňala ze sebe kouzlo neviditelnosti a padla na kolena před svým mistrem.

„Můj Pane, přivedla jsem... dárek...“

10. srpna 1981 – 14:15

SEVERUS

Bylo to poprvé po několika měsících, kdy Pán Zla svolal všechny své věrné k poradě. I Severus Snape byl zavolán.

Smrtijedi se sešli v Malfoyovic sídle – ostatně jako vždy. Pán Zla se postupně každé ho z nich vyptával, jak pokročili v zadaném úkolu. Většina z nich neodpovídala tak, jak by si Lord Voldemort přál, a tak to nejeden toho dne schytal kletbou Cruciatus.

„Severusi, příteli, jak se má Albus Brumbál?“ Pán Zla nasměroval svou pozornost k němu. Severus polkl. Téhle chvíle se vždycky děsil ze všeho nejvíc.

„Nejsem si jist, můj pane,“ odpověděl zdvořile, „zdá se že Fénixův řád momentálně také žádnou zvláštní aktivitu nevyvíjí a tak jsem s ním už dlouho nemluvil.“

„To je... nemilé.“ Tom Radlle seděl ve velkém polstrovaném křesle v čele stolu. Ostatní Smrtijedi seděli po stranách. Teď ovšem Pán Zla vstal a poodešel kousek od stolu.

„Také myslím,“ řekl a v dalších okamžicích začal uvádět v činnost plán, na kterém s Brumbálem v posledních týdnech pracovali. „A obávám se, že až zase započne školní rok, bude to jen horší a horší.“

„Kam tím míříš, Severusi?“

„Inu, uvažoval jsem, můj pane, a došlo mi, že postrádáme špeha přímo v Bradavicích. A tak mne napadlo, že když už jsem se s tím starcem tak sblížil, mohl bych jej požádat o místo profesora Lektvarů. Horacio Křiklan prý odchází na odpočinek a to místo je volné...“

„Místo profesora Obrany proti černé magii, by mi bylo milejší, ale dělej jak myslíš. Špeh přímo v Bradavicích by zajisté mohl být velmi užitečný-“

Pán Zla by jistě ještě pokračoval dále, ale byl přerušen hlasitým Prásk!, které vždy ohlašovalo příchod přemisťujícího se kouzelníka.

Na podlahu dopadli dva lidé. A hned na to se objevil i třetí člověk. Severus ji poznal. Bellatrix Lestrangeová byla jedním z nejoddanějších následovníků Pána Zla.

Poklekla a prohlásila: „Můj pane, přinesla jsem... dárek...“

Severus teprve teď poznal, kdo byli ti dva lidé zač.

Alice a Frank! Uvědomil si s hrůzou. Pitomci, láteřil v duchu. Měli být bezpečně schovaní!

„Oh, to jsou k nám hosté,“ poznamenal Pán Zla a jeho Smrtijedi v čele s Bellatrix se rozesmáli na celou síň. I Severus se musel zasmál, ač mu to vtipné vůbec nepřipadalo. Ale vyžadovala to jeho pozice špeha a on ji hodlal plnit přesvědčivě.

„Potěšila jsi mne, Bellatrix,“ kývl uznale hlavou Pán Zla, „ale teď si sedni. Ať nepřekážíš našim hostům v zábavě.“

Bellatrix Lestrangeová se uraženě posadila na židli. Severus na ní viděl, že od Temného Pána čekala větší uznání a možná i odměnu.

Pán Zla mezitím přemístil Alici a Franka na stůl. Zřejmě, aby měli všichni dobrý výhled. Severus raději nechtěl vědět, na co.

Alici a Franka měl docela rád. Když ještě studoval v Bradavicích, chodili o ročník výš. A i přesto, že byli z Nebelvíru, si je Severus celkem oblíbil. Nejednou jej totiž zachránili ze spárů Potterovy bandy.

„Tak nám povězte,“ Severuse vytrhl z úvah o minulosti ledový hlas Pána Zla, „kde jste se to ten rok schovávali?“

Severus nevěděl, co pro ně bude horší. Jestli mluvit, a nebo mlčet.

Alice i Frank se rozhodlo pro variantu mlčení. Alice se třásla a pomalu se posouvala směrem k Frankovi. Frank se zmateně rozhlížel kolem sebe. Severusovi došlo, že se snaží zapamatovat si všechny tváře. Konec konců, byl povoláním bystrozor. A tohle byla součást jeho práce.

„Tak znovu. Kde jste byli?“ Pán Zla zvýšil hlas.

V sále ovšem bylo ticho.

„Crucio! Crucio!“ křikl černokněžník.

Sálem se rozlehly dva hlasy plné bolesti. Nejprve ženský, potom mužský.

„Kde jste byli?“

Severus slyšel jen, jak k němu zrychlený dech Alice Longbottomové doléhá mezi kletbami. Prosím, vydržte to. Brzy bude po všem. Modlil se k nim v duchu. A zároveň doufal, že Pána Zla nenapadne použít na ně kletbu Imperius.

Marně.

Napadlo.

„Když to nejde po dobrém, půjde to jinak,“ prohlásil čaroděj a tichounce zašeptal, „Imperio.“

Po neustálém ječení zaklínadla Crucio! se tohle slovo zdálo být spíše jako pohlazení.

„Takže, kde jste se ten rok schovávali?“ zeptal se znovu a pak namířil svou hůlku pevněji na Franka Longbottoma „Odpověz na otázku,“ zasyčel.

Svaly na Frankově obličeji se děsivě napjaly, ovšem ani tak dobrý bystrozor, jakým byl Frank Longbottom nemohl kletbě Imperius vzdorovat věčně.

„V bezpečí,“ řekl nakonec.

Pán Zla ta odpověď nepotěšila.

„Crucio!“ vyslal další kletbu a pak se ptal dál, „jak jste byli zabezpečení?“ Skutečnost, že se nedozvěděl, kde přesně se Longbottomovi skrývali, se zjevně rozhodl ignorovat.

„Fi- Fideliovo zaklínadlo,“ vydechl Frank.

„Kdo je strážcem tajemství?“

„Potter. James Potter.“

„Potter? Crucio! Crucio!“

Frank ječel bolestí. Alice plakala. Z části hrůzou, z části strachem. Zda to byl strach o sebe či o někoho jiného Severus určit nedokázal.

„Potterovi, jak jsou chráněni oni? Odpověz!“

Severus zaťal zuby. Jsem Smrtijed a oni jsou nepřítel, říkal si, a nedám na sobě nic znát. Potterovi jsou nežádoucí a z kletby Cruciatus mám – víceméně – radost.

„Fideliovým zaklínadlem.“

„Crucio! Kdo je strážce?“ ječel Pán Zla.

„Já.“

Severusovo srdce vynechalo několik bouchnutí. Byl v šoku. A měl strach. Ale ne o sebe, ani o Longbottomovi. Bál se o Lily a jejího syna...

Pán Zla zanechal mučení. Kletba Imperius povolila. Frank a Alice se k sobě doplazili a začali se objímat. Třásli se.

„Imperio,“ Pán zla znovu zaklel Franka Longbottoma. „Tak, teď mi pověz, kde najdu Potterovi?“

„V Godrikově Dole.“

„Výborně... Bellatrix, jsou tvoji. Ale ať přežijí,“ řekl Pán Zla a odešel. Schůze Smrtijedů byla u konce.

Zpět na obsah